Články a komentáře

<p>OPOČNO: Východočeské město s 3200 obyvateli se do povědomí dostalo především zásluhou renesančního zámku, ale v posledních letech čím dál víc také díky malíři Františku Kupkovi, který se zde 23. září 1871 narodil.<br /> Po 50 letech od první iniciativy byla na konci září letošního roku v Opočně slavnostně otevřena stálá expozice věnovaná tomuto zakladateli abstraktní malířské tvorby. Požádala jsem proto starostu města Štěpána Jelínka o odpovědi na otázky týkající se expozice samotné, ale i kultury v rodišti Františka Kupky obecně.</p> <p>V září letošního roku byla slavnostně otevřena stálá expozice malíře Františka Kupky a hudebního skladatele Luboše Sluky v Opočně. Co tomu předcházelo?</p> <p>K otevření stálé expozice v Opočně vedla poměrně dlouhá cesta, protože o Františku Kupkovi tady měla vzniknout stálá expozice už v r. 1962, kdy právě pan Sluka inicioval jednání s tehdejším ředitelem Národní galerie dr. Kotalíkem. Domluvili dokonce, že by v Opočně měla být stálá expozice originálů ze sbírek Národní galerie. Existoval souhlasný dopis ředitele Kotalíka, bohužel opočenští zastupitelé tuto možnost odmítli, neboť pro tehdejší režim nebyl František Kupka ten správný člověk a malíř, který by se měl prezentovat. To byl první pokus, kdy Opočno mohlo mít stálou expozici Františka Kupky. Druhý pokus je datován do r. 1989, do období ještě před revolucí, kdy se na zámku v Opočně sešlo několik známých osobností, byla vytipována místnost č. 130, kde měla vzniknout nejen expozice Františka Kupky, ale i slavných opočenských rodáků a hudebníků. Tehdy bylo sepsáno, že expozice vznikne, ale zřejmě ve víru listopadových událostí tato iniciativa zanikla.</p> <p>Takže do třetice všeho dobrého?</p> <p>Opočno si uvědomovalo, že František Kupka je jeho nejslavnější rodák. První začalo iniciovat zviditelnění Františka Kupky občanské sdružení Abakus v r. 2006. Najít a otevřít prostory pro stálou expozici se podařilo až v letošním roce. Cesta k realizaci byla ovšem poměrně složitá. Původně jsme chtěli, aby byla expozice umístěna v prostorách zámku, vytipovali jsme místnosti, jenže k realizaci bohužel nedošlo. Proto vznikla dohoda s paní hraběnkou Kristinou Colloredo Mansfeld na využití prostor bývalé knihovny. Domluvili jsme se, že nám za symbolické nájemné dlouhodobě tyto prostory pronajme, město zainvestuje stavební práce a paní hraběnka podlahy. Stavební práce začaly letos na jaře zhruba v březnu a na konci srpna bylo vše připraveno. Takže společnými silami se nám podařilo expozici otevřít.</p> <p>Jaké byly náklady?</p> <p>Náklady se pohybovaly ve výši 1 mil. Kč. Městu se podařilo získat půl milionu od Královéhradeckého kraje, což byla významná pomoc. Kraj si uvědomuje, že Kupka je jeho nejslavnější rodák a tak ho i prezentuje, přestože z kraje pochází Karel Čapek a jiné významné osobnosti.<br />
Na tento projekt se nám také podařilo získat finanční prostředky ve výši zhruba 300 tis. Kč i od sponzorů a město přispělo v řádech statisíců Kč. Opočno je malé město a takovouto akci by samo těžko ufinancovalo, takže opravdu patří velký dík jak kraji, tak mecenášům.</p> <p>Řekněte něco o expozici samotné</p> <p>Stálá expozice je věnována dvěma osobnostem – Františku Kupkovi a Luboši Slukovi. V expozici je vystaven životopis hudebního skladatele, hudební nástroje, na které začínal hrát, je tam jeho busta a některé partitury v originále, návštěvník má možnost poslechnout si také výběr z jeho vážné i filmové hudby. Část věnovaná Františku Kupkovi je obšírnější. Malíř se vystavuje lépe než hudební skladatel. Jsem hrdý na to, že se nám podařilo získat obrazy, které ač reprodukce, přesto mají obrovskou vypovídací hodnotu. Podařilo se nám navázat velmi dobré vztahy s Museem Kampa, Národní galerií a Vojenským historickým ústavem. Vystaveny jsou i obrázky z francouzského partnerského města Puteaux, kde malíř prožil největší část svého života. Najdete zde stěžejní díla; reprodukce jsou vybrány s důrazem na to, aby prezentovaly průřez Kupkovy tvorby.<br />
Součástí expozice je hodně věcí s vojenskou tematikou, neboť František Kupka jako český legionář navrhoval různé řády, uniformy, medaile. Expozice obsahuje jednu zvláštnost – řád – vyznamenání Zlaté lípy, což je jedno z nejvyšších resortních vyznamenání Ministerstva obrany. Návrh řádu pochází od Františka Kupky, ale k realizaci došlo až v r. 2008 na popud ministryně Parkanové, a jako prvnímu byl udělen Františku Kupkovi. Byl jsem ho osobně přebírat na Vítkově. Je to tedy zajímavost, neboť to, co si Kupka sám navrhl jako legionář, po mnoha desítkách let sám in memoriam dostal. </p> <p>S jakým ohlasem se setkalo otevření expozice?</p> <p>Na to, že se otvírala prakticky na konci září, kdy končí turistická sezóna, byl o expozici zájem. O tom svědčí i to, že jsme ze vstupného pokryli náklady na jednoho zaměstnance. Z tohoto pohledu se provoz zaplatil. Jsem přesvědčen, že do budoucna nebudeme mít problém s návštěvností. </p> <p>Jak chcete využít potenciál osobnosti Františka Kupky v budoucnu?</p> <p>Chtěli bychom pokračovat v besedách, které už byly kdysi zahájeny. Byla tady Ludmila Vachtová, kunsthistorička, která jediná napsala Kupkovu monografii. Letos se s velkým ohlasem setkalo udělení čestného občanství Medě Mládkové.<br />
