Články a komentáře

<p>PRAHA: František Tichý, učitel pražského gymnázia Přírodní škola, informuje o mimořádném studentském projektu, na němž se podílí i Židovské muzeum v Praze. Již od roku 2009 se se studenty věnuje velmi detailně tematice života a tvorby dětí a mládeže v terezínském ghettu. Zaujal je Domov 1 v L 417 svou samosprávou a podílem chlapců na organizaci společného života, ale dnes již proslulým časopisem VEDEM, který vycházel pod vedením Petra Ginze a Kurta Kotouče každý týden téměř dva roky.</p> <p>František Tichý:<br />
Ve spolupráci s Památníkem Terezín a Marií Rút Křížkovou jsem se rozhodli vytvořit webové stránky, věnované tomuto časopisu a životu na „Jedničce.“ A nezůstalo jen u nápadu, takže se během několik měsíců na internet dostalo nejen několik desítek článků přepsaných z VEDEM, ale i skeny téměř osmi set stran tohoto časopisu. Stránky měly velký ohlas a díky anglické verzi i mnoho přístupů z Česka i ciziny.<br />
Trochu nás ale mrzelo, že mladých lidí, kteří o této problematice vědí, je stále velmi málo. A tak koncem jara 2011 vznikl spontánně nápad uspořádat soutěž, kterou bychom toto téma dnešním náctiletým přiblížili a předali jim alespoň trochu z duchovního a kulturního bohatství, které je v terezínských časopisech obsaženo.<br />
Hned od počátku nám vyšli velkoryse vstříc pracovníci Židovského muzea v Praze i pan ředitel Pavlát. A tak jsme překonali ostych a do akce se pustili. Nešlo nám ale primárně o soutěž dějepisnou a už vůbec ne čistě vědomostní. Již název PŘEVEZMĚTE TEREZÍNSKOU ŠTAFETU poukazuje na to, že jsme se chtěli dotknout všech témat, která se týkala tématu šoa (holocaustu) a Terezína, a alespoň trochu je spojit se současným uvažováním a životem dětí. Účastníci 1. kola soutěže (probíhalo od 15. září do 15. října), kteří mohli využívat internet, knihy i vzpomínky svých prarodičů, se tedy nejen seznamovali s protižidovskými opatřeními nebo správně řadili historické události, ale také zjišťovali význam dnes již zapomenutých prvorepublikových nebo terezínských slov, psali si vlastní fiktivní deník z doby protektorátu, dopis z ghetta o třiceti slovech, přemýšleli, co by si sbalili do transportu, kdyby probíhal v dnešní době, nebo řešili matematickou úlohu, kterou Petr napsal pro své kamarády do VEDEM.<br />
Zpočátku jsme měli trochu strach, jaký zájem o soutěž bude, ale nakonec skutečnost předčila naše očekávání – zapojilo se 125 řešitelů z 24 škol z různých míst republiky. A i když závěr 1. kola byl<br /> jen jakýsi poločas, rozhodli jsme se 40 nejlepších pozvat do Prahy na slavnostní vyhlášení. To proběhlo 28. listopadu v prostorách Židovského muzea. 35 finalistů (na některé dolehly nemoci) dorazilo i se svým doprovodem z nejrůznějších míst Česka (mj. Plzně, Žďáru nad Sázavou, Polničky, Nového Jičína, Ostravy, Příbrami, Humpolce, Kutné Hory a dalších míst).<br />
Účastníky přivítal ředitel Židovského muzea dr. Leo Pavlát, následoval program v Pinkasově synagoze<br /> a hra v ulicích Židovského města. Během těchto aktivit, zaměřených opět na téma holocaustu a židovských dějin a kultury, pracovali soutěžící ve skupinách, díky čemuž se seznámily děti z nejrůznějších míst.<br />
Poté se všichni přesunuli do Vzdělávacího a kulturního centra Židovského muzea, kde po občerstvení proběhlo vyhlášení výsledků soutěže. Soutěžící převzali ceny z rukou pamětníků holocaustu – Michaely Vidlákové, Tomana Broda a Tommyho Karase. Také vyslechli pozdrav od sestry Petra Ginze Chavy Pressburger a od Jiřího Bradyho, kteří nad soutěží převzali záštitu, a společně si zazpívali Terezínskou hymnu.<br />
Následovala beseda s pamětníky o jejich životě v době 1. republiky, za protektorátu a o okolnostech jejich deportace do terezínského ghetta, doplněná ukázkami z nejzajímavějších řešení 1. kola. Na závěr účastníci zhlédli speciální projekci filmu USA „Poslední let Petra Ginze,“ exkluzivně pro tento účel umožněnou americkými producenty.<br /> Velmi děkujeme všem zúčastněným i všem, kdo nám s realizací odpoledne pomohli, zvláště vedení Židovského muzea a pamětníkům.<br />
Dík patří ale i učitelům, kteří se svými žáky soutěži a tématu šoa věnovali, jakož i rodičům a dalším rodinným příslušníkům. Jsme překvapeni, kolik mladých lidí téma a poselství dětí z Terezína oslovilo a doufáme, že nadšení vydrží i do kol dalších.</p> <p>Rekapitulace soutěže:<br />
1. kolo proběhlo od 15. září do 15. října 2011. Soutěžící pracovali každý za sebe a jejich úkolem bylo pomocí knih, internetu a vzpomínek známých co nejvíce proniknout do doby 30. a 40. let, reality protižidovských opatření v době protektorátu i deportací do terezínského ghetta. Část úkolů mělo vědomostní, část kreativní ráz. Do řešení 1. kola se zapojilo více než sto účastníků z 24 škol. </p> <p>2. kolo se uskutečnilo od 1. listopadu 2011 do 6. ledna 2012. V něm již soutěžily týmy kamarádů. Jejich úkolem bylo předně prostudovat vybraná čísla a články z časopisu Vedem, chlapci v Terezíně vydávaného v letech 1942 – 1944 a na základě toho vyplnit pracovní listy pokrývající témata života v Terezíně, života na chlapeckém domově 1, tzv. Republice Škid a rubrik časopisu Vedem a jeho tvorby. Druhým úkolem tohoto kola bylo vytvořit vlastní časopis s podtitulem „Vedem dnes“, který by zachoval základní rubriky svého terezínského jmenovce, ale odrážel dnešní život mladých lidí ve světle tehdejší doby. Do 2. kola se zapojilo 23 týmů a téměř 80 mladých lidí ze základních škol a gymnázií z celé republiky. Jejich časopisy budou po posouzení porotou a se souhlasem autorů ke zhlédnutí na těchto stránkách. Více o 2.kole.</p> <p>3. kolo – Po stopách transportů – se uskuteční od pátku 9. do neděle 11. března 2012 v Terezíně. Zúčastnit se mohou všechny týmy resp. jednotlivci, kteří se zapojili do 2. kola a včas odevzdali řešení všech úkolů. </p> <p>Slavnostní vyhlášení 2. a 3. kola se uskuteční v Praze 21. června. Koncem podzimu 2012 se u příležitosti 70. výročí vydání 1. čísla Vedem uskuteční výstava představující nejzdařilejší výstupy soutěže i tvorbu terezínskou. Výstava proběhne v prostorách Židovského muzea v Praze a Brně.</p> <p>Webové stránky časopisu VEDEM />
O projektu na webu gymnázia Přírodní škola

<p>POSTŘEKOV: O postřekovských švadlenách jsem se již zmiňovala. Krom šití chodských krojů tyto dvě ženy<br /> otevřely před třemi lety Muzeum krojů v Postřekově. Muzeum bylo zpočátku umístěno v jedné místnosti Obecního úřadu v Postřekově. V roce 2011 nabídla obec ženám nové vhodnější prostory v budově bývalé školy, které jsou za prvé větší, za druhé bezbariérové. Obec také zafinancovala reklamní letáky.</p> <p>Chod muzea financují jeho zakladatelky ze zdrojů, které pocházejí z jejich půjčovny chodských krojů.<br />
Rády by zažádaly o dotaci, s tím ale souvisí problém, a sice, že by musely disponovat určitými procenty z vlastních zdrojů. A ty ženám chybí.</p> <p>Jak vznikl nápad<br />
