Články a komentáře

<p>PRAHA: Před půl rokem byl spuštěn web buskerjam.cz na podporu mladých talentů a pouličního umění – buskingu. Během svého krátkého fungování si získal své příznivce a více jak 60 umělců. Buskeři však mají také své odpůrce – a to hlavně politiky, kteří se snaží pouliční umění ve městech zakázat.</p> <p>„Samotní buskeři jsou si toho vědomi. Současnou situaci vidí jako chaotickou. Chápou, že někteří rezidenti na Praze 1 si oprávněně stěžují na hlučnost produkce a někdy stereotypnost repertoáru. A právě proto nyní buskeři z iniciativy Buskerville intenzivně pracují na návrhu nových pravidel pouličního hraní v Praze. Uvažují o rozdělení lokalit dle atraktivnosti pro hraní a možného výdělku, omezenou dobu hraní pro jednoho buskera či kapelu a nebrání se ani poplatkům za povolení k hraní. Je to zkouška demokracie a tolerance. Nový návrh pak chtějí předložit radním,“ řekla Lucie Melecká z portálu buskerjam.cz</p> <p>Portál www.buskerjam.cz, jehož cílem je informovat českou veřejnost o fenoménu busking neboli pouličním umění, a pomoci mladým začínajícím hudebníkům se zviditelnit, se může díky svému půlročnímu fungování pyšnit celou řadou skutečných talentů. Jsou to především mladí hudebníci, kteří své umění předvádějí nejenom po městech českých, ale také v zahraničí. Právě v cizích zemích se setkávají s daleko větší přízní a přijetím. Bohužel v českých městech a především pak v Praze musí bojovat s různými zákazy a vyhláškami měst a radnic. Proč tomu tak je? Zdá se to být jako boj s větrnými mlýny. Přitom na ulici začínali takové hvězdy jako je Bono Vox či Bob Dylan, z českých umělců pak Vladimír Mišík, Radůza a stále slavnější mladý zpěvák Jakub Ondra.<br />
V nedávném průzkumu dokonce vyšlo najevo, že Praha je městem, které přímo reguluje pouliční umění městskou vyhláškou, kterou vydala loni v dubnu. Jiná města v Česku se k pouličnímu umění staví neformálněji a pro buskery vydala pouze určitá doporučení, a to buď v písemné (Karlovy Vary, Český Krumlov) či ústní podobě (Brno). Zcela přátelský vztah má k hraní na ulici město Jičín, které se snaží mladé talenty všemožně podporovat. To samé platí také o Plzni a Českých Budějovicích.<br />
Naopak pražská vyhláška v současnosti stanovuje asi 20 míst, kde se v Praze nesmí hrát. Radní města Lukáš Manhart však nevylučuje, že v ní dojde k určitým změnám. „Současnou vyhlášku je nutné považovat za určitý ´výkop´, musíme si totiž uvědomit, že dosud nebylo pouliční umění takovýmto způsobem v Praze vůbec upraveno. Je proto nutné počítat s tím, že v budoucnu budou jistě probíhat její jistá zpřesnění. Zároveň si však musíme uvědomit, že možnosti právní regulace nejsou bezbřehé a všemohoucí. Je proto nutné hledat taktéž další, méně formalizované cesty kooperace a vedení dialogu mezi občany, buskery a Prahou,“ uvedl nedávno Manhart.</p> <p>Ambicí projektu buskerjam.cz je vytvořit funkční a kvalitní buskerskou scénu a obohacovat tak veřejný prostor v České republice. Nic víc a nic míň. Už dávno totiž neplatí, že hraní na ulici rovná se žebrání. Právě na ulici mnohdy slyšíte skutečné talenty. </p> <p>Lucie Melecká<br />
Media Relations Manager<br />
Hradešínská 2547/60a | 101 00 Praha 10 | www.peprconsulting.cz<br />
+420 604 976 391 | melecka@peprconsulting.cz</p>

<p>SVITAVY: Počátkem října 2014 se v kulturním centru Fabrika Svitavy uskutečnila dvoudenní bilaterální konference Proměny kulturní infrastruktury v České a Slovenské republice po roce 1989. Účastníci zhodnotili setkání jako ojedinělé – nejen pro jeho přátelskou atmosféru, ale především kvůli výběru tématu zaměřeného na proměny dané oblasti v obou zemích od polistopadových událostí. Konferenci uspořádal NIPOS ve spolupráci s Národným osvetovým centrom v Bratislavě a Střediskem kulturních služeb města Svitavy.</p> <p>Proměny kulturní infrastruktury v obou republikách za posledních 25 let byly sledovány ve dvou pomyslných blocích: diskutovalo se jak o kulturní infrastruktuře po stránce obsahové, tak o jejím architektonickém vyjádření. Do první oblasti spadaly prezentace stávající činnosti kulturních center, kulturních domů, muzeí, galerií, divadel, včetně jejich vícezdrojového financování. V druhé oblasti byly prezentovány proměny objektů, které vzikly za účelem poskytování kulturních služeb, proměny kulturních domů a jejich dnešní osud, ale také funkční vývoj objektů, které byly původně průmyslovými stavbami, a dnes slouží veřejnosti jako moderní kulturní centra.</p> <p>Odborné referáty přednesli zástupci různých subjektů působících v oblasti veřejných kulturních služeb. Jednalo se o renomované organizace, jakými jsou: Národní muzeum, Sociologický ústav Akademie věd ČR, Centrum současného umění DOX, Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS), Národní kulturní památka Dolní oblast Vítkovice a Knihovna města Hradce Králové. Mezi přednášejícími nechyběli ani zástupci veřejné správy (statutární město Plzeň) a občanského sektoru (Spolek Vojan z Libice nad Cidlinou). Proměny kulturní infrastruktury na Slovensku přiblížili vedoucí pracovníci z Národného osvetového centra v Bratislavě (NOC) a z Krajského osvetového strediska v Nitře (KOS). Ve čtyřech odborných referátech představili výsledky provedených výzkumů souvisejících s danou problematikou, stejně jako objem rozmanité činnosti obou institucí.