<p>RYCHNOV NAD KNĚŽNOU: Karel Štrégl a Rychnovský dětský sbor k sobě neodmyslitelně patří už dvacet let. Je to spojení, které dokonale funguje, a jeho výsledkem jsou nejen stovky koncertů a vystoupení, ale také zájezdy, plesy, ceny ze soutěží nebo CD, spojení, díky kterému se hudba stala smyslem života stovek dětí i jejich rodin. Dvacet let rychnovského dětského sboru není ale pro sbormistra důvodem k bilancování, spíše přemýšlí o budoucnosti.</p> <p>Vloni oslavil Rychnovský dětský sbor (RDS), jehož jste zakladatelem, 20 let od svého vzniku. Počítal jste s takovou dlouhověkostí? </p> <p>Počítal, protože jsem u takového sboru vyrostl.</p> <p>Je pro Vás 20 let sboru důvodem? </p> <p>Bilancovali jsme třeba v tom smyslu, že v jednom periodiku vycházel cyklus článků, které psala naše děvčata, kterým tak ošklivě říkáme „bejvalky“. Tato forma měla velký ohlas, a když jsem texty četl, tak jsem vzpomínal na jednotlivé roky se sborem. Ale víc mě baví přemýšlet o tom, co bude.</p> <p>Která událost z loňského roku Vám nejvíce utkvěla v paměti? </p> <p>Mně se líbil celý podzim. V paměti mám nádherný zájezd do Holandska, kam jsme nejeli soutěžit, takže odpadl obvyklý stres. Přivezli jsme si spoustu turistických zážitků, protože jsme byli na místech, která jsme při předchozích zájezdech nepoznali. Díky tomu, že jsme týden bydleli ve stejných rodinách, poznali jsme také běžný život Holanďanů – záviděl jsem jim určitý nadhled a klid. A umějí ocenit obyčejnou lidskou práci. I snahu.<br />
Další zážitky – to byly koncerty s Mladým týnišťským big bandem (Mtbb), což je vždy obrovská pohoda. Dát dvě taková tělesa dohromady, je někdy trochu složité, a tak jsme se naučili pracovat úsporně a efektivně – to znamená: každý se dobře připraví a společné zkoušky za krátký, ale velmi krátký, čas vše doladí. Koncerty si potom už jen užijeme. Kluci z Mtbb mají profesionální myšlení a pro naše děti je skvělá škola poznávat přístup takových muzikantů k práci – před koncertem bývá legrace, ale ve chvíli, kdy začne vystoupení, už nic jiného neexistuje.<br />
Krásný zážitek byl i křest vánočního CD, o který byl obrovský zájem, takže jsme museli přidat jeden koncert. A zapomenout nesmím na Rybovu mši, kterou jsme dělali s orchestrem a herci ze ZUŠ. Každý rok také zpíváme 23. prosince na zámku v Kostelci nad Orlicí. Je to moc milá tradice, protože přicházejí lidé, kteří se chtějí na chvíli zastavit a poslouchat. To se potom dobře zpívá. O tyto koncerty těsně před vánocemi je velký zájem a nakonec jsme odzpívali dokonce tři. </p> <p>Jak se narodilo rozhodnutí založit pěvecký sbor v Rychnově nad Kněžnou? </p> <p>Do dvaceti let jsem vůbec netušil, co je to sbor. Pak jsem šel na Pedagogickou fakultu a studoval obor hudební výchova – ruština. Až tam jsem začal se sólovým zpěvem a měl obrovskou kliku na kantory. Zpívání mě začalo bavit do té míry, že jsem uvažoval o profesionální dráze v divadle. Pak mě ale oslovil prof. Skopal, který v té době založil v Hradci Králové chlapecký sbor a hledal k sobě asistenta sbormistra. Současně s tím jsem začal pracovat s ženským sborem Vokální harmonie. Vznikla sborová závislost a sólové ambice šly stranou. Sborový svět je kouzelný, čestný, pravdivý, tvrdý, ale přátelský. Když mu propadnete, tak je to napořád.<br />
Najednou přišla nabídka z Rychnova nad Kněžnou, v té době neskutečná. Bylo to z velké části „dílo“ bývalého starosty Jiří Rokla, který řekl, že město vytvoří podmínky pro založení sboru, který ale musí mít své kvality. Slíbil mi podporu města, pokud se osvědčím. A druhým „otcem“ je Pavel Kováříček – ředitel Základní umělecké školy. Takže jsem šel do Rychnova s tím, že se založí něco, co bude fungovat věčně.</p> <p>Vy pocházíte z Rychnova nad Kněžnou? </p> <p>Ano, vystudoval jsem zdejší gymnázium, pak jsem si na deset let „odskočil“ do Hradce Králové. Potom se vrátil zpátky a už bych neměnil. </p> <p>Co Vás k hudbě přivedlo? </p> <p>U nás doma nikdo neměl hudební vzdělání, ale můj děda byl muzikant tzv. od Pánaboha. Co vzal do ruky, na to hrál a navíc krásně zpíval. Taťka na nic nehraje, ale nádherně zpívá. Mám rád koledu na Panském poli, kdy se sejde až 60 chlapů, chodí se od chalupy k chalupě, ujdeme přitom až 15 km, celou dobu se hraje na kytary, mandolíny, klarinet a taky zpívá. To jsou pro mě sváteční chvilky, kdy si zazpívám se svým tátou. </p> <p>Zpívali Vám doma rodiče – jakou písničku z dětství máte nejraději? </p> <p>Rodiče byli horolezci a naše dětství jsme skoro každý víkend trávili ve skalách. Přes den byli naši nahoře a my s bráchou dole, a večer se sedělo u ohně a zpívalo. V muzice jsme žili tímto způsobem. Dodnes umím písničky, které jsem zpíval, když jsem byl malý. Ať to je třeba country, folk nebo české a moravské lidovky. </p> <p>A co Vaše rodina, zpívá s Vámi? </p> <p>Moje děti asi vycítily, že nemají jinou možnost (úsměv). Po zkušenostech jiných kolegů jsem na ně netlačil, ale naštěstí s tím ani jeden z nich neměl problém. Nebo to aspoň dodnes neřekli. Barunka už letos maturuje, a ve sboru, bohužel, skončí. Kája ještě chvilku vydrží a kromě toho hraje na saxofon, klarinet, flétny, kytaru …, a to v různých kapelách i tělesech (Black Buřiňos, Band a Ska…). Manželka Eva (mimochodem seznámili jsme se samozřejmě ve sboru) dlouhá léta ve sborech zpívala a dnes dělá RDS manažerku. A nejstarší dcera Terezka vystudovala uměnovědy, takže naše rodina se masivně hrne za duševní potravou. </p> <p>Máte nějaké motto, kterým se řídíte? </p> <p>(Přemýšlí) …Nikdy jsem si ho nezformuloval, ale nedávno jsme se doma bavili o jedné věci. Nebude to motto, ale názor, jak vnímat svět kolem sebe: Každý člověk je individualita, která má dobré a špatné vlastnosti, a já nemám právo ho hodnotit, protože on sám může své skutky chápat naprosto jinak než já. O své pravdě jej mohu přesvědčovat, ale nemohu mu ji vnucovat. A motto hudební: Není špatná muzika, jsou jen špatní muzikanti. </p> <p>Dovedete si představit několik dní bez hudby – co byste dělal?</p> <p>To si dovedu představit lehce. Strašně rád pracuji se dřevem – vyrábím nový nábytek, opravuji starožitný. Mám doma zařízenou dílnu a občas opravdu potřebuji být v tichu. Pak je ideální být „zalezlý“ v dílně a klidně tam vydržím do půlnoci. Také nesmím zapomenout na vaření. Vařím rád a vždycky dlouho, s čímž se těžko smiřuje moje drahá žena. Ale zase si po sobě uklidím kuchyň. Rekreačně provozuji sport. Se synem jsme absolvovali potápěčský kurz, hrozně mě baví plavba na jachtě a mým snem jsou kapitánské zkoušky. Rád taky jezdím na běžkách a velmi rád čtu, až patologicky. Nakonec i mamka vzpomíná, že jako malý jsem si na WC četl toaletní papír. Když spím jinde než doma a nedá se tam číst, tak nemůžu usnout. </p> <p>U RDS působíte jako manažer, sbormistr, jste také spoluautorem hudební učebnice, pořádal jste mezinárodní soutěže Chorus Camera i celostátní přehlídky dětských školních sborů. V jaké roli se cítíte nejlíp? </p> <p>Mě v určité době baví třeba víc dělat manažera, ale pak se toho namlsám. Teď je zrovna období, kdy „stavíme“ pořad o Keltech, takže v každé volné chvilce dělám aranžmá na písničky, což mě baví, ale postupně se tím taky unavím. Ta období se střídají, ale určitě nejhezčí je být se sborem. </p> <p>V té souvislosti mě napadá, že musíte být, zejména během dlouhých cest a zájezdů i psychologem. Jak řešíte třecí plochy ve sboru?</p> <p>Naše děti jsou zvyklé spolu žít, tak problémů nebývá mnoho. Na zájezdy jsou už 20 let vybaveny turistickou brožurkou, jejíž úvod je vždy stejný a humorně upozorňuje na možná úskalí cesty. Navíc zážitků je tolik, že překryjí drobné nesrovnalosti. </p> <p>A psychologie? </p> <p>U sbormistrů platí, že třetina práce je muzika, třetina organizační věci a třetina je psychologie. Musíte děti přesvědčit, že zpíváním ve sboru dělají nejlepší věc na světě. Navíc je to nastaveno tak, že do školy se chodit musí, ale do sboru naopak může až po splnění určitých kritérií. Vedle toho řešíme krátkodobé psychologické problémy, např. jak namotivovat děti, aby zazpívaly dobře na koncertě, protože každý den je samozřejmě jiný, střídají se prostředí, v nichž vystupujeme atd. Připadám si někdy jako generál, který mluví ke svým vojákům před bitvou. Jen je nutné volit rétoriku podle konkrétní situace. Stres může být v zákulisí, na jeviště však nepatří. Psychologie je opravdu důležitá, jako obor by mě moc bavila a myslím si, že spojení studia psychologie s hudební výchovou by bylo úplně ideální. </p> <p>Dokážete v okamžiku, kdy zvedáte před vystoupením taktovku, odhadnout, zda koncert bude dobrý? </p> <p>Já zvedám jenom ruce, ale většinou ano, po prvních tónech to odhadnu. Zpravidla je to v pohodě, někdy je to slabší, ale dá se s tím něco provést. No, a někdy je to beznaděj. Pak zbývá jen přežít, a jsou to velmi, velmi dlouhé minuty. Naštěstí zřídka. Sbormistrování je dřina. </p> <p>A jak se cítíte během koncertů, jako byl třeba loňský křest vánočního CD, na nichž nemáte taktovku v ruce? </p> <p>Jsem nervózní. Ale na druhou stranu vím, že když diriguje Pavel Plašil z Mtbb, tak nemusím mít obavy. To je nesmírně pozitivní člověk, který všechno zvládne s nadhledem, profesionálně a v naprosté pohodě. Výhoda je: jdete se klanět a ruce nebolí.</p> <p>Na webu RDS proklamujete, že sbor není zájmový kroužek, ale systém. Můžete to vysvětlit?</p> <p>Volně spolupracujeme se všemi mateřskými školami v RK – vystupují na našich koncertech v Rychnově. To je tedy nejmladší, přestože externí oddělení. Pak máme tzv. okolní přípravky (50 dětí) v Doudlebách a v Solnici, za nimiž dojíždějí naši sbormistři. Do Solnice si vozíme děti i ze Skuhrova. Od čtvrté třídy ZŠ začnou děti dojíždět do Rychnova, kde máme Koťata, Ptáčata B, Ptáčata A, Carminu a Carminu Alta (volné sdružení – vystudované členky, tedy již zmiňované „bejvalky“). </p> <p>Je hodně případů, kdy v členství v RDS pokračují děti svých rodičů?</p> <p> Předloni jsme měli první případ „otočení“ generací a v současné době jsou tři. Hodně našich členek jsou vysokoškolačky, takže zakládají rodiny později. Ale na rychnovských ZŠ a v blízkém okolí už působí několik kantorek, které chodily do sboru. </p> <p>Existuje přehled, kolik dětí prošlo za dvacet let sborem? </p> <p>Taková databáze existuje. Nevím z hlavy přesný počet, ale jedná se o tisíce dětí. </p> <p>Jaký je systém přípravy? </p> <p>Kromě pravidelných zkoušek pořádáme krátká víkendová soustředění, která jsou nezbytná pro přípravu aktuálního repertoáru a letní prázdninové soustředění pro Ptáčata a Carminu. Tam se děti více poznají v zátěžových situacích, skamarádí se, mají čas si spolu povídat. Bez dobře fungujícího společenství nemůže sbor existovat. </p> <p>Jak jsou víkendová soustředění a letní tábory organizovány?</p> <p>Soustředění během roku si organizují jednotliví sbormistři – Kamila Hájková, Lucie Cabalková a já. Vždy k sobě máme klavíristu a dva lidi, kteří jim organizují mimohudební aktivity.<br /> U Carminy dělá hlavní vedoucí na táboře manželka, u Ptáčat Tereza Myšáková. A samozřejmě kolektiv dospělých. Je to už lety vyzkoušená, zkušená a pohodová parta. Celé dopoledne tam zpíváme, odpoledne běží táborový program na určité téma. Vloni jsme například měli téma Severní a Jižní pól.</p> <p>Pořádáte i plesy? </p> <p>No jejda – letos je před námi už devatenáctý – každý z nich měl své téma. Byl to nápad mé ženy, z něhož se postupem času stala jedna z pravidelných akcí. Vždy na začátku roku musíme připravit 20 minutový program právě na ples, který se někdy využije i dále (je třeba námětem pro další z našich celovečerních pořadů), ale většinou je tzv. na jedno použití. Vždycky je to příběh, v němž děti hrají, zpívají a tančí. </p> <p>A letos? </p> <p>Vzhledem k tomu, že jsme přišli na to, proč probíhá globální oteplování, bude tomu letošní ples věnován.<br />
Uskuteční se 9. března v Pelclově divadle – téma je Antarktida.<br />
Kdo přijde, tak se opravdu dozví, proč ledy tají. Mohu prozradit pouze to, že hlavní roli budou mít tučňáci. S hereckou přípravou nám pomáhá Petr Hofmann, který učí herectví na ZUŠ a má úžasné nápady. Prozradím, že možná vznikne muzikál na téma „proč ledy tají“. Jedna píseň už zazní na plese.<br /> Díky plesu vnikl také jakýsi VIP klub, který se oficiálně nazývá plesový výbor, ale dámy jsou známé spíš jako „tety z Bulharska“. To vzniklo historicky a dnes už vážně nevím proč. To je zhruba dvacet maminek a dokonce bývalých maminek, jejichž děti už jsou dávno na vysokých školách nebo vdané, které s velkou láskou a péčí celý ples připravují. </p> <p>Se sborem vyjíždíte i do zahraničí. Kolik zemí jste navštívili? </p> <p>My se snažíme jezdit do zahraničí každý rok. Evropu jsme projeli od polárního kruhu po Barcelonu na jih a Istanbul na východě. Taky v Bostonu a New Yorku jsme byli. Dnes už je praxe taková, že v cizině máme spoustu známých – v Srbsku, Holandsku, Americe, kteří nám pomáhají při zajištění. Zájezd má vždy centrální akci – festival nebo soutěž. Po dlouhé době jsme soutěžili v r. 2011 v Makedonii – sjeli jsme celý Balkán (Srbsko, Makedonii, Řecko, Bulharsko, Turecko), což bylo hodně náročné, ale byl to jeden z nejkrásnějších zájezdů, který jsme zažili. Děti poznaly úplně jiný svět, jinou mentalitu, setkaly se s islámem, odlišnou architekturou…</p> <p>Na jakou cestu vzpomínáte nejraději? </p> <p>Hodně vzpomínáme na zájezd v r. 1999, kterému říkáme „severská cesta“. Jeli jsme přes Dánsko, do Švédska až za polární kruh, pak přes Finsko, kde jsme soutěžili v Tampere, na festival do Petrohradu a přes pobaltské republiky zpět – za tři týdny jsme najeli přes 7500 km. Na konci byli všichni unavení, ale do dneška se na zájezd vzpomíná. Letos na podzim pojedeme „retro“ zájezd, na němž jsme byli v r. 2000. Bude to přes celou Francii, na jih Španělska k San Sebastianu do městečka Tolosa, kde probíhají úžasné soutěže. Na tamním festivalu vystupují sbory z celého světa – Japonska, Číny, Jižní Afriky, Ameriky. Navštívíme i Barcelonu a zpět přes Monako. </p> <p>Kterého ocenění si nejvíc vážíte? </p> <p>Já, na rozdíl od dětí, nesoutěžím moc rád – proč by se měl člověk stresovat! Ale je samozřejmé, že před soutěží mám v ruce obrovskou motivaci, kdy můžu chtít i zkoušky navíc, protože děti vědí, že na zájezd pojede jen 43 vybraných. Díky práci navíc se v té době zvedne úroveň. Motivace je dobrá i v období výměny generací.<br />
Osobně si vážím tří cen: z finského Tampere (1999), kde bylo 100 sborů všech věkových kategorií z celého světa. Oceňuje se tam na pásma – udělují se tři, dvě a jedna zlatá medaile. My jsme dostali dvě medaile, čehož si moc vážím. Hned následující rok jsme získali v obrovské konkurenci druhé místo ve španělském Tolose s tím, že první místo nebylo uděleno. Poslední je cena z Makedonie v r. 2011. Je to poměrně mladá soutěž, ale začíná být jednou z neprestižnějších v Evropě. Jezdí tam vynikající sbory zejména z východu, a my jsme získali společně s Poláky první místo a účast v Grand Prix. Všechna tato ocenění nám udělila profesionální porota, což je nesmírně důležité. </p> <p>Kdo vymýšlí dramaturgii? </p> <p>Dramaturgii si každý sbormistr pro své oddělení připravuje sám. V Carmině jsme zvolili trochu netradiční způsob – stavíme pořady, to znamená uzavřené celky, které něco vypráví o jednom tématu. Mají nejen pobavit, ale i trochu poučit. Vždy je to výpravné představení – tedy s kostýmy, různými doplňky, živou hudbou (máme vlastní „orchestr lidových nástrojů“), tancem a průvodním slovem. Takhle jsme se věnovali hudbě Afriky, hudbě severských národů, naší lidové muzice, populární hudbě 20. století, koledám evropských národů, balkánské svatbě – tu provozujeme aktuálně. Nyní je v přípravě pořad o keltské hudbě Svítání nad Keltií. Dalších námětů už mám v hlavě minimálně na deset let dopředu.<br /> Samozřejmě, že zpíváme také klasický sborový repertoár, to je základ hudebního vzdělání, které dětem poskytujeme. Mělo by to fungovat tak, že „ochutnají“ od všeho, a až jednou budou hledat v muzice svou cestu, řeknou si: Jo, tohle jsme vlastně kdysi dělali, to mě bavilo, to chci poslouchat (zpívat, hrát, tancovat). </p> <p>Jak vlastně RDS funguje?</p> <p>Jsme sbor ZUŠ v Rychnově n. Kn. a vedle toho funguje občanské sdružení RDS. Se školou je to tak, že děti jsou žáky školy a my jejími učiteli, tzn., že dostáváme od školy plat. Děti platí v ZUŠ školné ve výši 1500 Kč. Škola zajišťuje výuku, tedy pravidelné zkoušky během týdne.<br /> Všechno ostatní je věcí občanského sdružení – sponzoři, organizace koncertů, plesů, soustředění, táborů, zahraničních zájezdů…<br />
Sdružení má roční obrat kolem 2 mil. Kč. Na jeho činnost přispívá město Rychnov nad Kněžnou, vybíráme členské příspěvky, určitý příjem je ze vstupného na koncerty. Žádáme i o granty v rámci kraje, účastníme se grantových řízení vypsaných Ministerstvem kultury. Musíme zaplatit mzdy externích pracovníků a pokrýt náklady na akce. Například se zahraničním zájezdem je to tak, že děti hradí dopravu a vše ostatní (ubytování, stravování, vstupné) pokryje sdružení. Pro konkrétní představu: čtrnáctidenní poznávací zájezd Francie, Španělsko, Monako, Itálie přijde našeho zpěváčka na cca 5000 korun. To jde ne? My máme velké štěstí na sponzory – několik z nich nás podporuje už mnoho let, z některých se dokonce stali přátelé.</p> <p>Co byste řekl na úplný závěr?</p> <p>Chtěl bych ještě říci, k čemu je sbor dobrý a zdůraznit několik důležitých věcí:<br />
Našim dětem chceme dávat komplexní hudební vzdělání: nejen zpívají, ale také hrají na nástroj (již zmiňovaná kapela), tancují, a to nejen naše tance, ale teď tři roky nacvičovaly balkánské tance, předtím tancovaly africké a v současné době děláme irské, a to vždy pod vedením buď rodilých, nebo profesionálních lektorů. Hrají divadlo, protože pořady jsou vlastně divadelním představením – musí umět mluvit, chovat se na jevišti, hodně se prolínáme s dramatickým kroužkem ZUŠ a spolupracujeme s Petrem Hofmanem. To jsou umělecké věci.<br />
Druhá, velmi důležitá věc, která v dnešní společnosti nastavené na výkon, ale sobecký výkon, je ta, že děti učíme žít v kolektivu a pracovat pro něj. Učíme je, že vyhrát soutěž mohou jen tehdy, když jich bude všech čtyřicet. Žádné z nich soutěž samotné nevyhraje. Učíme je zvykat si na zátěžové situace, umět je řešit. Učíme je samostatnosti, organizaci volného času, praktickým činnostem, ale také se soustředit na výkon. Tím vším přispíváme k výchově a od těch, co už od nás po maturitě odešli, víme, že právě na takové věci nakonec vzpomínají, stejně jako na zážitky a kamarádství. </p> <p>Dovedete si představit Váš sbor za dalších dvacet let? </p> <p>Dovedu. Sbor bude pořád stejný (třeba i lepší?), na jevišti budou děti našich dětí, a místo mne bude pravděpodobně mávat rukama někdo jiný. Člověk musí umět včas odejít a já doufám, že ten správný okamžik poznám a budu mít vůli to rozhodnutí učinit. Víte, pro děti je sbormistr motor, který je neustále žene dopředu a motor, který má najeto 50 let (a to bych v té době měl) nutně musí ztratit na výkonu. Důležité je mít připravený nový a dobrý. A to my máme.</p> <p>Více informací: http://www.carminarychnov.cz/</p>
