Články a komentáře

<p>PRAHA: Alternativní umění je již dlouho v centru pozornosti široké obce diváků. Na jeho profesionálním rozvoji pracuje řada sdružení, a přesto se umělci tvořící v této oblasti potýkají s řadou praktických problémů. Překonat jim je pomáhá například sdružení ALT@RT. Ve svém Studiu ALTA poskytuje těmto umělcům patřičné zázemí pro jejich tvorbu. O tom, jaká je celkově situace alternativních umělců, jsme si povídali s ředitelkou sdružení Lucií Kašiarovou.</p> <p>Působíte na poli současného alternativního umění. Vaší snahou je vytvářet prostor k profesnímu růstu takto zaměřených umělců. Jak se vám v tomto směru daří? </p> <p>Naše sdružení působí v Praze od roku 2006 a vzniklo jako osobní potřeba, touha třech lidí po čerstvém větru v oblasti současného tance. Pocházím ze Slovenska a v Praze jsem poznala hodně tanečníků, kteří jsou kvůli grantům nuceni produkovat jednu premiéru za druhou, protože jen tak získají další dotaci. Dotace na výzkum a rezidence jim nikdo nedá. Toto je ale skutečně jen fenomén Slovenska a Česka. V zahraničí jsou umělci placeni i za normální práci na sále, kdy hledají nové možnosti svého projevu, bádají nad tématy nového projektu, či jen navštěvují workshopy, kde si prohlubují svoji techniku. Toto v podstatě v Česku není možné. Právě proto jsem se rozhodla otevřít prostor (zkušebnu), tedy vytvořit prostor pro tanečníky a performery a dát jim možnost nerušené pracovní doby s profesionálním divadelním zázemím (technika, adekvátní prostor atd.). To, že budu tento prostor poskytovat zcela zdarma, byla ovšem pouze utopie. Bohužel velmi brzy jsem musela své ambice změnit, protože Studio ALTA má břemeno komerčního nájmu a tudíž jsme pobyt umělců ve studiu museli zpoplatnit. Vzhledem k tomu, že tito umělci však také na to nemají žádné peníze (dostávají dotaci jen na tvorbu představení), museli jsme náš prostor proměnit z rezidenčního v hrací. Přesto stále vidím jako ideální Studio ALTA, kde se tvůrci zavřou na dva měsíce, a potom prezentují svůj výzkum nebo to, jak posunuli dál své vlastní projekty. Daří se nám to, ale málo. </p> <p>Co je vaší největší prioritou?</p> <p>Zůstat otevřeným společenstvím. Nejsme instituce, která podporuje jednu nebo jen několik osobností, naším studiem prošlo již nespočet umělců a stále jsem překvapená, že ačkoliv pražský alternativní rybník není až tak velký, tak pořád se najde někdo nový, kdo u nás hostuje. A to je důležité. Divadla ať si pěstují své osobnosti, my pěstujeme novou krev, nové názory i nové omyly v alternativním umění (smích). </p> <p>Jak vidíte současné možnosti alternativních umělců v České republice? Myslíte si, že mají dostatečný prostor k prezentaci?</p> <p>To je těžké. Trochu to souvisí se situací, kterou jsem již popsala. V podstatě si myslím, že Praha je přeplněná divadly a premiérami, ovšem alternativnímu umění v Česku chybí dostatečný prostor k prezentaci. Bohužel se jedná o fenomén, který já nazývám „éra performerů“, a to je na škodu kvality projektů (včetně představení). V dnešní době nesmíme chápat alternativní umění jako něco, jehož výsledkem je představení. Alternativní divadlo se pohybuje dávno za hranicí divadla, jak prostorově tak i formou. Mnoho lidí si myslí, že performer může být vlastně každý. Stačí napsat grant, oslovit kámoše a jde se na to. To je ale velká chyba státu, že si nehlídá řemeslnost v umění. Kdyby se jasně stanovily možnosti a kritéria dalšího vzdělávání jednotlivců či uskupení ve svém oboru, rázem by dle mého názoru více než polovina „performerů“ z české scény odpadla. Hrálo by se míň, zato více kvalitních věcí. Umělci by měli možnost cestovat na zahraniční stáže, měli by víc času na osobní bádání a nebyli by tak stresováni nutností premiér. </p> <p>Jak hodnotíte úroveň alternativního umění u nás? </p> <p>Jako hodně konzervativní formu klasického divadla. Mám dojem, že kdokoli se odváží vystoupit víc z řady než je nutno, je hned ukamenován. Samozřejmě to ale souvisí i s tím, že například Pražáci mají mnohem víc rádi konzervativní věci než třeba lidé z Berlína. Je to vidět i na tom, že čím víc cestuje člověk na východ, tím je tato „uzda“ slabší a člověk potká více odvážných projektů. Brno, Ostrava, či Olomouc se mi zdá v tomto ohledu mnohem výraznější, svobodnější. </p> <p>Jakým způsobem jednotlivé projekty financujete? </p> <p>Projekt Studia ALTA je financován 60 % z vlastních zdrojů a 40 % ze zdrojů města a státu. To vypovídá o naší schopnosti spolufinancování projektu. Myslím, že to by se také mělo odrážet na hodnocení dotovaných projektů státem a magistrátem. Naše aktivity jsou každý rok přibližně o 50 % vyšší (všechny služby jsou pro veřejný sektor), částka na provoz, kterou dostáváme se však nemění, naopak mírně klesá. </p> <p>Jak vnímáte vaši spolupráci s magistrátem?</p> <p>Měl by konečně přestat dělat mrtvého brouka a jasně vyčlenit, které aktivity chce podporovat a které ne. Takhle jenom rozhazuje zrní a my se jako slepice uspokojíme tím, co nám padne pod nohy. To není správné z naší ani z jejich strany. Pokud se Praha má stát skutečně kulturním městem, musí se někdo konečně zamyslet nad smysluplností koncepcí kulturně společenských aktivit s výhledem alespoň na dvacet let dopředu, a ne jen tak ad hoc rozhodovat o tom, jestli je nějaký projekt zajímavý či ne s ohledem na to, jaká osobnost ho dělá. Jako příklad nám může sloužit jednoduchý zákon přírody, aby byl strom plodný, musejí se některé větve ořezat a jiné podepřít.</p> <p>Spolupracujete i s dobrovolníky?</p> <p>Síla dobrovolníků nespočívá v jejich výrazné pomoci. To je jako s doktorem a sestřičkou. Doktor je hodnocen za výraznou pomoc, za zdařilou operaci, o sestřičce, denně otírající zadek pacientům, to však nikdo neřekne. Myslím si, že jsme dobrovolníci v ALT@RT v podstatě skoro všichni, protože se dobrovolně vzdáváme platů i když děláme práci, která by hodnocená být měla. Ale samozřejmě když opomenu tento kontext, tak mi systematicky s dobrovolníky jako takovými nepracujeme. U nás se prostě vždy najde někdo, kdo nám s něčím pomůže, když je právě potřeba. </p> <p>Z jakých projektů, které umělci mohli díky vašemu sdružení realizovat, máte největší radost?</p> <p>Paradoxně je to projekt sociální a ne umělecký, a to výuka dětí od 9 měsíců do 14 let. To je věc, která mě v poslední dobu povzbuzuje, že přeci jen to co děláme, má smysl. Naše lektorky jsou úžasné osobnosti, které dětem předávají velký kus poznání, což je, doufám, bude provázet i zbytek života a udělá z nich „citlivější“ lidi. To je pointa umění, která se nám někam vytrácí. Umění rozdat se, otevřít v duši člověka něco křehkého, na co nějak zapomněl, vyprovokovat v něm touhu po změně, po poznání, i když to není pohodlné.<br />
