Arktický rozhovor se Zdeňkem Lyčkou

Už si ani nevzpomínám, kdy jsme se potkali poprvé. Může to být dvacet let, nejspíš v době, kdy jsem měla v začátcích své práce pro Český dialog, časopis pro Čechy žijící v zahraničí, časté kontakty s Českými centry a tím také s krajany. Ty jsi jedno z nich, to ve Stockholmu, v devadesátých letech zakládal a později jsi nějakou dobu byl i generálním ředitelem všech Českých center. Krajané a česká kultura v zahraničí byli tehdy naše společné téma, ale u tebe šlo vždy hlavně o ten sever. Jak a proč vlastně? 

Po roce 1989 byli potřeba noví lidé do diplomacie, a tím, že jsem vystudoval dánštinu, jsem byl asi předurčený k tomu, abych se severem hlouběji zabýval. Za komunistů jsem netušil, že mě jednou bude znalost dánštiny živit, ale v roce 1991 jsem skončil na československém velvyslanectví v Dánsku, a tam jsem postupně (a většinou i souběžně) dělal do roku 1996 úplně všechno: kulturáka, tiskaře, konzula, chargé d‘affaires…

Z Dánska jsem se vrátil do Prahy a pak jsem byl vyslán založit České centrum ve Švédsku. Ve Stockholmu jsem byl také pět let a první měsíc jsem tam strávil společně s velvyslancem Petrem Kolářem. Na dalekém severu jsem každý rok jezdil Vasův běh na lyžích, ale taky závody na bruslích s těmi dlouhými noži. Severské zkušenosti se pomalu nabalovaly jedna na druhou. 

 

Vraťme se ale ještě o kousek před rok 1989. Jak jsi vlastně přišel ke studiu dánštiny, ze které dnes i překládáš? Byl to tvůj zájem už tehdy?  

Dánské královně jsem sice při prvním setkání řekl, že jsem dánštinu studoval proto, že se mi Dánsko a dánština hrozně líbí, ale důvody byly mnohem prozaičtější. Na Karlově univerzitě se v roce 1982 nabízela angličtina, o kterou jsem měl zájem, v kombinaci s dánštinou jako pro mě nejpřijatelnějším oborem. Za studií se mi jedinkrát, těsně před listopadem 1989, podařilo do Dánska vyjet jako tlumočník s divadlem, ale předtím celé studium nic. A to člověku zvládnout jazyk moc nepomůže. Najednou se všechno otočilo, po sametové revoluci jsem v té zemi začal žít, a ačkoli jsem za komunistů sedm let neměl pas, najednou jsem na velvyslanectví razítkoval cizí pasy a zapisoval do nich děti. A hrozně mě bavilo celoroční koupání v moři, které v Dánsku většinou nezamrzá. Pak přišel ten pětiletý odskok do Švédska a s přestávkou doma znovu Dánsko, už v roli velvyslance. 

 

Jací jsou seveřani? Nějak jsi je přece poznal všechny. 

Všichni seveřani jsou výborní na spolupráci. Jsou spolehliví, féroví, nezklamou a funguje to. Ale co se týká systému, tak určitě se mi víc líbí dánský systém než švédský, z toho, co jsem poznal zblízka. Dánsko je menší a lidi mají k sobě blíž. Ve Švédsku je všechno až moc digitalizované, problémy se řeší na velkou dálku, a ta vzdálenost ve velké zemi lidi ještě víc izoluje. Lidi často nemají možnost (a někdy ani potřebu) spolu přímo komunikovat. V Dánsku se sice všechno  taky digitalizuje, ale lidi přesto nemají problém, aby se sešli, dali si kafe a problém vyřešili osobně, když je třeba. Velký rozdíl je však v počasí.  V Dánsku to několik měsíců vypadá pořád stejně, prší a je tma. Jeden dánský spisovatel napsal báseň v tom smyslu, že dánský rok má 15 měsíců, a to od ledna do října, a pak přijdou listopad, listopad, listopad, listopad… Kdežto ve Švédsku může být zima nádherná, zamrznou jezera, napadne sníh, bruslí se a lyžuje. 

Když člověk přijede na sever jako turista, je nadšený, všechno se mu líbí, ale nic o něm neví. Když tam žije pět let a musí si zvyknout na zvláštní severskou mentalitu, tak se vrátí zpátky a je trošku rozčarovaný. Ale když je tam dalších pět let, přece jen začne nacházet všelijaká pozitiva a dovede si představit, že by tam mohl žít. Mluvím konkrétně o Dánsku.

Ty jsi tam kromě té spousty diplomatické práce uskutečnil i svoji životní expedici. Přešel jsi na lyžích grónský ledovec. Jak tě to vůbec napadlo? 

To se vyvíjelo postupně. Poprvé jsem byl v Grónsku v roce 1995, a k té cestě mi pomohl mezinárodní novinářský průkaz z mého dřívějšího působení doma v Česku, kdy jsem psal do Respektu a dalších novin. Dánové mi ho kupodivu nechali, i když jsem už měl status diplomata. Napsal jsem o Grónsku pár článků a začal jsem se pro zajímavost učit grónsky – žádnou gramatiku, jen to, co slyším. Seznámil jsem se s inuitskými mýty a pověstmi, a z těch jsem byl nadšený. Když jsem se vrátil do Česka, přeložil jsem jejich výbor a našel pro ně ilustrátora, Martina Velíška. Mám velkou radost, že se knížka Grónské mýty a pověsti – hodně i díky Martinovým skvělým ilustracím – u nás stala docela hitem. Ale to jsme odbočili. 

Podruhé jsem se do Grónska vrátil v roli velvyslance v Dánsku a v roce 2008 jsem tam zorganizoval Dny české kultury. Tehdy jsem se i poprvé projel na grónském kajaku, a to jsem už pomalu směřoval k tomu, že přejdu ten ledovec. Kdy jindy než teď. Utvořili jsme se třemi Dány malou dánsko-českou expedici, vzal jsem si dlouhou dovolenou a ledovec jsme přešli za měsíc od západu na východ. Lední medvědy jsme naštěstí nepotkali, ale museli jsme být na setkání s nimi připraveni. Trochu jsme omrzli a já jsem tam málem přišel o život. Při vaření jsem se nadýchal kysličníku uhelnatého z vařiče, ale kamarádi mě naštěstí včas propleskli. Takže dnes jsem o tuto událost zkušenější polárník. A Grónsko mám stále rád. 

 

Grónské mýty a pověsti jsou na náš vkus neuvěřitelně drsné a kruté, že nezbývá, než si z toho dělat i trochu legraci, aby se daly číst. Čtenáře to nutí, aby se nad grónskou povahou zamyslel. Jací jsou Gróňané? Musí na ně mít vliv určitá ponurost toho kraje, jeho odlehlost, drsný život. Ale jsou taky laskaví, přívětiví a srdeční? Jak se to dá poznat? 

Já si myslím, že Gróňané jsou daleko otevřenější než Dánové, jsou srdečnější a přímočařejší, spontánnější. Své emoce dávají najevo. Nejlepší příklad jejich spontánnosti jsem možná viděl v kině. Natočili si svůj první horor, ale herecky to nebylo nic moc. Když člověk ten film vidí v Česku, tak se mu blahosklonně směje. Ale v Grónsku, když jsem seděl s „domácími“ v kině, tak oni u toho filmu pištěli, ječeli, zakrývali si oči a chytali se za ruce – zkrátka reagovali úplně spontánně. 

Dánové často mají ten severský zvyk – přesto, že se jim říká Italové Severu – že některé emoce nedávají najevo, i když je to pořád lepší než třeba ve Švédsku. Ale Gróňané mají jinou mentalitu, jsou živelnější. Však taky Dánové, kteří odjedou do Grónska a už tam zůstanou, a těch je tak 1/5 nebo 1/6 tamního obyvatelstva, právě tohle oceňují a zakládají tam rodiny, žijí v grónském systému a jsou tam doma. Ale na druhou stranu mnoho Gróňanů zase odchází do Dánska a jinam do Evropy. 

 

Jaký vztah mají Gróňané k Dánsku, s nímž tvoří jeden stát? Podle filmu, který jsem letos viděla v Evaldu a ke kterému jsi udělal vysvětlující úvod, to není tak jednoduché… 

Není. Je tam část obyvatel, která nemá Dány ráda z principu. Dánové na druhou stranu vybudovali v Grónsku zdravotní systém a umožnili mnoha Gróňanům (i vysokoškolské) vzdělání. V Grónsku se platí dánskou korunou, Gróňané by se taky sami neubránili. Grónská vláda spolu donedávna komunikovala i v dánštině, ale už více než 10 let všichni ministři oficiálně mluví pouze grónsky. Grónsko se emancipuje. Mnoho mladých lidí, kteří vystudují v Dánsku, tam i zůstane, ale stále více se jich vrací a snaží se pro svou zemi něco udělat. V Grónsku sílí tendence k osamostatnění, což bude řešit i nová grónská ústava, na jejíž přípravě se už několik let intenzivně pracuje. Grónsko se stává objektem zájmu různých velmocí – nejen kvůli své strategické poloze, ale taky kvůli ohromným zásobám nerostných surovin ukrytých pod ledem. Ten však  pozvolna odtává.

 

Napadá mne, že sever celkově bude právě kvůli globálnímu oteplování stále přitažlivější. Nejen z hlediska turistiky, že se tam lidé vyhnou největším vlnám veder, ale z podobných důvodů i pro život. Navíc je dosud velice řídce osídlený oproti střední a jižní Evropě. Takže severní Evropa je možná zemí budoucnosti? A asi bychom se o sever měli víc zajímat a víc se s ním přátelit, protože to bude důležité pro všechny…

Jistě, lidi půjdou tam, kde budou moct lépe existovat. Určitě se bude pracovat na tom, aby mohlo víc lidí žít v Arktidě a vůbec na severu. Ale nejen to. Třeba jeden konkrétní příklad, který jsme taky prezentovali na našem Arktickém festivalu. Naši vědci mají velice zajímavý projekt, který rozvíjejí na české arktické vědecké základně na Špicberkách/Svalbardu. Bioprospekce čili pěstování řas a dalších rostlin za polárním kruhem. V letním období tam svítí slunce mnohem déle než u nás, a když se řasám vytvoří správné podmínky, porostou mnohem rychleji. Řasy se tak mohou stát důležitým článkem lidského či zvířecího potravního řetězce. S tímhle projektem jsou čeští vědci velice úspěšní.

 

Čím dál víc se v tomto rozhovoru přibližujeme k Arktickému festivalu, docela jedinečnému projektu, který jsi spoluzaložil. Jak to bylo a proč? 

Byli jsme na to dva. Frontman kapely Už jsme doma Míra Wanek až obsesivně toužil po tom, aby jeho kapela mohla hrát na Špicberkách. Na konci roku 2017 sehnal sponzora, který mi zaplatil letenku do Longyearbyenu, kde jsme spolu s Mírou oživili jeho kontakty a domluvili na následující rok (2018) koncerty, výstavu ilustrátora Martina Velíška coby nehrajícího člena kapely Už jsme doma, divadelní představení pro děti a několik dalších kulturních akcí. Seznámil jsem Míru s vědci na české vědecké arktické stanici v Longyearbyenu a ty vědce se nám podařilo do projektu vtáhnout i formou přednášek. První počin tedy byla akce v roce 2018. Vytvořili jsme menší festival české vědy a kultury a pojmenovali ho Doma na Špicberkách. Když jsme se vrátili do Česka, byl o něj velký zájem médií včetně České televize. Řekli jsme si, že by bylo škoda tuhle myšlenku opustit. Další ročníky už jsme pak měli rozdělené tak, že Míra připravoval kulturní část festivalu a já vědeckou, a taky ekonomické zajištění, žádosti o granty a podobně.  

 

Jak se festival daří financovat a kde všude už se konal? Každý rok ho asi nemůžete dělat na Špicberkách…

Na následující tři ročníky se nám podařilo sehnat finanční příspěvek Norských fondů, což bylo báječné. Ale ještě k těm Špicberkám… Já používám výraz Svalbard, který sice není v češtině kodifikovaný, ale je zřejmě správnější. Špicberky, to je výraz přeložený z holandštiny do němčiny, který se z němčiny přes ruštinu dostal k nám. A přitom Špicberk je jenom  název hlavního ostrova, podle kterého bylo pojmenováno celé souostroví. Norský název souostroví Svalbard znamená Studené pobřeží a pochází ze staroseverských ság. Tento název se používá i v angličtině a já si myslím, že bychom měli zavést minimálně dublet Svalbard a Špicberky. 

 

A je to vlastně Norsko… 

No – není. Existuje takzvaná Špicberská smlouva, která mimo jiné definuje Svalbard  jako území pod správou Norska. Mluví se tam norsky, platí se norskou korunou, ale Norsko to není. Ale to by bylo na dlouhé vysvětlování.

 

Zajímavé téma, kterým se taky zabýváš, jsou české stopy v Arktidě. Myslím historické, kromě těch současných, do kterých jasně patří naše zmíněná arktická stanice i tvůj festival a jiné aktivity. 

České stopy v Arktidě samozřejmě jsou. Třeba Moravští bratři, misionáři z řad německy mluvících moravských (a později i českých) protestantských exulantů, se objevili v Grónsku už v roce 1733 a následně i v Kanadě a na Aljašce, ale taky v Laponsku a u sibiřských Samojedů. Z moderní historie není příliš známý osud téměř dvou tisíců Čechů, kteří byli během druhé světové války nuceně nasazeni v severním Norsku a říkali si "Noráci". Mnoho dalších zajímavostí se dozvíte z jedné docela velké knihy, která se bude jmenovat lakonicky Arktida.  Měla by vyjít v roce 2025 nebo 2026 a bude to poměrně velký počin. Já jsem hlavním redaktorem této knihy, sám do ní přispívám několika texty a spolupracuji s dalšími 65 spoluautory. Anotace knihy je na webu AF: https://arktickyfestival.cz/publikace-arktida/ 

 

Ale zpět k Arktickému festivalu…

V roce 2019 se konal v Česku. Tehdy požádala o grant Norských fondů Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích a  jejím partnerem byla Univerzita v Longyearbyenu. Rok 2020 už byl covidový, takže když norští partneři nemohli přijet do Česka, udělali jsme první část festivalu pouze pro české účastníky a online a naši norští partneři přijeli do Česka následující rok. AF 2020-21 byl kvůli covidu naším dosud nejdelším festivalem. V roce 2022 se festival konal v Akureyri a v Reykjavíku na Islandu, opět s příspěvkem Norských fondů. AF 2023 byl mnohem chudší ročník, udělali jsme jen prezentaci nového překladu grónských pohádek a pověstí (opět s ilustracemi Martina Velíška) v Unijazzu. V kině Atlas se s finančním příspěvkem severských ambasád v Praze uskutečnil Den arktického filmu. A loni, v září 2024, se Arktický festival konal v norském Tromsø, opět bez příspěvku Norských fondů . V roce 2024 Norské fondy bohužel nevyhlásily výzvu na podporu bilaterální spolupráce, takže finančně vypomohly Ministerstvo zahraničních věcí, ale také FAMU. Vědci si platili cestovní a pobytové náklady ze svých grantů a kapela Už jsme doma si sehnala sponzora. Snažíme se zachovávat původní ideu, že festival má vždy mít vědeckou a kulturní část.  

 

Jaký má tedy festival mít smysl, komu je vlastně určen a čím myslíš, že je unikátní? 

Unikátní asi nějakým způsobem je. Už proto, že se mi ozvali z Národní knihovny, že chtějí archivovat webovou stránku festivalu https://arktickyfestival.cz. Moc mě potěšilo, že jim to připadá důležité. 

Hlavní smysl festivalu je navazování a prohlubování kontaktů mezi českými vědci a umělci z jednotlivých severských zemí. Přitom vědecké přednášky na festivalu nejsou jen ryze odborné (ty jsou pro špičkové české a „arktické“ vědce), mnohé jsou určeny i pro laickou veřejnost. Příkladem je třeba téma Proč vyhynuli staří Seveřané v Grónsku, což zatím nikdo stoprocentně neobjasnil.  Široká veřejnost přichází taky na výstavy, promítání, akce pro děti nebo uvádění nových knih s tematikou Severu a další akce. Hlavní idea je propojování vědy a kultury, a tím je, myslím, festival výjimečný.  

 

Já tam ale vidím tvoje velké zaujetí. Jako „otec“ festivalu mu dáváš do značné míry až osobní tvář. 

Pro mě je hodně podstatné, že se na festivalu setkávají dvě trochu okrajové skupiny protagonistů. Špičkoví vědci, ponoření do své práce, kteří nemají často na popularizaci svého oboru čas – a ani punk není úplně mainstream. A když tyhle dvě skupiny, které by se normálně nepotkaly, propojíme, vznikne něco zajímavého. Protože třeba fanoušci skupiny Už jsme doma, takzvaní „folowers“, kteří jezdí za svou oblíbenou skupinou téměř kamkoli, přijedou i na Svalbard. V roce 2018 jich tam dorazilo asi třicet. A pak tam sedí na přednášce v české vědecké stanici a poslouchají, jak se Arktida otepluje a jak v ní mizí živočišné druhy, roztávají ledovce a podobně. 

Nebo když v kulturním domě v Longyearbyenu tancujou na koncertu punk-rockové kapely Už jsme doma v „kotli“ slovutní vědci, kteří se tam uvolní. Nebo když v roce 2019 přišla na představení divadla Buchty a loutky do divadla Archa spousta lidí, kteří se nějak zabývají severem, i s dětmi. 

 

Takové prolínání sociálních bublin, zdá se... 

Festivalu se samozřejmě účastní i severští vědci, partneři českých vědců z Jihočeské univerzity, která spravuje naši arktickou základnu na Svalbardu. Jsou to většinou Norové, ale také vědkyně z Dánska, která přednášela o Vikinzích, festivalů se zúčastnili i švédští nebo islandští vědci. A nemusí to být jen ta věda, která se řeší na naší arktické stanici. Měli jsme například téma prachových bouří v Arktidě, důležitých pro leteckou dopravu.  

Další zásadní součástí AF je vždy filmový festival. Už na Islandu a loni i v Norsku se podařilo připravit kolekci filmů, které natočili studenti FAMU ze severských zemí. Rozhodující je přitom původ studenta, ne téma filmu. Například islandský autor si vybere nějaké zvláštní téma, které natočí s českými herci. Stejnou sérii jsme promítli i na AF 2023 v Praze. 

 

Sama jsem v rámci spolupráce Arktického festivalu se Skandinávským domem nedávno viděla tady v Praze dokument Šťastná země, natočený v Grónsku, kam se nejspíš nikdy nedostanu. Zobrazil mi tamní atmosféru, tempo života, vnitřní pnutí, kterým se Gróňané vymezují vůči zbytku světa, až mám pocit, že už trochu Grónsko znám. A ještě dříve jsem byla na jiném filmu, součásti AF 2019. To byl pro mne naprosto fantastický zážitek, který mnou opravdu pohnul. Tehdy jsi získal restaurovaný film o expedici britského polárníka Roberta Falcona Scota k jižnímu pólu v roce 1912, natočený jedním z účastníků výpravy. 

To jsme měli na festivalu „okénko do Antartktidy“. Britský filmový institut film restauroval ke 100. výročí této tragické polární výpravy. Byl jsem moc rád, že ho britská ambasáda v Praze sehnala a umožnila nám ho promítnout. Scottova velká výprava vyrazila k jižnímu pólu s poníky, motorovými saněmi, ale ani jedno ani druhé se příliš neosvědčilo. Roald Amundsen, který zároveň se svou výpravou jižní pól dobýval z jiné strany, ho dosáhl asi o tři týdny dříve. Když tam za velmi krutých podmínek dorazila i pětice ze Scottovy výpravy a zjistila, že už na pólu před nimi někdo byl, byla nejen totálně vyčerpána, ale psychicky velmi deprimována. Opustily je poslední síly,  ve sněhové bouři nenašli na zpáteční cestě skladiště se zásobami a celá skupina včetně autora tohoto dokumentárního filmu zahynula. Film se ale zachoval a stal se jedinečným dokladem o průběhu Scottovy výpravy. 

 

Tady u nás Arktický festival docela táhne. Možná proto, že jsme od toho severu hodně daleko, je pro nás atraktivní a moc o něm nevíme. Ale jaký je o něj zájem tam?

Je to spíš tak, že v místech, kde jsme finančně neměli problém, což byl příklad Islandu, tak to lidi berou víceméně normálně a trochu s rezervou. Přijdou, ale neděje se to s takovým nadšením, protože ani organizátoři nemusí být nijak moc pro věc zapálení, když jsou finance. Je velký rozdíl, když je na druhé straně někdo, kdo musí peníze sehnat a udělat maximum pro propagaci a všechno kolem. A to se stalo právě loni v Norsku, kdy jsme neměli žádný grant. Zlanařili jsme všechny Čechy, kteří na severu Norska (v Tromsø a okolí) žijí, a ti nám neuvěřitelně pomohli. Bylo to pak velice spontánní a skvělé, všichni přišli, a s nimi i na ně navázaní Norové. Ale je jasné, že jsme nemohli čekat, že se tam někdo bude českou kulturou prvoplánově zabývat. 

 

Ale to je přece to samé, jako když ty nebo někdo další se tady zabýváte grónskou kulturou. Nebo sámskou. 

Já to tak úplně stejně nevidím. U nás se všechno dá zabalit do velkého balíku s názvem „Sever“, a ten táhne. Kdežto v severním Norsku, když českou kulturu zabalíš do balíčku „střední Evropa“, tak to netáhne (směje se). To pro ně není nic exotického. 

V Norsku se nám stala jedna zajímavá věc. Zahájili jsme výstavu Luboše Drtiny Sámské mýty a pověsti (pozor, neplést s těmi Grónskými, které ilustroval Martin Velíšek). Výstava je velice sofistikovaná. Autor – a já před ním hluboce smekám – si nastudoval sámské tradiční bubínky s kresbami a vytvořil svébytné ilustrace na půdorysu sámského bubínku s postavičkami, které vysvětlují děj. 

Narazili jsme ale na nepochopení některých místních Sámů, že je to zneužití jejich kulturního odkazu. Namítal jsem, že je to přece pozitivní a že je to normální způsob uměleckého vyjádření. Nakonec se to otočilo v náš prospěch, a postavil se za nás i jeden sámský literát. Oni totiž původní obyvatelé vůči norskému státu nemají v současné době úplně vyhlazený vztah, a my jsme se nechtěně dostali mezi dva mlýnské kameny. Spíš jsem si myslel, že v Městské knihovně v Tromsø budou pohoršeni některými obrázky Martina Velíška z té druhé výstavy, ale tam to dopadlo výborně. 

 

Jakou plánuješ festivalu budoucnost, kam dál?

Už mě několikrát oslovili kolegové z různých severských institucí, třeba z Estonska nebo Polska, ozvali se i z univerzity v Helsinkách, takže tam všude by se dalo spolupracovat. Příští festival bude asi zase v Česku, ale je taky možné, že pokud se objeví partneři, kteří získají finanční prostředky, tak to uděláme u nich.

 

Můžeme tu už ale vyvěsit pozvánku na 29. ledna do Městské knihovny v Praze na Mariánském náměstí, kde máš zajímavou akci. 

Bude tam od 19 hodin pořad České stopy v Arktidě o objevení země Františka Josefa – a to ke 150. výročí ukončení rakousko-uherské polární výpravy, kterou vedl teplický rodák Julius von Payer. Už předtím v časopise Vesmír vyjde 5. ledna velký článek, který jsem o tom napsal. Na programu pořadu bude i debata, já budu mluvit o Payerovi a pozval jsem tam Josefa Stemberka, našeho odborníka na neživou přírodu, a Josefa Elstera, který bude mluvit o živé přírodě v Arktidě, o bioprospekci a české vědecké stanici na Svalbardu. Bude tam i Zdeněk Žižka, který se účastnil plavby na plachetnici Bagatela k pobřeží země Františka Josefa v roce 2019. Zvu všechny čtenáře – pozvánka je na mém webu: https://zdeneklycka.cz/ceske-stopy-v-arktide/. 

 

Tak zdar a úspěch všem tvým arktickým aktivitám i v roce 2025! A díky za skvělý rozhovor.