Nápad založit muzeum souvisel se zanikáním některých typů chodského kroje, nevyužitím krojů, které lidé mají doma, ale neví, co s nimi, ale také proto, že se začíná zapomínat, jak chodský kroj správně obléci. Obě ženy začaly tedy kroje sbírat a skupovat. Podaly inzeráty do novin i do médií a dnes se jim lidé už ozývají samy. Někdo kroje muzeu daruje, někdo zapůjčí, někdo prodá. Důvod, proč někdo muzeu kroj věnuje je ale také i ten, že lidé byli dříve menší a spousta kusů kroje se již prostě nedá nosit. Nabídky přicházejí zejména po nejrůznějších akcích, které muzeum pořádá, a to jak ze samotného Postřekova, tak i z okolních vesnic, z dolního Chodska, ale i ze vzdálenějších obcí a měst.<br />
Získané kroje se nejprve odnesou do čistírny, což je finančně dost náročné. Kusy, které se můžou prát, vyperou ženy samy. Kroje se pak ještě přežehlí, případně opraví. Některé součásti jsou ale tak staré, že se vyprat ani vyčistit nedají, protože by se mohly rozpadnout. Ty musí jít do muzea bez vyčištění.<br />
Bylo také zapotřebí sehnat figuríny. Nejlépe se osvědčily krejčovské panny, které ženy zakoupily z družstva Šumavan nebo na inzerát. Tatínek jedné ze zakladatelek je opravil, později nakoupily panny nové. Plastové hlavy posloužily pro ukázku různých typů úvazu šátku. Využily se také dětské panenky, na kterých je demonstrován dětský kroj.<br />
V expozici je v současné době přes třicet figurín v nejrůznějších typech, barevných kombinacích a<br /> mutacích chodského kroje. Expozice se snaží zachytit vývojově všechny typy kroje a je stále rozšiřována. Pro srovnání je zde i jeden jihočeský kroj (konkrétně z Písecka). Vše je doplněno dobovými fotografiemi (ty patří většinou zakladatelkám nebo pochází od dárců), dále dobovými pohlednicemi vytvořenými regionálními malíři (J. Špillar, V. Malý, J. Douba, a další). Nechybí krejčovské potřeby, archaické žehličky, váleček k paličkování s paličkami a ukázkou krajek, expozice draní peří, dobové reklamní plakáty místních prodejen látek a krejčovských potřeb (např. plakát domažlické prodejny lněného a bavlněného zboží Lang a Kapic, založené roku 1894). K vidění jsou také předměty denní potřeby – okřín, máselnice, kolébky nebo kočárky. Zkrátka vše, co naši předci denně využívali.</p> <p> Péče exponáty<br />
Poté, co jsou vyčištěny a upraveny už v podstatě žádnou.<br /> Jen se musí přikrývat, protože zejména látky, pohlednice a fotografie časem vyblednou. Zabránily by tomu nové tmavší žaluzie do oken, kterými však muzeum zatím nedisponuje.<br />
Muzeum má zhruba tisíc návštěvníků ročně. Navštěvují ho školy, školky, zájezdy, senioři, turisté<br /> ubytovaní v okolí. V muzeu se pořádají tematické akce – o pouti ukázka lidových řemesel (vyšívání, paličkování, malování kraslic, košíkářství), o Vánocích ukázky vánočních obyčejů a zvyků, atd.</p> <p> Plány do budoucna<br />
Zakladatelky by rády dokompletovaly postřekovský kroj – např. chtějí vytvořit expozici smutečního průvodu svobodného zemřelého, rozšířit expozici kroje typu „rukávce“, nyní je k vidění jeho historická podoba, ale tento kroj se nosí v Postřekově dodnes a ženy by jej rády ukázaly ve všech jeho současných variantách. Dále chtějí dokončit expozici krojů z dolního Chodska a vytvořit repliku chodského Betlému, který měla za výlohou o Vánocích již zmiňovaná prodejna Lang a Kapic v předválečných letech.<br />
Největším přáním zakladatelek muzea je, aby expozice nepůsobila staticky. Aby na figurínách byl<br /> vždy demonstrován nějaký děj, např. chodská svatba, draní peří nebo i pohřeb.</p> <p>Pokud se budete chtít do Muzea krojů v Postřekově podívat, stačí si návštěvu domluvit telefonicky u paní Anny Burešové na čísle 602304289 nebo na čísle 728708759 u paní Marie Langové. Ženy vám podají patřičný výklad a ukáží jak se váže chodský šátek nebo obléká některá součást chodského kroje.</p> <p> Vstupné je dobrovolné.</p>

<p>PLZEŇSKÝ KRAJ: Vlastivědný sborník „Pod Zelenou Horou“ se v rámci bývalého politického okresu Přeštického ve 30. letech 20. století úspěšně zařadil do rodiny obdobných regionálních časopisů, které v době, kdy národ již cítil své ohrožení, vznikaly jako o závod.</p> <p>Původně to byl časopis, určený především žákům měšťanských škol. Jeho měsíční periodicita byla tudíž sladěna se školním rokem. Vydávala ho učitelská jednota Budeč v Přešticích a kromě učitelů do něj přispívaly i samy děti. Název vymyslel lužanský rodák, spisovatel a pedagog Josef Kožíšek, autorem grafické podoby obálky byl ak. malíř František Václav Eisenreich. Obsah věnoval pozornost historii, národopisu, přírodním i společenským poměrům jižního Plzeňska. Úvodníky patřily celonárodní problematice, a stejně jako většina ostatních příspěvků nenásilně vychovávaly své mladé čtenáře k lásce k vlasti, k hlubšímu poznání míst, kde žijí. V období let 1932 – 1939 dosáhl sborník značné obliby a vytvořil si širokou obec odběratelů.<br />
V Protektorátě Čechy a Morava byly zpočátku vlastivědné časopisy ještě tolerovány, podléhaly však přísné cenzuře. Jejich úroveň zákonitě klesala, za povinně loajálními úvodníky často následovala neutrální zástupná témata; v „ Zelené Hoře“ to byla např. cestopisná Okénka do světa, či úryvky z dětských knih. Ubývali autoři i čtenáři. Vysvobozením z tohoto živoření se stal úřední zákaz vydávání sborníku, který přišel v předjaří roku 1943. Po skončení druhé světové války se vlivem změny společenských poměrů většina podobných tiskovin už neobnovila, přetrvalo jen několik titulů, případně došlo k jejich krátkému vzkříšení v období 50. – 80. let 20. století. Ani sborník „Pod Zelenou Horou“ nebyl výjimkou. První poválečná schůzka jeho redakční rady v létě 1946 byla i schůzkou poslední. Neuspěl ani návrh vydat výběr nejlepších článků v samostatné vlastivědné čítance.<br />
Po roce 1989 vyzvala Česká národopisná společnost k obnově těchto tradičních regionálních vlastivědných periodik. Podařilo se jí vyvolat odezvu, některé staronové tituly se znovu zaregistrovaly a v nových podmínkách se snažily navazovat na své předchůdce.<br />
Ke společnému vydávání sborníku „Pod Zelenou Horou“ se přihlásily koncem roku 1997 Městské úřady Měčín, Přeštice a Nepomuk. Obnovený sborník začal vycházet čtyřikrát ročně v rozsahu 24 – 28 stran, každé číslo provází fotografická příloha, která přibližuje unikátní historické dokumenty, většinou ze soukromých archivů. Až na drobné úpravy zůstala zachována původní grafická podoba, ale své zaměření časopis přeorientoval na dospělého čtenáře. Výrazně posílil svou materiálovou a vlastivědnou složku. Uveřejňuje původní pramenné materiály, které se mohou stát zdrojem nebo podnětem pro syntetické studie nadregionálního typu.<br />
Redakce i všichni dopisovatelé pracují na ryze dobrovolnické bázi.<br />
Za dlouhodobý přínos k propagaci kulturních hodnot Plzeňska získal současný vlastivědný sborník Pod Zelenou Horou před dvěma lety čestné uznání v kategorii „Publicistika“ ve XIII. ročníku novinářské soutěže „Média na pomoc památkám“. Jeho kmenová spolupracovnice RNDr. Eva Heřmanová byla současně oceněna za článek „Barokní krajina obecně a na Plzeňsku“.<br />
