Články a komentáře

<p>ČR: Osudy jednotlivců jsou často ovlivněny osudy a směřováním celé společnosti. Holocaust, uchopení moci komunisty, socialismus. Často se na pozadí těchto zvěrstev odehrávaly sta tisíce, respektive miliony osudů jednotlivých lidí, kteří měli, stejně jako my v současnosti, své přání, touhy, cíle i sny. Často nenaplněné.</p> <p>V této souvislosti může srdce českého o společnosti i historii zajímajícího se čtenáře zaplesat vždy, když se jednou za čas může dostat k dílu, které mu alespoň letmo poodkryje roušku tajemství některého z osudů, jež právě těchto několik historických mezníků zasáhlo.</p> <p>Viewegh a Pawlovská. Ne!</p> <p>Kromě řady odborných historických a politologických publikací se v podmínkách české kultury a literatury můžeme setkat s krásnou literaturou „par excellance“: Viwegh, Hercíková, Obermannová, Pawlovská. O to více potěší, když se na pultech českých knihkupectví objeví dílko zcela jiného kalibru. Právě takovým je kniha Medaile za ztraceného boha, kterou napsala nevidomá Anna Markowitz (původním jménem Olga Štěpánová).<br />
Více, či minimálně stejně jako obsah knihy, která se na pozadí historických událostí a převratů 20. století věnuje jedinému lidskému příběhu dívky, jež během války zjišťuje, že má bratra v SSSR, s nímž si dlouhá léta pouze dopisuje, než jí je zakázán jakýkoliv styk, zaujme ale příběh samotné autorky.</p> <p>Převraty a slepota. Přesto se nevzdala</p> <p>Anna Markowitz se narodila krátce po válce v Ostravě, příběh románové Erny tak lehce kopíruje příběh autorky samotné. Autorka rozhodně neměla na růžích ustláno. Kromě historických a politických událostí, které její život fatálně ovlivnily, jí osud přichystal i další zkoušku. Ztrátu zraku, o který přišla už ve třiceti letech. Štěpánová/Markowitz ale na život nerezignovala a rozhodla se nastoupit na dráhu koncertní pěvkyně. Nahrála řadu písní české i zahraniční literatury, pracuje také jako hudební pedagog a muzikoterapeut.<br />
Setkání s ženou, která ve svých románech nezapře citlivost a nezáludný smysl pro neobyčejnou poetiku všedního dne, je skutečným zážitkem. Těm, kdo neměli možnost promluvit s autorkou a zpěvačkou v říjnu během autorského čtení její knihy v pražském divadle Na Prádle, kde část jejího díla s dojetím přednesl třeba herec Alfréd Strejček, nelze než doporučit, aby se s výjimečnou ženou setkaly alespoň skrz stránky její knihy. Kromě románu Medaile za ztraceného boha vydala třeba i povídkový soubor Místo, které zvoní, nebo román Poslední závoj ne, Salomé.</p>

<p>OSTRAVA: Setkání s dramaturgyní Národního divadla moravskoslezského divadla Ostrava Klárou Špičkovou mne bavilo. Tahle mladá dáma je nejen chytrá a sečtělá, ale rovněž i vtipná a zábavná, což dokládá závěr našeho rozhovoru. Dost možná za to může i úspěch, který v poslední době sklízí inscenace Balada pro banditu a Jak důležité je mít Filipa, na nichž se podílela.</p> <p>Inscenace Jak důležité je mít Filipa má u diváků úspěch. Čemu všemu tento úspěch přikládáte?</p> <p>Především práci režiséra, kterému se podařilo převést tento nelehký žánr na jeviště a práci herců. Pracovali velmi intenzivně, ono zkoušení komedie není žádná sranda! Šli do toho se stejnou vervou a trpělivostí jako do zkoušení Čechova nebo shakespearovské tragédie! </p> <p>Práce dramaturga je zřejmě poměrně rozsáhlejší a ne všichni o tom něco vědí. Co tedy všechno patří k vaší práci? Dramaturg, to je taky ten, kdo škrtá v textu, mluví do výběru herců, asistuje režisérovi… Je to tak, anebo jsem na něco zapomněl? </p> <p>Dramaturg hledá hry, někdy i režiséry. Pracuji s překlady. Chystám s režisérem výklad hry – budeme to hrát v současnosti nebo ne, zdůrazníme tyhle dějové momenty, anebo jiné. Z toho vychází úprava dialogů, činoherní dramaturg musí umět psát. Uvádím první čtené zkoušky, snažím se tzv. „nakopnout herce“ v tom, proč je inscenování zrovna tohoto textu smysluplné. Jsem šťastná, když mi „na čtené“ nikdo neusne a snažím se herce zaujmout. Když jsem párkrát suplovala ve škole za mámu češtinu a výtvarnou výchovu, přišlo mi to velmi podobné. Vstoupila jsem do lví arény a jednala se třídou jako s našimi herci a fungovalo to. Tím chci říct, že jsem s dětmi jednala jako s dospělými, které chci nadchnout pro věc a ne to, že naši herci jsou děti, i když…<br />
Jestli si někdo myslí, že jako dramaturg jste schovaný a v bezpečí někde v archívu, mýlí se. Jste první hromosvod v divadle. Za úspěch může vždy režisér, za neúspěch dramaturg, ale nestěžuji si, ha ha… Píšete články do tisku, poskytujete rozhovory – například debatujeme s diváky v Librexu, máme vstupy do rozhlasu nebo do televize. Aktivně připomínkujeme vznikající inscenaci před herci a režisérem během zkoušení. Píšeme program k představení, v němž někdy divák teprve pochopí, o čem jsme to vlastně hráli, což je v tom nejhorším případě! A pak už jen jdu na premiéru, sedím celá zkoprnělá nebo nečekaně zmáčknu stehno svého souseda, když se na jevišti děje něco neočekávaného. V tu chvíli vnímám jen herce, tímto se mému přísedícímu zpětně omlouvám. Snažím se být krásná a společenská před lidmi, ale to je maska. Až v klubu se mi z obličeje vytrácí křeč a konečně si vychutnávám ani ne tak úspěch nebo neúspěch, ale prázdnotu, které se kolem náhle rozevírá. Jenže v tu chvíli už chystáte něco dalšího a celý maraton, lépe řečeno „stoupání na horu“ začíná znovu. </p> <p>Dramaturg, to je ale taky někdy hledač hereckých talentů. Vím o vašich objevech jako jsou Igor Orozovič, Jan Hájek…</p> <p>To je pravda, na to jsem pyšná. Na potenciálního Hamleta jsem vzala Juraje Deáka a další lidi z vedení činohry do Brna na Kabaret „Šu šu šu“ do Polárky. Honza tenkrát vylezl na jeviště v potápěčských brýlích a zpíval koktavý song „Žabá vyletěla komínééém“, pak předvedl „Teorii smíchu“ a počítal do sta, a šéf činohry mě málem zabil. Naštěstí mi věřil, Hamleta mu dal a nikdy nelitoval. Igora jsem viděla poprvé v Divadle Na prádle v Praze. Málem jsem tam nešla, měla jsem chřipku, byla unavená ze VŠEHO divadla. Ačkoliv inscenace byla, no řekněme „velmi podivná“, spatřila jsem po jevišti chodit našeho budoucího Oidipa, Amadea… Tehdejší šéf Pavel Šimák to podobně neviděl, přesto jsem Igorovi soukromě zavolala, ať kouká přijet na konkurs. A Igor ho vyhrál! Objevit talent je zásadní pro práci režie i dramaturgie. </p> <p>Na čem teď děláte a na co se těšíte?</p> <p>Můj velký inspirátor, učitel a člověk, který mě přivedl k divadlu, Karel Tománek, mi radil, že pouze s jednou inscenací ročně mohu tzv. „porodit dítě.“ Že víckrát to ani nejde. Protože na rozdíl od Karla nemám rodinu, těším se tuto sezónu na porod několika „dětí“, i když každé bude mít jiného tatínka. Nejdřív čekám s Januszem Klimszou malého boxera (Slož mě něžně), potom si odskočím do plzeňské „porodnice“, kde přivedu na svět pěkného „pancharta“ (Je třeba zabít Sekala), dále jsem v očekávání s Peterem Gáborem – vybrali jsme si z banky nejchytřejší spermii všech dob (Williama Shakespeara). A pak se mi neuleví. Naopak. Čeká mě nejdrsnější a přitom nejpoetičtější porod dvojčat – opět s Januszem. Těhotenství je rizikové už od začátku. Janusz mi totiž vyhrožuje, že první dítě se bude jmenovat Tristan a ne Isolda. Nevím, na co naráží, snad ne na dramaturgicko-režijní výklad?</p>

<p>ŠTRAMBERK: Ti, kdo navštíví malebné městečko Štramberk, zpravidla pro řadu zdejších pozoruhodností opomenou na jednu z dalších krajových kulturních dominant této tzv. Lašské brány Beskyd. Není se ani čemu divit, jelikož ještě donedávna ona význačná avšak nenápadná sakrální památka postupně pozbývala svého reprezentačního vzezření, o její přístupnosti ani nemluvě.</p> <p>Kostel sv. Kateřiny, který stojí mezi Štramberkem a obcí Rybí, zažil v poslední době svou radikální obrodu; ta však byla naléhavá, přestože určitá renovace proběhla již počátkem padesátých let minulého století. Dřevěná stavba je jednou z posledních připomínek zaniklé osady Tamovice a některé její konstrukční prvky jsou svým stářím ojedinělé. Přes řadu přestaveb v celé své historii si tento kostelík zachoval některé původní gotické prvky, které se tu snoubí s lidovým architektonickým tvaroslovím. Ačkoli úsudky o jeho románských základech jsou prozatím jen domněnkou, s určitostí můžeme říci, že původ některých částí této stavby sahá až do poloviny 15. století. Toto překvapivé zjištění bylo doloženo odbornou expertízou, která byla provedena v roce 2009.<br />
Nynější renovace byla rozsáhlejšího charakteru a zahrnovala opravu jak celkové vnější části, tak i interiéru. Komplexní úpravou prošlo i okolí svatostánku, které je vymezeno obklopujícím pitoreskním hřbitůvkem. Radikální zásahy uvnitř kostela však měly další a předem neočekávaný přínos. Pod dlažbou chrámové lodi bylo v průběhu její opravy odkryto dávné středověké pohřebiště. Tato až do 18. století běžná forma umísťování tělesných ostatků, která představovala privilegium místních honorací, však přeci jen vykazuje jisté známky archaičtějšího způsobu pochovávání. Kosterní nález dávných zemřelých, mezi nimiž dominují nezletilí, tedy podporuje domněnky o starobylosti tohoto místa a o jeho historickém významu. Právě díky důkladné rekonstrukci kostela mohl být až nyní proveden takto rozsáhlý záchranný archeologický průzkum, který probíhal pod vedením Národního památkového ústavu v Ostravě. Tento počin tak zprostředkovaně přispívá i k bližšímu poznání některých stránek života předků zdejších obyvatel, ale i širšího regionu. Kostnice, která byla z objevených pozůstatků vytvořena, bude totiž předmětem dalšího exaktního zkoumání, o jehož výsledcích budou zdejší návštěvníci v budoucnu rovněž informováni.<br />
Revitalizaci filiálního kostela sv. Kateřiny, která trvala dva roky, zadala Římskokatolická farnost ve Štramberku, přičemž uskutečněné práce byly prováděny tradičními řemeslnými technologiemi s respektem ke specifikům obnovované památky. Právě tento přístup je příslibem zachování osobitých vlastností a funkčních projevů, jaké vykazuje každá podobná stavba. V rámci výměny střešní krytiny byl proto využit tradiční štípaný smrkový šindel, při restaurování fasády pak bylo použito klasické vápenné omítky a jejích nátěrů; úprav se dočkal také chrámový oltář a zdejší varhany. Tato zevrubná udržovací akce, která zahrnovala opravu střechy, krovu, fasády a oken, dveří, mříží, včetně odvodnění a oplocení areálu, si vyžádala 4,8 milionů korun; přičemž 92,5% této částky bylo pokryto dotací Evropské unie.<br />
Kostel sv. Kateřiny je pro veřejnost otevřen od začátku července tohoto roku, ale oficiální otevření proběhlo až o dva měsíce později spolu se slavnostní mší svatou, kterou sloužil biskup ostravsko-opavské diecéze František Václav Lobkowicz.<br />
Specifická poloha kostela na území dávno zaniklé osady dosud předurčovala jeho osamělý osud. Své rehabilitace jakožto bohoslužebný prostor by se však nedočkal, nebýt prvotní a dosud přetrvávající iniciativy místních obyvatel. Právě oni položili svými sbírkami základ částky na nezbytnou opravu, k níž svým dílem přispěly také okolní obce. Nepříznivé klima kostela způsobené jeho minimálním provozem a uzavřeností, bylo v minulosti podlomeno také vykradením jeho vnitřní umělecké výzdoby – nástěnných vyobrazení křížové cesty a několika plastik. Avšak právě oltářní plastika sv. Kateřiny, byla jako jediná po vloupání nalezena v nedaleké příkopě a mohla se tak vrátit na své původní místo. Dnes ji samotní farníci, kteří mají na starosti zpřístupnění kostela veřejnosti, vždy raději odvážejí a znovu přivážejí. Také masivní dřevěné lavice, které nepodléhaly památkové ochraně, ale podlehly zubu času, si museli zdejší věřící nechat zhotovit na své náklady. Jejich soustavnou péči však bude budova kostelíku i nadále potřebovat, jelikož další interiérové vybavování jej teprve čeká a také jeho vitalita je do určité míry spojena s jeho pravidelným provozem.</p>

<p>LIBEREC: Advent je obdobím, které láká k návštěvě obchodních domů častěji než kterýkoliv měsíc v roce. V nabídce jsou haldy zboží ve slevách či luxusní výrobky. Dávno jsme si zvykli, že v tomto období prodejci pouštějí do prostoru koledy a tvoří jakousi falešnou hudební kulisu. V libereckých obchoďácích může návštěvník poslouchat po celý rok především vážnou hudbu. Město se vyznačuje značným počtem velkých supermarketů, ve kterých je útok na zákazníky veden nabídkou zboží, ale zároveň je zde čeká řada kulturních prožitků.</p> <p>Obchodní dům u městského terminálu se hudbou prezentuje před hlavním vchodem, což bychom mohli považovat určitým způsobem za kulturní zážitek, pravé zážitky začínají však až v jeho pasážích. Podobně se chovají i další supermarkety. Zvou děti na provizorně inscenované scény, kde se odehrávají pohádky, prezentují se muzikanti, je vyhlašována soutěž v recitaci, zpěvu nebo v jiných oborech. Liberecké divadlo láká na přestavení baletu vystoupením tanečníků v pasáži. Sportovci dokonce při olympiádě mládeže vyzvali studenty, aby vytvořili symboly zemí, které se soutěží zúčastnily a vystavili je v pasáži supermarketu.<br />
Velkým hitem je kupříkladu dinopark, který zabírá pomalu dvě patra, ale určitě zaujaly i výstavy automobilů veteránů nebo požární techniky. Výstavu zde měl i liberecký sběratel pohlednic Egon Wiener.<br /> Vedle nejrůznějších představení jsou to právě výstavy, které jsou v tomto čase v obchoďácích instalované. V předvánočním období se v jedné z pasáží supermarketu na Soukenném náměstí objevily panely s fotografiemi lidí, kteří mají rádi Jizerské hory a jejich scenérie zachycují objektivem. Soutěž obeslalo 59 fotografů, amatéři a ze skupiny libereckého fotokroužku jmenujme alespoň Hanu Palečkovou a Zdeňka Lína.<br />
Výstava, kterou pořádala druhým rokem Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor, je inspirativní a poukazuje na to, aby si lidé vážili krásy, která jejich životní prostor zdobí, a pečovali o ni. Před padesáti léty postihla Jizerky ekologická katastrofa v důsledku spadu kyselin z energetických kombinátů Polska a Německa. Výstava je jednou z aktivit Nadace, působících především směrem k ekologické výchově mládeže. V příštím roce uplyne již dvacet let její činnosti v Jizerských horách, za tu dobu byla uskutečněna řada projektů na záchranu Jizerek a především výchovných. Lidé v Nadaci svou obětavou prací jsou protějškem často alibistických a populistických politických projektů. Výstava Zaostřeno na Jizerky má v obchodním domě nejen kulturní, ale i výchovný účinek.<br />
Supermarkety v Liberci jsou samozřejmě centry nákupu, ale nacházejí své uplatnění i v obohacení kulturního života města. Liberec nemá historické centrum, kde by návštěvníci obdivovali architekturu a ovzduší dávných dob, je však krásným moderním městem plným kultury.</p>

<p>OPOČNO: Město – malíř světového významu – mecenáška výtvarného umění – to je spojení, které se 18. října 2012, v den, kdy Meda Mládková převzala čestné občanství města Opočna, stalo realitou. Byla to totiž nepochybně právě ona, kdo pro svět objevil opočenského rodáka Františka Kupku, zakladatele abstraktní malířské tvorby.</p> <p>Slavnostní akt udělení čestného občanství města paní Medě Mládkové sledoval v Opočně naprosto plný sál Kodymova národního domu. Slova starosty Štěpána Jelínka o tom, že v osobě Medy Mládkové se František Kupka symbolicky vrací tam, odkud vyšel do světa, a následný standing ovation mecenášku opravdu dojaly: „Opočno může počítat s mojí pomocí kdykoliv a jsem velmi hrdá na to, že dneska tady Kupku slavíte a já vám moc děkuju. Jsem velmi hrdá na toto vyznamenání. Myslím, že by měl radost a v nebi vám děkuje.“<br />
Na svůj věk neobyčejně vitální Meda Mládková se v r. 1989 vrátila po mnoha desítkách let emigrace zpět do České republiky. Stále však pendluje mezi Prahou, Amerikou nebo třeba Karibikem. „Do letadla se mi nechce, ale chce se mi tam, kam jedu,“ říká. A když se zeptáte, kolika jazyky se při svých cestách domluví, odpoví: „Samozřejmě česky, německy, maminka byla Němka, francouzsky, anglicky a španělsky rozumím. Nejraději mám samozřejmě češtinu, o tom není pochyb.“ Prý by také mohla být žijící reklamou na jeden produkt známý svým fialovým obalem, k čemuž sama s úsměvem dodává: „Já bych vlastně měla napsat té fabrice, aby mně dala nějaká procenta, protože já každý den sním jednu tuto čokoládu. Firma by měla koupit jeden z obrazů Františka Kupky a poslat ho do Musea Kampa.“<br />
Malíře Františka Kupku (23. září 1871 Opočno – 24. června 1957 Puteaux, Francie) objevila v době, kdy studovala kunsthistorii v Paříži. Tehdy už to byl starý muž. „Nikdy nezapomenu, když jsem ho našla. Přišel starý krásný pán a já jsem řekla: Jsem Češka, studentka kunsthistorie v Paříži a já tak toužím vidět vaše obrazy. On se rozzářil, protože k němu vůbec nikdo nechodil a já byla Češka, navíc v emigraci, což pro něj bylo boží požehnání,“ sugestivně vypravuje Meda Mládková a pokračuje „velmi šťastný mě vzal do svého ateliéru a já jsem se mohla zbláznit. Běhala jsem od obrazu k obrazu a vlastně poprvé jsem měla pocit, že vidím umění.“<br />
To byl první impuls, z něhož se narodila unikátní sbírka Medy Mládkové, která v současné době zahrnuje 215 Kupkových obrazů, kreseb a studií a patří k nejucelenějším svého druhu na světě. Od začátku letošního roku, kdy byla doplněna o další část, jsou v ní také Kupkovy poznámky, dopisy i osobní záležitosti a opravdoví znalci říkají, že korespondence je důležitější než některé obrázky. „Já myslím, že Kupka dávno ještě není tam, kde bude jednou. On určitě bude tak vysoko, jako je Kaminski, protože on se vědomě rozhodl, že bude abstraktní. On byl opravdu jediný, kdo se tak rozhodl,“ tvrdí paní Meda.<br />
Kolekce děl Františka Kupky zároveň tvoří jeden ze základů sbírky moderního umění, kterou v Museu Kampa v Praze provozuje Nadace Jana a Medy Mládkových, a která dnes zahrnuje 1200 děl výtvarného umění, z nichž zhruba pětinu je možné zhlédnout při návštěvě zrekonstruovaných Sovových mlýnů. Expozici v muzeu obměňuje paní Meda každý den a poznamenává k tomu: „Procházím se tam a podle nálady obměňuji – vše vychází z intuice a pocitů.“<br />
Jedním z nejbližších spolupracovníků Medy Mládkové je dnes JUDr. Jiří Pospíšil, bývalý ministr spravedlnosti. „Velmi kriticky ho pozoruju již tři roky a na rozdíl od všech ostatních politiků není pouze vyškolený, ale velice vzdělaný. Pospíšil je velkým znalcem umění. Umění člověka zušlechťuje a on je ušlechtilý člověk. Kdybych zítra zemřela, on přejímá všechno,“ prozradila.<br /> A důkazem toho, že si Jiří Pospíšil opravdu získal velkou důvěru majitelky sbírky a stal se jejím, jak sám řekl, „komorníkem“, je jeho přítomnost při důležitých jednáních a rozhodnutích, z nichž v Opočně odtajnil: „Na kolik je Kupka významný pro světové výtvarné umění, není třeba zdůrazňovat. Paní Meda nemluví pravdu, když říká, že své ekonomické kvality nepoužívá při kupování umění. Právě koupě sbírky, kterou jsme přivezli naposled, je důkazem nejen citu pro výtvarné umění paní Mládkové, ale i mimořádných vyjednávacích schopností a mimořádného ekonomického talentu. Museum Kampa pořídilo tuto sbírku za zlomek původní ceny. Koupili jsme pro český národ jedinečný soubor, který je unikátní jak výtvarnými díly, tak dokumenty, které jsme přivezli. A to opravdu za zlomek ceny právě díky ekonomickým kvalitám paní Medy Mládkové, která není jen skvělá kunsthistorička, ale také skvělá vyjednavačka,“ a ještě s úsměvem dodal, „při koupi poslední sbírky Kupkových obrazů, kterou jsme dovezli z USA, začala paní Meda vyjednávat s taktikou, že Kupka by chtěl, aby sbírka byla v Čechách, v muzeu Medy Mládkové. A protože Kupka je spiritista, tak jestli majitelka Lilli Lonngren Andersová neprodá svou sbírku za poloviční cenu, bude ji strašit.“<br />
Pádu totality se bohužel nedočkal manžel Medy Mládkové Jan. „Byl velký patriot a tak strašně miloval tuto zemi, tak se toužil vrátit, bohužel však zemřel dva měsíce před převratem,“ řekla o něm sama.<br /> „Přežije-li kultura, přežije národ,“/ říkal Jan Mládek a nebyla to jen slova, ale především životní filozofie, což potvrdil i JUDr. Jiří Pospíšil: „Kdo kupuje umění, tak do toho často ukládá své peníze. Je to forma investice a já to nekritizuji. Mládkovi však byli opravdu ti, kdo jezdili v šedesátých a sedmdesátých letech z Ameriky do Čech a kupovali tady umění od výtvarníků, když bylo zcela zjevné, že to jsou pro ně v uvozovkách vyhozené peníze. Dělali to opravdu na podporu výtvarníků, aby oni měli z čeho žít. Nikdo si tehdy nemohl myslet, že takové umění bude jednou prodejné. Tehdy to byla opravdu podpora české kultuře, byla to snaha podporovat české výtvarníky, aby přežili a hlavně, když se umění koupilo, vystavit ho v zahraničí. To je také ještě jedna věc, kterou musí čeští kunsthistorici zpracovat – aktivity Medy Mládkové na tomto poli, tzn. zpracovat všechny výstavy, články, publikace, které vydala v Americe a v západní Evropě, kde právě české umění prosazovala. Nebyl to jen Kupka, byla to celá poválečná generace českých výtvarníků, která se právě díky ní dostala do světa a byla ve světě známá.“<br />
A Jiří Pospíšil také prozradil, na co se mohou milovníci výtvarného umění ještě letos těšit: „Připravuje se velká výstava v Národní galerii. Vernisáž bude v listopadu a výstava se uskuteční u příležitosti kulatého výročí vystavení abstraktních obrazů Františka Kupky na Pařížském salónu. Je to totiž letos právě sto let, a proto Národní galerie pořádá tuto velkou výstavu. A právě obrazy ze sbírky Jana a Medy Mládkových tvoří základ této kolekce, protože sice Národní galerie má možná více obrazů než Meda Mládková, ale ona má nejdůležitější obrazy, které zachycují Kupkův vývoj. Budou tam i zápůjčky z Ameriky a celé Evropy, stojí to za to, protože takováto výstava zde zase mnoho let nebude.“<br />
V Museu Kampa začne v polovině prosince t.r. další velká výstava a to významného českého skláře a zakladatele českého moderního skla Reného Roubíčka, který letos slaví 90 let, a jeho manželky Miluše Roubíčkové, která je také mimořádnou výtvarnicí. Jiří Pospíšil k tomu dodává: //„My máme skvělé ženy výtvarnice, ale občas žily a stále žijí ve stínu svých manželů výtvarníků. Paní Mládková se proto snaží vystavovat i ženy, a tak každý rok pořádáme výstavu jedné z významných českých výtvarnic – Evy Kmentové, Miluše Roubíčkové, příští rok Zdeny Fibichové. Pro cizince je dnes Muzeum Kampa nejbližším místem pro styk s českou kulturou a díky Medě Mládkové je to také výtvarné umění druhé poloviny 20. století.“<br />
Dvě hodiny ve společnosti Medy Mládkové a Jiřího Pospíšila, ale také originálu Kupkovy olejomalby Výšky IV z roku 1938, jehož cena je zhruba taková, jaký je rozpočet města Opočna, přinesly většině přítomných v opočenském Kodymově národním domě nejen nezapomenutelné zážitky, ale také pocit, že i my Češi máme být na co a na koho hrdi. Meda Mládková je toho zářivým důkazem.<br />
A právě proto je důležité připomenout její závěrečná slova o tom, že Kupkovy ostatky by měly zůstat tam, kde jsou nyní, která jsou jasným vzkazem současným snahám o zviditelnění několika málo jedinců. </p> <p>Další info: http://www.museumkampa.cz/</p>

<p>PLZEŇ: V roce 2006 vznikl nápad vybudovat v Plzni Dům aktivních seniorů inspirovaný obdobným zařízením partnerského centra v Regensburku. O rok později byl záměr rozšířen na projekt multifunkčního mezigeneračního centra TOTEM – Dům napříč generacemi – a od roku 2008 se pro něj hledaly vhodné prostory. V září 2012 byly slavnostně otevřeny a nabízejí místo pro setkávání všem, kteří o to stojí.</p> <p>Řeč je pětileté cestě od myšlenky po realizaci projektu, jehož cílem je podpora a vytváření kvalitních mezilidských vztahů, propojení seniorských a dobrovolnických aktivit, a nabídka programů pro rodiny s dětmi. Stručněji už by uvést článek nešlo.</p> <p>„Skrze projekty menšího či většího charakteru hledáme účinný způsob podpory mezigeneračních vztahů a otevírání dialogu napříč generacemi,“ dočtete se na webových stránkách plzeňského Regionálního dobrovolnického centra TOTEM. Společná střecha je tedy hotová a pod ní se už scházejí malí i velcí včetně seniorů. Jestli se podařilo naplnit původní myšlenku, a co dům nabízí zejména seniorům, se ptáme Bc. Vlastimily Faiferlíkové, ředitelky organizace a vedoucí investičního projektu TOTEM – Dům napříč generacemi.</p> <p>Jedním z vašich cílů je přispívat k vyšší míře zapojení seniorů do společenského života, rozvíjet jejich duševní a fyzické síly, podporovat sebedůvěru a zájem o další učení. Mohla byste se, prosím, zmínit o projektech zaměřených na seniory a stručně je popsat?</p> <p>Věnujeme se seniorům v několika rovinách:<br />
- Nabízíme aktivity, které pracují s myšlenkou celoživotního vzdělávání a osobnostního rozvoje. Podporujeme komunitní prostor a na základě monitoringu potřeb seniorů přinášíme nabídku, do které senioři vstupují jako účastníci. Přinášíme možnost, aby se starší občané společně vyvíjeli s ostatní společností, a to na základě vlastních preferencí a zájmů. Součástí nabídky je dlouholetá spolupráce formou společných projektů s evropskými seniorskými centry. Příklad aktivit:<br />
• Akademie třetího věku<br />
• Počítačové kurzy pro začátečníky i pokročilé (4 úrovně)<br />
• Zájmové kluby (grafoterapie, bubnování, břišní tance apod.)<br />
• Jazykové kurzy (angličtina, němčina, španělština, francouzština)<br />
• Vzdělávací projekty – Šance stáří, IMPULS</p> <p> 2. Vytváříme prostor, ve kterém se senioři mohou seberealizovat, navzájem si být prospěšní, předávat si celoživotně získané informace, zkušenosti, kompetence, dovednosti – senioři jsou zde aktivními vedoucími různých klubových aktivit, přednášejícími, lektory. Vytvářejí různé zájmové skupiny, které TOTEM – RDC podporuje, iniciuje.<br />
• Akademie třetího věku (lektorská činnost)<br />
• Vedení klubových aktivit (jóga, internetový klub, rehabilitační cvičení, jazykové kluby)<br />
• Zájmové skupiny (TOTEMart, Seniorkapela, Jamáček, Plus) </p> <p> 3. Formou nabídky různých možností dobrovolnické činnosti pro veřejnost podporujeme občanskou angažovanost seniorské skupiny a snažíme se „přeznačkovat“ veřejné mínění spojené s obavami z demografického vývoje společnosti.<br />
• Dobrovolnická činnost v akreditovaném programu dle zákona 198/2002 Sb. o dobrovolné službě v různých zařízeních sociálního charakteru (nemocnice, domovy důchodců, hospic apod.)<br />
• Jednorázové dobrovolnické aktivity – okamžitá pomoc potřebným, organizační pomoc při různých akcích (Třetí festival – organizace festivalu, festival Jeden svět – organizace festivalu, podpora dětského krizového centra Robinson – šití kapsářů pro děti, hudební vystoupení v domovech důchodců apod.)<br />
• Dobrovolnické projekty – Šance stáří, Impuls, Gruntwig, Zeitbanka 55+</p> <p> 4. Vytváříme aktivní přátelský komunitní prostor pro seniory, kteří nemají z různých důvodů podnětné rodinné zázemí.<br />
• Projekt Letokruhy – prostor pro každodenní setkávání seniorů s různorodou náplní – příprava dobrůtek do klubové kavárny, šití, trénování paměti, zpívání, cvičení ale i angličtina a další činnosti.</p> <p>Našich aktivit se pravidelně zúčastňuje přes 400 seniorů, nicméně ve vzdělávacích aktivitách pracujeme například s vedoucími různých svazů a klubů seniorů, a tím směrujeme k aktivizaci další skupiny seniorů. Díky projektu Šance stáří vznikly nové seniorské kluby v Chudenicích, Domažlicích, Křimicích, se kterými soustavně spolupracujeme a pomáháme jim při řešení problémů, podporujeme zkušenostmi.<br />
Více informací je možné získat na webových stránkách www.totem-rdc.cz. </p> <p>Že pomáhají dobrovolníci seniorům je asi běžné, ale daří se vám naopak motivovat seniory k výkonu dobrovolnické službě? </p> <p> Propojení linií naší činnosti dobrovolnictví a aktivizace seniorů je naší snahou v posledních třech letech. Daří se nám čím dál více zapojovat seniory jako dobrovolníky v různých oblastech. Krásný příklad je skupina seniorek, která podporuje děti v intervenčním centru Robinson svými návštěvami. Rovněž hudebními vystoupeními přináší společnost a zpříjemnění času seniorům v různých seniorských zařízeních. Jedna dobrovolnice objevila svoje dětské loutkové divadlo a dochází do seniorských zařízení hrát malé divadelní hříčky – připomenutí dávného dětství. Plzeňské seniorky nám velmi pomáhaly při zabydlování nových prostorů – sázely květiny, pomáhaly s úklidem, podporovaly nás v každé potřebné činnosti. Senioři také docházejí do nemocnic, do různých seniorských domovů jako společníci, pomáhají v naší klubové kavárničce… </p> <p>Můžete také uvést příklady, společenského uplatnění a seberealizace seniorů ve vašem okolí? A příklady, kdy zkušenosti a znalosti seniorů slouží společnosti?</p> <p>V TOTEM – RDC jde hlavně o vedení klubů a lektorskou činnost v Akademii třetího věku. Senioři odborníci nás podporují i v každodenních činnostech i při velmi náročné rekonstrukci nových prostor. Dostala jsem např. podporu v oblasti právní pomoci při přípravě smluv a podobně.</p> <p>Zaujal mě Váš mezigenerační dům. Dočetla jsem se, že jste se nechali inspirovat v zahraničí. Můžete tento projekt popsat pro ty, kteří netuší o čem je řeč?</p> <p>Myšlenka na seniorský později na mezigenerační dům vznikla v roce 2006 a v letošním roce (2012, pozn. redakce) se ji podařilo naplnit slavnostním otevřením nových prostor. Chtěli bychom, aby se mezigenerační centrum stalo místem „SETKÁVÁNÍ SE“<br />
• Místo, kde mohou pro druhého něco udělat.<br />
• Místo, kde mohou sami najít pomocnou ruku.<br />
• Místo, kde není omezen přístup žádnou okolností – věkem, postižením, rasou…<br />
• Místo, kde najdou přátelské a stimulující prostředí.<br />
• Místo, kde mohou nalézt, objevit či přesvědčit se o svých schopnostech, dovednostech a aktivně se seberealizovat.<br />
• Místo, kde se mohou obohatit dalším vzděláváním.<br />
• Místo, kde mohou uplatňovat své již nabyté vědomosti a dovednosti.<br />
• Místo, kde mohou být součástí větší komunity s celou svojí osobností.<br />
• Místo, kde najdou odborné, teoretické i praktické informace.<br />
• Místo, kde mohou spolupracovat a mít aktivní podíl na vytváření nových programů, na organizaci různých kulturních, sportovních, tematicky zaměřených akcí.<br />
Inspirace, které jsme sbírali v Regensburgu, Weidenu, v pražském Portusu – Život 90 jsme doplnili našimi nápady a nápady našich klientů. Myslím, že vznikl krásný prostor – fyzicky i lidsky – který je jedinečný. Nacházejí si k nám cestu všichni, kteří chtějí být součástí aktivního dění – vzdělávat se, pomáhat si sobě navzájem i druhým, bavit se, objevovat… My se snažíme připravit základní nabídku aktivit, ale hlavně podporovat v realizaci klientské nápady a inspirace. </p> <p>Objekt je darem města Plzně pro realizaci sociálních služeb. Myslím ale, že kultura zde má své významné místo. A právě kulturní nabídka a případně plány do budoucna v této oblasti by nás zajímaly…</p> <p>Kromě různých koncertů, přednášek a kulturních tanečních akcí, které organizujeme, stojí za zmínku naše seniorské autorské divadlo Světlonoš(ž)ky, seniorský pěvecký sbor Jamáček, seniorská hudební skupina Seniorkapela a mezigenerační sbor Plus, což jsou konkrétní činnosti našich klientů. V prostorách nového centra vznikly s podporou Plzeňského kraje výstavní prostory – galerie, kde bychom chtěli umožnit výstavy amatérským i profesionálním regionálním výtvarníkům. Jedna seniorská dobrovolnice se stará o malou klubovou knihovnu a prostory, které vznikly, samy vybízejí a inspirují k dalším nápadům. V říjnu l.r. jsme zahájili nový cyklus talkshow Setkání s významnými plzeňskými osobnostmi. Prvním hostem byl MUDr. Ondřej Topolčan (významný lékař a oceněný vědec v oblasti kardiovaskulárních, endokrinologických a onkologických onemocnění.) Celý cyklus provází Mgr. Stanislav Jurik, moderátor Českého rozhlasu.<br />
V listopadu také zahájila výstava Skryté krásy obcí, měst a městeček Plzeňského kraje v srdci Klementa Štíchy, která potrvá do 22. 1. 2013.</p> <p>Můžete se zmínit o financování a rekonstrukci objektu? </p> <p>Rekonstrukce byla velmi náročná a dotacemi se na ní podílelo Statutární město Plzeň včetně obvodu Plzeň 1, v jehož katastru TOTEM – RDC stojí. Přispěl i Plzeňský kraj a velkou měrou se podílel ROP NUTS II Jihozápad. S vybavením prostorů nám pomohla Kooperativa a různí menší sponzoři. Po třech letech budování jsme 17. 9. 2012 slavnostně otevřeli. Dům je plný kurzů, klubů i klientů, probíhají různé aktivity i velké akce. Věřím, že v zatěžkávací zkoušce jsme obstáli a klientům je u nás dobře a rádi se vracejí.</p> <p>A jak budou provoz a režie domu financovány v budoucnu? </p> <p> Financování provozu je asi největší starost, kterou řešíme. Jsme občanské sdružení, zcela závislé na veřejných zdrojích z dotačních titulů. Neziskový sektor každoročně ve velkých nejistotách připravuje rozpočtový rok, píše grantové žádosti a čeká na výsledky. Ani TOTEM – RDC není výjimkou. Věříme v podporu města Plzně, Plzeňského kraje i obvodu, ve kterém sídlíme. Samozřejmě využíváme dotační výzvy MVČR, MPSV a MŠMT. Na některé projekty jsme získali podporu z nadačních fondů. Pro seniory je momentálně velmi obtížná finanční situace, přesto na některé vzdělávací aktivity, pokud nemáme lektory dobrovolníky, přispívají. Snažíme se ale poplatky minimalizovat a získat finance jinou cestou. Zatím se nám moc nedaří získávat prostředky formou sponzorských darů, je to cesta, kterou se ještě musíme naučit. </p> <p>Nakonec jsem paní ředitelce V. Faiferlíkové poděkovala za informace a požádala ji o úvahu nad situací seniorů v naší společnosti a v rodinách, nad přezíravým postojem zaměstnavatelů, někdy i lékařů, zamyšlení nad nedostatečnými důchody a dalšími ekonomickými tlaky, se kterými souvisí i možnosti kulturní. </p> <p> Vím, že situace v oblastech, které vyjmenováváte, pro seniory není jednoduchá a často slyším velmi tíživá vyprávění našich klientů. Naší snahou je, aby když ráno vstávají, měli na co a na koho se těšit, aby byl pro ně den naplněný poznáním, aby se měli s kým potkat a popovídat si. Aby mohli být někomu prospěšní a aby i přes všechny objektivní potíže měli šanci se radovat z každého prožitého okamžiku. Naším cílem je udržet je co nejdéle v domácím prostředí, v psychické i fyzické mobilitě. To je něco, co můžeme a co se nám daří s podporou získaných dotací ovlivnit.</p>

<p>PRAHA: V kostele Martin ve zdi v Praze – v Martinské ulici č. 8 (vchod z Jungmannovy ulice), se stává od začátku roku 2013 pravidelnou koncertní scénou klasické hudby. Producentku akcí Ivu Klusalovou jsem požádal o krátký rozhovor.</p> <p>Paní Klusalová, začátkem roku 2013 startujete se svými cykly koncertů. Zvolila jste krásné prostředí kostela Martin ve zdi, kde koncertů mnoho nebylo. Proč právě tento kostel?</p> <p>No právě proto. Tato stavba je mimořádná přístupností – je v centru Prahy – a interiér kostela je nádherný. Je možné variabilní uspořádání sezení i stání, je možné využívat výborné varhany a hlavně – kostel vyniká svojí akustikou. Takže jsem se rozhodla a zpracovala podklady pro koncertní akce, šité na míru právě pro tento prostor a povedlo se. Od roku 2013 začínáme.</p> <p>Můžete již nyní prozradit, jaká bude programová náplň?</p> <p>Jistě a velmi ráda. Myslím, že potěším všechny milovníky kvalitního umění, protože chci produkovat akce opravdu nejvyšší kvality. Proto jsme se dohodli například s profesorem Štěpánem Rakem a panem Alfredem Strejčkem, že uskutečníme celoroční pravidelný cyklus Setkávání se… 2013. Mým záměrem je – představit maximum ze společných projektů těchto dvou vynikajících umělců na jednom místě, na jednom pódiu. V tomto případě tedy v kostele Martin ve zdi. Projekty těchto umělců jsou tak nádherné, vždy mají publiku co sdělit, a tak se budeme setkávat. Cyklus zahajuje již 2. února 2013 programem Vivat Komenius a pokračuje 16. února programem Cesty naděje. Pokračovat budeme v březnu dalšími dvěma koncerty. Termín samozřejmě včas upřesníme, najdete jej nejen na webových stránkách http://www.ticketportal.cz/…e_search.asp?…, ale v brzku i na stránkách www.stepanrak.cz nebo www.alfredstrejcek.cz</p> <p>Takže tento cyklus bude jediným typem programu?</p> <p>Kdepak. Dále mám již zpracovány pořady „Ave Maria a nejkrásnější spirituály“, s vynikající českou mezzosopranistkou Editou Adlerovou – sólistkou Le Grand Théâtre du Puy du Fou ve Francii a Vladimírem Roubalem – ředitelem chrámové hudby Královské kanonie premonstrátů v Praze na Strahově. Paní Adlerové již letos produkuji velice úspěšné turné Španělský večer s Carmen, které jsem musela prodloužit pro obrovský zájem z roku 2012 až do roku 2013. Můžete se podívat na stránky www.editaadlerova.com. Takže máme dobře propracovanou spolupráci, které si vážím a jsem ráda, že další projekt je na obzoru. Souznění varhan a zpěvu právě třeba spirituálů je neopakovatelné svým netradičním pojetím. V tomto cyklu zazní krom úžasné Ave Maria asi v šesti verzích od různých autorů i řada světoznámých spirituálů. Ale to už bych prozradila mnoho. Nejlépe je přijít si poslechnout.</p> <p>Uslyší posluchači i program Canto Dolce, případně Vivat Antonín Dvořák?</p> <p>No jistě. Bez těchto pořadů si nelze koncertní rok snad ani představit. V Canto Dolce přivítáme ještě sopranistku Annu Hlavenkovou a klavíristky Saru Bukowski a Alenu Honigovou. Rovněž pak v pořadu Vivat Antonín Dvořák. Tady je ještě jedno překvapení navíc. Účinkovat bude jako host hudebník z japonského Kjúšú, který hraje na tradiční japonské nástroje šakuhači. Je jím pan Kenji Seizan Ósako, mistr školy Tózán a držitel ceny Grand Prix za hudbu z roku 2008. Takže jistě Mistr Dvořák v tomto podání bude opět přijat s nadšením.</p> <p>Z Vašich slov je patrné, že o interprety nemáte nouzi. </p> <p>Vůbec ne. Měla jsem trochu obavy, jak oslovení umělci přijmou nabídku ke spolupráci, přeci jen se jedná o pravidelné cykly, koncerty budou vesměs pátky a soboty každý týden, ale byla jsem velmi mile překvapena zájmem, který tento projekt ZEĎ, jak mu pracovně říkám, vzbudil. Takže se můžeme těšit ještě na setkávání se s panem Gerschwinem, panem Mozartem a dalšími velikány naší i světové hudby. A samozřejmě- dalšími umělci a hudebními uskupeními, které zatím neprozradím, protože dolaďujeme termíny a program. Nerada věcem předbíhám…</p> <p>Jaký si dáváte pro rok 2013 cíl? Chcete-li metu?</p> <p>Mým cílem je oslovit stálé publikum, které klasickou hudbu miluje, které jde na koncert pro ty úžasné chvíle, které přináší jen hudba. Které jde na koncert opravdu pro KONCERT samotný, nejen jako na jakýsi doplněk při návštěvě našeho hlavního města. Takže budu vděčna všem, kteří o pořady v kostele Martin ve zdi projeví zájem a opravdu se pak budeme SETKÁVAT. To je mé velké přání. </p> <p>Kde si zájemci mohou zakoupit vstupenky?</p> <p>Od listopadu 2012 je možné zakoupit vstupenky na první dva koncerty z cyklu Štěpána Raka a Alfreda Strejčka. Možná je využijí jako hezký vánoční dárek. Vstupenky budou za velmi přijatelnou cenu k zakoupení v prodejní síti www.ticketportal.cz. A další prodejci se již hlásí o spolupráci, takže časem bude síť jistě o něco větší. Konečně – veškeré informace si posluchač může najít na http://www.ticketportal.cz/…e_search.asp?…</p>

<p>Praha: Letos se bude konat již šestý ročník charitativního festivalu Pozdní sběr. Jeho smyslem je připravit pro širokou veřejnost příjemný večer plný kultury a zároveň pomoci těm, kteří to potřebují. Hlavní organizátor festivalu Benjamin Kittl mi v rozhovoru prozradil, proč výtěžek letošního festivalu opět poputuje na konto Klubu nemocných cystickou fibrózou a čím bude tento ročník výjimečný.</p> <p>Na co se mohou návštěvníci letošního festivalu těšit?</p> <p>Stejně jako u jakékoliv jiné činnosti i zde platí pravidlo „postupného zdokonalování“, to znamená, že tento již 6. ročník je zase o něco promyšlenější, sladěnější (nejen co se hudby týče). Konkrétních změn se dočkal hudební program (novinkou je například kapela Jablkoň či zahraničně uznávaná kapela Dva), doprovodný program (kromě autorského čtení, divadla a tance nás letos čekají třeba Ozvěny Anifestu) a v neposlední řadě nové stánky v jedinečném festivalovém tržišti, jež je naší specialitou – stánky se všemožným občerstvením, bazarem oblečení, knihami, konopnými produkty, minikadeřnictvím a podobně. Doufám, že se nám letos povede překonat i laťku ze všech nejdůležitější, a tou je samozřejmě počet návštěvníků. </p> <p>Proč jste se již druhým rokem rozhodli opět podpořit Klub nemocných cystickou fibrózou? </p> <p>Naše spolupráce s Klubem CF se ukázala být velmi podnětná a dobře fungující, z loňského ročníku byly obě strany (troufám si mluvit i za tu druhou) nadšeny, tak by nám bylo líto v tom nepokračovat. Neznamená to ovšem, že se Pozdní sběr stal výlučně akcí pro Klub CF – abychom zachovali tvář a myšlenku festivalu, budeme muset příští rok tento cílový subjekt vystřídat. </p> <p>Jakou částku se podařilo vybrat na minulém festivalu?</p> <p>Pokud vezmeme v úvahu nejen peníze ze vstupného, ale i výtěžek z doprovodného programu a všechno, co s festivalem souviselo, dostali jsme se na úžasnou částku 140 000 korun. </p> <p>Na co Klub nemocných cystickou fibrózou vybranou částku použije? Co je hlavním posláním tohoto Klubu?</p> <p>Hlavním posláním je zlepšování života lidem s cystickou fibrózou a širší materiální, psychosociální podpora rodin s nemocnými CF a také zvyšování informovanosti o této nemoci (o to se snaží i náš festival pomocí informačního stánku Klubu CF a medializace). Mám-li být konkrétní – hodně peněz se použije na nákupy pomůcek, které nemocní s CF nezbytně potřebují k běžnému životu. Jsou to například inhalátory a různé nástavce na ně. Zdravý člověk si jen těžko dovede představit, jaká omezení život s CF přináší. Pokud je možné kvalitnějšími pomůckami tato omezení minimalizovat, jsme rádi, že k tomu můžeme alespoň trochu přispět. </p> <p>Na festivalu pracujete jako hlavní organizátor. Čím vás tato dobrovolná práce obohacuje? </p> <p>V této práci se spojuje dohromady více činností, které mám rád. Rád poslouchám kvalitní hudbu a ani další druhy umění mi nejsou cizí, baví mě se jimi obklopovat. A když přitom můžu ještě někomu pomoci, tak to chápu jako úplně to nejlepší. Navíc při organizaci posledních dvou ročníků se sešla fajn skupina lidí, se kterými trávím inspirativní večery probíráním nejrůznějších témat (nejen spojených s festivalem).</p> <p>Kdy a kde se bude festival konat? Na jaký program se mohou návštěvníci těšit? </p> <p>Desátého listopadu v pražském klubu Rock Café na Národní třídě. Vystoupí například: Dva, Jablkoň, Luno, Ester Kočičková, Václav Koubek, Iván Gutiérrez, Martina Trchová a mnozí další. K dispozici bude hodnotný doprovodný program a festivalové tržiště. </p> <p>Více info na www.pozdnisber.net nebo na www.facebook.com/…alpozdnisber</p>

<p>OSTRAVA: Od nové sezóny je režisér Peter Gábor novým uměleckým šéfem činohry Národního divadla moravskoslezského Ostrava. Režíroval i nedávno premiérovaný muzikál Balada pro banditu, což je de facto jeho třetí režie tohoto titulu. Prvně to bylo před šestnácti lety právě v Ostravě, podruhé před osmi lety v pražském Divadle Na Fidlovačce a třetí nastudování připravil s činoherním souborem pro Divadlo Jiřího Myrona.</p> <p>Baladu pro banditu režírujete už potřetí. V čem se liší od těch Vašich dvou předešlých nastudování? </p> <p>Balada pro banditu – to je kvalitní scénář a sugestivní muzika, a to neustále provokuje fantazii režiséra, a možná i proto je pro mne nepředstavitelné kopírovat svoje předcházející interpretace. Uhdeho polemika s Olbrachtovým příběhem ve mně tentokrát více otevřela hloubku osudové mystiky, pohanských rituálů, expresivních a živočišných pudů, které provázejí postavy ve víru lásky a vášně. Dnešní svět namíchaný z různých etnik, náboženství byl pro mne velkým inspiračním zdrojem. A politikum, které je nositelem moci, je vlastně v dějinách světa vždy neměnné a omezuje představy o svobodě o nezávislosti tak velmi specifických postav v tomto příběhu. Obraznost a hudebnost inscenace jsem vnímal víc jako hlubší ponor do podvědomí postav, a tím i víc akcentoval fatálnost a metafyzický rozměr našich životů a činů.</p> <p>Co budete režírovat v této sezoně?</p> <p>V činohře Národního divadla moravskoslezského mě kromě Snu noci svatojánské od Shakespeara čeká česká premiéra hry německého dramatika Martina Walsera Smrtihlav. V tomto případě se ostravské publikum dočká strhujícího psychologického thrilleru, v němž se děti touží vyrovnat se šokujícím proviněním jejich otců.<br />
Po mém režijním operním debutu Fedora se velmi těším na přípravu Verdiho oper Macbeth a Rigoletto, které budu ale režírovat mimo Ostravu. Je to krásné propojení velkých a sugestivních činoherních příběhů v operním světě. </p> <p>Na co byste pozval publikum do Národního divadla moravskoslezského v Ostravě?</p> <p>Novou divadelní sezónu jsme odstartovali premiérou brilantní komedie Oscara Wildea – Jak důležité je mít Filipa. Humor a moudrost tohoto anglického autora si v několika reprízách připomeneme i v komedii Ideální manžel. Fantaskní komedie Sajns fikšn, kterou připravujeme do speciálně upraveného prostoru Divadla Jiřího Myrona, je dílem českého autora Mariana Pally. Zkušebna Divadla Antonína Dvořáka se v české premiéře hry Slož mě něžně irského dramatika Billyho Rocha promění na boxerský ring. Laskavý černý humor s detektivním nábojem – to jsou mimořádné přednosti textu Alfreda Hitchcocka Trable s Harrym. Vrátit světu ztracenou harmonii, unášet se magickou silou noci a mileneckých vztahů dopřeje divákům v této sezoně také pan William Shakespeare a jeho Sen svatojánské noci. Ostatně láska bude kralovat i v nesmrtelném příběhu o Tristanovi a Isoldě, který nepřetržitě provokuje filmové i divadelní tvůrce.</p> <p>Co Vaše další pracovní aktivity?</p> <p>Ve spolupráci s dramaturgyní Evou Lenartovou jsem ve studiu Českého rozhlasu Ostrava režíroval novelu Miloše Urbana Pole a palisáda s podtitulem Mýtus o kněžně a sedlákovi v interpretaci herečky Veroniky Forejtové. Magický text o historii českého národa, který nedávno vysílal po pět večerů Český rozhlas 2, jsem umocnil hudbou mého častého spolupracovníka, hudebního skladatele Vladimíra Franze. A aby toho nebylo málo, začal jsem od nové sezony vštěpovat své divadelní zkušeností mladé herecké generaci – žákům ostravské konzervatoře.</p>