pátek
9. srpna 2024
svátek slaví Roman

Články a komentáře

Články a komentáře

V příbramské galerii vystavuje Vladimír Suchánek se svým synem

Autor článku: 
Karel Souček

<p>PŘÍBRAM: Barevné litografie Vladimíra Suchánka a fotografie jeho syna Martina vystavuje v těchto dnech příbramská Galerie Františka Drtikola. Výstava z cyklu Dvojice potrvá do 8. června a zájemci si ji mohou prohlédnout denně kromě pondělí od 9 do 17 hodin. Více již v rozhovoru s oběma výtvarníky.</p> <p>Vystavujete společně poprvé?</p> <p> Vladimír:// Je to naše první společná výstava a neváhám být upřímný – naplňuje mě uspokojením. Jako otec sleduji pochopitelně uměleckou činnost svého syna jak v oblasti dokumentárního filmu, tak i jeho fotografickou tvorbu. Několik jeho výstav jsem už zhlédl, a když jsem dostal pozvání k výstavě v Galerii Františka Drtikola, neváhal jsem přizvat k účasti i Martina. Byl jsem si jist, že obě tyto umělecké disciplíny, fotografie a litografie, se budou vedle sebe dobře snášet. Potvrdila mi to i výsledná instalace, která rozdíly v technice smazala očividně společným pohledem na život a svět. </p> <p>Máte k Příbramsku nějaký bližší vztah?// </p> <p>Vladimír:// Poprvé jsem navštívil Příbram jako student a moc mě tehdy okouzlila Svatá Hora. Podruhé to bylo před několika lety, kdy jsme s Grafičankou, což byla kapela složená ze samých grafiků, vystavovali a hráli právě v této galerii. Nechce se mi věřit, že už je to šestnáct let… </p> <p>Martin:// Při natáčení filmu Antonín Dvořák – Deo Gratias jsem strávil několik dní na Vysoké v domě Antonína Dvořáka. Byl to pro mne neuvěřitelný zážitek a zdroj inspirace. </p> <p>Jak se vám líbí Galerie Františka Drtikola? </p> <p>Vladimír:// Je skvělá! Jak svou stálou expozicí, tak svými aktivitami a bohatým výstavním programem, který svou kvalitou překračuje běžná regionální měřítka.</p> <p>Martin:// Moc krásný prostor, krásné světlo a milí lidé! Navíc je pro mne poctou vystavovat vedle Františka Drtikola. </p> <p>Podle jakých kritérií jste vybírali díla na tuto výstavu?</p> <p>Vladimír:// Minulý rok proběhla na Pražském hradě výstava, která představila mou celoživotní práci v obsáhlé retrospektivě. V Příbrami jsem se zaměřil výhradně na barevné litografie z posledních let.</p> <p>Martin:// Vedle táty si připadám pořád jako malý kluk, co začíná. Takže jsem se snažil vybrat fotografie, které by byly adekvátním protějškem jeho litografií. Velké formáty barevných portrétů z cyklu Vrásky jsem doplnil intimními černobílými portréty svých přátel a kolekcí někdy až abstraktních snových krajin, které vznikaly v průběhu několika posledních let.</p> <p>Co tedy mají vaše litografie a fotografie společného?</p> <p>Martin:// Já doufám, že pozitivní pohled na svět. Všude kolem nás je mnoho smutného a depresivního. Tak se oba snažíme, každý po svém, aby naše díla v sobě nesla jiskru naděje. </p> <p>Vladimír:// Martinovy krajiny mají podobně romantickou či nostalgickou polohu jako některé mé grafické listy. Jeho portréty současníků, nesoucí hluboký psychologický náboj, vytváří protějšek k mým podobiznám osobností minulého století.</p> <p>Boxík: Malíř a grafik Vladimír Suchánek (1933) studoval na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity a na Akademii výtvarných umění v Praze. Věnuje se grafice, malbě, knižní ilustraci, známkové tvorbě a exlibris. Je členem Sdružení českých umělců grafiků HOLLAR, jehož je od roku 1995 předsedou. V roce 1997 byl jmenován členem Evropské akademie věd a umění se sídlem ve Vídni. Za svou tvorbu získal celkem 29 významných cen a do roku 2013 uspořádal 158 samostatných výstav v České republice i v zahraničí.</p> <p>Scenárista a režisér Martin Suchánek (1958) pracoval po maturitě jako asistent produkce v ČST v Praze, navštěvoval Večerní školu fotografie u Jána Šmoka a v roce 1983 absolvoval FAMU. Je autorem řady dokumentárních filmů, k nejznámějším patří jeho snímky Legenda jménem Kubelík, Antonín Dvořák – Deo Gratias, Václav Talich – Sebevědomí a pokora, Ecce homo – Bedřich Smetana nebo Adieu Mozart. V posledních letech se intenzivně věnuje fotografii.</p>

