Články a komentáře

<p>PRAHA: Nemocniční odpad nemusí nutně skončit v popelnici, ale může dál sloužit a přispívat ke zkvalitňování nemocničního prostředí. Tak právě s touto myšlenkou přišli členové ze sdružení DESIGNHELP.</p> <p>Z financí získaných prodejem originálních šperků z recyklovaných materiálů se snaží zkvalitnit prostředí nemocnic. O tom, jak se jim v tomto úsilí daří, jsme si povídali s jednou ze členek sdružení, Lenkou Křemenovou.</p> <p>Jak vznikl nápad založit právě takto zaměřené sdružení?</p> <p>Projekt vznikl na základě vlastní zkušenosti jednoho ze členů sdružení s dlouhodobou léčbou a pobytem v nemocnici. Většina našich členů pracuje na poli architektury a designu, takže chladné prostředí nemocnice se jako téma pro řešení samo nabízí. </p> <p>Od roku 2008 aktivně spolupracujete s Oddělením klinické hematologie ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady. Proč jste si vybrali právě tuto nemocnici, a co se vám zde podařilo již realizovat?</p> <p>Právě na tomto oddělení probíhala léčba jednoho z nás a na základě vstřícných vztahů s týmem lékařů a sester došlo postupně ke spolupráci. V roce 2011 se nám společně s Nadačním fondem Janele, který založil právě tým lékařů a sester při tomto oddělení, podařilo realizovat interiér chodby lůžkového oddělení. Pokusili jsme se v rámci velmi přísných hygienických pravidel vytvořit místo pro posezení s malou kuchyňkou, kde je možné připravit si třeba čaj. Další nedílnou součástí řešení bylo zlepšení ergonomie práce sester a vytvoření úložného místa pro lůžkoviny, které sestřičkám scházelo. V podstatě šlo o boj s nedostatkem místa, se kterým ovšem zápasí celý pavilon.</p> <p>Jak hodnotíte současný stav interiérů v českých státních nemocnicích, zejména na takových odděleních, kde pacienti s vážnými nemocemi tráví mnoho času? </p> <p>Chladné a neosobní prostředí není problémem pouze českých nemocnic, a už vůbec ne jenom těch státních. Vysoké požadavky na sterilitu a neustálou údržbu ve zdravotnických zařízeních obecně není úplně snadné uchopit tak, aby vzniklo milé a přívětivé prostředí. Navíc téma vlivu prostředí na psychiku pacientů je v českém zdravotnictví stále vedlejší, protože primárně je nutné řešit samotnou léčbu. Debata o kvalitě prostředí není tak akutní jako otázka financování potřebných léků a podobně. V ČR se například teprve začíná etablovat obor psychoonkologie zabývajícíc se zjednodušeně řečeno vedle léčby „těla“ i dopadem psychiky pacienta na celkovou úspěšnost léčby. Jedním z důležitých aspektů, který má vliv na celkovou pohodu pacientů, ale i personálu, je právě prostředí – architektura a interiér, ve kterém se při léčbě lidé nacházejí. </p> <p>Co v nemocnicích nejvíce chybí?</p> <p>Jsou to prostory s atmosférou „každodenního života“, jako je třeba obyčejná příjemná kavárna třeba s čítárnou. Většinou se setkáváme v areálech nemocnic maximálně s bufetem, kde člověk možná něco rychle nakoupí, ale už tam není příjemný prostor pro posezení natož osobní setkání v často emocionálně vypjatých chvílích. To je prostředí v areálu, ale takto bychom mohli pokračovat do detailu vnitřního vybavení pavilonu, kde chybí opět prostorová kapacita na takové „funkce navíc“, jako je místo pro posezení nebo pro hospitalizované pacienty, kteří chtějí komunikovat skrz notebook se svými blízkými, takový lounge kam můžete, pokud vám to zdravotní stav dovolí, vyjít z nemocničního pokoje. Zkrátka místo, které není čistě utilitární a dává vám alespoň na chvíli dojem, že nejste jen pacient, ale především člověk. Celkový trend nových nemocnic v zahraničí (často privátních) je vytvoření prostředí, které spíše připomíná hotel, což je podle nás logické. Málokdy v životě máte například 4 – 12 týdenní „dovolenou“, tak proč by to nemohl být alespoň částečně příjemně strávený čas? To je však také spojeno s diskutovanými platbami za nadstandard ve zdravotnictví.</p> <p>Pracujete jako dobrovolníci a finanční prostředky se snažíte získávat prodejem originálních šperků vzniklých recyklací bezpečného nemocničního odpadu. Můžete k tomu říci více?</p> <p>Momentálně naše občanské sdružení čítá šest členů, ale vzhledem k tomu, že tato dobrovolnická činnost probíhá vždy vedle hlavního zaměstnání, budeme se muset rozšířit. V tuto chvíli usilovně hledáme produkčního aktivit, které souvisejí především s organizací prodeje šperků. V průběhu roku nám však pomáhá mnohem více lidí na nárazových akcích, jako je například Designblok. Letos jsme oslovili designérky šperku, které navrhly novou kolekci (Karla Olšáková, Kateřina Matěchová, Kateřina Řezáčová a Krystína Krsková. Velkou měrou nám letos také pomohly i studentky medicíny ze spolku Motoláci. V neposlední řadě nás podporují celé naše rodiny.</p> <p>Kde všude je možné tyto šperky zakoupit?</p> <p>Vzhledem k naší omezené časové kapacitě je možné šperky zatím nakoupit pouze na jednorázových akcích, protože vedle realizace projektů pro nemocnici nezvládáme celoroční kontinuální výrobu a distribuci šperků. Věřím že se to časem změní a budeme zastoupeni v kamenných obchodech i e-shopech s designem.</p> <p>Jaké jsou vaše další plány na obnovu a zkvalitnění nemocničního prostředí?</p> <p>Projekt, který bychom chtěli realizovat v roce 2012, je terasa u vstupu do pavilonu Oddělení klinické hematologie FNKV. S tímto podnětem přišli sami lékaři, za což jsme velmi rádi. Terasa se stane právě takovým „malým místem navíc“, kde budou moci pacienti za hezkého počasí čekat mezi vyšetřeními nebo si dát malou vlastní svačinku, když už není k dispozici kavárna.<br />
Naše projekty se pohybují v rozmezí 50 – 100 tisíc korun. To je průměrný rozsah výtěžku z prodeje šperků, jiné zdroje zatím nevyužíváme.</p> <p>Co je pro vás největší odměnou za vaší práci, co vám dává sílu v ní i nadále pokračovat?</p> <p>Jsou to samozřejmě spokojení a nadšení pacienti i lékaři a sestry. Děkujeme všem za podporu!</p> <p>Více info na:<br />
www.designhelp.cz<br />
info@designhelp.cz<br />
http://www.facebook.com/…495317243664?…</p>