V letošním roce si čtvrtletník jižního Plzeňska „Pod Zelenou Horou“ připomíná dvojité výročí – 80 let od svého založení a 15 let od polistopadového obnovení. Bude bilancovat i plánovat, jak dál.<br />
To vše a mnoho dalšího se objeví v programu konference „Regionální periodika – pramen poznání místní historie a kultury“, která proběhne ve dnech 27. – 28. března 2012 v Přešticích.<br />
Společně ji připravují Kulturní a komunitní centrum Přeštice a Kulturní informační centrum Nepomuk ve spolupráci s oběma vydavateli sborníku, Městy Nepomuk a Přeštice, a občanskými sdruženími MAS Aktivios a MAS Pod Zelenou Horou. Nad akcí převzal záštitu Plzeňský kraj prostřednictvím radního pro kulturu Václava Koubíka a odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu.<br />
Pořadatelé uvítají, když se konference zúčastní vydavatelé podobně laděných periodik, historici, archiváři, muzejní pracovníci, regionální profesionální i amatérští badatelé, kronikáři, učitelé a studenti s referáty nebo diskusními příspěvky na dané téma. Součástí konference by měl být i večerní diskusní kulatý stůl a odborná exkurze po historických památkách v okolí Přeštic a Nepomuku. </p> <p>Zájemci o vystoupení, účast na konferenci a exkurzi si mohou stáhnout a vyplnit přihlášku na http:// www.kzprestice.cz</p>

<p>TŘEBÍČ: Při hledání nových, známých i neznámých umělců, mě tentokrát stopy zavedly do Třebíče na Dělnického náměstí 680. Tam žije a tvoří nadaná malířka krajin, portrétů, smírčích kamenů a fantazijních obrazů, Dana Kočí. Tato milá dáma, již v důchodu, se nikdy malování nevěnovala profesně. Zůstává jí to koníčkem již od útlého mládí. Přesto si mnoho z jejích obrázků dokážu představit zarámované u sebe doma a s klidem bych se obešla bez podpisu autora zvučného jména asi tak, jako se ona obejde bez plátna, podstavce a štětců.</p> <p>Jak říká – stačí ji baťoh, blok nelinkovaného papíru, tužka a cesta mimo město. Námětem je jí příroda a všechno krásné. </p> <p>Jak dlouho již malujete a kdo nebo co, bylo tím podnětem, že jste se tomu začala více věnovat?</p> <p>Řekla bych, že to přišlo samovolně. Maluji už odmalička. Jednu chvíli jsem se zajímala i o astrologii. Při té příležitosti mi byl sestaven horoskop, který říkal, že mám vlohy pro tvůrčí činnost, a je pravda, že mám stále chuť něco tvořit, ať malovat, nebo batikovat textil, či vyrábět kožené šperky. Jinak ten, od koho jsem získala základy malování, byl pan Novák, který vedl na dvanáctiletce, dnes gymnáziu, umělecký kroužek. Vodil nás do ateliéru a učil skutečné základy malování. </p> <p>Když vás to k tomu tak táhlo, vystudovala jste školu pro tento obor?</p> <p>Nevystudovala. Podala jsem si přihlášky na uměleckou školu, ale neprošla jsem talentovými zkouškami. Místo toho jsem vystudovala gymnázium, tehdy to byla dvanáctiletka, kde byl umělecký kroužek, a následně ekonomickou nástavbu. Díky tomu jsem šla do praktického života a umělecká činnost mi zůstala jako koníček. Mezi tím byla dost dlouhá pauza, kdy jsem třeba něco malovala, ale vůbec se mi to nedařilo, nebo nelíbilo, tak jsem toho zase nechala. Potom tu byl ještě jeden záchvěv jít na uměleckoprůmyslovou školu, ale nějak jsem prošvihla termín zkoušek, takže jsem si řekla, že to tak asi má být a víc to neopakovala. Až později, může to být tak deset let zpátky, jsem se přihlásila na soukromou školu do Jihlavy, kde jsem si dálkově udělala jeden semestr v oboru kresby. </p> <p>Jaké techniky ovládáte a používáte?</p> <p>Používám asi všechny, které ovládám. Jeden čas jsem dělala grafiky, monolity. Jinak perokresby, černobílé obrázky jsou tužka nebo tuž, lavírovaná kresba, kde se používá pero, které se rozmývá vodou, akvarel, a kresba pastelem. Nedělám olejomalby ani s temperami. To jsem zkusila jednou, abych poznala, že je na to potřeba místo, nikoli tenhle malý byteček. </p> <p>Jakou techniku jste si oblíbila nejvíce?</p> <p>Mě připadá, že jsem stále ve stádiu hledání. Líbí se mi akvarel, sice s ním malují i děti ve škole, ale není tak jednoduchý jak vypadá. Má svoje úskalí, když někde víc přidáte barvy, těžko už ji smýváte. Ta tužka je zas příjemnější, že se dá nejvíce upravit. Nejzajímavější se mi teď zdají pastely. Většinou je to na náladě, jakou techniku použiji ať na krajinu, nebo portrét. </p> <p>Vy kreslíte výhradně na formát A4, nikdy jste to nezkoušela převést na plátno?</p> <p>Ne. Jednak nemám prostory, kam bych mohla postavit stojan, dávat plátna a skladovat všechny ty potřebné malířovy pomůcky. Žádný ateliér. Navíc chodím kreslit do přírody a takový papír A4 s tužkou jsou mnohem skladnější. Nemusím se tam tahat se stojanem, plátnem, barvami, štětci. Prostě si tam jenom sednu, vytáhnu blok, tužku a mohu začít kreslit. </p> <p>Když kreslíte takto v přírodě, vznikne ten obrázek hned na místě, nebo ho dokončujete doma?</p> <p>Asi obojí. Nakreslím ho na místě. Pak ho nechám být, protože jej považuji za hotový. Jenže stačí, abych si obrázky znovu začala prohlížet, přitom mě napadne, co by k tomu šlo domalovat, nebo jak ho vylepšit. Takže obrázek vytáhnu a domaluji. Nikdy si nedělám náčrtky. Maluji hned. </p> <p>Při pohledu na různorodost vašich obrázků, kdy tu vidíme malované krajiny, portréty, stromy, smírčí kameny, a také trochu z indické náboženské tematiky, mě to nutí se zeptat. Malovala jste někdy na zakázku pro někoho?</p> <p>Jenom jednou. Bylo to pro pána, který napsal knihu o smírčích kamenech a chtěl kresby kamenů ještě jednou, ale už pro sebe, jakoby na památku své práce. Protože už nevystavuji, tak není ani zájem, a já ani neumím kreslit, že to někdo chce. Stalo se, že kamarádka po mě chtěla nakreslit kousek krajiny. Hrozně se jí líbila, ale já v ní nenacházela to potřebné, co do svého malování vkládám. Potom není ani chuť se do toho vůbec pouštět. Krajiny, stromy, skály maluji, když jsem na procházce. Portréty, když jsem u někoho na návštěvě, tak mezi řečí. </p> <p>Jako to děláte zrovna teď, když kreslíte mě?</p> <p>Přesně tak. Dokonce mám sadu obrázků, které jsem malovala při dlouhých telefonátech s mojí kamarádkou. Protože se potřebovala vypovídat, zavolala mi, já už měla nachystaný bloček, tužku, nebo tuž a tu hodinu povídání vyplnila malováním. </p> <p>Řekla bych, že ani minuta života u vás nepřijde nazmar. Za všechna vaše období, a že jich není vůbec málo, proběhly i nějaké výstavy?</p> <p> Pár výstav proběhlo, když jsem byla ve sdružení Třebíčských amatérských malířů, kde byla i jména dnes známých autorů jako je pan Vostál, Jakubec, Horký, Miluška Pražáková. Mezi sebou jsme si obrázky i vzájemně posuzovali. Potom se jedna konala tady na Třebíčském nádraží, to jsem byla ještě hodně mladá a měla touhu svoje obrázky ukázat. Prorazit. Poslední výstava byla v čajovně ve Velkém Meziříčí. Ale jak už jsem říkala, už dlouho nevystavuju.</p>

<p>LUČANY: Lidová podmalba na skle se rozšířila do do Čech díky schopnostem prostých sklářských malířů. V minulosti to bývaly významné předměty, které zdobily lidské příbytky, v rodinách se věšely v hlavní místnosti nad stolem nebo se z nich vytvářely malé oltáříky obyčejně na kostnech (prádelní skříň) a truhlách spolu s různými soškami svatých.</p> <p>„Kdysi se sklem zdobily hliněné nádoby, později objevili pravděpodobně sami mistři skláři možnost malovat na sklo. První pokusy malby na sklo se datují dva tisíce let zpět, ale ke skutečnému rozšíření došlo o mnoho staletí později. Technika podmalby na zadní stranu skla vznikla jako řemeslo až na konci šestnáctého století především v Itálii, která v té době byla sklářskou velmocí. Odtud se šířila po celé Evropě,“ uvádí něco z historie techniky, které se sama věnuje, Pavlína Jůnová, energická mladá žena ze Sedmidomí v Jizerských horách.<br />
Tato lidová umělkyně a malířka replik měla celý život příležitost poznávat nejrůznější techniky zdobení skla a výrobu sklářských produktů. Lidové podmalby na skle ji podle vlastních slov zaujaly, a protože od malička malovala kdeco, postupně začala s touto technikou a ozdobila svůj domov.<br />
Pod rukama jí vznikají jemné a krásné obrázky, které si ovšem nenechává jen pro sebe. Komentuje to slovy:<br /> „Dělá mi radost, když má zákazník a budoucí majitel mé produkce z obrázků hřejivý pocit. Alespoň poznají, že nejsou z nějaké fabriky nebo dílny, kde se obrázky vyrábějí jako na běžícím pásu. Chtěla jsem se také odlišit od průmyslových výrobců tím, že jsem se přihlásila o udělení certifikátu Regionální produkt Jizerské hory.“<br />
Certifikát Regionální produkt Jizerské hory je označení výrobků a především podpora drobných podnikatelů ve venkovských oblastech – lidí, kteří podnikají v obtížných podmínkách, zvyšují místní zaměstnanost a spoluvytvářejí jedinečnost regionů. V neposlední řadě pokračují v tradicích svých předků a svou produktivitou vytvářejí specifické a originální produkty vedle prefabrikovaného a unifikovaného zboží supermarketů.<br />
V regionu Jizerské hory, kam patří Frýdlant, Liberec, Jablonec nad Nisou a Tanvald, lze najít dnes již několik desítek výrobců, ať už jde o potravinářské výrobky nebo umělecké předměty, jejichž výrobky mají charakter a punc oblasti, kde vznikly, a jinde se nedají koupit.<br />
Patří k nim Pavlína Jůnová. Také v jejím případě prezentuje značka Regionální produkt kvalitu a originalitu její práce.</p>

<p>NĚMČICE NAD HANOU: Uplynulo více než deset let, co jsem naposledy navštívil Němčice nad Hanou, nevelké městečko na Střední Hané. Za tu dobu se tu mnohé změnilo, ale dvě proměny jsou hodně nápadné a obě se nutně dotkly městského rozpočtu. Ta první spočívá ve zmizení někdejšího významného cukrovaru, a to doslova z povrchu zemského.</p> <p>Tou druhou pak nově upravené náměstí se zbrusu novou skulpturou obklopenou vodotrysky. Zaujalo mě, jak se ve městě s 2100 obyvateli podařilo vydláždit a upravit ne zrovna malé náměstí a navíc na něm umístit umělecký artefakt. Inu, zeptal jsem se na to starostky města paní Ivany Dvořákové.</p> <p>Co vás přivedlo k úpravě náměstí?</p> <p> Město Němčice nad Hanou má specifické náměstí. Jde vlastně o náměstí dvě, Komenského, kde se nachází park s kostelem a věží, a Palackého, kde stojí radnice. Obě náměstí jsou od dávných dob rozdělena hlavní komunikací, která prochází městem od východu na západ. V roce 1997, kdy bylo dokončeno vybudování kanalizace ve městě, jsme náměstí částečně vydláždili, celková úprava však nebyla dokončena. A tento neutěšený stav náměstí obce, která je centrem kulturně společenského i obchodního života mikroregionu nás velmi trápil. </p> <p> Upravit tak velkou plochu, nalézt řešení odpovídající významu místa a získat pro takový záměr prostředky nelze ze dne na den. Jak jste postupovali?</p> <p> Projekt na celkovou revitalizaci centra města byl tvořen a projednáván více jak dva roky. Město požádalo o dotaci z regionálního operačního programu, žádosti bylo vyhověno, celkové náklady na tuto investiční akci činily 27 mil. Kč. Projekt zpracoval Ing. arch. Petr Malý. Akce byla realizována v roce 2009, hlavním dodavatelem stavby se stala firma INVEST CZ a.s. Šternberk.<br />
Podle fotografií z 19. století bylo náměstí vydlážděno kameny. Po konzultaci s architektem jsme tuto původní dlažbu uchovali v okolí kostela i při této rekonstrukci. Zvolili jsme opět přírodní materiál, žulovou kostku, která k hanáckému kraji a našemu městu neodmyslitelně patří.<br /> V tom, že jsme se vydali správnou cestu, co se týče použitého materiálu na dláždění náměstí, nás utvrdila i návštěva výstavy architektů s názvem „Kámen v architektuře“, která se konala v Praze. Náš projekt na tuto výstavu přihlásil jeho autor Ing. arch. Petr Malý. Na výstavě jsme zhlédli spoustu zajímavých projektů, potkali zajímavé lidi, ale především jsme viděli, že kámen, jako přírodní materiál, má svoji hodnotu a nezastupitelný význam i v dnešní architektuře a lze s němu vytvořit spoustu krásných prostranství, doplňků fasád domů či staveb mostů apod. </p> <p> Co taková revitalizace centra obnáší, co vše bylo zapotřebí vykonat?</p> <p> Revitalizace centra města spočívala v předláždění chodníků zámkovou dlažbou, předláždění a dodláždění komunikací obou náměstí velkou a malou žulovou kostkou, v inovaci veřejného osvětlení, ve výsadbě nové zeleně a v doplnění městského mobiliáře, jakými jsou lavičky a odpadkové koše. Při rekonstrukci vznikla na náměstích řada parkovacích ploch, které zde chyběly.</p> <p> Tohle všechno je úctyhodné, ale vy jste se vydali ve jménu zkrášlení náměstí ještě dál. Podařilo se vám prostor náměstí oživit také zbrusu novou skulpturou s vodotrysky. Jak se to přihodilo?</p> <p> Již v polovině roku 2009, kdy byla stavba v plném proudu, nám bylo jasné, že je třeba náměstí oživit, ozvláštnit, ale představy byly mlhavé. Oslovili jsme Ing. arch. Petra Malého a Ing. arch. Jana Přikryla, se kterými město spolupracuje již řadu let, a začali jsme na toto téma živě diskutovat. Závěrem vzniklo zadání: Zajistit omezení dopravy v těsné blízkosti soch na náměstí, vytvořit na Palackého náměstí vodní dílko – kašnu se sochou, vybudovat v prostoru náměstí venkovní galerii. </p> <p>Takže autory řešení úpravy náměstí jsou jmenovaní architekti?</p> <p> Ano, autorem projektu na revitalizaci centra města je Ing. arch. Petr Malý z Olomouce, který se pustil do kašny, a Honza Přikryl vytvořil návrh venkovní galerie a zábran pro vjezd vozidel kolem soch na náměstí. Oba spolu úzce spolupracovali. Nad návrhy jsme dlouze diskutovali se zastupiteli. To víte, 15 lidí, dvacet názorů.</p> <p> Autorem skulptury, která zdobí vaše náměstí je však zajisté nějaký renomovaný umělec. Je tomu tak?</p> <p> Jakmile byl připraven hrubý návrh kašny, hledali jsme sochaře. Nejprve jsme oslovili ak. sochaře pana arch. Rafla. S jeho návrhy, které se mi moc líbily ‒ byly nadčasové ‒ jsme však u našeho zastupitelstva neuspěli. Možná nebyl správný tah oznámit zastupitelům nástřel ceny kašny s dílem, neboť jsme ji nedokázali odhadnout. Zastupitelé se bránili, že finance potřebujeme na daleko důležitější opravy a investice.<br />
Ale touha vedení města ‒ oživit náměstí i uměleckým dílem, byla veliká. Rozjeli jsme se tedy do Zlína a chtěli jsme zorganizovat soutěž studentů Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Ale zástupci školy nám to rozmluvili, neboť soutěž by byla časově i organizačně náročná a my čas neměli. Ale hned při této návštěvě nám byl představen učitel této školy, ak. sochař Radim Hanke, mimo jiné autor dvou soch Tomáše Batti. No a hned jsme si padli do oka. Dokonce jsme hned dohodli cenu za zhotovení sochy a datum dodání. Pozvali jsme pana Hankeho k nám do Němčic, ať omrkne budované náměstí, obdržel maketu kašny a začal pracovat.</p> <p> Měli jste, pokud jde o zadání, nějaký konkrétní požadavek, co má skulptura vyjadřovat či z jakého má být materiálu, nebo jste to nechali na sochaři?</p> <p> Materiál zvolil zkušený pan sochař a držel se materiálu, ze kterého jsou zhotoveny i ostatní sochy na náměstí, např. socha sv. Judy Tadeáše, což je pískovec. A co se týče sochy, chtěli jsme dílo moderní, které osloví všechny věkové kategorie a přiláká ke kašně především maminky s dětmi.<br /> Na slavnostní předání revitalizovaného náměstí jsme pozvali také pana Hankeho, který již přivezl tři návrhy ‒ makety soch. Kolektiv ve složení Ing. Arch. Petr Malý, Ing. arch. Jan Přikryl, Ing. arch. Michal Horák, Ivana Dvořáková, starostka a Ing. Jan Vrána, místostarosta, vybral kluka, lezoucího po stromě, s krásně kulaťoučkým zadečkem. Prostě malý Hanák. </p> <p> Jak postupovaly práce na pořízení kašny a zhotovení sochy?</p> <p> První firma, která byla vybrána ve výběrovém řízení pro realizaci kašny, skončila ještě před zahájením stavby svou činnost, a tak jsme sháněli další. Vyhrála firma Nautica s.r.o. Brno. Zabývá se stavbou bazénů a vodních děl. Jako subdodavatelskou firmu na stavební práce si vybrala společnost Hanácké oblastní služby pana Miláčka. Její pracovníci se chopili úkolu velmi zodpovědně, neboť i pro ně byla stavba kašny s uměleckým prvkem nóvum. Firma Nautica dodala a instalovala technologickou část díla. Kašna funguje spolehlivě, technologie čištění je obsluhována zaměstanci města.<br /> Pro zhotovení sochy jsme objednali Božanovský pískovec. Dílo vznikalo u vily pana sochaře Hankeho ve Zlíně, na svahu pod lesem, nad bývalou továrnou Tomáše Batti. Bylo úžasné sledovat, jak se náš kluk vylupuje s dvoumetrového kvádru a roste do krásy.<br />
Již řadu let pro nás provádí restaurátorské práce soch a křížů a dalších sakrálních staveb v našem městě mladý, nadějný, pracovitý a velmi milý restaurátor Martin Parobek. Má kořínky u nás v Němčicích, žije v Olomouci. A když jsem jej vítala mezi hosty při otvírání náměstí, pošeptal mi pak Hanke, že je to jeho žák. Právě Martinovi pak pan Hanke svěřil převoz sochy ze Zlína do Němčic. Před usazením sochy na své místo jsme ještě stihli uložit pod sochu poselství příštím generacím. </p> <p> Kdy jste práce dokončili? Bylo nějaké slavnostní předávání – odhalování díla?</p> <p> Revitalizované náměstí jsme slavnostně otevírali 30. dubna 2010, a to jsme již věděli, že projekt „Přitažlivé náměstí, centrum společenského života“ uspěl v žádosti o dotaci přes Místní akční skupinu Na cestě k prosperitě. Žádost zpracoval Ing. Michal Horák, INEX projekt Kroměříž. Projekt řešil zhotovení kašny se sochou, zábrany proti vozidlům u stávajících soch a venkovní galerii. Jen díky této dotaci mohl být projekt zrealizován.<br />
Při slavnostním předávání díla, které proběhlo 2. října 2010 ve večerních hodinách, se sešlo hodně významných hostí, zástupců kulturního i politického života, občanů města a lidí z okolních obcí. Program, který připravil kolektiv ZUŠ byl opravdu velkolepý, uváděl jej ředitel školy pan Ladislav Gazda a hrála kapela Vulcanica z Olomouce. Skvělé světelné efekty, výborná nálada a napětí před odhalením sochy, to vše vytvořilo velmi výjimečnou sváteční atmosféru. Snad nejvíce mne potěšila slova pana Hankeho. „Tak velkolepé odhalení svého díla jsem ještě nezažil.“ Jsme stále skvělými přáteli a těší nás každé setkání a kujeme pikle na další spolupráci. </p> <p> Jak na obnovené a zkrášlené náměstí reagovali občané Němčic a jakých reflexí se vám dostalo od „přespolních“?</p> <p> Nebudu tvrdit, že projekt měl jen příznivce. Kolem kašny a sochy se vedly velké diskuse a tahanice, ale podařilo se kašnu prosadit a dnes, kašna i s klukem, který dostal od občanů v anketě jméno Šikulka, zdobí náměstí a láká děti, mládež i seniory k posezení a odpočinku. Na tomto náměstí se odehrává řada kulturně společenských akcí a i při nich je Šikulka středem pozornosti. Jsme rádi, že ho máme.<br />
Více se socha a celé dílo zrekonstruovaného náměstí líbilo přespolním. Místní byli rádi, že už neskáčou přes kaluže, a brzy si na novou tvář náměstí zvykli. Ale už slavnostní předání díla a anketa na jméno sochy ukázala, že Němčáci ji přijali a zvykají si na ni.<br />
Letos už Šikulkovi plete spousta žen z Němčic i přespolních v místní knihovně šálu a brzy mu ji se vší slávou uvážeme za účasti autora a také kmotra sochy. Tím je restaurátor Mgr. Martin Parobek, který se při křtu slavnostně zavázal, že se bude o Šikulku starat.<br />
Naše náměstí dýchá člověčinou. Plní se naše přání, lidé se zde potkávají, popovídají si, mladí zarandí, děti se vycákají v kašně. Paráda. Kašna s Šikulkou jsou dnes naší chloubou. </p> <p>Pokud to není tajemství, na kolik pořízení sochy a úprava náměstí přišly?</p> <p> Jak jsem již řekla, na ceně za sochu jsme se s panem Hankem domluvili na první schůzce. Vytesal nám tuto sochu vlastně „za pusu“ a jsme mu vděčni, že přistoupil na naše možnosti. Samozřejmě něco stál materiál, převoz, usazení atd. Celý projekt jsme pořídili za cca 2,5 mil Kč, z toho 1,1 mil. Kč činila dotace z MAS Na cestě k prosperitě.</p> <p>Jak vidno, i za relativně málo peněz se dá pořídit hodně „muziky“. Děkuji za rozhovor.</p>

<p>OPAVA: Břidlice je přírodní kámen, který se používá po staletí jako střešní krytina. Bez nadsázky se dá říci, že v řemeslném provedené je nekorunovaným králem mezi všemi materiály sloužícími k pokrývání střech. V dnešní době není mnoho řemeslníků ovládajících tuto technologii. Richard Mlýnek, který v letošním roce obdržel od ministra titul nositel tradice lidových řemesel v oboru tradiční pokrývání střech břidlicí, patří k těm několika z nich.</p> <p>Dobře zvolené řemeslo</p> <p>Richard Mlýnek se vyučil v oboru pokrývač, později vystudoval Střední průmyslovou školu stavební v Opavě a po čase se stal vedoucím střediska klempířů – pokrývačů. Poté, co na Pedagogické fakultě v Olomouci vystudoval pedagogické minimum, působil jako vrchní mistr odborného výcviku na Středním odborném učilišti v Opavě. Po roce 1991 začal podnikat a v současnosti je firma MLÝNEK s.r.o. jednou z nejznámějších firem tohoto druhu u nás.</p> <p>Břidlice je nádherný materiál</p> <p>Na našem území se břidlice těžila zejména na severní Moravě, přičemž poslední lom se nalézal ve Lhotce u Vítkova. Největší zásoby břidlice však má Španělsko, kde se realizuje téměř 90 % veškeré evropské těžby. Zatímco u nás se břidlice dobývala v dolech, ve Španělsku jde o povrchové lomy. Surovina se těží na váhu a velmi záleží na její štípatelnosti. A právě ta nejkvalitnější se používá zejména jako střešní krytina. Původně sloužila ke krytí střech jen v oblastech blízko břidlicových lomů, ale její obliba se později začala přenášet i na ta území, kde se vyskytovala jen ojediněle. Jednalo se převážně o zámky, hrady a vily movitých majitelů. Břidlice se také dříve používala k výrobě tabulek, na které psaly děti ve škole, dnes slouží i ve stavebnictví jako obkladový materiál nebo jako dlažba v interiéru či exteriéru. </p> <p>Moravské krytí žije dál</p> <p>„Naše firma dováží břidlici ze Španělska, kde nám ji podle našich požadavků sekají od roku 2008 ve větší tloušťce tak, jak se zachovala v podvědomí z již zaniklé těžby v Moravskoslezském kulmu. Způsobů pokládání střech je hned několik. Například při anglickém dvojitém krytí se používá šablony převážně ve tvaru obdélníku, německé krytí využívá podoby šupiny, francouzské pracuje s šestiúhelníkem. Moravské krytí, které je jako jediné pojmenováno podle regionu původu, se u nás na delší čas přestalo používat. Nikdo totiž nedělal čtvercový formát, který je dominantní právě při této technologii. Přesto však v paměti řemeslníků z našeho kraje zůstala. My jsme ji poprvé použili v roce 1996 na kostele v Hradci nad Moravicí, nešlo však o krytí břidlicí, ale eternitem. Břidlici jsme tímto způsobem aplikovali až v roce 2003 a do dnešního dne jsme takto pokryli přes 10 tisíc metrů čtverečních střech,“ vysvětluje R. Mlýnek.</p> <p>Střechy nejen pro památky</p> <p>„Máme zakázky od různých objednavatelů, památkové objekty nevyjímaje. Jako střešní krytinu jsme však nepoužívali jen břidlici. Například na hradě Bouzově jsme střechy pokrývali prejzovými taškami, přestože tam břidlice původně byla. Naši práci je také vidět na chrámu sv. Barbory a na Vlašském Dvoře v Kutné Hoře. Ve zdejším regionu jsme dělali střechu Bílého zámku v Hradci nad Moravicí, našim dílem je i rekonstrukce historické střechy Hlásky v Opavě,“ říká nositel titulu a dodává: „Zpočátku jsme dělali střechy i v Německu nebo Rakousku, ale naše odbornost tam nebyla dostatečně oceněna. Dnes máme za sebou i řadu střech na Slovensku, například na zámku v Liptovském Mikuláši nebo v Haliči u Lučence.“ </p> <p>Muzeum – prozatím nesplněný sen</p> <p>Richard Mlýnek začal historické krytiny shromažďovat před dvaceti lety a dnes je jeho sbírka čítající přes 1500 evidovaných exponátů (další čekají na zpracování) u nás největší. Doplňují ji i další náležitosti jako je nářadí, spojovací materiál, komínové hlavice i příslušná literatura. Exponáty z různých časových období pocházejí z celého světa. Ten nejstarší se datuje do 12. století a jde o špičatou střešní tašku pocházející z našeho území. Ale jsou tu i mnohem exotičtější kusy, například úlomek kupole mešity BIBI CHANUM v Samarkandu v Uzbekistánu. Velikostí a složením sbírky byli překvapeni i pracovníci Národního technického muzea v Praze, kteří měli možnost si exponáty prohlédnout.<br />
Po Evropě jsou sice různá muzea zabývající se krytinami, ale většinou jde o regionální nebo firemní zařízení. Snem Richarda Mlýnka je získat vhodnou budovu, a to nejlépe ve zdejším regionu, v ní by pak mohl všem zájemcům prezentovat celou svou rozsáhlou a jedinečnou sbírku. Dosud totiž má její část uloženou ve firmě a další v rodinném domě.</p> <p>Aby řemeslo nezmizelo</p> <p>Letošní nositel prestižního ocenění si nenechává své znalosti jen pro sebe. Pořádá školení o správném pokládání střešní krytiny, nezapomíná ani na učně a žáky stavebních oborů v Opavě. Také je pravidelným dopisovatelem do odborných časopisů, členem redakční rady časopisu Střechy, pracuje jako soudní znalec v tomto oboru. Jeho vědomosti jsou žádané také formou přednášek nejen na různých konferencích, ale i na Fakultě architektury v Brně atd.</p>

<p>VELKÉ MEZIŘÍČÍ: Jana Mikysková patří mezi umělce spjaté s Vysočinou. Dříve se věnovala výhradně užitkové keramice, od té přešla na volnou tvorbu, kde kombinuje keramickou plastiku s malbou. Inspiraci sbírá z přírodních motivů, a ve své tvorbě pak ctí jejich jednoduchou formu a strukturu. Soukromý výtvarný ateliér v Podloubí provozuje od roku 1996 a dává v něm možnost vystavovat mladým umělcům.</p> <p>Prostřednictvím své tvorby pomáhá také při různých benefičních akcích. V neposlední řadě svoje zkušenosti předává zájemcům na kurzech, které pořádá.<br />
Vstřícně nám otevřela dveře do své keramické dílny a malířského ateliéru, za nimiž na nás čekal svět z hlíny; jemně opracované figury, svícny a další artefakty. </p> <p>Jak jste se dostala ke keramice?</p> <p>Od dětství jsem chodila do lidovky, celých osm let. Ale keramice jsme se tam tenkrát ještě nevěnovali. Až v rámci pedagogického studia jsme jeli do Kunštátu, kde jsme se měli, jako budoucí učitelé lidové školy umění, dostat k tomuto materiálu, abychom vůbec věděli, co to je a jak se s tím pracuje. Tam jsem se okamžitě do té hlíny zamilovala. Prakticky od prvního setkání mi bylo jasný, co chci dělat. A tak jsem tam potom dojížděla ještě dva roky, už při zaměstnání. V Kunštátě, což je pro nás taková Mekka, otevřeli keramické studio pro výtvarníky, kteří nemají technické zázemí, a chtěli by se nějak vyjádřit právě prostřednictvím hlíny. Tam se mohli na týden ubytovat a tvořit. Dojížděla jsem tam dva roky a pak jsem se rozhodla, že si dílnu zařídím doma. V té době jsem pracovala v lidové škole umění, ale nebyl to směr, kterým bych chtěla jít, takže jsem odešla. Děti, které tam ke mně chodily, začaly docházet do mého ateliéru, to trvalo asi rok. Od té doby, už patnáct let, tvořím v ateliéru u sebe doma. Předcházela tomu návštěva jednoho pána z brněnské galerie, který mě požádal, abych u nich vystavovala, že se mu velice líbí má tvorba, kterou předtím viděl někde na vernisáži. </p> <p>Vy to máte jako živnost, takže svá keramická díla prodáváte?</p> <p> Ano, hlavně keramiku. Obrazy člověk nemůže dělat, protože je chce prodávat, to je, myslím si, cesta do pekel. Tak zhruba jednou za rok mám výstavu, kam připravím patnáct obrazů, ale mezitím dělám keramiku, převážně na zakázku. Už ne užitkovou keramiku jako dřív, dneska to jsou drobné plastiky z různých období. Např. na podzim jsou to vánoční zakázky – svícny, andělíčkové atd. To je vždycky finančně příjemné. Mívám také často prodejní výstavy, ať keramiky nebo obrazů. U těch obrazů je dobré, že pro galerii nedělám určitou zakázku. Vždycky si stanovíme určitý limit, co se týká počtu obrazů nebo velikosti a pro obraz si přijedou klidně až za půl roku. </p> <p>Teď z toho jasně vyplývá, že vedle keramiky ještě malujete. Který obor je pro vás hlavní a důležitější?</p> <p>Je to různé. Někdy na hlínu několik měsíců nemáknu, jen maluji a do obrazu vnesu to, co nejsem momentálně schopná dostat do keramiky. A zas někdy mi k malování chybí zemitost hlíny. Takže tvorbu kombinuji. Ideální stav je, a to byla poslední výstava, kdy obrazy obsahují totéž, co keramika. </p> <p>Když se vrátíme ke keramice, děláte volnou tvorbu a k tomu ještě užitné umění?</p> <p>Užitkovou nedělám vůbec. Je hrozné sedět deset hodin a vyrábět stále ty samé hrnečky, bez možnosti kreativního přístupu, to není pro mě. Krom toho, je u nás hodně dobrých hrnčířů. Já mám stále touhu, udělat na keramice něco víc, kombinovat to s jinými materiály. Mám tu několik figur, které jsou na rozhraní užitkové a volné tvorby. Slouží jednak jako svícen, ale díky jedné sklářce, která mi do figur dává různě barevné sklo, splňují i dekorační účel. Jinak začínám také do keramiky malovat engobami nebo kysličníkem, aby to zůstávalo pořád čistou keramikou. Ale je to určitě směr, kterým bych se teď chtěla ubírat.</p> <p>Kde berete inspiraci?</p> <p>Nejsou to konkrétní věci. Spíš pocit nebo celkové vnímání nějakých struktur, většinou přírodních, to je i pro mě základ. Nezasvěcený člověk má často pocit, že moje obrazy jsou keramika. Je to tím, že používám hmoty, které si různě barvím a míchám, a v tom obraze potom připomínají zemitost, hlínu, se kterou se v keramice pracuje. A mám také ráda nezdobný projev, jednoduchost. I lidé, kteří sem chodí občas na kurz, vědí, co ode mě můžou očekávat. Já do složitostí v keramice nezacházím, to nechávám na nich, ať si taky rozvíjejí svoji tvůrčí schopnost. Většinou už mají nějaké výtvarné povědomí, takže já jim tu hlavně umožňuji tvořit a ukazuji, co jim hlína dovolí a při čem může prasknout. </p> <p>Jakou používáte pec?</p> <p>Plynovou. Jsou i elektrické, které se nastaví, a vy přijdete ráno a keramika je vypálená, ale tam mi chybí osobní kontakt. Při plynové si to musím pořád regulovat. Pak jsou ještě polní pece, klasicky na dřevo, v těch jsem také několikrát pálila, ale tam už je potřeba skutečně hodně citu. Prakticky nikdy nevíte, co vypálíte. </p> <p>Povězte nám něco, o akci Art Depo? </p> <p> Letos tedy v roce 2012, přesněji od 31. 3. do 27. 4., se akce jako loni bude konat zde v prostorách Ateliéru v Podloubí ve Velkém Meziříčí. Bude to již čtvrtá výstava Art Depo, které se zúčastní místní mladí výtvarníci, kteří normálně nikde nevystavují, nespolupracují s galeriemi. V podstatě nemají pocit, že přišel ten pravý čas. Takže jsem jim dala jakýsi impulz, aby si připravili svoji tvorbu, mohli se prezentovat a dostat do povědomí lidí. Tyhle výstavy tu mají ohlas, jsou dost navštěvované. Sem tam si tu někdo koupí něčí dílo, ale lidé sem spíš chodí si výstavu prohlédnout.<br />
Pro mě je ještě důležitá práce pro nadace, kdy se někomu pomůže. Účastnila jsem se čtyř projektů v roce 2005 – Čeští výtvarníci na pomoc životu po tsunami (Pelléova vila Praha), 2008 – Výtvarníci proti týrání žen a dětí (Poslanecká sněmovna Praha), 2010 – Lidická Hrušeň (Občanské sdružení Lidice) a poslední 2010 – Czech Art Festival (České Budějovice). Tyto organizace uspořádají výstavu děl od různých umělců, při aukci se pak díla prodají a získané peníze jdou na konto potřebným. </p> <p>Kde naši čtenáři mohou vidět vaše obrazy a keramiku? </p> <p>V galerii Za Vrátky v Táboře a v Liberci v galerii Studna. Pět obrazů jsem prodala do Irska. Prý jsou Irům blízké tím, že jsou syrové jako jejich zem, ale přitom je v nich teplo, které jim tam chybí.</p>

<p>SUDSLAVA: Při probírání se zbytky pozůstalosti na půdě fary v Sudslavě, jsem narazil na zajímavý doklad korespondence týkající se zhotovení nových zvonů pro kostel Proměnění Páně v Sudslavě*) a kostel Panny Marie Bolestné na Homoli**). Ve dvacátých letech dvacátého století probíhalo výběrové řízení na zhotovitele těchto zvonů. Čilá korespondence sudslavského faráře Františka Berana s firmou Richard Herold v Chomutově, zvonařství a továrna kovového zboží, je dokladem vzájemné spolupráce.</p> <p>Zmíněná zvonařská firma byla založena v Norimberku již v roce 1544, v Chomutově pak působila od roku 1790. Rozpočet na čtyři zvony z 16. června 1925 o celkové váze zvonů 1490 kg činil 47 290 Kč. Zvony měly být ulity z nejlepšího materiálu, ze směsi kovové 78 % americké mědi a 22 % anglického cínu. Tříletá záruka na zvony, zejm. škody a trhliny, které by se v této době vyskytly či vina za vadný materiál nebo špatné lití byla řešena bezplatně, popřípadě by byly dodány zvony nové.<br />
Farní úřad v „Cuclavi" (pozn. v této době se užíval název obce Cuclav) u Brandýsa nad Orlicí, prostřednictvím faráře Františka Berana, se následně vyslovil k zadání a výrobě této zakázky. Na základě dopisu ze dne 21. srpna 1925 byl objednán jeden malý sanktusový zvon tónu A o průměru 420 mm a 45 kg kovové váhy, který měl být současně dodán s již objednaným velkým zvonem. Dodávku srdce velkého zvonu obstaralo Chrámové družstvo pro republiku československou v Pelhřimově spol. s.r.o.***)<br />
Pánové Dobrodinský a Vaněk, kteří jednali za Chrámové družstvo pro republiku československou v Pelhřimově spol. s.r.o., poslali farnímu úřadu v Sudslavě dne 17. září 1925 kolaudační posudek na velký zvon, z něhož vyplývalo, že: „výroba zvonu se zdařila a dobře byl sladěn i se starým zvonem“. Kolaudační posudek měl být dokladem o svědomitosti těch, kteří na jeho pořízení spolupracovali. Malý zvon v této době ještě nebyl pravděpodobně hotový a jeho kolaudace se odbyla až později s ostatními zvony.<br />
Zvony pro kostel Proměnění Páně v Sudslavě byly ulity do necelých dvou měsíců. Dne 21. října 1925 došla do Sudslavy zpráva, že oba zvony jsou hotovy a připraveny k odeslání. Zároveň byl vznesen dotaz ohledně potřebného náčiní k vyzdvižení zvonů a to: „1 jeřáb k výtahu dřeva, 1 kladkostroje s nosností 1000 kg, výšce věže odpovídající dobré ocelové nebo konopné lano s kladkou, několik řetězů a obvyklé náčiní“. Na druhý den 22. října byly zvony o průměru 950 mm o váze 651 kg a 750 mm o váze 78 kg odeslány spolu se dvěma srdci a šrouby o váze 29,5 kg, dále pak dvě zvonové páky, jedna se závažím, druhá bez závaží o váze 14 kg.<br />
Dalším dokladem o výrobě zvonů je odpověď firmy R. Herold na dopis faráře Františka Berana ze dne 8. prosince 1925. Zde bylo podáno vysvětlení k zaslanému výpočtu kujného srdce zvonu, které bylo vyrobeno z měkkého materiálu tomu určenému, použitým materiálem byla rovněž kůže. Srdce firma vyrobila přesně podle rozměrů ulitého zvonu. Vyzváněním se vyzkoušelo, zda-li srdce zvonu není příliš lehké nebo těžké. Podle toho jak dopadla zkouška zvonu, prováděly se další úpravy.<br />