</p> <p>V úvodním referátu se Lenka Lázňovská (ředitelka NIPOS) věnovala zásadním proměnám kulturní infrastruktury v České republice, zejména z hlediska důsledků polistopadových změn – přenos funkce poskytovatele veřejných kulturních služeb ze státu na obecní a krajskou samosprávu, vstup nevládních neziskových organizací i podnikatelských subjektů na kulturní scénu – a z hlediska současné typologie subjektů. V potaz vzala proměny jak kulturních objektů (nemovitostí), tak kulturních subjektů. Výchozí premisou tohoto referátu byla totiž teze, že kulturní aktivity ovlivňující vývoj architektonické podoby objektů (k této činnosti sloužící) nelze při sledování proměn kulturní infrastruktury opominout.</p> <p>Dva další příspěvky zástupců Sociologického ústavu Akademie věd ČR představily vybrané výsledky projektu „Sociální a institucionální podmíněnost rozvoje kultury a uchování kulturního dědictví v regionálním prostředí a její využití v efektivnější organizaci kulturních aktivit regionu“ (2011 – 2014), jenž byl podpořen Ministerstvem kultury v rámci Programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity. Věra Patočková prezentovala proměny trávení volného času dle kulturní participace, včetně výsledků analýzy determinant participace na „vysoké“ kultuře, Markéta Poláková poté mapovala proměnu kulturní infrastruktury na příkladu divadel (proměny kapacit objektů, návštěvnosti, dostupnosti ad.).</p> <p>Velmi poutavou sondou do čistě architektonických proměn kulturních objektů byl referát architektky Radomíry Sedlákové, v němž hodnotila vývoj kultuře sloužících staveb za posledních dvacet let jako pozoruhodně překotný (viz související článek). Autorka v něm komentuje „boom“ architektury knihoven, které jsou nyní využity zcela primárně jako kulturní centra s variabilními možnostmi, rekonstrukce starších divadelních budov, přestavby původně průmyslových, církevních a administrativních budov za účelem zřízení galerie či muzea, nečekané obrody kulturních domů a mnoho dalšího. Docentka Sedláková se v této věci vyjádřila, že je příznačné, že i při kritickém vztahu společnosti k současné architektuře, naprostá většina staveb pro kulturní účely je přijímána příznivě, ba dokonce velmi příznivě. Architektura se v tomto oboru ukazuje jako podnětná výzva pro architekty a velmi dobře hodnocené obohacení funkční a stejně tak i estetické stránky prostředí.</p> <p>Zmíněnou proměnu staré průmyslové budovy v moderní knihovnu multifunkčního typu na konferenci prezentovala ředitelka Knihovny města Hradce Králové, Barbora Čižinská. Zprvu obecně se věnovala proměně městských knihoven a knihoven v ČR od 20 let až k současnosti, a posléze obrátila pozornost k problematice nabídky služeb a udržitelnému rozvoji hradecké knihovny.</p> <p>Všichni známe hlavní budovu Národního muzea, nejstaršího muzejního ústavu v Čechách, která dominuje Václavskému náměstí. Co se však chystá uvnitř v podobě nových stálých expozic, jež mají být veřejnosti zpřístupněny k datu dvoustého výročí založení muzea (2018), ve svém příspěvku „Od vize k realizaci“ publiku prozradili vedoucí autorských týmů společenskovědní (Marek Junek) a přírodovědecké sekce (Jan Sklenář).</p> <p>Obdobně známým objektem z první poloviny 19. století, avšak unikátně rekonstruovaným a nyní kulturně využívaným, je areál původně sloužící těžkému průmyslu v centru Ostravy – Národní kulturní památka Dolní oblast Vítkovice. Na konferenci ji s bohatou vizualizací prezentoval výkonný ředitel stejnojmenného sdružení, Petr Koudela. Posluchači nepřišli o pohledy do působivých interiérů Multifunkční auly Gong, Interaktivní expozice U6, Malého a Velkého světa techniky, přilehlého dolu Hlubina, hornického muzea na Landek Parku nebo průmyslového objektu Trojhalí Karolina.</p> <p>Přestavbou původně industriálního objektu vzniklo rovněž prezentované Centrum současného umění DOX (Hedvika Máchová) a koneckonců i dějiště této proběhnuvší konference, Multifunkční kulturní centrum Fabrika ve Svitavách. Jak bylo uvedeno výše, referáty se věnovaly mnoha dalším zajímavým kulturním institucím a několika kulturním projektům, jako poslední uveďme projekt ARTEDIEM. Jeho hlavním cílem je podpora estetické výchovy na základních a středních školách a vytvoření přirozené spolupráce mezi kulturní a vzdělávací sférou (Jiří Králík).</p> <p>Slovenská strana přednášejících se zaměřila na prezentaci změn, kterými prošla především kulturně-osvětová zařízení a současně poukázala na pozitiva i negativa decentralizace a přechodu kulturních objektů do rukou samosprávy. V tomto bodě byl shledán také nejmarkantnější rozdíl mezi nynější českou a slovenskou podobou zajišťování kulturně-výchovných aktivit, které zaštiťoval původně stát. Zatímco v České republice byl zákon o osvětové činnosti z roku 1959 z důvodu nevyhovující pokřivené rétoriky zrušen a pojem „osvěty“ u nás získal onen zkostnatěle politicky angažovaný nádech, na Slovensku se, jak se zdá, podařilo termín částečně rehabilitovat, a síť národních center, krajských i městských zařízení vtělených do stále ještě mírně centralizované sítě, zřejmě v plné šíři naplňuje své poslání.</p> <p>Příspěvky přednesené na konferenci vyjdou ve sborníku, který získají zájemci počátkem prosince v sídle NIPOS /Fügnerovo náměstí 1866/5, 120 21 Praha 2/.</p> <p>Konference proběhla již na počátku října, její smysl se tím však nevyčerpal, naopak svým způsobem zůstává nenaplněn, a tedy aktuální i do budoucnosti. Setkání si totiž vytklo za cíl rozproudit na toto téma sérii diskusí. Jedním z výstupů konference je tedy Prohlášení o stavu vývoje kulturní infrastruktury v ČR po roce 1989, které uvádí podstatné výstupy a poznatky z prezentovaných zjištění. Je zde, aby bylo čteno, diskutováno, vyslýcháno, šířeno (viz příloha tohoto článku).</p> <p>Prvním příslibem návaznosti debat na toto téma je plánování setkání v rámci Plzně města kultury v roce 2015 ve spolupráci s Magistrátem města Plzně (v jednání). Pořádající NIPOS uvažuje o konání další konference v roce 2016. Zůstává otázkou, jaká bude příští aktivita druhé – slovenské – strany. </p> <p>Akce se uskutečnila za finanční podpory MK ČR a byla zařazena na Seznam kulturních akcí konaných v rámci Měsíce české a slovenské kulturní vzájemnosti pod záštitou ministra kultury České republiky.</p>

