Články a komentáře

<p>ROŽMITÁL POD TŘEMŠÍNEM, SEDLČANY, PŘÍBRAM: Kromě vlastního sběru a nákupů jsou dary od lidí třetím hlavním zdrojem rozšiřování sbírek jednotlivých muzeí. A vzhledem k jejich finančním možnostem i nejvýhodnějším. Své nové přírůstky se muzea snaží co nejdříve vystavit.</p> <p>„Sbírky rožmitálského muzea jsou rozšiřovány na základě inzerce, která přibližně dvakrát ročně vychází v regionálním tisku. Pravidelně „zachraňujeme“ i předměty, které obyvatelé přinášejí do sběrného dvora a hodí se pro potřeby muzea. Pořád ještě existují lidé, kteří staré věci vyhodí nebo spálí, místo aby je nejprve nabídli muzeím. Mnozí si neuvědomují, že právě obyčejné a běžné předměty denní potřeby návštěvníky zajímají nejvíc,“ vysvětlila Marie Kabátníková z rožmitálského Podbrdského muzea.<br />
Sbírky tohoto muzea obohatilo jen v letošním roce více než tři stovky předmětů. Některé z nich musí projít restaurováním, ale část už je vystavena v takzvané stodole nebo v expozici Jak se žilo na Podbrdsku. V současné době muzeum vystavuje darované betlémy, část sbírky výšivek, vánoční ozdoby, houpacího koně, sáňky, lyže nebo model děla, který vyrobil F. Lízl.<br />
„Dostali jsme také nástroje do dílny a na pole, kamenný štok, předměty z rožmitálské litiny a mnoho dalších. Spolu s dárci, kterým bych chtěla i touto cestou poděkovat, se nám daří mapovat každodenní život na Podbrdsku a plánovat novou expozici řemesel, která bude umístěna ve stodole,“ dodala Marie Kabátníková. </p> <p> Dárcovskou formou jsou nejčastěji obohacovány i sbírky Městského muzea Sedlčany<br />
„Lidé nám sami nosí jednotlivé předměty a věnují je do muzejních sbírek. Jako potvrzení a dík je jim vystavena takzvaná Darovací listina s uvedením předmětu, jména příslušného dárce a datem předání,“ uvedl ředitel muzea David Hroch.<br />
Předměty se poté uloží do depozitu a ty významné, jichž je zhruba třetina, jsou zapsány do Přírůstkové knihy muzea a následně do Centrální evidence sbírek vedené při Ministerstvu kultury. „To poté umožňuje získání grantu na jejich případné restaurování,“ zdůraznil David Hroch. Do Přírůstkové knihy je každoročně zapsáno zhruba 40 předmětů. K těm nejvzácnějším patřila malovaná dřevěná kolébka z konce 18. století, kruhadlo na zelí z roku 1782, řeznická čepice a sada řeznických nožů firmy Rebec Sedlčany, proutěný dětský kočárek z počátku 20. století, šicí stroj, vojenské předměty z 2. světové války nebo kabátec a kalhoty selské jízdy.</p> <p>Příbramské Hornické muzeum získalo z různých zdrojů například starý příbramský betlém od havíře Jana Křtitele Třešňáka z let 1843 až 1849, kolekci 19 historických pohlednic či soubor minerálů z Příbramska. „Strategií muzea je zachránit ojedinělé předměty, kterým hrozí zánik, a pokud možno co nejdříve je prezentovat veřejnosti,“ řekl pracovník muzea Roman Abušinov.</p>

<p>KYJOV: Slovácký rok v Kyjově, to je příležitost k setkání s opravdovostí lidí, s dotekem dávných časů a kořenů. Tato největší a nejslavnější folklorní akce na Kyjovsku má tradici od roku 1921. Ale nejen folklorem žije město, které má téměř 13 tis. obyvatel. Koncerty hudby různých žánrů, divadelní představení, filmová promítání, výstavy a další akce pro všechny věkové kategorie organizuje kyjovské Městské kulturní středisko (MěKS), příspěvková organizace zřizovaná městem.</p> <p>Pohled do historie i současnosti</p> <p> Budova dnešního kulturního domu byla slavnostně otevřena v listopadu 1973. Tehdy patřila 21 podnikům a působil v ní sdružený závodní klub. Posledním majitelem zůstaly nakonec zdejší šroubárny, které rozlehlý objekt prodaly městu Kyjov. V části přízemí jsou dnes různé provozovny a obchody, přičemž tržby z tohoto nájmu jsou příjmem MěKS. V kulturním domě se nachází estrádní sál, vhodný k pořádání plesů, tanečních zábav, konferencí atd., s kapacitou při plesovém uspořádání 428 míst k sezení, v případě uspořádání pro estrádní pořady pojme 520 lidí. Salonek estrádního sálu má 52 míst k sezení, foyer estrádního sálu má kapacitu 60 míst a je vhodný k pořádání školení, přednášek atd. Divadelní sál se hodí k pořádání divadelních představení, estrádních pořadů, školních akademií, ale i ke zkouškám tanečních divadelních souborů, a nabízí v hledišti 334 míst k sezení. V prostoru mezi estrádním a divadelním sálem se nachází fotogalerie.<br />
Město v loňském roce přispělo na provoz částkou 6 milionů Kč. MěKS žádá každoročně o dotace Jihomoravský kraj na folklorní akce – vloni se podařilo získat dotace od Jihomoravského kraje na soutěž o nejlepšího tanečníka verbuňku Kyjovského Dolňácka, na soutěž dětských zpěváčků Vyletěla holubička, na seriál dechových hudeb. Obrací se i na Nadaci hudebního fondu (NHF) se žádostmi o podporu koncertů vážné hudby v rámci KPH. </p> <p>Slovácký rok letos slavil jubileum</p> <p>Nejvýznamnější folklorní akcí, která se koná vždy jednou za čtyři roky po čtyři dny, je Slovácký rok v Kyjově. Letos v srpnu se uskutečnil jubilejní 90. ročník. Probíhal v jednotlivých programových blocích – život, práce a zábava lidí zdejšího regionu zvaného Kyjovské Dolňácko. Festival má díky svému čistému lidovému projevu jedinečnou prestiž a stálou záštitu Ministerstva kultury i Ministerstva zahraničních věcí. Svým pojetím a délkou trvání se řadí k největším a také nejstarším folklorním festivalům u nás. Dotaci na Slovácký rok obdrželo MěKS od města Kyjova, Jihomoravského kraje a další příspěvky poskytli sponzoři. </p> <p>Různorodá nabídka programů</p> <p>MěKS se snaží nabídnout širokou paletu kulturních aktivit. Zájmy občanů zjišťuje i prostřednictvím ankety Co byste chtěli vidět a slyšet? umístěné na webových stránkách. První příčku s 12,3 % v ní obsadily večery při dechové hudbě (letos proběhl 3. ročník seriálu dechových hudeb, který nabídl osm koncertů), s 10,9 % následuje divadlo – komedie, dále s 8,4 % vážná hudba, s 8,3 % diskotéky, folklorní pořady získaly 6,9 % atd. Mezi zajímavé akce jistě patřila instruktáž přípravy krojů na vystoupení nebo kurz genealogie.<br />
V Kyjově působí amatérský divadelní soubor Opona, který má podobu občanského sdružení, ve kterém se angažují mladší příznivci Thálie. Naopak občanským sdružením není Loutkový soubor, který ale vyvíjí svou činnost s podporou MěKS. Tradicí se může pochlubit zdejší Kruh přátel hudby, který má 64 členů. Národopisně zaměřený Slovácký soubor, o.s., tvoří ženský, mužský a taneční soubor, a pro děti je tu soubor Kyjovánek I a II. Dále ve městě působí folklorní soubor Vyslúžilci, divadelní amatérský soubor Matýsek, tři folkové a country skupiny, dechová hudba Žadovjáci, Tetky z Kyjova, cimbálové muziky Jury Petrů, HUDCI z Kyjova a další.<br />
V loňském roce proběhlo 9 divadelních představení s návštěvností 1660 osob, 13 dětských pořadů pro děti, které vidělo 4060 dětí, 26 koncertů pro 6170 zájemců, 8 tanečních zábav, které zaujaly 1970 osob a třinácti plesů se zúčastnilo 3700 občanů. Výstavy navštívilo 1200 zájemců. Odhaduje se, že o další akce– přednášek, stavění máje atd. mělo zájem 3500 osob. Kurzů taneční a společenské výchovy se zúčastnilo 150 tanečníků – začátečníků. Předvánoční trhy navštívilo přes 6 tisíc občanů a ve výčtu akcí bychom mohli dál pokračovat. Dům kultury využívají i jiná sdružení a organizace, např. studenti Klvaňova gymnázia tu pořádají každoročně Majáles.</p> <p>Kamenné i letní kino<br />