Novou identitu a vyšší atraktivitu získává okolí společenského centra v Dobrušce

Autor článku: 
Dana Ehlová

<p>DOBRUŠKA: V průběhu října loňského roku se začala část okolí – předprostoru (jak říkají odborníci) – Společenského centra – Kino 70 v Dobrušce měnit k nepoznání. Přístupové cesty a chodníky, terasa, záhony i rabátka, to vše zmizelo a nastoupili stavební dělníci a stroje.</p> <p>Záměrem úprav je změnit okolí tak, aby vznikl živější a kultivovaný městský prostor, odpovídající funkci budovy. Společenské centrum – Kino 70 se totiž díky nedávné nákladné rekonstrukci stalo moderním střediskem kultury v Dobrušce. Je vybaveno moderní jevištní i promítací technikou a konají se zde koncerty, divadelní i filmová představení, výstavy nebo přednášky. „Plný dům“ zde nebývá žádnou výjimkou.<br /> Dle Jany Douckové, z odboru rozvoje města je cílem těchto úprav zvýšit atraktivitu prostoru a vtisknout mu novou identitu moderním pojetím dlážděných chodníků, městského mobiliáře a vegetačních úprav a nabídnout tak občanům dostatek prostředků k nerušenému odpočinku.<br />
Jedna z ploch se přitom stane uzavřeným veřejně přístupným dětským hřištěm, na němž nebude chybět pružinová houpačka, kolotoč a průlezka se skluzavkou. Prvky jsou určeny pro děti do 6 let a dětské hřiště je přitom na dohled z terasy náležící ke kavárně, takže bude jistě vítaným zpestřením pro návštěvníky této oblíbené provozovny.<br />
Předprostor lemují betonové palisády, oddělující parkové úpravy od chodníků, přičemž ta vpravo od „hlavní“ přístupové cesty má sloužit jako plakátovací plocha. Na zelených plochách vyrostou záhony s trvalkami a okrasnými travinami, doplněné mulčovacím kačírkem, a soustavy keřů. Zbylé plochy se dočkají travnatého koberce s umělým zavlažováním.<br />
Právě v těchto dnech byly vysázeny velice dominantní vzrostlé platany se zajímavým horizontálním tvarováním, připomínajícím slunečníky. Nedaleko těchto stromů se objevil další velmi zajímavý prvek, který od začátku budí velkou pozornost kolemjdoucích. Je to studna, jejíž základy byly nalezeny při provádění stavebních prací. Nadzemní okrouhlá část tvořená atypickými na míru vyrobenými tvárnicemi s led osvícením bude zakryta ozdobnou kovanou mříží. Studna je i dnes plně funkční, a tak bude její voda sloužit pro závlahu nové zeleně.<br />
Zcela nové úpravy se zákonitě dočkal také povrch a zábradlí terasy kulturního centra. Starou dlažbu a zkorodované zábradlí nahradily nové prvky tak, aby celkový dojem nemohlo nic kazit. Projektanti nezapomněli ani na návštěvníky, kteří přijedou za kulturou či občerstvením na kole, a proto pod terasou vznikne zpevněná plocha pro stání bicyklů.<br />
Podle Jany Douckové má být realizace předprostoru v hodnotě 2,4 miliónu korun kompletně uzavřena do konce května letošního roku.</p>

Valašský soubor Kašava vydal nové CD

Autor článku: 
Jitka Voglová

<p>ZLÍN: Nové CD představil veřejnosti před nedávnem na svém tradičním Jarním koncertě valašský soubor Kašava. Jedna z jeho dvou cimbálových muzik se tentokrát zaměřila na písně z Jižního Valašska. Nahrávka má navíc i dobročinný smysl.</p> <p>Ke slavnostnímu křtu cédéčka si členové Kašavy zvolili koncert, na nějž pozvali i jednoho z nejdůležitějších mužů souboru. Zakladatele a dlouholetého primáše kašavské cimbálovky Antonína Bařinku. Právě jemu se totiž rozhodli nahrávku s názvem „Zahraj ty ně zahraj“, písní z Bařinkova rodného Valašskokloboucka věnovat.<br />
„Naše druhé CD bylo věnováno domovskému Zlínu a jižní Valašsko je další významnou folklorní oblastí, kterou se Kašava od svého založení zabývá,“ vysvětlil druhý důvod volby tématu současný primáš Petr Král. Muzikanti přitom čerpali repertoár především z dvojdílné edice Lidové písně a tance z Valašskokloboucka, vydané v letech 1955 a 1960 kolektivem hudebních a tanečních folkloristů v čele s Karlem Vetterlem.<br />
Svým dílem přispěla na nové CD řada upravovatelů. Největší podíl mají ale Antonín Bařinka a jeho dcera Jitka Bařinková, potom Horymír Sušil a Lucie Uhlíková. „Pozornost si určitě zaslouží také interpretace zápisu hry popovských hudců z pera Hynka Bíma a obnovení píšťalkové muziky inspirované tradiční hudbou. Ta v 50. letech minulého století potěšila posluchače Strážnických slavností,“ přiblížil Král. Kašava se ale podle jeho slov nevyhýbá ani nové písňové tvorbě, takže na nahrávce nechybí ani dnes už zlidovělé písně Horymíra Sušila a Milana Švrčiny, které dál rozvíjejí lidovou tradici konkrétní lokality. „Naštěstí bez ideologického patosu,“ dodává mladý primáš.<br />
Valašskokloboucko je podle folkloristů půvabný kout Valašska ohraničený z jihu a z východu údolím řeky Vláry, ze severu hřebenem Vizovických vrchů a z východu slovenskou hranicí. „Díky dvěma průsmykům, Lyskému a Vlárskému, bylo odjakživa lehce přístupné z Uher. Probíhala tu čilá výměna pracovní síly, zboží, ale také lidových písní i tanců. Právě z Uher se na jižní Valašsko dostala varianta čardáše zvaná stará uherská,“ zmínila mladá členka Kašavy Kristýna Preiningerová. Valašskokloboucko je podle etnografů nejsevernějším místem, kde se vyskytují takzvané novouherské písně s tečkovaným, tedy synkopickým rytmem.<br />
Zpěvnost této folklorní oblasti nezůstala utajena ani skladateli Leoši Janáčkovi. „Jeho doporučení dalo vzniknout jednomu z nejvýraznějších lokálních sběratelských počinů. Učitel Hynek Bím tady v prvních desetiletích 20. století zaznamenal na 600 lidových písní, nejvíce v Popově u Jiřího Košelky, zemědělce, písmáka a muzikanta,“ // uvedla Preiningerová. Právě Košelkovy písně jsou na nové nahrávce významně zastoupeny. Lidé uslyší také nastudování Bímova zápisu tradiční hry popovské hudecké muziky, se všemi typickými disonancemi.<br />
Jedna z hudebních osobností, které chtěla současná cimbálovka Kašavy vzdát novým cédéčkem poctu, je i kloboucký rodák Antonín Bařinka, podle Krále jeden z nejuznávanějších valašských primášů a také trpělivý hudební pedagog. „Jeho citlivé úpravy lidových písní patří k tomu nejlepšímu, co folklorní hnutí na Valašsku přineslo. Díky Bařinkovi se v regionu rozvinuly i dětské cimbálové muziky,“ sdělil Král s tím, že novou desku pojali mladí muzikanti jako dárek k Bařinkovým pětasedmdesátinám.<br />
Jedná se o třetí CD, které tato cimbálová muzika nahrála samostatně, a hudebníci se tentokrát rozhodli, že nahrávkou poslouží nejen milovníkům valašských písní. Prodejem desky chtějí pomoci jednomu malému chlapci.<br />
„Jde o šestiletého Kubíka, který je od narození těžce postižený. Náklady na jeho rehabilitaci jsou opravdu vysoké. Chtěli bychom jeho rodičům dát z každého prodaného cédéčka 35 korun,“ řekla Preiningerová. Peníze použije Kubíkova rodina na koupi vertikalizačního stojanu a takzvaného motomedu. První rehabilitační stroj chlapci zajistí lepší prokrvení mozku a pomůže při správném usazení vnitřních orgánů. Druhým je speciální kolo, které samo šlape a může hendikepovanému dítěti protahovat svaly.<br />
Lidé si mohou CD Zahraj ty ně zahraj objednat na webových stránkách souboru Kašava

