Články a komentáře

<p>ZDOBNICE: V předvánočním čase byla dokončena v Kačerově v Orlických horách, na místě bývalého obecního domku čp. 50 v místní části obce Zdobnice, ojedinělá novostavba roubeného stavení, jejíž realizace trvala bezmála dva roky.</p> <p>„Můžeme směle říci, že se jedná po více jak 70 letech o novostavbu místní lidové architektury. Také si troufám říci, že chalupa se pyšní i zajímavým faktem, totiž že v celé realizaci se nestalo, že by nám pomohla jakákoli těžká mechanizace, jako například jeřáb či bagr. Vzhledem k místu, kde je chalupa umístěna, bylo nutno vše překonat ručně. Odpor přírody ke vzniku lidského sídla v místě, které vzala již za své, byl velký, ale troufám si říci, že záměr se zdařil. Cílem nebylo realizovat repliku historické stavby, ale tradiční roubenou chalupu pro současného uživatele. Věřím, že novostavba bude jak majitelům, tak i kolemjdoucím dělat radost, bude dobře sloužit a stane se příkladem a inspirací pro ty, kteří o stavbě novostavby v Orlických horách zatím jen uvažují,“ dodal Miroslav Uškrt z občanského sdružení Údolí Kačerov.<br />
Kačerov, který patří mezi nejlépe dochované celky roubené architektury v Orlických horách, vznikl pravděpodobně v souvislosti s přemístěním sklárny z nedaleké Kunčiny Vsi v druhé polovině 16. století. Byla to předválečná filmová diva Eva Gerová, vlastním jménem Eva Branbergerová – Janovcová, která v roce 1946 objevila opuštěné chalupy na Kačerově a zprostředkovala, že vyrabované objekty v roce 1947 zakoupili pro rekreaci její vrstevníci ze širší rodiny, a známí. Ona sama měla na Kačerově chalupu v letech 1946 až do začátku 70. let a celkem se tak zachovalo 11 chalup.<br />
K hodnotě této lokality doplnil předseda sdružení Pavel Novák, že stavebně-historický posudek ing. arch. Jana Pešty (autora Encyklopedie českých vesnic) z roku 2007, podporovaný vyjádřením územního pracoviště Národního památkového ústavu v Josefově, konstatuje, že Kačerov dnes představuje lokalitu jedinečného památkového významu, spolu se Šedivinami patrně nejlépe zachovaný vesnický celek v rozsáhlé oblasti Orlických hor a jeden z nejhodnotnějších ve východních Čechách.<br />
Tamní jednolodní pozdně barokní kostel svaté Kateřiny s trojboce uzavřeným presbytářem, hranolovou věží a obdélnou sakristií z let 1796 – 98 vznikl na místě původní renesanční kaple. Vstupní portál je zdoben rokokovou kamenickou prací, interiér plochostropý, zařízení pozdně barokní z konce 18. století a obraz na hlavním oltáři z roku 1860 je pravděpodobně od Vojtěcha Hellicha, známého portrétisty Boženy Němcové. Za presbytářem stojí kamenný kříž z r. 1803 a kolem kostela najdeme zpustlý hřbitov s poškozenými náhrobky a sochami z 19. století. Do 60. let minulého století v něm byla mimořádně hodnotná památka – jesle, dílo vyspělých barokních řezbářů. Nad svatostánkem se každoročně stavěla betlémská stáj se Svatou rodinou, Ježíškem v jesličkách, třemi králi a pastýři. Figury 70 až 90 cm vysoké s polychromií doplňovala vlevo skupina domů městečka Betlém s nápadnou věží radnice. Jak už dříve uvedl rychnovský historik a etnograf Rudolf Zrůbek, mnohé figury řemeslníků se nedochovaly, a proto z obav před zcizením byly tyto jesle v 60. letech uloženy a poté restaurovány v Okresním muzeu Orlických hor.<br />
V kostele svaté Kateřiny s obrazem na hlavním oltáři pravděpodobně od Vojtěcha Hellicha, se konají až mysteriózně působící bohoslužby, jichž se účastní z širokého okolí nejen věřící, ale i další poutníci. Je tu běžné, že po mši svaté – stejně tak po těch půlnočních, které tu mají víc než dvacetiletou tradici – se pak přítomní sejdou v místní hospůdce U Nás, a popovídají si.<br />
Unikátní je – od silnice stranou u šikmé cestičky do údolí – nádherná Melnického plastika Pieta.</p> <p>O další akci v Kačerově od J. Kráma čtěte zde. </p> <p>PhDr. Josef Krám<br />
Rychnov nad Kněžnou<br />
http://www.rychnovskypruvodce.info/</p>

<p>HOSTINNÉ: Klidné město skrývající mnoho krásy. Z pohledu projíždějícího cestujícího opravdu působí Hostinné velmi uklidňujícím, možná i prázdným dojmem. Opak je však pravdou. Toto město má totiž spoustu tajemství, kterých si běžný návštěvník jen tak nevšimne, když ovšem pomineme veliké obry střežící radnici na náměstí.</p> <p>Jedinečnost dvou obrů je opravdu fascinující. Při pohledu na ně se až tají dech. Jsou vskutku obrovští a krásní. Jeden z obrů je řezník, druhý pekař. Kde se tam vzali, říkáte si. Proč zrovna obři a proč zrovna v Hostinném. Stará pověst praví, že kdysi bylo okolí města obklopeno značně hustými a tmavými lesy. Tak tmavými, že každý pocestný měl nahnáno, až se mu srdce svíralo. V lesích totiž řádila divoká zvířata a pocestní tam občas umřeli hlady a žízní. Zabloudit v takovém strašidelném lese nedalo žádnou námahu. Lidé z města si tedy vybrali dva nejodvážnější muže, pekaře a řezníka. Tito dva silní a odvážní muži dostali na starost chodit po hlubokém lese a pomoci každému, kdo se dostal do nesnází. Odměnou za dobře odvedenou práci jim byla záchrana nemalého počtu lidí před nelítostnou smrtí. Jelikož si lidé velice vážili jejich činů, z vděčnosti jim nechali po jejich odchodu na věčný svět vystavět kamenný obraz v nadlidské podobě.<br />
Za mostem vedoucím přes Sejfský potok se nachází silným dojmem působící budova raně barokního františkánského kláštera z let 1677 – 1685. Předcházela mu stavba hřbitova s malým kostelíkem zasvěceným Nejsvětější Trojici ve stejném stylu. To se změnilo v roce 1539, kdy byl kostelík zasažen požárem a už přestavěn ve stylu pozdně gotickém. Další stavební úpravy proběhly roku 1552 a 1572. Roku 1877 se chopil oprav Fr. Schmoranz. Kostel v pravé části kaple dodnes uchovává zachovalé náhrobky rodiny Valdštejnů. V klášteře je od roku 1969 expozice kopií antických plastik a soch již z období od 7. století před Kristem, nyní jsou umístěny v prostorech bývalého kostela Neposkvrněného početí Panny Marie. Od roku 1684 se koná ve městě Hostinném každou první sobotu a neděli v srpnu tradiční lidová slavnost, spjata právě s životem františkánů. Slavnost nesoucí název Porciunkule má každý rok originální kulturní program, včetně ohňostroje a jarmarku. Na této slavnosti obři, řezník i pekař ožívají a o půlnoci promlouvají k návštěvníkům slavnosti.<br />
Sloup uprostřed náměstí byl na žádost hraběnky Sibylly Lamboyové vystavěn roku 1678. Jsou na něm zobrazeny znaky rodu Lamboyů a město měl především chránit před morem. Z toho důvodu jsou na něm postavy představující Pannu Marii, ležící svatou Rozálii a skupinu šesti světců. Stačí se postavit k tomuto sloupu a podívat se kolem sebe kolik krásy se na náměstí skrývá. Radnici zdobí necelých pět metrů vysocí obři, dodnes ručně natahovací hodiny, nainstalované na věž roku 1779 a fasáda věže zdobená sgrafitem. Krásné měšťanské domy s podloubím, dýchají starou architekturou z 16. – 18. století, a po přivření očí odnášející nás do minulosti našich předků.<br />
I přes to, že si město prošlo v minulosti četnými požáry a povodněmi, zachovalo si svou krásu. V současné době se zaměřuje na realizaci studií o obnově památkové městské zóny s ostatními částmi města. Rozvoj kultury ladící s originalitou města, zároveň nenásilně oživují o nové moderní prvky, které vyhledává i mládež.</p>

<p>FRÝDLANT: V pohraničním městě Libereckého kraje Frýdlantu v Čechách, v jeho centru, památkově chráněné zóně, lze najít malý domek. Byl postavený v minulém století rolníkem Gustavem Simonem (1873 – 1953). Dnešní majitel jeho vnuk Robert Simon v něm ochraňuje opravdový poklad, betlém, postavený dědečkem.</p> <p>Sedm a půl tisícové městečko poblíž hranice s Polskem je proslaveno maršálem rakouské armády Albrechtem z Valdštejna, ale také rodem Redernů. V centru najdete tři kostely, z nichž kostel Sv. Máří Magdaleny je nejstarší památkou. Vzácné mausoleum Melchiora z Redernů nechala v kostele Nalezení Sv. Kříže postavit manželka Kateřina. Dominantou je hrad a zámek. Opomenout nelze ani nádherou radnici, vévodící náměstí ani krásné měšťanské domy rámující náměstí s postavou Valdštejna.<br />
Ve stínu honosných architektonických památek se jen kousek od radnice choulí na okraji parkoviště malý domek Simonů. Není dokonce ani uveden v pamětihodnostech města, a přesto je v období adventu, ale třeba i v letních měsících, obdivován tisíci návštěvníky. Ještě donedávna byly podle pamětníků betlémy ve městě čtyři. Dva, ve správě státu, byly zničeny. Zachoval se v kostele a Simonův, jehož autor vyplnil stavbou celou šířku světnice. Scéna o rozměrech 4×2 metry obsahuje 130 pohyblivých a 50 statických figurek. Je ojedinělým příkladem mechanického betlému frýdlantského regionu a zajímavým historicko-sociologickým dokladem, přispívajícím k poznání života venkovského obyvatelstva na přelomu 19. a 20. století.<br />
Betlém se stal organickou součástí samotného domu, protože byl stavěn a přizpůsobován k rozměrům stávající světnice. Na její obytný účel bylo po roce 1945 rezignováno a místnost byla ponechána pouze pro betlém. Samotná stavba společně s betlémem vytváří hodnotný celek, který nemá v regionu obdoby.<br />
Hodnota betlému spočívá v jeho autenticitě, ztvárnění, užití mechanismu pohybu a v neposlední řadě i jeho umístění. Betlém stavěl Gustav Simon úctyhodných 60 let.<br />
Na počátku tohoto díla byly jednotlivé vyřezávané postavy, později přidal i figurky z krabicového papíru, jejichž náměty si sám navrhoval, poté maloval a vystřihoval. Když se mu jednou naskytla možnost odkoupit chalupu v sousedství, neváhal a do jediné světnice umístil svůj betlém, který mohl díky novému prostoru dále rozšiřovat. Mezi jednotlivé postavy umisťoval mech, který musel být obměňován, neboť po čase zešedivěl. S výměnou mechu a vyčištěním betlému si dovede poradit i vnuk Robert Simon. Po odstranění starého mechu a prachu, vleže z fošny obnovuje novou scénu čistým a suchým mechem.<br />
Autor Betléma až později začal uvažovat o uvedení betlému do pohybu. Postupně upevňoval figurky na strojek, který připevnil na dřevěnou konstrukci. Ze strojku vedl konopný provázek na středový válec, poháněný přes náhonový řemen zařízením, sestaveným z navijáku a regulátoru rychlosti. Z navijáku vede do půdního prostoru lano, přehozené přes kladku. Na konci lana je upevněna tvárnice o hmotnosti 50 kg. Závaží se navijákem vytáhne nahoru a klesáním uvede do pohybu celý mechanismus betlému. Sestrojení celého mechanismu bylo provedeno původně ve dřevě. Chod provázků je řízen dřevěnými ozubenými kolečky. Mimořádně dochovaná původní mechanika, vyrobená pouze pro tento betlém a jeho funkčnost do dnešních dnů, činí dílo naprosto unikátním. Autentičnost je jednou z nejcennějších hodnot děl, která jsou jak odbornou, tak i laickou veřejností vyhledávána a obdivována.</p> <p>Podkladem pro článek byly informace z webových stránek Frýdlantského betlému od Ing. Libora Štorma. Fotografie autor článku Milan Turek.</p>

<p>LIBEREC: „V létě ke mně přišly seniorky z Anglie, které hledaly nějaké suvenýry. Chtěly si z Liberce odvézt něco na památku. Ve městě není moc míst, kde by mohly najít typický regionální produkt. Nechal jsem v naší výrobně udělat náprstek s obrázkem radnice ve čtyřech barvách. Překvapilo mě, že skupinka osmi žen náprstky sbírala, a tak si jich několik pořídilo celou sadu. Člověk by nevěřil, že i taková maličkost může zahraniční turistky potěšit. Liberecká radnice je krásná, mám ji na celé řadě předmětů, které nabízíme,“ vyznává se Jan Cidrych, liberecký majitel certifikátů Regionální produkt hned několika výrobků.</p> <p>Česká veřejnost je ve své většině ateistická, tradice křesťanství však převládají v celkové morálce, zákonech a konec konců i v běžném životě. Cizí tradice se v národě všeobecně neujímají a tak vedle Ježíška uctíváme rodinu, s úctou vzhlížíme k sakrální hudbě a není umělce, aby na panoramatech obrázků nezachytil kostel. Severočeská metropole je moderním městem a modlami obyvatel jsou spíše Ještěd a radnice.<br />
V poslední době pak symbol bílých tygrů. Je však málo živnostníků, kteří by tyto symboly ztvárnili do upomínkových předmětů a nabízeli nejen k Vánocům, ale po celý rok, jako dárek pro potěšení. Ty tam jsou doby, kdy město bylo nazýváno Manchestrem českého severu a současně bylo velmocí skla. O udržení tradice sklářů se nesčíslnými produkty snaží v Liberci jediný tvůrce dárkových předmětů Jan Cidrych. Dárkové zboží se snaží tvořit jako suvenýr především ze skla, porcelánu a keramiky. Na všech zobrazuje to, co je ve městě pro turisty nejzajímavější. Posledním jeho produktem je Betlém s dvanácti figurkami a chlévem. Nikde v okolí se totiž žádné betlémy neprodávají, proto se rozhodl zhotovit symbol Vánoc po svém.<br />
„Jednou ke mně přišel jeden starší pán a mluvil rusky. Hledal dárek pro vnuka. Líbili se mu bílí tygři. Za rok se najednou ke mně nahrnula skupina Rusů a všichni pro své chlapce nakupovali Bílé tygry. Že si je pověsí do svých pokojíčků a žádné Pokémony!“ líčí zážitek s ruskými turisty živnostník, //„Zájem o regionální produkty s místní tematikou mohou mít také lidé, kteří nakupují dárky pro své známé nebo příbuzné do zahraničí bývá právě v období Vánoc.<br />
Pro výrobky z Jizerských hor vznikla v roce 2013 nová průmyslová značka Regionální produkt Jizerských hor. Krajský úřad oceňuje tímto certifikátem výrobky živnostníků a pomáhá jim marketingově podpořit jejich prodej a inspiruje i další producenty v jejich tvorbě.<br />
Liberecký živnostník Jan Cidrych má certifikáty za letošní rok tři – za medovinu, šálek s motivem radnice a hrnek Liberec. Zajímavé jsou i jeho motivy ztvárněného portrétu spisovatelky Karoliny Světlé a světelského kostela. Z jeho dílny vyšla už celá řada místních produktů, která reprezentuje sever Čech a jako jediný živnostník prezentuje svým dílem Liberecko po celém světě, kam se jeho výrobky dostanou. Tvoří již patnáct let dárkové předměty nejen jako profesionál, ale především, člověk, který má rád svou vlast, kraj a místa, kde žije.</p>

<p>VRANOV: Také letos se ve Vranově na Benešovsku uskuteční tradiční vánoční koncert. Obec a Sbor dobrovolných hasičů Vranov jej již podvanácté připravily na neděli 22. prosince. V sále místní hospody začíná v 19 hodin a vstupné je dobrovolné. V pestrém programu vystoupí Dětský sbor ZŠ Pyšely a děti z dětského domova pod vedením Martiny Linhartové, žesťové kvinteto Brass Five, sopranistka Lucie Silkenová a herec Roman Zach.</p> <p>Organizátor koncertu a zároveň umělecký vedoucí Brass Five Jan Pohořalý nám odpověděl na několik otázek.</p> <p>Jak tradice vánočních koncertů ve Vranově vznikla?</p> <p> Narodil jsem se v Benešově a celý život bydlím ve Vranově. Když jsme poprvé začali přemýšlet o koncertech, které by byly posluchačsky zajímavé, naše první volba padla právě na Vranov. Pomohla nám tehdy i náhoda, když jsme po zkoušce seděli v jedné pražské hospůdce a přisedli si k partě herců. Tak jsme domluvili i našeho prvního hosta, kterým byl v roce 2002 Jiří Langmajer. </p> <p>Jaký byl další vývoj těchto koncertů?</p> <p> Po velice pozitivní posluchačské odezvě u nás ve Vranově, kde hned na první koncert byl zcela zaplněný sál, jsem začal hledat další místa, kde bychom mohli vánoční program s hosty předvést. Opět pomohla náhoda a šťastné setkání s tehdy novou ředitelkou dětského domova v Pyšelích Hankou Juřenovou. Díky její velké pomoci a dále pak Bohumila Gondíka jsme v roce 2004 měli první koncert v Pyšelích. </p> <p>Jak začala vaše spolupráce se ZŠ Pyšely?</p> <p> Po několika koncertech se nám podařilo potkat úžasnou Martinu Linhartovou, která je učitelkou na pyšelské základní škole a zároveň vedoucí dětského pěveckého sboru. Tak jsme mohli k pěveckým sólistům připojit ještě dětský sbor. Sbor se snažíme využívat zejména v závěrečném vánočním bloku, ale každoročně máme i několik nových písní, které si s námi děti zazpívají. </p> <p>Přizpůsobíte váš repertoár vánočnímu času?</p> <p> Samozřejmě, a tak se, myslím úspěšně, snažíme, aby lidé nevnímali předvánoční čas jako jeden velký úprk a shánění dárků. Klasické vánoční melodie si lidé s námi mohou v závěrečné části užít takzvaně na „vlastní kůži“. Nabízíme totiž kromě programu koncertu i texty vánočních písniček a koled, které si pak s námi mohou diváci zazpívat. </p> <p>Na jaké skladby se tedy letos mohou návštěvníci těšit?</p> <p> Jelikož náš vranovský koncert je v pořadí již dvanáctý, je nutné každý rok obměnit repertoár. Posluchači si občas řeknou, abychom nějaké úspěšné, zejména zpívané melodie zopakovali. Velice oblíbené jsou koncerty s duety pro soprán a tenor. V letošním roce máme jako pěveckého hosta skvělou sólistku Národního divadla v Praze Lucii Silkenovou. Připravili jsme pro ni čtyři zcela nová aranžmá Mozartových a Dvořákových skladeb. Jako herecký host vystoupí známý sympaťák Roman Zach. Také dětský sbor představí několik nových písní. Budeme moc rádi, když se zastavíte v předvánočním shonu, přijedete si poslechnout krásné melodie a uděláte si hezkou vánoční náladu. To je jedna z věcí, kterou vám mohu opravdu garantovat.</p>