<p>NYMBURK: Stoleté výročí Hrabalových narozenin bylo uctěno v polovině září mimo jiné Čtením ve vlaku z Prahy do královského města Nymburka v režii spisovatele, šéfredaktora, nakladatele a znalce nejen Pábitelových životních peripetií, Jana Řehounka. Ten kromě úvodních slov na pražské Masaryčce a po nastoupení do horní ozvučené části první části patrové soupravy přenechal slovo autorům E. Haklovi a P. Hůlové, kteří četli ze své tvorby. Na „konečné“ převzal průvodcovskou iniciativu a zakončil ji buřty na pivě v oblíbené Hrabalově hospodě.</p> <p>Vlakem do Nymburka</p> <p> V onen den byli cestující překvapeni přítomnosti aktérů sdělovací techniky a někteří z nich také reportážním mikrofonem pracovníků TV, Českého rozhlasu a několika fotografy – šlo o živé vysílání. Ozvučená četba ve vlacích se řídila jednak jízdním řádem, jednak měla svůj přesný časový harmonogram, protože hvězdicovitě směřovala také do Benešova, Berouna, Roudnice, Lysé nad Labem i Řevnic, a to v rozmezí tří dnů. Na samotné četbě se podílela řada známých osobností jako Michal Viewegh, Jáchym Topol, řadu známých osobností uzavřela Halina Pawlowská. Mou cílovou stanicí se stal Nymburk spojovaný s Bohumilem Hrabalem. Nejpovolanějším průvodcem a znalcem jeho tvorby i životních peripetií s městem spojených se stal právě J. Řehounek, jenž Hrabalovu osobnost přiblížil také několika čísly Zpravodaje Klubu čtenářů Bohumila Hrabala s názvem NYMBURSKÝ PÁBITEL. </p> <p>Na počest Hrabalova výročí</p> <p> V roce 2013 v rámci Polabského knižního v Lysé nad Labem byla vyhlášena zásluhou J. Řehounka literární soutěž pro dvě věkové kategorie – do a nad 18 let. Ta pro starší měla rozlišení na poezii a prózu.<br />
A výsledek? Celkem došlo 27 prací od 22 autorů, z toho 3 od autorů do osmnácti let. </p> <p>Gymnázium a nástin tvorby</p> <p> Jedním z prvních zastavení s výkladem J. Řehounka se stalo nymburské gymnázium. B. Hrabal patřil – řečeno dnešními slovy – k problémovým žákům. I když studia začínal v Brně, vrátil se do Nymburku, kde jeho otec František působil od roku 1919 jako správce pivovaru. V roce 1934 odmaturoval. Ani studium práv nebylo pro B. Hrabala jednoduchou záležitostí. Nejdříve se musel „doučit“ latinu, pak v době okupace byly uzavřeny vysoké školy, takže doktorem práv se stal až po válce. Psát začal sice v r. 1949, ale tisku své prvotiny s názvem „Ztracená ulička“ se nedočkal.</p> <p>Život spisovatele ve zkratce</p> <p>Starobylé královské město a pivovar, kde se podle velkého škrabala, jak sám sebe nejen u oblíbeného piva nazýval a kde se podle něho zastavil čas, vstupovalo do povědomí a následně do tvorby. A přesto své město vyměnil za pražskou Libeň. Do roku 1961 vystřídal řadu zaměstnání – byl úředníkem, obchodním cestujícím, dělníkem v kladenských hutích, pracoval ve sběrně papíru či jako kulisák v divadle. Konečně se stal spisovatelem z povolání. To mu ovšem nepřineslo klid pro práci. Musel překonat smutek z úmrtí nejbližších, psal „do šuplíku“, těžce prožíval skartaci už vytištěných děl např. „Domácích úkolů z pilnosti“ a „Poupat“. Z politických důvodů byl „na indexu“ třeba už proto, že část jeho tvorby vyšla v samizdatu. Sledovala ho StB, ztrácel přátele. Snad jediným východiskem se stal jeho odchod do chaty v Kersku. Znovu se však vrátil už spíše jako host do svého Nymburka, které kromě jiného přiblížil trilogií „Postřižiny“, „Krasomutnění“ nebo „Harlekýnovy milony“. Z ostatní Hrabalovy tvorby by bylo přímo hříchem opomenout „Něžný barbar“ či „Obsluhoval jsem anglického krále“. Pro almanach gymnázia napsal „Vzpomínky repetenta“. Tamějšímu pivovaru udělil souhlas k názvu Postřižinské pivo.<br />
Informace o Hrabalových „Ostře sledovaných vlacích“, „Tanečních hodinách pro pokročilé“ či o „Pábitelích“ a dlouhé řadě dalších a velmi úspěšných titulů najdete jinde.</p> <p>Muzeum, kočenky, bernardýn Nelson</p> <p> Muzeum vzniklo až v roce 1998, kdy B. Hrabal už nežil, a to jako pocta královského města svému čestnému občanovi. Tvoří jej tři místnosti. Zajímavý je pohled do soukromí se spisovatelovým zázemím – stolem. K tomu, co zřetelně zachytila fotografie, však patří ještě drobnosti jako nůžky, sešívačka, lepidlo k úpravě napsaného k přesunování textu. Dále slovník, několik krabiček léků a pivo Gold Bohemia. K pivovarskému zázemí se vážou pivní průpovídky, jako např.: Nepij v hostinci nikdy na dluh a budeš šenkýřem ctěn. Kdo nepil, teskný byl, když se napil, zčervenal… Kdo chce vesel býti, musí pivo píti. – Toť je pouhý zlomek, kterým si Nymburští právem připomínají svého velikána.<br />
Zejména v chatě v Kersku měl možnost přiblížit se ke svým kočkám, jimž říkal kočenky. S jednou z nich je B. Hrabal zpodobněn na soše, odkud se nabízí hezký pohled na pivovar. Pamětníci také vzpomínají, jak se procházel s bernardýnem Nelsonem.<br />
Cestou z poutavé prohlídky Nymburka jsme se zastavili v hospodě, kterou B. Hrabal navštěvoval kvůli buřtům na pivě, jejichž příprava je však tajemstvím podniku. </p> <p>Prameny: Výklad nymburského J. Řehounka; Zpravodaj Klubu čtenářů Bohumila Hrabala s názvem NYMBURSKÝ PÁBITEL (čísla 47, 49); Listovka Muzea B. Hrabala – Nymburk.</p>

