Články a komentáře

<p>ČERVENÝ KOSTELEC: Ve městě ležícím nedaleko Náchoda, dnes žije kolem osmi a půl tisíce obyvatel. O bohatou kulturní nabídku se stará zejména Městské kulturní středisko s řadou spolků a Městská knihovna.</p> <p>Střípky z historie</p> <p>Počátky Kostelce spadají do 60. let 14. století, městem se stal v roce 1867, o devět let později byl přejmenován na žádost obce na Červený Kostelec, a to podle barvy půdy v okolí. Počátky průmyslu se datují do roku 1841 a jsou svázány s rozvojem tkaní bavlny, které nahradilo dřívější plátenictví. Po druhé světové válce následoval rozvoj strojírenské výroby.<br />
Bohatou historii města dokládá řada památek. Původně gotický kostel svatého Jakuba Většího vyhořel při požáru města v roce 1591, v 60. letech 17. století byl obnoven a v polovině 18. století prošel barokizací podle návrhu K. I. Dienzenhofera. Hřbitovní kaple sv. Cyrila a Metoděje vznikala v letech 1859 až 1865. Původní zástavbu připomínají roubené přízemní domy z 2. poloviny 18. a 1. poloviny 19. století. Městský úřad sídlí v budově bývalé spořitelny postavené v roce 1929 podle projektu ing. arch. Jindřicha Freiwalda, Základní uměleckou školu najdeme ve významné kubistické vile, Základní škola a divadlo J. K. Tyla byly postaveny v roce 1927.</p> <p>Městské kulturní středisko</p> <p>Jde o příspěvkovou organizaci města, která ke své činnosti využívá objekty v majetku města. Převážná část kulturních aktivit se odehrává v divadle, které nese od roku 1956 jméno Josefa Kajetána Tyla. Hlavní sál má kapacitu 334 sedadel a 40 přístavků, do malého sálu se vejde 100 židlí a 10 stolů. Využíván je i přírodní areál v těsné blízkosti divadla. Další akce se konají v sále Grafoklubu. Během minulého roku uspořádalo MěKS kolem 400 akcí za účasti téměř 15 tisíc zájemců. Šlo o promítání filmů v kamenném i letním kině, výstavy, koncerty, divadelní představení pro školy i veřejnost.<br />
“Filmy jsou promítány v kině Luník manželů Burdychových. Kapacita jeho sálu je 221 míst. Poslední úpravy proběhly v červnu 2012. Byl pořízen digitální projektor na projekci 2D a 3D filmů, zvuková aparatura DOLBY 7.1 s prostorovým zvukem, satelitním připojením a kompletním zařízením pro přehrávání alternativního obsahu. Během roku se realizuje kolem dvou set promítání.<br />
Kino pořádalo festival outdoorových filmů, s přízní publika se setkal i hororový večer. Od června do srpna provozujeme také Letní kino na Rozkoši v České Skalici,“ říká ředitelka Městského kulturního střediska Iva Ceprová<br />
Do činnosti Městského kulturního střediska (dále MěKS) spadá také pořádání kurzů, pořady pro děti nebo pro školy, výlep plakátů a distribuce sborníku Rodným krajem. Nemalou část práce MěKS představují festivaly. Dlouholetou tradici – 48 ročníků, má Dětský filmový festival, Východočeská přehlídka amatérského činoherního divadla je pořádána ve spolupráci se Střediskem amatérské kultury IMPULS a volného sdružení východočeských divadelníků od roku 1998 (příspěvek na zajištění této akce poskytuje Královéhradecký kraj). Loutkářský festival konaný od roku 1997 vždy v listopadu přináší čtyři představení v kině Luník.<br />
Rozsahem i návštěvností je však největší Mezinárodní folklorní festival, který letos vstoupí do 59. ročníku. Loňský ročník se mohl pochlubit návštěvností kolem 6 tisíc lidí (příspěvek na jeho konání poskytl Královéhradecký kraj – 200 tisíc Kč a Ministerstvo kultury 25 tisíc Kč).<br />
MěKS se také stará o Domek Boženy Němcové. Spisovatelka v bývalém domku kupce Augustina Hůlka bydlela od září 1837 do dubna 1938. V roce 1912 jí byla na domě odhalena pamětní deska. V bývalém kupeckém krámě se nachází expozice přibližující stručnou formou dějiny města. Jinak je celá expozice věnována povídce B. Němcové Chudí lidé. Místnosti jsou zařízené dobovým nábytkem, obrázky, předměty včetně potřeb pro předení lnu. V podkroví najdeme světničku spisovatelky, v předsíni výtvarník expozice Stanislav Kulda zobrazil hrdiny výše uvedené povídky. Expozice vloni navštívilo kolem 1200 zájemců. MěKS otevřelo domek zdarma pro místní školy a zapojilo se také do Dnů evropského dědictví.<br />
MěKS si u Informačního centra, které je soukromým subjektem, objednává za finanční úhradu některé ze služeb, které potřebuje ke své činnosti – jde např. o prodej vstupenek na různé akce.</p> <p>Zájmové soubory</p> <p>Jejich zřizovatelem je MěKS. Připravuje podmínky pro jejich činnost – zajišťuje jim místnosti na zkoušky, pořizuje kroje, hudební nástrojem organizuje jim vystoupení a výjezdové akce, vysílá je na různé přehlídky, soutěže, festivaly atd.<br />
Divadelní soubor NA TAHU vznikl v roce 1865, má přes osmdesát členů ve věku od 17 do 90 let a jeho hlavní činností je nastudování nejméně jedné divadelní hry za sezonu.<br />
Městská dechová hudba byla založena v roce 1863 a dnes má 35 členů s věkovým průměrem maximálně 40 let. Kapela získala oficiální titul až v roce 1910.<br />
Loutkářský soubor Radost existuje od roku 1956. Loutkáři uvádí každoročně dvě nové hry, účastní se Loutkářského festivalu v Červeném Kostelci.<br />
Pěvecký sbor Záboj má své počátky v roce 1896. V době jeho největší slávy měl spolek až 120 členů. Od roku 1955 až do počátku 90. let působil pod křídly podniku Tiba.<br />
Dětský folklorní soubor Hadářek tvoří tři skupiny dětí podle věku – od 3 let, 5 – 8 let a 9 a více let. Má kolem 50 členů, kteří se formou her, říkadel, písniček a tanců seznamují s tradičním folklorem regionu. Pravidelně se zúčastňují Mezinárodního folklorního festivalu v Červeném Kostelci.<br />
Podkrkonošská přírodosp(i)ytná společnost působí ve městě od roku 2005 a jeho členem se může stát každý, kdo má rád recesi, humor a legraci. Veřejnosti je známá zejména uspořádáním Prvního aprílového kongresu PPS v dubnu 2005. V současné době jeho členové nabízejí „Nemravné pohádky z restaurační zahrádky aneb Večerníček pr dospělé“. Počet členů je neomezený.<br />
Taneční kroužek Dukát měl 50 členů působil od roku 1998 a v současné době ukončil svoji činnost, Sdružoval zájemce o společenský tanec ve věku 5 – 16 let.</p> <p>Městská knihovna</p> <p>Počátky školní knihovny sahají do konce 40. let 19. století, o další rozšíření četby se postaraly místní spolky – šlo např. o Čtenářskou besedu, kterou v roce 1920 nahradila Veřejná obecní knihovna. Ve svém fondu měla počátkem 20. let minulého století 1838 svazků, z toho 407 naučných. Do konce 2. světové války byla knihovna umístěna ve dvou nevyhovujících místnostech v obecním domě, v roce 1951 získala přízemí objektu Háčko. O osm roků později se přestěhovala do nově upravených místností v přízemí bývalého hostince Centrálka, od roku 1994 slouží knihovně již celý objekt.V roce 1991 se stalo zřizovatelem knihovny město.<br />
V loňském roce bylo na nákup knih z rozpočtu vyčleněno 265 260 Kč, což reprezentuje 1613 knihovních dokumentů. Pro výměnné fondy byla určena částka 5900 Kč. Knihovna má kolem 1350 registrovaných čtenářů, kteří si ročně půjčí 120 tisíc svazků, knihovní fond čítá cca 46 tisíc svazků a čtenáři mohou vybírat z 59 titulů periodik.<br />