<p>PRAHA: V letošním roce (2013) měl bývalý premiér a kandidát na prezidenta republiky Antonín Švehla dvě kulatá výročí. Dne 15. dubna jsme si připomínali 140. výročí narození nejprve výstavou v Poštovní minigalerii na Žižkově a následně setkáním v Národním zemědělském muzeu, kde Švehlova společnost oficiálně vyhlásila Rok Antonína Švehly.</p> <p>Koncem roku jsme si připomněli 80. výročí úmrtí ministerského předsedy setkáním u jeho hrobu za účasti mnoha významných hostů i z jiných krajů ČR.<br />
A vrcholem vzpomínkových akcí bylo slavnostní odhalení plastiky Antonína Švehly, dne 12. 12. ve 12 hodin v zahradě Pivovaru Hostivar, právě v den 80. výročí jeho úmrtí. Autorem plastiky je Ing. arch. Martin Šenberger a za myšlenkou projektu stojí akcionáři pivovaru. </p> <p>Jaké je spojení mezi tímto místem a Švehlou?</p> <p> Symbolicky se tak uzavřel kruh historických souvislostí. Antonín Švehla se v letech 1902 – 1905 pravidelně dvakrát až třikrát týdně scházel s hostivařskými učiteli na večerních besedách v místních hostincích U Koruny, Na Budíně či Na Kovárně. Postupně se tyto besedy vyvinuly v „Lidovou universitu“, kdy Švehla financoval nákupy knih, revue a časopisů. S učiteli si je rozdělili a každý ze zúčastněných přečetl a prostudoval svojí část. Večer ji přednesl širokému obecenstvu a následovala diskuze přednášejících. Z této minimálně tříleté univerzity neměli vysvědčení, ale vzdělání, které později všichni dobře uplatnili. Tyto večery, jimž předsedal Švehla, řídil referáty a řídil debaty, byly brzy vyhledávány širokou veřejností, od starosty obce Václava Černého, přes Sokoly, až po dělníky. Nedělaly se stavovské rozdíly, prioritou byla touha po vzdělání. </p> <p>Jednoduchý návrh má geniální myšlenku</p> <p> Antonín Švehla, se stal přirozeným vůdcem národa a následně jako významný státník proslavil Hostivař i daleko za hranicemi Československé republiky. Pivovar Hostivar, umístěný na hranici Hostivaře a Horních Měcholup v Praze 15 mu tuto pozornost vrátil v podobě plastiky umístěné na veřejném a navštěvovaném prostranství, a tím obnovil povědomí o osobnosti, která symbolizuje hodnoty charakterizované pojmy jako je statečnost, čest, dodržování dohod či zdravý patriotismus. </p> <p>Fotografie jsou z odhalení plastiky A. Š. v zahradě Pivovaru HOSTIVAR. Poskytla je Marie Zdeňková – kronikářka MČ Praha 15 s tím, že se tento pivovar stal „Minipivovarem roku 2013“ asi ze 160!!!</p>

<p>JÍLOVÉ: Žampašský kamenný a čtyřicet metrů vysoký viadukt na dolním toku řeky Sázavy slouží od 1. května roku 1900 na lokální železniční trati Čerčany – Praha-Braník. Od podzimu 2013 ho připomíná podobně jako necelou desítku podobných staveb zlatá pamětní mince v hodnotě 5000 Kč, která je vyvedena ve špičkové kvalitě a téměř se stoprocentnímu obsahem zlata. Pamětní mince byla zpracována podle návrhu akademického sochaře Zbyňka Fojtů.</p> <p>Slavnostní uvedení mezi pamětní mince se uskutečnilo na podzim 2013 zásluhou Regionálního muzea v Jílovém u Prahy za přítomnosti guvernéra České národní banky. </p> <p>Několik okolností</p> <p> Po železničním viaduktu jezdí Posázavský pacifik. Zhruba v třicátých letech minulého století umožňoval zejména trampům nejrychlejší přesun do čarokrásného Posázaví; v době houbařské sezóny na houby, ale hlavně na víkendový pobyt. Z pražského Braníka čekalo na sobotní spoje až 35 000 platících cestujících. M. Berka v publikaci POSÁZAVSKÝ PACIFIK dokumentuje ovzduší pokynem výpravčího k odjezdu vlaku. Slovní pokyn zněl: „Máte volno, odjeďte! Trvale pískejte a pomalu zabírejte, jinak neodjedete. Kdo se chytí, pojede.“<br />
Poslední věta ovšem platila i trampům. Jejich bágly visely z oken, nejodvážnější se usadili na střechách, mnozí jednou nohou spočívali na stupátkách a byli rádi, když se měli čeho chytit. Z vnitřku se ozývaly kytary a zpěv, který však už za Davlí slábl, protože se vystupovalo. Občas mimo zastávku po zatažení červeného kola ruční brzdy. Tak tomu bylo i po 2. světové válce.<br />
Ti, kteří se mohli rozhlížet z oken, měli se stále na co se dívat. Záběry na řeku střídaly stráně, první spíše chajdy než chaty. Jeden z nejkrásnějších výhledů nabídl Žampašský viadukt. Objevil se nečekaně, v nádražácké mluvě bez avíza, hned po výjezdu z posledního tunelu za Lukou pod Medníkem. Krásná propast s hladinou řeky, tovární objekt s komínem, pár lidiček, kteří spíše připomínali trpaslíky, v bujnější fantazii dokonce skřítky s lucerničkou a bílým křemenem zakončeným zlatem.</p> <p>Stanice Jílové</p> <p>Tady se soupravy z Prahy téměř vyprázdnily. Desítky let je vítalo čisté nádražíčko spěchavým ruchem. Několikapatrový hotel Hrádek s předzahrádkami pod košatými stromy lákal majetné a zrovna nespěchající na posilněnou. Také večer však měl co nabídnout. Buď taneční parket, nebo divadlo.<br /> Tenkrát jezdila pára a dvě průjezdné koleje kvůli křižování nabídly příslušný servis v podobě stojanů na doplnění vody, jámy na popel, magacíny na přepravované zboží, které tady mělo konečnou nebo čekalo na odvoz. Ale také menší staniční „přístřešky“ pro obslužný personál, mezi který patřil třeba párkr na práci všeho druhu. V nejlepší uniformě a s červenou pokrývkou hlavy se důstojně pohyboval přednosta. Z představ pamětníků nevymizel pan Sochor a z let budování paní J. Hanousková. Ta dodnes ve svém úctyhodném věku 85 let bydlí na nádraží a v duchu odesílá a přijímá dnes už moderní nekouřící soupravy směrem Žampach.</p> <p>Pár velikých drobností</p> <p>Viadukt stavěli lidově řečeno Taliáni, kteří zkušenosti získali v Alpách. Odvedli pořádný kus práce s primitivní technikou, k níž patřily důlní hunty na dopravu opracovaných kvádrů z blízkého okolí, dřevěné lešení a šikovné ruce. Zanechali dílo, které dodnes nepotřebovalo generální opravu. Postačila tak říkajíc nedávná „kosmetická úprava“ v podobě očištění vodou, spárování a na koruně nové zábradlí.<br />
Už to by vlastně stačilo k tomu, aby „vstoupil“ Žampašský viadukt na zlatou pamětní minci.</p> <p>(Foto z archivu jílovské starostky Mgr. K. Halanové.)</p>

<p>DOBRUŠKA: Budova sokolovny v Dobrušce sloužila sportovcům, ale nejen jim, od 19. června 1927. V poslední době se však Tělocvičná jednota Sokol začala potýkat s finančními problémy a prostředků na provoz se nedostávalo.<br /> Vzhledem k tomu, že Dobruška nemá v současnosti dostatek prostor vhodných pro tréninky a cvičení členů místních klubů, jednot a spolků, ale i žáků škol, uzavřelo 29. listopadu t.r. vedení radnice s Tělocvičnou jednotou Sokol smlouvu o výpůjčce sokolovny. Znamená to, že od 1. prosince je provozovatelem sokolovny město Dobruška.</p> <p>Starosta Petr Tojnar k zásadnímu okamžiku v „životě“ budovy řekl: „Smlouva byla uzavřena po vzájemné dohodě, protože obě strany mají zájem na tom, aby sokolovna fungovala a nechátrala,“ a dále zdůraznil „Vzhledem k tomu, že z historického hlediska je sokolovna velmi cennou stavbou, tak máme zájem na tom, aby tady zůstala, aby nás přežila.“<br />
To si budova čp. 585 v Opočenské ulici v Dobrušce opravdu zaslouží. Vždyť byla postavena podle plánů prof. arch. Jana Kotěry, upravených jeho spolupracovníkem a žákem architektem Ladislavem Machoněm z Prahy, a základní kámen byl položen již 20. června 1926. Hned v následujícím roce, přesně 19. června, se uskutečnilo slavnostní otevření. Z dostupných informací lze také zjistit, že náklady na stavbu činily 829 035 tehdejších korun.<br />
Postavení sokolovny znamenalo novou etapu v životě města, neboť Dobruška tím měla k dispozici víceúčelovou budovu pro tělovýchovu, sport a kulturu. Přestěhovalo se sem nejen cvičební nářadí, ale vzniklo zde také postupně kino, kde se pravidelně promítalo, později i loutkové divadlo. Pro kulturní akce bylo využíváno jeviště s oponou, konaly se zde plesy, karnevaly apod. Sokolovna sloužila mnoho desítek let všem dobrušským občanům.<br />
Díky obnovení Sokola v Dobrušce v roce 1991 se po dvou letech úsilí sokolovna vrátila zpět tělocvičné jednotě. Postupně se v ní rozbíhal tělovýchovný život, ale již ne v takovém rozsahu, jak tomu bylo předválečných a poválečných letech. Zejména v posledním období se Tělocvičná jednota Sokol v Dobrušce, stejně jako celá Česká obec sokolská, dostala do finančních problémů, a tak její vedení od loňského roku hledalo způsob, jak vyřešit provoz sokolovny v příštích letech. A to se nakonec podařilo.<br />
Vedení města považuje uzavření smlouvy za způsob pomoci místní tělocvičné jednotě Sokol a je si vědomo i finančních rizik, která přináší. K nim starosta Petr Tojnar poznamenal: „Víme, že v prvním roce provozu to pro nás bude znamenat určitou ztrátu a finance na provoz určitě převýší příjmy z pronájmu prostor.“<br /> Od 1. prosince totiž bude město platit správce, veškeré energie a opravy s tím, že větší investice budou realizovány po dohodě s TJ Sokol, jež zůstává i nadále provozovatelem asfaltového hřiště na národní házenou nacházejícího se v areálu za budovou.<br />
Prostory sokolovny – velký a malý sál s kvalitním sociálním zázemím, kuchyňkou a jídelnou i sál loutkové scény, který může sloužit i jako přednášková místnost s kapacitou cca 70 míst, budou využívány především pro sportovní, ale také (stejně jako v minulosti) pro kulturní a jiné společenské akce.<br /> „Chceme dění v sokolovně výrazně oživit a navázat tak na dřívější tradici. Jednou z prvních akcí bude loutkové divadlo v prostorách loutkové scény,“ dodal ještě starosta.<br />
A jak hodnotí dosaženou dohodu zástupci TJ Sokol? „Vedení jednoty od loňského roku, po vzoru jiných jednot v republice, velmi usilovalo o to, aby se významným partnerem v řešení budoucnosti sokolovny stalo město Dobruška. Cíl byl jasný, najít společné řešení k celoročnímu provozu, aby tato budova nechátrala, ale nadále sloužila všem dobrušským občanům, jak tomu bývalo desítky let v minulosti,“ řekl Jiří Bednář, jednatel dobrušských Sokolů a pokračoval „Podepsaná smlouva o výpůjčce je předzvěstí dalších jednání, z kterých by měla vzejít dlouhodobá nájemní smlouva na deset a více let, kdy by město Dobruška sokolovnu postupně rekonstruovalo na Kulturní centrum II. v Dobrušce. Společný záměr obou stran, aby sokolovna nadále sloužila k provozování sportovních, tělovýchovných, kulturních a jiných společenských akcí dalším generacím občanů Dobrušky se tak může naplnit.“<br />
První ohlasy občanů jsou vesměs pozitivní. Veřejnost kvituje, že sokolovna i celý přilehlý areál, vhodný pro různá sportovní soustředění, semináře, školení nebo například školní výlety s možností ubytování přímo v budově nebo v dřevěných chatkách, začnou znovu sloužit svému účelu a zejména budova tak přestane chátrat.</p>

<p>PODBŘEZÍ: V čele obce Podbřezí na Rychnovsku, kde se narodil a celý život žije, stojí Antonín NOVOTNÝ už od roku 1994. A letos, téměř po dvaceti letech „vlády,“ se stal jednoznačným vítězem ankety ERA Starosta roku 2013, tedy nejlepším starostou České republiky v obcích do 5000 obyvatel.</p> <p>O své práci říká: „Snažil jsem se vždy pomáhat – spíš jsem jako služebník než jako diktátor.“ Také tímto přístupem si lidi v obci získal na svou stranu – neustále se tu něco děje. Členové sedmi spolků (hasiči, myslivci, ženy, holubáři, hasiči v části Lhota, turisté a sportovci) baví sami sebe a přitom neváhají přiložit ruku k dílu ve prospěch celku. A výsledek? Podbřezí rozkvétá. </p> <p>Jedním z důvodů, proč jste se stal Era starostou roku 2013, bylo to, že podporujete spolkový život v obci. Řídíte se při tom heslem Nechceme, aby tu lidé bydleli, chceme, aby tu lidé žili. Co to znamená?</p> <p>Snažíme se v obci vytvořit takové klima, aby měli lidé radost z toho, co dělají. To znamená, aby měli pocit, že práce, kterou dělají, obec vnímá jako dobrou a prospěšnou. Když se totiž takové prostředí vytvoří, tak nemusíte lidi vůbec k ničemu nutit. Spolky samy přicházejí s náměty. U nás jde iniciativa opravdu zespoda, já si vůbec nic nevymýšlím. </p> <p>Jak to tedy funguje?</p> <p>Členové spolků mě pořád „tlačí“ do nějaké aktivity. Přijdou, požádají nás, zastupitele, o drobný, ne velký, peníz na konkrétní činnost, a my se jim snažíme vyhovět. Když se tohle pak dá dohromady, vytváří se celospolečenský život. Je to především otázka dobré komunikace s jednotlivými spolky – chodím na všechny výroční členské schůze, na každé rodičovské sdružení jak do školky, tak do školy, aby se udržoval neustálý kontakt obce s občanem. Jestliže chceme komunitně plánovat, tak musí být lidi informovaní. I já pak získávám zpětnou vazbu, čímž se vyřeší všechny problémy. </p> <p>Podbřezí má zhruba 500 obyvatel a působí tu 7 spolků. Jak jste toho docílili?</p> <p>Obec má v současnosti 540 obyvatel. Máme sedm spolků a nerad bych někoho vychvaloval, protože všechny pracují perfektně. Je pravda, že to vypadá, jako by polovina obyvatel obce byla členem některého ze spolků. Většinou se to samozřejmě prolíná, ale například hasiči mají zhruba 80 členů a členek. A úžasné právě je, že se spolky a jejich členové vzájemně „proplétají“ a že nakonec „vánočka“, která z toho vychází, je jedním velkým dílem. A z toho mám velmi dobrý pocit. Vytvořilo se tady určité prostředí, lidi baví a láká se scházet. Také nemají pocit, že nás otravují, když přijdou s nějakým nápadem. Každý jednotlivý námět se řeší.<br />
Nejnovější spolek jsou holubáři, kteří neměli kam „složit hlavu“ a přišli s náměty. Za dva roky jsme jim dali zhruba 20 tisíc Kč a dnes jsou velice aktivní – uspořádali mezinárodní výstavu a další akce. </p> <p>A výsledek?</p> <p>To všechno je mozaika, která vytváří spolkový život u nás v obci – ta v tom ovšem hraje absolutně nenásilnou roli. My spíš vytváříme podmínky pro zdravý rozvoj a sebedůvěru lidí, aby měli sami chuť k práci. V bytových domech, které jsme postavili, žije spousta mladých rodin s dětmi, které chtějí „žít“. Maminky jsou velmi aktivní, schází se s dětmi v knihovně, ve škole cvičí atd. </p> <p>Byl právě tohle jeden z důvodů, proč kdysi obec koupila budovu hostince?</p> <p>Stoprocentně. To bylo první, co jsem udělal, když jsem nastoupil na post starosty. Zamítli jsme žádost, aby z hostince byla autodílna, a nemovitost jsme koupili. Neumím si představit spolkový život bez takového zázemí. I když to není kulturní dům, ale jen hospoda se sálem, tak se téměř všechny spolkové akce odehrávají právě v hostinci. </p> <p>Kolik peněz z rozpočtu obce jde do spolkové činnosti?</p> <p>Je to různé, podle potřeby. Třeba hasiči nechtějí na činnost nic, ale přispěli jsme jim částkou 50 tis. na auto. Ročně nedáme spolkům v průměru víc jak 10 tisíc, ale jsou spolky, které dostanou míň. Z obecního rozpočtu tedy jde ročně 50 až 70 tisíc na spolkové aktivity. Na svoji činnost si většinu peněz vydělají spolky samy, protože jsou velice aktivní. Samozřejmě platíme například sportovcům spotřebu el. energie na hřišti, ale tím, že si práce spojené s údržbou udělají sami, tak se všechno zlevní. </p> <p>Čím dalším jim obec vychází vstříc?</p> <p>Spíše jim přispíváme na pomůcky, hasičům jsme koupili např. elektrocentrálu, ale na vlastní činnost nechtějí ani korunu. Spíše na hmotné statky. Například na posvícení zaplatí obec hudbu. </p> <p>Co všechno spolky dělají?</p> <p>Jsou tady dva plesy, které pořádají ženy a hasiči, sportovci organizují dvě diskotéky na hřišti. V létě máme pravidelný koncert dechové hudby Opočenka, také tzv. sranda mač na hřišti, kde soutěží několik skupin různě ustrojených sportovců. Jsem rád, že začali být aktivní hasiči v místní části Lhota. Na jejich poslední akci přišlo 300 lidí. Z vlastních zdrojů si koupili nové auto.<br />
To jsou společenské akce, ale mimo to se např. průběžně neustále zdokonaluje hřiště – máme nové osvětlení, i nové hřiště s umělou trávou. To se realizovalo v roce 2010 díky tlaku amatérských sportovců a projektu, který uspěl v rámci financování MAS Pohoda venkova, kdy jsme dostali dotaci více než dva mil. Kč. </p> <p>Takže využíváte možností získat prostředky z dotací?</p> <p>Dotace využíváme opravdu hodně. Letos jsme opravovali hřiště, většinou žádáme se svými projekty v rámci MAS. V současné době mají požádáno hasiči, kteří jezdí s historickou stříkačkou na výstavy a z dotace zakoupí velký přívěs, aby ji mohli naložit a převážet. Dále požádali o evropské peníze na zakoupení velkého stanového přístřešku, aby se měli účastníci akcí kde ukrýt v případě nepřízně počasí.<br />
Já sám hodně jezdím na školení týkající se projektů, nechávám se inspirovat a dnes už opravdu vím, co je potřeba do projektu dát, aby získal potřebné body a byl úspěšný. V minulosti jsme neměli dobré zkušenosti ohledně spoluprace s CEP, kdy jimi zpracované projekty neuspěly, proto jsem se rozhodl, že budu zpracovávat podklady pro získání dotací sám. Dostali jsme už peníze na nádrž ve Lhotě, na opravu školy, na hřiště a letos i na kabinety ve škole. Pravidla získání dotace znám velmi dobře, což je opravdu výhoda. </p> <p>Obec je tedy členem MAS Pohoda venkova?</p> <p>Jsem jedním ze zakládajících členů. Já jsem v tom už od začátku viděl možnost spolupráce a rozhodování zespoda. Líbí se mi, že rozdělování dotací v této akční skupině není závislé na nějakých kontaktech, ale na kvalitě projektu. Problém bývá, když někteří lidé nechápou, že projekt musí být opravdu dobře zpracovaný. Líbí se mi i projekty podporující meziobecní spolupráci. </p> <p>Zasadil jste se také o vznik Montessori mateřské školky, proč?</p> <p>Já jsem se zasadil hlavně o školu. Dva roky jsem byl členem komise vyhlašující vesnici roku a tehdy jsem viděl, že jsou i menší vesnice, které mají vlastní školu. To mě velmi inspirovalo. S novou paní ředitelkou dostala škola nový ráz, všechno začalo mít smysl a myšlenky na zrušení školy byly rázem pryč. Dnes školu navštěvuje celkem 31 dětí.<br />
Tehdy jsme se rozhodli pro celkovou rekonstrukci budovy, začali spolupracovat s odborníky a vznikla studie, která ukázala, že i z mála může vzniknout velice funkční objekt – vešla se nám tam i školka, kam chodí 25 dětí. V současné době se začnou dělat kabinety, vznikají nové učebny. Provoz školy nás stojí zhruba 300 tisíc ročně (je tam podlahové topení, moderní kuchyně). Montesori školka, jejíž provoz je zatím plně hrazen z dotace, vznikla na popud paní ředitelky, která hodně cestuje, dobře mluví anglicky a s tímto typem školky se setkala. Přesvědčila se, že to je jeden z nejlepších způsobů výchovy dětí. Je to samozřejmě 100 let stará myšlenka, původně koncipovaná pro výchovu úplně chudých dětí, které neměly své hračky a měly pouze přirozené domácí výtvory. Byl jsem zpočátku trochu nejistý, jak bude novinka přijata, ale nakonec má velký ohlas. Mně se na tomto principu líbí, že se k sobě dětí musí chovat korektně, učí se toleranci – je to náročné i pro pedagožky, které si v pokoře vůči dětem musí udržet autoritu svým postojem. </p> <p> Antonín NOVOTNÝ<br />
nar. 1944<br />
rodák z Podbřezí, nejmladší z 11 dětí<br />
Vychoval 8 dětí, má 21 vnoučat.<br />
„V Podbřezí jsem prožíval mládí, a proto k němu mám krásný vztah.<br />
Důležitá je úcta ke stáří. Snažím se držet s mladými krok – třeba v používání techniky.“</p> <p>Další info: http://www.podbrezi.cz/<br />
http://www.nadacevia.cz/…ta-roku-2013</p>

<p>VALAŠSKÉ KLOBOUKY: Za většinou kulturních aktivit ve městě Valašské Klobouky (5,1 tis. obyv.) stojí Kulturní a vzdělávací středisko, příspěvková organizace zřizovaná městem. Klobouky jsou poprvé připomínány v roce 1341, přívlastek Valašské je až z 80. let 19. století. Město bylo hospodářským, soudním i kulturním střediskem oblasti. Od 16. století mělo charakter soukenického střediska, největší rozmach soukenictví přinesl závěr 18. století. Ještě po 2. světové válce existovaly ve městě dvě továrny, které navazovaly na soukenické tradice, po roce 1948 ale byly určeny pro strojírenský průmysl.</p> <p>Památky – doklad bohaté historie</p> <p>Nejstarší valašskoklobouckou památkou je kostel Povýšení sv. Kříže. Má gotické jádro a byl vystavěn ve 40. letech 14. století. Najdeme v něm mimo jiné křtitelnici z roku 1521 – dílo mistra Petra z Olomouce. Na náměstí můžeme spatřit renesanční pranýř z poloviny 16. století: patří mezi necelou desítku nejstarších dochovaných pranýřů na území naší republiky. Mariánský sloup byl postaven v roce 1761, o dvacet let mladší je patrový trojdílný dům, zvaný Červený. Valašskoklobouckou předměstskou architekturu představuje například roubený dům čp. 7, který je úzce spjat s rodinou Pivečkových a obuvnickým řemeslem. V roce 2001 ho pro své potřeby zakoupila Nadace Jana Pivečky a rozsáhle ho rekonstruovala; několikrát v roce je objekt přístupný veřejnosti.</p> <p>Finance a kultura</p> <p>„Město dává ze svého rozpočtu 6 milionů 847 tisíc Kč formou příspěvku Kulturnímu a vzdělávacímu středisku, v grantovém řízení rozdělujeme spolkům a na pořádání tradičních akcí cca 1,12 milionů Kč. Jde o tři druhy podpory. První je zaměřena na podporu činnosti sdružení a pohybuje se od 5 do 30 tisíc Kč na jeden subjekt, druhá podporuje konkrétní akce, a v ní může jedno sdružení získat maximálně 30 tisíc Kč, třetí se zaměřuje na podporu tradičních akcí a poskytuje také 150 tisíc Kč sdružením na pronájem sálů ke zkouškám," sděluje místostarosta Martin Janík.</p> <p>Největší kulturní akce ve městě</p> <p>Valašský mikulášský jarmek je tradiční společenská a kulturní akce s dlouholetou tradicí, kterou pořádají občanské sdružení Valašský jarmek, v něm sdružené neziskové organizace a město Valašské Klobouky.<br /> Při organizaci Mezinárodního hudebního a folklorního festivalu Setkání muzikantů v Bílých Karpatech spojují síly Valašské Klobouky a nedaleké město Brumov–Bylnice. Zájemci mohou vybírat z bohaté nabídky filmových a divadelních představení, koncertů folklorní, rockové, latinskoamerické či vážné hudby atd.<br />
Valašské kumštování je mezinárodní setkání malířů, sochařů, keramiků, řezbářů, folklorních souborů, divadelních a hudebních skupin a muzikantů, které se koná na valašskoklobouckém náměstí.<br />
Letos proběhl první ročník Klobuckého kulturního léta, které pořádají město, KVS a Valašskokloboucké podnikatelské centrum. „První ročník se opravdu vydařil, lidé přivítali, že i v průběhu letních prázdnin bylo možné častěji zajít na kulturní akce. V příštích letech chceme určitě pokračovat a ještě více rozšiřovat nabídku akcí v rámci klobuckého kulturního léta,“ říká ředitel Kulturního a vzdělávacího střediska Jaroslav Baloušek.<br />
Svatohubertské slavnosti u kapličky v Deštném pořádá Myslivecké sdružení ve Valašských Kloboukách.<br />
Tradici má i kosení bělokarpatských orchidejových luk. Jeho pořadatelem je Český svaz ochránců přírody Kosenka. </p> <p>Kulturní a vzdělávací středisko (KVS)</p> <p>KVS je příspěvková organizace města, která vykonává svou činnost v pěti objektech a provozuje činnost Kulturního domu Klobučan, Městské knihovny, Městského muzea, Městského informačního centra, Kina Svět a kulturního domu v městské části Smolina.<br />
„Kulturní dům Klobučan, postavený v letech 1987 – 1991, je v majetku města. Kapacita sálu je 550 míst k sezení nebo jeden tisíc míst k stání. Slouží ke konání koncertů, divadelních představení, přednášek atd. V minulém roce tu proběhlo šest divadelních představení, 12 koncertů, sedm plesů, pět tanečních zábav, dva festivaly, jeden jarmark, 55 přednášek, dále pak různá školení a prodejní akce. Největší zájem byl o mikulášský jarmek, koncerty Jaromíra Nohavici a Tomáše Kluse,“ říká ředitel KVS Jaroslav Baloušek.<br />
Kulturní dům ve Smolině má kapacitu sálu 150 míst k sezení. V jeho prostorách se konají plesy, zábavy, rodinné oslavy, akce místních spolků atd.</p> <p>Městská knihovna (MěK)</p> <p>Nejstarší zmínka o veřejném půjčování knih ve městě pochází z roku 1851. První veřejná knihovna ve Valašských Kloboukách byla založena v roce 1880 a tvořilo ji 321 knih, o patnáct let později se objem knihovního fondu vyšplhal na téměř tisíc svazků. Od roku 1976 měla knihovna sídlo v čp. 41 na náměstí, v tomto roce dosáhl knihovní fond 21 tisíc svazků, bylo odebíráno 47 titulů periodik a bylo registrováno 1670 čtenářů. Od roku 1999 knihovna přechází na automatizovaný výpůjční systém. V roce 2002 se stává zřizovatelem knihovny město Valašské Klobouky, provozovatelem je KVS. V lednu 2008 byla knihovna otevřena v nových prostorách KVS a byla nominována na cenu ministerstva kultury Městská knihovna roku 2008 za informační počin v poskytování veřejných knihovnických a informačních služeb.<br />
O rok později byl v nových prostorách knihovny vybudován bezbariérový přístup. V roce 2011 získala valašskokloboucká knihovna 1. místo v celorepublikové soutěži Městská knihovna roku 2011, a to v kategorii obcí od 5 do 10 tisíc obyvatel.<br />
„Na konci roku 2012 čítal knihovní fond 28037 svazků, odebíráno bylo 61 titulů periodik, služeb knihovny využívalo 1727 čtenářů, z toho 592 ve věku do 15 let. Počet výpůjček dosáhl čísla 67250,“ sděluje ředitel KVS.<br />
MěK na základě smlouvy o poskytování regionálních knihovnických služeb v rámci regionálních funkcí, uzavřené mezi Krajskou knihovnou Františka Bartoše ve Zlíně a KVS Valašské Klobouky, poskytuje profesionální knihovnické služby pro devět knihoven v okolí. Zřizovateli těchto knihoven jsou příslušné obce a pracovnice valašskokloboucké MěK v nich vykonávají odbornou a metodickou pomoc, poradenství, vedou veškerou evidenci knihovních fondů a provádějí revize knihovních fondů. Zmíněné knihovny využívají také možnosti zapůjčení výměnných souborů knih ze zlínské krajské knihovny.<br />
Pobočka městské knihovny ve Smolině prošla v roce 2011 rekonstrukcí, která přinesla rozšíření prostor knihovny. Tvoří ji dvě samostatná oddělení pro čtenáře a internetový koutek. Knihovní fond má 1810 svazků, odebírány jsou dva tituly periodik; 74 registrovaných čtenářů si loni půjčilo 1461 knih a časopisů. Dvakrát ročně obdrží pobočka výměnný soubor knih ze zlínské knihovny.</p> <p>Městské muzeum</p> <p>V roce 1933 vznikla Musejní společnost ve Valašských Kloboukách, která téhož roku založila městské muzeum. Bylo umístěno v tehdejší škole. Sbírky, zprvu umístěné v jedné místnosti, se rozrostly a během pár let se nacházely již v sedmi místnostech. Po roce 1948 se instituce stala muzeem okresním, koncem roku 1952 muzejní společnost nuceně „zanikla“. Po zániku okresu v roce 1960 se muzeum opět stalo městským. Koncem roku 1975 převzalo valašskokloboucké muzeum Oblastní muzeum jihovýchodní Moravy v Gottwaldově (Zlíně), ke zpětnému předání muzea do správy města Valašské Klobouky došlo v roce 1993.<br />
V současné době muzeum provozuje dva objekty (oba jsou v majetku města): Starou radnici a Červený dům (výstavný měšťanský dům z roku 1781).<br />
V roce 1999 bylo znovu založeno občanské sdružení Muzejní společnost ve Valašských Kloboukách, jehož hlavním cílem je pomoc muzeu při plnění jeho poslání.<br />
Muzejní sbírky tvoří archeologická sbírka (320 inventárních čísel), etnografická sbírka (5 tisíc inventárních čísel), archiv (především dokumenty k historii města, a to zejména z 19. a 20. století), fotoarchiv (zaměřený především na oblast jižního Valašska, asi 11 tisíc položek), příruční odborná knihovna a historická knihovna, jejíž součástí je cenný fond zámecké knihovny rodu Centner-Manner (1367 svazků) a dále jednotliviny z různých měšťanských knihoven.<br />
„Ve Staré radnici mohou zájemci navštívit expozici nazvanou Pravěk jižního Valašska, v Červeném domě jsou prezentovány soukenictví, plátenictví a barvířství. V roce 2012 navštívilo muzeum 9753 návštěvníků. Expozice doplnilo toho roku 12 výstav, v muzeu se dále konalo 33 přednášek, besed či koncertů. Muzeum vydalo v posledních letech ve spolupráci s muzejní společností čtyři knižní publikace. A od roku 2000 díky této spolupráci vychází jednou za rok sborník Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka, což je velmi respektovaný počin,“ vysvětluje ředitel KVS.</p> <p>Městské informační centrum (MIC)</p> <p>MIC najdeme na Masarykově náměstí čp. 103. Sídlí v objektu města, který je součástí nově vybudovaného podnikatelského centra. Návštěvníci MIC mají největší zájem o informace o městě a okolí – o památkách, kulturních akcích, přírodních zajímavostech, turistických a cyklistických trasách, lyžařských areálech a běžeckých tratích. MIC zajišťuje prodej vstupenek přes prodejní sítě, prodej autobusových místenek v síti AMS, prodej vstupenek na kulturní akce konané v KD Klobučan atp. Předloni využilo služeb MIC 7525 osob, největší část turistů pocházela ze Slovenska, dále top byli o zájemce z USA, Velké Británie, Německa, Rakouska, Polska a pobaltských republik. </p> <p>Kino Svět</p> <p>„Budova kina byla postavena v roce 1948 a je v majetku města. Kapacita sálu je 200 míst a promítacími dny jsou úterý a sobota. Kino promítá také pro školy a nezapomíná ani na seniory. V roce 2012 se uskutečnilo 79 představení pro 2985 diváků. V současné době je kino v útlumu, a to z důvodu staré technologie a rušení výroby 35 mm filmových kopií. Digitalizací kino zatím neprošlo,“ říká ředitel KVS.</p>