čtvrtek
11. července 2024
svátek slaví Olga

Články a komentáře

Články a komentáře

Festival poezie - letos na volné noze

Autor článku: 
Ludmila Kučerová

<p>ČR: Letos už potřinácté připomene Festival poezie výročí narození K. H. Máchy. Během dvou týdnů od 7. do 21. listopadu 2011 proběhne v celé republice na školách, univerzitách, v knihovnách, klubech, divadlech i jinde řada programů zasvěcených poezii. Koordinátorem festivalu je Společnost poezie, která mimo jiné zajišťuje propagaci akcí všech zúčastněných aktérů.</p> <p>Letošní ročník, jehož podtitul zní: „Poezie na volné noze“, se koná za podpory Ministerstva kultury ČR a Magistrátu hl. města Prahy. A přidat se může opravdu každý… Stačí poslat vyplněnou přihlášku mailem do 20. 9. 2011 na adresu: denpoezie@gmail.com.<br />
Vyčerpávající informace včetně přihlášky najdete na stránkách festivalu www.denpoezie.cz. Tak trochu z druhé strany vám akci představíme v rozhovoru s jedním z organizátorů. Ti teď zrovna mají plné ruce práce, ale Martin Zborník zakladatel nejen festivalu, ale i pořádající společnosti, si čas na našich pár otázek našel.</p> <p>V září se bude konat již 13. ročník festivalu Den poezie. Můžete, prosím, stručně popsat historii festivalu a jeho vývoj?</p> <p> Ptáte-li se na Den poezie, jak vznikl, nejlépe by Vám odpověděla Bernie Higgins, jediná zakladatelka, která s námí každoročně trpělivě Den poezie dodnes připravuje. První den poezie byl oslavou zahájení Poezie pro cestující – výstavy básniček v pražském metru. Stalo se tak v den narozenin Karla Hynka Máchy 16. 11. 1999. U zrodu myšlenky stála právě Bernie s Renatou Bulvovou a Klubem 8. Lidem se tehdy akce líbila, a tak se obě zakladatelky rozhodly dalším rokem festival zopakovat. Šlo tedy skutečně o jeden Den poezie. Díky velkému zájmu lidí se postupem let akce rozrůstala až do dnešní podoby. V loňském roce se Den poezie konal ve 39 městech, akci přijeli navštívit známí básníci asi z 11 zemí (historii pořadů od počátku do současnosti naleznete na www.denpoezie.cz)<br />
Duší a srdcem festivalu je spolupráce desítek aktérů po celé naší republice, kteří ve svém volném čase uspořádají v období konání festivalu vlastní poetický pořad. Koordinátorem festivalu je Společnost poezie. Hlavním cílem festivalu je nejen propagace poezie mezi veřejností živou formou a vnesení dalších barev do leckdy nevlídného listopadového podzimu, ale také zájem upozornit na všechny schopné a užitečné lidi, kteří každoročně něco pěkného v kultuře pro veřejnost pořádají.<br />
Každý ročník Dne poezie je díky fantazii rozličných aktérů jiný – je vyhlášeno téma, na které lidé připravují pořady přednesu poezie, výstavy poezie, divadelní představení či různá jiná nápaditá vyjádření pohybem, slovem atp. Každoročně sestavujeme do tiskové podoby programy jednotlivých regionálních aktérů, plakáty k výlepu, upozorňujeme na jednotlivé akce média.<br />
Vzhledem k tomu, že jsou vytištěné programy všech aktérů rozesílány na všechna místa dění a tam vlastními aktéry distribuována dál, lidé na jednom konci republiky se tak dozvídají o zajímavých akcích a lidech z konce druhého. Navíc díky naší spolupráci s národními a mezinárodními kulturními organizacemi přijíždí festival každoročně navštívit jak naši známí básníci, tak i řada předních poetů ze zahraničí.<br />
Jsme vděčni každoroční podpoře Českého rozhlasu, tisku i věrnosti televizních stanic, které vysílají záznamy z jednotlivých akcí.</p> <p>Jak je to s financováním festivalu?</p> <p>Každý, kdo se v kulturní oblasti déle pohybuje, ví, jak je těžké sehnat peníze. Obzvláště, pokud se jedná o akce orientované na poezii. Odměnou proto není a nemůže být honorář, ale čistě dobrý pocit ze setkání s lidmi, kterým je poezie blízká, a z toho, že něčím přispěl k rozvoji kulturního dění. Po té finanční stránce jsme po řadu let vděčni zejména Ministerstvu kultury a Magistrátu hl. města Prahy, kteří nás každoročně podporují. Zejména díky nim máme možnost zajistit jednotlivým aktérům kvalitní propagaci jejich akcí. Dále vděčíme i zúčastněným kulturním národním i mezinárodním institucím a knihovnám, díky kterým festival každoročně hostí řadu známých našich i zahraničních básníků, a věrnosti médií, která o dění kolem festivalu veřejnost pravidelně informují.</p> <p>Kolik lidí pracuje na organizaci akce?</p> <p>V tomto směru bych rád na prvním místě jmenoval hlavně organizátory jednotlivých regionálních akcí, kterých jsou desítky. Koordinátor festivalu, Společnost poezie byla založena v roce 2006 Bernie Higgins, Zorou Šimůnkovou a mnou. Velkou posilou nám byl Josef Straka, který se k nám časem přidal, a který i o dovolené jezdí navštěvovat literární festivaly. Letos nám s přípravami festivalu pomáhají i Lenka Hábová z redakce Totem.cz a Tomáš Čada z H_aluze.</p> <p>Můžete už nyní prozradit, z kolika obcí máte přihlášky, a uvést nejzajímavější místa, kde se bude festival konat?</p> <p>Včera jsem se byl podívat například v Městské knihovně Sedlčany, kde paní Alena Budková se svými kolegyněmi připravuje každoročně řadu krásných akcí pro Sedlčansko. Letos prý plánují pro děti lampiónový průvod, strašidélka poezie v knihovně, vyslání draků s básněmi k nebi a jiná hezká překvapení. Řada aktérů si povšimla, že 7. listopadu oslaví K. J. Erben své 200. narozeniny. V tomto směru připravujeme v sobotu 5. 11. přímo u hrobu Erbena na pražských Olšanech bohatý program ve spolupráci s Maticí českou, kulturním magazínem Totem, Společností pro starou Prahu a kulturním magazínem Tvar.<br />
Erbenovi věnují celý večer i v městké knihovně v Chodově. Do Nové Včelnice zavítá Vlak básníků, následovaný tajemným programem na zdejším zámku. Řadu básníků od nás i ze zahraničí budete moci potkat v Trick baru pražské Malostranské besedy a v Domě čtení Městské knihovny v Praze.<br />
V Brně proběhnou zajímavé poetické akce na zdejším Gymnáziu na Slovanském náměstí. V současné době (k 18. 8. 2011) k nám došly přihlášky asi z 11 měst. Ze zkušenosti ale víme, že většina přihlášek chodí až před uzávěrkou.</p> <p>Letos je Rok dobrovolnictví. Když pominu, že vy sami se jistě do kategorie dobrovolník řadíte, máte nějaké zkušenosti s dalšími?</p> <p>V naší zemi máme poklad – a tím je ona ve vaší otázce zmíněná řada dobrovolníků. Pracoval jsem v několika zahraničních společnostech, a myslím si, že tato vlastnost není ve světě v takovéto míře, jako u nás, samozřejmostí. Defacto všichni, kteří něco pěkného v rámci festivalu pořádají, činí tak čistě ve svém volném čase, nad rámec svých běžných povinností, z lásky pro věc a bez očekávaní honoráře. Nezbývá, než-li doufat, že tato krásná vlastnost našemu národu vydrží i nadále.</p>

