<p>DOBRUŠKA: Už více než desetiletí patří divadelní plesy, jejichž pořadatelem je Divadélko Na štaflích, zcela neodmyslitelně k vrcholům plesové sezóny v Dobrušce. Ani letos 21. února tomu určitě nebude jinak.<br /> Scénáristou a režisérem těchto neobyčejných divadelních „představení“ s dvěma sty herci na scéně je Zdeněk Zahradník, principál Divadélka Na štaflích, které v květnu oslaví čtyřicet let od svého vzniku.</p> <p>Jak a kdy vznikly divadelní plesy?</p> <p>Divadelní plesy vznikly někdy v 70. letech, když jsem ještě žil a divadelně působil v Solnici. Jako gymnazisti jsme tehdy vymysleli divadelní ples, který se konal v Kulturním domě v sousedních Kvasinách. Ples s divadelním vstupem se v pozdějších letech rozrůstal do ohromných rozměrů – např. jsme evakuovali celý KD při požáru Národního divadla, podnikali jsme cestu kolem světa za jediný večer apod.<br />
Když jsem přišel na počátku 80. let do Dobrušky, napojil jsem se na zdejší Divadélko Na štaflích. První podobný ples jsme zde udělali v r. 1991. Připomněli jsme sametovou revoluci a během plesu zinscenovali zásah na Národní třídě. </p> <p>Pak se soubor odmlčel a pořádal jiné akce. Až přišel rok 2001…</p> <p>Podnět k obnovení divadelních plesů přišel v r. 2001 od Slávka Balcara a loutkářů, kteří zprovozňovali novou loutkárnu v sokolovně a vyzvali lidi, aby jim přispěli na obnovení činnosti. Udělali jsme tedy ples a loutkářům věnovali 10 tisíc korun z výtěžku. Už proto, že jsme chtěli pomoci právě loutkářům, vložili jsme do programu několik pseudoloutkových představeníček a vyvrcholením byl (alespoň podle mých informací) první loutkový striptýz. Reakce lidí byla úžasná, naši hru přijali. Tenkrát jsme si prvně uvědomili, že lidi takový princip plesu berou. </p> <p>Jak to bylo s programem?</p> <p>V začátcích bylo naším záměrem věnovat každý ples nějakému divadelnímu tématu – druhý patřil Gogolovi, pak se konal divadelní ples v opeře, základem dalšího se stala klasická řecká komedie, což souviselo s olympiádou v Athénách. Tehdy poprvé dorazila jedna dvojice návštěvníků v krásném antickém oblečení.<br /> Pak nastal první odklon od čistě divadelní tematiky a přišla „poněkud prognostická“ cesta kolem světa za 80 dní u příležitosti 100 let od úmrtí Julese Verna. V dalším roce následoval výlet s divadelními ochotníky do filmového Hollywoodu. Ale princip byl stále stejný, my-divadelníci jsme nabízeli program návštěvníkům.</p> <p>Kdy nastal zlom?</p> <p>Ten přišel v r. 2007, kdy jsme udělali ples pro „účastníky zájezdu“ na téma oblíbeného filmu. Tehdy jsme už cítili a měli jednoznačné odezvy, že to lidé takto opravdu chtějí, a že s námi „jdou“, že si chtějí více hrát. Proto jsme je vyzvali, aby se stali opravdovými účastníky zájezdu a přišli vybavení jako turisti či cestovatelé. A vyvrcholením bylo, když se téměř dvě stě návštěvníků báječně bavilo na pláži Copacabana v brazilském Riu v době karnevalu… Od té doby lidé vždy hrají s námi a jsou naprosto rovnocennou součástí programu. Ostatně je to především jejich ples.</p> <p>Vývoj pokračoval dál?</p> <p>Ještě při následujícím plese Celý život po škole bylo pro všechny jednotné téma. Pak jsme začali dávat úkoly jednotlivým stolům. Začalo to u českého předsednictví Rady Evropy, kdy každý stůl zastupoval jeden stát Evropské unie. Lidé si přinesli neuvěřitelné rekvizity jako londýnský doubledecker, maďarský Balaton, eiffelovku, pila se pravá vídeňská káva, jedly se belgické pralinky, byla zde delegace z Vatikánu i skupina odměřených britských lordů apod. Jeden z dalších plesů byl věnován i historii Dobrušky, jiný různým barvám, konal se i Poslední ples před koncem světa, kloboukový atd.<br />