Každý další rok bychom chtěli pozvat nějakou osobnost, která má vazbu na Františka Kupku. Existuje spousta lidí, kteří ho chtěli za minulého režimu prosadit. Ta jména známe – dr. Sůva – jenž v Opočně odhalil bustu na rodném domku malíře. Při té příležitosti zde byli profesoři z Francie, z galerií z celého světa – tehdy se psal r. 1971 a vše byla tak trochu ilegální činnost. Víme také o možnosti dalších výstav. Mohli bychom představit Kupku jako realistického malíře, i když se proslavil především abstrakcí.<br /> Rádi bychom také dočasně využili prostory expozice na dočasné výstavy jiných malířů známých jmen. Vždyť východní Čechy jsou jakýmsi podhoubím, odkud vzešla spousta známých osobností výtvarného umění. Náklady spojené s vystavením originálů jsou ale poměrně vysoké, takže by se jednalo o krátkodobé výstavy, a pak by se do prostor znovu vrátila expozice Kupky.</p> <p>František Kupka je tedy pro Opočno kapitola sama o sobě. Ale jak obecně podporujete kulturu ve městě?</p> <p>V Opočně máme nastavený poměrně zvláštní systém – nemáme žádný odbor kultury a tedy ani jeho vedoucího. Kulturu v gesci má místostarostka, která se této oblasti opravdu velmi věnuje. Když jsem před 6 lety nastoupil do funkce starosty, tak byl na městském úřadě odbor kultury, ale 90 % kultury ve městě připravovaly místní spolky a sdružení.<br />
My jsme se rozhodli jít jinou cestou. Podporujeme místní spolky a organizace, ať tady kulturu vytváří ony. Po počátečních obavách spolky převzaly organizaci některých akcí – dětský den, čarodějnice, akce kynologů – které jsou na bázi dobrovolnosti. Je to vždy o spolupráci a město pořadatelům na tuto činnost přispívá.<br />
V Opočně máme akce, které mají velkou tradici a úspěšně se pořádají mnoho let, např. Opočno hudební, Porcinkule (pouť známá široko daleko), Mikuláš, kterého se každoročně zúčastní 5 – 7 tis. lidí, pak jsou další akce pořádané ve spolupráci – například setkání sokolníků. Dále se zde konají různé jednorázové výstavy a koncerty, nebo akce směrované k různým výročím. </p> <p>Jaké prostředky z rozpočtu jsou určeny pro oblast kultury?</p> <p>Na kulturu vyčleňuje město ročně zhruba 0,5 mil, Kč. Nechceme rozpočet více zatěžovat, protože spousta lidí je toho názoru, že je sice pěkná beseda s Medou Mládkovou, ale jim vadí rozbité chodníky a cesty. Můj názor je ale takový, že Opočno nebude nikdy žít z průmyslu, ale naopak z cestovního ruchu. Musíme umět nabídnout něco zajímavého, co jinde není.<br />
Na kulturních akcích se finančně pravidelně podílejí mecenáši nebo moderně sponzoři, kteří nám pomáhají uskutečnit opravdu velké akce, mezi něž určitě patří i otevření stálé expozice nebo udělení čestného občanství paní Medě Mládkové. </p> <p>V této oblasti bychom opravdu rádi získali stálé partnery na velké akce. Město dává tedy prostředky na činnost spolků a sdružení. Zvláštní prostředky, zahrnuté v částce 0,5 mil. Kč, jsou vyčleněny na Mikuláše v Opočně, což je dnes už akce neregionální.</p> <p> Město samozřejmě ze svého rozpočtu také financuje provoz kulturních zařízení – knihovny, stálé expozice, informačního centra, Kodymova národního domu, to jsou další prostředky plynoucí do oblasti kultury. </p> <p>Máte nějakou koncepci do budoucna?</p> <p>Díky Františku Kupkovi bychom v příštím roce chtěli pokračovat v akcích věnovaných slavným rodákům, protože v Opočně máme ulici Kodymovu, Pitkovu, Skuherského, ale naprostá většina lidí neví, že to byli významní rodáci a významné osobnosti, které ovlivnily chod města nebo jeho směřování. V příštím roce bychom chtěli pokračovat v představení dalších. Po Kupkovi a Slukovi bychom chtěli připomenout sedm dalších významných osobností. Budou to lidé, kteří se sice nenarodili v Opočně, ale významnou měrou zviditelnili nebo ovlivnili město. Takže chceme i s tímto pracovat, aby si lidé uvědomovali odkaz historie.<br />
Byl bych opravdu rád, kdyby se Opočno dostalo do takových kolejí, v jakých bylo před válkou, o nichž se dočítám z historických pramenů, kdy se sem sjížděli významní hudebníci a skladatelé. Své nejlepší obrazy zde vytvořil také malíř Fišárek, který se zde ukrýval. Snažíme se občany města přesvědčit, že právě na takových osobnostech je třeba do budoucna stavět a z jejich potenciálu těžit.</p>

<p>LIBEREC: Chlév, jeskyně nebo třeba i vinařský sklep mohou znázornit rodiště Ježíše Krista, jehož domovem byl Betlém, i když Josef i Marie pocházeli z Nazareta. Po staletí se snaží lidé onu biblickou příhodu ztvárnit jako ideální rodinu, obdivovanou pastýři, řemeslníky, kupci i králi. Vytvářejí symbolické znázornění domova, kde nechybí matka, otec a děťátko.</p> <p>Kolem nich přátelé, ale i cizí lidé, kteří mají radost, že se narodil člověk. Téma svaté rodiny se snaží v období vánočních svátků připomenout jednak kostely, kde určitě lze najít jesličky; dějství narození Krista má každý kostel i v nejmenší vesničce. Vystavují se od svátku Krista Krále obvykle do Tří králů.<br />
Nedávno vyšla kniha Aleny Kortanové Skleněné betlémy, v žitavském muzeu vystavovali vloni betlémy z Králík na Moravě, pravidelné výstavy pořádají v Schirgiswalde. Betlémskými motivy se letos chlubí i jablonecké muzeum />
Liberecké Severočeské muzeum zvolilo k výstavě papírové betlémy a částečně vyřezávané ze dřeva. „Nám, nám, narodil se“ je název letošní liberecké výstavy betlémů kurátorky a tvůrkyně Bohunky Krámské. V depozitářích by se našlo množství figurek k sestavení betléma. Tentokrát dokázalo muzeum ukázat krásu papírových motivů, i když největší, původně pohyblivý betlém Josefa Baslera z Nové Vsi je kombinací řezby, malby a přírodní dekorace. V muzeu jeho úctyhodná šíře pěti metrů a množstvím dějů působí monumentálně. Betlémů je šestnáct, ale ve vitrínách najde návštěvník i jednotlivé figurky, celkem jich je možno zhlédnout více jak půl tisícovky.<br />
