Články a komentáře

<p>PLZEŇSKÝ KRAJ: Kroj se na Chodsku dědí z generace na generaci, ale působí zde i švadleny, které kroje šijí. Existuje dost početné množství variant chodského kroje. Na začátku článku musím říct, že v živé formě se zde zachoval pouze ženský kroj, mužský zanikl na konci 19. století a dnes je k vidění jen díky místním národopisným souborům.</p> <p>Chodský kroj se rozlišuje na kroj dolního Chodska, tzv. dolský, a kroj horního Chodska, tzv.<br /> postřekovský. Toto rozlišení vzniklo jako důsledek dřívějších geografických a z nich vyplývajících<br /> ekonomicko-sociologických rozdílů. Podoba dodnes zachovalého nejarchaičtějšího kroje se ustálila v poslední třetině 19. století, ale dál se měnil např. materiál, výšivka, drobné doplňky, apod.<br />
Další typy kroje se ale během 20. století stále vyvíjely a dalo by říct, že jejich vývoj pokračuje dodnes. Podléhaly módě a také byly ovlivněny dostupností materiálu. Nejmladší typ kroje vznikl ve 20. letech 20. století a dodnes v bálové sezoně supluje roli společenských šatů.<br />
V současné době chodské kroje šijí dvě švadleny z Postřekova. Jsou to Marie Langová a Anna Burešová.<br />
Zatímco ještě před pěti lety pokrývalo šití krojů jednu třetinu jejich práce a zbytek tvořily zakázky šití „civilního” oblečení, poslední tři roky se šití krojů věnují na sto procent, vše ostatní je již nad rámec.<br />
Švadleny šijí a vyšívají ručně, ale zároveň mají k dipozici průmyslový šicí stroj, stroj k začišťování, stroj na děrování dírek na knoflíky a průmyslovou žehličku žehlící pouze na principu páry.<br />
Používají tradiční materiály – brokát, plátno, žalín, sukno, kanafas, dále různé stuhy, portičky a prýmky, potýkají se ovšem se značnými problémy ohledně dostupnosti potřebných látek. V regionu nejsou k sehnání vůbec nebo ve špatné kvalitě, ale za cenu I. jakosti. Proto se většinou musí obracet na výrobce a dealery z Moravy. Tím však problémy nekončí. Neřeší jen dostupnost dané látky, ale obtíže mají i s dodáním požadované barvy. Často se stává, že švadlena objedná odpovídající látku v odpovídající barvě, při další objednávce však dorazí látka ve stejné barvě jiného odstínu, a ta už vůbec nemusí být pro kroj vhodná a použitelná.<br />
Švadleny také opravují starobylé polovlněné sukně „šerky” a jiné archaické součásti kroje, které lze<br /> dnes v podstatě sehnat a zakoupit jen v antikvách. Dodržují staré postupy podle předloh, zejména podle práce Blaženy Šotkové „Naše lidové kroje, jejich vzory, střihy a zpracování” (vydáno r. 1952), dále podle po generace předávaných mustrů – předloh po maminkách, které je zdědily opět po svých maminkách, atd. Vyšívat se se naučily také doma.<br />
Pomáhá jim např. „Chodská čítanka”, společné dílo J. Š. Baara, J. F. Hrušky a Fr. Teplého (vydáno r. 1927), která obsahuje množství cenných informací praktických pro švadleny. Čerpají také z děl regionálních malířů, která jsou etnology označována za dokumenty své doby. Jedná se o díla J. Špillara, V. Malého, J. Douby, M. Alše a dalších.<br />
Zmiňované švadleny mají o práci postaráno, nejen, že kroj dnes nosí nejstarší generace žen i ve všední den, ale značně se oživila tradice oblékání kroje na bály, o masopustu, k nejrůznějším slavnostním příležitostem, o poutích a jiných církevních svátcích atd. Zejména v bálové a masopustní sezóně mají švadleny plné ruce práce. Každá postřekovská slečna si po tanečních nechává ušít kroj – tzv. rukávce, ve kterých se chodí na bály. Ženy, které doma kroj nemají, ale muži, si mohou chodský kroj vypůjčit v půjčovně, kterou švadleny provozují.<br />
Šijí také pro Národopisný soubor Postřekov, přičemž zde mohou uplatnit svoji znalost v šití mužského kroje.<br />
Pro ty, kteří se o krojích chtějí dozvědět víc, a mají touhu si je prohlédnout, otevřela Marie Langová společně s Annou Burešovou Muzeum krojů v Postřekově. Dnes je v něm k vidění už přes třicet krojovaných figurín. Tak obrovská je paleta chodských krojů.</p>

<p>ČR: Zadáte-li si na našich stránkách jméno Edita Adlerová nabídne vám vyhledávač řadu textů, resp. pozvánek na akce. Tato umělkyně se angažovala např. ve prospěch Domova sv. Karla Boromejského nebo pražského o.s. Máme otevřeno, koncertovala pro seniory nebo při příležitosti Mezinárodního dne muzeí. Dnes vám nabízíme rozhovor s touto přední českou mezzosopranistkou, která pro rok 2012 opět připravuje velkolepé a zajímavé projekty: „TAM, KDE SE ROCK POTKÁVÁ S OPEROU“ a „TAM, KDE SE ROCK POTKÁVÁ S FILMEM“.</p> <p>Rozhovor vedla Iva Klusalová, která umělkyni zastupuje. Již nyní v únoru proběhne koncert „Španělský večer – aneb – Edita Adlerová zpívá Carmen“ v Příbrami – který je zařazen pořadatelkou koncertu do projektu HUDBA (i) pro studenty nabízející možnost žákům a studentům navštívit za symbolické vstupné koncerty klasické hudby a tak podnítit zájem také o tento druh tzv. „nemasové kultury“.</p> <p>Bydlíte nedaleko obce Nepomuk, v malé vesničce. Jak se úspěšná mezzosopranistka, brázdící nejen Evropu, ale i zámoří, sžívá s přírodou?</p> <p>Mám to velké štěstí, že žiju v úžasném místě. Je to vlastně uprostřed brdských lesů, jsme součástí Přírodního parku Brdy. Nejsem tady dlouho, pouhé tři roky, před tím jsem v podstatě celý svůj dospělý život trávila v Praze. Město, i když je tak krásné jako Praha, není pro mne ideální. Stále mám tendenci unikat někam do klidu. Takže jsem časem přišla na to, že je pro mne nejlepší bydlet v přírodě a odjíždět za koncerty tam, kam je potřeba. A to je většinou někam, kde je ruchu a shonu až dost. Takže si vlastně takto vyvažuju své potřeby být mezi lidmi, ale zároveň odpočívat mimo. Je to skvělý styl života a já jej považuji za luxus.</p> <p>Rok 2012 však přinese dva nádherné projekty, které budou velmi ojedinělé ve vašem oboru. Oč jde?</p> <p> Máme dva nové pořady – propojení Opera – Rock, inspirací nám bylo slavné spojení Freddie Mercururyho a Montserrat Caballé a propojení Muzikál – Filmová hudba. Tyto typy pořadů jsou obohaceny i o mluvené slovo a vizuální projekci. Mě prostě baví vytvářet úplně nové věci a objevovat pro ostatní lidi něco, co tady ještě nebylo. Spojením různých žánrů v hudbě a dotažením celé formy v podobě kostýmů, dekorací, rekvizit, nebo projekce či jiné vizuálních vjemů se může docílit velmi překvapivého výsledku. Jedna věc je ale pro mne určující – vždy velice dbám na kvalitu a dobrou úroveň svých koncertů, ať je to čirá klasika, nebo odvážnější fůze.