Budova kina Panorama byla dokončena na podzim roku 1970 a v této době je majetkem města. Bezbariérový přístup je v kině zbudován, ale místa pro vozíčkáře dosud ne. V minulém roce kino obdrželo příspěvek ze Státního fondu pro rozvoj české kinematografie ve výši 800 tisíc Kč na digitalizaci kina. Byl pořízen digitální promítací stroj, k dispozici je 3-D systém Dolby. Reprodukce zvuku je ve formátu Dolby Stereo, Dolby Digital a Dolby Digital EX a nechybí ani azurová stopa.<br />
Během roku se odehraje zhruba 500 představení, průměrná cena vstupenky je 100 Kč, v hledišti je 424 sedaček. Od června loňského roku mohou zájemci využít tzv. rodinnou vstupenku, která je určena pro 2 děti do 15 let a 2 dospělé nebo 3 děti do 15 let a jednoho dospělého.<br />
V Kyjově působí také Filmový klub, který má 12 členů většinou ve věku do čtyřiceti let. Klubové filmy se hrají jednou týdně. V projektu Film a škola se během roku odehraje kolem 25 představení, a to pro mateřské, základní a střední školy. Bijásek pro nejmenší diváky pak promítá filmy dvakrát za měsíc.<br />
Letní kino se nachází na Urbanově ulici a je také majetkem města. Kapacita hlediště je asi 1500 míst. V loňském roce byl areál v letě jeden měsíc uzavřen, protože probíhaly opravy nutné k uspořádání Slováckého roku. Proto se konalo jen 18 představení, na které přišlo 500 diváků. Průměrná cena za vstupenku byla 80 Kč. Nejúspěšnějším filmem se staly Lidice.</p>

<p>SENOHRABY: K záchraně kulturní památky může přispět i nečekaná náhoda. Tak tomu bylo i v případě hradu Zlenice, na který narazili při svých toulkách v Posázaví dva kamarádi Tomáš Brabec a Vladimír Havelka. Dnes je to již šestnáct let, co tuto památku poprvé spatřili, a za tu dobu se jim podařilo mnohé: například založit Občanské sdružení pro ochranu kulturního dědictví – Zlenice a zrekonstruovat některé části hradu. Další podrobnosti mi prozradil jeden z „objevitelů“ Vladimír Havelka.</p> <p>Jak vznikl nápad založit sdružení na záchranu hradu Zlenice?</p> <p>V létě 1995 jsme s bývalým spolužákem ze základní školy Tomášem Brabcem navštívili v rámci našich mladistvých malířských výletů po Posázaví mimo jiné i zříceninu hradu Zlenice, která nás tehdy, ztracená v džungli houštin a stromů, tyčící se na svahu nad v té době zchátralými a opuštěnými říčními lázněmi a bezdomovci obývanou Baštírnou, naprosto uchvátila. Ve stejném roce jsme podnikli první kroky pro založení tehdejší Nadace Zlenice. Kvůli odborné péči o danou památku jsme navázali kontakt s významným historikem umění a odborníkem památkové péče evropského významu Doc. PhDr., JUDr. Dobroslavem Líbalem, DrSc., a s Prof. PhDr. Tomášem Durdíkem, DrSc. (držitelem Ceny Evropské unie za ochranu evropského kulturního dědictví za rok 2010), kteří pomohli stanovit první nutné úkoly pro záchranu památky. Ve stejné době po dohodě s majitelem areálu hradu jsme také podnikli první dobrovolné brigády. V roce 1997 byla činnost Nadace s ohledem na změny v zákoně o nadacích ukončena a založili jsme Sdružení pro ochranu kulturních památek – Zlenice, které funguje až do dnešní doby.</p> <p>Myslíte si, že se v České republice veřejnost dostatečně zajímá o záchranu památek, jako je například právě hrad Zlenice?</p> <p>Povědomí veřejnosti o péči a záchranu památek obecně, případně „jen“ o regionálně významné zříceniny typu hradu Zlenice, je poměrně malé. Je zde určité konstantní procento zájemců o památky a historii obecně, kteří je cíleně vyhledávají a zajímají se o ně, ale těch, kteří chtějí do tematiky trochu více proniknout, a třeba i jakýmkoliv způsobem pomoci, je bohužel menšina. Dalo by se to možná spojit s obecným problémem vlažného vztahu české veřejnosti k naší minulosti a tradicím. Současná doba příliš nepřeje tomuto tématu a vytváří neustálý mediální tlak prosazující konzumní styl života, kladoucí důraz na rychlou spotřebu a duševně nenáročnou zábavu. O to více pak potěší každý nový zájemce o naši činnost, ochotný ve svém volném čase či ze svých vlastních finančních prostředků pomoci a zapojit se do tohoto nikdy nekončícího boje s neúprosným časem.</p> <p>V rámci záchrany hradu právě realizujete II. etapu konzervace 1. brány jeho jádra. S jakými odborníky v průběhu rekonstrukce spolupracujete?</p> <p>II. etapa konzervace 1. brány jádra hradu probíhá v souladu s konzultacemi s již zmíněným prof. Tomášem Durdíkem a s významným odborníkem na statiku památek Ing. Janem Vinařem, samozřejmě za odborného dohledu zástupců památkové péče. Problematika této konzervace je složitější, než by se na první pohled mohlo zdát a její realizace nám v tomto roce připravila nejedno překvapení. Předpokládáme však, že nejpozději v červnu 2012 bude 1. brána jádra hradu úspěšně zakonzervována a zpřístupněna veřejnosti.</p> <p>Kde hledáte na vaše projekty finance?</p> <p>Financování naší činnosti se dá rozdělit do dvou skupin. Za prvé: základní chod Sdružení – naše tradiční akce typu jarních odborných přednášek, různých dobrovolných brigád v areálu hradu v průběhu roku a letních „Archeocampů“, financujeme z osobních příspěvků členů Sdružení, z drobných sponzorských darů, které se nám podaří v průběhu roku získat, případně z podpory některých okolních obcí. Spolupracujeme také s majitelem zříceniny, obcí Senohraby, která naší činnost v rámci svých omezených finančních možností podporuje. Za druhé: pro větší záchranné akce, jako je například současná II. etapa konzervace 1. brány jádra hradu, nebo již delší dobu plánovaná 1. etapa konzervace Velké věže, je potřeba výrazně větší finanční podpora, kterou lze jen těžko zajistit ze soukromých zdrojů. Snažíme se proto dosáhnout na některé granty, což je ovšem běh na dlouhou trať s velmi nejistým výsledkem. </p> <p>Jak jinak je ještě možné vás podpořit?</p> <p>Vítaná je samozřejmě jakákoliv sponzorská podpora ze strany nejen velkých firem, ale kohokoliv ochotného se na této činnosti spolupodílet. Podpoří tím další kroky k záchraně malebného torza, známého to hradního motivu například z obrázků Josefa Lady. Kromě pasivního přijímání darů, jsme schopni firmám nabídnout i protislužbu, například ve formě uspořádání dnes populárních firemních „teambuildingů“, nebo netradičních kulturních, společenských či sportovních akcí. Fantazii a možnostem se meze nekladou.</p> <p>Spolupracujete i s dobrovolníky?</p> <p>Celá činnost Sdružení Zlenice od prvopočátku stojí právě na dobrovolnické práci a podpoře od soukromých subjektů. Kromě náročných odborných úkonů, které musí řešit profesionálové, se snažíme vše ostatní řešit touto cestou. Má to samozřejmě svá úskalí, ale význam této činnosti je podle nás nezanedbatelný. Dává totiž mimo jiné možnost a prostor mnoha lidem různých oborů poznat v praxi, co vše péče o památky obnáší a vyzkoušet si činnosti, ke kterým by se často jinde jen těžko dostali. Umožňuje také sdružování lidí podobných zájmů napříč celou republikou a zprostředkování přístupu k mnoha zajímavým a užitečným informacím z dané tematiky. Tím se nám daří rozšiřovat osvětu nejen v památkové péči, ale například i ve vztahu k naší historii a památkám obecně, mezi mnoho různorodých lidí. Dnes již snad mohu říci, že skrze naše pravidelné letní „Archeocampy“ prošlo mnoho zájemců o budoucí studium historie a archeologie, kteří si u nás vyzkoušeli, co je čeká a často tak pod odborným vedením ARÚ AV ČR získali první reálný kontakt s danou oblastí. Mnozí z nich jsou dnes již vystudovaní odborníci, či právě ve víru studia, a věřím, že těch pár dní strávených u nás, jim snad něco pozitivního do budoucna dalo.<br />