Betlémy jsou v mnoha rodinách a v nejrůznějším provedení. Liberecko je velkou betlemářskou krajinou. Tvorba betlémů a jejich četnost byla ovlivněna materiálem, kterým se každý kraj pochlubit nemůže. Vedle běžných papírových figur a staveb to byla možnost výběru dřeva, vhodného pro stavbu a širokou lidovou tvořivost. Sklo však je zcela jiným materiálem. K vynikajícím malířům a tvůrcům betlémů patřil Jakob Ginzel, ale byli to i obyčejní lidé, kteří tvořili krásu dokumentující lidské vztahy a znázorňující lásku k domovu nebo onu odvěkou duchovní hodnotu rodiny.<br />
Kdo navštíví liberecké muzeum uvidí jen malou část bohatství, které tady lidé tvořili a tvoří dodnes. Vyřezávají z překližky figurky a polepují je tištěnými obrázky, foukají ze skla či vyřezávají ze dřeva.<br />
K Vánocům patří stromek, dárky a betlém, především ale symboly rodiny, lásky a míru. Nádherné písně a hudba spolu s uměleckým ztvárněním ducha rodiny vytvářejí dohromady ono kouzelné ovzduší koncem každého roku.</p>

<p>HRADEC KRÁLOVÉ: Mnozí z vás už jistě slyšeli o canisterapii, hipoterapii nebo muzikoterapii, ale donesly se k vám už informace o pohádkoterapii? Je to nová metoda psychoterapie, která má pomoci dítěti s jeho problémy prostřednictvím fantazijního světa pohádek. Pohádkoterapie je vlastně odnoží biblioterapie, což je psychoterapeutická metoda zaměřená na léčbu knihou.</p> <p>Terapii knihou si může naordinovat každý, kdo se dostal do tíživé životní situace, v níž si sám neví rady nebo jen hledá útěchu, porozumění či touží pomoci svým blízkým. Je možné vybírat jak ze všech literárních žánrů beletristických (pohádky, příběhy, romány…), tak populárně naučných (příručky, monografie, eseje…), i z titulů na pomezí těchto žánrů (úvahy, rozhovory, autobiografie) a poezie. O výběru té správné knihy nerozhoduje žánr, ale důležitým kritériem je téma knihy, které by mělo korespondovat s problémem čtenáře. Kniha by měla na čtenáře působit jako terapeut slova.<br />
Pohádkoterapie je hlavně určená pro děti předškolního i školního věku. Snad každé dítě je ve svém životě vystavováno problémům a situacím, se kterými si samo neumí poradit a které jej stresují, ať se jedná o změnu bydliště a s tím spojené hledání nových přátel, sourozenecké spory, nemoc, rozvod rodičů apod. Jde o situace, které s sebou přinášejí bolestné zkušenosti, a které mohou narušit vývoj osobnosti dítěte.<br />
Pohádkoterapie pomáhá dítěti s jeho problémy prostřednictvím literárního žánru, který je dětem nejbližší, tedy prostřednictvím pohádky. V pohádkách se mísí reálný svět se světem fantazie a společně vytvářejí skutečnost, která je pro dítě srozumitelná. Cílem pohádek je pobavení a poučení posluchače či čtenáře. Pohádky napomáhají jak rozvoji fantazie, tak i utváření vlastních názorů a postojů. Četba té správné pohádky může dítěti výrazně pomoci – ulehčit a ulevit mu od bolesti, zbavit jej úzkosti a strachu. Díky pohádkám se problematické situace mění v situace obyčejné, které dítě dokáže dobře zvládnout.<br />
Pohádka jako terapeutický prostředek je výtvor, který podporuje rozvoj osobnosti dítěte. Charakteristickým znakem všech terapeutických pohádek je obtížná situace pohádkového hrdiny. Jeho strach a obavy mu pomáhají řešit vedlejší pohádkové postavy a napomáhá tomu také vývoj událostí. Hrdina postupně vítězí nad zlem i nad svou úzkostí z něho.<br />
Všechny terapeutické pohádky obsahují určité stálé prvky, tj. hlavní téma, hlavního hrdinu, další pohádkové postavy a pozadí vyprávění. Hrdina vyprávění prožívá emočně obtížné situace, na které reaguje strachem až úzkostí. Ve vyprávění je popsán druh jeho pocitů. Hlavním hrdinou je dítě nebo malé zvířátko, s nímž by se mohl malý pacient ztotožnit. Hrdina si poradí se všemi nastalými obtížnými situacemi s pomocí dalších pohádkových postav, které mu umožňují dosáhnout úspěchu a pozitivně myslet v náročných situacích. Nakonec hrdina začíná vnímat sám sebe pozitivně.<br />
Terapeutické pohádky je třeba využívat tehdy, když se dítě nachází v situaci, která v něm vyvolává úzkost. Prostřednictvím pohádkových příběhů se dítě učí pozitivnímu pohledu na situace, které v něm vyvolaly úzkost. Pohádka, která se dotýká konkrétních problémů dítěte, mu pomáhá vypořádat se s prožitou zkušeností, s nezvládnutými emocemi a dovoluje mu připisovat jim odpovídající význam, a tak úzkost odstranit, nebo alespoň snížit.<br />
S pomocí pohádek se dítě učí pravidlům, která vládnou ve skutečném světě, a seznamuje se s různými modely chování. Pohádky umožňují dítěti prožívat s hrdinou stále nové a nové příhody a emoce. Proto je přínosné, ovšem ne podmínkou, když je pohádkový hrdina přiměřeného věku a zažívá podobné problémy jako dítě ve skutečném životě. To se pak s hrdinou snadněji ztotožní. Například pokud dítě čeká nějaká operace, je dobré najít takovou pohádku či příběh, kde hrdina je v nemocnici a zažívá tam nějaké hezké dobrodružství. Takováto pohádka připraví dítě na neznámé prostředí a pomůže mu z něj překonat strach. Největším přínosem pohádek je právě to, že ukazují, jak překonat hrozivé situace. V pohádkách vždy zvítězí dobro. Šťastný konec poskytuje dítěti, které se cítilo být hrdinou nebo účastníkem příběhů, příjemný pocit úspěchu.<br /> Biblioterapeut nemůže být každý z nás. Biblioterapeut by měl být vnitřně stabilní, umět se vcítit do druhé osoby, být odolný proti psychickému zatížení, zajímat se o mezilidské vztahy. Musí být obohacen informacemi z oblasti literatury a musí sledovat, jaká literatura vychází na danou problematiku, vědět, jak ji uplatnit v terapii.<br />
