Články a komentáře

<p>LIBEREC: V příštím roce otevře své brány vědecký komplex iQlandia, určený pro populární šíření vědy nejen mládeži. V Liberci byla před šedesáti léta založena Vysoká škola strojní a textilní s cílem urychleně obnovit potenciál odborných manažerů v továrnách po odsunu německých specialistů. K modernizaci strojního zařízení textilních továren v Liberci vznikl v téže době i Výzkumný ústav textilních strojů, dnes vědecké pracoviště, jehož výsledky využívá mnoho domácích i zahraničních firem.</p> <p>Své pobočky měly ve městě i další výzkumné ústavy. Vědecké bádání bylo podpořeno výstavbou moderní Vědecké knihovny v roce 2000. K dalšímu rozvoji a popularizaci vědy dochází před patnácti léty se vznikem zábavného centra Babylon. V jeho zdech vyrůstá zcela neznámý druh zábavy, který jeho tehdejší majitel Miloš Vajner nazývá IQ Parkem. Je určeno pro popularizaci vědy především mládeži.<br />
IQ Park je dnes rozsáhlým populárně-vědeckým institutem, kde mládež luští záhady přírodních věd, ale i dospělý, který sem přijde zapomene na čas, sedne si třeba na zem a luští hlavolamy, nebo staví z dřevěných kostiček cokoliv, co ho napadne. Desítky nových interaktivních exponátů najde návštěvník ve čtyřech podlažích. O víkendech zde lektoři předvádějí Science show plnou barev, ohňů a výbuchů, experimenty s Van de Graaffovým generátorem, tekutým dusíkem nebo s plyny. Je možno “ochutnat“ 500 tisíc voltů, vyrobit si obří žampion, zubní pastu pro slony nebo i trochu kyslíku; experimenty chemie a fyziky, které se doma a ani ve škole nedají jen tak uskutečnit.<br />
Kolektiv tvůrců IQ Parku již před několika léty uvažoval o populárně vědeckém domě, kde by byly podstatně širší možnosti popularizace vědy a současně vytvořeny podmínky pro spontánní ovlivnění myšlení mládeže na cestě k poznání vědeckých zákonitostí a především je přivést na cestu vědeckého bádání. Vedle širokého týmu specialistů z nejrůznějších odvětví vznikla idea obrovského domu vědy s názvem iQlandia. Budova nepodobná velkým supermarketům či hotelu bude mít však širší poslání než jen zábavu a popularizaci vědy.<br /> Centrum nabídne možnosti poznání vědy v zařízeních: Geoparku, Nanosvětu, komplexu Lidské tělo se specializovanou expozicí sexu, v prostoru Věda kolem nás, ve zvukové věži, ve vodních hrátkách či historické části – Češi světu a v řadě tematických výstav. Rovněž nabídne moderně vybavené sály pro setkání vědců a mladých badatelů. Vedle výstav s vědeckou tematikou bude zde možno konat vědecká setkání nebo nejrůznější druhy soutěží.<br />
Moderní planetárium přiblíží návštěvníkům svět vesmíru a jeho dobývání, zážitek startu raketoplánu a nabídne specializované programy pro školy a rodiny. Planetárium využívající nejmodernější technologie projekce na kulovou plochu logicky doplní hlavní téma science centra. Jeho hlavním cílem je v několika unikátních expozicích popularizovat vědu, techniku a přírodní vědy. Čtyři stovky interaktivních exponátů zpřístupní problematiku hravou formou širokému spektru návštěvníků.<br />
Své brány otevře iQlandia 28. března 2014 v 11:11 h.</p>

<p>VAMBERK: Když je kapela moderního hudebního žánru označena za křesťanskou, nemusí to nutně znamenat plus. Naopak, leckoho tato známka po právu vyleká. Hrozí totiž agitace, moralizování, sladkobolné nebo naopak nesmlouvavě optimistické verše podbarvené triviální melodií. Repertoár dnes šedesátiletého Slávka Klecandra, textaře, muzikanta a jednoho ze zakládajících členů kapely Oboroh, se naštěstí ďáblovým nástrahám v podobě zjednodušení, křesťanské povýšenosti nebo dokonce kýče, už řadu let úspěšně vyhýbá.</p> <p>A posluchače tak vede k tomu, k čemu by dobrá hudba a umění vůbec vést měly, tedy k určitému vytržení, zamyšlení, k oproštění se od toho nepodstatného, včetně osoby, která umění prostředkuje.<br />
Ať už v rámci své kapely, v příležitostné formaci muzikantů nebo sám, je Klecandr coby autor, kytarista i zpěvák autentický, zaujatý a přitom civilní, jedno, zda zpívá své texty nebo zhudebněné starozákonní žalmy, zda jsou v sále či kostele stovky lidí, nebo je jich pět. Jeho silný hlas, který je po prodělané nemoci o něco hlubší, ale možná i barevnější, než byl, uchvacuje právě svým klidem, absencí jakékoli manýry nebo potřeby se předvádět. Kytar se během vystoupení v jeho ruce vystřídá několik, ale jako by ta jedna, která už je součástí jeho těla, jenom měnila zvuk. To, co zpívá, je pak poctivým, citlivým hledáním a nazíráním, ne nabubřelým výkřikem „Já vím a teď vás poučím!“</p> <p>Jak dlouho už jezdíš sám po vystoupeních? A co děláš či dělals´ mimo to?</p> <p>Sólově vystupuju asi čtrnáct let. Kromě toho hraju pořád, tedy nějakých pětadvacet let, s Oborohem a už desátý rok učím na ZUŠ v Týništi nad Orlicí. Předtím jsem pracoval jako redaktor v místních novinách.</p> <p>Jaký jsi byl novinář a jaký jsi učitel hudby?</p> <p>Neměl jsem nikdy toho pravého novinářského bacila. Tu nezbytnou kombinaci jisté agresivity a asertivity. Držel jsem se vždycky až moc zpátky. Taky mi trvalo dost dlouho, než jsem si na tu kterou věc ujasnil pohled. Nicméně jsem v regionálních novinách pracoval dvanáct let. A jaký jsem učitel hudby? To musí posoudit jiní. Asi jsem příliš benevolentní. </p> <p>Dá se muzikou, jak ji provozuješ dnes, vydělat na živobytí?</p> <p>Jakž takž to jde. Ale vstoupit na půdu svobodného povolání oběma nohama nemám odvahu. Raději tedy tři dny v týdnu učím na ZUŠ a vedle toho koncertuju. </p> <p>Je to v tomto směru dnes jiné než před 10 či 20 lety?</p> <p>Možná je to o něco lepší než před deseti a zhruba stejné jako před dvaceti lety. </p> <p>Máš nějakého manažera, nebo si vystupování a podmínky vyjednáváš sám?</p> <p>Manažera bych „neuživil“ a naopak, žádný manažer by asi „neuživil“ mě. Abych mohl hrát tak často, jak chci, musím držet cenu koncertů ve velmi rozumných mezích. To by s manažerem nešlo. Musím tedy plán koncertů jak Oborohu, tak svých dávat s pořadateli dohromady sám.</p> <p>Hráváš v různých kostelích a sálech. Je při koncertě rozdíl v atmosféře u katolíků, evangelíků nebo v kulturáku?</p> <p>Je. Někdy docela hmatatelný. U evangelíků jsem doma, u katolíků na návštěvě a v kulturáku jsem jeden z řady muzikantů různého zaměření. Takže i kdyby do všech třech prostor přišli ti samí posluchači, atmosféra bude pokaždé trochu jiná. Všechny ale mají něco do sebe. </p> <p>Jak ses vlastně dostal k muzice a ke zhudebňování žalmů?</p> <p>To by dalo na knihu! Stručně řečeno jsem se v pubertě zbláznil do kytary, což mě drží dodnes. První žalm jsem zhudebnil někdy před čtvrtstoletím. Jednoho rána jsem si v 39. Žalmu přečetl věty „každý žitím putuje jak přelud – hluku nadělá ten vánek pouhý – kupí majetek, a neví, kdo to shrábne“ a napadlo mě, že by bylo dobré to zpívat. Cosi se tím spustilo a během roku jsme s jednou bezejmennou kapelou – předchůdcem Oborohu – hráli žalmů něco přes dvacet. </p> <p>Kolik žalmů jsi ještě nezhudebnil?</p> <p>Stosedmnáct. </p> <p>Kdo tě učil hrát na kytaru a jaké jsi měl hudební vzory?</p> <p>Jsem samouk. O hudebních vzorech bych asi nemluvil. Vzor si představuju jako jakousi formu, do které bych měl nějak dorůst nebo se do ní vměstnat. Něco jiného je se nechat nějakým ovlivnit. Muzikantů, kteří na mě měli a mají vliv, jsou snad stovky. Od skladatelů vážné hudby po rockery nebo folkaře. </p> <p>A kdo ti v hluboké totalitě ukázal cestu k Bibli a ke křesťanství?</p> <p>Nebyl to nějaký náhlý zlom. Žádný konkrétní den a hodina. Spíš jsem ke křesťanství pomalu dorůstal. Vliv na mě měli lidé z undergroundu, třeba Sváťa Karásek. Vybavuju si časy, kdy jsem „nevěřil“ přesto, že jsem měl Bibli už přečtenou. Nebo, lépe řečeno, kdy byla moje víra neuvědomělá. Stačilo vlastně pomalu odkrývat vrstvy, až ke mně začala křesťanská zvěst promlouvat. V nazrálém čase mě pak někdejší basista pozdějšího Oborohu Fanda Šimeček vzal sebou do evangelického sboru v Třebechovicích, kde jsem poznal faráře a dodnes mého velkého kamaráda Lojzu Němce. V té době, muselo to být někdy kolem roku 1985, mi došlo, že jsem křesťan, a že bych se tím pádem měl připojit k nějakému křesťanskému společenství. Rodiče mě dali pokřtít v dětství jako katolíka, takže jsem měl nějakou dobu dilema, jestli budu evangelík nebo katolík. Dal jsem si rok na rozmyšlenou. Rok, během kterého jsem chodil pravidelně na evangelické bohoslužby. To nakonec rozhodlo. Logicky jsem zakotvil v evangelickém sboru v Kostelci nad Orlicí, pod který spadá Vamberk, kde bydlím. Farářoval tam tehdy Jirka Mrázek, který dnes přednáší nový zákon na evangelické fakultě. Rozhovory s ním byly pro moje další křesťanské směřování podstatné. </p> <p>Vloni vyšla Oborohu deska s pašijovou tematikou Šel přes potok Cedron k hoře, mimochodem kritikou velmi dobře přijatá. Chystáte teď něco nového? Kolik nahrávek už vlastně máte?</p> <p>Cédéček Oborohu je osm, vedle toho mám jedno sólové, koncem listopadu by mi mělo vyjít koncertní album a na příští rok chystáme s Oborohem cédéčko adventní. </p> <p>V jakém nákladu většinou vydáváte (vydáváš) svá CD? Vydání si platíte sami (platíš sám), nebo máte (máš) nějakého sponzora?</p> <p>Oproti začátku devadesátých let, kdy ještě nebylo tak rozšířené digitální kopírování a nová alba se neocitala pár dní po vydání na internetu, kde si je může, kdo chce, zdarma stáhnout, jsou náklady samozřejmě mnohem nižší. Vím, že prvních tří alb se prodalo do roku 1998 pětadvacet tisíc. Ale i ta novější a nová se prodávají na poměry vcelku dobře. Pár tisícovek to nakonec dá snad u každého titulu. Výhodou cédéček oproti klasickým „elpíčkům“ je, že se po první várce, což bývá tak 500 kusů, dají mnohem snadněji dolisovávat. </p> <p>Letos jsi dostal od radia Proglas cenu „Za krásu slova“. Píšeš dnes vlastní texty víc než dřív?</p> <p>Ani bych neřekl, že píšu víc nebo míň. Někdy to přichází v jakýchsi trsech. Během měsíce napíšu třeba tři texty, a pak celý rok nic. Se zhudebňováním žalmů je to vlastně podobné. Léta nic, a pak se najednou utrhne nějaká lavina a jde to samo. </p> <p>Hrál jsi asi v mnoha různých hudebních sestavách, jedna měla blízko i k legendárním Plastikům. Která z formací či hudebních setkání na pódiu byla podle tebe nejzajímavější?</p> <p>Zajímavé to pro mě bylo vždycky a asi to už nebude jinak. Opravdu. Všechny sestavy jsem si užíval stejně, jako si užívám i sólové hraní. </p> <p>Dovedeš si dnes představit svůj život bez muziky?</p> <p>To ne! </p> <p>Jak těžké bylo období, kdy jsi kvůli nemoci nemohl zpívat, a nebylo jasné, jestli to ještě vůbec půjde?</p> <p>Zpívat jsem po operaci štítné žlázy nemohl asi půl roku a opravdu nebylo vůbec jisté, že se mi hlas vrátí. Už jsem se pomalu loučil se sólovým hraním a utěšoval se tím, že můžu v Oborohu dál hrát na kytaru a skládat. Když se mi pak hlas vrátil, byť zní o něco níž, byla to úleva. </p> <p>Máš čas taky hudbu poslouchat? Co tě zajímá a které žijící muzikanty bys doporučil?</p> <p>Nějaký čas se najde. Z žijících písničkářů hodně Dylana, Cohena, Mertu … Objevem je pro mě novoborská kapela Zhasni. </p> <p>Proč myslíš, že i dnes, skoro čtvrt století po sametové revoluci, je člověk doslova na každém kroku obklopen hloupou a nic neříkající muzikou? Je po ní skutečně poptávka? Nebo u nás kvalitní zpěváci, muzikanti, textaři nejsou?</p> <p>Talentovaných tvůrčích muzikantů je tady hodně. Bohužel mají cestu k širšímu povědomí zatarasenou právě tou vychytralou, v podstatě hloupou dramaturgií hlavně komerčních rádií a televizí. Těch médií, která jdou s laťkou náročnosti na posluchače a diváka tak zoufale nízko, že ji ani není vidět. Podbízejí se tím, že za žádnou cenu nestrpí, aby se onen posluchač nebo divák nad nějakou muzikou musel byť jen trochu zamyslet. Aby ho náhodou nevyrušila čímsi pro něj neznámým z pohodlné apatické letargie. </p> <p>Vypadá to, jako by snad někdo měl zájem na tom, abychom mysleli co nejméně a naopak setrvávali v té apatické letargii?</p> <p>Na tom snad nikdo cílený zájem nemá, ale ona laťka náročnosti sražená v médiích až k zemi, ne-li do ní doslova zahrabaná, k té duševní a duchovní letargii bohužel vede. Ta hrůza rozhlasových dramaturgů, aby náhodou tu mámu u plotny, řidiče kamionu a já nevím koho ještě nějaká píseň nepřekvapila, nezaskočila … Sám si komerční rádio doma nebo v autě nikdy nepustím, ale stejně se těm věčným srágorám, které hučely s úspěchem v éteru v husákovských časech, nevyhnu. Vejdeš někam do hospody, jedeš autobusem a jsi odsouzený poslouchat ty vyšisované nahrávky Zagorové, Davida, Vondráčkové, Olympicu … Má to ale jednu výhodu. Perfektně mi to navodí bezduchou atmosféru normalizačních let a uvědomím si, že doba, ve které v současnosti žijeme, je i přes různé odporné skutečnosti přece jen nesrovnatelně snesitelnější než ony časy. </p> <p>Který žalm tě napadne jako první, když je ti ouvej?</p> <p>Je to zvláštní, ale žádný. Přicházejí mi na mysl vlastní slova odkudsi zevnitř. Většinou jsou to zpočátku naléhavé otázky a posléze v lepším případě jakési „komentáře“ ke smíření se se situací. Ale to neznamená, že bych se s některými žalmy víceméně neztotožnil. Třeba s 39. a 139. žalmem jsem už tak nějak srostl. Když je někde zpívám, a to je dost často, je mi, jako bych vypovídal cosi o sobě. A vlastně také o lidech v publiku.</p> <p>Liší se nějak posluchači, kteří chodili na Oboroh před pětadvaceti lety od těch, kteří si kapelu nebo jen tebe přijdou poslechnout dnes?</p> <p>Snad ani ne. V publiku vídám stejně jako před čtvrtstoletím jak mladé lidi, tak babičky.</p>

<p>ZLÍN: V letošním roce by se dožil 80 let nositel Ceny města Zlín Alois Skoumal, hudebník, učitel, zakladatel cimbálových muzik a umělecký vedoucí muziky Máj, která existuje už 60 let. Obě výročí připomene slavnostní koncert „Chodíval sem přes lavečku“, který se uskuteční v sobotu 9. listopadu 2013 od 18:00 v divadle Malá Scéna. V programu zazní Skoumalovy úpravy lidových písní v podání CM Máj, pěveckého sboru Lúčka a hostů. Zatančí Bartošův soubor. Po skončení pořadu bude následovat beseda u cimbálu v Komorním sále.</p> <p>Historie CM Máj</p> <p>Kořeny dnešní zlínské cimbálové muziky Máj sahají do roku 1952 až 1953, do tehdejší skupiny Elektron. Ta se v druhé polovině padesátých let rozdělila a z jedné její části vznikl Máj. Stal se jednou z mnoha uměleckých aktivit sdružených pod Závodním klubem a podporovaných třemi velkými podniky gottwaldovska – Svitem, ZPS a Rudým říjnem. </p> <p>V roce 1958 začíná ve zlínském závodním klubu pracovat absolvent AMU Alois Skoumal. Pomáhá několika uměleckým amatérským uskupením, nejvíc času a energie ale věnuje Máji. Od amatérů ovšem žádá maximum a sám jde příkladem. Naučí se hrát na cimbál. Do muziky Máj přicházejí v 60. a 70. letech noví nadaní hudebníci – Máj zažívá rozkvět. Spolupracuje s pěveckým sborem Lúčka vedeným Drahomírou Budínovou a Bartošůvým souborem písní a tanců. Také jako host doprovází několik valašských souborů, které nemají stálou muziku. Soubor má úspěch doma a začíná postupně jezdit i po Evropě.<br />
Od konce 70. let vyráží Skoumal spolu s choreografkou Věrou Svobodovou po moravských regionech sbírat lidové písničky přímo u pamětníků. Zaměří se především na Luhačovické zálesí, kde v Marii Skovajsové objeví nevyčerpatelnou studnicí místních zvyků, písní, tanců, krojů a lidové kultury vůbec. Tyto skvosty upravuje pro muziku Máj a pro zpěváky – Ludmilu Hnilicovou, Josefa Šika, Janu Březíkovou, Jaroslava Vyorala. Spolupracuje i s etnografkou Věrou Kovářů a jejím manželem Jindřichem a čerpá samozřejmě také ze sbírek Františka Sušila, Františka Bartoše a Eduarda Pecka.<br />
V 80. letech je cimbálová muzika Máj se svými sólisty schopná hrát po celý večer k tanci i poslechu nejen na různých slavnostech, besedách či bálech, ale může se také s úspěchem srovnávat s jinými ansámbly na soutěžích, přehlídkách a festivalech. A to nejen s písněmi valašskými, luhačovskými či slováckými. V repertoáru jsou i skladby slovenské, romské nebo maďarské. Za sebou mají muzikanti i rozhlasové a televizní nahrávky a vydané audiokazety. V 90. letech funguje Máj ve složení Karel Okénka – kontry, Radek Cetkovský – klarinet, Miroslav Novotný – basa, Josef Tykal – viola, Zdeněk Janota – druhé housle, Antonín Laciga – primáš a vedoucí muziky a Karel Trčala – cimbál. Skoumal kvůli nemoci hraje spíš výjimečně. </p> <p>Skoumal – profesionál, který se odevzdal amatérům</p> <p>Alois Skoumal se narodil v roce 1933 v Olomouci překladatelům a literátům Haně a Aloysi Skoumalovým jako druhé z pěti dětí. Rodina se brzy na to přestěhovala do Prahy. Vzhledem k tomu, že matka Hana byla Židovka, byl otec Aloys na konci války internován v pracovním táboře. Po válce strávila rodina s otcem – kulturním atašé čtyři roky v Londýně, kde se dětem dostalo anglické výchovy.<br />
Po návratu do Čech studoval Alois Skoumal na gymnáziu v Poděbradech a poté úspěšně absolvoval studium skladby a dirigování sboru a orchestru na pražské Akademii múzických umění.<br />
Ve Zlíně (Gottwaldově) se objevil nedlouho potom, v roce 1958. Měl tu pomáhat amatérským hudebníkům při Závodním klubu a strávit tak dobu, než se uvolní slíbené místo dirigenta v pražském Národním divadle. Nadšení laických muzikantů, nezřídka samouků, ale i krása lidových písní z Valašska, Slovácka i Zálesí mu ale učarovaly natolik, že neodešel do pražského ani do olomouckého orchestru, odmítnul i práci učitele na kroměřížské konzervatoři. Ve Zlíně potkal životní partnerku a ke zklamání svých rodičů se rozhodl zůstat tam, kde měl pocit, že má jeho snažení největší smysl i odezvu.<br />
A odezva byla téměř okamžitá. Mladý hudebník plný energie se totiž pustil s vervou do práce. Shání a připravuje repertoár, vymýšlí dramaturgii, upravuje noty, rozepisuje party, tvoří aranže, radí nadšencům, hledá nové talenty, učí je hrát i zpívat, a sám se do muzicírování aktivně zapojuje. Stává se uměleckým vedoucím cimbálovky Máj. V roce 1959 nachází zázemí v Závodním klubu nejen Máj, ale také Slovácký krúžek, Valašský kroužek, je tady dechový orchestr, kde Skoumal občas zaskakuje jako dirigent, a vznikají nové umělecké spolky, například divadelní, jazzový (Jazztet) nebo taneční soubor pro neslyšící. Skoumal tu má velké pole působnosti. Věnuje se všem, daleko nad rámec pracovní doby. Zanedlouho se stává uměleckým vedoucím celého Závodního klubu. Rozšíření jeho práce a zodpovědnosti se sice neodráží na výplatě, ale to je podle jeho kolegů a přátel to poslední, co by jej kdy zajímalo.<br />
Skoumal spolupracuje také s gottwaldovskou filharmonií a dirigenty Jaroslavem Opělou nebo Eduardem Fišerem. K tomu vypomáhá v muzice Elán, v dívčím triu Horenka, angažuje se v souboru M. Majerové. Dosáhne toho, aby Závodní klub koupil dostatek nástrojů, a sám se naučí hrát na cimbál tak, že tento nástroj, kromě jiných (klavíru a kontrabasu), může později vyučovat v základní umělecké škole. Stane se také cimbalistou žádaným nejen v Máji. Skoumalův záběr je ale širší. Pomáhá s repertoárem také slováckému souboru Vonica, který vede etnograf Karel Pavlištík, a společně ve spolupráci s Boženou Pavlištíkovou, Věrou Bornovou a Františkem Zuskou zakládají i dětskou Voničku.<br />
Ve svých uměleckých a pedagogických aktivitách pokračuje Skoumal i poté, co v 90. letech onemocní Parkinsonovou chorobou. Dokud mu to síly dovolí, hraje, učí děti i dospělé, vytváří aranže oceňované jinými profesionálními hudebníky, pomáhá s dramaturgií kulturních pořadů, sbírá a upravuje lidové písně.<br />
V roce 2004 dostává Alois Skoumal za svou celoživotní práci a za kulturní rozvoj regionu Cenu města Zlína. Je to pro něj nečekaná a možná o to větší pocta, v době, kdy jej nemoc učinila závislým na nepřetržité pomoci jeho ženy.<br />
5. března 2010 v zaplněném zlínském katolickém kostele se s ním manželka a tři dcery s rodinami, příbuzní, přátelé, kolegové a žáci loučí naposledy, jak jinak, než za zvuku cimbálu a houslí.</p>

<p>OPOČNO: …připomíná návštěvníkům koncertů vážné hudby v Opočně čerstvý nositel Ceny Mezinárodního hudebního festivalu F. L. Věka Ivo KAŠPAR, předseda kruhu přátel hudby Opočenská beseda. Hudbu má Ivo Kašpar velmi rád, a tak není divu, že jí celé naše setkání bylo doslova protkáno.</p> <p>Jste třetí, kdo převzal Cenu MHF F. L. Věka za přínos kulturnímu dění v regionu. Co pro Vás znamená zařadit se po bok Luboše Sluky a prof. Václava Rabase?</p> <p>Neměla byste pro mne na začátek lehčí otázku?… Neměla. </p> <p>Oba pány samozřejmě znám a hluboce si jich vážím. Pana prof. Rabase jako vynikajícího interpreta varhanní hudby (mimo jiné nahrál kompletní varhanní dílo L. S.), pedagoga, který se navíc zasloužil o vznik varhanního oddělení pardubické Konzervatoře. Luboš Sluka je shodou okolností mým dávným přítelem a kamarádem. A být k nim přiřazen, je pro mne ctí v mých očích až nezaslouženou. Ale stalo se, a mně nezbývá, než nezpychnout, a hlavně se nepoměřovat. </p> <p>Kdy se narodila Vaše láska k vážné hudbě?</p> <p> Zaseta byla nepochybně v mém útlém dětství tatínkem, JUDr. Václavem Kašparem, který ji miloval. Nebyla to láska pouze pasivní, ale sám zpíval jako sólista na koncertech v Opočně, na kůru děkanského kostela, a samozřejmě všechny ty písně a árie zněly u nás doma. Zněly i díky jeho slušně vybavené gramotéce. </p> <p>Máte radost, že i Opočno je součástí MHF F. L. Věka?</p> <p> Když dovolíte, neřeknu pouze ano, ale vysvětlím proč. Opočno je už desítky let oblíbeným festivalovým městem náchodské Cameraty, dlouhá léta jsme uváděli koncerty Orlicko-kladského varhanního festivalu. V první řadě to je kvůli citlivému a vyspělému publiku, dále pak ochotě a schopnosti pořadatelů (Opočenská beseda) tato vystoupení přijmout (někdy i se vším všudy). Mezinárodní hudební festival F. L. Věka je pro nás významný nejen svým koncertem, uváděným v Opočně (letos to je Heroldovo kvarteto v Mariánském kostelíku), ale zejména jako celek tím, že časově navazuje na cyklus koncertů vážné hudby OPOČNO HUDEBNÍ, a tak prodlužuje naši společnou koncertní sezónu od počátku léta hluboko do podzimu. Navíc přináší významné tituly pro Opočenskou besedu namnoze těžko dostupné. </p> <p>Cenu jste převzal za více než 20 let trvající práci v Opočenské besedě. S jakým cílem jste v roce 1992 tento spolek zakládali?</p> <p> Cílem našeho snažení bylo a je pěstování a rozvíjení kulturních tradic známých z historie Opočna. Tato původně široká oblast se postupně zužovala, takže jsme se několik let podíleli např. na redakci a vydávání Opočenských novin, pořádali jsme výstavy, přednášky, koncerty vážné hudby. A jak vidno, právě tyto koncerty se postupně, pod jménem Opočno hudební staly hlavní náplní naší činností pro následujících 21 let. Vycházeli jsme z tradice Hudebních sobot, jejichž zakladatelem byl v r. 1942 ředitel hudební školy J. V. Kratochvíl (skončily v roce 1950 údajně pro nezájem publika, nedostatek financí, a hlavně nebyl nikdo, kdo by se práce v této formě ujal). Opočenská beseda se léty stala zárukou vysoké umělecké kvality, a k tomu finanční dostupnost vstupenky, osobité kouzlo koncertních síní, společenská úroveň, zkrátka místo, kam stojí zato zajet na koncerty. Mimo jiné jsme se rozhodli postavit vstupné tak, aby nikdo nemohl říci, rád bych šel, ale nemám na to. Naše vstupné 60 Kč, snížené pro děti, studenty a důchodce na 40 Kč u většiny našich koncertů je dnes spíš neobvyklé. Pro nás je totiž nejhorší neobsazená židle. </p> <p>Jak funguje Opočenská beseda? Kolik lidí se podílí na pořádání koncertů?</p> <p> Kdo jen trochu zná spolkový život, ví, jak to chodí. Veškerá práce leží na výboru, v našem případě pětičlenné radě. Na samotném pořádání koncertů se rozhodující měrou podílejí dva lidé – předseda a hospodářka, zbývající tři zaskakují v případě potřeby. Stručně řečeno, předseda zajišťuje vše od prvních kontaktů s umělci přes propagaci, nejrůznější jednání a vyjednávání, „tisíc“ drobností až po předání květin a „zhasnutí“ v sálu. K tomu ještě pokaždé trne, aby umělci trefili včas do Opočna, aby byl koncert hojně navštíven, aby…, je stále ve střehu a k dispozici. Stejně důležitá je práce hospodářky, která bdí nad financemi. V žádném případě si nedovedu představit, že bych s ní měnil. Paní Pultarová je spolehlivost sama a její obětavost nezná mezí. Žádná improvizace – řeč čísel je jasná a neúprosná. </p> <p>Opočno má hodně rodáků se vztahem k hudbě. Připomínáte tyto osobnosti posluchačům koncertů?</p> <p> V tomto směru je naším rodákem číslo jedna, jeden z největších současných skladatelů vážné hudby Luboš Sluka. Jeho hudba zní na našich koncertech často. Letos jsme na jeho postesknutí, že písňová tvorba zní na koncertních pódiích jen zcela výjimečně, připravili recitál člena opery ND barytonisty Jakuba Hrubého, kde zněly písně A. Dvořáka, J. Strejce, L. Janáčka a L. Sluky. Písně skladatele V. Marela na texty jeho opočenských přátel přednesl na jiném koncertu bývalý člen opery ND Karel Petr. Nezapomněli jsme ani na další, a to na skladatele a významného pedagoga Františka Zd. Skuherského. Hudba skladatele, který v mládí působil jako varhaník krátce v Opočně – J. K. Vaňhala – zní v Opočně poměrně často. Letošní závěrečný koncert cyklu Opočno hudební byl koncipován jako Pocta Janu Křtiteli Vaňhalovi (dvousté výročí jeho narození) a zazněla v podání varhaníka L. Vendla a sopranistky H. Pellarové. Mimo jiné tento koncert uzavíral i JOHANN BAPTIST WAŇHAL FESTIVAL v místech našeho regionu spjatých se jménem tohoto Mistra: Hradec Králové, Hněvčeves, Nechanice, Opočno.</p> <p>Jaká je úloha města při akcích pořádaných Opočenskou besedou – podporuje vaši činnost?</p> <p> Město podporuje naši činnost finančně, z rozpočtu částkou 36 000 Kč, což je zhruba jedna třetina nákladů na koncerty. V případě krajní nouze žádáme o dodatečné posílení z financí na kulturu a zatím vždy úspěšně. Za koncerty v Mariánském kostelíku – městské koncertní síni a v KND od nás nevyžaduje placení pronájmu atd. </p> <p>Z čeho je plněn rozpočet?</p> <p> Jak už jsem se zmínil, naším hlavním příjmem jsou peníze od města, dále pak z Nadace ČHF a od našich, dnes už pravidelných mecenášů (to jsou ti, kteří nám dají peníze a vědí, že za to nic nedostanou). Příjem ze vstupného je zhruba čtvrtina až třetina nákladů na koncert. Abychom udrželi kvalitu, museli jsme omezit počet koncertů našeho cyklu z původních 12 – 15 na dnešních 10. Důležité je, že jdeme dál. Ale osud opočenských Hudebních sobot je pro nás mementem. </p> <p>Kdo a jak vytváří dramaturgii jednotlivých cyklů?</p> <p> Původně jsme léta dramaturgii vytvářeli sami, nápady a doporučeními přispíval i L. Sluka, nějaký čas byl naším dramaturgem Jan Krejčí (bývalý první houslista orchestru činohry ND). Když nám před lety nabídl spolupráci opočenský rodák Pavel Svoboda, s nadšením a úlevou jsme ji přijali. A tak je naším dramaturgem a konzultantem k všeobecné spokojenosti dodnes. </p> <p>Když se ohlédnete zpět, co se vám se spolkem podařilo? Z čeho máte radost?</p> <p> Podařilo se nám vzkřísit a rozvinout tradici, která se stala kamínkem v mozaice obrazu Opočna jako města kulturního. A k tomu bych podotkl, že za velice skromných podmínek. Pokud někdo sedí zrovna před počítačem, nalistujte si webové stránky Opočna, mezi spolky Opočenskou besedu – Přehled činnosti – tam to všechno je. Náš dar Opočnu. A nejen. Máme také radost, když je naplňován můj pravidelný vzkaz určený posluchačům na našich koncertech, kterým na úplný závěr každého koncertu vždy říkám: „A vypravujte o nás!“…, a mnozí z nich opravdu vypravují. </p> <p>Čím jsou pro Vás osobně koncerty vážné hudby?</p> <p> Tady bych ocitoval jakési motto, uvádějící rok co rok naše Kalendáře: Také na rok 2014 má pro vás Opočenská beseda připravený cyklus koncertů vážné hudby OPOČNO HUDEBNÍ. Setkání s krásou, duchem a uměním hodným toho slova a v neposlední řadě s přáteli s cílem „sdružovat občany ku společenskému soužití“. </p> <p>Máte nějakého vysněného interpreta, soubor či skladbu, které byste si přál naživo slyšet?</p> <p>(S úsměvem) Obávám se, že tady bych případné čtenáře rozhovoru uvedl do rozpaků, a tak vám to jen pošeptám… mám rád třeba cimbálovou muziku. Ale chtěl bych slyšet i Čajkovského B moll v podání Jaroslavy Pěchočové Vernerové, nebo Schubertovu Nedokončenou. Stále vzpomínám na Luise Armstronga, kterého jsem slyšel naživo v r. 1965 v Praze. </p> <p>Hudba je jistě krásný koníček. Jaké jsou Vaše další zájmy?</p> <p> Ty se mění s věkem. V mládí se mi líbily holky (ale to mě dodnes neopustilo…). Léta jsem také rybařil, zvlášť na pstruhových vodách třeba u Sopotnice – když tam brali lipani, byla to nádhera. Vždycky jsem také hodně četl a měl jsem štěstí, že např. v době, kdy jsem učil na Hrnčířských boudách v Krkonoších, tak jsem získal zdroj, který mi dodával vzácné knihy.<br />
Na horách jsem byl i členem Horské služby, také jsem lyžoval, ale sport mezi mé koníčky nepatří. V určité době se tím stala rovněž práce na synově velké zahradě. A dnes je zvláštním koníčkem můj vnouček, kterému je 1½ let. </p> <p>VIZITKA<br />
Ivo KAŠPAR<br />
Narozen 10. 9. 1937 v Opočně, v roce 1956 ukončil maturitou Pedagogickou školu pro vzdělání učitelů národních škol<br />
Rodina: manželka Jana, dcera Karolína, syn Ivo, vnouček Ivo </p> <p>Povolání učitele 1. stupně základní školy mne přivedlo postupně do Vrchlabí, na nejvýše položenou školu u nás – jednotřídku v Hrnčířských Boudách v Krkonoších, do Egypta na školu při ZÚ v Káhiře, na dvoutřídku v Horní Brusnici a v roce 1978 do Opočna, kde jsem učil na ZŠ a posléze několik let vykonával funkci zástupce ředitele ZŠ. Do důchodu jsem odešel v r. 1998. </p> <p>Z veřejné činnosti:<br />
4 roky členem Zastupitelstva za OF, v dalších obdobích jsem nekandidoval, protože jsem nenašel žádnou stranu hodnou důvěry.<br />
Stál jsem u vzniku původních Opočenských novin a léta pracoval jako píšící člen jejich redakční rady (vida psaní – zapomenutý koníček, ba přímo kůň, provázející mne dodnes.) Patřím mezi zakládající členy Opočenské besedy a dodnes jsem jejím předsedou.</p>

<p>LIBEREC: Severočeská metropole má bohatý kulturní život, nádherná galerie, muzeum, lidové sady, kulturní dům, knihovny, ale především divadla a určitě lze sem započítat i botanickou a zoologickou zahradu.</p> <p>Působí zde různé spolky, hojně pěveckých sborů, média nebo hudební skupiny. Ke kulturnímu životu přispívají ale také supermarkety. V nich nejrůznější subjekty organizují nejčastěji výstavy.<br />
Jedna z nich proběhla v polovině října v obchodním domě na Šaldově náměstí. byla zde instalována výstava velkorozměrových koláží žáků základní školy Vrchlického. Nazvali ji Stáří – čas zralosti, moudrosti a vzpomínek.<br />
„Pokusili jsme se vymyslet projekt, který by přiblížil mladým lidem to, co prožili jejich prarodiče, jejich vrstevníci, co je lidsky formovalo. Tak vznikl nápad vytvořit velkoplošné koláže, které jsme vystavili v pasáži obchodního domu. Obsahují novodobé dějiny, jak je prožívala generace dnešních prarodičů a praprarodičů,“ objasnila cíl a téma výstavy kurátorka výstavy Dája Spalková.<br />
Při výtvarné výchově kreslili žáci druhého stupně výkresy na téma Mladá a stará tvář. Uvědomovali si přitom, že každý starý člověk byl kdysi mladý a každý mladý jednou zestárne. Všímali si, jak život a životní styl mění lidské rysy člověka a uvědomovali si, že záleží na nich, jestli jejich tváře budou jednou laskavé nebo trpké, ušlechtilé nebo vyžilé.<br />
Dalším úkolem žáků druhého stupně bylo zeptat se prarodičů na zážitky z dětství a napsat o nich slohovou práci. Vzniklo skutečně mnoho zajímavých vyprávění, jak chodili jejich předkové několik kilometrů pěšky do školy, jak museli pečovat o sourozence, pomáhat doma s hospodářstvím, jak měli třeba jen jednu jedinou panenku na hraní, ale také, jaké dělali lumpárny, jak se bavili, jak si hráli. A to pedagogy přivedlo na myšlenku uspořádat výstavu dětských hraček a předmětů od čtyřicátých do osmdesátých let dvacátého století, včetně dřevěného penálu.<br />
Výstavu okořenili moudrostí svatého Františka Saleského Modlitba ve stáří. V ní najde každý nádherné vyznání k životu, pokoru a úctu k životu.<br />
Je-li školákům denně vtloukáno do hlavy, že senioři jsou paraziti, že na důchody nebudou peníze, že senioři převládnou a nebude dost prostředků na jejich obživu a péči o ně, pak světec v modlitbě hledá cestu, jak se i s takovým problémem vyrovnat.<br />
Organizátorům výstavy se bohužel nepodařilo zdůraznit význam seniorů pro současné generace; vše, co se ti mladší naučili pochází od seniorů, senioři stále tvoří nádherná díla v hudbě, literatuře, malbě, senioři vyřešili mnoho patentů a ekonomických problémů, založili nesčíslně firem a vedli mladou generaci na cestě k životu. Cestu do budoucna je možno hledat v nové ideologii, vytvořené na základě vědecké konstrukce filosofické. To však senioři naší mládeži jen těžko objasňují a jen těžko jim ukazují správnou cestu.<br />
Je ale potěšující, že ve školách vznikají takové projekty. Nedávno se podobný projekt ke 40. výročí Ještědu uskutečnil také v základní škole – na Broumovské.</p>

<p>UHERSKÉ HRADIŠTĚ: Letos má Slovácké divadlo rekordní počet předplatitelů. Je jich konkrétně 8150, což je číslo o 121 vyšší než vloni a o 208 vyšší než předloni. Jen pro srovnání, v roce 2003 jich mělo Slovácké divadlo jen 3707 a v roce 1993 si předplatné koupilo 2642 diváků. Nejen, že abonentů přibývá, ale Uherskohradišťští jich mají nejvíc ze všech českých činoherních scén.</p> <p>Situace se nejvíc lepší především v posledních deseti letech. „Snažíme se divákům sdělit, že pokud nebudou mít předplatné, hrozí, že některé, zejména ty atraktivnější tituly v sezóně neuvidí, protože se na ně nedostanou,“ vysvětluje herec a mluvčí divadla Josef Kubáník.<br />
Divadlo proto reagovalo na poptávku diváků tím, že zavedlo celkem 25 předplatitelských skupin, což zaručuje velké množství repríz, samozřejmě s tím, že za jedno představení dostane divadlo od abonenta méně než od návštěvníka, který si koupí vstupenky na jednotlivá představení. Byl to ale krok, který se vyplatil, a diváci jej kvitují s povděkem.<br />
Zatímco některá divadla stahují titul po dvanácti reprízách, v Hradišti se může inscenace zopakovat třeba padesátkrát a stále je pro koho hrát. „Životnost inscenací se prodloužila a my díky tomu můžeme s hrou vyrazit i na divadelní festivaly, kde je odborná kritika, a tak se případně dostat i do nominací divadelních cen,“ dodal Kubáník. Letos získalo divadlo celkem devět nominací na Ceny Alfréda Radoka.<br /> Naopak nevýhodou abonentského systému je podle něj to, že program souboru je doslova nabitý. „Je to problém ve chvíli, kdy projeví diváci zájem vidět například ještě jednou Rychlé šípy. Rádi bychom jim vyhověli, ale není kdy, protože současně s reprízami těch starších běží už nové inscenace,“ uvedl Kubáník.</p> <p>Nedostatek vstupenek<br />
Čím to je, že divadlo láká stále více abonentů a představení domovské scény mají téměř vždy větší návštěvnost než hostující soubory? Vedení divadla se domnívá, že to souvisí nejen s kvalitně obsazeným a dobře fungujícím souborem, s výběrem titulů, ale také s tím, že se hradišťská činohra snaží víc komunikovat s veřejností. „Dělali jsme si průzkum, abychom zjistili, co divákům schází a co je třeba vylepšit. Překvapivě z něj vyšlo, že diváci jsou nejvíc nespokojeni s nedostatkem vstupenek,“ řekl Kubáník. Je to ale podle něj věc, se kterou se nedá hnout, protože herci hrají šest dní v týdnu a další představení už není kam vměstnat.<br />
Výběr titulů je jiný, než býval před 20 lety. V sezóně se objevují různorodé kusy od ztřeštěné komedie Nájemníci přes jazzovou operu Dobře placená procházka až po Ibsenovo psychologické drama Nora. „Diváci, které původně přiláká třeba černá komedie Popel a pálenka nebo muzikál Donaha, se díky předplatnému nakonec podívají i na vážnější věci a z ohlasů se pak k našemu překvapení dozvíme, že právě toto představení je oslovilo nejvíc,“ vypráví Kubáník. Slovácké divadlo si prý vychovává náročného diváka, schopného bez problémů absorbovat v jedné sezóně i několik těžších, stylizovaných děl, například Pitínského, Smilkové nebo Macečka.</p> <p>Stále více soběstační<br />
Co se v divadle změnilo během posledních 15 až 20 let? Téměř kompletně se obměnil umělecký soubor. „Přišli sem noví herci, kteří mají jiný pohled na divadlo, možná do něj vkládají víc své osobnosti a víc srdce,“ zamýšlí se Kubáník. Kreativní přístup uplatňuje i dramaturgyně Iva Šulajová, která pro herce objevuje stále nové kusy a díky odvaze nasazovat i hry méně známé, méně obvyklé či komplikovanější se o slováckou scénu zajímá také stále více režisérů, kteří si domlouvají spolupráci se souborem třeba na tři roky dopředu a rádi se vracejí.<br />
Změnil se také způsob propagace divadla. „Tlačí nás k tomu doba a nová média. Snažíme se je využívat, abychom oslovili co nejširší spektrum veřejnosti. Na sociální síti máme z divadel druhý největší počet fanoušků v celé republice. Před námi je jen Dejvické divadlo, které má v angažmá například Ivana Trojana,“ říká Kubáník. „Dobře nám fungují i webové stránky, které se snažíme příliš neinovovat, aby se v nich diváci bez potíží vyznali,“ dodává.<br />
Divadlo se za poslední dvě desetiletí změnilo i po stránce ekonomické. Od roku 2003 už není jeho provozovatelem Okresní úřad, ale město Uherské Hradiště, které je z velké části financuje. Současně je ale tato příspěvková organizace stále soběstačnější. Zatímco před 10 a 20 lety pokryl výtěžek z představení a za pronájem sálu zhruba jednu čtvrtinu nákladů, dnes je divadlo soběstačné z 37 procent. Nejvíc peněz jde přitom na mzdy zaměstnanců, kterých je ve Slováckém divadle 67.<br />
Zanedbatelné nejsou ani náklady na energie a ty, které se týkají výpravy, scény a kostýmů. „Jsou ale nezbytné k tomu, aby umělecké dílo mělo potřebnou kvalitu. Když to přeženu, mohli bychom mít kulisy nakreslené na plátně či papundeklu, ale bojím se, že o práci v takovém divadle by postupně ztratili zájem režiséři, dramaturgové, herci a nakonec i diváci. Výsledkem by nebyla úspora, ale jen úpadek a možná i krach divadla,“ je přesvědčen Kubáník.</p> <p>Ideál – vícezdrojové financování<br />
Kromě toho, co si divadlo vydělá samo a co dostane od města – svého provozovatele, se snaží hledat také sponzory. „Bohužel na rozdíl od fotbalu či hokeje nemůžeme nabídnout sponzorům velkoplošnou reklamu v divadle, natož v televizi, dokonce ani na kostýmech či kulisách. Proto máme spíš drobnější dárce,“ vysvětlil Kubáník s tím, že divadlo má obyčejně sponzorské partnery na jednotlivé inscenace, kterým veřejně poděkuje vždy před uvedením premiéry.<br />
Další postesknutí se týká toho, že v Česku neexistuje zákon o vícezdrojovém financování, tedy stav, kdy by provoz divadla nebyl jen na bedrech města, ale podílely se na něm také kraj a stát, které dnes přispívají jen výjimečně. „Abychom nemuseli každou chvíli řešit nějaké volání o pomoc a zároveň aby případný výpadek jednoho ze zdrojů naši existenci neohrozil. Tento zákon by divadlům určitě hodně pomohl.“<br />
Největší nejistotu zažilo Slovácké divadlo krátce po revoluci, kdy hrozilo, že bude stálá scéna v Hradišti zrušena. Další velká krize nastala letos, kdy město z ministerstva financí nezískalo peníze, které dřív dostávalo, a vypadalo to, že nebude mít z čeho provoz divadla financovat. „Nakonec se to na ministerstvu vyřešilo, ovšem pouze dočasně, na dva roky. Co bude dál, zatím nevíme. Ale je před volbami, třeba někdo najde způsob, jak by mohlo Slovácké divadlo fungovat důstojně,“ dodává Kubáník.</p>

<p>HORNÍ BŘÍZA: Ani se tomu nechce věřit, ale místnímu ochotnickému divadelnímu spolku, Osadě, bude zanedlouho 18 let. Tato „plnoletost“ je důvodem nejen k různým radovánkám, které samozřejmě nevynecháme, ale také je jistě důvodem k určitému zamyšlení a bilancování.</p> <p>Právě před 18 lety dal zakladatel Osady Jiří Vynáhlovský dohromady pár nadšenců s cílem založit ochotnické divadlo a navázat tak na tradici divadelnictví v Horní Bříze. Dne 14. prosince roku 1995 proběhla první oficiální valná hromada spolku, a od té doby je Osada platným a důležitým prvkem kultury v Horní Bříze.<br />
Stejně jako narozené dítě byla i Osada ve svých počátcích taková bezbranná, nezkušená a spíše než cokoli jiného ji stmelovalo nadšení a zápal svých členů. Mnohým z nás ještě nebylo dvacet let, většina se vešla do nějakých pětadvaceti a pochopitelně všichni, jako správní ochotníci, bez jakýchkoli zkušeností. O to krásnější byly první premiéry a reprízy, kdy plné sály diváků shovívavě aplaudovaly našim nesmělým, mnohdy až naivním, prvním divadelním krůčkům. A právě díky jim a podpoře našich blízkých jsme pomaloučku postupovali dál a krůček po krůčku si osvojovali různé divadelní zásady a návyky. Velkou zásluhu na formování divadelního projevu Osady má Pavel Palán, který po svém příchodu začal budovat divadelní projev a tvář Osady, a právě i jemu vděčíme za to, že v dnešní době patří Osada k několika úspěšným a stabilním ochotnickým divadelním spolkům v širším okolí.<br />
Samozřejmě, že všechno za dobu trvání spolku nebylo vždy takto růžové. Ani nám se nevyhnuly různé organizační otřesy. Několikrát jsme se dokonce museli z různých důvodů stěhovat (asi málokdo vzpomene na odchod z Klubu a přechodný azyl v budově Bama naproti Klubu), až jsme nakonec díky laskavé podpoře pana ředitele Čásy našli zázemí v budově základní školy, kde působíme dodnes. A rádi!<br />
Jak se Osada čím dál více blíží k plnoletosti, začala působit více stabilně a čím dál více se začala prosazovat na kulturní ochotnické scéně v regionu. Poslední hry se pravidelně setkávají s výbornými ohlasy, pravidelně se zúčastňujeme různých soutěžních i nesoutěžních přehlídek, přičemž se na podzim roku 2010 stal vrcholem postup s hrou Hotel mezi dvěma světy na národní přehlídku do Vysokého nad Jizerou. Od roku 2008 navíc působí pod křídly Osady, dříve dětská, teď už minimálně dorostenecká, odnož, Osaďáček. Po několika úspěšně adaptovaných pohádkách probíhá v těchto dnech finalizace úplně nového divadelního projektu, na kterém pracoval Osaďáček zcela bez podpory mateřského spolku, a na který jsme všichni velice zvědaví.<br />
Jak jsem v úvodu psal, že osmnácté narozeniny jsou důvodem k bilancování, tak právě díky němu jsme zjistili informace, které po pravdě překvapily i nás. Když pomineme Cisterciácké noci, což je trochu jiný druh divadelního projevu, tak od založení do současnosti nastudovala Osada spolu s Osaďáčkem úctyhodných 22 her a odehrála celkem 175 představení ve 41 obcích. Nechtělo se nám tomu ani uvěřit, ale za uplynulých 18 let jsme v Horní Bříze, ať už v Klubu, ve škole nebo i dokonce jednou venku v Sokolovně, vystupovali hned 44 krát. Nejčastější štací mimo domovskou Horní Břízu je Manětín, kde jsme hráli celkem 23 krát. Na dalších místech jsou Plzeň s 11 a Česká Bříza s 10 představeními. Nejvzdálenější štací zůstává 223 km od Horní Břízy vzdálené zmiňované Vysoké nad Jizerou, mezi další exotické štace patří pak Sokolov, Loket a Nýrsko. Co do počtu repríz je nejúspěšnější hra zmiňovaný Hotel mezi dvěma světy s 20 reprízami, následuje Monsieur Amédée s 15 reprízami, kterého ale stále uvádíme a třeba dvacítku překoná, na třetím místě je duchařská komedie Pohleď a budeš udiven těsně následovaný se 14 reprízami kriminální komedií Co v detektivce nebylo a osaďáčkovskou pohádkou Kašpárek a Kopřivka.<br />
Ano, již jsme téměř plnoletí, tak víme, co se sluší a patří. Poděkovat. Upřímně děkujeme zejména těm, bez kterých to opravdu v dnešní době již nejde – obci Horní Bříza nejenom za finanční podporu a Masarykově základní škole za poskytnuté zázemí. Oběma institucím se snažíme dle našich možností jejich podporu oplácet například při zajišťování různých akcí. Děkujeme také našim rodinám a blízkým, že s námi těch 18 let vydrželi ty hodiny strávené na zkouškách a často noční návraty ze štací. Slibujeme, že dalších 18 let to bude stejné.<br />
