Články a komentáře

<p>BYSTŘICE: „Oficiální název obce je Bystřice, ale název obce dle Katastrálního úřadu a také pro doručování pošty je Bystřice nad Olší. Proč nedošlo k oficiální změně názvu na Bystřice nad Olší? Právě kvůli sporu o to, zda-li řeka tekoucí přes Bystřici je Olše nebo dle historického názvu Olza, se zastupitelé nedohodli, a jsme jen Bystřice“ vysvětluje rozdíly v názvu obce starosta Bystřice Ladislav Olšar.</p> <p>Obec má 5337 obyvatel a většina kulturních akcí se odehrává v knihovně, kině a informačním centru. O veškerém dění v obci informuje kabelová televize.</p> <p>Nahlédnutí do historie</p> <p> Nejstarší doložená písemná zmínka je datována rokem 1423. Obec prošla čtyřmi etapami kolonizace a v roce 1770 zde žilo přibližně 856 obyvatel. V 80. letech 18. století vznikla v Bystřici škola a evangelický sbor. Zděný evangelický kostel bez věží a zvonů byl vybudován v roce 1811 a až v polovině 19. století se jeho součástí staly i věž a dva zvony. Rok 1871 přinesl zahájení provozu na jednokolejní trati do Jablunkova a Žiliny. Koncem 19. století vyrostl na místě katolického dřevěného kostela nový – kostel Povýšení svatého Kříže – a byla realizována stavba nové budovy evangelické lidové školy s vyučovacím polským jazykem. Od počátku 20. století se v obci rozvíjel průmysl – do provozu byla uvedena cihelna, mlýn, pobočka továrny na ohýbaný nábytek, mlékárna. V roce 1927 byla otevřena nová budova české státní školy a v témže roce zahájila provoz i nová polská mateřská škola. Po roce 1945 se obnovila výuka v českých i polských školách.<br />
V roce 1970 žilo v Bystřici 4423 obyvatel, v roce 1987 se počet zvýšil na 4932 a v roce 1990 měla obec 4918 občanů. V roce 1997 získala Bystřice obecní prapor a znak. Občané polské národnosti se angaují v organizaci PZKO (Polský kulturně osvětový svaz), která provozuje areál parku K. Sliwki, ve kterém se koná řada kulturních akcí. V závěru minulého století byla v obci dokončena dostavba česko-polské základní školy.</p> <p>Finance a kultura</p> <p>V letošním rozpočtu obce je pro kino vyčleněna částka 385 tisíc Kč, pro knihovnu 1235 tisíc, na kulturu 1010 tisíc, ostatní záležitosti kultury, církví a sdělovacích prostředků (včetně jubileí) 65 tisíc Kč a na kabelovou televizi 300 tisíc Kč. Pro letošní rok vypsala obec pro spolky granty ve výši 600 tisíc Kč. Např. na činnost souboru Laczka šlo 20 tisíc Kč, stejná částka je určena na činnost folklorního souboru Bystrzyca, na Dny studentské kultury bude použito 5 tisíc Kč, na muzikoterapii – bubnování v přírodě 7 tisíc Kč, na intenzivní taneční soustředění půjde 8 tisíc Kč, na kulturně-sportovní akce k oslavě Dne dětí 18 tisíc Kč, na koncerty pořádané Farním sborem Luterské církve je vyčleněno 8 tisíc Kč atd.<br />
Obec má podrobně podle jednotlivých měsíců zpracovaný plán obecních akcí, aktitivit organizací, spolků a sdružení Bystřice, včetně mimořádných akcí realizovaných jiným subjektem v Bystřici. Většinou jde v každém měsíci o 15 až 20 akcí.</p> <p>Z největších kulturních akcí</p> <p>Bystřický Máj měl motto „Láskyplné objetí“ a přinesl řadu vystoupení dechových hudeb, vystoupení klaunů, koncert skupiny Děda Mládek atd. Mezi největší kulturní akce v obci patří Mezinárodní svatojánský folklorní festival Bystřice-Bystrzyca, jehož pátý ročník proběhl v červnu 2012. Šlo o přehlídku deseti folklorních souborů z Česka, Polska a Slovenska. Celkové náklady na pořádání byly přes 160 tisíc Kč, z toho dotace od Moravskoslezského kraje představovala 80 tisíc Kč. Přes nepřízeň počasí se vydařil Den obce Bystřice, v jehož rámci proběhla akce Bystřické talenty – prezentace bystřických dětí a mládeže, nechyběla tradiční vystoupení dechových hudeb, vystoupila řada místních umělců, představily se místní spolky atd. V prosinci se uskutečnilo v parku Setkání s Mikulášem, akce pro děti a rodiče, jejíž součástí byla i vystoupení místních souborů. V témže měsíci proběhla akce „Osobnosti Bystřice 2012“. Šlo o setkání zástupců spolků, sdružení obce, škol, církví, příspěvkových organizací a sponzorů. Závěrem si převzali oceněními tři jednotlivci a jedno občanské sdružení.</p> <p>Kin./O Bystřice</p> <p>Pod tímto zvláštním názvem působí v obci kino. Jeho počátky spadají do roku 1925, v roce 1955 odehrálo kino 254 filmových představení pro 38 180 diváků. Promítalo se v hostinci Dělnický dům. „V květnu 1960 se otevřelo kino nové, a to v bývalém objektu židovské rodiny Wildholzů, kteří zahynuli v koncentračním táboře. Objekt je z roku 1910 a původně sloužil jako hospoda. Obec Bystřice odkoupila budovu v roce 1993 od dědiců zmíněné rodiny. Kapacita sálu je 157 míst. Promítání se koná 1× týdně v sobotu, 2× v měsíci v neděli dopoledne pro děti, probíhají zde také páteční filmové večery nezávislých a artových filmů. S velkým ohlasem se setkává promítání v rámci Kuk-Kino (jde o ojedinělou akci v rámci ČR), při které jsou dětským divákům promítány filmy, a pak se o nich diskutuje, vznikají výtvarné práce k promítnutým snímkům atd. Dětem jsou nabízena stále náročnější filmová představení – např. japonské, francouzské filmy, produkce z afrických zemí, filmy z 30. let minulého století.<br />
V minulém roce přišlo na 82 filmů 2535 zájemců, což znamená průměrnou návštěvnost na jeden film 31 diváků (průměr v ČR je 27,8 diváků).<br /> „Vloni byly příjmy kina 96 601 Kč, výdaje 293 053 Kč a nutné úpravy, včetně zařízení DVD, činily 43 tisíc Kč,“ vysvětluje starosta obce a dodává: //„V rámci boje o uchování provozu kina jsme v minulém roce realizovali přechod na systém E-cinema – promítání 35 mm, DVD a Blu-ray – veřejné produkce. Je to jediná cesta jak zachovat malá a střední kina. Naše obec loni vyhlásila soutěž ´Milujeme naše kino – Kochamy nase Kino´ a na konci roku se sešlo 35 vyplněných hracích karet (návštěva nejméně deseti filmových představení), které byly slosovány, a vítězové dostali odměnu.“ </p> <p>Místní knihovna</p> <p>Knihovnictví má v obci dlouholetou tradici. Zdejší čtenářský spolek byl založen v roce 1889 a po roce si mohli zájemci vybírat ze 169 knih a 7 titulů časopisů. V roce 1923 vznikla Polská obecní knihovna a v témže roce i česká knihovna. Po 2. světové válce byla knihovna umístěna v budově zdejšího kina. V roce 1969 zahájila v Bystřici činnost Středisková knihovna se šesti pobočkami v obcích Vendryně, Nýdek, Hrádek, Milíkov, Karpetná a Košařiska. V roce 1983 se knihovna přestěhovala do budovy bývalého Místního národního výboru a byla řízena Okresní knihovnou ve Frýdku-Místku. Od roku 1993 je Místní knihovna Bystřice příspěvkovou organizací zřizovanou městem. Uskutečnila se automatizace knihovny, v září 1999 se knihovna přestěhovala do krásných nových prostor přístavby Základní školy. Získala nové vybavení, byl sem zaveden internet pro čtenáře a během dalších let se podařilo s podporou obce vybudovat moderní knihovnu pro 21. století.<br />