<p>KLÁŠTEREC NAD OHŘÍ: Divadelní společnost KLAS v Klášterci nad Ohří je velice činným amatérským divadelním souborem. S výsledky své práce se poměřuje na nejrůznějších divadelních přehlídkách, a to úspěšně. Vloni mohli jeho inscenaci Příliš hlučná samota docenit i diváci Jiráskova Hronova.</p> <p>Vedoucí a dobrý duch souboru, znamenitý herec Jan Milota o kláštereckém KLASu a jeho zrodu říká: „S trochou neskromnosti si dovolím tvrdit, že na počátku všeho byl divadelní kroužek při Kulturním domě v Klášterci nad Ohří. Samozřejmě, že nebyl prvním divadelním souborem ve městě. První divadelní spolek, o kterém víme, byl v Klášterci založen již roku 1860. Další ochotnická vlna přišla po roce 1945 a byla přeťata až rokem 1968. Oním počátkem však myslím novodobou divadelní tradici v Klášterci, která kontinuálně trvá od roku 1970 až do dnešních dnů. Divadelní kroužek při Kulturním domě v Klášterci nad Ohří na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století přijal název Divadelní společnost KLAS (KLášterecká Amatérská Společnost ).“</p> <p> To byl však pouze počátek množení divadelních aktivit v Klášterci. Záhy se zrodila jakási první odnož KLASu, soubor Kandrdas. Vznikla v roce 1993. Jan Milota to komentuje po svém, a sice, že parta „mladých“ se už nemohla dívat na ty „staré, zasloužilé“. A tak vzniklo další, tehdy autorské divadlo se zaměřením na dětské diváky. Od roku 1998 byl soubor Kandrdas na mateřském souboru již nezávislý.</p> <p> V roce 1997 se začalo veřejně hovořit o privatizaci Kulturního domu v Klášterci nad Ohří. KLAS měl slušný fundus, ovšem ten spadal do majetku kulturního domu. Jediným schůdným řešením byla právní subjektivita a převod majetku. V září roku 1997 založili členové Divadelní společnosti KLAS Sdružení občanů pro podporu ochotnického divadla, které v roce 2004 přijalo název po svém zakládajícím souboru, tedy Sdružení Klas. Velmi úzký vztah ke Kulturnímu domu však má sdružení dodnes.</p> <p> „Lidé v nově založeném sdružení byli v podstatě totožní s lidmi ze společnosti KLAS,“ pokračuje Jan Milota ve svém líčení. „Získali jsme od radnice, jako sdružení, do pronájmu vlastní zkušebnu. Dostávali jsme, jako sdružení, dotace a cílevědomě jsme, jako KLAS, množili technické vybavení. Začali jsme, jako KLAS, zkoušet s renomovaným autorem a režisérem Pavlem Fialou novou hru. Zkušebnu jsme kdykoli, jako sdružení, měnili v divadelní sál a svobodně hráli představení. Z původní zkušebny jsme byli, jako sdružení i jako KLAS, po nějakém čase vypovězeni, ale brzy jsme dostali od města náhradní. A zkoušeli jsme s renomovaným autorem a režisérem další hru. Sdružení se stalo pro společnost KLAS servisní organizací.“</p> <p> To vše nemohlo ujít pozornosti lidí, kteří uvažovali o vlastní divadelní aktivitě a hledali servis. Činnost sdružení, alespoň zpočátku, nebyla až tolik podporující, ale byla docela jistě inspirativní. A výsledek se brzy dostavil, a to v podobě kláštereckých divadelních žní. Je to myšleno stejně obrazně jako věcně. Po roce 2002 se přihlásil soubor Klapot, vznikly soubory Pyramida, Zdrhovadlo, Bez angažmá. Kandrdasu se narodil Kandrdas junior, začalo se zkoušet divadlo na gymnáziu… Zkrátka došlo to tak daleko, že od roku 2003 pořádají v Klášterci vlastní divadelní přehlídku. A tu, stejně jako činnost některých ze jmenovaných souborů, již plně podporuje Sdružení Klas. Jak jinak, přehlídka nese název Klášterecké divadelní žně.</p> <p> Letos se Klášterecké divadelní žně konají od 29. 10. 2011 podeváté, tentokrát jako česko-slovenské. Není to již jen přehlídka kláštereckých souborů, jak tomu bylo v prvních ročnících. Postupem času se z Kláštereckých divadelních žní stala přehlídka výběrová, na níž se mohou diváci seznámit s těmi nejzajímavějšími inscenacemi, které se v amatérském divadle urodily. Je tomu tak i letos včetně možnosti zhlédnout dvě přední inscenace hostujících slovenských souborů.</p> <p> Program přehlídky viz přiložený plakát.</p>

<p>ČR: V poslední době se u nás diskutuje o knihách, o jejich významu a dostupnosti širokým vrstvám obyvatel, a také o ohrožení této komodity v souvislosti s technickými vymoženostmi či zvyšujícími se cenami. Než se knihy dostanou na pulty, musí je kromě jiného někdo vyrobit; v případě velkých nákladů vznikají strojově, ale potřebujete-li svázat jeden nebo pár výtisků, obrátíte se na knihaře. První knihy byly vytištěny už v 15. století, a nás napadlo, zda knihařské řemeslo má šanci přežít. Diskutovali jsme o tom s Václavem Uhrem, který se knihařinou zabývá.</p> <p>Můžete přiblížit knihařské řemeslo?</p> <p>Na úvod rozhovoru nejdříve dovolte, abych se představil čtenářům. Jmenuji se Václav Uher, jsem vyučen v oboru knihař a absolvent Střední školy v oboru polygrafický průmysl. Žiji v obci Vraňany v mělnickém regionu.<br /> Většina lidí si dnes možná hned nedovede představit co toto řemeslo obnáší. V oboru knihař existuje dvojí rozdělení: knihař ruční a knihař strojový. Během předchozích zaměstnání jsem pracoval jako knihař strojový, dnes se zabývám knihařinou ruční.<br />
Co tedy knihař umí: váže již vytištěné časopisy do jednotlivých ročníků, váže absolventské, diplomové, disertační, rigorozní práce, Sbírky zákonů ČR, Věstníky ministerstev ČR, kroniky a pamětní knihy obcí. Knihař také opravuje knihy poškozené či jen takové, u kterých se postupem doby jejich vazba uvolnila a kniha potřebuje zpevnit. Mohou to být také různé příležitostné tiskoviny, které zákazník potřebuje mít svázané.</p> <p>Řemeslo vás nejspíše živí, ale je také Vaším koníčkem?</p> <p>Ano, v současnosti mě knihařské řemeslo živí a stalo se již dříve mojí zálibou. Zajímavá byla cesta k jeho výběru. Na základní škole, v sedmé třídě na jaře roku 1988, kdy se podávaly přihlášky na učební obory či školy nebo gymnázia jsem váhal, kam zamířím. Do tiskárny jsem se šel podívat na radu třídní učitelky, abych se seznámil s řemeslem, které úzce souvisí s historií. A historie byla a je mým dalším zájmem. Zpočátku velké tiskárenské provozy, kam jsme jako učni chodili na praxi, moc lákavé nebyly, ale postupem doby jsem si k řemeslu cestu našel.</p> <p>Jak se žije knihaři na volné noze? A dotkne se Vás zvýšení sazby DPH na knihy?</p> <p>Líbí se mi první tři slova v otázce. Připomíná mi pořad z dílny Febiofestu. K řemeslu ručního knihaře jsem byl nucen se vrátit před necelými dvěma roky, kdy tiskárna, v níž jsem vykonával post technologa výroby skončila svoji činnost. Po neúspěšném hledání zaměstnání jsem si nechal vystavit živnostenský list k výkonu tohoto řemesla a začal se jím živit. Rozhodně za rok podnikání neodletíte na dovolenou do nějaké exotické destinace, ale na uživení to postačuje.<br /> Zvýšení sazby DPH: samozřejmě, že se zvýšením sazby stoupnou i náklady na materiálové vstupy, zvýší se cestovní náklady a tento fakt se promítne do výsledných cen za knihařské zpracování. Otázkou je, jak se zvýšená cena projeví na pultech knihkupectví, jaký bude zájem lidí kupovat knihy. Myslím si, že u knih a tiskovin to je špatný krok.</p> <p>S jakými požadavky se na Vás zákazníci obracejí? A poradíte si se vším?</p> <p>Zaprvé to jsou obce, městyse, města, které vytvářejí svojí agendu, odebírají Sbírky zákonů, věstníky a jiné tiskoviny, jež potřebují mít svázané v knižní podobě. Velký potenciál zakázek je také v kronikách, které si obce nechají svázat. Zadruhé to jsou studenti vyšších odborných či vysokých škol, kteří potřebují svázat své absolventské, diplomové, disertační nebo rigorozní práce. Za třetí to jsou okresní archivy, kde se shromaždují písemnosti pocházející z výkonu státní správy, které je také potřeba knihařsky zpracovat, zvláště proto, že tyto materiály jsou předmětem studia a listovat v knize je jednoduší, než se probírat spoustou listin.<br />