mARTina aneb Na okraj dvouletého uzavření muzea krajky ve Vamberku

Autor článku: 
Josef Krám

<p>VAMBERK: Krajka je s s Vamberkem spojena od 17. století; můžeme vzpomenout např. Magdalenu Grambovou a mimořádné úspěchy vamberecké krajky na světových výstavách EXPO Brusel 1958 a EXPO Montreal 1967. Dokládá to také Muzeum krajky, které najdete v památkově chráněné budově z roku 1916 hned pod Husovým náměstím. Ovšem od začátku letošního srpna je kvůli přestavbě za 36 milionů korun (mj. z evropských peněz) na dva roky uzavřeno.</p> <p>Jako návštěvník Vamberka jsem našel muzeum zavřené, a když jsem hledal informace v městském infocentru, měl jsem rovněž smůlu. IC má v úterý a ve středu zavřeno, stejně tak v sobotu od 15 hodin a v neděli po celý den taky. A já přijel v neděli, tak jsem hledal náhradu a našel jo hned v budově muzea krajky: jmenuje se mARTina<br />
V tom malém krámku mARTina s potřebami pro krajkářky je skutečná Martina, etnografka tohoto muzea. Loni byla kurátorkou výstavy “Mantily španělských dam”, letos autorské výstavy Anny Halíkové z Prahy s názvem ”Moje malá inventura” a “Církevní rok” ve výstavní síni Muzea a Galerie Orlických hor. Od poloviny září bude v rychnovské Orlické galerii výstava řemeslníků z tohoto regionu, krajku tam bude zastupovat její maminka Jana Štefková.<br />
Ale co je důležité, ona opravdická Martina umí návštěvníkům uzavřeného Muzea krajky o krajce zajímavě a zaníceně vyprávět a doslova je pro krajku nadchnout. Mimo jiné podává již patnáct let informace návštěvníkům tohoto muzea, předvádí výrobu paličkované krajky atd. a po celou tuto dobu tak plnila a plní také funkci IC zdarma s tím rozdílem, že si všechny propagační materiály shání sama.<br />
Teď, když je muzeum zavřené, trpělivě zklamaným návštěvníkům vše vysvětluje a nabízí prohlídku krajek v prodejně, kde je také vystaven exponát Muzea krajky „Sen noci svatojánské“ od přední české výtvarnice Milči Eremiášové. A nutno podotknout, že mARTina bude otevřena po celou dobu rekonstrukce muzea, v turistické sezóně i v sobotu a v neděli.<br />
Kdo je ona Martina, příjmením Rejzlová? Absolventka oboru etologie a muzeologie Masarykovy univerzity Brno, která se v roce 2005 jako studentka 3. ročníku na pozvání japonské strany zúčastnila v Tokiu výroční 30. Hobby show 11.- 13. května 2005. Akci, jež byla věnována řemeslům a volnočasovým aktivitám, kdy zároveň s prezentací vystavovatelů si návštěvníci mohli sami vyzkoušet předváděná řemesla, navštívilo 150 tisíc návštěvníků. Kromě japonských vystavovatelů se jí zúčastnili i zástupci z ostatních světadílů. Z Evropy jako jediná prezentovala paličkovanou krajku Martina. Do Japonska přivezla na ukázku kolekci paličkovaných šperků a dalších krajek své maminky Jany Štefkové. Vedle ukázky paličkování si japonští zájemci mohli techniku paličkování sami vyzkoušet. Během akce se konaly dvouhodinové ukázkové kurzy, k ruce měla dvě japonské krajkářky, členky mezinárodní organizace krajkářek OIDFA. To proto, že i v Japonsku se najdou ženy, které paličkují.<br /> „Moje přijetí mělo velký ohlas, během zahajovacího ceremoniálu jsem pozdravila všechny účastníky v češtině – to na výslovnou žádost hostitelské strany – a byla jsem přijata ředitelem pořádající společnosti. Japonští návštěvníci velmi oceňovali paličkování jako tradiční řemeslo, neboť v této technicky vyspělé zemi si ruční práce nesmírně cení. Některé návštěvníky tak zaujalo, že se vydrželi dívat i desítky minut. U našeho stánku s krajkami bylo stále plno i ve chvílích, kdy na hlavním pódiu probíhala největší show – nový chodicí robot od firmy Honda,“ dodala po návratu.<br />
Její matka Jana Štefková z nedalekých Merklovic, místní části Vamberka, je světově proslulá krajkářka (prezentovala své práce na EXPO 2000 v Hannoveru) mj. nositelka ceny Zlatý kolovrat 2005 za mimořádný přínos v oblasti lidové kultury a lidové tvorby. Pro tuto krajkářku par excellence, která je nositelkou Grand Prix v soutěži na téma „oděvní doplněk jako šperk“, konané v rámci světového kongresu OIDFA (Organisation internationale de la dentelle au fuseau et l´aiguille), to bylo další z prestižních ocenění. Tam soutěžila s paličkovaným čepcem z pravého hedvábí a stříbra a Grand Prix získala za originální nápad, vynikající výtvarné i řemeslné zpracování i celkový estetický dojem; tehdy jí ho předala choť premiéra Viktorie Špidlová. Úspěch to byl o to větší, že čtyři z dalších prvních cen získaly její italské žákyně. V rámci doprovodného programu tohoto kongresu byla také vyzvána k uspořádání autorské výstavy, která se pak konala ve vamberském Muzeu krajky a slavila obrovský úspěch.<br />
Připomeňme i další její ocenění – to první ve Strážnici na výstavě „Lidová řemesla a lidová umělecká výroba v České republice“, kterou uspořádal Národní ústav lidové kultury. Tam nebyla nikomu udělena první ani druhá cena, ale několik vybraných nejlepších řemeslníků získalo Cenu NÚLK. Dalším oceněním byla 1. cena za lněnou soupravu s ručně paličkovanou krajkou v designerské soutěži Českého národního podniku, s hlavním tématem „stolní dekorace – inspirace tradiční řemeslnou tvorbou“, do níž bylo přihlášeno 50 prací. Odborná komise ocenila na vítězném artefaktu užití náročné tradiční technologie, precizní zpracování, vyvážené a výtvarně kvalitní řešení a celkovou kompozici.<br />
Nenápadná skromná návrhářka a realizátorka moderní paličkované krajky patří mezi několik málo českých výtvarníků, které ředitelství Světové výstavy v Hannoveru vyzvalo, aby na ní představili své práce v pavilonu naší republiky. A tak ávštěvníci mohli obdivovat především její originální paličkované šperky, jakými jsou náhrdelníky, náramky a náušnice. Krajky Jany Štefkové, charakterizované novým pojetím, nápaditostí, vzhledem, vzory i originálními materiály, patří mezi špičkové práce v tomto oboru na světě. S jejím uměním se mohli seznámit mj. v severoitalském městečku Fagagna, v holandském Rodenu a v centru finského krajkářství Fauně, dále pak svoje dílo představila v jihlavském Domu Gustava Mahlera, v rámci výstavy Umění řemesla, přichystala výstavu pro Hradec Králové a velkou reprezentativní autorskou výstavu v Třinci. Letos prezentovala svoje umění v Galerii Kruh Blansko, Muzeu východních Čech v Hradci Králové na nádherné výstavě „Zlatý kolovrat“ a v Městském muzeu Ústí nad Orlici „Kouzlo krajky“.<br />
„Zapůjčila jsem některé ze svých paličkovaných betlémů na výstavu XVII. světového kongresu betlémářů, který se konal v Hradci Králové. Je mi ctí, že můj největší, 120 cm vysoký betlém zakoupilo Muzeum betlémů ve Španělsku,“ dodala Jana Štefková, jíž byla loni udělena cena „Zlatá palička“ v rámci V. bienále české krajky v kategorii interiérové a oděvní krajky za dílo „Hra se čtverci II“.</p>