Poměrně v nedávné době jsme založili pro naše příznivce Klub přátel hradu Zlenice, do kterého mohou zájemci vstoupit a tak se se svým drobným ročním příspěvkem účastnit na záchranných pracích i v případě nemožnosti osobní účasti na samotných akcích v areálu. Klub je teprve v počátcích, ale věříme, že dlouhodobě poskytne našim příznivcům prostor nejen pro drobnou podporu záchrany hradu, ale i kvalitní zázemí pro setkávání se s podobně laděnými lidmi se zájmem o památky a historii, sdílení informací a společných zážitků. Máme v tomto směru mnoho plánů, které se, věřím, podaří v průběhu času zrealizovat.</p> <p>Jakou nejbližší akci plánujete?</p> <p>V březnu 2012 se uskuteční tradiční odborná přednáška, kterou pořádáme ve spolupráci s obcí Senohraby v hotelu S.E.N. v Senohrabech. Začínáme také připravovat pravidelný letní „Archeocamp“ v areálu hradu Zlenice, určený převážně pro dobrovolníky, kde samozřejmě rádi uvítáme nové tváře. V závislosti na aktuální finanční situaci, která je v současné chvíli závislá na případném úspěchu či neúspěchu s podávanými žádostmi o finanční podporu, je pak na řadě několik velice nutných konzervačních zásahů v areálu jádra hradu, u nichž věříme, že se aspoň z větší části podaří v roce 2012 realizovat.</p> <p>Co vše se vám již podařilo v rámci záchrany hradu realizovat?</p> <p>Do dnešních dní se nám podařilo zakonzervovat již téměř celou 1. bránu jádra hradu, včetně přilehlé hradby. To je s ohledem na složitost řešení spolu s omezenými finanční možnosti Sdružení významný úspěch. Za velký úspěch lze také považovat kontinuální záchranný a předstihový archeologický průzkum, který se v areálu hradu dlouhodobě realizuje pod odborným vedením prof. Tomáše Durdíka z ARÚ AV ČR a pomáhá nejen zachránit před turistickým provozem, vandalstvím, ale i probíhajícími konzervačními pracemi v areálu ohrožené zbytky středověkého zdiva, ale i vnést nová poznání do tematiky života na středověkém hradě 14 – 15. století. Za velký a v českých poměrech relativně ojedinělý úspěch můžeme také považovat vydání publikace „Studie na záchranu a rehabilitaci hradní zříceniny Zlenice a jejího přírodního prostředí“, která je kromě vybraných odborných knihoven k dispozici ve formátu PDF i na našich internetových stránkách.</p> <p>Co dalšího se ještě podařilo uskutečnit?</p> <p>Mnoho především drobných a často pro laika nepostřehnutelných oprav, kontinuální údržba areálu, příprava dalších plánovaných projektů, odborné přednášky, osvěta mezi lidmi, práce s mládeží, kulturní akce pro děti a další jsou úspěchem mnoha zainteresovaných lidí a výsledkem velké energie a osobního nasazení dobrovolníků, věnujících se této činnosti ve svém volném čase a z velké části za vlastní finanční prostředky. Všem těmto lidem, kterých je za dlouhá léta naší činnosti nespočet, patří velký dík!</p> <p>A z čeho vy osobně máte největší radost?</p> <p>Je to fakt, že se nám i v této složité a „rychlé“ době daří oslovovat stále nové, převážně mladé lidi. Lidi se zápalem, ochotou a vůlí pomáhat při takovéto nekomerční, časově, finančně, ale často i fyzicky velmi náročné činnosti. Lidi se vztahem a úctou k naší historii a památkám, což člověka každodenně nabíjí pozitivní energií a vírou v hlubší smysl a širší přesah této, jistě ušlechtilé, činnosti.</p> <p>Oficiální stránka Sdružení Zlenice:<br />
www.zlenice.cz</p> <p>Přidejte se mezi fanoušky Sdružení Zlenice na Facebooku. Získáte tak automaticky informace o aktualitách, akcích a dalších zajímavostech nejen z prostředí hradu Zlenice:<br />
www.facebook.com/zlenice</p> <p>Přidejte se do Klubu přátel hradu Zlenice:<br />
www.zlenice.cz/zlenice_kpz</p> <p>Chcete nás jednoduše finančně podpořit? Zde je jedna z možností:<br />
http://www.fondomat.cz/88</p>

<p>MLADÁ BOLESLAV: Ředitelem Městského divadla Mladá Boleslav se opět stal František Skřípek. Rozhodli o tom koncem listopadu 2011 městští radní, kteří jej na konci září odvolali. Staronového ředitele zpět do pozice zvolilo všech 11 členů rady, řekla ČTK mluvčí radnice Hana Koišová.</p> <p>Rada podle dřívějšího vyjádření primátora Raduana Nwelatiho (ODS) nedávno Skřípka neodvolala kvůli pochybení nebo proto, že by s ním město nebylo spokojeno. Využila údajně svého práva to udělat, aby získala ve výběrovém řízení několik koncepcí, jak v nadcházejících čtyřech až pěti letech divadlo vést. Skřípek v pozici ředitele působil už 17 let.</p> <p> Skřípek ČTK po svém znovuzvolení řekl, že chce zejména omladit umělecké vedení divadelní scény a vylepšit propagaci divadla v médiích. „Zásadní změnu kurzu divadla neplánuji. Ten umělecký vývoj a profil divadla zůstane zachován,“ uvedl Skřípek. Dodal, že chce do divadla nalákat mladé diváky i tvůrce, kterým by v příštím roce po rekonstrukci měla patřit malá scéna zaměřená na alternativní umění. Soustředit se chce také na divadelní představení pod širým nebem.</p> <p> Do výběrového řízení o místo ředitele se přihlásilo šest osob. O funkci se kromě Skřípka ucházeli také režisér Pavel Khek, režisér a herec Petr Mikeska, architektka Soňa Zálešáková, tanečník, choreograf a bývalý ředitel divadla v Mostě Václav Hofman a herec řady divadel Jan Miller. O výběru ředitele v minulých dnech rozhodovala komise složená z ředitelů několika divadel, herců a zástupců města. Podle Koišové vybrala dva kandidáty, kteří před městskou radou museli obhájit své koncepce budoucího rozvoje divadla.</p> <p> Říká se „konec dobrý, všechno dobré“. Jakoby se nic nestalo. Pohlédneme-li na situaci mladoboleslavského divadla zasvěcenýma očima, jeví se vše v poněkud jiném světle. Takové zasvěcené nahlédnutí do problematiky umožňuje záznam vystoupení Pavla Štěpána, někdejšího pracovníka Okresního úřadu v Mladé Boleslavi, na nedávném zasedání správní rady divadla, jejímž je od prvopočátku členem, muže, který stál u zrodu myšlenky zřídit v Mladé Boleslavi samostatný divadelní soubor.</p> <p> Nuže, v roce 1991 vznikl záměr, podporovaný tehdejším mladoboleslavským starostou dr. Herčíkem, rozdělit nepřirozeně a násilně spojené divadelní scény Středočeského divadla Kladno-Mladá Boleslav. Záměr byl poprvé po mnoha jednáních publikován v září roku 1993. Na přelomu roku se pak konalo výběrové řízení na místo ředitele samostatného mladoboleslavského divadla. Byli přihlášeni čtyři uchazeči.</p> <p> Výběrová komise vybrala MgA. Františka Skřípka, absolventa DAMU, herce, divadelního pedagoga, který v té době působil jako vedoucí umělecko-technického provozu pražského Studia Ypsilon. Skřípek předložil komisi záměr, který mj. vysoce ohodnotila a doporučila přední pražská dramaturgyně Jarmila Černíková-Drobná. Současně byl do vedení divadla přijat jako zástupce příštího ředitele Josef Kettner, mladoboleslavský rodák, herec a režisér, který se osvědčil na řadě českých scén. </p> <p>Skřípek a Kettner museli co nejrychleji vyhledat řadu příštích pracovníků ‒ zvukaře, rekvizitáře, maskéry a vlásenkáře, nápovědy, inspicienty, museli zřídit sklady a dílny ‒ to vše bylo doposud jen v Kladně. Vyhledané zaškolit. Museli inventárně i věcně rozdělit provozní majetek divadla Kladno-Boleslav ‒ kostýmy, dekorace, nábytek a dalších součásti. A hlavně ‒ ustavit umělecký soubor. Z kladenského souboru přešly do Mladé Boleslavi pouze dvě herečky. Další herci byli získáni převážně z pražských i jiných scén. Zahajovací zkouška na první hru se konala první letní den roku 1994, a to na jevišti Studia Ypsilon v Praze, neboť mladoboleslavské jeviště nebylo ještě k dispozici.