Knihovní fond čítal ke konci minulého roku 31 445 svazků, z toho bylo v roce 2012 nakoupeno 296 nových knih za 136 203 Kč. Počet čtenářů vloni činil 751 a ve srovnání s rokem 2011 došlo k nárůstu. Vloni se uskutečnilo 33 301 výpůjček. Kromě klasické knihovnické činnosti uspořádala knihovna v minulém roce 58 akcí pro čtenáře – např. Týden čtení věnovaný Jiřímu Trnkovi, Čtenář roku – soutěž pro nejlepšího čtenáře, Pasování prvňáčků na čtenáře knihovny, besedy se spisovatelkou, ilustrátorkou, cestovateli, Scénické čtení herců Slováckého divadla atd.</p>

<p>Archeolog Bohumír Dragoun pochází z Opočna, ale doma se cítí v Orlických horách. Odpověď na otázku – proč právě v Orlických horách – přináší následující rozhovor.</p> <p>Archeolog je poměrně neobvyklé povolání. Jak k němu člověk přijde? </p> <p>To je takové zvláštní povolání, spíš koníček. Jednou, když jsme hledali v knihách jméno pro naše dítko, narazili jsme u jména Bohumír na výklad – rozený archeolog. To mi přišlo strašně komické. Mě nakazil můj pradědeček, což byl historik a učitel dějepisu, pak archeologie to je fantastický obor, kde se pracuje s terénem, pracuje se venku, je to opravdu spíš koníček, než povolání.</p> <p>Byl někdo, kdo Vás inspiroval? </p> <p>Měl jsem ohromné štěstí, že jsem narazil na spoustu skvělých lidí – jako je např. archeoložka Martina Beková, dr. Richter, ředitel Domu dětí a mládeže, Jaroslav Podzimek, který vedl archeologický kroužek v Rychnově n. Kn. – ti mě nasměrovali. V blízkosti těchto lidí jsem se pohyboval, a to mě nastartovalo k archeologii. </p> <p>Jaké vlastnosti musí archeolog mít – mně připadá, že nejvíc ze všeho trpělivost?</p> <p> Já mám pocit, že by měl mít hlavně pevné zdraví. Archeologie je sice poměrně malý obor, ale je široká a každý si v ní najde svoji parketu. Nemyslím si, že by měl mít archeolog nějaké speciální vlastnosti, to určitě ne. Musí ho to bavit, aby si v tom našel to hezké. V posledních letech je i tento obor hodně o administrativě, jsme postaveni tak trochu do komerční pozice – uzavíráme hospodářské smlouvy, což jsou věci mimo náš obor, na které jsme nebyli vyškoleni. Přesto se s kolegyní Bekovou snažíme dělat tak, abychom byli co nejslušnější i vůči investorům, abychom měli čisté svědomí a stavby nezdržovali. Snažíme se vyvracet mýty o tom, že archeolog zastaví nebo brzdí stavbu. My se snažíme vždycky domluvit, abychom nikomu neublížili a nezdržovali, abychom byli všichni spokojeni a zároveň zachránili to jedinečné, co dnes je.<br />
Lidé si to možná neuvědomují, ale když se někdo přivazuje k lípě, která se má pokácet, je to určitě krásný projev určitého lidství nebo vztahu, ale takový strom, když se vysadí nový, tak za 200 let doroste do stejné výše. U archeologie je to jinak. Když někdo vybagruje středověký dům, ten už nikdy nenaroste ani se nikdy neobnoví. To je pak stoprocentní ztráta informací.<br />
Archeologové bohužel nedokázali dostat na svoji stranu veřejnost jako třeba ochránci přírody, přestože naše bádání jsou významná pro národní minulost a pro historii. Pro jednotlivce i pro většinu lidí velmi přitažlivým tématem, protože archeologie zajímá skoro každého. Naše archeologie se také nedokázala prezentovat. Je spousta filmů o egyptologii, my takové filmy nedokážeme vyrábět, nejsme na to školení – je to malý obor. Jeden z těch příspěvků archeologii jsou právě skanzeny, které pracují s veřejností, což je další složka naší činnosti. </p> <p>V poslední době byly na Rychnovsku učiněny významné nálezy, můžete k nim něco říci?</p> <p> Nálezy se množí i díky tomu, že jsme s paní dr. Bekovou za roky, které se archeologii věnujeme, pochopili krajinu, naučili se v ní pracovat a opravdu se snažíme kontrolovat doslova každý výkop. Pak se jednotlivé poznatky skládají jako mozaika. Takže někdy to nemusí být velký objev, ale velmi cenné je i drobné zjištění, vypovídající o změně terénu. Veliký výzkum probíhá v Novém Městě nad Metují – hradiště pod renesančním městem, v Opočně doložení hradiště z Kosmovy kroniky, v Doudlebech nad Orlicí 13. století, možná však i 11. a 12. Dostáváme se do historických jader a v mnohém měníme regionální historii. Nálezy se v posledních letech opravdu řetězí, ale to je dáno i nasbíranými zkušenostmi, a plně zde platí heslo „štěstí přeje připraveným“. Opravdu se snažíme, aby nám neutekla žádná stavba – kontrolujeme opravy, přeložky, vodovody, všechno, co se děje. </p> <p>Spolupracujete s obecními úřady? </p> <p>Především s odbory kultury na jednotlivých pověřených městech, díky tomu víme o stavbách. Samozřejmě se na nás obracejí sami investoři. </p> <p>Četla jsem, že muzeum v této oblasti stále více spolupracujete s odborníky. Jak taková spolupráce probíhá?</p> <p>Nikdo nerozumíme všemu, takže práce musí být týmová. V posledních letech nastupují do archeologie přírodovědné metody, které se i my snažíme využívat. Určitě ne v takové míře, jaké bychom chtěli – protože to musí někdo zaplatit. Ale i takto se snažíme podat co nejucelenější obraz o daném výzkumu nebo dané lokalitě. Přírodovědné metody budou čím dál více otevírat obraz o minulosti a to je hodně důležité. </p> <p>Které historické období Vás nejvíce zajímá a proč? </p> <p>Mně se nejvíc líbí 13. a 14. století, to je úžasné období spojené s velkou kolonizací, osídlování našich Orlických hor. To je období, které mám rád, které mě osobně chytlo a na něj se soustřeďuje náš archeologický skanzen na Uhřínově. </p> <p>Vykonával jste své povolání i někde za hranicemi?</p> <p> Byl jsem na brigádách v Německu, ve Francii. Je dobré se podívat jinam a vidět, jak takovou práci dělají jinde a nasbírat zkušenosti. Určitě si nemyslím, že jsme hloupější než v západní Evropě, ale třeba nám trochu chybí německá pečlivost a ani naše instituce nejsou tak bohatě zabezpečené jako západoevropské. To se časem dožene a všechno vytvoří. </p> <p>Jste archeologem, ředitelem muzea v Deštném, zakladatelem občanského sdružení Villa Nova – co dalšího jsem ještě nejmenovala?