Informační a kulturní platforma pro česko - německou spolupráci

Autor článku: 
Ludmila Kučerová

<p>SCHŐNSEE: Centrum Bavaria Bohemia Schönsee (CeBB) oslavilo letos v březnu 5 let své existence. Je institucí a kontaktním místem pro kulturní spolupráci mezi Českem a Bavorskem se sídlem v přebudovaném objektu bývalého obecního pivovaru města Schönsee. Za pět let svého působění se CeBB stalo uznávanou kulturní točnou, informačním centrem, místem propojování a kooperačním partnerem jak na české, tak i bavorské straně.</p> <p>Na našich webových stránkách najdete nejednu informaci o akcích, které CeBB pořádá, a tak jsme se chtěli dozvědět trochu více ze zákulisí organizace. Na naše otázky odpověděl Mgr. Václav Vrbík, zástupce vedoucího projektu a reprezentant Plzeňského kraje. A protože Centrum poskytuje také možnost výkonu dobrovolnické služby, poslední otázku jsem směřovali na Zuzanu Tejnickou, která ji zde absolvovala, a za pár dní pro ni tato přínosná zkušenost, jak se dočtete níže, skončí. </p> <p>Jakou právní formu má CeBB? </p> <p> Zřizovatelem CeBB je obecně prospěšný spolek Bavaria Bohemia. Spolek má představenstvo, složené z Němců a Čechů, které je v pravidelném kontaktu s vedením CeBB. Významným českým partnerem je Krajský úřad Plzeňského kraje, který prostřednictvím Západočeského muzea v Plzni do CeBB vysílá od r. 2006 svého zástupce.</p> <p>Získává Centrum kromě peněz od zřizovatele také další finanční podporu, např. od státu či kraje, sponzorů, z EU? </p> <p>Aktuální financování probíhajícího projektu Kultur ohne Grenzen/Kultura bez hranic (českým partnerem projektu je Západočeské muzeum v Plzni) je zajištěno z programu Cíl 3 EU, dále přispívají samosprávné celky, sponzoři a členové spolku Bavaria Bohemia.</p> <p>Centrum vzniklo se zaměřením na vzájemné informování a spolupráci s ČR – jaké byly začátky této spolupráce, a jak je to v současnosti?</p> <p>Na začátku bylo třeba přesvědčit především obyvatele Schönsee o smysluplnosti existence CeBB. Díky bohatému přeshraničnímu programu, který zahrnuje cca 80 kulturních akcí ročně, úspěšně fungujícím internetovým stránkám www.bbkult.net, které středisko provozuje a které nabízejí možnost bezplatné registrace kulturních aktérů a akcí, žádané zprostředkovatelské činnosti mezi českými a bavorskými sousedními regiony na poli kulturním, ale i díky zdařilé architektonické přestavbě bývalého obecního pivovaru, se to podařilo.</p> <p>Jak se překonávají jazykové bariéry?</p> <p>Většina akcí CeBB, jakož i jím provozovaný web, jsou dvojjazyčné. Navíc je stále více Němců, kteří se učí česky. Na podporu češtiny pořádá CeBB i rychlokurzy českého jazyka. Jazykovou bariéru jako takovou tedy v CeBB v podstatě neznáme. Zbývá jen věřit, že poněkud krátkozraké upozaďování němčiny na českých školách nebude mít dlouhého trvání.</p> <p>Je snadnější spolupráce s mladou generací, než s těmi dříve narozenými?</p> <p>Obecně bych řekl, že je pro námi pořadané akce snadnější nadchnout střední a starší generaci. O to větší výzvou pak je oslovovat generaci mladší, o což se také snažíme.</p> <p>Na otázku poslední odpovídá Zuzana Tejnická://</p> <p>Můžete, prosím, našim čtenářům sdělit jak jste se o možnosti vykonávat v CeBB dobrovolnickou službu dozvěděla, kdo Vás vyslal, za jakých podmínek, na jak dlouho, a čemu se v centru věnujete?//</p> <p>Centrum Bavaria Bohemia (CeBB) v bavorském Schönsee je od září 2009 hostitelskou organizací programu Evropské dobrovolné služby (EVS – European Voluntary Service). Vysílající organizací je v tomto případě Koordinační centrum česko-německých výměn mládeže Tandem Plzeň.<br />
Program EVS je určený pro mladé lidi ve věku 18 – 30 let (výhodou je, že nemusíte být vůbec student) a umožňuje absolvovat až roční stáž v různých kulturních nebo neziskových institucích v zahraničí.<br />
Dobrovolník pracuje v hostitelské organizaci bez nároku na honorář, ale má zdarma zajištěno ubytování a stravování (nebo je mu příslušná částka vyplácena v hotovosti) a dostává také kapesné (pro rok 2010/11 pro Německo to bylo 105,– EUR měsíčně). Dobrovolník pracuje maximálně 35 hodin týdně a má rovněž nárok na jazykový kurz zdarma.<br />
Můj projekt v CeBB začal v listopadu 2010 a končí nyní k 31. 8. 2011. O možnosti absolvovat EVS v CeBB jsem se dozvěděla ze studentských webů s informacemi o možnostech studia a pobytů v zahraničí. Loni v létě jsem dokončila vysokoškolské studium (FSV UK žurnalistika) a chtěla jsem vyrazit někam na zkušenou do zahraničí. Popis EVS projektu v kulturním česko-německém centru se mi velmi líbil, vidina zdokonalení se v němčině byla rovněž lákavá, volba byla tedy jasná.<br />
Obecně bych to shrnula tak, že všechny mé činnosti v CeBB se týkají oblastí kulturního managementu a public relations. Mezi mé úkoly patří například: psaní tiskových zpráv o našich kulturních akcích, komunikace s médii, vytváření kulturních přehledů a propagačních letáků a plakátů, psaní a překlady textů pro dvojjazyčný portál bbkult.net, správa blogu na portálu bbkult.net, focení a vytváření fotogalerií, organizace pravidelného česko-německého štamtiše v Schönsee a pomoc při organizaci většiny akcí CeBB.<br />
Za podpory mé hostitelské organizace se mi podařilo během pobytu v Schönsee realizovat i několik vlastních projektů v rámci EVS, například promítání českého filmu Venkovský učitel (Der Dorflehrer) od Bohdama Slámy v místním kině Oberviechtach. Navíc máme v CeBB také turistickou informační kancelář s materiály o českých a bavorských příhraničních regionech, takže občas pomáhám i s poskytováním turistických informací.<br />
Celkově jsem s mým EVS-projektem v CeBB spokojena, moje očekávání byla naplněna. Získala jsem mnoho nových zkušeností, navázala cenné kontakty, které jistě i v budoucnu zúročím. Moje znalosti němčiny se rovněž výrazně zlepšily. Evropskou dobrovolnou službu bych mladým lidem vřele doporučila jako dobrou zahraniční zkušenost.</p>

