Články a komentáře

<p>DOBRUŠKA: „Když má někdo nějakou práci rád, dává ji i kus sebe sama. Pro výtvarná díla Karla Vlčka to platí v plném rozsahu. Na jeho výtvorech je poznat, že byly dělány nejen řemeslně naprosto dokonale, ale jaksi navíc i s láskou, s odevzdáním kusu vlastní osobnosti. A to z nich, přes malý formát, dělá díla velká, díla, která stojí za to uchovat i pro generace příští,“ řekl v úvodu slavnostní vernisáže výstavy Půlstoletí stuhařské tvorby v Dobrušce, městě F. L. Věka (4. 10. – 4. 11. 2012 malý sál Společenského centra – Kino 70 v Dobrušce) ředitel Vlastivědného muzea Mgr. Jiří Mach o výtvarníkovi Karlu Vlčkovi.</p> <p>Jméno, v příštím roce již osmdesátiletého, Karla Vlčka je nerozlučně spjato se stovkami výrobků, které opustily brány Stuhy v Dobrušce. Jeho rukopis a výtvarné návrhy z období 1952 – 2005 se odrazily na stovkách stuh hedvábných, žakarských, technických, prádlařských, obuvnických, záclonových i krojových, stejně jako na podobě taftovek, atlasek, lemovek, adjustaček, kloboukovek, jak se jednotlivé výrobky či stuhy nazývají, ale také záložek, etiket, prýmků a textilních vánočních ozdob.<br />
Strávila jsem ve společnosti neobyčejně vitálního Karla Vlčka více než hodinu v den, kdy se svým synem výstavu instaloval, a nevycházela jsem z úžasu nad jeho vzpomínkami a zážitky, ale i životní moudrostí. Povídali jsme si o jeho láskách z největších – výtvarném umění a práci – což byly, a stále v jeho případě jsou, pevně spojené a neoddělitelné nádoby. </p> <p>O čem je tato výstava?</p> <p>Na výstavě představíme kompletní způsob žakarské výroby, protože se nám podařilo získat fotografie textilního stavu výrobce, který žil v Jablonném n. O., ale nedávno zemřel. Tato výroba už bohužel neexistuje. Bude zde také přehled o celé výrobě, kterou jsem ve Stuze dělal od r. 1952 do r. 2005, kdy se tam žakarská výroba zlikvidovala.<br />
Nedá se říci, že všechny výtvarné návrhy jsou moje, protože někteří zákazníci si nechali udělat návrh třeba u akademických malířů Zrzavého nebo Svolinského a já jsem ho pak prováděl. Někdy si dal zákazník fotografie nebo nákres a zbytek nechal na mě. Někteří mi dali jen to, co tam má být napsáno, a celou grafickou úpravu svěřili mně. Dělali jsme přitom jak pro tuzemsko, tak pro zahraničí. Byli jsme zvyklí na neobvyklé věci – dělali jsme arabská i židovská písma, japonštinu a další.<br />
Zajímavost na dokreslení k této výstavě:// V r. 2005 jsem vystavoval 10 obrazů v jedné výstavní síni ve Štrasburku a přiložil k nim jednu práci – Madonu s dítětem od Albrechta Dürera se sérií nádherných rozkreslení a k tomu i výrobky. Majitelka galerie mě kontaktovala telefonem a dotazovala se, zda něco takového umím vyrobit a já ji odpověděl, že to je můj denní chleba. Ona mi řekla, že si ve Francii myslí, že taková výroba ve světě skončila v roce 1920. Návrh Madony s dítětem jsem tehdy zpracoval graficky a tzv. naděroval pro soukromníka v Jablonném n. O., který obraz utkal pro klášter na hoře Matky boží v Králíkách. Spolu jsme dělali mnoho dalších věcí pro charitu, skauty, výrobce sportovních potřeb apod.</p> <p>Jaké svoje další unikáty můžete jmenovat?</p> <p>V období dělení Československa mě oslovilo naše Ministerstvo národní obrany, abych navrhl nové opasky pro vítací jednotky, což jsem udělal. Myslel jsem přitom na to, že jsme vlastně tři země – Čechy, Morava, Slezsko, takže jsem použil tři pruhy trikolor a hodně zlaté barvy. Půl roku potom volali i Slováci, ti ovšem chtěli navíc udělat i podbradníky a měli speciální přání, aby byl opasek složen z lipových listů.<br /> Málokdo ví, že se v Praze šily kostýmy pro Michaela Jacksona a já jsem na ně na všechny dělal opasky, nárameníky, lemovky. On sám si dodal osm vzorků starých rakouských a carských vojenských uniforem, to se muselo rozebrat do puntíku a přesně udělat. Poslední devátý vzorek mě nechal udělat podle mého návrhu – ten byl mimořádně širší než běžná výroba. I to se uvidí na této výstavě. </p> <p>Vy však máte blízko také k malířství?</p> <p>V Novém Městě nad Metují jsme před 51 lety založili výtvarnou skupinu – z té doby už zůstali poslední tři členové, kterým je vesměs kolem 80 let. Ale přicházejí k nám i lidé, kteří ve stáří zůstali sami a mají zájem o výtvarné umění. Nám nevadí, že to jsou absolutní amatéři.<br />
Máme dostatek i těch mladších, zhruba asi 15 členů, kteří se převážně rekrutují z uchazečů o studium na výtvarných školách. My jsme je připravovali ke zkouškám. Dřív to dělal akademický malíř Josef Ducháč z Police n. M., po jeho smrti v r. 2001 jsem převzal tuto činnost já. Někteří z těchto lidí už mají titul, neboť absolvovali školu, ale přesto týden co týden ve čtvrtek přijdou a maluje se.<br />
Stává se také, že nám volají neznámí lidé, když se někde bourá stará chalupa – rychle tam jedeme a stavení namalujeme. Pro městské muzeum kreslíme i některé věci z depozitáře. Navíc jsme členy Podkrkonošského spolku výtvarníků, který sdružuje více takových skupin (Nová Paka, Jičín, Vrchlabí, Police n. M., Červený Kostelec). V měsících květen až září se organizuje malování v přírodě. Sejdeme se na tři dny (pátek, sobota, neděle) a maluje se.<br />
Takhle se to dělá i v zahraničí – byl jsem v Alsasku, kde byl průběh stejný. Je to velice zajímavé a každému bych to doporučoval jako obrovskou zkušenost. Navíc v zahraničí jsou lidé velice vstřícní. Styk toho, kdo maluje, s ostatními je nutný. V Alsasku jsme malovali v malých vesničkách a sobota a neděle byly pro domorodce svátkem. My jsme se rozmístili po celém katastru vesničky, každý maloval něco jiného. Místní lidé chodili i s dětmi a zajímali se například o to, když jsem dělal obraz kresbou a přitom používal brko. Takovou zkušenost bych každému přál, lidé tam jsou úžasní.</p> <p>Pořádáte výstavy?</p> <p>Vystavujeme tak, jak nás kdo požádá. Například v polských Dusznikách jsme vystavovali zhruba 90 prací v Divadle Fryderyka Chopina – tématem prací byly krásy Novoměstska a také kostely, což v Polsku zabralo. Většinou tedy vystavujeme tam, odkud nás pozvou, třeba v Chrastu u Chrudimi. Letos na jaře jsme v rámci Vítání jara na zámku v Novém Městě nad Metují vystavovali se svolením majitelů ve všech prostorách a měli jsme tam na 140 prací. Výstava měla velký ohlas u návštěvníků, protože jsme doplňovali i nábytek našimi pracemi, a tak máme už domluvenou spolupráci i v příštím roce. Samozřejmě se navštěvujeme s ostatními skupinami, jezdíme navzájem na výstavy. </p> <p>Co bylo na úplném začátku, co jste vystudoval?</p> <p>Po základní odborné škole Českých lnářských závodů a Odborné škole tkalcovské jsem absolvoval mistrovskou textilní školu (obor vzorování textilií na Vyšší průmyslové škole textilní v Brně), soukromě jsem navíc chodil na malování k akad. malíři prof. Středovi, což mě velmi bavilo.<br />