</p> <p> Na podzim se konala první premiéra nového mladoboleslavského divadla. To už probíhala intenzivní příprava dalších titulů. Byl to stav, kdy řada lidí z českého divadelního prostředí předvídala novému divadlu krátký život a nezbytnost opětovného sloučení s Kladnem. Byli ale i tací, kteří novému divadlu přáli a při jeho rozjezdu mu pomohli a později tu i velmi rádi hostovali. Už v prvních pěti letech se nechal obsadit Jiří Štěpnička, hráli tu Stanislav Zindulka a Simona Stašová, dokonce i Miroslav Horníček, Lubomír Lipský či Libuše Havelková. </p> <p> Podařilo se pak získávat režiséry s mimořádným renomé, ověnčené řadou předlistopadových titulů „zasloužilý, národní“. Ladislava Vymětala, který pak v Mladé Boleslavi režíroval třináctkrát, Jaromíra Pleskota, který později přizval k hereckému hostování pana Lukavského, režiséry Miloše Švarce, Ivo Krobota, jehož zdejší inscenace Ibsenovy hry byla vybrána v konkurenci s inscenací Národního divadla na Ibsenovský festival do norského Oslo. V Mladé Boleslavi hostovali vynikající herci, jako Vízner, Žilková, Havelková, Navrátil, Brzobohatý, herecký věhlas tu získali mladí ‒ Ondřej Sokol, Andrea Elsnerová, Dana Černá, Barbara Kodetová, Sabina Remundová, Radek Valenta, kteří po čase přešli do nejvýznamnějších pražských divadel. </p> <p> To vše bylo zásluhou Františka Skřípka ve spolupráci s Josefem Kettnerem. Pod Skřípkovým vedením už po prvních pěti letech získalo divadlo mimořádné postavení v českém divadelním světě. Získalo skvělé herce do trvalého angažmá, takže se tu režisérům dobře pracovalo a vedení divadla zajistilo rozvoj každého herce ‒ mimo jiné právě možnosti pracovat s výbornými režiséry a díky tomu, že postupně všichni byli obsazováni do hlavních rolí. </p> <p> Divadlo si získalo a udrželo tolik diváků, že návštěvností, obsazením sedadel v hledišti, patří k absolutní špičce i v porovnání s pražskými významnými scénami. K nejvzdělanějším osobnostem divadla obvykle patří dramaturg, který vybírá a volí ve vztahu k možnostem divadla, složení diváků i herců hry. V Mladé Boleslavi po celou dobu tuto úlohu plnil ředitel Skřípek.</p> <p> Mladoboleslavské divadlo je zváno k častému hostování jak na scény pražských divadel, tak do mnoha divadel mimopražských. Pro příští sezónu uzavřely dohody o režii takové osobnosti jako např. Ivo Krobot, Jan Novák z Vinohradského divadla, Zdeněk Kaloč. Divadlo si udržuje svou úroveň i za ne zcela příznivých okolností. Částka, kterou v každé sezóně může disponovat, je rok od roku snižována a v každoročním rozpočtu má od svého zřizovatele, města, jednu z nejmenších částek mezi divadly stejného typu.</p> <p> Ředitel Skřípek se v únoru příštího roku dožije šedesáti let. A těsně předtím, na konci ledna, hrozila možnost, že odejde z ředitelské funkce, z divadla, které s Josefem Kettnerem vybudoval. Byl by de facto vypovězen dva roky před dovršením věku odchodu do důchodu. Argument, že se může do výběrového řízení také přihlásit, nelze označit než za absurdní a necitelný. To, že koalice politických stran ve vedení města tak rozhodla proto, že cítí potřebu ‒ jako u jiných organizací ‒ vedení inovovat, to je argumentace velmi problematická. Divadlo je organizace velmi citlivá, složená převážně z emotivně myslících obětavých osobností, není to výrobní jednotka na patentky. Rozhodnutí to bylo podle Pavla Štěpána přinejmenším nepromyšlené a krátkozraké.</p> <p> Článek čerpá ze zprávy ČTK a ze záznamu vystoupení Pavla Štěpána.</p> <p> Diskusní fórum na téma odvolání ředitele fungujícího divadla <p> Aktuální program Městského divadla v Mladé Boleslavi

<p>LIBICE NAD CIDLINOU/LIBÁŇ/VIŠŇOVÉ: Dvacet divadelních ochotníků České besedy z chorvatského města Daruvar hostovalo v listopadu 2011 v České republice. Na třech místech – ve Višňovém u Znojma, Libici nad Cidlinou a v Libáni u Jičína uvedli dvě krátké hry. Šlo o krátký žert Jiřího Hory Klepavé báby z počátku minulého století a o hru Doba kamenná současného autora a amatérského režiséra Pavla Němce.</p> <p>Hostování se uskutečnilo na pozvání Divadelního spolku Vojan z Libice nad Cidlinou, se kterým soubor spolupracuje už od roku 1996. Tentokrát hráli Daruvarští poprvé na festivalu Divadelní babí léto, který spolek Vojan pořádal již podesáté. Hostitelé zajistili také vystoupení v městysi Libáň poblíž Jičína, a soubor si domluvil zastávku ve Višňovém, se kterým měla Česká beseda Daruvar před více než pětadvaceti lety velmi čilou spolupráci. Setkání s přáteli ve Višňovém a v Libici bylo velice srdečné, až dojemné, a všechna tři vystoupení se vydařila.</p> <p> Libuše Stráníková, vedoucí redaktorka česky psaných novin Jednota, vydávaných Českou besedou v Daruvaru, ve svém ohlédnutí za zájezdem daruvarských ochotníků do Čech napsala: „Byly to strhující dny, nabité událostmi, zážitky, radostí ze shledání s přáteli a z navázání nových přátelství, z potlesků a pochval, z pozornosti, kterou byl soubor na všech svých zastávkách obklopen.“</p> <p> Pohodlný autobus, doslova napěchovaný kulisami, rekvizitami, reflektory a dobrou náladou dvaceti herců a „lidí kolem divadla“ vyrazil na cestu z Daruvaru dostatečně brzo, aby bylo možné zastavit se při cestě ve Znojmě. To nás vítalo ospalé a zamlžené, přesto jsme se každý podle vlastního zájmu prošli starobylými ulicemi a náměstími, dostali se na hrad a k rotundě Svaté Kateřiny. S trochou nervozity jsme se vydali dál – do Višňové, osady, s kterou měla daruvarská Česká beseda kdysi přátelskou družbu. Ještě dnes se vzpomíná na srdečná setkání, výměnné programy…</p> <p>Před budovou kina, kde je i nově zřízený Cyklopenzion, mává hlouček lidí v čele s Maruškou Mašovou, která spolu se starostou naši návštěvu promýšlela. Je tady i starosta Vladimír Korek, který se nám bude věnovat po celou dobu pobytu, i Jenda Málek, který byl kdysi iniciátorem družby a teď má ze shledání obrovskou radost, a staří známí – Mairingerovi, Šálkovi, Adámkovi, snad by bylo třeba vyjmenovat celou obec… Sklenička vína, krásná růže na uvítanou a překvapení – výstava fotografií ze setkání před pětadvaceti a více lety v Daruvaru a Višňovém. A dojetí… k slzám nebylo daleko. Díváme se a divíme: jak jsme byli mladí! Mnozí už mezi námi nejsou, ale vzpomínky jsou tak živé…</p> <p> Na oběd jdeme do místní školy, kde nás vítá ředitel Jiří Beran. Má se čím pochlubit. Škola je krásná, upravená, z pestré výzdoby je znát, s jakou láskou se zde pracuje. Škola čerpá z evropských fondů a je to na ní znát. I procházka městysem je zajímavá. Na krátko se zastavujeme v Adámkově vinařství Bobule, kde obdivujeme řady inoxových a keramických sudů, a kde víno chutná…</p> <p> A pak příprava na představení a divadlo. Kluci ze souboru jako obvykle improvizují, protože není forbína a do betonové podlahy nelze zatlouci hřebíky, nakonec ale všechno klape a naše přivezené reflektory září. Hraje se před téměř plným hledištěm, a to doslova burácí smíchem a co chvíli se ozývá bouřlivý, přející potlesk. Ne, takovéhle publikum jsme ještě nezažili, svěřují se herci jeden druhému a rozehrávají se. Tak takhle dobří snad ještě nebyli, říkám si v duchu. V klubovně Cyklopenzionu pak trávíme několik hodin v přátelské besedě s hostiteli a máme pocit, že se s Višňováky známe odjakživa.</p> <p> Ráno je tu nějak příliš brzo a my vyrážíme na sever. Myslíme na upřímný projev přátelství, na slzy, které se některým leskly na tvářích, na to, zda ve Višňovém skutečně ožije divadlo… A na to, že se dnes večer hraje v Libici, kde je vyhlášený divadelní soubor a obecenstvo zvyklé na kvalitní divadlo. Před kulturním domem už na nás čekají Helena a Jaroslav Vondruškovi a Milan Čejka, a hned po výborném obědě (s českým knedlíkem, mňam) nás na radnici vítají starostka obce Vladimíra Habásková s místostarostou Františkem Kubíčkem. Zbývá ještě čas na skoro dvouhodinovou procházku nedalekým lázeňským městem Poděbrady.</p> <p> V kulturním domě v Libici už čekají Vojanovci, většině z nás známí z dřívějších hostování. Divadelní festival v Libici trvá od konce září do poloviny prosince, celkem jedenáct vyprodaných představení. Členové spolku mají rozdělené povinnosti: někdo u světel, jiný za jevištěm, další v kuchyni a v baru. Přitom máme pocit, že nejsme pouhými účastníky festivalu, ale že jsme přijeli ke kamarádům. Divadelní sál je i tady skoro plný. Naše představení uvádějí dvě dívenky sympatickou scénkou a opona se otevírá. Reakce publika jsou dobré, obstáli jsme.</p> <p> Po představení pak setrváváme v rozhovoru s Pavlem Němcem, autorem Doby kamenné, který se na nás přijel podívat až z Benešova a naším uvedením své hry je spokojen, i když je, jak říká, úplně jiná. Pokud si zvolíme další jeho hru, přijede na premiéru do Daruvaru, slibuje. Své nadšení neskrývají manželé Melmukovi, kteří přijeli z Prahy, protože je zajímá všechno ve spojení s Daruvarem, stejně jako Jirka Tůma, který oznamuje, že u nás vbrzku představí svou knihu.</p> <p> Majka Kotisová, režisérka, která s dramaturgem Vladimírem Zajícem představení s Daruvarskými začala stavět, a vedoucí souboru Vojan Jaroslav Vondruška jsou kritičtější, ačkoliv nekritizují. Zamýšlejí se nad tím, jak se souborem pracovat dál. Dozvídáme se, že byl pozván i chorvatský velvyslanec v ČR Frane Krnić, ale omluvil se dopisem, že kvůli pracovním závazkům nemohl přijet. Sedíme dlouho v divadelní klubovně Vojanu pod jevištěm kulturního domu a bavíme se, Damir a Ratko přinášejí harmoniku a vozembouch, Vojanovec Ondra kytaru, a zpívá se.</p> <p> Na sobotní dopoledne nám hostitelé připravili pravé dobrodružství – návštěvu někdejšího královského města Kutná Hora. Když nám Milan Čejka vykládá o pamětihodnostech a významných lidech z tohoto města, vzpomeneme si, že odtud pocházejí naši daruvarští spoluobčané. Báječný pocit. Procházka spletitými štolami stříbrných dolů byla osvěžením, katedrála Svaté Barbory nezapomenutelným zážitkem.</p> <p> Večer při představení v kulturním domě v městečku Libáň nedaleko Jičína se ohlížíme po místních divadelnících ze souboru Bozděch – mezi obecenstvem o sobě nedali vědět, vítal a vyprovázel nás jen jejich tajemník. Posledním zážitkem našeho divadelního tažení byla hasičská posvícenská zábava v Libici, na kterou nás pozval Divadelní spolek Vojan. Řeklo by se – zábava jako zábava. Tato byla jiná, než na jaké jsme zvyklí. Vtipné předtančení mladých hasičů, večerní toalety, pro nás nezvyklý repertoár písní, ale hlavně – co tanec, to jiný rytmus. Dokonce i mazurku jsme si mohli zatančit.</p> <p> Ještě v noci, rovnou ze zábavy, se divadelní výprava vydala zpět domů. Spokojená, že se zájezd vydařil, nabitá energií a chutí pustit se nejen do nové inscenace, ale vyhrát si ještě i s těmito stávajícími, které během tří dnů v České republice shlédlo přes tři sta diváků. Tolik diváků je v Chorvatsku vlastně ještě nevidělo.“</p>

<p>KARLOVY VARY: V pondělí 28. listopadu se v Krajské knihovně Karlovy Vary konal již osmý ročník semináře kronikářů Karlovarského kraje, kterého se zúčastnila necelá padesátka kronikářů, ale i starostů obcí. Také v letošním roce proběhlo vyhodnocení soutěže „kronika roku“ a předání cen nejúspěšnějším kronikářům.</p> <p>Třetí místo patřilo dvěma kronikám, které získaly stejný počet bodů – jde o kroniky Sokolova a Ostrovu. Jejich pisatelé dostali po 2 tisících Kč. Druhé místo obsadila kronika Chebu a obdržela tak částku 3 tisíce Kč. Vítězství získala kronika Rotavy a byla oceněna částkou 5 tisíc Kč. Po předání ocenění se tito kronikáři podělili o své zkušenosti a postřehy se svými kolegy.<br />
Po smutné části semináře, na němž vzpomenul PhDr. Stanislav Bucharovič, historik Muzea Karlovy Vary, úmrtí karlovarského kronikáře Mgr. Květoslava Kroči, následoval hlavní referát.<br />
Jeho název zněl „Vedeme kroniku“ a přednesla jej Mgr. Helena Sedláčková z Brna, která dlouhodobě působí jako spolupracovnice a poradkyně kronikářů a má dlouholetou praxi ve veřejné správě. Hovořila o tom, čím, do čeho a jak psát kronikářské zápisy. Přimlouvala se za to, aby pokud se píše kronika na počítači a pak se ukládá na CD, aby měl byl text vytištěn a uložen v papírově podobě, stejně tak u fotografií, které by měly být vyvolávány klasickou cestou. Nikdo totiž neví, jaká další média se v budoucnu objeví, a tak se může stát, že by naši následovníci neměli možnost text nebo fotografie z CD získat. Dále zmínila členění zápisu, rejstříky, přílohy, hovořila o informačních zdrojích, digitalizaci atd. Protože již přednášela na řadě kronikářských seminářů, podařilo se jí zjistit, jak jednotlivé obce oceňují své kronikáře a jak si tedy váží jejich práce. A srovnání je to víc než zajímavé:<br />
Lutín – 3,3 tis. obyv. – 14 tisíc Kč<br />
Žamberk – 6,1 tis. obyv. – 14 tisíc Kč<br />
Mohelnice – 9,9 tis. obyv. – 10 tisíc Kč<br />
Holešov – 12,3 tis. obyv. – 60 tisíc Kč<br />
Uničov – 12,6 tis. obyv. – 20 tisíc Kč<br />
Nymburk – 14,8 tis. obyv. – 70 tisíc kč<br />
Rakovník – 17,2 tis. obyv. – 70 tis Kč<br />
Mělník – 19,7 tis. obyv. – 20 tisíc Kč<br />
Hranice – 20,2 tis. obyv. – 36 tisíc Kč<br />
Uherské Hradiště – 27,5 tis. obyv. – 30 tisíc Kč<br />
Šumperk – 30,2 tis. obyv. – 40 tisíc Kč<br />
Kolín – 31 tisíc obyv. – 60 tisíc Kč<br />
Mladá Boleslav – 44,5 tis. obyv. – 14 tisíc Kč<br />
Praha – městská část Praha 2 – 54,7 tis. obyv. – 60 tisíc Kč<br />
Další přednášející byla Ing. Pavla Válková z pražského Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu, z útvaru Regis. Přiblížila činnost celé organizace, odkázala na webové stránky a poté se věnovala zejména problematice ochrany osobních údajů a autorskému právu.<br />
Závěr patřil PhDr. Ivě Votroubkové z Muzea Cheb. Právě toto muzeum působí v Karlovarském kraji jako regionální pracoviště pro lidovou kulturu. Poděkovala kronikářům za dosavadní spolupráci a hovořila o příkazu ministra č. 41 ze dne 22. prosince 2008 – Úmluvu o zachování nemateriálního kulturního dědictví a o<br /> metodickém pokynu pro vedení „Seznamu nemateriálních statků tradiční a lidové kultury České republiky“, který ministerstvo vydalo. Poprosila kronikáře o spoluprávci na plnění tohoto úkolu.<br />
Závěrem mohli kronikáři navštívit Krajskou knihovnu v Karlových Varech, a to včetně jejího zákulisí. Přínosem semináře byla i možnost prohlédnout si řadu vystavených kronik a popovídat si s jejich tvůrci.</p>