Potom je to určitě projekt Impro Events. Zjednodušeně jde o intenzivní workshop s nejlepšími světovými tanečními improvizátory. To, co člověk zažije v jeho průběhu, je nepopsatelné a nesmírně obohacující, myslím, že každý umělec by si měl projít kurzem improvizace pod mistrovským vedením. </p> <p>Jakým způsobem se chcete nadále rozvíjet?</p> <p>Ráda bych udržela a více rozvinula profesionální potenci Studia ALTA. Více se otevřela zahraniční spolupráci a motivovala umělce k hlubšímu vhledu do jejich práce, nahlodala jejich brzkou spokojenost se svým dílem. Z naší strany pracujeme na tom, abychom získali prostor od města, čímž bychom snížili naše provozní náklady a mohli více financí investovat do uměleckých aktivit. Z osobního hlediska, doufám, že ustojím svoji pozici nestranného člověka, který si drží vlastní názor, ale přijímá i názory druhých.</p> <p>Více info na:<br />
http://www.altart.cz/</p>

<p>PRAHA: Také máte pocit, že pro dnešní svět je tištěná kniha tak nějak za zenitem? A také se vám to nelíbí? Potom s tím pojďme něco udělat, třeba tím, že podpoříme tvorbu slibných začínajících spisovatelů, tak, že si koupíme jejich knížku nebo se vydáme na jejich autorské čtení. Jedním z těch, kteří i v dnešní době věří v sílu tištěné knihy je i mladá spisovatelka Jana Šrámková, nositelka Ceny Jiřího Ortena za rok 2009. A právě s ní jsme si povídali o celkové situaci mladých spisovatelů a o budoucnosti tištěných knih.</p> <p>Pomohla vám nějak tato Ceny Jiřího Ortena k dalšímu rozvíjení vašeho literárního talentu? </p> <p>Jakékoliv ocenění jen těžko pomůže talentu. Snad sebeprezentaci, autorskému sebevědomí, to záleží na naturelu, jak to kdo prožívá. Cena nepochybně pomohla prodeji knihy samotné, což je velmi příjemné, celkové publicitě a do začátku i k získání jakéhosi statutu autora. Když máte jeden vydaný titul, žádné vykazatelné zkušenosti a někdo po vás pořád dokola chce profesní medailon, je to poměrně stresují. „Za kterou získala Cenu Jiřího Ortena 2009“ – to máte hned sedm slov navíc, spolu s jedním titulem pomalu celý řádek…</p> <p>O rok později vám vyšla kniha pro děti Putování žabáka Filemona. Co vás inspirovalo k jejímu napsání? </p> <p>Námětů má nejspíš každý autor daleko víc, než je schopný využít. Na druhou stranu námět sám nic není, to zajímavé – alespoň z mého pohledu – přichází až ve zpracování. Žabáka jsem napsala, protože miluju knihy pro děti, ráda je prohlížím, čtu, hodnotím, znova prohlížím, znova čtu. A zkrátka jsem měla touhu se do jejich světa nějak aktivněji zapojit. Postavy nebylo třeba hledat, všechny se mnou sdílejí lože.</p> <p>Myslíte si, že jsou v dnešní době děti dostatečně vedeny k tomu, aby si četly? </p> <p>To samozřejmě nelze zodpovědět plošně. Projektů a programů na podporu dětského čtenářství je jistě víc, než kdy jindy v dějinách, nicméně knihy mají zkrátka nebývalou konkurenci. Zdá se mi ale, že se všechna energie věnuje jen nejmenším a problém se čtenářstvím přichází spíš v pozdějším věku, kdy zkrátka literatura „adekvátní věku“ nenabízí už nic moc zajímavého, a dětem nepomáháme číst s drobnou asistencí knihy pro dospělé. Což by bylo daleko vhodnější než je nechat o samotě s blbou literaturou pro dospívající. Stejně se jednou začnou v knihovním oddělení pro děti a mládež stydět, jinde to nebudou znát a bude konec.</p> <p>Je možné se u nás uživit pouze volnou literární tvorbou? Jak hodnotíte současnou situaci začínajících literárních autorů v Česku?</p> <p>Nějak to jistě jde, když to někteří dělají, ale buď musíte být nebývale úspěšní, nebo nebývale kompromisní. To první nelze dělat programově, to druhé je samozřejmě volba, nicméně se jí nezabývám. Podstata volné tvorby je, že je volná. A jakékoliv nároky, například předem kalkulovaná finanční návratnost, jsou pro ni ubíjející. Ale to je citlivá věc, každý to vnímá jinak. Hloupé ale je, že se v náročnější literatuře moc neuživíte ani překladem, redigováním, nebo kvalitnějším recenzováním, to už je poněkud alarmující.</p> <p>Jaké změny v oblasti podpory začínajících spisovatelů státem byste uvítala?</p> <p>To je ošemetné. Kdo bude posuzovat, kdo je perspektivní, z koho něco bude, čí dobrá řemeslná práce a čí nekultivované výboje ovlivní příští generace? A chceme mít instituci státních spisovatelů? Obecně mi přijde lepší řešit takové věci s nakladateli, vydavateli literárních periodik, s organizátory literárního života, kulturních festivalů, živé kultury obecně. Jednotlivec, autor, v tomhle asi není úplně partner pro dialog. Ač pocit, že člověk není příživník, magor a flákač, to by jistě pomohlo. Spisovatelé a překladatelé jsou i proti umělcům jiných profesí z finanční hry nějak podivně venku. A tak se po nocích utěšuju argumentem, že mi přece nikdo nezakazoval být ekonom nebo manažer. Taky o jejich práci neuvažuju v superlativech, tedy to nechci vyžadovat ani naopak. Ostatně k sobě nemáme tak daleko, v míře fiktivnosti svých světů si nezadáme…</p> <p>Pravidelně se zúčastňujete různých literárních čtení. Myslíte si, že je možné si budoucího čtenáře tímto způsobem „vychovat“?</p> <p>Nemluvila bych v termínech výchovy, nejsem pedagogický pracovník. A na čtení stejně nechodí žádné masy, kdo se o literaturu intenzivně nezajímá, ten se tam neukáže. Ale autorská čtení užitečná nepochybně jsou, pro autory i čtenáře. Je to příjemné podhoubí pro dialog, získávání inspirace, rozšiřování obzorů, je to aktualizace literatury jako druhu umění, jehož tvorba i recepce jsou jinak spíš osamělé záležitosti. Jsou lidé, kteří takovou interakci a animaci nepotřebují, a pak ti, pro koho je to přirozený třetí rozměr literatury. Patřím k nim.</p> <p>Jak vidíte celkově budoucnost knížek v dnešním elektronickém věku?</p> <p>Věky jsou pořád nějaké a kniha se podle toho vyvíjí. Nebojím se, ač mi je něco třeba trochu líto, protože jsem povahou staromilec. Ale nemám zatím potřebu obsazovat knihovny a poutat se řetězy ke knihám, snad spíš něco dobrého napsat, to mi přijde jako smysluplný boj. A budou-li texty dobré, cestu si najdou, snad i důstojnou. A dobře vypravené knihy myslím stejně přežijí. Proč nevzít elektronickou „hrozbu“ jako výzvu ilustrátorům, grafikům, designérům? Mě taky špatně provedená nuda v lesklém laminu nebere.</p> <p>Na čem v současnosti pracujete? </p> <p>Už strašně dlouho pracuji na dost osobní knize drobných pozorování, která provazuje téma mojí babičky. Jenže mám dvě malé děti a píšu jen po drobečkách. Témata se rodí, kupí, zahnívají, umírají, snad něco smysluplného přežije do dob pro tvůrčí práci příznivějších. Jinak konkrétní plány mám na menší projekty pro děti, to je snazší, protože stačí nachystat rozbušku dobrému ilustrátorovi.</p>