Knihovna uspořádala v minulém roce celkem 141 akcí – besed pro žáky mateřských, speciálních a základnách škol, besed klubů Klubáč a Albert-Albi. Činnost je zaměřena na knihy, vzdělávání a rozšiřování informací za účelem zlepšení života ve městě a na celkovou pohodu všech jeho obyvatel.</p> <p>Knihovna a regionální funkce</p> <p>„Naše knihovna metodicky vede čtyři pobočky a pět obecních knihoven. Pomáhá jim při katalogizaci a správě knihovního fondu. Dále při zavádění elektronických výpůjčních systémů a při periodických revizích knihovního fondu a jeho ochraně, pro knihovny připravujeme a zpracováváme výměnný fond, který je podle potřeby převezen do příslušné knihovny. Spolupráce je také v ekonomické oblasti, kde se týká nákupu knih do výměnných fondů a zpracování personální a mzdové agendy pro knihovníky. Spolupráce s těmito knihovnami je s obcemi upravena smluvně,“ vysvětluje ředitelka MěK PhDr. Marcela Fraňková a dodává: „Náchodská knihovna vykonává regionální funkce (dále RF) pro okres Náchod a my využíváme všech nabízených služeb. Jde zejména o využití státních dotací na RF, které jsou alokovány do knihovního fondu pro obecní knihovny, dále jde o poskytování některých knihovnických materiálů a služeb. Využíváme metodiku a odbornou pomoc při zpracování knihovního fondu a rozvíjení elektronických služeb knihoven. Kvalitně jsou připraveny metodické pokyny pro malé knihovny, spojené s návštěvou knihoven regionu. Pro městské knihovny jsou pravidelně připravovány porady vedoucích, kde jsou probírány důležité události, předpisy a zajímavosti v oboru, včetně ekonomických informací a možností vzdělávání knihovníků.“</p> <p>Sborník Rodným krajem</p> <p>Počátky vydávaní sborníku spadají do roku 1972 a u jeho zrodu stál místní vlastivědný kroužek. Čtenáři najdou ve sborníku články o historii, kultuře a tradici, významných osobností i aktuality z Červeného Kostelce a okolí. V roce 1979 Krajský národní výbor v Hradci Králové zastavil jeho vydávání. Po listopadu 1989 se uskutečnilo setkání vedoucího vlastivědného kroužku s představiteli města a bylo rozhodnuto o tom, že se vlastivědný kroužek změní ve vlastivědný spolek a dojde k obnovení vydávání sborníku Rodným krajem. Jeho rozsah se rozšířil na kraj Aloise Jiráska, Boženy Němcové a bratří Čapků.<br />
První dvojčíslo vyšlo v roce 1990. Sborník vychází zásluhou města Červený Kostelec a dalších 22 spoluvydavatelů. Jeho cena je stálá – 30 Kč, je vydáván v nákladu 1500 výtisků, rozsah se zvýšil z původních 32 na současných 59 stránek. Redakci sborníku zajišťuje Městská knihovna, administraci MěKS.</p>

<p>ZÁKUPY: V letošním roce oslaví divadelní spolek Havlíček Zákupy, o.s., 90. výročí českého ochotnického divadla v Zákupech. Divadelní spolek Havlíček Zákupy je nejstarším českým ochotnickým sdružením na Českolipsku a druhým nejpočetnějším v oblasti Svazu českých divadelních ochotníků (SČDO) České středohoří. Jeho jubileum připomenou i letošní XVII. Zákupské slavnosti.</p> <p>Divadelní spolek Havlíček Zákupy, o.s., vznikl 25. června 1923 jako divadelní odbor Národní jednoty severočeské v Zákupech. Letos oslaví 90 let od svého založení. Zrodil se v prostředí, v němž převažovali německy hovořící občané. Stal se prvním českým ochotnickým souborem na Českolipsku. V roce 1923 poprvé zazněla čeština z jeviště v Zákupech. Čeští ochotníci tehdy hráli v nevelkém sálku na malém jevišti v budově předzámčí zákupského zámku. Byla tu umístěna i česká menšinová škola, kterou vedl pan řídící učitel Bohumil Pytlík, jeden ze sloupů českého divadelního kroužku při Národní jednotě severočeské v Zákupech ve 20. letech 20. století. V této budově zkoušel soubor také v šedesátých létech po sloučení se souborem státního statku, který vznikl v 50. letech.<br />
Po sedmiletém válečném odmlčení v letech 1938 ‒ 1945 obnovil soubor svou činnost a v roce 1947 přijal jméno Havlíček. Pracoval při místní osvětové besedě, později při městském kulturním středisku. Odmlčel se rovněž na téměř 10 let v letech 1971 ‒ 1980. Od 25. února 1996 je samostatným občanským sdružením. </p> <p> V roce 1983 se poprvé domluvili zákupští divadelní ochotníci, že by měli důstojně vzpomenout kulatého výročí vzniku českého ochotnického souboru v Zákupech. Zcela jistě je k tomu inspirovalo slavné sté výročí otevření Národního divadla i to, že k tomuto výročí byl vyhlášen Rok českého divadla. Pro Zákupy to bylo výročí šedesáté a zákupští divadelníci ho oslavili velkým srazem všech dostupných bývalých i současných členů souboru a vydáním pamětního tisku. Za deset let se sešli znovu při výročí sedmdesátém a vydali další pamětní tisk. V roce 1998 na tyto předchozí oslavy navázali do třetice u příležitosti tří čtvrtin století ‒ tedy 75 let existence českého ochotnického divadla v Zákupech stejným způsobem a k 80. výročí v roce 2003 byl uspořádán už počtvrté všeobecný sraz a vydán čtvrtý pamětní tisk.</p> <p> U mnohých jmen v historickém seznamu všech členů souboru přibývají křížky. Objevují se však i jména nová jako doklad toho, že lidé kolem divadla jsou smrtelní, ale divadlo žije dál a ti, co odešli, žijí ve vzpomínkách těch, kteří zůstávají. Tu věčnost divadelního života pomáhá zachovat i obsáhlá kronika spolku. Historické přehledy si nečiní nárok na bezchybnost a absolutní přesnost. Zvláště z dob meziválečných a z prvního desetiletí období poválečného byly údaje získávány jen ze zbytků písemností a na základě vzpomínek pamětníků. Od roku 1957 pak jsou již záznamy přesné a vyčerpávající.</p> <p> Zákupští ochotníci se pravidelně účastní oblastních přehlídek a dvakrát hráli na národní přehlídce ve Vysokém nad Jizerou. Jejich okruh působnosti je široký a kromě inscenací pro dospělé i pro děti organizují živé betlémy, historické obrazy při různých příležitostech, kabaretní vystoupení apod. Sponzorem divadelního souboru Havlíček Zákupy, o.s. je město Zákupy.</p> <p> Historie/Úspěchy souboru a jeho členů <p> Aktuality/Program oslav 90. výročí vzniku českého ochotnického divadla<br /> v Zákupech

<p>KARVINÁ: V letošním roce, přesně 29. dubna 2013, si připomněla galerie „Pod věží“ své desáté narozeniny. Tato galerie, která má sídlo přímo na fryštátském náměstí v Karviné, byla založena za podpory Statutárního Města Karviné, Regionální knihovny v Karviné a ve spolupráci se sdružením karvinských výtvarníků, pod názvem ARTKLUB Karviná.</p> <p>U této významné příležitosti mi dovolte, abych jako jedna z těch, kteří byli u zrodu této komorní a trochu netradiční galerie, napsala pár slov. Komorní proto, že se nachází v prostorách Regionální knihovny, která je vlastně součástí městského Informačního centra. A netradiční proto, že její podstatná část je umístěna v podzemí. Z původního sklepení ze 14. století tak byla vytvořena galerie, která se na začátku profilovala jako prostor, jenž bude propagovat tvorbu významných karvinských nežijících autorů. Obyvatelé města, žáci, studenti a návštěvníci tak získali možnost vedle budovy nově zrekonstruovaného empírového zámku, seznámit se také s jejich tvorbou.<br />
Na první výstavě, která byla otevřena za účasti bývalého primátora města Karviné, pana Mgr. Antonína Petráše a měla roční trvání, jsme se tak mohli seznámit s díly osmi nežijících autorů. Otakarem Baranem, Oldřichem Bijokem, Rudolfem Žebrokem, Franciszkem Šwiderem, Milošem Jančarem, Dominikem Figurnym a Bohuslavem Konečným. V následujícím roce se stala galerie útočištěm snad jednoho z nejznámějších karvinských autorů, Otakara Barana. Takto se měli naši nežijící autoři profilovat pravidelně. V průběhu roku ovšem vznikly nevhodné klimatické podmínky a v galerii bylo nutné uvést do souladu vzduchotechniku. Z tohoto důvodu a z obav, že díla, vystavená v delším časovém úseku, by mohla být vlhkostí poškozena, bylo rozhodnuto, že galerie pozmění svůj výstavní program a místo jedné výstavy se budou v galerii profilovat umělci na sedmi až devíti výstavách ročně. Každý rok se tak galerie Pod věží stává prostorem pro prezentaci tvorby umělců z Karviné, jejího nejbližšího okolí, ale také ze jmen autorů, kteří jsou nějakým způsobem s tímto regionem spojeni. Ať už narozením nebo tím, že pobývali nějaký čas na Karvinsku. Okruh autorů se tak pomalu rozšiřuje nejen na Moravskoslezský kraj, ale postupně na území celé České republiky. Karvinští umělci ale neztratili svoji prioritu k vystavování a jejich díla jsou prezentována pravidelně alespoň jednou v roce.<br />