Z města do přírody, od reklamy k umění

Autor článku: 
Markéta Vrabcová

<p>LIPNICE NAD SÁZAVOU: Výtvarníka, sochaře a šperkaře Petra Poltavce přivedla k volné tvorbě zajímavá vnitřní proměna. Dlouhou dobu se živil jako grafik v oblasti reklamy, ale nakonec jej touha tvořit skutečné umění odvála z města na venkov, kde vlivem krásné přírody jeho snažení dostalo opět novou živelnost a energii. V našem rozhovoru se nám svěřil s důvody, které jej k této změně přiměly.</p> <p>Před časem jste se odstěhoval z Prahy na Vysočinu do malé vesničky Lipnice nad Sázavou. Jaké je to z hlediska inspirace, opustit ruch hlavního města a odstěhovat se na venkov? </p> <p>Zřejmě zásadní pro mě byly pocity, kterými mě naplňoval pobyt v přírodě. Být obklopen stromy, procházet se po louce a citlivě našlapovat na ty nádherný rozmanitosti tvarů a barev ve formě rostlin, keřů, stromů, a rovněž všech dalších vyšších forem od hmyzu, přes zvířata, po lidi, a Bůh ví co dalšího… Myslím, že člověk jako tvor, který má v sobě pravděpodobně vtisknuty všechny ty formy života, které mu předchází, a možná i svoje nastávající, si potřebuje tyto věci připomínat, být v jejich přítomnosti, dotýkat se jich, vnímat je svými smysly, cítit jejich vůni, zaznamenávat jejich jemné vyzařování, které ho občerstvuje a nějakým způsobem k němu promlouvá, mění ho. Každý to určitě někdy poznal, co s ním živá příroda dělá. Přirozená krása, divokost přírody, všechny ty jakoby samo se dějící procesy. Ta lehkost a surovost zároveň.</p> <p>Ale i v Praze jste žil v takové části, kde je ještě dostatek přírody…</p> <p>Ano. Žil jsem v té době v Praze v Suchdole. Jezdil jsem na kole do práce do Holešovic přes Stromovku. Smyslem mého uměleckého vyžití, i když to možná bude znít divně, byla toho času reklamní činnost. Svět počítačů, který se mi už v raném věku dařilo velice lehce dobývat, zkoumat a ovládat, a který mě hodně bavil, se pro mě stal každodenní důležitou součástí. Dá se říct, že jsem spoustu svojí životní energie a inspirace „vystřílel“ někam do éteru kolem toho přístroje, protože nepředpokládám, že by ten stroj dokázal pojmout to, co jsem do něj vkládal. Vytvářel jsem různé návrhy plakátů, webů, bannerů, animací… Vynaložil jsem veliké úsilí, abych dosáhl dokonalostí v detailech, které běžný uživatel vnímá spíše podprahově. S tím začaly přicházet i nepříjemné pocity vyčerpanosti a počítač se pomalu ale jistě, pro mě osobně začal stávat zhmotněním tůně, ve které člověk může utápět svoji pravdu, city i živost. Tehdy jsem žil hodně ve virtuálním světě. Shodou dalších okolností ve mně vznikla touha opustit tuto práci, opustit toto město a přiblížit se sám sobě. Jakoby nebylo žádné tak silné pouto, které by mě udrželo.</p> <p>A jak se situace vyvíjela dál?</p> <p>Odjel jsem na malou dřevěnou chatku, která mi byla po dva roky základnou. Rodinná chatka, vedle které již řadu let budujeme velkou chalupu. V té době jsem se ještě stále živil prací na počítači. Přes své opojení přírodou jsem po večerech pracoval na korporátních identitách firem a reklamních návrzích připojen na místní nedlouho zřízenou bezdrátovou síť asi pro třicet obyvatel této vesnice. Kromě toho jsem začal vyrábět šperky ze dřeva, polodrahokamů, kovu se smaltem a také jsem vytvořil několik nástěnných vyřezávaných „parket“ se vsazenými kameny a nějaké obrazy a ucelený soubor počítačových kreseb nazvaných Klikyháky, které byly později vystavené v pražském divadle Ponec. Stále více jsem byl fascinován prací s hmotou a s přírodním materiálem. Člověk se do určité míry ponoří do tvoření. Tělo, jako nástroj ducha, je v pohybu. Je zapojeno mnoho svalů, s jemností a citlivostí se pohybují a něco vzniká. Daří-li se udržet pozornost, výsledek může být fascinující. </p> <p>Také jste o sobě zmínil, že jste samouk. Jak jste se vlastně dostal k umělecké tvorbě? Měl jste možnost u někoho umění alespoň chvíli studovat?</p> <p>Mohu o sobě říct, že jsem samouk. I když se tato situace podstatně mění zejména v souvislosti s mým vztahem k ostatním lidem i k sobě samotnému. Většinu života jsem částečně ukryt ve svém vlastním světě. Skrze vlastní hodnoty pozoruji skutečnost a poměřuji, co je a není důležité, zajímavé. Můj vnitřní svět je založen spíše na intuici a citu, než na rozumu. A tak se často nesetkávám s pochopením. Protože svět kolem je relativně tvrdý. Moje lety budovaná ochranná skořápka niterného světa, mě v důsledku oddělila i od toho jemného, citlivého, vášnivého světa okolo. A to mluvím především o lidech a lásce k nim. Proto taky ten úprk z města, do samoty odříznutého místa, kde člověk není vyrušovaný a zneklidňovaný jinými lidmi. Stejně tak ani potěšený či obohacovaný. Na řadu věcí si přicházím sám, nehledám nikoho, od koho bych se učil. Ale po delší zkušenosti si stále více uvědomuji, že je to velká škoda. Právě tím je ta samotná zkušenost pro mě velice cenná. Mohu si díky ní připomínat a jakoby znovu vnímat, co to znamená být ve vztahu se světem a lidmi, prožívat něco společně. Být jeho součástí, tak jak to má každý v sobě dané, že nejsme odděleni. Máme velikou moc věci měnit a vytvářet, budovat a podporovat krásu tohoto světa. To, že je člověk otrokem svého myšlení a potlačí cit a svůj opravdový vztah k planetě, sobě samému, vesmíru, a vystupuje jako narušitel, je stránka jiná. A mám takový pocit, že lidstvu bude nastaveno zrcadlo, které mu připomene proč vlastně existuje. </p> <p>Ve své tvorbě se nyní věnujete výrobě šperků z přírodních materiálů i drahých kovů, kresbě, malbě, počítačové ilustraci, práci se dřevem, tvorbě a restaurování kamenných soch. Jaká oblast tvorby vás nejvíce těší?</p> <p>Je pravda, že jakoby nevydržím u jedné činnosti a pořád hledám, co bych mohl dlouhodoběji dělat a odevzdal se tomu naplno. Tím, že jsem si toho zkusil víc, mám alespoň větší možnosti a mohu tak tvořit například za nepřízně počasí uvnitř dílny – vyrábět šperky, kreslit, malovat, a za krásného počasí sekat do kamene, stříkat airbrushovými pistolemi větší obraz a podobně. Je to také závislé na náladě a tvořivém náboji. Občas něco zkusím a jsem nesoustředěný, tak se pustím do něčeho jiného. Jako je třeba procházka lesem směrem ke hradu zde na Lipnici nad Sázavou, kde momentálně žiji. Dám si třeba na náměstí pivo v hospůdce pod hradem. V časech, které jsem trávil na samotě u lesa, mi došlo, že moje tvorba, ač jsem si to dříve neuvědomoval, je plná touhy po lidskosti, po životě, po komunikaci a bytí s ostatními. To je zřejmě přirozeností člověka. Tvořím-li, jsem rád nerušený a koncentrovaný. Ale má tvorba je zřejmě nějakým způsobem závislá na pozornosti lidí. Jako bych se skrz ní dělil s ostatními, vyjadřoval se. Ať je to cokoli, co vytvořím, těší mě, když si to někdo oblíbí, začne to pro něj něco znamenat. I když ho to osloví ihned anebo časem. Ještě stále svoje věci držím spíš pod pokličkou, než bych je vystavoval na světlo světa. Možná je to strach z kritiky, neúspěchu, nepochopení, anebo naivní představa slávy, kterou člověk nemusí unést, a co teprve stát se jen prvkem, obchodním artiklem trhu. Balíčkem se jménem. Nevím, co je možné, ale všechno má svůj čas. Tak momentálně žiji napůl zklamán z nedostatečného úspěchu, a napůl hnán radostí z toho, že se věnuji tomu, co miluji a bytostně musím dělat. Ženu tu svojí bárku dál a snažím se chytat vítr do plachet. Vidím na horizontu stále více dalších mořeplavců, a dělá mi radost se k nim přibližovat.</p> <p>Co si myslíte o podpoře umělců státem v Česku?</p> <p>K tomu se nemůžu konkrétně vyjádřit. Popravdě jsem se zatím nepokusil prorazit bariéru, která mě od okolního světa odděluje. Proto nemám zkušenosti s prodejem, ani veřejnými zakázkami. Svých obrazů si cením, ale širší veřejnost je ještě neviděla. Veřejných zakázek se neúčastním. Přesně nevím, co bych vlastně mohl nabídnout. Moje tvorba zatím nebyla podrobena nějakému odbornému posudku, a co jsem kdy slyšel od lidí, kteří se vyjadřovali k mým obrazům, mě nikdy nepřesvědčilo o tom, že by pro ostatní lidi moje díla měla cenu. Pokusím-li se vcítit do situace v Česku, je to tady podle mě ještě „zazděný“. Masa lidí, myslím, ještě není dost otevřená novým věcem, určitému svobodnějšímu projevu. Vlivům ze zahraničí a podobně. I když je to zas viděno z mé užší perspektivy. Podle mě se do povědomí lidí dostávají umělci, kteří mají nějakou podporu, někdo je zviditelní a ukáže ostatním. To je dobré. Jinak šance „malých“ tvořivých lidí není valná. A časy jsou pro mnoho lidí těžké. Ač umění svět pozvedá k výšinám nebes, běžní lidé často nemají dost natažené ruce, aby toho daru dosáhli.</p> <p>Prodáváte svá díla?</p> <p>Mám jen úzký okruh lidí, kterým svoje věci nabízím. Šperky, které vyrobím, vozím při sobě, a nabízím je, kde mě napadne. Není to nějaká oficiální cesta, ale osobní kontakt funguje asi nejlépe. Pokud ode mě někdo něco koupí, s největší pravděpodobností mě minimálně viděl, měl se mnou nějaký kontakt. I když moje obrazy a další díla promlouvají samostatně, jejich hlas je pro lidi o mnoho hlasitější, když mě nějak poznají. Také moje tvorba není pro všechny, ale pro koho vlastně je, a proč vzniká, to jsem si ještě neuvědomil. Snad mi jednou někdo řekne, jak to je. Ale taky tu u toho vysvětlování už nemusím být, ale to je asi často úděl umělců, a jestli i já mezi ně patřím, Bůh ví.</p> <p>Plánujete v brzké době nějakou výstavu?<br /> Rád bych se věnoval olejomalbě. Mám několik natažených pláten a už jen čekají, až se do nich pustím. Tak si na jejich vystavení ještě musím počat. Věci, které mám hotové, už většinou vystavené byly, ale mám v plánu je ještě ukázat. Například u čtyř obrazů mám představu prostoru se čtyřmi stěnami, na kterých by visely. Měly by ten prostor oživit, stát se jeho součástí. Jestli to má být v galerii, kavárně, nějaké hale, to ještě konkrétně nevím.</p> <p>Více info na:<br /> http://www.fotopoltavec.cz/petr<br /> http://www.fler.cz/qp</p>

