Články a komentáře

<p>ČR: Seniorské divadlo je termín, který u nás před rokem 1995 de facto neexistoval. Byl však již po dvě desetiletí běžně užívaný na západ od našich hranic. Západoevropské seniorské divadlo nebylo a není okrajovým jevem, ale velice silným a podporovaným hnutím iniciujícím život v postproduktivním věku prožitý v aktivitě při kolektivní činnosti, a to aniž by na kohokoliv byly kladeny nároky na předchozí zkušenost s divadlem.</p> <p>Základy hnutí seniorského divadla<br />
Položeny byly ve Švýcarsku, Německu a v severských státech, především ve Švédsku a Dánsku. V těchto zemích také vznikly a konají se přehlídky seniorského divadla, nejrůznější dílny a semináře. V roce 1994 byl dokonce založen Evropský svaz seniorských divadel, který v té době sdružoval divadelníky z Německa, Rakouska, Norska, Francie, Španělska, Belgie, Dánska, Irska, Řecka a také z České republiky. První, kdo se tehdy z ČR ke svazu připojil, byl pražský soubor Máj.</p> <p> Evropský svaz seniorských divadel<br />
Nabízí zprostředkování výměny informací, výměny představení, nabídky účasti na přehlídkách, seminářích, dílnách a dalších vzdělávacích příležitostech. Jedním z úkolů svazu bylo přispět k rozšíření hnutí seniorského divadla v Evropě a získávat pro ně finanční prostředky i z Evropské unie.<br />
V době utváření sjednocené Evropy, kdy se demograficky vyrovnává počet mladých a starých lidí, musí společnost o to více usilovat, aby staří setrvali v aktivitě, aby si udrželi aktivní vztah k životu, vyjadřovali se k problémům postavení seniorů ve společnosti. Divadlo je k tomu prostředkem nad jiné znamenitým. Nad to je příležitostí dokázat sobě i druhým, že stáří je přirozenou etapou lidského života a že záleží jen na každém z nás, jak s ní naloží.</p> <p>Sociální aspekt<br />
Většina západoevropských seniorských divadelníků jsou lidé ze středních a sociálně slabších vrstev, jsou to namnoze osamělí lidé, pro něž je divadlo prostředkem společenské aktivity. Nejde tu ve většině případů o realizaci uměleckých ambic. Mnozí z nich se divadlem začali zabývat až v seniorském věku a nemají s ním valnou předchozí zkušenost, natož hereckou průpravu. Bývají mezi nimi i lidé různě handicapovaní, jimž je divadlo nástrojem pro překonávání jejich obtíží.<br />
S tím souvisí i tematická orientace seniorské divadelní činnosti. Prvořadé je zaměření na tzv. sociálně-kritické divadlo. To se snaží objevovat a pojmenovávat negativní stránky společenské existence seniorů, jakými jsou osamělost, uzavírání se do sebe, neschopnost navazovat nové kontakty, vztah mladých a starých atp. Tato linie je v praxi založena především na vlastní autorské tvorbě vyvěrající z bohatých životních zkušeností. Druhou linii tvoří vyhledávání a realizace příhodných textových předloh odpovídajících věku aktérů nebo takových, u nichž je možná věková transformace. V této linii se namnoze prosazují předlohy komediální naplňující zábavnou funkci divadla.<br />
Divadelní kolektivy seniorů vznikají především v prostředí seniorských penzionů, domech volného času, v Německu např. v tzv. kávových společnostech. Ačkoliv členové takto vytvořených seniorských divadel mají obyčejně mizivou divadelní zkušenost, nejde většinou o skupiny ponechané v propadlišti diletantismu. Existují mechanismy, které umožňují, aby se vedení divadla ujal profesionál s hereckou a režijní průpravou. Ve Švýcarsku je např. možné, aby skupina požádala divadelní svaz o lektora, který s ní připraví inscenaci. Svaz při tom zcela nebo částečně uhradí odměnu vyslaného odborníka.</p> <p>ČR a svět<br />
První kontakty českého amatérského divadla s popisovaným hnutím se uskutečnily v první polovině 90. let minulého století, tj. před necelými dvaceti lety. Tehdy několik jednotlivců a dva soubory měli možnost navštívit Evropské festivaly seniorského divadla a přivézt první poznatky a impulzy k přemýšlení o tom, zda by nebylo dobré uvést hnutí seniorského divadla do pohybu i v České republice.<br />
Západoevropská praxe seniorského divadla, zejména v oněch 90. letech, byla však natolik vzdálena naší české realitě, že bylo otázkou, zda je vůbec smysluplné se něčím takovým zaobírat. Zakořeněná tradice ochotnického divadla, v níž hrály po léta prim vícegenerační soubory, z nichž nikdo seniory nevyháněl, byla bariérou, přes kterou se uvažování o seniorském divadle sotva mohlo prosadit. Ruku v ruce s tím byla první popřevratová léta poznamenána všeobecnou existenční nejistotou a v tomto klimatu se zdálo být pomýšlení na sociální funkce divadla přinejmenším odtažité.</p> <p>Jiráskův Hronov<br />
Neúnavná osvěta a úsilí Mgr. Lenky Lázňovské, /tehdy/ zástupce vedoucí útvaru ARTAMA v /tehdy/ IPOS Praha, nyní ředitelky Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu (NIPOS), přinesla své výsledky. Na Jiráskově Hronově 1994 se uskutečnily v zahajovací den festivalu dvě seniorská představení a k nim coby pendant přednáška švýcarské lektorky paní Josette Gilmanové věnovaná seniorskému divadlu.<br />
Amatérští divadelníci a jejich zástupci ze zájmových občanských sdružení pro amatérské divadlo s celorepublikovou působností se mohli poprvé blíže seznámit s pro ně novým fenoménem divadla v širších souvislostech.</p> <p>První ročník Národní přehlídky seniorského divadla<br />
Nechybělo už pak mnoho a právě za podpory jmenovaných sdružení a v odborné gesci IPOS-ARTAMA Praha se v roce 1995 uskutečnil 1. ročník Národní přehlídky seniorského divadla v Plzni. Letos se přehlídka bude konat podesáté, tentokrát ve východočeském Miletíně. Za oněch bezmála dvacet let se mnohé v Čechách změnilo, vícegenerační soubory už nejsou jedinou vlajkovou lodí českého amatérského divadla, sociální funkce divadla se prodrala v nejrůznějších podobách hávem estetické dimenze na povrch. Nejspíš bude mít stále větší důsažnost. Není od věci si to připomenout u příležitosti jubilejního ročníku národní přehlídky a současně v roce vyhlášeném jako Mezinárodní rok aktivního stárnutí.</p>

<p>DOBŘÍŠ: Městská knihovna v Dobříši vydala těsně před koncem loňského roku drobnou brožuru Bydlel tady Karel?, která by mohla zaujmout malé i větší zájemce o regionální historii. O ní i o dalších novinkách v knihovně jsme hovořili s knihovnicí Romanou Bodorovou.</p> <p>Mohla byste novou publikaci představit?</p> <p> Dvacetistránkový komiks Bydlel tady Karel? vznikl na základě prací dětské soutěže, kterou naše knihovna vyhlásila v roce 2010. Zadání nebylo vůbec jednoduché, děti měly za úkol vytvořit komiksového průvodce památkami Dobříše, přičemž podmínkou bylo, aby velbloud provázel Dobříší dvě děti – chlapce a dívku.</p> <p>Jaký ohlas tato soutěž měla?</p> <p> Naprosto nečekaný! Ačkoli šlo o dost náročný úkol, bylo odevzdáno celkem 124 prací. Velmi mile nás překvapila jejich vysoká kvalita, a proto jsme z nich sestavily velkou výstavu. Ta se pak na celé letní prázdniny z knihovny přestěhovala i na dobříšský zámek, kde se též setkala s nadšeným přijetím veřejnosti.</p> <p>Jak jste tyto dětské komiksy zpracovaly? Vybraly jste k vydání pouze vítězné práce?</p> <p>Ne, vzhledem k úrovni prací jsme se rozhodly pro náročnější cestu – využily jsme jich více než třetinu, mírně je doplnily dalšími dětskými obrázky a propojily je novým příběhem. Jednoduchý text lehkou formou seznamuje čtenáře s památkami Dobříše a s nimi svázanými dějinami našeho města.</p> <p>Jakému čtenáři je váš komiks vlastně určen?</p> <p> Bylo pro nás důležité, aby byl srozumitelný a čtivý již pro menší školáky, ale zároveň zajímavý a atraktivní i pro žáky druhého stupně a středoškoláky, tedy vlastně jeho původní autory. Je pro nás velmi příjemné překvapení, že dokáže zaujmout i dospělé. Občas se nám dostane pochvaly, že i pro rodilé Dobříšany přináší útlá brožurka pár zajímavostí, které nevěděli. To již téměř přesahuje naši původní ambici.</p> <p>Podtitul „útržky z dobříšské historie“ vtipně vystihuje i grafický styl, který se od klasických komiksů poněkud liší…</p> <p> Grafika publikace souvisí s novým výrazem naší knihovny – ať už jde o propagační materiály, design nového dětského oddělení či další budoucí interiérové úpravy. Zároveň nám tato výtvarná podoba komiksu umožnila nenásilně spojit mnoho různých prací, leckdy se výrazně lišících svým rukopisem.</p> <p>Proč se stal průvodcem po Dobříši zrovna velbloud?</p> <p> Prozradím jen, že to souvisí s jednou místní legendou. Kde je možné si ji přečíst se čtenář dozví na obálce komiksu.</p> <p>A o kterého Karla se to vlastně v knížečce jedná?</p> <p>Doufám, že to uhodnete, když prozradím, že se jedná o nejslavnějšího českého Karla za posledních 2000 let. Nápověda je, že se původně jmenoval Václav a že NEMÁ příjmení začínající písmenem G…</p> <p>Vydaly jste tuto publikaci z vlastních prostředků? A kde je možné ji získat?</p> <p> Komiks vydala Městská knihovna Dobříš za finanční podpory Ministerstva kultury ČR. Na Dobříši je k dostání v knihkupectví Zlatý klíč (naproti radnici) i přímo v knihovně.</p> <p>Je tato publikace ojedinělý počin nebo je to jen začátek?</p> <p> Uvidíme, s jakým přijetím se „Karel“ setká u širší veřejnosti. Různých plánů máme do budoucna víc než dost, takže nic není vyloučeno…</p> <p>Co tedy chystáte v dohledné době?</p> <p> Snažíme se stále zlepšovat a rozšiřovat nabídku našich služeb. Systematicky pracujeme na modernizaci interiéru i provozu knihovny, zapojujeme se do mnoha celostátních projektů a vytváříme vlastní. Nově jsme našim čtenářům nabídly též program „Přátelé knihovny“. Čtenáři, přihlášení do tohoto programu, získávají mnoho výhod, například zvýhodněný rodinný registrační poplatek či možnost ovlivnit výběr nově kupovaných knih.</p> <p>Podporujete kromě rodin i jiné skupiny obyvatel?</p> <p> Ano, momentálně se zaměřujeme na pomoc čtenářům s různými handicapy. Hledáme způsoby, jak pomoci dětem i dospělým, kteří mají se čtením potíže (třeba dyslektikům či slabozrakým), již několik měsíců u nás funguje sociální program pro čtenáře v tíživé finanční situaci. Náš velký sen pro snad blízkou budoucnost je vybudování výtahu a proměna knihovny na bezbariérovou – to je ovšem pochopitelně nemalý finanční problém. Také pravidelně každý týden pořádáme besedy o knihách v dobříšském Domě seniorů a s dětmi v Azylovém domě v Mokrovratech.</p> <p>Po úspěchu oné komiksové soutěže se nabízí otázka, zda připravujete nějakou další soutěž…</p> <p>V závěru minulého roku jsme u příležitosti 100. výročí narození Jiřího Trnky vyhlásily celostátní dětskou literárně–výtvarnou soutěž „Mám oči jak Trnka“ s velkorysými finančními cenami. (Vyhlášení vítězů se konalo při „Akci Trnka“ v dobříšské kavárně Velbloud Café ve čtvrtek 23. února.)</p> <p>Chystáte ještě nějaké další akce?</p> <p> Kromě každotýdenních besed a programů pro školy pořádáme v průběhu celého roku minimálně jednu větší akci či kulturní program pro veřejnost měsíčně. Jejich přehled, stejně jako mnoho informací z knihovny, najdou zájemci na webových stránkách www.knihovnadobris.cz. Novinkou v naší nabídce je „Malá univerzita všech věků“, kterou pořádáme ve spolupráci s naším stálým partnerem Velbloud Café. První semestr zahajujeme již 16. února přednáškou o botanice RNDr. Václava Větvičky. Zájem o naši univerzitu byl obrovský, předplatné se okamžitě vyprodalo.</p> <p>Na jednu knihovnu na malém městě se zdá těch akcí opravdu hodně. Až se skoro vnucuje otázka, zda taky stihnete ještě i půjčovat knihy?</p> <p>Knihy jsou pochopitelně základní stavební kámen naší instituce. Ale řekla bych, že středobodem naší práce dnes není kniha samotná, nýbrž čtenář a jeho rozmanité potřeby. Pravidelně nakupujeme nové knihy a doplňujeme fond knihovny, pochopitelně nabízíme možnost meziknihovní výpůjční služby, snažíme se upozorňovat na zajímavé tituly, donáškovou službu nabízíme již mnoho let. Postupně též prodlužujeme výpůjční dobu na obou odděleních, již od minulého roku máme otevřeno každou sobotu. Vytrvale se pokoušíme vytvářet zde příjemné a inspirativní prostředí pro stále se zvyšující počet našich dětských i dospělých čtenářů.</p>

<p>DOBRUŠKA: Vlastivědné muzeum v Dobrušce připravilo na jaro velmi zajímavý cyklus, jehož cílem je nejen připomenutí 70 let od násilné internace židovských obyvatel z našeho území do terezínského ghetta, ale především připomenutí židovské kultury, zvyků a tradic, pozoruhodného života židovské komunity a v neposlední řadě také humoru. Informace o dlouho připravované akci poskytl ředitel Vlastivědného muzea Mgr. Jiří Mach.</p> <p>Vlastivědné muzeum má v plánu na letošní rok uspořádat akci týkající se židovské tematiky. Jak se akce bude jmenovat, kdy a kde bude probíhat?</p> <p>Jde o Dny židovské kultury, které budou probíhat v měsících březnu a dubnu. Zahájí symbolicky 15. března, tedy v den, kdy byl před třiaosmdesáti lety vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Zakončení je naplánováno na 7. května, tj. na den výročí konce druhé světové války, který vzpomeneme položením věnců u památníku obětí nacismu v prostoru před zdejší SPŠ.</p> <p>Co všechno najdou zájemci v programu?</p> <p>Program je opravdu velmi pestrý. Zájemci v něm najdou tři koncerty, tři výstavy, přednášky, zařazena v něm je i taková zvláštní a trochu neobvyklá věc – pořad židovského humoru. Program jako komplex má přiblížit židovskou kulturu, nejde tedy o nějaký pietní akt, i když si letos připomínáme 70 let od internace Židů z protektorátu do terezínského ghetta. My jsme chtěli spíše než tento tragický okamžik připomenout to, že židovská kultura byla něčím, z čeho vychází i naše kulturní povědomí, že židovská kultura byla a je trvalou součástí české národní kultury a má co říci dnešnímu člověku, protože to je kultura, která samozřejmě, i když už ne konkrétně v Dobrušce, ale v naší zemi a celém světě žije, je zdrojem inspirace pro jednotlivé národní kultury a je jejich součástí.</p> <p>Budou při této příležitosti zpřístupněny dobrušské židovské památky, tj. hřbitov, mikve a synagoga?</p> <p>Zpřístupněny budou dvě židovské památky – hřbitov a synagoga, mikve zůstane uzavřena, protože v té době už budou v budově muzea probíhat rekonstrukční práce, takže celý objekt muzea, kde se mikve nachází, bude uzavřen. Na dny 17. a 24. dubna máme připraveny komentované prohlídky synagogy a hřbitova, tzn., že v určené odpolední hodiny, tj. v 15, 16 a 17 hodin provedeme zájemce příslušným objektem a poskytneme jim k tomu výklad o historii památky.</p> <p>Pojďme se ještě vrátit k historii židovské komunity v Dobrušce. Kdy Židé do našeho města přišli, v kterém období byla komunita nejpočetnější, čím se zabývali a jak se zapojovali do života města?</p> <p>První Židé do našeho města přicházejí už někdy v 16. století. Židovská obec se v Dobrušce ustavuje na počátku století osmnáctého. Původně zde Židé žili rozptýleni v nájmu po celém městě, v r. 1721 na základě císařského reskriptu dochází k vytvoření dobrušského ghetta, které tvořily domy na Šubertově náměstí. Přesnou zprávu o založení židovské obce v Dobrušce nemáme, protože prameny jsou poněkud torzovité.<br /> V tomto roce je také postavena dobrušská synagoga, která v minulosti dvakrát (v r. 1806 a 1866) vyhořela. Jak vypadala mezi oběma požáry, přesně nevíme, ale dá se to zpětně dedukovat z plánů na přestavbu, jež se zachovaly. Po druhém požáru vznikly nové plány, které se také dochovaly. Je na nich vyznačeno zdivo, jež po požáru zůstalo – templ synagogy je ještě vlastně barokního charakteru, přední část byla postavena nově ve stylu novogotickém. Synagoga patří k nejcennějším památkám v našem městě.<br /> Židovská komunita se zabývala zejména tím, čím se zabývat směla. Židé nemohli vykonávat všechny profese, a pokud vykonávali řemesla, museli respektovat určitá omezení. Např. židovští koželuzi měli povoleno vyrábět své výrobky jenom z kůží uhynulých zvířat, nikoliv poražených. Nejpočetnější skupinu tvořili Židé, kteří se zabývali obchodem a peněžnictvím. Na rozdíl od křesťanů, kteří ve středověku nesměli půjčovat peníze, totiž Židé mohli. Na nedaleké Skalce si je p. Mladota pozval téměř kvůli tomu, aby obchodovali s jeho plátnem, a rád a často si od nich půjčoval peníze, ovšem nerad je vracel. V tom ostatně nebyl žádnou výjimkou. Obchodnictví Židů přetrvalo až do 20. století, kdy Židé v Dobrušce měli obchody, zasilatelství a podobné firmy. Židovská komunita u nás byla nejpočetnější zřejmě v 19. století a na přelomu 19. a 20. století, kdy zanikla skalecká židovská obec a většina těchto Židů se přistěhovala do Dobrušky.<br /> Segregace Židů tady byla stejná jako všude jinde. V Dobrušce nemáme zaznamenána nějaká větší protižidovská vystoupení, snad jenom v 18. století vraždu jednoho z židovských obyvatel, která je ale přičítána na vrub ruským vojskům nacházejícím se v té době v okolí Dobrušky a dle kronikáře Křečka výrazně antisemitsky orientovaným. Další protižidovské vystoupení je zaznamenáno v r. 1806 v době po požáru, kdy někdo chtěl prodat spáleniště jednomu z židovských obyvatel, proti čemuž se zvedla velká vlna nevole. Třetí protižidovské vystoupení je zaznamenáno ve 40. letech 19. století, kdy došlo v našich zemích k velké neúrodě a následnému hladomoru, a vina za něj byla přičítána Židům. Poslední vystoupení proběhlo v souvislosti s hilsneriádou, to ovšem byly vesměs impulsy zvnějšku, a nevyplývalo ze styku židovské a majoritní komunity v našem městě.<br />
Do života města se Židé začali zapojovat až po uvolnění v 19. stol., kdy v 60. letech je židovská populace zrovnoprávněna s ostatní společností. Až do této doby neustále nějaká úřední segregace existovala. </p> <p>Při návštěvě Židovského města v Praze jsem na stěnách Pinkasovy synagogy objevila mezi desítkami tisíc jmen lidí, kteří nepřežili holocaust, také jména dobrušských Židů. S tím určitě souvisí i zánik židovské obce v Dobrušce. Co nám můžete říci k této nejtragičtější a nejsmutnější kapitole existence nejen dobrušských Židů?</p> <p>Židé dobrušští, stejně jako ostatní v protektorátu, byli perzekuováni již od jeho samého vzniku. V r. 1941 byly úředně uzavřeny všechny synagogy, v r. 1942 pak na základě porady u Heydricha došlo k tzv. konečnému řešení židovské otázky. V zemi začaly platit norimberské zákony. To samo o sobě znamenalo, že Židé měli zakázána určitá povolání (např. lékař, právník), v další etapě nesměli mít např. rozhlasové přijímače, v restauracích mohli sedět pouze na vyhrazených místech, a pro návštěvu úřadů a na nákupy měli vyhrazené hodiny.<br />
Perzekuce židovské obce pokračovala a sílila, vyvrcholila v r. 1942 násilnou internací všech židovských obyvatel protektorátu v Terezíně. Ušetřeny byly pouze děti ze smíšených manželství, která navíc byla alespoň právně rozvedena a dítě zůstalo u nežidovského rodiče. Někdy ani to nepomohlo.<br />
Syn dobrušských manželů Kašparových, z nichž manželka Jolana Kašparová byla Židovka a tatínek byl Čech, zavřený jako člen odboje, nedávno navštívil Dobrušku. Je to dnes již osmdesátiletý pán, který píše vzpomínky na své rodiče. Je jeden z těch, kteří se zachránili. Vyprávěl mi, že synagoga byla úředně uzavřena už v r. 1941, a právě jeho maminka měla od ní klíč. Existovala prý varianta, že se v synagoze budou ukrývat ilegální pracovníci, protože, jak se říká, pod svícnem bývá největší tma. Tento záměr se ale zřejmě nikdy realizoval.<br />
Vraťme se ale k internaci. Do Terezína byli samozřejmě internováni i dobrušští Židé. Jejich majetek, stejně jako majetek synagogální, byl zabaven a putoval do Prahy, kde se shromažďoval v centrálních skladech. Dělaly se soupisy, protože Němci plánovali, že po vítězné válce otevřenou muzeum vyhynulých kultur. Z 45 dobrušských Židů, kteří byli internováni do Terezína, přežilo válku jen pět. Všichni ostatní, včetně malých dětí, skončili svůj život ve vyhlazovacích koncentračních táborech, především v Osvětimi. Z pěti přeživších dva zemřeli bezprostředně po válce, zřejmě na následky prožitých útrap. V Dobrušce zůstal jediný – pan Oskar Fantl, který zemřel v šedesátých letech. Další dva přeživší jsou pan Kornfeld, jenž se zachránil jako jediný z celé rodiny a po válce změnil jméno na Klimeš, a paní Bergmanová-Kroupová. Pan Klimeš žil nejprve v Argentině a potom v Brazílii. Do emigrace odešel zřejmě proto, že tady vlastně nikoho neměl. Do Dobrušky jezdíval a stavoval se i v muzeu, ale bývalo mu smutno před židovskou expozicí s fotografiemi, které zachycovaly jeho rodinu. Zemřel před několika lety a byl to nejdéle žijící člen dobrušské židovské obce. Krátce před ním zemřela i paní Bergmanová-Kroupová, která zůstala v Československu, po r. 1989 zrestituovala v Dobrušce budovu staré polikliniky. Odchodem těchto dvou tak zemřeli poslední příslušníci předválečné dobrušské židovské obce.<br />
Jména těch, kteří zahynuli během války, najdeme na deskách, jež jsou součástí památníku obětem nacismu, kde budou Dny židovské kultury 7. května zakončeny. </p> <p>U cyklu Dny židovské kultury se pilují poslední detaily, v Dobrušce však tato akce není jediná… </p> <p>V současnosti probíhá zajímavá akce, do níž se velmi aktivně zapojili studenti gymnázia. Je to celostátní akce, kterou vyhlásilo Židovské muzeum v Praze a jmenuje se Zmizelí sousedé. Pátrá se po vzpomínkách na předválečné židovské obyvatele i našeho města, dávají se dohromady vzpomínky jejich vrstevníků, což jsou dnes osmdesátníci a starší, zároveň se hledají i jejich potomci. Chtěli bychom, pokud se nám to podaří, žijící potomky předválečných příslušníků dobrušské židovské obce pozvat k nám do Dobrušky na setkání a přijetí starostou města.</p>

<p>PŘÍBRAM: Carmen tour 2012 – Španělský večer je název velkého turné, které odstartuje v sobotu 18. února 2012 v Aule příbramské Základní školy Jiráskovy sady. Od 18 hodin se představí mezzosopranistka Edita Adlerová, tanečnice flamenca Lolita Lola Karpenka a doprovodná skupina Miroslava Žáry. O celém turné jsme si povídali s hlavní organizátorkou Ivou Klusalovou.</p> <p>Jak jste se k přípravě celého turné dostala?</p> <p>Paní Adlerová mne před koncem loňského roku oslovila s nabídkou spolupráce v oblasti managementu svých koncertů. Ve své agentážní činnosti se orientuji především na interprety, konkrétně houslisty a kytaristy. Zejména na Pavla Šporcla, který je dokonce jedním z patronů Příbramských hudebních večerů, což je „mé více než tříleté dítě“, pak na Jaroslava Svěceného či Štěpána Raka. S těmito interprety jsem udělala hodně úspěšných koncertů, například jsem byla oficiálním zástupcem Vivaldi tour Pavla Šporcla. No a zpěváka nebo zpěvačku kvalit paní Adlerové jsem v rejstříku neměla, takže jsem na přizvání ke spolupráci kývla a začala pracovat.</p> <p>Jak celý projekt pokračoval?</p> <p>Z jednoho koncertu se najednou vyklubalo koncertů pět, pak deset. Což mne vedlo k myšlence dohodnout se s paní Adlerovou, že by se dalo postavit turné s názvem Španělský večer aneb Edita Adlerová zpívá Carmen. K dnešnímu datu mám čtyřiadvacet koncertů a rozjednány jsou další. </p> <p>Proč proběhne první koncert právě v Příbrami?</p> <p> Protože jsem odsud z regionu, z Rožmitálu pod Třemšínem. Ze zkušeností také vím, že publikum v Příbrami, které navštěvuje koncerty Příbramských hudebních večerů, je naprosto skvělé, věrné a umí ocenit kvalitu. Moc si publika vážím i za atmosféru, kterou dokáže umělcům vytvořit. Takže se snažím, aby koncerty byly vždy jedinečné, a proto si i sama dělám dramaturgii. Nechci, aby posluchač jen přišel, někdo zahrál a byl konec. Mám ráda, když je divákovi představen například speciální nástroj (třeba kamenná kytara profesora Raka a kamenné housle Jaroslava Svěceného), vystoupil zde mistr republiky ve stepu M. Seidl, Japonky ukázaly kimono a soubor The Rebel Pippers představil skotské dudy. Ráda zapojuji dětské sbory, hned na dalším koncertě v dubnu s Jaroslavem Svěceným bude zpívat více než čtyřicet dětí Pěveckého sboru ZUŠ TGM Příbram I.</p> <p>Má Edita Adlerová k Příbramsku nějaký bližší vztah?</p> <p>Rozhodně! Paní Adlerová bydlí zhruba 15 kilometrů ode mne a máme to, jak si říkáme, k sobě „přes pole“. Což je velká výhoda. Paní Adlerová zde žije několik málo let a zejména krásná brdská příroda jí přirostla k srdci. Což jako operní zpěvačka oceňuje hlavně po svých dlouhých zahraničních cestách.“ </p> <p>Jaký bude průběh večera? </p> <p>Španělský večer je komponovaný hudebně-taneční projekt, který potrvá asi 90 minut. Představí nejkrásnější Bizetovy skladby z Carmen, ale i další skladby. Závěr večera bude patřit tanci kastanět. V hudebním programu vystoupí Lolita Karpenka, která pochází z Běloruska a je přední flamencovou tanečnicí.</p> <p>Co bylo při přípravě celého turné nejsložitější?</p> <p>Protože je v projektu více lidí, je nejnáročnější sladit termíny. Nejen umělců, kteří mají ještě své další projekty, ale sladit vše i s požadavky pořadatelů. Takže práce až nad hlavu, ale vím, že když se sejdou lidi, kteří nejsou líní, je to skvělé. Prostě to funguje, máme z toho všichni radost a snad i posluchači budou potěšeni. Také proto, že se jedná o nádhernou podívanou. Carmen oblékl do kostýmu známý návrhář Osmany Laffita a i Lolita Karpenka bude mít během večera několikery nádherné šaty.</p>

<p>DOBŘÍŠ: Městská knihovna v Dobříši vydala těsně před koncem loňského roku drobnou brožuru Bydlel tady Karel? Ocení ji malí i větší zájemci o regionální historii, ale dokáže zaujmout i dospělé rodilé Dobříšany. O to, aby našim čtenářům novou publikaci představila, a zároveň se zmínila o dalších novinkách v knihovně, jsme požádali knihovnici Romanu Bodorovou:</p> <p>Dvacetistránkový komiks Bydlel tady Karel? vznikl na základě prací dětské soutěže, kterou jsme vyhlásily v roce 2010. Zadání nebylo vůbec jednoduché, děti měly za úkol vytvořit komiksového průvodce památkami Dobříše, přičemž podmínkou bylo, aby velbloud provázel Dobříší dvě děti – chlapce a dívku.</p> <p>Jaký ohlas tato soutěž měla?</p> <p>Naprosto nečekaný! Ačkoli úkol byl dost náročný, sešlo se celkem 124 prací. Velmi mile nás překvapila jejich vysoká kvalita, a proto jsme z nich sestavily velkou výstavu. Ta se pak na celé letní prázdniny z knihovny přestěhovala i na dobříšský zámek, kde se též setkala s nadšeným přijetím veřejnosti.</p> <p>Jak jste tyto dětské komiksy zpracovaly? Vybraly jste k vydání pouze vítězné práce?</p> <p>Ne, vzhledem k úrovni prací jsme se rozhodly pro náročnější cestu – využily jsme jich více než třetinu, mírně je doplnily dalšími dětskými obrázky a propojily je novým příběhem. Jednoduchý text lehkou formou seznamuje čtenáře s památkami Dobříše a s nimi svázanými dějinami našeho města.</p> <p>Jakému čtenáři je váš komiks vlastně určen?</p> <p>Bylo pro nás důležité, aby byl srozumitelný a čtivý již pro menší školáky, ale zároveň zajímavý a atraktivní i pro žáky druhého stupně a středoškoláky, tedy vlastně jeho původní autory. Je pro nás velmi příjemné překvapení, že dokáže zaujmout i dospělé. Občas se nám dostane pochvaly, že i pro rodilé Dobříšany přináší útlá brožurka pár zajímavostí, které nevěděli. To již téměř přesahuje naši původní ambici.</p> <p>Podtitul „útržky z dobříšské historie“ vtipně vystihuje i grafický styl, který se od klasických komiksů poněkud liší…</p> <p>Grafika publikace souvisí s novým výrazem naší knihovny – ať už jde o propagační materiály, design nového dětského oddělení či další budoucí interiérové úpravy. Zároveň nám tato výtvarná podoba komiksu umožnila nenásilně spojit mnoho různých prací, leckdy se výrazně lišících svým rukopisem.</p> <p>Proč se stal průvodcem po Dobříši zrovna velbloud?</p> <p>Prozradím jen, že to souvisí s jednou místní legendou. Kde je možné si ji přečíst se čtenář dozví na obálce komiksu.</p> <p>A o kterého Karla se to vlastně v knížečce jedná?</p> <p>Doufám, že to uhodnete, když prozradím, že se jedná o nejslavnějšího českého Karla za posledních 2000 let. Nápověda je, že se původně jmenoval Václav a že NEMÁ příjmení začínající písmenem G…“</p> <p>Vydaly jste tuto publikaci z vlastních prostředků? A kde je možné ji získat?</p> <p>Komiks vydala Městská knihovna Dobříš za finanční podpory Ministerstva kultury ČR. Na Dobříši bude k dostání v knihkupectví Zlatý klíč (naproti radnici) a také přímo v knihovně.</p> <p>Je tato publikace ojedinělý počin nebo je to jen začátek?</p> <p>Uvidíme, s jakým přijetím se „Karel“ setká u širší veřejnosti. Různých plánů máme do budoucna víc než dost, takže nic není vyloučeno…</p> <p>Co tedy chystáte v dohledné době?</p> <p>Snažíme se stále zlepšovat a rozšiřovat nabídku našich služeb. Systematicky pracujeme na modernizaci interiéru i provozu knihovny, zapojujeme se do mnoha celostátních projektů a vytváříme vlastní. Nově jsme našim čtenářům nabídly též program „Přátelé knihovny“. Čtenáři, přihlášení do tohoto programu, získávají mnoho výhod, například zvýhodněný rodinný registrační poplatek či možnost ovlivnit výběr nově kupovaných knih.</p> <p>Podporujete kromě rodin i jiné skupiny obyvatel?</p> <p>Ano, momentálně se zaměřujeme na pomoc čtenářům s různými handicapy. Hledáme způsoby, jak pomoci dětem i dospělým, kteří mají se čtením potíže (třeba dyslektikům či slabozrakým), již několik měsíců u nás funguje sociální program pro čtenáře v tíživé finanční situaci. Náš velký sen pro snad blízkou budoucnost je vybudování výtahu a proměna knihovny na bezbariérovou – to je ovšem pochopitelně nemalý finanční problém. Také pravidelně každý týden pořádáme besedy o knihách v dobříšském Domě seniorů a s dětmi v Azylovém domě v Mokrovratech.</p> <p>Po úspěchu oné komiksové soutěže se nabízí otázka, zda připravujete nějakou další soutěž…</p> <p>V závěru minulého roku jsme u příležitosti 100. výročí narození Jiřího Trnky vyhlásily celostátní dětskou literárně–výtvarnou soutěž „Mám oči jak Trnka“ s velkorysými finančními cenami. Ta právě dospěla k uzávěrce a vyhlášení vítězů se bude konat při „Akci Trnka“ v dobříšské kavárně Velbloud Café ve čtvrtek 23. února od 17 hodin.</p> <p>Chystáte ještě nějaké další akce?</p> <p>Kromě každotýdenních besed a programů pro školy pořádáme v průběhu celého roku minimálně jednu větší akci či kulturní program pro veřejnost měsíčně. Jejich přehled, stejně jako mnoho informací z knihovny, najdou zájemci na webových stránkách www.knihovnadobris.cz. Novinkou v naší nabídce je „Malá univerzita všech věků“, kterou právě otvíráme ve spolupráci s naším stálým partnerem Velbloud Café. První semestr zahajujeme již 16. února přednáškou o botanice RNDr. Václava Větvičky. Zájem o naši univerzitu byl obrovský, předplatné bylo téměř okamžitě vyprodáno.“</p> <p>Na jednu knihovnu na malém městě se zdá těch akcí opravdu hodně. Až se skoro vnucuje otázka, zda taky stihnete ještě i půjčovat knihy?</p> <p>Knihy jsou pochopitelně základní stavební kámen naší instituce. Ale řekla bych, že středobodem naší práce dnes není kniha samotná, nýbrž čtenář a jeho rozmanité potřeby. Pravidelně nakupujeme nové knihy a doplňujeme fond knihovny, pochopitelně nabízíme možnost meziknihovní výpůjční služby, snažíme se upozorňovat na zajímavé tituly, donáškovou službu nabízíme již mnoho let. Postupně též prodlužujeme výpůjční dobu na obou odděleních, již od minulého roku máme otevřeno každou sobotu. Vytrvale se pokoušíme vytvářet zde příjemné a inspirativní prostředí pro stále se zvyšující počet našich dětských i dospělých čtenářů.</p>

<p>ČR: Obraz Československa v 50. letech stále častěji zaměstnává současné divadelní tvůrce z mnoha regionů naší vlasti. Vede je k tomu potřeba opětné rehabilitace postižených třídních nepřátel, poukázání na nově objevené skutečnosti některých diskutovaných případů a v neposlední řadě i čistě lidská (občanská) povinnost připomenout události tohoto období mladým generacím. Jelikož jak kdysi napsal Jan Císař v doslovu k Přelíčení Petera Weisse: „Viny se nesmívají tím, že na ně zapomínáme. Viny se překonávají tím, že odstraňujeme možnost jejich opakování“.</p> <p>Porevoluční euforie přesycená znovu nabitou svobodou s neochvějným přesvědčením, že jednotlivec bude již navždy stát nad teorií davu se vytratila. Intenzivněji na nás doléhá přesvědčení, že žijeme v době, kdy prostředků manipulace s lidmi a to především mediálních, přibývá. Politici mají stále větší moc. Hrozí, že politika, jež vnímá člověka jako nepatrný článek mechanismu (pouhé číslo, jak to mu bylo již několikrát v historii), v němž práva a povinnosti určuje malá skupinka stojící na vrcholu pomyslné pyramidy, obsahuje nebezpečí, učinit z násilí běžný nástroj politické praxe. </p> <p>Československo po komunistickém převratu, a to zejména desetiletí následující, neblaze proslulé politickými procesy, represemi a omezováním lidských práv, se stává tématem různých divadelních projektů, ať již jde o inscenace repertoárových divadel, či akce nezávislých autorů v autentických prostorách, kde se případy skutečně odehrály. Tato forma, uskutečnit „divadelní rekonstrukci“ nebo divadelní obraz inspirovaný událostmi z minulosti přímo na daném místě, je pochopitelně nejcennější a zároveň divácky nejpřitažlivější. Potýká se ovšem s nedostatkem financí, případně s nemožností adaptace původního prostoru k divadelnímu představení.<br />
Jedním z prvních iniciátorů divadelního vyrovnání s komunistickou minulostí v Československu se stalo občanské sdružení MEZERY zastoupené jeho předsedou a hlavním organizátorem, režisérem a dramatikem Miroslavem Bambuškem, který proslul zejména založením neformálního kulturního stánku Multiprostor v Lounech a od roku 2005 pak realizoval společně s dalšími režiséry a dramatiky projekt perzekuce.cz v tehdejším syrovém prostoru holešovické továrny, dnes revitalizovaném sále La Fabrika. V rámci projektu perzekuce.cz, který byl vnímán jako událost divadelní Prahy vznikla například inscenace textu Karla Steigerwalda Horáková × Gottvald s podtitulem (Zabijeme ženskou, leknou se. Zvyknou si).<br />
Tragický příběh justiční vraždy političky Milady Horákové, ke kterému došlo 27. června 1950 po vykonstruovaném soudním procesu, jako by se stal výzvou pro další divadelní uchopení. O dva roky později se objevil ve výrazně stylizovaném minimalistickém operním ztvárnění autorů Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila na studiové scéně Národního divadla v Divadle Kolowrat. Opera – proces Zítra se bude… se ovšem příliš nefixovala na svoji domáckou scénu a těsně po premiéře se vydala na festivaly do Hradce Králové, slovenské Nitry i mimo republiku. Hlavní roli Milady Horákové dodnes hraje Soňa Červená, operní pěvkyně která byla z politických důvodů sama nucena opustit republiku a žít desetiletí v emigraci.<br />
Prozatím posledním divadelním návratem k citované problematice byl projekt Procesy 10/48/7830 připravený progresivním souborem fyzického a experimentálního divadla Spitfire Company pod režií uměleckého vedoucího Petra Boháče. Projekt byl sám o sobě unikátní tím, že byl uveden pouze jednou a to v rámci festivalu alternativního divadla …příští vlna/next wave…, pro který byl v souvislosti s výročím narození Milady Horákové vytvořen. Konal se v jednacím sále Vrchního soudu na Pankráci, tedy na stejných místech kde k procesu došlo. I přes ne zrovna tradiční umělecké pojetí, kdy za hlavní vyjadřovací prostředek byl zvolen pohyb a zvuk, vyvolalo představení ohromný ohlas, a to především u pamětníků, kteří se akce v hojném počtu účastnili. </p> <p>Jako zatvrzelý odhalovač zločinů komunismu, jež se prostřednictvím svých her i realizací neustále navrací do padesátých let minulého století, a pro kterého jak sám říká: „je to nutná přirozenost“ vystupuje již zmiňovaný Miroslav Bambušek. Jeho projekty jsou apelativní, útočí na diváka ze všech stran a do hloubky, protože nikdy nejde o povrch. Sám se na ně velmi pečlivě připravuje studiem archivních materiálů, dobových záznamů a pamětí. Říká: „Je to pro mě taková standardní cesta. Chci-li se o něčem dozvědět maximum, musím prostudovat všechno, co je k dispozici, archivy, tiskoviny, vzpomínky pamětníků, práce historiků, sociologů atd. Je to taková tradiční práce a je při přípravě nejnáročnější. To víte, že mě ty materiály ovlivňují. Strávím s tím vždy asi dva roky. Zakousne se vám to pod kůži a nemůžete se pak tvářit, že jste objektivní – byla by to lež. Je to jako když vykopáváte starý hrob, říznete se o úlomek kosti a ´nakazíte se´ v tomto smyslu nemohou být objektivní ani historici i když se tak často chtějí tvářit kvůli větší důvěryhodnosti“.<br />
Posledními Bambuškovými pracemi z loňského roku byla hra Česká válka věnovaná hrdinům třetího odboje, napsaná na zakázku Divadla na Zábradlí, kde byla v režii Davida Czesanyho v květnu uvedena a třetí díl celorepublikového projektu Cesty energie Uran, situovaný do míst bývalého hlavního velení protivzdušné obrany ČSR v obci Drnov nedaleko Loun. Česká válka otevírá události spojené s duchovním odporem vůči komunistickému mechanismu, s aktivitami bratří Mašínů a dalších odbojových skupin jako Černý lev 777, Hory Hostýnské, MAPAŽ a je možné ji zhlédnout pravidelně každý měsíc ve jmenovaném divadle. Těžší je to s Uranem, jehož životnost je přímo závislá na finančních možnostech organizátorů i dostupnosti bunkru, ve kterém je po větší část roku velmi nízká teplota. Zatím se během září a října odehrály tři reprízy, další jsou ve hvězdách. Je možné, že následující repetice této inspirativní performance, která tematizuje uran v mnoha podobách jako poklad pro zbrojní potřeby SSSR, trest politických vězňů v dolech na Jáchymovsku či současný obraz jaderné energie, již neproběhnou. </p> <p>Posledním uměleckým příspěvkem k tématu 50. let u nás byla ostravská premiéra (21. ledna 2012) hry Tomáše Vůjtka S nadějí, i bez ní, která zpracovává vzpomínkovou prózu Josefy Slánské Zpráva o mém muži a jež se úzce dotýká dalšího monstrprocesu zinscenovaného Komunistickou stranou. Jejím hlavním (anti)hrdinou se v roce 1953 stal bývalý funkcionář Rudolf Slánský. Jeho žena na půdě Komorní scény Arény pateticky nevzdychá naopak je středobodem groteskní vyšetřovací šarády, která ve své obludnosti působí o to naléhavěji.<br /> 17. února 2012 uvedla Nová Scéna Národního divadla zbrusu nový text Karla Steigerwalda Má vzdálená vlast inspirovaný knihou Dagmar Šimkové Byli jsme tam také, ženou, jež strávila patnáct let v komunistickém kriminále, a která se v současnosti marně dožaduje rehabilitace. Hra jak anotace napovídá: „reflektuje tragikomicky, a s ironií marnost českého vyrovnání s minulostí, marnost a nemožnost tlusté čáry za ní, ubohost české podoby rozloučení s komunismem“.<br />
Doufejme, že Steigerwaldův úsudek není posledním a platným vyjádřením k tématu 50. let v Československu na našich jevištích.</p>

<p>PRAHA: V pražské Ditrichově ulici 13 se skrývá půvabný obchod, který je zároveň dílnou i výstavním sálem. Jedná se o Ateliér D13, jehož zakladatelkou je diplomovaná specialistka pro psychiatrii Zuzana Tichá. Ateliér prezentuje tvorbu současných profesionálních umělců i klientů Domova sociálních služeb Hagibor. V rozhovoru mi prozradila, kteří umělci jsou aktivními členy sdružení a jaké novinky ve svém ateliéru právě chystá.</p> <p>Kdy a jak došlo k založení Ateliéru D13? </p> <p>Ateliér D13 působí v Dittrichově ulici zhruba dva roky, ovšem téměř tři čtvrtě roku trvala potřebná rekonstrukce, neboť prostory byly ve velmi zanedbaném stavu. Nespokojila jsem se s pouhým nabílením stěn, ale bylo nutné přistoupit i k výměně elektroinstalace. Navíc z nedostatku financí jsem celou řadu prací prováděla sama. </p> <p>Jaké je přesné zaměření tohoto ateliéru?</p> <p>Zaměřujeme se na nekonfekční módu a šperky, to vše je doplněno o pravidelné expozice soudobého výtvarného umění.</p> <p>Kteří umělci jsou členy vašeho ateliéru? </p> <p>Skupinu D13 tvoří umělci – výtvarníci, sochaři, hudebníci a další. Umělci často působí v několika oborech a je proto obtížné je podrobněji představit. David Adamec, nadaný sochař a malíř, působí nejen jako scénograf divadla Na Zábradlí, Vinohradského a Klicperova či jako autor designu předních obchodů a restaurací, ale je i autorem alegorických vozů pro Pražský karneval v letech 2007 – 2008. Výtvarně spolupracoval na projektu Vítězslavy Klimtové Pohádková země.<br />
Dalším umělcem, jehož umělecký záběr přesahuje do mnoha odvětí, je Jiří N. Jelínek, herec, fotograf, performer a houslista, který byl v letech 1993 – 2002 členem Pražského Studenského Orchestru. Založil divadelní skupiny Long Vehicle Circus a spolupracoval s řadou divadelních a filmových režisérů. Jako houslista a zpěvák působí v kapelách The Flying Dutchman, Bitter Butter, Jull Dajen a Fekete Seretlek.<br />
Významným členem skupiny je i lékař Dětské psychiatrické kliniky ve Fakultní nemocnici Motol Josef Pařenica, který je autorem obrazů pořízených technikou nalévání akrylátových barev, kterou zdokonalil a přizpůsobil k užití pro terapeutické účely. Ve skupině působí i Litografická dílna Tomáše a Viktora Svobodových, která funguje v Praze již přes třicet let a spolupracuje jak s našimi předními grafiky, tak i se začínajícími výtvarníky. Tvoří především originální volné grafické listy, exkluzivní bibliofilie, pozvánky, novoročenky a ex libris.</p> <p>Nyní sídlíte v pražské ulici Dittrichova v malém pronajatém prostoru, který chcete vyměnit za jiný, větší. V této souvislosti řešíte i určité problémy s Magistrátem. Můžete nám tuto situaci přiblížit? </p> <p>Pronájem od městské části v sobě nese tu výhodu, že nájemné nedosahuje astronomických výšek. Z tohoto důvodu bychom i výměnu či pronajmutí dalších prostor řešili formou pronájmu od městské části. Každopádně tato cesta má také své nástrahy. Ty primárně spočívají v problému získat informace. Když už se člověk na úřad dovolá, což je kupodivu leckdy v úředních hodinách problém, narazí mnohdy na fakt, že se úředníci bojí podávat informace či dokonce sdělí takovou, která je vzápětí popřena.</p> <p>Ve vašem současném ateliéru v Dittrichově ulici pořádáte výstavy různým umělcům. Kdo všechno u vás již vystavoval? </p> <p>Prostory ateliéru slouží v prvé řadě k prezentaci prací již zmíněných členů skupiny D13. Vystavoval zde například i fotograf Milan Mošna, své kabelky značky Vincent představila Martina Jiráková a pravidelně zde prezentují své výrobky klienti Domova sociálních služeb Hagibor.</p> <p>Na které další „novinky“ v malebné Dittrichově ulici byste ještě chtěla upozornit?</p> <p>Před dvěma roky byla Dittrichova ulice prakticky pustá, obchody byly uzavřeny. V současné době se do ní vrací život a má potenciál se tak stát místem setkávání současných mladých umělců.</p> <p>Co plánujete v nejbližší době?</p> <p>Pracuji na vytvoření jednotného designu, který bude vycházet z tvorby Josefa Pařenici, který při své práci využívá techniku nalévání akrylátových barev. Zdařilé výsledky je možné následně upravovat a přenášet za pomoci reprografických technik na různé materiály, jako je textil, keramika. </p> <p>Kontakt:<br />
Ateliér D13 – Dittrichova 13, Praha 2,<br />
od 10:00 do 12:00 se šije<br />
otevírací doba je po – pát 14:00 – 18:00<br />
tel. 777 989 229</p>

<p>PRAHA: Občanské sdružení META vzniklo v 2004 s ambicí přispět svou činností k bezkonfliktnímu soužití cizinců a většinové společnosti. Vytváří příležitosti k osobnímu rozvoji a vzdělávání mladých migrantů. Nabízí kurzy češtiny „na míru“, doučování individuální i skupinové, provozuje knihovnu, studovnu s PC. Organizuje volnočasové aktivity jako např. poznávací výlety do okolí Prahy a po Středočeském kraji, ale i divadelní kroužek.</p> <p>A zejména poslední aktivita nás zaujala a tak jsem se zeptali: </p> <p>Můžete se, prosím, zmínit o tom, jak vznikl nápad, a co už v rámci této aktivity proběhlo?</p> <p>Hlavním záměrem bylo v letošním školním roce realizovat divadelní kroužek, kterého by se účastnily české děti společně se žáky a studenty narozenými mimo Českou republiku. Přišlo nám to jako zajímavý a tvořivý způsob, jak mohou dohromady sbírat nejen první divadelní zkušenosti ale i jazykové dovednosti a získat multikulturní povědomí. Zvláště pro cizince mladšího věku to považujeme za dobrý způsob, jak se učit česky jinak, než ve školních lavicích či kurzech. Když tito cizinci přijedou do ČR a začnou chodit do české školy (což je u dětí školou povinných bezprostředně po jejich příjezdu), jsou pod velkým tlakem. Očekává se od nich nejen to, že budou zvládat normální látku, ale zároveň musejí vyvinout velké úsilí, aby se naučily česky. Teprve potom totiž mohu zmíněné „normální“ látce vůbec porozumět.<br />
Pro české děti je divadelní kroužek tohoto typu zase zajímavý způsob, jak se mohou dostat do kontaktu s cizinci jinde než ve třídě a zapojit se tedy více méně neformálně do procesu jejich integrace.<br />
Co se týče dosavadního průběhu divadelního kroužku, tak od září minulého roku proběhl první nábor uchazečů a několik úvodních setkání, na kterých se utvářela především základní koncepce nového představení. Také se hledalo místo pro pravidelné zkoušky i budoucí premiéry.</p> <p>Kolik dětí se může do kroužku přihlásit a do kdy?</p> <p>V současnosti přijímáme do divadelního kroužku šest až deset nových členů. Setkání všech nových zájemců proběhne 23. února v prostorách naší organizace META v Ječné ulici č. 17 v Praze 2. Samozřejmě srdečně zveme všechny žáky a studenty, Čechy i cizince, kteří by měli chuť se do divadelního kroužku zapojit, aby na toto setkání dorazili.</p> <p>Můžete pro ilustraci říci našim čtenářům, jaká národnostní skladba v Česku existuje; jací zástupci se mohou v kroužku sejít?</p> <p>Projekt je určený především žákům základních a studentům středních škol. Do kroužku se mohou připojit jak Češi, tak cizinci z tzv. třetích zemí, což jsou obyvatelé všech zemí mimo státy EU, Švýcarsko, Island, Lichtenštejnsko a Dánsko. Co se týče samotného zastoupení cizinců v České republice, tak dlouhodobě je zde nejvíce cizinců z Ukrajiny, Vietnamu, Slovenska a Ruska.<br />
Podrobnější údaje o celkovém zastoupení cizinců v Česku je možné najít například na http://www.mvcr.cz/…pobytem.aspx</p> <p>Je kroužek spojen s nějakými poplatky?</p> <p>Divadelní kroužek probíhá pro všechny uchazeče zdarma.</p> <p>Jak probíhá výběr repertoáru, případně aktérů?</p> <p>Smyslem divadelního kroužku je dát společnými silami dohromady jedno původní autorské představení. Máme velkou radost z toho, že se tvůrčího vedení všech účastníků se chopily tři výrazné osobnosti – lektor a kurátor Ondřej Horák, režisér Jan Horák a choreografka a performerka Halka Třešňáková. Účastníci kroužku jsou vybíráni formou neformálního konkurzu. První nábor proběhl na podzim minulého roku, stejně jako první schůzky a zkoušky, druhý proběhne, jak jsem již zmínila, 23. února. Platí přitom, že máme zájem do projektu zapojit co největší množství uchazečů a pokusíme se neodmítnout nikoho, kdo o něj bude mít zájem.</p> <p>Budou některá představení určena veřejnosti – v tom případě cca kdy a kde?</p> <p>Premiéra představení proběhne v květnu nebo červnu tohoto roku v alternativním prostoru Prádelna v pražských Bohnicích a samozřejmě bude určena pro veřejnost.</p> <p>Je to pro o.s. finančně náročné (kulisy, kostýmy, odborníci atd.)?</p> <p>Divadelní kroužek je jednou z aktivit, kterou sdružení META provozuje v rámci projektu Spolu, tedy lépe, který je spolufinancován z Evropského fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemí, Ministerstva vnitra ČR a Městské části Praha 2. Prostředky obdržené v rámci tohoto projektu umožňují zaplatit honoráře lektorům a tvůrcům a pokryjí základní produkční náklady spojené se vznikem představení. Smyslem divadelního kroužku je však mimo jiné i to, aby si všichni uchazeči vyzkoušeli různé profese, které se s divadlem neoddělitelně pojí. Proto budou například kostýmy a kulisy vznikat tvůrčím zapojením všech zúčastněných, aby si tak každý mohl vyzkoušet i roli kostýmního návrháře a scénografa.</p> <p>Přečetla jsem si, že se ve Vašem sdružení angažují dobrovolníci, participují i na tomto projektu?</p> <p>Účast dobrovolníků je skutečně vítaná ve všech projektech a aktivitách, které naše sdružení realizuje. Několik z nich se zapojilo i do divadelního kroužku. Očekáváme, že další ještě přibudou nyní, kdy se celý projekt dostává do své druhé a nabitější fáze.</p> <p>Na otázky odpovídala ředitelka sdružení, Zuzana Vodňanská. Děkujeme</p>

<p>DOBRUŠKA: Sedmitisícové město v podhůří Orlických hor se dostalo do povědomí široké veřejnosti díky televiznímu seriálu F. L. Věk, natočenému na motivy stejnojmenného románu Aloise Jiráska. Právě zde se narodil František Vladislav Hek, národní buditel, hudebník a spisovatel, jehož osoba byla spisovateli předlohou k napsání románu. Z Dobrušky však pochází také první ředitel Národního divadla v Praze František Adolf Šubert, své mládí zde prožil zakladatel moderní abstraktní malířské tvorby František Kupka.</p> <p>Dobruška 21. století si svých slavných rodáků a občanů váží, ale to neznamená, že žije jen z historie. Zdejší kulturní život je velmi pestrý; působí tu například několik souborů amatérského a loutkového divadla, ženský pěvecký sbor, žesťové sdružení a taneční klub.<br />
Zajímavý smysl využití volného času našli čtyři lidé rozdílných zaměstnání a rozdílného věku, které spojila klasická hudba, jejímž prostřednictvím už čtvrtým rokem oslovují dobrušskou veřejnost. Se dvěma z nich, Václavem Pavlem a Janou Poláčkovou, jsem strávila v příjemném povídání jeden mrazivý večer v místní kavárně. Během rozhovoru se ve svých názorech průběžně doplňovali, a tak s jejich souhlasem nerozlišuji, kterou větu který z nich vyslovil. </p> <p>Co je Dobrušská klasika, jak a kdy vznikla?</p> <p>Dobrušská klasika je dobrovolný spolek čtyř lidí. Myšlenka takový spolek založit vznikla v létě roku 2009 na skautském táboře v nedalekých Mastech s tím, že budeme v Dobrušce pořádat akce zaměřené na klasickou hudbu. Chtěli jsme trochu systematicky doplnit stávající kulturní nabídku v Dobrušce tímto žánrem. Klasika je pro nás koníček a zároveň je to činnost, která má pro nás velký smysl. </p> <p>Koho napadlo Dobrušskou klasiku založit?</p> <p>Původní myšlenka pochází od nás dvou, a my jsme oslovili další zúčastněné s tím, že by byla škoda promarnit potenciál lidí, kteří v Dobrušce žijí. Mezi ně patří mladý a velmi úspěšný varhaník Pavel Svoboda, disponující ohromným množstvím známostí a spolupracovníků z oblasti hudby, které k nám může pozvat. Druhým je Václav Pavel, kapelník dechové hudby Valanka, který má kontakty na členy jazzových uskupení a hudebních těles od různých Big bandů po Hudbu Hradní stráže, dalším v řadě je Stanislav Kupka, člen Dobrušského žesťového sdružení. Jedinou ženou našeho spolku je Jana Poláčková, která ze svého profesionálního působení na Městském úřadu věděla, že o propagaci klasické hudby není z pohledu provozovatelů zdejších kulturních zařízení příliš zájem a měla dost potřebných zkušeností s pořádáním a organizováním koncertů. </p> <p>Jak vznikl název?</p> <p>Název spolku přirozeně vyplynul ze situace hned v počáteční fázi formování Klasiky. Věděli jsme, že se naše činnost bude týkat převážně klasické hudby a nelíbí se nám pojem „vážná hudba“, takže panovala všeobecná shoda na tom, že by název uskupení měl obsahovat slovo „klasika“ a slovo „Dobruška“. Z toho pak vyplynul název Dobrušská klasika. Později jsme oslovili dobrušského grafika Josefa Benedikta a domluvili se s ním na zpracování loga našeho spolku.</p> <p>Co bylo na začátku?</p> <p>Na rozjezd jsme udělali pár akcí. Od samého začátku jsme si si akce zabezpečili organizačně a Kulturní dům jako součást Kulturních zařízení města Dobrušky ji pokryl finančně. Ceny jsou díky přátelským vztahům našich členů s vystupujícími hudebníky velmi příznivé, přesto se náklady na akce pohybovaly okolo 40 tis. ročně. Bez veřejné podpory by se akce tohoto druhu dělat nedaly.<br />
Určitou značkou Dobrušské klasiky je, že pozvánky na naše akce roznášíme osobně a s pomocí nadšených prostředníků. Díky tomu se během několika let podařilo vytvořit okruh pravidelných návštěvníků, kteří už sami sledují naši nabídku a na koncerty se těší.<br />
V podstatě se dá říct, že zhruba 80 – 170 lidí chodí pravidelně. Pro koncertní akce využíváme téměř výhradně prostory kostela sv. Václava a přilehlé zahrady, ale koncert jsme měli i v sále zdejší ZUŠ. </p> <p>Co je základem vámi pořádaných akcí? </p> <p>Dobrušská klasika funguje na bázi přátelských vztahů našich členů s mnoha muzikanty a hudebníky, kteří jsou ochotni koncertovat v Dobrušce za v podstatě symbolickou cenu. Za to jim u nás nabízíme rodinnou atmosféru s posezením u domácího občerstvení v prostorách fary. Takže jedním z určujících faktorů našich koncertů je přátelská atmosféra, kterou oceňují všichni vystupující a považují ji za mimořádný jev.<br />
Za to je třeba poděkovat P. Vincentu Zontákovi, který ochotně otevřel církevní prostory pro akce tohoto druhu a podporuje je osobně, což nebývá běžné. Víme o městech, kde duchovní mají s podobnými akcemi problém. Zdejší správce farnosti nás podporuje, což se mu určitě vrací – někdy třeba i v tom smyslu, že někteří lidé přijdou na náš koncert do kostela sv. Václava, nasají zde atmosféru a pak navštíví i bohoslužbu. Je hodně míst, která spravují ortodoxní faráři, a lidé se tam mohou pouze modlit. To u nás opravdu díky P. Zontákovi neplatí.<br />
My samozřejmě respektujeme a dodržujeme podmínky, na kterých jsme se pro uspořádání našich koncertů dohodli, to znamená, že přispějeme na provoz kostela a že během koncertu bude znít především duchovní hudba, a P. Vincent Zonták nám vychází maximálně vstříc.<br />
Díky našim zkušenostem využíváme moderní techniku, kterou máme k dispozici. Při varhanních koncertech v kostele sv. Václava vlastními silami zabezpečujeme přenos obrazu z kůru na plátno přímo před posluchače, což pak v souhrnu uspoří prostředky vynaložené na pořádanou akci.<br /> Mnozí z posluchačů chodí na naše koncerty pravidelně, protože tam potkají své dobré známé a kamarády, s nimiž si po koncertu popovídají</p> <p>V roce 2011 se v Dobrušce uskutečnil první ročník Mezinárodního hudebního festivalu F. L. Věka. Jak se akce narodila?</p> <p>Myšlenka uspořádat Mezinárodní hudební festival F. L. Věka, jehož ředitelem je náš člen Pavel Svoboda, zrála v hlavě našeho nejmladšího člena už několik let a během loňské zimy jsme se spolu s ním pustili do její realizace. Festival, jehož loňský první ročník získal velice kladné renomé, je ale už posunem k profesionalitě. Rozpočet festivalu, v rámci kterého se uskutečnilo šest koncertů, je nepoměrně vyšší. Akce takového rozměru pak ale ztrácí, pro nás velmi důležitou, teplou rodinnou atmosféru, protože je nutné pro ni získat širokou podporu sponzorů i politiků z regionální sféry a celostátního měřítka. Tento stav dobře vystihuje termín „odosobnění“. Festival má vysokou úroveň, získal záštitu ministra kultury a mnoha dalších politiků, vystoupí zde profesionální tělesa, ale ta krásná hřejivá atmosféra, typická pro akce Klasiky, se z jeho koncertů trochu vytratila.<br />
Dobrušská klasika pomohla vybudovat v našem městě podhoubí pro pořádání podobných akcí, naučila na ně chodit posluchače, vybudovala základní organizační schéma a teď nastupuje další profesionálnější éra s velkým festivalem. Proto jsme připraveni podílet se na organizaci jeho druhého ročníku, stejně jako vloni. </p> <p>Která akce byla pro vás srdeční záležitostí?</p> <p>Každá akce je svým způsobem výjimečná a opravdu nejde říct, že jedna z nich byla ta nejlepší. Naše nabídka je velice pestrá a akce se natolik liší, že je opravdu nelze srovnávat. Je jasné, že když přijede Alfréd Strejček se Štěpánem Rakem a pořadem Vivat Comenius, kostel se zaplní k prasknutí a všichni zažijeme něco zcela mimořádného. Pro nás jsou však stejně cenné všechny akce, protože účinkující k nám přijíždějí rádi a odvádějí zde vždy velmi kvalitní výkony. </p> <p>Co chystáte na letošní rok?</p> <p>Plán akcí je hotov a byl už projednán s dobrušským prvním radním. Tím je pro nás zajištěna finanční podpora. Letos pozveme posluchače na čtyři akce, novoroční koncert už je ale vlastně za námi. Vedle toho také samozřejmě počítáme se zapojením do organizace druhého ročníku Mezinárodního hudebního festivalu F. L. Věka.</p>

<p>SUŠICE: Někdejší bohatá divadelní činnost v Sušici, navzdory tomu, že divadelní tradice sahá až do roku 1800, se v posledních zhruba 40 letech jakoby vytratila. Záznamů o amatérském dění těchto let je poskrovnu. Podobný osud stihla i jiná místa, v nichž plus minus od roku 1970 aktivita divadelníků z ochoty slábla a někdy ustala zcela.</p> <p>O mnoha takových místech, tak jako o Sušici, můžeme dnes s radostí prohlásit „zase se hraje!“ </p> <p> U vzkříšení ochotnického divadla v Sušici stála zkušená divadelní herečka Zuzana Navrátilová, která působila v hartmanickém divadelním spolku Tyl. Sama o tom říká: „Řada lidí ze Sušice se na mě obracela s tím, abych se pokusila založit znovu divadlo v Sušici. Moc se mi nechtělo, protože jsem nikdy neměla ambice dělat principálku a režisérku a hlavně, k hartmanickému divadlu mě táhly vzpomínky a přátelství. Nakonec jsem ale nabídku přijala a pustila se do příprav vedoucích k obnově amatérského divadla v Sušici.“<br />
V roce 2009 byla zveřejněna výzva v sušických novinách, režisérka oslovila přátele a známé a v červnu téhož roku se sešli zájemci o divadlo na první schůzce. „Byla jsem překvapena, kolik lidí v Sušici projevilo zájem o divadlo. Máme totiž třicet členů. Nejde ale jen o herce, ale i o technický personál. To jsou kulisáci, osvětlovači, zvukaři, nápověda a další a další, bez kterých se divadlo nedá dělat. Pro každého se nějaká práce našla,“ říká principálka nového souboru.<br />
Nový spolek nese název Sušické divadlo Schody a působí pod Městským kulturním střediskem v Sušici. Ve dvou uplynulých divadelních sezónách připravil dvě inscenace a pracuje na další. První inscenací byla hudební komedie Jiřího Brdečky Limonádový Joe, druhá – pohádka S čerty nejsou žerty ‒ byla určena především dětskému publiku. Soubor má vlastní orchestr a herci zvládají i pěvecké party bez playbacku.<br />
V rozhovoru na otázku Andrey Staňkové, zda byla Zuzana Navrátilová jako principálka na vše, co s sebou divadlo nese, připravena či je stále něčím překvapována, odpověděla:<br /> „Na tak velkou skupinu, jako je naše divadlo, ať jde o jakýkoliv zájem, není člověk nikdy připraven. Dá se říci, že jsem připravena na vše a vlastně na nic. V takové skupině hraje roli mnoho hledisek: rodina, zaměstnání, různé věkové skupiny a hlavně spousta času strávených na jevišti. Po pravdě musím říci, že po zkušenostech, co jsem získala v divadle za ty dva roky, mě některé věci už dnes ani nepřekvapují. Zvykám si na odlišnost různých povah a různých věkových kategorií a oni si zase zvykají na mě. Ale pokud jsem se rozhodla, že Sušice divadlo chce a potřebuje, musím některé věci překousnout a uvědomit si, že mou prioritou je divadlo udržet a režírovat dobré hry.“<br />
Na kulisách i kostýmech se podílejí všichni. „Máme velké štěstí, že ve spolku máme truhláře, který nám vyrobí hlavní kulisy. Se zbytkem pomohou ostatní chlapi a my ženy se postaráme o kostýmy. Všichni prostě děláme všechno. Naše členská základna je hodně mladá, přesto se můžeme pochlubit, že v našich řadách máme paní Věru Holou, která pochází ze slavné ochotnické rodiny. Její otec byl vyhlášeným sušickým hercem a i ona se divadlu v minulosti hojně věnovala. Za její rady i připomínky jsme moc rádi,“ pochvaluje si režisérka.<br />
Soubor získal prostor pro svou činnost nejprve v sušické sokolovně s výhledem získání vlastního zázemí v budově kina, kde se již při plánování rekonstrukce počítalo s tím, že víceúčelový sál bude sloužit i divadlu. Rekonstrukce by měla být dokončena do konce června 2012. Soubor nalezl vstřícnou a obětavou podporu jak u sušické radnice, tak u městského kulturního střediska.<br />
Divadelní spolek Schody se nevěnuje jen divadlu. Členové souboru např. pátrají po pamětnících, kteří by mohli zapůjčit fotografie, plakáty a pozvánky z historie ochotnického divadla v Sušici. Zdá se, že zpřetrhaná nit ochotnického dění v Sušici je již historií. </p> <p> Rozhovor Ludvíka Pouzy se Zuzanou Baierlovou-Navrátilovou <p> 1. Rozhovor Andrey Staňkové se Zuzanou Baierlovou-Navrátilovou <p> 2. Rozhovor Andrey Staňkové se Zuzanou Baierlovou-Navrátilovou