Články a komentáře

<p>STRAKONICE: U příležitosti 120. výročí založení strakonického muzea a konání XXI. Mezinárodního dudáckého festivalu otvírá muzeum další letošní výstavu – tentokrát výhradně ze svých fondů. A co jiného by mělo v době MDF představit než dudy a předměty vztahující se k této problematice. V souvislosti s muzeem se dudy objevují již koncem 19. století, kdy jsou jmenovány v seznamu předmětů zaslaných do Prahy na Národopisnou výstavu českoslovanskou (1895), kde mj. vystupovali i dudáci z našeho regionu.</p> <p>Důležitým základem muzejní dudácké sbírky se stala obsáhlá dudácká pozůstalost po Jaroslavu Formánkovi, kterou v roce 1939 věnovala do muzea jeho choť Milada Formánková. Postupně předmětů s dudáckou tematikou přibývalo a dudáctví se zařadilo k nosným tématům muzea. To souviselo také s tradicemi našeho regionu, kde lidová hudba a dudy měly silné kořeny. Ve 20. století ve Strakonicích působilo několik významných osobností, které dudáctví propagovaly a zasloužily se o jeho renesanci.<br />
Až do roku 1962 prezentovalo muzeum dudy pouze jednotlivě. V tomto roce došlo k rozšíření muzejní expozice o dudácké oddělení. V 70. letech 20. století se v muzeu objevuje první samostatná expozice strakonických dudáckých tradic a vývoje dudáctví, v roce 1983 došlo k nové instalaci. Scénář tehdy vytvořil Josef Režný, který ji zaměřil na vývoj dud nejen u nás, ale i ve světě. V souvislosti s nutností navrátit některé zapůjčené předměty českým muzeím pak byla v roce 2002 vytvořena expozice nová, která se věnuje hlavně české dudácké tradici. Do budoucnosti počítá strakonické muzeum s dalšími úpravami a rozšířením dudácké expozice. Kromě toho se dudy vystavují během různých krátkodobých výstav, téma dudáctví se objevilo i v publikační činnosti muzea a některých dalších muzejních akcích. Při vernisážích ožívá expozice dudáckou muzikou.<br />
Samozřejmě důležitá je samotná sbírkotvorná činnost. Dnes má strakonické muzeum největší muzejní sbírku dud a předmětů vztahujících se k dudáctví v celé České republice a cíleně se ji snaží dále rozšiřovat. Sbírka obsahuje na 40 kompletních dud, více než 100 různých samostatných součástek tohoto nástroje, několik desítek dalších hudebních nástrojů mnohdy souvisejících s vývojem dud, přes 1800 různých předmětů vztahujících se k tematice dudáctví (plakátů, pozvánek, keramických či textilních artefaktů, písemností, fotografií, pohlednic, obrazů, plastik, časopisů, knih, audio a video nosičů, výsledků z terénních sběrů ad.) a více než 2500 vyobrazení v samostatné ikonografické doprovodné dokumentaci.</p> <p>Výstava dud představí hlavně předměty dlouhodobě uložené v muzejním depozitáři – takže některé z nich budou moci návštěvníci vidět po delší době.</p> <p>Vernisáž výstavy se uskuteční v kapitulní síni dne 19. srpna od 17 hodin. Výstava bude pro veřejnost otevřena až do 14. září 2014.</p>

<p>HLUBOKÁ NAD VLTAVOU: Na státním zámku Hluboká se s nadšením pracuje na realizaci nového zámeckého okruhu v rámci projektů NAKI. Půjde-li vše podle plánů a neobjeví-li se nějaké nenadálé okolnosti, které by tento projekt oddálily, pak by se návštěvníci mohli již v příštím roce dočkat nové trasy, v jejímž rámci dojde ke zpřístupnění části hostinských pokojů 2. patra a takzvané Stříbrnice SZ Hluboká nad Vltavou.</p> <p>Právě tato část zámku zůstávala dlouhá léta veřejnosti nepřístupná. Ovšem před časem těmto prostorům, ve kterých se kdysi odehrával pravý nefalšovaný život šlechty, svitla reálná neděje na jejich rehabilitaci v rámci programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI).<br />
Prioritou tohoto programu je uchování hodnot kulturního dědictví pro další generace a jeho zpřístupnění široké veřejnosti. Program NAKI běží od roku 2011 a potrvá do roku 2017. Po celý jeho průběh je vyhlašován formou veřejné soutěže, a v roli poskytovatele veřejné podpory zde vystupuje Ministerstvo kultury ČR.<br />
Nové projekty, které mají budoucnost a jsou tedy zároveň vhodnými adepty na to, aby byly ministerstvem dotovány, velice pečlivě vybírá Generální ředitelství NPÚ.<br />
Mezi vyvolenými se mimo jiné například vyskytují Ochrana a péče o historickou kulturní krajinu prostřednictvím institutu krajinných památkových zón nebo Tisky 16. století v zámeckých knihovnách České republiky.<br />
V současné době pracuje Národní památkový ústav celkem na 16 projektech NAKI, několik projektů vede samostatně a v některých případech si přizval ke spolupráci další výzkumné organizace.<br />
Projekty v rámci programu NAKI jsou rozděleny podle oborů, kterým se věnují, jako je například archeologie, antropologie, etnologie, pedagogika a školství, nebo umění, architektura a kulturní dědictví.<br />
Projekt jehož výzkumným záměrům tematicky odpovídá realizace nové prohlídkové trasy na SZ Hluboká se ukrývá pod názvem: „Každodenní život a kulturní vliv aristokracie v Českých zemích a ve střední Evropě v kontextu veřejně přístupných historických sídel ve správě NPÚ.“ Cílem probíhajícího projektu je seznámit se s každodenním životem v prostředí šlechtických sídel. Záměru přiblížit návštěvníkovi historických objektů dřívější život šlechty se vším co k němu kdysi patřilo by též mohl posloužit odborný výklad průvodců po těchto památkách. Dále by tomu měly být nápomocny výpovědi autentických osobností pocházejících z aristokratických kruhů a též dochované ikonografie historických interiérů, staré fotografie nebo historické depozitáře.<br />
Výsledky výzkumu budou v konečné fázi prezentovány v širokém evropském kontextu v podobě výstav, publikací nebo interiérových instalací a jejich stěžejním přínosem by mělo být probuzení zájmu veřejnosti o vlastní minulost a současně s tím plnit funkci odborného rádce při úvahách nad další existencí historických objektů důležitého kulturního významu. Jedná se tedy především o zpřístupněné zámecké objekty, ve kterých život přetrvává díky návštěvnickému provozu nebo v opačném případě o objekty, které jsou opuštěné, postupem času chátrají a veřejnosti tudíž zůstávají uzavřené, avšak i přes tyto smutné okolnosti si stále dokázali zachovat jedinečného génia loci.<br />
Doba řešení daného úkolu vztahujícího se konkrétně k SZ Hluboká byla stanovena na léta 2011 – 2015.</p> <p> Jakým způsobem bude proměněna teorie programu NAKI v praxi zde na SZ Hluboká?<br />
V první řadě zde dojde k obnovení prostor 2. patra a k zavedení nové prohlídkové trasy, která potenciálnímu zájemci nabídne mnohem více, než jenom prohlídku apartmánů členů rodu Schwarzenberg a jejich hostů, ale i pohled do prostor určeným služebnictvu. Kromě toho se turisté dočkají též ukázky provozu nákladního a osobního výtahu nebo prohlídky přípravny prádla s původním vybavením.<br />
Další krok v cestě za upoutáním návštěvníkovy pozornosti a podráždění jeho přirozené zvědavosti představuje takzvaná Stříbrnice – salon v polygonální Červené věži, kde budou instalovány vitríny s cennými předměty. Těmito jsou míněny staré mince, talíře, porcelánové figurky z tzv. „bílého zlata“, což je časté označení pro míšeňský porcelán, jehož originální receptura byla vynalezena před více jak 300 lety.<br />
V současné době probíhají na zámku přípravy nezbytné pro realizaci záměru uvedení nové prohlídkové trasy do provozu, a to již v roce 2015.</p>

<p>LIBERECKÝ KRAJ: V minulosti záměrné ničení sakrálních staveb vedlo po celé republice téměř ke zničení vynikajících architektonických památek a uměleckých děl. Zmrtvýchvstání svatostánků Liberecka je v současnosti záležitostí spíše občanských iniciativ než zájmem státním.</p> <p>Ateismus podle Marxova Manifestu znevážil jejich význam nejen duchovní, ale i historický a materiální. Po roce 1989 se pomalu proměňovaly tyto objekty ve šperky naší vlasti. Postupné zmrtvýchvstání chrámů – ozdoby vesnic a měst začalo před pětadvaceti léty. Důvodem návratu lidí do kostela není převážně víra, ale neobyčejná duchovní a kulturní atmosférou. Po četných rekonstrukcích a úpravách začaly sloužit především v době Vánoc, kdy je kladen důraz na tradici půlnočních mší svatých a koled. Písně svou nádhernou melodií a optimismem, radostí z narození děťátka lákají už dnes sta tisíce účastníků po celé republice. Chrámy, a to nejen na Liberecku, vstávají doslova z mrtvých a stávají se duchovními centry po celý rok.<br />
Do kostelů a modliteben začínají občany zvát především muzikanti – sbory, orchestry a sólisté. Na Liberecku je již po mnoho let tradičním koncertním kostelem chrám Navštívení Panny Marie v Hejnicích. Pravidelné koncerty se konají každou sobotu ve tři hodiny a staly se významnou součástí kultury Libereckého kraje. V hojném počtu sem přijíždějí i němečtí občané.<br />
Výjimečným se stal i Mezinárodní hudební festival Lípa Musica, který vznikl v roce 2000. Koná se vždy v období podzimu na Českolipsku, postupem času i mimo okres, kraj i Českou republiku. Organizují jej firma Bohemorum s.r.o. a občanské sdružení Arbor. Jeho zakladatelem je Martin Prokeš, sám aktivní a vynikající zpěvák. Festival od svého počátku sází na kvalitní programovou nabídku, která přitahuje kulturně náročné posluchače, a další k této náročnosti vychovává. Během festivalových koncertů zní hudba duchovní i světská. Jedním z hlavních cílů je přinášet kvalitní hudbu do malých obcí a znovu objevovat její krásu.<br />
Nejsou to však jen tato dnes již významná kulturní centra s tradičním místy koncertů a určitým druhem hudby. V krajském městě jsou chrámy, kde vystupují renomované sbory a orchestry, ale působí také jedinci nebo, což je vůbec neobvyklé, i romská skupina. Hodně často v chrámech vystupuje školní mládež a také amatéři. Vznikají dokonce melodramatické útvary, určené pro chrámové prostory. Pochlubit se podještědskou svatbou může lidový soubor Horaček z Českého Dubu. Podještědskou svatbu uvádí především ve venkovských kostelích Podještědí.<br />
V Liberci občané se spontánním zájmem iniciativně zvelebili kostely a organizují v nich kulturní akce.<br />
V Ostašově, městské části města, je kostelík svatého Vojtěcha. Kostel byl postaven v roce 1833, po odsunu Němců až do dnešních dnů zůstal nevyužit. O jeho zvelebení a využití pečuje Občanské sdružení Spolek přátel Oatšova. Ostašovské děti v něm nacházejí prostor pro veřejná vystoupení za velkého zájmu občanů.<br />
S podobnou iniciativou se setkáváme v Hanychově, kde se nachází kostel svatého Bonifáce. Jeho světec patří k německým misionářům osmého století. U nás je jediným kostelem, který je tomuto světci zasvěcen. Na opravu výrazně přispěli právě němečtí občané z města Fuldy, kde na náměstí stojí jeho pomník. Hanychovští nechali zhotovit kopii sochy fuldské. V letošním roce byla dokončena renovace kostela, ale kulturní akce se zde konají již řadu let. Vedle koncertů jsou to přednášky, ale také výstavky s duchovními tématy.<br />
Na jedné straně lze vidět spontánní zájem občanů o využití sakrálních objektů společně s duchovenstvem a na druhé straně zájem cizinců o naše duchovní památky. Častá kritika na uzavřenost kostelů padá z úst turistů, kteří se zajímají o konání bohoslužeb.<br />
Vedle občanských iniciativ existuje plán kulturního rozvoje obcí s podporou státu. V poslední době se propagují cyklostezky a naučné stezky, o které ze strany zahraničních turistů zas až tak velký zájem být nemusí. Na Liberecku jsou spíše vyhledávány památky například na svatojakubské cestě nebo na Via sacra. V Bautzenu dokonce vyšla kniha o chrámech v Libereckém kraji.</p>

<p>ŽITAVA: Žitavská městská muzea jsou tři a ve dvou jsou umístěna postní plátna. První exemplář pro kabinet rarit získal rodák z Moravské Třebové v roce 1564. Od roku 1854, kdy o zpřístupnění muzea a oficiální otevření muzea se zasloužil potomek českých exulantů Christian Adolf Peschek, dosáhly sbírky na 30 000 evidovaných předmětů. Mimo tyto předěly bylo období instalací postních pláten v posledních dvaceti pěti let jedním z nejúspěšnějších etap vývoje muzea.</p> <p>Unikátní Žitavská bible se stala symbolem města. Její ztvárnění má v historii křesťanství naprosto neobvyklou formu. Plátno o velikosti sedm krát osm metrů vzniklo v roce 1472 v žitavském klášteře rok po smrti českého krále Jiříka z Poděbrad. Jeho osudovou cestu, plnou záhad a dobrodružných peripetií ukončili žitavští historici se švýcarskými odborníky a plátno definitivně skončilo místo oltáře v kostele Svatého kříže. V čele mnohačlenného týmu stál do jeho instalace deset let dnes již senior exředitel žitavského muzea Dr. Volker Dudeck. Osudy druhého, menšího plátna nebyly tak dobrodružné, ale i tak je chloubou žitavských muzeí.<br />
Jako zázrakem se v Žitavě dochovala dvě jedinečná postní plátna z nichž především velkolepé osudy Velkého žitavského postního plátna budí pozornost. Zvyk zahalovat v kostelích celý oltářní prostor v době mezi popeleční středou až po velikonoční týden velikým plátnem byl ve středověku velmi rozšířen. Textilie tak oddělovala věřící od liturgických obřadů konaných u oltáře. Půst očí tak doplňoval půst tělesný. Původně bílá nebo fialová plátna byla později opatřena obsáhlým biblickým obrazovým programem. Sloužila stejně tak vnitřní meditaci jako i ilustrace křesťanské věrouky.<br />
Na celém světě se dochovalo jen osmnáct exemplářů obrazových postních pláten. Existuje jich třináct v Rakousku, dvě ve Švýcarsku, po jednom v Lichtenštejnsku, jižním Tyrolsku a dvě v Německu – v Žitavě. Žitavská plátna patří k nejvýznamnějším monumentálním uměleckým dílům, která evropské malířství sklonku středověku vůbec vytvořilo.<br />
Volker Dudeck (* 1947 v Solandu, pohraniční obec) historik umění, studoval na Humboltově univerzitě v Berlíně. Mezi lety 1990 – 2006 byl ředitelem Žitavských zemských muzeí. S jeho jménem je neoddělitelně spjato znovuobjevení, praktická záchrana a výsledná excelentní prezentace obou žitavských pokladů: Malého a Velkého postního plátna. Volkeru Dudeckovi se nejen podařilo celkově zrekonstruovat a přeorganizovat žitavská muzea, ale roku 2005 založil i kulturní a turistickou cestu „Via sacra“, která spojuje 16 jedinečných historických míst na pomezí Německa, Polska a České republiky. Pro svůj přínos celému regionu byl roku 2007 oceněn Saským řádem. Od roku 2003 působí také jako saský kulturní senátor.<br />
V letošním roce oslavuje Žitava 450 let veřejné knihovny, ale především vznik muzea. Poslední léta, kdy byla zpřístupněna obě postní plátna lze považovat za velice úspěšnou etapu v rozvoji města. Práce Volkera Dudecka přinesla úspěch nejen v oblasti muzejnictví, ale přispěla ke zvýšení atraktivnosti města a zaslouží si ocenění.<br />
Obě postní plátna jsou uložena v žitavském muzeu, které se nachází na Zeleném okruhu města.<br />
V letní sezóně je otevřeno od 10:00 do 17:00 každý den, od října do dubna je v pondělí zavřeno.<br />
Vstupné je 4,50 eur pro dospělé a 2,50 eur pro děti, studenty a ZTP.</p>

<p>NECHVALICE: Pětašedesát českých básníků přispělo do rozsáhlého almanachu Pastýři noci, který bude pokřtěn v pátek 11. července v 17 hodin v pražské Galerii Portheimka. Jeho editorem a spoluautorem je Vladimír Stibor, básník a publicista z Nechvalic u Sedlčan. Ten nám odpověděl na několik otázek.</p> <p>Jedná se o nejrozsáhlejší almanach, který jste zatím editoval?</p> <p> Na loňském almanachu českých básníků Ptáci z podzemí participovalo celkem padesát čtyři autorů. Domníval jsem se, že v české kotlině se tento počet dá jen těžko překonat. S radostí přiznávám, že jsem se mýlil. Almanach Pastýři noci, jenž právě vychází v nakladatelství Milana Hodka, zaznamenal ještě větší zájem literátů. </p> <p>Kolik autorů tedy přispělo a podle jakých kritérií jste je vybíral?</p> <p> Letos se na této knižní vizi pdoíleleo šedesát pět básníků. Jsem šťastný, že se ozvali i básníci českého původu ze zahraničí, žijící dnes například ve Švédsku, na Slovensku či v USA. Na druhé straně mě mrzí a je mi líto, že jsem jich několik musel odmítnout. I u poezie nelze klesnout pod určitou laťku kvality.</p> <p>Kolika básněmi je každý autor zastoupen?</p> <p> Ve sborníku mají básníci zpravidla dvě až tři básně. U nějakého literárního tvůrce bylo obtížné vybrat pouze jedinou. Ale nezřídka jsem musel u těch zkušenějších profesionálnějších poetů počet básní snižovat, aby všichni byli zastoupeni rozsahem poměrně stejně. O to více jsem si uvědomoval a hřálo mě vnitřní vědomí, že je lepší, vítězí-li kvalita i síla myšlenky nad množstvím nicneříkajících veršů…</p> <p>Jaké je věkové rozpětí autorů a jaký typ poezie převládá? </p> <p> V knize lze najít básničku mladé sedmnáctileté adeptky stejně jako poezii téměř osmdesátiletých matadorů, kteří už mají básnickou pouť takřka za sebou. Skladba básní je neuvěřitelně pestrá, od filozoficky laděných textů až po humorné krátké zachycení života v několika málo slovech. Rád bych dodal, že poetický sborník ilustracemi doprovodila jako předchozí almanach manželka Alena, graficky obálku a celou knížku zpracovala dcera Luciána.</p> <p>Jaký bude průběh slavnostního křtu a kdo se ho zúčastní?</p> <p> Využil jsem laskavé nabídky vedoucího Galerie Portheimka v Praze 5 pana Petra Žantovského. Je to velmi známá a společensky uznávaná výstavní síň, kde se konají i nejrůznější umělecké akce, nejenom vernisáže výtvarného umění a křty všemožných publikací.<br />
A kdo jistě přijde? Věřím, že většina básníků se na křtu objeví, vždyť je to jedna z mála dobrých možností, kde se mohou všichni literáti setkat a alespoň chvíli si spolu popovídat. Recitovat bude jeden z nejuznávanějších propagátorů současné poezie Mirek Kovářík z Prahy, druhým interpretem básní bude Vráťa Podroužek z Nechvalic.</p> <p>V jakém nákladu sborník vychází a kde ho lze koupit? </p> <p> Almanach vychází v počtu zhruba 400 výtisků. V Sedlčanech určitě bude k dostání v infocentru na místní radnici a rovněž v muzeu, v Příbrami v budově Knihovny Jana Drdy, v Praze v centru pak v několika knihkupectvích, jež zásobuje knižní síť Kosmas.</p> <p>Na kolika almanaších jste se zatím podílel?</p> <p> Měl jsem tu čest iniciovat za posledních dvanáct let, ale také se podílet přímo jako autor i editor, na sedmi antologiích. Někdy si říkám, že to snad není ani možné, kolik jich už je…</p>

<p>DOBRUŠKA: Úctyhodných třicet pět let letos uplynulo od založení výtvarné skupiny Gama, kterou ředitel muzea v Dobrušce Jiří Mach nazval „stálicí na regionální umělecké scéně“. Členové a jejich tvorba zrají prý jako víno, jen s tím rozdílem, že dobré víno při svém zrání leží, zatímco členové GAMY – Karel Martinec, Josef Benedikt, Jan Holec, Jan Martinec, Miroslav Malý a již nežijící František Černý – nikdy vleže nezaháleli.</p> <p>Nejlepší charakteristiku poskytla sama GAMA ve vydaném sborníku, kde o sobě prohlašuje: Časem se nepatrně změnilo složení skupiny, ale podstata – potěšit sebe i ostatní tvůrčím projevem své osobnosti, prožívat onu naléhavou touhu po tvoření společně, navzájem se inspirovat i respektovat, tato podstata zůstala a trvá dodnes. </p> <p>A protože půlkulaté výročí je důvodem k oslavě, rozhodli se členové pro společnou dvojvýstavu tvorby v lapidáriu městského úřadu a malém sále Společenského centra Kino 70 v Dobrušce, kterou mohou příznivci Gamy a výtvarného umění obecně navštívit po celé prázdniny. </p> <p>Během vernisáže se „gamáci“ rozpovídali o společných začátcích, názvu, dojmech, ale i minirozporu. Přestože každý člen odpověděl na jinou otázku, slova o přátelství a dojmech ze společných akcí se opakovala. </p> <p>Jak vzpomínáte na vznik skupiny?</p> <p>Josef Benedikt: Na vznik skupiny vzpomínám jako na výsledek velkého přátelství. My jsme se scházeli už několik let předtím, ale možná jsme ještě cítili, že by to „něco“ chtělo. Pořádali jsme výlety – Loučení s létem, Vítání jara atd. – a při jednom takovém výletu v roce 1979 jsme dorazili do hospody na Lomech a shodli se, že už dlouho cítíme jakési souznění, a že tedy založíme skupinu. Tak jsme ji bez jakýchkoliv „ouřadů“ založili. Pak nám bylo trochu vyčítáno, že nemáme zřizovatele…<br />
Na výstavě je dokument z kroniky, na němž je ona historická cesta popsaná. Tehdy, to jsme byli ještě mladí, jsme ušli asi 25 km. Na přípitek ke vzniku Gamy jsme si dali dvě piva a rum v hospodě u Michlů.</p> <p>Proč skupina dostala název GAMA?</p> <p>Karel Martinec: GAMA se jmenujeme proto, že jsme grafici a malíři amatéři. To znamená, že jsme každý měli svoje povolání a výtvarnou činnost děláme jako koníčka. Na názvu Gama jsme se při ustavování naší skupiny před 35 lety všichni shodli. </p> <p>Co vám z 35 společných let utkvělo nejvíce v paměti?</p> <p>Jan Martinec: Každý rok vítáme jaro a loučíme se s létem, to je vždycky nejhezčí, protože chodíme na výlety přírodou Orlických hor. V přípravě a variantách cesty se střídáme, vždy je připraveno i překvapení – během cesty se i sportovalo, nebo byla nějaká soutěž.</p> <p>Dorazila někdy mezi členy ponorková nemoc?</p> <p>Miroslav Malý: Ponorková nemoc jako taková ne. Možná byl chvíli takový minirozpor, ale ten trval velmi krátce. Vše jsme srovnali buď dobrým pitím, nebo každý člen udělal něco pěkného, co jsme si pak vyměnili. Tím jsme se vždy vyhecovali a dali se znovu dohromady.</p> <p>Proč jste se rozhodli uspořádat dvojvýstavu k půlkulatému výročí skupiny právě v Dobrušce?</p> <p>Jan Holec: Dobruška je město, které je kulturně na výši a má k dispozici výstavní prostory, což v okolních městech pro amatérské výtvarníky moc není. Uspořádat takovou výstavu je pro nás radost a ještě větší radost je, když vidíme, že lidem naše tvorba něco říká. To je moc fajn.</p>

<p>DOLOPLAZY: Starobylý lidový obyčej Jízda králů se udržoval po celá staletí na moravském Slovácku i na Hané. Je připomínkou dob, kdy knížecí a později královské berně, nutné k vydržování velmožovy ozbrojené moci a úhradu nákladu jeho dvora, bývaly vymáhány na poddaném lidu po dobrém i po zlém.</p> <p>Zdráhal-li se kdo uložené berně odvádět, byl potrestán nucenou výživou králova vojska ať už ležením nebo přezimováním v kraji ‒ a vojáci bez ohledu na nouzi obyvatelstva byli schopni vyjíst města či okolní vesnice do posledního zrna či stébla sena a slámy.<br />
V neklidných dobách byla Morava rozdělena na údělná kněžství. Členové panovnického rodu se navzájem svářili a vyvolávali časté vzpoury proti králi, a to pak mělo za následek trestná tažení, kterými nejvíce trpěl poddaný lid. Z uherského pomezí byly na Moravu podnikány časté loupeživé vpády. V takových poměrech docházelo k situacím, kdy kníže nebo král po nešťastném střetnutí se silnějším protivníkem projížděl v přestrojení v ženském kroji a s růží v ústech s malou družinou svých nejvěrnějších krajem, aby unikl svým pronásledovatelům. Takové události se vtiskly do paměti poddaného lidu. Lidová poezie je přetvářela po svém, ne bez jisté dávky svérázného humoru a ironie. To je patrno jak z celého uspořádání obyčeje, tak z každé věty královských hlasatelů.<br />
Na svatodušní pondělí vyjížděli z moravských dědin desítky nejzdatnějších mládenců na těch nejvybranějších koních, aby doprovázeli svého „krále“ na jeho cestě po okolí. Přitom se snažili dopadnout cizího „nepřátelského krále“, za kterého pak požadovali značně vysoké výkupné, rovnající se ceně koně. Docházelo přitom k šarvátkám, které nekončívaly vždy dobře, protože chlapci bývali vyzbrojeni. Tak tomu bylo např. u Halenkovic, Ivanovic, na Určické pláni.<br />
V roce 1819 se nešťastnou náhodou setkaly na loveckých pastvinách u Přerova čtyři královské družiny, které se navzájem vyzvaly, aby vydaly krále do zajetí. Tomuto vyzvání samozřejmě nevyhověla žádná z nich, a tak došlo k opravdové bitvě mezi moštěnickými a šířavskými mládenci na jedné straně a lověšickými na straně druhé. Výsledek byl více než tragický. Z 80 chlapců vyvázlo bez zranění sotva 10. Na místě zůstalo 8 padlých a 20 těžce zraněných. Guberniální úřady zakázaly hned na to při Jízdách králů nošení střelných zbraní a v roce 1835 zbraní sečných a bodných.<br />
Podobné události způsobily, že jízda králů na Hané ztrácela časem na oblibě a postupem doby upadla v zapomnění. Byť na tomto, jinak krásném obyčeji, lpí tato smutná vzpomínka, skutečností zůstává, že urostlí mládenci v národních krojích, sedící na ušlechtilých koních, byli a dodnes jsou tou nejkrásnější podívanou a hlubokým nezapomenutelným zážitkem, jaký může kraj poskytnout.<br />
Jízda králů se jako tradiční národopisná slavnost pořádá mj. v obci Doloplazy na Olomoucku. Vlastní Jízdě králů zde předchází sobotní Hodová zábava, na níž např. letos vystoupí soubory Lipta z Liptálu, Slnečnica z Piešťan, Rut z Prostějova a bulharský soubor Gaitani z Burgasu. Po nedělní Jízdě králů se uskuteční koncert písničkáře Pavla Dobeše.</p> <p> Jízda králů v obci Doloplazy se uskuteční ve dnech 5. ‒ 6. července 2014.</p> <p> Tradiční národopisnou slavnost Jízda králů Doloplazy pořádá Hanácký národopisný soubor Olešnica Doloplazy pod záštitou ministra zemědělství Ing. Mariana Jurečky, za finanční podpory Olomouckého kraje a obce Doloplazy a v rámci oslav 95. výročí vzniku OSA.</p> <p> Plakát s programem v příloze.</p> <p> Zdroj

<p>ŽEHUŇ: V malé obci (pouhých 400 obyvatel) na Kolínsku se nacházejí dvě církevní památky – kostel a kostnice s pietním umístěním částí lidských kosterních pozůstatků. V nedaleké Kutné Hoře se těší podobná památka velikému zájmu také kvůli lehké dosažitelnosti a bohatému okolí. Tady však na záchranu těchto kulturních památek chybí peníze.</p> <p>Kostel sv. Gotharda byl vybudován v roce 1137, v 18. století zřejmě kvůli zchátralosti byl zbourán a vystavěn nový v pozdně barokním slohu. Nevýhodou tehdejšího budování podobných památek bylo, že se stavělo bez základů. Hřbitov byl obehnán zdí s důstojnými vraty. V průběhu staletí však i tady musela být provedena nutná oprava a další by měla v nejbližší době následovat. Samotný kostel je totiž ohrožen špatným stavem střechy.</p> <p> Původní márnice se v nedávných letech proměnila v kostnici s pietně upravenými kosterními pozůstatky ze zaniklých hrobů. V čtvercovém prostoru je do písmene U a do výšky až dva a půl metru uloženo veliké množství lidských lebek, které jsou umně prokládány částmi horních končetin. Nechybí oltářní menza, cenný kříž s korpusem Krista. Zasvěceně o této památce vypráví průvodkyně a kronikářka paní L. Tvrdíková. Ta byla loňského roku za dlouholetou činnost pro obec jmenována Seniorkou roku. Jí podávané dějiny kostela končívají smutným tvrzením, že do obou památek zatéká střechou, a že podle odhadů by náklady na střechu kostela vyžádaly dva miliony a dalších 650 000 na opravu barokní márnice. Po dlouhém jednání a prosbách přišla ona menší částka, ale musela být použita sice v Žehuni, ale na nutnou opravu zdi kolem hřbitova. Dva miliony na záchranu kostela jsou stále v nedohlednu.<br />
Kronikářka L. Tvrdíková obce každoročně organizuje setkání nejen sousedních kronikářů, ale také zajímavou výstavku kronik. Spolupracuje se starostou K. Horákem, a to i po stránce zajišťování finančních prostředků třeba formou benefičních koncertů nebo sbírek. Dosud získaná částka 90 000 Kč ale nestačí ani na opravu kostnice. </p> <p>Před několika staletími tady vznikl rybník, který patří k největším v ČR. Na jeho břehu lze objevit secesní venkovní vilu z roku 1910. Pozoruhodný je také velmi starý mlýn. A kdyby bylo možno vstoupit pod hladinu rybníku, čekalo by zde asi nejedno překvapení. Třeba v podobě pozůstatků dávného keltského osídlení. To je také již řadu let připomínáno Keltskými slavnostmi v sousední obci s názvem Dobšice, loni již desátými. Samotná Žehuň ale zůstává trochu stranou turistických tras, možná také proto, že zde chybí turistické značení. Je to škoda.</p>

<p>SLANÁ: Milí přátelé, příznivci ochotnického divadla a našeho divadelního souboru zvlášť. S mírným zpožděním si vám jménem našich členů dovoluji popřát pěkné léto, spoustu pohody, slunce a odpočinku. Protože nám v červnu vypukly divadelní prázdniny, mám konečně chvilku na to se ohlédnout, zavzpomínat a něco málo napsat o divadelní sezóně 2013/2014.</p> <p>Uplynulou sezónu jsme zahájili opravdu ve velkém stylu, když jsme se s divadelním představením „Přelet nad kukaččím hnízdem“ zúčastnili divadelní přehlídky FEMAD ve městě Poděbrady. A přestože jsme tímto představením celou sezónu zahájili, zároveň jsme se touto dvanáctou reprízou s naším mimořádně úspěšným představením rozloučili. Naplno se pak rozběhly zkoušky dvou nových divadelních představení, a koncem měsíce jsme naše diváky a filmové nadšence ještě stihli pozvat na promítání filmu „Limonádový Joe“ do našeho improvizovaného retro kina.</p> <p>Zkoušky pak pravidelně pokračovaly také v říjnu a listopadu, kdy jsme si pro příznivce řízné muziky připravili další rockovou zábavu se skupinou Suffering Souls. A nezapomněli jsme ani na ty nejmenší. V říjnu jsme všechny malé tanečníky pozvali na pokračování loňské Halloweenské diskotéky, a v listopadu jsme všechny diváky, nejen ty malé, potěšili uvedením pohádkového představení „S čerty nejsou žerty“, se kterým k nám do Slané přijel divadelní soubor DS Vojan Desná – Mladá haluz.</p> <p>Akcí pro děti jsme začali také poslední měsíc v roce, a zahájení adventu si tak všechny děti užily na Mikulášské diskotéce, na které nemohl chybět nejen Mikuláš, ale ani jeho čertovská družina. Po tomto bláznivém večeru, který si nakonec užili i rodiče dětí, už takzvaně přestala legrace a začalo jít do tuhého – nemilosrdně se totiž blížila premiéra našeho nového divadelního představení.</p> <p>Čas se naplnil ve čtvrtek 26. prosince 2013, kdy se v 16 hodin otevřela opona, a my mohli poprvé odehrát naše nové divadelní představení „Když se zhasne“. A diváci nám připravili skutečně mimořádný zážitek když dorazili v tak hojném počtu; na odpolední představení jich přišla hned stovka a večerní bylo rovnou beznadějně vyprodané. Za tento zážitek – možnost poděkovat se před aplaudujícím sálem – jim i s odstupem šesti měsíců moc a moc děkujeme.</p> <p>A pak už přišel leden – první měsíc nového roku 2014 a my jsme se vrhli do toho, co děláme nejraději – tedy do víru zájezdových představení. Ale nejen to. Také jsme už tradičně vypomohli místním pořadatelkám s hudebním programem na každoročním Maškarním diskoplesu.</p> <p>Únor znamenal hostování dalšího divadelního souboru u nás ve Slané. Tentokrát jsme přivítali ochotníky z Lučan nad Nisou, kteří k nám přivezli nastudování zapeklité detektivky okořeněné dávkou humoru a nadsázky s názvem „Podivná závěť“, se kterou soutěžili také na národní přehlídce ve Vysokém nad Jizerou. Dále jsme již tradičně opět hudebně vypomohli na dětském maškarním karnevalu, který každoročně pořádají slánští dobrovolní hasiči. A nechybělo ani oblíbené retro kino, které tentokrát nabídlo hned dvě filmové projekce – odpolední pohádkový příběh „Ať žijí duchové“ a večerní oblíbenou komedii „Slavnosti sněženek“.</p> <p>Březen se nemohl obejít bez druhého Divadelního plesu, kterým opět provázela výborná hudební skupina Futrál, a který navazuje na mnohaletou tradici námi pořádaných divadelních tancovaček. A samozřejmě pokračovala také série zájezdů s novým divadelním představením, se kterým jsme od ledna do června navštívili Kruh u Jilemnice, Liberec, Košťálov, Příkrý, Železný Brod a Josefův důl, kde jsme se zúčastnili divadelní přehlídky, ze které jsme si odvezli hned dvě ceny – pro Radka Šmída za scénografii a pro Marka Ministra za herecký výkon.</p> <p>Během jara zasedala také oblastní konference Jizerské oblasti Svazu českých divadelních ochotníků, na které byl Radek Šmíd, vedoucí našeho souboru, zvolen místopředsedou celé oblasti. Předsednictvo JO SČDO dále udělilo ocenění Zlatý odznak Jizerské oblasti člence našeho souboru paní Ladislavě Machové a stejné ocenění získal také náš Jaroslav Malý. Předsednictvo JO SČDO je tak ocenilo za dlouholetou úspěšnou činnost v amatérském divadle a ve společenském a kulturním životě.</p> <p>Nic z toho, co jsme v uplynulé sezóně dokázali – tu s většími, tu s menšími úspěchy a diváckou odezvou – by samozřejmě nebylo možné bez obětavosti všech členů našeho souboru. V současné době si tito členové užívají divadelní prázdniny, a tak se do dalších společných činností a aktivit budeme moci vrhnout s obnovenou energií a chutí. Souběžně s tímto volnem ale probíhají organizační přípravy a domlouvání hostování divadelních souborů ve Slané a hostování našeho souboru na jiných štacích.</p> <p>Členové souboru zakončují každou sezónu na tradičním večírku, který všichni využijí ke společnému a veselému zavzpomínání na všechny události uplynulého tvůrčího roku. Ani letos tomu nebylo jinak. Jen s tím rozdílem, že večírku předcházel čtyřhodinový kurz hereckých dovedností pod vedením šikovné lektorky a herečky Kristýny Hofericové. I toto je jedna ze změn, kterými se snažíme nabízet našim příznivcům a divákům pořád lepší a hezčí divadelní představení. Přesvědčit se na vlastní oči budete moci už v příští, již šestnácté divadelní sezóně 2014/2015!</p> <p>V případě jakýchkoliv vašich dotazů, námětů a připomínek se na nás kdykoliv a jakkoliv obraťte.<br />
Užijte si krásné léto a moc doufáme, že se v září opět všichni ve zdraví sejdeme v našem divadélku ve Slané.</p>

<p>NOVÉ MĚSTO NAD METUJÍ: Významnou součást lidové kultury představují kroje. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku vznikaly kroje, které odrážely stupeň bohatství oblasti, stav a věk nositele, příležitost ke které byly nošeny i způsob života. Slovník spisovné češtiny definuje kroj jako „oděv charakteristický pro určitý kraj, dobu…“ Královéhradecký kraj uděluje od roku 2002 Zlatý kolovrat – ocenění pro tvůrce v oblasti lidových řemesel. V roce v roce 2009 získala toto ocenění Eva Tatoušková z Nového Města nad Metují, a to za šití lidových krojů a dobových oděvů.</p> <p>Největší změny v lidovém oblékání proběhly na konci 18. a v prvním desetiletí 19. století. Předpoklady k tomu vytvořilo zrušení nevolnictví v roce 1781 a také rostoucí hospodářská úroveň na venkově i ve městech. Z hlediska vědy o lidovém oděvu je kroj chápán jako tradiční oblečení zejména obyvatel venkova. Kroj je vnímán jako druh uniformy, jako neměnný celek, který má dané způsoby úpravy, volbu barev, kombinaci prvků atd. Velký zájem o kroje a jeho dokumentaci se datuje do 2. poloviny 19. století. Na našem území se kroje přestávaly nosit právě v polovině 19. století a nejkratší životnost měl ve středních Čechách, tedy v okolí Prahy. V Čechách se kroj nejdéle udržel na Chodsku. O něco déle se nosil kroj na Moravě a nejdéle se udržel na Slovácku.</p> <p>Kroje – mé zaměstnání, láska i řehole </p> <p>„Jsem vyučená dámská krejčová a celý život se této profesi věnuji. Ke krojům mne přivedla moje kamarádka, která potřebovala ušít kroje. A protože jsem chtěla, aby vypadaly opravdu tak, jak mají, začala jsem se o ně zajímat víc. Když jsem byla malá, strašně ráda jsem poslouchala vyprávění své babičky. Byla to prostá žena, která měla opravdu těžký život. Měla jsem ji moc ráda a hlavně její vyprávění o tom, jaké to bylo za jejího mládí, jakou nosila sukni s pentlema,“ vypráví Eva Tatoušková a pokračuje: „Dokumentaci ke krojům získávám velice obtížně. Snažím se ušít kroj co nejvěrněji, proto jsem začala sbírat staré kroje. Něco se mi podařilo získat prostřednictvím knihovny nebo internetu. Mám zdokumentovány Čechy, Moravu ne – neláká mne tolik. Někdy se mi podaří získat i vzory, které nemají ani muzea v dané oblasti. Sbírám veškerou literaturu o krojích a dobových oděvech, protože nikdy nevím, co budu šít třeba za rok.“</p> <p>Sbírka krojů – zdroj inspirace</p> <p>Eva Tatoušková má ve sbírce 20 originálních kompletních krojů a spoustu krojových součástí. Jen kyjovských zástěr je kolem dvacítky, jsou z různého období, některé jsou velice pěkné, na jiných je vidět, že švadlena nebyla moc zručná. A právě to je na nich milé. Sběratelka vlastní kroje z celých Čech, Moravy a některé i ze Slovenska. Kroje do své sbírky získává za symbolické ceny, nebo je dostává od lidí darem, a to od těch, kteří doma dlouho opatrovali kroj po předcích, ale jejich děti o něj nemají zájem. Dříve byly kroje ve velké vážnosti a předávaly se další generaci jako poklad. V roce 2003 se sama zúčastnila výstavy na novoměstském zámku a kroje půjčuje i na další výstavy. V roce 2009 připravila výstavu v Červeném Kostelci u příležitosti Mezinárodního folklorního festivalu. Od roku 2008 je držitelkou certifikátu Orlické hory – originální produkt.<br />
Materiál potřebný k šití krojů se velice těžko shání. Většina textilních továren u nás zkrachovala, a tak musí Eva Tatoušková volit kompromis. Většina látek se totiž nedá koupit – těžce se zajišťuje krojové sukno, stuhy a další doplňky. Naštěstí žije v Polici pan Zítka, který vyrábí tradiční kanafas.</p> <p>Začátek nebyl lehký</p> <p>„Nejvíce jsem se natrápila s mužským krojem pro muzeum v Poličce, jedním z mých prvních. Byl to ručně šitý a vyšívaný kroj. V muzejních sbírkách se žádný nezachoval, a proto si u mne objednali jeho přesnou repliku. Nejhorší je, že výšivky nejdou na sukno předkreslit, musí se vyšít tzv. z ruky. Pro mne je nejsložitější ušít kroj, který nemám zdokumentovaný plně celý, a třeba mi chybí část vzoru. To si pak večer nebo v noci sednu a říkám si, jak to asi tenkráte dělali. Šití každého kroje je pro mne tak trochu dobrodružství. Nejraději mám české kroje – třeba takový chodský nebo turnovský kroj, nebo kroje z Orlických hor, to je nádhera. Moravské kroje se mi zdají někdy moc přezdobené. Nejdále doputoval můj kroj do USA, do Texasu, kde v něm krajanka vyhrála titul Miss Texas. Ale posílala jsem kroj i na Kanárské ostrovy, některé krojové součásti jsou v Japonsku. V Evropě pak jsou mé kroje v Belgii, Chorvatsku, Velké Británii, Polsku, Norsku, Švédsku atd. Tyto zahraniční zakázky většinou zadávají Češi, kteří tam dlouho žijí, nebo chtějí dát kroj jako dárek. I když mi šití krojů zabere nekonečné hodiny studia, zkoumání a hledání, když pak vidím, že se kroj líbí, je to pocit k nezaplacení.“<br />
Eva Tatoušková navázala spolupráci se skanzenem v Polsku v obci Kudowa Zdroj. Pro ně šili kroje a vloni jim zapůjčili staré kroje na výstavu. Ta se setkala s velkým ohlasem, a tak se bude za rok opakovat. Každoročně jezdí do skanzenu v Krňovicích, který patří rodině Zárubových. Ti dokázali zachránit a z vlastních prostředků opravit několik historických objektů. Jezdí i na řemeslné trhy v naší republice.</p> <p>Dobové oblečení</p> <p>„Mimo šití krojů se věnuji také šití dobového oblečení. Např. pro zámek v Ratibořicích jsem šila kostým pro pana Leopolda, paní kněžnu, komorné atd. V posledních dvou letech se šijí historické uniformy z roku 1866, ale i z 1. světové války. Včera jsem obdržela objednávku na další vojenský kabátec z období baroka, a na něm jsou všechny viditelné švy šité ručně. Velkým hitem jsou i lněné košile. Ty jsou trochu stylizované, ale dají se i běžně nosit. Nedávno jsem posílala jednu do Liberce, a ta se tak líbila, že se v ní zákazník bude ženit,“ dodává nositelka Zlatého kolovratu.</p>