Například v Knihovně města Hradce Králové pracuje dětská metodička Bc. Markéta Poživilová, která spolu se svými kolegy pořádá besedy s dětmi a pomáhá jim s jejich problémy právě pomocí pohádkových příběhů. Paní Poživilová ráda pomůže s výběrem správné knihy pro vaši malou ratolest a poradí vám, jak s publikací správně pracovat.</p> <p>Kontakt: Bc. Markéta Poživilová, dětská metodika<br />
telefon 495 075 017, 601 576 800<br />
e-mail pozivilova@knihovnahk.cz</p>

<p>MILETÍN: Během minulého prodlouženého víkendu se ve dnech 23. – 25. listopadu 2012 uskutečnila 10. Národní přehlídka seniorského divadla v Miletíně na Královéhradecku. Byla příjemným setkáním osmi amatérských divadelních souborů, které jsou z 50 procent složené z divadelníků starších 55 let.</p> <p>Přehlídku zahájil v pátek 23. 11. odpoledne místní divadelní spolek Erben s inscenací hry Jaroslava Koloděje „Dědeček aneb Musíme tam všichni…“ zaobírající se komediální formou problematikou aktivního stárnutí a vztahy dětí, rodičů a prarodičů. Divadelní soubor Domu kultury z Krupky se představil se zdařilou inscenací náročné textové předlohy – hry Václava Havla „Odcházení“. </p> <p> Sobotní přehlídkový program otevřelo Adivadlo z Havlíčkova Brodu svou inscenací hry Pauly Vogel „Nejstarší řemeslo“ pojednávající o existenci služebnic lásky na sklonku života. Havlíčkobrodští přijeli do Miletína narychlo, aby zacelili programový výpadek, který nastal odřeknutím účasti souboru Vojan z Libice nad Cidlinou z důvodů závažné zdravotní situace členky souboru. Libičtí měli dle původního programu uvést inscenaci hry Vladimíra Zajíce „Poslední mise“, která je věnována osudům sv. Vojtěcha, jedné z nejvýznamnějších postav slavníkovské Libice.</p> <p> Sobotní program pokračoval autorským kabaretem Jiřího Cinkeise „Mlč. A když mluvíš, nežvaň!“ v provedení souboru Kocábka Chocerady, jenž je kritickým pohledem na konání mocných a neuvadající blbost všeho druhu. Kuriózní a velice zábavnou podívanou zprostředkoval Ženský amatérský spolek z jihočeské Homole parafrází Foglarových „Rychlých šípů“, transformovaných režisérkou Stanislavou Kočvarovou do ryze dívčího prostředí a nazvanou „Rychlé šipky“. Vrcholem přehlídkového dne se stalo přestavení souboru Vojan z Hrádku nad Nisou, které uvedlo inscenaci hry Joa DiPietra „Potichu to neumím, jsem vášnivej aneb Famílie“. Hra řeší, v zpola komediální a zpola vážné poloze, otázky soužití generace prarodičů a vnoučat a oprávněnosti rozhodnout se pro vlastní životní cestu.</p> <p> V neděli 25. 11. dopoledne vystoupil divadelní spolek Proměna o.s. REMEDIUM Praha s inscenací „Voď vás Pánbů!“, vytvořenou kolektivem souboru na motivy aktovek Ladislava Stroupežnického a filmu Otakara Vávry „Cech panen kutnohorských“. Desetičlennému hereckému kolektivu bude příští rok v součtu 777 let, byl tedy jednoznačně souborem s nejstarším věkovým průměrem a jako jediný bez výjimky seniorský. Látku, kterou si k inscenování zvolil, by sotva mohl zpracovat bez toho, aby nalezl nosný inscenační princip, umožňující značnou míru nadsázky. Dlužno podotknout, že na to šel chytře a připravil podívanou, která více než potěšila.</p> <p> Závěr přehlídky patřil Divadlu Na tahu z Červeného Kostelce a jeho inscenaci hry Josefa Berana „Aut“, která se zaobírá tematikou soužití rodiny poznamenané postižením jedné z dcer autismem a právem autistické dívky žít co nejplnohodnotnější život navzdory svému handicapu.</p> <p> Vždy po dvou odehraných představeních se konala tzv. Povídání o viděném. Tentokrát nikoliv formou obligátních rozborových a hodnotících seminářů, ale prostřednictvím otevřené rozpravy členů hrajících divadelních souborů a lektorského sboru. Rozpravu zahájil vždy někdo z pověřených vystupujících souborů s vyjádřením toho, co bylo na představení zajímavé, hodné ocenění, co zaujalo v pozitivním smyslu slova. V druhé řadě pak byly pokládány otázky týkající se problematických stránek inscenace, neporozumění atp. K takto zahájené rozpravě se přidávali další divadelníci z auditoria tvořeného členy na přehlídce hrajících i nehrajících souborů.<br />
Až poté se ujímali slova členové lektorského týmu, který tvořili prof. PhDr. Jan Císař, CSc., prof. Mgr. František Laurin a PhDr. Milan Strotzer, který celou rozpravu moderoval. Takto zvolená forma Povídání o viděném způsobila bezprostřední zapojení četného auditoria a vstřícnou atmosféru, aniž by byly reflexe představení ochuzeny o odborné pojmenování pozitivních a sporných stránek inscenací.</p> <p>O vstřícnou a pohodovou atmosféru celé přehlídky se postaralo město Miletín a kolektiv domácího divadelního souboru Erben v čele s Mgr. Radkem Fleglem, na němž ležela tíha organizace přehlídky. Soubor Erben vytvořil příjemné, jak v tzv. Sousedském domě, kde se konala představení, tak v dalším městském objektu v těsném sousedství Sousedského domu, kde byl k dispozici příjemný prostor pro diskuse.<br />
