Články a komentáře

<p>PARDUBICE: Program Divadla 29 je zaměřen na projevy současného živého umění v co možná nejširším spektru prakticky všech druhů soudobého uměleckého vyjádření. Divadlo 29 se ale soustřeďuje také na podporu vzniku nových uměleckých děl, vytváří prostor pro komunikaci a navazování kontaktů v rámci regionu i mimo něj. Je dnes jediným takto zaměřeným kulturním centrem v Pardubickém kraji.</p> <p>Své aktivity orientuje na kulturu, která není jen produktem sloužícím k pobavení a takzvanému příjemnému trávení volného času. Sleduje takový typ kultury, která přináší nové pohledy na svět kolem nás, která se nebojí experimentovat, provokuje a inspiruje k přemýšlení, a nabízí divákům a posluchačům možnost společného sdílení kreativního procesu.</p> <p>Za vším jsou konkrétní lidé</p> <p> Původně měl v prostoru Divadla 29 ateliér malíř Jiří Lacina, který stál u zrodu myšlenky přeměny prostoru na klub, kde by se mohla „dělat muzika a divadlo“. Tato myšlenka nalezla pochopení u tehdejšího vedení města a díky němu se podařilo v průběhu rekonstrukce domu č.p. 29 prosadit vybudování multifunkčního kulturního sálu. Od začátku se programové náplně a její realizace ujali zkušený organizátor akcí a performer Jiří Dobeš a pozdější programový ředitel Zdeněk Závodný. Během necelých jedenácti let dokázali spolu se svým týmem vytvořit a především udržet jakousi mekku alternativní scény, kde nejde jen o zábavu, ale také o místo setkávání, komunikace a tříbení postojů a názorů.</p> <p>Tři prostory nabízejí specifický program</p> <p>V současné době Divadlo 29 disponuje třemi různými prostory. V divadelním sále se realizuje většina projektů se zaměřením na aktuální projevy současného umění z oblasti hudby, divadla, tance, filmového umění a nových médií. Pořádají se zde koncerty, divadelní a taneční představení, festivaly, filmové projekce a semináře. Klub 29 funguje jako kavárna a bar, ale i jako galerie a druhá scéna Divadla 29. Je místem určeným pro výstavy, komorní koncerty a představení, autorská čtení, přednášky a semináře. Dokonce i prostor bývalé kanceláře byl proměněn na příležitostnou divadelní zkušebnu a zázemí pro účastníky rezidenčních pobytů.</p> <p>Progresivní program Divadla 29 </p> <p>Hlavní programové tendence Divadla 29 se realizují v projektech. Nekomerční tvorbu v Čechách trvale žijících cizinců prezentuje, mapuje a podporuje projekt Cizinci v Čechách. Dramaturgie projektu Jazzconnexion usiluje o představování co nejširšího spektra jazzové hudby. Kontinuitu od roku 2003 udržují Ostrovy v pohybu, které každoročně představují 25 – 30 představení z oblasti tzv. nezávislého divadla a tance.<br />
Aktuální možnosti tvůrčího využití digitálních médií a technologií zkoumá projekt Electroconnexion. Jeho cílem je prezentace hudebníků navazujících na odkaz lidové hudby a čerpajících z nejrůznějších hudebních žánrů. V malém výstavním prostoru Klubu 29 jsou prezentovány výstavy zkoumající okrajové umělecké žánry a žánrové přesahy. Projekt Filmfuse seznamuje diváky se specifickými proudy současné české audiovizuální produkce. S uměním ve veřejném prostoru města pracují účastníci projektu Offcity.<br />
Děti ve věku 10 – 15 let jsou účastníky projektu AniLAB zaměřeného na oblast současné audiovizuální tvorby.<br />
Vedle celoročních programových cyklů je Divadlo 29 pořadatelem nebo spolupořadatelem několika akcí celorepublikového významu, jako jsou Jeden svět, Tanec Praha, Týden pro duševní zdraví nebo open air festival Ostrovy/Islands v Tyršových sadech.</p> <p>Podmínkou úspěchu je dobře zvládnuté financování </p> <p>Divadlo 29 je programově a organizačně nezávislé kulturní zařízení spadající pod městskou příspěvkovou organizaci Kulturní centrum Pardubice. Provozní náklady jsou z větší části financované z městského rozpočtu, program převážně z grantů. Z celkového rozpočtu Kulturního centra Pardubice je pro Divadlo 29 určeno 1 800 000 Kč, pokrývajících hlavně náklady na provoz. Bez celoroční provozní dotace z magistrátu, která zajišťuje základní náklady na fungování, by byl provoz scény jako je tato nemožný. Kromě této částky může scéna počítat s pravidelným příspěvkem 300 000 Kč na projekty, které se během let osvědčily a zaujaly pardubické publikum. Tuto podporu je v jistém smyslu možné vnímat jako ocenění letité práce tvůrčího týmu Divadla 29 a doklad jeho seriózních vztahů s magistrátem. Realizátoři projektů žádají pravidelně o grantovou podporu na Ministerstvu kultury, v Pardubickém kraji a příležitostně u nejrůznějších nadačních fondů a zahraničních ambasád. Získávat finanční podporu se jim daří. „V roce 2012 získalo Divadlo 29 grant od Evropské komise na realizaci mezinárodního workshopu v rámci programu Grundtvig ve výši 337 000 Kč.<br />
Na firemní fundraising mnoho času a energie nezbývá, ale občas se podaří získat podporu i ze soukromé sféry, letos to byly například Opatovické elektrárny, které podpořily festival Automatické kulturní mlýny,“ uvádí programový ředitel Zdeněk Závodný.<br />
Divadlo 29 sídlí v budově patřící městské akciové společnosti Městský rozvojový fond. Této akciové společnosti odvádí KC Pardubice z provozní dotace na Divadlo 29 nájem ve výši 420 000 Kč za rok.<br />
Na úspěšném fungování má zásluhu celý tvůrčí tým.<br />
Divadlo 29 je otevřený prostor, živý organismus, na jehož činnosti se podílí řada jednotlivců, skupin, občanských sdružení, dobrovolníků. Tvůrčí tým tvoří čtyři stálí zaměstnanci společně s celou řadou dalších jednotlivců. V divadle se pravidelně objevuje pět až deset lidí, kteří dobrovolně pomáhají na pokladně a při dalších každodenních činnostech. V době konání největších akcí se zapojují až desítky nadšenců z řad dobrovolníků.</p> <p>Divadlo 29 obohacuje i další oblasti života </p> <p>V divadle je realizována celá řada projektů, které zasahují do dalších oblastí života města. V nedávné době vznikla na jeho půdě například iniciativa snažící se o záchranu objektu Gočárových automatických mlýnů, jejíž součástí a zatím i vyvrcholením byl čtrnáctidenní festival Automatické kulturní mlýny, který Divadlo 29 pořádalo. Neobvyklým přínosem jsou zdejší rezidenční pobyty, při kterých tuzemští i zahraniční umělci – tanečníci, divadelníci či hudebníci – dostávají prostor a podmínky pro soustředěnou práci na projektech. Divadlo 29 tak hraje i roli jakéhosi komunitně sociálního centra, které je v životě města jen těžko zastupitelné. „Já osobně si už nejen kulturní život našeho města bez Divadla 29 nedokážu představit, a myslím si, že nejsem vůbec sám… Kulturní prostor s podobnou náplní a funkcí by měl být součástí každého většího, a nejspíše i menšího, města,“ říká Jiří Dobeš, jeden ze zakladatelů Divadla 29.</p>

<p>JIČÍN: Tam za Jičínem, na konci lipového stromořadí, tam kde stojí Valdštejnská Lodžie, budova plánovaná a stavěná italskými architekty dle přání slavného vévody Albrechta z Valdštejna, tam kde se vše podle tehdejších krajinno-astrologicko-astronomických teorií nedostavělo až do konce, tam kde hledáme a snažíme se pochopit, v tom místě vzletných plánů, tam dějí se divy. To místo stalo se divozemím.</p> <p>Nejen, že se tam konají divovánoce, divobál, slavnosti stromů, čarodění a mnohé jiné, v tomto místě to tepe kulturou, a to v dnešním světě velikým divem je. Divozemí obydlilo nedostavěnou stavbu, na které si mnozí oživovači historie i objektů vylámali zuby. Divozemí je sdružení na podporu alternativní a nezávislé kultury, spolurealizátor a spoluorganizátor většiny akcí ve Valdštejnské lodžii. Divozemí je divotvorný Jirka Vydra, muž div snící, divem žijící, div produkující a div přenášející na druhé. Divozemí se rozrůstá, a tím se zvyšuje četnost pořádaných akcí. Divozemí je nakažlivé v tom nejlepším.<br />
Vejdete-li do tohoto historického místa, stanete pod vysokými sloupy, pocítíte odcházející renesanci a přicházející baroko, zachvátí vás romantika. Pak přijde přání zažít vše, jak to tu dříve bylo. Jak si to ten Valdštejn představoval a co vše pro svou překvapivou smrt nestihl zažít? Co zažili ti po něm? Jaká doba se tu obtiskla nejvíce? Asi ta kousavá, co hryže do zdí, krovů a olupuje omítky. Ale všechny ty doby jsou přešlé, přetavené, přetlučené, pominuté a zapomenuté. Ta nejdůležitější doba je přeci TADY a TEĎ! A tam se nacházíme a té se daří.<br />
Lodžie již není prázdná. Lodžie dýchá, v Lodžii tepe srdce a její duše se rozprostírá podle měřítek lidské aury aplikované na budovy – minimálně až do parku, přes lidská srdce i po východních a severních Čechách a dále za hranice hranic. Ta aura je duhová, vzpomeňte si na barvu a najdete ji tam, uvidíte ji, ucítíte.<br />
Lodžie je cítit člověčinou a mnohým je zde velmi dobře. Alternativní kultura oživující tento prostor může pro komerčního diváka působit nedokonale. Nedostatek financí však vyrovnají lidské sny, nadšení pro věc a realizace divadel, koncertů, výstav a jedinečných akcí a prezentací, které působí přímo na srdce. Tato kultura tu žije obsahem a nehrozí ji, že se zapomene ve formě. Zmíněný obsah je přímo přenášen na návštěvníky, a ti záměrům Jirky Vydry už sotva uniknou.<br />
Lodžie se stala místem, kde ožívají sny. Jirkovy sny. Nestačíme se divit, jak podobně sní, jak dokonale o svých snech dokáže vyprávět, jakým způsobem k nám umí promlouvat a jak nás všechny fascinuje. Jirka Vydra je snílek, který dokáže snít i za bílého dne, přitom jeho ruce nezahálejí – ty šikovné ruce pana designera, grafika a hlavně linorytce, které všem jeho akcím dodají jedinečné obrazy – ty ruce se pustily i do práce hrubší, stavitelské. Prostory se musí alespoň trochu upravit, lidé potřebují nějaké to zázemí, teplo, pohodlí už je možná moc silné slovo, přesto se k němu blížíme. Dost povídání o jednom člověku. Bylo by nespravedlivé veškeré dění přiřknout jediné osobě, ačkoliv je to osoba dramatika a režiséra v jednom. Sám by nedokázal mnoho. Přijíždějí kamarádi z rodného Liberce a zapojují se domorodí, takže skupina kolem Jirky se rozrůstá, nadšenců přibývá.<br />
Ty tajemné, nedotvořené, ještě nesterilizované prostory vlastně svou nedokončeností nabízejí absolutní svobodu. Člověk si je totiž může neustále upravovat, zdobit, přetvářet k obrazu svému i jiných. Tak se z nedokonané budovy stává kulturně dokonalé prostředí, v němž stále něco bují, vzkvétá, rodí se a uzrává. Prostory se plní zvuky, hudbou, obrazy, světly, sny, vůněmi, jídlem, jedinečnou atmosférou…, ale hlavně lidmi, kteří mají možnost se spolupodílet na jejich vytváření. A tak lidé do Lodžie nedocházejí pouze jako pasivní diváci a konzumenti kultury, ale i jako nadšenci, kteří si vychutnávají to silné působení kreativna a duchovna na vlastních osůbkách.<br />
To mystické, neuchopitelné, spiritualní a snad i nadpozemské je v české kultuře mnohdy spojeno s historií. Princezny ani víly nedorostly do dnešních šatů, překvapivě ani čerta do nich nikdo nedostal. Co za tím vším stojí? Náš materializmus? Naši průvodci z jiných světů se s námi dále nevyvíjí? Zůstali někde v minulosti, ale fascinují nás neustále. Většinová dospělá populace věří, že skřítka, vodníka nebo vílu, bychom v dávných dobách jistě potkali, ale dnes již nežijí. Náš svět je totiž zničil. Přesto po setkání s nimi nadále toužíme. A tu se Lodžie se svým nádechem minulosti stává tím nejlepším mostem na cestě do jiných světů. Tady je vše možné. A to, co se tu událo, nebylo jen divadlo. Tento svět nemá ostrých hranic. Však pojem kulturní imaginárium, který mnoho letošních projektů provází, snad mluví za vše.<br />
Sestupme z tónů ód, zase zpět na pevnou zem. Pro úplnost je nutné dodat, že krásná stavba Lodžie je majetkem města Jičína, které přispívá na stavební údržbové práce i na kulturní akce. Rozpočet Lodžie tedy pokrývá město Jičín společně s Občanským sdružením Lodžie, které se kulturním programem a konanými akcemi (oblíbené jsou svatby) snaží vydělat na akce budoucí. Sem tam se zadaří dostat finanční příspěvek pomocí grantu. Kulturní zařízení města Jičína se z oživení Lodžie radují a s programem v Lodžii nadšeně pomáhají. Jak se ukazuje, mnohá divadla či koncerty se sem hodí daleko více než do velikých sterilních objektů.<br /> Jak se zdá, Valdštejnská Lodžie, se kterou již „bojovalo“ tolik lidí, kteří ji milovali a přáli jí život, našla konečně svého velkého pána. Pokud se jemu a jeho velmi originálnímu týmu spolupracovníků podaří pokračovat v napočatém úspěchu, věřím, že by město Jičín mohlo jeho jméno skloňovat s Lodžií ještě dlouho se stejnou pýchou s jakou vyslovujeme jméno Albrechta z Valdštejna, protože tohle je určitě teprve začátek!</p>

<p>STŘEDOČESKÝ KRAJ: Kraj navýšil rozpočet na regionální funkce knihoven z 5 na 10 milionů. Nepochybně je to první výrazný úspěch v oblasti podpory knihoven, které byly posledních několik let ve Středočeském kraji stále více podfinancovány (v roce 2011 rozpočtováno 7 milionů Kč, v roce 2012 7,5 milionu a na rok 2012 původně 5 milionů), a to i ve srovnání s jinými kraji, říká radní pro oblast kultury a památkové péče Středočeského kraje, Zdeněk Štefek, který zodpověděl několik dotazů na téma financování knihoven.</p> <p>V čem vlastně ona regionální funkce spočívá?</p> <p>Cílem je zajistit dostupnost veřejných knihovnických a informačních služeb rovnoměrně v kraji, i v malých obcích a městech. Centrálně se tak přes krajskou knihovnu se slevou nakupují knihy a z knižního fondu jsou pak výměnné soubory několikrát ročně distribuovány do obecních knihoven. Dále se zajišťuje i odborná pomoc knihovníkům tak, aby se i malé knihovny mohly stát kulturními a společenskými centry v místě. </p> <p>Jsou nějaká specifika pro Středočeský kraj?</p> <p>Určitým specifikem je velikost kraje a množství obsluhovaných knihoven. V rámci aktuální koncepce poskytujeme podporu 827 knihovnám, z toho je 719 neprofesionálních. Koncepci v kraji zajišťuje Středočeská vědecká knihovna a 4 další pověřené knihovny – v Benešově, Kutné Hoře, Mladé Boleslavi a v Příbrami. Na jednu pověřenou knihovnu připadá průměrně 164 obsluhovaných knihoven, zatímco v republice je to průměrně 69. </p> <p>Takže čtenáři obecních knihoven mohou využívat výměnný fond?</p> <p>Samozřejmě, dosáhnou na tituly, které by si malé obecní knihovny nemohly vůbec dovolit. Bohužel za poslední roky nebylo možné kvůli malé finanční podpoře do knižního fondu přidávat nové knihy, zkrátka nebylo na nakupování. To se právě navýšením rozpočtu změnilo, na nákup knížek do fondu je nyní vyhrazeno 3 miliony korun. O odpovídající částky byly navýšeny i dotace na regionální knihovny. </p> <p>A jaké další kroky plánujete? </p> <p>Nejen plánujeme, ale i realizujeme. Museli jsme zajistit v plánu investic 1,5 milionu korun pro Středočeskou vědeckou knihovnu, jejíž technické jádro bylo v havarijním stavu a kde havárie opakovaně způsobovaly i zavírání celé knihovny pro veřejnost. Zároveň s rekonstrukcí jádra byla provedena i modernizace, která pro čtenáře znamená i vyšší rychlost vyhledávání informací i vyšší efektivitu celého knihovnického systému. A čekají nás také další zásadní změny. </p> <p>Myslíte další navyšování financí?</p> <p>Musíme změnit i systém financování pověřených knihoven. Zatím dostávají peníze na regionální funkce až po prvním zastupitelstvu v roce, čili po prvním čtvrtletí a přitom musí funkce vykonávat již od začátku roku a využívat zálohově vlastní zdroje. Nastavíme systém tak, aby byly schváleny dotace již při projednávání rozpočtu, takže budou knihovny financovány od začátku roku.<br />
Zásadní změnou prochází také celá koncepce, která je od roku 2006 již zastaralá. Připravujeme její aktualizovanou verzi, která zohlední letité zkušenosti. </p> <p>V čem budou změny spočívat?</p> <p>Zůstane samozřejmě centrální nákup výměnného knižního fondu a pět pověřených knihoven. Diskutujeme ale o pravidlech, jaký poměr celkové dotace by měl být vyhrazen právě na nákup výměnného fondu a jak má probíhat celá správa obstaraných knih, od nákupu, evidence, distribuce, ošetřování až po vyřazení – současná koncepce totiž řeší pouze nákup a distribuci.<br />
A nevyhýbáme se ani dalším finančním otázkám – jakým způsobem se má rozdělovat dotace pověřeným knihovnám (zda podle počtu obsluhovaných knihoven nebo i dle počtu obyvatel), jak zapojit do financování i další zdroje, např. obce. S tím samozřejmě souvisí i počet pracovních úvazků, vždyť v původní koncepci byl počet úvazků 23 a reálně je to 14,5. Pro srovnání – v minulém roce bylo v ČR na jeden pracovní úvazek věnující se regionálním funkcím 26 obsluhovaných knihoven a v našem kraji je to 57… Určitě to nejsou jednoduchá témata, ale vnímám, že i sami pracovníci v knihovnách mají do této analytické práce, která má opravdu smysl, chuť. Aktualizovanou koncepci bychom chtěli představit do konce roku. </p> <p>Rozhovor se Zdeňkem Štefkem, radním pro oblast kultury a památkové péče Středočeského kraje poslala Ing. Nicole Mertinová, tisková mluvčí Středočeského kraje. Fotografii poskytl radní Zdeněk Štefek. </p> <p>Kontakt:<br />
mobil: 725 317 425, e-mail: mertinova@kr-s.cz<br />
www.kr-stredocesky.cz</p>

<p>NECHVALICE: Ptáci z podzemí je název rozsáhlého básnického almanachu, který bude pokřtěn v pražské Galerii Portheimka 16. července. Jeho editorem i spoluautorem současně je básník a publicista Vladimír Stibor z Nechvalic u Sedlčan, který nám ochotně odpověděl na několik otázek.</p> <p>Jaký je záměr vydání almanachu a komu je určen?</p> <p> Chtěl jsem zcela volně navázat na celostátní básnický almanach Před hradbami noci z roku 2004, což se povedlo až nyní, po dlouhých devíti letech. Smyslem, alespoň jsem o tom hluboce přesvědčen, je dokázat, že antologie české poezie má na knižním trhu své místo, neboť vypovídá mnohé o naší společnosti. Doufám a věřím, že si najde své čtenáře mezi studenty i mezi těmi, kteří se o poezii zajímají hlouběji.</p> <p>Kolik básníků nabízí a kolika básněmi je každý zastoupen?</p> <p> V almanachu Ptáci z podzemí se sešlo 54 básníků. Stojí rozhodně za zmínku, že věkové rozpětí autorů je od osmnácti až do osmdesáti let. Nejstarší básník je dokonce až z USA, kam se před mnoha lety odstěhoval. V antologii je každý účastník zastoupen dvěma až třemi básněmi, kniha je doplněna ilustracemi Aleny Stiborové.</p> <p>Podle jakých kritérií jste básníky vybíral?</p> <p> Výběr veršů byl někdy docela obtížný. Vzhledem k tomu, že kniha není „nafukovací“, muselo se vybírat jen to nejlepší. Je sice pravdou, že v almanachu se nesejdou desítky Holanů či Seifertů, ale řekl bych, že laťka kvality byla nastavena trochu výš, než bývá obvyklé.</p> <p>Jsou všechny básně v almanachu nové, dosud nepublikované?</p> <p> Dalo by se říci že ano. Občas se objevují básně z chystaných rukopisů nových básnických sbírek, ale těch je poskrovnu. Jedná se, pomůžeme-li si pragmatickým slovníkem, o současnou poetickou produkci.</p> <p>V jakém stádiu nyní kniha je a kdy vyjde?</p> <p> Rukopis Ptáků z podzemí již leží několik dní v tiskárně u nakladatele pana Milana Hodka z Prahy. Nenastanou-li nečekané potíže, měla by knížka spatřit světlo světa každým dnem.</p> <p>Kde a kdy proběhne křest a kdo se ujme role kmotra?</p> <p> Slavnostní křest se bude konat v úterý 16. července od 17 hodin v Praze na Smíchově ve známé Galerii Portheimka. Recitovat by měl jeden z největších propagátorů české poezie Mirek Kovářík, pár básní přednese i Vratislav Podroužek z Nechvalic. Kmotrem sborníku, jenž zároveň pronese úvodní slovo, by se měl stát spisovatel a básník Petr Žantovský.<br />
Jsem nesmírně rád, že v almanachu reprezentuje Příbramsko několik mladých básnířek, například Luciana Stiborová či Ludmila Setěkovská. Jako editor bych chtěl popřát Ptákům z podzemí příznivý let i dobré přistání.</p>

<p>OSTRAVA: Koncem června se uzavřela další sezóna Divadla loutek Ostrava. Na hlavní a alternativní scéně v ní loutkáři odehráli celkem 512 představení pro malé i velké diváky, včetně 5 premiérových.</p> <p>V září 2012 DLO uspořádalo 7. ročník festivalu divadelní tvorby, která hledá cesty přes bariéry v nás i okolo nás – Divadelní pouť bez bariér.<br />
DLO ovšem nehrálo pouze na „domácích“ prknech, která znamenají svět, ale uvedlo také 31 představení na 18 zájezdech v České republice, na Slovensku a v Německu. Z mezinárodního festivalu „Bábkarská Bystrica 2012 – Dvojitý impulz“ si tvůrčí a herecký tým DLO přivezl v říjnu 2012 hlavní cenu poroty „za humánní poselství“, udělenou inscenaci Lebensraum amerického autora Israela Horovitze. </p> <p>Také umělecko-vzdělávací programy zakotvily na alternativní scéně</p> <p>Kromě divadelních představení se především alternativní scéna stala dějištěm dalších uměleckých a vzdělávacích aktivit: komorně laděných koncertů menšinových žánrů, tvořivých a terapeutických dílen či pravidelných setkání členů Dětského divadelního studia. Šest typů zážitkových dílen si našlo své příznivce počínaje dětmi z mateřských škol až po vysokoškolské studenty – 63 uspořádaných zážitkových dílen navštívilo více než 1100 účastníků. V listopadu 2012 byla alternativní scéna místem historicky 1. setkání dramacenter České republiky (středisek dramatické výchovy, ve kterých se vzdělávání uskutečňuje prostřednictvím divadla). Celorepublikovému zájmu se těšil seminář Loutka v knihovnické praxi a dubnové Dny Terapie, které prezentovaly terapeutickou práci s loutkou veřejnosti běžně nepřístupnou. </p> <p>Léto s pimprlaty pokračuje i o letošních prázdninách</p> <p>Ani s koncem sezóny se Divadlo loutek návštěvníkům neuzavírá. Od 14. července do 18. srpna mohou děti i jejich dospělí po předchozí rezervaci navštívit výstavu na alternativní scéně, při níž se interaktivním způsobem seznámí s loutkami z některých starších představení, mohou si s nimi pohrát a pod vedením zkušených lektorů si vyrobit svou vlastní loutku z papíru. „Léto s pimprlaty“ slavilo úspěšný debut během loňských prázdnin a také letos budou – kromě výstavy – jeho součástí pohádková představení, s nimiž po pět nedělních odpolední vystoupí amatérská divadla v prostorách amfiteátru.<br />
Tato představení jsou pro návštěvníky zcela zdarma. </p> <p>Loutkáři v Ostravě hrají od roku 1953</p> <p>Nová sezóna, která bude tradičně zahájena v září, proběhne ve znamení dvou výročních akcí: Mezinárodní loutkářský festival Spectaculo Interesse pořádaný ostravským Divadlem loutek pravidelně co dva roky, vstoupí už do 10. ročníku a opět představí reprezentativní výběr loutkářské tvorby z celého světa. Bude se konat 22. až 27. září. Dne 12. prosince pak loutkáři oslaví 60. výročí první premiéry, kterou DLO (tehdy Krajské divadlo loutek) zahájilo roku 1953 svou uměleckou činnost.<br />
Pro sezónu 2013/2014 DLO připravuje 5 premiérových představení. Stejně jako v sezónách předchozích bude divadlo hrát každý všední den dopoledne představení pro školy, každou neděli pohádkové inscenace pro celou rodinu, pro větší mládež a dospělé diváky zůstanou zachována pondělní večerní představení a poslední úterky v měsíci budou i nadále vyhrazeny koncertům netuctových hudebních žánrů (tzv. hudební úterky).<br />
Novinkou repertoáru jsou představení „Přesčas“, která vznikají z tvůrčích iniciativ členů hereckého souboru v jejich volném čase. Prvním takovým představením je právě inscenace „Půldruhé hodiny zpoždění“, která letošní sezónu uzavřela.</p> <p>Ivana Kytlicová<br />
produkční DLO, T: + 420 724 051 825<br />
E:produkce@dlo-ostrava.cz</p> <p> www.dlo-ostrava.cz</p>

<p>OPOČNICE: Jmenuje se Otto Věříš a donedávna byl ve svých 85 letech jedním z nejstarších kronikářů nejen na Nymbursku. Setkal jsem se s ním v Žehuni na výstavě a besedě, kterou letos na jaře připravila paní L. Tvrdíková. Kromě krajanství mají společnou ještě jednu věc – předali své poslání sepisovat v obci současnou historii pro budoucnost mladším, které si sami vybrali, a to za příslibu pomoci.</p> <p>Další tvorba</p> <p> Opočnický kronikář (od r. 1989) O. Věříš vstoupil do podvědomí okolí řadou regionálních publikací, a to tiskem nebo na internetu. K nim patří zejména Historie obce, Ochotnické divadlo, Historie fotbalu, Historie školy a kostela. Další publikace existují jen v několika kopiích, jako např. Historie zemědělství v obci nebo Opočnice za I. a II. světové války. Profesně se věnoval zemědělství.<br /> Příslušné webové stránky ho představují jako usměvavého člověka, plného energie a plánů. Připojují také fotografii, na níž je zachycen nejen s herečkou paní Květou Fialovou.<br />
Proč právě s ní? Asi tak před půl stoletím začal totiž ve své obci pátrat po legionářích. Úspěšně, navíc u jména Vlastimila Fialy dokonce s nečekanými následky. V padesátých letech přijelo do vsi, jak bývalo tenkrát dobrým a vítaným zvykem, tzv. Vesnické divadlo. Mezi herci ho zaujala Vlasta Fialová. Zprvu se někteří diváci domnívali, že se jedná o brněnskou umělkyni, která byla známa z filmu Divá Bára. Omyl se rychle vysvětlil. Následovala výměna několika dopisů mezi ním a umělkyní.<br />
Když sem letos začátkem února přijela na dva dny Česká televize s režisérem K. Smyczkem a scénáristkou Mgr. Grosskopfovou natočit jeden díl ze seriálu Tajemství rodu s Květou Fialovou, nemohli se kronikář s herečkou přehlédnout. Také proto, že z Věříšovy knihy byly čerpány historické podklady. A protože její životní kořeny byly zapuštěny právě v Opočnici, následovala milá připomínka nezapomenutelné minulosti.</p> <p>Pár drobností o místě</p> <p>Opočnice má 410 obyvatel a rozlohu 1092 hektarů. V roce 1932 měla 791 obyvatel. Nachází se v bývalém nymburském okrese, a její základní školu s jídelnou navštěvuje 56 dětí.<br />
První písemná zpráva pochází z r. 1233. Za Karla IV. byly založeny vinice. Na vybudování školy se čekalo do roku 1890. Kostel sv. Cyrila a Metoděje je mnohem starší.<br />
Z významných osobností se připomíná architekt Bohuslav Kukaně. Toho si vybral za svého dvorního stavitele etiopský císař.</p> <p>Dějiny obce zpracováné O. Věříšem</p> <p>Jsou pojaty ve své zemědělské podstatě. Původ Opočnice je spojován s nálezem šesti křížků pocházejících asi z 9. – 10. stol., což potvrzuje domněnku na osídlení. Ty však nalezl až roku 1857 rolník Jiří Vrbenský.<br />
Ještě jednu samozřejmost spojuje autor s tímto místem na Nymbursku. S opukou, jehož lomy mohly mít souvislost s názvem. Dokládá to slovy Woppocznice – Opočinec, opučák. Opuka se nalézá všude kolem. Zde však těžená byla velice kvalitní a svého času se vozila na stavbu zámku v Poděbradech.</p> <p>Krátká citace</p> <p>„Většina stavení nejen v naší obci byla postavena z opuky, která se lámala i v okolních obcích ležících na křídovém podloží. Ještě na počátku 20. století z ní stálo v Opočnici 12 domů.<br /> Dnes jsou lomy zavezeny, ale místy po nich zůstává na obdělaných polích zvlněný terén. Kámen opuka se těžil buď v otevřených jámách a jílovitá skrývka se používala jako pojivo (malta smíšená s řezanou slámou), nebo na výrobu truplí – bačkor, tj. nepálených cihel. Opuka se lámala také jen ve velice krátkých štolách, a tak po zasypání vznikaly v zemi dutiny, které se časem propadávaly. Stávalo se, že se propadl třeba i kůň…„</p>

<p>DOBŘÍŠ: Dětské oddělení Městské knihovny Dobříš patří mezi pět nejlepších v republice. Získala totiž 1. místo v soutěži Kamarádka knihovna v kategorii měst od 7 do 15 tisíc obyvatel. O knihovně a také o této soutěži jsme si povídali s knihovnicí Romanou Bodorovou.</p> <p>Kdo soutěž vyhlašuje a kolikátý ročník se letos uskutečnil?</p> <p> Letos se konal 4. ročník soutěže Kamarádka knihovna. Tuto soutěž vyhlašuje SKIP – svaz knihovnických a informačních pracovníků ČR a Klub dětských knihoven SKIP ve spolupráci s firmou 3M Česko. Jedná se o soutěž dětských oddělení veřejných (obecních či městských) knihoven z celé republiky. Koná se jednou za dva roky, první ročník proběhl v roce 2007. </p> <p>Kolik knihoven se ve vaší kategorii přihlásilo?</p> <p> I letos jsme byli překvapeni malým počtem přihlášených. Zřejmě to však o stavu českých knihoven cosi vypovídá: mnoho knihoven je na tom bohužel tak, že se na umístění na vyšších příčkách žebříčku neodvažuje ani pomyslet. Nutno říci, že za tím spíše než malá aktivita jejich pracovníků stojí nedostatečná podpora ze strany zřizovatele, tedy obce. V tomto roce se soutěže zúčastnilo pouze 105 knihoven v 5 kategoriích, v kategorii měst od 7 do 15 tisíc obyvatel nás soutěžilo pouze 16. </p> <p>Co všechno komise hodnotila?</p> <p> Hodnotila spokojenost dětí s jejich knihovnou. Děti nám vystavovaly vysvědčení, kde hodnotily vše od chování knihovnic přes výběr knih a časopisů, programy a akce, otvírací dobu, srozumitelnost členění knižního fondu, počítačové i interiérové vybavení až po vzdálenost knihovny od místa bydliště. Dále komise hodnotila otvírací dobu dětského oddělení, procento registrovaných dětských čtenářů z celkového počtu dětí v obci, průměrný počet výpůjček na 1 dítě, počet akcí a stanic veřejného internetu v oddělení, počet knih pro děti, nakoupených za poslední rok a další řadu věcí. </p> <p>Čím myslíte, že vaše dětské oddělení nejvíce zabodovalo?</p> <p> V celkovém hodnocení naší knihovny komise zdůraznila tři věci. Počet registrovaných dětských čtenářů, počet akcí pro děti a rodinu a kvalitu interiéru nového dětského oddělení.</p> <p>Účastnili jste se této soutěže poprvé?</p> <p> Ne, potřetí. Již v minulých dvou ročnících soutěže jsme se díky hodnocení dětí i díky našim statistikám vždy dostali mezi desítku nejlepších. Opakovaně nám však bylo řečeno, že k lepšímu umístění nám schází jediná věc, větší a vybavenější samotné dětské oddělení. Ostatně my sami jsme dobře věděli, že stav oddělení pro děti již naprosto neodpovídá potřebám našich čtenářů. Naštěstí se nám podařilo získat nové prostory, a tak jsme loni v březnu mohli konečně dětem nabídnout moderně vybavené oddělení, kde si může najít svůj kout opravdu každý. </p> <p>Je s vítězstvím spojena nějaká odměna?</p> <p> To, že se nám podařilo dostat se mezi nejlepších 5 dětských knihoven v republice, je pro nás prestižní záležitost a potvrzení toho, že svou práci snad opravdu děláme dobře. Velmi si vážíme nejen rozhodnutí komise, ale v první řadě hodnocení samotných dětí. Při převzetí diplomu jsme dostali velkoplošnou samolepící nástěnku a mnoho praktických drobných dárků od firmy 3M. </p> <p>Je ještě vůbec něco, co vaši knihovnu trápí?</p> <p> Dobříšská knihovna sídlí v 1. patře a velice nás mrzí, že z těchto důvodů je pro mnoho lidí špatně dostupná či dokonce nedostupná vůbec. V současnosti ve spolupráci s městem intenzivně pracujeme na projektu nového bezbariérového vstupu do knihovny. Doufáme, že se nám podaří na tento projekt získat grant a že se k nám již třeba za rok konečně dostanou i lidé s dočasným či trvalým fyzickým handicapem, stejně jako maminky s kočárkem.</p>

<p>ČR: Nevidomý klavírista a zpěvák, který překročil stín. Honza Jareš je ročník 1981. Pochází sice z Hradce Králové, ale jeho dětství patřilo Brnu. Zde absolvoval základní školu pro nevidomé a souběžně ZUŠ v Brně – Králově poli.</p> <p>Věnoval se oboru klavír a zpěv. Po přestěhování do Prahy se soukromě hudebně vzdělával a jeho úsilí se opět vyplatilo. Honza složil zkoušky na pražskou konzervatoř obor populární zpěv, nicméně vzhledem k tomu, že v té době nebyly dány podmínky pro studium nevidomých na běžném typu hudební školy, nabídla konzervatoř Honzovi možnost studia jednotlivých předmětů. Po několika letech, na základě získaných zkušeností a dosažených výsledků, mu v roce 2006 umožnila přechod do řádného denního studia, které Honza dovedl v roce 2011 k absolutoriu jako první nevidomý student v historii školy.</p> <p> Honza Jareš si vzal jako svůj základ lidové písničky, aby se postupně vyprofiloval v klavíristu a zpěváka širšího repertoáru. Jeho repertoár zahrnuje skladby jak českých, tak i zahraničních autorů. Jeho umělecký vklad je v profesionální a osobité interpretaci známých (či méně známých) skladeb, například písničky z Osvobozeného divadla, skladby pánů Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra ze zlaté éry divadla Semafor nebo např. písničky z repertoáru Pavla Bobka či Jaroslava Nohavici. Originálním zážitkem v Honzově podání je pásmo českých a moravských lidových písniček, které Honza nastudoval během svého studia na Pražské konzervatoři, kdy se pomocí těchto písní prokousával hudební teorií, kterou jako nevidomý student nemohl studovat z písemných podkladů. Vedle českých skladeb má Honza v repertoáru skladby známé v podání světových interpretů jako např. L. Armstrong, E. Presley, K. Rogers, J. Lennon, F. Sinatra, Bob Dylan, Elton John, Chris Rea či další. Svá vystoupení si Honza obvykle moderuje česky, případně anglicky. A tak cesta do světa veřejného vystupování je otevřena. I zde Honza Jareš využil své píle a vytvořil si „hudební balíčky“ různého repertoárového zaměření, které nabídne vždy publiku – podle přání. Velmi příjemným na těchto vystoupeních je neformální kontakt mezi interpretem a publikem, interpret se nezahaluje do závoje playbacku, který – jak všichni dobře víme – naprosto vystoupení odosobňuje. Jeho vystoupení jsou živá, založená na komunikaci s publikem.</p> <p> Debutové album také již spatřilo světlo světa. Jmenuje se „Některý lidi“ a je dílem Tomáše Kympla.</p> <p> Člověk ve stínu – dalo by se říci – a to doslovně. Ale Honza Jareš nežije jen hudbou. Jeho největším koníčkem je cestování, do současné doby stihl navštívit třicet zemí světa. A jak sám říká – „bez sportu si nedokáže představit svůj život“.</p> <p> Věnuje se plavání, jízdě na kole, lyžování.</p> <p> V současné době vystupuje Honza Jareš na řadě míst republiky, ale i v Praze.</p>

<p>VOTICE: V pondělí 9. června 2013 se tělocvična Základní školy ve Voticích na Benešovsku změnila v divadlo a žáci III. C na herce. Dopoledne pro všechny své spolužáky a odpoledne pro rodiče a veřejnost sehráli pohádkové představení Příhody hrnčíře Kuby a jeho přátel z kerského lesa.</p> <p>„Před rokem se na mne obrátila paní učitelka Blanka Němečková, jestli bych neměl nic proti tomu, kdyby pro své žáčky připravila dramatizaci podle mých Pohádek z kerského lesa,“ vzpomíná nymburský spisovatel Jan Řehounek na počátky tohoto projektu. Paní učitelce nejenže souhlas dal – kterého autora by nepotěšilo, že jeho texty žijí svým dalším životem, ale rovněž přislíbil spolupráci na scénáři.</p> <p> „Základ dramatizace zpracovala paní učitelka, já jsem v něm udělal jen několik dílčích změn a doplnění. Po vzájemné dohodě jsem ale do pohádky dopsal texty šesti písniček, protože paní učitelka chtěla, aby si děti i zazpívaly,“ říká Jan Řehounek. O muziku k písničkám požádala pana učitele Jiřího Sedláčka ze Základní umělecké školy ve Voticích.</p> <p> „Vzal jsem to jako zajímavou výzvu. Něco podobného jsem ještě nekomponoval a jednoduché texty úplně samy vybízely ke zhudebnění,“ zaníceně vykládá absolvent skladby na pražské konzervatoři Jaroslava Ježka. O tom, že se mu hudba povedla, svědčí především fakt, že dětští interpreti zpívali písničky s neobyčejnou chutí a radostí. Hudbu pan učitel nahrál s malým orchestrem žáků ZUŠ, ale při představeních se k nahrávce připojilo sedm malých muzikantů na živo a sedmičlenný vokální soubor.</p> <p> Nervozita před představením si nezadala s předpremiérovou atmosférou ve velkých divadlech. S tím rozdílem, že tady herci plnili i funkce inspicientů a kulisáků, dokonce si všechny rekvizity a kulisy vyrobili sami. Hlediště se zaplnilo do posledního místečka, a ač diváky byly neposedné děti, rozhostilo se úžasné ticho, do něhož nastoupilo dvacet devítiletých divadelních umělců.</p> <p> Začal se odvíjet příběh hrnčíře Kuby, který se svými přáteli lidskými i z říše pohádkové vystrojí svatbu vodníkovi, pochytá bandu loupežnického hejtmana Sakrapráce, potrestá pana knížete za to, že jim chtěl vzít studánku s dobrou vodou, zachrání lesní vílu, aby se s ní v závěru oženil. „Je to velká sláva, Kuba se nám žení, Janinka se vdává…“ zpívají a pohádka končí. „Bylo to senzační, moc mě to bavilo!“ prohlásil po premiéře Dan Stárek, představitel vodníka Žblabuňky, který mimochodem odvedl jeden z nejlepších výkonů.</p> <p> Celá historie na první pohled jednoduché akce se jeví jako běžná epizoda ze života jedné školy. Skrývá se za ní ale neobyčejné množství práce jak dětí, vždyť příležitost dostaly všechny, dokonce i fyzicky handicapovaný Vláďa Šovkoplas, jenž si zahrál zbrojnoše, tak učitelů, kteří se jim ve svém volném čase věnovali. Ne v každé škole tomu tak je, proto si ta votická zaslouží obrovské poděkování.</p> <p> Zbývá jen dodat, že po premiéře a první repríze už má soubor votických „třeťáků“, po prázdninách už „čtvrťáků“, nabídky na další tři představení v září. „Možná by stálo za to, kdyby se pohádky chopil nějaký soubor dospělých,“ domnívá se autor hudby.</p>

<p>ZÁBOŘÍ NAD LABEM: Uprostřed května zemřel po dlouhé nemoci ve věku devadesáti let jeden z nejstarších českých kronikářů pan Josef Verner ze Záboří nad Labem. Jeho životní dráha byla ohraničena událostmi celostátního významu. V den narození skonala Ch. Masaryková, v posledních dnech jeho života byly vystaveny korunovační klenoty. A ještě jednu událost je možno připomenout.</p> <p>Vyhlášení Zákona o kronikách č. 80/1920 ho předešel. Považoval ho za velmi prospěšný a jako kronikář se jím řídil.</p> <p>Knihovna můj život! – Kronika můj osud!</p> <p> Cituji z dopisu psaného 16. 9. 2012, v němž omlouval svou neúčast na setkání kronikářů:<br />
Bez doprovodu na celodenní cestu je to riskantní. Chodím o holi, mám ztrátu stability.<br />
Knihovna a kronika – to byl po celý dlouhý život můj dvojjediný koníček. Jako patnáctiletý jsem začal vést první veřejnou knihovnu v rodné obci, a to v letech 1938 – 1945. Pak v Záboří nad Labem – celkem 40 let.</p> <p>A cesta ke kronice?</p> <p> 28. září 1942 jsem sepsal dějiny desátého výročí Sportovního sdružení v Ostré na čtverečkový papír formátu A 5. Visel u holiče. V roce 1953 jsem napsal 1. číslo velkého Zpravodaje. V r. 1995 jsme to doplnil na „Padesát let kopané“. Vzniklo 30 svazků, asi 1300 listů a byly vystaveny v městském divadle v Novém Boru. Dcera Eva mne doprovodila a – já to věnoval…<br />
Asi 35 let tvořím v Záboří „Vítání dětí a jubilea občanů. – Ke stému výročí hasičů (1988) jsem sepsal KRONIKU s několika fotografiemi.<br />
V roce 1999 zemřel v Záboří kronikář a bývalý starosta prohlásil, že bych vedle knihovny mohl psát obecní kroniku. Já se bránil, že by to měl být rodák, mladší… Nakonec jsem souhlasil. Dokončil jsem druhý svazek. Ale – jak se má vlastně psát? Profesor Univerzity Karlovy PhDr. J. Kopecký, DrSc. mi řekl – psát fakta, nehodnotit.<br />
Loni jsem byl 3× v televizi. V Pelhřimově (v Muzeu kuriozit) jsem dostal Certifikát, že jsem nejstarším českým kronikářem, který ručně píše a ilustruje obecní kroniku. ČT mne podruhé natáčela v knihovně pro pořad Barvy života.“ – Konec citace.</p> <p>Něco navíc</p> <p>Kronikáře J. Vernera ze Záboří nad Labem jsem poznal na Výstavišti v Lysé nad Labem. Bylo to zhruba před pěti lety, kdy pravidelně v únoru se pokračovalo v setkávání kronikářů. Jaký byl? – Mnoho nemluvil a vůbec už ne do mikrofonu. Zaujal mne soustředěným pohledem, zájmem o vše, ale hlavně taškou s těžkou knihou. Byla to kronika. Kromě dobře čitelného písma zaujaly barevné obrázky pamětihodností, ale také postav. Po mém prvotním okouzlení, co vše kronikář dokáže, jsem se začal vyptávat.<br />
Z jeho životních skutečností jsem se dozvěděl o absolvování průmyslovky pro potřebu odborných sklářů – rytců. Ač už tenkrát měl problémy se zrakem, vytrval a pokračoval v malování i na papír. To už na jedno oko několik let neviděl.<br />
Přiblížil mi tvorbu svých papírových modelů. Vystavoval některé ze stovky zhotovených (jako např. Pražský hrad, Národní divadlo, Belveder, ale třeba také soudobé hasičské vozy) v roce 2011 v místní ZŠ. Do regionálního tisku (Kutnohorský deník, 18. 3. 2011) o tom psala paní I. Stará, která se shodou okolností řadu let starala o místního kronikáře. (Když přesídlil do Záboří, ona začala chodit do 1. třídy.) </p> <p>Pár slov závěrem</p> <p>Ač pana kronikáře J. Vernera v rámci kronikářské praxe připomínám na seminářích po celé ČR, poslední rozloučení dne 21. května 2013 v Kolíně jsem nestihl. Pobýval jsem mimo trvalé bydliště, kde na mne čekalo smuteční oznámení. Hlubokou úctu proto vyjadřuji touto vzpomínkou.</p>