<p>UHERSKÉ HRADIŠTĚ: Dřevo je přírodní materiál, který provází člověka od počátku dějin lidstva. Během času se vyvinula celá řada technik jeho zpracování. Jednou z nich je i soustružení dřeva a jeho zdobení vyléváním kovem. Tato technologie, které se dříve používalo na vyřezávané valašky, kolovrátky, rukojeti nožů, palice a další předměty, sloužila k jejich zpevnění a tedy k prodloužení životnosti.</p> <p>Právě v tomto oboru získal od ministra kultury v letošním roce ocenění Nositel tradice lidových řemesel Antonín Hájek z Uherského Hradiště. Od roku 2005 je také nositelem Ceny Vladimíra Boučka za zachování a rozvoj lidové umělecké výroby udělované městem Uherské Hradiště.</p> <p>Cesta k práci se dřevem nebyla přímá</p> <p>„Vyučil jsem se strojním zámečníkem, ale kromě sportu mě nejprve lákala výroba keramiky. Obeznámil jsem se s ní díky známému keramikovi Karlu Němcovi z Ratíškovic, kterému jsem pomáhal zařizovat dílnu. V ní také vznikly mé první výtvory. Zabrousil jsem i do výroby skla, do křemíku a zkoušel různé glazury. Byla to však časově velmi náročná práce a já byl tehdy zaměstnán jako údržbář v podniku na výrobu letadel LET Kunovice. A tak jsem se rozhodl místo točení keramiky točit dřevo. Sám jsem si sestavil soustruh, další potřebné vědomosti a zkušenosti jsem získal od bývalého pracovníka Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV) v Uherském Hradišti Jana Kalouse a také od Ing. arch. Vladimíra Boučka, který se věnoval problematice lidové kultury v teorii i praxi,“ přibližuje začátky své nové profese Antonín Hájek. </p> <p>Od soustružení k vylévání kovem</p> <p>Až do roku 1999, kdy na práci se dřevem získal živnostenský list, byla ale tato činnost pouze koníčkem. Své výrobky tehdy dodával do zlínské prodejny Díla. Od roku 1987 A. Hájek působil jako školník a správce budov na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Tady měl možnost setkávat se s umělci, pedagogy i studenty a získávat další potřebné znalosti. Dnes se věnuje téměř zapomenuté výrobě dřevěných soustružených předmětů zdobených vyléváním kovem. Základním materiálem je dřevo ze švestky, ořechu, třešně, javoru, jasanu, dubu či platanu. Stromy si původně A. Hájek sám kácel a sám si vybíral vhodné kusy dřeva, které se musely asi deset let sušit. V současné době si dřevo, kterého ročně spotřebuje kolem půl kubického metru, kupuje a nechává sušit. Pomocí vlastnoručně vyrobených dlát vrývá do dřeva rýhy – základ budoucího vzoru. Vzniklý reliéf obalí balicím papírem a následuje nejsložitější operace, tj. vylévání roztaveným cínem s příměsí olova. Potom odstraní papír a přebytečný kov, následuje vysoustružení vnitřní stěny výrobku a poté nátěr ekologicky nezávadným lakem.</p> <p>Každý výrobek je originál</p> <p>„Mým prvním výtvorem byla dóza, ale již od počátku jsem se snažil dělat náročnější výrobky. Mou největší pýchou jsou čtyři čutory. Každá je soustružená z jednoho kusu dřeva, vnitřek jsem vydlabal speciálním dlátem. V pelhřimovském muzeu kuriozit je vystavená v Guinnessově knize rekordů zapsaná obří kraslice, kterou jsem vyrobil z javorového dřeva a vyzdobil ornamenty vylitými horkým cínem. Toto největší velikonoční vejce o průměru 54,2 cm je vysoké 103 cm a váží 61,5 kg. Dalším kuriózním výrobkem je přes 90 cm dlouhý štafetový kolík vyrobený pro olympiádu v Aténách v roce 2004. Naopak mezi mé nejmenší výrobky patří svícínky různých tvarů nebo velikonoční vajíčka o rozměrech 4 až 5 cm,“ říká nositel prestižního titulu, jehož bohatý sortiment tvoří zejména užitkové předměty jako dózy, misky, svícny, ale i násady k bičům. </p> <p>Aby řemeslo nezmizelo</p> <p>Antonín Hájek se kromě práce se dřevem věnuje i sběratelství. Ve své sbírce má řadu hoblíků, dlát, součástí soustruhů, ale i tři opravené staré kompletní šlapací soustruhy, které používá při předvádění práce se dřevem na různých místech u nás. Vidět ho můžete například ve skanzenu Veselý Kopec, ve Strážnici, v Rožnově pod Radhoštěm a na jarmarcích. Své umění představoval i v sousedním Rakousku. Získané zkušenosti chce jednou předat svému vnukovi, který v současnosti studuje vysokou školu, obor design. Antonín Hájek tak vlastním životem zcela naplňuje své motto: „Život je dlouhý pro lenocha, ale pro člověka, který tvoří pro radost druhým, je neskutečně krátký.“</p>

<p>BRNO: V uměleckých oborech je vždy těžké se prosadit, ať již jde o malbu nebo o užité umění, jako je módní návrhářství. Pravidlo, že odvážným štěstí přeje, potvrzuje i mladá módní návrhářka Barbora Divínová, která dokonce otevřela i vlastní kamenný obchod. O tom, jaké těžkosti musela v začátcích překonat, se mi svěřila v rozhovoru.</p> <p>Absolvovala jste bakalářská studia v ateliéru Textilní tvorby v Hradci Králové. Nyní žijete již osmým rokem v Brně, kde jste založila oděvní ateliér Nová Róba. Jaké byly vaše začátky? </p> <p>Založení oděvního ateliéru a první krůčky po cestě směrem k oděvní návrhářce nebyly jednoduché. Na začátku byla touha podnikat v tomto oboru a vytrvat i přes nejistotu, nedostatek kapitálu i zkušeností. Stěžejní se stala víra ve své rozhodnutí. Díkybohu mám štěstí na lidi kolem sebe, kteří mě dokázali podpořit a věří mi. V podstatě vždy, když jsem se vrhla do nějaké aktivity spojené například s tvorbou katalogů, tak jsem byla mile překvapená vstřícností oslovených lidí. Bez ochoty druhých by se nemohlo uskutečnit mnoho věcí, a je velkou posilou, když se daří a má to pozitivní odezvu.</p> <p>Věnujete se návrhářství na „plný úvazek“?</p> <p>Ačkoliv se oděvní tvorbě věnuji na plný úvazek, nemám ambice se v České republice prosadit. Mým cílem je tvořit, hledat nové možnosti materiálu, střihů, zdokonalovat své dovednosti a znalosti v oboru a dělat věci, které přinesou ostatním radost. Věřím, že se ke mně vždy dostanou lidi, kteří se ke mně dostat mají, a pokud bude moje práce dobrá, budu jí mít právě tolik, kolik je potřeba.</p> <p>Do jaké míry se podle vás v šatech odráží celková doba v níž žijeme?</p> <p>V současné době vnímám v oblečení otevřenost a prolínání vlivů z různých kultur, vzájemnou inspiraci.</p> <p>Co vás při navrhování nejvíce inspiruje?</p> <p>Pokud navrhuji pro konkrétní zákaznici, tak mě v prvé řadě inspiruje ona sama a pak také látka. A při volné tvorbě se soustředím na určitou představu ženy, téma a také náladu či styl, kterým se chci přiblížit.</p> <p>Jednou do roka spolupracujete s pořadateli soutěže Miss Dětských Domovů, které se účastní několik dětských domovů z republiky. Pro dívky šijete šaty na přání, ve kterých se potom fotografují do katalogu. Jak jste se dostala k této spolupráci?</p> <p>Ke spolupráci na soutěži Miss Dětských Domovů mě přizvala jedna ze sponzorských firem, se kterou máme přátelské vztahy. Společně také po soutěži, když jsou dívky pozvány touto firmou do Brna na několikadenní výlet s mnoha sportovními i kulturními aktivitami, uspořádáme focení katalogu, kdy si holky vyzkouší roli modelek.</p> <p>Jaké typy šatů si děvčata nejvíce přejí?</p> <p>Přání missek odpovídají jejich věku, to co se stále opakuje je „chci krátké šaty“, střihové řešení a detaily jsou pak různorodé. </p> <p>Organizujete vlastní módní přehlídky?</p> <p>Organizování vlastních samostatných přehlídek je zatím tak trochu hudba budoucnosti. V současné době začínám s prezentováním své tvorby formou přehlídky v rámci společenských akcí. Nedávno byla takovou první vlaštovkou přehlídka na brněnském trhu s nezávislou módou Factory Fashion Market. Vzápětí na to jsem dostala nabídku na další přehlídku, ale to je zatím „pod pokličkou“.</p> <p>Jak plánujete svoji tvorbu dále rozvíjet?</p> <p>Stále stejně – tvořit, učit se, pokračovat v navázaných spolupracích a rozvíjet další nové příležitosti. V lednu tohoto roku se mi podařilo otevřít kamenný obchod v Brně, ve kterém jsou mé věci k prodeji, a mám zde i ateliér. To je pro mě osobně po necelých pěti letech práce v oboru splnění jednoho velkého snu, který bych si chtěla hýčkat a postupně vytvořit místo, kam se budou lidi rádi vracet.</p> <p>Kontakty:<br />