Cihly vydávají svědectví

Autor článku: 
Petr Jakubíček

<p>CHŘÍČ: Dá se odhadnout, že na konci 19. století u nás vyráběly tisíce cihelen kolkované (značkované) cihlářské zboží – a přitom neexistuje žádné soustavné zmapování této činnosti, po celá desetiletí se nápisy a značkami na cihlách nikdo nezabýval. V tehdejší literatuře se objevují tak nanejvýš reklamy na písmena a znaky do cihlových forem. Ani ve specializovaných časopisech té doby (např. „Cihlářský věstník“ (!) není ani jeden publikovaný obrázek, natož pak katalog značek.</p> <p>“Jsme posedlí svojí historií, a pro potřeby ´budoucnosti´ je zachováváno kde co. Ale tak, jako jsou na sítnici slepé skvrny, tak jsou i slepé skvrny v naší historii“ říká Josef Štogr, který připravuje výstavu o značených cihlách.<br />
A tak je na nadšencích, sběratelích, aby zachraňovali to, co se čas od času dostane na světlo světa: cihly totiž i se svými znaky čekají na to, až si jich při rekonstrukcích někdo všimne, vyloví je ze stavebního odpadu a dá na piedestal. A že z nich začne vytvářet kolekci, která je svědectvím o tom, jak se ke své práci stavěli naši předkové.<br />
Po polovině 19. století nastal podstatný zlom – doposud byly cihelny zpravidla jen „panské“, bylo na ně třeba koncesi, kterou nebylo snadné získat. Po vzniku nového obecního zřízení se cihlářství stalo volnou živností a cihelny zakládal kde kdo – a úroveň cihlářského zboží byla také velmi různorodá. Není proto divu, že si jednotlivé cihelny značkovaly svoje zboží. Staré znaky koncesovaných (většinou šlechtických) cihelen, zpravidla s erbem nebo složitým znakem, byly vystřídány jmény nebo iniciálami majitele, nápisy (zejména názvy obcí u obecních cihelen), jednoduchými znaky, jimž sice dnes nerozumíme, ale které byly zřejmě v okolí snadno dešifrovatelné.<br />
Toto období trvalo přibližně padesát let. Pak se prosadila strojní výroba cihel, hlína se přestala pěchovat do forem – a s tím skončilo období, které nás zajímá.<br />
„Cílem této výstavy ale není seznámit se základními typy značek a kuriozitami, předvádět rozsah jedné konkrétní sbírky značkovaných cihel. Na cihlách lze leccos ukázat, znaky jsou autentickým svědectvím o své době, o tom, co bylo improvizací a co záměrem, ale je tu také svědectví o naší vlastní době: staré cihly jsou znovu používány a značky na nich se stávají dekorativním prvkem,“ dodává k tomu Štogr. </p> <p>Unikátní výstavu značkovaných cihel nabízí Regionální muzeum Chříč<br />
Slavnostně se otevře 13. srpna v 16:30 v pivovaru v Chříči v rámci letního festivalu Křič Fest. Potrvá do října 2011. </p> <p>Individuální prohlídku je možné domluvit s o.s. Propolis.<br />
Kontakt: www.propolis-os.cz, Petr Jakubíček, tel:603216581</p>

Umělecké mámení mezi poli a loukami

Autor článku: 
Markéta Vrabcová

<p>VÝHEŇ: Svět štětců a barev učaroval v mládí nejednomu z nás. Těm, kterým toto kouzlo vydrželo až do dospělosti, často určilo i budoucí povolání. Jednou z takto očarovaných je i absolventka pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové, malířka Pavlína Lörinczová. Svoji cestu za uměním nám poodhalila v rozhovoru.</p> <p>Narodila jste se v Písku, kde jste vystudovala i gymnázium. V Praze jste potom pokračovala ve studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v oboru malba. V současné době žijete a tvoříte ve Výhni. Proč jste se odstěhovala na venkov? </p> <p>Důvod k přestěhování z města na venkov byl jednoduchý. Můj manžel i já chceme žít a tvořit na volné noze, nechceme být závislí na nutnosti stabilního výdělku. Bydlíme na vlastním statku, žilo zde několik generací našich předků. </p> <p>Proč jste se rozhodla věnovat umění na profesionální úrovni?</p> <p>Věnovat se profesionálně umění? Nevím, jestli to mohu takto formulovat, vlastně se umění zcela „profesionálně" věnovat nechci, chtěla bych si uchovat něco „amatérského“. Riziko profesionálního umění je v tom, že podléhá tlakům zvenčí a někdy může sklouznout k rutině. Mám ráda lidové umění, třeba v podobě street artu, naivní umělce a umění dětí. Samozřejmě mám ráda i profesionální umělce, hlavně ty, kteří mají odvahu stále hledat a měnit svůj styl. Věnovat se umění jsem se rozhodla až před maturitou. Jako každé druhé dítě jsem chodila do výtvarky, ale z kroužku jsem odešla a dala jsem přednost jiným zájmům. Na gymnáziu v Písku jsem se seznámila s malířem Františkem Romanem Dragounem. Chodila jsem k němu na hodiny kreslení a začala jsem uvažovat o výtvarném zaměření. Na vysokou školu jsem se nedostala hned po gymnáziu. Absolvovala jsem rok na Střední umělecko-průmyslové škole v Praze v oboru malba a dvouleté studium na Vyšší odborné škole grafické, Knižní ilustrace a grafika. Tato škola byla pro mne důležitá v mnoha směrech, nejdůležitější asi v tom, že jsem zde potkala svého budoucího manžela.</p> <p>Měla jste také již několik výstav v Praze, Milevsku a dalších městech. Můžete porovnat jaké jsou podmínky pro vystavování v Praze a Milevsku a jak se liší v těchto městech podpora umělců městskou samosprávou?</p> <p>Všechny samostatné výstavy, které jsem dělala byly organizovány na vlastní pěst, na instituce jsem se neobracela, takže to nemohu srovnat. Prostory k vystavování je asi snazší sehnat v menších městech, Praha je výstavami přesycená.</p> <p>Věnujete se nejen malbě, ale i ilustraci a tvorbě animací. Jakým způsobem se<br /> tyto oblasti umění navzájem prolínají?</p> <p>Všechny činnosti, kterým se člověk věnuje ho určitě zpětně ovlivňují a nějakým způsobem se tedy do sebe prolínají. Animaci jsem se věnovala v prvním a ve druhém ročníku na VŠUP, ale potom jsem z tohoto ateliéru odešla. Zjistila jsem, že práce animátora je hodně závislá na technice, od kamery přes střižnu, závěrečné zvučení a kresby. Většinu času jsem trávila pod kamerou a u počítače. Animace dává úžasnou možnost rozpohybovat statický obraz a spojit ho se zvukem. Animovaný film ale potřebuje především dobrý scénář a já jsem zjistila, že nejsem dobrým vypravěčem příběhů. To byl další z důvodů, proč jsem z animace odešla. V malbě je člověk více svým pánem. Nepotřebuji techniku, kromě té malířské, stačí mi denní světlo. Jsem svobodná v tématu, nikdo jiný do práce nezasahuje. Malba je vlastně práce s materiálem. Rámy, plátno, štětce, barvy, to vše jsou pro mne věci, kterých se ráda dotýkám. V animaci se po nasnímání kresby pracuje už pouze s daty, v případě počítačové animace jenom s daty. Animovaný film se podobá běhu na dlouhou trať. Je třeba vytrvalost a dlouhodobé zaujetí pro dané téma. Roční práce pak ve výsledku trvá třeba jen několik minut. Malovaný obraz naproti tomu vzniká rychleji, spontánněji, více jako experiment a to mi vyhovuje. Ilustraci se věnuji jen okrajově. V rámci studia jsem absolvovala jeden rok stáže v ateliéru Ilustrace a grafiky, ale na uplatnění v praxi nemám ambice. Animaci, ilustraci a malbu vnímám více jednotlivě, pokud se u mne prolínají tak asi pouze bezděčně. </p> <p>Je lehké v současné době získat v těchto oblastech zakázky? Je možné se tímto způsobem uživit?</p> <p>Animací se dá uživit celkem dobře, ale jak se to vezme. Měla jsem možnost práce v jednom studiu v Čechách a navštívila jsem také jedno animační studio v Turíně. V obou případech šlo o dobře zaplacenou, ale rutinní práci a nechtěla bych se tak živit. Jiná věc je, pokud získáte grant a můžete natočit vlastní autorský film. Dva roky jsem si přivydělávala jako vedoucí animačního kroužku pro děti, a to byla docela hezká práce. Pokud jde o malbu, mým snem není se malováním uživit. Na živobytí si chci vydělat jiným způsobem. Když se náhodou povede něco prodat, vnímám to jako bonus. Živit se uměním by bylo pro mne svazující. </p> <p>Jak vnímáte celkovou úroveň kultury v České republice, co by se mělo například zlepšit v oblasti podpory umělců žijících v menších městech?</p> <p>Myslím si, že instituce dnes nabízejí dostatek příležitostí pro mladé umělce, různé granty, soutěže, stipendia a residenční pobyty. Celkovou úroveň kultury v ČR si netroufám soudit, asi se nedá porovnávat Praha s jinými městy. V Českých Budějovicích (180 000 obyvatel) je například pouze jedna kvalitní galerie pro současné umění. V menších městech se dá narazit na nepochopení, ale zároveň i na velkorysý přístup, záleží to opravdu na lidech, na jednotlivcích.</p> <p>Jaké jsou vaše plány do budoucnosti?</p> <p>Chtěla bych se pokusit o postgraduální stáž v oblasti umění v zahraničí. Do budoucna je pro mne důležité uchovat si čas pro tvorbu a pro rodinu.</p> <p>Více info na:<br /> www.pavlinalorinczova.net</p>