</p> <p> Samozřejmě se také pohybuji kolem kulturních památek. Když působíte v určitém regionu, tak vás to tak trochu donutí. Když pak vidíte, že určité věci jsou bezprizorní, tak se pak snažíte pomoci. Pomáhal jsem v Neratově, na kostele sv. Matouše v Deštném, v uhřínovském kostele. V devadesátých letech jsme se studenty hodně pracovali na židovských hřbitovech nebo ošetřovali kamenné plastiky ve volné přírodě. Aktivit by byla spousta, ale čím jsem starší, tak mám méně času. Také se změnila doba. Dřív byli mladí lidé ochotni jít pomáhat kdekoliv s nadšením, tzv. za polévku, to už dnes chybí, je to určitá daň z prosperity. Dokud je národ chudý a nemá, tak lidé táhnou za jeden provaz a v okamžiku, kdy už je dostatečně bohatý, tak takové aktivity přestávají být dobrovolné. Nadšení téměř mizí. Ale já věřím, že to zase nastane a že se to vrátí, a lidé začnou hledat hodnoty v prožitcích. </p> <p>Co bylo impulsem pro vznik archeologického muzea v přírodě v Uhřínově? </p> <p>Archeologické muzeum Villa Nova v Uhřínově to je velká kapitola. Kdysi dávno, jako dítě, jsem se dostal ke knížce Vzpomínky na minulost prof. Maliny, která mě nakazila ideou archeologického experimentu. V Uhřínově jsme začínali tak, že to bude uzavřený projekt, který nebude fungovat směrem ven, že se odborně uzavře. Nakonec jsme zjistili, že zájem veřejnosti je, dnes máme poměrně velkou návštěvnost a je dobře, že skanzen slouží veřejnosti. Lidé se přiblíží a podívají do minulosti. Zájem veřejnosti o kamenná muzea klesá. Dnes je tendence obracet se k přírodě a archeologická muzea jsou právě v přírodě a zároveň jsou to muzea. Dokážeme naplnit lidi tím, že jsou v pohodě na sluníčku, na trávě a my jim v této situaci ještě dodáme nějaké informace. Tato cesta je samozřejmě velmi stará, začali s ní někdy ve třicátých letech v Polsku, severní Evropa má tímto směrem hodně nakročeno, tam je hodně archeologických muzeí v přírodě a umí pracovat s veřejností. V Čechách je to trochu problém, protože taková muzea většinou existují mimo oficiální struktury, a to je pak mnohem těžší – musíme se nějakým způsobem managerovat, a to není naše nejsilnější parketa. Na druhou stranu to dává určitou svobodu jednání, protože nejsme svázáni žádnou státní institucí, kde bychom spoustu věcí nemohli dělat kvůli administrativním překážkám. Má to tedy své výhody i nevýhody. Většinu takových projektů berou na sebe neziskovky. Dělají ale ohromný kus práce směrem k veřejnosti a vědě, protože taková činnost přináší cenné poznatky. </p> <p>Proč zrovna název Villa Nova?</p> <p>Název vypadá neobvykle, ale pochází z latiny a v překladu znamená „nová ves“. V minulosti, když lokátoři fundovali a založili vesnici, tak je většinou v listinách napsáno villa nova a název. Takže my jsme si název převzali ze středověkých listin, a i když vypadá zvláštně, je to právní termín, který se používal ve středověku. </p> <p>Archeoskanzen se neustálé rozrůstá – můžete něco říci k současnému stavu a dalším plánům?</p> <p>V roce 2014 budeme mít 20 let od oficiálního založení sdružení. Předtím jsme fungovali pod hlavičkou Domu dětí v Rychnově nad Kněžnou, v té souvislosti musím poděkovat dr. Richterovi. Teď bychom si chtěli dát dárek a postavit si repliku středověké tvrze. V současné době připravujeme dokumentaci k projektu, což je poměrně náročné a toto drobné feudální sídlo bychom si chtěli dát jako dárek k dvacetiletí působení sdružení. Máme připraveny i další aktivity, chceme stavět další domy, ale vše je běh na dlouhou trať. Ono se nezdá, ale připravit dokumentaci, je poměrně složité, stejně jako vlastní realizace. </p> <p>Jak je občanské sdružení financované? </p> <p>Snažíme se samofinancovat. Máme poměrně pěkné příjmy ze vstupného, ze vzdělávacích programů určených pro děti ze základních škol, které se jmenují Okno do minulosti, kterých se účastnilo až 5 tisíc dětí ročně. Dál připravujeme další drobné projekty. Uživení se daří, je vždy tzv. na hraně, ale daří se nám být soběstačnými. </p> <p>Spolupracujete s archeologickým kroužkem v Solnici?</p> <p>Ten vede Jaroslav Podzimek. Kdysi vedl kroužek při Domě děti v Rychnově nad Kněžnou a já jsem do něj také chodil. On dál pracuje s dětmi, velmi úzce spolupracujeme – děláme vlastivědné exkurze, děti k nám jezdí do skanzenu, spolupracujeme velmi rádi. </p> <p>Vy však zachraňujete nejen památky schované v zemi, ale také třeba kostely v oblasti Orlických hor. Co k této aktivitě můžete říci?</p> <p>Dokončili jsme kostel sv. Máří Magdalény v Deštném, kde se prováděla elektrifikace. Velmi problematický je kostel sv. Kateřiny v Kačerově, který nutně potřebuje poměrně velkou finanční injekci – patří k těm hodně zanedbaným, hrozí tam zřícení krovu, které bylo zažehnáno díky loňským aktivitám. Je tam potřeba přiložit ruku k dílu, ale na to už nemám sílu, protože se věnuji novému muzeu v Rokytnici v Orlických horách. </p> <p>Na jakých projektech, kromě těch, co jsme o nich mluvili, se v současné době ještě podílíte?</p> <p> V plánu máme projekt nazvaný Dům přírody Orlických hor. Na volném pozemku před skanzenem bychom chtěli postavit vstupní objekt, který by zároveň byl i vstupním objektem do Orlických hor a sloužil by jejich prezentaci. Sám by nebyl schopen se uživit, ale kdybychom propojili návštěvnost skanzenu s návštěvností, kterou přitáhne ochrana přírody, prezentace krajiny, tak věřím, že jsme schopni to udržet. Návštěvnost skanzenu se dnes pohybuje kolem 12 tisíc lidí ročně, což je na Orlické hory poměrně hodně. Je to projekt poměrně složitý a považujeme ho za takový střednědobý cíl.<br />
Pracuji také jako ředitel muzea v Deštném v Orlických horách. Muzeum je to sice malé, ale pro obec samotnou má velký význam. Pořádáme zajímavé akce, jedna z těch největších je Tavení skla dřevem, což je dnes proslavená akce. V rámci našich aktivit jsme udělali i památník Jarmily Haldové v Sedloňově, chtěli jsme, aby právě tato výtvarnice byla zvýrazněna. V kostele sv. Matouše jsme udělali expozici, která se jmenuje Krajina zašlých časů, což jsou staré fotografie ze střední části Orlických hor, další malá expozice vznikla v Olešnici, podíleli jsme se na památníčku v Bartošovicích – tyhle věci se snažíme udržovat. Hodně se mluví o turistickém ruchu, ale tam je jedna důležitá věc a to, že v Orlických horách není dostatečný počet cílů. Lidem, kteří chtějí přijet, musíme nabídnout, kam mají jet. Zvláště pro rodiny s dětmi je důležitý nějaký cíl. Kromě pevnosti Hanička, Neratova a Villy Novy těch cílů mnoho není, takže je třeba tvořit nové a postupně jim dělat image. Jsem přesvědčen, že i v tomto jsme udělali kus práce. </p> <p>Cílem těchto projektů je podpora turistického ruchu v Orlických horách. Jak je to s Vámi – cestujete rád, máte destinaci, kam byste se rád podíval?</p> <p>To je záludná otázka. Dřív jsem hrozně rád cestoval, teď už ne. Za prvé se mi nechce od rodiny, mám doma malou šestiletou slečnu a za druhé mám také vždy pocit, že když někam odjedu, tak bych za tu dobu mohl něco pořádného udělat. V posledních letech navíc nerad odjíždím od svých zvířátek. Takže teď už moc necestuji, ale jezdil jsem hodně. Stopem nejen po Evropě, ale třeba i do Ruska, což v 90. letech nebylo úplně obvyklé. Jinak Francie, Německo, Španělsko, severní Evropa, rád mám Polsko. Teď už spíš jezdím profesně – po archeologických skanzenech a památkách. </p> <p>Více informací: http://www.villanova.cz/</p>