Postupně jsme dospěli ke konceptu, že organizátoři plesu jsou pouze jakýmisi průvodci, kteří jen přispívají do programu drobnými vystoupeními, která vždy nějak souvisejí s hlavním tématem. Při nich musíme pokaždé respektovat atmosféru plesu či schopnost diváckého soustředění.</p> <p>Jste scénáristou, režisérem a zároveň hercem na každém plese. Čím z toho nejraději?</p> <p>Nejhezčí a samozřejmě i nejtěžší je vymýšlet téma. Také vymýšlet divadelní vstupy je nejsvobodnější, nejvolnější a nejlákavější. V té době jde spousta nápadů tzv. do kytek, jednak pro jejich nepoužitelnost v prostoru sálu a jednak proto, že jsou blbé. Pak přijde hezká druhá fáze, když provedení zabere a zdánlivě nesdělitelný nápad lidé přijmou. Vidět, jak lidé reagují, je velmi pěkné. A dovolte jednu výhradu – určitě nejsem hercem, myslím, že jsem spíše interpretem.</p> <p>Prozraďte, jak se rodí vlastní program plesu?</p> <p>Nejdůležitější je najít leitmotiv. Někdy kolem listopadu – prosince už musí být jasno, protože ples je většinou v únoru. Na přelomu roku musí být hotový program a informace jdou ven za účastníky. Předtím je třeba vyřešit, jak na základní téma napasujeme diváky a jaké vstupy bude mít soubor. Tyto dvě věci je poměrně složité skloubit tak, aby každý z 18 stolů měl své zadání a bylo to zároveň proveditelné. Musím říci, že naši návštěvníci, kteří se dokonce často vracejí, již vědí, co od nás mohou očekávat, a na naše náměty reagují téměř okamžitě, už při kupování vstupenek. Samozřejmě musíme vyřešit, napsat, nazkoušet i vstupy nás divadelníků, a to i přesto, že vlastní program je vždy do značné míry improvizací. </p> <p>A co organizace – jak velký tým pořádá plesy?</p> <p>Nás je zhruba kolem dvaceti a každý se na plese nějakým způsobem podílí. Když je potřeba, tak se šijí i kostýmy apod. V určité fázi je to tak, že mám hrubý scénář a sepíšu seznam, co všechno je potřeba zařídit technicky – kolik a jaké věci je třeba sehnat. Někdy, když přijde zajímavý nápad, tak se vyrábí rekvizity i na poslední chvíli.</p> <p>Vzpomínáte na některé plesy obzvlášť rád?</p> <p>Pro mě jsou nezapomenutelné jednotlivé divadelní scény. Možná jsem s tím až protivný, ale divadelnost stále „rvu“ do programu. Pro mě je důležitý nápad, a tak si myslím, že se obzvlášť povedlo skládání mapy Evropy jako puzzle, nebo scénka, kdy jsme vytvářeli lom světla, povedlo se nám cvičení vojáků na spartakiádě – to jsou nezapomenutelné věci s mnoha nápady. Vím, že na plese neuspějeme příliš s textovým humorem, musíme sázet na výraz a především pokud možno originální nápad. </p> <p>S jakými pocity vnímáte posun v roli účastníků, kdy už většina hraje s vámi, pořadateli?</p> <p>Je to úžasné. „Stolní společnosti“ se scházejí dlouho před plesem, jsou to ve většině ustálené party, k nimž si čas od času přisedají další. Všichni spolu musí na přípravách komunikovat. Dokonce si pamatuji, jak jeden náš bývalý člen komunikoval z Budějovic, kde bydlí, s dalšími z Hradce Králové apod. Příjemné je, že spolupracují i různé profese – doktoři s řemeslníky apod. Někdy mají problém při první návštěvě plesu zástupci nejmladší generace – náctiletí – kteří bývají trošku zaskočeni. Asi nemají ještě potřebu dělat ze sebe na place „blbce“ – exhibovat. Ale přesto chodí hodně mladých lidí a letos přijdou znovu.<br />
Moc hezké jsou začátky plesů, kdy lidé přicházejí. My, pořadatelé žijeme totiž několik týdnů v napětí, jestli na náš nápad lidi přistoupí, ale ve chvíli, kdy se objeví první parta, už to frčí… Můj kolega Zdeněk Martinec prohlašuje: „Jednou uděláme ples, na který pouze zadáme téma a už tam vůbec nepůjdeme… A lidi si program udělají sami.“ </p> <p>O čem tedy ten letošní bude?</p> <p>Původně jsme si mysleli, že to bude průřez čtyřiceti lety Divadélka Na štaflích. Pak jsme si ale nebyli jisti, že by divák „veselé příhody z natáčení“, které se nám někdy staly, přijal, protože mu bude chybět znalost autentické situace, v níž se odehrály. Také se záměrem, že si lidé vylosují rok z oněch čtyřiceti a přijdou oblečeni v tom, co se tehdy nosilo, nastal problém, protože v případě posledních roků by se lidé neměli za co „schovat“…<br />
Pak jsme si uvědomili, že vlastně každý z těch uplynulých 40 let byl rokem něčeho – fyziky, boje proti hladomoru, brambor, pouští, domorodců atd. A to už je přesně ta míra inspirace pro naše návštěvníky. K tomu my pak přidáme už jen trochu divadelna – ale naše výstupy nebudou motivovány roky, ale spíše názvem našeho divadla. Princip programu tkví v našem názoru, že každé divadlo si volí název podle toho, co chce hrát nebo jak chce hrát. Takže my budeme hrát o názvu Divadélka Na štaflích. </p> <p>Čím připomenete veřejnosti 40 let od vzniku Divadélka Na štaflích?</p> <p>V květnu by měla v malém sále kina proběhnout výstava, která bude mít dvě linie. První budou akce zachycené obrazově (fotografiemi nebo na video), ve druhé se objeví věci, které souvisí s představeními (režijní knihy, návrhy scén, loutky…). Je jasné, že divadlo je do výstavní formy nepřenosné nebo velmi těžko přenositelné, a proto spíše půjde o to, představit partu, která funguje s různými proměnami již čtyři desetiletí. Bude se jednat i o parodii, ukážeme věci, které jdou někdy až za rámec oněch 40 let. Výstava by pochopitelně měla mít i slavnostní vernisáž. Navíc paralelně by měly v Dobrušce probíhat již desáté Zahradní divadelní slavnosti, takže existuje také varianta, že výstava se přesune i do kulturního domu, kolem kterého se tento festival divadla pod širým nebem točí.<br />
Třetí varianta je, že bychom udělali jednorázovou „besídku“ či slavnostní „akademii“ – což myslím jako parodii významu té akce, kterou vlastně nemám vůbec rád. I tato možnost je ve hře. </p> <p>Zmínil jste Zahradní divadelní slavnosti, letos se uskuteční už podesáté. Na co kladete důraz jako dramaturg?</p> <p>Jezdím na přehlídky a zajímají mě představení, která vystupují z prostoru tradičního divadelního jeviště, což vyžaduje úplně jiný styl divadla. Základem zde je živý herec, který je nucen dělat divadlo na plné pecky, protože se není za co schovat – většinou nemá dekorace, světla. Bezprostřední vztah herce a diváka, to je základní princip divadla a v tom tkví to nejkrásnější a nezastupitelné. Proto jsme hledali odpovídající formu. Začali jsme divadlo pořádat venku, ale chtěli jsme i jiné prostory – hráli jsme v pivovaru, ve stodole. Hledáme inscenace, které jsou pouličním divadlem, dryáčnické, aby byly nápadité, aby za texty inscenátoři opravdu šli. Hlavně to musí být bezprostřední divadlo, „ořezané“ až na dřeň. To mě opravdu láká. Tehdy vznikají naprosto neuvěřitelné situace a herci na ně musí reagovat, vznikají nenapodobitelné věci, které zůstávají natrvalo v paměti. Tím se samozřejmě neodříkám klasického divadla. </p> <p>Jak dlouho jste vy součástí souboru? </p> <p>První představení Divadélka Na štaflích se hrálo v květnu 1974, což je letos 40 let. Soubor začal jako studentské divadlo poezie, připravoval různá pásma. Francouzská poezie, jazzová inspirace byly věci avantgardní, zdravě mladé a dravé. Pak se zde vytvořila i samostatná skupina dívek, které dělaly pantomimu. Po prvním pokusu o skutečné (velké) divadlo se však soubor rozpadl.<br />
V roce 1982 jsme sem přišli my, Zdeněk Martinec a já, a zkusili soubor obnovit. Udělali jsme pár divadelních představení. První, velmi nepovedený pokus, kterému chyběla především pokora k předloze, byla inscenace Dobových tanců Karla Steigerwalda. Pak jsme přešli na malé věci, kdy jsme hráli prakticky ve dvou či ve třech, a začali dělat vlastní věci. Napsal jsem hříčku Oáza, hráli jsme i Prodanou nevěstu či loutkovou variaci na Staré pověsti české.<br />
Ve středu 15. listopadu 1989 jsme hráli Oázu, o dva dny později se v Praze „NĚCO“ stalo a my jsme najednou měli pocit, že není o čem hrát. Náhle se totiž mohlo úplně všechno a nám chybělo používání jinotajů a podobných prostředků. Už jsme nemohli používat oblíbený „oblouk“, kdy jsme měli nějakou pevně danou a všeobecně známou skutečnost, kterou jsme mohli kupříkladu parodovat, a tím říkat věci, který nebylo možné veřejně vyslovovat. I náš původně těsný kolektiv se názorově poněkud rozvolnil. Začali jsme dělat mimodivadelní věci jako Vánoční zpívání na rynku se scénkami z betléma, svatováclavské slavnosti a taky samozřejmě plesy.</p>