Příští sezonu jede EDITA ADLEROVÁ "sametové turné s Georgem Gershwinem"

Autor článku: 
Lenka Junková

<p>ČR: Přední česká mezzosopranistka – Edita Adlerová, sólistka Le Grand Théâtre du Puy du Fou ve Francii, se chystá na další turné. A protože to bude opravdová třešnicka na dortu mezi koncerty nové sezóny – vyzpovídala jsem manažerku operní divy – paní Ivu Klusalovou, která celé turné staví, včetně zajištění tuzemských i zahraničních záštit, partnerů a produkce premiéry.</p> <p>Proč zrovna turné „Modrý samet s Georgem Gershwinem?“</p> <p>Hudba George Gershwina lákala paní Editu Adlerovou už dlouhý čas ke zpracování, nicméně nebyl čas. Souběžně totiž jedeme turné Španělský večer s Carmen, Ave Mariu a nejkrásnější spirituály, nedávno přibyla Čardášová princezna a opravdu jsme nenašly s paní Editou čas, aby náš milovaný Gershwin spatřil světlo světa dříve, než příští sezónu. Řídíme se totiž pravidlem, že vše musí být dokonale připraveno, nazkoušeno, zajištěno technicky – prostě aby byla vysoká laťka, kterou paní Adlerová vždy nasazuje, udržena, ba dokonce ještě zvýšena. A snad se nám to podařilo.</p> <p>Kdo bude tím avizovaným hostem – doprovodem – k paní Adlerové? </p> <p>Bylo velké štěstí, že se podařilo získat pro tento projekt nadaného mladého akordeonistu Petra Vacka z Plzně, který vyhrával soutěže téměř všude ve svém oboru,(čtyřnásobný vítěz mezinárodní akordeonové soutěže v německém Klingentalu (v roce 2004 se stal absolutním vítězem napříč všemi kategoriemi), soutěže konzervatoří – absolutní vítěz celostátního kola (2007), cenou poroty byla nabídka natáčení pro Slovenskou televizi (dokument byl realizován v roce 2008), celosvětová akordeonová soutěž v Castelfidardu (Itálie) – 7. místo, Nadace 700 let města Plzně v roce 2007 udělila Petru Vackovi cenu Plzeňský Orfeus za mimořádnou reprezentaci Plzeňského kraje v oboru vážná hudba. Petr Vacek koncertuje u nás i po Evropě, v září 2010 podnikl koncertní cestu po Japonsku (16 koncertů). V červnu 2011 zazněla v jeho podání česká premiéra skladby Aconcagua od Astora Piazzolly za doprovodu symfonického orchestru. V současné době soukromě studuje ve Francii u vynikajícího světového akordeonisty a pedagoga Fredericka Deschampse. Takže opravdová radost, že Petr Vacek bude u toho. Jeho provedení skladeb je naprosto excelentní a ve spojení s překrásným hlasem Edity Adlerové dává tušit neopakovatelný zážitek.</p> <p>Premiérový koncert k turné je v listopadu. Byl to záměr?</p> <p>Ano, byl to záměr, premiérujeme 11. listopadu 2014 v 19:30 v plzeňském Domě hudby. A proč tedy ten listopad? Protože v roce 2014 uplyne už 25 let od sametové revoluce, takže onen Modrý samet George Gershwina bude vlastně připomínkou listopadových událostí před čtvrt stoletím. </p> <p>Chystáte se opět – jak je zvykem Vašeho tandemu – „Adlerová – Klusalová“ – opět po celé republice. Jak se dívají pořadatelé na tento programový počin?</p> <p>Myslím, že budou mít pořadatelé zájem, o čemž již vypovídá fakt, že v listopadu mám zadáno několik termínů – vlastně do týdne po prvním avízu turné. Je to jistě i tím, že projekt je opravdu kvalitní a jsem vděčna a potěšena tím, že mi poskytl k turné záštitu pan Ing. Jan Sechter, velvyslanec České republiky v Rakousku, který dokonce přislíbil svoji účast na slavnostní premiéře v Plzni. Rovněž mi udělil záštitu hejtman Plzeňského kraje, hejtman Jihomoravského kraje, hejtman Moravsko-slezského kraje a jedno z nejdůležitějších ocenění pro mě je převzetí záštity MINISTERSTVA KULTURY České republiky. Toho si opravdu velice považuji. Tyto záštity totiž zavazují, protože neseme jména osobností a nemůžeme si dovolit selhat.<br />
Navíc – před 25 lety se otevřely hranice, a tak vlastně chceme připomenout, že hudba hranice nemá a je svobodná. </p> <p>Když Vás tak poslouchám, je to obrovské množství práce – vše připravit. Máte nějaký systém? </p> <p>(Smích) Systém „bez ladu a skladu“. Ne – vážně. Ano, je to obrovská práce pro všechny, umělce především, musí sestavit repertoár, nazkoušet vše, pro pořadatele a samozřejmě i pro mě. Ale vzhledem k tomu, že se mi podařilo paní Adlerové sjednat za necelé tři roky naší úzké spolupráce přes stovku koncertů, myslím, že to zase budu muset zvládnout. A dělám to velice ráda, protože vím, že nabídnout kvalitu je snažší, než nabízet „jen aby něco bylo“. Protože český posluchač si zaslouží kvalitní pořad, český posluchač není hluchý. Takže jsem poctěna tím, že jeden z nejkrásnějších hlasů mi tak trochu „obchodně patří“. </p> <p>Bude vystupovat ještě nějaký host?</p> <p>Nebude to pravidlem, ale ano. Máme připraveny speciální koncerty pro ty, kteří „nemohou žít bez klavíru“, takže ještě přizveme – někdy – vynikající klavíristku a varhanici – paní Marcelu Šestákovou. Přání pořadatelů je pro nás priorita.</p> <p>Prozradíte repertoár?</p> <p>Kdepak, to nejde. Ale Blue Velvet určitě zazní, nebojte se. A pokud Edita Adlerová bude chtít prozradit, určitě se čtenáři dočkají již brzy přímo od ní.</p> <p>Kde si mohou pořadatelé, případně společnosti objednat vystoupení? Máte zastoupení pro turné?</p> <p>Odpověď Vás asi překvapí, ale my si s Editou Adlerovou vše zařizujeme samy, já mám exkluzivitu – i vzhledem k záštitám, které jsou uděleny mně. Totiž – pokud by se prodávalo přes agentury, bylo by to pro pořadatele velmi drahé. Takže je to sice opět hodně práce navíc, ale ustojíme tak rozumnou cenu. Ovšem kdyby se našly agentury, které by byly ochotny přistoupit na rozumné – podotýkám OPRAVDU ROZUMNÉ podmínky a pořadatelům by nepředražily, není problém navázat spolupráci.</p> <p>Vaše aktivity s Editou Adlerovou vypadají hodně idylicky, když jsem zhlédla webové stránky vás obou, případně facebook. Editu Adlerovou dokonce máte ve Vámi produkovaném cyklu koncertů v Arcibiskupském paláci jako pravidelného hosta. Je to opravdu taková idylka?</p> <p>(Smích). Jasně. Je přeci velké štěstí a radost, když se potkají dvě lidské bytosti, které si rozumí a nějaký čas jdou společnou cestou a vytváří cosi, co má smysl pro druhé. A navíc máme absolutní důvěru jedna k druhé, máme to prověřené mnoha situacemi, což je k nezaplacení. To nepřichází každý den…</p> <p>Takže Vám i paní Editě Adlerové, Petru Vackovi a příležitostně i Marcele Šestákové přeji, aby turné Modrý samet s Georgem Gershwinem" bylo úspěšné a dělalo radost nejen vám – jeho tvůrcům, ale zejména publiku. A závěrem malá hudební ochutnávka – z audioarchivu Edity Adlerové – G. Gerschwin – Summertime: http://www.editaadlerova.com/…audio/03.mp3</p> <p>Generální partner turné je tradičně Hotel Polonia v Mariánských Lázních – www.hotelpolonia.cz,<br /> mediální spolupráce portál www.mistnikultura.cz</p>