<p>CHEB: Na 1. Workshopu o nej … kroniku v polovině března letošního v SOA v Praze Na Chodovci se objevilo jedenáct obecních a městských kronik. V anonymním hlasování zvítězila chebská, kterou píše kaligrafickým písmem včetně bohatě zdobených iniciálek a ilustruje již 20 let J. J. Turek. Místní kultura v lednu 2008 zveřejnila článek s názvem Jak se z rodinného kronikáře stane kronikář města. Tenkrát se jednalo o autorské informace. Nyní si přibližme zlomek tvorby převážně ukázkami.</p> <p>Rok 1993<br />
I v moderním českém kronikářství bývá zvykem, že se v prvním zápise kronikář představí. Dne 5. dubna J. J. Turek napsal: „Chtěl bych na svou obhajobu napsat, že jsem neškolený laik a že mne k této práci přivedla zvědavost a láska. Jisté, byť nepatrné, znalosti jsem získal vedením vlastní rodinné kroniky od r. 1966. Odborníci zřejmě toto dílo odsoudí, ale budiž, jsem veden těmi nejlepšími úmysly zanechat našim potomkům zprávy tak, aby veškerá fakta v ní uvedená byla naprosto přesná, nezmanipulovaná a oproštěná od jakéhokoliv vlivu. V tomto směru mi město vyšlo vstříc a to tím, že mi přislíbilo absolutní volnost jak ve výběru, tak v zpracování… Zvlášť bych chtěl poděkovat mé ženě Alžbětě, u které nacházím pochopení.“</p> <p>A letmé nahlédnutí do chebské kroniky ?<br />
- první obrázek – pohled z Karlova mostu na Pražský hrad se státní vlajkou<br />
– nesmím zapomenout odtržení Slovenska 26. 4.<br />
- 20. května – čtvrtek: Nejsilnější mládí v Chebu = Pětidenní maraton Mistrovství světa ve vzpírání – přes 200 účastníků ze 43 zemí (i z Nového Zélandu a Austrálie), 11 váhových kategorií<br />
- str. 311: nejvíc živnostenských oprávnění v okrese bylo vydáno zedníkům – celkem 311, 241 pro zámečnictví, nejméně pro hodinářství, broušení skla, čištění textilu, oční optiku, kožešnictví</p> <p>Rok 2000 – obrázek zaniklé městské lázně, později Prádelna v Poohří<br />
- od r. 1995 do 1999 město prodalo 317 domů, v nichž bylo 108 nebytových prostor a 1693 bytů<br />
- 29. dubna – sobota: Oslava 55. výročí osvobození Chebu 97. pěší divizí americké armády<br />
- v závěru května se v Knihkupectví Hana konala akce „Opisujeme Bibli“, která se konala na 230 místech po celé republice; kronikář se akce zúčastnil<br />
- 11. června – neděle: bouřka, která se přehnala nad městem, přinesla krupobití a přívaly vody…, nejvíce ale bědovali zahrádkáři </p> <p>Rok 2009<br />
- leden: Bramborovou polévku a svařené víno si mohli vychutnat všichni, kteří přišli v sobotu 10. na chebské náměstí. Konalo se již 3. Setkání se starostou (při prvním to byla rybí, loni gulášová), v Tříkrálové sbírce se vybralo 169 000 Kč a 204 eur. Bylo to o 40 000 více, zapojilo se 33 skupin koledníků. 65 % vybrané částky se věnovalo dobrovolnickému centru při farní charitě…<br />
- únor: pryč je doba, kdy studenti bojovali o místo na střední škole, dnes je tomu naopak; úbytek je hlavně u strojírenských a stavebních oborů, neláká však ani řezník a zedník<br />
- listopad: v tomto měsíci došlo k revoluční změně v korespondenci mezi státními institucemi, úřady a zastupitelskými orgány – vše by se mělo posílat elektronicky přes tzv. datové schránky<br />
- 23. pondělí – náměstí zdobí smrk 12,5 metru vysoký po usazení do země<br />
- 26. čtvrtek – gymnázium hostilo studenty z 65 gymnázií z celé ČR, proběhla dějepisná soutěž nazvaná Zrod českého stavovského státu; letos již 18. ročník; podobná soutěž středních škol v ČR není; rozpočet přes jeden milion, úctyhodných sponzorů 200</p> <p>Slovo závěrem<br />
Za posledních deset let mi prošly rukama stovky obecních a městských kronik. O desítkch z nich jsem psal recenze a pokaždé mě něco překvapí. Rozsah – od více jak 200 stran po necelých dvacet. Většinou jsou psány na počítači a do textu jsou digitálně vkládány fotografie. Téměř vymizely kroniky psané na stroji.<br />
Nedávno jsem zahlédl raritu – obecní kroniku psanou na černých čtvrtkách bílou barvou! Už zvláštností je psaní kroniky ručně. Některé jsou ilustrovány. Černobílé obrázky připomínají fotografii. Naposledy mne opět zaujala kronika z Chebu tvořená J. J. Turkem. Její písmo a ilustrace jsou obdivovány také v zahraničí.</p>

<p>DOBRUŠKA: Rýdlova vila v Novoměstské ulici v Dobrušce, postavená v r. 1919, patří k nejkrásnějším vilám Královéhradeckého kraje. Jejím projektantem byl Jan Kotěra, jeden z předních architektů první poloviny 20. století.Zajímavostí je, že zprostředkovatelem stavební zakázky určené pro hoteliéra Václava Rýdla, vlastníka hotelu na náměstí v Dobrušce, byl významný dobrušský rodák Jan Laichter (1858 – 1946), knihkupec, který od roku 1882 pracoval na doporučení F. A. Šuberta (první ředitel Národního divadla) v Ottově nakladatelství, kde se účastnil prací na přípravě Ottova slovníku naučného, a kde se také sblížil s T. G. Masarykem.</p> <p>Laichter v roce 1896 založil vlastní nakladatelství v Praze, v němž vydával především literaturu z oblasti humanitních věd, zejména filozofie a historie (ediční řada České dějiny). Byl dlouholetým předsedou Svazu knihkupců a nakladatelů a v roce 1945 byl jmenován čestným doktorem University Karlovy v Praze.<br />
Rýdlova vila je nesena ve stejném duchu jako hotel na dobrušském náměstí s tím, že po vzoru Dušana Jurkoviče hodně čerpá z lidového stavitelství (ozdobený portál, záklopová prkna s nápisy). Je tedy skutečně mimořádně hodnotnou záležitostí.<br />
Po válce ji získalo do svého majetku město Dobruška a zhruba v 80. letech se do ní přestěhoval Klub důchodců, který původně sídlil v muzeu. Jiří Mach, ředitel Vlastivědného muzea k nedávné rekonstrukci tohoto objektu poznamenal: „V rámci rekonstrukce se předělala celá fasáda a střecha, takže vila dnes zvenku vypadá velice hezky. Rekonstrukce by měla pokračovat v dalších letech a měla by do ní být zahrnuta také zahrada, která je součástí architektonického komplexu, a proto by měla být rehabilitována, tzn. přivedena do původního stavu,“ a dále pokračoval: „Celý objekt je památkově chráněný a jakýkoliv zásah do interiéru se musí velmi dobře vážit, protože takové detaily jako i kličky na oknech nebo kliky u dveří jsou stále původní. Předpokládáme, že v rekonstrukci vily, na které se samozřejmě podílejí i restaurátoři, se bude pokračovat, i když je to běh na dlouhou trať vzhledem k finanční náročnosti.“<br />
Od r. 1985 využívali Rýdlovu vilu především senioři, v malé míře také šachisté, většinou však byly prostory prázdné. Ke změně po rekonstrukci Jiří Mach řekl: „Před rokem ji dostalo do operativní správy muzeum jakou součást kulturních zařízení města Dobrušky s tím, že její využívání bylo nabídnuto dobrušským spolkům pro jejich činnost, jako jsou schůze, přednášky. K dispozici je velká klubovna asi pro 20 lidí, malá klubovna pro 6 lidí a herna, dále také zařízená kuchyň a WC. Konají se zde schůze některých politických stran a zájmových spolků různého zaměření, prostory využívá Klub turistů, spolek zahrádkářů i včelařů, pronajímají si je i nekatolické církve, které nemají ve městě vlastní zázemí. V sobotu pak vilu využívá církev adventistů sedmého dne, v neděli se zde konají bohoslužby českobratrské církve evangelické.“ Zároveň se sem přesunula aktivita Klubu seniorů, jehož program organizuje právě muzeum a ve spolupráci s církví bratrskou jsou od listopadu do dubna pořádány každé pondělí přednášky a besedy edukativního charakteru.<br />
Dnes je tedy objekt využit šest dní v týdnu. Je v něm vybírán symbolický nájem, osvobozeni jsou zdravotně postižení, svaz nevidomých a slabozrakých a snahou města je vyjít spolkům vstříc v rámci podpory občanského života.</p>

<p>LIBERECKÝ KRAJ: Zájem o vzájemné poznávání života studentů z Německa, Polska a Saska v rámci Euroregoionu Nisa má již víc jak dvacetiletou tradici. Čilý ruch zejména mezi studenty českých a německých škol; kontakty jsou navazovány počínaje mateřskými školami a konče universitami. Na začátku letošního roku projevili zájem o spolupráci studenti cestovního ruchu střední školy z Hoyerswerdy a vysokoškoláci z Görlitz.</p> <p>Studenti z Hoyerswerdy i z Görlitzké university se obrátili o pomoc na Turistické informační centrum v libereckém Horním Hanychově. V prvém případě byl uskutečněn marketingový výzkum, zpracovávaný k bakalářskému studiu. Studentka Stefanie Sydow navštívila jednak libereckou universitu a jednak Střední školu služeb, kde sama provedla část průzkumu. Druhou část zpracovávala liberecká studentka Lucie Košnarová. Německá studentka zpracovávala dotazníkovou akci na objednávku společnosti turistického spolku v Hoyerswerdě. Jejím cílem bylo získat poznatky o tom, jaké znalosti mají mladí lidé na Liberecku o lužických jezerech a krajině, která je utvářena jako turistický region s padesáti jezery, stezkami pro cyklisty, atraktivními objekty a sportovními soutěžemi. Lužice má zájem nejen lákat turisty do jezerní krajiny, ale nabídnout i práci.<br />
S cílem poznat českou část Euroregionu Nisa přijela do Liberce skupina studentů z Görlitz. V třídenním programu universitních studentů byla o posledním víkendu před Velikonočními svátky návštěva města a, Ještědu. Skupinka dvaceti mladých s profesorkou Ute Pflickeovou zavítala nejdříve do vědecké knihovny, kde je přivítala ředitelka Blanka Konvalinková a seznámila je s provozem knihovny. Po přednášce o Libereckém kraji pro ně připravily knihovnice krátkou exkurzi a předaly jim prospekty s texty o knihovně. Odtud se vydala skupina na orientační prohlídku centra města. Druhým zastavením skupiny studujících cestovní ruch bylo Turistické informační centrum pod Ještědem v Horním Hanychově. Zájem skupiny byl především soustředěn na provoz infocentra, kde jim byly nabídnuty možnosti praxe, konzultací bakalářských a diplomových prací nebo pomoc při marketingových šetřeních či při vytváření prezentací a itinerářů k zájezdům k poznávání České republiky. Původně plánovaná návštěva Ještědu se neuskutečnila pro velmi špatné počasí a studenti odjeli do dalšího města Libereckého kraje – do Harrachova. Tam je očekávala návštěva sklárny, turistického informačního centra a infocentra Krnapu.<br />
Cesta studentů byla podpořena jednak vědeckou knihovnou v Liberci, informačním centrem, a na jejím programu se podíleli také profesor Holm Grosse z Bautzenu a podnikatel Wolfgang Michel z Görlitz.</p>

<p>ŽITAVA: Znaky českého království nese v poslední době objevená, nově restaurovaná a veřejnosti zpřístupněná památka světového významu – velké žitavské postní plátno z roku 1472. Byla instalována v nádherném prostředí barokního hřbitova a gotického kostela sv. Kříže v centru Žitavy.</p> <p>Obchodník s obilím Jacob Gürtler objednal plátno u mnichů snad z osobních pohnutek nebo hluboké víry. Postní plátna jsou kapitolou zapomenuté lidové zbožnosti, zachovaná jen v některých částech Evropy. Sloužila od popeleční středy až do velikonočního vzkříšení k zahalování oltářů, vytváření asketické nálady a prohlubování zbožnosti. V době gotiky získala zvláštní přitažlivost a liturgickou funkci zdokonalovala znalostí věřících o bibli.<br />
Žitava má šest kostelů, pět z nich je dosud funkčních. Jeden – kostel sv. Kříže, který byl dříve útočištěm bezdomovců, skupin mladých skinů a kriminálních živlů – je dnes muzeem. Po sjednocení neměla církev dostatek prostředků na jeho obnovu, proto přenechala pozdně gotický objekt s neobyčejným půdorysem státu. Umístění postního plátna v kostele pro muzeální účely se jevilo včetně bezprostředního hřbitova jako nejvhodnější.<br />
Pravděpodobně to byl kostel sv. Jana, kde bylo plátno nejdříve používáno. Kostel sv. Kříže byl budován v roce 1310 podle vzoru kostela Na Slupi v Praze. V roce 1643 vyhořel a zůstaly jen zdi. I tak zde zůstaly známky české inspirace, stejně jako na jeho pozdější barokní výzdobě. Volba umístění plátna v tomto kostele má i své internacionální historické důvody, po staletí společného státního uspořádání s českým národem.<br />
Osudy plátna jsou neuvěřitelně pestré, plátno bylo nějaký čas instalováno v Drážďanech, kde uniklo před požárem, jako zázrakem se uchovalo a opět použilo v žitavském kostele. Poté bylo uloženo do depozit na Oybíně, kde je na konci druhé světové války objevili ruští vojáci. Ti z cenné historické památky vyrobili saunu. Kvalitní plátno přežilo jen řízením Božím i tuto pohromu; a bylo nalezeno občanem z Oybína pohozené v lese. Po převratu bylo restaurováno ve Švýcarsku a umístěno na místo oltáře.<br />
Již svým vzhledem prozrazuje svoji osudovou cestu, odložené v depozitech, ztracené, roztrhané koncem druhé světové války, znovu nalezené a opět vyzvednuté veřejnosti. Není to pouze jeho ohromující velikost 6,8×8,2 metru jednoho kusu plátna, ale je to především oněch 90 obrazů, které návštěvníka udivují. Velum quadragesimale nebo velum templi zachycuje výjevy ze Starého a Nového zákona, texty k nim tvoří dohromady výpravnou báseň. Znaky na okrajích plátna symbolizují evangelisty, Žitavu a příslušnost k českému království. Na samotných obrazech pak od stvoření světa lze najít pětačtyřicet obrazů biblických postav a čtyřicet pět obrazů ze života Ježíše Krista.<br />
Pro umístění místo oltáře byla zhotovena skleněná vitrína s jedním tisícem čtyřmi sty žárovek umístěných v trubkovitých tělesech po stranách plátna. Výstavou plátna Žitava získala pověst jednoho z nejoblíbenějších turistických míst. Vedle barokního kláštera St. Marienthal, svatého hrobu v Görlitz a dalších památek Lužice, je město dnes poutním místem, významným nejen pro Německo, ale i pro obě sousední země. Má svůj ekonomický vliv na celou oblast, ale především přináší rozšíření duchovního obzoru pro etiku současného života.</p>

<p>PŘÍBRAM: V sobotu 6. dubna vystoupí Václav Hudeček v Příbrami. Koncert zahájí v 18 hodin v aule ZŠ Jiráskovy sady. Je zařazen do cyklu koncertů klasické hudby Příbramské hudební večery Ivy Klusalové.</p> <p>Na příbramském koncertě Vás doprovodí mladý klavírista Lukáš Klánský, který je na začátku své kariéry.<br /> Opět jako před téměř třemi lety jste pro Příbram tehdy zvolil k doprovodu nadějnou klavíristku Jaroslavu Pěchočovou a byla to krása. Co Vás k tomu vede? Věříte  mladé generaci, soudím…</p> <p>V dnešní době nemá takzvaná vážná hudba a hlavně její interpreti, a to zejména mladí, „na růžích ustláno“. Slávka i Lukáš patří ke špičce ve svém oboru a přes významné úspěchy na koncertních pódiích a mezinárodních soutěžích nejsou v široké veřejnosti jejich jména dostatečně známá. Angažoval jsem je před čtyřmi lety na své Akademii v Luhačovicích jako korepetitory a zároveň jejich schopnosti využíváme i na koncertech. Je radost s nimi vystupovat.</p> <p>O nastupující generaci umělců se staráte cílevědomě, systematicky. Představíte nám svoji Akademii Václava Hudečka?</p> <p>Letos se koná už po sedmnácté. Z toho v Luhačovicích po patnácté. (Začínali jsme v Kroměříži.) Za tu dlouhou dobu jsme „rozdali“ těm nejlepším patnáct mistrovských nástrojů a zorganizovali stovky koncertů, kde se mohli tito vynikající mladí houslisté představit. Však také Luhačovicemi prošly tak obrovské talenty, jakými jsou Josef Špaček, Jan Mráček, Petr Matěják a řada dalších. Tři jmenovaní už své kvality potvrdili i ve velkých mezinárodních soutěžích a na významných koncertních pódiích.</p> <p>Kolik mladých houslových nadějí prošlo Vaší akademií?</p> <p>Každý rok mohu přijmout maximálně osmnáct studentů. Někteří přijedou jednou, jiní dvakrát a někteří, jako Jan Mráček, i desetkrát. Takže jsem z něj loni udělal svého asistenta a vedl si opravdu skvěle.</p> <p>Učit se hrát u Hudečka – to je pro všechny houslisty pocta. Máte jistě přísný výběr uchazečů o Vaše mistrovské kurzy. Hodně Vám nejspíš napovídá intuice. Poznáte – že právě TENTO nebo TATO má v sobě něco navíc, právě TO, co odlišuje řadové hudebníky od Mistrů? Nazvěme to třeba fluidum umělce…</p> <p>Především musím zdůraznit, že všichni naši účastníci mají své pedagogy, kteří s nimi pracují po celá léta jejich studia ať je to konzervatoř, AMU a nebo u mladších na Základní umělecké škole. Za všechny bych jmenoval profesory Fišera a Kudeláska, jejichž žáci jsou nejvíce oceňováni, a to nejen u nás v Luhačovicích. Takže jméno pedagoga při výběru účastníků hodně napovídá. Většinou ale studenty znám podle jejich účastí v soutěžích. V případě, že nejsou žádné dostupné informace, musí dítko poslat nahrávku. Zájem je velký, a jak jsem již výše uvedl, přijmout jich mohu maximálně osmnáct.</p> <p>Vaše manželka Eva Hudečková je Váš věrný souputník. Není tajemstvím, že řada projektů je společnou prací vaší dvojice. Co připravujete aktuálně? </p> <p>Kromě Luhačovic již máme několik festivalů s názvem „Svátky hudby“. Vždy z dodatkem, kde se konají. Nejstarší jsou v Praze a představujeme na nich začínající umělce ve společnosti těch renomovaných. V Praze už 21. rokem. Prošla jimi ve svých začátcích taková jména, jako Eva Urbanová, Dáša Pecková, Radek Baborák, Pavel Šporcl, Jiří Bárta, Petr Nouzovský, Kateřina Englichová a desítky dalších, dnes již mezinárodně úspěšných virtuózů.</p> <p>Nezbývá, než se těšit na první dubnovou sobotu, kdy Václava Hudečka uslyšíme.<br />
Informace o prodejních místech vstupenek: www.hudbapribram.cz, http://www.facebook.com/…tura.andante</p>

<p>DOBRUŠKA: „Nový multikulturní nekuřácký klub nemá žánrové ani generační mantinely, ale má nápad. Jsme různě mladí lidé s různými zájmy. Chtěli jsme někam zajít, ale neměli jsme kam! Nenašli jsme společný prostor, a proto jsme si ho vytvořili. Ale nechceme v něm zůstat sami. Přijďte za námi, jsme tu pro Vás.“ – právě tak charakterizují sami majitelé v pátek 8. března otevřený CHILLOUT CLUB nad restaurací U jelena v centru Dobrušky.</p> <p>Krátce po přestřižení pásky odpověděla „šéfová“ tříčlenného realizačního týmu Eva Bartošová na otázky, proč a za jakým účelem Chillout club vznikl. </p> <p>„Všichni jsme toužili někam zajít. Jsme různě staří či mladí a neustále jsme řešili, kam zajít na kávičku, aby nás to bavilo. Hodně se všichni angažujeme v kulturních záležitostech a nemohli jsme se často shodnout, kam půjdeme. Až jsme si jednou řekli, proč to nezkusit sami, aby se nám to líbilo všem třem, aby to bylo generačně neomezené. Tady jsou kluby buď jen pro mladé, nebo to jsou kavárny pro starší generaci. Takže jsme si řekli, pojďme udělat něco, co nemá hranici, pojďme zkusit pobavit lidi od 18 let výš.<br /> Takže to byl nápad, pak se nám naskytly tyto prostory, které se nám zdály být ideální, protože je tady i oddělená místnost pro ty, kteří si budou chtít užít klidu, pro lidi, kteří budou chtít třeba poslouchat muziku. Pustili jsme se tedy do zvelebování, a tak to celé vzniklo.“</p> <p>Řekněte něco k neobvyklému názvu klubu. Chillout taky znamená dát se do klidu.</p> <p>Chillout je slangově pohoda, což souvisí s tím, na co se chceme zaměřit. Březnový program je trochu víc pro mladé, na další program jako budou divadla, si nejdřív musíme vydělat. Koncept je takový, že v první fázi, než vyřešíme naše závazky jinde, bude otevřeno pouze v pátek a v sobotu. Od léta chceme zavést denní provoz, hlavně večer – počítáme s dobrým vínem, včetně ochutnávek, měly by se tady konat jazzové večery během týdne. Proto ten klídek, proto chillout.<br />
Chceme, aby to bylo o příjemném posezení, dobré kávě, dobrém víně. Můj sen je mít zde od září denní provoz. Chceme využít další dvě místnosti, kde by mohly být poskytovány masáže, kosmetika. V oddělené místnosti chceme vybudovat dětský koutek, aby zde i maminky našly klid a relax. Nabídneme jim možnost masáže, kosmetiky a přitom jim pohlídáme dítě. Počítáme i s programem pro děti. </p> <p>V Dobrušce je kulturní nabídka poměrně široká. Jakou alternativu nabídnete?</p> <p>Snažím se s pořadateli akcí spolupracovat. Než jsme otevřeli, sondovali jsme situaci a zjistili, že většina organizací má problém s prostory. Nechceme konkurovat, chceme spolupracovat. Nápadů je spousta, nebráníme se nabídnout prostory dobrým nápadům. Dobrušku jsem si vybrala i proto, že je kulturně činná. Lidé zde jsou naučeni kulturu přijímat, což je velký rozdíl oproti okolním městům.</p> <p>Váš tým tvoří tři lidé. Budete mít rozdělené role?</p> <p>Určitě. Já se budu hodně věnovat provozu, zacílení na maminky s dětmi, na to, aby to byl chillout také pro nás, od třiceti výš. Moji kolegové jsou mladší, takže se také budou věnovat akcím pro mladé.<br /> Hodně mladých dnes už hledá kvalitu. Nechtějí zakouřené prostory, přiklánějí se ke zdravému životnímu stylu a k němu jsou pak zaměřeny i večírky. Děvčata chtějí témata, chtějí se hezky strojit. Na zdravý životní styl budou zaměřeny i naše večery pro mladé, a proto také je náš klub nekuřácký.<br /> Martin Poláček má vzdělání v oblasti produkce, často se podílí na velikých festivalech, jako je Rock for people, produkoval Michala Davida, je velmi šikovný. Jakub Zahradník velmi dobře komunikuje s lidmi, takže očekávám kvalitu v oblasti PR.</p> <p>Dobře se doplňujícímu týmu nechybí invence ani nadšení, velkou devízou je také zajímavý interiér a strategická poloha klubu v centru města. Zdá se tedy, že nic nebrání tomu, aby se plány staly skutečností a CHILLOUT Club neměl o návštěvníky a příznivce nouzi.</p> <p> Info: http://www.chilloutclub.cz/</p>

<p>KRÁLOVÉHRADECKÝ KRAJ: V Rychnově nad Kněžnou a jeho okolí se udržuje tradice a sice, že tu 14 dní před Nedělí velikonoční chodí holčičky, děvčata i ženy na dívčí koledu. Tento folklorní fenomén nezanikl ani za komunistického režimu. Pro náhodné návštěvníky této oblasti pod Orlickými horami je to překvapení, když je vidí koledovat s pomlázkami, ženy pak s vařečkami, samozřejmě ozdobenými pentlemi.</p> <p>To aby vyšlohaly mužské nebo kluky. Za koledování dostávají děvčata a ženy při holčenčí koledě, jak se tu taky dívčí koledě říká, vajíčka či nějakou sladkost stejně tak jako chlapci o Pondělí velikonočním při té klučenčí. Ostatně na koledu se dřív chodívalo v Podorlicku i o Zeleném čtvrtku nebo děvčata v úterý po Velikonocích. Např. v Ohnišově na Dobrušsku přicházely děti do síně, zpívaly Pochválen Pán Ježíš Kristus/my jsme k Vám přišly na Zelenej čtvrtek“ a hospodyně obdarovala koledníky sušeným ovocem, jablkem či chlebem.<br />
V německy mluvících vesnicích Orlických hor, které lemují horizont této oblasti, se této koledě říkalo v horském nářečí šmerkustn a kloppagiín z německých slov klappen a gehen = klapat a chodit. Němečtí hoši totiž chodili s řehtačkami a klapačkami. Koledníci při ní museli ochutnat svěcený mazanec, to aby se hospodyně nehněvala, a odříkávali Ene bene ustn, ich bin zu dir šmerkustn.<br />
Pro vědecké doplnění nahlédněme do etnografické antologie či spíše encyklopedické publikace nedávno zemřelého etnografa, folkloristy a znalce duchovních i uměleckých památek východočeského regionu Rudolfa Zrůbka Jaro, léto, podzim, zima s podtitulem Duchovní dědictví Orlických hor. V roce 2005 ji vydala Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky s půvabnými ilustracemi Lidmily Lojdové, také Rychnovačky. (Jejím dědečkem byl propagátor turistiky v Orlických horách Jindřich Štemberka, který se zasloužil o zřízení a vytyčení hřebenové Jiráskovy horské cesty a z jehož popudu byla vystavěna Masarykova chata na Šerlichu.) Budiž podtržen i fakt, že tato čtyřdílná kniha s německým résumé, mající obdobnou hodnotu jako Plickův Český rok, zachycuje vědecky důkladně v ročních obdobích lidovou duchovní kulturu Rychnovska, Dobrušska, Novoměstska, Králicka, oblasti Orlických hor i nyní polského Kladska. Příklady autor cituje v češtině i v orlickohorském německém dialektu – v tom je bezesporu tato práce ojedinělá pro německý národopis v širokém slova smyslu. Řečeno jinými slovy, celoživotní autorova snaha zafixovat slovesné dědictví tohoto kraje spočívala v trpělivém sběru svědectví českých i německých pamětníků, přepisech rychle zapomínaného místního německého dialektu a studiu archivních materiálů.<br />
Ještě jinou velikonoční specialitu mívalo centrum této oblasti Rychnov nad Kněžnou, pro Němce tehdy Reichenau an der Knieschna. Do konce první republiky jí byla valbiska nebo taky balviska, zábava soukenické mládeže o Hodu božím velikonočním a Pondělí velikonočním. Takových valbisek bývalo ve městě až pět. Majitel balviska je nechal zhotovit ze dvou 10 až 14 metrových hrází, tedy klád, podbil je prkénky a vnitřek vyplnil cihlářskou hlínou. Ty se pak uhladily a vysypaly popelem ze dřeva a vznikl tak jakýsi žlab, na jedné straně o výšce 1,3 metru, dole zakončený jílovištěm, a nahoře můstkem neboli štábcem. Vajíčka se koulela, a komu dál, ten vyhrával a hrávalo se do noci.</p> <p>PhDr. Rudolf Zrůbek, etnograf, folklorista, regionalista, hudební skladatel, uměnovědec, okresní konzervátor památek, organizátor spolkového života (mj. Sdružení přátel přírodních a historických památek Podorlicka), byl autorem tří divadelních her a víc než 300 odborných článků a studií z etnografie, folkloristiky a regionálních dějin Rychnova nad Kněžnou i nejbližšího okolí. Osobnost, navazující na ty, kteří byli spojeni s jeho rodným Rychnovem nad Kněžnou – jmenujme namátkou – Hynek Vysoký, znalec antické literatury a zakladatel Archeologického ústavu Karlovy univerzity, August Sedláček, profesor rychnovského gymnázia, autor Hradů, zámků a tvrzí království českého, Otmar Vaňorný, překladatel antické literatury, či Hugo Toman, zachránce Anežského kláštera v Praze před jeho zničením.<br />
Život Rudolfa Zrůbka, tohoto vědce par excellence, byl předznamenán absolutoriem místního reálného gymnázia (o rok později tu maturoval jeho přítel Jiří Šlitr), ale neminulo ho ani totální nasazení v továrně, kde se opravovaly nádrže pro letecké motory. Po válce se mj. krátce vrátil do otcovy firmy. Únor 1948 přinesl její znárodnění a začátek prvních poválečných peripetií – zaměstnání ve Stuze Dobruška, Krajském výrobním družstvu Hradec Králové a Konstruktivě. V letech 1963 – 1974 pracoval v Okresním muzeu v Rychnově nad Kněžnou, 1968 uzavřel promocí dálkové studium etnografie s folkloristikou a dějin umění a poté dokončil i dvousemestrové studium muzeologie. Další peripetie začaly v roce 1972, kdy se souhlasem nadřízeného odboru kultury ONV otiskl ve dvou číslech národopisného západoněmeckého časopisu Jahrbuch für ostdeutsche Volkskunde rukopis o vánočních obřadních zvycích a hrách z Orlických hor. Za to byl později nazván revanšistou, protože údajně spolupracoval se sudeťáky. V té době byl už na základě konkurzu jmenován zastupujícím ředitelem okresního muzea, ale ne ředitelem definitivním, to z důvodů politických. Z rozhodnutí sekretariátu OV KSČ dostal výpověď se zákazem práce v kultuře a následovalo víceleté zaměstnání pomocného skladníka u podniku Elektrizace železnic Praha. Z Československých hudebních nástrojů Hradec Králové pak odešel v roce 1983 do důchodu a teprve poté mu byl – důchodci – přiznán doktorát filozofie, který už roku 1968 vystudoval na etnografii a dějinách umění na Karlově univerzitě v Praze.</p>

<p>OSTRAVA: Bude to 16. srpna, co v Ostravě vystoupí v rámci Ostravských dnů 2013 věhlasný skladatel soudobé vážné hudby Philip Glass. O loňském setkání s ním poskytla Místní kultuře rozhovor hudební redaktorka Českého rozhlasu Ostrava Renata Spisarová, která působí současně jako výkonná ředitelka Ostravského centra nové hudby.</p> <p>V Ostravě vystoupí v létě věhlasný Philip Glass. Bylo těžké či složité s ním jeho vystoupení domluvit?</p> <p>Bylo to velmi jednoduché, a to z jednoho prostého důvodu. Philip Glass a Petr Kotík, umělecký ředitel Ostravských dnů, se velmi dobře znají, a to již od roku 1970, kdy se vytvářela hudební scéna, které se později začalo říkat newyorský „Downtown“. Nejenže si jsou dost blízcí osobně (oba, Philip a Petr jsou velmi neformální lidé), ale profesionálně se navzájem sledovali celá léta, jeden o druhém věděli, co kdo v New Yorku dělá, jeden druhého zažil ve stěžejních uměleckých situacích, atd. A tak když jsem s Petrem Kotíkem navštívila vloni v lednu festival, který se konal k poctě Glassových 75. narozenin v impozantní zbrojírně Park Avenue Armory na východní straně Manhattanu, a bylo to právě den po provedení „Music in Twelve Parts“, padli si ti dva kolem krku.<br />
Ještě ten týden následovala návštěva u Philipa doma. V kuchyni jeho domu v East Village v dolní části Manhattanu jsme po rozhovoru a diskusi, také o živé scéně soudobé hudby v Ostravě, doslova upekli návštěvu Glassova ansámblu The Philip Glass Ensemble na Ostravských dnech. Philip byl velmi potěšen, že se zajímáme právě o „Music in Twelve Parts“, byl doslova nadšen možností, zapojit se do projektu, který zahrnoval staré přátele, nejen Petra Kotíka, ale třeba Christiana Wolffa.<br />
Tu kuchyni a Philipův dům jsme pak s Petrem Kotíkem navštívili ještě dvakrát: v červenci s novou zkušeností z organizace operního festivalu NODO v Ostravě, o který se Philip Glass živě zajímal, v září pak během produkcí jeho opery „Einstein on the Beach“ (Einstein na pláži) v BAM (Brooklyn Academy of Music) za účelem rozhovoru pro Český rozhlas Vltava. Natáčeli jsme venku za jeho domem, v blízkém sousedství klubu Hells Angels. Do všudepřítomného hluku na Manhattanu dělali další strašný rachot. Philipa to vůbec nevyvedlo z míry, jen poznamenal, že holt motorkáři o sobě dají občas vědět. Ten den už jsme po dohodě s jeho skvělou manažerkou Lindou Brumbach znali i termín ostravského koncertu The Philip Glass Ensemble: 16. srpen 2013.</p> <p>Měla jste možnost ho poznat blíže, jak na vás zapůsobil jako člověk?</p> <p>Bylo to během druhé návštěvy Philipa Glasse: Philip nás šel vyprovodit k autu, které bylo zaparkované několik ulic dále na východ. Vyšel z domu téměř v papučích a domácím oblečení. Byla typická newyorská letní noc. Šli jsme zvolna ulicemi a povídali si o dětech (Philip má čtyři děti, dvě dospělé (syna a dceru) a dva chlapce ve věku 8 a 10 let), o New Yorku, o lidech, které společně známe. Šel s námi dlouho. Najednou jsem prožívala pocit silné pospolitosti a velkou radost z toho, jak někdo, kdo je Alexem Rossem v jeho ztěžejní knize o soudobé hudbě označován za nejslavnějšího skladatele po Stravinském, dovede být zcela neformálním člověkem. Pocit, jako když se po dlouhé době potkáte s milým společníkem a blízkým přítelem, se kterým jste pořád ta stejná krevní skupina. Philip Glass je zcela normální, inteligentní a skromný člověk. </p> <p>Co bude na programu a proč se koncert koná v Multifunkční aule GONG?</p> <p>Na programu bude průkopnické dílo Music in Twelve Parts (1971 – 1974) Philipa Glasse. To patří mezi stěžejní díla 70. let a sám Philip Glass ji považuje za vyvrcholení svého minimalistického období. Dráhu k širokému ocenění odstartovala právě tato pulzující pionýrská skladba, která předchází spolupráci s Robertem Wilsonem na opeře Einstein on the Beach. Mezi účinkujícími Glassova sedmičlenného souboru je také zakládající člen, skladatel, saxofonista a flétnista Jon Gibson i fascinující sopranistka Lisa Bielawa. Ansámbl vede všestranný hudebník a producent Michael Riesman. Koncert je rozdělen do 4 bloků, každý po 3 částech a jsme na čísle 12, tedy Hudba ve 12 částech. Posluchači mohou vydechnout ve třech přestávkách. Celá akce potrvá asi pět hodin!<br />
Multifunkční aula Gong je jediná svého druhu v Ostravě, která má potřebný prostor (ne zrovna stadiónový, ale také nijak komorní), po stránce technické je slušně vybavena. I zázemí pro účinkující odpovídá požadavkům „Glassovců“. Je to nově rekonstruovaná multifunkční aula v areálu Dolní oblasti Vítkovic, bývalý plynojem, který si pamatuji ještě těsně před rekonstrukcí jako obrovskou černou díru plnou špíny a prachu. Prostor bude novum i pro návštěvníky mimoostravské. Je skutečně obdivuhodné, co architekt Josef Pleskot společně s Janem Světlíkem za tak krátký čas z plynojemu dokázali udělat. Tato stavba má jedinečnou architektonickou atmosférou, a určitě se Philipovi Glassovi a jeho skupině bude v GONGU dobře hrát. Upozorňuji, že Music in Twelve Parts vyžaduje ozvučení, není to klasická hudba v pravém slova smyslu. </p> <p>Jeho koncert s The Philip Glass Ensemble bude součástí Ostravských dnů 2013, čeho všeho se však pan Glass v Ostravě ještě zúčastní?</p> <p>Philip Glass přijede z Edinburghu, kde bude koncertovat s Patti Smith k poctě Allena Ginsberga. Do Ostravy o něco dříve dorazí celá jeho skupina The Philip Glass Ensemble, včetně technické osádky a mistrů zvuku. Bude to asi cirkus. Nicméně Philip by se v Ostravě zdrží asi 5 dnů – měl by totiž pracovat s mladými skladateli – rezidenty Ostravských dnů, s největší pravděpodobností navštíví další z koncertů Ostravských dnů (Důl Michal, 17. srpna), kde vystoupí například jeho kolega Jon Gibson nebo skvělý „cageovský“ klavírista Joseph Kubera. Dále povede jistě bouřlivou debatu s Petrem Kotíkem, kterou si slíbili už v New Yorku, a hlavně se snažíme, aby jeho ostravskému pobytu byl přítomen také legendární skladatel Christian Wolff, který na Ostravské dny jezdí mnoho let a kterého si Philip Glass nesmírně váží. Vždyť je to poslední žijící skladatel legendární „Newyorské školy“! No, rozhodně nedopustíme, aby se Philip Glass v Ostravě nudil. Já osobně se ho pokusím dostat na Hukvaldy, protože je velkým obdivovatelem oper Leoše Janáčka.</p>