Články a komentáře

<p>TANVALD: Město ležící na severu Čech s téměř sedmi tisíci obyvatel nabízí celou řadu kulturních aktivit. O veškerý kulturní život se od roku 1993 stará Městská kulturní kancelář – součást Městského úřadu Tanvald. V provozu je Kino Jas Járy Cimrmana, Městská knihovna a Infocentrum. Kulturní akce, zejména koncerty v letní sezoně, probíhají také v autokempu Tanvaldská kotlina.</p> <p>Střípky z dějin města</p> <p>Vznik původní dřevařské osady Tanvald spadá před rok 1586, první brusírna skla byla postavena v roce 1795, první přádelna bavlny ve 20. letech 19. století. V roce 1828 byla otevřena strojová přádelna bavlny a její opravárenská dílna se stala základem zdejší strojírenské výroby. Tanvald byl v roce 1895 povýšen Františkem Josefem I. na městys a o deset let později na město. Právě s průmyslovou výrobou je spjat další rozvoj města, který s sebou přinesl stavbu silnic, železničních tratí, stavba škol, nemocnice, soudu s věznicí. Výstavba secesní radnice spadá do roku 1919, budova kina byla postavena v roce 1931. Město má od roku 2003 pravomoc úřadu s rozšířenou působností a je tvořeno třemi částmi – Tanvald, Šumburk nad Desnou a Žďár.</p> <p>Finance a kultura</p> <p>„Kino, knihovna a informační centrum jsou organizačními složkami města. Město letos přispívá na kulturu celkovou částkou 5 milionů 686 tisíc, z toho 2 miliony 61 tisíc na kino, 1 milion 27 tisíc na knihovnu, 905 tisíc na provoz infocentra, 1 milion 118 tisíc na městskou kulturní kancelář – tedy na pořádání koncertů, festivalu Tanvaldské hudební jaro a Humor v amatérském filmu, divadelní přestavení, zájezdy, pořady pro děti, Tanvaldské slavnosti, soubor amatérských divadelníků E. F. Burian atd.,“ říká vedoucí Městské kulturní kanceláře (dále MěKK) Petr Hampl </p> <p>Kino Jas Járy Cimrmana </p> <p>Budova kina prošla v roce 2001 rozsáhlou rekonstrukcí a modernizací a stala se multifunkčním kulturním zařízením.<br />
„Název kina má návaznost na slavnostní odhalení sochy Járy Cimrmana v mlze v roce 2010 na balkoně kina za osobní účasti Zdeňka Svěráka a členů Divadla Járy Cimrmana. Každý rok k nám toto divadlo jezdí hrát – letos to bude 9. června s představením Švestka,“ vysvětluje vedoucí MěKK.<br />
Kino má kapacitu 306 míst, je vybaveno moderním zvukovým systémem Dolby Stereo. V roce 2009 město uhradilo instalaci technologií digitálního kina, která umožní promítat kromě klasických filmů i projekce 2D a 3D filmů. Od roku 2008 je ve vestibulu instalována velká plazmová televize LG, na níž je možné před představením a o přestávkách sledovat krátké filmy, hudební televizní klipy nebo různé upoutávky.<br />
Víceúčelový sál je místem konání divadelních představení, koncertů, výstav, přednášek atd. V loňském roce se uskutečnilo 207 filmových představení pro 8340 diváků, přes 3000 osob navštívilo divadelní představení, koncerty a dětská představení.</p> <p>Divadelní studio E. F. Buriana</p> <p>Divadelní amatérský soubor vznikl v roce 1945 a má za sebou bohaté působení. Dnes má spolek kolem patnácti členů a během roku odehraje vždy nově nastudovanou hru několikrát v Tanvaldě a okolí. Letos jde o hru Zátiší s loutnou od Jaromír Břehovského. Divadelníci zkouší v budově kina, kde mají i klubovnu. Pod Špičákem mohli dříve využívat lesní divadlo, které však zaniklo. Od konce 80. let minulého století se ve městě konala každoročně divadelní přehlídka her pro děti nazvaná „O zlatý člunek města Tanvaldu“. Pro malý zájem místních souborů však přehlídka před třemi lety skončila. nicméně v roce 2008 si tanvaldští ochotníci přivezli z krajské ochotnické přehlídky v Lomnici nad Popelkou celkem čtyři ocenění – vystoupili se hrou Rejžák z Prahy. </p> <p>Největší akce </p> <p>Tanvaldské hudební jaro vstoupilo letos v dubnu do 56. ročníku, amatérská filmová soutěž Humor v amatérském filmu se letos na podzim uskuteční po čtyřiačtyřicáté. Relativně nejmladší akcí jsou Tanvaldské slavnosti, které letos v září proběhnou po devatenácté. Šestý ročník festivalu o lidských právech Jeden svět budou pořádat studenti Obchodní akademie v Tanvaldu. </p> <p>Městská knihovna</p> <p>Historie knihovny není dostatečně zpracována, podle otisku razítek ve starých knihách asi vznikla sloučením knihoven různých spolků, které působily na zdejším území, před vznikem Československé republiky. Podle zachovalých dokumentů a vzpomínek pamětníků působila knihovna po druhé světové válce na dobrovolnické bázi. Až v roce 1971 došlo k profesionalizaci knihovny, která se nacházela v budově bývalé spořitelny v místní části Šumburk. Původně byla umístěna ve třech, později v pěti místnostech. Časem rostl počet čtenářů, rozšiřoval se knihovní fond, a tak vyvstala potřeba vhodnějších prostor. Knihovna našla nové působiště v prvním patře budovy bývalého okresního soudu. Po nutných opravách zahájila činnost v květnu 1996. Knihovní fond tvoří 22 540 knih a loni bylo realizováno přes 62 tisíc výpůjček. Blízkost hranice s Polskem přispěla k zařazení tanvaldské knihovny do knihovnické sekce Euroregionu Nisa, a to přineslo další rozšíření působnosti knihovny – jde např. o mezinárodní výstavy a další spolupráci s knihovnami v Polsku a Německu. Knihovna má od roku 2003 bezbariérový přístup.</p> <p>Infocentrum</p> <p>IC se otevřelo na podzim 1996 v budově patřící městu. Je bezbariérové a nabízí klasické služby pro zdejší občany a turisty přijíždějící do Tanvaldu a Jizerských hor. Jde o prodej turistických průvodců, map, publikací, pohlednic, suvenýrů, zprostředkování ubytování, kopírování, faxování, vyhledávání dopravního spojení, ale i možnost objednat si reklamu na Tanvaldském informačním kanálu atd.</p>

<p>Dobruška: Město ležící v podhůří Orlických hor má mnoho lidí spojené především s hlavním hrdinou televizního seriálu F. L. Věk natočeného na motivy románu Aloise Jiráska. Historie města však sahá mnohem dál a k jeho poznání přispěje i nová stálá expozice nazvaná Příběh města Dobrušky, která vznikne v přízemí budovy čp. 45 na Šubertově náměstí, v níž sídlí Vlastivědné muzeum.</p> <p>Tuto budovu zakrývá v současné době lešení, protože v ní probíhají dlouho plánované stavební úpravy navazující na předchozí rekonstrukci Šubertova náměstí a synagogy. V lokalitě těsně sousedící s centrálním náměstím F. L. Věka byla vybudována odpočinková zóna s moderní fontánou, zároveň zde vznikly další parkovací plochy.<br />
Stavební práce v muzeu vypukly letos v březnu a Miloš Votroubek z oddělení investic Městského úřadu v Dobrušce k nim sdělil: „Plány na rozsah rekonstrukce se postupně vyvíjely, až byl vypracován konečný projekt a vypsáno výběrové řízení na dodavatele stavby. Stavební práce zahájily na začátku letošního jara. Rekonstrukce zahrnuje opravu průčelí budovy, včetně výměny oken, vstupu a opravu fasády. Špaletová okna i vstup v podobě pískovcového portálu budou korespondovat se vzhledem průčelí na konci 19. století. Cílem je vrátit budově, nacházející se v památkové zóně, původní historizující ráz.“<br />
Vnitřní opravy se budou týkat převážně přízemí. Jsou zde, podobně jako tomu bylo i ve vedlejší synagoze, problémy s vlhkostí, protože budova není odizolována. Pro nové podlahy se tedy počítá s využitím systému provětrávání spodní vrstvy pomocí nopové folie. Opraveny budou také kanalizační a vodovodní rozvody, stejně jako elektroinstalace. Součástí změn je vybudování potřebného zázemí pro zaměstnance, včetně nového sociálního zařízení. Celková dispozice přízemí bude v souladu s nově připravovanou stálou expozicí muzea. Úplnou novinkou je propojení budovy muzea přes úzkou středověkou uličku s prampouchy s vedlejší synagogou.<br /> Předpokládá se, že stavba bude dokončena v polovině září 2012, neboť ji zhruba o dva týdny oproti původnímu termínu 31. 8. prodlouží archeologický výzkum, který zde proběhl po odkrytí podlah. Celková cena stavebních prací by neměla přesáhnout 3650 tis. Kč a město s touto částkou počítá ve svém rozpočtu.</p> <p>Poznatky o historii budovy muzea shrnul ředitel Vlastivědného muzea Mgr. Jiří Mach: „Dům, kde se muzeum nachází, patří jednoznačně k nejstarším domům ve městě, tak jako všechny domy v historickém jádru. Jeho historie může zasahovat do 14., možná i do 13. století, s tím, že původně stál poněkud jinde. Půdorysná část budovy se definitivně stabilizovala v 16. – 17. století, budova několikrát prošla rekonstrukcí, naposledy na začátku 20. století. Lze jen těžko usuzovat, jak vypadala před požárem města r. 1806. S jistotou víme, jak tento dům vypadal ve druhé polovině 19. století, a z toho se také vycházelo při plánování stávající rekonstrukce. Velká okna v přízemí průčelí budou nahrazena dvěma menšími špaletovými okny, která budou kopírovat situaci v I. patře. Také dveře budou vyměněny za dveře s pískovcovým portálem, čímž vstup do budovy získá na reprezentativnosti. Podkladem pro zpracování dokumentace se staly staré fotografie z počátku 20. století a dále kresby Aloise Beera. Snahou probíhající rekonstrukce je zároveň maximální zachování historického interiéru, ovšem s vědomím toho, že i četné pozdější vestavby, např. schodiště, jsou funkční a nelze je zlikvidovat."<br />
V průběhu právě probíhající rekonstrukce se ukázalo, že původní dispozice domů na Šubertově náměstí byly zcela jiné, stručně řečeno – domy stály jinak, jinde a na jiných základech, než stojí v současné době. O tom svědčí dvě nosné zdi, které vedou středem současné chodby uvnitř muzea, a není zatím jasné, na kterou stranu ohraničovaly původní domy. Teprve výsledky pátrání archeologů poskytnou v tomto směru jednoznačnější odpověď. Jedná se pravděpodobně o pozůstatky středověkých staveb, které zde mohly stát do r. 1565, kdy je zaznamenán první velký požár města. Při něm shořelo na 70 domů, což s ohledem na tehdejší velikost města znamenalo téměř všechny. V následujícím období bylo město přestavěno do renesanční podoby, vyrostla i radnice. Trčkové sem za tímto účelem zapůjčili i některé zámecké architekty, neboť v té době přestavovali zámek v Opočně. Město naopak zapůjčilo na výstavbu nějaké peníze, protože v této době, tedy 16. století, byla města velmi bohatá a Zikmund Winter ji nazval „zlatý věk měst českých“. Město tedy bylo vystavěno znovu a pravděpodobně tehdy došlo i ke změně půdorysu jednotlivých budov. Tyto nejnovější poznatky tak trochu mění názory na starou zástavbu města. V současné době se tedy čeká na odborné vyhodnocení posledních objevů.</p> <p>Jiří Mach je i autorem scénáře připravované expozice Příběh města Dobrušky, a tak je jistě nejpovolanějším člověkem pro podání prvních informací:<br /> „Nově připravovaná expozice by se měla jmenovat Příběh města Dobrušky. Zachycuje historii osídlení zdejšího území od pravěku až do současnosti. Budou vystaveny nejzajímavější exponáty, jimiž naše muzeum disponuje – např. mamutí kel, který je v současné době restaurován, gotický klenební svorník, který se našel při opravách kostela sv. Václava v 90. letech, budou tam renesanční a barokní dřevěné plastiky, rarita z mého pohledu velmi unikátní – I. díl kralické šestidílky druhé vydání z konce 16. stol., které je majetkem církve českobratrské, která jej na vlastní náklady restaurovala a do muzea ho dlouhodobě zapůjčí, chybět nebudou různé kamenné nebo bronzové artefakty, keramika apod. Středověk bude prezentován fotografiemi městských privilegií, pokladem stříbrných mincí nalezených na Dobrušsku, chronologicky bude pokračovat částí věnovanou cechům, hrdelnímu právu, duchovnímu životu města apod. Zdůrazněna bude i etapa národního obrození, neboť Dobruška byla jedním z regionálních center tohoto vlasteneckého hnutí. Nechceme prezentovat jen věci spojené s osobnostmi, ale i věci spojené s běžným životem. V expozici budou zmíněny i dva velké požáry, které postihly Dobrušku v 19. století, prusko-rakouská válka, která probíhala v našem bezprostředním okolí. Rok 1848 připomene rarita v podobě bubnu národní gardy a také střepina granátu, kterou si přivezl pozdější dobrušský děkan Antonín Flesar z bojů na pražských barikádách. Celý příběh povede do současnosti, tedy do doby první republiky, období okupace, až do počátku našeho století.<br />
Na tuto expozici naváže další, a to Židé v dějinách Dobrušky, zaměřená na historii místní židovské obce, která se v těchto prostorách nacházela. Dům, v němž je dnes muzeum, byl domem rabínským. Z malé části této expozice umístěné v přízemí muzea projde návštěvník středověkou uličkou do synagogy, kde bude mít druhá expozice své pokračování v podobě panelů na stěnách.<br />
Tvůrci expozice neumístí v synagoze trojrozměrné předměty, aby nebyla narušena její vzácná akustika, protože se zde konají koncerty. V expozici chtějí využít i poznatků z projektu „Zmizelí sousedé“, na kterém v současné době pracují studenti zdejšího gymnázia.<br />
Autorem výtvarného řešení v návaznosti na projekt rekonstrukce je výtvarník Zdeněk Bláha z Hradce Králové, který pracoval jako výtvarník Muzea východních Čech v Hradci Králové a má potřebné zkušenosti. S předstihem byla tato stránka řešena právě s ohledem na novou elektroinstalaci. Obě expozice by měly sloužit 15 – 20 let, a proto jejich přípravě věnuje muzeum maximální pozornost a nechce jejich otevření ničím uspěchat.</p>

<p>PRAHA: Kulturní pecka je měsíčník zdarma, určený všem, kteří se o kulturu zajímají, rádi se dozví informace z kulturního života a ocení netradiční a osobité pojetí, ať už jde o designové zpracování časopisu, styl psaní či samotný obsah. Jaká jsou další specifika tohoto magazínu a díky čemu může vycházet zdarma, o tom jsem si povídala s šéfredaktorkou Janou Kneschke.</p> <p>Čím je váš měsíčník jiný, výjimečný oproti ostatním podobně zaměřeným magazínům? </p> <p>Pohybujeme se v šedé zóně mezi undergroundem a mainstreamem. V zóně, která je zmapovaná jen částečně, ve které se často vynoří zajímavé projekty, a která je živnou půdou kultury jako takové. Píšeme tak o akcích, které se jinde příliš neobjevují a časopis tím získává na pestrosti. Šedá zóna se tak na našich stránkách proměňuje v barevný svět.</p> <p>Co považujete za největší dosavadní úspěch vašeho měsíčníku? </p> <p>To, že vycházíme již třetím rokem. Za tu dobu jsme potkali spoustu chytrých a zajímavých mladých redaktorů a talentovaných tvůrců. Některým jsme pomohli najít si vlastní cestu, jiným jsme ukázali, kudy jejich cesta nevede, ale všem jsme dali šanci.</p> <p>Kolik redaktorů tvoří vaši redakci?</p> <p>Velikost redakce je proměnná. Základ tvořím spolu s editorkou a dvěma korektorkami. Ideální stav jsou dva redaktoři na každou rubriku, a hromada spolupracovníků, kteří dodávají povídky, komiksy, fejetony… Ale časopis není jen redakce, tvoří jej i spousta lidí kolem, kteří se starají o produkci, inzerci, distribuci a další.</p> <p>Texty, které v měsíčníku publikujete, mají často velmi osobitý charakter. Jak se vám podařilo najít takovou zvláštní kombinaci talentovaných autorů? </p> <p>Bude to pravděpodobně tím, že i samotné jádro redakce je mixem různých typů lidí, kteří mají zcela odlišné zájmy. Spojuje nás otevřenost a tolerance. </p> <p>V současnosti připravujete novou kampaň. Můžete nám o ní prozradit něco bližšího?</p> <p>Tak jako každý časopis, i my se musíme prezentovat veřejnosti. Od dubna do června probíhá naše kampaň, která spočívá především v sérii kulturních akcí, performancí a happeningů, které vyvrcholí 14. června na velkém večírku v Klubovně 2. patro v Praze. Takže přijďte!</p> <p>Kulturní pecka je měsíčník, který je zdarma. Jak získáváte finance, sponzory pro vydávání čísel?</p> <p>Finance plynou z reklamy jak v časopise, tak na webu. Máme také několik partnerů, kterým vděčíme za podporu.</p> <p>S kým z oblasti kultury spolupracujete? </p> <p>Takových subjektů je velmi mnoho a jmenovat jen některé by znamenalo opomenout všechny ostatní. Především jsou to festivaly, kluby, kina, divadla a galerie.</p> <p>Na jakou blízkou zajímavou kulturní akci byste naše čtenáře mohla upozornit? </p> <p>Zajímavých kulturních akcí se v poslední době vyrojila celá řada, a tak bych spíš řekla – sledujte web Kulturní Pecky a čtěte časopis!</p> <p>Více info na:<br />
http://www.kulturnipecka.cz/<br /> http://www.facebook.com/profile.php?…<br /> http://www.facebook.com/…935809780624<br /> http://www.facebook.com/…98024998646/<br /> redakce@kulturnipecka.cz</p>

<p>ROŽNOV POD RADHOŠTĚM: Název projektu, který zahájil v roce 2007 v městské knihovně v Rožnově pod Radhoštěm díky programu Nadace České spořitelny a Nadace OSF Praha – Senioři vítáni – vystihuje jeho cíle. Ti, kteří jej uvedli do života, chtěli ozřejmit roli seniorů ve společnosti, poukázat na negativní stereotypy a umožnit seniorům aktivně se zapojit do dění ve společnosti.</p> <p>A nejen, že se jim podařilo naplnit původní záměry, ale projekt se ujal tak, že si nyní žije svým vlastním životem, a koordinátorka projektu Marcela Slížková to komentuje slovy: „Dnes je to tak, že skupina seniorů úkoluje mě, a já nestíhám.“<br />
Původním záměrem bylo vytvořit skupinu pamětníků, poskytnout jim prostor a příležitost rozvinout zájem o literaturu a motivovat je k zaznamenávání vlastních vzpomínek na město. Z těch pak měl vzniknout netradiční průvodcovský materiál po Rožnově, který by zachytil pomíjivé podrobnosti, které se nedostanou do kroniky.<br />
Na začátku se angažovalo pár nadšenců, nyní se pravidelně jednou za měsíc schází skupina asi 25 – 30 seniorů, z nichž větší část je tvůrčím způsobem aktivní, dalších cca 20 seniorů se účastní jen těch aktivit, které je zajímají. Skupina není uzavřená a příležitostně se rozšiřuje o další přátele, např. při příležitosti vernisáží či setkávání se zajímavými osobnostmi.<br />
Výstupem jejich činnosti je už pět vydaných netradičních průvodcovských materiálů pamětí města: Rožnovská struha, Hájnice, Rožnovské náměstí a Pozoruhodné rožnovské ulice. Nově pak Rožnovské sídliště Záhumení.<br />
K nahlédnutí na www.knir.cz/index.php?…<br /> V rámci práce tvůrčí skupiny se podařilo vydat dvě knihy; od Richarda Sobotky – Barva Jeřabin<br /> a Jana Surého – Tož tak ide svět. „S prvním autorem jsme tak trochu počítali, ovšem pan Surý překvapil všechny, když přinesl na setkání obsah svého ´šuplíku´,“ říká M. Slížková. (Knihu je možné zapůjčit také v Městské knihovně Praha a stojí za přečtení.)<br />
Senioři se vrhli i do pořádání výstav, aktivně vymysleli a připravili dvě výstavy fotografií – „Domov“ a „Svědkové zmizelého času“ a v letošním roce „Byli jsme při tom“ – výstava ke 140 letům rožnovské knihovny. Další člen skupiny vytvořil samostatně fungující skupinu fotografických nadšenců, a to bez rozdílu věku. Pravidelně se scházejí (mimo knihovnu) pořádají přednášky, technické vzdělávání a výstavy. Jedna účastnice projektu začala dokonce vydávat noviny pro Domov seniorů.<br />
V kreativním prostředí, které se podařilo vytvořit, vzniklo mnoho dalších nápadů. Senioři psali nejen o svých vzpomínkách na starý Rožnov, ale i své prožitky a příběhy, a ze sebraných literárních dílek vytváří knihovna pravidelně 2 x ročně almanach literárních prací „Malé čtení“. Na jejich základě se pak konají diskusní setkání pro veřejnost.<br />
Senioři se zapojují i do dalších činností, zúčastňují se např. besed pro žáky ZŠ, a participují na přípravě dalších programů v knihovně.<br />
Je tu i jakási neplánovaná přidaná hodnota, a sice fakt, že projekt měl dopad i do osobních životů seniorů, když více jak polovina účastníků založila rodinné kroniky a začala psát pro své potomky vzpomínky na dětství.<br />
Projekt kromě všeho, co bylo napsáno, je přínosný zejména tím, že nabízí pohled na seniory, se kterým se běžně nesetkáváme. Potvrzuje, že příležitost a zájem o to, co mohou pamětníci nabídnout – zkušenosti, zážitky, vzpomínky, nadhled a moudrost – je pro ně velmi motivační, a pro celou společnost přínosné. Zdá se, že díky projektu je jasné, že seniorům v optimálních podmínkách nechybí ani energie, nápady a akceschopnost, tedy to, co je často přisuzováno spíše těm mladším.<br />
Marcela Slížková pod čarou dodává: „Programy, zaměřené v České republice na seniory, se orientují téměř výhradně na poskytování služeb a nabídku např. univerzit třetího věku. Projekt Město v mé paměti je postaven na aktivní participaci seniorů ve veřejném životě, na jejich ochotě angažovat se ve prospěch ostatních tím, že dávají k dispozici část svého času a především své životní zkušenosti.“</p>

<p>PRAHA: Ještě donedávna bylo provozování pouličního umění bez licence v Praze zakázáno, ale situace se nyní změnila. V současnosti mohou buskeři bavit Pražany v ulicích bez obav, že za to budou nějak potrestáni. Jeden z nich, anglický zpěvák a textař dlouho žijící v Praze Alasdair Bouch, se mi v rozhovoru svěřil se svými zkušenostmi s buskingem u nás a ve světě.</p> <p>V České republice žijete již pět let. Co bylo hlavním důvodem, že jste se přestěhoval právě do Česka?</p> <p>Vyrostl jsem na předměstí, tak blízko Londýna, že jsem jej mohl i vnímat. Atmosféra zde byla prosycena nezdravou soutěživostí, jako kdyby plat byl tou nejdůležitější věcí, kterou musíte nabídnout. Proto, když jsem se stal dospělým, sbalil jsem svůj „stan“ a zamířil jsem do Severního Walesu. Miloval jsem život mezi horami a mořem. Toto prostředí má v sobě živost, která vás nutí zkoumat je jak geograficky, tak i duchovně. Získal jsem špičkové vzdělání v oblasti hudby díky místnímu obchodu s deskami, a zaplatil jsem tím, že jsem v dané lokalitě koncertoval. Když jsem se vrátil do Londýna, věci se dostaly mimo moji kontrolu, ponořil jsem se do práce, a také jsem se účastnil příliš mnoha večírků. Takže jsem brzy „vyhořel“ a musel jsem udělat změnu. Našetřil jsem peníze, koupil jízdenku na cestu kolem světa a nikdy jsem se už neohlédl zpět.<br />
Tak začal můj život „na cestě“. Velmi mě překvapilo, že se mohu cítit jako doma na mnoha různorodých místech a zároveň mohu přežít z toho, co vydělám díky mé hudbě. Když mi došly peníze během plavby kolem Austrálie, hrál jsem každou noc v baru na Novém Zélandu, dokud jsem neměl dost peněz, abych se mohl stěhovat dál. Po návštěvě řady dalších zemí o mnoho let později jsem šťastnou náhodou navštívil Prahu a okamžitě jsem se do ní zamiloval. </p> <p>Jste zpěvák, textař, pouliční hudebník. Ve své biografii se nazýváte hudebním chameleónem. Jak byste popsal váš hudební žánr? </p> <p>Moje hudba kolísá mezi žánry. Mnoho lidí neposlouchá pouze jeden hudební styl a mé kompozice to odráží. Debutové album ‚First Person Singular‘ je propojením folku a blues, následující deska ‚Second-hand Lullabies‘ je oduševnělým power-popem, třetí bude směsicí hard rocku a jazzového blues. Potom přijde čas na moje alternativní country album. Jednodušší by bylo pouze říci: jsem zpěvák-textař! Moje hudba v Česku byla skvěle přijata, ale je otázka, zda většina českých posluchačů dokáže pochopit odlišné významové roviny mých textů. Když se snažím porozumět Nohavicovi nebo Mišíkovi, určitě mi něco z jejich poezie a významů uniká, ale i přesto tím jejich písně neztrácejí na síle. Mám sklon psát přímé a složité texty, adresné a přesto univerzální, takže si lidé z nich mohou odnést odlišné podněty. </p> <p>Vyrostl jste ve Velké Británii, jaké jsou zde podmínky pro busking?</p> <p>Zkušenosti s buskingem jsou rozdílné na celém světě a místní autority v tom hrají velkou roli. Liší se od města k městu. Některá vítají umělecký projev na ulicích, jiná méně. Program londýnského pouličního uměleckého undergroundu je velmi oblíbený jak mezi profesionálními hudebníky, tak i mezi chodci. Často lákají na slavná jména a omezený počet jejich licencí je nutné získat v náročné soutěži. Většina evropských měst zavedla kódy chování pro buskery. Tím se buskeři stali „stavební“ součástí měst. Donedávna byl pražským buskerům vymezen prostor Karlova mostu, drakonická opatření vyžadovala licenci za přemrštěnou cenu, což bylo extrémně nepříjemné. Myslím si, že iniciativa BuskerVille, která lobuje pražské autority za reálnější práva pouličních performerů, ukazuje, že buskeři veřejnost neobtěžují.<br />
Nyní tady mají buskeři velkou volnost a záleží na jejich odpovědnosti, zda zůstanou na správné straně práva. Místo, kde je busking povolen, musí poskytovat dobré ozvučení a má mít přístup k velkému počtu procházejících chodců. Podle místních autorit busker nesmí zablokovat ulice, musí udržovat zvuk na zvládnutelné úrovni a neobtěžovat obchodníky v okolí. Místo pro buskery musí respektovat zájmy místních usedlíků, práva města a finanční potřeby buskera. Nemělo by být dovoleno hrát na pomníku Mistra Jana Husa, ale ani by neměl být busker odsunut do „krabice“ ve středu Hájí. </p> <p>Co si myslíte, že je výhodou buskingu pro obyvatele Prahy?</p> <p>Je důležité rozlišovat mezi buskingem a žebráním. Buskeři poskytují zábavu, mnoho z nich je profesionálními hudebníky a přináší do ulic život a barvy. Měli by skutečně přidávat něco pozitivního do prostředí. Pro města, která je přijímají, jsou buskeři takovou zkouškou ohněm uměleckých výrazů. Povzbuzují účast na umění a ulice jsou díky nim plné energie a vitality. Busking je pro turismus bonusem, ale také vyjadřuje obecně blahobyt města. A ještě lépe, busking je zdarma!</p> <p>Vaše hudba je inspirována ulicí. Co vás inspiruje během buskingu na ulici?</p> <p>Cestoval jsem hodně po Evropě, stopoval jsem z koncertu na koncert, často jsem spal na pohovkách díky webovému projektu Couchsurfing, který umožňuje komunitním členům přespání zdarma. Koncertoval jsem pouze na základě osobního pozvání v soukromých bytech. Necestoval jsem žádným tryskovým letadlem, žádnou limuzínou! Busking mi pomohl zaplatit za cestu a musím říci, že je to velmi přímý a vstřícný způsob, jak se spojit s lidmi. Je to také zkušenost s pokorou. Nikdo není nucen dát vám peníze, a proto jsem vždy vděčný, když někdo dokáže, že si mé hudby cení. Je také skvělé, když kolemjdoucí, pohroužený do svých každodenních starostí a obav, se začne usmívat nebo tancovat štěstím, když slyší hudbu. Hudba je komunitní záležitost. Má sílu propojit navzájem neznámé lidi. Busking také vede k neočekávaným výhodám; majitelé barů, kteří procházeli okolo, mi nabídli možnost koncertovat v jejich prostorech a v chladném počasí mi lidé dávali kávu a bonbony proti kašli. </p> <p>Jaká jsou vaše nejoblíbenější místa pro busking v České republice? Měl jste někdy problém kvůli tomu, že jste busker? </p> <p>Vlastně jsem začal provozovat busking v Praze, když byla přijata nová opatření. Slyšel jsem, že předtím, například pražská policie vzala buskerovi kytaru, ale nyní jsou jasné instrukce pro obě strany, takže k takovým střetům by nemělo dojít. Pokud jsem někdy měl problémy s policií v jiných zemích, bylo to proto, že jsem špatně porozuměl místním předpisům nebo našel chybné informace na internetu vztahující se k právním aspektům provozování buskingu v daném místě. Ale policie ke mně byla vždy zdvořilá, možná že jsem jeden ze šťastlivců! Vyplácí se být slušný a respektující, protože oni pouze dělají svoji práci. </p> <p>Na www.reverbnation.com/alasdairbouch najdete další informace.</p>

<p>VELKÉ MEZIŘÍČÍ: Charitativní koncert s názvem Muzikanti dětem se letos na konci května bude konat již pošesté a to jako již tradičně na náměstí ve Velkém Meziříčí. Na podiu se představí jak místní muzikanti, tak hudební seskupení, která se mohou pochlubit celorepublikovou působností. První myšlenka na uspořádání této akce se ovšem zrodila už o pár let dříve než se uskutečnil první ročník.</p> <p>Tehdy se scházelo pravidelně několik kamarádů, muzikantů, a nespokojeni se stavem místní kultury začali přemýšlet o festivalu, kde by dostaly možnost prezentace místní kapely a zároveň by se tento festival stal nástrojem k získání finančních prostředků pro konkrétní ústavy sociální péče, které působí v blízkém okolí.<br />
Jednou z hlavních myšlenek bylo ukázat široké veřejnosti, že rockoví muzikanti jsou neprávem spojováni s pouhými návštěvami hostinských zařízení, konzumací alkoholických nápojů a jiných omamných látek, vandalismem a rušením nočního klidu. Ale že svou hudbou dokáží přispět k dobré věci. </p> <p>Sponzoři a dobrovolníci</p> <p> Nejdříve bylo nutné finančně zajistit chod koncertu. Ozvučení, propagace, plakáty, letáky, to vše není zadarmo. Všichni potencionální sponzoři byli informování, že jejich příspěvky použijí organizátoři na pokrytí nákladů samotné akce a na prezentaci jejich firem. Až samotný zůstatek spolu s penězi, které se vyberou během koncertu, budou předány předem vybranému zařízení, a to na nákup konkrétních věcí. Právě to bylo rozhodujícím faktorem pro získání sponzorů. To, že mají přesné informace, kde jejich peníze skončí, že se nerozplynou v nějaké anonymní nadaci, tato myšlenka se všem líbila.<br />
Postupně se k organizátorům připojovali dobrovolníci, kteří nabídli místo finanční podpory svou práci a pomoc při průběhu festivalu. Bez peněz od firem a bez těchto lidí by se akce Muzikanti dětem nikdy nemohla uskutečnit. Přes počáteční nedůvěru se nabízelo čím dál víc mladých lidí, kteří chtěli přispět k dobré věci. </p> <p>Nečekaný úspěch</p> <p> Příprava na každý ročník trvá přibližně půl roku. Jestliže první rok přišlo na náměstí asi pět stovek diváků a posluchačů, hned ten následující tam na závěrečný ohňostroj bylo okolo dvou tisíc. A z počátečních několika desítek tisíc se v dalších ročnících daří získat částku v řádech set tisíc, což se nikomu před pár lety ani nezdálo.</p> <p> Letošní ročník se uskuteční opět koncem května a to přesně 26. Vy, kteří bydlíte blízko, ale i ze vzdálenějších míst, jež tato akce zajímá, přijeďte, protože motto akce Muzikanti dětem zní: „Podejte nám pomocnou ruku, ať ji pak společně můžeme podat těm, kteří to opravdu potřebují!“<br />
Pro více informací www.muzikantidetem.cz</p>

<p>CHABAŘOVICE: Město s necelými 2,5 tisíci obyvatel nabízí celou řadu kulturních aktivit. Kulturní dům Zátiší, Muzeum města Chabařovic a Městská knihovna působí jako součást Městského úřadu Chabařovice. V místě nechybí ZUŠ, která připravuje desítky koncertů svých žáků, najdete zde i Soukromé muzeum kávových mlýnků.</p> <p>Nahlédnutí do historie </p> <p>Na místě slovanského osídlení z raného středověku vznikla tvrz, která tu stávala na přelomu 14. a 15. století. V roce 1520 byly Chabařovice povýšeny na městečko. Velký rozvoj je spojen s těžbou hnědého uhlí, která byla započata po roce 1850 a skončila v roce 1997. Tato činnost měla své klady, ale i zápory – uhlí musela ustoupit část města s výraznou dominantou evangelického kostela, zaniklo dolní předměstí a devastaci podlehlo i okolí. Vzhledem ke stavební uzávěře patří historická část města k nejcennějším urbanistickým celkům v podkrušnohorské těžební oblasti. To bylo i důvodem vyhlášení městské památkové zóny v roce 1995. Město se může pochlubit celou řadou památek – jde o kostel Narození Panny Marie nebo radnici, které po řadě přestaveb mají dnes barokní podobu, renesanční hřbitovní kapli sv. Michala, klasicistní kapli sv. Jana Křtitele a poustevnu, mariánský sloup z konce 17. století či budovu nové radnice ve stylu secese.</p> <p>Kulturní dům s poetickým názvem Zátiší</p> <p>Sál KD byl dlouhou dobu využíván jako sklad stavebnin. Až v roce 2005 došlo k rozsáhlé rekonstrukci a dnes je jeho kapacita 150 až 200 míst. Ročně město přispívá na jeho provoz částkou 150 tisíc Kč a daří se mu získávat i sponzorské dary od firem. V loňském roce se uskutečnilo 115 akcí a největší zájem se soustředil na plesy. Zdejší školy si KD pronajímají k pořádání akcí – jde např. o koncerty základní umělecké školy, rozloučení s předškoláky, besídky mateřské školy, školní akademie nebo Evropské dny. Sál mohou využívat i další zájemci, a to formou pronájmů – je místem konání zábav, svateb, srazů, podnikových večírků, školení, seminářů atd. Své zázemí zde nachází i Klub tanečníků, který pořádá kurzy společenského tance pro dospělé. Jde o tři kurzy podle úrovně tanečníků. V prvním a druhém kurzu je po 20 párech, ve třetím 15 párů. V místě působí také amatérský taneční klub dospělých.</p> <p>Chabařovická struna</p> <p>V říjnu minulého roku se uskutečnil 1. ročník bluegrassového festivalu nazvaného Chabařovická struna. Sponzorem akce je město Chabařovice, hlavním organizátorem Martin Fridrich a Ivča Danešová, kteří mají mnohaleté zkušenosti s pořádáním hudebních koncertů. Na akci vystoupilo deset hudebních formací – z Litoměřic, Mělníka, Lovosic, Prahy, Ostravy, Ústí nad Labem, Prostějova atd. Mladým talentem se stal člen Duo Šupiny z Jirkova – mandolinista a houslista Jirka Vávra (12 let), představila se i začínající skupina MONOKL. Doprovodný program festivalu představovala prodejní výstava hudebních nástrojů českého výrobce Jaroslava Průchy nazvaná Bluegrass Instrument Prucha a výstava hudebních nástrojů Vintage Beauty – jde o výstavu sbírky strunných nástrojů pocházejících většinou ze zlaté éry americké produkce, která je v majetku Martina Mikuláše. V budoucnu uvažuje pořadatel o pořádání bluegrassových workshopů.<br />
Od září do března se jednou měsíčně setkávají lidé, kteří mají rádi bluegrass. Cílem těchto setkání je udržet bluegrass-country muziku na severu Čech. Na setkání jezdí muzikanti z Mostu, Chomutova, Děčína, Prahy atd. Schází se tak kapely, ale i jednotlivci, kteří podlehli kouzlu této hudby. Své příznivce má i Vánoční Mozaika nebo 10 dní v Nashville, které mají téhož pořadatele. </p> <p>Chabařovičtí divadelní ochotníci jsou dnes minulostí </p> <p>Dlouho tradici měl Spolek divadelních ochotníků J. K. Tyl, který hrál v hostinci Český dům. Od roku 1959 uspořádal devatenáct ročníků festivalů ochotnického divadla, po roce 1978, kdy bylo město Chabařovice určeno k likvidaci, přesunul svoji činnost do Domu kultury v Ústí nad Labem, kde v roce 1987 z prostorových a finančních důvodů zanikl.</p> <p>Městské muzeum</p> <p>Nachází se v přízemí staré barokní radnice, jejíž počátky spadají do roku 1606. Objekt prošel v roce 1994 rozsáhlou rekonstrukcí. Muzejní expozice přibližuje historii Chabařovic od jejich vzniku po 2. světovou válku, historii zaniklých obcí vlivem těžby uhlí (Vyklice, Tuchomyšl, Otovice, Zalužany, Lochočice a Žichlice) i současnou historii rozvoje postiženého území. Město poskytlo na jeho zřízení částku 100 tisíc Kč.</p> <p>Muzeum kávových mlýnků</p> <p>Jde o sbírku Ladislava Prunera, která představuje 330 kávomlýnků a to z doby našich prababiček po současnost – nejstarší exponát pochází z 2. poloviny 18. století.<br />
Sbírka je jednou z největších nejen u nás, ale i v Evropě.</p> <p>A nakonec vysvětlivka k titulku: Od ledna 2012 platí zákaz kouření v prostorách kulturních zařízení města a také při pořádání kulturních akcí.</p>

<p>PRAHA: Občanské sdružení pro záchranu Malostranského hřbitova vzniklo v roce 2011. Je tedy mladé, ale někteří z jeho členů získali určité zkušenosti již dříve, protože se ve prospěch této kulturní památky angažují od r. 2008. Svojí činností se snaží připomenout existenci této významné kulturní památky a doufají, že docílí zvýšení společenského zájmu o její záchranu.</p> <p>Zaměřili se na obnovení tradičních svátků, které se zde v minulosti konaly („dušičky“ obnovené v r. 2008, Májová slavnost obnovena v r. 2009) a hodlají založit i tradice nové. Především by chtěli uctít památku osobností, které již ve 20. století usilovali o záchranu Malostranského hřbitova. „Pracovně“ nazývají připravovanou akci MEMORIÁLEM JAKUBA ARBESA, který v r. 1910 jako první burcoval veřejnost, aby nedopustila tehdy zvažovaný zánik hřbitova.</p> <p>Janě Trojanové, předsedkyni Sdružení pro záchranu Malostranského hřbitova, jsme položili několik stručných otázek. Měně stručné, ale starosti a slasti začínajícího o.s. dokreslující odpovědi najdete níže:</p> <p>Můžete představit o.s. pro záchranu Malostranského hřbitova</p> <p> Občanské sdružení pro záchranu Malostranského hřbitova bylo zaregistrováno 25. 11. 2010 na MV ČR. Ustavující schůze se konala 1. 2. 2011. Zakládajících členů bylo dvanáct, k 1. 2. 2012 devatenáct.<br /> Základní oporou v činnosti Sdružení je pro mne v našem tříčlenném výboru statutární zástupkyně předsedy o.s. Bc. Marta Jiroudková (založila původní webové stránky www.malostranskyhrbitov.cz o které se stará). Třetí členkou výboru je Ing. Gabrieala Kalinová, CSc., autorka brožury „Hudebníci Mozartovy generace“ a spoluautorka publikace „Významné osobnosti duchovního světa na Malostranském hřbitově“.<br />
Důležitými spolupracovníky Sdružení jsou Martin Arden a Adam Hnojil. M. Arden se věnuje především propagaci. Připravuje velice pěkné pozvánky na naše akce a v současné době pracuje na nových webových stránkách sdružení. Kdo má s podobnou prací zkušenosti tak ví, že je to velice časově náročná záležitost. A. Hnojil je „náš“ odborník na funerální plastiku a korektor našich publikací.<br />
Mezi našimi členy jsou i profesionální průvodci po pražských památkách, ale není jich dost. Velice bychom přivítali další zájemce, i neprofesionály, kteří by se chtěli průvodcovské činnosti po Malostranském hřbitovu věnovat. Musím ale předeslat, že naše sdružení nemá žádné finanční prostředky a všichni členové i naši spolupracovníci vykonávají veškerou činnost ve prospěch Malostranského hřbitova bez nároků na odměnu.</p> <p>Jaké máte zkušenosti ohledně podpory ze strany veřejné správy</p> <p>Jediným finančním podporovatelem byla pro nás dosud jen Městská část Praha 5. (Pozn. redakce: na katastru MČ Praha 5 se kulturní památka nachází). Poskytnutím financí z grantu pro podporu kultury a rozvoj kulturních aktivit nám umožnila vydání dvou publikací a jsme za to velice vděční. Část výtisků jsme městské části věnovali, aby je mohla využít k propagačním účelům.<br />
Situace v roce 2012 je jiná; MČ P5 změnila podmínky pro přijímaní žádostí. Jednou z nich je 25% finanční spoluúčast. Tím je pro nás podání žádosti o přidělení grantu bezpředmětné.<br />
Pro letošní rok máme připravený titul „Heraldické památky Malostranského hřbitova v Košířích“. Je věnovaný šlechtickým rodům a doplněný o nově objevené náhrobky v posledním půlroce. Je to pro nás nová situace; musíme hledat sponzora, případně grant, kterým bychom mohli náklady uhradit.<br />
Získávání finančních prostředků (chceme je věnovat především na publikační činnosti) je náš hlavní problém. Témat máme dost i lidí schopných publikace zpracovávat na velmi dobré úrovni. Nemáme ovšem žádného fundraisera a nenaučili jsme se zatím tomu, jak získávat peníze. Ale přitom jsme subjekt, který svoji aktivitou a již dosaženými výsledky by za příznivějších okolností určitě na finance z různých zdrojů určených pro NO mohl dosáhnout. </p> <p>Jaké jsou největší překážky ve vašem snažení?</p> <p>Mimo výše uvedené finanční problémy (domnívám se přitom, že peníze jsou, problém je spíš „u nás“) nás trápí nedostatek profesionálních průvodců a zájemců o tuto činnost (provádění po Malostranském hřbitově) a dobrovolníků pro pořadatelskou službu při našich akcích. Ve spolupráci s SPH zvažujeme částečné zpřístupnění MH pro veřejnost a tyto služby zatím nemáme zcela pokryté.</p> <p>Spolupracujete s nějakými subjekty, máte spřízněné partnery?</p> <p>a) Rozhodující pro veškerou činnost na Malostranském hřbitově je přístup Správy pražských hřbitovů. Ze spolupráce v současné době mám velkou radost. V druhé polovině roku 2011 a v r. 2012 udělala SPH, především zásluhou provozního náměstka Ing. Přibyla a pí Sylvy Dvořákové (správcová hřbitova na Malvazinkách, pod který Malostranský hřbitov patří) neuvěřitelný kus práce. Z mnoha náhrobků a zdí byl odstraněný břečťan, jsou částečně obnoveny pěšiny mezi náhrobky… Poděkování si zaslouží nejen vedení Správy pražských hřbitovů, ale i všichni zaměstnanci, kteří na obnově hřbitova pracovali.<br />
V letošním roce přistoupila SPH k postupnému kácení stromů, které jsou přestárlé, ale především nemocné, a tím i nebezpečné pro návštěvníky i pro náhrobky.</p> <p>b) Velmi dobře se nám spolupracuje i s představitelem Národního památkového ústavu z územního odborného pracoviště HMP Na Perštýně s p. Ing. arch. Ladislavem Bartošem. Veškerou práci SPH i Sdružení na Malostranském hřbitově sleduje.</p> <p>c) Osobně jsem velice vděčná Nadaci VIA za to, že vybrala v minulém roce naše o.s. mezi organizace, které mají možnost navštěvovat jimi organizované workshopy. Pro nové subjekty bez zkušeností je to nesmírná pomoc. Oceňuji vysokou kvalifikovanost všech přednášejících, jejich vstřícnost a schopnost naslouchat naším problémům. Vážím si jejich upřímného zájmu o zpětné vazby na jednotlivé přednášky. Organizační zvládnutí průběhu workshopů během celého roku je perfektní.<br /> Zvláště chci poděkovat p. Renatě Vondrákové, ale i ostatní jsou skvělí!!!<br />
Oceňuji na této akci Nadace VIA také to, že je zde vytvořena příležitost k setkávání členů z různých sdružení. Myslím, že všichni účastníci vítají pokud se mohou setkat s lidmi „stejné krevní skupiny“, kteří si jinak občas připadají jako „donkichoti bojující s větrnými mlýny“.</p> <p>Jaká je Vaše představa o ideálním konečném stavu hřbitova?</p> <p>Jednak je to zařazení Malostranského hřbitova mezi národní kulturní památky. A také vytvoření zajímavého kulturního centra s významem nejen pro Prahu 5, ale s celopražskou, celonárodní až mezinárodní působností.<br />
Všechny tyto předpoklady Malostranský hřbitov má.<br />
Než nastane situace, že budou „proudit“ davy návštěvníků např. z Bertramky, Strahovského kláštera či centra Prahy na Malostranský hřbitov je potřeba udělat ještě velký kus práce. Aby se lidé začali o Malostranský hřbitov zajímat je nutné, aby se seznámili s jeho historií, významem v minulosti a dozvěděli se, proč je důležitý v současnosti.<br />
Realizace těchto plánů není v silách (samotného) sdružení.</p> <p>Shrnutí:</p> <p>Publikační činnost:<br />
V r. 2009 byla založena edice zaměřená na významné osobnosti na Malostranském hřbitově. V roce následujícím vyšla díky grantu od MČ Prahy 5 publikace “Hudebníci Mozartovy generace” (tehdy ještě pod křídly Svatoboru).<br /> V r. 2011 jsme vydali již pod „svojí značkou“ publikaci „Významné osobnosti duchovního světa na Malostranském hřbitově“. </p> <p>Osobnosti<br />
Ve své době se veřejně angažovali např.:<br /> Václav Pešina z Čechorodu (1782 – 1859), jeden z iniciátorů dostavby chrámu sv. Víta<br /> Leopold Thun – Hohenstein (1748 – 1826), biskup pasovský, majitel usedlosti Cibulka<br /> Jeroný Zeidler (1790 – 1870), opat Strahovského kláštera a zakladatel strahovské obrazárny<br /> Michael Martinovský, přítel K. J. Erbena, skladatel a sběratel lidových písní</p> <p>Program v roce 2012<br />

1. Májová slavnost 26.05.2012 věnovaná právě osobnostem duchovního světa.<br />
2. Spoluúčast na „Noci kostelů“ 1. 6. 2012<br />
3. Zatím netermínovaný MEMORIÁL JAKUBA ARBESA<br />
4. „Dušičky“ 2. 11. 2012<br />
5. V listopadu zapojení do 14. ročníku FESTIVALU POEZIE<br />
6. Vydání brožury „Heraldické památky Malostranského hřbitova v Košířích“<br />
7. Ve spolupráci s SPH zvažujeme pravidelné zpřístupnění MH pro veřejnost 1× v měsíci<br />
8. Brigádnickou činností udržovat významné náhrobky bez břečťanu.</p>

<p>Jana Trojanová, předsedkyně<br />
Sdružení pro záchranu Malostranského hřbitova<br />
jana.troja@seznam.cz</p>

<p>NORBERČANY: Letos je tomu 260 let od slavnostního vysvěcení kaple Narození Panny Marie (1752) v maličké obci Reisendorf, která byla v té době součástí okresu Šternberk na Moravě. Dnes je původní obec Trhavice (Reisendorf) minulostí. Splynula s větší obcí Norberčany. Jinak je ale stále na svém místě. A její kaple má podivuhodný, ale zároveň docela smutný osud.</p> <p>Když odcházel v roce 1947 z dnešních Norberčan (okres Olomouc) transport původních německých obyvatel, ohlédl se jeden ze starousedlíků tehdy samostatné obce Trhavice (Reisendorf) naposledy na jejich kapli, v níž se téměř po dvě století modlívali on i jeho předkové. V tu chvíli ten pohled jeho srdce nevydrželo. A tak se průvod na chvíli zastavil a sousedé poskytli svému spoluobčanu poslední službu. To byl také skutečně poslední pohřeb na malém hřbitůvku postupně vzniklém kolem kaple Narození Panny Marie v Trhavicích. Dnes byste ten hrob marně hledali.<br />
Nikdo v té době netušil, že odchodem z obce nebudou moci tito občané trhavičtí plnit slib, k němuž jejich předky přiměl v polovině 18. století Jan Poltzer z Trhavic. Jan Poltzer byl docela obyčejný sedlák. Na tehdejší poměry zámožný, leč bohabojný a opravdu věřící křesťan. Těžce nesl, že jejich maličká obec Reisendorf představující pouze 24 domů se 130 obyvateli nemá stánek Boží. Alespoň malou kapli nám dovolte<br /> postavit, žádal v roce 1751 po olomoucké konsistoři. Náklady s výstavbou uhradím, sliboval.<br />
Církevní otcové v Olomouci vítali zbožnou snahu sedláka Poltzera, přesto však měli obavy o budoucnost svatostánku v tak malé obci. Proto udělili svůj souhlas s podmínkou, že se všichni místní občané podpisem zaváží společně pečovat o kapli, a že jejich závazek přejde na jejich děti a na děti jejich dětí. A tak se stalo. Všichni podepsali.<br />
V létě 1752 byla kaple dokončena a 2. srpna téhož roku ji vysvětil olomoucký světící biskup Karel hrabě Schärfenberg. Ve stejném roce dostala kaple Narození Panny Marie mariánskou výzdobu. Tu svěřili trhavičtí uničovskému malíři Ignáci Oderlickému, který odvedl vpravdě mistrovské dílo. Odborná literatura je skoupá na podrobnosti o životě malíře Ignáce Oderlického(26. 7. 1710 Uničov – 31. 3. 1761 Uničov), který je zařazován do skupiny malířů soustředěných kolem známějšího moravského barokního malíře Kryštofa Handkeho<br /> (18. 2. 1694 Janovice u Rýmařova – 21. 12. 1774 Olomouc). Handke byl Oderlickému nesporně vzorem, avšak malíř sám byl jakýmsi osamělým pěšcem bez kontaktů s uměleckým světem. Jeho přirozený umělecký cit se projevuje tam, kde má možnost volnějšího a progresivnějšího projevu – v našem případě jsou to nástěnné fresky. Ignác Oderlický je autorem fresek v kostele Narození Panny Marie v Novém Malíně a v kapli sv. Anny v Horním Městě u Rýmařova. Jeho dílem je také nástěnný hlavní oltář kostela Nanebevzetí Panny Marie v Jeseníku nad Odrou. Další jeho malby najdeme v klenbě kostela Nejsvětější Trojice v Kopřivné, v presbytáři kostela sv. Jana Křtitele v Šumperku a v klenbě kostela sv. Barbory tamtéž. Avšak skutečné unikátní dílo předvedl Oderlický v kapli Narození Panny Marie v Trhavicích v roce 1752. Klenbu vyzdobil trojrozměrným Korunováním Panny Marie, provázeným dvěma dvojicemi andělů. Nad kůrem pak vymaloval pět andělů s hudebními nástroji, v jejichţ středu je anděl s tympány. Bůh nedopřál Ignáci Oderlickému dlouhého života a po jedenapadesáti letech pozemského života ho povolal k sobě na kůr nebeský. Jestli se musel dívat dolů na to, jak ničeno bylo jeho dílo mistrovské v Trhavicích, šlo o trest, který si tento rokokový zádumčivý lyrik<br /> rozhodně nezasloužil.<br />
Kaple v obci Trhavice skutečně sloužila svému účelu a místní občané o ni pečovali s úctou a s láskou. K tomu také vychovávali své děti. Později vedle ní vyrostla malá márnice a prostor okolo kaple se stal malým hřbitůvkem. Když se z první světové války nevrátila desítka spoluobčanů, umístili trhavičtí vedle vstupních dveří kaple skleněnou desku s jejich jmény a fotografiemi. Ještě v roce 1955 kaple sloužila svému původnímu účelu. Dnešní starostka obce Marie Vališová vzpomíná, že když se v té době její rodina do Norberčan přistěhovala, sloužily se v kapli mše, chodilo se do ní na půlnoční, zvon vyzváněl, pouze se zde nepohřbívalo.<br />
Jenže zde již nežili ti, kteří by se cítili být vázáni slibem sedláka Poltzera. V době poválečné nastala pro pohraničí doba značných pohrom a jejich důsledky se projevují v nejrůznějších podobách dodnes. Navíc za totality byla politika státu, pokud se drobných památek na venkově týče, zcela jednoznačná, byť nebyla oficiálně oznámena. V rámci boje proti tmářství (náboženství) opravovat církevní památky co nejméně, až docela zmizí. Proto sloužily mnohé církevní objekty jako sklady, dílny nebo byly tak zanedbané, až se staly opuštěnými a rozpadly se. Někdy se mi zdá, že ta „směrnice“ proti tmářství zůstala v myslích některých lidí dodnes.<br />
To byl případ kaple v Trhavicích. V době, kdy do ní začalo zatékat, „nenašli“ památkáři pár tisíc korun na<br /> opravu střechy. Bohužel, radši za velice nepoměrně vyšší částky provedli transfer Oderlického výmalby. Jedna její část „zdobí“ vstup do obřadní síně olomoucké radnice a druhá je v kostele Panny Marie Sněžné v Olomouci. V Olomouci si již nikdo nepamatuje, kde se ony části výmalby vzaly. Lidé si myslí, že zde byly odedávna. A kaple v Norberčanech byla tehdy tak odsouzena k zániku, neboť venkovský lid se nemá co modlit a tím pádem ani krásu maleb nepotřebuje.<br />
Kaple začala chátrat a zarůstat křovím (na snímku dole část kaple z té doby – (na snímku část kaple z té doby – budova márnice).<br /> Po roce 1989 vzbudil případ kaple v Norberčanech (Trhavice staly součástí Norberčan) zaslouženou pozornost a projevily se veřejné snahy o zachování odkazu sedláka Jana Poltzera. Jenže ouha. Nešlo o snahy o zachování odkazu, ale šlo o peníze. Například jedna opavská firma, která se halasně ujala opravy, kapli moc nepomohla. Vyfakturovala práce, které nikdy neprovedla, a podle zápisu památkářů její pracovníci zničili z památky co se dalo. Vstupní dveře použili jako podklad pro jízdu zednickým kolečkem, vyvrátili kovové oplocení, spálili sanktusník, rozlomili neogotický kříž, a práce smluvené zkrátka neprovedli. A tak byla trhavická kaple znovu odsouzena k zániku, protože se neuměla bránit lidské zlobě a ziskuchtivosti.<br />
Vyprávění o přerušeném plnění slibu sedláka Poltzera a jeho spoluobčanů si na jaře 2002 vyslechli také studenti Arcibiskupského gymnázia z pražských Vinohrad. Ti přijeli do Nízkého Jeseníku v rámci projektu Nespanilé jízdy, občanského sdružení Vlastenecký poutník. Slyšeli a rozhodli se. Sami od sebe o prázdninách přijeli z Prahy na druhý konec Moravy znovu. Postavili si u nedalekého potoka stany a dva týdny čistili kapli. Obec jejich snahu přijala. Zajistila odvoz desítek valníků s rumiskem a občané včetně starostky jim sem tam i vyvařovali. Studenti kapli a její okolí dokonale vyčistili.<br />
V roce 1943 se nad lesem za Trhavicemi zřítilo německé letadlo. Jeho zbytky jsou někde v lesní půdě. A trhavičtí šli a letce, jak jim velelo jejich křesťanské svědomí, pohřbili u zdi kaple. Vypráví se, že dávno po válce občas přijeli do Trhavic rodiče onoho mladého muže, a pouze ze silnice při chůzi nenápadně zahlíželi k místu u stěny kaple, kde byl jeho hrob. Až ke kapli se neodvážili. Stejně po tomto hrobu nejsou na malém hřbitůvku žádné stopy. Roste tu jen malý modřínek, který sem zasadil právě před deseti lety profesor Zdeněk Lauschmann z Arcibiskupského gymnázia. On zde se svými studenty onoho roku 2002, kdy jsme si připomněli 250. výročí kaple Narození Panny Marie, v potu tváře pracoval. Modřínek má připomínat jejich brigádu. Práci, kterou částečně splatili dluh vůči odkazu sedláka Poltzera. Každý dopis z onoho<br /> vinohradského gymnázia končí otázkou – a co náš modřínek?<br />
Později, v roce 2006 se ve vyklizeném bývalém svatostánku, leč pouze s torzem obvodových zdí, připomínajícími dřívější kapli, objevil Ing. Vladimír Novotný, takto generální ředitel a majitel jedné bruntálské firmy. Tohoto muže zaujal příběh trhavických a sedláka Poltzera, a také lekce pražských studentů. Díky jeho výrazné podpoře byla provedena generální oprava kaple i márnice. Kaple má dnes opět<br /> střechu a hrdě se tyčí nad okolím. V plánu je umístit zde muzejní expozici o historii desítek zlikvidovaných obcí Libavska.<br />
Jan Poltzer nemohl tušit, že příběh jeho kaple bude podroben zkouškám, jejichž mechanismům by on ani jeho spoluobčané nerozuměli. Žili v době, kdy nebyly žádné státy plné nacionalismu, společnost se nedělila na Čechy, Němce, Židy… Nerozděloval je ani jazyk mateřský či příslušnost stranická nebo snad dokonce klenutí<br /> nadočnicových oblouků. Žili těžce, ale mravně. Žili v pospolitosti, kterou spojovala víra v Boha i víra v člověka. Neboť, jak říkával svatý Aurélius, biskup hipponský, Civitas Dei (obec Boží) a Civitas terraena (obec pozemská) by měly být trvale propojeny.<br />
Kaple Narození Panny Marie mohla být obnovena především proto, že prožíváme dobu, která se v mnohém tak trochu začíná podobat právě době Poltzerově. On a jeho druhové přijali závazek, jehož budoucí plnění v jejich současnosti nikoho nenapadlo zpochybňovat. Museli jsme udělat okliku na cestě, která nás vrací zpět na tu, kterou započal sedlák Poltzer tím, že se rozhodl část výnosů ze svých polí věnovat na výstavbu kaple. Podobně, jak to později učinili studenti z Prahy, Vladimír Novotný a mnozí další, nejen zde, ale i na mnoha místech v této zemi.<br /> Také podle stavu kaplí a kostelů poznáte je. I tak by mohla znít parafráze známého výroku o stromu a ovoci (Matouš 7–8).</p> <p>//Článek jsme se svolením autora Petra Anderleho převzali z internetového nezávislého listu ČAS č9/2012. A protože je v něm více zajímavého čtení, najdete jej celý v příloze.<br />
Objednat si jej můžete u vydavatele:<br />
Vlastenecký poutník

<p>PRAHA: Dovedete si představit, že jste dítětem, které miluje knihy a nemáte možnost si je přečíst ve svém rodném jazyce? Taková byla situace dětí z mezinárodních rodin žijících v Praze, které neměly možnost širokého výběru dětské knižní produkce ve francouzštině, němčině nebo angličtině. To se nyní změnilo díky knižní nadšenkyni původem z Německa, Olivii Antelmann, která v Praze založila první mezinárodní dětské knihkupectví Amadito& Friends. V rozhovoru mi prozradila, co jí k založení takového knihkupectví vedlo a jaké kulturní akce zde pořádá.</p> <p>Jak dlouho žijete v České republice a co se vám líbí na naší kultuře?</p> <p>V Praze bydlím již tři roky. Mám ráda český pragmatismus, místní rozmanitou kulturní scénu a také pivo s nakládaným hermelínem (smích). Spolu s manželem jsme se do Prahy chtěli přestěhovat, protože se nám vždy velmi líbila a také jsme chtěli lépe poznat město, kde vyrostli oba rodiče mého manžela. Původně jsem pracovala jako samostatný podnikový poradce a když mému manželovi byla přidělena práce v Praze, tak jsem ho následovala. </p> <p>Jak jste přišla na nápad založit spolu s vaší kamarádkou, Francouzkou Sylvií Perrissoud první mezinárodní dětské nakladatelství v Praze? Jaké dětské knihy je u vás možné zakoupit?</p> <p>Mít vlastní knihkupectví bylo mým snem již od dětství. Trochu jsem se od tohoto snu vzdálila tím, že jsem pracovala jako inženýrka a obchodní poradkyně. Jsem německy mluvící matka dvou malých knihomolů a nabídka dětských německých knih v Praze pro mě nebyla uspokojivá. Takto vznikl nápad mít knihkupectví Amadito. V Sylvii jsem nalezla pro toto podnikání ideálního partnera. Umí výborně poradit zákazníkům různého věku a domluví se plynule francouzsky, německy a anglicky. Má velmi ráda komunikaci s lidmi. V Praze žije již deset let a také ji neuspokojovala místní nabídka francouzských knih, které by mohla opatřit pro své tři děti. Nejtěžší je v Praze sehnat dětské knihy ve francouzštině, je jich ještě méně než těch v němčině nebo angličtině. Proto nyní můžete najít v našem knihkupectví širokou škálu speciálně vybraných knih v němčině, angličtině a francouzštině pro děti od 0 – 14 let. Najdete u nás klasiku, romány, obrázkové knihy a rovněž různé příručky a nejnovější bestsellery.</p> <p>Čím může vaše knihkupectví upoutat?</p> <p>Tím, že není pouze knihkupectvím, kde můžete dostat vhodné doporučení, dotknout se knih nebo k nim přivonět. Chceme rovněž, aby se zde mezinárodní a české rodiny měly možnost setkávat. </p> <p>Jaké kulturní aktivity organizujete pro malé čtenáře?</p> <p>Nabízíme pravidelná čtení s rodilými mluvčími v různých jazycích a také různé kurzy, například kurz hudby v němčině nebo hodiny herectví v angličtině pro děti od čtyř do sedmi let. Především v sobotu nabízíme různé workshopy, kreslící techniky ve francouzštině, unikátní řemeslné techniky jako je vytváření pop-artových pohlednic nebo šaškování. Na 26. března plánujeme speciální velikonoční trh v místnosti vyhrazené na kulturní akce v zadní části našeho obchodu. V budoucnosti zde chceme pořádat také autorská čtení a divadelní představení. </p> <p>Jaká byla v dětství vaše nejoblíbenější kniha?</p> <p>Takových knih bylo mnoho! Jednou z nich byla kniha „Amadito or the small boy and I“ (Amadito neboli Chlapeček a já) od německého autora Jamese Krüsse. Zcela mě fascinovalo, jakým způsobem si hraje se slovy a jazykem. Název našeho knihkupectví je inspirován touto roztomilou knihou. </p> <p>Jakou knihu byste doporučila rodičům, aby pořídili svým dětem? </p> <p>To je obtížná otázka, protože to samozřejmě záleží na každém jednotlivém dítěti. Myslím, že tím nejdůležitějším je motivovat děti, aby četly a dát jim možnost poznat ty úžasné a překvapivé světy, které jsou ukryty v každém příběhu a v každé knize. Moje sedmiletá dcera právě čte v němčině velmi zábavnou knihu: Cowboy Klaus and his farting pony (Kovboj Klaus a jeho pšoukající poník). Devítiletá dcera si zase oblíbila sérii Magical treehouse (Kouzelný dům na stromě), která je skvělá pro tento věk a kterou máme v knihkupectví ve všech třech jazycích. Stále jim také pravidelně doma čtu a je to také moje doporučení rodičům: čtěte si se svými dětmi.</p> <p>Jaký druh kulturních aktivit organizujete zdarma?</p> <p>Všechna naše čtení jsou zdarma. Můžete se podívat na naše webové stránky, jaká čtení právě chystáme. </p> <p>Kontakt:<br />
Amadito& Friends<br />
Lesnická 6, 150 00 Praha 5<br />
Tel. 257 222 257<br />
www.amadito.com, info@amadito.com</p>