Články a komentáře

<p>VAVŘINEC: Novou knihovnou, kterou by jistě chtěli mít i v daleko větších obcích, se může od letošního dubna pochlubit Veselice, jedna ze čtyř místní částí obce Vavřinec ležící nedaleko Blanska. Knihovna je umístěná v komplexu kulturního domu, jehož celkovou rekonstrukci na víceúčelovou budovu zahájila obec v červenci loňského roku.</p> <p>Dílo vzniklo za finanční pomoci programu rozvoje venkova, jako jeden z projektů vybraných k podpoře v rámci I. výzvy vyhlášené MAS Moravský kras v srpnu roku 2009.<br />
Když říkáme, že je to nová knihovna, neznamená to, že se dříve ve Veselici knížky nečetly a nepůjčovaly. Opak je pravdou. O své čtenáře se tady knihovna zajímá už od roku 1920. Bohužel prostory, které jí byly ještě do nedávna vyhrazeny, odpovídaly právě tomuto letopočtu.<br />
Veselická knihovna tedy v dubnu získala nové moderně vybavené prostory. Vedle půjčování knížek v ní lze organizovat i menší besedy, ale také výstavy. Děti se například těší na tvořivé dílny, které pro ně pravidelně už ve „staré“ knihovně chystala knihovnice Olga Hájková.<br />
K vybavení patří dataprojektor s plátnem, koutek pro děti, návštěvníci mohou využít dvě pracoviště s přístupem na Internet. Samozřejmostí je moderní sociální zařízení, které mimochodem dříve chybělo úplně. Olze Hájkové se tak podstatně zlepšily podmínky pro práci knihovny, která vedle půjčování knih a časopisů v letošním roce realizuje projekt Moravský kras náš domov. Ten byl vybraný k podpoře v rámci grantového řízení Knihovna 21. století, vyhlášeného Ministerstvem kultury. Občané Veselice i z okolí se tak mohou těšit na seriál cestovatelských besed, menších výstav tvůrců z regionu, děti pak na tvořivé dílny, výlety a další akce, které knihovna zorganizuje jako součásti projektu zpracovaného vždy na celý rok. Díky uvedeným akcím tak není knihovna jen místem skladování knih a jejich vypůjčování, ale stává se aktivním komunitním centrem Veselice, která má 265 obyvatel.<br />
Knižní fond prošel celkovou revizí a od měsíce května je za pomocí knihovnického programu Clavius REKS přístupný čtenářům i dálkovým přístupem, pomocí sítě Internet.<br />
„Když jsem před čtyřmi roky knihovnu přebírala, dala jsem si soukromý cíl, aby knihovna měla třicet čtenářů. Dnes už jich má osmapadesát. O tom se mi ani nesnilo. Při 265 obyvatelích Veselice je to skutečně hodně,“ řekla Olga Hájková s nadějí, že nové prostory třeba přilákají další čtenáře. Knihovna vede a současně postupně rozšiřuje fond literatury s tematikou Moravského krasu, ale taktéž literaturu vydanou v tomto regionu a okolí. Fond už má 173 různých brožur, ročenek a dalších publikací, jež vydaly v regionu obce, spolky, apod.<br />
Za zmínku stojí, jakým způsobem byly tyto publikace pro knihovnu zajištěny. Mimo to, že je darovaly obce a další vydavatelé, byla část fondu pořízena v rámci akce zvané Veselické knihobraní, která byla v loňském a letošním roce součástí doprovodného programu tradičního Velikonočního jarmarku na rozhledně Podvrší. Jejich dárci za odměnu získali volný vstup na rozhlednu.<br />
Další zajímavostí celého projektu je, že nová knihovna má i dva patrony. Patří k nim veselický rodák Robert Sedlák a rodák z Podomí u Vyškova, univerzitní profesor MUDr. Ervin Černý – Křetínský, DrSc. Prvně jmenovaný byl veselickým písmákem, badatelem a divadelním činovníkem a vykonával také funkci kronikáře. Prof. MUDr. Ervin Černý – Křetínský vedle své profese uznávaného odborníka v oboru ORL, byl neméně vědecky činný v oboru historické geografie. Prozkoumal z tohoto hlediska během čtyřiceti let přes šest set kilometrů čtverečných Drahanské vrchoviny a našel dvaašedesát zaniklých středověkých osad včetně jejich, dnes lesem pokrytých, polností. V tomto oboru publikoval přes sedmdesát vědeckých prací, z nichž je šest knižních. Svému rodnému kraji věnoval sbírku epických básní „Zelený barvínek“.<br />
Myslím, že zejména v dnešní době je dobré si připomínat naše předky, a zvláště ty, kteří po sobě zanechali nesmazatelné stopy, jak v srdcích lidí, tak svými činy. Je pěkné, že se na tyto osobnosti nezapomíná. Uvedení patroni jsou vypodobněni na reliéfu umístěném uvnitř knihovny. Jeho autorkou je výtvarnice Iva Machová z Vavřince, která současně zpracovala architektonický návrh interieru veselické knihovny.<br />
Celkové náklady na novou knihovnu činí přibližně 2,8 milionu korun. Z toho jeden milion uhradila obec ze svého rozpočtu a 1,8 mil. Kč pokryje dotací ze Státního zemědělského intervenčního fondu v rámci Programu rozvoje venkova.<br />
Více informací o knihovně a její činnosti najdete na webu www.knihovna-veselice.cz.</p>

<p>PETROVICE: Ve středu 13. července byl v Petrovicích na Sedlčansku slavnostně zakončen první ročník Středočeské mezinárodní pěvecké dílny. Trvala deset dní a její účastníci se nejen pod vedením zkušených pedagogů zlepšovali ve zpěvu, ale vystoupili i na několika koncertech.</p> <p>Více již v rozhovoru s organizátorem a pedagogem Jaroslavem Mrázkem:</p> <p>Proč jste si za místo konání pěvecké dílny vybrali právě Petrovice?</p> <p>Toto místo nebylo vybráno náhodně. Největší zásluhu na tom má rodina Maštalířů, která v Petrovicích podniká a podporuje tam i kulturní život. Velice vstřícného přijetí a vskutku veliké podpory se nám dostalo také od starosty Petra Štepánka a celého kolektivu obecního úřadu. Pro zdárný průběh pěveckých dílen jsme měli k dispozici nejenom prakticky celý krásný zámeček obecního úřadu, ale také divadelní scénu tamních ochotníků a kůr kostela sv. Petra a Pavla. Tam všude zněl zpěv studentů. Celou akci bychom však nemohli uspořádat bez finanční podpory Středočeského kraje, za což mu patří náš veliký dík!</p> <p>Jak jste se v této obci cítili?</p> <p>Všichni účastníci se zde cítili, bez přehánění, výborně! Měli jsme také možnost poznat okolí Petrovic s pomocí odborného výkladu Jaroslava Klouda, který nás při pěším výletě zavedl do okolních vesnic a vystoupali jsme i 188 schodů na zdejší rozhlednu. Na základě vyjádření všech zúčastněných studentů i organizátorů mohu prohlásit, že se s vysokou pravděpodobností budou v Petrovicích pěvecké dílny za rok opakovat.</p> <p>Kolik studentů se dílny účastnilo, z jakých byli zemí a jakého věku?</p> <p>Nejdříve bych chtěl zdůraznit, že pěvecká dílna se vlastně konala z iniciativy studentů, kteří za mnou přišli s prosbou, abych jim dílnu pomohl po odborné stránce zorganizovat. To vidím jako veliké plus. Té první se letos zúčastnilo 25 studentů ve věku od 17 do 30 let z Čech, Polska, Ruska a Slovenska. Po celou dobu se jim věnovalo pět profesorů sólového zpěvu, konkrétně Andrea Csereklyei z Maďarska, Christina Kluge z Německa, Emilie Sadloňová ze Slovenska, Piotr Jan Lykowski z Polska a za Českou republiku já. Do pedagogického týmu patřili také klavíristé profesor Jaroslav Šaroun, Adolf Melichar a Mikoláš Troup. </p> <p>Co může tato dílna studentům nabídnout a přinést?