<p>Praha, 16. říjen 2014 – Osobnosti veřejného života, instituce, souboroví absolventi, rodiče dětí, příznivci a spolupracovníci vyjadřují podporu Dismanovu rozhlasového dětského souboru. Nesouhlasí se záměrem Českého rozhlasu reorganizovat unikátní umělecké těleso. Soubor, který za 80 let přežil dva tyranské režimy, nyní paradoxně čelí útoku svého zřizovatele, Českého rozhlasu.</p> <p>Management generálního ředitele Petra Duhana od 1. ledna 2015 ruší funkci uměleckých vedoucích – sbormistrů Dismanova rozhlasové dětského souboru, obsazenou donedávna manželi Fleglovými. Samotný soubor sloučí s Dětským pěveckým sborem (DPS). Činí tak bez předchozí diskuze s rodiči, členy, absolventy, spolupracovníky a především vedoucími souboru, kterým dává formální výpověď z důvodu „restrukturalizace“. Ředitel Centra uměleckých těles, soutěží a přehlídek Českého rozhlasu Jan Simon, který je z podstaty své funkce za osud souboru odpovědný, dopisem ze 13. října spojení pouze oznámil rodičům současných členů – a to bez diskuze, respektive uvedení objektivních důvodů. </p> <p>„Vedoucí souboru za 80 let jeho existence byli pouze tři. Předávání vedení souboru je vždy citlivá věc, která trvá několik let. Pan Simon svým krokem ohrozil 80 let trvající tradici porozumění a svobodné tvorby dětí,“ řekl Adam Rut, absolvent souboru a mluvčí narychlo vzniklé iniciativy Zachraňte DRDS a dodal: „Tento krok prakticky přes noc vzbudil velkou vlnu odporu mezi členy, rodiči a absolventy souboru, kteří podepisují petici.“ </p> <p>Zmíněnou petici proti současnému postupu rozhlasu během 15. října podepsalo více než čtyřistapadesát lidí se souborem spojených. Petici, stanoviska a podporu vyjádřenou známými osobnostmi zveřejňuje iniciativa na stránkách http://zachrante-drds.cz. </p> <p>Mezi signatáři jsou například: spisovatelka Irena Obermannova, Alena Ježková, Ladislav Špaček, hudebník Daniel Fikejz, Břetislav Rychlík, Ivan Látal, Jiří Chalupa, Jiří Bábek, Pavel Vantuch, Přemysl Rut, herci: Václav Vydra, Jiří Vondráček, Jiří Ployhar, Berenika Kohoutová, novinář Adam Komers, ředitel Jihočeského divadla Lukáš Průdek, umělecký šéf Západočeského divadla Cheb Zdeněk Bartoš, prorektor UK Stanislav Štech, vedoucí katedry Divadelní vědy FFUK Petr Christov.</p> <p>„Dovolte, abych vyjádřil znepokojení nad osudem Dismanova rozhlasového dětského souboru,“ píše umělecký šéf Činohry Národního divadla Michal Dočekal. „Neradi bychom přišli o dětské účinkující pro naše divadelní inscenace," dodává. „Současné dění kolem Dismanova souboru mě nesmírně rozladilo, stejně jako každého, kdo sledoval po celé čtvrtstoletí spolupráci Fleglových a DRDS s Terezínskou iniciativou a Památníkem Terezín. Postup vůči nim osobně považuji za doslova nedůstojný, rozhořčuje se Marta Kottová, předsedkyně historické skupiny Osvětim. </p> <p>POŽADAVKY INICIATIVY JSOU:<br />
- samostatný soubor a zachování funkce jeho sbormistrů/uměleckých vedoucích. Sloučení pěveckého a dramatického souboru je iracionální, náplň činností se liší, vedení vyžaduje jiné druhy dovedností, pro pěvecký sbor a dramatický soubor jsou přijímány děti s jiným talentem<br />
- důstojné zacházení se současnými vedoucími, kteří čtvrt století vedli soubor k úspěchu a prosperitě<br />
- transparentní výběrové řízení na vedoucí souboru řízené širokou a nezávislou komisí. Nové vedení se souboru ujme od sezony 2015/2016<br />
- do konce sezony 2014/2015 soubor povedou jeho dlouholetí vedoucí, kteří se tak budou moci se souborem důstojně rozloučit, umožnit dětem dokončit rozdělanou práci a do řádně vypsaného výběrového řízení, navrhnout své nástupce<br />
- důsledné prošetření celého incidentu radou ČRo </p> <p>Iniciativa věří, že děti nelze řídit excelovou tabulkou a předání vedení musí být pro ně citlivé a srozumitelné. Sloučení souboru s jiným tělesem, zánik funkce vedoucích, a tedy de facto zánik souboru v podobě, jak ho známe, považuje iniciativa za tragédii nejen pro Český rozhlas, ale i kulturní prostředí celé země. </p> <p>----</p> <p>Dismanův rozhlasový dětský soubor (DRDS) letos vstupuje do jubilejní 80. sezony. Od svého vzniku je pod ochrannými křídly Českého rozhlasu. Za dobu existence se v souboru podařilo vychovat řadu osobností (například: Zdeněk Borovec, Libor Bouček, Tereza Duchková, Marek Eben, Jindřich Fairaizl, Kryštof Hádek, Markéta Hrubešová, Ester Janečková, Aťka Janoušková, Jitka Ježková, Livie Klausová, Pavel Kohout, Petr Kopta, Kateřina Kristelová, Kristýna Květová, Karel Kyncl, Petr Lněnička, Dana Morávková, Adam Novák, Sandra Nováková, Gabriela Osvaldová, Tereza Pergnerová, Jiří Ployhar, Václav Postránecký, Gabriela Přibylová, Radim Špaček, Tereza Tobiášová, Bohumil Švarc, Nataša Tanská, Jan Teplý ml., Tomáš Žatečka, Tomáš Töpfer, Radek Valenta, Josef Vinklář, Alena Vránová, nebo Pavel Vrba).<br />
Soubor vedli od roku 1990 na základě vítězství ve výběrovém řízení manželé Zdena a Václav Fleglovi, za jejichž působení se soubor dočkal řady úspěchů doma i v zahraničí.</p>

