Články a komentáře

<p>POLICE NAD METUJÍ: Divadelní přehlídka Polické divadelní hry se svými 64 ročníky řadí k nejstarším v České republice. Přehlídka je spjata s polickým ochotnickým spolkem Kolár, jehož zásluhou se v nevelkém východočeském městě na Náchodsku podařilo vybudovat a v roce 1940 slavnostně otevřít důstojný kulturní stánek ‒ divadlo. Po slavnostním otevření budovy dne 29. června 1940 bylo uvedeno celkem 10 divadelních inscenací.</p> <p>Ty se staly zrodem pravidelně se opakující přehlídky ochotnického divadla v příštích letech – Polických divadelních her. Jejich tradice však byla záhy přerušena. Již v roce 1944 byly hry německými úřady zakázány a podařilo se je obnovit až v roce 1946.</p> <p> Slavnostnímu otevření divadla a prvním Polickým divadelním hrám však předcházela dlouhá a často i trnitá cesta. Začíná u prvního doloženého divadelního kusu Hrabě Beňovský, uvedeného v sále hostince U černého koně roku 1820, kde se pak „hrávalo častěji od sdružených měšťanských synků a dcer divadlo, kteréžto dál a dál se vzmáhalo“. A skutečně se vzmáhalo. Od této doby poličtí ochotníci s nadšením a obětavostí uvedli do života spoustu her a vystřídali četná prostá jeviště v sálech polických hostinců. Mnozí tehdejší ochotníci našli v divadle víc než zálibu. Patřili k nim tehdejší řemeslníci a živnostníci, kteří vkládali do divadla svoje vlastenecké city a naděje do budoucnosti.</p> <p> Významným mezníkem v dějinách polického ochotnického spolku se stal rok 1877, kdy vznikl řádný Spolek divadelních ochotníků Kolár s úředně schválenými stanovami. Postupem doby u mnohých činitelů ochotnického spolku nabývala vrchu touha po vlastním trvalém kulturním stánku, který by byl oporou nejen pro další rozvoj polického ochotnického divadelnictví, ale i pro ostatní kulturní činnost ve městě. Prvním krokem k naplnění této představy byl rok 1918, kdy zásluhou režiséra Jana Pejskara vzniklo Družstvo pro postavení divadla, s cílem opatřit finanční prostředky na jeho stavbu.</p> <p> Uběhlo 20 let, které byly nejen naplněny hledáním vhodného místa pro budoucí divadlo, ale hlavně usilovnou snahou získat potřebné finance. Pořádaly se různé slavnosti, plesy, vznikla tradice polických poutí, jejichž výtěžek významně přispíval k naplnění pokladny. Proběhly i veřejné sbírky, připomínající ty, které se konaly ve prospěch stavby Národního divadla. Vzrušené události roku 1938 nakonec uspíšily rozhodnutí o zahájení stavby nové budovy divadla. S vědomím, že nastala snad poslední vhodná příležitost, bylo urychleně rozhodnuto o zahájení stavby. Dne 9. července 1939 se slavnostně položily základní kameny, stavba utěšeně pokračovala i díky brigádnické pomoci ochotníků a ostatních občanů a již dne 27. června 1940 byla provedena zemským úřadem kolaudace budovy Kolárova divadla, projektované architektem Čeňkem Mužíkem z Chocně.</p> <p> Z divadelní budovy, kterou Divadelní spolek Kolár v Polici nad Metují vybudoval, se netěšil příliš dlouho, a to ani v letech poválečných. V roce 1950 byl donucen vstoupit jako dramatický kroužek do Závodního klubu ROH Kovopol a převést veškerý majetek spolku, tj. celou divadelní budovu se zařízením, inventářem, divadelními rekvizitami, spolkovou knihovnou a peněžní hotovostí do správy Revolučního odborového hnutí. Ke všemu nebyly hry ten rok ani dovoleny – pro změnu zase úřady komunistickými, což trvalo s výjimkou roku 1954, až do roku 1955. Pak se však Polické divadelní hry uskutečňovaly pravidelně každý rok.</p> <p> V roce 1970 proběhly důstojné oslavy 150 let trvání ochotnického divadla v Polici nad Metují, které se však staly jakousi tečkou za dosud pravidelnou ochotnickou činností. Po několika velmi úspěšných inscenacích polických ochotníků (Masér v dámské lázni, Tři v tom, Kat a blázen) nastala stagnace. V letech 1984 a 1986 polický soubor dokonce žádnou divadelní hru nenastudoval. Vleklá husákovská normalizace prostupovala celou společností, ochotníky nevyjímajíc. Navíc z důvodů postupného chátrání technického vybavení divadla nakonec došlo k zastavení všech jevištních akcí, a tím načas skončily i Polické divadelní hry.</p> <p> Ani změna politického systému v roce 1989 nepřinesla zpočátku v ochotnické činnosti žádoucí obrat. Roku 1992 převzalo budovu Kolárova divadla město Police nad Metují, což byl veskrze pozitivní počin. V několika etapách se postupně podařilo uskutečnit velkolepou rekonstrukci technického zázemí, interiérů i exteriérů divadelní budovy. Na činnost ochotnického souboru to však velký dopad nemělo. Po čtyřiceti letech komunistického nevolnictví se mnoha lidem objevily dosud nepoznané možnosti svobodného cestování i smysluplného uplatnění v soukromém a politickém životě. Na divadlo nezbýval čas.</p> <p> Pak však přišla touha po chvílích oddechu, mnozí, mezi nimi hlavně noví mladí adepti, objevili, stejně jako předtím jejich předchůdci, kouzlo ochotnického divadla. Vznikly velmi úspěšné inscenace mladého polického souboru, které obecenstvo přijímalo s nadšením: Revizor (1994), Hrátky s čertem (1996), Mnoho povyku pro nic (1997), Ženitba (1999), Námluvy, Mistr Pleticha (2001), Truchlící pozůstalí (2002) a Někdo to rád horké (2005).</p> <p> Uplynulo dlouhých 71 let od doby, kdy poličtí ochotníci i jejich oddaní a věrní diváci pohlíželi s hrdostí na svůj nový stánek, tak těžce vydupaný ze země. Tehdy vznikla i šťastná myšlenka, připomínat si tyto nevšední okamžiky rok co rok formou divadelní přehlídky umění ochotnických herců. Je potěšující, že i přes všechny překážky předcházejících dob se tento festival přenesl až do dnešní doby, zachoval si přízeň diváků a zájem ochotnických herců. 64. ročník Polických divadelních her je toho výmluvným dokladem. </p> <p> I letos se v průběhu pěti týdnů divákům na prknech Kolárova divadla postupně představuje pětice divadelních souborů.<br />
Přehlídku zahájil 30. září 2011 Divadelní soubor Hlavy ZUŠ Broumov inscenací Kytice. Dále v průběhu přehlídky vystoupí pražské Divadlo Palace s inscenací Líbánky aneb Láska ať jde k čertu v hlavní roli s Jiřím Langmajerem, Divadelní soubor Jiráskova divadla v Hronově, Divadlo Drak z Hradce Králové a 4. listopadu Polické divadelní hry 2011 zakončí Divadlo Na tahu z Červeného Kostelce.</p> <p> Program 64. Polických divadelních her <p> Více informací o přehlídkových inscenacích

<p>VŠEVILY: Již rok a půl je v malé vesničce Vševily na Rožmitálsku (cca 117 obyvatel) otevřena Galerie 10. Nachází se v budově obecní knihovny a dosud nabídla šest fotografických výstav s převážně regionálním zaměřením. Zravidla se střídají jednou za tři měsíce. O vzniku, cílech a návštěvnosti galerie i prvních zkušenostech jsme si povídali s kurátorem Galerie 10 Josefem Pekárkem.</p> <p>Jedná se o první galerii, která kdy byla ve Vševilech otevřena? </p> <p> Pokud můžu spoléhat na zápisy v obecní kronice a paměť občanů, tak ano. V obci totiž žije přibližně 120 obyvatel a dosud byla zaměřena na zemědělství, takže zde nebylo potřeba něco podobného vytvářet. Navíc se zde v minulosti ani nenacházely žádné vhodné prostory, až nyní v knihovně, kde galerie sídlí. </p> <p>Co v názvu symbolizuje číslo 10?<br />