Další objednávky mám od lidí, kteří mají vztah ke knihám, zejména k některým konkrétním, kterých si váží natolik, že pokud se poškodí, nechají si ji opravit. Také, když si někdo nechá vypracovat od genealoga přehled předků dovedu jej svázat do fešné vazby, aby posloužila jednak obdarovanému, ale do budoucna i celé široké rodině.<br />
A pokud se ptáte, jestli si se vším poradím, tak asi jako u každého řemesla nikdo není naprosto dokonalý, a v případě náročné vazby či opravy zkonzultuji postup se staršími knihaři.</p> <p>Jak dlouho trvá vazba knihy?</p> <p>Je to různé u vazby zcela nové knihy a opravy knihy již svázané. U nových vazeb, pokud není nějaké specifické zadání zákazníka, tak dopředu lze odhadnout potřebný čas na vazbu. U oprav starých, poškozených vazeb je to odvislé od míry poškození. Tady je časový odhad těžší. Zkrátka přesně na minutu v době přijetí zakázky potřebný čas k její splnění nestanovíte. Není to v tom, že bych něco zákazníkovi tajil, sdělím, že na tom strávím hodinu, dvě či tři, ale kolik přesně času jsem vazbě věnoval, to se dozvím až po skončení práce.</p> <p>Jak je to finančně náročné?</p> <p>Začněme u nejjednodušších vazeb. U vazeb prací studentů vyšších a vysokých škol mám cenu dopředu stanovenou; liší se pouze podle počtu řádků vyražených na deskách. Dále vazby nové (časopisy, obecní či městské zpravodaje, Sbírky zákonů), tam sdělím zákazníkovi cenu předběžnou, cena konečná se může lišit v řádu desítek korun. U převazeb a oprav mohu stanovit odhadní cenu, neboť, jak je řečeno výše, je těžké dopředu odhadnout cenu, když na minutu nevíte, jak dlouho se budete vazbě věnovat. Nechci utajovat ceny za vazbu, ale knihařina je opravdu specifický obor a ke každé zakázce musíte přistupovat individuálně. Zkrátka nejde o sériovou výrobu, kde knihy ze strojů a výrobních linek vycházejí na dopravních pasech jedna za druhou, jedna jako druhá.</p> <p>Můžete uvést nejzajímavější zakázku z hlediska uměleckého?</p> <p>Je nesporný fakt, že ruční knihařina je na rozdíl od strojové, kde se knihy vyrábí v tisícových nebo desetitisícových nákladech, prací tvůrčí. Každá vazba, která se opravuje či váže, si vyžaduje specifický přístup. A pokud si zákazník přeje opravdu fešný kabát knihy či vazby, snažím se jeho přání splnit.<br />
Základní postupy oprav jsou neměnné, ale fantazie knihaře je bezbřehá. Samozřejmě lze udělat to, na co jsou materiály. Umělecká knihařina je o dvě patra výše než běžná ruční knihařina, zakázku z tohoto oboru jsem prozatím nezpracovával, co ale není může být…<br />
Asi nejzajímavější, nikoli uměleckou, ale náročnou na zpracování, byla v loňském roce vazba přehledu předků jednoho zákazníka. Listy byly vytištěné na ručním papíru gotickým písmem, s velkým archem, který bylo nutné složit do vazby. Z letošních prací mohu uvést např. zakázku gymnázia z Kralup – končící třída gymnázia si nechala fotky z maturitního tabla zmenšit na formát větší vizitky, vytiskla si 30× každého žáka plus ředitele a třídní pedagogy a toto si nechala svázat do miniaturních knížek. Každá kniha začínala pedagogy a následovali žáci, v každé knize první žák či žákyně jiný portrét, aby každý měl svoji knihu. Byla to „trpasličí práce“, ale výsledek se rozhodně líbil nejenom žákům, ale i pedagogům.</p> <p>Co všechno musíte k provozování tohoto řemesla znát a umět, jaké technické vybavení potřebujete?</p> <p>Především je to nauka o papíru, jeho vlastnostech, druzích, o knihařských materiálech, zákonitosti, náležitosti vazeb, které jsou dané Českou státní normou. Následně jak mezi sebou reagují materiály s pojidly. Pak detailní věci při zpracování vazeb, které jsou sice také dané, ale pokud má zákazník specifické přání, musí se výroba přizpůsobit. Neposledně také časem nabyté osobní či sdělené zkušenosti, které si nikde v knihách nepřečtete.<br />
Toto řemeslo nevyžaduje okamžité pořízení finančně náročné techniky, základem jsou především šikovné ruce, umění kombinovat, nebát se nových postupů. Základem strojního vybavení je mechanická nebo elektrická řezačka papíru, ruční lis, může být dřevěný, železný či litinový, zlatící lis a sada písma, ozdobné ornamenty pro ražbu na hřbet či přední stranu knižních desek. Pak je to kostka na skládání papíru, třepítko na motouz, růžkovač, klasická jehla na šití, ostrý nůž a nůžky, ještě by se dalo vyjmenovat spoustu menších „udělátek“, ale to by bylo na delší povídání.</p> <p>Zdá se, že zatím toto řemeslo v ohrožení není. Jak to vidíte Vy v době, kde se o slovo hlásí elektronické knihy?</p> <p>Myslím si že ne. Tím, že není tak potřebné jako třeba zedník, tesař, elektrikář, instalatér, je trochu méně známé, a pokud jej člověk potřebuje musí hodně hledat, než najde člověka, který se tímto řemeslem zabývá. Když vyplníte mezeru na trhu, máte z poloviny vyhráno. V dnešní době, já jí nazývám dobou „škrtící“, většina lidí i institucí šetří výdaje, ale jistě přijde doba růstu a pak se nashromážděné věci dají svázat. Připraveným přeje štěstí.<br />
Ještě k ohrožení knihařského řemesla. Když jsem vloni navštívil odborné učiliště, kde jsem prožil svá učňovská léta, ptal jsem se pedagogů, jaká je naplněnost oborů. Nás kupříkladu bylo ve třídě 26 žáků, dnes je ve třídě 4 – 5 žáků, kteří studují obor knihař. Je to dáno také velkým technickým rozvojem, kterým obor polygrafie od roku 1990 prošel. Na počátku mého seznámení s řemeslem se ještě sázela horká sazba, reprodukce fotografií se náročně převáděla do tiskové podoby, nebyl takový velký výběr tiskových a knihařských materiálů jako dnes. Totéž platí o strojovém vybavení. Ale stále se tiskne, a myslím že obor polygrafie se neztratí. Do klasického tisku se tlačí tisk digitální, vhodný na malé náklady, které by klasickým tiskem byly pro zákazníka velice finančně náročné. A náklady to je dnes to první, co zákazníka zajímá. Já jsem ale zastáncem klasické papírové knihy, ta svoji novotou, vůní tiskařské černě, vzhledem a svým zpracováním člověku rozhodně dává něco víc než svůj obsah. Když máte v knihovně sborníky, ucelená díla, je na ně hezký pohled. Ale to musí mít člověk v sobě, aby to tak vnímal.</p> <p>Václav Uher: uher.vaclav@seznam.cz</p>