Hrad Helfštýn o.p.s.

Autor článku: 
Magdalena Gladišová

<p>TÝN NAD BEČVOU: Červencový hradní bál, cvočkové sbírky, dalekohled na vyhlídkové věži, prodej zmrzliny, sbírka renesančních kostýmů, vydávání map a pohlednic – to jsou aktivity obecně prospěšné společnosti Hrad Helfštýn. Cílem je jediné – z výtěžku činnosti pomoci hradu Helfštýn v Moravské bráně, a to při financování jeho oprav, budování nových expozic a propagace tohoto největšího moravského hradu.</p> <p>Obecně prospěšná společnost vznikla transformací z Nadace Helfštýn po novele zákona o nadacích. Původní nadace byla zřízena už na začátku 90. let. U jejího zrodu stála tehdejší správcová hradu Marcela Kleckerová a také v té době místostarosta, dnes starosta Lipníka nad Bečvou Miloslav Přikryl. Podle zákona přestala splňovat nadace některé podmínky. “Hledali jsme proto formu, která by umožňovala podobné fungování,” vzpomíná Marcela Kleckerová. “Neuměli jsme objíždět sponzory, proto jsme vymysleli řadu aktivit, které nám pomáhají získat peníze – ať už je to prodej zmrzliny, mincovní dalekohled nebo vydávání map a pohlednic,” přibližuje ještě jednotlivé aktivity bývalá správcová.<br />
Nejprve nadace a později obecně prospěšná společnost pomohly hradu při rekonstrukci například schodišťové tzv. husitské věže nebo při úprave terénu a zpevnění plochy v psinci.<br />
“V letošním roce bychom chtěli pomoci hradu při rekonstrukci poděbradské věže a budování archeologické expozice v tzv. ´černé kuchyni´ na palácovém nádvoří,” říká Miloslav Přikryl, který se letos po mnoha letech opět stal předsedou správní rady o.p.s.<br />
Naproti tomu pořádání Hradního bálu nepřináší obecně prospěšné společnosti žádné finance. Jde o aktivitu propagační, aby případní sponzoři a dárci poznali o.s. a dovzěděli se, jaké má na hradě Helfštýně cíle.<br />
Lidé si za ta léta, co se Hradní bál pořádá, akci oblíbili – je to jedna z mála příležitostí, jak si užít atmosféru nočního hradu.<br />
Obecně prospěšná společnost pomáhá hradu v případech, kdy statut příspěvkové organizace neumožňuje jeho správci, Muzeu Komenského v Přerově, zajišťovat některé funkce. „Na přelomu let 2010 a 2011 byla podepsána nová rámcová smlouva o spolupráci Muzea Komenského v Přerově, p.o. (správce Helfštýna) s představiteli o.p.s. Hrad Helfštýn,“ připomíná ředitel Muzea Komenského Radim Himmler. Díky o.p.s. mohou např. na hradě pracovat dobrovolníci, tzv. Brontíci. Už od 80. let zajíždí na Helfštýn řada dobrovolníků, kteří byli v první fázi provázáni s Hnutím Brontosaurus, a dodnes na toto hnutí navazují. Pomáhají při organizaci akcí, úklidu hradu, ošetřování zeleně. O.p.s. pro ně zajišúje jedinou materiální odměnu – oběd.<br />
Nejen Brontíci, ale i příznivci památky a obecně prospěšné společnosti na hradě osobně vypomáhají. Například jako pořadatelé při velkých akcích, a to bez nároku na jakoukoliv odměnu. Jejich snahy o pomoc vedení hradu při budování kulturního, turistického a společenského centra nejen Moravy jsou úspešné. Na festival uměleckého kovářství Hefaiston se každoročně sjíždějí kováři z celé Evropy i jiných kontinentů, a právě při Hefaistonu je pořadatelská práce dobrovolníků nedocenitelná.<br />
A ještě jedním unikátem se může obecně prospěšná společnost Hrad Helfštýn pochlubit: vlastní sbírku renesančních kostýmů, dnes čítající 90 kusů. Během let je zdarma ušily Miluše Dudková s maminkou, prostudovaly kvůli tomu odbornou literaturu, aby přesně vystihly módu doby posledního Rožmberka, Petr Voka a jeho ženy Kateřiny z Ludanic.</p>