Tak jsme se v průběhu předchozích deseti let mohli seznámit s tvorbou umělců nejbližších Karviné a karvinskému regionu těmito díly: keramickými objekty Jarky Rybové a Dity Maruscákové, kresbami a malbami Jitky Gřeškové, batikami a skleněnými objekty Grety Sartorisové, grafikou a kresbami Waltera Taszka a Romany Taszkové, malbami Renaty Filipové, Moniky Milerské, Milana Cieslara, Dariny Krygiel a Romana Schmuckera, kresbami a grafikami Jozefa Dronga, Vratislava Varmuži, Pavla Hlavatého, fotografiemi Dušana Hartmana, Josefa Kotase, Ivety Mutinové, Ladislava Pekárka a Štefana Dušičky. Kromě regionálních autorů jsme měli možnost v galerii Pod věží zhlédnout celou řadu dalších zajímavých výstav, z nichž budu jmenovat alespoň několik z nich: obrazy ak. malíře Antonína Kroči, fotografie profesora Zdeňka Stuchlíka, výstavu betlémů paní Marty Halfarové, výstavy krnovských umělců Svatoslava Böhma a Ladislava Steiningera, textilní objekty Evy Damborské a kostýmní výtvarnice Aleny Schäferové, kresby a sochařské objekty Martina Kuchaře, výstavu osobností Ladislava Bruntona, fotografie krajin Jakuba Kupčíka nebo překrásné loutky Michaely Bartoňové.<br />
V galerii Pod věží se tak za deset let jejího trvání vystřídalo kolem sedmdesáti výstav odlišného zaměření a technik.<br />
Za to všechno jistě patří velký dík těm, kteří stáli nejen u zrodu galerie, ale především po celých deset let podporovali její chod finančními prostředky, organizováním jednotlivých výstav, uváděním výstav a komunikací s autory, instalacemi, propagací v tisku a regionální televizi, ale také všem těm, kteří svými návštěvami projevili zájem o kousek kulturního dědictví našeho města, a kteří svou účastí podporovali rozvoj různých žánrů umělecké činnosti. Zvláštní poděkování za to, že galerie existuje si bezpochyby zaslouží především Statutární Město Karviná pod vedením primátora Tomáše Hanzla, které galerii podporovalo finančně po celou dobu jejího trvání. Za neúnavnou organizační práci a podporu patří rovněž poděkování Informačnímu centru města Karviné, především paní ředitelce PhDr. Halině Molinové a také všem zaměstnancům informačního centra. Za instalace a hladký chod jednotlivých výstav patří nepochybně dík výtvarnici Jitce Gřeškové. Ze sponzorů, kteří po dlouhá léta galerii podporovali si zaslouží poděkování dva největší sponzoři – firma Arcelor Mittal a SSKA – Stavební společnost Karviná, bez jejichž podpory a podpory dalších menších firem, by se chod galerie neobešel.<br />
Věřím, že se tento stánek kultury v době, kdy kulturní povědomí obyvatel naší země prochází velmi silnými zátěžovými zkouškami, stane i dalších deset let útočištěm výtvarného umění a nebude jako mnozí jeho konkurenti nucen uzavřít své prostory. Přeji všem, kteří utvářejí jeden z malých ostrůvků umění města Karviné mnoho krásných výstav, nových návštěvníků, ale také sponzorů, bez nichž se chod kulturních zařízení jen stěží obejde.</p> <p>Autor: Mgr. Greta Sartori, předsedkyně bývalého sdružení výtvarníků ARTKLUB Karviná</p>

<p>PRAHA: „Věříme, že spojení džentlmenství a dobré služby občanům, to jsou hodnoty, o které je třeba usilovat vždy, všude, za všech okolností. Pak přinesou své plody,“ říkají představitelé Clubu gentlemanů Žižkov (dále CGŽ), který od roku 2001 dokázal v čele s prezidentem CGŽ Tomášem Roubalem a ve spolupráci s Českou poštou pod vedením Zdeňka Pavelky, bývalého vedoucího pošty P 33, uspořádat 140 výstav dokumentů z Prahy i ze světa.</p> <p>Výstavy se uskutečňují na stěnách čtyřpřepážkové odbavovací haly na pražském náměstí Jiřího z Poděbrad. Zájemci zde už mohli vidět expozice věnované např. výročí významných postav či kresbě, grafice a ilustracím řady renomovaných umělců. </p> <p>Vystavuje zde i kronikářka Prahy 15 paní Marie Zdeňková, která se zaměřila na jednoho z největších českých předválečných politiků – Antonína Švehlu (narozen 15. dubna 1873 Hostivař – úmrtí 12. prosince 1933 Praha).</p> <p>Pojetí výstavy</p> <p> Je ryze fotografické, jestliže pomineme dva úvodní texty, z nichž jeden připomíná nejdůležitější životní fakta jubilanta. Více jak dvě desítky fotografií pak zachycují životní události. Jsou řazeny chronologicky. Můžeme spatřit zřejmě nejstarší fotografii, která ho připomíná jako deváté dítě Švehlovy rodiny v blízkosti rodinného statku v Hostivaři. Na snímcích jsou zachyceny důležité momenty Švehlova života. Např. z roku 1918 (první ministři), s T. G. Masarykem (1925), na návštěvě v Karlových Varech, nejbližší přátelé a spolupracovníci – Dr. Beneš s chotí, Dr. Chvalkovský, spisovatel Dr. K. Čapek. Nejen odborníky může zaujmout foto Švehlovy vlády z roku 1925.<br />
Z dopravních prostředků se můžeme obdivovat osobnímu autu, které vozilo pana prezidenta. Poznalo se podle prezidentské standarty vpředu na chladiči. Stejné auto, jen s poznávací značkou č. 2 měl i Ant. Švehla. Stručný popis připomínal rok 1927 a volbu prezidenta. Nechyběl ani tenkrát oblíbený otevřený kočár s koňmi.<br />
Ant. Švehla je zachycen malířem Ottou Petersem. Mezi skupinovými fotografiemi možná zaujmou podoby tehdejších politiků, a to pánů Soukupa, Rašína, Stříbrného, Švehly a Šrobára. Mezi fotografiemi lze objevit jediný text, a to o vzniku ČR, který sepsali „muži 28. října“.<br />
Jedna z mála fotografií objektů zachycuje vysokoškolskou kolej, dnes opět s názvem Švehlova. Tu založil největší český sedlák (tak se sám nazýval) pro agrární akademiky, ale také ji bohatě podporoval.</p> <p>Poštovní minigalerie má ještě jednu nepřehlédnutelnou přednost. Všechny vystavované exponáty mají jednotnou podobu ve velikostně stejných rámečcích, které jsou zavěšeny buď na výšku, nebo na šířku, ale nikoliv ve vodorovných liniích. Nutno dodat, že není sledována komerční báze.</p> <p>O Antonínu Švehlovi (1873 – 1933)</p> <p> Jen stručně pro osvěžení paměti na tohoto předválečného politika. Podle Všeobecné encyklopedie byl od 90. let předminulého století činný v agrárním hnutí, od r. 1908 poslancem zemského sněmu, následně předsedou jím založené strany. Patřil mezi „muže 28. října 1918“. V letech 1922 – 1929 byl téměř nepřetržitě předsedou vlády. Zasloužil se o budování demokratického státu. Úzce spolupracoval s T. G. Masarykem. V r. 1927 odmítl kandidaturu na prezidenta republiky. O dva roky později odešel ze zdravotních důvodů z politiky.</p> <p>O kronikářce</p> <p> Paní Marie Zdeňková píše kroniku Prahy 15 už dvacet let. Několik posledních let na počítači, a to ozdobným a velikostně dobře čitelným písmem. Téměř dvěma sty stran každoročního zápisu zychycuje současné dějiny této MČ. Do textu vkládá přiměřené množství fotografií. Součástí každého nového dílu kroniky je přílohový materiál a fotodokumentace.<br />
O jejích fotografických schopnostech svědčí výstavy v domácím i v mezinárodním měřítku. (Vystavovala na Slovensku a v Anglii.) Badatelský zájem o hostivařského Ant. Švehlu prokázala autorským vydáním knihy. Podílí se na tvorbě regionálního měsíčníku s názvem Hlasatel. Pracuje v sekretariátu starosty MČ Prahy 15. Za svědomitou práci se stala čestnou občankou této městské části, a je také nositelkou Ceny Antonína Švehly.<br />
Životní výročí hostivařské osobnosti opět připomněla výstavou, tentokráte na poště.<br />
Jaromír Košťák</p>