</p> <p> Studentům přináší nejen možnost konzultovat svůj pěvecký vývoj a případné pěvecké problémy s pedagogy, ale také soustavnou práci. Většinou měli dvě pěvecké lekce za den s pedagogy podle vlastního výběru. Velký význam má pro ně také možnost absolutního soustředění se na zpěv. I když v průběhu školního roku zpěv studují, musí vedle toho plnit ve škole ještě celou řadu jiných povinností. Zde však mají na starosti pouze zpěv. Důležitou součástí výuky jsou bezesporu také koncerty, jež se v rámci dílny uskutečnily.</p> <p>Kolik jich bylo?</p> <p> Celkem sedm koncertů. Nejdříve se někteří studenti představili na Husových slavnostech u Husovy kazatelny blízko Petrovic, zahajovací koncert se odehrál na letní scéně v Petrovicích. Pak následovaly koncerty duchovní hudby v kostele sv. Alžběty ve Svatém Poli u Dobříše, v kostele sv. Petra a Pavla v Petrovicích, ve Františkánském klášteře ve Voticích, v Premonstrátském klášteře v Milevsku a v Koncertní síni Trojice v Písku. Studenti tak vedle teoretických znalostí získali i praktické zkušenosti.</p> <p>Co byste chtěl říci závěrem?</p> <p>Závěrem nezbývá, než vyzdvihnout krásnou atmosféru, která panovala v průběhu celé pěvecké dílny. Patří za to dík studentům, zapáleným pro zpěv, pedagogům, kteří se studentům věnovali i nad rámec svých povinností, i organizátorům. Ti dokázali vynikajícím způsobem připravit zázemí a hladký průběh dílny.<br />
Jako krásnou tečku za prvním ročníkem Středočeské mezinárodní operní dílny bych rád všechny čtenáře pozval 14. září ke sledování ČT 2, kde ve večerních hodinách bude v pořadu Terra musica uveden dokument o naší pěvecké dílně a ukázka z koncertu v Milevsku.</p>

<p>HLUBOKÁ NAD VLTAVOU: Začalo to v roce 2005, kdy Divadlo Hluboká nad Vltavou, o.s., společně s agenturou VP production zahájilo 1. ročník Divadelního léta svým představením Goldoniho komedie Sluha dvou pánů. V roce následujícím soubor na nádvoří zámku uváděl inscenaci hry Jevana Brandona-Thomase Charleyova teta.</p> <p>Program Divadelního léta byl v témže roce rozšířen o další představení hostujících profesionálních umělců. Pro Divadelní léto 2007 Divadlo Hluboká nad Vltavou ve spolupráci s Tanečním divadlem Na tenkém ledě z Českých Budějovic připravilo inscenaci nového českého muzikálu Jedna noc na Karlštejně, který podle známé hry Jaroslava Vrchlického napsal Petr Markov, hudbu složil Zdeněk Barták. V roce následném byl muzikál reprízován a program Divadelního léta doplněn o představení inscenací pražského souboru Studio DVA, a sice Molièrova Zdravého nemocného, hry Otevřené manželství od Daria Fo a Franca Rameho a hry Na konci duhy od Petera Quiltera. Divadelní léto 2009 patřilo nově nastudovanému muzikálu autorů Eduarda Krečmara a Zd. Bartáka podle předlohy W. Shakespeara Romeo a Julie. V roce následujícím byla inscenace na zámeckém nádvoří reprízována.</p> <p> Divadelní léto Hluboká nad Vltavou 2011 nabízí divákům reprízy úspěšných inscenací obou zmíněných muzikálů. V červenci se hraje osmkrát Jedna noc na Karlštejně, v srpnu dvanáckrát Romeo a Julie.</p> <p> Místní divadelní spolek nepatří k souborům, které bychom vídali na nejrůznějších divadelních přehlídkách. Není také souborem, který by počítal svou existenci na desítky let, působí v turisticky věhlasném místě v těsném sousedství jihočeské metropole od roku 2003. Hrát na půdě jednoho z našich nejnavštěvovanějších památkových objektů je příjemné, ale také zavazující. Dá se totiž očekávat, že publikum bude složeno v hojné míře z návštěvníků, kteří si zvolili malebné jižní Čechy jako místo své dovolené. U takové návštěvnické obce je třeba předpokládat jisté nároky, nejde o hraní pro sousedy.</p> <p> Sluší se hned připojit, že přeplněné hlediště na zámeckém nádvoří, čítající odhadem 250 míst k sezení, bývá velice spokojené. Místní soubor, posílený členkami Tanečního divadla Na tenkém ledě a hostujícími členy z jiných souborů, připravil divákům příjemné večery s divadlem, které hraje, zpívá a tančí. A propos, českobudějovické taneční divadlo je mezi tanečníky známé z nejedné úspěšné účasti na celostátních přehlídkách scénického tance, reprezentovalo české taneční umění i v zahraničí.</p> <p> Po jednom z představení Jedné noci na Karlštejně jsem se sešel s jeho režisérem Gerhardem Vocilkou, abych mu položil několik otázek:</p> <p>Zdá se, že po dlouhé pauze byla skutečná obroda souvislé divadelní činnosti na Hluboké nad Vltavou započata v roce 1991 vznikem souboru Kříž-žáci. Kdo stál u zrodu souboru, kde se hrálo a co?</p> <p>U zrodu ochotnického spolku Kříž-žáci stáli Aleš Chrt, Zdeněk Pikl a Ladislav Kříž. Svá první představení hráli v Sokolovně a potom v novém kulturním centru Panorama. Na repertoáru souboru byly především komedie. Hrála se fraška Emila Artura Longena Dezertér z Olšan, Jiráskova Lucerna, Stroupežnického Naši furianti, Charleyova teta Jevana Brandona-Thomase, hry Antonína Procházky Vraždy a něžnosti a S tvojí dcerou ne, komedie Raye Cooneyho Rodina základ státu a další.</p> <p>Váš nynější soubor nese název Divadlo Hluboká nad Vltavou. Došlo jen ke změně názvu, nebo jste zcela jiným souborem a Kříž-žáci existují dál?</p> <p>Existují, ale jak už to někdy bývá, se Zdeněkem Piklem jsme se oddělili a založili Divadlo Hluboká. Nechtěli jsme budovat nový soubor, spíše vytvořit možnost svobodného oslovování herců na jednotlivé hry. </p> <p>Má váš soubor nějaké specifické programové zaměření než to zcela základní, potěšit divadlem sebe a své diváky?</p> <p>Samozřejmě, že hlavně chceme potěšit diváka. Ale troufneme si na intelektuálnější komedie, například na Tři muži na špatné adrese od Luigeho Lunariho nebo na hru Vstupte od Neila Simona.</p> <p>V Místopisu českého amatérského divadla jsem se dozvěděl, že se v polovině 19. století na Hluboké provozovalo zámecké divadlo a také, že L. P. 1872 zřídili schwarzenberští úředníci na nádvoří knížecích sýpek letní zábavní místnost, v níž se mj. hrála divadelní představení, a to střídavě česká a německá. Je snad současné Divadelní léto v Hluboké nad Vltavou vědomým navázáním na tuto tradici nebo vzniklo na základě úplně jiných pohnutek?</p> <p>Divadelní léto na tuto tradici určitě nenavazuje. Ale už v devadesátých letech hráli Kříž-žáci na zámku Šípkovou Růženku.</p> <p>Z vašich velice pěkných propagačních materiálů jsem vyrozuměl, že existujete na bázi občanského sdružení. Vaše zámecká produkce má v mnohém profesionální parametry. Jak se na tom podílí spolupořádající agentura VP production? Považujete se za amatérský (od slova amare = milovat) divadelní soubor, nebo je tomu jinak?</p> <p>Jsme amatérský soubor. Naší snahou je odvést co nejlepší práci. Každý z herců a tanečníků má své civilní zaměstnání a divadlo dělají jako svého koníčka.<br /> Divadelní léto je velká akce, která by se bez profesionální produkce neobešla. Proto Divadlo Hluboká spolupracuje s panem Zdeňkem Piklem (VP production), který v tomto ohledu odvádí skvělou práci. </p> <p>Nastudování hudebního divadla je chtě nechtě v nejednom ohledu mnohem náročnější než např. činoherní inscenace. Jak se to přihodilo, že jste např. zvolili Bartákův a Markovův muzikál?</p> <p>To spíše zvolili autoři. Viděli naše představení a usoudili, že by se jejich muzikál vyjímal na nádvoří zámku Hluboká a že ho zvládneme.</p> <p>Bez profesionální pomoci, nejméně v hudební a taneční složce, si nedovedu vznik fungujícího muzikálového divadla dost dobře představit. Byli autoři či jiní profesionální divadelníci nápomocni při zrodu vaší inscenace?</p> <p> Samozřejmě. Taneční choreografie se skvěle ujala Pavla Nýdlová z taneční skupiny Na tenkém ledě. Herci trápili své hlasy u Petra Píši. Nahrání písniček si ohlídal sám pan autor Zdeněk Barták se synem Danielem ve studiu Sklep u Frankieho Žyrnova. Honza Zvánovec skvěle svítil a zvučil. Dále jsme spolupracovali se scénografem Mílou Kocmichem, který navrhl i kostýmy. </p> <p>Na Divadelním létě 2011 se podílí více subjektů, napočítal jsem 28 partnerských institucí včetně hlavního partnera Jaderné elektrárny Temelín a Jihočeského kraje. Jaký je jejich podíl na finančním zabezpečení celého projektu? Lze, připočtete-li výnosy ze vstupného a prodeje CD s nahrávkou muzikálu, dosíci vyrovnaného rozpočtu?</p> <p>Pokud na představení přijde dostatečný počet diváků, lze říci, že rozpočet je vyrovnaný. </p> <p> Program Divadelního léta Hluboká nad Vltavou 2011 <p> Další informace o Divadle Hluboká nad Vltavou

<p>Praha: Audabiac je neziskové občanské sdružení, které pomáhá dětem z dětských domovů prostřednictvím projektu „Uměním ke svobodě“ rozvinout vrozené vlohy a posílit vlastní sebedůvěru. O tom, co všechno se díky tomuto projektu mohou děti z dětských domovů naučit a jaké cíle má sdružení, jsem si povídala s jeho hlavní realizátorkou Anetou Markovou.</p> <p>Můžete nám projekt „Uměním ke svobodě“ přiblížit? </p> <p>Hlavním cílem projektu je vytvářet pro děti z dětských domovů společně s umělci a vychovateli takové podmínky a prostředí, které je budou inspirovat, motivovat a umožní jim dát průchod vlastní tvůrčí fantazii. V současné době se o to snažíme prostřednictvím letních pobytů, včetně víkendových a odpoledních setkání, kdy se společně s umělci a dalšími dobrovolníky děti rozvíjejí nejen ve výtvarných a uměleckých technikách, ale také v komunikaci s druhými lidmi. Důležité je, aby děti měly možnost získat pozitivní zpětnou vazbu, která je velmi potřebná pro jejich vlastní sebehodnocení. </p> <p>Kolikátý ročník projektu „Uměním ke svobodě“ se letos realizuje a kdo z našich současných českých umělců se do tohoto projektu zapojí?</p> <p>První ročník letních pobytů proběhl v roce 2003 v jižní Francii. Od té doby se pravidelně každý rok pořádají letní pobyty, kde se děti setkávají s umělci při společné práci. Za dobu realizace projektu prošla sdružením celá řada umělců, z nichž někteří s námi spolupracují pravidelně. Můžu jmenovat například Jiřího Bělohlávka, Petra Nikla, Jitku Štenclovou, Zlatu Adamovskou, Radku Dubanskou, Miroslava Janka či Pavla Kříže.</p> <p>Jakým způsobem získáváte finance na tento projekt? </p> <p>Vzhledem k tomu, že jsme nezisková organizace, hledáme především externí zdroje financování a další cesty, jak adekvátně zabezpečit všechny aktivity sdružení. V současné době se jedná zejména o finanční podporu od soukromých firem a nadací a materiální podporu ze strany jednotlivců či dalších organizací.</p> <p>Které kulturní aktivity v rámci tohoto projektu děti provozují? </p> <p>Je to opravdu široká paleta činností, kterým se děti mohou věnovat. V rámci letních pobytů nazýváme jednotlivé aktivity, na nichž se podílejí umělci „umělecké dílny“. Pro letošní rok můžu jmenovat například výtvarnou, hudební, keramickou, sportovní, taneční, fotografickou a video dílnu, či komplexnější aktivity v podobě redakční dílny. V uměleckých dílnách vznikají rozličné umělecké předměty, které s dětmi následně prezentujeme v rámci přidruženého projektu Mladí kurátoři. Projekt Mladí kurátoři přináší dětem možnost formou výstav zpřístupnit svá díla širší veřejnosti a současně se i podílet na organizaci a přípravě samotné výstavy, včetně vernisáže a doprovodných kulturních akcí.</p> <p>Věnují se umělci, kteří s vámi spolupracují, dětem z dětských domovů soustavně i během školního roku? </p> <p>To je velmi individuální. Někteří umělci s námi spolupracují soustavně po celý rok a jiní pouze v rámci letních pobytů. Je to dáno zejména jejich pracovní vytížeností. </p> <p>Spolupracujete během těchto pobytů i s nějakými dobrovolníky? </p> <p>Samozřejmě. Dobrovolníci jsou jednou z nejvýznamnějších součástí naší organizace. Bez podpory dobrovolníků bychom nebyli dostatečně schopni pracovat s tolika dětmi a v takovém rozsahu jako nyní. </p> <p>Jaké jsou vaše vize do budoucna?</p> <p>V současné době se zaměřujeme na cíle, které chceme realizovat do dvou let a následně na nich stavět. Zejména se jedná o adekvátní zajištění financování, které pomůže sdružení realizovat projekty spolehlivě i s výhledem do budoucnosti, dále o rozšíření týmu dobrovolníků, kteří budou aktivně zapojeni do dění organizace a zároveň o vytvoření podpory pro dobrovolníky a pracovníky v dětských domovech, což zahrnuje poskytnout jim takové zázemí, které jim bude pomáhat v řešení obtížných situací plynoucích z jejich náročné práce. V neposlední řadě nám jde o to, zajistit dětem takové podmínky, které jim usnadní odchod z dětského domova a jejich vstup do dospělého života.</p> <p>Více info:<br />
www.audabiac.cz</p>

<p>MEŠOVICE: V okouzlující malé vesničce Mešovice, ležící na okraji okresu Znojmo, najdeme dílnu Milana Strmisky, kterému v minulém roce udělil ministr kultury titul Nositel tradice lidových řemesel v oboru zpracování rohoviny a perleti. Lastury (laicky škeble či mušle) se používaly v pravěku jako platidlo nebo šperky a z nich získaná perleť pak v průběhu staletí sloužila ke zdobení nábytku technikou zvanou intarzie.</p> <p>Od 19. století se pak z této suroviny začaly vyrábět knoflíky nejrůznějších tvarů a velikostí či další oděvní doplňky. Například až dodnes je součástí valašských krojů spona zvaná kotula. Plní současně funkci užitkovou i dekorační. Je bohatě zdobená rytým dekorem a členové valašských souborů ji používají k sepnutí rozparku mužských krojových košil a ženských rukávců.<br />
Krásu perleti můžeme obdivovat také na různých špercích. V Čechách i na Moravě působilo několik perleťářských středisek, to nejznámější bylo v městečku Žirovnice v okrese Pelhřimov. Hlavní zařízení perleťářské dílny představoval soustruh zvaný čamrdářský ponk a dále buben na leštění knoflíků či dalších z perleťových výrobků.<br />
Největší rozmach perleťářství se datuje do 2. poloviny 19. Století, avšak již na jeho přelomu docházelo k postupné likvidaci perleťářských dílen, které jako zdroj obživy nahradila jiná podomácká výroba. Přesto se až do počátku devadesátých let minulého století podařilo zachovat provoz v podnikovém perleťářském učilišti v již zmíněném Pelhřimově.</p> <p>Cesta ke zpracování perleti nebyla lehká</p> <p> „Jsem vyučený chladírenský mechanik, a touto prací jsem se živil až do roku 1989. Poté jsem se bezúspěšně snažil o obchodní činnost. Naštěstí jsem se seznámil s prací s perletí, které se tehdy věnovala moje švagrová. A tak bylo rozhodnuto o mém dalším směřování. V roce 1992 jsme její dílničku přestěhovali do Třebíče a o čtyři roky pak do Mešovic. To jsme již nakoupili nové potřebné stroje a mohli jsme začít s přípravnými pracemi. Přiznávám, že začátky nebyly vůbec jednoduché. Zkušenosti jsem získával jen pomalu a postupně, protože nikdo z dosud žijících perleťářů mě nechtěl své tajemství výroby prozradit. Přesto jsem vytrval a postupně vnikal do tajů tohoto řemesla. Od zdobných knoflíků jsem přešel ke tvorbě šperků, a to podle návrhů mých a mé manželky. Kvalita našich společných výtvorů se neustále zlepšuje, a to mi přináší radost i chuť do další práce,“ sděluje nositel prestižního titulu.</p> <p>Perleť – téměř nedostupný materiál</p> <p>Původně se u nás zpracovávala perleť ze sladkovodních lastur, později šlo o lastury mořských živočichů. Jejich pojmenování zní opravdu exoticky – Macassar, Goldfis, Burghus, Tahitio, Trocas a další. Celosvětová burza obchodu s perletí byla až do počátku osmdesátých let 20. století v německém Hamburku. K nám se tyto suroviny dostávaly zejména z Vídně, která byla ve své době centrem perleťářství. Tady se perleťářství naučili i čeští řemeslníci, kteří přicházeli do hlavního města rakousko-uherské monarchie a poté se této činnosti věnovali po návratu domů. „Dnes se lastury nesmějí z Tichomoří vyvážet a jedinou surovinou tak pro nás zůstávají zásoby, které se nám podařilo nakoupit od dřívějších perleťářů. Většinou jde ale jen o zbytky lastur, ze kterých vyřezáváme různé tvary plošek nebo zakřivených formátů a jejich spojováním pomocí drátků vznikají šperky, z nichž je každý originálem. Kraje zakřivených lastur jsou určeny pro spirálovité náramky, středové žebro lastury se pak změní na zvlněný tvar a je základem závěsného šperku,“ říká Milan Strmiska a dodává: „Perleť se ručně brousí a leští za pomoci mechanických kotoučů a brusné pasty. Právě zkušenosti se zpracováním perleti mne přivedly k tvorbě receptury vlastní lešticí pasty.“</p> <p>Od perleti k rohovině</p> <p>Vzhledem k tomu, že perleti je opravdu málo, začali Strmiskovi zpracovávat další surovinu, kterou je rohovina. Získává se z kravských rohů a původně se z ní dělaly hlavně poháry, knoflíky nebo hřebeny. Avšak ani její získávání není jednoduché. Podle předpisů Evropské unie musí být chované krávy odrohované, a tak se na jatkách v Kostelci daří získávat jen malé množství tohoto materiálu. Pokud jde vše hladce, vznikají z nevábně vypadajících a „vonících“ rohů pod rukama Milana Strmisky vlasové spony, náušnice, náhrdelníky, náramky, přívěsky, ozdobné knoflíky na šátky. Podaří-li se navíc získat dostatečně velký roh, poslouží – tak jako kdysi – k výrobě hřebenu. </p> <p>Největší problém se jmenuje prodej</p> <p>Výrobci musejí za svými zákazníky jezdit a své výrobky jim nabízet na nejrůznějších akcích. První výstavu výrobků z perleti a rohoviny měli Strmiskovi v muzeu v nedalekých Moravských Budějovicích, své umění také předvádějí v okolních školách, účastní se klasických lidových jarmarků ve městech, na hradech a zámcích, v muzeích, ve skanzenech – na Veselém kopci a ve Strážnici – nechybějí ani na aktivitách spojených se středověkem. Slávu perleťářství však šíří i v zahraničí. Například se účastnili velkého mezinárodního veletrhu řemesel v bavorském Mnichově, také jezdí na mezinárodní řemeslný veletrh do slovenských Piešťan, a to i přesto, že prodejní akce jsou zde kvůli nově zavedeným nejrůznějším poplatkům finančně neúnosné. To ostatně platí i pro jarmarky a další aktivity, které jsou časově náročné.</p>

<p>Praha: Nezisková organizace Domov Sue Ryder poskytuje péči seniorům, kteří jsou v důsledku nemoci nebo vysokého věku odkázáni na pomoc druhých. Cílem Domova je zajistit starší generaci klidné a především důstojné stáří. Těmto cílům napomáhá i Kulturní komunitní centrum Domova, které poskytuje umělcům příjemné zázemí k jejich aktivitám a umožňuje tak nenucené střetávání mladší a starší generace. O tom, jaké jsou cíle tohoto centra pro rok 2011, jsem si povídala s jeho koordinátorkou Šárkou Augustinovou.</p> <p>Kulturní program vašeho centra je otevřen jak seniorům žijícím v Domově Sue Ryder, tak i veřejnosti. Jaké kulturní akce pořádáte pravidelně každý rok? </p> <p>Letos v Domově Sue Ryder dochází ke změnám. Doposud jsme provozovali Kulturní komunitní centrum  a jeho náplní bylo organizování pravidelného, převážně kulturního programu pro klienty a místní komunitu z Prahy 4. Nemělo přinášet peníze (to v nekomerční kultuře ani nejde, naše KKC rozhodně nebylo ziskové). Přepokládali jsme, že návštěvníci, kteří do areálu Domova či na akce pořádané Domovem Sue Ryder přijdou, se zároveň seznámí s tím, jakým způsobem naše organizace funguje a jak může vypadat domov pro seniory. Předpokládali jsme, že tito lidé třeba časem rozšíří mezigenerační komunitu a do dění kolem Domova se budou pravidelně zapojovat. </p> <p>Splnilo se toto vaše očekávání?</p> <p>O pravidelný program šestkrát do měsíce nebyla dostatečná poptávka, také na něj nemáme za situace obtíží s obstaráním základního provozu Domova Sue Ryder finanční prostředky. Za současné situace jsme zjistili, že se nemůžeme prezentovat jako jedno z kulturních center, ale musíme dát důraz na komunitní charakter. Naším cílem už tedy není mít každý měsíc nabitý kulturní program, ale spíše vytvářet prostředí pro ty, kteří pro nás sami chtějí něco udělat a v ideálním případě dokážou nalákat na své aktivity i okruh svých přátel a známých. V podstatě vytváříme zázemí pro různé typy dobrovolných aktivit – od korálkářských srazů, kde dámy korálkářky vyrábí bižuterii do pěti dobročinných obchodů Domova Sue Ryder, přes 24 hodin trvající běh na běžeckém trenažéru, který zorganizoval a sám běžel Patrik Bém – zaměstnanec Domova (lidé si mohli koupit minuty jeho běhu a podpořit tak Domov a naše klienty). Zároveň měli možnost se zúčastnit bohatého doprovodného programu, který tuto akci provázel.<br />
Kromě toho pořádáme menší i větší benefiční akce, od koncertů přes kino, po fotbalový zápas v malé kopané. </p> <p>Setkávání s mladými lidmi a jinými generacemi je jistě pro klienty vašeho domova velmi přínosné. Připravujete nějaké kulturní aktivity přímo s vašimi klienty?</p> <p>Vytváření přirozeného prostředí pro mezigenerační setkávání je jednou z podstatných součástí našeho poslání, kterým je „šance na důstojné stáří“. Chceme vytvářet otevřené prostředí, ve kterém je setkání mladých lidí se seniory zcela normální součástí života. A co víc, chceme tuto myšlenku šířit dál. Její součástí je i ukazovat, jak se okolí může zapojit do pomoci těm, kteří jsou většinou již zcela odkázáni při každodenních činnostech na pomoc druhých. </p> <p>A jak se tedy zapojují vaši klienti?</p> <p>Podle svých sil. Průměrný věk našeho klienta je 86 let, 90 % klientů se pohybuje na vozíčku nebo s pomocí chodítka, 65 % klientů trpí některou z forem demence. Pro tyto klienty vytváří naše oddělení přímé péče adekvátní program a aktivizaci. Její součástí je třeba pravidelné zpívání, které je zároveň rehabilitačním dechovým cvičením, každoroční geriolympiáda či dovednostní soutěž Nakrm tygra. </p> <p>Jak jste zmínila, pořádáte také benefice, jejichž výtěžek jde na péči o vaše klienty. Do jaké míry se vám daří právě pro tyto benefice  získávat výkonné umělce? </p> <p>Záleží na konkrétní osobnosti, pokud si ale nějaké zobecnění můžu dovolit, pak si myslím, že lidé, které oslovujeme, jsou velmi vstřícní. Míra jejich zapojení záleží na jejich časových a dalších možnostech. A také na tom, jestli Domov Sue Ryder už nějakým způsobem znají, jestli k nám a seniorské problematice mají nějaký vztah. </p> <p>Proč si myslíte, že by umělci či jiní lidé činní v kulturní oblasti, měli podporovat právě Domov Sue Ryder?</p> <p>Protože benefičních projektů na podporu seniorské problematiky je stále málo. Protože se snažíme poskytovat kvalitní péči, která respektuje důstojnost a jedinečnost každého klienta ve všech sociálních službách, které Domov poskytuje – v domově pro seniory, v denním stacionáři i v osobní asistenci. Přitom jsme nestátní nezisková organizace. Nemáme za sebou žádného velkého zřizovatele či donátora. Navíc se v letošním roce opět snížil objem státních a obecních dotací na sociální služby. Už nyní financujeme více než třetinu našeho rozpočtu z vlastních obchodních a fundraisingových aktivit. Do budoucna musíme tyto aktivity ještě více rozvíjet, abychom dokázali péči o naše klienty dostatečně financovat. </p> <p>Jak vás obohacuje právě tato práce? Čím je pro vás smysluplná? </p> <p>Asi jako každý člověk, který se rozhodne pracovat v nestátní neziskové organizaci, se chci podílet na vizi lepšího světa kolem. Smysl vidím v pomoci druhým, kteří to potřebují. Myslím, že se v Čechách stále potýkáme s komunistickou minulostí i v této oblasti. Stáří se bojíme a měli jsme tendenci ho vytlačovat do speciálních zařízení, pryč od rodiny. Ještě dnes u nás často panuje představa, že se o seniory postará stát. Zapomíná se, že primárně by se o svého seniora měla postarat jeho rodina a stát spolu s dalšími organizacemi ji v tom mohou pomoci, nějakým způsobem jí odlehčit, ale nemůžou převzít celou zodpovědnost. Domov Sue Ryder usiluje o změnu tohoto myšlení, proto také budeme nejvíce v následujících letech rozvíjet službu osobní asistence, která chodí pomáhat klientům přímo k nim domů, do prostředí, které znají a cítí se v něm nejlépe.</p> <p>Jaká je vize směřování vašeho kulturního komunitního centra pro rok 2011? </p> <p>Jak už jsem zmínila předtím, nyní má Domov Sue Ryder Komunitní centrum, jehož hlavním cílem je přilákat lidi s chutí aktivně se zapojit do naší činnosti, využít zázemí Michelského dvora pro své aktivity, nebo kteří se zde budou jen rádi setkávat – například v naší restauraci Michelský dvůr se zahrádkou. Naším cílem pro letošní rok je vytvoření aktivního Klubu přátel Domova Sue Ryder – skupiny lidí, kteří nám fandí a jsou ochotni nám pravidelně nejen finančně pomáhat. Taková pomoc, byť třeba drobná, ale pravidelná, je totiž nejúčinnější. A my pro ně chceme na oplátku vytvořit takové podmínky, aby jim u nás v Klubu přátel bylo dobře a měli ze své pomoci radost.</p> <p>Můžete naše čtenáře pozvat na nějaký nejbližší kulturní program pořádaný Domovem Sue Ryder?</p> <p>Po prázdninách, 20. září nás čeká komorní a příjemná benefiční akce – přímo v restauraci Michelský dvůr zazpívá Jana Koubková se svým jazzovým quartetem.<br />
O dalších akcích a aktivitách Domova Sue Ryder se můžete dozvědět na www.sue-ryder.cz</p>

<p>MOKRÉ: Obec ležící v podhůří Orlických hor nedaleko Opočna a Dobrušky je malá (155 obyvatel). Nepůsobí zde žádný spolek, není v ní škola a dokonce ani hospoda. Svými aktivitami a hlavně svojí Knihovnou U Mokřinky je ale známá po celém okolí. Knihovna zajišťuje pod záštitou obce téměř veškerý kulturní a společenský život v obci.</p> <p>Pořádá spoustu zajímavých akcí, které jsou vyhlášené a oblíbené. K nim patří především slet čarodějnic, slavnostní rozsvícení vánočního stromu, posvícenský nohejbal, ale také přednášky se spisovateli, cestovateli, hvězdáři a dalšími zajímavými lidmi. Nejen pro děti je během roku připravena spousta zajímavých akcí a soutěží.<br />
První ocenění v soutěži Vesnice roku získala v roce 2009 knihovna. Byla to cena Knihovna roku Královéhradeckého kraje. K dalším oceněním patří Čestné uznání v soutěži Kniha roku v roce 2009 a 2010. Knihovnice Dagmar Honsnejmanová v roce 2009 obdržela titul Knihovník Královéhradeckého kraje a 2× byla oceněna titulem Dobrovolník roku Východních Čech za práci s dětmi a mládeží a za podporu kultury v obci. Od té doby se v knihovně mnoho změnilo. V roce 2010 byla v rámci rekonstrukce obecního úřadu rozšířena o jednu místnost. Čtenářům je nyní k dispozici knihovna a malý výtvarný klub, kde se scházejí především děti a zabývají se výtvarnou činností.<br />
Po všech těchto oceněních a aktivitách přišla v letošním roce knihovnice Mokrého s nápadem opět se přihlásit do soutěže Vesnice roku. </p> <p>„Dne 22. 6. 2011 navštívila krajská hodnotící komise Vesnice roku 2011 naši obec. Svítilo sluníčko a tak se naše obec mohla představit v barvách letního dne… Komise projela celou obec, prohlédla si nový úřad, knihovnu, nejvíce času strávila ve společenském klubu při výstavě kroniky a prezentace obce. Přihláška obce Mokré byla koncipována především na oblast kultury, knihovny, společenského života v obci, práci s dětmi a mládeží, v neposlední řadě v oblasti zviditelňování práce obyvatel při její údržbě a obnově.<br />
Naše obec patřila k posledním štacím, které komise navštívila. Hned 23. 6. 2011 rozhodovala o vítězích této soutěže. A tak jsme již tento den věděli, že jsme získali Modrou stuhu za společenský život obce v Královéhradeckém kraji pro rok 2011. Pro Mokré úžasný úspěch! Naše obec obstála v konkurenci mezi dalšími 38 obcemi celého kraje,“ říká Dáša Honsnejmanová, která je nejen knihovnicí a kronikářkou, ale hlavně kulturní a společenský garant obce. </p> <p>Vysvětluje také co je „Modrá stuha“ a za co ji obec získává:<br />
Ocenění je za společenský život. Zpravidla jej obec získává jako celé společenství, nejen jako samospráva. Znakem společenského života vesnice je mj. to, že jej vytvářejí lidé nejen pro ostatní, ale i pro sebe. V oceněné obci bývá řada spolků tradičních i novodobých, udržují se a obnovují tradice a obyčeje. V ocenění je důležitá péče o duchovní hodnoty obce a návaznost na tradice. Pro posouzení kontinuity společenského života jsou důležité obecní kroniky, autentické akce a dokumenty obce. (Zdroj web Vesnice roku, kráceno).<br />
Kronikářka a zároveň knihovnice Mokrého prezentovala obec výstavou přílohových kronik z let 1997 – 2010. A bylo rozhodně na co se koukat, spousty fotografií, plakátů, pozvánek, diplomů, pamětních listin obce novým občánkům, domovské listy, čestná občanství… A mnoho dalších dokumentů ze života obce, knihovny a výtvarného klubu dětí a mládeže. K dispozici byly i kopie starých kronik, vydané knihy, pohledy apod. </p> <p>I když tedy v obci Mokré nepůsobí žádné spolky, přece vede bohatý společenský život, a to v takové šíři a míře, že získala ocenění. Té, která to má zejména na „svědomí“, tedy Dáši Hosnejmanové, se ptáme:</p> <p>Co nejvíce zaujalo komisi?</p> <p> Snažili jsme se na komisi udělat co nejlepší dojem. Snad zapůsobilo nadšení a množství aktivit, které nejsou jen místní. Knihovna pořádá akce, do kterých jsou zapojeny i okolní obce. Je to například, dnes mohu již říct, oblíbená soutěž zpravodajů Rychnovska (viz související článek). V letošním roce probíhá již 2. ročník, do kterého se zapojilo 47 obcí a měst. Snad zapůsobila výstava kronik, obnovení dávných tradic v obci, webové stránky obce, aktivní prezentace obce, spolupráce se zahraniční knihovnou a tiskem, úcta k seniorům, čas věnovaný dětem a mládeži…</p> <p> Co pro vás ocenění znamená?</p> <p>Příprava celého projektu, přihlášky, organizace pomocníků, byla opravdu náročná, jen na instalaci výstavy se podílelo několik lidí. Jejich práce se ale vyplatila. Modrá stuha je oceněním všem, kterým na naší obci záleží, kteří se podílejí na společném životě a na tom, aby naše obec byla stále krásná a živá. Tím to pro nás ale nekončí, žádný odpočinek nás rozhodně nečeká. Před námi je spousta zajímavých akcí a soutěží. Je to především povzbuzení do další práce a hřejivý pocit na duši.</p> <p>Kolik je v knihovně registrovaných čtenářů a kolik je přihlášených dětí, (případně jinak zapojených do místních aktivit)?</p> <p>Ze 155 obyvatel je dětí do 15 let asi 20 (pořád se to mění), a do naší knihovny chodí i děti z okolí.<br />
Poslední statistiky v knihovně (k 17. 6. 2011)<br />
Počet čtenářů 75, z toho 51 dospělých a 24 dětí<br />
Celková návštěvnost 1925 osob, z toho:<br />
Knihovna 256 osob<br />
Internet 507 osob, z toho 334 dětí<br />
Výtvarný klub 225 osob<br />
Počet akcí – zatím 19<br />
Účast na akcích 937 osob<br />
Výpůjčky 661, z toho prezenčně 192<br />
Děti se opravdu hodně zapojují do aktivit knihovny a společenského života – máme výtvarný klub dětí, při akcích tvoří program (flétna, básničky, zpěv, trubka). Hodně soutěží, zapojují se i do celostátních soutěží – poslední např. Kamarádka knihovna, kde jsme skončili ze 101 knihoven na 10. místě… </p> <p>Ještě jsme se zeptali, zda ocenění přináší také finanční bonus</p> <p>Odpověď Dáši Honsnejmanové je typická pro všechny nadšence:<br />
Modrá stuha znamená i finanční ocenění, ale opravdu nevím kolik. Určitě je to pro obec hodně důležité, pro mne osobně má větší smysl cena jako taková. </p> <p>Na veškeré aktivity obce a knihovny je možné se podívat na stránkách:<br /> www.obecmokre.cz<br /> www.obecmokre.cz/knihovna<br /> www.obecmokre.cz/kronika<br /> www.obecmokre.cz/…ny_zpravodaj<br /> www.obecmokre.cz/zpravodaj2</p> <p>//Poznámka redakce://<br />
O množství a rozmanitosti dění v Mokrém vypovídají také texty zveřejněné na našem webu. Zadáte-li do vyhledávače „obec Mokré“ nabídne Vám řadu různých článků a zpráv. Některé jsou připojeny níže jako související články. Z nich zejména upozorňuji na článek „Jak zviditelnit obec“, kde Dáša Hosnejmanová mluví zejména o kronikářské práci a obecním webu.</p>

<p>KLATOVY: Klatovské katakomby, které ročně navštíví okolo 40 tisíc lidí, byly zbudovány jako pohřebiště jezuitů. Tehdejší stavebníci proto postavili důmyslnou soustavu šesti průduchů, které zajišťovaly potřebné klima pro to, aby se pohřbená těla nerozkládala. V minulém století přestalo fungovat pět průduchů a mumie se začaly rozpadat.</p> <p>Nejprve se myslelo, že ventilační šachty ucpali dělníci taškami z opravované střechy. Ukázalo se však, že průduchy nebyly čistě vertikální, ale ustupující, a že nebyly zasypány, nýbrž přezděny. Bylo zapotřebí jednat, a to velice rychle. A tak vznikl projekt Klatovské katakomby 2010 zaměřený na revitalizaci památek a využití kulturního dědictví v rozvoji cestovního ruchu, který je financován ze zdrojů strukturálních fondů EU v rámci programu ROP Jihozápad.<br />
Předmětem projektu je vybudování moderní a atraktivní expozice v památkově a stavebně obnovených prostorách krypty Jezuitského kostela Neposkvrněného početí Panny Marie a svatého Ignáce v Klatovech.<br />
Součástí projektu jsou především stavební a památková obnova suterénu kostela a odborné restaurování souboru barokních a pozdně-barokních mumií. Dále pak vybavení obnoveného interiéru instalačními prvky a mobiliářem k účelu stálé expozice. Ruku v ruce s tím využití moderních informačních technologií při prezentaci kulturně historického dědictví. Finálním produktem projektu je prezentace památky v celém kontextu působení řádu jezuitů v Klatovech, s ohledem na jejich mimořádný význam pro rozvoj školského systému v období baroka.<br />
Informace o projektu jsou postupně zveřejňovány v Projektovém bulletinu a zároveň na jeho internetových stránkách. V první fázi byla zajišťována publicita projektu, a to prostřednictvím dvou odborných konferencí a dvou odborných seminářů, pomocí webových stránek projektu. Byla pořizována fotodokumentace projektu, průběžné zpravodajství, a také byly zhotoveny velkoplošný propagační panel a pamětní deska.<br />
V současné době probíhají poslední stavební úpravy, dodávka a montáž interiérového vybavení, práce odborného výkonného komisaře expozice a kurátorů a práce související s prezentací expozice. Klíčovým úkolem současnosti je provedení restaurátorských prací včetně monitoringu stavu mumií, zajištění transportu z dočasných prostor jejich umístění do prostor katakomb.<br />
Jedním z kuriózních kroků projektu bylo prozkoumání první z mumií klatovských katakomb pomocí počítačové tomografie, běžně označované jako CT vyšetření. V podvečerních hodinách v pátek 18. března 2011 provedli lékaři v klatovské nemocnici vyšetření Anežky Kunhuty Příchovské z Příchovic. Šlo pro všechny zúčastněné o velice unikátní případ. Anežka Kunhuta Příchovská je jednou z nejzachovalejších mumií klatovských katakomb. Narodila se před 399 lety v roce 1612, zemřela 10. října 1678 ve věku 66 let.<br />
Zajímavé výsledky zjištění lekářů naleznete v článku MUDr. Miloše Chrousta Anežka Příchovská na CT vyšetření />
V Klatovských katakombách už zase funguje přirozená ventilace, která po staletí udržovala tamní pohřbená těla v mumifikované podobě. Na ucpané ventilační průduchy, které vedou z podzemí kostela až na jeho střechu, se musela použit speciální technika.<br />
Stavební práce při rekonstrukci Klatovských katakomb skončí v červenci 2011. Současně s tím se začne připravovat nová expozice. Prohlídkový okruh jedné z nejnavštěvovanějších památek Klatovska se zvětší na trojnásobek a bude rozdělen na dvě sekce.<br />
Spolu s novou expozicí budou katakomby veřejnosti zpřístupněny už letos na podzim.</p> <p> Více zde

<p>Praha: Krajina, ve které žijeme a která nás obklopuje, je nejen zdrojem naší obživy, ale vždy uchovává i významné kulturní hodnoty, které jsou důležité nejen pro naši současnost, ale i pro budoucí generace. Tyto hodnoty také ve velké míře vypovídají o preferencích a celkové orientaci dané společnosti. Uchování těchto hodnot je pro existenci kultury klíčové. Doktorand kulturologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy PhDr. Jan Vávra se tímto aspektem kultury dlouhodobě zabývá.</p> <p>Ma katedře kulturologie vedete seminář o sociální a kulturní ekologii. Velkou část své pozornosti na tomto semináři věnujete kulturním a estetickým aspektům krajiny. Co všechno podle vás hraje roli při estetickém hodnocení krajiny?</p> <p>Estetické hodnocení krajiny ovlivňuje spousta faktorů. Je to krajina samotná, její charakteristiky a vzhled. Svou roli hrají i další podmínky, jako například počasí, světlo, ale i zvuky v krajině. Jinak se díváme na určitou krajinu za bouřky a deště, jinak za krásného slunečného dne. A zcela zásadní při vnímání krajiny je osobnost každého jedince. Svou roli hrají nejen jeho povaha a vědomosti, ale i momentální rozpoložení, či nálada. Vnímání krajiny je individuální, ale koncept toho co to krajina je a jaká krajina je krásná, je do určité míry historicky a kulturně dán. Například hory byly před dvěma sty lety obecně považovány za ošklivé a navštěvovalo je jen pár podivínů, v současnosti jsou hory vnímány jako hezké a jsou cílem mnoha turistů. </p> <p>Může mít estetickou hodnotu třeba i industriální krajina?</p> <p>Myslím, že vnímání a oceňování industriální krajiny prochází pozvolnou proměnou a pomalu si uvědomujeme, že i tato krajina má v sobě něco zajímavého a poutavého. V roce 2000 byla sepsána Evropská úmluva o krajině, kterou později podepsala i Česká republika. V úmluvě se doslova píše o důležitosti městských krajin, poškozených krajin i krajin všedních. To ilustruje posun ve vnímání krajiny, která přesně spadá do definice industriální krajiny. Industriální krajiny jsou vlastně připomínkou naší nedávné minulosti, stejně tak jako jsou hrady a zámky památkami z minulosti mnohem starší. </p> <p>Jak si můžeme představit kulturní hodnotu krajiny? O co se vlastně jedná?</p> <p>Odhlédneme-li od estetického hodnocení krajiny, zda je hezká či ošklivá, malebná či fádní, je krajina také nositelem informace a kontinuity kultury. V současnosti je tato funkce krajiny oslabena, protože velká část těchto informací je uchovávána a sdílena v tištěných a audiovizuálních médiích. Dříve byl prostor, krajina spolu s ústní tradicí, nejdůležitějším zdrojem informací udržujících kulturní identitu. Vzhled domů, struktura polí a luk, péče o potoky a řeky, ochrana kulturních památek, stavby silnic a dálnic, ochrana přírodních území, to jsou všechno jevy, které nám říkají kdo jsme, co preferujeme a jaké máme hodnoty. Všechny tyto jevy můžeme číst v krajině. </p> <p>Kulturní a estetické hodnocení krajiny je spojené i s její ochranou, snahou o zachování původního vzhledu. Jak se mohou podle vás jednotlivci, kteří žijí v blízkosti nějaké esteticky či kulturně hodnotné krajiny, zapojit aktivně do její ochrany?</p> <p>Určitě se mohou zkusit zkontaktovat s nějakým místním občanským sdružením, které se podobnými aktivitami zabývá nebo si založit sdružení vlastní. Nebo se jen tak domluvit a něco pro konkrétní památku či krajinu udělat. Myslím si ale, že před samotnou akcí je nutné vše dobře promyslet a probrat s místními úřady či odborníky na danou věc, aby konkrétní kroky opravdu památce či krajině prospěly a ne naopak.<br /> Když se podaří dát dohromady určitou skupinu lidí se společným zájmem, výsledkem může být nejen péče o tu či onu krajinu, ale i probuzení zájmu lidí o své okolí a posilování sounáležitosti uvnitř nějaké komunity. Tudy vede cesta k fungující občanské společnosti. </p> <p>Angažujete se někde jako dobrovolník s cílem zachovat nějakou krajinu či památku v původním stavu, uchovat ji pro budoucí generace?</p> <p>S kamarády ze střední školy již přes deset let jezdíme každoročně pod vedením Jiřího Jánského, profesora dějepisu z Gymnázia Nad Alejí v Praze 6, na hrad Rýzmberk u Kdyně v západních Čechách. V rámci možností tam buď provádíme archeologické výkopy, samozřejmě pod vedením odborníků, nebo se snažíme hrad vyčistit a trochu opravit, aby byl prostě hezčí. Povedlo se nám vykopat původní zřícenou bránu hradu, kterou experti na středověké stavby znovu postavili, a upravit nádvoří do podoby alespoň trochu bližší té původní středověké. Vzhledem k tomu, že hrad je zříceninou již přes 400 let, je na něm ještě spousta práce. Letní pobyt na hradě je pro většinu z nás i dovolená, takže se nevěnujeme jen práci, ale i odpočinku. Ovšem vzhledem k tomu, že se v průběhu roku na hradě vystřídá více takových skupin, práce postupuje a hrad se pozvolna mění. </p> <p>Co považujete za největší společenské, ekologické problémy, které dnes ohrožují a narušují kulturní hodnotu krajiny?</p> <p>Asi největším problémem současné krajiny je povrchová těžba hnědého uhlí a zastavování půdy rozlehlými stavbami skladů, industriálních center a dálnic. Velkoplošná těžba hnědého uhlí úplně maže jednu vrstvu krajiny a vytváří krajinu zcela novou bez jakékoliv historie. Zastavěnou půdu už navždy vyřazujeme z půdního fondu, což je nevhodné především u kvalitní zemědělské půdy. Stavby rychlostních silnic a dálnic způsobují velkou fragmentaci krajiny, která vadí zvířatům a v některých případech to může narušovat i kulturní aspekty krajinného rázu, například možná výstavba silnice R 35 pod Troskami v Českém ráji. Do velké míry je to otázka preferencí společnosti. Mnoho silnic a dálnic lze stavět tak, že narušují krajinu méně než je nutné. Ovšem většinou to stojí víc peněz.<br /> V lokálním měřítku vidím problém především v nezájmu o místní krajinu. V době, kdy většina lidí v krajině každodenně nežije a pohybuje se v ní většinou autem, snadno dojde ke ztrátě zájmu o krajinu. Krajina, o kterou se nikdo nestará ani nezajímá může postupně získávat novou zajímavou identitu, například tzv. „nová divočina,“ což jsou opuštěná místa především na periferiích měst. Na druhou stranu se také může stát ideálním místem pro skládky, černé stavby a další ekologicky i společensky nebezpečné jevy. </p> <p>Vidíte z této situace nějaké východisko?</p> <p>Samozřejmě se nelze vracet do žádných idealizovaných „zlatých časů krajiny,“ žádné zlaté časy totiž nikdy nebyly. Musíme vycházet ze současného stavu, kdy každodenní kontakt s krajinou není samozřejmostí pro většinu lidí. Jak jsem již řekl, na místní úrovni vidím východisko v probuzení zájmu o své okolí a společných aktivitách místních komunit. Na celostátní úrovni lze doufat v neustálou debatu mezi odborníky, státní správou i širokou veřejností o společenských, kulturních, ekologických i ekonomických hodnotách současné kulturní krajiny. Tím, že neustále zkoumáme krajinu a ptáme se jaké hodnoty v ní sami vidíme, se dozvídáme mnoho o krajině i o nás samotných. To je dobrý základ pro další diskuze. Dá se říci, že krajina je tak trochu zpožděným zrcadlem společnosti a do zrcadla by se každý měl jednou za čas podívat.</p> <p>Více info:<br /> www.ecoology.org</p>

<p>Sborník regionální historie Kdysi a nedávno, jehož druhý svazek vydal v Hranicích Jiří J. K. Nebeský, historik a ve volném čase vydavatel, se právě objevuje v prodeji v knihkupectvích v Hranicích. Na to, co člověka vede k tomu, aby svůj volný čas věnoval „textům o dějinách Hranicka“, jak zní podtitul časopisu, jsme se vydavatele a redaktora v jedné osobě zeptali:</p> <p>Kdy a proč vás napadlo dát dohromady takový typ sborníku jako je Kdysi a nedávno, kterého jste teď vydal 2. díl?</p> <p>Má to hned tři důvody. Zaprvé: při práci na projektu Hranické historické knihovny (www.historie.hranet.cz), která pomocí internetu zpřístupňuje texty o historii Hranic a okolí, jsem si uvědomil, jak mnoho zajímavých textů o Hranicích vychází v časopisech a sbornících, které jsou pro většinu Hraničanů neznámé a nedostupné, i když článek by si třeba rádi přečetli. Zadruhé: jako badatel se setkávám se spoustou témat, kterým bych rád věnoval jen pár stránek a spíš jen na něco upozornil, než to zgruntu zpracoval. Pro noviny je to moc složité a nikdo by to v nich nečetl, a za pár týdnů ani nenašel, pro odborné časopisy jako je u nás třeba Časopis Matice moravské nebo Vlastivědný věstník moravský, je to zase příliš drobné a regionální. Zatřetí: v Hranicích po zániku Zpravodaje města Hranic, k němuž došlo v roce 1990, chybí nějaký „orgán“, který by nejen tiskl dodané texty, ale také místní bádání nějak kultivoval a podněcoval. Platí to i o vzpomínkách pamětníků. Nelze čekat, že vám někdo něco dodá, ale je potřeba oslovovat a navrhovat těm, kteří zažili zajímavé věci, aby je „hodili na papír“. S úsměvem říkávám, že i jen to, že běžný čtenář, který nikdy v ruce neměl text s poznámkami pod čarou, se setká s něčím takovým, má svůj hluboký smysl.</p> <p>Byla vám inspirací Záhorská kronika nebo jiné sborníky, jako třeba ten, který vydává SOkA Přerov?<br /> Jaký je mezi těmito publikacemi a vaším sborníkem hlavní rozdíl?</p> <p>V zásadě jsou to obdobné projekty. Záhorská kronika vycházela v letech 1891 – 1950 a byl to vlastivědný čtvrtletník, později dokonce dvouměsíčník. Kdysi a nedávno je maličko odbornější a zaměřený výhradně na historii. Obnovit Záhorskou kroniku by bylo krásné, ale doba se změnila natolik, že v původní podobě už to dnes není možné. Bylo by to na delší povídání, především o změnách zájmu čtenářů a o ekonomických podmínkách, za nichž se dnes vytvářejí a distribuují texty. Sborník SOkA Přerov vychází od roku 1993 a je naopak trochu odbornější než Kdysi a nedávno a má samozřejmě širší geografický záběr. Na druhou stranu zase nemá prostor pro žánry jako jsou recenze, osobní vzpomínky, rozhovory, které mají blíž k popularizaci historie. Je celkem běžné, že město velikosti Hranic má nějaký obdobný typ pravidelně vycházející publikace o historii, většinou se o to starají archivy a muzea, ale dělají to i občanská sdružení a jednotlivci.</p> <p>S jakými představami jste vydával 1. sešit a jak se vám daří sborník financovat?</p> <p>No já se snadno nadchnu a pak spřádám plány typu „kdyby se to rozjelo, tak by to mohlo vycházet dvakrát ročně a k tomu ještě přidáme speciální knižní edici“. To samozřejmě dlouho nevydrží. Projekt při daném nastavení nejenže nemůže být ziskový nebo neprodělečný, on vždycky bude výrazně prodělečný. A pokud to nechcete platit z rodinného rozpočtu, tak musíte sehnat dotace. Poprvé přispělo město Hranice dvaceti tisíci a vyšel svazek o šedesáti stranách, podruhé byla dotace jen deset tisíc, takže nevzniklo nic, protože za deset tisíc se to opravdu udělat nedá a jiné zdroje financování selhaly, potřetí jsme dostali dvacetpět tisíc a na světě je sborník o sto stranách. Jenže všechny peníze schramstne jen tisk. Prodejem se vydělá tak na poštovné, protože ze zákona máte povinnost poslat asi dvacet povinných výtisků, pak musíte obeslat autory a potřebujete rozesílat recenzní výtisky, aby se o časopise vědělo i jinde než v Hranicích. Nehledě k tomu, že bych rád pár výtisků poslal do každé školy na Hranicku, ale nejsou na to peníze a zřejmě ani zájem. A pak samozřejmě nezbývají také žádné peníze pro autory. To obecně nevadí, ale jsou některá témata z hranické historie, která by si zasloužila zpracování, jehož je ale schopen jen profesionální historik, a toho bych potřeboval nějak motivovat, aby se problému věnoval.</p> <p>Věnujete se nejen dávné historii, ale i historii relativně nedávné, s jakými se setkáváte reakcemi na tu novodobou?</p> <p>Zatím si nevybavuji nic podstatného, lidé jsou většinou rádi, že si mohou přečíst o něčem, na co pamatují. To je mimochodem pro mě překvapivý závěr, který jsem si udělal z ohlasů na knížku Hranice na starých fotograficích (2010). Ač mě to jako historika mrzí, pro většinu čtenářů je zajímavější hranické náměstí v době jejich mládí, než pohled na stejná místa před sto lety.</p> <p>Je těžké sborník sestavit? Jsou autoři ochotni spolupracovat nebo je musíte přemlouvat?</p> <p>Nepřemlouvám, spíš jen navrhuji. Dneska odbornou historii nepěstují středoškolští učitelé, kteří dříve opravdu bývali odborníky na různá speciální témata, takže se nemůžu opřít o to, co tvořilo základ přispěvatelů Záhorské kroniky. Na druhou stranu existují vysokoškolští asistenti, doktorandi a doktoři, kteří publikační činnost nutně potřebují k dalšímu profesnímu postupu, takže tím se to trošku vyrovnává. Vysokoškolští asistenti jsou pro mě ideální autoři, protože ctí zákonitosti odborného psaní. Horší je to s místními historiky, kteří mají úžasné vědomosti podložené archivním nebo terénním výzkumem, ale dodají vám text, na kterém se musí ještě dlouho pracovat, než je publikovatelný. Další skupina textů je ta, která má své autory, ale ti jsou již dlouho po smrti a jejich texty pocházejí buď z dnes nedostupných prastarých časopisů, nebo z pozůstalosti.</p> <p>Kdysi a nedávno není váš jediný vydavatelský počin, připomeňte prosím i ty ostatní. </p> <p>Už pár let vydávám knížky o Hranicích, ať už je napíšu sám, jako třeba Příběh lágru (2003), Hranická scéna 90. let (2005) a Hranice na starých fotografiích (2010), nebo jim jen „pomůžu na svět“ – teď například připravuji k vydání vzpomínkové texty hranického rybáře a myslivce Ladislava Jandy. Ale Kdysi a nedávno mě momentálně baví nejvíc.</p> <p>Přemýšlíte o nějakých změnách ve směřování Kdysi a nedávno, nebo jste s ním momentálně spokojený?</p> <p>Musím respektovat to, k čemu dochází obecně a sám to také zažívám – textů je kolem nás příliš mnoho a článek, který překračuje rozsah pěti šesti stran už je často únavný. Větší prostor bych rád věnoval fotografiím a reprodukcím. Takhle řečeno to zní jako ukázkový program bulvarizace, ale doufám, že tohle nenastane. V té „stopáži“ je často velký problém. Někdy dostanu na stůl text, který by si dle mého názoru zasloužil půlstránkovou poznámku, ale ono je toho pět stran. Je pak složité, a ne vždy to jde, autora přesvědčit, že bych to chtěl silně přepracovat. A ideální by bylo vytvořit kolem sborníku jakýsi redakční kruh. Třeba k tomu jednou také dojde.</p> <p>Děkuji za rozhovor</p> <p>Magdalena Gladišová</p>