<p>KUKS: Úsilí o rozvoj kulturní památky tak, aby se stala lákavým cílem turistů, ale přitom zůstala příjemným místem pro život místních, v sobě nese řadu úskalí a nutnosti nacházet velké množství kompromisů. Tento nelehký úkol si na sebe vzal i ředitel sdružení Revitalizace Kuksu magistr Jiří Skalický. V rozhovoru nám prozradil, jak se mu v tomto úsilí daří a na jakých projektech právě pracuje.</p> <p>Můžete našim čtenářům představit vaše sdružení, co je jeho hlavními cíly a jaký ohlas mají vaše projekty u místních obyvatel?</p> <p>Činnost naší společnosti, kterou založily společně Královéhradecký kraj a obec Kuks, je nejen podpořit obnovu a znovu vdechnout život původním lázeňským domům, ale především iniciovat a koordinovat rozvoj celé oblasti „Kukska“. K tomu používáme jako nástroj širokou platformu partnerských smluv a vztahů s aktivními subjekty v regionu. K reakcím místních obyvatel mohu ze své zkušenosti sdělit následující: obecně nové aktivity a nápady vnášené do stávajícího systému jsou nejen oživením, ale také narušují některé zaběhnuté věci. Zpočátku skutečně místní obyvatelé přistupovali a někteří stále ještě přistupují k připravovaným projektům s nedůvěrou, protože za posledních 25 let zde bylo činných několik subjektů, které slibovaly rozvoj Kuksu, ovšem vše zůstalo pouze u slibů. V současnosti máme podáno a schváleno několik projektů směřujících k podpoře a rozvoji aktivit na Kuksu především v oblasti cestovního ruchu. </p> <p>Je o Kuks z řad turistů velký zájem? Kolik návštěvníků si jej ročně prohlídne? </p> <p>Hospital Kuks patří již nyní k nejnavštěvovanějším památkám v Královéhradeckém kraji. Ročně si jej prohlédne více jak 65 tisíc návštěvníků. Zároveň je zarážející, že při tak vysoké návštěvnosti není příliš rozvinutá infrastruktura služeb pro cestovní ruch, takže návštěvník Kuksu nemá důvod kromě návštěvy hospitalu se v obci zdržovat, strávit zde příjemně svůj čas a nechat tu více peněz za nabízené služby. Příležitosti jsou, zatím však zůstávají převážně ležet bez povšimnutí. Pro místní drobné podnikatele je to výzva a možnost vytěžit z návštěvnosti co nejvíce. My jako obecně prospěšná společnost nemůžeme a ani nechceme suplovat aktivity, které náležejí podnikatelskému sektoru. Zatím místní za vším vidí především více odpadků, ztrátu soukromí a podobně. V organizování kulturně vzdělávacích akcí již vylétly na Kuksu za posledních deset let první vlaštovky, ať již jde o tradiční Vinobraní, vánoční trhy, nebo mezinárodní festival barokního divadla Theatrum Kuks. </p> <p>Fungujete od roku 2009. Co se vám za tuto dobu již podařilo uskutečnit?</p> <p>Kromě vybudování a zavedení naší společnosti, jsme připravili a podali šestnáct projektů na podporu rozvoje Kuksu a celé destinace, deseti projektům byla přiznána dotace, dva byly neúspěšné a u čtyř čekáme na výsledek řízení. Vše za více jak 65 milionů. Vyvíjíme další marketingové aktivity v oblasti využití potenciálu řeky Labe, jsme partnery v několika navazujících projektech v kraji, jsme aktivní i v přípravě projektů jak v oblasti spolupráce směrem za hranice, tak i dále po proudu Labe. Pracují u nás čtyři zaměstnanci.</p> <p>S kým ze zahraničních subjektů jste konkrétně navázali spolupráci a jak probíhá?</p> <p>Naše zahraniční aktivity směřují do Polska (potenciální klientela Kuksu, spolupracujeme s Dolnoslezským a Opolským vojvodstvím, s Opolskou regionální turistickou agenturou, s městem Bardo a v jednání je možná spolupráce s unikátním areálem cisterciáckého kláštera Kreszow), a také na Slovensko a do Německa (například Hospodářská komora Magdeburg a další). </p> <p>Jakým způsobem získáváte finance na své projekty?// </p> <p>Prostředky na spolufinancování projektů jsme získali od zakladatelů společnosti, tedy od Královéhradeckého Kraje a obce Kuks, prostředky na obnovu Kuksu jsou čerpány z několika operačních programů Evropské Unie. </p> <p>Zapojujete do projektů i dobrovolníky?</p> <p>Zapojení dobrovolníků je v plánu s postupujícím nárůstem našich aktivit. Vše vyplývá i z marketingové studie, kterou pro nás zpracovali studenti Vysoké školy obchodní. Spolupráce se školami je jednou z našich priorit. </p> <p>Na co nového se mohou návštěvníci této památky těšit?</p> <p>Vzhledem k připravované komplexní obnově celého Kuksu (jak hospitalu tak obce) bude pro návštěvníky každý rok připraveno něco nového. Například příští rok chystáme otevření informačního centra s ubytováním, v roce 2013 otevření Muzea barokního knihtisku a rytce Michaela Rentze v jednom z lázeňských domů, v roce 2014 postupné zpřístupňování obnovených částí hospitálu a v roce 2015 komplexní otevření všech obnovených atraktivit na Kuksu. </p> <p>Jaké jsou vaše nejbližší plány?** </p> <p>Vybojovat poslední bitvy o dotace, zpočátku příštího roku zahájení plánovaných rekonstrukcí (hospital, cesty, lázeňská kolonáda a další) a rozvinout naše vzdělávací aktivity. </p> <p>Více info na:<br />
http://www.revitalizacekuks.cz/</p>

<p>PRAHA: V pražském Divadle U hasičů se 26. listopadu 2011 uskuteční tanečně-divadelní večer u příležitosti významného životního jubilea doc. Evy Kröschlové, významné české tanečnice, choreografky a pedagožky tance, mj. umělecké vedoucí a spoluzakladatelky pražského souboru Chorea Historica.</p> <p>Taneční gratulaci na počest jubilantky připravily soubory Chorea Historica Praha, Chairé Příbram, Vycpálkovci Praha s muzikou Rozmarýn a další hosté.</p> <p> Eva Kröschlová, přední česká choreografka a tanečnice by s jistotou udělala daleko zářivější kariéru, kdyby dvacáté století nepřineslo tolik negativních proměn. Její matka Jarmila patřila k průkopnicím českého moderního tance a ve dvacátých letech si otevřela v Praze jednu z prvních škol tohoto směru. Otec byl Němec, soukromý docent dějin umění na univerzitě v Halle. Dětství bylo pro Kröschlovou šťastným obdobím ‒ rodina patřila k okruhu Masarykových přátel – Kröschlovi jezdili do Lán, v létě do Topolčianek. Přitom doma žili více než skromně, protože matčina škola nevynášela. Eva odešla z gymnázia z kvarty, aby nemusela chodit do německé školy, zůstala v matčině taneční škole a vystupovala v její skupině. Po válce to krátce vypadalo na mezinárodní kariéru, ale Únor 48 tomu zabránil. Eva nechtěla emigrovat, protože jí to připadalo neetické. Krátce na to byl moderní tanec prohlášen za zvrhlé umění.</p> <p> Eva Kröschlová začala tehdy pracovat v oboru folklóru a historických tanců. Později začala učit na pražské DAMU jevištní pohyb, začátkem šedesátých let pracovala s Černým divadlem Jiřího Srnce. Spolupracovala úzce s Otomarem Krejčou v Divadle za branou až do jeho likvidace začátkem normalizace, patřila do Krejčova týmu i v DZB II. Vychovala generace herců, vedla vlastní soubor historického tance a patří k evropsky respektovaným odborníkům. </p> <p> Doc. Eva Kröschlová, autorka knihy Dobové tance 16. – 19. století, učí přes 55 let na Divadelní fakultě AMU v Praze lidové a historické tance, rytmickou výchovu a jevištní pohyb, který rozvíjí dosud. V tomto oboru spolupracovala pohybově nebo choreograficky na cca 60 činoherních a televizních inscenacích. Působila rovněž v souborech lidové tvořivosti jako choreografka a instruktorka.</p> <p> O historické tance se zajímá od r. 1943, kdy připravovala rešerše z Czerwinského vydání Orchésographie Thoinota Arbeaua pro svou matku choreografku Jarmilu Kröschlovou; jako členka její skupiny výrazového tance pak tančila v pořadu Dvorské tance. V letech 1957 – 58 účinkovala se svými studenty na koncertech souboru Noví pěvci madrigalů pod vedením prof. M. Venhody. Od r. 1985 učí na jím založené Letní škole staré hudby v Kroměříži a poté ve Valticích, rovněž na kurzech Společnosti pro starou hudbu v Praze.</p> <p> Od r. 1962 pracuje v choreologické skupině Mezinárodní rady tradiční hudby (ICTM při UNESCO). Je též členem CID (Conseil International de la Danse). Základ práce Evy Kröschlové v oblasti historického tance tvoří rekonstrukce autentických choreografií tanečních mistrů rané a pozdní renesance (Domenico da Piacenza, Guglielmo Ebreo, Fabritio Caroso, Thoinot Arbeau, Cesare Negri ad.). Při jejich pečlivém studiu se poučila u předních badatelů – Barbary Sparti, Dorothée Wortelboer, Véronique Daniels, Jane Gingel ad. Zabývá se i vlastní tvorbou na původní dobové hudební skladby. V poslední době jde i o tance z doby baroka.</p> <p> Z jejích četných odborných publikací jmenujme aspoň: Tance osmi století (1963), taneční hesla v Encyklopedii tělesné kultury (1964), Hudební výchova pohybem (Česká Orffova škola 1967, 1982), Rytmická pohybová výchova v múzickém vzdělávání (1969), Polka (1961, německy 1967), Kontratance různých končin (1979), Dobové tance 16. – 19. století – skupinové formy (1981),Temporytmus a pojmy, které s ním souvisejí (1981), Polonéza (1985), taneční hesla v Encyklopedii těl. kultury II. (1988), kapitoly z dějin tance v Dějinách umělecké kultury (1989), Zum Tempo ve sborníku Institutu přednesové praxe (Michaelstein 1993), Tanz in der Tschechischen Republik v encyklopedii Musik in Geschichte und Gegenwart (1998), Jevištní pohyb (1988, 1990, 1998, 2004) ad.</p> <p> Eva Kröschlová v letech 1997 – 2000 spolupracovala se souborem La Fiamma, s nímž nastudovala režijně a choreograficky tři celistvé koncertní pořady. S těmito pořady vystupovala La Fiamma v rámci hudebních festivalů – Festival komorní hudby Český Krumlov, Česko-saský hudební festival, Festival staré hudby Český Krumlov, v rámci akcí Praha 2000 v komorním cyklu koncertů a mnoha dalších akcích.</p> <p> Tanečně-divadelní večer u příležitosti životního jubilea doc. Evy Kröschlové pořádá Sdružení pro dětskou taneční tvořivost ve spolupráci se Souborem písní a tanců Josefa Vycpálka a NIPOS-ARTAMA Praha za finanční podpory Ministerstva kultury ČR, Hlavního města Prahy a České obce sokolské. </p> <p> Texty o životě a díle Evy Kröschlové převzaty ze stránek http://labyrint.scena.cz a www.choreahistorica.cz.</p> <p> Pozvánka na Taneční gratulaci k životnímu jubileu Evy Kröschlové v příloze.</p>

<p>PRAHA: Také si myslíte, že v zimních sychravých dnech není nic lepšího než navštívit oblíbenou kavárnu, vychutnat si literární čtení či krásné obrazy a přitom popíjet šálek dobré kávy? Potom právě pro vás je jako stvořená návštěva tvůrčí a nekuřácké kavárny Vypálené koťátko v pražských Dejvicích, kde si můžete obojí dopřát a ještě si příjemně zamalovat na keramiku. O tom, jak došlo k založení této kavárny, jsme si povídali s jedním z majitelů Štěpánem Maternou.</p> <p>Co vás vedlo k otevření nekuřácké kavárny, která má bohatý kulturní program a kde se často konají různé výtvarné dílny?</p> <p>Inspirací pro otevření kavárny s možností malování na keramiku byl podnik All Fired Up, který jsem objevil v Londýně. Zjistil jsem, že v mnoha dalších evropských zemích funguje podobný model, tedy spojení příjemného kavárenského prostředí s tvůrčí činnosti, konkrétně právě malování na keramiku. My jsme nakonec více zdůraznili tu kavárenskou část a tvůrčí činnost jsme rozšířili o pravidelné výstavy a příležitostné koncerty, literární čtení a podobně. O tom, že kavárna bude nekuřácká jsme vůbec nepřemýšleli, to bylo dané. Pořádání kulturních a jiných akcí přišlo samo díky zaměření jednotlivých majitelů.</p> <p>Ve vaší kavárně pořádáte mnoho zejména výtvarně zaměřených workshopů. Jak podle vás ovlivňuje kreativní prostředí kavárny tvůrčí proces vytváření uměleckého díla?</p> <p>Výtvarné tvoření u nás probíhá především neorganizovaně. Kdykoliv přijdete, můžete si něco vymalovat. Workshopy většinou vznikají jako součást probíhající expozice, například u výstavy sítotisků proběhly sítotiskové dílny. Občas dáme i prostor kreativním lidem, kteří chtějí něco naučit ostatní. U malování na keramiku se všichni shodnou, že jde hlavně o výbornou relaxaci. Prostředí kavárny podporuje tvůrčí činnost jak příjemnou hudbou, tak možností kdykoliv se občerstvit, případně načerpat inspiraci kávou či něčím ostřejším.</p> <p>Kdo nejraději chodí do vaší kavárny? </p> <p>Hodně k nám chodí rodiče s dětmi, což je také dáno tím, že v okolí nejsou jiné nekuřácké podniky s dětským koutkem. Děti také rády malují na keramiku, výsledek jakékoliv kvality je potom skvělým dárkem pro babičky nebo památkou, kterou si můžou doma vystavit. Je však určitým mýtem, že malování je hlavně pro děti. Čím dál více nás objevují mladí lidé, pro které je odpoledne strávené tvůrčí činností jednou z mnoha dalších způsobů zábavy.</p> <p>V nedávné době u vás probíhala výstava v rámci Komiksfestu – Václav Gatarik: „Golem, Řehoř a jiné běsy“. Jakým způsobem vznikla vaše spolupráce s Komiksfestem?</p> <p>Za výstavou komiksu stojí hlavně spolumajitel kavárny Petr Frinta, který přišel s nápadem, že bychom se mohli stát součástí Komiksfestu. Sám také kontaktoval pana Gatarika a výstavu v podstatě uspořádal.<br /> Obecně když zaregistrujeme kulturní projekt, který je nám blízký, přemýšlíme, zda bychom jej také mohli podpořit, aktivně se na něm zúčastnit. Komiksfest byl jedním z takových projektů.</p> <p>Jak často se u vás konají výstavy? Která výstava, jež jste zde pořádal, se vám osobně nejvíce líbila? </p> <p>Výstavy v kavárně obměňujeme jednou měsíčně, takže prostředí se pravidelně mění, a to občas i velmi radikálně. Dramaturgie výstav je v podstatě nahodilá, ale snažíme se střídat obrazy, fotografie, tisky a podobně. Vzhledem k širokému tematickému i stylovému záběru je těžké hodnotit, co se mi nejvíce líbilo, každá výstava je unikát. Nadšenou a hravou atmosférou mne nicméně hodně bavila výstava žáků základní školy s výtvarným zaměřením Petřiny Sever. Těm učitelky minulé Vánoce vymyslely vánoční téma „převlečený kapr“ a způsobů zpracování bylo opravdu mnoho. Tuto výstavu uvádím také proto, že žáci této školy u nás budou začátkem příštího roku vystavovat znovu, takže se budete moct přesvědčit na vlastní oči.</p> <p>Spolupracujete pravidelně ještě s nějakými festivaly, neziskovými organizacemi či uměleckými uskupeními?</p> <p>Spolupracujeme například se sdružením Auto*Mat – ještě před otevřením kavárny jsme přišli s projektem Snídaně pro cyklisty zdarma, zúčastňujeme se festivalu Zažít město jinak, a na členské kartičky Auto*Matu u nás dostanete slevu na konzumaci. Spolupracujeme také s o.s. Devět životů, které pomáhá opuštěným kočkám. V kavárně máme kasičku veřejné sbírky, kromě toho u nás také pořádají své akce. Letos jsme se poprvé zúčastnili festivalu Živé město, pořádaném občanským sdružením Povaleč. Subjektů, se kterými příležitostně spolupracujeme, je více.</p> <p>Myslíte si, že je v Praze dostatek takto zaměřených tvůrčích kaváren, které by dávaly možnost prezentovat svoji tvorbu umělcům různých věkových kategorií?</p> <p>Po pravdě řečeno nemám přehled, kolik kaváren funguje zároveň jako galerie, ale myslím, že jich není úplně málo, a že jsou většinou otevřené mladým tvůrcům. Určitě ale není mnoho míst, kde si může jen tak pro radost tvořit kdokoliv bez toho, aby musel absolvovat nějaký kurz. Což je ale vlastně dobře, protože pak lidé přichází k nám.</p> <p>Můžete naše čtenáře pozvat na zajímavé kulturní akce?</p> <p>Upozorním na výstavu na téma Sudety spojenou s cyklem literárních čtení, která se bude konat v příštím roce na přelomu ledna a února. Informace nejen o ní, ale i aktuální program najdou zájemci na www.vypalenekotatko.cz nebo na Facebooku. </p> <p>Adresa:<br />
Vypálené koťátko, Mařákova 5, Praha 6</p>

<p>PRAHA: To, že staré věci patří do železa, rozhodně neplatí o kulturních sdruženích! Právě naopak, jakoby s letitostí získávala na nové síle a energii. Stejně je tomu i s občanským sdružením Unijazz, které ač nedávno oslavilo 21. výročí od svého oficiálního založení, otevírá svoji bránu stále novým fanouškům a nabízí jim kvalitní hudební produkci ve spojení s dalšími oblastmi kultury. Čím to je, že Unijazz je stále na vrcholku popularity, jsem se ptala jeho propagátorky Adély Kebrdlové.</p> <p>Vaše občanské sdružení u nás působí již od roku 1987. Jeho cílem je podpora různých kulturních projektů především v praktické rovině. Můžete našim čtenářům přiblížit, v čem tato praktická pomoc spočívá a jakým projektům jste již takto „pomohli na svět?“</p> <p>Rozhodně nemůžeme mluvit o finanční podpoře, Unijazz je neziskovou organizací a podobně jako obdobná sdružení, sami občas zápasíme s ekonomickou nepřízní. Nicméně o životaschopnosti našeho počínání svědčí skutečnost, že stále existujeme. Unijazz navázal svou činností na práci Jazzové sekce Svazu hudebníků ihned poté, co byli její představitelé po vykonstruovaném procesu propuštěni z vězení, a někteří z nich pracují v Unijazzu dodnes. Legálního statutu se podařilo dosáhnout až v roce 1990. Pomoc nezávislým kulturním projektům od samého počátku spočívala ve sdílení kontaktů, poskytováním informací, ke kterým jsme měli snazší přístup, propojování různých kulturních aktivit, propagaci individuálních projektů a hlavně pak v poskytování prostoru pro jejich prezentaci v rámci vlastních akcí sdružení – na festivalech, na scéně v Kaštanu v Praze 6, v čítárně v Jindřišské ulici v Praze 1 nebo na stránkách kulturního magazínu UNI. Festivaly, které Unijazz pořádá, jsou jakousi školou pro spoustu dobrovolníků, kteří na nich získávají mnohdy první zkušenosti s podobnou prací. A je potěšitelné, že mnozí pak připravují vlastní projekty nebo se zapojují do dalších kulturních nebo humanitárních aktivit. Inspirací byla činnost Unijazzu například pro Klub Sluníčko v Novém Městě na Moravě, festival Zámostí v Třebíči nebo sdružení Nedomysleno. Naše bývalé dobrovolníky můžeme najít například v kině Aero, mezi pořadateli Fóra 2000 či projektu Jeden svět na školách a na mnoha dalších místech. </p> <p>Pravidelně každoročně pořádáte dva festivaly, Boskovice – festival pro židovskou čtvrť a mezinárodní hudební festival Alternativa. Tyto festivaly mají u nás již dlouhou tradici. Čím jsou podle vás tyto festivaly stále mimořádné?</p> <p> Oba festivaly pořádáme od roku 1993 a v roce 2012 tedy oslavíme 20 let jejich existence, což je samo o sobě mimořádné. Na začátek bych ale ráda zmínila ještě přehlídku Babí léto v psychiatrické léčebně Bohnice. Ta má totiž mezi akcemi sdružení Unijazz nejdelší tradici. První ročník se uskutečnil již v roce 1990 a otevřel tak brány léčebny kvalitním uměleckým produkcím, které přivedly do Bohnic stovky a tisíce návštěvníků. Dnes je již naprosto běžné, chodit sem na koncerty, divadelní představení nebo celé festivaly. V roce 2009, po dvaceti letech trvání, jsme se rozhodli předat Babí léto do rukou samotné léčebny, která v pořádání této přehlídky velmi úspěšně pokračuje.</p> <p>A jak je to tedy festivalem Boskovice?</p> <p>Festival Boskovice je pro mě srdcová záležitost, protože židovská čtvrť, jejíž propagaci je akce věnovaná, má úžasnou atmosféru. Před devatenácti lety byla tato urbanistická památka v dezolátním stavu a hrozil jí úplný zánik. A i díky festivalu Boskovice se tuto hrozbu podařilo zvrátit. Mimořádnost této akce je tedy v místní atmosféře, v její otevřenosti, protože festival se odehrává po celém městě – na hradě, v letním kině, v muzeu Boskovicka i za muzeem, v zámeckém skleníku, v synagoze, kterou se díky festivalu podařilo zrekonstruovat, v kině Panorama a na mnoha dalších místech, která každý rok přibývají. Přesvědčit se o mimořádnosti se ostatně můžou čtenáři sami, a to na 20. ročníku, který se uskuteční 5. – 8. července 2012.</p> <p>A festival Alternativa?</p> <p>Ten je významným evropským festivalem, na naší scéně ojedinělým svou sevřeností, zaměřeným na alternativní hudební žánry v nejširším slova smyslu, které, ač nejsou středním proudem, rok od roku získávají větší okruh příznivců. Momentálně připravujeme devatenáctý ročník festivalu, který se uskuteční již zanedlouho, a to od 19. do 26. listopadu. Díky festivalu Alternativa se v minulosti české publikum dočkalo i vystoupení saxofonisty Johna Zorna, zakladatele skupiny Pere Ubu Davida Thomase, britských Test Dept., slovinských Laibach, francouzských Art Zoyd, kultovní skupiny Magma v čele s bubeníkem Christianem Vanderem, legendy hnutí Rock In Oposition Univers Zero z Belgie či světoznámého avantgardisty Hectora Zazoua. Mimořádnost této akce je v hledačství. Neznamená to však vyhledávání toho, co je v daném okamžiku na vrcholu módní vlny. I alternativní scéna má své trendy projekty, o kterých ti, kteří se nezajímají o vyloženě střední proud, vědí. Festival Alternativa tedy představuje různé hudební žánry, jako jsou umělecky náročnější rocková muzika, některé formy jazzu či soudobé vážné hudby, elektronická experimentální hudba, alternativní formy taneční hudby či mezižánrově vystavěné projekty, které si své posluchače postupně získávají. A nedílnou součástí přehlídky jsou i doprovodné akce (výstavy, případně filmové projekce či besedy a podobně). Návštěvníci tak mají možnost seznámit se s projekty, které vykazují vysokou uměleckou kvalitu a vyznačují se hledáním nových cest a tvůrčích postupů.</p> <p>Unijazz má v současnosti dvě scény: v Jindřišské ulici a Klub Kaštan na Praze 6. Liší se nějak tyto scény koncepčně?</p> <p>Všechny akce Unijazzu mají jedno společné, nejsou cílem, ale jen prostředkem k jeho dosažení. A tím je mimo jiné i snaha napomoci navození atmosféry tolerance a úcty ke kulturním hodnotám. Z toho nevybočují samozřejmě ani programy v čítárně v Jindřišské a v Kaštanu. V zásadě se neliší, rozdílnost je dána hlavně prostory, které využíváme a lokalitou, kde se nacházejí. Jindřišská tak funguje více jako místo setkávání, je to takový specifický ostrůvek v centru Prahy, kde večerní pořady jsou jakýmsi bonbónkem pro návštěvníky. V břevnovském Kaštanu pak těžiště činnosti spočívá ve večerních koncertech, divadelních představeních, filmových projekcích a ve víkendových pořadech pro děti. </p> <p>Od roku 1991 vydáváte nekomerční měsíčník – kulturní magazín UNI, který se orientuje zejména na hudbu ve spojení s jinými uměleckými žánry. Jak se za dobu existence tento časopis proměnil, a kolik má dnes přibližně čtenářů?</p> <p>UNI se za těch 20 let proměnil z víceméně hudebního fanzinu v kulturní magazín, který se sice stále věnuje především současné hudbě, ale více v souvislostech. Takže neopomíjí ani literaturu, film, výtvarné umění či další oblasti lidského počínání. V současné době má UNI stálý redakční okruh vysoce renomovaných přispěvatelů, a i když se věnuje také aktuálnímu kulturnímu dění, přece jen je většina příspěvků nadčasových. Kolik má náš časopis čtenářů se těžko odhaduje. Můžeme vycházet z toho, že náklad časopisu je 2000, ale kromě předplatitelů a do prodejen, posíláme UNI také do knihoven, škol či ke čtení na řadu spřízněných míst, takže konečný počet lidí, kteří se do UNI začtou je určitě zásadně vyšší. A kromě toho musíme také připočítat návštěvníky internetových stránek magazínu, které jsme v plné šíři zprovoznili na začátku loňského roku. Návštěvníků těchto stránek neustále přibývá a vezmeme-li to měsíčně, je to dalších několik tisíc unikátních přístupů navíc.</p> <p>Pracují ve vašem sdružení i dobrovolníci? Jak si jejich práce ceníte?</p> <p>Ano, pomáhají nám dobrovolníci z celé České republiky a jejich práce je neocenitelná. Já osobně si nejvíc cením jejich pomoci s festivalem Boskovice. Celý chod akce zajišťuje každý rok cca 80 dobrovolníků, a pomáhají opravdu se vším. Od razítkování vstupenek, poskytování informací pro návštěvníky, roznos festivalových novin až po ostrahu největší hudební scény v letním kině. A všichni jsou skvělí. Samozřejmě nám dobrovolníci pomáhají v průběhu celého roku – s roznosem letáků, distribucí kulturního magazínu UNI po Praze, aktualizování archivu a v mnoha dalších věcech. Tímto jim všem moc děkuji!</p> <p>Jak byste si přála, aby se sdružení rozvíjelo i nadále?</p> <p>Přála bych si, aby sdružení pokračovalo ve své činnosti s nadšením a podporou lidí jako doposavad, abychom vždy dokázali přestát všechny finanční problémy, aby si k nám nacházelo cestu stále více a více lidí a abychom mohli i nadále předávat naše bohaté zkušenosti v oblasti kultury lidem, kteří chtějí něco dělat.</p> <p>Můžete pozvat naše čtenáře na nějakou zajímavou nejbližší akci?</p> <p>Čtenáře bych ráda pozvala na akci, která byla již vše zmíněná. Již za nedlouho, od 19. do 26. listopadu, se totiž uskuteční devatenáctý ročník festivalu Alternativa 2011. V nově vznikajícím klubu HooDoo vystoupí ve dvou sálech hvězdy zahraniční i domácí nezávislé scény. Ujít by si tak čtenáři rozhodně neměli nechat historické setkání dvou oddaných stoupenců zvukového experimentu, FM Einheita (ex Einstürzende Neubauten) a Hanse Joachima Irmlera (Faust), představitele českého industriálu – skupinu Veselí Filištínové, která připravila jediný a jistě i jedinečný koncert právě pro tento festival, tajemnou Akron/Family, která doslova bortí veškeré hranice, skupinu Les Hommes Sauvages, elegantně proplouvající mezi berlínskou dekadencí, francouzským šansonem a původním rock'n'rollem, progresivní rock a free jazz v podání izraelské skupiny Kruzenshtern i Parohod, ani společné vystoupení americké zpěvačky Laurie Amat s českým experimentátorem Mirkem Vodrážkou. Speciálně pro Alternativu se sešly také legenda české alternativní scény skupina MCH Band spolu s vynikající německou zpěvačkou Dagmar Krause ke koncertnímu provedení zhudebněných textů básníků Jürgena Fuchse a Ivana Wernische. A dít se toho bude samozřejmě mnohem víc. Oslavíme pět let existence vydavatelství okrajové hudby Polí5, vybereme nejzajímavější projekt začínajících kapel v rámci přehlídky Malá Alternativa, proběhne vernisáž výstavy Danielle de Picciotto z dua Hitman’s Heel a mnoho dalšího.</p> <p>Více info na:<br />
www.unijazz.cz<br />
http://magazinuni.cz<br />
www.alternativa-festival.cz<br />
www.boskovice-festival.cz<br />
www.kastan.cz</p>

<p>PLZEŇ: Technický svět nemusí být vždy jen o přesných propočtech, ale můžeme v něm uplatnit i velkou dávku kreativity! Právě o tom jsou přesvědčeny členky obecně prospěšné společnosti OCET a organizátorky projektu Animánie, které se již šest let snaží dělat osvětu právě na poli animace a médií. O tom, jak celý tento projekt vznikl a jaké ovoce již přináší, jsme si povídali s jednou ze členek, magistrou Martinou Voráčkovou.</p> <p>Pořadatelem projektu Animánie je oblastní centrum elementární tvorby OCET. Můžete našim čtenářům toto centrum představit?</p> <p>OCET sice zní trochu kysele, ale je nepostradatelný nejen v kuchyni. Naši neziskovku založilo pět žen – učitelek, které již delší dobu organizovaly vlastní kulturní a vzdělávací aktivity. Jak se tyto aktivity rozrůstaly, bylo potřeba je zastřešit. Takže se dá říci, že OCET o.p.s. vznikl spojením různých aktivit – seminářů v duchu idejí Carla Orffa, enviromentálních projektů pro děti, vzdělávání v oblasti osobnostního rozvoje a psychosomatických disciplín Ekologie ducha a Animánie. A co tyto projekty spojuje? Především práce s dětmi, mládeží a s pedagogy, propojení kultury a vzdělávání a nové neotřelé přístupy. </p> <p>Jak vznikl projekt Animánie?</p> <p>Animánii jsme vymyslely s kolegyní Janou Jeremiášovou Ježkovou v dobách intenzivní práce na základní umělecké škole díky naší fascinaci animovaným filmem. Animace nám připadala jako logické vyústění všech našich výtvarných snah, jako třešinka na dortu. Obrazy a objekty v prostoru a čase, kouzlo oživení, spuštění nezměrné fantazie nás stále fascinuje. A děti to také bavilo a stále baví! Tým se rozrostl. Postupně jsme se všichni potřebovali naučit více, chtěli jsme to, co už vzniklo, někde ukázat. A tak vznikl malý podzimní festival nazvaný Podzimní sklizeň. Přehlídka neprofesionální tvorby dětí a mládeže a animační dílny, kam jsme si zvali skutečné animátory, profesionály. Navíc jsme chtěli, aby i v Plzni bylo k vidění to, co jsme s nadšením sledovali na mezinárodním festivalu Anifest. Dnes je již náš festival součástí rozrůstajících se celoročních aktivit a zároveň jejich vrcholem.</p> <p>V rámci Animánie pořádáte animační semináře a workshopy určené školním a zájmovým kolektivům, pedagogické veřejnosti a dospělým zájemcům. Jaký je o tyto projekty zájem?</p> <p>Velký. Dílny, workshopy a semináře jsou v širší nabídce především v rámci podzimního festivalu, každoročně to bývá kolem osmi různých animačních technik. Upřednostňujeme klasickou animaci kreslenou, ploškovou, loutkovou a animaci s předměty. Baví nás experimentální techniky typu animace hlíny, světla či písku, případně malba na sklo. Zprostředkovali jsme ale také dílny počítačové animace, zejména Flash a 3D animace v programu Maya. Ovšem animovaný film není jen animace, ale především námět, scénář, proto jsme postupně začali nabízet i práci s textem, obrazovým ztvárněním významu a slova. Zajímavé je zjištění, jak těžké je číst obrazy. Dnes se každý naučí číst a psát, vyjadřovat se zástupnými zjednodušenými znaky, ale obrazy moc číst neumíme. Také samotná výtvarná realizace animace je pro nás velmi důležitá, to zda vznikla kresbou, malbou, jaký je její výtvarný styl, výtvarná zkratka, zda využívá prostorových objektů – loutek, jaké dává možnosti pohybu, o jakou technologii se jedná, zda to jsou kombinované techniky, do jaké míry se jedná o experiment. V neposlední řadě jsou důležité filmové prostředky vyjádření, to co na filmech intuitivně vnímáme, čím se necháme rozplakat, či rozzlobit. </p> <p>Kdo se těchto workshopů nejčastěji zúčastňuje?</p> <p>Dílny jsou v průběhu festivalu obsazeny převážně dětmi školního věku a studenty, ale nechybí ani rodiče s malými dětmi či dospělí. Během roku pak pracujeme s dětmi intenzivněji na vlastní tvorbě, která potřebuje delší čas. Nabízíme pravidelné kurzy animace a tvůrčího psaní a filmu. Velký zájem je i o pravidelné letní animační soustředění, kde vznikají celé filmy. V současnosti již pořádáme dílny po celé České republice, pro nejrůznější zájemce od školních kolektivů po „sobotní“ nadšence. Nejvíce nás baví připravit dílnu na určité téma, naplnit jej obrazem a přizpůsobit techniku.</p> <p>Proč si myslíte, že je právě dnes tolik důležité vzdělávat děti, ale i dospělé v oblasti mediální tvorby?</p> <p>Svět médií a audiovize nás těsně obklopuje a ovlivňuje. Nové technologie jsou dnes už běžně dostupné a je žádoucí se s nimi hlouběji seznámit. Animánie nabízí tvůrčí využití možností nových technologií, ne pouhé opěvování technických a technologických výdobytků lidského mozku a civilizace. Jde nám především o způsob využití těchto prostředků ke komunikaci, vyjádření a osobnímu rozvoji. Obecně mám dojem, že nás rychlý běh současného světa nutí k povrchnosti, efektnosti, ale naštěstí techniky vyjádření se pomocí animace toto příliš neumožňují. </p> <p>Jak přistupujete k audiovizuálním obrazům?</p> <p>Jako k uměleckému prostředku, který stojí za to hluboce vnímat, rozlišovat, chápat. Doufám, že takto osvícenému divákovi potom nemůže postačit chudost obrazového vyjádření obecně rozšířená v jednoduchých televizních pořadech jako jsou sitcomy, seriály a jiné plytké nejen filmové příběhy. Zároveň věřím, že takový divák bude umět číst i mezi řádky obrazového vyjádření a nenechá se „opít rohlíkem".</p> <p>Kdo vaše projekty financuje? Spolupracujete i s dobrovolníky?</p> <p>Jako nezisková organizace založená fyzickými osobami jsme plně závislí na systému grantových podpor, sponzorských darech a dobrovolnické práci. Bez dobrovolníků bychom se neobešli a často je mi líto, že nejsme schopni ocenit jejich práci a zájem i finančně. Díky tomu ale každoročně objevíme spoustu zajímavých a kvalitních lidí, kteří jsou ochotni ze zájmu či jiné motivace pomoci.</p> <p>Letošní festival animovaného filmu Podzimní sklizeň se koná od 12. do 20. listopadu. Kde bude probíhat a na co se mohou jeho návštěvníci těšit?</p> <p>Festival se koná v Plzni v Měšťanské Besedě, Západočeském muzeu, kavárnách Anděl a Inkognito a v Základní umělecké škole Sokolovská. Právě proběhla vernisáž výstavy Na cestě k animaci, která je součástí Podzimní sklizně a jek vidění do 27. listopadu v Západočeském muzeu v Plzni. Na této rozsáhlé výstavě jsou ve vzájemných souvislostech prezentovány ty nejzajímavější projekty současné české animované tvorby a rovněž příbuzných oborů, komiksu a ilustrace. </p> <p>Co je „hitem“ festivalu?</p> <p>Velkým lákadlem je Alois Nebel v obrazech, komiksová trilogie a jeho filmová adaptace spolu s představením netradiční animační techniky v rámci workshopu zabývající se technologií rotoskopie. Dále animovaný film Autopohádky a několik druhů animace využitých v pěti příbězích. V rámci výstavy prezentujeme také výtvarně pojatou flashovou hru Botanicula a v cizině velmi ceněné české grafické studio Amanita Design. Ústav umění a designu Západočeského muzea představí studentské komiksové práce a pedagožku Barbaru Šalamounovou spolu s výtvarnicí Lucií Lomovou v samostatné autorské části výstavy. </p> <p>Kdo je nejdůležitější osobností letošního festivalu?</p> <p>Animátor Pavel Koutský, který bude mít komentovanou projekci filmů 14. 11. v Měšťanské Besedě. Kromě toho již tradičně také nabídneme projekce současné české i světové tvorby v pásmech Ozvěn Anifestu a dále několik zajímavých animovaných filmů pro děti od legendárních autorů Břetislava Pojara a Karla Zemana. Součástí programu jsou samozřejmě nabídky animačních dílen a komentovaných projekcí pro školy. Věřím, že návštěvníci budou z letošního programu opět nadšení. </p> <p>Více info na:<br />
www.animanie.cz</p>

<p>KLATOVY: Do roku 1989 se mohlo zdát, že jezuité po sobě v Klatovech zanechali jen jezuitský kostel na náměstí. Vědělo se samozřejmě i o katakombách, ale ty byly chápány izolovaně, jako věc sama o sobě. Pak už se mluvilo jen o sodovkárně a o kasárnách pod Černou věží. Jak by ne. Vždyť bývalá jezuitská kolej sloužila od r. 1774 vojákům.</p> <p>V r. 1993 však získalo město tato „kasárna“ od armády výměnou za vojenské byty. Budova se v té době využívala k mnoha komerčním účelům; byly v ní obchůdky, řemeslné dílny, ale také diskotéka! Nový vlastník – město, si uvědomoval, že uchovat tak vzácnou památku neznamená jen stavebně ji upravit, zároveň s tím muselo dojít i k rehabilitaci její funkce, jejího prvotního kulturního poslání.</p> <p> A tak v r. 1999 došlo v tomto směru k zásadnímu obratu. Městské knihovně, která do té doby sídlila v soukromém objektu, hrozila výpověď, a tak městské zastupitelstvo rozhodlo, aby pro ni byla zrekonstruována dvě podlaží západního křídla budovy 59/1. Tak se do míst, ve kterých druhdy žil a tvořil např. Bohuslav Balbín, vrátila funkce blízká jeho prvotnímu určení. A je signifikantní, že za této situace se ve městě znovu začínalo mluvit o jezuitské koleji. V následujících letech se do ní postupně začal vracet život. V r. 2003 bylo patro koleje využito pro Městský ústav sociálních služeb a r. 2010 její přízemí a suterén pro stavební odbor Městského úřadu. Zároveň s tím probíhaly rekonstrukce fasád a střešního pláště. Život v koleji v čase baroka dokreslila citlivá úprava obou nádvoří (2003 – 2004).</p> <p> K významnému posunu při utváření celistvého pohledu na bývalý jezuitský komplex v Klatovech došlo r. 2005. Tehdy vzájemnou dohodou mezi městem a klatovskou farností vzniklo občanské sdružení Klatovské katakomby. Jeho prvotním posláním bylo a je pečovat o mrtvá těla uložená v kryptě kostela Neposkvrněného početí P. Marie a sv. Ignáce. Ale od samého počátku mělo sdružení cíle vyšší. Chce z katakomb učinit ohnisko, které osvítí celé dějiny působení řádu v Klatovech, a tím poukáže i na organickou strukturu jeho jednotlivých zařízení, jak v Klatovech vznikala v průběhu 17. a 18. století: na kolej, seminář, školu, kostel, lékárnu. Sdružení trvale usiluje o oživování kulturního a duchovního odkazu baroka dnešku. Proto už od r. 2007 pořádá každoročně hojně navštěvovaná a odborně skvěle obsazovaná sympozia nazvaná Barokní jezuitské Klatovy. Jejich nedílnou součástí jsou koncerty duchovní hudby a pobožnosti v jezuitském kostele, takže odborné výklady o baroku se prolínají se zpřítomněním jeho ducha a spirituality v barokní hudbě a v církevním obřadu.</p> <p> Evropský projekt Klatovské katakomby 2010, který právě probíhá, jde ještě dál. Z hlediska stavebního, a tedy také zcela viditelného, spojuje budovu jezuitského gymnázia (Denisova 148/1) s kryptou kostela Neposkvrněného početí P. Marie a sv. Ignáce. Navíc obnoví rampouch, který překlene Balbínovu ulici a spojí tak kolej s jezuitskou školou, jak tomu bylo v 18. století. Ale hlavním cílem tohoto projektu je prostřednictvím důstojné prezentace těl dávno zemřelých přivést dnešního člověka k zamyšlení nad konečností života, a tedy nad jeho smyslem. K tomu má přispět i zřízení expozice věnované působení Tovaryšstva Ježíšova na Klatovsku.</p> <p> Realizace projektu „Klatovské katakomby 2010“ posune naši představu o komplexu bývalého jezuitského areálu v našem městě o řádný kus kupředu. Ale nebude to krok poslední. Zbývá revitalizovat překrásný sál kolejního refektáře a především záchrana bývalého semináře ve Vančurově ulici. Snad se to v dohledné době podaří.</p> <p> Poznámka redakce: Článek Karla Mráze, profesora literatury a bývalého starosty města Klatovy, který pojednává v celistvosti o záchraně jedinečných klatovských památek, zveřejňujeme se souhlasem redakce Bulletinu projektu Klatovské katakomby 2010. Článek byl zveřejněn v Projektovém bulettinu č. 6 z 24. 10. 2011. V tomto a dalších bulletinech naleznete mnoho dalších informací o projektu včetně textů odborných přednášek. Samotný bulletin může být inspirací pro iniciativy v oblasti záchrany památek v jiných místech.</p> <p> Projektu Klatovské katakomby 2010 je financován ze zdrojů strukturálních fondů EU v rámci programu ROP Jihozápad.</p> <p> Projektové bulletiny Klatovské katakomby 2010

<p>BŘEZNICE: Díky aktivním členům místního občanského sdružení Kulturní gang a dalším dobrovolníkům získalo město nový prostor, kde lze pořádat kulturní i sportovní akce. Nachází se na místě bývalého kluziště v blízkosti koupaliště a již se zde konal například Rockfest Březnice, taneční zábava, několik koncertů nebo představení kabaretu Kašpárek v rohlíku.</p> <p>„Podle pamětníků se na kluzišti bruslilo zhruba do roku 1980. Pozemek byl tedy delší dobu nevyužívaný, zarostlý křovisky, kdysi zpevněná asfaltová plocha byla prorostlá, zanedbaná. S úpravami jsme začali v létě roku 2007,“ zavzpomínala členka Kulturního gangu Dáša Nesvedová.<br />
Členové a příznivci Gangu za souhlasu města svépomocí odstranili nálety a křoviska, posekali trávu a provedli odvodnění, srovnání terénu, dosetí trávy a oplocení pozemku. Zároveň vybudovali dřevěné pódium, které postačuje na menší akce.<br />
Jako první se zde v roce 2008 uskutečnil Rockfest Březnice, který se do té doby konal v prostorách nynějšího skateparku. „Nyní je pozemek připraven k pořádání různých kulturních či sportovních aktivit, nicméně práce se na něm najde stále dost. Rádi bychom do budoucna instalovali i další mobiliář, především lavičky pro diváky a napevno dřevěné prodejní stánky. Nemáme však peníze, sháníme, píšeme žádosti o granty, oslovujeme sponzory… Uvidíme, co a v jaké míře se nám podaří,“ poznamenala Dáša Nesvedová.<br />
Gang má v současné době s městem uzavřenou nájemní smlouvu na dlouhodobý pronájem po dobu deseti let. Kapacita areálu se pohybuje kolem tisíce lidí a akustika odpovídá venkovnímu prostoru.<br />
„Koncepce využití? Různé akce zaměřené zejména na mladé lidi v regionu a samozřejmě také na rodiny. Naše společná myšlenka je, aby přímo v místě svého bydliště našli mladí lidé dostatečnou nabídku pro ně zajímavých kulturních i jiných aktivit,“ zdůraznila Dáša Nesvedová.<br />
Některé akce pořádá přímo Kulturní gang, na jiných spolupracuje s městem a dalšími organizacemi, především Mateřským centrem Pampeliška a Bike Clubem Brdy. Mimo jiné se zde konaly dva příměstské tábory, akce Chyťte vlny s vystoupením Václava Koubka nebo letní zábava.<br />
Dáša Nesvedová dodává, že s využitím bývalého kluziště jsou členové občanského sdružení spokojeni. Kdyby měli více času, finančních prostředků a lepší stálé zázemí na pozemku, mohlo by být využití širší. Ale za stávajících podmínek je optimální. Na úpravách i organizaci akcí se podílí zhruba deset dobrovolníků. Spojuje je chuť udělat něco pro to, aby se ve městě pořádaly akce, které zde chybí, a které sami postrádají.<br />
„Všechny podobné aktivity pochopitelně podporujeme. S bývalým kluzištěm chceme zkusit, jestli to půjde a myslím, respektive jsem si jistá, že to půjde,“ uvedla vedoucí kulturního odboru březnické radnice Pavlína Heverová.</p>

<p>LIBEREC: Liberec začal požární ochranu organizovat již v roce 1689, kdy Francouzové vysílali do Německa a Čech záškodníky, kteří měli zažíhat požáry a záškodničit ve městech. Reichenberg (Liberec) nepostihla příliš třicetiletá válka díky dohodám Valdštejna a saského Jindřicha. Byl už v té době bohatým městem, proto i cílem teroristů, kteří těžili z bohatství a oslabovali pozice šlechty a tím i celého království.</p> <p>V té době měl každý dům povinnost delegovat jednoho obyvatele do protipožární ochrany města. Požárům se ale město nevyhnulo, a tak bylo nuceno budovat vodní nádrže, pořizovat stříkačky a organizovat služby z obyvatel, kteří měli zasahovat v případě požáru. Stříkačky si zakupovaly i jednotlivé cechy a obyvatelé byli cvičeni v hasičském počínání. V devatenáctém století již existovala dokonalá organizace zásahu proti požárům. Vyšla dokonce instrukce, v níž se nařizovalo obyvatelům, jak si mají počínat při ohlážení požáru i při jeho likvidování. Liberečtí hasiči se také chlubí vynálezem hasičské plachty, do které mohli skákat lidé z vyšších pater domů a zachránit si tak život, když nemohli uniknout z hořícího domu pos chodišti. </p> <p>V druhé polovině devatenáctého století byl Liberec po Praze největším městem v Čechách. V roce 1861 se na výzvu města přihlásilo 68 mladých mužů k plnění hasičských úkolů. Dva roky poté se dobrovolný sbor představuje veřejnosti o Božím těle a ve sboru je už organizováno na 260 hasičů. Později vzniká také skupina, která zajišťuje při požárech zdravotnickou službu. Postupně v Liberci vzniklo na dvacet dobrovolných sborů, přesto však požáry těžce poznamenávaly obytné domy, ale i textilní továrny. </p> <p> První hasičské uniformy se v Liberci objevily v roce 1861 díky podpoře soukeníků. Bohatý Reichenberg postupně zdokonaloval vybavení hasičů a jejich organizaci. Až do druhé světové války se členy hasičských sborů stávali výhradně Němci. Tehdy dochází k zásadní změně a mezi hasiče jsou přijímáni i Češi. Český hasičský sbor byl vytvořen až po válce a současně se představil veřejnosti slavnostní přehlídkou v říjnu 1945. Padesátitisícové město mělo tehdy třicet profesionálních a 1220 dobrovolných hasičů.<br />
Hasiči v Liberci mají nyní osm dobrovolných sborů a profesionální skupinu. Jejich poslání už nespočívá jen v hašení požárů, zasahují v nejrůznějších situacích ať jde o přírodní katastrofy či lidská pochybení. Navíc patří k nejaktivnějším organizacím společenského života ve městě. </p> <p>Dobrovolní hasiči připravili v těchto dnech výstavu, která je k vidění v pasáži libereckého supermarketu nedaleko radnice. Představují zde řadu exponátů včetně historických stříkaček, kterými připomínají historii hasičstva ve městě. Exponáty v pasáži obdivuje především mládež, ale zastavují se také občané, kteří jen procházejí, aby obdivovali důmyslnost byť primitivních hasičských stříkaček.<br />
Výstava připomíná tradice a poukazuje na stále aktuální úlohu hasičů, kteří navíc obohacují společenský život např. pořádáním bálů, sportovních soutěží atd. V téměř každém městě patří ke společenskému životu spolky a zájmová sdružení, hasiči mezi nimi výrazně kralují. </p> <p>Výstava potrvá do konce listopadu a pro návštěvníky může být inspirací také k návštěvě hasičského muzea v Chrastavě.</p>