Barbora Divínová, novaroba@novaroba.com<br />
Kamenný obchod: Kounicova 93 (vchod z ulice Tábor), Brno<br />
Webové stránky: www.novaroba.com</p>

<p>CHEB: O občanském sdružení BALIME, které realizuje mediální výchovu pro děti a mládež jako volnočasovou aktivitu a zároveň podporuje neziskové organizace v oblasti publicity, neinformujeme v Místní kultuře poprvé. Na to, co je nového, kam se sdružení posunulo a jaké konkrétní projekty realizuje v poslední době, jsme se ptali, stejně jako loni v březnu, ředitelky Mediálního centra působícího při o.s. Balime, Jany Kofránkové.</p> <p>Jedním z vašich hlavních cílů je podpora tvorby začínajících autorů převážně audio a audiovizuálního charakteru, podpora neziskových organizací v oblasti publicity a rovněž propagace dobrovolnictví. Daří se vám realizovat tyto cíle ve vzájemném propojení? </p> <p>Daří. Vlastně děláme všechno proto, aby bylo vždy vše propojené – v Dobrovolnickém dnu DAY OFF propojujeme medializaci neziskových organizací s náborem možných talentů z audiovizuální branže, zároveň dáváme možnost lidem si vyzkoušet práci novináře a navíc tak propagujeme dobrovolnictví. V projektu Mediální centrum, s podtitulem „pro děti a mládež“ děláme kurzy žurnalistiky, které formujeme jako workshopy, protože novinařina je hlavně o psaní a práci v terénu a teorie (pokud ji přímo nestudujete) má být spíše doplňkem, který má práci v terénu podpořit. </p> <p>Jaká témata takto zpracováváte?</p> <p>Většinou z neziskové scény a kultury. V projektu V paměti synagogy motivujeme naše mladé novináře – studenty z Mediálního centra, aby psali nebo točili o problematice Židů – jejich zvycích a symbolice hebrejského jazyka. Umožňujeme jim projevit se na veřejnosti nebo nazkoušet divadelní hru. Vloni jsme pomáhali organizovat Čtení z Bible, což je celonárodní projekt, v Chebu ho organizovala společnost Ekumenie a my jsme s dětmi četli do mikrofonu. Děti si vyzkoušely projev na veřejnosti, a protože četly ze Starého zákona přísloví, byly i překvapené, že v Bibli je jedna část jen samá přísloví, která se běžně používají. Nyní připravujeme kampaň proti dluhům, kde chceme lidem i dětem názornou a zábavnou formou vysvětlovat, jak hospodařit s penězi a jak nepřijít ke dluhům či si s nimi poradit – tedy opět medializací pomoci řešit nějaký problém. </p> <p>S jakými neziskovými organizacemi spolupracujete v oblasti publicity?</p> <p>Většinou jsou to organizace na podporu životního prostředí a zvířat, z oblasti lidských práv, sociální práce, zabývající se prací s dětmi nebo kulturou, ale také třeba s občanskými iniciativami, která teprve zakládají občanské sdružení. Jedna z nich je právě v Chebu, jsou to studenti práv a architektury. Studují sice v Praze, tedy mimo Cheb, ale mají k městu velmi dobrý vztah a trápí je místní politická situace. Našli si několik korupčních kauz, které už nyní začínají řešit. Musím říci, že ti mě velmi „nabili“, už jsem začínala být z místní situace velmi nešťastná, především proto, že mi přišlo, že Chebané se od všeho distancují a raději si všímají jen sebe a svého nejbližšího okolí, a některé velké „nedomyšlenosti“ – ať už záměrné či nechtěné, které dělá radnice, a které nás jako občany poškozují, prostě přehlížejí. A najednou vidím, že tito studenti sami založili webové stránky, na Facebooku už mají kolem 1500 fanoušků z Chebu a snaží se pomáhat zprostředkovávat informace, které často jsou radnicí podávány jednostranně, i z té druhé strany.</p> <p>Prostřednictvím vašeho sdružení mohou studenti středních a vysokých škol získat praxi v oblasti médií. Jak této možnosti využívají, a kde své mediální výstupy nejčastěji prezentují?</p> <p>V mediálním centru máme většinou středoškoláky a vysokoškoláky, kteří rozvíjejí svou mediální gramotnost ve svém volném čase. Nejdříve je učíme analyzovat problémy, určit, kdo jsou klíčové zainteresované osoby kolem problému. Pak si dělají rešerši o tématu, aby se neptali na již známé a stokrát vyřčené, aby hledali podivnosti, které ve výpovědích zainteresovaných osob vzájemně nesedí a ptali se PROČ tomu tak je. V těchto drobnostech většinou najdete ty největší a nejzajímavější kauzy. Často jsou to úplně drobnosti, kterých si nikdo nevšimne, nebo je často objeví náhodou. A pak je učíme chodit za dotyčnými, ptát se a sepsat reportáž. Není to lehké, i když jste informovaní a máte koncepci, je často těžké tváří v tvář opravdu položit ty základní otázky. Studenti jsou často velmi aktivní a snaží se. Jediné, co jim dělá problémy, je právě pokládat důležité otázky. Trvá dlouho, než se osmělí. Jinak většinou jsou výstupy formou článků a fotografií. Méně často formou natáčení videoreportáže nebo audio. To zatím pokulhává spíše kvůli tomu, že ještě nejsme stoprocentně vybaveni technikou, na čemž ale pracujeme. Články publikujeme na webu nebo děláme výstavy či přednášky a besedy s veřejností.</p> <p>Jak si myslíte, že schopnost lépe komunikovat o problémech může pomoci místním lidem v jejich řešení?</p> <p>Zásadně. Město Cheb nemá zrovna ideální komunikační strategii. Spíše tu panuje komunikační strategie nic moc před občany důležitého neříkat (před médii už vůbec ne), vždy jim jen „naservírovat“ nějakou chabou verzi bez konkrétních údajů. Nejvtipnější jsou často tiskové konference vedení města Cheb, na kterých nyní chceme v rámci Mediální výchovy a zvyšování mediální gramotnosti občanů také částečně demonstrovat časté komunikační „chytáky“ politiků – jak vám neodpovědět na otázku přímo nebo tak, že se nic nedozvíte, nebo vám říct nějakou méně důležitou informaci, a pak se tvářit, že detaily „nevíte“ a vymlouvat se na více kompetentní osoby a tak dále. Ovšem také existují výjimky – kompetentní politici, ale těch je malinko, a je škoda, že nezavítají do Chebu. Nyní je situace už dále neúnosná, vzájemná provázanost korupčního chování také souvisí s nepřipraveností občanů. Když nejsou informovaní, tak korupci a její zatajování nevidí a když ji nevidí, tak nemohou vůči politikům zaujmout rázný postoj. A zvláště na tak malém městě jako je Cheb je důležité proti této neinformovanosti, mediální a politické menší gramotnosti lidí, trochu bojovat. Nebezpečí tkví v myšlení lidí, kteří si často myslí, že to co dělá radnice je „normální“ nebo že se nemohou ozvat anebo volí často nevhodné formy protestu, které radnice snadno „odstřelí“ byrokracií nebo je zesměšňuje či bagatelizuje a lidé se pak stáhnou. </p> <p>Kdo vaše projekty financuje?