Články a komentáře

<p>DOBRÉ: Mezinárodní křesťanská ochranářská organizace A Rocha má od r. 2011 své české centrum v Dobrém na Rychnovsku, kde v letech 2004 – 2010 postupně vykoupila objekt bývalé Krupárny s přilehlými pozemky a zahájila rekonstrukci. Nemovitost leží z hlediska ekologického v nádherné lokalitě, ale potřebuje velkou finanční injekci, aby mohla plně sloužit potřebám občanského sdružení.</p> <p>Jeho hlavní činností je vzdělávání v environmentální výchově, které už několik let probíhá pravidelně v klubech, školách a církevních sborech.<br />
Jednou z možností, jak opatřit investice pro opravu nemovitosti, byla účast v grantovém řízení. A Rocha uspěla se svým projektem v rámci programu OPPS ČR-PR 2007–2013 vyhlašovaného Euroregionem Glacensis, v němž jsou podporovány zejména aktivity, které napomáhají k rozvoji a zvýšení spolupráce mezi sousedními regiony na obou stranách česko-polské hranice s výhledem na společné zlepšení kulturního, vzdělávacího a společensko-hospodářského rozvoje, životních podmínek a pokračujících kontaktů.<br />
Díky nalezení polského partnera v Radkowě (navíc v pozici lead partnera), který má s obdobným řízením velké zkušenosti, se podařilo získat dotaci ve výši cca 1,5 mil. Kč na vybudování Multifunkční místnosti a sociálního zařízení na Krupárně a uspořádání deseti společných česko-polských akcí v nově vzniklém prostoru.<br />
Společný projekt má název „Spolu pro lidi a přírodu“ a je spolufinancován Evropskou unií – Evropským fondem pro regionální rozvoj a státním rozpočtem ČR z Operačního programu Přeshraniční spolupráce ČR-PR v období 2007 – 2013. Celkové náklady na české straně budou 2,3 mil Kč. Obec Radkow v rámci projektu zrekonstruuje svůj přírodní amfiteátr, kde bude také pořádat kulturní a společenské akce.<br />
„Jakmile jsme měli projekt schválený, oslovili jsme stavební firmy. Výběrové řízení bylo ukončeno 15. dubna a už následující den jsme uzavřeli smlouvu o dílo. Všechno bylo připravené, a tak se další den začalo s rekonstrukcí. Byli bychom rádi, kdyby stavební práce byly dokončeny do 16. června, tzn. do dvou měsíců od zahájení,“ řekla o současném dění Ing. Jana Poláčková, členka výkonného týmu české A Rocha a pokračovala „Už v červenci zde organizujeme letní dětský stanový tábor, který bude postaven na louce u objektu, a v zrekonstruovaných prostorách najdou účastníci potřebné zázemí – učebnu, sociální zařízení, kuchyňku, jídelnu atd. Ve víceúčelové místnosti plánujeme pořádání výukových programů pro děti a veřejnost, počítáme s koncerty, přednáškami, besedami, výstavami.“<br />
Spoustu prací zajišťuje A Rocha svépomocí, dobrovolnicky a to i ze zahraničí. Celá akce se musí předfinancovat, takže investor musí mít svoje prostředky, které do projektu na začátku vloží.<br />
„Po zkušebním provozu během prázdnin je na 15. září naplánováno slavnostní otevření za účasti zástupců polského partnera a Angličanů, kteří se zásadně podíleli na vzniku tohoto střediska. Ekologické centrum se pojmenuje po duchovním otci Keithu Morrisovi, Angličanovi, jenž společně s Pavlem Světlíkem, kazatelem Církve bratrské, inicioval založení A Rochy v České republice. Motivy na pamětní desce umístěné na budově budou připomínat i to, že Morris měl rád vážky,“ vysvětlila na závěr Jana Poláčková.</p>

<p>Pohádky většinu z nás provázejí celým životem. I JOSEF LUKÁŠEK s nimi vyrůstal, byly mu vyprávěny, čteny a později je četl sám. Tím to ovšem neskončilo, začal je – k potěše nás ostatních – také psát.</p> <p>Jste středoškolský profesor, spisovatel, záchranář Horské služby, politik – nevím, zda jsem na něco nezapomněla. Platí pro vás „vším čím jsem byl, byl jsem rád“? </p> <p>Ano, to je pravda. Kromě toho všeho jsem se ještě dřív věnoval ochotnickému divadlu. Spolupracoval jsem s divadelními spolky v Dobrušce, dělal osvětlovače a občas si i něco zahrál na jevišti. Horská služba a parta kolem, to je odpočinek, spíš relax. Strávil jsem tam už víc než 36 aktivních let. A politika? Ta vyžaduje stoprocentní aktivní nasazení, jinak to nejde. </p> <p>Pojďme ale od začátku. Čím jste chtěl být jako dítě? </p> <p>Jako dítě jsem chtěl být kominíkem. Ale je zajímavé, že v sedmé třídě, a to vím dost přesně, jsem do dotazníku k profesním zájmům napsal, že budu učitel. Víceméně mi to, sice s desetiletým přerušením na tehdejším MěNV v Dobrušce, vydrželo do současnosti. Pořád jsem zůstával kantorem a nejhorší pro mě bylo 1. září, když šly děti do školy, a já jsem nemohl. Kantořina, ta ve mně asi je. </p> <p>Měl jste rád pohádky a kterou z nich úplně nejraději? </p> <p>Pohádky jsem měl rád. Táta si je vymýšlel, maminka mně je četla. Babička, která znala spoustu pohádek, mi je vyprávěla. Ti všichni mě ale taky přivedli ke knížce. Když jsem byl jako žák první a druhé třídy dost nemocný, naučil jsem se i díky mamince poměrně brzy číst a pohádky si pak četl sám. Brzy jsem sklouznul k verneovkám, kterých jsme měli doma velkou řadu, ty jsem doslova louskal.<br /> Nejraději jsem měl tátovu pohádku, která je dokonce v mé první knížce, a to jsou Čerti ve mlýně. Já sám jsem totiž vyrůstal ve mlýně v Borohrádku a vždycky jsem si děj úplně jasně představoval přímo tam. Jak čerti vyvádějí nebo jak se Vojta schovává v naší mlýnici mezi hromadou pytlů. </p> <p>Po jaké knize sáhnete rád dnes? </p> <p>Rád mám Cirkus Humberto od Eduarda Basse, někdy se vracím ke knize Františka Kožíka, Život a dílo Karla IV. V době nemoci rád čtu Osudy dobrého vojáka Švejka, a když mi je pak trochu líp, tak báječnou knihu Karla Čapka, Hovory s T.G.M., hlavně její druhou část. To je kniha k zamyšlení, v níž je mnoho mouder jak Čapkových, tak Masarykových. </p> <p>Co bylo impulsem k napsání první knihy pohádek? Lektorská činnost u Horské služby. Jak to spolu souvisí? </p> <p>Při přednáškách v rámci akcí Horské služby jsem se dostal i na Bedřichovku, jejíž majitel pan Prát mě oslovil, zda bych byl ochoten připravit mu malého průvodce okolím. Vymyslel jsem tedy několik tipů na výlety, jak pěší, tak na kole, lyžích, ale i motovycházky. Pan Prát se s tou brožurou pochlubil dr. Míše Novákové na ONV, odkud mě oslovili, zda bych byl ochoten připravit průvodce Orlickými horami, což jsem udělal. V současné době se chystá jeho zcela nové vydání, mám už doma první maketu knihy a sháníme sponzory. Kniha by měla vyjít začátkem turistické sezóny a být k dispozici na informačních centrech apod.<br />
Právě díky této činnosti a babičce jsem se dostal i k různým pohádkám a pověstem z našeho regionu, začal je sbírat a shromažďovat. Jeden známý mě slyšel pohádky vyprávět a vyzval mě, abych je sepsal. To byl rok 1992. Prvních deset pohádek jsme nabídli nakladatelství Zvon, odkud mě asi za tři dny požádali o rozšíření obsahu na třináct. Pak jsem po dohodě s vydavatelstvím začal shánět ilustrátora.</p> <p>Knihy „okořenila“ svými ilustracemi Jarmila Haldová, považujete toto spojení za šťastné?</p> <p> Oslovil jsem tři lidi, z nichž jsem se nakonec domluvil s Jarmilou Haldovou, což považuji za šťastný krok. Za prvé je etnografka a za druhé velice kvalitní výtvarník. Sama kdysi prohlásila „Když jsem si pohádky přečetla, tak jsem věděla, že tohle už z drápů nepustím.“<br />