Jednota bratrská otevřela v Dobrušce nové centrum

Autor článku: 
Dana Ehlová

<p>DOBRUŠKA: Deset let poté, co v Dobrušce vznikl sbor Jednoty bratrské a začal zde i v okolních obcích rozvíjet činnost, nastal pro toto společenství další zásadní okamžik. V neděli 13. dubna byla slavnostně přestřižena páska a symbolicky tak otevřeno nové centrum nejen pro členy sboru, ale i pro veřejnost. Prostory v prvním podlaží domu číslo popisné 24 na náměstí F. L. Věka v Dobrušce, sloužící ještě nedávno jako klub či součást restaurace se během několika málo týdnů změnily k nepoznání, aby zde mohla být rozvíjena činnost ve všech zavedených projektech místní Jednoty bratrské, kterými jsou Vješák, Sedmikráska, Kavárna nebo Klubík.</p> <p>Stalo se tak přičiněním lidí, kteří o sobě prohlašují, že je spojuje něco víc, než přátelství a společné zájmy. A tak od druhé dubnové neděle začalo všechno, co vzniklo nad všeobecně známou restaurací Jelen, sloužit nejen těm, kteří přiložili ruku k dílu, ale také občanům Dobrušky a okolí. Slavnostního otevření se zúčastnilo mnoho hostů, nechyběli mezi nimi představitelé města a městského úřadu, ředitelé škol nebo podnikatelé, pozvání přijal i biskup Jednoty bratrské Evald Rucký. On také ještě před symbolickým přestřižením pásky připomněl, že Jednotě bratrské, která před dvěma lety oslavila 550 let, bylo vždycky vlastní být široce otevřenou pro společnost a pro lidi kolem sebe, což je i cílem lidí zajišťujících celotýdenní provoz centra.<br /> Krátce po skončení oficiální části slavnosti vysvětlil příčiny změny působiště správce sboru Pavel Horák: „Důvodem, že jsme se rozhodli změnit prostory, bylo zejména to, že jsme chtěli rozšířit projekty volnočasového centra pro mládež a rodinného centra pro děti. Minulé prostory byly velmi stísněné a zájem klientů o naše aktivity stále rostl. Takže to nás vedlo ke změně místa, v němž jsme působili sedm let. V novém působišti jsme připraveni nabídnout mnohem širší spektrum možností pro ty, co k nám přicházejí.“<br /> A jaké má Jednota bratrská v Dobrušce další plány? „Vždycky to závisí na lidech a hlavně na dobrovolnících, kteří se iniciativy chopí, protože tady není mnoho zaměstnanců, ale velká většina je z řad dobrovolníků. Chceme rozvíjet další činnost v rámci rodinného centra Sedmikráska, zavést individuální poradenskou činnost, terénní službu v sociálně slabých rodinách. Spolupracujeme i s rodinami pěstounskými, což jsou činnosti navazující. Děláme i akce jako jsou dětské tábory,“ řekl Pavel Horák.<br /> Plány sboru však směřují mnohem dál: „Rádi bychom pokračovali a našli další prostory k tomu, abychom mohli otevřít školku, což by umožnilo pokračovat v práci a rozvíjení rodin. V současné době, když maminka skončí v rodinném centru a nastoupí do práce, tak s námi poněkud ztrácí kontakt. Nástupem dítěte do školky se přeruší návaznost toho, jak my přistupujeme k dětem. Proto bychom chtěli mít speciální školku, která by navazovala na naše aktivity. A k tomu potřebujeme získat další prostory,“ odtajnil záměry Sboru Jednoty bratrské v Dobrušce její správce.</p> <p>Projekty sboru Jednoty bratrské v Dobrušce:<br />
VJEŠÁK – volnočasový klub pro mladé, funguje už od začátku roku 2010 a nabízí alternativní způsob trávení volného času dvě odpoledne v týdnu.<br />
SEDMIKRÁSKA – rodinné centrum pro děti poskytuje služby rodinám s dětmi každý všední den od 8 do 18 hodin, připravuje pravidelné programy se cvičením, písničkami, říkankami, vyráběním, vybarvováním omalovánek a také mini angličtinou pro nejmenší. Děti si mají čas pohrát s neokoukanými hračkami a rozvíjet první kontakty s novými kamarády. V činnosti Sedmikrásky nechybí vzdělávací aktivity – přednášky, kurzy, odborné poradenství v oblasti výchovy a péče o děti, partnerských a rodinných vztahů. Součástí je i krátkodobé hlídání dětí.<br /> KAVÁRNA – probíhá jednou měsíčně a zaměřuje se vždy na určité téma. Zhruba hodinu probíhá program (většinou s videoprojekcí) a poté následuje volný čas, kdy je možné posedět a popovídat si s přáteli.<br />
KLUBÍK – je určen pro děti od 6 let, probíhá každou neděli od 9,30 do 11 hodin v klubovně volnočasového klubu Vješák.</p> <p>Více informací: http://www.sbor.jbdobruska.cz/</p>

Etnografka celý rok sbírá vejce na velikonoční kraslice

Autor článku: 
Vladimíra Krejčí

<p>ŠUMPERK: Od Velikonoc do Velikonoc etnografka Mária Kudelová shromažďuje a pečlivě uchovává vejce s bílou skořápkou pro příští svátky jara, kdy je spolu se šumperskými dětmi použije na výrobu kraslic. Pomáhají jí kolegové v muzeu i maminka na Slovensku. Dokonce kvůli tomu i uzpůsobili chovy slepic.</p> <p>Děti, které se chystají na tradiční Velikonoce v muzeu, ani netuší, že mnohé ze skořápek, jež jim poslouží k výrobě kraslic, snesly oravské slípky až na slovensko-polském pomezí. Než kraslice ozdobí domácnosti v podhůří Jeseníků, musela vejce urazit dalekou cestu.<br />
„Pomáhá mi nejen rodina, ale i spolupracovníci. Kolegyně, botanička Magda Zmrhalová, která mě techniku zdobení naučila, chová speciálně kvůli kraslicím slepice snášející bílé vejce. Moje maminka občas žehrá, že hnědé nosnice by byly lepší, jenže pro kraslice jsou bílé skořápky nezbytné,“ usmívá se Mária Kudelová, etnografka Vlastivědného muzea v Šumperku.<br />
Letos se podařilo nashromáždit na tři stovky skořápek. Šumperští muzejníci už je pečlivě omyli a usušili a křehký materiál čeká na děti, které jej zužitkují 17. dubna na Zelený čtvrtek.<br />
„Velikonoce v muzeu pořádáme každoročně. Děti mají prázdniny, rády s námi stráví den a připomenou si lidové tradice. Pleteme pomlázky, zdobíme kraslice, pečeme perníčky, vyrábíme dekorace,“ líčí Kudelová.<br /> Kromě oravských nosnic vypomohl majitel rybníčku z Jakubovic.<br />
Spolu s vejci šumperští muzejníci chystají pro děti další potřebné suroviny. Nezbytné je vrbové proutí.<br /> „Není možné po dětech žádat, aby si samy zajišťovaly materiál. I kdyby si jich devět z deseti přineslo vyfouknuté vajíčko, nějakému zapomnětlivci vždy bude líto, že nemůže kraslici ozdobit. Pokud jde o proutí, ve městě ani není příležitost opatřit si je. Nemůžeme po dětech chtít, aby orvaly kdejakou vrbu v okolí, proto i proutí obstaráváme sami. Dovážíme je z Jakubovic, vypomáhá nám majitel zahradního rybníčku,“ vysvětlila organizátorka.<br />
Zdroje jsou limitované, a tak muzejníci s proutím nakládají jako se vzácným zbožím a snaží se je spotřebovat do poslední mrtě. Konzervátor Robert Lubina celý den tráví tříděním a rovnáním proutků, děti budou mít vše pečlivě připravené.<br /> Muzejní oslava jara<br />
„Proutí je symbolem znovu se obnovující přírody, vejce příslibem nového života, takové jsou hlavní motivy Velikonoc v lidové tradici. Ačkoliv se jedná o křesťanské svátky, v obecném pojetí se proměňují v oslavu jara,“ objasňuje etnografka.<br />
Na Zelený čtvrtek se návštěvníci muzea dozvědí podrobnosti o původu svátků, o starobylých oslavách, křesťanské tradici i o tom, proč Velikonoce putují v kalendáři. Především si však sami vyzkoušejí, co v minulosti zvládl každý kluk i holčička.<br />
Ve foyeru Výstavní síně se budou plést pomlázky, v Galerii mladých a v přednáškovém sále malovat kraslice, vyrábět dekorace a péct perníčky.<br />
„Kraslice ozdobíme negativní technikou. A aby dětem nebylo líto, že se po obarvení vosk sloupne, budou si moci vyzkoušet i opačný postup. Vejce obarví, pak teprve vyzdobí,“ přibližuje Kudelová.<br /> Letošní ročník Velikonoc v muzeu doprovází výstavu o místním sklářství. Novinkou proto bude výroba skleněných dekorací. Přímo ve Výstavní síni budou děti i dospělí malovat na sklo, navlékat korálky i vyrábět kaleidoskopy.<br />
Vstupné pro dospělé stojí třicet korun, děti zaplatí polovinu.</p> <p>Velikonoce v muzeu začínají ve čtvrtek 17. dubna v devět hodin. Potrvají až do sedmnácti hodin.</p>

