Články a komentáře

<p>OSTRAVA: Parafrází šrámkovského povzdechu na „Těším se, těším, myslím si, kde bych tě nejraději potkal. Ulice střídám, parky a nábřeží…“ bychom mohli označit radosti setkávání čtenářů a uživatelů Knihovny města Ostravy v uplynulém týdnu.</p> <p>Od 16. do 21. září byly dni nabité událostmi, které se z velké části odehrávaly ve veřejném prostoru pod širým nebem, takže si milovníci kultury, společenského života či sportu přišli na své. Nabídka byla rozmanitá – od vzpomínkové Čítárny v parku přes již tradiční knihovnický Bibliotour k pořadatelské spoluúčasti na prvním ročníku sousedských slavností Zažít Ostravu jinak. </p> <p>ČÍTÁRNA V PARKU – v tomto případě v Komenského sadech v Ostravě – byla připomínkou historie jednašedesát let staré. V létě 1952 zde byl umístěn stánek s knihami a denně se scházeli děti a dospělí, aby četli. Podařilo se najít pamětnice čtení, přihlásila se tehdejší knihovnice a tak nebránilo nic uspořádání výjimečné vzpomínkové Čítárny v parku.<br />
Ve středu 18. září předčítaly děti ze ZŠ Matiční, přidali se dospělí hosté. Jejich rukama kolovala tehdy oblíbená knihy Jana Malíka Míček Flíček a také současný příběh Ester Staré Chrochtík a Kvikalka. Připomenuta byla organizátorka první čítárny PhDr. Naděžda Ježková, výrazná osobnost severomoravského knihovnictví. Pamětnice společně vzpomínaly nejen na rok 1952, ale také na vliv čítárny na jejich další čtenářské aktivity. Komorní akce v prosluněném parku přinesla radost všem a inspiraci knihovně…</p> <p>EVROPSKÝ TÝDEN MOBILITY byl organizován již po dvanácté, Ostrava se připojila v roce 2004, Knihovna města Ostravy v roce 2007. Od té doby jsou akce se záměrem upozornit na alternativní způsoby dopravy pravidelnou součástí zářijového programu nejen ústřední knihovny, ale i všech 26 poboček. Soutěže, testy, výtvarné a tvořivé dílny, veřejná čtení či zavedená Kolečkiáda podporují změnu pohledu na mobilitu.<br />
Od roku 2010 se koná sobotní BIBLIOTOUR jako připomínka Dne bez aut, v letošním roce poprvé ve spojení s o.s. Ostravou na kole. Veřejná čtení herců divadla Aréna na zastávkách i v cíli cyklojízdy jsou připomenutím, že akce knihovny jsou vždy spojeny se čtením a propagací čtenářství. Ukončením letošního Bibliotouru byl slavnostní dojezd na otevřenou veřejnou akci – pořádajícími i zúčastněnými označenou jako sousedskou – Zažít Ostravu jinak. </p> <p>ZAŽÍT OSTRAVU JINAK mohli Ostravané na ulici 30. dubna před Novou radnicí, kde v sobotu 21. září utichl automobilový ruch a třída ožila sousedskou slavností. Na ulici se četlo, tančilo, sportovalo, hrálo divadlo, konaly se koncerty a mnoho dalšího. Zapojit se mohl každý. Například přinést věci na výměnu či prodej na sousedský bleší trh. Do programu se zapojila i naše knihovna a přímo na ulici 30. dubna vytvořila ZÓNU ČTENÍ, plnou knih, časopisů a novin. Sousedé a návštěvníci se mohli zapojit například do KNIŽNÍHO KOLOTOČE a roztočit to s námi – přinést knihu a odnést si na oplátku jinou a ještě k tomu dostat drobný dárek v podobě naší placky „JEDINĚ S KNIHOU“. Dále si mohli také vyrobit jednoduchou, ale originální záložku do knihy, či s námi podebatovat o literatuře a čtenářství.</p> <p>Ano, Knihovnu města Ostravy s jejími aktivitami jste mohli potkat v ulicích, parcích i nábřežích. Aktivní, přátelskou, vstřícnou.<br /> Těšíme se na další setkání. Vaše Knihovna města Ostravy.</p>

<p>SLAVKOV U BRNA, německy Austerlitz, je navždy spojen se jménem císaře Napoleona a bitvou tří císařů, která se odehrála nedaleko města. Pro téměř 6 tisíc obyvatel je připravována řada kulturních aktivit, realizovaných zejména v prostorách slavkovského zámku.</p> <p>Střípky historie</p> <p>Pravěké osídlení Slavkovska připomíná řada archeologických nálezů. Jde např. o pozůstatky paleolitických lovců mamutů, malovanou keramiku nebo materiály připomínající lid zvoncových pohárů. Koncem 90. let 12. století svěřil zdejší území markrabí Vladislav I. Jindřich řádu německých rytířů. Poddanská osada se začala rozvíjet v podhradí na křižovatce kupeckých cest. V roce 1416 povýšil král Václav IV. Slavkov na město, a ten se stal před rokem 1509 majetkem pánů z Kounic. Dne 2. prosince 1805 byla v blízkosti města svedena bitva rakouské, ruské a francouzské armády. Jejím vítězem se stala francouzská – Napoleonova armáda.<br />
Druhá polovina 19. století přinesla rozvoj průmyslu – byl postaven cukrovar a velká cihelna. Rozvoji města přispěla i stavba železniční tratě z Brna do Kyjova.</p> <p>Památky</p> <p>Nejvýznamnější památkou ve městě je zámek. Komenda řádu německých rytířů byla v roce 1411 zrušena a na jejím místě vznikl po roce 1566 renesanční zámek, který prošel barokní přestavbou. Farní kostel Vzkříšení Páně z 80. let 18. století je pozdně barokní a klasicistní fasádou. Radnice a měšťanské domy kolem hlavního náměstí se mohou pochlubit pozdně gotickými a renesančními jádry. Židovská komunita je ve městě zmiňována již na přelomu 13. a 14. století. Její existenci dokládá novorománská synagoga postavená v 50. letech 19. století – dnes sídlo Státního okresního archivu. Špitální kostel sv. Jana Křtitele má dnes barokní podobu. V roce 1990 byla ve Slavkově vyhlášena městská památková zóna.</p> <p>Zámek</p> <p>Zámek Slavkov – Austerlitz (ZS-A) je příspěvková organizace zřizovaná městem. Tvoří ji Zámek, Městská knihovna, Informační centrum a Městské kino. Na jejich provoz město vyčlenilo v letošním rozpočtu 8160 mil. Kč.<br />
Budova zámku, národní kulturní památka, je majetkem města. V loňském roce se návštěvnost přehoupla přes 93 tisíc osob (bez návštěvníků Napoleonských dnů a Vzpomínkových akcí), a to je nejvyšší počet od roku 1996. Slavkovský zámek se tak řadí mezi nejnavštěvovanější památkové objekty v Jihomoravském kraji. Tržby za vstupné dosáhly téměř 3,5 milionů Kč. V letošním roce byla realizována nová expozice „Napoleon – Austerlitz“, která přibližuje věhlasnou bitvu u Slavkova. Nachází se v prostorách bývalých koníren na nádvoří a v podzámčí slavkovského zámku. Expozice odpovídá moderním evropským trendům ve výstavnictví, návštěvníci mají k dispozici audioprůvodce s textem v pěti světových jazycích.<br /> „Financování projektu proběhlo na základě výzvy ROP Jihovýchod opatřením 2.1. Rozvoj infrastruktury pro cestovní ruch. Celkem šlo o částku 50 078 227 (bez DPH), z toho představovala stavební část 31 424 227 Kč (bez DPH), dodávka expozice 15 250 000 Kč (bez DPH) ostatní náklady 3 401 000 Kč (bez DPH)- Dotace z Evropské unie tak představovala 92,5% způsobilých výdajů, tady 48 859 423 Kč (bez DPH)“ říká ředitel ZS-A Aleš Šilhánek.<br />
V prostorách zámků se během roku koná i řada výstav a dalších akcí. Loni proběhlo 16 koncertů, 17 výstav, 40 dalších akcí, 3 přednášky atd. Koncerty probíhají v Historickém sále zámku, který má kapacitu 350 sedících diváků.<br />
Také v letošním roce již proběhlo několik výstav. Ve spolupráci se Slavkovským króžkem, o.s., to byla výstava krojů pod názvem „Zatoč se mně, má panenko“. Cukrovarnictví představila výstava „O historii kostky cukru a slavkovského cukrovaru“, své příznivce jistě našel i „Socialistický realismus v obrazech“, 100. výročí úmrtí Václava Kounice připomene výstava „Mecenáš, politik, šlechtic – Dr. Václav Kounic,“ výtvarné umění se představí výstavami slavkovského malíře Emila Kopřivy a současné mladé slavkovské malířky Darji Novotné. K cyrilometodějskému výročí je připravena výstava ikon. Také letos proběhne prodejní zahradnická výstava, své místo tu najdou i chovatelé psů nebo vinaři. Po loňské úspěšné premiéře se budou i letos konat Dny Slavkova a Svatourbanské hody, které doplní 6. Mezinárodní setkání Slavkovů. V letošním roce proběhla literární a výtvarná soutěž pro žáky 2. stupně základních škol a žáky středních škol Slavkovské memento, kterou pořádá ZS-A spolu s Klubem autorů literatury faktu a Čs. obcí legionářskou. Nebudou chybět ani Napoleonské dny, Vzpomínkové a pietní akce u příležitosti 208. výročí bitvy u Slavkova, v rámci XVIII. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae, jehož je Slavkov spoluzakladatelem, se uskuteční dva koncerty, a mnoho dalšího</p> <p>Městské kino Jas</p> <p>„Kino se nachází v samostatném objektu na náměstí a v provozu je nejméně od roku 1921. Kapacita sálu je 280 míst. Loni bylo realizováno pouze 104 představení s průměrnou návštěvností 42 diváků, což je nejvyšší návštěvnost od roku 2002. Pokles počtu představení byl způsoben digitalizací kina v minulém roce (před ní se počet odehraných představení pohyboval od 135 do 170), které je vybaveno jak na promítání klasických filmů na pásu, tak i digitálním promítacím zařízení dle kategorie E-cinema. Dají se promítat filmy na nosičích Blu-ray, kino je digitálně ozvučeno a má nové promítací plátno. Hrajme i představení určená pro děti nebo pro školy. Letní filmový festival v zámeckém parku jsme letos pořádali počtvrté.“ informuje ředitel ZS-A.</p> <p>Informační centrum (IC)</p> <p>IC je umístěno v prostorách zámku a po rekonstrukci se opět otevřelo v polovině letošního května. „Byla rozšířena provozní doba, zvětšila se plocha IC i nabídka poskytovaných služeb – jde např. o možnost využití aplikace mobilního průvodce našim městem, dotykovou aplikaci s informacemi o památkách Jihomoravského krajem předprodej vstupenek na zámek nebo do napoleonské expozice, ale také rozličné akce – např. předprodej na představení Národního divadla Brno,“ sděluje ředitel ZS-A. </p> <p>Městská knihovna</p> <p>„Vznik knihovny se datuje k roku 1862, kdy ve slavkovské škole (dnešní budova pošty) vzniklo tzv. kasino, do něhož chodili čeští a němečtí občané a využívali jej jako čítárnu časopisů. Později si němečtí občané založili své kasino, takže ve staré škole zůstala pouze společnost česká, v níž vznikla myšlenka na založení čtenářského spolku. Tuto myšlenku uskutečnil starosta města Jan Koláček a učitel Josef Mazánek. První schůze Českého čtenářského spolku se uskutečnila dne 3. dubna 1866. V roce 1873 měl spolek 90 členů, o šest let později byl ke čtenářskému spolku připojen hudební spolek Svatopluk a od roku 1919 bylo toto sdružení přeměněno na Občanskou besedu,“ vysvětluje ředitel ZS-A a dodává: //„Po ukončení 1. světové války převzalo město Slavkov spolkovou knihovnu Občanské besedy. Ta se stala základem pro Obecní knihovnu města Slavkova, která byla založena v roce 1920. Později se přestěhovala do dvou místností na radnici a v 30. letech 20. století měla kolem tří tisíc svazků. Po roce 1950 se knihovna stala součástí jednotné soustavy knihoven, do konce roku 1959 působila jako knihovna okresní, poté jako městská a středisková. V té době se přestěhovala na zámek, kde se nachází dodnes. V současné době je organizační složkou Zámku Slavkov – Austerlitz.“<br />
Dnes má knihovna kolem 14 tisíc svazků, odebírá 20 titulů časopisů, v loňském roce měla 419 registrovaných čtenářů, z toho 161 dětí. Počet výpůjček se loni vyšplhal na 17 174. V roce 2012 uspořádala knihovna 25 kulturních a vzdělávacích akcí pro veřejnost. Knihovna využívá v jisté míře každou z poskytovaných služeb Knihovny Karla Dvořáka ve Vyškově, zejména však zajištění nákupu, zpracování a distribuce knihovních fondů.</p> <p>Spolky oživují kulturní život města</p> <p>V lednu 2001 bylo založeno Farní divadlo, a na jeho první schůzce se sešlo 8 dětí ve věku 8 – 10 let. Nejprve se děti naučily správně mluvit a prošly dramatickým rychlokurzem. První dvě pohádky, které mladí herci připravili, byly loutkové. A jak šel čas, začala se formovat druhá skupina dětí. Soubor tak tvořili mladší a starší Simsalabimáci. Repertoár přináší pohádky pro děti a hry pro dospělé. Od roku 2009 se divadlo pravidelně účastní ochotnického festivalu v Bučovicích. V roce 2011 – u příležitosti 10. výročí vzniku – uspořádalo divadlo za podpory radnice Shakespearovské divadelní dny, a v březnu 2012 soubor s městem organizoval 1. ročník ochotnického festivalu Slavkovské divadelní dny. V roce 2011 a 2012 došlo ke změně věkového složení, v červnu 2012 přijalo divadlo status občanského sdružení, a k tomuto datu měl soubor 40 členů. </p> <p>Pěvecký sbor Gloria</p> <p>Vznikl jako klasický chrámový sbor počátkem roku 2004. Je občanským sdružením a soustřeďuje 25 – 30 zpěváků s věkovým průměrem kolem 30 let. Jeho repertoár vychází z pokrytí církevního roku, ale věnuje se i neliturgické tvorbě. Sbor vystupuje nejen ve Slavkově u Brna, vyjíždí také do zahraničí – do Rakouska, Polska, Francie. </p> <p>Slavkovské króžek </p> <p>Působí také jako občanské sdružení a jeho posláním je obnova slavkovského kroje. Má přes desítku členů, kteří se snaží založit taneční, pěveckou a hudební skupinu. Chtějí to stihnout do konce roku a vystupovat na folklorních akcích a reprezentovala město Slavkov u Brna.</p>

<p>NÁMĚŠŤ NAD OSLAVOU: Město s 5 tisíci obyvateli bylo v minulosti vnímáno především jako kulturní středisko jednoty bratrské, v současnosti zve také zájemce k prohlídce renesančního zámku a nabízí během roku celou řadu kulturních aktivit, které jsou převážně soustředěny kolem zdejšího Městského kulturního střediska.</p> <p>Historii dokládají památky</p> <p>Dějiny města jsou úzce svázány se zámkem, který je situován na místě hradu z 2. poloviny 13. století, z něhož se do dnešních dnů zachovala jedna válcová věž. Svoji renesanční podobu získal zámek za Žerotínů a to v letech 1565 – 1578. Celý zámecký komplex, který je jeden z největších na Moravě, tvoří také zámecká zahrada, bývalý hospic kapucínů, řada bývalých hospodářských, administrativních a obytných budov, dále dvůr, zahradnictví a tzv. Vlašský dvůr ze 70. let 16. století. Stará radnice č.p. 100 je také renesanční a původně to byl měšťanský dům ze 2. poloviny 16. století, který byl přestavěn na radnici asi v roce 1645.<br />
Barokní most přes řeku Oslavu z let 1737 – 1741 zdobí 20 barokních soch. Kostel sv. Jana Křtitele byl vybudován v roce 1639 a k němu příslušná fara vznikla na místě bývalého měšťanského domu zřejmě v roce 1745. Klášter kapucínů s kostelem založeným v roce 1759 byl v roce 1784 zrušen a přebudován na textilní manufakturu. Stavba špitálu s kaplí sv. Anny se datuje do 40. let 18. století. Hrobka Haugwitzů, kteří vlastnili náměšťské panství od roku 1752, je klasicistní stavba z let 1822 – 1825.<br />
Historické jádro Náměště nad Oslavou se v roce 1994 stalo městskou památkovou rezervací.</p> <p>Finance a kultura</p> <p>„V našem městečku je kulturních akcí opravdu hodně a většinu z nich organizuje, nebo se na nich aspoň podílí, Městské kulturní středisko (MěKS). Velmi aktivní je i zdejší Základní umělecká škola (ZUŠ) a lidé kolem fary. Dětské aktivity, včetně kulturních, také zajišťuje místní aktivní Dům dětí a mládeže. Nesmím zapomenout na Český svaz žen, který se mimo jiné stará také o kulturu v náměšťském Domě pro seniory. Nejvíce si osobně vážím lidí, kteří zde pracují jako dobrovolníci ve prospěch kulturních akcí, Jsou jich desítky, pracují zdarma a vymýšlejí opravdu hodně skvělých námětů. Naši dobrovolníci jsou prostě neuvěřitelní a fantastičtí,“ říká místostarosta Jan Kotačka a dodává: „Město je ke kultuře opravdu štědré a z letošního rozpočtu je pro kulturu určeno 6,3 % z jeho výdajů. Jde celkem o částku 5 milionů 383 tisíc Kč. V letošním roce činí příspěvek MěKS 2,667 mil. Kč, příspěvek na festival Concentus Moraviae je ve výši 37 tisíc Kč, příspěvek ZUŠ 190 tisíc Kč. Pro Městskou knihovnu je vyčleněno 1,216 mil. Kč, příspěvek na další kulturní akce k rozdělení radou města činí 18 tisíc Kč, soubor Cordial Musica obdrží 10 tisíc Kč, na běžné opravy památek jde 70 tisíc Kč, příspěvek zámku (ve vlastnictví NPÚ) je 20 tisíc Kč, rekonstrukce historické budovy fary je ve výši 310 tisíc Kč, další náklady jako spolupodíl k dotačním záležitostem (historický most, fasáda staré radnice, dveře do hrobky Haugwitzů atd.) představují 400 tisíc Kč, oprava historické budovy sokolovny získala příspěvek 150 tisíc Kč, Kulturní dům Zňátky (místní část) 120 tisíc Kč a Kulturní dům Jedov (místní část) 170 tisíc Kč atd.“<br />
Granty a dotace se městu daří získávat zejména na městskou památkovou zónu – od Ministerstva kultury to bylo 130 tisíc a od Kraje Vysočina 350 tisíc na opravu fary a na opravu dveří do Haugwitzovy hrobky cca 100 tisíc Kč. Finanční prostředky na živou kulturu získává zejména MěKS, a to na řadu akcí z Fondu Vysočiny a z Ministerstva kultury.</p> <p>Městské kulturní středisko</p> <p> V roce 1988 byl zrušen Kulturní klub (dříve Osvětová beseda) a o veškerý kulturní život ve městě se začala starat nově zřízená příspěvková organizace města nazvaná Městské kulturní středisko (MěKS), které má své sídlo v historické budově staré radnice. Pořádá koncerty, divadelní představení, přednášky, besedy, přehlídky, soutěže atd., a to včetně akcí nadregionálního významu. Pořádá výstavy a další umělecké akce, vydává a distribuuje městské periodikum Náměšťské listy, zajišťuje provoz kina a muzea, organizuje kurzy, věnuje se vydavatelské činnosti, podporuje místní kulturní aktivity občanů, soustřeďuje a archivuje dokumentační materiály, poskytuje kulturní služby (např. prodej vstupenek), plní funkci informačního a propagačního centra města, zajišťuje provádění po náměšťských památkách, provozuje půjčovnu lidových krojů a kostýmů, a do jeho činnosti spadá i městský rozhlas.<br /> Kulturní akce jsou pořádány na několika místech ve městě. Převážná část kulturních akcí se odehrává v sokolovně postavené v roce 1925, která má sál s kapacitou pro 300 osob, po úpravách je také využívána zámecká jízdárna (kapacita 500 míst), kaple sv. Anny a výstavy jsou hlavně konány ve výstavní síni na Staré radnici.</p> <p>Městské muzeum</p> <p>„Muzeum vzniklo v roce 1956, ale na pokyn vlády bylo v roce 1962 zrušeno. Jeho činnost obnovilo MěKS v listopadu 2004 v budově Staré radnice. Dnes mohou vidět návštěvníci dvě expozice. První je Síň náměšťského fotografa Ondřeje Knolla, která je koncipována jako fotografický ateliér a dokumentuje život a dílo našeho mezinárodně uznávaného fotografa. Druhá expozice představuje Papírníkovu tiskárnu (jde o rekonstrukci tiskařské dílny z počátku minulého století). V roce 2004 se nám podařilo získat darem cennou sbírku tiskařských strojů, pomůcek a tisků od náměšťského tiskaře a kronikáře Jiřího Papírníka. Při budování muzea pomohlo Muzeum Vysočiny v Třebíči. Expozice doplňují výstavy – v roce 2005 nám za výstavu Spolková činnost v Náměšti nad Oslavou od 19. století do současnosti udělil krajský odbor kultury a památkové péče ocenění za nejlépe realizované projekty z grantového programu Fondu Vysočiny nazvané Klenotnice Vysočiny 2004. Grantový program přispěl na tuto výstavu na zakoupení bezpečnostních vitrín. Úspěšný byl i grantový projekt, jehož výsledkem byla kniha Náměšť nad Oslavou – historie a současnost. Přihlásili jsme se do krajského projektu Muzea a galerie na Vysočině on-line, který proběhl v roce 2012 a skončil v létě 2013. Muzeum spolupracuje i s místními podnikateli – podařilo se nám získat do depozitáře šest kovových skříní se zásuvkami na rozměrné exponáty, do dvou restaurací jsme umístili historické fotografie a tak nenásilně pomáháme k probuzení zájmu našich občanů o historii města,“ sděluje pracovnice muzea Zuzana Valová.<br /> Náměšťské muzeum má v Celostátní evidenci sbírkových předmětů na Ministerstvu kultury zapsán fond 320 přírůstkových čísel, který tvoří 1331 předmětů. Jde o sbírky Papírníkova tiskárna, historická část, spolková a společenská činnost, fotografie a část mineralogická. V roce 2007 se konala výstava Ing. Miloslava Wernera Horniny a minerály náměšťského regionu, který část své sbírky týkající na Náměšťska muzeu daroval.<br />
V roce 2012 bylo uspořádáno 11 přednášek, které navštívilo 447 zájemců. Expozice a jedenáct výstav si v témže roce prohlédlo 934 platících návštěvníků. Zdarma navštěvují muzeum během roku děti, třídy základní školy a základní umělecké školy i mateřské školy. Muzeum také zajišťuje prohlídky památek města – minulém roce této možnosti využilo 720 dospělých, také děti a školní skupiny.<br />
Občanské sdružení Muzejní spolek se věnuje zejména pořádání besed a přednášek.</p> <p>Velké kulturní akce</p> <p>„Z kulturních aktivit, které mají ve městě dlouholetou tradici, je pravidelně pořádána Náměšťská placka – soutěžní přehlídka trampských amatérských skupin, festivaly Folkové prázdniny a Concentus Moraviae, Náměšť Fest, dále Oslaviáda – plavba netradičních plavidel po řece Oslavě, Junior Day – přehlídka kulturních a sportovních vystoupení dětí a v posledních letech je velice oblíbený Oživený zámek, pořádaný v září v rámci Dnů evropského kulturního dědictví atd.,“ sděluje ředitelka MěKS Věra Szemlová<br />
První ročník Náměšťské placky byl uspořádán v roce 1971, od roku 1991 je pořadatelem této akce MěKS. Folkové prázdniny jsou osmidenní hudební festival, který nabízí word music, etnickou a lidovou hudbu, jazz, rock, folk i vážnou hudbu. Každodenní koncerty, včetně divadelního dne, jsou doplňovány bohatými doprovodnými akcemi, kterými jsou ´Hnízdo múz´ – festival tvůrčích dílem, workshopů a seminářů. Jde o přibližně 50 různých dílen ve 180 bězích, které pořádá Náměšťský okrašlovací spolek. ´Openscéna´ – odpolední koncerty mladých hudebníků probíhají v barokní kapli sv. Anny, ´Noční scéna´ přináší dozvuky hlavního programu. Tři až čtyři výstavy prezentují jednak region i festival a hudební tematiku. ´Oranžová scéna´ – je druhou festivalovou scénou, jejíž program vyplňuje přestávky na hlavní scéně (přináší divadlo, hudbu, film a výtvarné akce).<br />
Od roku 1996 je Náměšť nad Oslavou zapojena do Mezinárodního hudebního festivalu Concentus Moraviae. Jde o festival vážné hudby pořádaný v třinácti jihomoravských městech. Letošní 18. ročník měl dramaturgii s podtitulem ´Italské slunce´.</p> <p>Městská knihovna</p> <p>Knihovna je od roku 1996 součástí odboru správního a školství Městského úřadu v Náměšti nad Oslavou. „Byla založena v roce 1923 jako obecní knihovna s pouhými 75 svazky. Dlouhou dobu sídlila v budově staré radnice a vedl ji dobrovolný knihovník, bývalý ředitel školy Jan Hornych. Ve 20. letech minulého století vznikla při knihovně Riegrova okresní knihovna, která půjčovala putovní soubory malým vesnickým knihovnám. V roce 1966 byla knihovna profesionalizována a plnila také funkci střediskové knihovny s metodickou pomocí sedmi knihovnám v okolí. V roce 1981 se působnost střediska rozšiřuje na 28 knihoven a o devět roků přestává náměšťská knihovna plnit funkci střediskové knihovny. V roce 1990 získala prostory v Špirkově vile a letos v létě se přestěhovala do nových místností v Hotelové škole. Od roku 2002 je knihovna plně automatizována, je používán počítačový systém Clavius a pro zájemce mají v knihovně k dispozici internet,“ vysvětluje knihovnice Jitka Hrůzová.<br />
Na konci minulého roku tvořilo fond knihovny 37 005 svazků, knihovních služeb využívalo 822 čtenářů, z toho 302 do 15 let a počet výpůjček dosáhl 46 093. Pro základní a mateřské školy bylo loni uskutečněno 64 akcí, pro dospělé se konala přednáška. Náměšťská knihovna využívá služby Městské knihovny v Třebíči, která v rámci regionálních funkcí pořádá porady profesionálních knihovníků, podle potřeby poskytuje různé konzultace a také školení a přednášky.</p>

<p>MĚŘÍN: Na konci léta většina z nás chystala děti na školní rok nebo se soustředila na houbařskou sezonu. Málokdo přemýšlí tak brzy nad vánočními svátky a Štědrým večerem. Ne tak v Měříně. Obec na Vysočině, v těsné blízkosti dálnice D1, totiž již několik let na Štědrý večer poskytuje lidem z blízkého okolí tradiční, s Vánocemi úzce spjatý, kulturní zážitek.</p> <p>Letos se bude konat již po desáté Živý betlém…představení na námět klasického příběhu narození Ježíše Krista.<br />
Vraťme se ovšem na začátek, kdy se tohoto příběhu chopilo pár nadšenců a 24. prosince večer se sešlo u místního kostela. Pro pár desítek kolemjdoucích zahrálo několik koled a vánočních písní za pomoci jednoduchých dekorací a kostýmů. Dobrovolníci, kteří si říkají Rybníčkáři, během několika let dotáhli tuto akci do monstrózních rozměrů. Od několika metrů čtverečných, které zabíraly jejich rekvizity se přesunuli na tři velká pódia, počet účinkujících se z asi 5 muzikantů rozrostl na víc jak padesát herců a hudebníků, nepočítaje další dobrovolníky, kteří se starají o zázemí a občerstvení.<br />
A to nejdůležitější – jestliže první živé betlémy zhlédlo pár kolemjdoucích, poslední tři roky navštíví představení, které se hraje dopoledne a pak ve večerních hodinách, víc než tři tisíce návštěvníků z celého okolí.<br />
V porovnání s Živými betlémy v jiných městech, celá dramaturgie je opravdu propracovaná. Jedno pódium je postaveno pro hudebníky, kteří každý rok zahrají netradiční koktejl rockových balad a moderně upravených klasických vánočních písní. Všechny skladby se linou celým příběhem, který posouvá vypravěč mluveným slovem. Pozornost diváků se tak postupně přesouvá od muzikantů na pódium, které obývá král Herodes se svými rádci. Nezapomenutelný je příchod vojáků na koních, kteří ohlašují sčítání lidu. A samozřejmě tří králů na koních a velbloudu, přinášejících dary z daleka. Třetí pódium je tím, kde se po narození uloží malý Ježíšek i s rodiči Marií a Josefem.<br />
Není důležité popisovat zde celý příběh, který každý zná. Celý tento článek by měl zapůsobit spíše jako pozvánka. Po zhlédnutí celého představení musíte jednoznačně dát pomyslný klobouk dolů a hluboce se uklonit před partou Rybníčkářů, kteří obětují desítky hodin volného času, námahy k tomu, aby nám všem vytvořili nádhernou atmosféru Vánoc. Příprava a zkoušky na Živý betlém začala koncem léta. A to když si každý z nás uvědomí, tak nezbývá jen říct – respekt a obdiv!<br />
V neposlední řadě je nutné připomenout finanční stránku. Většinu ročníků finančně zajišťovalo jen pár soukromých firem a podnikatelů. Jakmile tento počin překonal hranice okresu a začala se o to zajímat i media včetně televize, vložila se do toho výrazněji i obec Měřín. Dík tomu můžou tři tisícovky návštěvníků sledovat tento klasický příběh z montovaných tribun a celé představení zajišťuje profesionální ozvučovací firma.<br />
Na závěr parafráze klasikových slov… “Nečekej, že pro tebe udělá kulturu obec nebo kulturní dům. Raději ji pro obec udělej sám!“</p>

<p>OPOČNO: Herec, scenárista, textař, prozaik, básník, moderátor – to je Miloň Čepelka, který stál u zrodu Divadla Járy Cimrmana a který, ač je to neuvěřitelné, brzy oslaví sedmdesáté sedmé narozeniny. Letošní léto trávil v Opočně – tam jsme si také povídali o jeho působení v divadle, radiu, filmu i v televizi a samozřejmě o hudbě a knihách, které má velmi rád.</p> <p>Popřejme společně Miloni Čepelkovi ještě mnoho krásných chvil na divadelních prknech nebo s rozhlasovým mikrofonem, a k tomu co nejvíce popsaných stránek knih.</p> <p>Narodil jste se v Pohoří. Vracíte se rád do rodného kraje? </p> <p>Narodil jsem se na první podzimní den roku 1936. Když spočtu, že to bude 77 roků, tak tomu sám nemám chuť věřit. Bylo to v Pohoří blízko kostela, resp. tamější kaple. Když mně bylo šest neděl, tak se naši stěhovali do Opočna, do domku, který otec postavil díky tomu, že vyhrál v nějaké stavební loterii. Takže od té doby jsem tady, i když teď už jen sporadicky. Po střední škole jsem odešel do Prahy na Vysokou školu pedagogickou a zůstal tam.<br />
Do Opočna jezdím ale pravidelně a rád, protože to zde pořád považuji za svůj domov. V tomto domě jsem z těch dosavadních šestasedmdesáti Vánoc nebyl jen jednou jedinkrát, jinak všechny Vánoce trávím v Opočně. </p> <p>V Pohoří vzniká i díky Vám nová tradice – již počtvrté tam hrála Veselka Ladislava Kubeše. Máte rád dechovku, a proč?</p> <p> Byl bych rád, aby ta tradice vznikla, tak jsme si to s panem starostou Krafkou naplánovali. Jenomže nejmíň diváků přijde prý na tuto akci právě z Pohoří. Nevím tedy, zda budeme pokračovat, záleží na obci. Zkusili jsme to čtyřikrát, rád bych to dotáhl na pět, ale uvidíme.<br />
Já mám dechovku rád. Mám rád písničky, které dechovka hraje. Zabývám se tím i v radiu, kde mám pořady s dechovkou. Baví mě to, vzpomínám přitom na mládí, spoustu písniček znám z dětství. </p> <p>Říkal jste, že jste vystudoval Vysokou školu pedagogickou. Dočetla jsem se, že obor český jazyk a literatura. Je to odrazem Vašeho vztahu k rodnému jazyku a knížkám obecně? </p> <p>Určitě. Já jsem knihomol už od dětství. Kdybych tehdy nedostal k svátku, narozeninám nebo k Vánocům knížky (raději řeknu množné číslo), nebyl bych šťastný.<br />
Dnes mám na Country Radiu už asi dvanáctým rokem každý týden pořad o nových knihách, takže mi jich projde rukama opravdu hodně. Zajímavou přečtu slovo od slova, ale když mě zajímá míň nebo mě honí čas, tak jsem schopen tzv. globálního čtení. Text zhlédnu a vím, co v něm je. Dokážu posoudit, jestli je to umění nebo kultivované čtivo nebo dokonce jen brak. </p> <p>Začal jste publikovat v r. 1956. Máte spočítáno, kolik Vám vyšlo knih a kolik z toho bylo básnických sbírek? </p> <p>Číslo zrovna neřeknu…, pár jich je, a vlastně až teď, v posledních letech. Za komunistů to šlo na svět pomalu. I kvůli ideologickým měřítkům. První básnickou knížku jsem vydal v roce 1964, když jsem patřil ke kruhu mladých autorů při časopisu Plamen. Jenomže pak přišly události 1968, tak jsem se, jak se říká, odmlčel. Zcela vědomě a plánovitě, neboť se mi nechtělo publikovat mezi těmi, co měli ohebnější záda a příliš odolný žaludek. Mně vadilo, že byli zakázáni autoři jako Seifert, Skácel nebo Holan, a říkal jsem si, že mezi ty, kterým společensky špatné ovzduší nevadí, nechci. Publikovat jsem znovu začal v roce 1991. V hradeckém Kruhu sbírku veršů Pět nocí k úplňku. </p> <p>Po třech letech za katedrou jste odešel do rozhlasu. Práce redaktora Vás bavila?</p> <p> Velice. Kantořina mě neuspokojovala, protože s sebou nesla spoustu divných vedlejších povinností, z nichž některé mi neseděly, tak jsem usiloval o změnu. Podařilo se mi díky literárním aktivitám nastoupit do armádní redakce pražského rozhlasu, kde jsem se naučil profesi, pracovat s mikrofonem, hlavně se ho nebát, a novinařině vůbec. Bylo to velice užitečné. </p> <p>V Československém rozhlase, kde jste působil několik let, jste také napsal spoustu scénářů. Opakují se ty pořady někdy?</p> <p> Objevují se sem tam. Napsal jsem pár rozhlasových her, ovšem to je žánr, který většinou umře s dobou. Málokterá z her minulosti se opakuje po dlouhých letech. Po roce nebo dvou ji sice zreprízují, ale pak už je to pryč. V televizi je to lepší, protože (asi z nedostatku financí) jsou tam reprízy častější, dokonce i po letech, takže se tam dokonce něco objevuje dodnes. Ale já stále ještě píšu. Na loňské Vánoce měla premiéru nová rozhlasová pohádka (dramatizace staršího textu předtím nežádoucího spisovatele Jaroslava Janoucha), slíbil jsem i další. Uvidíme, jak to dopadne. </p> <p>Co říkáte úrovni dnešních moderátorů v komerčních stanicích? </p> <p> K tomu se vyjadřuji velice nerad, a v tom je myslím obsažena odpověď. Ale pořád se jen zlobit na uživatele jazyka k ničemu nevede. Uvědomuji si, jak těžko se to ovlivňuje. Kdysi jsem se bavil s prof. Danešem z Ústavu pro jazyk český a říkal jsem mu, proč něco nedělají a nezasáhnou. On mi po pravdě řekl, že přece nejsou policie, a že těžko mohou něco zakázat a něco nařídit. Že, když národ nestojí o spisovnou normu své mateřštiny, když se ji nechce naučit a nechce ji používat, tak že se k tomu těžko přinutí. Není to ale stále ještě tak zlé, jak zlé by to být mohlo. A možná, ach, že to ještě horší bude.<br />
Fakt je, že jazyk se vyvíjí, to se nedá nic dělat. Slova zastarávají, umírají, nová se sem hrnou. Na kolik jsou potřeba, to je jiná věc. Záleží na každém, jak se k tomu postaví, jak se bude snažit zachovat češtinu pořád tak mnohotvárnou a bohatou, jak ji vytvořili naši předkové. </p> <p>Po roce 1968 jste odešel z rozhlasu, protože jste se nechtěl nechat vyhodit. Jaké to bylo na volné noze v totalitě?</p> <p> Kdyby nebylo divadlo, asi bychom umřeli hlady, protože rozhlas jsem měl zakázaný, knížky jsem nechtěl psát zcela plánovitě, nevím, jak by to bylo. Ale měli jsme divadlo, a to nás drželo nad vodou. A trochu jsem psal inkognito, pod cizími jmény. Díky statečným kamarádům v rozhlase.</p> <p>Lidé si Vás nejvíce spojují s Divadlem Járy Cimrmana, u jehož zrodu jste stál. Čím je Vám blízké, nikdy jste ani na chvíli neuvažoval o tom , že odejdete…?</p> <p> Ne. Ale napadá mě, jestli by nebylo lepší skončit, když jsme na vrcholu, a ne, až budeme spíše k politování. Na to zatím nikdo neslyší, a já také ne. Pořád mě to na jevišti baví. Dokud to půjde, tak tam budeme, a je na jiných, aby nám řekli: už toho nechte, už to není ono. Zatím to nikdo neřekl. </p> <p>Nedávno mi v jednom rozhovoru řekl Jiří Mach, ředitel muzea v Dobrušce, že si se synem pouštěli Cimrmany místo večerníčku. To potěší, že?</p> <p> To víte, že ano. Těší nás také, že už na nás chodí třetí generace a roste a zajímá se i čtvrtá. Osmileté či desetileté děti umějí mnoho z našich her nazpaměť, chodí za námi, chtějí se s námi fotit. To pochopitelně těší, ale hlídáme se, abychom nepropadli pýše a nenamluvili si, že jsme snad právě my zbaštili všechnu moudrost světa. </p> <p>Jak jste se vyrovnal s ženskými postavami, které běžně hrajete v Divadle Járy Cimrmana?</p> <p> Ženská, jak řekl Cimrman, není žádný problém… Horší je zahrát muže. </p> <p>Ponorková nemoc u vás v divadle neexistuje?</p> <p> Ne, řekl bych, že ne. Určitě byly nějaké spory, ale ty patří k životu. Vždycky jsme věděli, že důležité je být a nerozpadat se. A tomu se podřídilo všechno ostatní. </p> <p>Zajdete i do jiného divadla?</p> <p> Docházel bych rád, ale z nedostatku času se mi to málokdy daří, zvlášť v Praze. Ale syn hraje v Klicperově divadle v Hradci Králové, tak tam jezdíme častěji. A několikrát mě na svá představení pozval Stanislav Zindulka (rodem z Jilemnice), a protože se znám s Václavem Markem (pochází od Jaroměře), který má malý swingový orchestr Blue Star, tak v září půjdeme s manželkou do Divadla Na Vinohradech na představení o Karlu Hašlerovi. Blue Star v něm hraje. </p> <p>Co Vás zaujalo v poslední době?</p> <p> Zrovna ten Zindulka. Krásné dvě věci. Zaprvé v Činoherním klubu rakouská hra Moje strašidlo, velmi k zamyšlení, a v Rokoku americká Návštěvy u pana Greena. Obě se mi moc líbily.</p> <p>Sám jste si zahrál i v pár vyloženě diváckých filmech jako Jáchyme, hoď ho do stroje!, Na samotě u lesa nebo Nejistá sezóna. Díváte se na ně i dnes, když je v televizi reprízují?</p> <p> Když je dávají a jsem zrovna doma, tak mrknu. Ale nemluvil bych o tom, že jsem tam hrál, tam jsem prostě ukázal obličej, to je vše. Filmařina není pro mě. Tam se pořád jen všechno zkouší a opakuje, herec potí krev a pak se vezme možná sedmý nebo sedmnáctý pokus, který je jenom někdy snad lepší než ty předchozí. Tak mi to připadá, ale ovšem – zažil jsem to jen párkrát jako z rychlíku. Filmovou tvorbu moc nesleduji. Jediné, na čem jsem letos byl v kině, je dokumentární film o prokurátorovi minulého režimu Karlu Vašovi režiséra Pavla Palečka. Vaš svým postojem, spíš sebeobhajobou před kamerou dával najevo, že někdo je opravdu nepoučitelný. </p> <p>Jste také autorem scénáře k filmové komedii Stůj, nebo se netrefím! Kde jste v tomhle případě čerpal inspiraci?</p> <p> K tomu jsem se dostal jako slepý k houslím. V rozhlasové redakci jsem měl staršího kolegu Jirku Šebánka, který je duchovním otcem našeho divadla a který kdysi napsal povídku o ztraceném a utajeném tanku. Usoudil, že by z toho mohl být veselý film, a tak mě přizval ke spolupráci. S výsledkem na plátně jsme ale nebyli spokojeni. </p> <p>Spoustu věcí jste vymyslel v autorském tandemu. Je lepší, když se tvoří ve dvou?</p> <p> Ze začátku ano, protože to v době našich autorských začátků bylo jednodušší. Byli jsme otřeseni dobou, existenční nejistotou, takže dělat ve dvou (se Zdeňkem Svěrákem a Jirkou Šebánkem pro televizi) bylo schůdnější a příjemnější. Jde to ale pomaleji, protože co se líbí jednomu, druhému se líbit nemusí. Takže zkoušíte formulaci nebo situační nápady, abyste se oba shodli, aby to oběma vyhovovalo a nikdo se necítil znásilněn. Teď na stará kolena už píšu raději sám. </p> <p>Svého času jste napsal scénáře pro Helenu Vondráčkovou, byly to pořady Dům pro Helenu nebo TV film H jako Helena. To byla práce na zakázku?</p> <p> Ano. Ale jako scénárista se hlásím jen k tomu prvnímu, k Domu pro Helenu. To bylo zajímavé. S tím přišel režisér Vítek Hrubín, syn básníka Františka Hrubína, to bylo na přelomu 70. a 80. let, že by Helena Vondráčková nebyla proti, kdybychom pro ni připravili cyklus televizních pořadů. Jako před časem byla třeba Píseň pro Rudolfa III. Takže se natočil jeden díl – Dům pro Helenu, který se docela povedl, měl jsem tam i dvě svoje písničky. Napsali jsme i druhý díl, jenže soudružka Balášová, jedna z tehdejších televizních šéfů, nám to zatrhla, nevím už proč. Ale tehdy stačilo málo (třeba chtít ukázat boží muka nebo faráře), a byl konec. </p> <p>Spolu se Zdeňkem Svěrákem jste napsali také hudební muzikál Příliš krásná dívka, kde opět hrála a zpívala hlavní roli Helena Vondráčková. Jak skončilo toto původní dílko, které mělo na obrazovkách úspěšnou premiéru v roce 1973?</p> <p> Napsali jsme dokonce tři takové drobnosti, ale tahle první byla nejlepší a H.V. v ní hrála hlavní roli. Přes hudebního skladatele Zdeňka Petra jsem se seznámil s Vladimírem Dvořákem, vedoucím dramaturgem zábavy, a dohodli jsme se, že nějaký muzikálek zkusíme. Zdeněk Petr napsal pěknou muziku, všecko bylo fajn. Kromě Heleny tam hrál Miloš Kopecký, Václav Neckář, Milan Drobný a další. Jenomže to bylo v době, kdy den po televizní premiéře byly v Hradci Králové dožínky a soudruh prezident Husák se tam (i když nejmenoval) právě do našeho filmečku trefil s tím, že společnost teď nezajímají milostné problémy vysokoškoláků, důležitější že je boj o zrno. A víte, co udělala televize? Radši to tam pro jistotu hned smazali. To mě dodneška opravdu mrzí. Jinak vím, že si nikdo nemůžeme dělat nárok na trvalý život kdejaké milostné komedie, ty se nepíšou pro dějiny. Ono se ovšem pro dějiny nedá psát nic. Čas sám rozhodne, co bude lidi zajímat ještě po letech. </p> <p>Jaká byla spolupráce třeba s hudebním skladatelem Zdeňkem Petrem?</p> <p> To byl vynikající člověk a kamarád. Naučil mě řemeslu. Zaprvé Luboš Sluka, opočenský rodák, zadruhé Petr a do třetice Miloslav Ducháč, swingař. Ti mě učili, jak se má psát text, aby se nehádal s hudbou. To dnes bohužel málokdo dodržuje. Ani se to nevyžaduje. Ale jsem si jist, že každá svoboda má mít své hranice. </p> <p>Sledoval jste v té době naši populární hudbu, co se Vám tenkrát líbilo?</p> <p> Odjakživa jsem měl rád swing. Po dechovce, kterou jsem se odkojoval v dětství, přišel na řadu Karel Vlach. Ten vládl taneční hudbě v mých dorosteneckých letech, to byla moje muzika. A dodneška je. Zbožňoval jsem Rudolfa Cortése, a když jsem se seznámil s jeho dcerou Dášou, která je také zpěvačkou, tak jsem byl šťastný jako blecha. Ale to už je pryč, to je dávno.</p> <p>Na kterou práci vzpomínáte s radostí ještě dnes po létech?</p> <p> Vzpomínám rád na všechno, co se povedlo. Nejlepší ale je psát si knížky, protože tam jsem odpovědný jen sám za sebe, zatímco všecko ostatní jsou výkony kolektivní a při nich musí člověk chtěnechtě dělat kompromisy nebo se přizpůsobovat jiným. Největší radost mám, že se mi podařilo napsat a vydat i pár věcí prózou. To jsem vždycky chtěl, i když jsem s tím začal pozdě.</p> <p>Co nového chystáte?</p> <p> Mám rozepsanou knížku povídek, ale dokud není na světě, tak nechci být konkrétní, v tom jsem pověrčivý. Ještě chystám jednu rozhlasovou pohádku. Společenská objednávka jde dnes hlavně po lehkých neproblémových věcech. Přitom je hodně vážných témat. Jenže v mém věku už se mi nechce psát takzvaně do šuplíku a pak marně shánět nakladatele. Svět se pořád mění, jeho nové problémy ať už řeší raději mladí. A po svém způsobu. </p> <p>Jak jste odpočíval o prázdninách?</p> <p> Moc ne. Ale když nehraju divadlo, mám volné večery, můžu si číst nebo můžu jít brzy spát, to jsem letos často dělal. Jinak jsem pořád něco psal. A protože můj pravidelný pořad o knihách v Country prázdniny nemá, tak jsem jezdil každých čtrnáct dní do Prahy natáčet. To patří k profesi, nestěžuju si, baví mě to. </p> <p>VIZITKA<br />
Miloň ĆEPELKA<br />
nar. 1936 v Pohoří<br />
Herec, scenárista, textař, prozaik, básník, moderátor</p> <p>Básnické sbírky:<br />
Když se dnes nevrátím, Pět nocí k úplňku, Abeceda lásky, Dvě básně o smrti, Bdění ve zvěrokruhu, Mandel sonetů, Jen ještě jednou, Deník haiku, Deník haiku 2, Druhý mandel sonetů.</p> <p>Prózy:<br />
Poklesky rozverné snoubenky, Příliš mnoho pohřbů aneb Když květiny promluví, Bezdětný otec a syn, Svědectví inspektora Toufara a jiné povídky.</p>

<p>BRNO: Brněnské nezávislé divadlo BURANTEATR zahájilo zkoušením inscenace hry Neila LaButea Pravé poledne novou sezonu. Bude to rok novinek v dramaturgickém plánu divadla i v kádru souboru. K třinácti stávajícím inscenacím přibude pět nových.</p> <p>Nejvýznamnější změnou v nové sezoně Buranteatru je střídání na postu uměleckého šéfa. Po devíti letech vedení souboru pozici opustil Zetel a ujal se jí jednatřicetiletý absolvent DAMU Mikoláš Tyc, který v Buranteatru režíroval už inscenace Amazonie a Vyhnanci. „Po těch letech už člověk cítí logicky únavu a opotřebovanost, navíc jsem se toužil věnovat víc divadlu a méně organizačním záležitostem – a netrápit se takovou zodpovědností za celé divadlo. Z Buranteatru určitě neodcházím, nadále zůstávám v souboru jako režisér a herec,“ říká ke „střídání stráží“ Zetel. „Jsem rád, že jsme v Mikolášovi našli někoho, kdo je našemu vidění divadla dost blízko na to, aby existovala kontinuita, a zároveň je dost jiný na to, aby to byla okysličující změna,“ dodává.</p> <p> Sám nový umělecký šéf k tomu říká: „Rozhodně nepůjde o zásadní změnu kursu, chci navázat na vše, co na Buranteatru obdivuju a rozvíjet to. Od volby textů, které mají dnešku co říct až po neokázalé a koncentrované herectví, které utváří styl divadla. Burani nejsou možná vždy patřičně „umělečtí“, ale je to doopravdy živé divadlo – a to je dnes větší hodnota, než by se mohlo na první pohled zdát.“</p> <p> Ze souboru dále odchází do Středočeského divadla Kladno také jeden ze zakladatelů souboru, herec a režisér Jiří Š. Hájek. Naopak, po letech spolupráce „zpovzdálí“, se do Buranteatru po angažmá ve Zlíně naplno vrací dramaturg a herec Miroslav Ondra.</p> <p> A jak je sezona dramaturgicky zaměřená? Buranteatr vždy tíhnul spíše k současným hrám, ještě nikdy se to však neprojevilo tak důsledně jako v této sezoně. Uvede totiž pět her vzniklých v posledních patnácti letech, z toho jednu v české a jednu ve světové premiéře.</p> <p> Hned první inscenaci sezony a třicátou inscenací Buranteatru ‒ premiéru bude mít začátkem prosince ‒ symbolicky zrežíruje bývalý umělecký šéf Zetel. Hra Neila LaButea Pravé poledne měla na Broadwayi premiéru v roce 2009. Exceloval v ní David Duchovny. Buranteatr jí uvede jako teprve druhé české divadlo. V příběhu muže, který tvrdí, že za to, že jako jediný nezahynul při útoku hromadného vraha ve své firmě, může Bůh a stává se kvůli tomu obdivovaným kazatelem a zvěstovatelem, si hlavní roli zahraje Pavel Hromádka ze Slováckého divadla. </p> <p> Buranteatr usiluje i o prohloubení mezinárodních vazeb. Jedním z výsledků této snahy je hostování lotyšského režiséra Viesturse Rozinse, který si soubor oblíbil za svého brněnského pobytu v rámci studentského výměnného programu Erasmus. Bude režírovat rodinné drama Nora Jona Fosseho Noc zpívá své písně. Sezónu pak uzavře světová premiéra loni v Cenách Alfréda Radoka oceněné hry Petra Michálka Domeček, psychologické komedie pro dva herce, prázdný prostor a dvě kytary. </p> <p> Nezávislý divadelní soubor Buranteatr působí v Brně od roku 2005. Od podzimu 2010 hraje v multikulturním prostoru Sokolského Stadionu na Kounicově ulici číslo 22. Divadlo se za svou poměrně krátkou historii několikrát probojovalo do první desítky českých divadel v soutěži o cenu Alfréda Radoka, za rok 2011 se umístilo na úctyhodném 3. ‒ 4. místě a herec Michal Isteník získal dokonce cenu Talent roku.</p> <p> Další informace o Buranteatru

<p>ÚSTÍ NAD LABEM: Dne 13. září se v Ústí nad Labem uskutečnila závěrečná prezentace Česko-německého fóra mládeže. V panelové diskuzi hledali pozvaní hosté odpověď na otázku „Jak více zapojit mladé lidi do česko-německé spolupráce?“</p> <p>Společně došli k závěru, že internet a nová média výrazně napomáhají navazování přeshraničních kontaktů. Povzbudit zájem o mezinárodní projekty byl také cíl přehlídky aktivit Fóra mládeže z období 2012/2013, která byla součástí pátečního programu.</p> <p>Členové Fóra mládeže se rozhodli inspirovat své vrstevníky a přiblížit jim jednu z možností aktivního trávení volného času. „Třicítka dobrovolníků z České republiky a Německa pracovala během uplynulého školního roku na rozmanitých projektech, které se vztahují k tématu udržitelného rozvoje. V Ústí nad Labem představí například tábor o udržitelnosti, výstavu o evropské identitě, brožuru o pracovní migraci, diskuzní řadu o evropské integraci nebo kampaň na propagaci České republiky za hranicemi,“ uvedla závěrečnou prezentaci Monika Traubová, členka Fóra mládeže.<br />
Mladí lidé mohou díky přeshraničním projektům poznat sousední zemi, navázat nová přátelství a zlepšit si jazykové znalosti. „Mám pocit, že skupina v oblasti česko-německé spolupráce je hodně uzavřená a je těžké přesvědčit k aktivnímu zapojení další zájemce,“ upozorňuje koordinátorka Fóra mládeže Anna Koubová, proč je klíčové hledat stále nové způsoby jak oslovit co nejvíce mladých.<br />
Pozvání Fóra mládeže k diskuzi přijali Jan Tománek (Česko-německého fóra mládeže), Kathrin Freier (Koordinační centrum česko-německých výměn mládeže Tandem), Thomas Hetzer (Deutsch-polnisches Jugendwerk) a Josef Märc (Gymnázium Chomutov).<br />
„Nová média dnes mají velký vliv. Otevírají nové možnosti komunikace, díky kterým mohou být ve spojení lidé z různých měst nebo zemí. Základem mezinárodních projektů je výměna názorů a informací, kterou internet výrazně usnadňuje,“ zdůrazňuje Kathrin Freier z Tandemu Regensburg. „Přes internet je snazší komunikovat s účastníky našich projektů a aktivně je zapojit do přípravy,“ doplňuje Thomas Hetzer z německo-polského sdružení Deutsch-polnisches Jugendwerk. „V ideálním případě by mělo být partnerství mezi národy postaveno na vzájemné lásce,“ míní Josef März, učitel dějepisu a češtiny z chomutovského gymnázia. Myslí si, že osobní kontakty jsou nenahraditelné, protože pomáhají překonávat lenost a vedou k aktivnímu zapojení.<br />
Podle Jana Tománka, mluvčího Fóra mládeže, jsou přátelství a společné prožitky výbornou motivací pro angažované mladé lidi. „Ve Fóru mládeže se snažíme sdílet fotografie a komentáře k našim aktivitám na sociálních sítích, protože to posiluje osobní vazby mezi našimi členy,“ vysvětluje Tománek, „ale také je to způsob jak chceme navenek ukázat, co s námi může prožít mladý člověk, když se k nám připojí.“</p> <p>Projekty sedmého funkčního období Česko-německého fóra mládeže 2012/2013<br />
Pracovní skupina Ekonomie se věnovala diskuzím v ekonomické oblasti. Na jejich otázky odpovídali například bývalý saský premiér Georg Milbradt nebo Milan Šimandl, vedoucí hospodářského odboru na Německém velvyslanectví v Praze. V březnu se uskutečnila závěrečná diskuze „Wie viel Europa brauchen wir? Perspektivy evropské ekonomické integrace,“ při které se mladí Češi a Němci zamýšleli nad hospodářskými a politickými problémy v Evropě. </p> <p>Ukázat různé významy pojmu udržitelnost českým a německým žákům ve věku 15 – 19 let si dala za cíl pracovní skupina Tábor na téma udržitelný rozvoj. V příhraniční osadě Johanngeorgenstadt byly pro účastníky projektu podpořeného Goethe-Institutem připravené workshopy zaměřené na fotografování, módu a média.</p> <p>Já Evropan? bylo nejen jméno pracovní skupiny Fóra mládeže, ale také titul putovní výstavy, kterou členové realizovali. Série portrétů osobností i obyčejných lidí z České republiky a Německa upozorňuje na otázku evropské identity. Expozice se snaží oslovit široké publikum a byla k vidění na Kongresu mládeže v Berlíně, v MeetFactory v Praze, v Domově pro seniory v Oberhachingu nebo v Muzeu města Ústí nad Labem. </p> <p>Projekt Czech in! pokračuje pod záštitou Česko-německého fóra mládeže již čtvrtý rok. Skupina mladých Čechů a Němců usiluje o prohloubení zájmu o Českou republiku v Německu tím, že nabízí tamějším středním a vysokým škola interaktivní programy, ve kterých žákům a studentům představuje možnosti studia, práce a dobrovolnictví v Česku. </p> <p>Členové pracovní skupiny Německo-Česko se věnovali problematice pracovní migrace mladých. Společně vypracovali dvojjazyčnou brožuru, ve které studentům a čerstvým absolventům z České republiky a Německa radí, jak co nejsnáze překonat možná úskalí pracovních začátků za hranicemi v sousední zemi.</p>

<p>PŘÍBRAM: Hned dvě představení odehraje kočovné divadlo Ad hoc během září v Příbrami. Nejprve v pátek 13. září uvede v Galerii Františka Drtikola večer originálních písní a obskurní poezie S úsměvem nepilota, 23. září pak na Malé scéně příbramského divadla komediální operní drama Il Congelatore.</p> <p>Obě představení začínají v 19 hodin a nejen o nich jsme si povídali s neformálním principálem divadla Janem Duchkem:</p> <p>Jak vzpomínáte na Vaše loňské vystoupení v Příbrami?</p> <p> Minulý rok jsme odehráli v Příbrami dvojpředstavení S úsměvem nepilota a Zlatovlásku, což jsou poměrně odlišné žánry. Zlatovláska je lehký komediální muzikál na motivy známé pohádky, zatímco S úsměvem nepilota už je přeci jen poměrně intelektuální humor s jistými požadavky na publikum. Divák je v rychlém sledu zasypáván lavinou slovních hříček a vtípků, které často předpokládají postřeh a určitý všeobecný základ či přehled. Zkrátka se před každým představením znovu bojíme, že nezvládneme diváky naladit na naši vlnu. V případě Příbrami to byla zatím vždycky obava naprosto zbytečná. Komorní atmosféra Malé scény nám sluší a diváci byli i loni fantastičtí. Nebáli se dát jasně najevo, že je představení baví, což hercům vždycky dodá jistotu a efekt se tím ještě posílí.</p> <p>V září zde budete hrát hned dvakrát. Je to náhoda nebo máte k Příbrami nějaký bližší vztah?</p> <p> Herci našeho divadla jsou z různých koutů republiky, což nás ostatně předurčilo ke kočování, ale máme mezi sebou i Příbramáky. Já v Příbrami prožil většinu života, Zdeněk Melín a Dominika Jíchová jsou místní rodáci. To, že budeme hrát v září v Příbrami dvakrát nicméně trochu náhoda je. Každý rok vyrážíme na turné s novou divadelní hrou, kterou je tentokrát opera IL Congelatore. Turné začne 23. září právě v Příbrami, což plánujeme dlouho dopředu. V létě navíc přišla nabídka od ředitelky galerie paní Ročňákové, abychom vystoupili v rámci Krasohledění. S potěšením jsme přijali. Představení S úsměvem nepilota se nakonec za ten rok dost aktualizovalo, takže diváci, kteří jej už v Příbrami viděli se nemusí bát, že jim napodruhé nabídne menší zážitek.</p> <p>Podle jakých kritérií jste do Nepilota vybírali písně a poezii dvojice Skoumal Vodňanský?</p> <p> Abych to uvedl na pravou míru, není to přímo jejich poezie a hudba. Máme tyto pány v úctě a oblibě a vykrádat bychom si je nedovolili už jen ze strachu, že by naše interpretace mohla jim nebo pamětníkům vadit. Se spoluautorem Lukášem Habancem jsme si vypůjčili pouze formu představení Skoumala a Vodňanského, tedy pásmo písní a poezie prokládané humorně-vědeckými pojednáními. Částečně jsme napodobili i styl, ale obsah jsme stvořili zcela nový a originální.</p> <p>Jak dlouho jste pracovali na operním dramatu Il Congelatore, a co bylo při přípravách nejsložitější?</p> <p> S Il Congelatorem jsme si ukousli pořádně velké sousto, ale nakonec se myslím neudusíme. Nejsme profesionální divadelníci a tohle byla opravdová výzva. Snažili jsme se důsledně dodržet pravidla žánru a nikde nic neošidit. Mnozí začali brát hodiny zpěvu u profesionálů. Vybrali jsme to nejlepší, co podle našeho názoru operní tvorba nabízí a propojili to s vlastním fiktivním příběhem. Přetextoval jsem nejslavnější árie do češtiny a Lukáš Habanec je hudebně rozepsal a přizpůsobil pro náš orchestr.</p> <p>Čím pro vás vlastně je divadlo?</p> <p> Divadlo je pro mě svět, ve kterém se jakoby mimochodem smí neuvěřitelné drzosti. Třeba tam můžete beztrestně mluvit pravdu. Je to zvláštní druh terapie, za každý joul vyzářené energie dostanete od diváků dva zpátky. Po představení je člověk unavený a přitom vevnitř plápolá spoustou tvůrčí energie. Do divadla chodím rád i jako divák, ale přiznám se, že jako divák poněkud zpovykaný, osmdesát procent představení se mi nelíbí. Nemám rád patos a rutinu a naopak oceňuji nadšení a invenci. Vyhovují mi hlavně duchem mladá, zejména komorní divadla. Třeba Divadlo Drak v Hradci Králové existuje desítky let a pořád je nepřekonatelné svojí neutuchající hravostí, schopností využít každou rekvizitu milionem způsobů, způsobem práce s hudbou a s pozorností diváka. Ale tohle by asi bylo téma na deset dalších rozhovorů.</p>

<p>DOBRUŠKA, OPOČNO, NOVÉ MĚSTO NAD METUJÍ: Pavel Svoboda je nejen uměleckým ředitelem Mezinárodního hudebního festivalu F. L. Věka, ale také špičkovým varhaníkem. Je hnacím motorem a duší této akce, která získává stále větší renomé, přesto stíhá koncertovat v ČR i po celé Evropě. Svými odpověďmi „odtajnil“ mnohé ze zákulisí festivalu a vystavil tak nejlepší pozvánku na některý z koncertů letošního ročníku.</p> <p>S jakým cílem jste vytvářel dramaturgii festivalu?</p> <p>Dramaturgie je pro mě vždycky dilema. Jednak chci vyhovět širokému publiku, které je z velké části laické, a na druhé straně také uspokojit odbornou veřejnost, která na koncerty přijíždí i z větší vzdálenosti. Festival se dostal do povědomí, třeba i díky televizi, píší o něm celostátní média, a tak na koncerty přijíždějí i fajnšmekři. Z tohoto hlediska je to třeba vyvažovat.</p> <p>Na co kladete jako umělecký ředitel důraz?</p> <p>Chci, aby na festivalu hráli ti nejlepší muzikanti z daného oboru, o kterých vím nebo je znám, i když třeba ne osobně. Snažím se v rámci finančních možností, které jsou vždy nějakým způsobem omezené, získat to nejlepší, co je možné. Skloubit požadavek na co největší kvalitu za cenu únosných nákladů je vždy věc určitého kompromisu. Ale věřím, že se program bude líbit.</p> <p>Přicházíte i letos s nějakými dalšími novinkami?</p> <p>Novinky určitě jsou a navazují na loňský rok, kdy jsme rozšířili působnost z Dobrušky na Opočno a Nové Město nad Metují. Právě tam se letos mění koncertní prostory, kdy využijeme sál novoměstského zámku a klášterní kostel. V Opočně bude také změna, jeden z koncertů se uskuteční v Mariánském kostelíku.<br /> V letošním roce zavádíme jako novinku koncert vítěze nějaké prestižní soutěže. Letos to bude tenorista Petr Nekoranec, který vyhrál Mezinárodní pěveckou soutěž v Karlových Varech. Přestože je mladý, má rozjetou velkou kariéru. </p> <p>Má třetí ročník nějaké nosné téma?</p> <p>Vyložené propojení nebo linie neexistuje. Už s ohledem na široké publikum je program sestaven tak, aby byl pestrý, aby to nebyla jedna stylová linie. Věnovat se konkrétnímu období nebo výročí by velice omezovalo dramaturgii, festival by ztratil na pestrosti.</p> <p>Prozradíte, která osobnost z oblasti kultury bude letos oceněna?</p> <p>Předání ceny festivalu za přínos do oblasti kultury a hudby bude součástí zahajovacího koncertu v kostele sv. Václava v Dobrušce. Prvním laureátem byl Luboš Sluka, vloni doc. Václav Rabas. V letošním roce převezme ocenění Ivo Kašpar z Opočna, který je předsedou tamního Kruhu přátel hudby. Více než dvacet let neúnavně pořádá koncerty klasické hudby a s minimálním rozpočtem dělá doslova zázraky. Jsem přesvědčen, a spolu se mnou celý organizační výbor, že právě jeho práce si ocenění zaslouží. </p> <p>Pojem mezinárodní naplňuje festival hned několikrát – cembalista Stéphane Béchy, ale symbolicky i Dagmar Pecková, trvale žijící v zahraničí nebo Jana Boušková, profesorka Královské konzervatoře v Bruselu. Neuvažujete o pořádání jednoho z koncertů např. v Polsku?</p> <p>To bylo v původních představách. Momentálně to není z finančních i dalších důvodů realizovatelné, ani nemáme partnery, kteří by koncert organizačně zajišťovali. Do budoucna tuto variantu nemůžu vyloučit, ale momentálně není aktuální. </p> <p>Tak rozsáhlý a výjimečný projekt má určitě i výjimečný rozpočet. Kdo se podílí na financování?</p> <p>Rozpočet festivalu je ve srovnání s ostatními srovnatelnými festivaly mnohonásobně menší. Příspěvky měst jsou v řádu desetitisíců, ale díky grantu z Ministerstva kultury můžeme pozvat opravdu špičkové sólisty a současně udržet ceny vstupného jako přijatelné a únosné téměř pro všechny, kdo mají zájem o kvalitu.</p> <p>Co vy osobně očekáváte od letošního ročníku a na co se nejvíce těšíte?</p> <p>Těžká otázka. Nejvíce se ale asi těším na poslední koncert, je zaměřen výhradně na J. S. Bacha a pro mě kompozičně nejzajímavější. Budou to houslové, varhanní a cembalové koncerty v nastudování dirigenta a varhaníka Adama Viktory, což je uznávaný specialista na barokní hudbu. Věřím, že tato hluboká muzika bude v prostředí kostela sv. Václava opravdu nádherným zážitkem. Těším se, že si koncert užiju. Velice zajímavý bude ale každý z interpretů – všichni jsou špičkoví a v mezinárodním měřítku uznávaní. </p> <p>Kam se za poslední rok posunula Vaše kariéra, kde jste všude hrál?</p> <p>Bylo toho hodně. Hrál jsem v Německu, v poslední době s Václavem Hudečkem v Luhačovicích, také v poutním místě u Zlína – Štípa, což natáčela televize. Teď se chystám do pražského Rudolfina, kde budu hrát s filharmonií z Českých Budějovic, pak mám abonentní koncerty s orchestrem v Žilině, předtím letím do španělského Toleda na Mezinárodní varhanní festival. Je to trošku honička, trochu divoké, ale pro mě je to radost! Dělám to rád. </p> <p>Nedávno jste uspořádal benefiční koncert v kostele sv. Václava, jehož výtěžek jste spolu s dalšími účinkujícími věnoval na opravu zvonice. Máte k tomuto kostelu osobní vztah?</p> <p>Určitě. Sice to není v době církevních restitucí populární téma, ale faktem je, že kostel bývá perlou každého města, a když dobrušská zvonice potřebovala novou střechu, tak jsem navrhl spojit dvě věci – udělat si generálku před našimi koncerty a tím, že zahrajeme bez honoráře, použít vstupné na opravu zvonice. Sešly se dvě příjemné věci a bylo to fajn. </p> <p>Připravujete debutové CD, v jaké fázi jsou přípravy?</p> <p>Skladby jsou natočené a je potřeba vše sestříhat, vybrat nejlepší záběry, udělat master a pak CD vydat. Musím si ale udělat pár dní času, což se mi zatím nedařilo. Je to barokní muzika, převážně Bach a CD bych chtěl vydat v příštím roce. </p> <p>Když sám jdete na koncert, co si vyberete?</p> <p>Teď jich moc nestíhám. S manželkou bychom chtěli jít v září na festival Dvořákova Praha do Rudolfina, kde bude Beethovenův koncert s výborným basilejským orchestrem. </p> <p>Více info: http://www.mhf-vek.cz/</p>

<p>VELKÉ MEZIŘÍČÍ: Po zkušenostech z loňska připravilo opět město Velké Meziříčí podporu místních hudebních uskupení a souborů. „Kulturní léto“ je název programu, který vedení města přichystalo letos již podruhé. Na náklady města bylo na na náměstí postaveno zastřešené pódium, které mohla využít jakákoliv hudební skupina libovolných žánrů nebo divadelní soubor.</p> <p>Oproti minulému ročníku si vystupující nemuseli hradit ani náklady spojené s ozvučením. Jediná jejich starost byla propagace a reklama na své vystoupení.<br />
Registrace začala začátkem května a přihlásit se mohl opravdu kdokoliv a vybrat si z dostupných termínů na celé léto.<br />
Celý tento počin se setkal s velikým zájmem a opravdu celé léto se každý víkend na pódiu představovali různí amatérští umělci. Ať už to byli začínající rockové kapely, soubory lidových tanců a písní nebo ochotnické divadlo. Obyvatelé města tento počin přivítali, protože jim zajišťuje během prázdnin vyplnění volného času a možnosti příjemného strávení letních víkendových večerů při kulturních vystoupeních.<br />
Zastupitelé města si určitě vybrali správnou cestu jak vylepšit kulturní život ve městě za minimální náklady. Pódium zapůjčuje městu firma Music Data zabývající se profesionálním ozvučením a osvětlením, která má sídlo přímo ve Velkém Meziříčí. Díky dlouhodobé spolupráci s městem jej zapůjčuje firma za symbolickou cenu.<br />
Sumasumárum – město Velké Meziříčí vyšlo tímto projektem vstříc hned dvěma skupinám obyvatelstva. Jednak vystoupení zpříjemní letní večery všem, kteří se je rozhodli trávit na náměstí ať už na připraveném posezení nebo na některé z přilehlých zahrádek. Je to také možnost pro všechny amatérské hudebníky či herce prezentovat veřejnosti svoje vystoupení.<br />
Jen pro porovnání – minulé léto vystoupilo během Kulturního léta 6 uměleckých souborů, letos je to bude nejméně dvakrát tolik…<br />
Můžeme si jen přát, aby tento trend pokračoval a v příštím roce si užili další porci příjemných kulturních večerů.</p>