Nechyběla přehledná programová brožura přehlídky a další informativní materiály určené účastníkům přehlídky. O každý ze zúčastněných souborů se staraly pečovatelky z řad miletínského divadelního kolektivu, které se rovněž ujaly přivítání souborů, předání pozorností a uvedení jejich představení.<br />
Miletínští připravili i jakousi obrazovou znělku přehlídky, jejíž projekce uvozovala jednotlivá představení. Známou melodii doprovázející znělku si pobrukovalo publikum s každým dalším představením hlasitěji a hlasitěji.</p> <p> Přehlídku zahájil a také zakončil starosta města Miletín Bc. Miroslav Nosek, který také předal při slavnostním zakončení přehlídky čestná uznání a diplomy, udělené lektorským sborem alias odbornou porotou za nejlepší předvedené výkony – viz Výsledková listina v příloze.<br />
Odborná porota využila svého práva doporučit inscenaci k účasti na Jiráskově Hronově, festivalu amatérského divadla 2013. Doporučila Divadelní soubor Vojan z Hrádku nad Nisou s inscenací hry Joea DiPietra Potichu to neumím, jsem vášnivej aneb Famílie.</p> <p> 10. Národní přehlídku seniorského divadla pořádal Divadelní soubor Erben o.s. Miletín s podporou města Miletín a ve spolupráci s NIPOS-ARTAMA Praha.<br />
Finančně přehlídku podpořily Ministerstvo kultury ČR, Královéhradecký kraj, Město Miletín a šest sponzorů z místa a okolí.</p>

<p>VELTRUSY: Amerika, rakovice, konopina anebo madlovka – pod těmito poetickými názvy se skrývají odrůdy vrb vhodných ke košíkářskému zpracování. Právě košíkářství patří mezi nejstarší řemesla a rozvíjelo se tam, kde byl vhodný materiál – proutí. Zuzana Tilajcsiková z Veltrus si před lety vybrala toto řemeslo jako své povolání a v roce 2011 získala od Ministerstva kultury čestný titul Nositel tradice lidových řemesel v oboru tradiční košíkářství.</p> <p>Košíkářství má v Mělníku tradici</p> <p>Možnost pěstovat potřebný materiál přispěl k rozvoji košíkářského řemesla na několika místech v Čechách i na Moravě. V roce 1899 byla v Mělníku založena Odborná košíkářská škola, první na území Čech. V polovině minulého století na tuto tradici navázalo Košíkářské družstvo v Mělníku, které soustředilo mistry v pletení z proutí, kteří předávali své zkušenosti mladým zájemcům o toto řemeslo. V roce 1963 se otevřel učební obor pletař nábytku – košíkář. Učiliště navštěvovala i Zuzana Tilajcsiková a po jeho absolvování pracovala v mělnickém Košíkářském družstvu, později v nástupnické soukromé firmě zaměřené na výrobu vyplétaného nábytku. Od roku 1997 si založila vlastní košíkářskou živnost a věnuje se zejména tvorbě tradičních košíkářských výrobků z vrbového proutí. </p> <p>Základ úspěchu je kvalitní proutí</p> <p>„Materiál si nechávám pěstovat od farmářů na několika místech v Čechách. Dodávám jim sadbu čtyř odrůd a vlivem různé půdy je jejich barva od každého dodavatele jiná. Sadbu prodávám i jiným zájemcům, kteří mají zájem o pletení z proutí,“ vysvětluje nositelka titulu a dodává: „Proutí se sklízí v zimě. Nařeže se, sváže do otepí a pak se dál upravuje mízováním nebo vařením. Další možností je sušení pro následnou výrobu hospodářských košů. U mízovaní se namočí pruty do vody a počká se, až vyrazí míza a pruty obrazí mladými lístečky. Kůra se pak naruší a nastává loupání. Tato práce se musí dělat jen tehdy, pokud svítí sluníčko, které takto upravené proutí vybělí. Mízované proutí má skoro bílou barvu. Vaření proutí je možné provádět těsně po sklizni, nebo i později. Var trvá 8 až 16 hodin, tedy do doby, než se kůra dá oloupat a proutí má po této úpravě barvu dohněda. Mízované i loupané proutí se po vaření dá při správném uskladnění uchovávat prakticky neomezeně dlouho. S přípravou proutí mi pomáhá moje dcera.“</p> <p>Pestrý sortiment výrobků</p> <p>Mělník a košíkářství vešly do širokého povědomí především novým typem košíkářského výrobku – jde o košiny dětských kočárků. Zatímco z loupaného proutí se vyrábí hlavně předměty do interiéru, neloupané proutí najdeme na různých druzích hospodářských košů nebo nůší. Pod rukama Zuzany Tilajcsikové vznikají zejména hospodářské koše ze zeleného, neloupaného proutí, které si stále uchovávají svoji vůni. Díky použitým různým odrůdám proutí se na košíku střídá zelená, hnědá a žlutá barva. „Pro filmové účely jsem vytvořila klece na ptáky. Pro kastelána nelahozeveského zámku jsem upletla past pro návnadu používanou při honu na lišku. V poslední době je velký zájem o různé tvary a velikosti nůší, ale i ošatek na vykládání zboží. K jejich výrobě jsem se inspirovala na fotografiích starých pražských trhů, kdy trhovkyně přinášely své zboží v nůších, a poté je vykládaly na různě veliké ošatky. Ošatky se využívají i v kamenných obchodech, vrátily se i další téměř zapomenuté košíkářské výrobky – košíky na ukládání zboží na pultech. Užití některých tvarů košíků se během doby změnilo – nízké košíky se dříve používaly na sadbu, nyní slouží ke grilování. Objevili se i zájemci o koše na miminka – mohou být na kolečkách, nebo nahoře se čtyřmi uchy, které se využívají k zavěšení na trám v chalupě. Vyrábím i kulaté košíky s víky – jejich uplatnění se zejména v Holandsku, kde slouží na ukládání vajec. Oválné nízké koše se používají na ručníky do koupelny, jako pelíšek pro kočku – možností využití je mnoho. Své zákazníky mají i různé podnosy, opletené demižony, koše na prádlo nebo kukaně pro slepice. Vyplétala jsem i kovové kostry židlí, původních tonetek, které si přivezl jejich majitel až z Francie. Pro pražskou restauraci jsem vypletené židle restaurovala.<br />
Na základě objednávky vyrábím různé koše na míru, tělo rytíře pro dětské hry nebo soutěže, ale třeba i houpacího koně. Inspirací pro mne je proutěné zboží vyobrazené na starých obrazech. Nedávno se mi podařilo získat z Moravy formy na košíky zvané gondola, které byly velkou módou v 70. letech minulého století. Moje výrobky z proutí nejsou lakované a tak se dají i umývat“, říká nositelka titulu, která se věnuje také restaurování a opravám nábytkových výpletů. Zájem o předměty z přírodního materiálu se rozšířil i na vybavení zahrad – jde o paravany, ale třeba i košík na zakrytí čerpadla u bazénu, pletené stolky atd. </p> <p>Zájem o řemeslo roste</p> <p>Pletení košíkářského zboží jezdí Zuzana Tilajcsiková předvádět do skanzenů, na hrady a zámky nebo na různé řemeslnické trhy: //„Právě na jednom z nich jsem se setkala asi s dvanáctiletým chlapcem, který si zboží dlouho prohlížel a odpoledne se vrátil s maminkou. Doma vyprázdnil svoji pokladničku, a přišel si koupit nůši, aby v ní mohl nosit seno na krmení koní.“<br />
Nositelka tradice učí řemeslo i jednotlivé zájemce, kteří už ovládají základní dovednosti a chtějí se zdokonalit, ale také lektory. Rozjednánu má spolupráci se školou v Praze – dříve se zde vyučovalo košíkářství a nyní chce škola tuto výuku obnovit. Techniku pletení z proutí ovládá i její dcera, pro kterou to však není hlavní zaměstnání, ale koníček.</p>

<p>ČR: Osudy jednotlivců jsou často ovlivněny osudy a směřováním celé společnosti. Holocaust, uchopení moci komunisty, socialismus. Často se na pozadí těchto zvěrstev odehrávaly sta tisíce, respektive miliony osudů jednotlivých lidí, kteří měli, stejně jako my v současnosti, své přání, touhy, cíle i sny. Často nenaplněné.</p> <p>V této souvislosti může srdce českého o společnosti i historii zajímajícího se čtenáře zaplesat vždy, když se jednou za čas může dostat k dílu, které mu alespoň letmo poodkryje roušku tajemství některého z osudů, jež právě těchto několik historických mezníků zasáhlo.</p> <p>Viewegh a Pawlovská. Ne!</p> <p>Kromě řady odborných historických a politologických publikací se v podmínkách české kultury a literatury můžeme setkat s krásnou literaturou „par excellance“: Viwegh, Hercíková, Obermannová, Pawlovská. O to více potěší, když se na pultech českých knihkupectví objeví dílko zcela jiného kalibru. Právě takovým je kniha Medaile za ztraceného boha, kterou napsala nevidomá Anna Markowitz (původním jménem Olga Štěpánová).<br />
Více, či minimálně stejně jako obsah knihy, která se na pozadí historických událostí a převratů 20. století věnuje jedinému lidskému příběhu dívky, jež během války zjišťuje, že má bratra v SSSR, s nímž si dlouhá léta pouze dopisuje, než jí je zakázán jakýkoliv styk, zaujme ale příběh samotné autorky.</p> <p>Převraty a slepota. Přesto se nevzdala</p> <p>Anna Markowitz se narodila krátce po válce v Ostravě, příběh románové Erny tak lehce kopíruje příběh autorky samotné. Autorka rozhodně neměla na růžích ustláno. Kromě historických a politických událostí, které její život fatálně ovlivnily, jí osud přichystal i další zkoušku. Ztrátu zraku, o který přišla už ve třiceti letech. Štěpánová/Markowitz ale na život nerezignovala a rozhodla se nastoupit na dráhu koncertní pěvkyně. Nahrála řadu písní české i zahraniční literatury, pracuje také jako hudební pedagog a muzikoterapeut.<br />
Setkání s ženou, která ve svých románech nezapře citlivost a nezáludný smysl pro neobyčejnou poetiku všedního dne, je skutečným zážitkem. Těm, kdo neměli možnost promluvit s autorkou a zpěvačkou v říjnu během autorského čtení její knihy v pražském divadle Na Prádle, kde část jejího díla s dojetím přednesl třeba herec Alfréd Strejček, nelze než doporučit, aby se s výjimečnou ženou setkaly alespoň skrz stránky její knihy. Kromě románu Medaile za ztraceného boha vydala třeba i povídkový soubor Místo, které zvoní, nebo román Poslední závoj ne, Salomé.</p>

<p>OSTRAVA: Setkání s dramaturgyní Národního divadla moravskoslezského divadla Ostrava Klárou Špičkovou mne bavilo. Tahle mladá dáma je nejen chytrá a sečtělá, ale rovněž i vtipná a zábavná, což dokládá závěr našeho rozhovoru. Dost možná za to může i úspěch, který v poslední době sklízí inscenace Balada pro banditu a Jak důležité je mít Filipa, na nichž se podílela.</p> <p>Inscenace Jak důležité je mít Filipa má u diváků úspěch. Čemu všemu tento úspěch přikládáte?</p> <p>Především práci režiséra, kterému se podařilo převést tento nelehký žánr na jeviště a práci herců. Pracovali velmi intenzivně, ono zkoušení komedie není žádná sranda! Šli do toho se stejnou vervou a trpělivostí jako do zkoušení Čechova nebo shakespearovské tragédie! </p> <p>Práce dramaturga je zřejmě poměrně rozsáhlejší a ne všichni o tom něco vědí. Co tedy všechno patří k vaší práci? Dramaturg, to je taky ten, kdo škrtá v textu, mluví do výběru herců, asistuje režisérovi… Je to tak, anebo jsem na něco zapomněl? </p> <p>Dramaturg hledá hry, někdy i režiséry. Pracuji s překlady. Chystám s režisérem výklad hry – budeme to hrát v současnosti nebo ne, zdůrazníme tyhle dějové momenty, anebo jiné. Z toho vychází úprava dialogů, činoherní dramaturg musí umět psát. Uvádím první čtené zkoušky, snažím se tzv. „nakopnout herce“ v tom, proč je inscenování zrovna tohoto textu smysluplné. Jsem šťastná, když mi „na čtené“ nikdo neusne a snažím se herce zaujmout. Když jsem párkrát suplovala ve škole za mámu češtinu a výtvarnou výchovu, přišlo mi to velmi podobné. Vstoupila jsem do lví arény a jednala se třídou jako s našimi herci a fungovalo to. Tím chci říct, že jsem s dětmi jednala jako s dospělými, které chci nadchnout pro věc a ne to, že naši herci jsou děti, i když…<br />
Jestli si někdo myslí, že jako dramaturg jste schovaný a v bezpečí někde v archívu, mýlí se. Jste první hromosvod v divadle. Za úspěch může vždy režisér, za neúspěch dramaturg, ale nestěžuji si, ha ha… Píšete články do tisku, poskytujete rozhovory – například debatujeme s diváky v Librexu, máme vstupy do rozhlasu nebo do televize. Aktivně připomínkujeme vznikající inscenaci před herci a režisérem během zkoušení. Píšeme program k představení, v němž někdy divák teprve pochopí, o čem jsme to vlastně hráli, což je v tom nejhorším případě! A pak už jen jdu na premiéru, sedím celá zkoprnělá nebo nečekaně zmáčknu stehno svého souseda, když se na jevišti děje něco neočekávaného. V tu chvíli vnímám jen herce, tímto se mému přísedícímu zpětně omlouvám. Snažím se být krásná a společenská před lidmi, ale to je maska. Až v klubu se mi z obličeje vytrácí křeč a konečně si vychutnávám ani ne tak úspěch nebo neúspěch, ale prázdnotu, které se kolem náhle rozevírá. Jenže v tu chvíli už chystáte něco dalšího a celý maraton, lépe řečeno „stoupání na horu“ začíná znovu. </p> <p>Dramaturg, to je ale taky někdy hledač hereckých talentů. Vím o vašich objevech jako jsou Igor Orozovič, Jan Hájek…</p> <p>To je pravda, na to jsem pyšná. Na potenciálního Hamleta jsem vzala Juraje Deáka a další lidi z vedení činohry do Brna na Kabaret „Šu šu šu“ do Polárky. Honza tenkrát vylezl na jeviště v potápěčských brýlích a zpíval koktavý song „Žabá vyletěla komínééém“, pak předvedl „Teorii smíchu“ a počítal do sta, a šéf činohry mě málem zabil. Naštěstí mi věřil, Hamleta mu dal a nikdy nelitoval. Igora jsem viděla poprvé v Divadle Na prádle v Praze. Málem jsem tam nešla, měla jsem chřipku, byla unavená ze VŠEHO divadla. Ačkoliv inscenace byla, no řekněme „velmi podivná“, spatřila jsem po jevišti chodit našeho budoucího Oidipa, Amadea… Tehdejší šéf Pavel Šimák to podobně neviděl, přesto jsem Igorovi soukromě zavolala, ať kouká přijet na konkurs. A Igor ho vyhrál! Objevit talent je zásadní pro práci režie i dramaturgie. </p> <p>Na čem teď děláte a na co se těšíte?</p> <p>Můj velký inspirátor, učitel a člověk, který mě přivedl k divadlu, Karel Tománek, mi radil, že pouze s jednou inscenací ročně mohu tzv. „porodit dítě.“ Že víckrát to ani nejde. Protože na rozdíl od Karla nemám rodinu, těším se tuto sezónu na porod několika „dětí“, i když každé bude mít jiného tatínka. Nejdřív čekám s Januszem Klimszou malého boxera (Slož mě něžně), potom si odskočím do plzeňské „porodnice“, kde přivedu na svět pěkného „pancharta“ (Je třeba zabít Sekala), dále jsem v očekávání s Peterem Gáborem – vybrali jsme si z banky nejchytřejší spermii všech dob (Williama Shakespeara). A pak se mi neuleví. Naopak. Čeká mě nejdrsnější a přitom nejpoetičtější porod dvojčat – opět s Januszem. Těhotenství je rizikové už od začátku. Janusz mi totiž vyhrožuje, že první dítě se bude jmenovat Tristan a ne Isolda. Nevím, na co naráží, snad ne na dramaturgicko-režijní výklad?</p>

<p>ŠTRAMBERK: Ti, kdo navštíví malebné městečko Štramberk, zpravidla pro řadu zdejších pozoruhodností opomenou na jednu z dalších krajových kulturních dominant této tzv. Lašské brány Beskyd. Není se ani čemu divit, jelikož ještě donedávna ona význačná avšak nenápadná sakrální památka postupně pozbývala svého reprezentačního vzezření, o její přístupnosti ani nemluvě.</p> <p>Kostel sv. Kateřiny, který stojí mezi Štramberkem a obcí Rybí, zažil v poslední době svou radikální obrodu; ta však byla naléhavá, přestože určitá renovace proběhla již počátkem padesátých let minulého století. Dřevěná stavba je jednou z posledních připomínek zaniklé osady Tamovice a některé její konstrukční prvky jsou svým stářím ojedinělé. Přes řadu přestaveb v celé své historii si tento kostelík zachoval některé původní gotické prvky, které se tu snoubí s lidovým architektonickým tvaroslovím. Ačkoli úsudky o jeho románských základech jsou prozatím jen domněnkou, s určitostí můžeme říci, že původ některých částí této stavby sahá až do poloviny 15. století. Toto překvapivé zjištění bylo doloženo odbornou expertízou, která byla provedena v roce 2009.<br />
Nynější renovace byla rozsáhlejšího charakteru a zahrnovala opravu jak celkové vnější části, tak i interiéru. Komplexní úpravou prošlo i okolí svatostánku, které je vymezeno obklopujícím pitoreskním hřbitůvkem. Radikální zásahy uvnitř kostela však měly další a předem neočekávaný přínos. Pod dlažbou chrámové lodi bylo v průběhu její opravy odkryto dávné středověké pohřebiště. Tato až do 18. století běžná forma umísťování tělesných ostatků, která představovala privilegium místních honorací, však přeci jen vykazuje jisté známky archaičtějšího způsobu pochovávání. Kosterní nález dávných zemřelých, mezi nimiž dominují nezletilí, tedy podporuje domněnky o starobylosti tohoto místa a o jeho historickém významu. Právě díky důkladné rekonstrukci kostela mohl být až nyní proveden takto rozsáhlý záchranný archeologický průzkum, který probíhal pod vedením Národního památkového ústavu v Ostravě. Tento počin tak zprostředkovaně přispívá i k bližšímu poznání některých stránek života předků zdejších obyvatel, ale i širšího regionu. Kostnice, která byla z objevených pozůstatků vytvořena, bude totiž předmětem dalšího exaktního zkoumání, o jehož výsledcích budou zdejší návštěvníci v budoucnu rovněž informováni.<br />
Revitalizaci filiálního kostela sv. Kateřiny, která trvala dva roky, zadala Římskokatolická farnost ve Štramberku, přičemž uskutečněné práce byly prováděny tradičními řemeslnými technologiemi s respektem ke specifikům obnovované památky. Právě tento přístup je příslibem zachování osobitých vlastností a funkčních projevů, jaké vykazuje každá podobná stavba. V rámci výměny střešní krytiny byl proto využit tradiční štípaný smrkový šindel, při restaurování fasády pak bylo použito klasické vápenné omítky a jejích nátěrů; úprav se dočkal také chrámový oltář a zdejší varhany. Tato zevrubná udržovací akce, která zahrnovala opravu střechy, krovu, fasády a oken, dveří, mříží, včetně odvodnění a oplocení areálu, si vyžádala 4,8 milionů korun; přičemž 92,5% této částky bylo pokryto dotací Evropské unie.<br />
Kostel sv. Kateřiny je pro veřejnost otevřen od začátku července tohoto roku, ale oficiální otevření proběhlo až o dva měsíce později spolu se slavnostní mší svatou, kterou sloužil biskup ostravsko-opavské diecéze František Václav Lobkowicz.<br />
Specifická poloha kostela na území dávno zaniklé osady dosud předurčovala jeho osamělý osud. Své rehabilitace jakožto bohoslužebný prostor by se však nedočkal, nebýt prvotní a dosud přetrvávající iniciativy místních obyvatel. Právě oni položili svými sbírkami základ částky na nezbytnou opravu, k níž svým dílem přispěly také okolní obce. Nepříznivé klima kostela způsobené jeho minimálním provozem a uzavřeností, bylo v minulosti podlomeno také vykradením jeho vnitřní umělecké výzdoby – nástěnných vyobrazení křížové cesty a několika plastik. Avšak právě oltářní plastika sv. Kateřiny, byla jako jediná po vloupání nalezena v nedaleké příkopě a mohla se tak vrátit na své původní místo. Dnes ji samotní farníci, kteří mají na starosti zpřístupnění kostela veřejnosti, vždy raději odvážejí a znovu přivážejí. Také masivní dřevěné lavice, které nepodléhaly památkové ochraně, ale podlehly zubu času, si museli zdejší věřící nechat zhotovit na své náklady. Jejich soustavnou péči však bude budova kostelíku i nadále potřebovat, jelikož další interiérové vybavování jej teprve čeká a také jeho vitalita je do určité míry spojena s jeho pravidelným provozem.</p>

<p>LIBEREC: Advent je obdobím, které láká k návštěvě obchodních domů častěji než kterýkoliv měsíc v roce. V nabídce jsou haldy zboží ve slevách či luxusní výrobky. Dávno jsme si zvykli, že v tomto období prodejci pouštějí do prostoru koledy a tvoří jakousi falešnou hudební kulisu. V libereckých obchoďácích může návštěvník poslouchat po celý rok především vážnou hudbu. Město se vyznačuje značným počtem velkých supermarketů, ve kterých je útok na zákazníky veden nabídkou zboží, ale zároveň je zde čeká řada kulturních prožitků.</p> <p>Obchodní dům u městského terminálu se hudbou prezentuje před hlavním vchodem, což bychom mohli považovat určitým způsobem za kulturní zážitek, pravé zážitky začínají však až v jeho pasážích. Podobně se chovají i další supermarkety. Zvou děti na provizorně inscenované scény, kde se odehrávají pohádky, prezentují se muzikanti, je vyhlašována soutěž v recitaci, zpěvu nebo v jiných oborech. Liberecké divadlo láká na přestavení baletu vystoupením tanečníků v pasáži. Sportovci dokonce při olympiádě mládeže vyzvali studenty, aby vytvořili symboly zemí, které se soutěží zúčastnily a vystavili je v pasáži supermarketu.<br />
Velkým hitem je kupříkladu dinopark, který zabírá pomalu dvě patra, ale určitě zaujaly i výstavy automobilů veteránů nebo požární techniky. Výstavu zde měl i liberecký sběratel pohlednic Egon Wiener.<br /> Vedle nejrůznějších představení jsou to právě výstavy, které jsou v tomto čase v obchoďácích instalované. V předvánočním období se v jedné z pasáží supermarketu na Soukenném náměstí objevily panely s fotografiemi lidí, kteří mají rádi Jizerské hory a jejich scenérie zachycují objektivem. Soutěž obeslalo 59 fotografů, amatéři a ze skupiny libereckého fotokroužku jmenujme alespoň Hanu Palečkovou a Zdeňka Lína.<br />
Výstava, kterou pořádala druhým rokem Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor, je inspirativní a poukazuje na to, aby si lidé vážili krásy, která jejich životní prostor zdobí, a pečovali o ni. Před padesáti léty postihla Jizerky ekologická katastrofa v důsledku spadu kyselin z energetických kombinátů Polska a Německa. Výstava je jednou z aktivit Nadace, působících především směrem k ekologické výchově mládeže. V příštím roce uplyne již dvacet let její činnosti v Jizerských horách, za tu dobu byla uskutečněna řada projektů na záchranu Jizerek a především výchovných. Lidé v Nadaci svou obětavou prací jsou protějškem často alibistických a populistických politických projektů. Výstava Zaostřeno na Jizerky má v obchodním domě nejen kulturní, ale i výchovný účinek.<br />
Supermarkety v Liberci jsou samozřejmě centry nákupu, ale nacházejí své uplatnění i v obohacení kulturního života města. Liberec nemá historické centrum, kde by návštěvníci obdivovali architekturu a ovzduší dávných dob, je však krásným moderním městem plným kultury.</p>