Protože v minulém režimu vše fungovalo trochu jinak a všechno bylo na umístěnky, dostal jsem po škole nabídku do Dobrušky, kde jsem tedy začal v r. 1952 a zůstal až do r. 2005. Původně jsme zde byli tři s výtvarným zaměřením, a když jsem zůstal sám, dělal jsem prakticky celou žakarskou výrobu. Mimo to jsem navrhoval různé výzdoby, plakáty, pozvánky, spolupracoval jsem s Loutkovou scénou, dokonce jsme vyhráli jednu z cen na soutěži v Chrudimi. Prof. Tvrdek, který měl divadlo v Dětském domě v Praze, nás školil v oblasti scénografie, abychom se v loutkařině trochu vzdělávali. </p> <p>Máte pokračovatele v rodině?</p> <p>Jeden syn žije ve Francii, je hudebníkem a učitelem hudby, dělá pro děti dětská představení a já mohu všechny nabyté zkušenosti předávat dál – navrhuju mu scénografii. Přitom samozřejmě musím vycházet ze zvoleného tématu, studovat dějiny, aby scéna odpovídala době a skutečnosti. Druhý syn vystudoval grafiku na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a má grafický ateliér v Nové Městě n. M. Já jsem hodně dělal i písmo a k tomu jsme ho vedli. Nebyla sobota nebo neděle, abychom nešli malovat, také každá dovolená – to bylo zase malování. Chce to, aby člověk vydržel, aby neutekl někam jinam.<br />
V roce 1987, když maturoval, byla v New Yorku vyhlášena nakladatelstvím E.T.C. světová soutěž grafiků, které jsme se společně zúčastnili. V zadání soutěže bylo výtvarné zpracování textu americké spisovatelky Beatrice Warde, která se zabývá grafickou tvorbou. Pro návrh jsme si mohli vybrat jeden ze 4 jazyků. Z celého světa se sešlo zhruba 720 návrhů, z Československa se zúčastnily čtyři osoby. My jsme obdrželi děkovný dopis, protože díky našemu pojetí, kdy grafickou podobu navrhl syn a já jeho návrh realizoval na stavu, vznikl originální stuhařský výrobek – tkaná záložka v několika barevných provedeních.</p> <p>„Celý život jsem toho názoru, že se nesmíme ničeho bát!“//<br />
…a tato poslední myšlenka je určitě tím, co nejlépe charakterizuje Karla Vlčka, výtvarníka tělem i duší.</p>

<p>DOBRUŠKA: Deky, přehozy, polštáře, tašky, vánoční ozdoby, ubrousky, ale i rotační kostky a to vše s nádhernými mozaikovými vzory sešitými z látek – to je patchwork – tradiční a stále oblíbená technika.<br /> V Dobrušce je patchwork populární už několik let a název „HRÁTKY Z LÁTKY“ výstavy, která se uskutečnila na přelomu září a října 2012 v zrekonstruované synagoze, tak naprosto přesně charakterizuje proces, jehož výsledkem jsou dekorační i užitkové předměty, ale také rehabilitační pomůcky.</p> <p>A právě mezi vystavenými patchworkovými unikáty jsem oslovila Lenku Pecenovou, jednu z žen, které ve městě F. L. Věka techniku patchworku dokonale ovládají. </p> <p>HRÁTKY Z LÁTKY je výstava, na níž je možné vidět deku se vzorem Babiččina zahrádka – proč a kde vznikla?</p> <p>Deka vznikla na Moravě, hlavní iniciátorkou byla Iva Chovancová, která zveřejnila na internetu výzvu k vytvoření společné práce. Vyzvala patchowkářky, aby každá ušila jednu kytičku, jejímž základem bude šestiúhelník, s tím, že se všechny následně sešijí a vytvoří co nejdelší deku. Začaly přicházet kytičky nejen od nás, ale z celého světa – z Austrálie, Evropy – i naše sdružení přispělo dvanácti kytičkami.<br />
Celkem se sešlo 1120 kusů, které se nakonec na Moravě sešily do deky, a ta byla v červnu letošního roku v Pelhřimově zapsána do České knihy rekordů a kuriozit. Tato deka putuje v současné době po republice, vystavují ji kluby patchworku. V těchto dnech je tady u nás v Dobrušce. Záměrem iniciátorky nápadu je příští rok deku vydražit.</p> <p>Kolik výstav vaše sdružení už uspořádalo?</p> <p>Nejdříve jsme pětkrát vystavovaly v Domě dětí a mládeže, v dobrušské synagoze jsme podruhé, na třetí výstavě byly quilty půjčené z celé republiky. Také jsme měly dvě úspěšné výstavy v maďarském partnerském městě Abrahámhegy, naše výrobky se líbily i v Chrudimi nebo v pražské části Dubeč.</p> <p>Kdy vznikl klub?</p> <p>Klub vznikl v roce 2005. V roce 2010 jsme pak založily občanské sdružení Dobrušský patchwork, které převzalo velkou část aktivit. Dvanáct zakládajících členek totiž chtělo svoji činnost provozovat trochu jinak, protože jsme nabyly dojmu, že vše, co je hodně masové, nefunguje až tak dobře. Dohodly jsme se, že nechceme fungovat pod nějakou institucí, naším záměrem bylo se osamostatnit. V našem sdružení je dvanáct žen, každá z nich má jiné civilní povolání – je mezi námi lékařka, úřednice, lékárnice, prodavačky, strojařka. Jedna z nás se patchworku věnuje profesionálně. Ve vedení sdružení jsme tři, máme své webové stránky. </p> <p>Jak jste se dostala k patchworku?</p> <p>Já osobně jsem začala díky jednorázovému kurzu patchworku v Domě dětí a mládeže v Dobrušce. Bylo to zhruba v r. 2005 nebo 2006, kdy tato činnost v ČR začínala. Se mnou tehdy absolvovalo kurz dalších šest našich členek. </p> <p>Co vy sama máte doma z patchworku a máte pokračovatelku?</p> <p>Já se přiznám, že moc toho nemám – pouze jeden přehoz, pak mám spíš moderní textilní dekorace. Jiné je to samozřejmě o vánocích, kdy je byt vyzdoben. Myslím si, že pokračovatelku mám v dceři, ale protože jí je teď třináct let, tak uvidím, jak vše nakonec dopadne. Šikovná určitě je. </p> <p>Jak často se patchworku věnujete?</p> <p>Pro mě už patchwork není nárazová věc. Od doby, co vzniklo občanské sdružení, se už nejedná o koníčka, ale o velkého koně. S ostatními se scházíme jednou za měsíc ve čtvrtek, to bývá informativní schůzka. Doposud jsme měly zázemí v synagoze, ale teď jsme našly prostory v dobrušském Spolkovém domě, kde je víc místa. Navíc vždy jednu sobotu v měsíci pořádáme setkání, na němž se celý den šije. </p> <p>Co potřebuje každá patchworkářka?</p> <p>Do základního vybavení patří podložka, která se neprořízne, a používají ji i modeláři, dál potom řezák a pravítko, protože se žádný materiál nestříhá, ale řeže. Aby mohl vzniknout krásný vzor, je třeba mít přesně připravené jednotlivé díly, a ty nelze nastříhat nůžkami. K tomu je samozřejmě třeba přidat ještě šicí stroj. Některé věci se dají dělat i ručně, ale velké deky nebo přehozy se nevyrobí ani na obyčejném domácím šicím stroji, protože se materiál neprošije. Pokud se chce někdo věnovat patchworku víc, pozná, že jsou lepší a lepší stroje, do kterých se vyplatí investovat. </p> <p>Kolik času zabere výroba jedné tašky nebo jednoho polštářku?