</p> <p>Zpočátku jsme financovali naše projekty sami ze svých vlastních zdrojů. V roce 2005, v době, kdy většina našich zakládajících spolupracovníků studovala na Vyšší odborné škole publicistiky, jsme založili naše občanské sdružení, abychom mohli pracovat na projektech i mimo školu spíše ve volném čase a z nadšení. Časem nám narůstali další aktivity, které bylo nutné financovat. Začali jsme tedy zkoušet různé granty. Nejdříve to nevycházelo, podali jsme třeba deset žádostí a nic. Tuto trochu nepopulární činnost jsem si vzala na starost já a musím říct, že jsem často bojovala s tím, zda se tomu budu nadále věnovat. Není motivující, když s projektem ztratíte spoustu času – sestavování projektu, rozpočtu, vyřizování všech povinných příloh a podobně, a pak to prostě nevyjde. Ale zase bylo dobré poučení, že si to pak po čase přestanete brát osobně. Asi před dvěma lety se situace obrátila a dostali jsme první grant – tedy dar – od Nadace VIA a tím se nějak „prolomily ledy“. Jak jsme dříve z deseti poslaných grantů nebyli úspěšní ani v jednom, minulý rok jsme uspěli z deseti podaných grantů čtyřikrát. Dostali jsme peníze z Ministerstva kultury a dvakrát z Karlovarského kraje. A nyní jsme žádali na další rok opět, tak uvidíme, jak to dopadne. Navíc připravujeme doplňkové financování pomocí vytvoření klubu přátel v trochu netradiční podobě a spojené s výukou finanční gramotnosti.</p> <p>V současné době se chystáte realizovat projekt Mapa židovských hřbitovů. Co vše bude obsahem tohoto projektu?</p> <p>Jde o aktivitu v rámci dlouhodobého projektu V PAMĚTI SYNAGOGY. Začali jsme ji dělat náhodou, když nás před rokem a půl požádala chebská knihovna, zda-li bychom jim nepomohli vymyslet nějaký program na jejich „dvorek“. Ten program měl být třídenní a bylo to v červnu. Vzala jsem si na starost dramaturgii projektu a chtěla jsem, aby to bylo pěkně tematické a vše do sebe zapadalo. Přemýšlela jsem, co je důležité tam nebo v okolí, na čí počest bychom to celé komponovali. A najednou, jak jsem stála na tom dvorku, všimla jsem si pamětní desky, která visí na budově přímo před knihovnou. Jde o pamětní desku synagogy, která tam stála a během Křišťálové noci byla vypálena. A když je nápad, pak už jde vše hladce. Koncipovali jsme vše jako ukázku židovského způsobu života a chtěli jsme Židy přiblížit jako naše dřívější spoluobčany. Navíc mi pořád vrtá hlavou, proč určitá, byť drobná, forma nesnášenlivosti proti židovskému národu přetrvává. Volila jsem tedy formu besed, workshopů tradic a způsobu života, protože když někoho poznáte a porozumíte mu, je mnohem těžší ho nenávidět jen pro to, že je jiný. Napsala jsem scénář k divadelní hře, děti z našeho Mediálního centra se ji naučily, pak jsme nabídli ukázky a základy písma – hebrejštiny, modelování golemů – každý si to mohl vyzkoušet. Pozvali jsme také chasidského Žida Jaroslava Achaba Haidlera z Ústí nad Labem, a ten všechny naprosto uchvátil. Navíc tam přišlo i několik Achabových známých, kteří mu pomáhali obnovovat desetiletí vůbec neudržované, neupravované, často úplně zarostlé židovské hřbitovy v okolí, v rámci projektu www.chewra.com, který dokumentuje a opravuje židovské hřbitovy po celé republice. O půl roku později už jsme zorganizovali první exkurzi na hřbitov v Drmuolu. Od té doby máme velmi časté dotazy od lidí, kde ty hřbitovy jsou, že by si tam udělali výlet. Proto jsme se rozhodli vydat mapu. Podali jsme žádost o příspěvek na Karlovarský kraj a obdrželi jsme jej. Díky tomu nyní projekt realizujeme. Hřbitůvky jsou často i třeba uprostřed lesů, jsou různě schované, takže je opravdu dlouho hledáte, pokud nemáte dobrého průvodce – proto mapa s navigací a fotografiemi. Další lidé, kromě místních nadšenců nebo turistů, pro které mapu děláme, jsou Židé, potomci těch, kteří v kraji žili před nástupem nacismu. Tito lidé sem občas přijíždějí uctít své předky – a to až Izraele, Německa, Ameriky. Proto je také mapa čtyřjazyčná – v češtině, hebrejštině, angličtině a němčině.</p> <p>Odkazy:<br />
www.den-pro-druhe.cz<br />
www.medialnicentrum.cz<br />
www.happymonkey.cz<br />
info@medialnicentrum.cz</p>

<p>DOBŘÍŠ: Budova dobříšského kulturního domu se dočkala nového vzhledu. Práce rozdělené do tří etap trvaly s přestávkami čtyři roky, skončily letos v říjnu a celkem stály více než dva miliony korun. První etapa probíhala v roce 2008 a týkala se jižní strany, přístavby a části západní strany. Provedena byla výměna všech oken včetně velkého centrálního, oprava a nátěr fasády a okapů.</p> <p>„Do průčelí budovy se vrátily původní Mojžíšovy desky s desaterem, které byly po rekonstrukci a stržení věže na konci 50. let naštěstí zachovány a zazděny na půdě,“ uvedla ředitelka kulturního domu Jindra Kastnerová.<br />
Druhá etapa o dva roky později zahrnovala západní stranu historické budovy. Opět byla vyměněna okna, opraveny a natřeny fasády a okapy a úpravou prošlo i prostranství před kulturním domem, které se dočkalo vydláždění a zasazení stromů. Letošní závěrečná etapa se pak soustředila především na severní a východní stranu.<br />
„Tyto opravy se staly nutností. Fasáda byla naposledy natíraná začátkem 80. let, opadávala omítka i štukové detaily. V nejhorším stavu se nacházela především západní a severní strana budovy. Také dřevěná okna již byla v nevyhovujícím stavu, netěsnila a dřevo značně poškodily klimatické vlivy,“ vysvětlila Kastnerová.<br />
Činnost kulturního domu nebyla během těchto prací výrazně omezena. Pouze při první etapě, když se vyměňovala okna na hlavním schodišti, se zhruba na týden uzavřel. Výměna ale probíhala během prázdnin, kdy je činnost přímo v budově minimální.<br />
„Předpokládáme, že se nyní náklady na provoz sníží. Ale s ohledem na stále stoupající ceny energií a výměnu oken po etapách, není efekt okamžitý a průkazný. To budeme schopni zhodnotit až po této topné sezóně,“ poznamenala ředitelka.</p> <p> Budova kulturního domu původně sloužila jako synagoga, ale dnes ji příliš nepřipomíná. Už při přestavbě v 50. letech ztratila původní novorománský charakter – přišla o věž, byla vyměněna okna, z fasády se ztratila řada okrasných prvků. Projektant se ale snažil zachovat alespoň některé původní architektonické prvky budovy. Třeba okna doplnil skleněnými půlkruhy, které odkazují na původní tvar oken, byly zachovány římsy na fasádě, čímž je respektováno dřívější členění budovy. Zásadním připomenutím původní funkce je instalace desek s desaterem, dříve umístěných na věži synagogy, na průčelí budovy.<br />
Ve výhledu několika málo let čeká kulturní dům výměna parket ve společenském sále. Ty stávající slouží víc jak 40 let a již není možné je brousit. „Ztenčily se do té míry, že jsme nuceni jejich údržbu minimalizovat pouze na chemické ošetření, což je u dřevěné podlahy, která je poměrně hodně zatěžována, dlouhodobě nedostačující,“ připomněla ředitelka. Do budoucna bude také potřeba vyřešit topení ve společenském a výstavním sále, kde se zavlažuje pouze prostřednictvím technicky nevyhovujících fukarů. Jejich provoz je hlučný a teplo se v těchto prostorách drží pouze po tu dobu, co jsou spuštěny.<br />
//„Stále nás tíží i nedostatečná kapacita baru, který slouží našim návštěvníkům, a nevyhovující prostor pro šatnu. Bohužel vnitřní dispozice přízemí budovy neumožňuje tento problém uspokojivě vyřešit. Větší komfort pro návštěvníky se dá asi zajistit pouze citlivou přístavbou u severní strany budovy. To je ale s ohledem na aktuální i předpokládané možnosti rozpočtu města s největší pravděpodobností hudba budoucnosti,“ uzavřela Jindra Kastnerová.</p>