<p>PRAHA: Že umění není jen pro zábavu a odpočinek, ale dokáže také podporovat dobrou věc, o tom jsou milovníci kultury jistě přesvědčení. Příklady, kdy tomu opravdu tak je, zapadnou ale většinou pod přívalem senzačních denních zpráv plných negativity, které mají větší šanci získat pozornost čtenářů a diváků. Proč si ale čas od času neudělat radost i pozitivní zprávou?</p> <p>Že to jde, dokazují v poslední době tanečníci souboru Laterny magiky: vlastní iniciativou i účastí na projektech, které pomáhají upozornit na problémy současné společnosti. V říjnu rozdávali radost hned dvakrát: dětem z dětského domova, které pozvali na návštěvu do divadla, a na tanečním happeningu, který vznikl pro zviditelnění právě probíhající konference o lidských právech Forum 2000. A to není ještě zdaleka vše.</p> <p>Rozdávat radost z umění</p> <p>Dvě říjnová sobotní představení inscenace Kouzelný cirkus měla na Nové scéně slavnostnější ráz, než je obvyklé. Tanečníci Laterny magiky na ně totiž pozvali mladé diváky z Dětského domova Krásná Lípa, kteří tak měli příležitost udělat si výlet do Prahy a poznat unikát českého divadelnictví, jakým Laterna magika se svou pětapadesátiletou (padesátiletou) historií je. Členové souboru dětem zakoupili vstupenky a pozvali je i do zákulisí na prohlídku divadla.</p> <p>Na odpolední představení 4. a 11. října dorazily skupinky dětí s hodinovým předstihem, aby stihly exkurzi po Nové scéně, a po představení se pak děti ještě po každé krátce setkaly s tanečníky na jevišti. Návštěva dětí se uskutečnila z iniciativy členky souboru Laterny magiky Sandry Danielové, která své kolegy motivovala: „O Dětském domově v Krásné Lípě jsem se dozvěděla od svého dlouholetého kamaráda Matěje Rychlého, který je reportérem TV Prima a tento dětský domov podporuje už několik let. Snaží se jim pomáhat, dělá sbírky, vozí dětem pozornosti. Když jsem přemýšlela, jak také pomoci, napadlo mě, že bychom jim měli připravit spíš nějaký zážitek, na který hned nezapomenou. My tanečníci děláme naši práci s radostí, a tak se s nimi můžeme o trochu té radosti podělit, když je pozveme do divadla. Organizace se hned ujal vedoucí souboru LM Pavel Knolle a zapojili se prakticky všichni tanečníci.“ Pavel Knolle byl dětem také průvodcem. Dozvěděly o historii souboru Laterny magiky, mohly se podívat i do technického zázemí, prohlédnout si nejmodernější projekční techniku Nové scény nebo si v kostymérně vyzkoušet masky. Z návštěvy dětí na Nové scéně vznikla také pro TV Prima krátká zpravodajská reportáž.</p> <p>Pro děti z Krásné Lípy byla návštěva představení Laterny magiky jejich prvním setkáním s divadlem a s tancem na jevišti. Inscenace Kouzelný cirkus, kterou měly možnost vidět, se na repertoáru drží nepřetržitě plných 37 let, ale pro nové návštěvníky neztrácí své kouzlo a klasické principy Laterny magiky stále udivují. Po první návštěvě byly děti inscenací a atmosférou v divadle tak nadšené, že chtěly jet druhý víkend znovu, a jak s úsměvem vyprávěla ředitelka Dětského domova Jana Dykastová, už dlouho se její svěřenci nechovali tak vzorně jako v týdnu, který obě představení dělil. Návštěva takto vděčného publika je výjimečná i pro samotné tanečníky. „Tanečníkům se hned hraje lépe, když vidí, že jsou tu nadšení diváci, kteří by se jinak na takové představení vůbec nedostali. Sami máme obrovskou radost, když máme vnímavé publikum a děti jsou neuvěřitelně vděčné,“ uzavírá Sandra.</p> <p>Havel Forever</p> <p>Hned v neděli 12. října se roztančilo Václavské náměstí a Laterna magika nemohla chybět. Happening s pracovním názvem „Havel Forever“ byl připraven jako flashmob. Tímto termínem se označuje velmi krátká předem naplánovaná akce, které se zúčastní větší počet lidí a má často charakter hudebního nebo tanečního vystoupení. Koná se na veřejnosti pro překvapení diváků, bez předchozího ohlášení. Přípravy na takovou akci sice probíhají neveřejně, ale o to důkladněji.<br />
A o co šlo tentokrát?<br />
Happening se uskutečnil v rámci zahájení konference Forum 2000, která probíhala v Praze od 12. do 15. října s podtitulem „Nespokojená demokracie“, a opět se diskutovalo o lidských právech na celém světě. Zakladatelem nadace Forum 2000, která konferenci pořádá, byl prezident Václav Havel, a právě k připomenutí jeho památky a humanistických ideálů vznikla krátká performance. Účastníci se symbolicky převlékli do červených triček se jmény osobností, které bojují za lidská práva ve světě dnes. Přes sto tanečníků i dobrovolníků se sešlo přímo pod sochou svatého Václava, kde společně vytvořili živé tančící srdce za zvuku písní Lou Reeda, Velvet Underground a Beatles.<br />
Celá akce vznikla z podnětu Martina Vidláka, Ivo Šilhavého a v produkci Radky Proškové. Zúčastnit se mohl kdokoli, kdo se naučil jednoduchou choreografii a přišel alespoň na jednu ze zkoušek, ale hlavní úkol, tedy zformovat a udržet tvar pohybujícího se srdce patřil profesionálům. Tohoto úkolu se zhostili tanečníci Laterny magiky s pomocí členů Bohemia Baletu a dalších dobrovolníků. O organizaci zkoušek a choreografii se postarala tanečnice a choreografka Nataša Novotná, výkonná šéfka souboru 420PEOPLE. Happening byl na místě nafilmován pod dozorem režiséra Jana Hřebejka a záznam bude brzy k dispozici na internetu.</p> <p>Laterna magika podpoří projekt Srdcerváči</p> <p>Do třetice všeho dobrého se Laterna magika rozhodla podpořit známý projekt Srdcerváči, úspěšnou kampaň Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením NFOZP.<br />
Zapojí se do něj už podruhé.<br />
V projektu Srdcerváči nejde o klasické dárcovství nebo sponzoring, ale o zprostředkování zážitku „s přidanou hodnotou“. Jako protihodnotu za finanční příspěvek si dárce může vybrat nevšední dárek či zážitek ze srdcerváčského katalogu, který nelze běžně koupit, a který poskytují instituce, firmy, ale i jednotlivé osobnosti. V minulém roce se Srdcerváčům podařilo získat téměř 500 000 korun a najít práci pro více než 600 lidí. Výtěžek je věnován na podporu nových pracovních příležitostí pro lidi, kteří neměli tolik štěstí a kvůli svým handicapům těžko hledají zaměstnání.<br />
Mezi jiným se také dárci mohou vydat na představení Laterny magiky a kromě návštěvy inscenace Vidím nevidím na Nové scéně se podívat i na zkoušku, prohlédnout si zákulisí a setkat se s umělci.<br />
Inscenace Vidím nevidím je určená dětem a jejich rodičům, v níž kromě hlavní představitelky dětské role účinkují oblíbení herci Linda Rybová a Tomáš Měcháček spolu s tanečním souborem Laterny magiky.</p>