Knihovna ve Veselici udělala skok do 21. století

Autor článku: 
Miloslav Novotný

<p>VAVŘINEC: Novou knihovnou, kterou by jistě chtěli mít i v daleko větších obcích, se může od letošního dubna pochlubit Veselice, jedna ze čtyř místní částí obce Vavřinec ležící nedaleko Blanska. Knihovna je umístěná v komplexu kulturního domu, jehož celkovou rekonstrukci na víceúčelovou budovu zahájila obec v červenci loňského roku.</p> <p>Dílo vzniklo za finanční pomoci programu rozvoje venkova, jako jeden z projektů vybraných k podpoře v rámci I. výzvy vyhlášené MAS Moravský kras v srpnu roku 2009.<br />
Když říkáme, že je to nová knihovna, neznamená to, že se dříve ve Veselici knížky nečetly a nepůjčovaly. Opak je pravdou. O své čtenáře se tady knihovna zajímá už od roku 1920. Bohužel prostory, které jí byly ještě do nedávna vyhrazeny, odpovídaly právě tomuto letopočtu.<br />
Veselická knihovna tedy v dubnu získala nové moderně vybavené prostory. Vedle půjčování knížek v ní lze organizovat i menší besedy, ale také výstavy. Děti se například těší na tvořivé dílny, které pro ně pravidelně už ve „staré“ knihovně chystala knihovnice Olga Hájková.<br />
K vybavení patří dataprojektor s plátnem, koutek pro děti, návštěvníci mohou využít dvě pracoviště s přístupem na Internet. Samozřejmostí je moderní sociální zařízení, které mimochodem dříve chybělo úplně. Olze Hájkové se tak podstatně zlepšily podmínky pro práci knihovny, která vedle půjčování knih a časopisů v letošním roce realizuje projekt Moravský kras náš domov. Ten byl vybraný k podpoře v rámci grantového řízení Knihovna 21. století, vyhlášeného Ministerstvem kultury. Občané Veselice i z okolí se tak mohou těšit na seriál cestovatelských besed, menších výstav tvůrců z regionu, děti pak na tvořivé dílny, výlety a další akce, které knihovna zorganizuje jako součásti projektu zpracovaného vždy na celý rok. Díky uvedeným akcím tak není knihovna jen místem skladování knih a jejich vypůjčování, ale stává se aktivním komunitním centrem Veselice, která má 265 obyvatel.<br />
Knižní fond prošel celkovou revizí a od měsíce května je za pomocí knihovnického programu Clavius REKS přístupný čtenářům i dálkovým přístupem, pomocí sítě Internet.<br />
„Když jsem před čtyřmi roky knihovnu přebírala, dala jsem si soukromý cíl, aby knihovna měla třicet čtenářů. Dnes už jich má osmapadesát. O tom se mi ani nesnilo. Při 265 obyvatelích Veselice je to skutečně hodně,“ řekla Olga Hájková s nadějí, že nové prostory třeba přilákají další čtenáře. Knihovna vede a současně postupně rozšiřuje fond literatury s tematikou Moravského krasu, ale taktéž literaturu vydanou v tomto regionu a okolí. Fond už má 173 různých brožur, ročenek a dalších publikací, jež vydaly v regionu obce, spolky, apod.<br />
Za zmínku stojí, jakým způsobem byly tyto publikace pro knihovnu zajištěny. Mimo to, že je darovaly obce a další vydavatelé, byla část fondu pořízena v rámci akce zvané Veselické knihobraní, která byla v loňském a letošním roce součástí doprovodného programu tradičního Velikonočního jarmarku na rozhledně Podvrší. Jejich dárci za odměnu získali volný vstup na rozhlednu.<br />
Další zajímavostí celého projektu je, že nová knihovna má i dva patrony. Patří k nim veselický rodák Robert Sedlák a rodák z Podomí u Vyškova, univerzitní profesor MUDr. Ervin Černý – Křetínský, DrSc. Prvně jmenovaný byl veselickým písmákem, badatelem a divadelním činovníkem a vykonával také funkci kronikáře. Prof. MUDr. Ervin Černý – Křetínský vedle své profese uznávaného odborníka v oboru ORL, byl neméně vědecky činný v oboru historické geografie. Prozkoumal z tohoto hlediska během čtyřiceti let přes šest set kilometrů čtverečných Drahanské vrchoviny a našel dvaašedesát zaniklých středověkých osad včetně jejich, dnes lesem pokrytých, polností. V tomto oboru publikoval přes sedmdesát vědeckých prací, z nichž je šest knižních. Svému rodnému kraji věnoval sbírku epických básní „Zelený barvínek“.<br />
Myslím, že zejména v dnešní době je dobré si připomínat naše předky, a zvláště ty, kteří po sobě zanechali nesmazatelné stopy, jak v srdcích lidí, tak svými činy. Je pěkné, že se na tyto osobnosti nezapomíná. Uvedení patroni jsou vypodobněni na reliéfu umístěném uvnitř knihovny. Jeho autorkou je výtvarnice Iva Machová z Vavřince, která současně zpracovala architektonický návrh interieru veselické knihovny.<br />
Celkové náklady na novou knihovnu činí přibližně 2,8 milionu korun. Z toho jeden milion uhradila obec ze svého rozpočtu a 1,8 mil. Kč pokryje dotací ze Státního zemědělského intervenčního fondu v rámci Programu rozvoje venkova.<br />
Více informací o knihovně a její činnosti najdete na webu www.knihovna-veselice.cz.</p>

První ročník pěvecké dílny se vydařil

Autor článku: 
Karel Souček

<p>PETROVICE: Ve středu 13. července byl v Petrovicích na Sedlčansku slavnostně zakončen první ročník Středočeské mezinárodní pěvecké dílny. Trvala deset dní a její účastníci se nejen pod vedením zkušených pedagogů zlepšovali ve zpěvu, ale vystoupili i na několika koncertech.</p> <p>Více již v rozhovoru s organizátorem a pedagogem Jaroslavem Mrázkem:</p> <p>Proč jste si za místo konání pěvecké dílny vybrali právě Petrovice?</p> <p>Toto místo nebylo vybráno náhodně. Největší zásluhu na tom má rodina Maštalířů, která v Petrovicích podniká a podporuje tam i kulturní život. Velice vstřícného přijetí a vskutku veliké podpory se nám dostalo také od starosty Petra Štepánka a celého kolektivu obecního úřadu. Pro zdárný průběh pěveckých dílen jsme měli k dispozici nejenom prakticky celý krásný zámeček obecního úřadu, ale také divadelní scénu tamních ochotníků a kůr kostela sv. Petra a Pavla. Tam všude zněl zpěv studentů. Celou akci bychom však nemohli uspořádat bez finanční podpory Středočeského kraje, za což mu patří náš veliký dík!</p> <p>Jak jste se v této obci cítili?</p> <p>Všichni účastníci se zde cítili, bez přehánění, výborně! Měli jsme také možnost poznat okolí Petrovic s pomocí odborného výkladu Jaroslava Klouda, který nás při pěším výletě zavedl do okolních vesnic a vystoupali jsme i 188 schodů na zdejší rozhlednu. Na základě vyjádření všech zúčastněných studentů i organizátorů mohu prohlásit, že se s vysokou pravděpodobností budou v Petrovicích pěvecké dílny za rok opakovat.</p> <p>Kolik studentů se dílny účastnilo, z jakých byli zemí a jakého věku?</p> <p>Nejdříve bych chtěl zdůraznit, že pěvecká dílna se vlastně konala z iniciativy studentů, kteří za mnou přišli s prosbou, abych jim dílnu pomohl po odborné stránce zorganizovat. To vidím jako veliké plus. Té první se letos zúčastnilo 25 studentů ve věku od 17 do 30 let z Čech, Polska, Ruska a Slovenska. Po celou dobu se jim věnovalo pět profesorů sólového zpěvu, konkrétně Andrea Csereklyei z Maďarska, Christina Kluge z Německa, Emilie Sadloňová ze Slovenska, Piotr Jan Lykowski z Polska a za Českou republiku já. Do pedagogického týmu patřili také klavíristé profesor Jaroslav Šaroun, Adolf Melichar a Mikoláš Troup. </p> <p>Co může tato dílna studentům nabídnout a přinést?</p> <p> Studentům přináší nejen možnost konzultovat svůj pěvecký vývoj a případné pěvecké problémy s pedagogy, ale také soustavnou práci. Většinou měli dvě pěvecké lekce za den s pedagogy podle vlastního výběru. Velký význam má pro ně také možnost absolutního soustředění se na zpěv. I když v průběhu školního roku zpěv studují, musí vedle toho plnit ve škole ještě celou řadu jiných povinností. Zde však mají na starosti pouze zpěv. Důležitou součástí výuky jsou bezesporu také koncerty, jež se v rámci dílny uskutečnily.</p> <p>Kolik jich bylo?</p> <p> Celkem sedm koncertů. Nejdříve se někteří studenti představili na Husových slavnostech u Husovy kazatelny blízko Petrovic, zahajovací koncert se odehrál na letní scéně v Petrovicích. Pak následovaly koncerty duchovní hudby v kostele sv. Alžběty ve Svatém Poli u Dobříše, v kostele sv. Petra a Pavla v Petrovicích, ve Františkánském klášteře ve Voticích, v Premonstrátském klášteře v Milevsku a v Koncertní síni Trojice v Písku. Studenti tak vedle teoretických znalostí získali i praktické zkušenosti.</p> <p>Co byste chtěl říci závěrem?</p> <p>Závěrem nezbývá, než vyzdvihnout krásnou atmosféru, která panovala v průběhu celé pěvecké dílny. Patří za to dík studentům, zapáleným pro zpěv, pedagogům, kteří se studentům věnovali i nad rámec svých povinností, i organizátorům. Ti dokázali vynikajícím způsobem připravit zázemí a hladký průběh dílny.<br />
Jako krásnou tečku za prvním ročníkem Středočeské mezinárodní operní dílny bych rád všechny čtenáře pozval 14. září ke sledování ČT 2, kde ve večerních hodinách bude v pořadu Terra musica uveden dokument o naší pěvecké dílně a ukázka z koncertu v Milevsku.</p>

Amatérské divadlo na zámku

Autor článku: 
Milan Strotzer

<p>HLUBOKÁ NAD VLTAVOU: Začalo to v roce 2005, kdy Divadlo Hluboká nad Vltavou, o.s., společně s agenturou VP production zahájilo 1. ročník Divadelního léta svým představením Goldoniho komedie Sluha dvou pánů. V roce následujícím soubor na nádvoří zámku uváděl inscenaci hry Jevana Brandona-Thomase Charleyova teta.</p> <p>Program Divadelního léta byl v témže roce rozšířen o další představení hostujících profesionálních umělců. Pro Divadelní léto 2007 Divadlo Hluboká nad Vltavou ve spolupráci s Tanečním divadlem Na tenkém ledě z Českých Budějovic připravilo inscenaci nového českého muzikálu Jedna noc na Karlštejně, který podle známé hry Jaroslava Vrchlického napsal Petr Markov, hudbu složil Zdeněk Barták. V roce následném byl muzikál reprízován a program Divadelního léta doplněn o představení inscenací pražského souboru Studio DVA, a sice Molièrova Zdravého nemocného, hry Otevřené manželství od Daria Fo a Franca Rameho a hry Na konci duhy od Petera Quiltera. Divadelní léto 2009 patřilo nově nastudovanému muzikálu autorů Eduarda Krečmara a Zd. Bartáka podle předlohy W. Shakespeara Romeo a Julie. V roce následujícím byla inscenace na zámeckém nádvoří reprízována.</p> <p> Divadelní léto Hluboká nad Vltavou 2011 nabízí divákům reprízy úspěšných inscenací obou zmíněných muzikálů. V červenci se hraje osmkrát Jedna noc na Karlštejně, v srpnu dvanáckrát Romeo a Julie.</p> <p> Místní divadelní spolek nepatří k souborům, které bychom vídali na nejrůznějších divadelních přehlídkách. Není také souborem, který by počítal svou existenci na desítky let, působí v turisticky věhlasném místě v těsném sousedství jihočeské metropole od roku 2003. Hrát na půdě jednoho z našich nejnavštěvovanějších památkových objektů je příjemné, ale také zavazující. Dá se totiž očekávat, že publikum bude složeno v hojné míře z návštěvníků, kteří si zvolili malebné jižní Čechy jako místo své dovolené. U takové návštěvnické obce je třeba předpokládat jisté nároky, nejde o hraní pro sousedy.</p> <p> Sluší se hned připojit, že přeplněné hlediště na zámeckém nádvoří, čítající odhadem 250 míst k sezení, bývá velice spokojené. Místní soubor, posílený členkami Tanečního divadla Na tenkém ledě a hostujícími členy z jiných souborů, připravil divákům příjemné večery s divadlem, které hraje, zpívá a tančí. A propos, českobudějovické taneční divadlo je mezi tanečníky známé z nejedné úspěšné účasti na celostátních přehlídkách scénického tance, reprezentovalo české taneční umění i v zahraničí.</p> <p> Po jednom z představení Jedné noci na Karlštejně jsem se sešel s jeho režisérem Gerhardem Vocilkou, abych mu položil několik otázek:</p> <p>Zdá se, že po dlouhé pauze byla skutečná obroda souvislé divadelní činnosti na Hluboké nad Vltavou započata v roce 1991 vznikem souboru Kříž-žáci. Kdo stál u zrodu souboru, kde se hrálo a co?</p> <p>U zrodu ochotnického spolku Kříž-žáci stáli Aleš Chrt, Zdeněk Pikl a Ladislav Kříž. Svá první představení hráli v Sokolovně a potom v novém kulturním centru Panorama. Na repertoáru souboru byly především komedie. Hrála se fraška Emila Artura Longena Dezertér z Olšan, Jiráskova Lucerna, Stroupežnického Naši furianti, Charleyova teta Jevana Brandona-Thomase, hry Antonína Procházky Vraždy a něžnosti a S tvojí dcerou ne, komedie Raye Cooneyho Rodina základ státu a další.</p> <p>Váš nynější soubor nese název Divadlo Hluboká nad Vltavou. Došlo jen ke změně názvu, nebo jste zcela jiným souborem a Kříž-žáci existují dál?</p> <p>Existují, ale jak už to někdy bývá, se Zdeněkem Piklem jsme se oddělili a založili Divadlo Hluboká. Nechtěli jsme budovat nový soubor, spíše vytvořit možnost svobodného oslovování herců na jednotlivé hry. </p> <p>Má váš soubor nějaké specifické programové zaměření než to zcela základní, potěšit divadlem sebe a své diváky?</p> <p>Samozřejmě, že hlavně chceme potěšit diváka. Ale troufneme si na intelektuálnější komedie, například na Tři muži na špatné adrese od Luigeho Lunariho nebo na hru Vstupte od Neila Simona.</p> <p>V Místopisu českého amatérského divadla jsem se dozvěděl, že se v polovině 19. století na Hluboké provozovalo zámecké divadlo a také, že L. P. 1872 zřídili schwarzenberští úředníci na nádvoří knížecích sýpek letní zábavní místnost, v níž se mj. hrála divadelní představení, a to střídavě česká a německá. Je snad současné Divadelní léto v Hluboké nad Vltavou vědomým navázáním na tuto tradici nebo vzniklo na základě úplně jiných pohnutek?</p> <p>Divadelní léto na tuto tradici určitě nenavazuje. Ale už v devadesátých letech hráli Kříž-žáci na zámku Šípkovou Růženku.</p> <p>Z vašich velice pěkných propagačních materiálů jsem vyrozuměl, že existujete na bázi občanského sdružení. Vaše zámecká produkce má v mnohém profesionální parametry. Jak se na tom podílí spolupořádající agentura VP production? Považujete se za amatérský (od slova amare = milovat) divadelní soubor, nebo je tomu jinak?</p> <p>Jsme amatérský soubor. Naší snahou je odvést co nejlepší práci. Každý z herců a tanečníků má své civilní zaměstnání a divadlo dělají jako svého koníčka.<br /> Divadelní léto je velká akce, která by se bez profesionální produkce neobešla. Proto Divadlo Hluboká spolupracuje s panem Zdeňkem Piklem (VP production), který v tomto ohledu odvádí skvělou práci. </p> <p>Nastudování hudebního divadla je chtě nechtě v nejednom ohledu mnohem náročnější než např. činoherní inscenace. Jak se to přihodilo, že jste např. zvolili Bartákův a Markovův muzikál?</p> <p>To spíše zvolili autoři. Viděli naše představení a usoudili, že by se jejich muzikál vyjímal na nádvoří zámku Hluboká a že ho zvládneme.</p> <p>Bez profesionální pomoci, nejméně v hudební a taneční složce, si nedovedu vznik fungujícího muzikálového divadla dost dobře představit. Byli autoři či jiní profesionální divadelníci nápomocni při zrodu vaší inscenace?</p> <p> Samozřejmě. Taneční choreografie se skvěle ujala Pavla Nýdlová z taneční skupiny Na tenkém ledě. Herci trápili své hlasy u Petra Píši. Nahrání písniček si ohlídal sám pan autor Zdeněk Barták se synem Danielem ve studiu Sklep u Frankieho Žyrnova. Honza Zvánovec skvěle svítil a zvučil. Dále jsme spolupracovali se scénografem Mílou Kocmichem, který navrhl i kostýmy. </p> <p>Na Divadelním létě 2011 se podílí více subjektů, napočítal jsem 28 partnerských institucí včetně hlavního partnera Jaderné elektrárny Temelín a Jihočeského kraje. Jaký je jejich podíl na finančním zabezpečení celého projektu? Lze, připočtete-li výnosy ze vstupného a prodeje CD s nahrávkou muzikálu, dosíci vyrovnaného rozpočtu?</p> <p>Pokud na představení přijde dostatečný počet diváků, lze říci, že rozpočet je vyrovnaný. </p> <p> Program Divadelního léta Hluboká nad Vltavou 2011 <p> Další informace o Divadle Hluboká nad Vltavou

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře