Články a komentáře

<p>PRAHA: „Vytváříme pružný, ojedinělý, malý festival s přátelskou atmosférou a tradicí,“ píší na webu festivalu Jahodový jam jeho organizátoři. Jsou mladí, nicméně o šest let starší od doby, kdy proběhl první ročník. Zdá se tedy, že tradici se jim založit podařilo. Přátelská atmosféra je předpokladem každé dobré akce, a na to čím je jahodový festival ojedinělý, jsem se zeptala Jana Haruštiaka, který se věnuje jeho propagaci.</p> <p>Festival pořádá o.s. Skandál jahoda; je cílem sdružení výhradně pořádání festivalu, nebo máte ještě jiné ambice? </p> <p>O.s. Skandál jahoda založili v roce 2006 tři zakladatelé Robert Vyskočil, Jan Pachta a Karel Vošta, kteří se volnočasově realizují zejména v představeních živé hudby, tvorbou filmové hudby, divadelní hudby, točení amatérských filmů a grafickým designem. Mezi nejvýraznější aktivity patří sedmý ročník festivalu Jahodový jam. Dále sedmý díl amatérského filmu, se kterým tvůrci letos získali třetí místo ve festivalu Aerokratas. Hudební úspěchy slaví Karel Vošta se sólovou profesionální kytarovou tvorbou (hudebně, kulturní magazín ABYSS – nominace na cenu hudebník roku 2011), (kapely Three Dots, The Squirm). Sdružení má také účast na hudebních festivalech, točení nízkorozpočtových filmů, pořádání festivalu ozvěny Jahodového jamu a další dílčí kulturní akce.</p> <p>Letos proběhne již 7. ročník, můžete popsat vývoj festivalu od jeho začátku? </p> <p>Historie festivalu se začíná psát počátkem roku 2006, kdy parta kamarádů z nedostatku kulturního vyžití a hlavně nedostatku zajímavých kulturních exhibicí na paneláky obehnaných sídlišťích Prahy 4 vymyslela festival Jahodový jam. Festival se plánoval jako čistě hudební, ale brzy bylo jasné, že jenom hudba nás zajímat nebude. Proto hlavně v počátcích se tvůrci zaměřili na amatérskou, nezávislou až punkovou street kulturu, kterou, mimo jiné kulturní směry, sami obdivovali.<br />
Festival se snažil vždy o neotřelé, originální ztvárnění a nezapadnutí do v současnosti hojně užívané formulky „alternativní kulturní akce“. Šel si a rád by si šel dále svojí cestou.<br />
V současné době se pokoušíme o větší rozmach co do počtů návštěvníků a důrazu na mediální podporu akce.<br /> Snahou a cílem festivalu je stále podporovat a objevovat nové nadějné umělce a vedle nich v kontrastu představit také osvědčené, zaběhnuté ikony na poli nezávislé kulturní scény.<br />
V posledních letech vaří malý pivovar přímo pro náš festival speciály. Dále se těší velké podpoře ze strany provozovatele Modřanského biografu, za což mu patří dík.<br />
Každoročně je akce doprovázena soutěží o nejlepší festivalový filmový snímek a dále podle tematického zaměření (letos Velký voči) se připravují různé doprovodné akce. Na festivalu je možné se osobně setkat a komunikovat jak s organizátory festivalu, tak s tvůrci filmů nebo divadelních představení případně hudebních nebo grafických vystavovatelů.<br />
Celým festivalem provádí již od svého počátku herec, hudebník a paleontologický badatel RNDr. Tomáš Vorel.<br />
Festival se koná v celém areálu Modřanského biografu (kinosál, barová část, před vstupem, zahrádka a zadní prostor pro koncerty + nově prostor před biografem od MČ Praha 12). Kapacita kinosálu je 250 lidí, barová část cca 30 lidí, před vstupem (bývají standup vystoupení) cca 20 lidí, zahrádka 30 lidí, zadní prostor pro koncerty kolem 40 lidí. Prostor před biografem je vyhrazen pro prodejní stánky malých českých výrobních značek (oblečení, bižuterie, doplňky, komiksy,…) + případná vystoupení.<br />
Na organizaci festivalu se v současné době podílí čtyři hlavní organizátoři (Robert Vyskočil – program, technika, finance; Jan Pachta – program, grafika; Jan Haruštiak – marketing, propagace, finance a Jaroslav Peroutka – technika, kreativa) + kamarádi ze sdružení (Jan Přikryl – video, střih; Tomáš Vorel – uvaděč a herec; a další). </p> <p>Jak si stojí festival po finanční stránce?</p> <p> Podíl výdajů a příjmů bývá na hranici nuly, malého mínusu (hradíme z vlastní kapsy) a občasného plusu (část dostanou vystupující umělci navíc mimo původně domluvenou odměnu a pokud zbyde, tak symbolická odměna jde organizátorům).</p> <p>Podporuje vás MČ Praha 12 od začátku, a můžete podporu specifikovat?</p> <p>Ano, městská část Praha 12 nám poskytuje podporu již od začátku festivalu (od r. 2006). Je finančního, technického a administrativního charakteru (např. neomezené využití prostoru před biografem, aj.)</p> <p>Deklarujete, že festival je „nezávislý“. Co tím myslíte?</p> <p>Představte si dravého ptáka (Jahodový Jam), např. orla. Tento pták se nemusí v principu obávat, že ho napadne jiný dravec a sám si vybírá kořist dle své chuti, samozřejmě ne vždy se mu ji podaří chytit (program). Jak však v životě běžně bývá, tak i tento král ptáků může být ohrožen, např. lovec, pytlák, letadlo, a může ho to stát život (finance).</p> <p>Festivalů je v našich končinách, hodně, čím se ten váš liší?</p> <p> Festival se snažil vždy o neotřelé, originální ztvárnění a nezapadnutí do v současnosti hojně užívané formulky „alternativní kulturní akce“. Šel si, a rád by si šel, dále svojí cestou. Proto je na festivalu pestrý program filmů, divadla, hudby a speciálních hostů (Vlastík Plamínek, Doktor), „punková“ atmosféra. Další devízou je možnost otevřeného setkání a komunikace s tvůrci a účastníky festivalu. </p> <p>Zmínil jste se o pivovaru a jeho speciálech, které pro festival připravuje. Prozradíte, o který jde? </p> <p>Festivalové pivo Pachtín (podle jména jednoho z organizátorů a zakladatelů JJ) vaří dva kamarádi v zahradní prádelně na Lhotce. Druhy byly většinou s jahodovou příchutí, kvasnice nebo pak silnější kvasnicové ležáky. Druh letošního piva ještě neznáme, ale brzy se to dozvíte…</p> <p>Dovětek:<br />
Nejlépe si vše výše řečené ověříte, pokud na festival ve dnech 8. a 9. září do Modřanského biografu zavítáte. Začíná se ve 14 h a vstupné je 100 Kč. </p> <p>Festivalové novinky, foto, videa a dal. na: www.jahodovyjam.cz</p>

<p>VELKÁ NAD VELIČKOU: Nejstarší písemná zmínka o obci pochází z roku 1228 a tehdy se o ní píše jako o městysi s tržním právem. Během dalších staletí byli jejími majiteli různí šlechticové. Po bitvě na Bílé hoře v roce 1628 patřila císařskému plukovníkovi Františkovi de Magno. 17. století a počátek století 18. byly ve znamení požárů a plenění. Dokládá to i opevněná hradební zeď kolem kostela sv. Máří Magdalény, který má kněžiště z první poloviny 14. století.</p> <p>Zlepšení situace obyvatel přinesla až vláda Marie Terezie a zejména pak panování jejího syna Josefa II. Dnes se obyvatelé věnují zemědělství, ale většina je zaměstnána Kordárně Plus a.s., která je předním světovým výrobcem textilních tkanin pro pneumatiky a dopravní pásy.<br />
Město má bohatou historii a stále živou folklorní tradici. Žije v něm necelých 3000 obyvatel, a ti mohou vybírat z velké řady kulturních aktivit, které se soustřeďují zejména kolem kulturního domu nebo knihovny.</p> <p>Finance a kultura</p> <p> „V rozpočtu obce je na kulturu ročně ve výdajích počítáno s cca 3,5 miliony Kč. Z toho představují náklady na knihovnu 400 tisíc Kč, provoz kulturního domu (dále KD) a pořádaní kulturních akcí (včetně nákladů na jednotlivé soubory, jejich vystoupení a soustředění) přijde na 2 miliony a to včetně roční splátky na koupi KD ve výši 450 tisíc Kč, zbylých 1,1 milionů Kč je určeno na pořádání nejvýznamnějších kulturních akcí – Horňáckých slavností a festivalu Ozvěny Horňácka. Příjmy z kultury rozpočtujeme v roční výši cca 1 milion Kč a to včetně pronájmu nebytových prostor v KD,“ říká starosta obec Ing. Jiří Pšurný.<br /> Kulturní dům – centrum kultury v obci<br />
V 60. letech minulého století zaznamenal podnik Kordárna velký rozmach výroby, a tak vznikla i myšlenka na vybudování Závodního klubu Rudý říjen, tedy dnešního KD. Slavnostní otevření nového objektu proběhlo v prosinci 1964. Po privatizaci Kordárny se objekt stal majetkem Odborového svazu Kordárny a od něj ho v roce 2007 odkoupila za 7 milionů obec Velká nad Veličkou. Tuto částku částečně splácí. „Na opravu KD máme vypracován projekt celkové rekonstrukce, která by stála kolem 70 milionů Kč. Takže se zatím odkládá,“ vysvětluje starosta obce a dodává: „kapacita sálu je 350 míst a konají se tu tradiční kulturní a společenské akce, které pořádá nebo spolupořádá obec. Jde o Ples obcí Horňácka, Fašanek, dětský folklorní festival Mladé Horňácko, Horňácké slavnosti, festival Ozvěny Horňácka a další. Tyto akce jsou v posledních letech doplňovány Koštem slivovice, Hodovou přehlídkou sborového zpívání, Mikulášskou besedou u cimbálu a Předvánočním programem. Podporujeme také řadu koncertů a besídek, které pořádá zdejší Základní umělecká škola. Vše děláme vlastními silami, nemáme kulturní středisko s profesionálními pracovníky.“<br />
V budově KD působilo od ledna 1965 kino, která však pro nezájem diváků skončilo svoji činnost v roce 1996. Od této doby promítá jen příležitostně, většinou pro mateřskou nebo základní školu. </p> <p>Obecní knihovna</p> <p>Své prostory má v KD také zdejší Obecní knihovna. Původně působila jako Sdružená knihovna Sdruženého závodního klubu ROH Velká nad Veličkou. V roce 1973 přešla pod Okresní knihovnu Hodonín. Přejmenovala se na Sdruženou knihovnu a zároveň působila jako středisková knihovna pro sedm napojených knihoven z blízkého okolí. V roce 1993 se stala zřizovatelem knihovny obec. Došlo k jejímu rozšíření a vybavení počítači, včetně zavedení internetu. Původní knihovní systém Lanius byl v roce 2010 nahrazen modernějším Claviusem. Knihovna pořádá velké množství akcí – např. Klíčování prvňáčků (děti dostanou symbolické klíče ke knihám), Pasování na čtenáře, besedy s autory, ankety, soutěže. Knihovní fond tvoří necelých 19 tisíc knihovních jednotek, registrovaných čtenářů je přes šest set, z toho 233 do patnácti let. V minulém roce bylo uskutečněno 35 670 výpůjček. </p> <p>Obec žije zejména folklorem</p> <p>Zájem o něj dokládá řada souborů. Dlouhou historií se může pochlubit Horňácký mužský pěvecký sbor, který v letošním roce oslavil 55 let činnosti. Ženský pěvecký sbor působí od roku 1968 a věnuje se folkloru a úpravám lidových písní. Národopisný soubor Velička vznikl v roce 1968 a navázal na tradici tanečního souboru Veličan vzniklého v roce 1958. Prezentuje tance, písně a lidové zvyky z jihomoravského regionu Horňácko a z přilehlých oblastí Slovácka, Kopanin a Slovenska. Reprezentuje region i v zahraničí – vystupoval ve Velké Británii, Německu, Itálii, Turecku, Belgii, Alžírsku, na Kypru atd. Účinkoval v řadě televizních pořadů. Dětský folklorní soubor Veličánek byl založen v roce 1979 a má dvě věkové skupiny. Navázal na první organizované folklorní kroužky vzniklé na školách v 50. letech minulého století. Všechny tyto soubory financuje obec. V místě působí také pět Horňáckých cimbálových muzik – Martina Hrbáče, Miroslava Minkse, Jana Grabce, Romana Sokola a Trnečky. Jde o samostatné útvary bez nároku na finanční podporu obce.<br />
Od roku 1957 se v obci pořádají Horňácké slavnosti. Místem konání je Horňácký stadion, velické náměstí a další místa v obci. Slavnosti jsou přehlídkou autentického folkloru celého Horňácka. Řadu let je jejich součástí Horňácký jarmark tradičních řemesel a další doprovodné akce (výstavy). Na pořádání finančně přispíval i Jihomoravský kraj, a to částkou kolem 60 tisíc. Letos se však pořadatelé museli obejít bez této pomoci.<br />
V roce 1979 se Velká nad Veličkou stala pořadatelem nejstaršího regionálního festivalu zaměřeného na dětský folklor Mladé Horňácko. Festival Ozvěny Horňácka dává možnost zájemcům o folklor mimo Horňácko předvést písně, tance a zvyky svého regionu. Jeho historie se začala psát v roce 1997. Ples obcí Horňácka má za sebou 12 ročníků, Košt klobásek se konal sedmkrát. Některé z akcí jsou opravdu velmi náročné na přípravu a organizaci – jde především o Horňácké slavnosti, Ozvěny Horňácka nebo Košt klobásek.<br />
Hudební skupina Sad Harmony působí v obci od roku 2000 a zaměřuje se na rock-metal a stejně tak jako rocková skupina Zapa – de. Své příznivce mají zejména mezi mladší generací.</p>

<p>NYMBURK: Nymburská Galerie J2 vítá uživatele facebooku slovy: Toto není nákupní galerie, ani prodejní galerie, toto není ani kamenná galerie. Toto je galerie, která neexistuje. Vítá vás občan J. a občan J. Nejde o žádnou legrácku či mystifikaci, jde o stručné vyjádření skutečnosti, že se na stránkách facebooku potkáte s nezávislou neziskovou občanskou iniciativou, se zájmovým sdružením dvou fyzických osob.</p> <p>Galerii J2 představují Jan Červinka a Jan Chrtek. Zajímají je možnosti zprostředkování výtvarného umění a architektury nejširší veřejnosti. Své „galerijní“ akce koncipují s akcentem na osvětu a vzdělávání. Záleží jim na místě, kde se narodili a kde žijí a také na tom, jak se zde věci spravují a jak se o ně pečuje. Snaží se kulturními aktivitami připoutat zájem veřejnosti k historickým objektům, které jsou krásné a hodnotné, ale zároveň problematické z hlediska jejich stavu, péče o ně či jejich využití.</p> <p> Galerie J2 má za sebou několik úspěšně realizovaných projektů, jako např. Sto let pod střechou, připomínající sté výročí budovy nymburského gymnázia či výstavu o stavebních dějinách veřejnosti nepřístupné kaple sv. Jana Nepomuckého v Nymburce, doprovázenou komentovanými prohlídkami a spojenou se speciálně pro tuto příležitost vytvořenou interaktivní světelnou instalací mladého sochaře Tomáše Skalíka a akustickým koncertem skupiny Blue Effect. </p> <p> Mezi četnými aktivitami Galerie J2 nelze pominout instalaci monumentální kinetické plastiky u nymburské historické vodárny, a sice Planety-Kruhy významného sochaře, šperkaře a pedagoga prof. akad. soch. Vratislava Karla Nováka, autora Metronomu na Letné či instalaci plastiky Zmrtvýchvstání významného českého sochaře Jana Koblasy na věži kostela sv. Jiljí v Nymburce. Poslední realizovaný projekt Galerie J2 se uskutečnil v rámci letošní Noci kostelů, kdy se podařilo zpřístupnit někdejší hřbitovní kostel sv. Jiří v Nymburce, jeden ze sakrálních objektů, který byl po desetiletí pro veřejnost uzavřený.</p> <p> Na září 2012 chystá Galerie J2 hned tři projekty. Ve spolupráci s hudebníkem Vojtěchem Říhou připravila na 5. září 2012 do prostor nymburského kina Sokol koncert Vladimíra Mišíka, Radima Hladíka a Jana Hrubého. Stěžejní zářijovou akcí bude výstava a komponovaný večer věnovaný architektu Bedřichu Feuersteinovi nazvané 120 | 76 | Bedřich Feuerstein | 1892–1936. Uskuteční se v aule nymburského gymnázia 13. září 2012.</p> <p> Zvláštní pozornost, kterou Galerie J2 věnuje Bedřichu Feuernstainovi, není náhodná. V letošním roce si totiž připomínáme výročí 120 let od jeho narození a 76 let od úmrtí. Galerie J2 připravila exteriérovou výstavu na plotě nymburského gymnázia, tedy u budovy, v níž Bedřich Feuerstein maturoval v historicky prvním ročníku této školy. Druhé, totožné vyhotovení výstavy je instalováno na hřbitovní zdi u krematoria, které je jednou z pouhých dvou architektonických realizací Bedřicha Feuersteina u nás. Nymburská realizace krematoria představuje fundamentální dílo českého architektonického purismu a samotný závěr vývoje české kubistické architektury.</p> <p> Na výstavu naváže komponovaný večer Šumné stopy Bedřicha Feuersteina s režisérem Radovanem Lipusem, architektem Davidem Vávrou a historičkou umění a japanoložkou Helenou Čapkovou, autorkou připravované monografie našeho významného architekta. Jeho součástí bude projekce dokumentu České televize z cyklu Šumné stopy věnovaný Bedřichu Feuersteinovi.</p> <p> Zářijový trojlístek Galerie J2 završí projekt nazvaný Po stopách nejen industriálních, šumných a téměř zmizelých…, jehož cílem je přiblížit kvality místní architektury nejširší veřejnosti formou procházek s architekty a jinými odborníky. Zájemci se 29. září 2012 vydají s architektem, restaurátorem a historikem umění po městě od zbořeného cukrovaru přes hydroelektrárnu kolem gymnázia a Löwitovy vily ke krematoriu a exteriérové výstavě o Bedřichu Feuersteinovi. Galerie J2 a město Nymburk se touto akcí připojí k druhému ročníku Mezinárodního dne architektury v České republice.</p> <p> Zářijové projekty Galerie J2 se uskuteční ve spolupráci s Muzeem architektury a stavitelství Národního technického muzea v Praze a za finanční podpory Města Nymburka. Poděkování náleží České televizi a Gymnáziu Nymburk.</p> <p> Tiskové zprávy projektů v příloze.</p>

<p>PŘEROV: Unhappy Happy Life (Nešťastně šťastný život) je název černobílého dokumentu, jehož předpremiéra se odehrála ve středu 22. srpna v přerovském kině Hvězda. Působivý snímek natočil mladý filmař a přerovský rodák Jakub Krumpoch. A měl úspěch, publikum, které zaplnilo kinosál, mu po projekci tleskalo ve stoje.</p> <p>„Dokument pojednává o životě tří mužů v jedné ubytovně v Olomouci v blízkosti vlakového nádraží. Hlavní postavou je Ivoš, který žije na ubytovně jedenáct let, nevychází ze svého pokoje, pokud nemusí třeba na záchod. Nesleduje televizi, neposlouchá rádio, čte si denní tisk, kterým si následně polepuje a zkrášluje svůj pokoj. Druhou postavou je Milan alias Čára. Je to Ivošův kamarád, na ubytovně bydlí osm let, zajímá se o počasí a politické dění. Třetí postavou je správce ubytovny, kterému se říká Děda a který se stará o nemocného Ivoše a celou ubytovnu. Pracuje v ubytovně již sedmnáct let. Dokument ukazuje život tří mužů v sociální krizi, přesto jsem se snažil o nadhled nad dnešní situací ve světě, u nás a hlavně v politice i životě samém. Snímek je krátkou sondou do názorů, zvyklostí a denních rutin těchto mužů,“ říká Jakub Krumpoch, který svou pětačtyřicetiminutový snímek začal natáčet v lednu roku 2012. S natáčením skončil v půlce května 2012, od té doby do začátku srpna dokument stříhal až do finální verze.<br /> Od kamery, přes zvukovou postprodukci, střih si bez pomoci dělal vše sám. Jen hudbu složil známý hudebník Richard Pachman, který se zúčastnil i přerovské předpremiéry.<br />
„Oficiálně se film bude promítat až příští rok, do konce tohoto roku se bude vytvářet promo, webové stránky a produkce pro distribuci,“ dodává mladý filmař. </p> <p>„Přišlo přes dvě stě lidí,“ vzpomíná na přerovskou projekci, debutující režisér. „Po úvodním přivítání mé kamarádky, která akci moderovala, vystoupil s jednou ze svých písní Richard Pachman, a poté si mne zavolal na podium. Já pozdravil lidi, lehce jim naznačil, co se bude na plátně odehrávat, a šel si sednout na schody v sále a sledoval reakce publika. Přišla spousta lidí, co jsem ani neznal, všech věkových kategorií. Při scénách, které byly vtipně pojaté, se chechtali, při těch vážnějších zas bylo hrobové ticho. Po závěrečných titulcích nastal krásný potlesk, který byl ukončen malou děkovací prezentací s hudbou, kde proběhlo poděkování mé rodině, Richardu Pachmanovi a dalším. Poté se rozsvítilo a já – se slzami na krajíčku – šel na podium. Když jsem na něj vylezl a podíval se do sálu, lidi tleskali – a dokonce si někteří stoupli, a já tak zažil nefalšovaný a upřímný standing ovation, který mne zlomil a já se rozbrečel jak malé děcko. V tu chvíli se mi splnil sen a nic se tomu nevyrovnalo. Neměl jsem slov a pozval všechny do předsálí, kde jsem měl vínko a raut. Asi do 22 hodin si mne pak odchytávali diváci a ptali se ještě na zajímavosti ohledně našich "hrdinů“. Taky se ptali, co bude dál s dokumentem a prosili, ať ho už nepředělávám a ponechám veškerá sprostá slova, veškeré pasáže, že to bylo skvělý apod. Nějaké malé výtky se vyskytly, ale spíš takové lehce technické. Celý koncept, nápad a myšlenku – to vše lidé pochopili a chválili. Zjistil jsem, že mnoho lidí si i poplakalo při závěrečné scéně…"</p> <p>Mladý filmař studoval rok filmovou a divadelní vědu v Olomouci na Filozofické fakultě Univerzity Palackého, studium však přerušil z důvodu práce na dokumentu Unhappy Happy Life. Letos – po přestěhování do Prahy – by se rád pokusil o přijetí na FAMU, kde by chtěl studovat obor režie. Jeho další dokument je právě ve fázi zpracovávání scénáře – mimochodem autorem námětu je Richard Pachman, který i v tomto případě napíše a natočí muziku. Námět je zatím tajný, přičemž režie a jedné z kamer se ujme Jakub Krumpoch, který už pracuje na dalším scénáři, tentokrát by měl být hlavním antihrdinou pedofilní kněz.</p>

<p>SOBÁKOV: DUBÁCI jsou mladým občanským sdružením, jehož půlroční činnost v malé vsi Sobákov na Českodubsku, zaujala již řadu obyvatel v okolí. V nádherné podještědské krajině plyne život zcela jinak než ve městě, a mladému sdružení se podařilo zaujmout občany, kteří mají rádi svůj kraj a chtějí přispět podle svých možností.</p> <p>Dubáci se prezentují jako sdružení, které chce připomenout historii tohoto českého kouta Podještědí. Jedním ze zakladatelů je student Jan Havelka, který ochotně odpověděl na otázky, jak si on a jeho přátelé představují svou činnost. </p> <p>Máte v úmyslu svou činností jen bavit místní občany nebo také prezentovat kraj v širším pojetí?</p> <p>Každopádně bez občanů, míněno místních, by to nešlo. Jen oni totiž naše úsilí mohou zúročit v tom smyslu, že se např. průběžně budou starat o památky a o své okolí, aby se v Podještědí příjemně žilo. Stejně tak jakási všeobecná dobrá nálada, která pramení z kulturně žijící společnosti, to je věc, která se dlouhodobě pěstuje a není tolik závislá na turistech. Ale uvědomuji si, jaké perly, míním tím např. komendu v Českém Dubě nebo letařovický kostel sv. Jakuba, tu máme. Proto jsme s Klubem českých turistů napojili sloup sv. Jana na turistickou trasu, proto jsme otevřeli nádherný kostel v Letařovicích v rámci celostátní Noci kostelů.</p> <p>Místa v Podještědí jsou ve veřejném životě opomíjena včetně místních osobností, chcete svou činností ukázat na jejich krásu a duchovní hodnoty?</p> <p>Nádherná příroda, specifická lidová architektura, drobné sakrální památky, to všechno je součástí paměti podještědské krajiny. Jde o udržování příslovečného genia loci, který je utvářen i příběhy osobností, jako byli Karolina Světlá, František Křelina, Josef Škoda, učitel Václav Havel, Tomáš Edel, Radek Brož… Patří sem ale i drobní písmáci a vlastenci z jednotlivých vesniček, které objevujeme jen velmi pomalu, o to s větším obdivem. </p> <p>Vznikli jste na jaře letošního roku a od té doby jste se již představili několika akcemi, cítíte pozitivní nebo negativní odezvu?</p> <p>Cítíme především ta pozitiva. Ohlasy místních z Noci kostelů, kteří si nedovedli představit, že by letařovský kostelík, osvětlený svíčkami, mohl být tak krásný. Že se dá obnovit již léta zapomenutý sloup sv. Jana a vést kolem něj turistickou trasu. Že se dá jít procesím, aniž by to byla nuda.</p> <p>Myslíte, že by vlastenecké uvědomění obyvatel obcí na Českodubsku mohlo být větší?</p> <p>Myslím, že ani ne. Obecně ale platí, že se má připomínat to, na co můžeme být hrdí a ještě lépe nejen připomínat, ale takové hodnoty i vytvářet. Být neustálými buditeli. A těch má Podještědí, Pán Bůh zaplať, stále dost. Nemohu nezmínit předčasně zesnulého Dr. Tomáše Edela, dlouholetého ředitele Podještědského muzea, který, ač v mnohém osoba kontroverzní, byl oním buditelem v pravém slova smyslu. Zcela z ničeho vydupal étos Českého Dubu jakožto města johanitské komendy, sv. Zdislavy a Havla z Lemberka. Už to nebylo jen Podještědí Karoliny Světlé, o jejíž odkaz vzorně pečuje světelské Sdružení rodáků. A Českodubští najednou věděli, na co mohou být hrdí, co je historické pouto. S Edelem odešla jedna velká nadšenecká vlna, na níž si dovolujeme skromně navázat. </p> <p>Uskutečnili jste barokní pouť, můžete se o ní zmínit podrobněji?</p> <p>Na té Pouti mezi dvěma Jány se hodně zpívalo. Vše začalo u komendy v Českém Dubě procesím do osady Letařovice. Chtěli jsme ukázat, jak českodubskou krajinu a její památky mohli vnímat naši předkové, kteří jí prochodili křížem krážem nejen za prací, ale právě i během různých procesí. Barokní kapela Ritornello hrála předzpívávané poutnické písně a lidé, nad vše mé očekávání, se ke zpěvu přidávali! Netušil jsem, že mohou být ty prastaré šlágry z barokních kancionálů takovými hitovkami. Zpíval snad každý. Na návsi poté tancovaly a zpívaly Horačky, v kostele zazněl koncert písničkáře Karla Vepřeka a klasické varhanní hudby. </p> <p>Hodláte jít cestou recesních projevů anebo v kontrastu se současnem být naladěni na duchovní strunu, která nemá ve společnosti velký ohlas?</p> <p>Každý jsme ve sdružení úplně jiný, máme jiné zájmy, věk, povolání. Z toho vycházejí i různé, navzájem se doplňující priority. Mě baví obnovovat památky, vtiskávat jim novou náplň a význam. Hledám v nich duchovní hodnoty, jež se dají předat. A to i zcela „nevěřícím Tomášům“. Tím je třeba náš místopředseda Petr Pivoňka, velký estét (i povoláním), má zájem o podještědské tradice, založil malé internetové muzeum starých předmětů denní potřeby a každou neděli v poledne chodí zvonit na náves. Na webu se vždy píše o připravovaných akcích, naposled to bylo svěcení repliky barokního deskového obrazu na návsi, 8. září se otevřel letařovský kostel v rámci Dnů evropského dědictví. </p> <p>Očekáváte podporu státních institucí? Dá se spoléhat na jejich podporu a současně na vstřícnost místních občanů a jejich chuti k dobrovolné spolupráci?</p> <p>Jsem rozhodně optimistou. Je na nás – na Dubácích, abychom všechny naše záměry jasně vysvětlovali a lidi dobře motivovali.</p>

<p>ČERVENÝ KOSTELEC: Mezinárodní folklorní festival v Červeném Kostelci, to je dnes především obrovská tradice s více než padesátiletou historií. Letošní již 58. ročník probíhal od 22. srpna a skončil včera, v neděli 26. srpna. Vystupovalo na něm několik set účinkujících z celého světa. Ředitelkou festivalu je Iva Ceprová, vedoucí Městského kulturního střediska v Červeném Kostelci, která se navíc významnou měrou podílela na uspořádání přehlídky folklorních souborů v Dobrušce dne 21. 8., tedy v předvečer zahájení festivalu.</p> <p>Na závěr dobrušské přehlídky sklidila Iva Ceprová v Dobrušce podobný potlesk jako vystupující soubory, neboť folklorní tanečníci, které do Dobrušky červenokostelečtí přivezli, si doslova podmanili obyvatele tohoto města. Ochotně si našla čas i na tento rozhovor. </p> <p>Začněme od konce. Jak vznikl nápad uspořádat Mezinárodní přehlídku folklorních souborů v Dobrušce právě v předvečer vašeho festivalu?</p> <p>Vystoupení folklorních souborů v Dobrušce měla být taková pozvánka na náš letos již 58. ročník festivalu. Jsem tady jako spolupořadatel a představitelka Mezinárodního folklorního festivalu v Červeném Kostelci, který nabídl Dobrušce v rámci spolupráce tuto možnost. </p> <p>Od 15. do 20. srpna se konal Mezinárodní folklorní festival v Šumperku. Je to vlastně těsně před festivalem v Červeném Kostelci, spolupracujete také s pořadateli v Šumperku?</p> <p>Většina těchto velkých festivalů je partnerem Folklorního sdružení České republiky, tzn. že právě toto sdružení pozvalo některé zahraniční soubory a pak je nabízí pořadatelům. Dělají s nimi pak tzv. „kolečko“, aby, když už přijedou z tak velké dálky, mohly být třeba celý měsíc u nás v České republice.</p> <p>A teď k vašemu festivalu. Úplný začátek nebyl v Červeném Kostelci, ale v Babiččině údolí u příležitosti 100. výročí vydání Babičky Boženy Němcové. Jak se stalo, že se festival přesunul právě do Červeného Kostelce a kdy k tomu došlo?</p> <p>Festival začal jako oslava dožínek, potom se několik let konal na Rýznburku v přírodním areálu. Ve chvíli, kdy byl po revoluci areál vrácen v restituci původním majitelům, nastal problém, kde celý festival uskutečnit. Tehdejší ředitel Městského kulturního střediska a současný starosta Červeného Kostelce Petr Mědílek vymyslel, že ideální prostor je v přírodním parku mezi školami, divadlem a sokolovnou. Pokusil se tam postavit letní podium a festival se tam přesunul. Pan starosta je samozřejmě stále velkým příznivcem festivalu. </p> <p>Z původně jednodenní akce se stala v r. 1960 akce dvoudenní. Jak se dál vyvíjel program a scénář festivalu?</p> <p>Začaly se postupně zvát nejen soubory místní z nejbližšího okolí, ale i soubory třeba ze Slovenska, a nakonec se ukázalo, že se dokážeme postarat i o soubory zahraniční. V té době to byli ale pouze nejbližší sousedé – Poláci, Maďaři. Ve chvíli, kdy se festival přesunul do Červeného Kostelce, kde je obrovské zázemí a možnost stravování a ubytování, se postupně počet účinkujících zvětšoval a stále se přidávaly další soubory, až je z toho pětidenní kulturní festival. Ono to vlastně ani jinak nejde, protože soubory, které jedou například z Turecka nebo Sicílie, by určitě nepřijely na dvoudenní akci. </p> <p>Jak probíhá výběr souborů?</p> <p>Některé soubory z cizích zemí se vyloženě hlásí samy, neboť mají velký zájem vycestovat pod patronací Unesco – části I.O.V. (pozn.: mezinárodní organizace lidového umění). Takže některé se hlásí a některé země se pokoušíme kontaktovat ať už přes ambasády nebo přes kulturní centra. </p> <p>Řekněte něco k letošnímu programu a organizaci festivalu.</p> <p>Letos se nám podařilo díky tomu, že Červený Kostelec slaví 650 let první písemné zmínky, sehnat soubory ze všech kontinentů, takže letošní festival byl taková malá cesta kolem světa. Festival proběhl pod záštitou ministra kultury, hejtmana Královéhradeckého kraje a Folklorního sdružení České republiky. Samozřejmě velkým pomocníkem je město Červený Kostelec. Organizační tým tvoří především pět stálých zaměstnanců. Souborům, které přiletí do Česka, zajišťujeme většinou dopravu do Červeného Kostelce a všem dohromady ubytování a stravování. </p> <p>Kdo zajišťuje festival finančně?</p> <p>Rozpočet festivalu je kolem půl miliónu korun, přispívá kraj i město, velkou část financí pokrývají sponzoři. </p> <p>MFF v Červeném Kostelci byl zařazen mezi hlavní festivaly pořádané pod patronací mezinárodní organizace lidového umění I.O.V. patřící statutem B do Unesco. Co to znamená?</p> <p>Festival tím získal renomé, dostal se na výši. Soubory nemají strach přicestovat, je to určitá záruka kvality a pro nás to samozřejmě znamená i to, že musíme zajistit určitý standard ubytování a další určité podmínky. </p> <p>Je to tak, že skončil jeden ročník a začnete plánovat další?</p> <p>Dá se říci, že v době, kdy letošní festival ještě nezačal, a my už jsme museli řešit něco, co se bude konat až v příštím roce. </p> <p>Čím je pro Vás osobně festival pozoruhodný?**</p> <p>Během festivalových dnů dochází k obrovské proměně celého Červeného Kostelce, a někdy mám pocit, že si to lidé ani neuvědomují. Ale ve chvíli, kdy přijede první soubor, se všichni začnou usmívat. Členové souborů pojímají celý festival jako dovolenou, užívají si pobyt u nás a přinášejí něco zvláštního, něco pohodového a celé město v té době žije takovou dovolenkovou atmosférou.</p>

<p>DOBRUŠKA: Vlajky 34 států z Evropy, Asie, Afriky, Severní, Jižní a Střední Ameriky by v těchto dnech mohly pomyslně viset v Dobrušce, kde našli svůj přechodný domov účastníci již dvacátého druhého ročníku Kurzu češtiny pro krajany, jehož organizátorem je Ústav jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy v Praze.</p> <p>Kurz probíhající od 27. července do 24. srpna je určen pro české krajany žijící v zahraničí, kteří se chtějí naučit, nebo si chtějí zdokonalit jazyk svých předků, seznámit se s českou kulturou a přitom navíc poznat některá z nejkrásnějších míst České republiky.<br />
Praktická výuka probíhá ve Studijním středisku UK v Dobrušce a mimo to je pro účastníky připraven bohatý mimoškolní program.<br />
Jednou z týmu, který zajišťuje „bohemistům“ dokonalý servis, je studentka vysoké školy Nikol Černá – ochotně obětovala čas oběda, aby mě seznámila se všemi detaily tohoto zajímavého kurzu. </p> <p>Jak jste se dostala ke krajanským kurzům?</p> <p>Přes konkurz. Viděla jsem letáček, že shánějí asistentku na tenhle kurz. Přihlásila jsem se do konkurzu a uspěla jsem. Letos jsem tady už počtvrté.</p> <p>Co představuje práce asistentky?</p> <p>Pomáhám s organizací, starám se o studenty. Během výletů mám například na starost stravování a podobné záležitosti. Zjistím, co je v daném zařízení na výběr a pak zajistím objednávku. Připravuji i doprovodné akce.</p> <p>Co Vás na této práci baví úplně nejvíc?</p> <p>Všechno. Vždyť pod jednou střechou máte 34 států světa, každý účastník je úplně jiný, naprosto unikátní. Zrovna včera probíhal třetí „večer národů“, což znamená, že studenti z Ameriky (Severní, Střední i Jižní) prezentovali svoje země. Většinou večer probíhá tak, že zástupci jednotlivých zemí řeknou něco o své vlasti, promítnou obrazové prezentace, někdy přinesou i charakteristická jídla. Dávají si opravdu hodně záležet, aby svoji zem co nejvíce a co nejlépe ukázali. Vše samozřejmě probíhá i zábavnou formou, včera bylo opravdu znát, že vystoupili studenti z Latinské Ameriky. Brazilec nám tady rozhazoval konfety, bylo veselo. Večery jsou čtyři (většinou podle kontinentů), mluví se na nich pouze česky, a proto je příprava opravdu náročná a probíhá za pomoci učitelů. </p> <p>Jaké je složení týmu, který kurz zajišťuje po odborné stránce?</p> <p>Tým tvoří ředitel kurzu Mgr. Daniel Křivánek, šest učitelů a tři asistentky. Dál se na zajištění kurzu podílí externisté, např. tlumočníci apod. </p> <p>Řekněte, prosím, něco k letošnímu kurzu</p> <p>Letos probíhá již 22. ročník za účasti 63 studentů (1 účastník odcestoval), takže vlastně 62. Z tohoto počtu je 59 stipendistů a 3 si platí kurz z vlastních zdrojů. Studenti přijeli z 34 zemí celého světa. Výběr zajišťuje Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy ve spolupráci s Ministerstvem zahraničí. Nejmladší účastník (ročník nar. 1994) je z Venezuely, naopak nejstarší (nar. 1932) z Uruguaye. Profese účastníků jsou velmi rozdílné, od studentů, přes učitele, žurnalisty, je tu ale např. veterinář, až po důchodce. Během kurzu se však všechny rozdíly stírají, všichni drží opravdu pohromadě. Jsou to většinou lidé, kteří mají české předky, jejich rodiče buď emigrovali, nebo prarodiče mluvili česky, ale oni samotní už nemají možnost češtinu ve své rodině slyšet. Je tady ale i pán, který před 40 lety emigroval do Uruguaye a na něm by nikdo nepoznal, že v Česku nežije – ten si přijel si češtinu vlastně spíš zopakovat.<br /> Důvodem těch ostatních je většinou to, že v sobě cítí české kořeny a chtějí se naučit řeč svých předků. Letos tu však máme i paní, která plánuje studium ruštiny na Univerzitě Palackého Olomouci v rámci projektu Erasmus a přijela se naučit češtinu z toho důvodu, že výuka bude probíhat samozřejmě v našem jazyce. </p> <p>Čím každý kurz začíná?</p> <p>Na začátku kurzu, když se seznamujeme s účastníky, poznáme, kdo vůbec česky nemluví. Hned druhý den jsou na programu rozřazovací testy, v nichž se postupuje od nejnižší úrovně. Při splnění určitého počtu bodů, následuje test vyšší úrovně a studenti se postupně rozřazují do barevných skupin. Na závěr testů jsou studenti samozřejmě přezkoušeni i ústně.<br />
Třídy jsou v současné době rozděleny podle barev a je jich šest. Účastníci, kteří češtinu neovládají vůbec, jsou automaticky zařazeni do třídy žluté a modré (anglicky a španělsky mluvící) barvy, což je nejnižší úroveň, navazuje třída červená, kde se sice moc česky nemluví, ale hodně rozumí (výuka v této třídě probíhá pouze v češtině), dále navazuje zelená třída, kde jsou studenti schopni alespoň trochu mluvit česky, pátá v pořadí je fialová třída (druhá nejlepší), kde studenti komunikují česky. Nejlepší studenti, kteří češtinu ovládají na výborné úrovni, jsou ve skupině oranžové. Během kurzu je možné, aby zdatnější studenti postoupili do jiné barvy. </p> <p>A celkový program, co všechno zahrnuje?</p> <p>Celý kurz představuje 120 hodin výuky, z toho je 90 hodin češtiny a 30 hodin doplňkové výuky, která zahrnuje dějepis, zeměpis, hudební i výtvarnou výchovu. Výuku češtiny zajišťují samozřejmě zkušení pedagogové a je zvláštní zejména v tom, že mnozí studenti, zvláště ti, kteří přijíždějí poprvé, náš jazyk vůbec neznají. V hodinách češtiny se na ně mluví česky, pouze během začátečnických hodin probíhá konverzace v angličtině nebo španělštině, protože jsou začátečníci rozděleni na anglicky a španělsky mluvící (žlutá a modrá třída). Studenti dostávají samozřejmě domácí úkoly, zpracovávají různá cvičení.<br /> Nedílnou součástí kurzu je nejen výuka, ale i výlety a další doprovodné akce. První výlet byl do Ratibořic, měli jsme mokrou i suchou variantu. Účastníkům pouštíme také české filmy buď přímo ve středisku výuky, nebo jdeme do dobrušského kina. Měli jsme i sportovně-jazykové odpoledne, což byla taková olympiáda. Studenti se rozdělili do skupinek, měli za úkol vymyslet si kostýmy, pokřik, a během odpoledne plnili úkoly ve sportovních a jazykových disciplínách. Vítězové samozřejmě dostávali medaile. Součástí je i tradiční fotbalové utkání, jehož příprava už proběhla.<br />
Dále jsme navštívili Porcinkuli v Opočně, Adršpachašské skály, Litomyšl, Hradec Králové, tam se konala prohlídka historického centra, ale i návštěva aquacentra, byli jsme i v pevnosti Dobrošov a na Jiráskově chatě. Velký ohlas má exkurze v Auto Škoda Kvasiny.<br />
Mimo výlety zde probíhají i přednášky, např. seznámení s Českou republikou, s politickým systémem, historií Univerzity Karlovy, studenti už absolvovali i přednášku Jitky Cvejnové, autorky řady učebnic Česky, prosím.<br />
Velkou zajímavostí je den jazykové samostatnosti, kdy si studenti vylosují nějaké místo poblíž Dobrušky (např. obec Dobré, České Meziříčí, Kounov), tam musí dojet a splnit 10 úkolů, které mají napsané (např. kolik má obec obyvatel, jaké je nejčastější jméno na místním hřbitově). Účastníci si musí sami zajistit dopravu a do určité doby se také vrátit. Stejný den následuje noční jazyková hra, což bývá velká zábava. Večeře je zajištěna v Opočně a pak je připravena pěší trasa, během níž studenty překvapí pohádkové bytosti jako víly, hejkal, král, a celý den končí předáním diplomů a diskotékou.<br />
Specifikou letošního kurzu je výlet do polské Kudowy. Někteří studenti však mají problém, protože mohou vstoupit pouze do jednoho státu Schengenu. Ti tedy budou mít individuální program v Náchodě.<br /> Vyvrcholení kurzu je třídenní pobyt v Praze, během kterého studenti obdrží osvědčení o absolvování kurzu přímo v aule pražského Karolina.<br /> Cílem kurzu je tedy nejen zvládnutí konverzace v češtině, ale také poznání české kultury a života u nás. </p> <p>Jak vypadá jeden den v rámci kurzu?</p> <p>Po snídani začíná v 8.20 h dopolední výuka, během které jsou klasické přestávky, jak to známe ze školy. V 11.45 h je oběd. Odpoledne je také buď výuka, nebo probíhá nějaká aktivita. Zrovna dnes jedeme do Opočna na zámek a večer na filmové představení do místního kina, kde uvidíme český film Obsluhoval jsem anglického krále s anglickými titulky. </p> <p>Opravdu se studenti na konci kurzu domluví česky?</p> <p>Mnozí se vrací opakovaně. Máme tu paní z USA, která je v Dobrušce už podvanácté, a ta opravdu česky umí. Dalším příkladem je paní Edna z Mexika, která je zde potřetí a každý rok postoupí ve znalostech češtiny o stupínek výš. Je pro mě neuvěřitelný pocit sledovat její pokroky. Je to prezidentka Českého spolku krajanů v Mexiku a zároveň učitelka hudební výchovy, která umí všechny české písničky. Když sem přijela úplně poprvé, uměla perfektně zpívat česky, ale žádné české slovo nebyla schopná použít ve větě, dnes už dobře konverzuje česky. </p> <p>A ohlasy?</p> <p>S většinou účastníků po ukončení kurzu a jejich návratu domů komunikuji prostřednictvím facebooku, takže vím, že na pobyt v Dobrušce vzpomínají opravdu rádi, je to pro ně jakási srdeční záležitost.</p>

<p>STRAKONICE: Vystudovaná módní návrhářka a výtvarnice Jitka Petrášová objevila voskovou batiku již před deseti lety. Tato výtvarná technika ji zaujala natolik, že ji začala využívat při zdobení oděvů, které rovněž pochází z její autorské kolekce. Každý kus oblečení, který navrhne, je tak výjimečným uměleckým unikátem připomínajícím nádherný obraz. O tom, jak se k této technice dostala a jak vnímá současnou podporu kultury v Česku, se mi svěřila v rozhovoru.</p> <p>Věnujete se oděvnímu návrhářství i malbě. Jak rozdělujete čas mezi tyto dvě oblasti? </p> <p>Mám vystudované módní návrhářství i výtvarnou školu, a tak mi přemýšlení, jak oba obory skloubit, zas tak moc práce nedalo. Prostě maluji na textil, barvím to a něco z toho pak šiju. Konkrétně voskovou batiku beru jako protipól své obyčejně dost impulzivní malířské tvorby. V malbě se vždycky čas od času vyblbnu a nahromaděnou energii pak pozvolna vypouštím při nekonečně zdlouhavé práci s voskem.</p> <p>Můžete našim čtenářům v krátkosti představit techniku batikování? Čím vás právě tato technika fascinuje?</p> <p>Samotná technika batikování mě zase tak moc nefascinuje. Hodit kus hadru do barvy, aby z toho vylezly nějaké barevné fleky mě příliš neláká, a bohužel se obávám, že když se řekne batika, většina lidí si představí právě něco takového. Naproti tomu vosková batika má mnohem blíž k malbě, výsledek se dá bezprostředně ovlivnit a dají se v ní vytvářet netušené věci. Snažím se tomu zhruba deset let postupně přicházet na kloub a myslím, že už jsem se vypracovala na takového mírně pokročilého začátečníka (smích). </p> <p>Nejraději se věnujete malbě. Jaké náměty nejčastěji ztvárňujte?</p> <p>Maluju výhradně konkrétní náměty. Občas jsou více abstrahující, jindy čistě figurativní. Moje nejoblíbenější médium je klasický závěsný obraz, i když se může zdát, že už je to dneska trošku pravěk. </p> <p>Plánujete nějakou výstavu?</p> <p>Výstavy moc neplánuju, maluju příliš málo na to, aby to vydalo na samostatnou výstavu, a od té poslední v Písku uplynuly teprve dva roky. Až se nastřádají nějaké novější práce, zase je zkusím nějak souborně vystavit, ale čas mě v tomhle směru opravdu netlačí. V mezidobí se účastním kolektivních výstav. Každoročně vystavujeme s bývalými spolužáky z výtvarné katedry PF JU v různých galeriích po celém Česku; do konce srpna probíhala naše desátá společná výstava v galerii Patro v Olomouci.</p> <p>Jste na mateřské dovolené, malujete, navrhujete a ještě učíte výtvarnou výchovu na Základní umělecké škole ve Strakonicích. Jak to vše stíháte? Jak se dají tyto aktivity dobře skloubit?</p> <p>Musím si trošku organizovat čas, ale stihnout se to dá. Učím jen dva dny v týdnu, maluju jen když chci a navrhuju a šiju většinou po večerech, když jdou děti spát a přes den jen když je pohlídají prarodiče nebo můj druh. Mateřskou snad zvládám i při tom všem docela dobře, přece jen většinou pracuju doma. Naštěstí mi všichni vychází vstříc.</p> <p>Máte v současnosti nějaké další plány v oblasti umělecké tvorby?</p> <p>Budu se snažit uživit tím, co umím a co mě baví. Připadá mi to jako docela dobrý plán.</p> <p>Co byste přála umění v Česku? Myslíte si, že je u nás umění dostatečně podporované?</p> <p>Úplně banálně řečeno: aby mělo co říct a nacházelo otevřené publikum. A ke druhé části otázky: nemyslím. V oblasti ochrany kulturního dědictví na tom díky podpoře cestovního ruchu nejspíš nejsme o moc hůř než okolní ekonomicky srovnatelné státy. Ovšem podporu cestovního ruchu nelze zaměňovat za podporu umění nebo kultury obecně. V pořádání folklorních slavností, takzvaných „středověkých jarmarků“ a podobných pivních taškařic pro zblblé turisty jsme mistři světa. V oblasti živé kultury a podpory nově vznikajícího umění (ať už je jakékoliv) jsme na úrovni rozvojových zemí. Všichni polistopadoví ministři kultury mají na tomhle stavu svůj díl viny, ale jejich úlohu bych zase tolik nepřeceňovala. Jejich buranství je nakonec jenom věrným obrazem buranství národa. Čili: patří nám to.</p> <p>odkazy:<br />
www.fler.cz/odsvetlusky<br />
www.fler.cz/jitka-petrasova</p>

<p>KLATOVY: U Bílého jednorožce probíhá výstava s názvem Abnormalizace. Na výstavě je přes 80 fotografií Jindřicha Štreita, doyena české fotografie, citlivého glosátora doby a dokumentátora životů lidí ve svém okolí i náhodných setkání. Jeho snímky odkrývají krásu každodenního života naprosto vzdáleného záři reflektorů a zájmu senzacechtivých pisálků. Ve svých cyklech pečlivě krok za krokem sleduje dané téma a osoby pohybující se ve své roli na jevišti života.</p> <p>Fotograf Jindřich hledá silná, možná až palčivá témata, člověk Jindřich nachází nová zákoutí světa a v neposlední řadě hloubku nově poznaných příběhů.</p> <p>Už název výstavy Abnormalizace je dokumentující a ozřejmující. Předpokládám, že fotografií z té nelehké doby máš nepřeberné množství. Jak se Ti dařilo vybrat ty, které jsou nejcharakterističtějším atributem toho intelektuálního příšeří? </p> <p>Období 70. a 80. let. minulého století patří k nejproduktivnějšímu, ale také nejtěžšímu a nejnáročnějšímu údobí mého života. V roce 1982 jsem byl vzat do vyšetřovací vazby a téměř čtyři měsíce prožil na Ruzyni. Po vynesení rozsudku, kdy jsem byl odsouzen za hanobení prezidenta a republiky jsem se již nesměl vrátit ke svému původnímu zaměstnání učitelování. Našel jsem si místo na státním statku a téměř devět let jsem pracoval v zemědělství. V té době jsem nesměl fotografovat, ale tento nepsaný zákaz jsem nikdy nedodržoval. Naopak. Bylo to období, kdy jsem nejvíce fotografoval. Nemohl jsem však publikovat, vystavovat a moc se nemohlo o mně mluvit. Proto archiv z této doby je velmi bohatý a stále z něho mohu čerpat. Výběr na tuto výstavu jsem se snažil udělat tak, aby v co největší šíři charakterizoval život a dobu.</p> <p>Právě skutečnost, že i v tak nelehkých dobách vznikaly Tvé fotografie plné lidského cítění a pochopení může dodávat při jejich prohlížení pozorovateli sílu k překonávání těžkých bezvýchodných situací a možná i sebe sama. Jak jsi na tom byl Ty? </p> <p>Mám vzácnou povahu v tom, že v podstatě jsem šťastný v každé chvíli života. Život vnímám velmi pozitivně a snažím se na něho nahlížet z té lepší stránky, hledat spíše kladné hodnoty. Tak beru i lidi. Důvěřuji jim. Tato vlastnost mi pomohla v tom, že jsem nikomu nedával vinu, na nikoho jsem se nezlobil, nezatrpkl jsem, ale naopak jsem byl rád, že mohu být mezi neuvěřitelně pestrou směsicí lidí, že se mohu pohybovat v různém prostředí a být součástí pracovního procesu, který pro měl byl v podstatě nový, i když jsem celý život žil na vesnici.</p> <p>Během Tvého života Tě ze strany komunistického režimu potkala různá příkoří. Měl jsi někdy pocit marnosti a chuť hodit „flintu do žita“ a věnovat se něčemu snazšímu a schůdnějšímu? </p> <p>Naopak. Já si života užíval plnými doušky. Pracoval jsem od nevidím do nevidím. Od brzkého rána do noci. Nadstavbou byl pro mě fotoaparát, kterým jsem dokumentoval situace, do kterých jsem se dostával. Zachycení obyčejného života považuji za to nejdůležitější a věčné, co nás přesahuje.</p> <p>Mezi Tvými tématy byly vždy lidé se svými každodenními osudy a mnohdy se opakujícími rituály. Nahlížíš do životů obyvatel na Bruntálsku, Třinecku a severní Moravě vůbec. Zajímají Tě také složité osudy lidí západních Čech. Sleduješ romské prostředí, cesty narkomanů od prvního jointa až po uvěznění na Borech, žití farářů a jejich působení nebo i život v ženské věznici.</p> <p>V dokumentování života jsem pokračoval i v 9O. letech. Již to nebyly politické situace či sarkastické pohledy na socialistickou vesnici, ale zajímaly mě sociální problémy, život ve vězení, téma drog, staří lidé, handicapovaní, život v továrnách.</p> <p>Čím Tě zrovna tato témata oslovují?</p> <p>Nemohu sociální problémy vyřešit, ale mohu na ně poukázat.</p> <p>Kromě zachycování domácích českých a moravských více či méně uzavřených komunit jsi cestoval za svými tématy i do zahraničí. Teď mluvím o maďarské kolekci „Lidé z písku“, či záznamů každodenního života v Německu a Rakousku. Většinou se záběry Tvých fotografií odehrávají ve venkovském prostředí. Proč?</p> <p>Po Sametové revoluci jsem začal fotografovat v mnohých zemích Evropy. Vzhledem k tomu, že téma vesnice mi bylo v té době nejbližší, nacházel jsem paralely i v jiných zemích. Bylo přitažlivé poznávat tento svět, který byl mimo zájem fotografů.</p> <p>Je pro Tebe život na vesnici čitelnější než ve městě?// </p> <p>Nemyslím si, že je život na vesnici jednodušší nebo čitelnější než ve městě. Je prostě poněkud jiný. Neidealizuji si ho. Naopak.</p> <p>Naproti tomu už francouzské putování za lidskými osudy ´District Saint Quinti´ nebo Loriant už oplývá akcentem života ve městě, i když spíš malém. Je odlišné přiblížit se k fotografovaným stejně snadno jako na vesničce? </p> <p>Jsem fotografem, který nefotografuje anonymní lidi či situace. Proto hodně času potřebuji k tomu, abych se k lidem dostal, do jejich blízkosti, abych se o nich něco dozvěděl, abych se je snažil pochopit. V tomto je, možná, vesnický člověk důvěřivější a přístupnější.</p> <p>Krásné a objevné jsou i asijské fotografické cykly z Japonska „Lidé z Akagi“ a z Číny „Tváře za zdí“. Asijská zkušenost pro Tebe jako pro fotografa i citlivého pozorovatele lidského hemžení musela být nesmírně silným zážitkem. Co Ti návštěva těchto dvou asijských zemí jednoho kontinentu avšak s mnoha odlišnostmi dala? </p> <p>Japonská i čínská zkušenost byla mimořádná. Přiblížení se k těmto lidem bylo ještě složitější, protože tyto národnosti vyznávají poněkud jiné hodnoty.</p> <p>Kromě vlastní tvorby přednášíš na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Už víc než dvacet let. Za ty roky jsi vzdělal a jistě i částečně ovlivnil dlouhou řadu studentů. Můžeš říct, že i Tebe setkání s nimi ovlivňují a obohacují? </p> <p>Práce s mladými lidmi je vždy vzájemně inspirující. Já jim mohu nabídnout dlouholeté zkušenosti, oni zase energii a nové vidění.</p> <p>Jakému tématu se věnuješ v současné době? </p> <p>V poslední době jsem se věnoval divadelnímu světu a životu cizinců u nás.</p> <p>Jaká další série bude připravena pro putování galeriemi? Obě témata jsou již zpracována do výstavních souborů a začínají se objevovat na výstavách.** </p> <p>Nyní dokončuji výběr fotografií pro třináctidílný televizní cyklus na téma Emoce. </p> <p>Helena Fenclová<br />
manažerka výstav a sbírek GKK, kurátorka výstavy</p>

<p>BYSTŘICE POD HOSTÝNEM/DOBRUŠKA: Večer s filmovým básníkem Vojtěchem Jasným, který se uskutečnil v polovině června v Dobrušce, byl zajímavý nejen účastí tohoto filmového režiséra a scénáristy, ale také díky dalšímu protagonistovi, který stál zcela v pozadí. Byl jím Vítězslav Tichý, mimořádně skromný a vcelku nenápadný muž. Seděl v publiku, ale přesto byl v úvodu představen. Naprosto oprávněně.</p> <p>Vítězslav Tichý je totiž filmový nadšenec z Bystřice pod Hostýnem, který má doma neuvěřitelnou sbírku filmů od devadesátých let devatenáctého století až do současnosti. Po skončení programu si našel chvilku času a velmi poutavě se rozpovídal na téma svého koníčka, v tomto případě by se slušelo spíše říci koně. </p> <p>Je kinematografie Vaším koníčkem od mládí nebo existoval nějaký zásadní moment, který Vás k filmům přivedl. A který film z dětství Vám nejvíce utkvěl v paměti?</p> <p>Určitě by jich bylo víc. Nevím, jak je to možné, že už někdy v 10 nebo 12 letech jsem dost pilně sledoval filmy, v mnohém případě jistě neuvědoměle. Zcela jasně jsem si ale pamatoval Obžalovaného od Kadára a Klose, který mně opravdu utkvěl v paměti. Nemohlo mi být víc než 12 nebo 13 let v době, kdy jsem ho viděl, a pamatuji si to jako dnes. Když jsem ho po dvaceti letech viděl znovu, bylo to úplně přesně jako poprvé. Pak jsem měl možnost sejít se s panem Klosem, a to se pro mě stalo nezapomenutelným zážitkem.<br /> Samozřejmě i film Všichni dobří rodáci, který jsem viděl, někdy kolem roku 1969, než jej stihli zakázat. Už tehdy jsem dění kolem filmu sledoval. Pamatuji si, když dávali v televizi, a to mě mohlo být tak kolem 10 let, film Jiřího Weisse Romeo, Julie a tma, také např. Vávrova Nočního hosta, kde je více ideologie, než jsem si tehdy myslel.</p> <p>Předpokládám, že jste nejdříve kupoval nebo sháněl filmy, které se Vám líbily, a až později jste se dostal k systematickému doplňování sbírky. Nebo to bylo úplně jinak?</p> <p>Na úplném začátku jsem nesbíral filmy. Byl jsem především nadšený filmový divák a někdy v sedmdesátých letech, když jsem přišel z vojny, jsem si koupil Encyklopedii světového filmu, která tady v té době vyšla. Říkal jsem si, že to je nádherná věc a zkrátka budu mít tím pádem přehled o všem. Přestože byl obsah cenzurovaný, našel jsem v knize tisíce pro mě nových údajů, a tak jsem si řekl, dobře, ještě si seženu encyklopedii našeho filmu, a pak si už budu doplňovat jen to, co chci vidět. Byl jsem tehdy velice naivní, protože encyklopedie našeho filmu nevyšla dodnes. A já jsem se tenkrát rozhodl, že si ji udělám sám. Začal jsem pracovat na profilech našich tvůrců, kterých mám dnes zpracovaných kolem 35 tisíc. Sbírka filmová byla vlastně doplňkem sbírky profilů. Začala vznikat až po r. 1990, kdy jsem se dostal k videu, musím však podotknout, že jsem technický antitalent a neměl jsem kde promítnout filmy. Se svými kamarády jsem již od počátku 80. let jezdil na letní i zimní Filmové školy a jiné odborné semináře. Někteří provozovali kino, nebo měli doma možnost projekcí na „šestnáctce“. Mě osobně nic takového nelákalo už z toho důvodu, že bych si to neuměl zprovoznit. Navíc bylo třeba zajistit podmínky jako teplotu a vlhkost, což nebylo jednoduché. S rozvojem videa mohu mít filmy někde v poličce za sebou, a v případě, že se chci věnovat nějakému tvůrci, si všechny jeho věci vytáhnout a podívat se na ně. To je jako pohádka. A ta se pro mě uskutečnila – mám dneska s výjimkou asi šestadevadesáti všechny české zvukové hrané filmy doma. Němých asi kolem stovky. K tomu samozřejmě patří základy světové kinematografie. </p> <p>Jaký film bylo nejobtížnější sehnat?</p> <p>Nejobtížněji se samozřejmě shánějí ty, které jsem získal až v poslední době nebo dokonce ty, které dosud nemám, a vůbec to nesouvisí s kvalitou filmu. Přes filmové kanály se dá spousta filmů obstarat, ale ty, co dosud nemám, tak ty asi opravdu nejsou vůbec nikde. Věřím ale, že je snad stanice jako CS Film nebo Kino CS vytáhnou, protože pomáhají s digitalizací. Ty, které mi chybí, jsou až na výjimky filmy velmi podprůměrné. Dnes jsme se o tom bavili právě s dr. Taussigem a shodli jsme se, že jedno z nejšedivějších období celých 115 let kinematografie v tomto směru, je přelom 50. a 60. let. V těch filmech z 50. let, i když byly blbé a schématické, většinou hráli vynikající herci, a byly zajímavé z různých jiných pohledů. Politicky to byl nesmysl, ale ze sběratelského pohledu mají něco do sebe, a já po nich samozřejmě toužím. Filmy z přelomu 50. a 60. let jsou jenom hloupé. Napočítali jsme asi 10 filmů z té doby, které opravdu nemám, a shodli jsme se, že jsme je ani jeden neviděli, což nás tedy opravdu nemrzí. Na druhé straně bych je samozřejmě rád do mé sbírky zkompletoval. To už je jen jakýsi doplněk. </p> <p>Vy však sbíráte i další předměty související s českou filmovou historií? Řekněte něco i o této části své sbírky.</p> <p>Sbírka se skládá zhruba ze tří částí, za prvé to jsou informace o filmech. Ke všem českým hraným filmům mám zpracované podrobné filmografie, které začal vydávat i Filmový ústav a nyní v podstatě dokončil 80. léta. Dneska si informace už v podstatě jen přesunuji a doplňuji. Pokusil jsem se ale sehnat i veškerou filmovou literaturu, mám už od poloviny 20. let filmové tiskoviny, zhruba od r. 1890 – archivuji spoustu věcí. Mám původní dobové letáky, z třicátých let, pak tzv. filmové programy, těch mám spousty. Pak byly plakáty, tzv. Nudle, kterých mám asi padesát. Také z poválečné tvorby už mám velkou část plakátů.<br />
V současné době je připravena výstavu z okupační tvorby, resp. tvorby, která byla uvedena na Filmových žních, což byla přehlídka českého filmu ve Zlíně v době okupace. Konaly se dva ročníky: v r. 1940 a 1941. Výstava je téměř celá z mých materiálů (několik fotografií zapůjčila Vyšší filmová škola ve Zlíně) a vedoucí dobrušského kina o to měl zájem, takže se zřejmě domluvíme na prezentaci i v Dobrušce. </p> <p>Přivedl Vás tento koníček mezi lidi kolem filmu? Máte mezi herci či filmaři své kamarády nebo dobré známé?</p> <p>Bohužel spousta lidí, s nimiž jsem měl velice krásné vztahy, už nežije. Samozřejmě mám plno známých. Třeba ke mně domů jezdil pan Brodský, který u mě byl asi třikrát, mám ve sbírce bohatou korespondenci s ním, přes Klub přátel Jana Wericha jsem poznal dcery pana Jiřího Voskovce. Také ke mně jezdil pan Menšík, pan Vinklář, velmi dobře jsem se znal s panem Sovákem, dvakrát u mě bydlel režisér Vláčil, když točil filmy na Moravě a plno dalších lidí. Byly to stovky lidí z této branže, s kterými jsem se potkal.<br />
To ovšem nebylo kvůli mému koníčku, ale především díky povolání. Pracoval jsem totiž celý život v pohostinství. Již od r. 1975 jsem působil na hotelu v Bystřici pod Hostýnem. Když se to mezi těmito lidmi rozkřiklo, že tam je někdo, kdo se o ně zajímá a kdo je schopen, třeba i pro ty méně známé, zajistit v noci teplou stravu a trávit s těmi vesměs nočními ptáky noci, přijeli. Většinou dorazili někdy v jednu ve dvě v noci z vystoupení, najedli se, pak do rána seděli a popíjeli, přes den se prospali a večer zase někam vyrazili. To se velmi rychle rozkřiklo a pomohlo mi to k tomu, že jsem se spoustou těchto lidí potkal a někteří pak projevili zájem podívat se ke mně. Nezapomenutelné noci byly zejména s panem Menšíkem a Sovákem, ale i s mnoha dalšími. V současné době jezdím do Paříže za panem Liehmem, což je pro mě velká osobnost – ten byl u mě asi pětkrát.<br /> Já pořádám setkání, o nichž se nikde nedočtete; dělám je pro přátele. Moje sbírka slouží hlavně pro mě a mé kamarády. Také ji využívají hojně studenti filmových škol, kteří ke mně pravidelně jezdí pro podklady ke studiu. Dnes jsem slyšel Vojtěcha Jasného, jak o těchto věcech po cestě do Dobrušky mluvil, a musím říct, že vyznávám přesně stejnou filozofii. I mně pomohlo v životě velmi mnoho lidí, kteří za to nikdy nic nechtěli, takže pomoc těmto lidem cítím jako povinnost taky. </p> <p>V dnešní době se všechno digitalizuje. Neuvažujete v souvislosti s Vaší sbírkou o něčem podobném?</p> <p>Na tom jsme právě začali pracovat. 33 tisíc hesel, která jsou v rukopisech, je problém a já na tyto činnosti nemám čas. Takže spoléhám na nějakou pomoc.</p>