<p>LIBICE NAD CIDLINOU: V Libici nad Cidlinou probíhá jubilejní 10. ročník nesoutěžní přehlídky amatérského divadla pod názvem Divadelní babí léto. Tradice divadelních přehlídek v Libici n. C. však sahá o mnoho let nazpět a je úzce spjata s místním divadelním souborem Vojan. Činnost souboru Vojan je mj. příkladem dobrovolnictví par excellence.</p> <p>Otevřením nového kulturního domu v roce 1981 se stala Libice n. C. v okrese Nymburk útočištěm okresní přehlídky her pro děti, ale také deseti ročníků Krajské přehlídky vesnických a zemědělských divadelních souborů Středočeského kraje, respektive její poloviny. Druhá část se konala ve Žlebech a později v Žebráku. Hrající soubory krajské přehlídky vítal její spolupořadatel, domácí soubor Vojan, slovy kněžny Libuše a písmáka Vaváka a také písní, kterou složili, zahráli a zazpívali členové místní country skupiny.</p> <p> Od roku 1987, vždy druhý a třetí zářijový víkend, hostila Libice n. C. prestižní Festival mladého amatérského divadla (FEMAD). Přestěhoval se do Libice z blízkých Poděbrad z důvodu zahájení rekonstrukce poděbradského divadla Na kovárně. Od roku 1990 se stal FEMAD jedinečnou přehlídkou a dílnou divadla pro děti a mládež. V roce 2000 se v Libici uskutečnil poslední ročník a FEMAD se vrátil po čtrnácti letech zpět do Poděbrad. Zde však organizátoři opustili od jeho původního zaměření a FEMAD se stal vedle Divadelní Třebíče součástí celostátní přehlídky činoherního a hudebního divadla. Od roku 2007 pozbyl FEMAD statusu klíčové celostátní akce, nicméně přehlídka pokračuje pod stejným názvem s novým obsahovým zaměřením dál.</p> <p> Libice n. C. je obec s 1300 obyvateli, která v posledních letech pořádání FEMAD ani nedisponovala samostatným profesionálně vybaveným kulturním zařízením. Kulturní dění zde měla na starosti jedna pracovnice obecního úřadu. Tíha organizace přehlídek v místě tak po léta ležela na bedrech libického amatérského souboru Vojan v čele s Ing. Jaroslavem Vondruškou. Organizace čtrnácti ročníků FEMAD, který byl vedle Jiráskova Hronova jedním z předních a organizačně nejnáročnějších festivalů amatérského divadla u nás, nebyla pro Vojan žádná hračka. Je obdivuhodné, jak se jí členové nepříliš početného souboru zhostili.</p> <p> Dalo by se očekávat, že si místní amatérští divadelníci, zbaveni odpovědnosti za organizaci náročné přehlídky, úlevně oddychnou a budou se věnovat především vlastní divadelní tvorbě. Ten oddych trval pouze jedinou sezónu. Od roku 2002 pořádá Vojan nesoutěžní přehlídku nazvanou Divadelní babí léto. Divákům nabízí představení pro dospělé i pro děti. V rámci přehlídky vyhlašuje pro děti výtvarnou soutěž na téma Co se mi nejvíce líbilo na představeních Divadelního babího léta.<br />
Činnost souboru se však nevyčerpává pouze organizováním přehlídky a vlastní početnou divadelní tvorbou. Vojan pořádá či se spolupodílí na mnoha dalších kulturních aktivitách ve své obci a je v tom pravém slova smyslu středobodem kulturního dění v Libici a následováníhodným příkladem dobrovolnictví v kultuře, a to nejen během babího léta. Aktivity Vojanu vždy spadaly a stále trvají po čtvero ročních dob.</p> <p> 10. ročník Divadelního babího léta se koná od 1. října do 16. prosince 2011 v kulturním domě v Libici nad Cidlinou. </p> <p> Na programu přehlídky je 11 titulů divadelních her a jedno koncertní vystoupení. Programová skladba letošního libického babího léta je pestrým žánrovým výběrem, který má punc kvality.</p> <p> Program Divadelního babího léta v Libici n. C. 2011

<p>SEMILY: Již potřinácté se v Semilech uskuteční přehlídka divadelních, loutkářských a hudebních souborů s tradičním průvodem a máčením poroty v Jizeře. Přehlídku zahájí předtančení skupiny tanečnic z Dánska, po níž následuje premiéra domácího divadelního souboru PODIO. Hru dánského dramatika L. Horberga Pepe z kopce upravil pro potřeby semilských ochotníků Zdeněk Lindner.</p> <p>Semilský paroháč a semilské PODIO jsou spojené nádoby.<br />
Ostatně, hlavním hybatelem přehlídky i souboru je jedna vůdčí osobnost, a sice Zdeněk Lindner, principál, dramaturg a režisér semilských ochotníků a samozvaný prezident přehlídky. Na otázku, jak se zrodil Semilský paroháč, jsme nalezli odpověď právě u něho:<br />
„Na začátku byla má nevěsta Jiřinka, tenkrát ještě ne Lindnerová, ale Havlová. Byla členkou divadelního souboru Vavřinec při ZUŠ Na Popelce v Praze 5. V roce 1996 přijela na prázdniny po celostátní přehlídce Loutkářská Chrudim. Navrhla mi, jestli bych nemohl v Semilech uspořádat divadelní minipřehlídku loutkářských souborů, která by byla nesoutěžní a hlavně bez stresů z hodnocení, a že by každý soubor svého porotce vymáchal v řece Jizeře. Ta myšlenka mě nadchla. Netušil jsem, jaký ´bič´ jsem si do dalších let upletl nejen na sebe ale i na kolegy ze souboru. Ale chuť byla obrovská. Akce, které jsem dal jméno Setkání 96, proběhla za pomoci semilských ochotníků v sále místní radnice. Účastnily se tři soubory – už zmíněný Vavřinec ZUŠ Praha 5, plzeňský Rámus a semilský soubor PODIO. Přehlídka se zdařila. Porotci – manekýni byli máčeni, zahrálo se, pozpívalo a posedělo. Setkání to bylo příjemné, ale nic dalšího do budoucna jsme neplánovali.“</p> <p> Setkáním 96 ale vše neskončilo. V roce 1998 se Z. Lindnerovi a spol. zastesklo po divadelním setkání, a tak pozvali několik loutkářských a činoherních souborů. Vznikla tak přehlídka Semilský Paroháč. A proč paroháč? Protože ve znaku města Semil se prohání pod hvězdami jelen. Nehráli jen herci, ale i muzikanti. Během příštích ročníků začal být organizátorům divadelní sál radnice těsný, a tak se některé činoherní projekty odehrávají i v sále KC Golf Semily. Semilský Paroháč se stal setkáním kamarádů a jakousi dočesnou toho, co se v českých a moravských luzích na divadelních prknech nového a dobrého urodilo.</p> <p> Hlavní tíhu celé akce nesou semilští ochotníci a jejich příznivci a kamarádi, připravují vše, čeho je k bezvadnému průběhu přehlídky zapotřebí včetně občerstvení, bydlení pro členy zúčastněných souborů atd. Organizátoři přehlídky získávali rok od roku větší a větší podporu vedení města Semily, sponzorů a přátel divadla. Semilský Paroháč se stal pojmem kulturního kalendáře nejen města Semily a jeho nejbližšího okolí, ale má příznivce v celé republice. Diváci se na přehlídku těší, čekají, že znovu uvidí „staré známé“, ale i něco nového. A to je největší odměna a povzbuzení pro pořadatele.</p> <p> K tomu, jak se vybírají inscenace do programu přehlídky a zda soubory dojdou nějaké zpětné vazby na svá představení, když se nepočítá s odbornou porotou, Zdeněk Lindner vysvětluje, že mají okruh souborů, které u nich pravidelně vystupují, a o kterých vědí, že mají svou kvalitu. Jde hlavně o loutková představení pro děti, ale i dospělé. Program doplňují o inscenace souborů, které sledují na přehlídkách, a to především národních. V posledních letech se již samy hlásí a je pro ně nejspíš potěšení a radost se na Semilském Paroháči prezentovat. Tíhu a zodpovědnost za výběr a skladbu přehlídky bere na sebe samozvaný prezident, tedy Zdeněk Lindner. Většina diváků i účinkujících zůstává po představení na přehlídce, setkávají se v prostorách dění, oslovují se, předávají si dojmy o viděném. Protože součástí přehlídky jsou i vystoupení různých muzikantských seskupení, tančí se mnohokrát až do časných ranních hodin. Účinkující bývají nezřídka překvapeni nejen velkou účastí, ale i reakcí diváků, a rádi se do Semil vracejí. Lindner závěrem konstatuje: "Tady se prostě hraje dobře… Pokud nepočítám ty porotce – paňáky, kteří skončí v říjnově chladné vodě řeky Jizery, tak porotce nemáme. Přehlídka je o příjemnu a pohodě. Žádný stres z poroty a špatného ohodnocení!“</p> <p> 13. ročník přehlídky Semilský paroháč se uskuteční ve dnech 13. ‒ 15. října 2011 v prostorách semilské radnice a Kulturního centra Golf Semily. Na programu má 14 inscenací pro děti i dospělé, dále vystoupení tanečních a hudebních skupin. Nebude chybět tradiční průvod a symbolické vymáchání porotců v Jizeře.</p> <p> Program přehlídky Semilský paroháč 2011 <p> O divadelním souboru PODIO Semily

<p>NASAVRKY: Ani více než dvě tisíciletí nás nemusí zcela oddělit od skutečné slávy a věhlasu našich dávných předků Keltů. Právě naopak! Jejich um, dovednosti a kulturu můžeme obdivovat díky sdružení BOII, které se již téměř deset let snaží o rozvoj keltského odkazu v kraji Chrudim. O tom, do jakých ambiciózních projektů se sdružení pustilo a jak jsou tyto aktivity oblíbené i mezi dětmi, jsem si povídala s projektovou manažerkou Annou Frantalovou.</p> <p>Co vás osobně přivedlo do sdružení BOII?</p> <p>S činností sdružení jsem se poprvé setkala před několika lety díky svým přátelům, kteří v něm již aktivně působili. Protože mě činnost a cíle sdružení zaujaly, rozhodla jsem se, že se také zapojím. Od té doby jsem aktivním členem a o Kelty se velmi zajímám.</p> <p>Sdružení usilujete o rozvoj keltského odkazu ve vašem regionu. Čeho jste již takto dosáhli?</p> <p>Ano, tento cíl jsme si vytkli již při vzniku o.s. v roce 2002. Od té doby se nám daří ho naplňovat stále větším množstvím aktivit. V roce 2003 to bylo vybudování naučné Keltské stezky, o dva roky později, v roce 2004 otevření stále expozice v Nasavrkách, v současné době celoročně pořádáme vzdělávací programy pro školy a řadu kulturních akcí pro obyvatele našeho regionu. Také mohu zmínit dvě publikace o Keltech, které jsme vydali, jednu odbornou o oppidu České Lhotice, druhou pak o Keltech pro děti a mládež.</p> <p>Jedním z vašich hlavních cílů je vytvoření Keltského archeoparku. V jaké fázi se nyní tento projekt nachází?</p> <p>Keltský archeopark je největším projektem našeho sdružení, protože v sobě spojuje všechny naše cíle: kulturní, vzdělávací, vědecké i turistické. Cílem tohoto projektu je vytvoření komplexu v Nasavrkách, který bude seznamovat návštěvníky s keltskou civilizací, a to prostřednictvím různých na sebe navazujících aktivit. V současné době komplex tvoří naučná Keltská stezka, expozice Po stopách Keltů, oslavy keltských svátků (především letní festival keltské kultury Lughnasad) a programy pro školy. Posledním a největším článkem komplexu se stane Keltský archeoskanzen, jehož stavbu jsme zahájili v červnu letošního roku. Skanzen bude pro veřejnost slavnostně otevřen na jaře roku 2013 a stane se tak největším skanzenem tohoto typu v celé střední Evropě.</p> <p>Jak získáváte finance na své projekty? Zapojujete do svých aktivit i dobrovolníky?</p> <p>Všechny naše aktivity jsou pořádány dobrovolníky. Zaměstnance máme v podstatě jediného, a to je účetní, jinak celou činnost sdružení děláme jako dobrovolníci, tedy z radosti a bez nároku na honorář. Pravdou je, že je to čím dál časově náročnější, dnes už se práce pro sdružení u některých členů rovná téměř polovičnímu úvazku. Finanční prostředky získáváme především z grantů. Naše aktivity dlouhodobě podporuje Pardubický kraj, také město Nasavrky a i sponzoři z řad regionálních společností. Bez podpory všech těchto partnerů by nebylo možné rozvíjet naši činnost. Část prostředků se nám daří získávat také ze vstupného do expozice.</p> <p>Dnešní děti často tráví mnoho času před počítačem nebo pasivním sledováním televize. Mají o tento typ volnočasového vzdělávání vůbec zájem?</p> <p>Ano, velký. Děti v dnešní době nemají příliš ponětí o skutečném světě, protože ze školy si bohužel často přináší jenom informace. My se snažíme je učit i manuálním dovednostem a také je vedeme k tomu, aby své znalosti (například z dějepisu, z chemie) uměly používat v souvislostech, aby o věcech přemýšlely. Pro děti jsou takové programy velkým zážitkem. Mají možnost něco samy vyrobit, většina z nich poprvé v životě vidí, jak se taví kovy, jak vypadá přírodní vlna anebo i to, jak se peče chleba.</p> <p>Co vás osobně fascinuje na keltské kultuře?</p> <p>Především jejich nesmírná zručnost. Podíváte-li se například na keltské šperky, zdá se až neuvěřitelné, že naši předkové byli schopní je tak dokonale vyrobit před dvěma tisíci lety. </p> <p>Čím si myslíte, že je jejich odkaz přínosný i pro naši současnost?</p> <p>Celá keltská kultura v sobě přináší mnoho inspirace, zejména v duševní oblasti bychom se mohli od Keltů v dnešní době informačních technologií co učit. Své vědomosti předávali pouze ústně, ze zásady nic nezapisovali, a přesto dokázali po staletí tradovat neuvěřitelné množství dat od technologických návodů přes historii až po básně a příběhy.</p> <p>Můžete naše čtenáře pozvat na nějakou nejbližší akci?</p> <p>Velmi ráda, v sobotu 5. listopadu pořádáme v Nasavrkách oslavu keltského svátku Samhain, který Keltové považovali za Nový rok. Oslava je určená především rodinám s dětmi, které se mohou těšit na vyrábění z přírodních materiálů, na hry a soutěže a večer potom na lampiónový průvod a tradiční druidský obřad.</p> <p>Více info na:<br />
email: anna.frantalova@boii.cz<br />
web: www.boii.cz (najdete nás také na Facebooku)</p>

<p>HRADEC KRÁLOVÉ: Léto u konce, dny se krátí, prázdniny a dovolené skončily; milovníci divadla v Hradci Králové a okolí ale netruchlí, protože vědí, že je čeká již tradičně kvalitní divadelní festival Čekání na Václava. Letos již osmý ročník festivalu, který každoročně ve městě na soutoku zahajuje divadelní sezónu, začal jako obvykle 28. 9. na den svatého Václava a skončí dalším dnem české státnosti 28. 10. 2011.</p> <p>Divadelní festival pořádá Klicperovo divadlo, o.p.s. Nevznikl jen tak z ničeho, navazuje na přehlídky studiových souborů, které se konaly v hradeckém divadle v osmdesátých letech minulého století, také na začátku září. Ty byly atraktivní zejména pro mladé diváky, kterých do divadla chodí stále hodně – jim nabízí divadlo vedle klasického předplatného pro dospělé a seniory abonentský cyklus Pro mladé diváky.<br />