Ale hlavně děkujeme divákům! Děkujeme Vám, že i v dnešní hektické době si najdete čas a přijdete zhlédnout trochu jiné příběhy, než jaké vídáte každý den v „oblíbených seriálech“ v televizi. Vždyť divadlo není jen o dívání. Divadlo je i o potkávání lidí, komunikaci a kultuře a kultivovanosti společnosti vůbec.<br />
Proto přejme si vzájemně do dalších 18 let, potkávejme se!</p>

<p>PRAHA: Kdo se touží potkat s pravými pražskými strašidly nebo nahlédnout do křivule věhlasným alchymistům, může tak učinit v Muzeu pražských pověstí a strašidel a Muzeu alchymistů a mágů staré Prahy. Tato dvě výjimečná muzea, která zdobí centrum Prahy, vznikla z iniciativy mnohostranně talentovaného nadšence Filipa Jana Zvolského a jeho manželky. V rozhovoru nám pan Zvolský prozradil více informací.</p> <p>Před pěti lety 1. října v roce 2008 jste otevřel v centru Prahy Muzeum pražských pověstí a strašidel a o tři roky později rovněž Muzeum alchymistů a mágů staré Prahy. Jak vznikl nápad založit tato dvě muzea?</p> <p>Původně jsme spolu s manželkou chtěli založit v Čelákovicích muzeum upírů, ale pak jsme tento nápad přestěhovali do Prahy a tím změnili i jeho obsah. Tak jsme se zároveň přiblížili i k mému dávnému snu dělat vycházky za pražskými strašidly. Tento sen si teď plním každý týden při našich pravidelných vycházkách. Když už muzeum fungovalo dva roky, řekli jsme si, že je na čase pokročit dál. S podnikáním v oblasti muzejnictví jsme měli již zkušenosti, a tak jsme se rozhodli, že založíme další muzeum. Dlouho jsme tematické zaměření dalšího muzea promýšleli, až jednoho dne v dubnu 2011 napadlo mojí ženu udělat muzeum alchymistů. V květnu jsme objevili v nabídce realitních kanceláří prostory v domě, kde žil Edward Kelley a bylo rozhodnuto. Nové muzeum jsme otevřeli ještě téhož roku 11. října.</p> <p>Kdo všechno se podílel na vytvoření těchto muzeí?</p> <p>Za oběma muzei stálo mnoho lidí. U prvního, kdy jsme ještě ani my ani výtvarníci netušili, do čeho jdeme, jsme vše dělali tak trochu na koleně. Podzemní uličku duchů vybudovali scénografové Nikola Tempír s Karlem Čapkem, kteří si k ruce tu a tam brali dva, tři pomocníky, já přepisoval texty pověstí pro muzejní účely, žena šila kostýmy strašidel a kamarád Kristian Cubera kreslil ilustrace a sochal hlavy strašidel. Na muzeu alchymistů se už podílelo daleko více lidí. My dali základní námět a ideu a té se ujali Nikola Tempír, Michal Syrový, Jiří Karásek a Václav Misař a brali si k ruce bezmála čtyřicet pomocníků. Po čtyřech a půl měsících vzniklo muzeum, které podle nás nemá obdoby. Jak jsme se dívali výtvarníkům pod ruce, troufli jsme si pak sami dál přetvořit přízemí Muzea strašidel v tajemný a hlavně interaktivní a hravý kabinet ducha Prahy, Genia loci Pragensis. Vysledovali jsme si totiž, co lidi nejvíce láká a baví, nad čím se u nás nejdéle zastaví, a to jsme jim dali měrou vrchovatou, tedy interaktivitu, hravost, humor a poesii pověstí. </p> <p>Čím jsou podle vás vaše muzea jedinečná?</p> <p>To by asi měl říci někdo zvenčí. Ale myslím si, že hlavní devizou obou muzeí je atmosféra, příběhy a humor. Nevybudovali jsme laciné lapačky na turisty či zámky hrůzy, které by snad více vydělávaly, ale neukázaly by pravou podobu pražských pověstí. V obou případech si lidé mohou vše osahat, zažít příběhy na vlastní kůži. Vše je navíc bráno s nadsázkou, humorem, a přitom se i návštěvník ledacos dozví a poodhalí tak trochu důvody, proč je Praha tak kouzelná, poznají kus naší historie, na co můžeme být jako Češi hrdí… To je naším hlavním cílem.</p> <p>Pořádáte rovněž různé akce pro děti i dospělé, vycházky za pražskými strašidly. Kdy se bude konat nejbližší taková vycházka?</p> <p>To je můj splněný sen. Začalo to vycházkou Se strašidlem za strašidly Malou Stranou na Hrad, dnes takových vycházek máme osm. Vždy se jde dvě hodiny v doprovodu strašidla, které vypráví pověsti a po cestě čekají a rozehrávají své příběhy další tři strašidla. To však není vše. Spojili jsme se s Muzeem Karlova mostu a děláme akci Karlův most ze tří stran, či Strašidelná Čertovka, máme noční prohlídku muzea Hodina duchů ve městě duchů, velkou tajuplnou pouť Mysteria Pragensia zahrnující obě naše muzea, vycházku a návštěvu naší alchymistické hospůdky Kellyxír, nedílné součásti Muzea alchymistů. Novinkou je vycházka Po stopách starých pověstí českých, kde se dokonce mezi Vyšehradem a Hradem svezeme historickou tramvají, nebo alchymistická vycházka Hradem a podhradím. Nesmím také zapomenout na vycházku pouze pro dospělé Strašidla s hvězdičkou aneb Erotika v pražských pověstech nebo zase hlavně pro děti plavba Parníkem s vodníkem. Na vycházky vyrážíme několikrát týdně, kdy se konají, lze dohledat na našich webových stránkách www.muzeumpovesti.cz.</p> <p>Jaké pražské strašidlo považujete za nejvtipnější? </p> <p>Pražské pověsti miluji pro jejich humor, který je místy černý a poesii, která je místy prozaická. Téměř každé strašidlo má svůj humor. Zvláště ta, která dělají naši herci na vycházkách. Inu, naše heslo: „K nám se strachem, od nás s úsměvem“, tady platí dvojnásob. Ale pokud jde o vtipnost, mám asi nejraději vodníky. Máme i zvláštní vodnické pozdravy jako Dobrekekej den a Spánem sumcem. Vodnický svět jsme si už tak vyšperkovali a oblíbili, že asi vodníci a hlavně Kabourek, Purkrábek a pan Pivoda budou naši oblíbenci. Ostatně, když jdu po ulici jako vodník, baví mě, jak mě lidé zdraví, ukazují dětem a volají „jé vodník“ nebo „dobrej den hastrmánku“ a já jim odpovídám „dobrekekej“.</p> <p>Co vás fascinuje v oblasti alchymie?</p> <p>To je také záhadný svět. Lidé jej považují za svět podivínů, kteří chtějí vyrobit zlato nebo elixír neviditelnosti, ale v pravé podstatě jde alchymistům o změnu věcí neušlechtilých na ušlechtilé a nejen v hmotné sféře. Alchymistům šlo i o změnu sebe samých v lepší lidi a celého světa na lepší svět. A to kdyby se podařilo, byla by alchymie hodně potřeba i dnes. </p> <p>Máte v plánu otevřít ještě nějaké další muzeum?</p> <p>Otevření druhého muzea nás dost finančně, ale i jinak vyčerpalo. Bylo výrazně dražší a tím, že není na tak dobrém místě jako muzeum strašidel, kolem kterého projdou všichni návštěvníci Prahy, nedovedeme si představit, že bychom se do něčeho podobného znovu vrhli v nejbližší době. Ale myslím, že nám to jednou nedá a zase se do něčeho pustíme. Nápadů máme dost. Teď je ale mojí prioritou v rámci muzea Alchymistů rozjet provoz malého komorního divadélka Al-iksír. Byť je malé, není to úkol nikterak drobný. Ostatně, přijďte se podívat.</p> <p>Více info na:<br />
www.mysteriapragensia.cz, www.muzeumpovesti.cz, www.muzeumalchymistu.cz</p>

<p>PRAHA: Jakou budoucnost čeká kulturní památky Středočeského kraje? Kde shánět finance na kulturu? Na tyto a další otázky musí hledat odpověď vedení kraje. Řada objektů a kulturních památek totiž zasluhuje rekonstrukce, které jsou však mnohdy finančně velmi náročné.</p> <p>Nedostatek financí se stále více dotýká resortu kultury a příspěvkových organizací v oblasti kultury ve Středočeském kraji. Původní rozpočet kapitoly pro rok 2013 počítal s částkou 200 milionů korun pro příspěvkové organizace (pokles z původních 220 milionů korun) a s částkou na celou kapitolu 210 milionů (pokles s 246 milionů korun). Fond pro rok 2013 nebyl vyhlášen. Do majetku příspěvkových organizací navíc v průběhu posledního roku přibyly dostavěné či opravené objekty (zahrady v Jezuitské koleji, severní křídlo v Jezuitské koleji, zámek v Roztokách u Prahy, Letecké muzeum Metoděje Vlacha), které s sebou nesou samozřejmě navýšení provozních nákladů.</p> <p>„Cílem kraje je umožnit občanům všestranné kulturní vyžití, zachovat, udržovat, odhalovat a rozvíjet kulturní dědictví,“ řekl radní pro kulturu a památkovou péči Zdeněk Štefek. Což je však bez dostatečných finančních prostředků nemožné. Kraj se přesto snaží hledat prostředky, kde se dá.<br />
„V přípravě je realizace dalších projektů z ROP (Panenské Břežany, Dům č. 8 v Kolíně, Rozšíření skanzenu v Kouřimi) či z Norských fondů (skanzen Mayrau). Všechny tři žádosti pro ROP z výzvy 93a byly řádně zpracovány a budou podány,“ uvedl radní Štefek.</p> <p>Koncepce podpory knihoven</p> <p>V oblasti podpory knihoven bylo schváleno v průběhu roku navýšení regionálních funkcí o pět milionů na 10 milionů korun, což umožňuje za tři miliony nakoupit výměnný knižní fond. Připravuje se aktualizovaná koncepce podpory knihoven.</p> <p>V oblasti investic do havarijních oprav byla poskytnuta dotace dva miliony korun na odstranění havarijního stavu střechy fary Dolní Krupá a tři miliony na odstranění havarijního stavu tvrze Hradenín.</p> <p>V oblasti hospodaření příspěvkových organizací, jejichž rozpočet je na kritické hranici, probíhají vzhledem k stále omezenějším zdrojům kroky několika směry. „Systematicky se snažíme zefektivnit samotný chod organizací snižováním provozních nákladů, nikoliv snižováním počtu pracovníků, ale např. využitím hromadných dodávek služeb a jejich případným novým soutěžením, zapojením organizací do programů energetických úspor, zavedením úsporných režimů provozu a zpětnovazebních prvků řízení prostředí,“ dodává radní.</p> <p>Zároveň se kraj snaží zatraktivnit organizace pro návštěvníky a tím zvýšit výnosy. „Klíčové je systematické zvyšování atraktivity přes systém multifunkčních kritérií, jednak těch, které může organizace ovlivnit (nabízené služby), jednak těch, co ovlivnit nemůže (přírodní zajímavosti v okolí, ubytování v blízkosti atd.), stranou nezůstává ani hledání partnerů od občanského sektoru, obcí, přes MAS až po firmy či rozpracování záměru o zavedení slevových karet,“ doplnil Štefek.</p> <p>Klíčové je pro kraj zajistit provoz příspěvkových organizací. Připravované investice v nejbližších letech tak budou směřovat zejména do energetických úspor či do systémů, které přinesou budoucí provozní úspory, nebo do dokončení funkčních celků.</p> <p>Desítky památek</p> <p>Středočeský kraj disponuje množstvím kulturních památek, na jeho rozloze nalezneme 28 nemovitých národních kulturních památek a jednu movitou národní kulturní památku. Tyto objekty se nacházejí v různém technickém stavu a mnohdy jsou vázány na památku historických osobností nejen z oblasti kultury. </p> <p>Středočeský kraj je zřizovatelem 19 příspěvkových organizací v oblasti kultury – muzeí, galerií, Středočeské vědecké knihovny, Ústavu archeologické a památkové péče, nacházejících se celkově ve 224 budovách. Koncepčně podporuje regionální funkci knihoven, archeologickou činnost a grantově v rámci Fondu kultury a památkové péče 5 podoblastí.</p> <p>Ing. Nicole Mertinová<br />
tisková mluvčí</p> <p>Zborovská 11, 150 21 Praha 5<br />
mobil: 725 317 425, e-mail: mertinova@kr-s.cz<br />
www.kr-stredocesky.cz<br />
http://www.facebook.com/…ceskehoKraje<br />
http://www.facebook.com/…ajStarostove</p>

<p>MILOVICE: Obec, kterou tvoří čtyři místní části – Milovice, Mladá, Boží Dar a Benátecká Vrutice – má několik „nej“. Největší mateřskou školu, neoficiální titul největšího města mladých s průměrným věkem 29 let a nejrychleji rostoucím místem (v současné době už 10 200 obyv.). Milovice byly posádkovým městem již před 1. světovou válkou a sloužily různým armádám jako civilní zázemí.</p> <p>Kousek Itálie</p> <p> V místní části Mladá se nachází největší Mezinárodní vojenský hřbitov. Jedná se o pietní místo pod cizí vojenskou správou. Hřbitov o rozloze 5808 čtverečních metrů pietně poskytuje místo posledního odpočinku více jak šesti a půl tisícům vojenských zajatců. Nejen vlajka připomíná, že se jedná o cizí teritórium. Veškerá dokumentace je psána italsky a česky.<br />
Smuteční objekt byl založen v únoru 1915 a prvním pohřbeným se stal zajatec carské armády už v říjnu. Následovalo pohřbení 527 ruských válečných zajatců, 60 srbských a 5276 italských. Někteří byli pochováni jednotlivě, ostatní společně po šesti až po stovce. Ze zajatců bývalé c. a k. Rakousko-Uherské monarchie celkem 325, z toho 224 Čechů, ale také dvě české ošetřovatelky.<br />
Jen zcela výjimečně jsou vojenské kříže přizdobeny růžencem či kytičkou.<br />
Své místo zde nalezli vojáci ČSR v letech 1918 – 1945, ale také 61 Němců. Jejich ostatky však byly převezeny v r. 1993 do Mariánských Lázní. Koncem roku 1945 činil počet pohřbených 6250. Místa jsou označena bílým mramorovým křížem bez jmen, některé kamenné pomníčky nesou symboly římsko-katolické, řecko-ortodoxní, turecké, židovské nebo muslimské. Velké pomníky byly postaveny pouze Italům a Rusům a nápisy jsou v jejich jazycích.<br />
Po násilné snaze o zapomenutí po r. 1968, kdy zde existovaly betonové plochy pro tanky a v dnešní budově muzea bylo technické zázemí, přišla záchrana, renovace a převzetí pietního místa do italské správy. </p> <p> Od roku 2009 se zde začátkem listopadu koná mezinárodní vzpomínková akce za účasti italské generality a čestných hostů z naší země. </p> <p>Publikace „Osudové okamžiky“</p> <p> Spisovatel, nakladatel a někdejší manažer Výstaviště v Lysé nad Labem J. Řehounek napsal v r. 2008 k 100. výročí vojenského výcvikového prostoru Milovice – Mladá knihu s názvem Osudové okamžiky. Prvnímu vydání byla udělena regionální Cena Miroslava Ivanova. Sto stran textu, dobových, leteckých i archivních fotografií doplňuje poutavé čtení o historii, ale třeba také o letišti Boží Dar nebo o prvních okamžicích kolektivního ničení po odchodu posledních vojáků do Ruska.<br />
Připomíná historii Milovic sedmi mezníky. Ten poslední nese letopočet 1990 a přibližuje informace z tiskové konference 24. února, na které byl oznámen odsun 73 000 vojáků, 1220 tanků, 2505 bojových vozidel, 1216 zbraní dělostřelectva, 77 bojových letounů a 146 vrtulníků. Dne 30. června 1991 odešel z Milovic poslední sovětský voják. Velitel Střední skupiny sovětských vojsk se jmenoval Eduard Vorobjov. Na odsunu se nejvíce angažovali tehdejší poslanec Michael Kocáb a prezident Václav Havel. </p> <p>Pozn.://<br />
//Milovice ve středních Čechách novodobě vstoupily do povědomí právě zrušením vojenského výcvikového prostoru na začátku posledního desetiletí minulého století. Tehdy nastal jeden z největších přesunů vojáků, rodin a techniky, protože se poslední cizí armáda vracela domů. O její mohutné přítomnosti svědčí pár údajů. Šest vlakových souprav na trase Moskva – Milovice téměř dvacet let přijíždělo v 10,45. Plně obsazené a ostře sledované expresy zastavovaly jen v několika místech našeho státu. Denně tady přistávalo a odlétalo tzv. poštovní letadlo.<br />
V srpnu roku 1996 byla započata revitalizace bývalého vojenského výcvikového prostoru.</p> <p>Redakčně upraveno</p>