Ilustrace má u nás dobré podhoubí

<p>PRAHA: Klasická ruční ilustrace je oblast tvorby, která je v dnešní době částečně upozaděná návalem nejrůznějších moderních technik. I přesto je však v České republice stále na vysoké úrovni a je schopna uspět i v konkurenci se zahraničím. Proč se však tak často neděje a mnozí mladí absolventi ilustrace si nakonec zvolí jiné povolání, o tom jsme si povídali s ilustrátorkou Alžbětou Skálovou.</p> <p>Zabýváte se tvorbou ilustrace. Jak hodnotíte celkovou situaci mladých ilustrátorů v Česku? Lze se této činnosti věnovat na „plný úvazek“?</p> <p>Zda se dá vůbec ilustrováním živit? To je otázka, kterou si kladu často. Odpověď dílem souvisí s tím, jak školy studenty připravují na šok, který většinou nastane po tom, co absolvent „vypadne z hnízda“ školy. Přesněji řečeno, jak školy nepřipravují. Nejvíce ovšem rozhoduje celková kulturní a ekonomická situace. Popravdě situace absolventů ilustrace není příliš růžová, a myslím, že u řemesla zůstanou jen nejotrlejší nebo ti, kdo mají zkrátka štěstí a přeje jim řada okolností. Což je snad i můj případ. Ovšem bez vedlejší práce, která člověka živí, se dá ilustracím věnovat jen těžko. Mně se během studia podařilo našetřit nějaké peníze a vytvořit několik knih a tak jsem se po dokončení školy pokusila prokousat. První dva roky byly krušné a často jsem si přivydělávala jinými pracemi. Rovněž velmi záleží na tom, jaké má člověk životní nároky a co je, či není, schopen obětovat. Myslím, že žiji poměrně skromně a vyhovuje mi to. Nikdy nevím, co dalšího za práci, pokud vůbec jaká, na mne čeká. To je celkem vysilující skutečnost. Ale taková je zřejmě zkušenost všech tvůrců na volné noze. A nejen jich…</p> <p>Během studia v ateliéru Ilustrace a grafiky na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové jste absolvovala stáže na École Estienne PIAD v Paříži a na Maryland Institute College of Art v Baltimore v USA. Jak byste porovnala úroveň a přípravu na budoucí povolání ilustrátora na jednotlivých školách? </p> <p>Co se týče celkové kvality škol, jsou myslím srovnatelné s českými. Naše školy mají někdy navrch v dílnách a v řemeslných znalostech pedagogů. V Americe nemají takové historií prověřené zkušenosti. Pochopitelně hovořím jen o grafických dílnách, jinou zkušenost nemám. V čem mají ale školy, které jsem navštívila v zahraničí, navrch, je jistě samotná prezentace studentů a jejich prací. V Americe, troufám si říct, se polovina studia sestává ze schopnosti naučit se mluvit o své práci, umět ji prezentovat, patřičně ji zaadjustovat, nainstalovat, vystavit… Ve škole v Baltimoru měli, tuším, 3 nebo 4 galerie, kde se týden co týden střídaly výstavy studentů samotných. To mi třeba zejména na VŠUP chybí, myslím, že galerie školy by měla být více určena studentům. Mně samotné činí velké potíže mluvit o vlastní tvorbě, stále žiji v představě, že věci mají hovořit sami za sebe. Určitě málokdo z výtvarníků zvládá práci s médii a celkovou „úřednickou“ součást profese. Mám pocit, že jsou to často neslučitelné schopnosti.</p> <p>Vaše autorská knížka Pampe a Šinka vyšla s podporou nadace Arbor vitae. Co rozhodlo o tom, že jste tuto podporu získala?</p> <p>To bylo tak, že jsem se snažila najít vydavatelství, které by bylo ochotno moji knížku vydat a zároveň mi za ni dát i autorský honorář. Asi se učím nezdráhat se říci si za svou práci i odměnu. Zkrátka jsem se odhodlala a pana nakladatele jsem oslovila a knížku mu ukázala. To, že mi knížku vydal, dodnes vnímám jako veliké štěstí a velmi si toho vážím. Původně to byla moje diplomová práce a měla jsem ji pouze ve dvou exemplářích, digitálně vytištěný a ručně svázaný. Nové vydání je téměř k nerozeznání od původního, což vnímám jako obrovskou velkorysost nakladatele.</p> <p>Kde nejraději tvoříte?</p> <p>Nejraději pracuji na venkově na chalupě. Je to na samotě v přírodě, kde vnímám jen okolní krajinu, lesy a louky a pouštím z hlavy hektický svět v Praze. V poslední době se mi ale soustředění daří čím dál méně, protože odjet třeba na týden z Prahy bez jiných „úkolů“, na něž musíte neustále myslet, je čím dál těžší.</p> <p>V současné době jste na dvouměsíčním tvůrčím pobytu na Slovensku. Kdo tento pobyt organizuje a na čem zde pracujete?</p> <p>Oslovilo mě kulturní centrum Banská St-a-nica Contemporary v Banské Štiavnici, které je v provozu zhruba 3 roky. Funguje zde mezinárodní rezidenční program, konají se tu sympózia, koncerty a podobné události. Společně se zástupci centra jsme podali žádost o grant ohledně mého pobytu a ten nám byl, byť ne v plné míře, přidělen. Centrum sídlí ve funkční železniční stanici lehce stranou města. Moc se mi líbí propojení vlakové zastávky, kde denně projde určité množství lidí, s kulturním centrem. Lidé jsou tak nuceni chodit přímo výstavním prostorem, který je v tomto případě přímo v hale stanice a nějakým způsobem reagovat a zapojovat se do dění v centru. Pracuji zde na své volné tvorbě. Mít možnost delší čas a kontinuálně malovat je pro mě velmi nezvyklá situace, od školy se mi to příliš nepodařilo. Hlavním tématem je mi krajina a ta je v okolí Štiavnice skutečně nádherná.</p> <p>Máte nějaký sen v oblasti ilustrace, nějakou knihu, kterou byste chtěla ilustrovat, pokud to bude možné?</p> <p>Vysněnou knihu zatím nemám, momentálně se soustředím na své plány a vize, zejména na autorské knížky, ovšem nevím, zda dokáži všechny zrealizovat. Začátkem roku jsme společně s Martinou Kupsovou a Alžbětou Zemanovou založily volné uskupení s názvem NAPOLI a chceme pokračovat v tvorbě autorských a malonákladových knížek. A nejen těch. Chceme se volně pohybovat po vícero polích. V současné době se chystáme na účast na Designbloku, kde bychom rády představily sérii tzv. flipbooků a uvedly také novou knížku Ondřeje Buddeuse Orangutan v zajetí má sklony k obezitě, kterou jsme společně s Martinou doprovodily kolážemi, jež se nesou v podobném duchu jako Ondřejova trojverší. Snad to dobře dopadne…</p> <p>Více info na: </p> <p>www.ilustratori.net<br />
www.napolistranky.cz<br />
www.naugallery.com</p>