<p>DOBRUŠKA: Mezinárodní hudební festival F. L. Věka i letos předkládá milovníkům hudby program nabitý špičkovými sólisty a soubory, na důležitosti ovšem získává i doprovodná část. Vedle besedy s významným houslařem Tomášem Pilařem, jehož dílna slaví devadesát let od založení, po koncertě Dvořákova Tria na zámku v Novém Městě nad Metují dne 26. října, si festival klade za cíl iniciovat záchranu cenných varhan v Husově sboru v Dobrušce.</p> <p>Kostel Církve československé husitské, neboli Husův sbor, v ulici Zd. Nejedlého v Dobrušce je funkcionalistická stavba z roku 1936, v níž jsou „ukryty“ unikátní, bohužel však nefunkční, varhany, pocházející pravděpodobně z roku 1904.<br />
Příběh tohoto královského nástroje je opravdu fascinující, dosud ale téměř neznámý. Varhany byly do Husova sboru paradoxně převezeny ze zdevastovaného kostela v Sudetech, dnešním Rudníku proto, aby se zachránily a mohly dále sloužit. V současnosti jsou ale takřka v dezolátním stavu a již několik desetiletí je nelze používat.<br />
Přitom se jedná o největší varhany v Dobrušce jak rozsahem klaviatur a pedálů, tak co do počtu rejstříků. Podle štítku na hracím stole se zdálo, že stavitelem byl Josef Kloss (později firma Rieger-Kloss Krnov). Poctivé zpracování a hlavně kvalitní materiály by však Kloss za války pravděpodobně nesehnal, a tak překvapivě vyšlo najevo, že nástroj zřejmě postavila již v roce 1904 renomovaná německá firma A. Schuster & Sohn Orgelbau ze Zittau – Josef Kloss k nim pravděpodobně přidal nový hrací stůl. Nástroj, který tedy letos má 110. narozeniny, sloužil v evangelickém kostele, z něhož dnes zůstaly už jen obvodové zdi. </p> <p>Náročné a nákladné stěhování mělo varhany zcela jistě zachovat v provozu, a tak se jeden z koncertů Mezinárodního hudebního festivalu F. L. Věka cíleně koná v budově, kde tento vzácný nástroj mnoho let chátrá. Pořadatelé věří, že možnost prohlédnout si nefunkční, přesto vzácný kus, včetně kůru s harmoniem hodinu před koncertem bude důležitým impulsem pro jejich rekonstrukci a záchranu.</p>

<p>STŘEDOČESKÝ KRAJ: Od loňského roku uděluje kraj titul „Mistr tradiční rukodělné výroby Středočeského kraje“. Ocenění připravuje Regionální muzeum v Kolíně a jeho pobočka Muzeum lidových staveb v Kouřimi ve spolupráci s Odborem kultury a památkové péče Středočeského kraje. Kromě titulu obdrží vítězové odměnu ve výši 10 tisíc Kč. Prvním nositelem ocenění se stal Jiří Rücker z Peček v okrese Kolín.</p> <p>Jiří Rücker se vyučil rytcem kovů, vystudoval obor muzejní konzervátorství, působil jako pedagog na učilišti uměleckých řemesel v Praze, v současné době se věnuje řezbářství – tak by se dal do jedné věty shrnout profesní život nositele titulu Mistr tradiční rukodělné výroby Středočeského kraje za rok 2013.<br />
„Řezbářství mne lákalo od osmi let, ale díky tehdejší době jsem tento obor nemohl studovat. Vyučil jsem se rytcem kovů a věnoval se po celý život sklářským formám, poštovním razítkům, razidlům, medailím, odznakům, rytinám a dalším. Mezi mé nejoblíbenější práce patřilo medailérství, mědiryty a dřevoryty. Po úraze ruky jsem však tuto práci nemohl vykonávat, ale získané poznatky jsem začal využívat při zpracování jiného materiálu – dřeva. Věnuji se vyřezávání perníkových forem, betlémů, loutek, sošek atd.,“ vysvětluji Jiří Rücker a dodává: „Svoji první perníkářskou formu jsem vyrobil v roce 1971. Jejímu vzniku však předcházela návštěva řady muzeí, ve kterých jsem si fory prohlížel. Nejvíce pracné byly kopie starých perníkářských forem. Preciznost si vyžadovalo např. zhotovení kopie perníkářské formy s císařem Leopoldem z chebského muzeu – její originál vznikl v roce 1680, nebo kopie formy s postavou šlechtice z královéhradeckého muzea. Od velikosti vyřezávané formy se odvíjí i čas potřebný k její výrobě – malá si vyžádá kolem čtyř hodin, velká třeba i týden. Materiálem je vždy tvrdé dřevo – houslařský javor, ořech, hruška, švestka. Pokud jsou na formě jemné detaily, je vhodný zimostráz, u forem bez detailů se dá použít i buk.“<br />
Pro výrobu perníkářských forem je důležité dobré tvrdé dřevo, které je dostatečně vyschlé a nebude již dál pracovat a praskat. Jiří Rücker jej získává od lidí, kteří strom skácí. Ten pak přiveze na pilu a nechá ho rozřezat, nebo si vybírá vhodný materiál přímo na pile, a to před tím, než jde dřevo do sušárny. Výběr je velice přísný a fošny se pak dál skladují deset až patnáct let, aby bylo dřevo opravdu vyschlé. Dříve vyráběli perníkářské formy tzv. formšnajdři. Šlo o vyškolené řezbáře, kteří patřili k „řemeslníkům světem jsoucím“, a k práci používali speciální nástroje.<br />
Zcela odlišná od perníkářských forem je tvorba loutek. Výchozím materiálem pro jejich výrobu je lipové dřevo. Pak už nastupují vlastní invence. Jiří Rücker si svoje nápady maluje na papír, ukládá do zásuvky a když nastane vhodný čas, následuje realizace. Pod jeho rukama vznikají loutky menší, ale i takové, které měří 55 cm. Jde zejména o čerty, muzikanty, kašpárky a další pohádkové bytosti. Loutky si objednávají většinou sběratelé a část se prodává v jednom obchůdku. Některé z loutek však zůstávají u něj doma. Řada loutek hraje v loutkových divadlech, některé cestovaly do ciziny. Všechny loutky jsou vyráběny tak, aby s nimi bylo možné hrát divadlo a nebyly jen sběratelskými předměty.<br />
Jiří Rücker se také věnuje betlemářství. Zatím co na vyřezávání perníkářských forem je potřeba řada speciálních nástrojů, na řezání figurek do betlémů stačí pár dlátek a nožík. //„Vytvářím betlémy, které mají výšku figurek od 10 do 50 cm. Ty největší postavičky jsou součástí kostelních betlémů. Počet figurek se pohybuje od tří až do osmdesáti pěti,“ vysvětluje řezbář.<br />
Dřevo stromu lípy používá Jiří Rücker také na tvorbu soch. Jejich velikost se pohybuje od 10 do 170 cm. Část je vytvářena na základě objednávky, další pak vychází z jeho fantazie. Pod jeho rukama se tak rodí pohádkové bytosti, abstraktní sochy i interiérové záležitosti.<br />
S prací Jiřího Rückla se mohou zájemci setkat na výstavách a předváděcích akcích. Umění dřevořezby předvádí u nás zejména v Muzeu lidových staveb v Kouřimi (nyní je kvůli rekonstrukci uzavřeno), v GASK – Galerii Středočeského kraje v Jezuitské koleji v Kutné Hoře, ale také v Rakousku nebo Německu.<br />
Na přelomu let 2007 a 2008 proběhla ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy výstava Tvary a vůně perníků. Její součástí bylo i předvádění tvorby perníkářských forem a také tvarování těsta v těchto formách a pečení perníků. V lednu 2014 šlo o výstavu Perníkářství v Čechách, která se uskutečnila v prostorách Senátu v pražském Valdštejnském paláci. V příštím roce se řezbář bude prezentovat na výstavě věnované perníku v Východočeském muzeu v Pardubicích. </p> <p>**A protože se blíží doba vánočních svátků, můžeme vás pozvat na další předvádění. V Polabském národopisném muzeu v Přerově nad Labem se uskuteční v těchto termínech: 15. – 16. , 20. a 23., 29. – 30. listopadu a 20. – 21. prosince. V Kolíně na Řemeslných trzích dne 28. listopadu a v Souboru lidových staveb Vysočina na Veselém kopci dne 14. prosince. V německém Ambergu bude své umění předvádět Jiří Rücker 6. prosince.</p>

<p>RATENICE: Varhany v kostele sv. Jakuba Většího v Ratenicích na Kolínsku oslavily v roce 2013 jubileum – 100 let od jejich postavení kutnohorským varhanářem Antonínem Mölzerem. Bohužel, jubilant byl v tak špatném „zdravotním stavu“, že důstojná oslava – varhanní koncert – nepřipadala v úvahu.</p> <p>Za posledních 60 let se nástroj nedočkal žádné opravy ani větší údržby, a tak varhany poslední léta připomínaly při doprovodu pravidelných mší nebo vánočním koledování spíše rozbitý flašinet než královský nástroj.<br />
Z iniciativy a ve spolupráci farnosti Pečky, dobročinného osvětového spolku „Ratenická včela“, obce Ratenice a Arcibiskupství pražského byl zpracován projekt a prostřednictvím MAS Podlipansko získána v r.2013 dotace z Programu rozvoje venkova.<br />
Díky dotaci přes 700 tis. Kč se přistoupilo nejen k opravě varhan, ale došlo i na úpravu přístupové cesty a prostranství kolem kostela tak, aby byl kostel přístupný bezbariérově a bezprostřední okolí vybízelo k posezení a odpočinku ve stínu nově zasazených stromků a keřů s výhledem na náves obce.<br />
Úkolu důkladně opravit varhany se zhostili varhanáři Ivan Bok z Krnova a Jakub Mlnařík ze Sokolče. Varhanáři nástroj v červnu 2013 rozebrali a odvezli do dílen k renovaci. Všechny díly postupně vyčistili a opravili, dřevěné části napustili prostředkem proti červotoči, opravili všechny kovové a dřevěné píšťaly i vnitřní zařízení, vyměnili zteřelé kůže. Pořízen byl i nový varhanní motor na místo starého, velmi hlučného.</p> <p> Při rozebírání varhan se zjistilo, že strop na kůru nad nástrojem je ve špatném stavu a hrozí opadáním omítky do opravených varhan. Zcela nevyhovující se ukázala i elektroinstalace. Strop se podařilo opravit v době, kdy byly varhany ještě v dílně a kůr byl prázdný. Renovaci elektroinstalaci zdarma provedl ratenický elektrikář pan Kopp. Na závěr celý kůr oškrábali dobrovolníci ze spolku Ratenická včela a poté vymalovali.<br />
Varhanáři nástroj v květnu a červnu postupně sestavili a naladili. Sestavování a oprava varhan byly veřejnosti představeny v rámci akce Noc kostelů v květnu 2014. Na konci června se varhany po mnoha letech slavnostně rozezněly v celé své kráse. Kdo by se chtěl potěšit zvukem obnoveného královského nástroje, má příležitost každou neděli od 9.45 hod. a při plánovaných koncertech.</p> <p> Štěpán Svoboda,<br />
organolog Arcibiskupství pražskéh</p> <p> Zdroj

<p>LIBERECKÝ KRAJ: Možná si někteří občané severních Čech neuvědomují, že kousek od nich nesídlí jen Němci, ale i lidé, kteří mluví podobným jazykem češtině. Za hranicemi Liberecka od Žitavských hor až k samotnému Berlínu je území, kde platí dva úřední jazyky a na tabulích při vjezdu do obcí jsou uvedeny dva názvy; němčina a lužická srbština.</p> <p>Po staletí žijí v sousedství českých zemí Slované, kteří stejně jako Češi byli několik staletí germanizováni. Lužice patřila českým králům a později Habsburkům, jejichž lénem byla až do roku 1918. Český národ našel východiska k sebeurčení a obrození v devatenáctém století i zásluhou německého filosofa Johanna Gottfrieda Herdera, ale především Josefa Jungmanna a Bernarda Bolzana. Ovšem lužičtí Srbové nedokázali obhájit svou národní identitu a vytvořit si vlastní stát. Zůstali jako národnostní menšina součástí německého státu.<br />
K udržení jazyka obyvatel Lužice a tradic byli nápomocni i čeští vzdělanci a prostí lidé. Evangelíci, kteří přicházeli v době reformace do Lužice, přinášeli českou kulturu i cestu ke vzájemnému soužití. Založení Lužického semináře 1724 v Praze, kde se vzdělávali katoličtí kněží z Lužice, sbližování evangelíků s katolíky a soužití členů Jednoty bratrské přispělo k přátelství obou národů. Čeští obrozenci navštěvují Lužici, přijíždějí sem spisovatelé, významným příspěvkem k uchování tradic Lužičanů je dílo malíře Ludvíka Kuby. Snahy o sbližování vrcholily jednáním o připojení Lužice k Československu naposled v roce 1990.<br />
V samotném Liberci bylo po druhé světové válce gymnázium, kde se vzdělávali lužičtí Srbové, v libereckém muzeu byla zaměstnaná lužickosrbská výtvarnice – grafička a malířka Hanka Krawcec, o Lužici se zajímal i jablonecký etnograf Václav Scheybal. Chrastavský František Vydra napsal knihu o Lužici, Milan Hrabal překládá literární díla z lužické srbštiny. V poslední době najdete informace o Lužici v turistických průvodcích nebo vlastivědných knihách. Např. v knize Marka Řeháčka o rozhlednách. Jeden titul směřuje dokonce do Žitavských hor, zmínka je rovněž v knize Luboše Koláčka o Lužických horách.<br />
Liberecká knihovna zařadila již v červnu jednu přednášku o Kěrluších, podzim je pak zasvěcen celé řadě přednášek. Cyklus otevřela v září přednáška Davida Krčmaříka na téma historie Lužice. Další má zahrnout lužické školství, jak v Čechách, tak i v Lužici, jejímž autorem je lužicko-srbský pedagog, Pavel Šlechta.<br />
Začátkem listopadu navštíví knihovnu Hanka Budarjowa z Budyšína, aby seznámila návštěvníky se současnou Lužicí a životem lužických Srbů. Franc Šén, ředitel budyšínské centrální knihovny, bude v prosinci mluvit na téma Srbský kulturní lexikon. O zvycích lužických Srbů promluví v únoru básník a překladatel, současný nejlepší znalec kultury lužických Slovanů, Milan Hrabal z Varnsdorfu. V příštím roce se přednášky zaměří na národní obrození v Lužici nebo na soudobou literaturu, vyslechnout bude možné i přednášku o vztazích mezi Němci a Lužicí. Celý cyklus přispěje vztahu severních Čech k Horní Lužici v oblasti historicko-kulturních vazeb.<br />
Podobný cyklus nedělních besed připravuje Turistické informační centrum v Horním Hanychově, kde návštěvníci obdrží spíše turistické informace. O Lužici se uskuteční jedna přednáška v kostele sv. Bonifáce s tématem křesťanství a evangelíci již 19. října. Oba cykly přednášek pracovníků TUL i besedy privátního infocentra vznikají za podpory knihovny.</p>

<p>VYSOKÉ NAD JIZEROU: Ve Vysokém nad Jizerou se uskuteční Krakonošův divadelní podzim, 45. ročník národní přehlídky venkovských divadelních souborů. Přehlídka vznikla na podporu ochotnických souborů pracujících v malých obcích v podmínkách, které nejsou dost dobře souměřitelné s existenčním zázemím, které skýtají větší sídla.</p> <p>První ročník přehlídky se uskutečnil v roce 1970 v Žebráku ve středních Čechách. Nedostatek ubytovacích kapacit vedl k hledání jiného místa konání. Tím se stalo hned v roce následujícím krkonošské městečko Vysoké nad Jizerou, kde o přehlídku pečují nepřetržitě již 44 let.<br />
Původně měl Krakonošův divadelní podzim v podtitulku označení národní přehlídka vesnických a zemědělských divadelních souborů, a konal se pod patronací někdejšího Svazu družstevních rolníků. Po zániku tohoto svazu se přehlídky ujal Svaz českých divadelních ochotníků (SČDO)spolu s místním divadelním souborem Krakonoš a za odborné spolupráce IPOS-ARTAMA Praha. V posledních letech je přehlídka zajišťována bez účasti posledně jmenované instituce.<br />
Postupem času se změnil i výběr souborů do programu přehlídky. Původně soubory postupovaly z krajských přehlídek vesnických a zemědělských souborů. V současnosti se uskutečňuje výběr inscenací na tzv. licencovaných přehlídkách. Letos byly soubory a inscenace vybírány na těchto přehlídkách: Klicperovy divadelní dny v Sadské, Sněhový Brněnec, Štivadlo ve Štítině, Hanácký divadelní máj v Němčicích nad Hanou, Josefodolské divadelní jaro, Miletínské divadelní jaro a Žlutické divadelní léto ve Žluticích.<br />
Program letošního Krakonošova podzimu tudíž vzešel z návrhů odborných porot 7 licencovaných přehlídek. Pořadatelé národní přehlídky přijali 8 z nich a program doplnili o dvě hostující inscenace a o představení oceněných vystoupení z národní přehlídky divadelních monologů a dialogů Pohárek SČDO ve Velké Bystřici. Programovým bonusem jsou beseda s herečkou Evou Holubovou a koncert dětského pěveckého sboru Mládí z Jablonce nad Jizerou v místním kostele sv. Kateřiny.</p> <p> Letošní 45. ročník národní přehlídky venkovských divadelních souborů se uskuteční ve dnech 10. – 18. října 2014 v Divadle Krakonoš ve Vysokém nad Jizerou.</p> <p> Přehlídka má již tradičně významnou vzdělávací část. Kromě obligátních rozborových seminářů k soutěžním inscenacím se uskuteční v režii Klubu režisérů SČDO tematický seminář, tentokrát jako kurz jevištního pohybu pod vedením choreografa Martina Packa. Připraven je také kurz O divadle od A-Z, který povede režisér Rudolf Felzmann. Další součástí vzdělávacího programu jsou semináře režiséra Milana Schejbala a dramaturga Luďka Horkého nazvané Krakonošův divadelní podzim mladým.<br />
Vysocká přehlídka je charakteristická svou společenskou částí, k níž patří ceremoniály vítání souborů Krakonošem a loučení se soubory ukončené nezbytným trojím okroužením místního kostela, které je příslibem návratu souboru do Vysokého v dalších letech.<br />
Patří sem každodenní společenské večery s hudbou a tancem a v závěru přehlídky divadelní bál Sejkorák, nazvaný podle bramborových placek, jimž zde říkají sejkory. Pečou se v průběhu bálu na kovových plátech. Sejkoráku předchází slavnostní zakončení přehlídky s oceněním nejlepších inscenací a výkonů.<br />
Letos se uskuteční 18. října od 20 h v divadle Krakonoš.</p> <p> Krakonošův divadelní podzim vyhlašuje SČDO a Městský úřad Vysoké nad Jizerou, pořádá jej Občanské sdružení Větrov ve spolupráci s Divadelním spolkem Krakonoš a Městskou knihovnou Vysoké nad Jizerou za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Libereckého kraje.<br />
Záštitu nad letošním ročníkem převzal MUDr. Přemysl Sobotka, 1. místopředseda Senátu Parlamentu ČR.</p> <p> Program Krakonošova divadelního podzimu 2014 <p> Objednávka vstupenek a ubytování