Festival se ale nezaměřuje primárně pouze na mladé, program je koncipován tak, aby si v něm našel každý něco. Na své si tak přijdou milovníci klasik nejklasičtějších (Marná lásky snaha, Hadrián z Římsů, Naši furianti, Věc Makropulos…), klasik z dob ještě docela nedávných (Balada pro banditu, Dobře placená procházka, Dámská šatna, Švestka…), milovníci moderních kusů (Jedlíci čokolády, Ještěři, Noc oživlých mrtvol, Hádej, kdo přijde…) i milovníci hudby (koncerty Laca Decziho, Karla Plíhala). A jako třešnička na dortu tu bude také Jaroslav Dušek se svými věčně beznadějně vyprodanými Čtyřmi dohodami.<br />
Kromě královéhradeckého souboru z Klicperova divadla mají diváci na festivalu možnost vidět další soubory, přičemž umělecké vedení, dramaturgie a další externí specialisté na určité typy divadel a divadla z cizích zemí vybírají po celý rok z nejlepších a nejzajímavějších malých scén, divadel avantgardních i standardních, českých i zahraničních. Rozhodující je přirozeně umělecká úroveň. Divadlo se snaží návštěvníkům nabídnout možnost jiných pohledů, inspiraci a šanci na srovnání, nabízí řadu atraktivních titulů s hereckými osobnostmi a legendami, se kterými jinak nemá divák v hradeckém divadle možnost se setkat. Letos tak na prknech Klicperova divadla uvidíme herce z pražských scén – Činoherního klubu, Divadla v Dlouhé, Divadla Na Fidlovačce, ze Semaforu a Ypsilonky a také z divadla Andreje Bagara v Nitře, Studia L+S v Bratislavě, divadla U stolu v Brně, Městského divadla v Mostě a další.<br />
Kromě vlastních zdrojů Klicperovo divadlo využívá také finance z grantů a od místních partnerů, finančně přispívá také město Hradec Králové, které zařadilo festival do svých prioritních kulturních a sportovních akcí Regina (patří sem namátkou také festival Jazz goes to town, Slavnosti královny Elišky, CIAF, Rock for people, Nábřeží paromilů, sochařů, jazzmanů, keramiky a skla a další akce).<br />
Podle ředitele divadla Ladislava Zemana jsou oba festivaly (Čekání na Václava spolu s festivalem Divadlo evropských regionů, který probíhá 21. – 30. 6.) výjimečným svátkem divadla a tolerance, šancí k porozumění a rozhovorům. A divadelníci je organizují nejen pro svoji radost, ale hlavně pro radost diváků – takže si honem kupte vstupenku, protože rychle mizí.</p>

<p>POLICE NAD METUJÍ: Divadelní přehlídka Polické divadelní hry se svými 64 ročníky řadí k nejstarším v České republice. Přehlídka je spjata s polickým ochotnickým spolkem Kolár, jehož zásluhou se v nevelkém východočeském městě na Náchodsku podařilo vybudovat a v roce 1940 slavnostně otevřít důstojný kulturní stánek ‒ divadlo. Po slavnostním otevření budovy dne 29. června 1940 bylo uvedeno celkem 10 divadelních inscenací.</p> <p>Ty se staly zrodem pravidelně se opakující přehlídky ochotnického divadla v příštích letech – Polických divadelních her. Jejich tradice však byla záhy přerušena. Již v roce 1944 byly hry německými úřady zakázány a podařilo se je obnovit až v roce 1946.</p> <p> Slavnostnímu otevření divadla a prvním Polickým divadelním hrám však předcházela dlouhá a často i trnitá cesta. Začíná u prvního doloženého divadelního kusu Hrabě Beňovský, uvedeného v sále hostince U černého koně roku 1820, kde se pak „hrávalo častěji od sdružených měšťanských synků a dcer divadlo, kteréžto dál a dál se vzmáhalo“. A skutečně se vzmáhalo. Od této doby poličtí ochotníci s nadšením a obětavostí uvedli do života spoustu her a vystřídali četná prostá jeviště v sálech polických hostinců. Mnozí tehdejší ochotníci našli v divadle víc než zálibu. Patřili k nim tehdejší řemeslníci a živnostníci, kteří vkládali do divadla svoje vlastenecké city a naděje do budoucnosti.</p> <p> Významným mezníkem v dějinách polického ochotnického spolku se stal rok 1877, kdy vznikl řádný Spolek divadelních ochotníků Kolár s úředně schválenými stanovami. Postupem doby u mnohých činitelů ochotnického spolku nabývala vrchu touha po vlastním trvalém kulturním stánku, který by byl oporou nejen pro další rozvoj polického ochotnického divadelnictví, ale i pro ostatní kulturní činnost ve městě. Prvním krokem k naplnění této představy byl rok 1918, kdy zásluhou režiséra Jana Pejskara vzniklo Družstvo pro postavení divadla, s cílem opatřit finanční prostředky na jeho stavbu.</p> <p> Uběhlo 20 let, které byly nejen naplněny hledáním vhodného místa pro budoucí divadlo, ale hlavně usilovnou snahou získat potřebné finance. Pořádaly se různé slavnosti, plesy, vznikla tradice polických poutí, jejichž výtěžek významně přispíval k naplnění pokladny. Proběhly i veřejné sbírky, připomínající ty, které se konaly ve prospěch stavby Národního divadla. Vzrušené události roku 1938 nakonec uspíšily rozhodnutí o zahájení stavby nové budovy divadla. S vědomím, že nastala snad poslední vhodná příležitost, bylo urychleně rozhodnuto o zahájení stavby. Dne 9. července 1939 se slavnostně položily základní kameny, stavba utěšeně pokračovala i díky brigádnické pomoci ochotníků a ostatních občanů a již dne 27. června 1940 byla provedena zemským úřadem kolaudace budovy Kolárova divadla, projektované architektem Čeňkem Mužíkem z Chocně.</p> <p> Z divadelní budovy, kterou Divadelní spolek Kolár v Polici nad Metují vybudoval, se netěšil příliš dlouho, a to ani v letech poválečných. V roce 1950 byl donucen vstoupit jako dramatický kroužek do Závodního klubu ROH Kovopol a převést veškerý majetek spolku, tj. celou divadelní budovu se zařízením, inventářem, divadelními rekvizitami, spolkovou knihovnou a peněžní hotovostí do správy Revolučního odborového hnutí. Ke všemu nebyly hry ten rok ani dovoleny – pro změnu zase úřady komunistickými, což trvalo s výjimkou roku 1954, až do roku 1955. Pak se však Polické divadelní hry uskutečňovaly pravidelně každý rok.</p> <p> V roce 1970 proběhly důstojné oslavy 150 let trvání ochotnického divadla v Polici nad Metují, které se však staly jakousi tečkou za dosud pravidelnou ochotnickou činností. Po několika velmi úspěšných inscenacích polických ochotníků (Masér v dámské lázni, Tři v tom, Kat a blázen) nastala stagnace. V letech 1984 a 1986 polický soubor dokonce žádnou divadelní hru nenastudoval. Vleklá husákovská normalizace prostupovala celou společností, ochotníky nevyjímajíc. Navíc z důvodů postupného chátrání technického vybavení divadla nakonec došlo k zastavení všech jevištních akcí, a tím načas skončily i Polické divadelní hry.</p> <p> Ani změna politického systému v roce 1989 nepřinesla zpočátku v ochotnické činnosti žádoucí obrat. Roku 1992 převzalo budovu Kolárova divadla město Police nad Metují, což byl veskrze pozitivní počin. V několika etapách se postupně podařilo uskutečnit velkolepou rekonstrukci technického zázemí, interiérů i exteriérů divadelní budovy. Na činnost ochotnického souboru to však velký dopad nemělo. Po čtyřiceti letech komunistického nevolnictví se mnoha lidem objevily dosud nepoznané možnosti svobodného cestování i smysluplného uplatnění v soukromém a politickém životě. Na divadlo nezbýval čas.</p> <p> Pak však přišla touha po chvílích oddechu, mnozí, mezi nimi hlavně noví mladí adepti, objevili, stejně jako předtím jejich předchůdci, kouzlo ochotnického divadla. Vznikly velmi úspěšné inscenace mladého polického souboru, které obecenstvo přijímalo s nadšením: Revizor (1994), Hrátky s čertem (1996), Mnoho povyku pro nic (1997), Ženitba (1999), Námluvy, Mistr Pleticha (2001), Truchlící pozůstalí (2002) a Někdo to rád horké (2005).</p> <p> Uplynulo dlouhých 71 let od doby, kdy poličtí ochotníci i jejich oddaní a věrní diváci pohlíželi s hrdostí na svůj nový stánek, tak těžce vydupaný ze země. Tehdy vznikla i šťastná myšlenka, připomínat si tyto nevšední okamžiky rok co rok formou divadelní přehlídky umění ochotnických herců. Je potěšující, že i přes všechny překážky předcházejících dob se tento festival přenesl až do dnešní doby, zachoval si přízeň diváků a zájem ochotnických herců. 64. ročník Polických divadelních her je toho výmluvným dokladem. </p> <p> I letos se v průběhu pěti týdnů divákům na prknech Kolárova divadla postupně představuje pětice divadelních souborů.<br />
Přehlídku zahájil 30. září 2011 Divadelní soubor Hlavy ZUŠ Broumov inscenací Kytice. Dále v průběhu přehlídky vystoupí pražské Divadlo Palace s inscenací Líbánky aneb Láska ať jde k čertu v hlavní roli s Jiřím Langmajerem, Divadelní soubor Jiráskova divadla v Hronově, Divadlo Drak z Hradce Králové a 4. listopadu Polické divadelní hry 2011 zakončí Divadlo Na tahu z Červeného Kostelce.</p> <p> Program 64. Polických divadelních her <p> Více informací o přehlídkových inscenacích

<p>VŠEVILY: Již rok a půl je v malé vesničce Vševily na Rožmitálsku (cca 117 obyvatel) otevřena Galerie 10. Nachází se v budově obecní knihovny a dosud nabídla šest fotografických výstav s převážně regionálním zaměřením. Zravidla se střídají jednou za tři měsíce. O vzniku, cílech a návštěvnosti galerie i prvních zkušenostech jsme si povídali s kurátorem Galerie 10 Josefem Pekárkem.</p> <p>Jedná se o první galerii, která kdy byla ve Vševilech otevřena? </p> <p> Pokud můžu spoléhat na zápisy v obecní kronice a paměť občanů, tak ano. V obci totiž žije přibližně 120 obyvatel a dosud byla zaměřena na zemědělství, takže zde nebylo potřeba něco podobného vytvářet. Navíc se zde v minulosti ani nenacházely žádné vhodné prostory, až nyní v knihovně, kde galerie sídlí. </p> <p>Co v názvu symbolizuje číslo 10?<br />
Galerie 10 nese svůj název díky několika faktorům. Vznikla v roce 2010, v roce desátého výročí znovuotevření obecní knihovny a maximální počet vystavených děl je z prostorových důvodů právě deset. </p> <p>Kdo za jejím otevřením stojí? </p> <p>Obec a mladí hasiči. Ve své činnosti kladou důraz na kulturní, společenský a ekologický vzestup Vševil. Mladí hasiči již čtyři roky oživují tradice, organizují akce, na kterých se schází místní lidé, ale začínají jezdit i přespolní. A odtud vzešla iniciativa vytvořit určité prostředí, které by lidem nabízelo setkávání s jinou formou kultury či umění, než se kterou zde byli dosud konfrontováni. </p> <p>S jakými cíli byla galerie otevřena?</p> <p>Základní cíle byly tři. Zpřístupnit místním obyvatelům regionální autory fotografických obrazů, věnovat se historii obce Vševily a přilehlého okolí Rožmitálska či Březnicka a vytvořit příjemné místo, kde by se mohli lidé setkávat a diskutovat o lokálních problémech. Během uplynulého prvního roku provozu galerie se mi podařilo témata výstav včlenit do všech zmíněných cílů. </p> <p>Takže vaše původní představy se splnily?</p> <p>Musím se přiznat, že mé počáteční představy o fotografické galerii v malé podbrdské vesničce Vševily byly velkorysejší než tomu je v reálu. Mám tím na mysli hlavně počet návštěvníků jednotlivých vernisáží. Z počátku je navštěvovalo kolem třiceti lidí, ovšem postupně se jejich počet začal snižovat. </p> <p>O jaké výstavy byl největší zájem? </p> <p> Mezi vernisážemi mělo největší úspěch zahájení výstavy Lokšany aneb Březnické židovské ghetto s autorem fotografií MUDr. Ladislavem Velebným z Březnice. Tato výstava se zaměřovala na zmapování architektonicky cenné židovské zástavby v Březnici. Nejnavštěvovanější byla loňská letní výstava Lom Vševily aneb Pohledy do minulosti i současnosti. Důvodem tak vysoké návštěvnosti bylo opětovné zatopování vševilského lomu po šestnácti letech těžby granodioritu (žuly). Celkem si tuto výstavu prohlédlo zhruba osm desítek lidí.</p> <p>Plní výstavy onen původní cíl setkávání? </p> <p>Galerie 10 má tu výhodu, že se nachází v prostoru schodiště, které vede do knihovny a na obecní úřad. Tím pádem galerií projde alespoň jednou v roce každý občan, který má tak možnost prohlédnout si aktuální výstavu. I díky tomu se galerie stává prostorem setkávání lidí, kteří mohou diskutovat o fotografiích. Největší zájem je samozřejmě o historické snímky a s nimi spojené vzpomínky. </p> <p>Jaká je spolupráce s místní radnicí a daří se vám shánět sponzory třeba na vernisáže? </p> <p> Místní radnice vychází galerii vstříc. Na své náklady pomohla vybavit celou galerii, přispívá finančně na vernisáže, členové zastupitelstva se jich pravidelně účastní a v neposlední řadě Obecní úřad Vševily vydává za své prostředky i brožury k jednotlivým výstavám. Díky této skvělé spolupráci nebylo zapotřebí shánět sponzory. </p> <p>Daří se vám kontaktovat regionální fotografy? Je jich dost nebo se obáváte, že vám „dojdou“? </p> <p> V dnešní digitální době, kdy téměř všichni vlastní svůj fotoaparát, nemám strach o to, že by nastal nedostatek vystavovaných děl. Otázkou je samozřejmě kvalita fotografů a snímků, ale dnes lze pořídit zajímavou sekvenci fotek i pomocí mobilního telefonu. Spíše mohu mít obavy z toho, že se na vystavené fotografie nepřijde nikdo podívat. Důležitou roli v takto malé galerii totiž hraje výběr tématu, i když se snažím a budu snažit nadále kultivovat místní kulturní obyvatelstvo. A snad někdy v budoucnu se mi poštěstí uspořádat výstavu fotografií, která přesáhne hranici regionu a přiláká návštěvníky zdaleka … Ale k takovému stadiu má Galerie 10 ještě dlouhou horskou túru! </p> <p>Co považujete za největší dosavadní úspěch galerie?</p> <p>Že se o této malé vševilské regionální galerii ví v širokém okolí, lidé se informují o jejím aktuálním dění, ať už osobně nebo přes webové stránky http://vsevily.tremsin.cz. Tudíž má směle nakročeno do dalšího života. </p> <p> Dosavadní výstavy v Galerii 10:</p> <p> Vzpomínáš? (14. 3. 2010 – 31. 5. 2010)<br />
Lom Vševily aneb Pohledy do minulosti i současnosti (6. 6. 2010 – 31. 8. 2010)<br />
Lokšany aneb Březnické židovské ghetto (12. 9. 2010 – 10. 12. 2010)<br />
… Pravá od Mattela (11. 12. 2010 – 31. 3. 2011)<br />
Melancholické akty (3. 4. 2011 – 29. 5. 2011)<br />
Co jste hasiči, co jste dělali? (10. 6. 2011 – 2. 9. 2011)<br />
Hola, hola, škola volá … (školní budovy Rožmitálska) (9. 10. 2011 – 17. 12. 2011)</p>

<p>PRAHA: Klasická ruční ilustrace je oblast tvorby, která je v dnešní době částečně upozaděná návalem nejrůznějších moderních technik. I přesto je však v České republice stále na vysoké úrovni a je schopna uspět i v konkurenci se zahraničím. Proč se však tak často neděje a mnozí mladí absolventi ilustrace si nakonec zvolí jiné povolání, o tom jsme si povídali s ilustrátorkou Alžbětou Skálovou.</p> <p>Zabýváte se tvorbou ilustrace. Jak hodnotíte celkovou situaci mladých ilustrátorů v Česku? Lze se této činnosti věnovat na „plný úvazek“?</p> <p>Zda se dá vůbec ilustrováním živit? To je otázka, kterou si kladu často. Odpověď dílem souvisí s tím, jak školy studenty připravují na šok, který většinou nastane po tom, co absolvent „vypadne z hnízda“ školy. Přesněji řečeno, jak školy nepřipravují. Nejvíce ovšem rozhoduje celková kulturní a ekonomická situace. Popravdě situace absolventů ilustrace není příliš růžová, a myslím, že u řemesla zůstanou jen nejotrlejší nebo ti, kdo mají zkrátka štěstí a přeje jim řada okolností. Což je snad i můj případ. Ovšem bez vedlejší práce, která člověka živí, se dá ilustracím věnovat jen těžko. Mně se během studia podařilo našetřit nějaké peníze a vytvořit několik knih a tak jsem se po dokončení školy pokusila prokousat. První dva roky byly krušné a často jsem si přivydělávala jinými pracemi. Rovněž velmi záleží na tom, jaké má člověk životní nároky a co je, či není, schopen obětovat. Myslím, že žiji poměrně skromně a vyhovuje mi to. Nikdy nevím, co dalšího za práci, pokud vůbec jaká, na mne čeká. To je celkem vysilující skutečnost. Ale taková je zřejmě zkušenost všech tvůrců na volné noze. A nejen jich…</p> <p>Během studia v ateliéru Ilustrace a grafiky na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové jste absolvovala stáže na École Estienne PIAD v Paříži a na Maryland Institute College of Art v Baltimore v USA. Jak byste porovnala úroveň a přípravu na budoucí povolání ilustrátora na jednotlivých školách? </p> <p>Co se týče celkové kvality škol, jsou myslím srovnatelné s českými. Naše školy mají někdy navrch v dílnách a v řemeslných znalostech pedagogů. V Americe nemají takové historií prověřené zkušenosti. Pochopitelně hovořím jen o grafických dílnách, jinou zkušenost nemám. V čem mají ale školy, které jsem navštívila v zahraničí, navrch, je jistě samotná prezentace studentů a jejich prací. V Americe, troufám si říct, se polovina studia sestává ze schopnosti naučit se mluvit o své práci, umět ji prezentovat, patřičně ji zaadjustovat, nainstalovat, vystavit… Ve škole v Baltimoru měli, tuším, 3 nebo 4 galerie, kde se týden co týden střídaly výstavy studentů samotných. To mi třeba zejména na VŠUP chybí, myslím, že galerie školy by měla být více určena studentům. Mně samotné činí velké potíže mluvit o vlastní tvorbě, stále žiji v představě, že věci mají hovořit sami za sebe. Určitě málokdo z výtvarníků zvládá práci s médii a celkovou „úřednickou“ součást profese. Mám pocit, že jsou to často neslučitelné schopnosti.</p> <p>Vaše autorská knížka Pampe a Šinka vyšla s podporou nadace Arbor vitae. Co rozhodlo o tom, že jste tuto podporu získala?</p> <p>To bylo tak, že jsem se snažila najít vydavatelství, které by bylo ochotno moji knížku vydat a zároveň mi za ni dát i autorský honorář. Asi se učím nezdráhat se říci si za svou práci i odměnu. Zkrátka jsem se odhodlala a pana nakladatele jsem oslovila a knížku mu ukázala. To, že mi knížku vydal, dodnes vnímám jako veliké štěstí a velmi si toho vážím. Původně to byla moje diplomová práce a měla jsem ji pouze ve dvou exemplářích, digitálně vytištěný a ručně svázaný. Nové vydání je téměř k nerozeznání od původního, což vnímám jako obrovskou velkorysost nakladatele.</p> <p>Kde nejraději tvoříte?</p> <p>Nejraději pracuji na venkově na chalupě. Je to na samotě v přírodě, kde vnímám jen okolní krajinu, lesy a louky a pouštím z hlavy hektický svět v Praze. V poslední době se mi ale soustředění daří čím dál méně, protože odjet třeba na týden z Prahy bez jiných „úkolů“, na něž musíte neustále myslet, je čím dál těžší.</p> <p>V současné době jste na dvouměsíčním tvůrčím pobytu na Slovensku. Kdo tento pobyt organizuje a na čem zde pracujete?</p> <p>Oslovilo mě kulturní centrum Banská St-a-nica Contemporary v Banské Štiavnici, které je v provozu zhruba 3 roky. Funguje zde mezinárodní rezidenční program, konají se tu sympózia, koncerty a podobné události. Společně se zástupci centra jsme podali žádost o grant ohledně mého pobytu a ten nám byl, byť ne v plné míře, přidělen. Centrum sídlí ve funkční železniční stanici lehce stranou města. Moc se mi líbí propojení vlakové zastávky, kde denně projde určité množství lidí, s kulturním centrem. Lidé jsou tak nuceni chodit přímo výstavním prostorem, který je v tomto případě přímo v hale stanice a nějakým způsobem reagovat a zapojovat se do dění v centru. Pracuji zde na své volné tvorbě. Mít možnost delší čas a kontinuálně malovat je pro mě velmi nezvyklá situace, od školy se mi to příliš nepodařilo. Hlavním tématem je mi krajina a ta je v okolí Štiavnice skutečně nádherná.</p> <p>Máte nějaký sen v oblasti ilustrace, nějakou knihu, kterou byste chtěla ilustrovat, pokud to bude možné?</p> <p>Vysněnou knihu zatím nemám, momentálně se soustředím na své plány a vize, zejména na autorské knížky, ovšem nevím, zda dokáži všechny zrealizovat. Začátkem roku jsme společně s Martinou Kupsovou a Alžbětou Zemanovou založily volné uskupení s názvem NAPOLI a chceme pokračovat v tvorbě autorských a malonákladových knížek. A nejen těch. Chceme se volně pohybovat po vícero polích. V současné době se chystáme na účast na Designbloku, kde bychom rády představily sérii tzv. flipbooků a uvedly také novou knížku Ondřeje Buddeuse Orangutan v zajetí má sklony k obezitě, kterou jsme společně s Martinou doprovodily kolážemi, jež se nesou v podobném duchu jako Ondřejova trojverší. Snad to dobře dopadne…</p> <p>Více info na: </p> <p>www.ilustratori.net<br />
www.napolistranky.cz<br />
www.naugallery.com</p>