</p> <p>Jak vidím, máte ráda tzv. fúze zdánlivě nespojitelného. Vždyť třeba rock a opera se může zdát tak odlišný žánr, že prostě NELZE dát dohromady… Jde Vám o to – přiblížit umění školených hlasů v ranku klasické hudby těm, kdož by jinak nezavítali na koncert?</p> <p>Ano, to je taky jeden z velmi důležitých vedlejších efektů. V dnešní době je pro některé lidi opravdu těžké, vytvořit si cestu a vztah k tak zvané klasické hudbě. Ale lze jim právě třeba touto cestou zprostředkovat takový most nebo můstek, od jejich důvěrně známých žánrů k něčemu novému, co by jinak samostatně třeba nikdy nenavštívili. Mám i takové ohlasy, a je to vždy velmi milé se dozvědět, že jste někomu pomohla objevit něco, co mu třeba zpříjemnilo život, udělalo radost, nebo jen zavítal do světa dosud nepoznaného a třeba se někdy, v jiných souvislostech, s chutí vrátí.</p> <p>Před Vánoci jste pobývala pracovně delší čas ve Francii, v březnu Vás čeká tradičně Španělsko. Můžete v krátkosti přiblížit, o jaké pracovní pobyty jde?</p> <p>Jak jsem již předeslala, v mém oboru je potřeba dojet za koncerty, třeba i někam dál, nejen po Čechách. Mými pravidelnými štacemi jsou mimo jiné dvě země – Francie a Španělsko. Ve Francii zpívám každoročně v rámci velkého projektu „Le Mystère de Noël“, který se hraje v divadle „Le Grand Théâtre du Puy du Fou“ sólový part. Jde o velkolepou show, která tradičně přibližuje příběh Ježíše a navozuje atmosféru Vánoc.<br />
Francie mně učarovala, velmi ráda se tam vracím, učím se francouzsky. Je to pro mne potřeba jak ke komunikaci, tak i k dobré interpretaci francouzské literatury, neboť pro můj obor je jí v tomto překrásném zpěvném jazyce hodně. A jestli mám Francii spojenou s Vánocemi, Španělsko zase souvisí s druhým velmi významným svátkem křesťanské kultury – s Velikonocemi. Tam zase jezdím s mým dlouholetým výborným kolegou a dirigentem, velkou osobností české hudební scény – Jaroslavem Krčkem. Koncertujeme v mnoha španělských městech a na repertoáru jsou sakrální tematická oratoria právě k atmosféře velikonoční. Já zpívám sólový altový part tak krásných děl, jako například Mozartova Requiem, nebo Handelova Mesiáše. V letošním roce vyrážím opět, ve druhé půlce března. Už vím, že budu mít čtyři koncerty v Barceloně.</p> <p>Není tajemstvím, že Váš život je ovlivněn postavou CARMEN. Je to vlastně takové vaše druhé já – na jevišti. Nicméně – je spojnice ve skutečném životě? ( Totiž Edita Adlerová opravdu jak ohnivá Španělka vypadá – poznámka autorky)</p> <p>To je celkem častá otázka, která se nabízí z mnoha důvodů. Ano, Carmen opravdu provází celý můj umělecký život, vše s Carmen začalo už v mých osmnácti letech v plzeňském divadle J. K. Tyla a od té doby mne už neopustila. Prošla jsem s ní mnoho období mého života a nebylo to vždy v souladu. Nelíbilo se mi, že se mne tak drží, její osud není zas tak záviděníhodný. Ale potom jsem pochopila správně nadsázku a předsudek, že je nějak se mnou osudově spojena, jsem posunula opravdu do jakéhosi nadhledu. Uviděla jsem ji úplně jinak, jako kontinuální obohacení mého života a jako něco, co mne neopouští. A stálice se v životě cení, není jich totiž mnoho. Dnes spolu žijeme dobře, já s radostí zpracovávám její téma na mnoho způsobů. Zpívala jsem ji v originále v Bizetově opeře ve Státní opeře Praha, ale ještě víc mne baví ji autorsky uchopit a posunout a propojit třeba s tradičním španelským tancem flamenco. Tím vzniklo představení Carmen a Flamenco, které se úspěšně hraje již po několik let. Také, nejen Carmen, ale i související španělskou hudbu, ráda zpívám v rámci komorního pořadu za doprovodu kytaristy Miroslava Žáry a jeho kapely. Je mnoho možností a z této kreativity mám radost.</p> <p>Zpíváte nejen tedy „na španělskú notečku“(např. Španělský večer- aneb Edita Adlerová zpívá Carmen – www.hudbapribram.cz), ale samozřejmě máte bohatý repertoár. Oč jde? </p> <p>Můj repertoár je určitě mnohem větší. Časem jsem si vybrala z nepřeberného množství možností, co zpívat, to, co mne nějak oslovuje a baví. Tím směrem jsou tematicky zaměřeny i mé pořady, které jsou podrobněji popsány na mých webových stránkách, aby si mohli pořadatelé vybrat přesně to, co je zajímá. Mám pořad s vynikající sopranistkou Annou Hlavenkovou – „Canto Dolce – Perly baroka“, kde naleznete slavné i méně známé árie za doprovodu cembala nebo klavíru. Nechybí ani mluvené slovo – nádhernou barokní poesii recituje svým nezapomenutelným hlasem pan Alfréd Strejček. Dále spolupracuji s výborným varhaníkem Vladimírem Roubalem, který působí jako ředitel chrámové hudby Královské kanonie v Praze na Strahově. Máme za sebou mnoho koncertů v Čechách, ale i v Paříži, v Rize nebo v Kyšiněvě. Náš repertoár je velmi bohatý na sakrální literaturu, dramaturgie našich koncertů je sestavena od barokních, přes romantická až po soudobá díla. Dále koncertuji s všestrannou klavíristkou a skladatelkou Sarou Bukowski, se kterou máme hned několik pořadů. Od klasických pořadů sestavených z nejslavnějších světových árií a písní po fúze, které propojují žánry a odhalují netušené možnosti takto vzniklých nových hudebních ploch.</p> <p>Jednou jsem četla v rozhovoru velmi úsměvnou otázku, která byla v položena naší známé popové zpěvačce. Zněla: „Zpíváte si ve volném čase?“ a ona odvětila: „A myslíte, že pracovnice z kaceláře si ve volném čase zpříjemňuje chvíle trénováním těsnopisu?“ To mne vede k otázce – co vy a volný čas? Máte vůbec nějaký?</p> <p>Ano, je to trochu zvláštní, zpěv je totiž spojován s volným časem. My, co máme zpěv spojený s prací si opravdu doma moc nezpíváme, pokud netrénujeme, tedy nepracujeme. Je to asi tím, že už se nazpíváme až dost a naše práce je spojená i s radostí ze zpěvu. Volný čas je tedy – logicky – mimo zpívání a tudíž se předpokládají jiné, odpočinkové aktivity. Já nejsem moc sportovní typ, přírodu kolem využívám velmi rekreačně. Chodím na dlouhé procházky s naší bulmastifkou Carmen (to jméno měla ještě před mým seznámením – se s mým mužem, to opravdu nemá souvislost s mým propojením s tímto literárním fenoménem…, ale přiznávám, že když jsem mého muže poznala a on mi řekl, že má fenu tohoto jména, brala jsem to jako jasné znamení, že k ní musí mít zákonitě i mne…).</p> <p>A vaše největší relaxace v hektickém tempu, kterým žijete?</p> <p> Miluju zahradu, od jara do podzimu tam stále něco sázím, pleju, uhrabávám, ale i ležím na lehátku a čtu knížky, nebo časopisy plné receptů, to je také můj další koníček – vaření a pečení různých dobrůtek. No a pletu svetry, to je další moje potřeba, tvořit rukama něco barevného, co si můžu sama vymyslet. A určitě nesmím zapomenout moji francouzštinu, jezdím za mojí paní profesorkou do Prádla u Nepomuka a trávíme tam krásné večery s tímto jazykem. Je od ní opravdu úžasné, že má se mnou trpělivost a pomáhá mi tento nelehký jazyk dostat do mého někdy poměrně předimenzovaného mozku… Vlastně když jsem doma, mám nejraději svůj klid a takové normální příjemné věci, to mne činí v souvislosti s mou rozběhanou a někdy i divokou prací šťastnou.</p> <p>Příloha: plakát avizující Španělský večer – aneb Edita Adlerová zpívá CARMEN, který proběhne v Příbrami 18. února 2012!</p>

<p>KOPŘIVNICE:(24,5 tis. obyv.) není jen městem aut, její občané mohou využívat klasickou nabídku programů, které probíhají v objektu kulturního domu nebo se rozhodnout pro návštěvu automobilového muzea či informačního centra. Budova kulturního domu (dále KD) byla dokončen před rokem 1989 a od svého počátku ji neprovozovalo město Kopřivnice, které je jejím majitelem. Celý objekt pronajímá různým subjektům.</p> <p>V současnosti zajišťuje pořádání kulturních programů soukromý subjekt – CK AGENTURA FOX, s.r.o., z Frenštátu pod Radhoštěm, a to od 1. července 2009 do 30. června 2012, a má zájem o pronájem i do dalších let /*viz níže/. Město dává ročně na provoz celého objektu 7 milionů 800 tisíc Kč. Za tuto částku musí pronajímatel zajišťovat teplo a další energie v celém objektu, svojí rozlohou rozhodně ne malém, a také má od města určeno, jaké kulturní akce se během roku musí uskutečnit. </p> <p>Sály různých velikostí</p> <p> Velký sál má kapacitu 550 míst a je místem pořádání divadelních představení, koncertů, plesů, diskoték, besed, schůzí a různých prodejních akcí. Jeho zázemí tvoří čtyři místnosti z nichž tři jsou využívány jako šatny pro herce, ale i konferenční místnosti s kapacitou až 30 osob. Příležitostně je ke kulturním akcím využíván i bar Pomněnka, který má při stolové úpravě kapacitu 50 míst. Do hudebního sálu může usednout naráz 170 posluchačů a probíhají v něm komorní koncerty, přednášky nebo výstavy. Konferenční místnost VIP je reprezentačním prostorem a nabízí zajímavý průhled do expozice automobilového muzea. V prostorách KD mají možnost zkoušet zejména kapely – těch je 12 a některé z nich mají podobu občanského sdružení.</p> <p>Strohá řeč čísel</p> <p> Během roku 2010 se celkem uskutečnilo 759 představení pro 59 069 diváků. Z toho pro děti to bylo 127 představení a navštívilo je 17 641 diváků, pro mládež do 25 let 12 představení s návštěvností 1226 osob, pro střední generaci 8 představení pro 1347 zájemců a pro seniory bylo uspořádáno 11 představení pro 509 diváků. Pro ostatní věkové kategorie proběhlo 601 představení s návštěvností 38 346 osob. Jednalo se o filmová promítání, koncerty, divadelní vystoupení atd.</p> <p>Kino Puls</p> <p>Sál pro 155 diváků má výbornou akustiku, a tak je malé jeviště využíváno také k hudebním nebo divadelním vystoupením. Kino je širokoúhlé a plně digitalizované – na tuto opravu kino získalo se Státního fondu pro rozvoj české kinematografie 1 milion 250 tisíc Kč. Filmy 3D tu mohou zájemci vidět od září 2010. Zájem je také o přenosy z Metropolitní opery. Provozovatel nezapomíná ani na handicapované občany – kino je bezbariérové a má 8 míst pro vozíčkáře. Zdejší filmový klub má za sebou 12 roků činnosti. Během měsíce se uskuteční kolem třicítky promítání a to od filmů 3D, až po filmy v rámci akce Bijásek pro děti, promítání pro nejmenší, řady premiér atd. Svoji tradici mají v KRAŤASY – vloni v říjnu proběhl již desátý ročník přehlídky krátkých a středometrážních filmů.</p> <p>Technické muzeum TATRA</p> <p>V objektu KD se nachází i muzeum věnované fenoménu TATRA. Od roku 1998 si podnik TATRA pronajal část plochy KD a umístil tam sbírku věnovanou automobilce TATRA. Počátek výroby dopravních prostředků v Kopřivnici spadá do roku 1850. Tehdy Ignác Šustala zahájil v malé rodinné firmě výrobu kočárů a bryček originálního konstrukčního řešení. V roce 1897 pak byl právě tady vyroben první automobil ve střední Evropě nazvaný Präsident. Snahy o vznik tatrováckého muzea spadají do roku 1935. K prvnímu otevření však došlo až v roce 1967 a to v bývalé vile Ignáce Šustaly. V dalších letech muzejní exponáty přesídlily do proskleného výstavního pavilonu. V současném muzeu je k vidění 60 osobních a nákladních automobilů z celého období působení továrny, dále pak podvozky, motory, modely, designérské návrhy, trofeje ze sportovního klání atd. Exponáty doplňuje řada vícejazyčných videoboxů, muzeum nezapomíná ani na nevidomé návštěvníky, pro děti je připraven pracovní sešit Dráček Tatrováček.</p> <p>*O budoucnosti kulturního domu kopřivnické zastupitelstvo právě jedná.</p> <p>Na 8. zasedání Zastupitelstva města Kopřivnice konaného dne 8. března 2012 bylo jedním z nejsledovanějších témat zajištění kulturně-osvětových činností v rámci zdejšího kulturního domu, včetně jeho správy a provozování. Zastupitelé v této souvislosti nepřijali žádné usnesení, a proto je na 22. března svoláno mimořádné zastupitelstvo.<br />
//„I přes neúspěch koncesního řízení se občané nemusejí bát, že by přišli o zavedený standard kultury ve městě. V této nenadálé situaci je město připraveno provozování kulturního domu od 1. července 2012 zabezpečit v plném rozsahu stejně, jak je tomu v jiných městech České republiky, kde většinou zajišťují kulturu příspěvkové organizace města nebo jiné formy organizací,“ říká vedoucí oddělení školství, kultury a cestovního ruchu Radomíra Michálková.<br />
Celou tiskovou zprávu nejdete zde

<p>PRAHA: Chcete si zlepšit angličtinu a ještě se něco zajímavého dovědět o literatuře? Potom neváhejte navštívit čtenářskou skupinu v kavárně The Globe (Pštrossova 6, Praha 5). V příjemném prostředí kavárny se náruživí čtenáři setkávají každou druhou středu od půl osmé večer. Skupinu vede Richard Capes, který mi v rozhovoru prozradil více.</p> <p>Jak dlouho žijete v České republice a jak se zde živíte? </p> <p>Žiji v Praze již tři roky, ačkoliv mám pocit, jako by to byl rok a půl. Zdá se, že čas zde letí rychleji než jinde. Pokoušel jsem se přesvědčit svého kamaráda, vědce, aby prozkoumal, jak je to možné (smích). Pracuji zde jako učitel angličtiny. Nedávno jsem také začal pracovat pro nový britský server „More Thought“ (www.moretht.blogspot.com), kde publikuji rozhovory s různými spisovateli.</p> <p>Odkud jste?</p> <p>Pocházím z vesničky Nafferton, která leží na severovýchodě Anglie.</p> <p>Proč jste odcestoval právě do Prahy?</p> <p>Skončila mi smlouva na Hullově univerzitě, kde jsem přednášel o anglické literatuře a filmu a chtěl jsem z Anglie na čas vycestovat. Vlastně ani nevím, proč jsem si vybral Českou republiku a ne jinou evropskou zem. Možná, že moje rozhodnutí bylo ovlivněno tím, že mám rád filmy České nové vlny. Líbí se mi zejména film Lásky jedné plavovlásky (1965) od Miloše Formana, Spalovač mrtvol od Juraje Herze (1969) a také filmy od surrealisty Jana Švankmajera. </p> <p>V kavárně The Globe vedete čtenářská setkání. Jak jste se k této práci dostal? Jakou literaturou se na setkáních zabýváte?</p> <p>Pravidelně jsem se těchto setkání účastnil a když se v červnu 2009 vedoucí této skupiny rozhodl odcestovat zpět do Ameriky, dostal jsem od manažera kavárny nabídku vést setkání místo něho. S tím jsem okamžitě souhlasil. Od té doby jsme se již setkali takto asi padesátkrát! Probíráme různé literární žánry. V minulosti jsme například četli knihy od Terryho Prachetta, Haruki Murakamiho, Bohumila Hrabala a dalších. </p> <p>Jak často pořádáte čtenářská setkání?</p> <p>Setkání se konají každých čtrnáct dní, vždy ve středu od půl osmé večer. Průměrně se zúčastní patnáct čtenářů. Z jedné čtvrtiny jsou to Češi, zbytek Francouzi, Němci, Američané a další národnosti.</p> <p>Tato setkání pořádáte zdarma. Plánujete ještě nějaké podobné dobrovolnické aktivity?</p> <p>V roce 2012 chceme zorganizovat podobnou filmovou skupinu, kde by vstup byl také zdarma. Tuto skupinu by vedl filmový expert Csilla Barkász. Každý týden se promítneme jeden film, a potom bude následovat diskuze. Osobně plánuji také uspořádat výstavu skvělé fotografce Anně Kazanové, která rovněž žije v Praze. Její fotografie si můžete také prohlédnout na http://www.annakazanova.com.</p> <p>Jaká je vaše nejoblíbenější literatura?</p> <p>To je obtížná otázka. Líbí se mi všechny literární žánry. Ale můžu vám vyjmenovat pět nejlepších knih, které jsme četli v rámci naší skupiny: Zámek od Franze Kafky, Moravagine (anglický název) od Blaise Cendrarse; Vyděděnec od Ursuly Le Guinové; Příběh oka od George Bataille; a Malá apokalypsa od Tadeusze Konwickiho.</p> <p>Jak vidíte budoucnost klasických tištěných knih v elektronické éře?</p> <p>Nevím. Nemám nic proti čtenářům elektronických knih. Pokud někdo hodně cestuje, tak je pro něho samozřejmě mnohem jednodušší nahrát si několik elektronických knih, než je vozit v tištěné formě. Osobně, pokud mohu, upřednostňuji tištěné knihy a vím, že mnoho lidí, se kterými jsem o tom hovořil, to má dané stejně jako já. Knihkupectví rozhodně v brzké době nevymizí. </p> <p>Členem naší skupiny se může stát každý, stačí přijít a předem si přečíst knihu, o které budeme hovořit, nebo ji alespoň začít číst. Knihy, o kterých diskutujeme, pravidelně zveřejňujeme na webových stránkách. Členství ve skupině je zdarma. Pokud chcete být informováni o všech dalších setkáních a aktivitách naší skupiny, pošlete nám email na globereadinggroup@gmail.com.</p> <p>Více info na:<br />
http://www.globebookstore.cz</p> <p>Adresa:<br /> The Globe Bookstore and Cafe, s.r.o.<br /> Pštrossova 1925/6, 110 00 Praha-Nové Město</p>

<p>PRAHA: Každému, kdo touží alespoň na chvíli uniknout rušnému víru velkoměsta, lze doporučit návštěvu Českého centra Praha, které sídlí v Rytířské 31 (Praha 1). Můžete si zde vychutnat nejen výstavy, ale rovněž řadu dalších kulturních akcí. O tom, jakým způsobem se tyto akce připravují a na jaký program se můžeme již nyní těšit, jsem si povídala s jeho programovou manažerkou Radkou Labendz.</p> <p>České centrum Praha prezentuje ve svém výstavním sále jak české tak i zahraniční umělce a zároveň poskytuje prostor pro nejrůznější diskuze, přednášky a workshopy z oblasti kultury. Jaká je ještě úloha Českého centra Praha?</p> <p>České centrum Praha je součástí sítě Českých center. Naším hlavním úkolem je informovat českou veřejnost o poslání a činnosti Českých center, podporovat spolupráci s významnými zahraničními institucemi a vytvářet tak most mezi Českými centry v zahraničí a českou kulturní scénou. V naší galerii představujeme úspěšné projekty, které uspěly v zahraničních Českých centrech, zahajujeme či ukončujeme putovní výstavy, které vznikly pro síť Českých center či poskytujeme prostor našim kolegům v zahraničí pro vzájemnou spolupráci. Na našich projektech se často podílí i kulturní instituty a zahraniční kulturní zastoupení zemí, ve kterých máme Česká centra.</p> <p>Jaké výstavy právě připravujete?</p> <p>Právě probíhá společná výstava Leny Knilli a Jany Kasalové CENTIMETR ZA DEN, jejíž hlavním tématem je orientace v prostoru, lidské směřování a osobní vztah k místům, ve kterých se autorky narodily, nebo ve kterých prožívají či prožívaly část své existence. Výstava, která vznikla ve spolupráci s Českým centrem Vídeň, Rakouským kulturním fórem a velvyslanectvím Rakouska v České republice, skončí 28. ledna. Poté bude následovat výstava francouzského umělce, českého rodáka Yana Zelenky NEBE, PEKLO, HRÁCH (VEGETÁLNÍ IMAGINACE), na jejíž přípravě se podílely České centrum Paříž a Francouzský kulturní institut. Vystřídají ji výstavy současného ukrajinského a ruského umění. </p> <p>Na co se ještě mohou návštěvníci Českého centra Praha těšit?</p> <p>Na loňském festivalu Jeden svět nás zaujal dokument o bukurešťském umělci Ionu Barladeanovi, jehož tvorbu jsme se rozhodli ve spolupráci s místním Českým centrem představit v květnu i u nás. Začátkem léta, kdy se budou zraky tisíců diváků upírat k olympijským výkonům sportovců z celého světa, přineseme do našich prostor projekt inspirovaný společenským a kulturním děním tohoto velkého sportovního svátku. Výstava ŽIJEME LONDÝNEM! zahrne jak díla českých autorů žijících v Londýně, tak díla britských umělců a výtvarníků, kterými se Rada v Británii působících českých výtvarníků pochlubí v Praze, a zároveň tu bude mít společnou premiéru. Spiritem agens celého projektu je České centrum Londýn, které v Praze představí také činnost České školy bez hranic a vzdělávacího a komunitního programu s olympijskou tematikou v Islingtonu.</p> <p>Kolik výstav a přednášek v průběhu roku přibližně realizujete?</p> <p>V galerii Českého centra Praha máme na každý rok naplánováno mezi deseti až dvanácti výstavami. Ke každé výstavě jsou připravené doprovodné programy, ať už jsou to výtvarné dílny, komentované prohlídky, setkání s vystavujícími umělci či přednášky tematicky spojené s probíhající výstavou. Celkově jsme od našeho vzniku na jaře roku 2006 uspořádali přes 600 tematicky a žánrově různorodých programů a přivítali v našich prostorách více než 90 000 návštěvníků.</p> <p>Jaké další akce kromě výstav ještě pořádáte?</p> <p>Spolupracujeme i s našimi dalšími partnery, kterým poskytujeme prostor. V poslední době se u nás například konal křest knihy Velvyslanci i bez diplomatického pasu, kterou představila její autorka Linda Štucbartová, dále mezinárodní vědecké symposium, které organizoval Pražský literární dům autorů německého jazyka ve spolupráci s Ústavem germánských studií Karlovy univerzity či přednáška velvyslance České republiky v Dánsku Zdeňka Lyčky o mýtech a pověstech Inuitů. Dlouhodobě spolupracujeme například s organizacemi Česko–německý fond budoucnosti, Český dialog a Mezinárodní český klub, které u nás představují svoje projekty.<br /> Uvedli jsem také nový hudební cyklus s názvem JUNIOR BRASS, který jsme připravili s Asociací trumpetistů České republiky, a který si klade za cíl podpořit odborné vzdělávání a propagovat mladé hudebníky.<br />
Samozřejmě spolupracujeme i s naším zřizovatelem, kterým je Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. Největším společným projektem za poslední rok byl koncert skupiny The Plastic People of the Universe, který se konal v neděli 11. září 2011 v zahradě Černínského paláce jako připomínka 10. výročí útoků na New York a Washington. Pravidelně se také zapojujeme do velkých projektů jako jsou Designblok, Komiksfest, festival Jeden svět, Den poezie nebo Pražská muzejní noc.</p> <p>Vystavujete díla zejména profesionálních umělců. Spolupracujete také s umělci – amatéry? Podporujete nějakým způsobem i jejich tvorbu? </p> <p>Ke každé výstavě připravujeme ve spolupráci s Lucií Haškovcovou z Galerie hlavního města Prahy výtvarnou dílnu nazvanou KREATIVNÍ HRY S UMĚNÍM. Všichni příchozí mají možnost reagovat na aktuální výstavu vlastní tvorbou – na autora, jeho typickou techniku, rukopis nebo téma. Nejprve si všichni výstavu za odborného výkladu Lucie Haškovcové projdou, a poté dostanou prostor pro vlastní tvorbu. Kreativitě se meze nekladou a každý návštěvník tak má díky tomuto projektu možnost popustit uzdu nejrůznějším uměleckým nápadům. Velkou předností kreativních workshopů je předem připravený materiál. Žádný návštěvník se tedy nemusí starat o své vybavení. Vstupné na Kreativní hry s uměním je vždy zdarma. Příchod i odchod je pro všechny zájemce individuální, avšak pokud jde o školní skupiny, pak je důležitá včasná rezervace. </p> <p>Podle jakých kritérií vybíráte vystavující umělce? </p> <p>Jedním z hlavních kritérií je samozřejmě kvalita a předpokládaný zájem našeho publika. Jak jsem již uvedla, program připravujeme ve spolupráci s našimi kolegy v zahraničí, kteří v současné chvíli působí na třech kontinentech v jedenadvaceti Českých centrech. </p> <p>Co je při výběru výstav ještě důležité?</p> <p>Snažíme se zachovat jejich pestrou skladbu. Střídají se u nás různí výtvarníci, jejichž díla jsou klasická, abstraktní i konceptuální, jedná se většinou o malbu či fotografie, ale představujeme i další zajímavé výtvarné směry. Velký úspěch sklízí výstavy z „exotických“ destinací, jako je Japonsko či Izrael. V minulém roce to byla například letní výstava izraelského výtvarníka Hanocha Pivena či společná výstava dvou japonských výtvarníků Yusuke Nakamury, Ayako Takagi a Jiřího Votruby. </p> <p>Jakým způsobem se dotkla současná ekonomická krize fungování Českého centra Praha? </p> <p>Byli jsme nuceni být v realizaci našich výstav kreativnější a nalézat pro naše projekty další partnery, což má ve výsledku pozitivní dopad. Z mé odpovědi je jistě cítit optimismus a víra, že všechno zlé je pro něco dobré; naštěstí ji v Českém centru Praha sdílíme všichni.</p> <p>Jak si ceníte spolupráce s dobrovolníky? </p> <p>Jejich pomoci si moc vážíme. Již několik let využíváme nabídky studentů, kteří se nám s žádostí o praxi pravidelně hlásí. V loňském roce jsme uzavřeli smlouvu s Vysokou školou ekonomickou v Praze, kde se vyučuje obor Arts Management. Každý semestr nám tak škola nabídne 2 – 3 studenty. V případě, že potřebujeme v naší galerii rychlou výpomoc, obracíme se na sdružení Romea a jejich program, který podporuje zaměstnanost Romů. </p> <p>Jaké jsou vaše plány pro rok 2012?</p> <p>Za dobu našeho působení jsme již na kulturní scéně získali svoje pevné místo. Chceme i nadále pokračovat v pestré nabídce programů, které jsou pro všechny návštěvníky zdarma. Mimo prostor naší galerie navíc chystáme již 6. ročník Noci literatury, která vzniká ve spolupráci se sdružením evropských kulturních institutů EUNIC. Letos bude probíhat na Smíchově a my se na noční putování s evropskou literaturou už teď moc těšíme.</p> <p>Více info na:<br />
Web Českého centra Praha: http://prague.czechcentres.cz/<br />
FB Českého centra Praha: https://www.facebook.com/ccpraha<br />
FB Noc literatury: https://www.facebook.com/Noci.Literatury</p>

<p>ŽELEZNÝ BROD: Alena Chládková začínala jako dělnice v továrně na výrobu skleněných korálků – vinutek, dnes však tyto korálky sama navrhuje a řídí spolu se svým manželem firmu na jejich výrobu. V rozhovoru se mi svěřila s tím, jak je možné se takto profesně vypracovat a jak se vlastně takový korálek vyrábí.</p> <p>Jak u vás v ateliéru vznikají vinutky? </p> <p>Do ruky si vezmete skleněnou tyčku, kterou v plameni hořáku nahříváte tak dlouho, až začne “tát”, v druhé ruce máte drát namočený v kaolínu – na ten se pak roztavené sklo navíjí, od toho je také odvozen název vinutky. Je už jen na vaší fantazii, jestli takto navinutý základ bude kulička, placička, kvádřík či trojuhelník. A potom, pokud chcete, můžete pomocí skleněných nití, (tj. ještě tenčích skleněných tyček, které jste si sama připravila) na rozžhavený korálek malovat dle libosti. Další zdobné techniky jsou například obalování korálku v plátkovém stříbře či zlatě. Nakonec se dá korálek pozvolna zchladit, stáhne se z drátu a je to!</p> <p>Do jaké míry je u toho možné uplatnit svoji tvořivou fantazii? Když si představím korálek, tak je to přeci jen malinkatá plocha…</p> <p>To sice je, ale nápady to nelimituje. Těžko se to vysvětluje, nicméně jde to.</p> <p>Dnes řídíte vlastní firmu, která se zabývá komplexně navrhováním, výrobou i prodejem vinutek. Jak bylo těžké celý tento projekt rozjet?</p> <p>Když se dostanete do bodu, že vám už nic jinýho nezbývá než začít podnikat, prostě se do toho vrhnete a řešíte jednotlivé kroky tak, jak přicházejí. V našem případě velmi pomohl jeden z našich zákazníků tím, že nám poskytnul jak základní kapitál, tak hlavně odbyt.</p> <p>Jak je vlastně stará tradice ruční výroby skleněných korálků právě ve vašem kraji? </p> <p>Prastará! Nejstarší nálezy vinutek jsou z doby, kdy na našem uzemí žili Keltové. Vzestup tohoto druhu řemesla nastal v našem kraji hlavně v druhé polovině 19. století a pokračuje nepřerušeně až dodnes. Naši předkové vinuli korálky ve svých chaloupkách, podobně jako já dnes.</p> <p>Také se sama ráda zdobíte skleněnými korálky? V čem tkví jejich přednosti?</p> <p>Ano. Nejen že sklo se krásně odraží a zachycuje odlesky světla, ještě je moc příjemné na dotek, ráda si s korálky, co mám na sobě, pohrávám. Možná je to jakási forma terapie, kdo ví (smích).<br />
Když máte třeba celoskleněný náhrdelník (samozřejmě dobře navržený a vyrobený), tak přijme vaší tělesnou teplotu a za chvíli nevíte, že ho na krku máte! To je takový můj ideál, šperk musí být výrazný a zároveň nesmí obtěžovat, nejlépe když se stane, že na něj i zapomenete, že ho máte a jen díky obdivu okolí se vám zase připomene.</p> <p>Co vše je možné z vašich korálků kromě šperků vytvořit? Navrhujete i nějaké ozdobné kolekce pro muže? </p> <p>Pro muže zatím ne, ale třeba to ještě příjde! Kromě šperků se vinutky dají zakomponovávat třeba do drátěných svícnů, lustrů, můžou se použít i jako mozaika. Možností je mnoho, stačí zapojit fantazii.</p> <p>Je o vaše korálky či již hotové šperky zájem i v zahraničí?</p> <p>Vlastně zatím hlavně v zahraničí, ale k mé velké radosti se nám začal zhruba od roku 2009 otevírat mnohem víc i domácí trh.</p> <p>Spolupracujete ještě s nějakými místními umělci ve vašem kraji?</p> <p>Ano, třeba s klenotníky, když potřebujeme speciální stříbrné komponenty. Další šikovný člověk nám dělá na míru krabičky. </p> <p>Co plánujete do budoucna?</p> <p>Moc neumím plánovat, spíše doufám, že nás tohle řemeslo i nadále navzdory všem krizím uživí, a že budu mít stále dost nových nápadů, které lidi osloví.</p> <p>Více info na: </p> <p>www.aleale.cz<br />
www.fler.cz/aleale<br />
tel. 604556142<br />
email: alena@aleale.cz</p>

<p>BRNO: Historie továrny Vaňkovka sahá až do roku 1865, kdy ji založil podnikatel Friedrich Wannieck. V roce 1990 zde tovární ruch nadobro utichl a vyvstala otázka, co se stane s již nevyužívaným objektem dál. Naštěstí se brzy do celé situace vložila nově založená nadace Vaňkovka, jejíž cílem byla záchrana a nové využití areálu pro kulturní účely. O tom, jak se takový objekt transformuje v kulturní centrum, jsem si povídala s jednatelkou sdružení Blankou Maroušovou.</p> <p>V bývalé továrně Vaňkovka vytváříte prostor pro netendenční kulturu. Dnes je tento typ revitalizace starých továren na kulturní centra velmi „módní“. Jak vznikl nápad obnovy objektu Vaňkovka? </p> <p>V případě občanského sdružení Vaňkovka platí, že cílem je cesta. Trvalo nám deset let, než jsme ukončili první etapu. Ta vyžadovala mnoho energie od všech, kteří se připojili k vizi kombinovaného využití továrních hal, tehdy ještě částečně funkční slévárny. Vaňkovka je téměř v srdci Brna, a přitom o ní málokdo věděl. Objektu hrozilo srovnání se zemí a vybudování nákupního střediska, a to rychle z těch nejlevnějších materiálů. Posláním o.s. Vaňkovka bylo starou továrnu odhalit veřejnosti a přesvědčit zúčastněné strany o tom, že má smysl ji zachovat. Velmi nám pomohlo, že jsme našli podobné projekty v zahraničí, konkrétně síť kulturních továren po celé Evropě Trans Europe Haales, která dnes sdružuje v Evropě přes padesát podobných projektů.</p> <p>Čím vám připadá prostor bývalé továrny jedinečný?</p> <p>Na Vaňkovce je unikátní poloha blízko historického centra Brna. Naštěstí architekty nové Vaňkovky ovlivnil vzhled původních továrních hal. Na konci 18. století navrhl továrnu August Prokop jako neogotickou stavbu z červených cihel. </p> <p>Jak je finančně náročné upravit prostor bývalé továrny na kulturní centrum?</p> <p>Byli jsme velmi zaskočeni, když jsme dostali v roce 2005 prostor bez podlah, elektrických rozvodů a spousty dalších potřebných věcí. Naštěstí mluvíme o době, kdy nebylo těžké někoho požádat o pomoc, a tak s pomocí například ECE (majitel a provozovatel obchodního centra Vaňkovka), ale i firem, které práce realizovaly, jsme vše zvládli. Kulturní centrum Slévárna žije z pronájmu, z grantů a dotací.</p> <p>Víte o nějakém jiném podobně zajímavém objektu v České republice, který by rozhodně stálo za to proměnit v živé kulturní centrum? </p> <p>Jen v Brně je takových objektů několik. Bohužel věc není tak jednoduchá a podle mne nelze továrnu proměnit na čistě kulturní centrum, protože by se neuživilo. Citlivou kombinací různých funkcí ve starých budovách a opuštěných továrnách je ale jistě možné dosáhnout velmi zajímavého inspirativního prostoru pro život, který nikdy v novostavbě vzniknout nemůže.</p> <p>Spolupracujete i s nějakými zahraničními institucemi?</p> <p>Ano, například s ústavem Caritasheim v rakouském Retzu na každoročních mezinárodních symposiích pro mentálně postižené výtvarníky.</p> <p>Jste spokojena s tím, jak se v České republice zachází s podobnými objekty, jako je právě Vaňkovka? Jaký kulturně-ekonomický potenciál vidíte v těchto jinak často nevyužívaných objektech?</p> <p>Nevím. Myslím, že se příliš často volí cesta nejmenšího odporu. Zbourat a postavit znovu. Je to nejlevnější a nejméně komplikovaný postup. Mnohdy je to jediná možnost vzhledem například ke kontaminacím půdy, nebo technickému stavu. Ale často by stačil osvícený developer, který jen jiným postojem může dát obyvatelům města další solitér, který dělá město krásnějším a život hezčím.</p> <p>Více info na:<br /> www.vankovka.cz</p>

<p>BRNO: V České republice existuje 29 meditačních center buddhismu Diamantové cesty (dále BDC), v dalších 25 městech pak alespoň meditační skupina či kontaktní osoba, na které se mohou zájemci o buddhismus obrátit. Zakládal je lama Ole Nydahl a jsou pod duchovním vedením 17. Karmapy Thaje Dordžeho. Organizačně je většina center a aktivit zaštítěna náboženskou společností Buddhismus Diamantové cesty linie Karma Kagjü.</p> <p>Brněnské meditační centrum je druhé největší v republice a počet dobrovolníků a zájemců o BDC od roku 1998, kdy brněnské centrum zakládala skupinka deseti lidí, stále roste. Kromě náboženské společnosti Buddhismus Diamantové cesty ho zastřešují organizace Společnost Diamantové cesty o.s. a nadační fond Nydahl. O chod centra se starají dobrovolníci, kteří také zajišťují veškerou organizaci související s jeho chodem. Pro zájemce o buddhismus pořádá centrum pravidelné meditace a meditační víkendy, přednášky, výstavy, filmové festivaly nebo také exkurze pro školy zaměřené na buddhistickou filozofii.<br />
Členům centra se nedávno podařilo přemístit se do nově postavené budovy na Trtlově ulici, protože kapacita objektu bývalé mateřské školky, ve které se brněnští buddhisté doposud scházeli na přednáškách a meditacích, již nebyla dostačující. Nová budova pojme až dvě stě návštěvníků. </p> <p>O rozhovor jsem požádala členku centra BDC v Brně, slečnu Markétu Blažejovskou: </p> <p>Čím může BDC oslovit lidi, kteří by se o buddhismus chtěli začít zajímat?</p> <p>Buddhismus Diamantové cesty je obecně nejoblíbenějším buddhistickým směrem v Česku – je to určitě mimo jiné proto, že jeho praktikování není spojeno s žádnými zákazy. Nejde o mnišský směr, namísto klášterů máme městská centra, kam lidé přicházejí meditovat ve svém volném čase, po práci nebo po škole. V meditaci se učíme pracovat s vlastní myslí, být v momentu teď a tady namísto v minulosti nebo budoucnosti. To, co se naučíme v meditaci, potom uplatňujeme v situacích každodenního života, kdy máme více odstupu a jsme schopni účinněji pomáhat druhým.</p> <p>Kolik má centrum BDC v Brně členů?</p> <p>Naše centrum nemá členy v pravém slova smyslu – každý do centra přichází tak často, jak často chce nebo může, aniž bychom rozlišovali členy a nečleny. Pravidelně k nám ale přichází a chodu centra se podílí něco přes stovka lidí, další zájemci potom přicházejí příležitostně na přednášky nebo meditace.</p> <p>Je náročné shánět finance na chod centra? </p> <p>Každý, kdo chodí do centra častěji než jednou měsíčně, většinou rychle pochopí, že je dobré přispívat na náklady spojené s jeho provozem – na vodu, elektřinu a podobné věci. Díky tomu nejsme závislí na státu ani velkých sponzorech a na chod centra se skládáme společně. Na vybudování nového centra jsme dostali dar a půjčku od soukromé nadace, kterou nyní splácíme podobným způsobem.</p> <p>O jaké akce pořádané centrem je největší zájem?</p> <p>Velký zájem je tradičně o pondělní úvodní přednášky – i když o nich informujeme jen na našem webu a nepoužíváme žádnou reklamu, o buddhismus je skutečně v Brně takový zájem, že každý týden přichází asi deset nováčků, a to jen na základě toho, že si naše centrum vyhledali na internetu. Největší zájem je ale pochopitelně vždy o přednášky a meditační kurzy vedené naším hlavním učitelem, lamou Olem Nydahlem. Pochází z Dánska a celý rok cestuje po světě, takže do Česka přijíždí jen několikrát za rok. Pokaždé se na něj ale přijde podívat několik tisíc lidí.</p> <p>Jaké máte plány do budoucna, na další aktivity centra? </p> <p>Aktivity našeho centra jsou poměrně jasně vymezeny – dáváme všem zájemcům o buddhismus příležitost něco se dozvědět na přednáškách nebo z knih, které prodáváme a půjčujeme, a taky naučit se meditovat. Každé druhé pondělí proto máme úvodní přednášku a každý den kromě pátku a soboty veřejnou meditaci od osmi hodin večer. Naše další aktivity jsou potom takovým kulturním dárkem pro veřejnost – je to oslava Buddhových narozenin, které připadají vždy na květnový úplněk, spojená se dnem otevřených dveří a příležitostné filmové festivaly nebo výstavy.</p>

<p>KUTNÁ HORA: Restaurování historických památek je krásný obor, leč náročný. Své o tom ví restaurátor Jakub Ďoubal, který je spoluzakladatelem sdružení pro ochranu památek Arte-fakt. V rozhovoru mi prozradil, jak vnímá současný stav v péči o kulturní dědictví u nás a co brání restaurátorům k mnohem efektivnější práci.</p> <p>Jste spoluzakladatelem a aktivním členem o.s. Arte-fakt sdružení pro ochranu památek. Proč jste toto sdružení založili a co je jeho cílem?</p> <p>V roce 2006, kdy sdružení vzniklo, jsme s několika kolegy cítili potřebu aktivně zasáhnout do dění v péči o památky. Měli jsme pocit, že situace v oboru se vydala špatným směrem. Od té doby naše sdružení uspořádalo celou řadu akcí, které si kladou za cíl zlepšit výměnu informací jak uvnitř oboru tak navenek vůči laické veřejnosti. Myslím si, že právě nalezení společné řeči uvnitř oboru a zvýšení zájmu veřejnosti o oblast péče o památky je cestou ke zlepšení současné situace. </p> <p>Jak hodnotíte současnou situaci restaurátorů v České republice, je možné se restaurováním u nás uživit?</p> <p>Uživit se je za současného stavu věcí stále obtížnější. K nesnadné situaci dané podfinancováním péče o památky přispívá nedůslednost v dodržování památkového zákona, který stanoví, že restaurátorské práce může provádět pouze restaurátor s licencí MKČR. Stavební firmy často na restaurování najímají místo školených restaurátorů nekvalifikovanou pracovní sílu, ve snaze maximálně zlevnit své práce. Ve výběrových řízeních, která jsou často podmínkou zadání restaurátorských prací, je totiž většinou jediným kritériem nabídková cena, což logicky vede ke snaze maximálně snížit náklady. Málokdo si však uvědomuje, jak snadné je památku zcela zničit neodborným zásahem. Často převládají ekonomické aspekty nad snahou skutečně ochránit kulturní dědictví. Mnohdy je nesrovnatelně lepší památku nechat působení času, než provést sice levnou, ale nekvalifikovanou „obnovu“.</p> <p>Restauroval jste již desítky soch, nebo dokonce celé historické objekty. Jaký objekt byl pro vás z hlediska restaurování nejsložitější? </p> <p>Asi restaurování Kamenné kašny v Kutné Hoře (v letech 2010 – 11), kde jsem vedl restaurátorské práce prováděné Fakultou restaurování. Objekt prošel velmi složitou historií a celou řadou více či méně odborných oprav. Právě minulé opravy nám často přichystají velmi komplikované problémy jednak z hlediska metodologického tak i technologického. I na základě poučení se z minulosti se snažíme naše zákroky na památkách, co se týče zásahů do autentické hmoty, minimalizovat a provádět je s vědomím, že za nějaký čas bude nutné je znovu ošetřit. I když se nám podaří identifikovat hlavní příčiny poškození, není možné je většinou úplně eliminovat, stejně jako se nedá zastavit čas. </p> <p>V současné době působíte jako odborný asistent na fakultě restaurování univerzity Pardubice v ateliéru restaurování kamene. Je o tento obor u studentů zájem?</p> <p>Zájem celkem je. I když v několika posledních letech trochu klesl, což může souviset s nástupem tzv. slabších ročníků, ale také to může být reakce na celkovou orientaci společnosti k jiným hodnotám, což by byla škoda. Myslím si, že restaurování je krásná práce, i když někdy těžká. Díky své profesi jsem se podíval na místa, kam bych se jinak nikdy nedostal. Pocit, když pracujete na nějakém uměleckém díle, postupně ho poznáváte, dotýkáte se ho a stanete se součástí jeho života, má v sobě jistý rozměr mimo čas a prostor. </p> <p>Jaké moderní technologie při své práci využíváte?</p> <p>Snažíme se i v tomto držet krok s dobou. Naštěstí díky různým grantům se nám daří průběžně vybavovat naše pracoviště. Díky skvěle vybavené katedře chemické technologie můžeme provádět průzkumy památek na světové úrovni. Minulý rok jsme rozšířili náš arzenál například o technologii čištění památek laserem, FTIR spectroscopii (z angl. Fourier transform infrared) a Elektronový mikroskop. Domnívám se, že zejména posledně jmenovaný přístroj významným způsobem rozšíří naše výzkumné možnosti. </p> <p>Letošní rok jste v Římě absolvoval kurz pro profesionály v oboru restaurování kamene „Stone Conservaion“. Jak byl pro vás tento kurz přínosný? </p> <p>Jedná se o velmi prestižní a profesionálně vedený kurz s více jak třicetiletou tradicí. Přednášející jsou špičkami ve své specializaci, takže jsem aktualizoval a rozšířil své vědomosti o současném poznání v oboru. Obrovským přínosem je možnost osobního kontaktu a výměny informací s podobně zaměřenými lidmi z celého světa. Tyto kontakty jsou pro mě základem pro další spolupráci v budoucnu. Příjemným zjištěním pro mě bylo, že způsob organizace výuky a náplň jednotlivých přednášek jsou blízké tomu, o co se snažíme u nás na Fakultě restaurování Univerzity Pardubice. </p> <p>Můžete porovnat systém a především úroveň vzdělávání/školení v této oblasti u nás a v zahraničí?</p> <p>Hlavní rozdíl mezi vzděláváním v oblasti restaurování na „západě“ a u nás mi připadá v tom, že v zahraničí jsou pedagogové ve zcela jiném postavení a mohou se daleko více soustředit na vlastní výuku. U nás jsme rozptýlení celou řadou dalších věcí, jako je například shánění různých grantů, abychom mohli financovat běh fakulty, její vybavení a v neposlední řadě nás zaměstnává snaha o zajištění vlastní obživy, neboť platy na univerzitách jsou velmi nízké. Pokud bych měl najít pozitiva, tak si myslím, že u nás se na rozdíl od některých zemí z výuky restaurování nevytratil řemeslný základ a tříbení výtvarného citu pro umělecká díla. Samozřejmě toto jsou velmi paušální tvrzení. Naše fakulta v rámci projektu „restaurátoři pro evropskou praxi“ zpracovala poměrně podrobnou studii o výuce restaurování v Evropě a na jaře tohoto roku proběhla mezinárodní konference na toto téma.</p> <p>Máte čas na to věnovat se i volné tvorbě? Jaká témata takto nejraději ztvárňujete?</p> <p>Poslední dobou není na tvorbu moc čas, což mě mrzí. Před pár lety jsme jezdili ještě z kolegou Honzou Fedorčákem na sympozia sekání do ledu. Byla to zábava a byli jsme i docela úspěšní. Dostali jsme několikrát první cenu poroty (například ve Finsku nebo ve Francii). Na ledových sochách se mi líbilo hlavně to, že po pár dnech roztály. Právě tato brzká konečnost dává tvůrcům obrovskou svobodu. Kámen je krásný materiál, ale když do něj něco vysekáte, tak se na to musí dívat celé generace a to dost svazuje. Navíc je zde reálné nebezpečí, že se z vašich „uměleckých děl“ stanou „památky“ a ty pak v budoucnu bude někdo muset restaurovat. </p> <p>Na čem právě pracujete?</p> <p>Momentálně dodělávám restaurátorské dokumentace k projektům z tohoto roku a těším se, až po náročné sezóně nastane klidnější doba, kdy se budu moci věnovat své rodině.</p> <p>Stránky o.s. Arte-fakt sdružení pro ochranu památek<br />
www.arte-fakt.cz</p> <p>stránky Jakuba Ďoubala<br />
www.restaurovanisoch.cz</p> <p>stránky fakulty restaurování<br />
http://www.upce.cz/fr</p>