<p>FRENŠTÁT POD RADHOŠTĚM: Přestože podle běžného mínění je letošní velikonoční období již za námi, ve skutečnosti tato dlouhá padesátidenní etapa teprve začala a potrvá vlastně až do Letnic. Tento časový úsek se přibližně kryje také s délkou trvání výstavy nazvané Vyšla hvězda na kraj světa. Ta představuje dřevořezy, dřevoryty a rytiny ze sbírek Muzea ve Frenštátě pod Radhoštěm, v jehož výstavní síni je také instalována.</p> <p>Její poměrně úzké zaměření, co se týče zastoupených technik výtvarného zpracování, tu jde ruku v ruce také z úzce zaměřenou rovinou jejich tematického pojetí. Centrem pozornosti tu jsou právě pašijové události, které jsou ústředním prvkem Velikonoc nejen formálního religiózního prostředí, ale i prostředí volnější lidové spirituality.<br />
I my míváme velikonoční období většinou spojeno s obyčeji, které jsou vesměs pozůstatkem a možná i určitou ozvěnou dnes už zaniklé venkovské lidové tradice. A ani ty nesou v jejím původním pojetí nesmazatelné stopy dávné, ještě předkřesťanské obřadnosti a nábožnosti. Není se ani čemu divit, že právě tato podoba slavení tzv. svátků jara je blízká myšlení člověka sekularizované a postmoderní západní společnosti posledního století. V té souvislosti proto nesmíme zapomínat na to, jak hluboká byla zároveň víra onoho „předvzdělanostního“ člověka, ačkoli se vzhledem k jejímu oficiálnímu proudu vyznačovala množstvím osobitých a svérázných prvků či odlišností.<br />
Jak se křesťanská symbolika postupem času stala těžištěm prožívání zimní periody prostého venkovského člověka, tak stejně výrazně ovlivnila i podobu a chápání jejího jarního protějšku. Svědectví o tom nalézáme například ve studnici zpěvní lidové kultury, a to třeba hned v případě velikonoční legendy, která propůjčila svá počáteční slova titulu této výstavy. Avšak nejenom zpěvní výraz příslušníků někdejšího venkova je nositelem takového svébytného religiózního obsahu, ale také řada výtvarných zobrazení vydává dodnes své doklady o spirituálních stránkách jeho života.<br />
Starobylé plošné tisky, jaké jsou na výstavě převážně k vidění, pro něj představovaly ve své živé éře zřejmě nejdostupnější vizuální artefakty tohoto druhu; nejdostupnější a nejvšednější právě jejich snadnou reprodukovatelností a způsobem jejich distribuce. Můžeme v nich spatřovat vlastně jakési předchůdce pozdějších masově šířených barvotisků a litografických vyobrazení sakrálních témat. Ty však už svou přílišnou popisností a laciným naturalizmem nebudí úžas nad půvabem, jednoduchostí a důvtipem svého zpracování.<br />
Lidové dřevořezy a anonymní či signované dřevoryty a rytiny ve své letité historii figurovaly jako výtvarné elementy samy o sobě nebo jako ilustrační součást náboženských knižních a kramářských tisků. Většina z nich pak představuje to, co v obrazové formě přibližovalo někdejším věřícím finální okamžiky pozemského života Ježíše Krista. Takovou funkci mohou pro nás plnit koneckonců i dnes, ale i bez tohoto duchovního rozměru se můžeme velice snadno pohroužit do lákavého černobílého světa jejich uměleckých a řemeslných kvalit.</p> <p>Poznámka: Výstava potrvá do 26. 5. 2013</p>

<p>PRAHA: Na Kampě tvořivě, nablízko a radostně. Tahle slova lze považovat za reklamní slogan, jde však především o výstižné označení toho, co může návštěvník pražského Divadla Kampa očekávat. Jedná se totiž o ojedinělý kulturní neziskový projekt ‒ prostor pro kulturu sebepoznávání, a to cestou hry, řeči, pohybu, hlasu, tance, čaje, zvuku, tajemství, času…</p> <p>Divadlo Kampa vzniklo v září 2010 v samém srdci Prahy, v domě ukrytém v parku na malém stejnojmenném umělém ostrově na řece Vltavě na Malé Straně, od níž je oddělen mlýnskou strouhou Čertovkou. Divadlo se nachází v areálu budov patřících české obci Sokolské. Bylo v minulosti provozováno několika různými subjekty a v čase měnilo své jméno (Malé Nosticovo divadlo, Divadlo Nablízko, Divadlo Čertovka). Nyní má tento krásný prostor v pronájmu, cíleně jej opečovává a kultivuje občanské sdružení Paralela. Jeho cílem je mimo jiné ukázat, že podobně atypické kulturně-sociální projekty mají svůj význam a mohou na pražské kulturní scéně existovat i bez podpory od oficiální garnitury.</p> <p> Kampa představuje klubovou divadelní scénu komornějšího charakteru a je otevřené všem zajímavým uměleckým projektům, kterým dává vyniknout. Zaměřuje se zejména na úzkou spolupráci s divákem a na jeho zapojení tak, aby se pro něj návštěva divadla stala vskutku hodnotným inspirativním zážitkem. Je otevřeným prostorem pro kulturu nejen divadelní. Skrze besedy, promítání a společné bytí si účinkující a lektoři v interakci s diváky/účastníky dílen ukazují, že existují různé způsoby směřování a uskutečňování životní cesty. Plně je k tomu využíváno i útulné podkroví divadla, kde se v prostorách čajovny odehrává bohatý program nejrůznějších workshopů, přednášek, seminářů a cvičení. Značný prostor má programové zaměření na dětské návštěvníky.</p> <p> Kampa se stala nejen hostitelskou půdou pro mnoho zajímavých projektů a divadel, ale také domovskou scénou pro autorská představení Ivety Duškové a občanského sdružení Cylindr. V lednu 2011 zde měl Cylindr premiéru hry BlaŽenka, jejímž tématem je násilí páchané na ženách. Dále se zde diváci mohou setkat s představeními a besedami Jaroslava Duška. </p> <p> V Divadle Kampa nalezly zázemí další soubory, např. Divadlo Inventura, první platforma v ČR pro podporu a prezentaci umělecké a publicistické tvorby lidí s mentálním hendikepem. Působí zde soubory Boca Loca Lab režiséra a autora Jiřího Adámka, Cabaret Calembour, Divadlo Na Hraně, Krvik Totr, Divadlo SoLITEater a Prague Youth Theatre, anglicky mluvící mládežnické divadlo, které zde zkouší pravidelně každou sobotu dopoledne a potom své autorské hry v Divadle Kampa také uvádí.</p> <p> Více informací o Divadle Kampa včetně aktuálního programu

<p>ČR: Ve čtvrtek 18. dubna se v Paláci knih Luxor v Praze uskutečnil křest nové knihy spisovatele a hudebníka Richarda Pachmana „KDOKOLIV“ – autobiograficky laděného románu o stalkingu, o útocích, výhrůžkách, pronásledování, ztrátě hesel a soukromí, kterým byl autor vystaven. Knihu s Richardem Pachmanem pokřtila legendární moderátorka Kamila Moučková a oba zároveň představili společné CD Samota není osamění.</p> <p>Jen několik dní před touto akcí poskytl Richard Pachman velmi zajímavý rozhovor o létech strávených pod obrovským psychickým tlakem i o tom, jak chce svými zkušenostmi se stalkingem pomoci těm, kteří se s ním setkají nebo už setkali.</p> <p>Kdy jste se rozhodl k napsání knihy s autobiografickými prvky Kdokoliv?</p> <p>Nedá se říct, že bych si sedl ke stolu a rozhodl se, že má další kniha bude o stalkingu. Vlastně jsem měl v plánu věnovat se volnému pokračování historických románů z 16. a 17. století Útes a Notre Dame. Ale osud tomu chtěl jinak! Osud? Vlastně někdo, kdo mě dlouhé měsíce pronásledoval a z desítek emailových adres a sms bran mi stokrát psal, že mě má pod trvalou kontrolou, že jsem bezpáteřní krysa, která chcípne. Byl jsem titulován nepublikovatelnými názvy a prožíval bezmoc vůči někomu, kdo si dal na vysoké úrovni záležet na tom, aby nebyl odhalen, a komu tento fakt činil očividné a dosti zrůdné potěšení. Na začátku psaní knihy byl dopis, který jsem vytvořil poté, co se mi dotyčná osoba „vloupala“ do počítače, dostala se k mým emailům, vše si důkladně pročetla, některé emaily mi vymazala a pak mi poslala za 24 hodin nové heslo k mé vlastní emailové schránce. Připadal jsem si jako ve špatném filmu. Možná se vám to bude zdát podivné, ale já jsem po této události napsal dopis svému stalkerovi, který jsem si po každém otevření počítače otevřel na ploše pro případ, že se mi do něj opět dostane. Když jsem si uvědomil, jak mi psaní vzkazu, ve kterém jsem prosil svého stalkera, aby mě už nechal na pokoji, dalo na chvíli pocit úlevy, pustil jsem se do psaní knihy, která je beletristická, poukazuje na stalking jako velmi negativní společenský jev a která je především o boji se strachem. A ten prožíváme každý za život mnohokráte… </p> <p>Co Vás posilovalo v době, kdy jste neznal nepřítele a kdy jste byl neustále pronásledován?</p> <p>Ti nejbližší, kterým jsem se mohl vypovídat, byť to už někdy bylo pro ně jistě únavné, jak dlouhou dobu to trvalo. Vyhledal jsem i odbornou lékařskou i psychologickou pomoc, což pomohlo mé mysli i mému tělu, protože se mi pod vlivem neustálého pronásledování poněkud zhoršil zdravotní stav. No, a když jsem se po třech letech rozhodl obrátit na policii, to bylo v době, kdy se výhrůžky začaly dotýkat i členů mé rodiny, tak mi velmi pomohl vstřícný a profesionální přístup policistů. Vždyť já jsem tři roky doufal, že to přejde a myslel jsem si, že s nějakými maily od nějakého zlého člověka nemám právo obtěžovat policii. A vidíte, našel jsem zastání! Vydání knihy o stalkingu i to, že jsem se rozhodl mluvit veřejně o tom, čím jsem prošel, má za cíl jediné. Říct těm, kteří jsou v podobné situaci, a někdo je pronásleduje, že o svém problému mají komunikovat a nenechávat si ho pro sebe a že se mají obrátit na policii!</p> <p>Co jste cítil ve chvíli, kdy jste se dozvěděl, že pojem „kdokoliv“ přestal platit, že původce byl odhalen?</p> <p>Po celou tu dobu bylo pro mě největší psychickou zátěží to, že nevím, kdo je ten na druhé straně. Proč mi vyhrožuje, co ode mne očekává, proč se mi za něco mstí. Netušil jsem, kdo je ten opar někde ukrytý u počítače, kterému dělá potěšení ubližovat ostatním. V den, kdy jsem dostal úřední dopis se jménem, se mi ulevilo. Šedý opar mého stalkera dostal konkrétní podobu…</p> <p>Bude kniha k dostání i v elektronické podobě?</p> <p>Ano, časem zvažujeme s vydavatelem i její vydání v elektronické podobě. Vydáme ji souběžně s mými prvními dvěma knihami Jak chutná bolest a Jak chutná život. Co ale je už od dnešního dne dostupné na internetu, je interaktivní stránka: www.kdokoliv-kniha.cz, kde je další, nová kapitola z knihy. Myslím si, že u nás není mnoho knih, které by žily dalším životem po svém vydání tímto způsobem. Kniha na tomto webu volně pokračuje a popisuje příběh hlavního hrdiny po poslední stránce knihy. Právě včera jsem dopsal a na tomto webu publikoval kapitolu o výhrůžné zprávě o výbuchu auta a o koncertě pod policejním dozorem… Rovněž založenou na skutečném zážitku. Kromě volného pokračování je na webu otevřena diskuse, do které mohou lidé vkládat své vlastní zkušenosti se stalkingem i příspěvky týkající se názoru veřejnosti na stalking. Rád bych, aby tento web byl místem, kde se lidé mohou podělit o své zkušenosti, a kde bychom jim rádi poradili, jak se v jejich situaci zachovat a rovněž bychom sdělili kontakty, kam se se svým problémem stalkingu mohou obrátit.</p> <p>Vedle knihy Kdokoliv zároveň představíte nové CD Samota není osamění. Můžete přiblížit tento projekt, který je výsledkem spolupráce s Kamilou Moučkovou?</p> <p>To je mnohem radostnější projekt, než kniha o stalkingu! Kamila Moučková je velmi inspirativní osobnost a jsem rád, že jsme se před necelými šesti lety setkali. Její charisma, elán, humor i to vše náročné, čím v životě prošla, mi poskytlo mnoho námětů k napsání několika básní, jako třeba Vděk, Křivda, Jak dál jít mám? I když základem celého projektu je nádherná báseň Františka Saleského z přelomu 16. a 17. století Modlitba ve stáří, kterou jsme s paní Kamilou natočili v roce 2010, a klip k ní k dnešnímu dni vidělo na YouTube bezmála 100 000 diváků. Podle jednoho z fejetonů Kamily Moučkové jsem napsal titulní píseň Samota není osamění, a dále je zde koláž z myšlenek Mistra Jana Husa, text Williama Shakespeara, Boženy Němcové, Dalajlamova modlitba a List Korintským z Bible. Počátkem tohoto roku jsme se s paní Kamilou dohodli, že projekt vydáme jako dvojalbum. Na druhém CD je 24 fejetonů Kamily Moučkové v jejím podání s mými hudebními předěly. Jsou zde krásná vzpomínání na její dětství, na kolegy a přátele, na Václava Havla i na Jiřinu Švorcovou. Měsíc po tom, co vychází album, si tyto fejetony budou moci lidé i přečíst, protože vychází také knižně. Mimochodem, jistě nejsem sám, pro koho je Kamila Moučková vzorem v tom, jak se má a dá s grácií a šarmem stárnout…</p> <p>klipy z projektu Samota není osamění na: www.youtube.com/pachmanrichard<br />
klip Modlitba ve stáří (text František Saleský, hudba Richard Pachman):<br />
http://www.youtube.com/watch?…<br />
klip Dust (Prach) (text William Shakespeare, R. Pachman, hudba, R. Pachman):<br />
http://www.youtube.com/watch?…</p>

<p>IVANČICE: Ve městě spojeném se dvěma známými rodáky – Alfonsem Muchou a Vladimírem Menšíkem žije dnes téměř deset tisíc tisíc obyvatel. O kulturní život se starají Kulturní a informační centrum, Městská knihovna, Muzeum Brněnska – pobočka Ivančice a také řada zájmových organizací.</p> <p>Střípky z historie</p> <p>Ivančice vznikly na staré obchodní stezce, spojující Podunají s českou kotlinou. Necelý kilometr na jihovýchod od Ivančic stávalo výšinné hradiště s tržištěm nazvané Réna. Jeho existenci dokládají archeologické nálezy z eneolitu, mladší doby bronzové a střední doby hradištní. Od poloviny 11. století však Réna začala ztrácet svůj význam a život se přenesl do údolí soutoku tří řek – Jihlavy, Oslavy a Rokytné, kde byly kolem roku 1212 založeny Ivančice. V roce 1288 se zmiňují Ivančice jako město, od roku 1413 se stávají královským městem, které prosperuje zejména díky obchodu a vinařství. Přestože se předpokládá valové opevnění města již ve 2. polovině 14. století, dnešní pozůstatky hradeb pocházejí z 15. a počátku 16. století. Období rozvoje města přerušily boje mezi markrabaty Joštem a Prokopem a také husitské války. V letech 1424 – 1434 měly Ivančice husitskou posádku. Poté následovalo dlouhé období rozvoje města, které bylo před Bílou horou co do velikosti sedmým na Moravě. Samostatnost královského města skončila v roce 1486 a poté byly Ivančice poddanským městem pánů z Lipé a později patřily Lichtenštejnům. V 16. století se staly významným duchovním a kulturním střediskem zejména díky Českým bratřím. Počátkem druhé poloviny 16. století sídlil ve městě biskup Jednoty bratrské Jan Blahoslav, který zde zřídil tiskárnu, převezenou o dvacet let později do Kralic. Právě v Ivančicích vydal vlastní překlad Nového zákona, Kancionál ivančický, a tady bylo započato s překladem bible Kralické. V době předbělohorské působili ve městě novokřtěnci a rozkvétala i židovská obec s řadou učených rabínů. Třicetiletá válka přinesla vylidnění města, odchod exulantů a město ztratilo své bývalé postavení. V 19. století se Ivančice staly jedním z prvních center národního obrození na Moravě a byly působištěm vlasteneckých učitelů a kněží. Po roce 1848 se staly sídlem soudního okresu a střediskem kulturního i hospodářského života celého okolí.</p> <p>Památky – doklad bohaté historie</p> <p>Románský kostel sv. Petra a Pavla v Řeznovicích (místní část Ivančic) nemá pro svoji výjimečnou architekturu na území České republiky obdoby. Byl postaven kolem roku 1160, renesanční loď pochází z roku 1515. V roce 1239 je poprvé doložen kostel Nanebevzetí Panny Marie.<br />
Dům pánů z Lipé byl postaven v roce 1592 na místě zrušené středověké tvrze. Jde o renesanční stavbu palácového charakteru, ve které dnes sídlí Městský úřad. Stavba staré radnice s arkýřem a hodinovou vížkou se datuje rokem 1544 a svému původnímu účelu sloužila do roku 1850. Dům pánů z Lipé (správně Pírkův dům – podle stavebníka Šimona Pírka)) je renesanční palác a dnes slouží jako sídlo městského úřadu. Bratrská škola z konce 16. století pošla rozsáhlými úpravami v roce 1919. Kaple sv. Trojice na někdejším hřbitově pochází z roku 1560 a přístavba z roku 1838. Kostel Jednoty bratrské se do dnešních dnů nedochoval. U židovského hřbitova neznáme rok založení, počátkem 17. století byl rozšířen a svému účelu sloužil až do počátku 40. let 20. století. U vstupu na hřbitov je postavena novorenesanční obřadní síň z roku 1902.</p> <p>Město, finance a kultura</p> <p>„Na kulturu je z rozpočtu města pro letošní rok určeno 2,5% – tedy cca 4 miliony Kč. Každoročně získáváme od Jihomoravského kraje dotace, o které žádá přímo město nebo Kulturní a informační centrum Ivančice (dále jen KIC). V loňském roce získalo město dotaci na oslavy 800 let založení města, v letošním roce žádáme o dotaci např. na projekt Po stopách sv. Cyrila Metoděje. Další podporu na kulturu a kulturní akce čerpá město prostřednictvím grantové podpory Skupiny ČEZ. Město je zřizovatelem KIC, Městské knihovny, v Ivančicích působí i řada občanských sdružení. Některá jsou zaměřena přímo na kulturu, u některých je pořádání kulturních akcí jednou ze součástí jejich činnosti. Město poskytuje těmto občanským sdružením každoroční finanční podporu,“ vysvětluje místostarosta obce Radoslav Skála a dodává: „Pro letošní rok bylo schváleno pro Seniorský pěvecký sbor Bádule na pěvecká vystoupení 22 tisíc Kč, Občanské sdružení Hrubšice získalo na kulturní akce 30 tisíc Kč, Pěvecký sbor Blahoslava Hajnce na pěvecké koncerty 25 tisíc Kč, Česká a slovenská asociace hráčů na foukací harmoniku obdržela 5 tisíc Kč na festival v Hrubšicích, Seniorklub Ivančice dostal 45 tisíc Kč na činnost pro seniory v oblasti kulturní a zájmové činnosti, Občanské sdružení zdravotně postižených obdrželo 35 tisíc Kč na činnost pro zdravotně postižené občany v oblasti kulturní a zájmové činnosti, Sbor dobrovolných hasičů Němčice na kulturní a společenské akce 50 tisíc Kč, Svaz českých zahrádkářů dostane na tradiční výstavu chryzantém 17 tisíc Kč, na údržbu kulturní památky – židovského hřbitova – šlo 35 tisíc Kč.“</p> <p>Kulturní a informační středisko (KIC)</p> <p>V prostorách staré radnice, která je po kostelu nejstarší budovou ve městě, dnes sídlí KIC, příspěvková organizace zřizovaná městem. Její součástí je také Kino Réna. „Největší akcí bývají tradičně Slavnosti chřestu. Akce trvá tři dny a v loňském roce se jí účastnilo přes 10 tisíc návštěvníků. Celkem uspořádalo KIC loni 19 koncertů za účasti 2434 osob, 14 zájezdů do divadel i za poznáním pro 630 osob. S největším ohlasem se setkala dvě zcela vyprodaná představení s Miroslavem Donutilem. Pro školy jsme uspořádali 11 pořadů, na které přišlo 3257 dětí a studentů,“ říká ředitel KIC Mgr. Aleš Tureček.<br />
Součásti činnosti KIC je Stálá expozice Alfonse Muchy umístěná ve Staré radnici v Památníku Alfonse Muchy, která přibližuje život a dílo světoznámého ivančického rodáka, secesního malíře, grafika a dekoratéra, zakladatele české školy fotografického aktu, Alfonse Muchy. Expozice má čtyři části – první se věnuje životopisným datům umělce, druhá zachycuje stálý kontakt malíře s Ivančicemi, třetí je zaměřena na fotografické práce A. Muchy a poslední, ve velkém sále, přináší jeho malířskou a grafickou tvorbu. Vloni navštívilo expozici přes 2 tisíc zájemců. V galerii a sklepení Památníku A. Muchy bylo v roce 2012 uspořádáno 17 výstav.<br />
Stálá expozice Vladimíra Menšíka byla v Ivančicích otevřena v říjnu 1999 k nedožitým 70. narozeninám významného ivančického rodáka. Nyní je přemístěna do nových prostor historické budovy Staré radnice. Obsahuje osobní věci, rodinné fotografie, dokumenty, fotografie z mnoha filmů, ve kterých Vladimír Menšík účinkoval. Po celou dobu prohlídky provází návštěvníky hlas tohoto nezapomenutelného komika, baviče, konferenciéra a především skvělého herce. V loňském roce zhlédlo expozici 3500 osob.<br />
Do činnosti KIC spadá také vydávání Ivančického zpravodaje a propagačních materiálů. Zpravodaj vychází v nákladu cca 500 kusů a je distribuován jednak v předprodeji (cca 140 předplatitelů) a jednak se prodává na řadě míst (novinové stánky, prodejny potravin atd.). Loni vydalo KIC kalendáříčky s námětem expozic, propagační materiály na jednotlivé akce, skládačku města Ivančic, Chřestovou kuchařku atd.</p> <p>Kino Réna</p> <p>Licenci k provozování kina získal Lampert Feith 1. dubna 1915. Zpočátku se promítání konalo v hotelu U Černého lva, později se přesunulo do Besedního domu. V roce 1922 získal licenci k promítání filmů zdejší Sokol; kino tehdy sídlilo v Rybářské ulici. Promítání v Besedním domě převzali v roce 1926 členové Orla. Kolem roku 1932 vznikla jednoúčelová budova s názvem Kino Réna, v níž byl ukončen provoz v říjnu 1980 a následovala jeho rekonstrukce. Dočasně jej nahradila Kinokavárna v hotelu Černý lev. V březnu 1988 byl provoz kina Réna slavnostně obnoven. Rekonstrukce přišla na 7 milionů 240 tisíc Kč. Ivančice tak získaly kino, které má ve velkém sále 253 míst a v malém 70 míst. V roce 2005 se stalo kino příspěvkovou organizací zřízenou městem. V roce 2012 proběhla digitalizace kina, na kterou se podařilo získat od Ministerstva kultury dotaci a město se na této akci podílelo částkou cca 2 miliony Kč z vlastních zdrojů. Zkušební provoz 2D proběhl 20. června 2012, slavnostní otevření digitalizovaného kina se konalo 30. června téhož roku. První přímé digitální promítání se uskutečnilo 4. prosince 2012 a šlo o hru České nebe v podání Divadla Járy Cimrmana.<br />
„V roce 2012 kino odehrálo 202 filmů, z toho 60 filmů ještě na 35 mm a 141 filmů ve 2D a jeden satelitní přenos, který zahájil provoz digitalizovaného kina. Celkem vloni přišlo na filmová představení téměř 8 tisíc diváků. Při promítání se zaměřujeme na různá výročí – např. Dny válečného filmu, Slavnosti chřestu (filmy o gastronomii), pro letošní rok připravujeme na podzim projekt k výročí Apoštolů Slovanů – Cyrila a Metoděje – půjde o filmy i přednášky pro školy a veřejnost. Průměrná cena vstupenky v našem 2D kině se pohybuje od 80 do 120 Kč. Uvádíme filmy pro všechny věkové kategorie, snažíme se oslovit nabídkou všechny diváky, nezapomínáme ani na seniory. Velmi dobře spolupracujeme se školami – mateřskými, základními i středními z Ivančic i okolí. Snažíme se jim nabídnout filmy, které by vhodně doplnily výuku. Náš Filmový klub pracuje na trošku jiném systému. V jeho rámci nabízíme divákům filmy, které si sami mohou vybrat,“ sděluje vedoucí kina Dana Langová.<br />
Nyní je Kino Réna součástí KIC. Má svoji vedoucí, která zařizuje akce v koordinaci s ostatními, ale filmová představení a pronájmy prostor řeší naprosto samostatně s občasnou konzultací a samozřejmě finanční kontrolou KIC.</p> <p>Městská knihovna</p> <p>Její počátky spadají do roku 1866, kdy byl založen Slovanský čtenářský spolek, který se stal střediskem kulturního a společenského života nejen ve městě, ale i širokém okolí. Spolková knihovna byla založena v roce 1886 a v roce 1904 si mohli čtenáři vybírat ze 1700 knih. Od roku 1897 se stala součástí knihovny veřejná čítárna. Ve 20. letech minulého století si mohli čtenáři vybírat knihy podle seznamů, k dispozici bylo i 100 titulů novin a časopisů. V roce 1935 čítal knihovní fond 2084 svazků, 102 titulů časopisů, počet čtenářů byl 194 a počet výpůjček 7342. V 60. letech 20. století vedla knihovnu profesionální knihovnice. V současné době se nachází v opravené budově na ulici mjr. Nováka č. 7.<br />
Dříve byla ivančická knihovna střediskovou knihovnou a pečovala o 8 knihoven. V současné době zpracovává knihy pro 5 knihoven – v Ivančicích a v místních částech – Letkovice, Němčice, Budkovice a Řeznovice. Činnost Městské knihovny a jejich poboček hradí město, jako její zřizovatel. „V současnosti také využívá naše knihovna v rámci regionálních funkcí (RF) poskytovaných Městskou knihovnou v Kuřimi poradenskou a konzultační činnost, částečné zpracování statistiky, vzdělávání knihovníků, semináře, porady, tvorbu výměnných fondů, jejich oběh, distribuci, pomoc při revizích a aktualizaci knihovních fondů. Ve spolupráci s kuřimskou knihovnou se podílíme částečně i na uskladnění, distribuci a tvorbě výměnných souborů pro dalších 14 obcí regionu a poskytujeme jim poradenskou činnost. Smlouvy s těmito obcemi uzavírá kuřimská knihovna, která také hospodaří s veškerými financemi na poskytování RF a hradí tuto činnost,„ vysvětluje vedoucí Městské knihovny Bc. Blanka Odutová.<br />
V současné době čítá knihovní fond kolem 28 tisíc svazků, uživatelům jsou poskytovány služby výpůjční, informační, reprografické a přístup k síti internet. Čtenáři mají k dispozici 53 titulů časopisů. Knihovna používá automatizovaný knihovní systém Clavius. Půjčování pomocí tohoto systému probíhá od března 2008, Internet je k dispozici od roku 2001. „V minulém roce se uskutečnilo 75 972 výpůjček, knihovna měla z celkového počtu 1360 čtenářů, 431 čtenářů do 15 let. Vloni bylo nakoupeno 1060 svazků za 259 090 Kč. Uspořádali jsme 46 besed a 18 vzdělávacích akcí pro veřejnost,“ dodává vedoucí knihovny.</p> <p>Muzeum</p> <p>Ivančické muzeum patří k nejstarším regionálním muzeím na Moravě. Na počátku stál muzejní spolek, čtvrtý na Moravě, jehož členové v roce 1892 získali své stanovy a definovali pracovní zaměření spolku. Jeho hlavního cíle – založení vlastivědného muzea – bylo dosaženo v roce 1894. Sbírky se veřejnosti představily v domě pánů z Lipé, a to u příležitosti tisíciletého výročí smrti velkomoravského knížete Svatopluka.<br />
„Součástí Muzea Brněnska, příspěvkové organizace zřizované Jihomoravským krajem, je od počátku roku 2003. Téměř celý sbírkový fond, který obsahuje zejména sbírkové předměty z archeologie, historie nebo umění, a také fond malíře Alfonse Muchy, je uložen v benediktinském klášteře v Rajhradě. Během roku pořádáme dvě výstavy v Památníku Alfonse Muchy, loni je navštívilo 869 osob. Pracoviště muzea se nachází na ulici Široké č. 1, kde jsme v nájmu u soukromého majitele,“ sděluje Marie Havlíčková z ivančického muzea.<br />
Muzeum uspořádalo v roce 2004 výstavu ke 110 letům muzea v Ivančicích. Konala se v prostorách Galerie Památníku Alfonse Muchy a představila průřez sbírkami muzea.</p>

<p>ROZTOKY U PRAHY: Městskou kronikářkou v Roztokách u Prahy je paní Jaroslava Weberová. Až do důchodu pracovala jako geodetka a kartografka. Tato profese vyžadovala přesnost a preciznost. Zatímco jiní se těší vstupem do důchodu na klid a nadbytek volného času kvůli realizaci odkládaných zájmů, u ní vznikala obava z pracovní nevytíženosti. Pak se objevil v regionálním tisku inzerát, že radnice hledá kronikářku. Jednání bylo rychlé a prospěšné oběma stranám.</p> <p>Osobnosti Roztok</p> <p>Téměř čtyřicetistránková publikace je představuje očima žáků tamější ZŠ. Vyšla v roce 2012 v rámci projektu Informační centrum pro moderní školu a s podporou Evropského sociálního fondu a Státního rozpočtu ČR. Na titulní stránce jsou fotografie deseti osobností, paní J. Weberová je třetí hned vedle znaku školy. Publikace se stala výsledkem práce v rámci vzdělávacího programu Absolventi, jinými slovy zásluhou mladých školních novinářů, a to včetně fotografií.</p> <p>Jak vnímají žáci kronikářku </p> <p>Citujeme: „Paní Weberová je dáma plná energie. Již desátým rokem ve svém volném čase mapuje život v našem městě a zaznamenává ho do městské kroniky. Nejčastěji ji můžete potkat na pochůzkách s fotoaparátem v ruce. Setkali jsme se jednoho zářijového dne na městském úřadě, kde jsme se blíže seznámili s prací kronikáře a měli jsme možnost nahlédnout do jedné z nejvzácnějších a nejstarších kronik města. V rukavičkách, velmi opatrně… Dozvěděli jsme se, že tvorba kroniky je dána zákonem z roku 2006, který navázal na zákon z roku 1920. Kdysi se kroniky psaly ručně a byly ručně ilustrované. Často nesly názorovou stopu autorů – kronikářů.“</p> <p>Pár zvídavých otázek dětských novinářů</p> <p>- Existují nějaká pravidla pro psaní kronik?<br />
- Jak dlouho trvá takovou kroniku napsat?<br />
- Co vás přivedlo k tomu být kronikářkou?<br />
- Měl kronikář kdysi nějakého pomocníka nebo výtvarníka?<br />
- Mají tyhle vzácné kroniky speciální podmínky pro uskladnění?<br />
- Jsou kroniky přístupné veřejnosti?</p> <p>Roztocká kronika – rok 2012</p> <p>Viděl jsem ji v pracovní a částečně v definitivní podobě. Celkem 74 stran bylo psáno na počítači. Dobře čitelným písmem Ariel velikost 11 a 14 pro titulky, důležité údaje byly zvýrazněny tučně. Obě podoby stránek se lišily fotografiemi. Definitivní už měla zakomponovány. Úsporně, ale přesto identifikovatelně. Většinou jedna fotografie na stránku (nikoliv na každou) a ve velikosti zhruba třetiny čtyř řádků. Ostatní měly své místo v příloze nebo v samostatných albech. Samozřejmě s popisky a s evidencí.<br />
Technické zaměření paní kronikářky se projevilo rovněž v úsporném, ale přesném vyjadřování. Např. v kapitole Obyvatelé města: narodilo se 118, zemřelo 68, přistěhovalo 228 a odstěhovalo 154.<br />
Str. 24 – Voda: od 1. ledna se platilo 62,48 Kč za kubický metr.<br />
Str. 37 – Školství: 9. 12. Otevřena nová modelová MŠ v Havlíčkově ulici pro 50 dětí. Hranice pro<br />
přijetí snížena na 3 ½ roku. Nebylo uspokojeno 42 přihlášených.<br />
Str. 39 – Od ledna 2012 nastaly změny v základním školství týkající se 9., popřípadě 5. tříd a přihlášek na střední školy. 1. lednem nabývá účinnosti zákon č. 472/2011 Sb., kterým<br />
se mění školský zákon. Uchazeči o střední školy si nemohou dát 3, ale pouze 2 přihlášky. Vyrozumění o přijetí už nemusí škola zasílat písemně… </p> <p>Roztoč</p> <p>Zaujal mne tento titulek kvůli jiným asociacím. V případě Roztockých se jedná o Sdružení dětí a dospělých kvůli oslavám a soutěžím. Zlomek z nich si přibližme citací z kroniky.<br />
„Letošní Masopust byl již patnáctý – jubilejní ve dnech 17. a 18. února. Vše začalo půjčováním masek již od 16. února, 17. v pátek město uspořádalo Vepřové hody na Tyršově náměstí a od 16 hod. se uskutečnila obchůzka v části „Na Vrškách“.<br />
18. v sobotu se z důvodu rekonstrukce zámku začalo na Školním náměstí, a to Slavnostním křtem Unětického masopustního speciálu – černé jedenáctky. Následoval rej maškar, korunovace Královny Masopustu, předání masopustního Práva, defilé masek a průvod se vydal na cestu k Holému vrchu, kde se k roztockému a únětickému masopustnímu průvodu poprvé připojili i Suchdolští.<br />
Společné setkání na holém vrchu, kde se stovky lidí drží za ruce a tančí kruhové tance, je základní filozofií Sdružení Roztoč – vzájemné potkávání a sdružování lidí.<br />
V únětickém Kravíně vše vrcholí a o zábavu není nouze.<br />
Na přípravě a konání Masopustu se vždy podílí množství dobrovolníků, v letošním roce jich bylo 96.“ </p> <p>Příloha</p> <p>Roztocká je řazena po kapitolách. Dokladový materiál v podobě plakátů, pozvánek, novinových článků, okopírovaných fotografií či podobného materiálu je vkládán do průhledných papírových košilek. Za rok 2012 jsem jich napočítal 160 v pákovém pořadači pro formát A 4, a byl jich osmicentimetrový svazek. Jen namátkou jmenuji uložený materiál z několika kapitol.</p> <p> Kultura: Plesy, Hraní s finskou kapelou, Živé jesličky, Muzejní noc …<br />
Sport: Sestry Radka a Tereza Cihlářovy spolu s Kateřinou Brabcovou dokázaly obhájit<br />
mistrovský titul tříčlenných týmů na MS ve sportovním aerobiku.<br />
Vzdělání: Lexík – kvalifikované přednášky pro ženy nastupující po mateřské dovolené do<br />
práce …</p> <p>Ještě pár slov o kronikářce</p> <p>Prozradila mi, že neumí krasopisně psát, a proto používá počítač. V roce 2008 si pořídila digitální fotoaparát. Nedávno absolvovala univerzitu třetího věku. Spolupracuje se školou a muzeem. Ráda pracuje na zahrádce, ale také sportuje. V zimě lyžuje, oblíbila si běžky a Šumavu.</p>

<p>ČR: „Jsem šťastný člověk. Šťastnější, než jsem kdy byl. A daleko šťastnější, než si zasloužím…“ To říká v rozhovoru Dušan Vančura, kontrabasista a zpěvák skupiny Spirituál kvintet, která vystoupí v sobotu 4. května v kostele Povýšení sv. Kříže v Rožmitále pod Třemšínem.</p> <p>Jste inženýr-elektro. Proč právě tato specializace? Co vás k tomu vedlo?</p> <p>Tak především, elektroinženýrství není specializace, ale obor. Specializaci jsme si volili až po čtyřech semestrech, já si vybral měřicí a řídící techniku, což byl předstupeň počítačů, které se tehdy ještě (u nás) nepřednášely. Měřicí a řídicí technika bylo úžasné a z mého pohledu dobrodružné odvětví elektroniky, ze kterého se postupem času vyvinula i robotika a průmyslová automatika. Byl jsem fascinován skutečností, že si něco navrhnete a spočítáte na papíře, a když to klopotně všechno sestavíte dohromady a oživíte, shodují se naměřené výsledky s vašimi propočty.<br />
Jiří Tichota si ze mne občas na pódiu dělá legraci, že jsem vystudoval s pájkou v jedné ruce a s logaritmickým pravítkem v druhé, a možná ani netuší, jak je blízko pravdě. Ale ke studiu na Českém vysokém učení technickém jsem byl vlastně přiveden svým tatínkem. Hudbu mě studovat nenechal („klavírem se neuživíš“), atletika byla amatérským sportem, ani můj milovaný tenis se tehdy ještě profesionálně nedělal. A studium práv mi otec dokonce výslovně zakázal (byl jako soudce vyhozen v padesátých letech z justice, když k projednávání případů odmítal přizvat takzvané soudce z lidu). „Jestli půjdeš na práva, tak tě přerazím,“ řekl mi, „soudci jsou posluhovači režimu.“ Šel jsem tedy na elektrofakultu, kde bylo hodně matematiky a fyziky, dokonce se po sedmém semestru skládala z matiky státnice, což většinu zájemců odrazovalo, a fakulta si tím pádem nových adeptů považovala. Navíc mi byly odpuštěny přijímací zkoušky jednak vzhledem k maturitnímu vysvědčení, jednak vzhledem k umístění v celostátní matematické olympiádě, takže jsem tam šel vlastně z pohodlnosti.</p> <p>A jak student Dušan Vančura ke Spirituál kvintetu přišel? A jak k Brontosaurům?</p> <p>To by vydalo na knihu, tak budu stručný – u založení Spirituál kvintetu (tenkrát ještě kvartetu) jsem přímo nebyl, ale sledoval jsem cvrkot zpovzdálí, neboť SK vznikl z lůna Vysokoškolského uměleckého souboru, jehož jsem byl také členem. Z čisté závisti jsem založil rovněž jakýsi soubor z členů VUSu, jmenovali jsme se Antikvartet a už to jméno hodně napovídá. Jednotliví členové Antikvartetu pak byli postupně Tichotou odlákáni do Spirituál kvintetu, až jsem se tam nakonec vnutil i já. Co se toho hostování týče, to není přesný výraz. Stalo se párkrát, že v kvintetu někdo onemocněl či musel služebně do zahraničí, a tak jsem byl prostě po ruce a zaskočil jsem. Navíc jsem byl mladík se skvělou pověstí, takže se Tichák nemusel bát, že se budou v šatně ztrácet peníze nebo že mu vyjedu po zpěvačce. Pravdou ovšem je, že je těžké si takovou pověst dlouhodobě udržet.<br />
Ke spoluúčinkování s Brontosaury mě jednou přizval Honza Nedvěd, kterému se přestalo chtít koncerty uvádět; prý mu to odvádí pozornost od hraní a zpívání. No, že by byl od té doby nějak koncentrovanější… Ale pár let to takhle fungovalo. A když náhodou někdy Petr Zadina nemohl, zaskočil jsem i u basy.</p> <p>Máte spočítaná vystoupení za ta léta?</p> <p>Tak to mě nikdy nenapadlo, počítat koncerty, ale pojďme to zkusit odhadnout:<br />
Období do roku 1968 – cca osm za měsíc, asi 80 za rok, takže 640, období 1969 – 1989 asi 20 za měsíc, přibližně 200 za rok, takže 4200, období 1990 – 2009 cca 15 za měsíc, cca 150 za rok, takže 3000, období 2010 – 2012 asi 10 za měsíc, zhruba 100 za rok, takže 300. Celkem to vychází na takových 8000 koncertů, ovšem bez jakéhokoliv nároku na exaktnost, je to čistě subjektivní. A to, že počítám jen deset měsíců v roce, je v pořádku – my jsme o prázdninách skoro nehráli.</p> <p>Na co ještě hrajete, krom kontrabasu?</p> <p>Učil jsem se odmalička na klavír, a když jsem přišel po maturitě do Prahy, ve studiu jsem pokračoval. Hrál jsem už docela obtížné věci a dodnes je mi líto, že jsem se tomu nevěnoval jako hlavnímu oboru. Hra na jiné nástroje u mě nestojí za řeč.</p> <p>Jste i překladatel. Kolik jazyků ovládáte?</p> <p>Já nejsem překladatel, to bych se musel před skutečnými překladateli propadnout hanbou. Tu a tam jsem nucen si pro vlastní potřebu něco přeložit, domluvím se asi čtyřmi jazyky, ale překladatel? Když napíšu text, nejsem ještě básník. Když sepíšu řekněme paměti, nejsem ještě spisovatel. Když složím nebo upravím písničku, nejsem kvůli tomu ještě skladatel. Překladatelé, básníci a skladatelé jsou jiní machři.</p> <p>Nejste Pražák. Jezdíte z jižních Čech. To vás ani za ty roky Praha nepřitáhla?</p> <p>Já jsem venkovan, vyrostl jsem na venkově a zase se vrátil. Skoro celé dětství jsem prožil v Dačicích, což bylo tenkrát moravské město, dnes patří do jižních Čech. Dodnes cítím vůni máminých floxů z předzahrádky. Teď mám dům, mám zahrady, a voní mi to tu stejně. Jsem jednoduchý člověk a moc toho nepotřebuji.<br />
Praha je báječné město, ale neznal jsem jménem ani všechny sousedy z domu, natož prodavačku v zelenině nebo paní listonošku. Na vesnici mají jména instalatéři, zedníci, automechanici i obecní kočky. Ke krmítku na dvoře si chodí pro špek strakapúd a nad sadem nám loví párek mořských orlů. Ale nechci idealizovat – v mnoha ohledech je tu život složitější. Například to věčné dojíždění anebo omezený okruh přátel.<br />
Nebudu však zapírat – tím přestěhováním jsem si vyřešil i osobní problémy.</p> <p>Jaký byl Dušan Vančura jako dítě školou povinné?</p> <p>Byl jsem asi dost protivné a zlobivé dítě, později i provokatér, učitelé to se mnou neměli snadné, ale protože jsem byl vždycky premiantem třídy (první dvojku jsem dostal až ve třetím ročníku vysoké školy), všechno mi procházelo. Na své mládí nejsem příliš pyšný. Ale rodiče jsem ctil, a teprve dnes vím, že i miloval.</p> <p>A jaký je Dušan Vančura dnes?</p> <p>To je otázka nad mé síly. Snažím se dělat všechno pro to, abych napravil, co jsem v životě pokazil či zameškal. Například, do gymnázia jsem chodil v Pelhřimově, tam mě taky vlastně všechno naučili, matematiku, sport, muziku – a já to pak všechno uplatnil jinde. Tak jsem aspoň začal spolupracovat s pelhřimovským smíšeným sborem Záboj, něco pro ně občas napíšu a mám pocit, že tím aspoň trochu splácím tomuto městu svůj dluh. Ve škole v Chlumu, kam chodí naše děti, vedeme se ženou školní sbor, který má dnes 40 členů.<br />
Ale základní odpověď na vaši otázku zní, že jsem šťastný člověk. Daleko šťastnější, než jsem kdy byl. A daleko šťastnější, než si zasloužím.</p>