Dne 23. prosince 1925 zaslala firma Buřil a Riss, (pozn. dříve Buřil, Švagerka a spol., továrna na kovové zboží, elektrotechnické závody, slévárna kovů, zvonárna z Hradce Králové), rozpočet na tři zvony pro Homoli. V rozpočtu nabízí první zvon tónu B o průměru asi 880 mm, váze asi 420 kg za 10 920 Kč, druhý zvon tónu c o průměru asi 780 mm, váze asi 300 kg za 7800 Kč a třetí zvon tónu d o průměru asi 670 mm a váze asi 190 kg za 4940 Kč. Cena příslušenství, tj. nové železné armatury, táhla, srdce a ložiska byly nabízeny po 4 Kč za 1 kg váhy zvonu, celkem za 3640 Kč. Za opravu a doplnění starého příslušenství byly firmou nabízeny 3 Kč za 1 kg váhy zvonu, dále výtah a montování zvonů v ceně 60 Kč za 1 kg. Celková cena firmy Buřila a Risse, která se ucházela o zhotovení zvonů, byla stanovena za práci a materiál na 27 846 Kč.<br />
Na Štědrý den 1925 však posílá firma R. Herolda do Sudslavy zprávu, kde odpovídá na dopis faráře Františka Berana z 21. prosince a předkládá žádanou nabídku na nové bronzové zvonění pro homolský kostel. Volba ladění B-c-d se zdála jako dobrá o to více, že se rozhodovalo pro těžké žebro, které co se síly tónu týkalo, vykazovalo značné plus. Podle provedení dodaných zvonů do Sudslavy bylo možné posoudit, že i zakázka zvonů pro homolský kostel je kladně vyřízena. Reakce Richarda Herolda na nabídku firmy Buřil a Riss farnímu úřadu, která uváděla cenu 26 Kč za zvonový materiál, byla doplněna chomutovským zvonařem o výhodnější cenu 25,50 Kč a 3 Kč za armaturu. Vzhledem k tomu, že firma Richard Herold ulila již předešlé zvony, dala farnímu úřadu tuto slevu na ceně a při tom slibovala prvotřídní kvalitu materiálu i provedení. Dopisem z 22. ledna 1926 odpověděla firma R. Herolda na dotaz důstojného farního úřadu ze dne 17. ledna, že je možné pro zadané zvony zhotovit armatury o rozměrech zvonu tónu B – 900 až 950 mm, velikost armatury byla měřena bez čepů. Zvon tónu c byl o velikosti 800 až 850 mm a zvon tónu d o rozměrech 700 až 750 mm, sanktusový zvon měl velikost 450 mm.<br />
Dne 26. března 1926 byly odeslány homolské zvony i s náčiním do Sudslavy. Ke svěcení zvonů došlo však až na jaře roku 1926, a to dne 2. května dopoledne v Sudslavě, a 9. května na Homoli. Namontováním kostelních zvonů byl pověřen český montér pan Kříž, který přijel do Sudslavy na vyžádání faráře Františka Berana s pověřením firmy R. Herolda. Pan Kříž se dostavil do Sudslavy již 30. dubna ráno, aby mohl učinit přípravy k výtahu nových zvonů a také prohlédl starý zvon. Obava faráře Františka Berana z nedokonalého zvuku zvonů na Homoli, zejména o chybách ve vedlejších tónech, byla zažehnána znalcem Chrámového družstva i kanovníkem Václavem Müllerem z Prahy, kteří proti převzetí zvonění nic nenamítali. Kanovník V. Müller zaslal v tomto duchu sdělení faráři Františku Beranovi, aby byl ubezpečen o kvalitě zvonů na Homoli.<br /> Dopisem ze dne 29. května 1926 byl stvrzen doplatek účtované částky 15.492,62 Kč a současně úplné vyrovnání zakázky ve výši 29.094,62 Kč za dodání homolských zvonů firmě Richard Herold****), slévárna zvonů a továrna na kovové zboží z Chomutova. Dochovaná korespondence je tak významným dokladem výběrového řízení a následné výroby zvonů pro kostely Proměnění Páně v obci Sudslava a Panny Marie Bolestné na Homoli.</p> <p>*) V Sudslavě se nachází pozdně barokní kostel Proměnění Páně z roku 1772, který nahradil původní renesanční dřevěný kostel ze 16. století.<br />
**) Poutní místo na Homoli, okr. Rychnov nad Kněžnou, vybudované hraběnkou Terezií Eleonorou Ugarte v letech 1692 – 1696 s raně barokním kostelem Panny Marie Bolestné.<br />
***) Družstvo zajišťovalo farním a patronátním úřadům mešní víno, chrámové svíce, zvony, olej pro věčnou lampu, chrámové kokosové koberce a z indického rákosu pletiva, sochy, jesličky, malby chrámů, restaurace oltářů atd.<br />
****) Firma Richard Herold byla ve své době jednou z významných tuzemských zvonáren. V propagaci firmy uváděla 12 000 ulitých zvonů. Vyráběla zvony vysoké kvality. Za II. světové války se však přeorientovala na válečnou výrobu.</p>

<p>PRAHA: Je to již 20 let, kdy byl v roce 1992 založen orchestr Šarbilach. Základ ethno-symfoneticky židovského orchestru tvoří přes 25 hudebníků, především studentů uměleckých škol a konzervatoří. Sestavu doplňují přátelé z řad profesionálních umělců. Díky ojedinělému melodickému, harmonickému a rytmickému propojení vážné, populární a etnické hudby, a s přihlédnutím k neobvyklému obsazení, je styl Šarbilachu originální a dramaturgicky velmi rozmanitý.</p> <p>V orchestru působili jako dirigenti Varhan Orchestrovič Bauer, Lukáš Kovařík, Václav Kalenda. V současné jej vede Pavel Trojan jr.<br />
Šarbilach byl založen hudebním skladatelem Jaromírem Vogelem, jeho dcerou Kateřinou Vogelovou, Pavlou Jahodovou-Vondráčkovou, Kamilou Jirouškovou a Jaromírem Novotným, ke kterým se přidala Eva Bulgakovová. V tomto obsazení – flétna, klarinet, fagot, viola a harfa ‒ orchestr zprvu hrál hlavně úpravy lidových písní, ale i již také skladby z „židovské“ dílny Jaromíra Vogela.<br />
Posléze přišla nabídka na muzikály a navzdory době, kdy docházelo k rušení divadelních orchestrů, se z Šarbilachu stal dvacetičlenný orchestr. V dalších letech se orchestr dále zvětšoval a působil na celé řadě akcí. Přitom odcházeli a přicházeli noví muzikanti a dirigenti. Největšího počtu 85 hráčů dosáhl při premiéře skladby Jaromíra Vogela Yad Vashem v Jeruzalémské synagoze v roce 2006. Nejstarší člence orchestru je nyní 70 let, nejmladší člence 9 let.<br />
Repertoár Šarbilachu tvoří převážně autorská hudba Jaromíra Vogela, uměleckého vedoucího orchestru, komponovaná pod zřetelným vlivem východoevropské židovské tradice. Tento skladatel pro potřeby orchestru upravil několik židovských lidových melodií, židovské tradicionály. To vše ve zcela neobvyklých instrumentacích pro velký orchestr a skladby inspirované klezmerem.<br />
Orchestr absolvoval řadu veřejných vystoupení a koncertů, např. účast na festivalech Vyšehraní, Mezi ploty, Camerata Nova Náchod, 9 bran, na Židovském festivalu v Třebíči Šamajim, na Židovských dnech kultury v Holešově, Hoškově nekonvenčním žižkovském podzimu, Svatojánských slavnostech, v Atriu, v pražském klubu ROXY. V Městské knihovně v Praze 1 uspořádal koncert pro sira Nicholase Wintona a pro spisovatetele Arnošta Lustiga. Účinkoval na radnici Židovské obce v Praze, dále v synagogách, kostelích a kulturních zařízeních. V roce 2011 se účastnil světové premiéry symfonické svity Chaim be tikva Jaromíra Vogela v Betlémské kapli spolu s řadou umělců z ČR i ze zahraničí.<br />
Za účelem zefektivnění práce orchestru Šarbilach a pro jeho lepší organizaci bylo 1. 6. 2009 založeno stejnojmenné občanské sdružení, které je v současnosti oporou jeho činnosti a financování. Mediálními partnery orchestru jsou Ethno radio a Muzika Judaika.</p> <p> U příležitosti založení orchestru pořádá Šarbilach koncert, jehož se zúčastní i umělci, kteří s ním během let 1992 ‒ 2012 spolupracovali. Pořad bude provázet zakladatelka Šarbilachu Pavla Vondráčková-Jahodová. </p> <p>Koncert se uskuteční dne 1. března 2012 v přízemí Židovské obce v Praze 1, Maiselova 18 od 19 hodin pod taktovkou Pavla Trojana jr.</p> <p> Bližší informace o orchestru Šarbilach