Je faktem, že při třetím volném pokračování Korunka princezny Kačenky, připravili v tiskárně rozložení textu, aby měla představu, co na které stránce bude. Chtěli jsme totiž na každé straně obrázek, který bude patřit k textu. Když pak byly ilustrace hotové, uvědomil jsem si, že jsme naladěni na stejnou notu a spolupráce je velice dobrá. Tenkrát při vydání první knihy pohádek, když jsme s Jarmilou viděli ve vydavatelství palety s knihami, jsme si přiznali navzájem, že je to hezký pocit. Z Prahy jsme tehdy jeli přímo do Rychnova a první knížku pohádek věnovali dr. Míše Novákové. </p> <p>Kde jste bral náměty k pohádkám?</p> <p> Díky tomu, že jsem dělal průvodce Orlickými horami, tak jsem pátral ve všem možném – hasičských sbornících, kronikách, zajímavé jsou národopisné věstníky. Velice krásné povídání a zdroj informací, s nímž se setkávám stále, je povídání pašeráků. Jsou tady dodnes potomci pašeráckých rodin, někteří dokonce sami pašovali, přenášeli nejen cukerín, petrolej, vratislavickou kořalku, ale třeba i vamberskou krajku na jednu stranu a na druhou zase látky a obleky. Dodnes na Orlickém Záhoří máme jednoho z pašeráků, který vzpomínal, jak o Velikonocích při velké vodě měli přes Orlici natažené lano, protože potřebovali přejít řeku a natahat nějaké zboží. </p> <p>Kde se vzala princezna Kačenka, vymyslel jste si ji? </p> <p>Kdepak. To je postava, která tady je více jak dvě stě let. Božena Němcová píše o bábě kořenářce, co z krkonošských hor nosila bylinky a vyprávěla o Krakonošovi, jak vyvádí, když chodí za svojí princeznou Kačenkou k nám do Kačenčiných hor. Faktem je, že to popisuje i Jirásek nejen v Panu Johanesovi, ale i v kronice U nás. Kačenka se objevuje spíš v okolí Červeného Kostelce a na Hronovsku – v naší části hor nebyla tolik známá, protože zde byl německý živel. Ale i v německých pohádkách vládla našim horám vždycky ženská, Waldfrau nebo Wildfrau (lesní nebo divoká žena). Rampušák je novodobá postava, která se objevila 21. prosince 1962. To vím naprosto přesně. Po dvacáté hodině se ozvalo z Československého rozhlasu: Rampušák jméno mé, povoláním duch Orlických hor. </p> <p>Byl jste u založení Kačenčiny pohádkové říše – co byste k tomu mohl říct?</p> <p> To byla myšlenka ing. Václavy Domšové a já jsem byl u toho, když „říše“ vznikala. Jednalo se o marketingový projekt, který by vytáhl lidi od zámků a sportovních středisek, tedy z hlavních tras, aby se dostali do vedlejších vesniček, v nichž je spousta zajímavostí. Putuje se za pohádkovými razítky a postavičkami. Zájem o projekt stále trvá, pohybuje se v jakýchsi vlnách.<br /> Podílel jsem se i na přípravě pohádkových cyklotras s náměty na hry, které se vztahují k místům na trase a k určité pohádce. S Kačenkou jezdím i na akce v rámci cestovního ruchu, jako třeba Kačenčino loučení s létem. Na besedách pro IC vyprávíme o horách, pohádkách a o využití takových námětů.</p> <p>Kdo byl první čtenář vašich pohádek?</p> <p> První čtenář a korektor byla vždycky manželka. Nikdy jsme se víc nepřeli než u pohádek a průvodce, ale věci to prospělo. Druhým, věcným korektorem, byla dcera Jana, která se ptala na různé detaily děje, co se v pohádkách neobjevily. Když píšu pohádku, mám ji před sebou jako film a pak tam některé děje, které pokládám za samozřejmé, nedám a díky „rodinnému čtení“ pohádky dolaďuji. </p> <p>Máte v šuplíku ještě nějaké nápady či témata na další knihu? </p> <p>Nechci nic zakřiknout, ale náměty mám. Krásné náměty jsou na vodnické pohádky. Vodníci jsou česká zvláštnost a kapitola sama pro sebe. Zvláštní téma je na pohádku o silné mlynářce, která už je téměř napsaná. Nošení textu v hlavě je vůbec důležité. Pohádka Krakonošova schovanka se mi dlouho nelíbila, jak jsem ji napsal, až jsem ji z počítače vymazal. Pak jsem se v noci probudil a měl jsem jasnou představu, jak pohádka může skončit. Vstal jsem, znovu přepsal rukopis do počítače, předělal pointu a právě tahle pohádka se při čtení v jednom klubu důchodců velmi líbila, až babičkám tekly slzy. </p> <p>Čtete někomu své pohádky?</p> <p> Autorských čtení mám poměrně dost a pohádky čtu i u nás na chalupě našim krajanům v rámci bohemistických kurzů v Dobrušce. Díky těmto kurzům jsem se dostal i do českého centra v Mnichově, kde jsem četl pohádky a vyprávěl o nich české menšině. Jezdím také do Zelówa pod Varšavou, kde je naše menšina, která tam přišla ve třech časových vlnách. Já jim vyprávím pohádky v rámci akce pasování na školáky a překladatelka přečte pohádku v polštině. Při poslední návštěvě jsem měl s sebou velkou loutku čerta a vyprávěl pohádku o čertech ve mlýně. Úplně první čtení mých pohádek proběhlo v Klubu důchodců v Dobrušce. Jezdím také do knihoven. V Dlouhoňovicích jsme s dr. Novákovou četli na dlouhou noc, což je noc na 21. 12, kdy se tam pořádá Noc plná pohádek. Teď je to oblíbená činnost vnoučat, která mají nejraději pohádku O stříbrném kladívku. Znám ji už téměř nazpaměť, a tak jim ji vyprávím. Už mě opravují, když něco zapomenu. </p> <p>Pojďme zpět do Orlických hor. Jste dlouholetým členem Horské služby, proč?</p> <p> Přivedl mě tam kamarád, s nímž jsem se potkal na kurzu pro lyžařské instruktory. Byl jsem dobrovolným hasičem a měl k takovým činnostem vztah. V r. 1976 jsem požádal o přijetí a rok byl jako elév. Potom mě přijali jako čekatele (dva roky). V rámci přípravy jsem chodil do služeb vždy s členem Horské služby, absolvoval školu (týden v létě, týden v zimě), jejíž náplní je zdravověda, meteorologie, orientace v terénu, pohyb ve skalách, v zimě lyžování- sjezdy, svozy. Jako nováčkové jsme si moc vážili starých členů, třeba zakládajícího člena Václava Vojtěcha, který tehdy už nesloužil, ale chodil mezi nás. </p> <p>Co vás na této práci nejvíc přitahuje – hory, parta chlapů, možnost pomáhat nebo co to je?</p> <p> Tam je zvláštní atmosféra, to se nedá jednoduše říct. Na jedné straně to je určitě parta, na druhé straně hory, kdy v každém ročním období vidím jejich krásu. Šestapadesát let chodím do hor, přesto se rok co rok dostanu do míst, kde jsem ještě nebyl. Jako opium je pro mě Šumava, na rozdíl od našich hor obrovský masív, který má své kouzlo. Jednou jsem její část prošel během jediného dne, kdy jsem od 4 od rána do 10 večer měl v nohách 96 km. Ale Orlické hory, ty jsou prostě naše. Když se na ně podívám, jsou krásně oblé mazlivé, jako dívčí boky, těm opravdu musí vládnout žena. </p> <p>Nepotřeboval jste sám někdy pomoc druhého?</p> <p> Spíše jsem znalosti z horské služby mnohokrát, opravdu mnohokrát použil někde jinde. Na silnicích, několikrát v Praze na pěší zóně i na nábřeží atd. Vždycky, když slyším houkání záchranky a lidé říkají „zase se něco stalo“, mě napadá něco jiného – vím, jak je takové houkání obrovsky spásné pro záchranáře, který ho slyší a hned ví, že konečně jede pomoc a že už nebude na případ sám. </p> <p>Je určitě krásný moment, když si uvědomíte, že jste někoho zachránil…</p> <p>Jednou jsem na skútru svážel desetiletého kluka v bezvědomí a ten během cesty přestal dýchat. Zastavili jsme, dvakrát do něj dýchli a on zabral. Pocit, když takové dítě, znovu ožije, za to opravdu stojí. Pamatuji se, i jak jsme našli sedmnáctiletého mladíka, který se v zimě ztratil a brečel, když jsme ho našli v Orlickém Záhoří. </p> <p>Souvisí nějak s prací u Horské služby vaše současná funkce radního Královéhradeckého kraje pro sociální sféru?</p> <p> Spíše jsem vzal v úvahu svoji desetiletou zkušenost z komunální politiky a sociální oblasti na městě. Celá řada věcí se samozřejmě změnila, a tak se teď věnují hlavně nastudování předpisů. Při té příležitosti musím poděkovat kolektivu na odboru sociálních věcí KÚ, který mi dělá téměř dokonalý servis, a naše spolupráce je na velmi dobré úrovni. </p> <p>Když máte chvíli volna, co děláte? Čtete knihu, jedete na hory nebo něco úplně jiného?</p> <p> Momentálně nevím, co volno je. Již několik let bydlím na chalupě z r. 1772, která byla r. 1910 částečně přestavěna. V současné době ji upravujeme více na bydlení, abychom se vešli, když za námi přijedou vnoučata nebo širší rodina. Dlouhou chvíli teď tedy opravdu nemívám. Navíc na takovéto chalupě se už od jara zajišťuje dřevo na zimu, protože ta se brzy zeptá, co jsem v létě dělal. U nás v podhůří je, jak se říká, deset měsíců zima a dva měsíce chladno.</p>

<p>MIMOŇ: Město s necelými sedmi tisíci obyvatel nabízí kulturní aktivity prostřednictvím Domu kultury Ralsko, Městské knihovny, Městského muzea a Turistického informačního centra.</p> <p>Střípky z historie</p> <p>Archeologické nálezy dokládají zdejší osídlení již v mladší době kamenné a v době bronzové. Od 5. století se objevují Slované a ve 13. století vzniká při důležité kupecké stezce celní městečko. Od roku 1505 se uvádí Mimoň jako město. Jeho rozvoj se datuje po roce 1651, kdy se stal majitelem panství Jan Putz z Adlersthurnu. Právě jeho synové stojí za stavbou kaple Božího hrobu, pivovaru, špitálu, radnice a také za přestavbou zámku a farního kostela. Majitelé panství se během let střídali, posledními vlastníky byli Hartigové.</p> <p>Dokladem historie jsou památky</p> <p>Původní panský dům byl kolem roku 1570 přestavěn na zámek, který se během let dočkal různých přestaveb a v roce 1985 byl celý chátrající zámecký komplex odstřelen. Zámecký park existoval již v roce 1783 a byla to původně bažantnice s hájovnou. Krajinářská úprava parku proběhla zejména v 30. letech 19. století. Původně středověký kostel sv. Petra a Pavla prošel barokní přestavbou. Z původních pěti barokních hranolových kaplí okolo kostela se dochovala pouze jedna, která sloužila jako márnice.<br />
Fara z let 1674 – 1677 byla přestavěna počátkem 19. století. V okolí kostela je několik barokních soch světců. Areál Božího hrobu, raně barokní stavba, byl postaven v letech 1665 – 1667. Vedle Božího hrobu se nachází původní špitál vystavěný v roce 1679.<br />
Město se může pochlubit i památkami vojenské historie – jde o památníky vztahující se k 1. a 2. světové válce, pamětní desky, sochu Rudoarmějce, pomník československé armády atd. V okolí Mimoně se nachází hrad Ralsko, jeden z nejstarších severočeských gotických hradů. Jeho základy byly položeny ve 12. století. Dnes je hrad zříceninou, která je od roku 2012 v soukromém vlastnictví.</p> <p>Finance a kultura</p> <p>„Město na kulturu vyčlenilo v letošním rozpočtu částku přes 8 milionů Kč. Na provoz Domu kultury Ralsko půjde 2 miliony 162 tisíc Kč, na knihovnické činnosti 2 miliony 190 tisíc Kč, činnost muzeí a galerií 2 miliony 153 tisíc Kč, na ostatní záležitosti kultury (Dny města, Mimoňský masopust) 350 tisíc Kč, rozhlas a místní televizi 650 tisíc Kč, na činnost ostatních sdělovacích prostředků (zpravodaj vychází nákladem 900 kusů, 650 kusů se prodává – 1 kus za 7 Kč, další dostávají různé kulturní instituce, část se archivuje atd.) 225 tisíc Kč, na cestovní ruch – Turistické informační centrum 210 tisíc Kč a Sbor pro občanské záležitosti (na pořádání zájezdů do divadel, seniorské zábavy atd.) cca 100 tisíc Kč. V oblasti grantů se nám daří pravidelně získávat např. dotace VISK nebo Česká knihovna pro knihovnu. Ze strany kraje nám zatím žádné kulturní granty nebyly přiznány. Město poskytuje finanční podporu spolkům na základě jimi podaných žádostí,“ vysvětluje vedoucí odboru MěÚ Ing. Helena Jakešová.</p> <p>Dům kultury Ralsko</p> <p>Kulturní dům s bývalým kinem (je součástí odboru kultury MěÚ), který je v majetku města, vznikl na místě válkou poškozeného pivovaru. Rozsáhlá rekonstrukce proběhla v roce 2000 – 2001. Při ní byla změněna celá dispozice budovy a vznikl tak víceúčelový sál s divadelní technikou. Kapacita sálu je 160 míst a v 1. patře je umístěno 154 sedaček. V minulém roce byla ukončena distribuce filmů na 35 mm pásech, a proto bylo uvažováno o digitalizaci kina. Vzhledem k finanční náročnosti nebyla tato akce zastupitelstvem města schválena a promítání filmů v Domě kultury Ralsko (DKR) bylo ukončeno.<br />
„V roce 2012 bylo v DKR uspořádáno 62 akcí. Dobíhalo ještě promítání filmů – těch se uskutečnilo 7 za účasti 37 návštěvníků, dále šlo o zkoušky divadelních ochotníků, plesy, veřejná setkání, jednání zastupitelstva města, seniorské zábavy a setkání, divadelní představení pro děti i dospělé, hudební společenské večery, výstavy, taneční akce atd. Na akce pořádané odborem kultury MěÚ přišly necelé dva tisíce návštěvníků. Cena vstupenky na malá divadla (např. ochotníci) byla kolem 60 Kč, na větší od 170 do 230 Kč, ale např. u Divadla Járy Cimrmana nebo Františka Ringo Čecha zaplatili diváci za vstupenky kolem 300 Kč. Vstupné na koncerty se pohybuje od 150 do 200 Kč. S kladným ohlasem se setkala půl roku trvající výstava Beatlemánie!, kterou vytvořilo Národní muzeum a představilo ji původně v Českém muzeu hudby v Praze. Přišlo na ni téměř 1600 zájemců z celé republiky,“ sděluje vedoucí odboru kultury MěÚ Ing. Helena Jakešová.<br /> V Mimoni existovalo také letní kino, které však v současnosti chátrá. V minulých letech se tu konaly jen Majálesy místního gymnázia, město zde naposledy pořádalo část městských slavností v roce 2007. Nyní hledá dotační prostředky pro jeho rekonstrukci podle zpracovaného projektu a areál je v současné době uzavřen.</p> <p>Městská knihovna</p> <p>Mimoňská knihovna byla zřízena v roce 1888 a patřila k nejstarším německo-českým knihovnám. V roce 1920 byla dohodou mezi zástupci města a učitelstva stávající Národní knihovna spojena s nově vznikající Obecní knihovnou. Toto spojení přineslo zkvalitnění knihovního fondu. Již v roce 1924 měla knihovna 321 čtenářů, kteří si mohli vybírat z 2665 svazků. Druhá světová válka znamenala pro knihovnu stagnaci. Po roce 1945 zbylo pouze 300 značně poškozených knih, z nichž mohlo být k půjčování použito jen 30 – 40 svazků. Další 200 svazků bylo získáno mezi českými osídlenci. Ještě dlouhou dobu byly nakupovány nové knihy pouze z dobrovolných příspěvků. Knihovna se během své existence několikrát stěhovala, do dnešních prostor se přemístila v roce 1992. „V současné době jsme menší profesionální městskou knihovnou. Knihovní fond na konci roku 2012 čítal 26 974 svazků, máme 419 čtenářů, z toho je 138 dětí. Bylo realizováno 21 398 výpůjček. Loni bylo na nákup knih vyčleněno 141 830 Kč, za které se nakoupilo 680 svazků a bylo odebíráno 48 titulů periodik,“ říká Ing. Helena Jakešová<br />
Nyní je knihovna součástí odboru kultury MěÚ. Během roku 2012 se uskutečnilo 90 akcí, z toho 84 besed pro mateřské a základní školy, a to včetně besed v rámci celoročního projektu zakončeného pasováním žáků 1. tříd na čtenáře. Probíhala i čtenářská soutěž pro děti, uskutečnila se velikonoční a vánoční dílna, besedy s ilustrátorem Adolfem Dudkem, beseda se spisovatelem Michalem Vieweghem, proběhla malířská soutěž pod názvem „Čím se bavím, když prší“.<br />
V knihovně je jediné veřejné internetové pracoviště ve městě.</p> <p>Městské muzeum</p> <p>V roce 2009 města Mimoň a Zlotoryja z Polska spolu s Římskokatolickou farností Mimoň získala dotaci v rámci Operačního programu Přeshraniční spolupráce Česká republika Polská republika 2007 – 2013 pro projekt „Rozvoj cestovního ruchu v pohraničí – Turistické využití Zlotoryje a Mimoně.“<br />
Během rozsáhlé rekonstrukce historické budovy bývalého špitálu pro muzejní potřeby proběhl i archeologický průzkum.<br /> Muzeum, které je součástí odboru kultury MěÚ, bylo slavnostně otevřeno 7. srpna 2010. „Vlastních, zaevidovaných sbírkových předmětů máme zatím jen devět (cechovní prapory, které čekají na restaurování). Zbytek expozice je sestaven na základě schváleného scénáře z dlouhodobých zápůjček od Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě, doplněno např. o model zaniklého zámku, skleněné erby majitelů města nebo kopie katalogů významné bývalé firmy TON. Expozice, která je vlastivědného a přírodopisného zaměření (zobrazuje nejdůležitější fragmenty z historie a přírody Mimoně a jejího okolí), je koncipována na základě smlouvy s Vlastivědným muzeem a galerií v České Lípě. Na schodech a v patře je miniexpozice a galerie muzikanta a výtvarníka Jana Antonína Pacáka, kde se v průběhu roku konají různé kulturní akce. Během minulého roku bylo realizováno 12 výstav, 10 přednášek, 22 vernisáží a dalších akcí,“ říká vedoucí odboru kultury MěÚ.<br />
Okolí muzea zkrášluje bylinná zahrádka s naučnými panely a barokní socha sv. Jana Nepomuckého.</p> <p>Turistické informační centrum</p> <p>Je součástí MěÚ, odboru kultury a nachází se v objektu Městského muzea. V roce 2012 využilo jeho služeb 5552 návštěvníků. Turistické informační centrum (TIC) nabízí klasické služby – prodej propagačních materiálů, poskytování turistických informací o městě, vyhledávání autobusových a vlakových spojů, kopírování apod. Zajišťuje i provádění v areálu Božího hrobu, a to od června do září vždy v sobotu a neděli. Loni navštívilo tuto památku necelých tři sta zájemců.</p> <p>Spolky</p> <p>Tradice ochotnického divadla se v Mimoni datuje od roku 1975, kdy divadélko NOCOCO vystoupilo s představením Kašpárek a Šmidra v černém hradu. Zájem o amatérské divadlo poklesl v polovině 90. let minulého století. Ke vzkříšení došlo v roce 2007.<br /> Od roku 2004 působí při mimoňské Základní umělecké škole Občanské sdružení Zvěvandule. Může se pochlubit řadou vystoupení nejen v Mimoni a také vydáváním CD.<br />
Společenství historie Mimoně, Ralska a okolí je neziskové společenství, jehož cílem je poznávat historii Mimoně a Podralska, a to v době minulé i nedávné. Působí od roku 2004 a sdružuje 52 členů. Jejich snahou je také navazovat kontakty s bývalými občany Mimoně a to bez rozdílu národností nebo politické orientace.<br /> Podrobnosti na: www.mestomimon.cz</p>

<p>TACHOV: Koncem minulého týdne proběhla avizovaná premiéra „Rockové opery“ v Tachově. Jednalo se opět o premiéru ke stejnojmennému turné, které je plánované na druhý půlrok 2013 a zejména na celý rok 2014.</p> <p>Účinkovali:<br />
Mezzosopranistka Edita Adlerová, sólistka Le grand Theatre du Puy du Fou ve Francii, nejmladší Carmen v historii české opery, nositelka ceny Českého Hudebního fondu za interpretaci, Martin Davídek – člen činohry Divadla Na Vinohradech v Praze, Michal Skořepa – nejmladší představitel role Ježíše Krista ze stejnojmenného muzikálu, Sára Bukovská – sólová klavíristka, sbormistr v Hudebním divadle Karlín v Praze, Šimon Marek – sólový hráč na violoncello, Kryštof Marek – jazzový klavírista, skladatel a dirigent,<br />
Scénář: Kryštof Marek, režie: Martin Davídek </p> <p>Jak víme, tento projekt je charakteristický tím, že dochází k prolínání hudebních žánrů. V naší republice obdobný projekt takto pojatý – jako pořad hudebně dramatický, s prolnutím klasiky a rocku v hudebních vstupech, zasazených velmi vhodně do dějové linky, nebyl. Jde tedy o první vlaštovku – experiment. O to větší překvapení v umělecké sféře bylo, když se premiéra dávala v Tachově. No řekněte sami – „všechny cesty umělců vedou do Prahy…“, ale jak je to doopravdy?<br />
O tom jsem si povídala s Editou Adlerovou, která v současné době „jede“ tři turné. (Veleúspěšný „Španělský večer s Carmen ", se skupinou La Magia del Flamenco, kde excelentně taneční vstupy flamenca předvádí běloruská tanečnice Lola Karpenka. Toto turné je nazývané též turné "nekonečné“, protože se mělo končit loňský rok, ale zájem nedovolil; poté „Ave Maria a nejkrásnější spirituály – tour“ s Vladimírem Roubalem a nyní vzpomínaná Rocková opera.</p> <p>Edito, jak se vám vystupovalo v Tachově?</p> <p>Jedním slovem báječně. Tachov se na naši premiéru těšil, dalo se to poznat z důkladné přípravy ze strany Městského kulturního střediska Tachov – pořadatele premiéry, z rozsáhlé prezentace i připraveného zázemí, které nás čekalo. Publikum hru přijalo s nadšením, z čehož jsme všichni měli velikou radost. Je to atypický a velmi originální žánr, takže jisté nebylo dopředu nic. Úspěch v Tachově je jistě počátek dalšího – jak říkáme – „nekonečného turné“. („Španělský večer s Carmen“ – pozn. autora)</p> <p>Jistě na vás dýchla atmosféra, kterou vytváří zejména publikum. Jaká cílová skupina si vás přišla poslechnout?</p> <p>Publikum bylo velmi rozmanité, což nebývá vždy jednoduché uspokojit. O to lepší byl náš dobrý pocit při závěrečném mohutném aplausu i zaslouženém přídavku. Bavil se i malý chlapeček ve slušivém motýlku, dámy, které chodí standardně na klasické koncerty i milovníci staré dobré rockové klasiky.</p> <p>V programu zaznívají notoricky známé hitovky – například Habanera z Bizetovy opery Carmen, árie z Gluckovy opery Orfeus, přes Why – Annie Lenox, Frozen od Madonny, Where the wild roses grow – Nick Cave a Kylie Minogue, One country – Midnight Oil, Wish you were here, Comfortably numb – Pink Floyd. Jistě vrcholem je pak Barcelona nazpívaná v originále Freddiem Mercurym a Monserrat Caballé…</p> <p>Někdo si jistě pobrukoval, bylo vidět, že prostě české publikum má přehled, skladby zná a vlnění publika v sálu bylo dokladem, že klidně by si i zatančilo…pokud by to šlo. Jednou větou: Lidi si to náramně užívali.<br />
A já dodávám:<br />
Prostě Freddie Mercury byl tento večer přítomen s námi přímo v Tachově na pódiu, Madonna nakukovala do dveří a pan Bizet si jen tak zaplakal nad osudem krásné Carmen… Jen Annie Lenox nebyla přítomna, šla se podívat do Jízdárny v Tachově. Nadsázka, ale přesná charakteristika.</p> <p>Edito – proč se orientujete na města mimo Prahu? </p> <p>Myslím, že premiéra mimo Prahu je šťastné řešení. Jde o to, že publikum ocení takovou událost v jejich městě a náležitě to, ohodnotí… Také lze vycítit vstřícnost i očekávání. To je pro uvedení nového díla velice důležité. V neposlední řadě i nezbytná zpětná vazba. Vzpomeňme například dvě nedávné premiéry úspěšných projektů v například v Příbrami – Španělský večer s Carmen a Ave Maria a nejkrásnější spirituály.</p> <p>Byly přídavky? Jakým hitem jste se s Tachovem rozloučili?</p> <p>Ano, jako přídavkovou perličku jsme měli pro publikum připravenou slavnou skladbu od skupiny Metallica – Nothinkg Else Matters. Myslím, že jsme se k naší velké radosti trefili do černého.</p> <p>Premiéra v pohraničí je opravdu zvláštní, to si může dovolit jen pořad, který je hodně dobrý. Máte dojem, že je tomu tak?</p> <p>Já si myslím, že ambice naší ROCKOVÉ OPERY jsou opravdu velké. Vzhledem k detailní propracovanosti, vynikajícím aranžím Sary Bukowski, skvělé režii Martina Davídka, chytlavému scénáři Kryštofa Marka, má opravdu výborné vyhlídky. A vybrané skladby jsou světovými hity. Dlouhou dobu se zabývám fúzemi a myslím, že je jasné, že v naší polykulturní době je prostě dílo kvalitní či nikoli. Nerada se omezuji škatulkami. Právě citlivé propojení žánrů a dobré zpracování je příslibem uměleckého zážitku pro diváka.</p> <p>Jak již bylo zmíněno, máte tedy právě „rozjetá“ tři turné. A kde dostanou pořadatelé informace?</p> <p>Zastoupením a manažerkou všech tří turné je paní Iva Klusalová. Na tu se mohou obracet všichni, kteří mají o uvedené koncerty zájem. Najdete ji na mailové adrese klusalova.i@seznam.cz,(jde o agenturu ANDANTE) facebook, případně na webové stránky www.hudbapribram.cz.</p> <p>A já jen dodávám – děkuji za rozhovor, děkuji za krásný a netradiční program. Věřme, že nás i vás čeká další „nekonečná šňůra“ po naší republice.</p>

<p>PRAHA: Letos se poprvé představí v Praze 14, konkrétně u stanice metra Černý Most, kde vytvoří park kultury a oddechu Blackville. Opět se bude věnovat veřejnému prostoru z různého pohledu se snahou upozornit na aktuální témata a trendy v přístupu k jeho užívání a kultivaci. V lokalitě dosud léta opuštěného staveniště přinese modelový příklad participace veřejnosti na zkulturnění místa a otestuje spolupráci umělců, odborníků i politické reprezentace.</p> <p>„Živé město tvoří lidé, kteří chtějí věci měnit k lepšímu a vidí, že jejich snaha má odezvu a společná práce dává smysl. Čtrnáctka chce být takovým městem a právě to, že Street For Art si na Černý Most našel cestu, je toho nejlepším důkazem,“ uvedl starosta Městské části Praha 14 Bc. Radek Vondra, který nad festivalem převzal záštitu. Zmíněná proměna daného prostoru je samozřejmě jednou z mnoha součástí důmyslně připraveného programu, a je skvělé, že i po skončení festivalu zůstane Blackville k dispozici místním obyvatelům. Festival nabídne nejen sérii debat, ale i tvůrčích dílen a veřejných prezentací na hlavní, zdánlivě odtažité téma, kterým je městské plánování. </p> <p>A proč jsou součástí festivalu rovněž takové debaty a diskuse? Vysvětlení nám poskytl ředitel festivalu Street For Art David Kašpar: „Kultura, v široké škále od lokálních volnočasových aktivit až po inovativní umělecké projekty, je klíčovým potenciálem rozvoje města. Tvořivost obyvatel v daném místě je tak významným strategickým kapitálem, kterým město disponuje. Aby se dal využít, je zapotřebí vzájemné otevřené, osobní a transparentní diskuse těch, kteří město užívají, s těmi, kteří jej spravují. Jedině tak se dají nalézt nová tvůrčí řešení, šitá na míru potřebám daného místa, která povedou ke zvýšení kvality života lidí, kteří zde žijí.” </p> <p>Na festivalu Street For Art je zajímavé to, že se předešlé ročníky konaly na Jižním Městě a letos proběhne na Praze 14. Tuto skutečnost vysvětluje v rozhovoru níže do bývalý šéf o.p.s. Kulturní Jižní Město Jiří Sulženko, který k 30. 11. 2012 na tuto funkci rezignoval na protest proti chování radnice Prahy 11.</p> <p>Participuje na organizaci a financování letošního ročníku Praha 11?</p> <p>MČ Praha 11 není do festivalu zapojena vůbec. Na konci roku 2012 se tamní radnice (a to jak mezi úředníky, tak mezi politiky) rozhodla dále nepodporovat nejen festival Street For Art, ale také provozování kulturního centra Zahrada a velmi nevybíravým způsobem se rozloučila s celým týmem, který od září 2007 připravoval program KC Zahrada, Chodovské tvrze, a festival Street For Art. Zahrada o.p.s. je organizace, kterou založil a vede tým, který paralelně působil v KC Zahrada a je nezávislá na městské části. KC Zahrada nyní stále provozuje organizace Kulturní Jižní Město, o.p.s. založená MČ Praha 11.</p> <p>Kdo na Praze 14 na přípravě festivalu participuje konkrétně – vznikl za tím účelem nový subjekt?</p> <p>Na rozdíl od MČ Praha 11 si vedení MČ Praha 14 uvědomuje důležitost kultury jako základního kamene strategického rozvoje města. Proto vytváří partnerství a úzkou spolupráci s celou řadou tvůrčích osobností a organizací. V první řadě je partnerem a spolupořadatelem festivalu příspěvková organizace Praha 14 kulturní, která má na starost rozvoj kultury MČ Praha 14. Hlavním pořadatelem je Zahrada, o.p.s., která s MČ Praha 14 úzce spolupracuje, konkrétně se zainteresovanými odbory (zeleně, majetku, kancelář starosty atd.). Do projektu jsou zapojeni architekti, sociologové, antropologové a samozřejmě široká veřejnost.</p> <p>Vzniknout má „park kultury a oddechu Blackville“, co si pod tím máme představit?</p> <p>Festival Street For Art při každém ročníku realizoval dočasný architektonický zásah do určité lokality. Letos jsme jako tuto lokalitu zvolili deset let opuštěné staveniště přímo u stanice metra Černý Most. To právě přechází do správy MČ Praha 14. Na místě staveniště tak bude před festivalem i v jeho průběhu vznikat jednoduchý park, spíše by se dalo říci zajištění a kultivace prostoru. Můžete si představit dřevěné chodníčky, malé záhonky nebo květináče, mobiliář, drobné povrchové a terénní úpravy, zajištění nebezpečných zbytků staveniště. Takto zkultivovaný prostor zůstane po festivalu k dispozici veřejnosti, pokud tomu nebudou bránit právní a majetkové procesy v předávání pozemku a objektu do správy MČ Praha 14. Budovy na místě nevzniknou, po dobu festivalu samozřejmě bude k dispozici podium a lehké zastřešení plachtou. Investice se pohybuje v řádu desítek tisíc korun.</p> <p>Vloni to bylo téma, které velmi souviselo s naším zaměřením: KULTURA V MÍSTĚ, VE KTERÉM ŽIJEME. Jaké je to letošní?</p> <p>Tématem letošního ročníku je PARTICIPACE. Zapojení veřejnosti do života v místě, kde žijí – participace na kultuře, umění, veřejné správě. Věříme, že využití tvůrčího potenciálu obyvatel je základem pro dobré fungování a rozvoj města. Podpora a rozvoj lokální kultury vede k rozvoji kreativity obyvatel a jejich většímu zapojení. Festival ukazuje na příkladu MČ Praha 14 zapojení obyvatel do městského plánování, tvorby strategie města a různé metody, jak toho lze dosáhnout, mezi které patří i umělecké projekty.</p> <p>Jaká je vize festivalu do budoucnosti – bude se v dalších letech opět přesouvat?</p> <p>Festival má jasnou vizi – v roce 2014 se na Černém Mostě uskuteční naposledy a jeho tématem budou komunity. Díky antropologickému studiu Anthropictures vznikla unikátní studie, která mapuje neformální komunity na celém území Prahy 14. Studie jich identifikovala desítky. My těmto komunitám (některým, aktivním, ochotným se zapojit) dáme prostor realizovat 7. ročník festivalu. Zúročíme tak zkušenosti z předchozích ročníků a dosáhneme toho, že Street For Art bude skutečně komunitním festivalem.</p> <p>Festival potrvá do středy 29. 5. 2013, v příloze najdete program.</p>

<p>JÍLOVÉ U PRAHY: V Jílovém u Prahy byla vedením kroniky pověřena paní Jana Boučková z městské knihovny, kde má nezbytné zázemí k zaznamenávání současné historie pro budoucnost. Kromě jiného pořádá besedy. Poslední se uskutečnila koncem března a vztahovala se k událostem před 65 lety. Vděčnými posluchači se stali vlastně už poněkolikáté senioři, kteří používají jednu třídu bývalé měšťanské školy ke svému setkávání.</p> <p>Stalo se před 65 lety</p> <p>Tenkrát byla kronika města psána rovněž rukou. Podle titulní strany ji tvořil B. Hroník. Působil jako ředitel školy. Vedle čitelného rukopisu patřilo k jeho přednostem kreslení. Dnes už se dá dost těžko zjistit, zda tato schopnost patřila do jeho profesní aprobace, nebo to byla praktická součást osobnosti. Jeho kresba podle titulní stránky má větší vypovídací schopnost než fotografie, ač nejsou ve stejném měřítku.<br />
Úryvky, které nejdříve zazněly na besedě, se vztahovaly také k letům 1948 a 1949. Po katastrofálním suchu na jaře následovala ve stejném rozsahu neúroda. Kronikář zaznamená i třetí, kterou nazývá Naše jílovská katastrofa. Městem se nejdříve šířila šeptanda o ztrátě okresních úřadů. V prvních měsících se odstěhoval okresní soud, pak další úřady okresního formátu. Ironií zůstalo, že zaměstnanci úřadovali sice už v Praze, ale bydleli ve zlatohorním Jílovém.<br />
Že po Únoru 1948 následovalo znárodňování, je všeobecně známo. Proces se však nezastavil ani u živností s několika zaměstnanci. Pečlivý jílovský kronikář zaznamenal jména i formu podnikání. Ta se netýkala pouze obchodníků, ale třeba výroby lihovin, pily, cihelny nebo továrníkovy vily. Zajímavým faktem ale zůstává, že do čela znárodněné firmičky byl postaven obvykle bývalý majitel.<br />
Podle kroniky se začala plnit desetiletá snaha i touha po nové budově školy. Předešla ji školská reforma ministra dr. Zd. Nejedlého. Měšťanky se změnily na střední školy bez latiny, které se staly povinnými pro všechny od šesti do patnácti let. Tehdy bylo účelově připomínáno, že všichni budou získávat středoškolské vzdělání.</p> <p>Zajímavosti z okolí </p> <p>Před 65 lety kronikáři běžně vlepovali nejen fotografie, ale také novinové články. V omezeném množství, aby kronika příliš nenabývala „na tloušťce“. Vedle celostátních událostí, jako byl článek s názvem Podrobnosti o smrti Jana Masaryka. Ty sdělil ministr vnitra Sněmovně a otiskl je deník Práce včetně fotografie a podpisu státníka.<br />
6. červnu 1948 věnoval kronikář pozornost vlepením článku o Štěchovické přehradě. Ta se nachází jen pár kilometrů od Jílového a bývala nejen místem školních výletů. Před 65 bylo dokončena nádrž nad přehradou, která pojme 5 milionů hektolitrů vody. Ta uvede za tři minuty elektrárnu do chodu, tedy schopnosti vyrábět elektrický proud.<br />
Na jedné z dalších stran připomíná jílovská kronika postavu spisovatele Jana Morávka, shodou okolností v jeho výroční době. Sice působil v Kamenném Přívoze, ale právě jílovský kronikář ho učil. Do kroniky proto vlepil opět fotografii nad článkem od F. B. (František Bulánek, dnešními slovy jeho tiskový mluvčí) s připomínkou, že v tomto roce vyšly dva Morávkovy lidové romány, a to Zpáteční voda a Veselá ves. Kronikář připsal, že jistě nejsou posledními.</p> <p>A kde jílovská kronikářka pracuje?</p> <p>Její pracoviště se nachází v úzké, ale stejně dlouhé kanceláři jako půjčovna knih pro dospělé. Jediné okno poskytuje dostatek světla, je-li zachována sluneční přízeň zvenku. Pracovní zázemí tvoří stůl s výkonným počítačem. a dostatečným místem na kroniku úctyhodné váhy a rozměrů. Protější stěnu zaplňuje kovová skříň s důkladným zamykáním nejen pro kroniky spolků, které jsou dopsány nebo dopisovány, ale také pro rozepsanou jílovskou.<br />
Největší prostor ze zbývajícího zařízení zaujímá kopírka. Přirozeně umí barevně i černobíle a prakticky ve všech papírových velikostech.<br />
To, že kronika vzniká v knihovně, skýtá celou řadu výhod. Dosažitelnost celostátních i regionálních tiskovin, přítomnost čtenářů a jejich příliv nejčerstvějších informací, i když se musí pro eventuální zápis ověřovat. Protože je knihovna v budově radnice, je zjednodušen styk s vedoucími jednotlivých odborů, starostkou a tajemníkem. Jinými slovy – ideální prostředí k shromažďování podkladů. A hlavně odpadá přenášení.</p>

<p>HORAŽĎOVICE: Město s necelými šesti tisíci obyvateli se může pochlubit bohatou historií doloženou řadou památek. O kulturní klima se dnes stará Kulturní středisko s kinem Otava, Městské muzeum, Městská knihovna, Galerie Califia a také spolky.</p> <p>Pohled do historie</p> <p>Horažďovice jsou od svého počátku spjaty s Práchní, ostrohem, na kterém bylo již v 10. století vystavěno opevněné hradiště, později změněné v kamenný hrad. Ten se stal správním centrem Prácheňského kraje, který ve své době zahrnoval Horažďovicko, Sušicko, Kašperskohorsko, Strakonicko a Vimpersko. Původně trhová osada pod hradem se postupně rozrůstala a v roce 1292 byla povýšena na město. S Horažďovicemi je spjat rod Bavorů ze Strakonic, v 70. letech 15. století se stal majitelem města Půta Švihovský z Rýzmburka. Velkou pohromu pro město představovala třicetiletá válka – přinesla s sebou požáry i pustošení vojsky.<br />
Švihovští z Rýzmburka přestavěli hrad na renesanční zámek, barokní přestavba se datuje do let 1681 – 1692 a je spojena s rodem Šternberků. Od roku 1834 do roku 1945 byl vlastníkem Horažďovického panství rod Kinských.</p> <p>Město a památky</p> <p>Nejvýznamnější památkou je barokní zámek, který je dnes v majetku města. Dochovala se i část městského opevnění z přelomu 13. a 14. století. Jeho součásti je i raně gotická Červená brána, druhá nejstarší na našem území. Farní kostel svatého Petra a Pavla vystavěný v letech 1260 – 1273 prošel v roce 1316 částečnou přestavbou. V roce 1500 byl postaven kostel sv. Michaela a klášter Minoritů. Hřbitovní kostel sv. Jana Křtitele z roku 1598 je vybaven devíti barevně vitrážovanými okny. Morový sloup Neposkvrněného početí Panny Marie z roku 1725 stojí v blízkosti kamenné kašny z roku 1560.<br />
Radnice vystavěná v roce 1927 je v pořadí čtvrtou radniční budovou na stejném místě. Existenci židovské komunity ve městě dokládala synagoga z roku 1684, která v roce 1868 vyhořela a byla postavena nová. Hroby i synagoga byly zachovány do roku 1980, kdy byla synagoga zbourána. Nový hřbitov byl založen v 1. třetině 19. století a jsou na něm umístěny původní náhrobky ze starého hřbitova.</p> <p>Finance a kultura</p> <p>„Z rozpočtu města je pro kapitolu Kultura určena částka necelých 6,5 milionů Kč. Pro Městskou knihovnu (včetně regionálních služeb) je určeno 2 miliony 122 tisíc 700 Kč, pro Městské muzeum 1 milion 530 tisíc Kč, příspěvek na provoz Kulturního střediska 900 tisíc Kč, na ostatní kulturu – oslavy atd. 570 tisíc Kč, příspěvek občanskému sdružení Hudba bez hranic 100 tisíc Kč na honoráře a cestovní výdaje pro umělce a muzikanty na hudební cyklus Ševčíkovy hudební večery, na obnovu památek jde 733 tisíc Kč, na péči o kapličky a památníky 40 tisíc Kč, vydávání Horažďovického obzoru přijde na 380 tisíc Kč (vychází nákladem 2700 výtisků a je distribuován do každé domácnosti) a městský rozhlas potřebuje částku 100 tisíc Kč,“ vysvětluje místostarosta města Jan Buriánek a doplňuje: „Snažíme se získávat i dotace z kraje nebo od ministerstev, neopomíjíme ani tzv. norské fondy. Na příští rok připravujeme velkou investiční akci – rekonstrukci náměstí. Ze svého rozpočtu také financujeme provoz a údržbu zámku – od 90. let minulého století jsme proinvestovali desítky milionů Kč. Město každý rok pořádá s ministerstvem zahraničí na zámku tzv. diplomatickou akademii, na kterou přijíždí pan profesor Ferdinand Kinský se studenty diplomacie z celého světa.“</p> <p>Kulturní středisko</p> <p>KS zajišťuje činnost kulturního domu (KD) a kina Otava (kino). Do konce března 1995 zajišťovalo provoz Městské kulturní středisko Horažďovice (MěKS), příspěvková organizace zřizovaná městem. Od 1. dubna 1995 vzniklo Kulturní středisko Horažďovice, které vede Libuše Mužíková. „Byl to obrovský skok, protože do této doby jsem byla pouze zaměstnancem MěKS a najednou na mých bedrech leželo úplně vše. Práce jsem se nebála, i když popravdě řečeno, jsem hodně nocí nespala. Hned od počátku mi bylo jasné, že se nedá vyžít pouze z kulturní činnosti, a tak jsem okamžitě začala provozovat bary a výčepy v KD a malý bufet v kině. Do té doby byly tyto provozy v pronájmu. Smlouva, která byla se mnou, jako s fyzickou osobou, uzavřena v roce 1995, platí s malými dodatky, dodnes.<br />
Příspěvek města na provoz se několikrát valorizoval a pro letošní rok je stanoven ve výši 900 tisíc Kč. Za tento obnos musíme poskytnout pronajímateli bezplatně prostory objektů 4× do roka, musíme zajistit každoročně Západočeskou přehlídku amatérského divadla (na letošní 30. ročník jsme obdrželi příspěvek od města 30 tisíc Kč, Ministerstvo kultury přislíbilo 20 tisíc Kč a výsledek jednání na Krajském úřadě Západočeského kraje zatím neznáme), jednou ročně taneční kurz pro mládež, uspořádat minimálně 10 divadelních představení ročně pro dospělé a stejný počet pro děti a mládež, 6× ročně zajistit pořádání plesů a zábav, dle možnosti pořádat koncerty či estrády, v kině promítat filmy nejméně 2× týdně, dále musíme poskytnout podmínky pro činnost občanských a kulturních spolků, zejména pro ochotnický divadelní soubor.<br />
Na vlastní náklady zajišťujeme veškeré revize, provozní náklady (plyn, elektřina, voda), běžné opravy, úklid, malování atd. Musím také proplácet mzdy zaměstnancům i sobě. S tím se do příspěvku samozřejmě nevejdeme a tak právě proto provozujeme zmíněné bary a výčepy,“ vysvětluje Libuše Mužíková a dodává: „Oba objekty, postavené v 60. letech minulého století, jsou majetkem města a já je mám v pronájmu. Základní opravy si musíme hradit sami, např. opravy v kotelnách, nátěry oken. Mezi velké investice patřilo zavedení plynu do obou budov a to v letech 1997 a 1999. Mezi větší opravy v kině patřila výměna plátna, nové výbojky do promítacích přístrojů, vybavení kobercem, zakoupení DVD na promítání filmů atd. V KD proběhlo dovybavení divadelními reflektory, výměna hlavní opony, zakoupení nových židlí do přízemí atd. Teď čekáme, zda se nám podaří sehnat peníze na výměnu oken a popřípadě i zateplení budovy KD.<br />
Kapacita sálu v přízemí KD je 330 míst a 60 míst na balkoně – to je při divadelním uspořádání. Při stolové úpravě je v přízemí 286 míst a na balkoně 264 míst. Do hlediště kina může naráz usednout 323 diváků. Promítací plocha je 9×3,75 m, k promítání slouží přístroj Meopta 5, je tu možnost promítání DVD a BlueRay, promítání filmových kopií 35 mm. Digitalizace nám zatím nebyla přislíbena.<br />
V minulém roce se obehrálo v kině 60 filmů, největší úspěch slavil snímek Líbáš jako ďábel. Průměrná cena vstupenky byla 75 Kč. Pro školy hrajeme 2× ročně.<br />
Největší zázemí v KD má divadelní soubor Tyjátr Horažďovice. Pravidelně tu zkouší, skladuje menší kulisy a kostýmy. Soubor zkouší bezplatně i v kině, kde je rovněž zázemí pro loutkové divadlo (loutky, kulisy, kostýmy atd.). Na oplátku mi soubor pomáhá se zabezpečováním a organizací Západočeské přehlídky amatérského divadla. Tyjátr platí pouze za odehraná představení v KD a kině“.<br />
V roce 2012 se uskutečnilo celkem 21 divadelních představení pro dospělé (včetně divadelní přehlídky), 16 představení pro děti, 10 koncertů pro děti i dospělé, 11 plesů, 10 zábav, 20 lekcí tanečních kurzů (zahrnuje taneční pro mládež a taneční pro dospělé), 12 akcí „posezení s písničkou“, dále se v objektech konala řada schůzí, seminářů atd.</p> <p>Spolky v oblasti kultury</p> <p>Ochotnický divadelní soubor Tyjátr má dlouholetou tradici a jeho součástí je i dřívější loutkové divadlo, které se původně jmenovalo Rolnička a působilo pod Domem dětí a mládeže. Pěvecký soubor Prácheň, založený v roce 1862, byl obnoven v roce 1992. Má za sebou řadu úspěšných vystoupení v naší republice, ve Švýcarsku, Francii a Švédsku. Řadu let působí ve městě Volné sdružení horažďovických zpěváků a muzikantů. Dále vyvíjí činnost Original Band, dětské pěvecké sbory při mateřských školách Sluníčka a Duháček, při základních školách jsou to Poupata a Kvítek. Na vynikající úrovni je i zdejší Základní umělecká škola se svými Cvrčky. V Horažďovicích působí i občanské sdružení Hudba bez hranic, se sídlem v Sušici a také Spolek rodáků a příznivců Horažďovic.</p> <p>Městské muzeum</p> <p>Vznik horažďovického muzea je svázán s Národopisnou výstavou českoslovanskou konanou v roce 1895. Té předcházel sběr a výstavy exponátů na mnoha místech naší země. Výstava se v Horažďovicích otevřela v září 1894. Některé z předmětů byly zapůjčeny na výstavu do Prahy a po vrácení se staly základem muzejních sbírek. Rozhodnutí o zřízení muzea padlo na schůzi městského zastupitelstva 20. prosince 1895. Sbírky byly uloženy v nově postavené měšťanské škole. Vlastní činnost muzea zahájila v září 1898. Nové prostory pro stále se rozšiřující sbírky získalo muzeum zdarma v roce 1920 na zámku Kinských.<br />
V roce 1935 je horažďovické muzeum zařazeno mezi dobře fungující česká muzea. V období 2. světové války došlo k omezení činnosti muzea a později byla většina sbírek z muzea odnesena a ukryta. Po válce se muzeum přestěhovalo do bývalého bytu hraběte Kinského, který se musel vystěhovat. K výstavním prostorům ještě přibyl velký sál a zámecká kaple. Muzeum, organizační složka města, bylo znovu zpřístupněno v roce 1991. Dnes mohou jeho návštěvníci zhlédnout stálou expozici, kterou tvoří Lidová kultura Horažďovicka, Mineralogie, Archeologie, Středověk, Válečná historie, 19. století, Židé v Horažďovicích, Zámecký pokoj a modrý salonek. Významným exponátem je šestipedálový klavír z dílny Adalberta Stabernacka z roku 1827. Muzeu se ho podařilo vloni zrestaurovat za využití dotace Plzeňského kraje.<br />
V minulém roce přišlo do muzea 3697 návštěvníků, přednášky navštívilo 259 zájemců. V dubnu se uskutečnil 2. ročník akce rýžování zlata na Otavě pro veřejnost pod názvem “Svatý Jiří zlatinky nese na talíři“. Proběhla výstava Půta Švihovský a jeho doba, kterou se muzeum připojilo k projektu tří zemí (Česko, Polsko, Německo) pod názvem Evropa Jagellonská, umění a kultura ve střední Evropě za vlády Jagellonců 1386 – 1572. Výstava kreseb Miroslava Vondrysky se uskutečnila pod názvem Horažďovicko tužkou.<br />
Celoročně je pro veřejnost otevřena interaktivní dílna Návrat k tradicím. Jde o výslednici několika pracovních projektů zahrnujících etnografický průzkum v okolních vsích zaměřený na zpracování vlny, protože ještě v 70. letech 20. století se v okolí Horažďovic běžně spřádala ovčí vlna v domácnostech. V březnu 2013 např. proběhlo Velikonoční hraní s vlnou, které přineslo ukázku plstění vlny za sucha. V rámci praktických výukových programů si zájemci mohou objednat program Hrajeme si s vlnou, další možností je vyzkoušení si starých řemesel z Pošumaví. Zájemci o zlato mohou vybírat ze dvou exkurzí v terénu spojených s výkladem – Rýžování zlata na Otavě a Doly na Stříbrníku u Pláničky. Nabídka přednášek zahrnuje 11 témat od národopisu až po mineralogii.<br />
V roce 2012 bylo zaevidováno 1020 sbírkových předmětů. Muzeum získalo různé předměty od osmnácti dárců – např. nůžky na stříhání ovcí, staré fotografie, lis na tvaroh. Za symbolickou cenu byly zakoupeny soubory předmětů od Kongregace sester Nejsvětější svátosti v Českých Budějovicích, které přibližují práci sester z kláštera při výrobě a zdobení církevních rouch. </p> <p>Městská knihovna</p> <p>„Byla založena asi v roce 1878 a čtenáři měli zpočátku zájem zejména o zábavné knihy. Poplatek za půjčování byl 10 haléřů měsíčně. Půjčovalo se jednou týdně, a to v sobotu. Kromě městské knihovny ještě existovala knihovna Sokola, knihovna učitelského spolku Komenský a knihovna místní organizace sociálně demokratické. Veřejná čítárna byla založena v roce 1911. Po vzniku republiky se všechny tyto knihovny spojily v jednu, a ta působila pod názvem Husova knihovna. Ve svém počátku obsahoval knihovní fond 2856 svazků. Dnes se může knihovna (MěK), která je organizační složkou města, pochlubit 52 080 svazky (v tomto čísle je zahrnut i výměnný fond pro knihovny regionu). V závěru roku 2012 měla MěK 766 čtenářů, z toho 208 dětí do 15 let. Čtenářů je ale ve skutečnosti více, neboť na jednu čtenářskou průkazku si často chodí půjčovat více členů rodiny. Počet návštěvníků knihovny byl 21 414 – jde o návštěvníky knihovny, internetu, akcí atd., v minulém roce jsme nakoupili 1752 svazků a odebíráme 74 titulů periodik,“ říká vedoucí MěK Lenka Šimonová.<br />
Knihovna připravuje pro své čtenáře řadu projektů, které jsou financovány za podpory Ministerstva kultury, města Horažďovic a celé řady místních sponzorů a partnerů. „Za projekt Děti a čtení, který je hojně využíván školami, jsme v loňském roce obdrželi v soutěži Městská knihovna roku 2012 Zvláštní ocenění za práci s dětskými čtenáři. Na tento projekt jsme získali záštitu Ministerstva kultury v kampani Rosteme s knihou. Naše knihovna byla také nominována na cenu Ď (je udílena mecenášům, dobrodincům a morálním vzorům) za charitativní akci Škatulemi ve prospěch Dětského domova v Chanovicích. Projekt Seniorům Dokořán zahájil v loňském roce a přináší oživení a nové možnosti pro aktivní seniory. Je obohacen o prvky, které napomáhají starším spoluobčanům v udržení životní aktivity a do budoucna tak snižují riziko sociálního vyloučení. Projekt Prácheňsko digitálně je určen pro okruh badatelů a čtenářů, kteří se zaobírají historií. Právě za tento projekt byla knihovna dvakrát nominována na Cenu Ministerstva kultury na knihovnu roku – v kategorii informační počin v poskytování veřejných informačních služeb,“ dodává vedoucí knihovny.<br />
Horažďovická knihovna byla na základě smlouvy z ledna 2002 mezi městem Horažďovicemi a Studijní a vědeckou knihovnou Plzeňského kraje pověřena výkonem regionálních funkcí pro oblast Horažďovice. Vykonává je pro 22 knihoven. V průměru měla každá z těchto knihoven knihovní fond 2257 svazků, počet knih na 1 čtenáře byl 46, průměr půjčených souborů z jiných knihoven byl 4. Průměrně šlo u každé z knihoven o 1578 výpůjček během roku, průměr registrovaných čtenářů byl 29,5, z toho do 15 let 16,9 čtenářů. Z 22 knihoven jde pouze ve dvou případech o profesionální knihovny, a to v obcích Nalžovské Hory a Pačejov.</p> <p>Galerie Califia</p> <p>„V roce 2007 ji s podporou města a mnoha místních umělců otevřela americká umělkyně Barbara Benish. V loňském roce uvítala 1500 návštěvníků, uspořádáno bylo pět výstav. Finance na provoz jsou získávány formou dotací z Ministerstva kultury, od Plzeňského kraje a města Horažďovic. Představují zhruba 50 % celkových nákladů a zbytek peněžních prostředků jde z fondu občanského sdružení Art Dialogue, které vyvíjí i další aktivity mimo galerii,“ vysvětluje Markéta Mrázová. Galerie, umístěná na horažďovickém zámku, představuje nekomerční prostor zaměřený na výstavy mezinárodního a regionálního umění. Cílem je prostřednictvím výstav vytvářet prostor a podmínky pro umělecký a multikulturní dialog. Součástí galerie je i řemeslný obchůdek s rukodělnými výrobky šumavských umělců a řemeslníků.</p>

<p>PODOLÍ: Když jsem před rokem v Brně přednášel kronikářům a také uváděl příklady občasných pravopisných chyb v zápisech, překvapil mě zájem i soustředěnost posluchačů. Letmo jsem se zmínil o tom, že zveřejňuji profily kronikářů a jejich publikační činnost. O pár měsíců později mi pošta doručila zásilku se čtyřmi knížkami se vztahem k Podolí u Brna.</p> <p>Nejobjemnější nesla podtitulek Vybrané kapitoly z historie obce (1237 – 2007) vydané k 770. výročí. Zbývající přiblížily jubilea hasičů, 100 let Sokola a šedesátku basketbalu. Autorem je kronikář Jiří Čalkovský, který k tvorbě soustředil řadu odborníků a sponzorů.</p> <p>Podolí u Brna</p> <p> Je středně velká obec s jedním tisícem obyvatel ležící na úpatí Drahanské vysočiny. V posledních letech zažila významné změny v občanské vybavenosti i v kulturním vyžití včetně oživování zvyků, jako je vítání jara, krojované hody či přehlídky dechových a country kapel. Místní kronikář dlouho sbíral historické fotografie, archivní materiály a cenné informace, aby vznikly publikace k významnému výročí obce a spolků.<br />
Na 199 stranách formátu velkého školního sešitu je zachycena historie obce a dokladovaná také v podobě fotografických dvojčat – minulost a současnost u většiny staveb. Jindy objeví rub a líc pečetě pod bulou papeže Řehoře IX. z 24. září 1237, v níž je v nadačním právu pro blízký klášter jmenováno Podolí. V Čalkovského publikaci byste však objevili řadu dalších zajímavostí. Třeba titulní list gruntovní knihy z r. 1653, několik indikačních a katastrálních skic, mapových vojenských listů s popisem v jazyce tehdy užívaným. K nevšednostem patří soubory fotografií těch, kteří působili v podolské farnosti od roku 1911 po současnost, ale také správců a ředitelů škol či starostů OÚ.<br />
Obsah publikace přibližují názvy kapitol: Historické prameny, Tři pilíře života v obci (škola, církev, samospráva), Panovníci na olomoucké cestě, Kapitula sv. Petra a Pavla (historie zámku), Žili v naší obci (8 postav s fotografiemi a přiblížení činností). Zajímavé jsou kapitoly s názvy Drobnosti (dvakrát o osobnostech, potřetí o soše sv. Floriána) a Obec v datech a číslech. K mimořádnostem publikace se řadí fotogalerie. Vlastně dvojice záběrů v časovém rozdílu desítek let. Ty zabírají strany 175 – 199.</p> <p>Přiblížení několika dvojčat</p> <p> Jednobarevnost horní fotografie nás zavádí většinou do časů před sto lety. Zachycuje jednoduché přízemní budovy, které jsou těsně semknuté a tvoří téměř souvislé řady, neboť se tenkrát šetřilo místem na pole. Jinou skutečností je veliké množství vzrostlých stromů v zahradách. To dokazuje nejstarší fotografie Podolí z roku 1888 samozřejmě s udáním místa záběru. Ze stejného místa se fotografovalo v r. 2007. Barevně je zachycena individuální výstavba většinou s malými zahrádkami, ale bez systémového uspořádání staveb. Na obou záběrech je kostel, návrší zvané Žuráň s památníkem bitvy u Slavkova.<br />
Na snímcích dalších dvojčat je zachycen originál bronzového reliéfu (z r. 1930) s postavením armád ráno před bitvou. Tenhle pomník měl však smutnou historii. Kopie reliéfu z roku 1992 byla za tři roky zcizena, rozřezána na 13 kusů za účelem prodeje kovového odpadu. Ve stejném roce však byla instalována kopie nová.<br />
Jedna z mála dvojic zachycuje skupinu obyvatel včetně dětí. Pro píšícího historika úplný poklad z r. 1920, a to včetně kováře s nářadím na odstraňování hřebů z podkovy, nízké stoličky na „vercajk“ či dřevěné trojnožky pro nohu zvířete. Tu drží pomocník a má ji opřenu o koženou zástěru.<br />
Tolik k přiblížení horní fotografie. Na spodním barevném snímku z roku 2007 chybí nejen kovárna, neboť zanikla v r. 1960, ale také živí tvorové. </p> <p>Dvakrát papež</p> <p>V podolské obecní kronice je zápis o návštěvě hlavy katolické církve z 27. září 2009 u obnovené kapličky. Málokterému místu se dostane podobné cti. V 770. výročí první písemné zmínky je to vlastně už podruhé. A kdy to bylo poprvé? To se psal rok 1237. V bule papeže Řehoře IX. v třetím odstavci je psáno:<br />
„Proto, v Pánu milovaní synové, rádi vyhovujíce vašim spravedlivým žádostem přijímáme pod ochranu svatého Petra a naši vaše osoby a klášter, v němž jste byli odevzdáni Boží poslušnosti, se všemi statky, které nyní rozumně drží nebo v budoucnu náležitými způsoby za Božího přispění může dosáhnout. Zejména pak vesnice Klobouky, Diváky, Bohunice, Kohoutovice, Podolí …“</p> <p>Jedna z osobností Podolí</p> <p> Připomíná právníka a spisovatele. JUDr. V. Fialu, rodáka z r. 1942. V mládí byl aktivním basketbalistou a fotbalistou, ale také vášnivým čtenářem s vkusem pro kvalitní literaturu. O šedesát let později vyšla jeho „Umělecká Paříž. Průvodce po stopách spisovatelů, básníků, malířů, hudebníků a bohémů“. Následovala „Vídeň, literární toulky dunajskou metropolí (2004)“. Ve Fialově archivu však čekají na zpracování Benátky, Řím, Londýn, Berlín, Mnichov…</p> <p>HASIČI, SOKOL, BASKETBAL</p> <p> Původní názvy tří publikací podolských spolků jsou delší a nechybí letopočty k jejich výročí. Také obsahují množství fotografií včetně dvojčat, dále podobizny velitelů, statistické přehledy a zajímavé čtení. V té o hasičích se dozvíte např. o stříkačce od firmy Smékal z r. 1888 a celé vývojové řadě hasičské techniky. Kromě historického průřezu spolkovým životem a detailů k zdolávání požárů také momentky o jednotlivcích. Rovněž závěrečné dvojče je věnováno hasičům. Černobíle jsou zachyceny v parádních přilbách a blůzách pouze oni, zatímco na spodní fotografii jsou také hasičky, pánové v pracovních i parádních uniformách a řada civilistů.<br />
Podobně jsou zpracovány publikace se sportovní tematikou. Opět zajímavým způsobem, se spoustou dokladového materiálu a čtivě tak, jak to umí kronikář z Podolí u Brna pan Jiří Čalkovský (nar. 1945).</p>

<p>NYMBURK: Finále již osmnáctého ročníku celostátního festivalu mateřských škol Mateřinka 2013 se pod záštitou Unesco a dalších partnerů uskutečnilo ve Sportovním centru v Nymburce v pátek 3. a v sobotu 4. května 2013.</p> <p>Festival, jehož hlavním organizátorem je Nadační fond Mateřinka, je nesoutěžní přehlídka hudebních, tanečně sportovních a dramaticko-výtvarných pódiových vystoupení jako veřejná prezentace mateřských škol a předškolních zařízení v České republice.<br />
Cílem festivalu je podpora rozvoje kreativity mateřinek formou dobrovolných setkání šikovných dětí, aktivních učitelek a rodičů. Pro děti a jejich rodiče je festival zdrojem neopakovatelných zážitků, pro učitelky velmi přínosnou inspirací, pro odborníky ve školství nedostižným průřezem činností mateřských škol v České republice.<br />
Nymburskému finále předcházelo 14 oblastních kol ‒ v Brně, Holicích, Chomutově, Kolíně, Liberci, Lounech, Novém Bydžově, Praze, Prostějově, Sokolovu, Teplicích, Turnově, Znojmu a Zábřehu. Z nich dvacet sedm vybraných finalistů se se svými pódiovými skladbami představilo v Nymburce na odpoledních veřejných vystoupeních, která uváděl populární moderátor s nevšedním citem pro vystupující dětské interprety Jan Kovařík.<br />
Kromě pódiových vystoupení byl jak pro malé účastníky přehlídky, tak pro širokou veřejnost připraven i další program ‒ výstava dětských výtvarných prací, prodejní výstava výrobců hraček, zařízení a knih pro mateřské školy a děti, prezentace účinkujících mateřských škol na panelech, promítání záznamů oblastních kol 2013, sportovní a výtvarné aktivity pro děti včetně skákacího hradu.<br />
//„Můžeme s potěšením konstatovat, že všechna vystoupení měla vysokou úroveň, a to jak po dramaturgické stránce, tak v provedení samotných malých interpretů,“ // konstatuje Alena Heršálková z Nadačního fondu Mateřinka, jenž je organizátorem festivalu.</p> <p> Přehlídka je nesoutěžní, což je dobře, protože by bylo velmi svízelné vybrat vítěze. Nicméně se lze zmínit o některých mimořádných vystoupeních. V pátečním programu to bylo například moderně zpracované folklorní pásmo Jaro MŠ Záhumenice Brno, veselá interpretace písničky Najděte mi kluka z MŠ Fügnerova Louny či velmi zdařilý pohybový příběh Na našem táboře MŠ Sluníčko Nový Bydžov. V sobotním programu zaujaly pohybově velmi nadané a dá se říci i nejmladší děti ze soukromé školy Montessori v Praze, krásně kostýmovaný Čínský tanec z MŠ náměstí Armády Znojmo, veselé taneční číslo MŠ Adélka Nymburk Ano, maestro…, diváky dojalo vystoupení dětí s tatínky (něco takového tu ještě nebylo) z MŠ Paprsek z Karlových Varů Říkej mi táto, „ozdobou“ přehlídky byly folklorní soubory z MŠ Severáček Zábřeh a z MŠ Karla Svolinského z Kunčic pod Ondřejníkem.</p> <p> Ačkoliv financování festivalu je stále složitější, kupodivu stále žije. Sponzorů je žalostně málo a nebýt Města Nymburk (záštitu má starosta ing. Miloš Petera), asi by nebylo možné Mateřinku uskutečnit. Je smutné, že příslušné státní i samosprávné instituce jsou k takto mimořádnému festivalu, jehož význam v systému předškolní výchovy je nesporný a nezastupitelný, téměř nevšímavé a nejsou ochotné na jeho pořádání poskytnout potřebné prostředky. O to více si zaslouží poděkování desítky obětavých učitelek a organizátorů, kteří bez finančního a mnohdy i morálního ocenění nacvičují s dětmi a výsledky jejich práce prezentují na veřejnosti.</p>

<p>SÁZAVA: Veronika Burgerová je teprve třináctiletou spisovatelkou, která žije v Sázavě, kde také navštěvuje základní školu. Na svém kontě má dvě knihy ve stylu fantasy a nedávno předčítala v rámci Noci s Andersenem v sázavské knihovně.</p> <p>Mladá spisovatelka, která na internetu vystupuje pod přezdívkou NikaRoovy, vydala dosud dvě knihy. Narodila se 15. června 1999 v Benešově, vyrůstala však a dodnes žije v nedaleké Sázavě. Studuje základní školu a chtěla by jít na gymnázium a studovat jazyky.</p> <p> Více již v následujícím rozhovoru.</p> <p>Kdy jste začala psát literaturu?</p> <p> Psaní jsem se začala věnovat už jako malá. Tuším, že mi bylo pět let, když jsem sepsala svůj první příběh. Od té doby jsem psala dál, dříve především pohádky, a už mě to nepustilo.</p> <p>Proč se zaměřujete především na žánr fantasy?</p> <p> Na fantasy se zaměřuji především proto, že tento žánr ráda čtu. Navíc na fantasy je kouzelné to, že je v ní možné úplně všechno, a že lze naplno zapojit fantazii. V současné době mám ale rozepsáno i několik realistických příběhů.</p> <p>Kolik knih jste již napsala a jaké vydala?</p> <p>Mou první knihu s názvem Nelly: Nezapomenutelná Kläer jsem napsala a vydala v roce 2011. Jedná se ale pouze o výtisk. Na konci loňského roku mi vyšla druhá kniha Duše existence, která má již přiděleno ISBN. Mimo knih mám dopsáno několik příběhů v podobě e-booků.</p> <p>Jaké máte literární vzory?</p> <p> Mým vzorem vždy byla spisovatelka Michaela Burdová, která mě svými knihami na fantasy přivedla. Za své vzory beru většinou autory, kteří napsali svá díla už jako mladí, příkladem je například právě Míša, Christopher Paolini nebo Alexandra Adornettová. Je toho ale hodně.</p> <p>Kolik autorských čtení jste již absolvovala a co vás na nich baví nejvíce?</p> <p> Mám za sebou tři autorská čtení. Je to krásný pocit, když předčítám svou vlastní tvorbu a všichni ti lidé se sešli jen proto, aby mě poslouchali. Většinou jsem dost nervózní, ale ta nervozita vždy brzy opadne.</p> <p>Na čem nyní pracujete?</p> <p> Momentálně se nejvíc věnuji příběhu o alergii na sluneční světlo, kde také hraje roli fantasy. Mám ale rozepsaný i příběh o mladé ženě a fence, které si k sobě pomalu hledají cestu. Nápadů mám hodně, ale času na jejich zrealizování je málo.</p>