Odpovědnost k pravdě i ke kráse. Dominika Jana Bohušová slaví významné životní jubileum (nar. 21. 12. 1954)

Nenápadná, drobná, ale ve svém konání nepřehlédnutelná žena. To ona stojí za nedávným připomenutím na svou dobu velmi vzdělané Přemyslovny Mlady, která sehrála významnou roli v českých kulturních dějinách. S uplatněním svých diplomatických schopností při cestě za papežem do Říma přispěla k založení pražského biskupství a v jeho počátcích 20 let budovala první ženský klášter sv. Jiří. Příspěvky badatelů přednesené k její poctě „u kulatého stolu“ na pražském arcibiskupství se podařilo publikovat v útlé knížce Ctihodná Mlada – kněžna a abatyše. Se sestrou Dominikou Janou Bohušovou jsme hovořili nejen o ní…

Jste hybatelkou zmíněné knihy, v níž čtenář často narazí na poznámku – pozapomenutá, a přitom velmi významná žena. Proč se na Mladu téměř zapomnělo?

Řeholnice mají ve svém povolání pokoru. Proto, když se řekne, že byl někdo pozapomenut, není to ani tak vinou té existující osobnosti, ale toho, že se málo čte, člověk se musí trochu namáhat, hledat, aby došel k jádru věci, aby pochopil, proč se dějiny odvíjely tak, jak se odvíjely, a co nám ta doba chtěla říct.

V kapitole od archeologa Jana Frolíka je otevřený konec. Stále není jasné, zda se našel Mladin hrob?   

Přiznám se, že jsem strašně doufala, že než vyjde knížka, potvrdí se, že kosti, které našel a které spadají do doby, kdy žila, patří ctihodné Mladě. Dosud nejsou známy výsledky DNA. Snad budeme mít jasno začátkem příštího roku. Jan Frolík rád říká, že v archeologické praxi bohužel neplatí to, o čem se píše v amerických detektivkách, a sice že jeden den badatelé zadají dotaz a druhý den už mají výsledky. (smích) 

Stojí za zmínku, že publikace vyšla jako „sestra“ knihy Posunuté milénium /1050 let od založení pražského biskupství. Se zpožděním padesáti let ji v letošním roce vydalo nakladatelství Lidové noviny. V tehdejším Československu by něco takového bylo nemyslitelné…

Pochopitelně, pan kardinál Tomášek 1000 let biskupství slavit nemohl a nesl to velice těžce. V normalizační společnosti nepřicházelo v úvahu, aby se tak zásadní církevní instituce v historii naší země připomněla. A najednou je tu kniha, která se dlouho připravovala a vypučela jako květ ibišku. „Posunuté milénium“ byl rovněž název mezinárodní konference, z něhož vzešla. Museli jsme si na ni počkat padesát let, ale vždyť na svobodu jsme čekali 40 let. Z toho je zřejmé, že duchovní dimenze se nedá udusit.

Jen málo zasvěcených ví, že jste autorkou každoročních výtvarně zajímavých novoročních a velikonočních přání, které přicházejí poštou z Arcibiskupského paláce. Kde se ve vás vzala taková výtvarná citlivost?

Za to může moje maminka. Když jsem se narodila jako třetí dítě, právě začala studovat češtinu, dějepis a kreslení na Pedagogické fakultě v Ostravě. Vzpomínám si, jak byla obložena knihami. Ještě jsem neuměla číst, ale obrázky mne fascinovaly. Takže to byla moje první vysoká škola s maminkou. Jednou mne zavolala k obědu, zrovna když jsem si prohlížela nějaký pěkný obrázek. Jako záložku jsem vzala to první, co bylo po ruce – zlaté hodinky. Pochopitelně jsem na to hned zapomněla. Celá rodina je tehdy hledala. Našli jsme je až po roce v té obrázkové knížce. Později, když už jsem uměla číst, tak jsem se dovídala, jaké je složení barev a jakou technikou jsou vytvořené, ale o vlastním obrázku tam nebylo nic. Bylo mi to líto a uvědomila jsem si právě na těchto momentech, jak ta doba není spravedlivá. Obraz přece nebyl namalován kvůli složení barev, ale autor jím chtěl něco vyjádřit. A ta potřeba sdělit, co je podstatou věci, o to se snažím celý život.

Snad mohu říci, že leitmotivem vašeho tvoření, jak jsem vás poznala, je krása. Proč obecně potřebujeme krásu?

To já nevím (smích), ale potřebujeme. Tíhneme k ní a když se s ní setkáme,  najednou žasneme jako děti. Jsme v údivu a ten údiv nás vrací do mládí. Uprostřed ošklivosti, která nás leckdy obklopuje, se najednou podíváte na oblohu, kde jsou mráčky, a člověk má možnost vzlétnout. A podobně ti, kteří byli ve vězení, na samotce, kde neměli okno, i ti se naučili svou duší ještě jiným způsobem vnímat krásu tak potřebnou k životu. Když poslouchám jejich vzpomínky, přála bych si, aby děti, které se narodily a žijí ve svobodě, si toho vážily, aby si uvědomily, že svoboda není samozřejmost, že za ni hodně lidí muselo položit svůj život a že je třeba tuto hodnotu chránit.

A krása, ta je v harmonii. Je odleskem krásného daru, který dostáváme každé nové ráno. Když se probudíme, začneme dýchat, tak bychom za to měli poděkovat.