Galerie 10 nese svůj název díky několika faktorům. Vznikla v roce 2010, v roce desátého výročí znovuotevření obecní knihovny a maximální počet vystavených děl je z prostorových důvodů právě deset. </p> <p>Kdo za jejím otevřením stojí? </p> <p>Obec a mladí hasiči. Ve své činnosti kladou důraz na kulturní, společenský a ekologický vzestup Vševil. Mladí hasiči již čtyři roky oživují tradice, organizují akce, na kterých se schází místní lidé, ale začínají jezdit i přespolní. A odtud vzešla iniciativa vytvořit určité prostředí, které by lidem nabízelo setkávání s jinou formou kultury či umění, než se kterou zde byli dosud konfrontováni. </p> <p>S jakými cíli byla galerie otevřena?</p> <p>Základní cíle byly tři. Zpřístupnit místním obyvatelům regionální autory fotografických obrazů, věnovat se historii obce Vševily a přilehlého okolí Rožmitálska či Březnicka a vytvořit příjemné místo, kde by se mohli lidé setkávat a diskutovat o lokálních problémech. Během uplynulého prvního roku provozu galerie se mi podařilo témata výstav včlenit do všech zmíněných cílů. </p> <p>Takže vaše původní představy se splnily?</p> <p>Musím se přiznat, že mé počáteční představy o fotografické galerii v malé podbrdské vesničce Vševily byly velkorysejší než tomu je v reálu. Mám tím na mysli hlavně počet návštěvníků jednotlivých vernisáží. Z počátku je navštěvovalo kolem třiceti lidí, ovšem postupně se jejich počet začal snižovat. </p> <p>O jaké výstavy byl největší zájem? </p> <p> Mezi vernisážemi mělo největší úspěch zahájení výstavy Lokšany aneb Březnické židovské ghetto s autorem fotografií MUDr. Ladislavem Velebným z Březnice. Tato výstava se zaměřovala na zmapování architektonicky cenné židovské zástavby v Březnici. Nejnavštěvovanější byla loňská letní výstava Lom Vševily aneb Pohledy do minulosti i současnosti. Důvodem tak vysoké návštěvnosti bylo opětovné zatopování vševilského lomu po šestnácti letech těžby granodioritu (žuly). Celkem si tuto výstavu prohlédlo zhruba osm desítek lidí.</p> <p>Plní výstavy onen původní cíl setkávání? </p> <p>Galerie 10 má tu výhodu, že se nachází v prostoru schodiště, které vede do knihovny a na obecní úřad. Tím pádem galerií projde alespoň jednou v roce každý občan, který má tak možnost prohlédnout si aktuální výstavu. I díky tomu se galerie stává prostorem setkávání lidí, kteří mohou diskutovat o fotografiích. Největší zájem je samozřejmě o historické snímky a s nimi spojené vzpomínky. </p> <p>Jaká je spolupráce s místní radnicí a daří se vám shánět sponzory třeba na vernisáže? </p> <p> Místní radnice vychází galerii vstříc. Na své náklady pomohla vybavit celou galerii, přispívá finančně na vernisáže, členové zastupitelstva se jich pravidelně účastní a v neposlední řadě Obecní úřad Vševily vydává za své prostředky i brožury k jednotlivým výstavám. Díky této skvělé spolupráci nebylo zapotřebí shánět sponzory. </p> <p>Daří se vám kontaktovat regionální fotografy? Je jich dost nebo se obáváte, že vám „dojdou“? </p> <p> V dnešní digitální době, kdy téměř všichni vlastní svůj fotoaparát, nemám strach o to, že by nastal nedostatek vystavovaných děl. Otázkou je samozřejmě kvalita fotografů a snímků, ale dnes lze pořídit zajímavou sekvenci fotek i pomocí mobilního telefonu. Spíše mohu mít obavy z toho, že se na vystavené fotografie nepřijde nikdo podívat. Důležitou roli v takto malé galerii totiž hraje výběr tématu, i když se snažím a budu snažit nadále kultivovat místní kulturní obyvatelstvo. A snad někdy v budoucnu se mi poštěstí uspořádat výstavu fotografií, která přesáhne hranici regionu a přiláká návštěvníky zdaleka … Ale k takovému stadiu má Galerie 10 ještě dlouhou horskou túru! </p> <p>Co považujete za největší dosavadní úspěch galerie?</p> <p>Že se o této malé vševilské regionální galerii ví v širokém okolí, lidé se informují o jejím aktuálním dění, ať už osobně nebo přes webové stránky http://vsevily.tremsin.cz. Tudíž má směle nakročeno do dalšího života. </p> <p> Dosavadní výstavy v Galerii 10:</p> <p> Vzpomínáš? (14. 3. 2010 – 31. 5. 2010)<br />
Lom Vševily aneb Pohledy do minulosti i současnosti (6. 6. 2010 – 31. 8. 2010)<br />
Lokšany aneb Březnické židovské ghetto (12. 9. 2010 – 10. 12. 2010)<br />
… Pravá od Mattela (11. 12. 2010 – 31. 3. 2011)<br />
Melancholické akty (3. 4. 2011 – 29. 5. 2011)<br />
Co jste hasiči, co jste dělali? (10. 6. 2011 – 2. 9. 2011)<br />
Hola, hola, škola volá … (školní budovy Rožmitálska) (9. 10. 2011 – 17. 12. 2011)</p>

<p>PRAHA: Klasická ruční ilustrace je oblast tvorby, která je v dnešní době částečně upozaděná návalem nejrůznějších moderních technik. I přesto je však v České republice stále na vysoké úrovni a je schopna uspět i v konkurenci se zahraničím. Proč se však tak často neděje a mnozí mladí absolventi ilustrace si nakonec zvolí jiné povolání, o tom jsme si povídali s ilustrátorkou Alžbětou Skálovou.</p> <p>Zabýváte se tvorbou ilustrace. Jak hodnotíte celkovou situaci mladých ilustrátorů v Česku? Lze se této činnosti věnovat na „plný úvazek“?</p> <p>Zda se dá vůbec ilustrováním živit? To je otázka, kterou si kladu často. Odpověď dílem souvisí s tím, jak školy studenty připravují na šok, který většinou nastane po tom, co absolvent „vypadne z hnízda“ školy. Přesněji řečeno, jak školy nepřipravují. Nejvíce ovšem rozhoduje celková kulturní a ekonomická situace. Popravdě situace absolventů ilustrace není příliš růžová, a myslím, že u řemesla zůstanou jen nejotrlejší nebo ti, kdo mají zkrátka štěstí a přeje jim řada okolností. Což je snad i můj případ. Ovšem bez vedlejší práce, která člověka živí, se dá ilustracím věnovat jen těžko. Mně se během studia podařilo našetřit nějaké peníze a vytvořit několik knih a tak jsem se po dokončení školy pokusila prokousat. První dva roky byly krušné a často jsem si přivydělávala jinými pracemi. Rovněž velmi záleží na tom, jaké má člověk životní nároky a co je, či není, schopen obětovat. Myslím, že žiji poměrně skromně a vyhovuje mi to. Nikdy nevím, co dalšího za práci, pokud vůbec jaká, na mne čeká. To je celkem vysilující skutečnost. Ale taková je zřejmě zkušenost všech tvůrců na volné noze. A nejen jich…</p> <p>Během studia v ateliéru Ilustrace a grafiky na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové jste absolvovala stáže na École Estienne PIAD v Paříži a na Maryland Institute College of Art v Baltimore v USA. Jak byste porovnala úroveň a přípravu na budoucí povolání ilustrátora na jednotlivých školách? </p> <p>Co se týče celkové kvality škol, jsou myslím srovnatelné s českými. Naše školy mají někdy navrch v dílnách a v řemeslných znalostech pedagogů. V Americe nemají takové historií prověřené zkušenosti. Pochopitelně hovořím jen o grafických dílnách, jinou zkušenost nemám. V čem mají ale školy, které jsem navštívila v zahraničí, navrch, je jistě samotná prezentace studentů a jejich prací. V Americe, troufám si říct, se polovina studia sestává ze schopnosti naučit se mluvit o své práci, umět ji prezentovat, patřičně ji zaadjustovat, nainstalovat, vystavit… Ve škole v Baltimoru měli, tuším, 3 nebo 4 galerie, kde se týden co týden střídaly výstavy studentů samotných. To mi třeba zejména na VŠUP chybí, myslím, že galerie školy by měla být více určena studentům. Mně samotné činí velké potíže mluvit o vlastní tvorbě, stále žiji v představě, že věci mají hovořit sami za sebe. Určitě málokdo z výtvarníků zvládá práci s médii a celkovou „úřednickou“ součást profese. Mám pocit, že jsou to často neslučitelné schopnosti.</p> <p>Vaše autorská knížka Pampe a Šinka vyšla s podporou nadace Arbor vitae. Co rozhodlo o tom, že jste tuto podporu získala?</p> <p>To bylo tak, že jsem se snažila najít vydavatelství, které by bylo ochotno moji knížku vydat a zároveň mi za ni dát i autorský honorář. Asi se učím nezdráhat se říci si za svou práci i odměnu. Zkrátka jsem se odhodlala a pana nakladatele jsem oslovila a knížku mu ukázala. To, že mi knížku vydal, dodnes vnímám jako veliké štěstí a velmi si toho vážím. Původně to byla moje diplomová práce a měla jsem ji pouze ve dvou exemplářích, digitálně vytištěný a ručně svázaný. Nové vydání je téměř k nerozeznání od původního, což vnímám jako obrovskou velkorysost nakladatele.</p> <p>Kde nejraději tvoříte?</p> <p>Nejraději pracuji na venkově na chalupě. Je to na samotě v přírodě, kde vnímám jen okolní krajinu, lesy a louky a pouštím z hlavy hektický svět v Praze. V poslední době se mi ale soustředění daří čím dál méně, protože odjet třeba na týden z Prahy bez jiných „úkolů“, na něž musíte neustále myslet, je čím dál těžší.</p> <p>V současné době jste na dvouměsíčním tvůrčím pobytu na Slovensku. Kdo tento pobyt organizuje a na čem zde pracujete?</p> <p>Oslovilo mě kulturní centrum Banská St-a-nica Contemporary v Banské Štiavnici, které je v provozu zhruba 3 roky. Funguje zde mezinárodní rezidenční program, konají se tu sympózia, koncerty a podobné události. Společně se zástupci centra jsme podali žádost o grant ohledně mého pobytu a ten nám byl, byť ne v plné míře, přidělen. Centrum sídlí ve funkční železniční stanici lehce stranou města. Moc se mi líbí propojení vlakové zastávky, kde denně projde určité množství lidí, s kulturním centrem. Lidé jsou tak nuceni chodit přímo výstavním prostorem, který je v tomto případě přímo v hale stanice a nějakým způsobem reagovat a zapojovat se do dění v centru. Pracuji zde na své volné tvorbě. Mít možnost delší čas a kontinuálně malovat je pro mě velmi nezvyklá situace, od školy se mi to příliš nepodařilo. Hlavním tématem je mi krajina a ta je v okolí Štiavnice skutečně nádherná.</p> <p>Máte nějaký sen v oblasti ilustrace, nějakou knihu, kterou byste chtěla ilustrovat, pokud to bude možné?</p> <p>Vysněnou knihu zatím nemám, momentálně se soustředím na své plány a vize, zejména na autorské knížky, ovšem nevím, zda dokáži všechny zrealizovat. Začátkem roku jsme společně s Martinou Kupsovou a Alžbětou Zemanovou založily volné uskupení s názvem NAPOLI a chceme pokračovat v tvorbě autorských a malonákladových knížek. A nejen těch. Chceme se volně pohybovat po vícero polích. V současné době se chystáme na účast na Designbloku, kde bychom rády představily sérii tzv. flipbooků a uvedly také novou knížku Ondřeje Buddeuse Orangutan v zajetí má sklony k obezitě, kterou jsme společně s Martinou doprovodily kolážemi, jež se nesou v podobném duchu jako Ondřejova trojverší. Snad to dobře dopadne…</p> <p>Více info na: </p> <p>www.ilustratori.net<br />
www.napolistranky.cz<br />
www.naugallery.com</p>

<p>PRAHA/PÍSEK: Památky nám pomáhají odkrývat historii a duchovní bohatství našich předků i současníků. Právě toto téma oslovilo ekonoma Aleše Kozáka a inspirovalo jej k založení Institutu zaměřeného na poskytování finančního poradenství v oblasti památkové péče. V rozhovoru se nám svěřil s tím, na jakých projektech právě pracuje, ale také se svojí vizí do budoucnosti.</p> <p>Jak jste dospěl k nápadu založit Institut pro památky a kulturu?</p> <p>Po absolvování Vysoké školy ekonomické v Praze a studiu ve Vídni jsem se rozhodl, že své zaměstnání nechci hledat pouze v čistě ekonomických oborech.Vždy jsem měl rád historická města a jejich architekturu, s kamarádem jsme pořádali malé výstavy spojené s přednesem básní. Nebyl jsem zkrátka nikdy „čistý ekonom“. Začal jsem proto pracovat jako referent na odboru kultury a památkové péče coby grantový specialista. Tím jsem propojil svůj zájem se vzděláním. To byl první krok. Druhým krokem pak bylo založení obecně prospěšné společnosti Institut pro památky a kulturu, kde jsem mohl získané zkušenosti začít uplatňovat v praxi. </p> <p>Co je dnes největším problémem v oblasti obnovy památek v Česku?</p> <p>Asi byste čekala, že odpovím: nedostatek finančních prostředků. Myslím si, že tak jednoduché to ale není. Jsem přesvědčený, že za vším je potřeba hledat člověka, jeho upřímný zájem nebo lhostejnost a samozřejmě také odborné znalosti. To se týká jak vlastníků památek, tak i řemeslníků, architektů nebo odborných firem. Není těžké nacházet příklady, kdy i zcela obyčejní lidé činí buď sami, anebo například v neziskových organizacích neobyčejné věci. Jednoduše shrnuto „když se chce, tak to jde“. Nicméně nepopírám, že finanční prostředky velmi často situaci při obnově památek usnadňují a některé projekty pouze z čistého nadšení zkrátka dělat nelze. Jedná se tedy o to, aby existovali ti správní lidé, kteří to s péčí o památky myslí vážně, a tito si pak většinou potřebné finanční prostředky dokáží postupně obstarat. Možnosti zde jistě jsou. Pokud jsou nejdříve peníze a až potom lidé, nemusí to s opravami památek dopadnout vždy zcela dobře.</p> <p>V současné době máte na starosti putovní výstavu kostel365.cz. Jak výstava vlastně vznikla a kde ji naši čtenáři mohou vidět?</p> <p>Výstava kostel365.cz doplnila konferenci v roce 2010, která byla zaměřena na kostely. Napadlo mě, že téma obnovy a využívání kostelů nabízí spoustu nezodpovězených otázek. Tak proč se nepokusit prezentovat zajímavé příběhy lidí, kteří se o tyto duchovní stavby starají a často je i sami fyzicky zachraňují. Vybrali jsme 12 kostelů z celé České republiky, které vyfotografoval Jan Bartoš, a spolu s vlastníky nebo správci kostelů jsme fotografie doplnili o autentické příběhy těchto míst. Každý z nich je totiž zajímavý něčím jiným. Dva z kostelů například zcela zmizely z povrchu zemského, ale byly znovu vystavěny, jednou jako kopie, podruhé jako moderní stavba. Další jsou nevšední například odlišným způsobem využívání, v jednom kostele se dokonce bydlí, jiný využívají skauti jako místo svého setkávání. Zcela záměrně nyní neuvádím místa, celá výstava má totiž své internetové stránky, kde najdete všechny příběhy kostelů a mnoho krásných fotografií. Na stránkách www.kostel365.cz je možné také dohledat, kam výstava právě putuje.</p> <p>Na projektech spolupracujete s Ministerstvem kultury, Národním památkovým ústavem a příslušnými obecními úřady. Jak hodnotíte tuto spolupráci? </p> <p>Za vším je opravdu potřeba hledat člověka. Na úřadech obecně pracuje mnoho milých a pracovitých lidí, kteří svoji práci dělají velmi dobře. Není tomu jinak ani na Ministerstvu kultury nebo v Národním památkovém ústavu. Nemám rád ta prázdná slova a často i fráze vyřčené na adresy úředníků obecně. Šikovné i nešikovné, poctivé i nepoctivé lidi lze najít na úřadech, v soukromém i neziskovém sektoru. A navíc o jedné a téže sklenici s vodou se dá tvrdit, že je buď poloprázdná, nebo poloplná… Záleží tedy, jak kdo chce situaci sám vidět a pak ji komentovat. Spolupráce s Ministerstvem kultury i s Národním památkovým ústavem je velmi dobrá. To se týká i měst. Téměř vždy se setkávám s podporou neziskového sektoru formou odborných rad, doporučení nebo s podporou morální či finanční. </p> <p>V roce 2010 jste také založili internetový portál PROPAMÁTKY, který je zaměřen na oblast památkové péče. Komu je tento portál určen a jaké informace je zde možné vyhledat?</p> <p>Portál je určený všem, kdo mají něco společného s obnovou a financováním památek, tedy především majitelům a správcům památek, zástupcům obecních úřadů, lidem z neziskového sektoru, ale i profesionálním pracovníkům památkové péče. Na portálu všichni tito lidé najdou kompletní přehled aktuálně vyhlášených dotací a veřejných sbírek na obnovu památek. Budujeme také oborový katalog prověřených firem, soudních znalců a organizací působících v oblasti péče o památky. Zájemci tak již nyní mohou hledat zkušené dodavatele při obnově památek. Na portálu dále publikujeme aktuální zprávy z oblasti péče o památky, redakce portálu vydává každý týden e-mailový zpravodaj PROPAMÁTKY o obnově a financování památek. K bezplatnému odběru zpravodaje je možné se přihlásit přímo na portálu.</p> <p>Portál PROPAMÁTKY funguje jako sociální podnik. Co si pod tím můžeme představit?</p> <p>Jedná se o to, že na pozicích redaktorů zaměstnáváme lidi se zdravotním hendikepem. Je to možnost, jak nabídnout zajímavou a smysluplnou práci lidem, kteří nemohou pracovat 8 hodin denně, a navíc každý den mimo domov. My jsme se rozhodli pravidelně 2× týdně trávit čas společně všichni v redakci, zbytek času pak každý pracuje z domova, a díky tomu si práci může přizpůsobit svému zdravotnímu stavu. Klasické zaměstnání toto většinou neumožňuje. Na realizaci projektu jsme získali dotaci z prostředků Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a ze státního rozpočtu ČR.</p> <p>Ve Sladovně v Písku chystáte konferenci na téma Obnova a využívání sladoven. Proč jste zvolili právě toto téma? </p> <p>Jedná se již o čtvrtý ročník konference, která je zaměřena na obnovu a využívání památek. Každý rok se věnujeme jednomu typu památky. Vzhledem k tomu, že naši pražskou kancelář máme v klášteře dominikánů, zvolili jsme si za první téma v roce 2008 právě téma kláštery. Následovaly venkovské fary a kostely. Nyní jsme se rozhodli pro sladovny, a konferenci (bude se konat 3. a 4. listopadu 2011) tak mohli zařadit do programu Bienále industriální stopy, které připravuje Výzkumné centrum průmyslového dědictví Fakulty architektury ČVUT. Letos se je toto bienále přednášek, seminářů a exkurzí zaměřeno na architekturu konverzí technických památek. Mezi ně lze zařadit také sladovny. </p> <p>Jaké máte plány do budoucnosti?</p> <p>Určitě se budeme snažit zprostředkovávat zajímavé kontakty a informace o financování nejrůznějších projektů. To je velice dobře možné právě na nově vznikajícím portálu PROPAMÁTKY, o kterém jsem již hovořil. Do budoucna bychom například rádi zaměstnali i regionální zpravodaje – lidi se zdravotním hendikepem, kteří by jako externí spolupracovníci přispívali do zpravodajství. Chceme průběžně spolupracovat se zástupci neziskového sektoru a nabídnout jim možnosti dále se vzdělávat v oblasti péče o památky. Připravujeme konferenci zaměřenou pouze na financování památek, ta se uskuteční v roce 2012. Mým přáním je budovat organizaci, která nabízí zajímavé aktivity a je dlouhodobě stabilní.</p> <p>Více info na:</p> <p>Institut pro památky a kulturu, o.p.s. www.instituteu.cz<br />
Internetový portál PROPAMÁTKY www.propamatky.info</p>

<p>PRAHA: Jen málokdo z nás si při představě člověka s mentálním hendikepem vybaví úspěšného umělce či filmaře. A přesto existují a jejich díla již několik let prezentuje veřejnosti občanské sdružení Inventura, které také vede pro lidi s tímto hendikepem tvůrčí dílny. O tvorbě nadaných hendikepovaných tvůrců jsme si povídali s představitelkou sdružení Lenkou Vochocovou.</p> <p>Můžete nám v krátkosti představit vaše sdružení?</p> <p>Inventura je občanské sdružení, které funguje jako určitá umělecká akademie – vzdělává lidi s mentálním hendikepem v oblasti umělecké tvorby (filmu, divadla, výtvarného umění, publicistických žánrů) a zveřejňuje jejich tvůrčí výstupy s cílem zaujmout co nejširší publikum. Vycházíme z toho, že v této komunitě je řada talentovaných tvůrců, kteří mají navíc často specifickou imaginaci a zajímavé životní příběhy, a jsou schopni s podporou profesionálů tvořit konkurenceschopné umění. Sami tak mohou přispět k oslabování předsudků vůči schopnostem lidí s mentálním hendikepem a možnostem jejich zapojení do společnosti.</p> <p>Co vás osobně přivedlo k nápadu založit sdružení právě takového charakteru?</p> <p>Začala jsem pracovat jako dobrovolná asistentka v občanském sdružení Osa, které poskytovalo lidem s mentálním hendikepem asistenci při cestování, trávení volného času a obecně se zaměřovalo (a jako o.p.s. Fosa stále zaměřuje) na jejich osamostatňování. Zažívala jsem se svými klienty spoustu zajímavých i vtipných situací a v řadě případů mi jejich postřehy nebo reakce připadaly inspirativní. Lidé v mém okolí ale měli většinou člověka s mentálním hendikepem zařazeného v určité šabloně a moje historky je překvapovaly, připadalo jim nereálné, že by tito lidé byli schopní takhle uvažovat. Tehdy jsem si řekla, že tolik potřebné asistenční služby je k plnému přijetí lidí s mentálním hendikepem jejich okolím třeba podpořit i osvětou namířenou k nejširší veřejnosti. Moje profesní zázemí je v oblasti komunikace (žurnalistiky a mediálních studií), a tak se nabízelo přistoupit k celé věci tvořivě a s nadhledem, skrze publicistiku a uměleckou tvorbu. Kamarád mě v tom podpořil a společně jsme založili sdružení, jehož cílem bylo od počátku vzdělávat lidi s mentálním hendikepem ve filmové tvorbě a pro veřejnost organizovat festival, který bude prostřednictvím filmu šířit informace o tom, kým ve skutečnosti jsou lidé s mentálním hendikepem – že se jedná o jednotlivce s individuálními životními příběhy, potřebami, dovednostmi. </p> <p>Jakým uměleckým činnostem se ve vašem sdružení hendikepovaní tvůrci věnují? </p> <p>V současné době natáčíme krátká videa na nejrůznější témata, která naše filmaře a filmařky zajímají (globální oteplování, zahlcení světa odpadky, život v denních stacionářích, spřátelené kulturní aktivity), a průběžně pracujeme na projektech delších dokumentárních filmů. První z nich s názvem Pozemšťané, koho budete volit? o volbách do poslanecké sněmovny v roce 2010 získal již dvě významná ocenění. Naše Divadlo Inventura, soubor, jehož cílem je stát se prvním profesionálním divadlem herců a hereček s mentálním hendikepem v ČR, připravuje podzimní reprízy svého kabaretního představení, rozhlasová dílna pracuje spolu s Českým rozhlasem – Radiem Wave na prvním inventurním rozhlasovém pořadu. Fotografové a výtvarníci pravidelně vystavují v pražských kavárnách nebo kulturních centrech. Texty našich psavých kolegů a kolegyň spolu s ostatními výstupy zveřejňujeme na našem webu, ale nedávno byl jeden z nich otištěn i v týdeníku Respekt. Připravujeme také k vydání první knihu založenou na deníkových zápiscích jedné z našich autorek.</p> <p>Od roku 2006 pořádáte každoročně Normální festival, kde prezentujete filmy a jiné umělecké výstupy lidí s tímto postižením. V čem vidíte sílu jejich umělecké a publicistické výpovědi? </p> <p>Kromě toho, že mají často velmi specifickou životní zkušenost a nelehké životní osudy, z nichž mohou ve své tvorbě čerpat, oslovují naši tvůrci a tvůrkyně, ale i jejich kolegové ze zahraničí, svá publika zřejmě hlavně svojí přímočarostí, spojováním běžně nespojovaných věcí, bezhraniční imaginací, tím, že věci netvoří na efekt, ale vyjadřují svoje myšlenky a vize tak, jak je sami vyjádřit chtějí nebo potřebují. U každého z nich to je ale samozřejmě individuální, někteří z nich mají přirozený talent vytvářet nečekaná a vtipná díla, jiní jsou naopak svázaní konvencemi a je třeba jejich tvořivost uvolňovat. Zvláštní a intenzivní zážitek z jejich umělecké tvorby vzniká zřejmě také tím, že často balancují na hranici umění a jakéhosi trapna. Nebojí se tvořit o sobě samých, o zdánlivě banálních věcech, ve kterých se ale všichni poznáváme a můžeme díky nim nahlížet i své konání. Vyjadřují věci jednoduše a přímo, a to může být v umění velmi efektní.</p> <p>Vaše sdružení funguje od roku 2005. Proměnilo se nějak chápání lidí s tímto hendikepem společností? Cítíte nějaké pozitivní změny v tomto směru?</p> <p>Nemůžu samozřejmě mluvit za celou společnost ani vyjadřovat soudy o trendech, pro které nemám žádné systematické podklady. Lidé, kteří přijdou do styku s tvorbou z našich dílen nebo od našich zahraničních partnerů, ale většinou reagují pozitivně až nadšeně, je u nich patrné překvapení, je vidět, že se baví nebo jsou zasaženi. Setkání s lidmi s mentálním hendikepem a jejich uměním je pro většinu z nich, alespoň podle toho, co sami říkají, velmi intenzivním zážitkem. K určité proměně určitě dochází. Kromě velmi nápadných aktivit, jako jsou ty naše, lidé s mentálním hendikepem začínají být díky činnosti mnoha organizací více přítomni v běžném životě, s transformací sociálních služeb snad definitivně končí období jejich prostorové segregace a pro ostatní tak bude snazší naučit se s tímto typem jinakosti pracovat a přijímat ho. </p> <p>Vaši hendikepovaní filmaři a filmařky tvoří filmy spolu s profesionálními umělci. Co se mohou takto odlišní tvůrci od sebe vzájemně naučit? Jak se mohou navzájem inspirovat?</p> <p>Profesionálky a profesionálové předávají našim studujícím samozřejmě hlavně odborné zkušenosti, seznamují je s různými žánry a technikami, dávají jim zpětnou vazbu. Pro ně samotné pak práce s lidmi s mentálním hendikepem bývá šancí nahlédnout témata z jiného úhlu, nechat se inspirovat otevřeností otázek nebo výpovědí, naučit se trpělivosti, jinému přístupu, poznat blíže život lidí s hendikepem, který pak mohou tematizovat ve své tvorbě. </p> <p>Spolupracujete s nějakými dobrovolníky? </p> <p>Dobrovolníci nám pravidelně pomáhají s organizací Normálního festivalu a z některých z nich se stali i naši dlouholetí spolupracovníci. Ale vzhledem k tomu, že získat finanční podporu neziskových tvůrčích aktivit je stále obtížnější, budeme všichni, kteří teď máme díky podpoře ze dvou grantů Evropského sociálního fondu v Inventuře placené zaměstnání, zřejmě od prosince dobrovolníky a dobrovolnicemi, aby inventurní aktivity mohly vůbec pokračovat dál. I to je samozřejmě cesta, věnovat se práci v neziskovce jako své volnočasové aktivitě. Jen je pak obtížnější získat příslib dlouhodobější (a tedy systematické a kvalitní) spolupráce s profesionály, kteří musejí dát často přednost placené zakázce před zajímavou, ale nehonorovanou prací. Bez peněz se dnes zkrátka kvalitní umění dělá jen obtížně.</p> <p>Připravujete opět na letošní rok Normální festival? Kdy se bude konat a na co se mohou návštěvníci těšit? </p> <p>Normální festival se letos uskuteční v návaznosti na mezinárodní konferenci nazvanou Dobýváme veřejný prostor, na níž se v Praze během dvou dnů představí více než 40 zahraničních organizací pracujících v oblasti tvůrčí práce s lidmi s mentálním hendikepem. Konference je vyvrcholením projektu mezinárodní spolupráce podpořeného z prostředků Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu ČR, jehož cílem je mimo jiné mezinárodní výměna zkušeností v této oblasti a prezentace dobré praxe prostřednictvím publikace, konference a dalších aktivit.<br />
Konference se uskuteční 10. a 11. listopadu 2011, šestý ročník Normálního festivalu naváže slavnostním zahájením 11. 11. a bude pokračovat až do neděle 13. 11. Kromě filmů bude k vidění například vystoupení rakouského pohybového divadla Ich bin OK nebo výstava děl z mnichovského ateliéru HPCA. Díky konferenci se těšíme hlavně na spoustu workshopů, které se nám loni velmi osvědčily.</p> <p>Více info na:<br />
www.inventura.org<br />
www.normalfest.cz<br />
lenka@inventura.org</p>

<p>PRAHA: V rámci systematického mapování kronik a kronikářů vám dnes předkládáme náhled do dvou pražských městských částí – do Horních Počernic, které spadají pod Prahu 9, a Zbraslavi, což je správní obvod Praha 5. Obě tyto městské části byly připojeny ku Praze v roce 1974, a obě měly nebo mají podobný problém, a sice chybějící zápisy.</p> <p>Horní Počernice</p> <p>Pražská městská část Horní Počernice je dnes tvořena třemi původně samostatnými obcemi Horni Počernice a Čerousy, Chvaly a Svépravice. Kroniky Horních Počernic a Čertous byly vedeny v letech 1888 – 1910 a 1937 – 1943, kronika Chval v letech 1922 – 1938 a kronika Svépravic od roku 1934. Ke sloučení výše uvedených obcí do městské části Horní Počernice došlo v roce 1943, a od téhož roku je také vedena obecní kronika. Dnes se počet jejích svazků vyšplhal na 22, z toho dva svazky jsou kopiemi těch, které jsou uloženy v archivu ve Zdibech (obec severně od Prahy, v okrese Praha – východ).<br />
„Od počátku 60. let 20. století jsem byl v kontaktu se svým předchůdcem. Kronikářem jsem byl jmenován v roce 1985 a zpětně jsem doplnil chybějící zápisy v kronice za období 1979 – 1984. Vedení kroniky spočívá v trpělivém shromažďování podkladů pro psaní během celého roku, přičemž do kroniky se pak dostává jen to nejpodstatnější a nejzajímavější. Kromě obecních kronik existují v naší městské části kroniky škol původních obcí i kronika Besedy J. K. Tyla a kroužku mládenců, která byla vedena od roku 1912 až do padesátých let minulého století. Na jejích stránkách si můžeme přečíst např. o tom, jak si vedli zdejší divadelní ochotníci.<br />
A co to byl kroužek mládenců? Jeho členy mohli být mladí muži až do chvíle, než se oženili,“ říká kronikář Horních Počernic Ing. Hubert Antes. Kroniky Horních Počernic jsou psány ručně, speciálním inkoustem a dnes už zapomenutým perem se špičkou. Přílohy a fotodokumentace ke kronice jsou v omezeném rozsahu z období 1. republiky a poté až do roku 1980. Další léta doplňuje každý roční zápis v kronice i příslušná fotodokumentace a přílohy.<br />
„Pravidelně píšu články do měsíčníku Hornopočernický zpravodaj, připravuji přednášky, besedy nebo vycházky. Největší radost mám při besedách pořádaných na zdejších základních školách a na gymnáziu. Děti jsou bezprostřední a mají nefalšovaný zájem. Tady padají dotazy vztahující se k dřívější historii. Zajímá je, jestli v nedalekém lese působili loupežníci, jestli vedly pod zámkem Chvaly tajné chodby a jak by se tam dalo dostat. Studenty pak zajímají např. archeologické nálezy i způsob, jak se tehdy při jejich odkrývání postupovalo. Zpracovávám texty do příležitostně vydávaných publikací, odpovídám na dotazy v televizním pořadu Z metropole, pokud se týkají naší městské části. Chodí za mnou i studenti, kteří se mnou konzultují práce vztahující se k místní historii. Vyhledávám potřebné informace v archivu a nezapomínám ani na rozhovory s pamětníky,“ přibližuje svoji práci hornopočernický kronikář.</p> <p>Zbraslav</p> <p> Starší kronikářské zápisy jsou v této městské části z let 1956 až 1985 a existují ve dvou svazcích.<br />
„Kroniku jsem psal v letech 2003 až 2009, přičemž každý rok je veden samostatně. Zápis za rok 2003 se na úřadě ztratil, takže k němu zůstaly jen přílohy. Retrospektivně jsem ještě zpracoval v souhrnu léta 1986 – 1989,“ říká bývalý kronikář Martin Šámal a dodává: „Příležitostně jsem psal články – např. o historii znaku Zbraslavi, k výročí rybářského klubu. Nyní připravuji ve spolupráci s farním úřadem publikaci – průvodce a historie zdejšího hřbitovního kostela sv. Havla. Několik let provádím zájemce po zbraslavských kostelích (kostel sv. Jakuba Většího, hřbitovní kostel sv. Havla) a dalších památkách. Podařilo se mi zachránit dokumentaci zdejší místní organizace Rybářského svazu po povodni v roce 2002 a zajistit její předání do Archivu hl. m. Prahy, archivně jsem uspořádal a připravil skartační řízení staré spisovny zdejšího Úřadu městské části, které se bohužel zřejmě neuskutečnilo,“ dodává bývalý zbraslavský kronikář Martin Šámal.<br />
Novým kronikářem byl nedávno jmenován Ing. František Kadleček, který povede zápisy od roku 2010.</p>

<p>PRAHA: Prestižní česká Nadace VIA ve spolupráci s Nadací THE KELLNER FAMILY FOUNDATION pod záštitou Velvyslanectví USA vyhlásila letos již počtrnácté Cenu VIA BONA. Dne 22. 9. 2011 v rezidenci velvyslance USA převezme tuto cenu BŘETISLAV TŮMA, člen RC Opava International. Návrh podalo občanské sdružení Vlastenecký poutník.</p> <p>Nominovat bylo možno firemní a individuální dárce, kteří pomáhají svému okolí, a to nejen finančními dary.<br />
Nadace VIA je největším soukromým podporovatelem komunitního rozvoje v České republice. Od roku 1997 podpořila celkem 2900 obecně prospěšných projektů částkou 240 milionů korun. Podporuje neziskové organizace nejen formou grantů, ale také širokou nabídkou vzdělávání, konzultací a koučinku. Trpělivě a dlouhodobě vytváří podmínky pro rozvoje neziskového sektoru v Česku. Cena VIA BONA, k jejímuţ udělení podávají návrh neziskové organizace, je vysoce prestižní oceněním těch, kteří „pomáhají na svět zajímavým a potřebným projektům a podporují dobročinnost“.<br />
V roce 2011 byla Cena VIA BONA udělena v kategoriích velká firma, malá a střední firma, individuální<br /> dárce, za odvahu podpořit inovativní projekt, za dlouhodobé partnerství, za zapojování zaměstnanců do dárcovství a za osobní zaujetí (Srdcař roku). V kategorii Ceny pro individuálního dárce, o jejíchž<br /> finalistech rozhoduje komise složená z devatenácti šéfredaktorů (či jejich zástupců) předních českých deníků, týdeníků, České televize a Českého rozhlasu, získal 1. místo opavský podnikatel Břetislav Tůma, člen Rotary Clubu Opava International. Na cenu ho navrhlo občanské sdružení Vlastenecký poutník, za jeho dlouhodobou a promyšlenou filantropickou činnost, která u Břetislava Tůmy není něčím náhodným, nýbrž je každodenní součástí jeho životní filozofie. Zítra, ve čtvrtek 22. září bude na slavnostním večeru v rezidenci velvyslance USA v Praze, J. E. Normana L. Eisena za přítomnosti mnoha prestiţních hostů, tato skutečnost slavnostně oznámena.<br />
Je to velký úspěch i pro svět podnikání a svět neziskového sektoru našeho kraje. </p> <p>Z obsáhlého návrhu na udělení Ceny VIA BONA:</p> <p>Břetislavu Tůmovi, který obdržela Nadace VIA a posléze zkoumala komise složená ze zkušených a světa znalých novinářů většiny českých médií, vyjímáme jen strohé úryvky. Kompletní návrh má podobu dlouhého dotazníku se specifickými otázkami a obsahuje dále obrazovou přílohu s<br /> texty.<br /> U navrhovaného se dokonale snoubí snaha pomoci, například finančně, s úsilím pomoci se získáním<br /> dalších prostředků od dalších lidí. To vše je umocněno tím, ţe pan Břetislav Tůma hledá zároveň formy a způsoby, jak tyto činy učinit veřejnými, aby mohly sloužit nejen jako příklad, případně iniciuje vytvoření nových aktivit, které podpoří nejen penězi, ale i vlastní prací, nápady, náměty. Konkrétně například projektu „Kaple Cesty česko-německého porozumění“ pomohl značným osobním finančním darem a vyzval řadu dalších lidí k podpoře této myšlenky. Navrhl, aby byla výzdoba čelní stěny kaple svěřena mezinárodně uznávané akademické sochařce Janě Chráskové. Náklady s tím spojené vzal na sebe. V době katastrof v Japonsku zorganizoval benifiční koncert v kostele Sv. Anny ve Slavkově u Opavy k získání prostředků na podporu postižených obyvatel Japonska. Sbírkou bylo získáno 43 000 Kč. Břetislav Tůma sám k této částce z<br /> osobních prostředků přidal značný díl. Celá pak šla prostřednictvím Rotary Clubu Opava International jednomu klubu RC v postiţené oblasti v Japonsku. V roce 2009 vymyslel tzv. CENU DÍKY. Smyslem jejího každoročního udělování je ocenění lidí, kteří nezištně podporují volnočasové a vzdělávací aktivity mládeže na Opavsku. Cena je v opavském okrese velice populární a společensky uznávaná. Díky jemu zdarma přispívají i ostatní organizace. Již tři roky organizuje RC Opava celostátní soutěž „Začarovaná písnička“. Je to pěvecká soutěž pro zdravotně postiženou mládež. Má velkou odezvu, a je o ni celostátně značný zájem. Mezi aktivní organizátory právě patří také Břetislav Tůma.<br />
Otázky filantropie a mecenášství mají na Opavsku sice svoji tradici, ale ta začíná a končí v první polovině dvacátého století. Díky systematickému úsilí pan Břetislava Tůmy dostává tato iniciativa jiný směr a nádech právě v této době. Nominovaný v minulých dvaceti letech značně podporoval i různé sportovní aktivity některých oddílů mládeţe na Opavsku. Dnes jde o víc – jde o podporu neziskových organizací, které mají nejrůznější cíle a náplně činnosti. Pomáhá změnit náhled na to, co to vlastně filantropie je. Ţe to není pouhé přidělení částky na činnost, u níž je všeobecně známa její prospěšnost. Že také nesmí zapadnout<br /> žádná byť sebemenší aktivita, že je třeba o těchto činnostech hovořit, psát. A že je třeba rozšiřovat počet těch, kteří pomáhají. Dá se bez nadsázky říci, že Břetislav Tůma tak činil vždy.<br />
V roce 1977 spoluzakládal dětský tábor Campanula v lesích u Mnichova nedaleko Vrbna pod Pradědem (okres Bruntál) a 34 let se o tento tábor stará. 34 let do jeho provozu a zařízení investoval nemalé vlastní prostředky, o času nemluvě. Těžko říci, v jaké výši. Za tu dobu rozhodně značně napomohl k výchově několika generací dětí.<br /> V roce 1974 vznikla v Opavě countryová kapela KARAVANA. Řadu let ji v její činnosti podporuje právě Břetislav Tůma. Dotuje její účast na „country setkáních“ podobných kapel. Oni zase občas zahrají<br /> například pro děti v táboře. Etc. Etc.</p> <p>Článek je převzat z internetového nezávislého listu ČAS č. 29, ročník, IV, který vyšel 21. 9. 2011.<br />
Vydavatel: občanské sdružení Vlastenecký poutník, Čeladná 711, 739 12 Čeladná, v nakladatelství Moravská<br /> expedice®.<br />
Redakce: petr.anderle @ tiscali.cz; vpoutnik@tiscali.cz +420 724 100 646.<br />
Odpovědný redaktor: Petr Andrle.<br />
Objednávky: e-mail s předmětem ČAS*</p>

<p>TŘEBECHOVICE POD OREBEM: Symposion je název jedné z přehlídek amatérského divadla, která se letos v Třebechovicích koná již počtyřicáté. Přehlídka je spjata se souborem stejného jména. O svébytnosti přehlídky i souboru zasvěceně vypráví spoluzakladatel Rudolf Faltejsek.</p> <p>Jako celá naše společnost prošel soubor Symposion, stejně jako ochotnické divadlo vůbec, několika peripetiemi. Otcové zakladatelé vlivem svého vzdělání na hradeckém klasickém gymnáziu okrášlili soubor jménem označujícím starořeckou hostinu. Důraz byl položen na hostinu duchovní a v době pětačtyřicátého roku, kdy se soubor ustavil z několika místních ochotnických spolků, zněl velmi exkluzivně i prostým občanům, kteří netušili pranic o významu a původu tohoto slova.</p> <p> Jako většina tehdejších spolků, v průběhu nastupujícího budování socialistické společnosti, zanikl a stal se součástí odborového hnutí. Název si hrdě ponechal a pokusil se nové situace využít ve prospěch divadla. Získáním dotace a využitím neplacené brigádnické práce se podařilo souboru vybudovat v bývalé tělocvičně DTJ slušné jeviště, šatny a klubovnu. Členové souboru odpracovali na této stavbě na 20 tisíc hodin zdarma, mnozí jednotlivci až 3 tisíce. Otevřeli jsme ho v roce 1963. Zaplaťbůh, žijeme z toho do dneška, asi se nového divadla nedočkáme.</p> <p> V době, kdy nadšení a obětavost členů z budování jeviště ještě neochabla, rozhodl se tehdy výbor, že je potřeba zvýšit zájezdovou činnost. I vymysleli si tehdy přehlídku, jíž dali jméno Symposion. Jistě oprávněně, šlo přece o rozhojnění duchovní hostiny. A hned do vínku jí dali základní požadavek: hrát u nás bude ten soubor, který nás recipročně pozve k sobě. První ročníky přehlídky probíhaly dost honosně. Soubory byly vítány na radnici předsedou MNV, pionýry, kytkami a slavnostním přípitkem; všichni dostali možnost prohlédnout si slavný Proboštův betlém a dostávali řadu dárků od patronů. Takhle jsme vydrželi až do bratrské pomoci 1968.</p> <p> V době vynucené přestávky v sedmdesátých letech, převzalo pořadatelství placené kulturní středisko města a nedostatek ochotnických představení byl nahrazován hostováním profesionálů, dětských souborů apod. </p> <p> Po roce 1980 se obnovila činnost souboru, a také znovu počalo kulturní středisko pořádat divadelní přehlídky. Organizace se držela za vydatné pomoci dotací a vlivu místní politické smetánky. Přestávka v činnosti souboru se však podepsala na devastaci divadla a jeho zařízení, ale došlo i ke ztrátám kronik a plakátů, takže počátky přehlídky nejsou doložitelné a dokonce si nejsem ani jist přesným počítáním ročníků. Když jsme po roce 1993 znovu přerušili činnost na dalších deset let – do roku 2003, ztráty se prohlubovaly. Ale myslím, že to s ochotnickým divadlem je stále podobné – období slávy střídá období stagnace.</p> <p> Po roce 2003 se spolupráce s kulturním střediskem výrazně zlepšila. Nastolila se nová pravidla. Soubory se sice účastní přehlídky, ale nebudou soutěžit. Každý soubor se bude chovat jako porota a po každém představení, vyjma svého, uděluje diplomy za mimořádný umělecký výkon. Některý soubor si odváží tři, jiný osm, jak se to kdy „porotcům“ líbí. Cítíme, že tak je to dobré, každý rád uslyší pochvalu za svůj výkon. Představení se hodnotí interně; nedochází tedy k odbornému hodnocení, jak je to obvyklé u soutěžních přehlídek. Po skončení přehlídky „porota“ udělí jednu cenu za režii, po jedné ceně za mužský a ženský herecký výkon, případně za výtvarnou složku. Každé skončené představení hodnotí obecenstvo vložením hlasovacího lístku do hlasovacích krabiček. Tím se stanoví vítěz přehlídky a dostane zpravidla na památku kopii figurky z Proboštova betlému.</p> <p> 40. ročník Divadelní přehlídky Symposion se uskuteční o sobotách a nedělích ve dnech 24. září ‒ 19. listopadu 2011. Na programu má 9 inscenací amatérských divadelních souborů z míst blízkých i značně vzdálených. Přehlídku pořádá Divadelní soubor Symposion Třebechovice pod Orebem a Středisko místní kultury při Třebechovickém muzeu betlémů.</p> <p> Program 40. ročníku Divadelní přehlídky Symposion 2011

<p>Praha: Život není jen o radosti a štěstí. Mnozí lidé kolem nás trpí nemocemi a mají problémy, o kterých třeba ani nevíme. Naštěstí se najdou tací, kteří jsou ochotni pomáhat, a to třeba i skrze kulturu. Jedním z nich je i Benjamin Kittl, který již pátým rokem organizuje charitativní festival Pozdní sběr. A právě s ním jsme si o tomto zajímavém projektu povídali.</p> <p>Jak vznikl nápad pořádat tento festival a komu jste již takto pomohli?</p> <p>Myšlenka vznikla již v roce 2004, kdy se konal první ročník festivalu v Divadle na Prádle. Jeho hlavním záměrem bylo věnovat vždy nějaké charitativní organizaci či nadaci výtěžek z festivalu a zároveň vytvořit v Praze dramaturgicky kvalitní a příjemný festival, nepříliš orientovanaho na současný main-stream. V předešlých letech od nás obdrželi výtěžek například Dětské krizové centrum, Nadace Jedličkova ústavu, Kapka naděje nebo nadační fond Prolomené ticho. Pozdní sběr se jmenuje festival také proto, že se pokoušíme „nasbírat“ co nejvíce peněz a odevzdat je příslušné nadaci. Věříme, že myšlenka tohoto festivalu nezanikne a diváci budou spokojeni nejen s hudební nabídkou, ale také se záměrem celé akce.</p> <p>Výtěžek letošního festivalu poputuje na pomoc “slaným dětem“. Finance získá Klub nemocných cystickou fibrózou. Můžete nám tuto zvláštní nemoc přiblížit? </p> <p>Cystická fibróza je vrozená nemoc zasahující dýchací a trávicí systém. Jedním z jejích projevů je příliš slaný pot – proto „slané děti“. Kromě každodenní léčby a různých nutných procesů (inhalování apod.) je na ní nejhorší to, že průměrný věk, kterého se nemocní dožívají, je 32 let. </p> <p>Proč jste se rozhodli tento rok podpořit právě tyto pacienty?</p> <p>Letos volbu nadace (klubu) podpořily velmi osobní důvody – část spoluorganizátorů zažila smutnou událost, kdy na cystickou fibrózu zemřela jejich kamarádka a spolužačka z gymnázia. Bylo jí necelých 29 let.</p> <p>Co je pro vás největší odměnou za práci na festivalu?</p> <p>Největší radost máme z toho, když se lidé během festivalu dobře pobaví a zároveň si uvědomí, že svojí přítomností podporují užitečnou věc.</p> <p>Spolupracujete během festivalu i s dobrovolníky? </p> <p>Protože jsme charitativní festival, tak se neobejdeme bez dobrovolníků. Těmi jsme ostatně i my všichni v našem festivalovém týmu. Pro letošní ročník hledáme dobrovolníky přímo na den konání festivalu. Potřebujeme pomoci při přenášení aparátu kapel, organizaci parkování účinkujících i při jiných činnostech během festivalu. Případní zájemci nás můžou kontaktovat a budeme za to velmi rádi.</p> <p>Kdy a kde se festival koná a na co se mohou návštěvníci těšit?</p> <p>Festival Pozdní sběr 2011 se bude konat v sobotu 12. listopadu od 15. hodin v klubu Rock Café v Praze. I letos je festival multižánrový, to znamená, že kromě hudby mohou návštěvníci zhlédnout i divadlo, tanec nebo autorské čtení. Z hudební nabídky se mohou těšit například na kapely Priessnitz, Luno, Eggnoise, Ester Kočičková & Lubomír Nohavica, Ivan Guttiérrez & Madera, Neočekávaný Dýchánek, Karolina Kamberská, Původní Bureš a další. V bohatém doprovodném programu budou v prostorách celého klubu umístěny různé stánky a obchůdky (např. Dobrá čajovna, Mamma Coffee, Hare Krišna, polí5, Zelená země, bazar oblečení atd.). Součástí festivalu bude i promítání videospotů týkajících se problematiky Cystické fibrózy.<br /> Moderování festivalu se ujme Ester Kočičková, patronát nad ním převzal herec Ivan Trojan.</p> <p>Více info na:<br />
www.pozdnisber.net<br />
info@pozdnisber.net</p>

<p>HUMPOLEC: Tento trend potvrzuje i Městská knihovna v Humpolci, která je součástí zdejšího Městského kulturního a informačního střediska, příspěvkové organizace zřizované městem od roku 2000. Je umístěna v budově bývalé radnice, kterou v novorenesančním slohu navrhl Josef Zítek.</p> <p>Široká nabídka</p> <p>Městská knihovna v Humpolci se nachází v centru města, má oddělní pro dospělé čtenáře a oddělení pro děti. Průběžně probíhají částečné rekonstrukce, např. v letošním roce se vyměnila okna. V roce 2003 se rozšířila plocha, na které jsou umístěny časopisy, regionální a denní tisk, o dva roky později proběhla obnova technického zázemí. K dispozici je internetová studovna s pěti počítači, čtenáři mohou využívat i meziknihovní výpůjční službu.<br />
Nově poskytuje MěK Humpolec novou službu zrakově postiženým čtenářům. Ve spolupráci s Knihovnou a tiskárnou pro nevidomé K. E. Macana půjčuje zdarma zvukové knihy.</p> <p>Děti a mládež</p> <p>Dětské oddělení čítá kolem osmi tisíc svazků, odebíráno je dvacet titulů periodik. Při práci s dětmi kladou knihovnice velký důraz na podporu čtenářství. K tomu napomáhají literární besedy pořádané většinou ve spolupráci se školami, ale i další akce – např. společně vedený čtenářský deník „Kaňka“, tvorba knihovních novin „Vymažte to, prosím…“, další soutěže nebo hry. Do třetího ročníku letos vstoupila oblíbená noc s Andersenem.<br />
V knihovně působí také volnočasový klub pro děti a mládež ve věku od 12 do 18 let. Má název Doupě a nabízí možnost zahrát si různé hry – kulečník, metanou, fotbálek, pořádat v nich turnaje, využívat internet, ale třeba si jen tak posedět a popovídat s kamarády. Doupě zahájilo v roce 2007, nachází se v podzemí knihovny a otevřeno je ve všední dny od 15 do 18 hodin.<br />
V čítárně stylizované do malé čajovny, kde si děti mohou např. přečíst časopisy, jim nikdo neorganizuje jejich činnost. Je tu pouze dozor, který dohlíží na dodržování slušného chování a vnitřního řádu klubu. </p> <p>Literární klub</p> <p>V roce 2002 vznikl v budově knihovny Literární klub. Jde o přednáškový sál vybavený variabilním nábytkem, s kapacitou 40 míst, v němž se odehrávají různé akce. Jedná se o přednášky, setkání se zajímavými osobnostmi, kurzy anglického nebo německého jazyka, promítání cestopisných videofilmů nebo výtvarné dílny.<br />
Městská knihovna umožňuje pronájem klubu na pořádání seminářů, přednášek, besed nebo jiných kulturních a vzdělávacích akcí.</p> <p>Strohá řeč čísel</p> <p>Knihovna odebírá kolem čtyřiceti titulů periodik, k prezenční nebo absenční výpůjčce nabízí přes sto multimediálních nosičů. Knihovní fond tvoří téměř 50 tisíc svazků, v minulém roce se uskutečnilo 74 474 výpůjček knih a časopisů, služeb knihovny využilo 41 532 uživatelů, pro 122 čtenářů byla zajištěna meziknihovní výpůjční služba. Proběhlo 130 kulturních a vzdělávacích akcí – besed, přednášek, jazykových kurzů atd.</p>