Když kinematografie není koníček ale kůň

<p>BYSTŘICE POD HOSTÝNEM/DOBRUŠKA: Večer s filmovým básníkem Vojtěchem Jasným, který se uskutečnil v polovině června v Dobrušce, byl zajímavý nejen účastí tohoto filmového režiséra a scénáristy, ale také díky dalšímu protagonistovi, který stál zcela v pozadí. Byl jím Vítězslav Tichý, mimořádně skromný a vcelku nenápadný muž. Seděl v publiku, ale přesto byl v úvodu představen. Naprosto oprávněně.</p> <p>Vítězslav Tichý je totiž filmový nadšenec z Bystřice pod Hostýnem, který má doma neuvěřitelnou sbírku filmů od devadesátých let devatenáctého století až do současnosti. Po skončení programu si našel chvilku času a velmi poutavě se rozpovídal na téma svého koníčka, v tomto případě by se slušelo spíše říci koně. </p> <p>Je kinematografie Vaším koníčkem od mládí nebo existoval nějaký zásadní moment, který Vás k filmům přivedl. A který film z dětství Vám nejvíce utkvěl v paměti?</p> <p>Určitě by jich bylo víc. Nevím, jak je to možné, že už někdy v 10 nebo 12 letech jsem dost pilně sledoval filmy, v mnohém případě jistě neuvědoměle. Zcela jasně jsem si ale pamatoval Obžalovaného od Kadára a Klose, který mně opravdu utkvěl v paměti. Nemohlo mi být víc než 12 nebo 13 let v době, kdy jsem ho viděl, a pamatuji si to jako dnes. Když jsem ho po dvaceti letech viděl znovu, bylo to úplně přesně jako poprvé. Pak jsem měl možnost sejít se s panem Klosem, a to se pro mě stalo nezapomenutelným zážitkem.<br /> Samozřejmě i film Všichni dobří rodáci, který jsem viděl, někdy kolem roku 1969, než jej stihli zakázat. Už tehdy jsem dění kolem filmu sledoval. Pamatuji si, když dávali v televizi, a to mě mohlo být tak kolem 10 let, film Jiřího Weisse Romeo, Julie a tma, také např. Vávrova Nočního hosta, kde je více ideologie, než jsem si tehdy myslel.</p> <p>Předpokládám, že jste nejdříve kupoval nebo sháněl filmy, které se Vám líbily, a až později jste se dostal k systematickému doplňování sbírky. Nebo to bylo úplně jinak?</p> <p>Na úplném začátku jsem nesbíral filmy. Byl jsem především nadšený filmový divák a někdy v sedmdesátých letech, když jsem přišel z vojny, jsem si koupil Encyklopedii světového filmu, která tady v té době vyšla. Říkal jsem si, že to je nádherná věc a zkrátka budu mít tím pádem přehled o všem. Přestože byl obsah cenzurovaný, našel jsem v knize tisíce pro mě nových údajů, a tak jsem si řekl, dobře, ještě si seženu encyklopedii našeho filmu, a pak si už budu doplňovat jen to, co chci vidět. Byl jsem tehdy velice naivní, protože encyklopedie našeho filmu nevyšla dodnes. A já jsem se tenkrát rozhodl, že si ji udělám sám. Začal jsem pracovat na profilech našich tvůrců, kterých mám dnes zpracovaných kolem 35 tisíc. Sbírka filmová byla vlastně doplňkem sbírky profilů. Začala vznikat až po r. 1990, kdy jsem se dostal k videu, musím však podotknout, že jsem technický antitalent a neměl jsem kde promítnout filmy. Se svými kamarády jsem již od počátku 80. let jezdil na letní i zimní Filmové školy a jiné odborné semináře. Někteří provozovali kino, nebo měli doma možnost projekcí na „šestnáctce“. Mě osobně nic takového nelákalo už z toho důvodu, že bych si to neuměl zprovoznit. Navíc bylo třeba zajistit podmínky jako teplotu a vlhkost, což nebylo jednoduché. S rozvojem videa mohu mít filmy někde v poličce za sebou, a v případě, že se chci věnovat nějakému tvůrci, si všechny jeho věci vytáhnout a podívat se na ně. To je jako pohádka. A ta se pro mě uskutečnila – mám dneska s výjimkou asi šestadevadesáti všechny české zvukové hrané filmy doma. Němých asi kolem stovky. K tomu samozřejmě patří základy světové kinematografie. </p> <p>Jaký film bylo nejobtížnější sehnat?</p> <p>Nejobtížněji se samozřejmě shánějí ty, které jsem získal až v poslední době nebo dokonce ty, které dosud nemám, a vůbec to nesouvisí s kvalitou filmu. Přes filmové kanály se dá spousta filmů obstarat, ale ty, co dosud nemám, tak ty asi opravdu nejsou vůbec nikde. Věřím ale, že je snad stanice jako CS Film nebo Kino CS vytáhnou, protože pomáhají s digitalizací. Ty, které mi chybí, jsou až na výjimky filmy velmi podprůměrné. Dnes jsme se o tom bavili právě s dr. Taussigem a shodli jsme se, že jedno z nejšedivějších období celých 115 let kinematografie v tomto směru, je přelom 50. a 60. let. V těch filmech z 50. let, i když byly blbé a schématické, většinou hráli vynikající herci, a byly zajímavé z různých jiných pohledů. Politicky to byl nesmysl, ale ze sběratelského pohledu mají něco do sebe, a já po nich samozřejmě toužím. Filmy z přelomu 50. a 60. let jsou jenom hloupé. Napočítali jsme asi 10 filmů z té doby, které opravdu nemám, a shodli jsme se, že jsme je ani jeden neviděli, což nás tedy opravdu nemrzí. Na druhé straně bych je samozřejmě rád do mé sbírky zkompletoval. To už je jen jakýsi doplněk. </p> <p>Vy však sbíráte i další předměty související s českou filmovou historií? Řekněte něco i o této části své sbírky.</p> <p>Sbírka se skládá zhruba ze tří částí, za prvé to jsou informace o filmech. Ke všem českým hraným filmům mám zpracované podrobné filmografie, které začal vydávat i Filmový ústav a nyní v podstatě dokončil 80. léta. Dneska si informace už v podstatě jen přesunuji a doplňuji. Pokusil jsem se ale sehnat i veškerou filmovou literaturu, mám už od poloviny 20. let filmové tiskoviny, zhruba od r. 1890 – archivuji spoustu věcí. Mám původní dobové letáky, z třicátých let, pak tzv. filmové programy, těch mám spousty. Pak byly plakáty, tzv. Nudle, kterých mám asi padesát. Také z poválečné tvorby už mám velkou část plakátů.<br />
V současné době je připravena výstavu z okupační tvorby, resp. tvorby, která byla uvedena na Filmových žních, což byla přehlídka českého filmu ve Zlíně v době okupace. Konaly se dva ročníky: v r. 1940 a 1941. Výstava je téměř celá z mých materiálů (několik fotografií zapůjčila Vyšší filmová škola ve Zlíně) a vedoucí dobrušského kina o to měl zájem, takže se zřejmě domluvíme na prezentaci i v Dobrušce. </p> <p>Přivedl Vás tento koníček mezi lidi kolem filmu? Máte mezi herci či filmaři své kamarády nebo dobré známé?</p> <p>Bohužel spousta lidí, s nimiž jsem měl velice krásné vztahy, už nežije. Samozřejmě mám plno známých. Třeba ke mně domů jezdil pan Brodský, který u mě byl asi třikrát, mám ve sbírce bohatou korespondenci s ním, přes Klub přátel Jana Wericha jsem poznal dcery pana Jiřího Voskovce. Také ke mně jezdil pan Menšík, pan Vinklář, velmi dobře jsem se znal s panem Sovákem, dvakrát u mě bydlel režisér Vláčil, když točil filmy na Moravě a plno dalších lidí. Byly to stovky lidí z této branže, s kterými jsem se potkal.<br />
To ovšem nebylo kvůli mému koníčku, ale především díky povolání. Pracoval jsem totiž celý život v pohostinství. Již od r. 1975 jsem působil na hotelu v Bystřici pod Hostýnem. Když se to mezi těmito lidmi rozkřiklo, že tam je někdo, kdo se o ně zajímá a kdo je schopen, třeba i pro ty méně známé, zajistit v noci teplou stravu a trávit s těmi vesměs nočními ptáky noci, přijeli. Většinou dorazili někdy v jednu ve dvě v noci z vystoupení, najedli se, pak do rána seděli a popíjeli, přes den se prospali a večer zase někam vyrazili. To se velmi rychle rozkřiklo a pomohlo mi to k tomu, že jsem se spoustou těchto lidí potkal a někteří pak projevili zájem podívat se ke mně. Nezapomenutelné noci byly zejména s panem Menšíkem a Sovákem, ale i s mnoha dalšími. V současné době jezdím do Paříže za panem Liehmem, což je pro mě velká osobnost – ten byl u mě asi pětkrát.<br /> Já pořádám setkání, o nichž se nikde nedočtete; dělám je pro přátele. Moje sbírka slouží hlavně pro mě a mé kamarády. Také ji využívají hojně studenti filmových škol, kteří ke mně pravidelně jezdí pro podklady ke studiu. Dnes jsem slyšel Vojtěcha Jasného, jak o těchto věcech po cestě do Dobrušky mluvil, a musím říct, že vyznávám přesně stejnou filozofii. I mně pomohlo v životě velmi mnoho lidí, kteří za to nikdy nic nechtěli, takže pomoc těmto lidem cítím jako povinnost taky. </p> <p>V dnešní době se všechno digitalizuje. Neuvažujete v souvislosti s Vaší sbírkou o něčem podobném?</p> <p>Na tom jsme právě začali pracovat. 33 tisíc hesel, která jsou v rukopisech, je problém a já na tyto činnosti nemám čas. Takže spoléhám na nějakou pomoc.</p>