</p> <p>Záleží na vzoru, z kolika dílů se skládá. Jedna z našich členek vloni evidovala, jak dlouho vyráběla deku se středně těžkým vzorem, a dostala se k počtu 60 hodin. Taška, která je před námi, nemá složitý vzor, takže její výroba mohla trvat zhruba 15 hodin. </p> <p>Kde kupujete materiály?</p> <p>Dnes se už dají sehnat kvalitní látky – stoprocentní bavlna a plátno. Není problém si objednat látky třeba z USA.</p> <p>Čím se inspirujete?</p> <p>Existuje spousta literatury. V tomto směru je velkým pomocníkem internet, lidé mají stránky, kde svoje práce prezentují. Cílem každé patchworkářky je vymyslet svůj vlastní vzor nebo alespoň použít základní vzor v jiné kombinaci, zkrátka trochu jinak. </p> <p>Co je potřeba znát, aby vznikl nový vzor?</p> <p>Je k tomu potřeba trochu matematiky, trochu výtvarna, od všeho něco. Patchwork nemají obecně rády švadleny – těch, které by dělaly patchwork, opravdu moc není. Spíš to jsou technicky založené ženy, hodně jich je například ze stavebnictví – např. projektantky, pak se zaměřením na matematiku, které ve svém volnu tíhnou k ručním pracím. Matematika je nezbytnou součástí přípravy nového vzoru – neustále se počítá, jaký rozměr má kruh, základní vzorce se používají stále dokola. Komu se nechce počítat, může použít návody. Velkým pomocníkem je časopis Švadlenka. </p> <p>Sdružení Dobrušský patchwork se věnuje i charitativní činnosti.</p> <p>Ano, posílaly jsme tři deky do oblasti postižené tsunami v Japonsku. Jako poděkování jsme dostaly fotografie, jak si na našich dekách hrají malé japonské děti.</p> <p>Jak začala pomoc Japonsku?</p> <p>Existuje Bohemia patchwork klub, který vlastně založily ženy, jež se po revoluci vrátily domů ze světa – ty sem přinesly patchwork. Tyto zakládající členky mají samozřejmě kontakty v zahraničí, takže klub zjistil, že se posílají deky z Evropy do Japonska, a my jsme se přidaly k této iniciativě. </p> <p>Proč se věnujete zrovna téhle oblasti?</p> <p>Když vzniklo sdružení, tak jsme chtěly dělat společně něco, co bude mít nějaký nový smysl. Naše charitativní činnost začala na popud MUDr. Nadi Petrové, jedné z našich členek, která pracuje ve Fakultní nemocnici v Motole a napadlo ji, že bychom mohly vyrobit tzv. rotační kostky, které mohou sloužit jako dobrá pomůcka pro rehabilitaci lidí postižených mozkovou příhodou. Hotové kostky právě ona v nemocnici předala.<br />
Stejný výrobek jsme věnovaly i do domova důchodců a hospice. </p> <p>A co budoucnost Dobrušského patchworku?</p> <p>Na příští rok plánujeme další výstavu, a teď jsme se shodly na projektu, že jednu určitou látku použijeme všechny do svých děl. Takže se pokusíme, aby námi vyrobenými největšími věcmi procházela stejná látka, a každá to pojmeme nějak jinak.</p> <p>Více info na:<br />
www.patchwork-dobruska.cz<br />
http://www.bohemia-patchwork-klub.cz/</p>

<p>VELEŠÍN: „Není v dnešní době vůbec jednoduché vymýšlet zábavu pro lidi, protože doba je uspěchaná a každý má své starosti. Možná, že už jsme zapomněli, že právě u pěkného divadla, koncertu, muzikálu nebo kina si člověk krásně odpočine a přijde na jiné myšlenky,“ citujeme Hanu Růžičkovou – ředitelku KIC, které ve městě připravuje většinu kulturních akcí pro přibližně 4 tisíce obyvatel, kteří zde žijí. Ke kulturnímu klimatu přispívá i řada souborů zájmové umělecké činnosti.</p> <p>Střípky z historie města</p> <p>Velešín vznikl ve 13. století jako podhradí gotického hradu, založeného nejspíš za vlády Václava I. Jeho existence je doložena ve 2. polovině 13. století. Koncem 15. století byl pobořen a ve 40. letech následujícího století se o něm mluví jako o pustém hradu. Objekt během své existence vystřídal řadu majitelů a od roku 1387 patřil rodu Rožmberků, a to až do jejich vymření v souvislosti se skonem Petra Voka v roce 1611. Právě za Rožmberků byl Velešín povýšen na městečko a měl právo konat trhy. Po bitvě na Bílé hoře získali panství Buquoyové, a ti byli jeho vlastníky až do zrušení poddanství v roce 1848. V 19. století se v okolí Velešína těžilo stříbro, ale těžba nepřinesla očekávané výsledky a byla zastavena. V roce 1832 zahájil provoz koněspřěžky a později i železnice, které sebou přinesly růst významu Velešína. Druhá polovina 19. století se nesla ve znamení rozkvětu spolkové činnosti – jednalo se o spolky zpěvácký, hospodářský, hasičský a okrašlovací. V období mezi dvěma válkami se obyvatelé živili zemědělstvím, řemesly a řada z nich pracovala v průmyslu.<br /> K Velešínu, které bylo povýšeno na město v roce 1996, dnes patří i čtyři místní části – Bor, Holkov, Chodeč a Skřídlo.</p> <p>Velešínské památky</p> <p>Hrad, který je dnes v rozvalinách, byl během své historie obýván zhruba 250 let. Dnes se z něj zachovaly pouze nepatrné zbytky zdí nebo opevnění, bašta a fragment mohutné válcové věže. Počátkem 70. let minulého století byly odkryty zbytky románské kaple. V létě letošního roku byl slavnostně zpřístupněn nový dřevěný most přes hradní příkop, který bude využit při dalších etapách konzervace hradu. Jeho stavbu financovaly Lesy ČR. „Zřícenina hradu není v majetku obce, protože neleží v jeho katastru. Nachází se za přehradní nádrží Římov, a tím je k němu komplikovaný přístup. Na svatého Štěpána se na hradě pořádá tzv. Medovina na hradě, kde se podává teplá medovina, a na které se vždy sejde kolem 500 lidí. Zásluhu na opravě zdejšího hradu a dalších objektů na řece Malši má nedávno zesnulý prof. Tomáš Durdík, který vedl na Velešínském hradě archeologický průzkum,“ říká ředitelka KIC.<br />
Děkanský Kostel svatého Václava nese stopy raně gotického období, koncem 15. století byla k němu přistavěna věž, v dalším období se původní dvoulodní kostel změnil na jednolodní. Z kostela sv. Filipa a Jakuba, postaveného koncem 15. století, se dochovala pouze pozdně gotická věž a presbytář se sakristií. V roce 1785 byl v rámci josefínských reforem odsvěcen a přestavěn k obytným účelům. Protože Velešín postihla během staletí řada požárů, dochovalo se z původní zástavby jen málo – jde o dva domy s gotickými prvky. Radnice byla postavena před rokem 1611 a v polovině 18. století prošla úpravou. Dnes má obdélníkový půdorys a dva barokní štíty.</p> <p>Kulturní a informační centrum města Velešína</p> <p>Tak zní celý název příspěvkové organizace města (dále jen KIC), která vznikla v roce 2003 a zajišťuje většinu kulturního dění ve městě. „Spadá pod ni pořádání kulturních akcí, provozování kina, infocentra, Velešínského muzea a výstavní galerie, vydává Velešínský zpravodaj. Doplňkovou činnost představuje pořádání jazykových, tanečních, počítačových a dalších kurzů, provoz Kinokavárny RELAX od roku 2009 a Kavárny Jakub od roku 2011, jednorázové i dlouhodobé pronájmy, prodej zvukových nosičů a knih atd.“ vysvětluje ředitelka Hana Růžičková a dodává: „Od našeho zřizovatele dostáváme zhruba 3,4 milionu Kč a z toho musíme uhradit provoz dvou budov a mzdové náklady na tři pracovníky a dvě uklizečky, z nichž každá pracuje na ¾ úvazku. Provozování dvou kaváren nám přináší do rozpočtu kolem 1 milionu Kč a doplňkové činnosti cca 1,3 milionů Kč. Celkově tedy hospodaříme asi s 5,7 miliony Kč.“<br />
Velešínští mají největší zájem o divadelní představení, vloni se s velkým ohlasem setkal také koncert Hradišťanu pořádaný v kostele svatého Václava, řada kulturních akcí probíhá v rámci Velešínské pouti, své příznivce má i Adventní charitativní trh. Měsíčně se konají, kromě filmových představení, minimálně tři drobnější akce.<br />
Ve městě působí i řada spolků a klubů, pracují samostatně, ale s KIC úzce spolupracují. Jde např. o Pan Jomsoj – hudební skupinu zahrnující prvky rockového písničkářství, alternativního folku, worldmusic, bluesgrassu a jiných stylů, dále Smíšený chrámový sbor a orchestr, Společnost přátel města Velešína, ŠIRÁK Country Dance Club, hudební skupinu FONTANELA, hrající blues rock atd. Některé z nich mají podobu občanského sdružení.</p> <p>Kino</p> <p>Objekt kina, který má KIC ve správě, byl dostavěn v roce 2002 a to po desetileté přestávce, kdy bylo kino rozestavěné. Kapacita sálu je oficiálně 157 míst, ale již sedm let je polovina hlediště upravena jako taneční parket a tak se různými úpravami daří získat až 220 míst. Sál je využíván jako víceúčelový.<br />
//„Digitální kino je v provozu od srpna 2010. Na jeho pořízení jsme získali od Státního fondu pro rozvoj české kinematografie částku 800 tisíc Kč. Další 2 miliony 800 tisíc zaplatilo KIC ze svého fondu reprodukce majetku, v němž jsme měli našetřené odpisy. Nyní již dva roky odvádíme odpisy ve výši kolem 900 tisíc Kč ročně svému zřizovateli,“ sděluje Hana Růžičková.<br />
Během měsíce se uskuteční kolem 12 filmových promítání, průměrná návštěvnost jednoho je 32 osob a průměrná cena vstupenky je 110 Kč. V kině najdeme i Kinokavárnu RELAX s internetem, provozovanou KIC, její kapacita je variabilní a podle potřeby je propojována s kinosálem.</p> <p>Bývalý kostel sv. Filipa a Jakuba</p> <p>Objekt má KIC ve výpůjčce. V přízemí se nachází infocentrum, první patro patří Velešínskému muzeu. Jeho expozice přibližuje historii města do roku 1945. Vystavené předměty jsou částečně v majetku Velešína, další tvoří exponáty zapůjčené z různých muzeí nebo od soukromých osob. Půdní prostor je využíván jako víceúčelový, od září 2011 se právě tady konají komornější akce. Jde o koncerty vážné hudby, malá divadla, přednášky, výstavy velešínské základní umělecké školy atd. Plocha je využívána i jako galerie – během roku se uskuteční tři až čtyři výstavy. Zdejší Kavárna Jakub s internetem, kterou provozuje KIC, má kapacitu cca 50 míst uvnitř a 20 míst na venkovní obezděné zahrádce. </p> <p>Městská lidová knihovna</p> <p>Je od roku 2003 organizační složkou města Velešína. První zprávy o ní jsou v kronice a vztahují se k roku 1920. Tehdy byl knihovníkem vrchní komisař finanční stráže Josef Kamarýt. Knihovna byla na radnici a čítala kolem pěti set svazků, většinou šlo o dary občanů. V roce 1925 měla knihovna 1163 svazků, 56 čtenářů a zrealizovalo se 2388 výpůjček. V době okupace bylo hodně knih zakázáno a také zničeno.<br />
Během své existence se knihovna několikrát stěhovala. Po válce jí darovala vybavení továrna JIKOV. V roce 1963 vznikla Místní lidová knihovna, knihovní fond se zvětšoval a koncem roku 1970 nastoupila první profesionální knihovnice, která byla zaměstnankyní Okresní knihovny v Českém Krumlově. Počátkem 90. let se knihovna přestěhovala do budovy bývalých jeslí, v roce 1996 se Středisková knihovna Velešín stala Městskou knihovnou. Dnes čítá knihovní fond 17 600 svazků, využívá jej 480 čtenářů. Zájemci mohou vybírat z 29 titulů časopisů, knihovnice pořádá výstavy, besedy, informatické lekce pro mateřskou a základní školu.<br /> V červnu 2007 se knihovna přestěhovala do nových prostor v budově zdejší Základní školy.</p>

<p>ČR: Slam poetry je soutěž v přednesu poezie. Autoři se zaměřují na to, co sdělují a jak to sdělují. Musí si diváky naklonit, získat. Jde o soutěž, během níž básníci dostanou 3 minuty k přednesu svého díla a pak jsou posuzováni samotnými diváky. Na rozšíření slam poetry v Česku měli před více než deseti lety největší zásluhu nakladatel Martin Reiner a slamer Jaromír Konečný, významný německý básník a prozaik českého původu, který v Německu slaví na poli slam poetry nemalé úspěchy.</p> <p>Od rozpačitých začátků se toho u nás mnoho změnilo. </p> <p> „Začínalo se od naprosté nuly. Tenkrát nikdo moc nevěděl, co slam poetry skutečně je, anebo co má být, natož co od toho čekat. O tom, jak bude vypadat poetry slam v Česku se rozhodovalo za chodu, přímo na podiu před publikem. Nekopírovaly se mezinárodní vzory, ale interpreti si postupně ověřovali principy interakce s publikem, rytmiky projevu, sílu mimiky i pohybu, pilovali texty nebo naopak stoprocentně improvizovali, hledali témata, která zaujmou. Přitom všem se učili jeden od druhého. Dnes tady máme díky tomu scénu, která je pestrá. Každý dělá slam poetry trochu jinak, někdo improvizuje, někdo vystaví skvělý text od začátku do konce. Snad i proto jsou především exhibice tolik přitažlivé pro diváky,“ říká organizátor slam poetry akcí Tomáš Kůs. </p> <p> Česká scéna již vyprofilovala několik interpretů, kteří se neztrácejí ani v mezinárodní konkurenci. V Budapešti například vysoutěžila prvenství slamerka Bio Masha. Nejmarkantnější je úspěch Jana Jílka, který na International Slam revue Berlin obsadil třetí místo a následně absolvoval turné po Německu. Podle něj slameři komunikují s publikem tou nejpřímější cestou, přímo v momentu vzniku básně či její prezentace. Slam v Jílkově vidění představuje instantní dynamickou formu poetického vyjádření vměstnanou do vymezeného času – zazní rychle „tady a teď“, je ideální pro generaci odkojenou Facebookem a má předpoklady se stát kulturním fenoménem. </p> <p> První celonárodní kolo slam poetry v České republice proběhlo roku 2003 na podzim na olomouckém festivalu Poezie bez hranic. Soutěž inicioval Jaromír Konečný. Jejího pořádání se pak ujal brněnský nakladatel a spisovatel Martin Reiner. V roce 2004 se od května do října uskutečnilo již deset regionálních kol. Finále v roce 2005 se konalo již v Klubu Fléda v Brně, a od té doby se pořádání každoročního národního kola a jiných akcí souvisejících se šířením slam poetry nejen v České republice ujalo Občanské sdružení Fléda. Finanční podporu získalo od Ministerstva kultury ČR, hlavního města Prahy, Statutárního města Brna, Nadace Intentio a Advokátní kanceláře Tomáše Rašovského.</p> <p> Regionální kola soutěže Slam poetry jsou právě v běhu <p> Více o soutěži Slam poetry

<p>OSTRAVA: Na ostravské divadelní scéně se Vladimír Polák objevuje už od začátku devadesátých let, avšak do stálého angažmá do Národního divadla moravskoslezského byl přijat v roce 1995. Na kontě má tedy řadu rolí, což ostatně říká v následujícím rozhovoru. Nejnověji ho uvidíme jako jednoho z hlavních protagonistů „nesmrtelné“ komedie Oscara Wilda Jak důležité je mít Filipa, jejíž premiéra proběhla 18. října.</p> <p>Hrajete jednu z hlavních rolí ve slavné konverzační komedii. Je to přesně vaše parketa?</p> <p>Nevím, existují různé typy komedií, konverzační wildeovská komedie je nesmírně náročná. Kdybych řekl, že je to má parketa, tak by to vypadalo, že práci podceňuji. Na druhé straně je mi anglický humor nesmírně blízký. Zbožňuji seriál Jistě, pane ministře, nebo skeče a filmy Monty Python. Díky dramaturgii činohry jsem měl možnost v poslední době hrát ve Wildově Ideálním manželovi, ale také v hrách anglických Wildeových následovníků, Michaela Cooneyho v Habaďůře, anebo před lety také v Ortnově Klíčové dírce. </p> <p>Jak dlouho jste v ostravském divadelním angažmá a na které role či inscenace vzpomínáte obzvlášť rád?</p> <p>Jednoduchá, avšak zapeklitá otázka. Poprvé jsem stál na ostravském jevišti v roce 1991 – coby student prvního ročníku konzervatoře – jako voják britské armády v představení Pekelník. Vzpomínám, jak jsem byl nadšený herectvím Jana Fišara, Alexandry Gasnárkové, Jana Filipa nebo Stanislava Šárského. Od roku 1993 jsem hrál menší a střední role – to už jako stipendista – a v roce 1995 mi tehdejší šéf Juraj Deák nabídl angažmá.<br />
Herci vzpomínají na role, které s sebou nesly hodně práce a setkání se zajímavými režiséry. Pro mě byly v mém profesním životě přelomové první hlavní role Krista Mahon v Hrdinovi Západu v režii Janusze Klimszi. Dále to bylo neobyčejné proniknutí do poezie velkého českého básníka Františka Hrubína rolí Františka v dramatizaci Romance pro křídlovku v režii Radovana Lipuse, s nímž jsem vzápětí dělal Scapina ve Scapinova šibalství. Ale krásná práce byla s režisérem Jurajem Deákem – dal mi roli Ženicha v Krvavé svatbě, stejně tak mě baví mě i postava Adolfa Hitlera v Taboriho hře Můj boj, kterou mimochodem hrajeme už sedmý rok…<br />
S režisérem Peterem Gáborem to byla nejen postava Edy v muzikálu Šakalí léta, ale byl to i Dromio Efeský v Komedii omylů, kterou jsme uvedli v rámci Shakespearovských slavností. A hraju i v Gáborově režii muzikálu Balada pro banditu… Rád však vzpomínám i na improvizace, které jsem měl povolené od režiséra Václava Klemence, když jsem hostoval operetním souboru v postavě Kata v představení Kat a blázen. Neuvěřitelně obohacující bylo setkání se slovenskou režisérskou ikonou Lubomírem Vajdičkou, kdy jsem hrál Trepleva v Rackovi. Jsem rád, že jsem se – byť šlo o menší role – potkal s takovými režiséry, jakými jsou Michal Lang, Ondrej Spišák, Zdeněk Kaloč nebo Pavel Šimák. Rád vzpomínám na shakespearovské inscenace, které byly zahajovány přednáškou profesora Martina Hilského.</p> <p>Hrajete divadlo, máte rodinu. Najdete si čas i na další koně? Slyšel jsem, že točíte „filmečky“…?</p> <p>Točení filmečků s Albertem Čubou, které nám visí na Youtube je takové povyražení a zároveň touha zkusit si něco před kamerou, protože dramatická tvorba ostravského studia české televize nemá nějakou zvláštní potřebu v obsazování ostravských herců. Pro odreagování, což každý herec potřebuje, jsem uváděl v rozhovorech japonské bojové umění Aikido, ale zjistil jsem, že jsem už skoro rok nebyl „na žíněnce“. Takže až se objevím v kimonu, asi mně to bude hodně bolet. Jak říká jeden můj trenér „No jo, panáček si dělá děti, hraje si divadélko a na tréninky potom nemá čas!“ – Další mimodivadelní činností je mé členství v Rotary clubu Ostrava International, které skýtá mimo jiné možnost aktivně přispívat a pomáhat charitativním projektům. </p> <p>Jaký typ režiséra vám vyhovuje? Vy sám nemáte režisérské ambice?</p> <p>Pokud mám rozlišovat typy režisérů, pak je pro mě nejvíce vyhovující takový, s nímž mohu polemizovat, hádat se a podílet se na postavě, která na zkouškách vzniká, tvůrčím vztahem herce jako partnera pro tento proces. Sám režisérské ambice příliš nemám, protože se setkávám vesměs s výbornými režiséry. Pakliže převládne v českém divadle typ režisérů, kteří mají herce jen jako součástku výtvarných či stylizovaných exhibicí, je možné, že to psychicky neunesu – a pak se může stát leccos. </p> <p>Viděl jsem vás v inscenacích Donaha a Balada pro banditu, máte tedy k žánru zvanému muzikál blízko?</p> <p>Muzikál je populární, divácky oblíbený typ divadla. Nesmírně náročné je dělat to, co není pro činoherce denní chleba jako tanec nebo zpěv. Osobně se hlásím k pěveckému umění slovy „Zpívám jen tehdy, když opravdu není jiná možnost“. Prakticky to pro mne znamená trávit s korepetitorem, s klavírem, nahrávkou orchestru, desetkrát více času, než takoví pěvecky talentovaní činoherní kolegové jako je Lada Bělašková, Igor Orozovič, Jirka Sedláček nebo Veronika Lazorčáková. Přes tyto překážky nabídky do muzikálu či operety přijímám, což dokládá třeba role Maxe v muzikálu Sázky z lásky či postava Styxe v Orfeovi v podsvětí…</p> <p>Ptal se Robert Rohál<br /> Foto archiv NDM Ostrava</p>

<p>ROŽNOV POD RADHOŠTĚM: Nedávno dostavěná a zpřístupněná rozhledna v Rožnově pod Radhoštěm představuje zásadní stavitelský počin, jakožto uskutečnění nerealizovaného návrhu významného architekta Dušana Jurkoviče. Její vybudování však je, a v budoucnu zřejmě i nadále bude, ohniskem řady sporů a kontroverzí. Nevšední stavební dílo, které vyrostlo v první polovině letošního roku na Karlově kopci poblíž areálu Valašské dědiny muzea v přírodě, je unikátní zejména svým charakteristickým tvaroslovím secesního slohu ovlivněného lidovou architekturou.</p> <p>V místním okruhu jej můžeme obdivovat také u turistických útulen Libušín a Maměnka stojících v blízkém horském sedle Pustevny nebo u objektu sušárny na ovoce na Papratné ve Frenštátě pod Radhoštěm.<br />
Původní Jurkovičův návrh, který byl zpracován v roce 1896 pro Turistický spolek ve Valašském Meziříčí byl zamýšlen pro tamní blízkou lokalitu Brňov. Tento plán se však v prostředí a čase svého zrodu nesetkal s dostatečnou finanční podporou na svou celkovou realizaci. Subvence tohoto nápadu (či spíše zvýšený zájem o něj) přišla právě z „rožnovské strany“ poprvé o více než půlstoletí později, a to v osobě někdejšího ředitele Valašského muzea v přírodě Rudolfa Bečáka, avšak skončila také bezvýsledně. Projekt se tedy dočkal svého definitivního schválení až na prahu nového milénia a na konci jeho prvního desetiletí začalo město Rožnov p. R. s přípravou a postupným uskutečňováním tohoto smělého plánu.<br />
O to překvapivější je zjištění, že 13. září tohoto roku, ani ne půl roku od dokončení rožnovského projektu, jednalo zastupitelstvo města Valašské Meziříčí o rozšíření Projektového inkubátoru města 2011 – 2014 o projekt „Jurkovičova rozhledna na Brňově“. Snahu vybudovat tento architektonický a turisticky zajímavý prvek na jeho původním plánovaném území tematicky předjímá možná i fakt, že město Valašské Meziříčí letos uskutečnilo stavbu altánu v areálu zámeckého parku Kinských, který má být rekonstrukcí původního stavebního prvku opět z pera Dušana Jurkoviče. Znamená to tedy, že v budoucnu možná budou v přibližném geografickém okruhu 15 kilometrů dvě téměř totožné rozhledny?<br /> Pro porozumění tomuto nevšednímu vývoji událostí je však zřejmě potřeba jít blíže ke genezi již stojící „Jurkovičovy rozhledny“. Její růst nebyl zdaleka tak hladký, jak by se na první dojem mohlo zdát. Klíčovým momentem rozporu byla skutečnost, že rožnovská radnice se rozhodla postavit tuto vyhlídkovou stavbu na místě, které není pro tyto účely příliš vhodné, přestože jeho poloha ideálně zapadá do turisticky rušné zóny města. Jako hlavní problém se ukázalo být plánované odlesnění vrcholu kopce v bezprostředním okolí rozhledny, které zadavatelé projektu zavčas nevyřešili. Tato nepříjemná a nešetrná procedura zřejmě musela narazit na odpor místní správy Chráněné krajinné oblasti Beskydy, která navíc v plánech již dodatečného smýcení desítek stromů odhalila řadu věcných a odborných nedostatků a nejasností.<br />
Kácet se tedy prozatím nebude a nově otevřená Jurkovičova rozhledna v Rožnově pod Radhoštěm tak začíná vstupní etapu své existence s poněkud ironickým přízviskem „rozhledny, ze které není vidět“. Její vzhledová atraktivita však i přesto lákavá návštěvníky, kteří se k ní mohou vydat po dřívějších a dnes tak znovu ožívajících lázeňských promenádách. Stavba, která byla z větší části provedena rukodělným způsobem a s využitím dnes již archaických technologických postupů si vyžádala zhruba 12 milionů korun, z toho více než 8 milionů bylo uhrazeno z prostředků Evropského fondu pro regionální rozvoj a přibližně dva miliony poskytla uherskohradišťská Nadace Děti – kultura – sport.<br />
S podobnou výší nákladů počítá i projekt Jurkovičovy rozhledny města Valašské Meziříčí, který, jak se zdá, podnítily nechvalné a v podstatě nadále trvající peripetie kolem realizace projektu rožnovského. Stojí však za zamyšlení, zda by nebylo přínosnější poučit se ze vzniklých nezdarů a zaměřit iniciativu spíše k pátrání po jiných zasutých koncepcích, které měly podobný osud jako tento více než sto let neuskutečněný záměr; zda by nebylo prospěšnější zvyšovat kulturní poutavost regionu jakožto celku raději diverzitou jeho krajových dominant, jejichž hodnota spočívá právě v jejich ojedinělosti.</p>

<p>OSTRAVA: Dvě stálé scény a čtyři umělecké soubory – to je NÁRODNÍ DIVADLO MORAVSKOSLEZSKÉ v Ostravě – největší a nejstarší (zal. 1919) profesionální divadlo v Moravskoslezském kraji. Umělecké soubory opery, činohry, baletu a operety/muzikálu uvedou každoročně 16 až 19 premiér a odehrají témě pět set představení na jevištích Divadla Antonína Dvořáka a Divadla Jiřího Myrona.</p> <p>Zřizovatelem Národního divadla moravskoslezského (dále jen NDM), které se svou úrovní řadí ke špičce českého divadelního umění, je statutární město Ostrava. Stejně jako každé divadlo se neobejde bez diváků – nejlépe těch, kteří přicházejí pravidelně. Odpovědi šéfky marketingu Elišky Novákové na otázky týkající se této oblasti mohou být proto nejlepší pozvánkou k návštěvě této naší přední divadelní scény. </p> <p>Je i divadelní svět v Ostravě nucen šetřit za každou cenu?</p> <p>Všichni jsme nuceni šetřit, ale pořád si ještě myslím, že šetřit umíme na správných místech, přičemž ve výsledku divák není o nic ochuzen a na jevišti nic nepozná. </p> <p>Začíná nová sezóna. Ani sebelepší představení se neobejde bez diváků. Jaký ohlas mají akce typu Přijďte k nám! nebo Jdeme za vámi!, kterými se NDM přibližuje veřejnosti – odrazí se ve zvýšení návštěvnosti? </p> <p>Tyto akce připravujeme právě pro diváky, a ač nás stojí hodně energie, po každé víme, že to mělo smysl a že v tom chceme pokračovat. Akcí Jdeme za Vámi! doslova zahajujeme sezónu – na náměstí se v ten den potkají snad úplně všichni divadelníci a umělci působící v Ostravě, a to je zážitek i pro ně samotné! Akcí Přijďte k nám! dáváme divákům nahlídnout do divadelní kuchyně a pod pokličku různých profesí. Diváci jsou nadšení, že zažijí něco, co běžně nevidí a co je kouzlem okamžiku. Ohlasy jsou přímo ovacemi, a to je motorem do celé sezóny, alespoň pro mě. </p> <p>Jakým způsobem si divadlo hýčká věrné diváky – mohou návštěvníci NDM využívat slevový systém nebo nějaká další lákadla, např. speciální časy představení?</p> <p>Těm nejvěrnějším divákům nabízíme předplatné, které je celoroční vstupenkou na představení dle předplatitelské skupiny. Můžete si vybrat z 20 předplatitelských skupin, a to takovou, která odpovídá vašim představám – podle žánrů, podle budov konání, podle hracích dnů, podle hodiny začátku představení, skupinu premiérovou, rodinnou, seniorskou nebo studentskou. Na představení předplatitelské skupiny ušetříte až 50 % z ceny vstupného a dále získáváte 20% slevu na zakoupení vstupenek na představení mimo vaši předplatitelskou skupinu. A konečně, můžete si vybrat své sedadlo! Po dobu deseti měsíců vám rezervujeme vaše sedadlo. Místo v hledišti si můžete vybrat takové, které se vám nejvíce líbí – v přízemí, na balkoně, v lóžích nebo na galerii.<br />
Dále nabízíme speciální Zlatou kartu, která vás s každým dalším nákupem opravňuje k vyšší slevě na jednotlivé vstupenky. Ti nejvěrnější diváci tak při patnácté návštěvě získají 60% slevu.<br />
A pak máme běžný slevový systém: studenti/senioři/pedagogové/ZTP mají 50% slevu a při speciálních rodinných představeních mohou 50% slevu využít i celé rodiny. </p> <p>Má divadlo speciální programy nebo představení pro školy? </p> <p>Ano, divadlo uvádí na svém programu přímo dopolední představení určená pro školy a kromě nich věnuje školám celý vzdělávací projekt, který nabízí pracovní listy k jednotlivým inscenacím, workshopy pro celé třídy, možnosti prohlídky divadla a speciálních debat s tvůrci. Národní divadlo moravskoslezské letos již podruhé pořádalo Letní divadelní školu pro pedagogy, jejímž prostřednictvím nabízí učitelům workshopy týkající se práce se studenty, setkání s dramaturgy divadla a přípravu na divadelní sezónu jako takovou. NDM využívá tohoto projektu i pro zpětnou vazbu od škol a snaží se aktuálně přizpůsobovat požadavkům a potřebám škol a vyučovacího procesu. </p> <p>Vycházíte vstříc osobám se zdravotním handicapem a držitelům průkazů ZTP, ZTP-P? </p> <p>Samozřejmě vycházíme vstříc osobám se zdravotním handicapem. Kromě bezbariérového vstupu do obou divadel nabízíme i 50% slevy na vstupenky pro držitele průkazů ZTP a ZTP/P.</p> <p>Existuje v NDM program dostupnosti pro lidi bydlící mimo centrum města a v jeho okolí? </p> <p>V Divadle Antonína Dvořáka i v Divadle Jiřího Myrona začínají večerní představení v 18.30 hodin. Je to čas, ke kterému jsme došli právě kvůli divákům bydlícím mimo centrum. V letošní sezóně uvádíme dokonce časově náročnější titul už od 18 hodin. Je to v případě opery Lohengrin, která se dvěma pauzami bude trvat přes 4 hodiny.<br />
NDM zároveň hostí velké množství mimoostravských zájezdů, které k nám dovážejí diváky ze vzdálenějších míst. </p> <p>Čím je, dle Vašeho názoru, NDM jedinečné nebo čím nejvíce láká k návštěvě? </p> <p>Jedinečné je právě tou různorodostí. Může zaujmout tolik různorodých diváků, a každý z nich by vám na tuto otázku odpověděl jinak. Pro mě jsou to jednoznačně osobnosti, domácí i hostující, a pak atmosféra každého dne, který přináší tolika lidem zážitek. </p> <p>Více info na:<br />
http://www.facebook.com/…avskoslezske<br />
http://www.ndm.cz</p>

<p>SEDLOŇOV: Jeden vrcholek a tři významné osobnosti světové historie – to jsou základní fakta, která stála na začátku vybudování památníku na vrcholku hory, která je nedílnou součástí hřebene Orlických hor. Vrchol se jmenuje Vrchmezí (1084 m) a je nejvýraznějším v severní části a zároveň nejvyšším v polské části Orlických hor.</p> <p>V minulosti patřil k nejnavštěvovanějším místům hlavního hřebene, a to byl možná důvod, že na něj postupně vystoupili císař Josef II. (1779), americký velvyslanec v Prusku a pozdější šestý prezident Spojených států amerických John Quincy Adams (1800) a slavný polský hudební skladatel Fryderyk Chopin (1826).<br />
Velkou náhodou se informace o prvních dvou osobnostech na vrcholku Vrchmezí nedávno dostala k Josefu Ježkovi, obyvateli horské obce Sedloňov a bývalému poslanci Parlamentu ČR, a právě u něj se zrodila myšlenka připomenout tyto zajímavé skutečnosti turistům i milovníkům historie. </p> <p>Na otázku „Jak bude památník vypadat?“ iniciátor projektu Josef Ježek odpověděl: „Na samotném vrcholku Vrchmezí bude instalován pamětní pylon ve tvaru trojhranu, jehož základ tvoří kovová pozinkovaná konstrukce, která je jakoby obalena kamenem – ve spodní části v přírodním stavu, v horní části leštěným, aby dobře vynikla jména osobností, jimž je věnován. Jsou na něm vytesána jména císaře Josefa II., Johna Ouincy Adamse a Fryderyka Chopina, dále samozřejmě nechybí název vrcholku, tedy Vrchmezí, který má tu zvláštnost, že se jmenuje v každé řeči jinak. V němčině zní název Hohe Mense a Poláci ho nazývají Orlica. Tvar památníku i jeho velikost se musely přizpůsobit také tomu, že vrcholek není lehce dostupný těžké technice a to jednak kvůli členitému terénu, a jednak proto, že je součástí I. zóny chráněné krajinné oblasti.“<br />
A co se lze o této 1084 m vysoké hoře v Orlických horách dozvědět z dobových záznamů? „Vrchmezí bylo od počátku minulého století až do války velmi atraktivní místo, stál zde turistický hostinec Hohe Mense Baude, který postavil rodák z dnešního Zielencze (tehdy Grunwaldu) a potomek českých emigrantů Heinrich Rübartsch. Nacházelo se zde i několik rozhleden či vyhlídkových věží. V r. 1935 dokonce turisté rozhodli, že na Vrchmezí bude postavena tzv. Švehlova horská chata, proto vykoupili zhruba 6 hektarový pozemek. Doba však nebyla takovým plánům nakloněna, ale pozemek v majetku Klubu turistů zůstal. Traduje se také, že na Vrchmezí existoval stůl, který stál opravdu přímo na státní hranici, takže na jedné straně stolu se sedělo na české a na druhé na německé straně,“ řekl dále Josef Ježek. </p> <p> Vybudování památníku je součástí mikroprojektu „Turistická mozaika Orlických hor“, který spolufinancuje Euroregion Glacensis, realizátorem je obec Sedloňov. Slavnostní odhalení se uskuteční 21. září ve 12 hodin a záštitu nad celou akcí převzal hejtman Královéhradeckého kraje Lubomír Franc. </p> <p>Součástí slavnosti bude i zpřístupnění turistického odpočinkového místa, což je dřevěný přístřešek nedaleko samotného vrcholku Vrchmezí, v němž si turisté budou moci nejen odpočinout, ale najdou zde i mapy s turistickými cyklo a běžeckými trasami.<br />
Josef Ježek také sdělil, co si obec Sedloňov i on sám slibují od takto upraveného vrcholku Vrchmezí do budoucna: „Zatraktivnění turistického ruchu v tomto prostoru. V minulosti, kdy stromový porost nebyl ještě tak vzrostlý, bylo Vrchmezí vyhlášené svými výhledy do kraje, v jednom turistickém průvodci se dokonce píše, že za jasného počasí byly dokonce vidět i věže Prahy.“</p>

<p>FRENŠTÁT POD RADHOŠTĚM: Když se před více než pěti lety připravovala tvorba expozice vystěhovalectví z Frenštátska do Ameriky ve 2. polovině 19. století, kontakt frenštátského muzea s krajanskými spolky a jednotlivci v Texasu se ještě více zintenzivnil. Tyto vazby se však postupně vyvíjely již řadu let, jelikož právě z Frenštátu pod Radhoštěm se v minulosti pod vlivem nepříznivých hospodářských okolností vystěhovalo do Ameriky nejvíce obyvatel ze všech obcí a měst Moravy.</p> <p>Není proto překvapivé, že veliká část dnešních obyvatel tohoto malého města má své vzdálené příbuzné v Texasu, což po pádu železné opony dalo podnět k hojnému vzájemnému setkávání. Navíc obecný zájem o osobní genealogii přiměl řadu obyvatel Spojených států amerických k hledání svých kořenů právě v tomto koutě severovýchodní Moravy. Podobné konexe nemohly minout ani zdejší muzejní instituci, která se společně s jejími spolupracovníky studiem tohoto frenštátského exodu cílevědomě zabývá a její pouto s takto vzniklými zaoceánskými moravskými osadami se postupem let jen upevňovalo.<br />
Pro organizovaný sběr exponátů k připravované stálé expozici nazvané Tam za mořem byla oslovena Texas Czech Genealogical Society a Czech Heritage Society of Texas. Činovník obou těchto zainteresovaných společenství pan Darwin Machu publikoval výzvu ke sběru předmětů a dokumentů po původních moravských osídlencích prostřednictvím tisku. Pomocí těch, kteří na tuto výzvu zareagovali – z nichž všichni byli členové první ze jmenovaných společností – se podařilo nashromáždit poměrně reprezentativní soubor prvků každodenního života prvních Texaských imigrantů. Jsou to především předměty hospodářského, řemeslného nebo domácího původu, které dokumentují všední existenci těchto našich krajanů. Jejich celkový objem však přesáhl prostorové možnosti zamýšlené stálé expozice, a tak se kurátoři muzea rozhodli k pětiletému výročí otevření expozice uspořádat dočasnou výstavu, která by ukázala to, co bylo nasbíráno, ale do trvalé expozice se již nedostalo.<br />
Donátorem veliké části exponátů vystavených na výstavě Sbírkové předměty z Texasu je například pan Edwin Hlavaty, který je po řadu let sbíral a vykupoval pro účely vybudování vlastní expozice. Když se před lety zhoršil jeho zdravotní stav, zavítali zrovna do Texasu delegáti z Frenštátu za účelem výběru exponátů. Celou svou dlouho budovanou sbírku jim proto rád poskytl. Díky dotaci z Evropské unie bylo možno financovat nákladnou lodní přepravu z USA do České republiky, v rámci které byl převezen také nejrozměrnější exponát celé sbírky – texaský hospodářský vůz. Ten jako jediný byl zakoupen a vše ostatní připutovalo na Moravu darem. Stejně jako hlavní iniciátor tamního sběru D. Machu, kterému bylo společně s jeho ženou Nancy předáno v rámci vernisáže čestné uznání, tak i E. Hlavaty si přijel výstavu společně s dalšími krajany osobně prohlédnout. Jejich kladné ohlasy na toto společné dílo snad budou také příslibem další oboustranné spolupráce i v budoucích letech.</p> <p>Petr Drkula je spoluautorem výstavy.</p>

<p>ČESTICE: Částí městyse Čestice je Krušlov, kde trvale žije 60 obyvatel. Wikipedia uvádí, že v obci jsou dvě památky: Kaplička na návsi a unikátní vyřezávaný včelín, který je dílem řezbáře a včelaře Josefa Macha. Šedesát let starý včelín je největší v České republice, ale zároveň je výjimečný svou výtvarnou výzdobou. Pro generace příští jej zachraňuje občanské sdružení Krušlovský včelín, které ho také postupně zpřístupňuje veřejnosti.</p> <p>Včelař a řezbář Josef Mach vytvořil unikátní dílo lidové tvořivosti. Celý svůj život zasvětil nejen živým včelám, ale svou lásku k nim promítl i do řezbářského řemesla. Z různých druhů dřev vytvořil celé včelí království.<br />
Machův vyřezávaný, malovaný včelín s řezbářskou výzdobou interiérů navštěvovalo v minulosti mnoho lidí nejen z České republiky, ale i ze zahraničí. Tento objekt, i když není památkou, má nesporně kulturní hodnotu, kterou je nutno zachovat. Včelín obsahuje 65 výtvarně zpracovaných úlů, některé vyřezávané ztvárňující lidovou architekturu, jiné malované. Interiéry včelína Josef Mach vyzdobil nespočetnými řezbami připomínající osobnosti včelařství, místa z okolí i památky naší vlasti. Dřevěné včelky lemují zrcadlo, posedávají na obrazech či hodinách, včelí společenství najdeme i na okenních parapetech, stolku a židlích.<br />
Stavba včelína byla započata v roce 1948, takže včelínu je dnes už přes šedesát let. Včelín začal chátrat a rekonstrukce se stala nezbytnou. za tímto účelem vzniklo občanské sdružení Krušlovský včelín, o.s., které se snaží zachovat toto místo pro další generace. Čítá 22 lidi, kteří se také starají o kulturu v obci.<br />
Za pomoci dotace z Programu rozvoje venkova, mnoha jednotlivých dárců, včelařských spolků a dobrovolníků se podařilo včelín opravit, dát mu novou střechu a vrátit bývalý lesk. Nyní se sdružení soustředí na zajištění prostředků na restaurování dřevořezeb, kterých je na 200 kusů. Ty se pak vrátí do interiérů včelína. Do budoucna se počítá se vznikem muzea včelařství prezentující tento krásný obor. Sdruženi krušlovsky včelín, o.s., vniklo v lednu 2006. Včelín má pronajatý na 15 let a stará se o něj.</p> <p>Zájemci o prohlídku včelína přicházejí v hojném počtu, peněz na dokončení všech oprav není nikdy dost. To jsou slova předsedy sdružení Krušlovský včelín, Daniela Havlíka, kterého se ptáme:</p> <p>Na Vašem webu oznamujete, že není kulturní památkou, a tak se nabízí otázka: mohl by být?</p> <p>Kulturní památkou zatím není a mohl být už dávno, ale stěžovalo by tak rekonstrukci, takže nám dost pomohlo že zatím prohlášen není.</p> <p>Dočetla jsem se na něm také o záměrech včetně muzea včelařství, jaký je současný stav? </p> <p>V současné době už jsou zpřístupněny prostory ve včelíně a pomalu vzniká i muzeum včelařství v levém křídle. Usilujeme dále o ukončení všech oprav a daří se nám to zatím velice dobře. </p> <p>V poslední době existují obavy společnosti o osud včelařství, některé kraje dokonce tyto aktivity cíleně podporují. Jak je to ve vašem případě, podporuje vás Jihočeský kraj?</p> <p>Obavy o osud včelařství existovaly vždy, naopak zaznamenáváme že v poslední době začíná včelařit čím dál víc mladých lidí. Nás podpořil Český svaz včelařů a Státní zemědělský intervenční fond.</p> <p>Slouží vlastně Krušlovský včelín k původnímu účelu?</p> <p>Včelín samozřejmě slouží a do budoucna také k původnímu účelu sloužit bude.</p> <p> Na závěr:<br />
Sezona začíná v července a končí v říjnu, více na webu sdružení.<br />
Vstupné je 20 Kč/osoba.</p> <p> Krušlov 24, 387 19 Čestice<br />
IČ: 22689192<br />
tel: 608 272 268, 388 423 616<br />
e-mail: info@kruslovskyvcelin.cz<br /> http://www.kruslovskyvcelin.cz</p>