Patron trhovosvinenských ochotníků by letos byl stoletý

Autor článku: 
Petra Vicková s použitím textu J. Čajana

<p>TRHOVÉ SVINY: Otto Schwarzmüller, po němž se jmenuje ochotnický divadelní soubor v Trhových Svinech, by letos 2. února oslavil 100 let. Zemřel 26. května 2003 v 89 letech. Narodil se na české straně Gmündu rodičům Jiřímu a Kristě (za svobodna Krísové) Schwarzmüllerovým. Tato část rozděleného města se dle poválečné mírové smlouvy v roce 1920 přejmenovala na České Velenice. Bydlel na Vitorazské třídě, kde měl jeho otec holičství.</p> <p>Ve Velenicích jako žák vypomáhal při učitelském divadle, které hrávalo ve Společenském domě Beseda; tady vypomáhal i hercům z hostujících divadelních společností. Za odměnu mohl pobývat s herci a jejich dětmi. Tak začala jeho láska k divadlu.<br />
Po vyučení převzal Otto otcovu živnost a stal se holičem. Roku 1940 se přestěhoval do Trhových Svinů, které byly posledním větším sídlem nejblíže k jeho rodnému městu, a kde se v březnu téhož roku oženil se svou celoživotní partnerkou Blaženou, roz. Steinbauerovou. Otevřel si zde holičství.<br />
Brzy po příchodu do Trhových Svinů začal působit ve Vzdělávacím, zábavním a ochotnickém spolku Tyl jako herec, výtvarník a později i jako režisér. V květnu 1960 jej požádali z ONV v Českých Budějovicích, aby dočasně přijal místo ředitele nově stavěného kulturního domu. Samozřejmě, že byl u stavby od jejího prvopočátku. Měl i několik připomínek ke stavbě a k samotnému projektu. Na jeho popud bylo například zešikmeno hlediště, a tím docílen větší výhled a pohodlí diváka. Po půl roce převzal ředitelství František Ebenhöh, který setrval v této funkci do roku 1965. Když z ONV opět přišli za Ottou Schwarzmüllerem, doporučil jim Karla Haška.<br />
Ochotnické divadlo bylo jeho celoživotní láskou. S velkou péčí budoval a ošetřoval také svou zahradu, která byla jeho druhým koníčkem. Do poslední chvíle hrál divadlo, kde působil jako herec, režisér, kulisák a smírčí článek ve vášnivých debatách při přípravách představení. Představení Limonádový Joe v roce 2003 bylo posledním, ve kterém vystupoval.</p> <p> Jubilejní rok 2014, v němž si také připomeneme 10 let od pojmenování ochotnického souboru Divadlem Otty Schwarzmüllera, oslaví herci způsobem, který by Ottu skutečně potěšil – přípravou nového představení, tentokrát klasického divadelního kusu. Můžeme se totiž těšit na Lucernu Aloise Jiráska, v níž i Otto před léty exceloval v roli starého vodníka Ivana. Určitě ochotníkům seshora přeje štěstí, kterého na jevišti před publikem není nikdy dost.</p> <p> Článek byl též uveřejněn ve zpravodaji občanů města Trhových Svinů a okolí Trhovosvinenské listy č. 1/2014.</p>

Ochotníci ze Slané míří na Josefodolské divadelní jaro 2014

Autor článku: 
DS Tyl Slaná

<p>SLANÁ: Již ani jeden měsíc nezbývá od dalšího ročníku přehlídky Josefodolské divadelní jaro 2014, která se, jak název napovídá, uskuteční v Josefově Dole v Jizerských horách. Slánští ochotníci se letos přehlídky opět zúčastní jako soutěžící soubor.</p> <p>„Tento výraz je poněkud nadnesený. Není to totiž soutěž v pravém slova smyslu. Není to závod, kde jednotliví závodníci slepě dupou do pedálu a zajímají se jen a pouze o sebe samotné,“ uvádí Radek Šmíd, principál Divadelního souboru Tyl ze Slané. „V Josefově Dole je tomu právě naopak. Všichni se baví se všemi, předávají si praxí získané zkušenosti a sdělují si hromady zážitků, které během roční ochotnické práce nashromáždili. A samozřejmě, jinak by přehlídka nebyla přehlídkou, se jeden soubor po druhém představí se svým představením na prknech krásného josefodolského divadla,“ dodává. Lidé na jevišti se tak mohou pochlubit výsledky své poctivé a mnohdy celoroční práce, a lidé v hledišti zase mají možnost vidět své přátele a známé při práci, mají příležitost k porovnání nebo se mohou nechat inspirovat. O to, kdo bude nebo nebude na závěrečném vyhlášení označen za vítěze přehlídky, tu vlastně nejde. Každý z účinkujících si totiž odnese odměnu v podobě cenných rad a doporučení, které předávají zkušení členové odborné poroty během seminářů, na kterých je každé odehrané představení poctivě a podle zásluhy ohodnocené.<br />
„Náš soubor se této tradiční přehlídky zúčastní už poněkolikáté. Poprvé jsme zde své zástupce měli před více než deseti lety, v roce 2003, kdy se naši členové dostavili jako přihlížející hosté. V roce 2005 jsme se poprvé představili na jevišti. Tenkrát to bylo s insenací Podivná paní Savageová. O rok později jsme vystupovali s bláznivou komedií Agentura Drahoušek, v roce 2008 s představením Postel pro anděla, v roce 2010 s komedií Amant a zatím naposledy jsme v Josefově Dole účinkovali v roce 2012 s titulem Přelet nad kukaččím hnízdem a pohádkou Co takhle svatba, princi,“ shrnuje historii Radek Šmíd.<br />
A další účinkování na této přehlídce čeká ochotníky ze Slané letos, kdy se uskuteční již 24. ročník Krajské postupové přehlídky venkovských divadelních souborů Josefodolské divadelní jaro 2014, jak se přehlídka správně a celým jménem nazývá. „Doufáme, že si díky komedii Když se zhasne z Josefova Dolu opět odvezeme nejen nějaké to ocenění, ale hlavně spoustu pěkných zážitků a mnoho inspirace pro další činnost našeho souboru,“ uzavírá principál. </p> <p>Přehlídka se letos koná ve dnech 9. až 11. května a pokud chcete přijet podpořit slánské divadelníky, jejich představení začíná v pátek 9. 5. 2014 ve 20 hodin.</p> <p>Divadelní soubor Tyl Slaná:<br />
Divadelní soubor Tyl Slaná si během více než patnácti let své existence vybudoval hezké zázemí, dobrou pověst a hlavně partu bezvadných přátel, kteří vám rok co rok nabízejí veliké množství kulturních akcí, ze kterých si určitě každý vybere. Pravdou bohužel je, že pestrostí nabídky nemůžeme konkurovat všem těm satelitům nebo internetu, ale v něčem přeci jen dokážeme víc. Dokážeme spojovat lidi, kteří se sejdou v jednom sále, vidí a slyší stejné věci, posedí si u sklenky dobrého vína či šálku kávy, živě si pohovoří z očí do očí, pozdraví se podáním rukou nebo polibkem na tvář a odchází s pocitem příjemně stráveného času. Také v tom je kouzlo divadla. Myslete na to a příště zkuste dát přednost návštěvě některého z našich představení.</p> <p>Kontakt | Radek Šmíd, vedoucí souboru | tel.: 773654743 | dstyl@seznam.cz | www.dstyl.cz</p>

To vajíčko malované, ze srdéčka darované...

Autor článku: 
Eva Veselá

<p>LIBOTENICE: Velikonoce připomínají nejvýznamnější křesťanský svátek, zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Doprovází je řada zvyků, a jedním z nich je malování vajíček – kraslic. Mají prastarý původ a vyskytují se na celém území Evropy. Slovo kraslice pochází zřejmě ze staroslověnského slova „krasnyj“ a je zapsáno v nejstarších českých slovnících. Spolu se slovem “pomlázka“ bylo známé již ve 14. století.</p> <p>První nález kraslice, vejce zdobeného barvou, dokládá archeologický nález z malohradištního pohřebiště z 11. století u jihomoravské obce Velké Hostěrádky. Šlo o vejce pravděpodobně černé barvy, zdobené rytím. Později se k černé barvě – barvě země, připojily barvy červená, žlutá a zelená. K barvení kraslic se nepoužívala modrá barva, která byla dříve symbolem nemoci, smutku a smrti. V dnešní době jsou naopak modré kraslice oblíbené.<br />
Na našem území se kraslice zdobí barvením bez dalšího zdobení anebo barvením s další kreslenou výzdobou. K barvení vajec se používají přírodní nebo chemická barviva. Nejoblíbenější barvou je červená – ta bývá označována jako barva lásky a života. Získává se přidáním octa do odvaru ze slupek červené cibule nebo z červeného zelí. Různé odstíny žluté získáme z odvaru šafránu, lipového květu, kmínu nebo kopřivového kořene. Oranžová nebo hnědá má svůj základ v cibulových slupkách, čaji nebo kávě. Zelená se získává ze špenátu nebo mladého žita a černá vařením sazí s rezavými hřebíky. Koncem 19. století byla přírodní barviva doplněna a nebo nahrazena umělými barvivy.<br />
Vzor se na kraslicích vytváří mnoha způsoby snad nejznámější je malování – batikování roztaveným včelím voskem. Liší se pracností nebo výrobním postupem – jde o kraslice namáčené jen do jedné barvy, kraslice vícebarevné a kraslice „zelové“ nebo „pučené“.<br />
Zcela opačný způsob představuje plastické zdobení vajec, kdy se vejce se obarví a na ně se maluje barevným voskem nebo parafínem. Technika ovazování rostlinnými částmi je nejjednodušší. Na bílé vejce se přiloží kousek rostliny, ováže se řídkou tkaninou a vloží do barvy. Výzdoba kraslic vyškrabováním se provádí zejména na sytých barvách skořápky. Velmi pracné a efektní je zdobení nalepováním vzoru slámou, která se lepí na obarvené vejce. Během doby také řada technik zaniká, některé se znovu objevují a také vznikají zcela nové.<br />
Vejce bylo v představách našich předků symbolem života, růstu a plodnosti. Tyto vlastnosti se měly ještě prohloubit obarvením a zdobením. Zdobení kraslic pochází z druhé poloviny 19. století. Zprvu se zdobila uvařená vejce, za 1. světové války se začaly zdobit jen vyfouknutá vejce, nazývaná podle krajů výdumek nebo poucho.<br />
Expozici věnovanou kraslicím najdeme v Galerii kraslic v obci Libotenice (nedaleko Roudnice nad Labem). „V roce 1998 jsme založili na Podřipsku občanské sdružení Asociace malířů a malířek kraslic České republiky se sídlem v Libotenicích (dále jen Asociace). Našim záměrem je zachování tradic zdobení velikonočních kraslic. Sdružujeme malíře a malířky kraslic, chráníme a udržujeme tradiční způsob této tvorby, která se v takové míře nevyskytuje v žádné jiné zemi na světě,“ vysvětluje předsedkyně občanského sdružení Olga Hovorková a dodává: „Podnětem ke vzniku naší organizace byl zánik Ústředí lidové umělecké výroby v roce 1990. Ta měla za úkol podporovat a rozvíjet všechny způsoby lidové tvorby a řemesel. Členové Asociace se schází jednou za pět let na celostátním výročním zasedání, které se dosud konalo dvakrát ve Žďáru nad Sázavou a dvakrát v Kloboukách u Brna.“<br />
Galerie kraslic (dále jen Galerie) sídlí v domku, který je v majetku obce a Asociace je tady v bezplatném nájmu. Hlavním posláním Galerie je výstavní činnost, propagace kraslic vyráběných tradičními způsoby a pořádání kurzů malování kraslic a také paličkování. Galerie pořádá každoročně výstavy na řadě míst u nás. Vozí na ně nejen exponáty, ale také potřebné vitríny a další doprovodný materiál. V letošním roce se uskuteční osm výstav – tradičně každoročně probíhá výstava v Kraslicích. Další místa konání se mění – v letošním roce budou kraslice obdivovat např. v Sušici, Vacenovicích, Roudnici nad Labem, Mimoni.<br />
Od 12. Do 13. dubna 2014 se koná také výstava v kulturním domě v Libotenicích. Tato výstava proběhne každé dva roky a letos se na ní prezentuje 1500 kusů kraslic. Je to jen malá část sbírky kraslic uložených v Galerii. Celkově sbírka čítá kolem 5,5 tisíc kraslic. Ty jsou uloženy ve speciálních krabicích a jsou tříděny podle jednotlivých jejich tvůrců. Pro zdejší oblast jsou typické kraslice zdobenou dužinou z jezerní sítiny. Tato technika se používá více než 100 let, a takto zdobené kraslice nesou označení Regionální produkt Polabí. Stejné označení mají i kraslice zdobené voskovým reliéfem. Vytváří je Ing. Olga Pětníková, Mistryně lidové umělecké tvorby z roku 2005. Ve sbírce jsou ale zastoupeny kraslice vytvářené různými technikami – jde o kraslice zdobené batikou, vyškrabováním, lepením slámou atd. Své umění předvádí členové Asociace nejen u nás, ale také v zahraničí – např. ve Španělsku, Holandsku, Bulharsku. Pro zájemce z Německa byly vyzdobeny technikou voskového reliéfu tři pštrosí vejce.<br />
„Naše Asociace má v současné době kolem 160 členů z různých konců republiky. Spolupracujeme s Národním muzeem v Praze, Moravským muzeem v Brně, Valašským muzeem v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm a dalšími. Jednou za pět let udělujeme titul Malířka – malíř lidové umělecké tvorby kraslic (letos jej získalo 8 osob) a vyšším stupněm je titul Mistryně – mistr umělecké tvorby kraslic (letos ho obdrželo 7 osob). Podklady k udělení titulu hodnotí opravdové odbornice – PhDr. Jiřina Langhammerová a PhDr. Helena Šenfeldová. V roce 2010 se sešlo celkem 26 žádostí od členů naší Asociace, a to je dokladem velkého zájmu o výše uvedené ocenění,“ říká Ludmila Kubálková, která se stará o všechny finanční záležitosti Asociace.<br />
Znovuobnovenou tradici zdobení kraslic zahájili v 70. letech minulého století v Libotenicích chlapci a muži. K nim se pak postupně přidávali další obyvatelé obce. Dnes navštěvují kurzy, pořádané každoročně od ledna do velikonoc, převážně děti. V letošním roce to byly i dvě ženy, které se do obce přistěhovaly. Na konci kurzu je uspořádána výstavka vytvořených kraslic. V letošním roce také probíhá kurz paličkování, jehož účastníky jsou pouze děti.<br />
Od malování kraslic byl jen krůček k pátrání po původním podřipském kroji. Na konec se podařilo najít jeho původní podobu, a dnes se stal kroj součástí kulturního života obce. Děti v krojích byly vybrány jako reprezentanti Ústeckého kraje při vítání papeže Benedikta XVI. na pražském letišti. Nejen tuto událost zachycuje na fotografiích kronika Asociace.<br />
Veškeré práce spojené s činností Galerie a Asociace provádí její členky bez nároku na odměnu. A jsou to hodiny a hodiny, které věnují jejich chodu, pořádání výstav a dalších akcí. </p> <p>O podrobnostech, včetně termínů a míst výstav, se můžete dočíst na webových stránkách www.galeriekraslic.cz. </p> <p>Pokud chcete Galerii navštívit, můžete se domluvit na telefonu 416 848 088 nebo na mobilu 777 653 203.</p>

Velikonoce v Lužici

Autor článku: 
Milan Turek

<p>LUŽICE: Největší křesťanské svátky oplývají nesčetnými obyčeji a obřady. Málokdo zná líbání kříže, křížové cesty, svěcení paškálu a ohně nebo procesí k oslavě Kristova vzkříšení. Pomlázka nebo řehtání jsou už známější. A lidé znají také malování vajec jako symbol jara a vzniku nového života. Nejrůznějšími technikami v malování a škrabání vajíček je známa obec na jižní Moravě Ostrožská Nová Ves. Ale o tom, že podobnou činnost o Velikonocích lze najít v celé Lužici, ví však už jen málokdo.</p> <p>Doslova vajíčkový festival se odehrává v období před Velikonocemi po celé Lužici. Stromky, známé jako vajíčkovníky, jsou prvními symboly jara, ještě než se stromy osypou zelenými listy. Malá, velká, všelijak obarvená většinou však jednobarevná vajíčka zdobí vchody do domů, římsy oken, vrátka zahrádek a pochopitelně mnohé výkladní skříně. Vajíčka jsou také na jídelníčku restaurací, a to při snídaních nebo v polévkách a dalších jídlech. Vedle normálních vajec v obchodech, najdete plné regály barevných vajec jen o něco málo dražších než jsou ta obyčejná.<br />
Na velikonočních trzích lze najít vajíčka obarvená a zdobená. Zvláštní skupinu tvoří vajíčka zdobená lidovými umělci, kteří je jako malérečky na jižní Moravě zdobí stejnými technikami. Před zdobením se obyčejně vajíčko naťukne z jedné i druhé strany ve špičce a vyfoukne. Pak se připevní na tyčku a zdobí se, jindy se maluje na vejce vařená. V lužickosrbském muzeu v Budyšíně je možné vidět výsledky soutěže lidových umělců, kteří své techniky předváděli po celý týden a nejlepší komplety jsou vystaveny. Dříve se barvila vajíčka v inkoustové tužce, po uschnutí se škrabala ostrou špičkou pilníku. Podobnou techniku používají i v Lužici. Pokud umělci malují barvami, tvoří tytéž ornamenty jako jihomoravské malérečky.<br />
Vajíčka neslouží jen jako dárek v podobě uměleckého předmětu a k výzdobě slavnostních tabulí. Pro děti jsou dnes součástí nového zvyku koulení vajíček jako soutěžní disciplína. Vajíčka jsou ozančována čísly a slouží jako losy při dětských tombolách. Ne vždy korespondují ony vajíčkové hrátky či ozdoby s lužickosrbskými tradicemi.<br />
Náboženské tradice v Lužici jsou zachovávány, ale některé, např. zpívání kěrluší, písní na oslavu vzkříšení, se provozují již jen výjimečně. Ženy obcházejí vesnici a pod okny hospodářů zpívají nábožné písně. Děje se tak od půlnoci na Bílou sobotu až do nedělní ranní bohoslužby. Někde chodí mládež s klepači a nahrazuje zvonění. Křížová cesta se stala divadlem pro veřejnost, např. ve Zhořelci, stejně tak zpívání pašijí o Velkém pátku.<br />
Největším lákavým a tradičním zvykem je mužská velikonoční jízda. Slavnostně vyzdobené koně, jezdci v tradičních cylindrech a černých šatech objíždějí vesnice a pole, přičemž zpívají kěrluše, nebo se modlí růženec. Nejblíž k našim hranicím vyjíždějí z Ostritz a navštíví klášter Martienthjal, další místa jsou situována spíše do oblasti Budyšína. Zpravidla absolvují dvě jízdy; jednu dopoledne a druhou odpoledne.<br />
Na velikonoční jezdce a nádherný křesťanský obřad se přijíždějí podívat tisíce návštěvníků. Velikonoce v Lužici jsou pro své tradiční zvyky a bohaté kulturní programy velkolepým duchovním svátkem jara a oslavou vzkříšení nejen Krista, ale vlastně i celé přírody a oslavou krásy vzniku lidského života.</p>

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře