Články a komentáře

<p>PRAHA: Jsou postavy v dějinách našeho národa a československého státu, které se sice zapsaly do historie zlatým písmem, ale jak už bývá v naší povaze, byly slavné, když stály v čele dění, ale mohlo nebo muselo se na ně zapomenout, když nastaly jiné politické poměry. Mezi takové postavy patří Antonín Švehla (1873 – 1933), který pocházel z Hostivaře, dnes součást Prahy 15.</p> <p>Tvrdilo se o něm, že je největším českým sedlákem. To mu umožnilo, aby se mohl neúplatně věnovat politice z pozice Sdružení českých zemědělců a časopisu Venkov v letech 1908 – 1913 i jako poslanec českého zemského sněmu. Jeho vliv a postavení zesílilo v novém československém státě. Patřil k pěti nejvýznamnějším mužům historického 28. října 1918. </p> <p>V první polovině prosince 2014 se za přítomnosti ministra zemědělství M. Jurečka byl poctěn pamětní deskou umístěnou na budově Národního zemědělského muzea v Praze. Podnětnou roli sehrála Společnost Antonína Švehly v čele s Pavlem Černým.</p> <p>Trochu ministerské historie</p> <p> Snad by bylo možné připomenout jistě pro většinu z nás zapomenutý Švehlův ministerský výrok o tom, že „jsme se dohadovali a jednali tak dlouho, až jsme se dohodli.“ Je pravda, že někdo jiný by se vyjádřil přesněji a dokladoval by kdy, kde a třeba proč. Snad postačí připomenout, že do politického dění vstoupil již v devadesátých letech 19. století. Brzy poté stanul v čele Sdružení českých zemědělců a časopisu Venkov. Jeho název se v budoucnu stal symbolem snahy o sjednocení venkova bez ohledu na majetkové rozdíly. Skutečností také zůstane, že Antonín Švehla se zapojil do činnosti odbojové Mafie od roku 1917 tak významně, že v následujícím červenci už stál v čele Národního výboru. Ten byl vlastně připraven převzít moc, a to ještě před samotným rozpadem habsburské říše. Ke všemu měl organizační i poslanecké schopnosti, ale také podporu největší agrární strany, jejímž předsedou se stal v roce 1919. Docílil toho, že cíle byly přijatelné jak pro drobné zemědělce, tak pro velkostatkáře. Politickou dráhu v novém státě zahájil jako ministr vnitra, a po třech letech, tedy od roku 1922, jako ministerský předseda. Celkem třikrát po sobě. Počínal si velice úspěšně. Zdravotní důvody však krutě zmařily naděje na post prezidenta po T. G. Masarykovi. Jeho odchod na věčnost 12. prosince 1933 se stal obdobím celonárodního smutku. </p> <p>O kronikářce</p> <p> Odhalení pamětní desky umístěné na průčelní budově Národního zemědělského muzea v Praze na Letné se uskutečnilo 11. prosince 2014 za přítomnosti nejen ministra zemědělství M. Jurečky. Portrét významného československého státníka navrhla kronikářka Prahy 15 Marie Zdeňkové, podle fotografie.<br />
M. Zdeňková úzce spolupracuje se Společností Antonína Švehly a jejím předsedou Mgr. P. Černým. Hostivař patří do „jejího“ obvodu a osobnosti tohoto státníka se dlouhodobě věnuje. Vyšlo již několikáté vydání její knižní publikace s názvem Antonín Švehla a Hostivař. Text více jak 170 stránkové publikace doprovázejí její fotografie, pořízené snad na všech místech našeho státu, kde je tento státník připomínán. Dokumentární podobu Švehlovy osobnosti vložila také do útlé brožurky s podtitulkem „Československý státník a spolutvůrce Ústavy ČSR 1920“. Pro zájemce o doplnění lehce přístupných informací jsou to zajímavé zdroje.<br />
Jako pečlivá kronikářka působí M. Zdeňková v MČ Prahy 15 více jak dvě desetiletí. Každoročnímu dění této pražské městské části věnuje zhruba 200 stran textu s přiměřeným množstvím fotografií, které pořizuje sama; bez výkonného fotoaparátu si ji málokdo dovede představit. O pohotovém umění zachytit přítomnost pro budoucnost svědčí řada celostátních i zahraničních výstav (např. Slovensko, Anglie), ale také její pravidelná fotografická dokumentace v časopise městské části, ve které působí (Praha 15) s názvem Hlasatel.</p> <p> Událost doplnila přednáška docentky E. Broklové o vzácné postavě Ant. Švehly, a to v zasedací síni NZM na přátelském setkání účastníků. Znalkyně připomněla řadu nevšedností tohoto československého státníka. Jako předseda Sdružení kronikářů Čech, Moravy a Slezska jsem poděkoval přednášející, a také kolegyni kronikářce M. Zdenkové. Současně jsem vyslovil prosbu k organizátorům o hostování budoucí kronikářské výstavy v Chebu.<br />
Mimořádná událost skončila krátkým hudebním vystoupením, diskusí a prohlídkou muzea.</p>

<p>Předchůdcem vánočních jesliček jsou jesličkové skříně a oltáře, které zobrazovaly výjevy kolem Kristova narození. Betlémy se vyráběly z různých materiálů – ze dřeva, papíru, pálené hlíny atd. Největší betlém u nás najdeme v areálu Nového lesa u Kuksu. Do kamene jej v letech 1718 – 1932 vytesal sochař Matyáš Bernard Braun. Mezi nejznámější betlémy patří Proboštův betlém v Třebechovicích pod Orebem, Krýzovy jesličky v Jindřichově Hradci, betlém v kostele sv. Tomáše Bocketa v Mohelnice a další. </p> <p>Příbramsko – největší betlémářská oblast v Čechách</p> <p>Největší rozmach zdejšího betlémářství je kladen do období 1820 – 1938. V dalších letech nastal jeho útlum, přesto však na Příbramsku řada rodin dál stavěla a staví své betlémy. Dříve působilo v této oblasti několik desítek profesionálních řezbářů a velké množství lidových tvůrců – amatérů. Příbramské betlemářství je spjato se zdejšími stříbrnými doly i existencí poutního místa Svaté Hory. S útlumem těžby stříbrné rudy souvisí i snaha některých horníků (dobrých řemeslníků), najít si jiný zdroj obživy, a tím se stalo vyřezávání figurek a dalších součástí betlémů. To bylo v době, kdy se stavění betlémů rozšířilo do domácností – nejprve pro vlastní potěchu, pak pro bohatší měšťany a další zájemce. Díky Svaté Hoře vzkvétala i další řemesla – např. voskařství, rozárnictví (výroba růženců pro modlení).</p> <p>Z historie a současnosti spolku</p> <p>V roce 1990 bylo založeno Československé sdružení přátel betlémů se sídlem v Třebechovicích pod Orebem a v březnu 1991 vznikla v Příbrami pobočka tohoto sdružení. „Protože stanovy neodpovídaly našim představám, rozhodli jsme se osamostatnit a založit si spolek vlastní. Podle jeho stanov sdružuje spolek betlémáře a řezbáře nejen z našeho regionu, ale také z celé České republiky a ze zahraničí. Máme kolem osmdesátky členů, z toho je jich 22 čestných členů. Vydáváme vlastní zpravodaj, včetně příloh, pohlednice, různé brožury. Finanční prostředky na vydávání zpravodaje a činnost spolku získáváme formou grantu od města Příbrami, také jsme dvakrát získali grant od Středočeského kraje, a to na nákup betlémů do našich sbírek. Spolupracujeme s příbramským Hornickým muzeem hlavně v oblasti pořádání výstav, v publikační činnosti, při terénních výzkumech betlémů, a s Hornickým spolkem Řimbaba se sídlem v Bohutíně,“ vysvětluje Ján Chvalník.</p> <p>Tradice vydávání medailí</p> <p>„Od roku 1999 vydáváme také emisi vánočních medailí. Námětem medailí jsou výročí různých kostelů nebo města. Na medailích tak byly všechny příbramské kostely. Na loňské medaili byl kostel sv. Petra a Pavla v Slivici (viz foto v příloze), letošní medaile představuje kostel narození Panny Marie v Kamýku nad Vltavou. Na reverzu je vyobrazen kostel a po obvodu opis, o který kostel se jedná a komu je zasvěcen, na averzu ústřední část jesliček, které jsou v kostele stavěny, s opisem Požehnané vánoce (daného roku), Šťastný rok (daného roku), ve spodní části je notová osnova s částí Vánoční koledy. Na ražbu medailí jsme nikdy nezískali grant, děláme je pouze na objednávku, v nízkém nákladu a jsou určeny pouze pro členy spolku,“ říká starosta spolku Ján Chvalník.</p> <p>Knihovna i výstavní činnost</p> <p>„Spolková knihovna s odbornou literaturou zaměřenou na betlémářství, řezbářství a jejich historii, ale i knihy související s touto problematikou obsahuje přes 600 svazků. Jde např. o vánoční zvyky, historii Příbrami, umění, a protože je v současných publikacích o betlémářství řada mylných informací, uvádíme zde i opravy omylů, aby si čtenář při výpůjčce knihy mohl některé informace v nich uvedené opravit. Knihovna je největší svého druhu v Čechách,“ dodává starosta spolku.<br />
Od roku 1990 pořádá spolek tradiční výstavy betlémů na Svaté Hoře a ve spolupráci s místním Hornickým muzeem také v místním zámečku. Letos mohou zájemci navštívit výstavu v příbramském zámečku Ernestinum, která potrvá do 4. ledna 2015, na Svaté Hoře v Mšenské kapli je výstava od 20. prosince do 4. ledna 2015 a ve Svatohorském muzeu od 20. prosince do 2. února 2015. Řada dalších výstav proběhla po celém území naší republiky – letos např. v jihočeské Třeboni nebo na zámku v Dobříši, ale také v cizině – v rakouské Vídni, v několika městech v Německu, na Slovensku, v Belgii a také dvakrát v italské Veroně.<br />
Spolek také spolupracuje s betlémáři z Německa, Rakouska, Švýcarska a Itálie. Členové spolku se zúčastňují různých předváděcích akcí a pořádají přednášky pro zájemce.</p> <p>Spolkový betlém</p> <p>„Budování spolkového betlému současných tvůrců z Česka a Slovenska bylo zahájeno v roce 1998 a patří mezi hlavní náplně naší činnosti. Spolkový betlém byl zprvu jeden, nyní máme betlémy tři. První, největší, o ploše 12 metrů čtverečních, je vyroben z přírodního dřeva. Druhý je z polychromovaného dřeva (barevný) a má 8 metrů čtverečních, třetí z mořeného dřeva má 2 metry čtvereční. Betlémy, které mají přes 600 dílů (stavby, postavičky, stromy, zvířata), vytvořilo 90 řezbářů z Čech, Moravy a pár figurek je ze Slovenska,“ vysvětluje Ján Chvalník.</p> <p>V příloze: vánoční medaile kostela sv. Petra a Pavla na Slivici</p>

<p>ČELADNÁ: Když v loňském roce před Vánoci vydal Okrašlovací spolek Rozhledna se sídlem v Čeladné knihu „Cestami lesními od Lysé až po Radhošť“, jen se po ní zaprášilo. Takový byl zájem; proto také v červnu příštího roku vyjde její dotisk. Počátkem listopadu 2014 vyšla kniha druhá, evidentně ještě lepší, rozhodně rozsáhlejší a pestřejší.</p> <p>Má název „Osady a samoty Zadních hor v historii a v obrazech“. Zájem o ní je obrovský. Není divu, že se 21. listopadu 2014 sešlo na jejím křtu více než 150 jejích příznivců a spoluautorů. </p> <p>Byla mezi nimi například 85 letá Marie Růžičková z Bojkovic, která jako nájemkyně Masarykovy chaty na Bezkydě bezmocně pozorovala její zničující požár v roce 1952. Přijela také Zdena Tomášková, poslední sekretářka Petra Bezruče, která již více než padesát let tráví každé léto v chaloupce na Javořince. Z Vacenovic u Kyjova přijela Vladimíra Klimecká, autorka úspěšné knihy „Druhý život Marýny G.“, jejíž některé texty tvoří motta kapitol druhé beskydské knihy.<br />
Po úvodním vystoupení známého folklorního souboru Grunik z Ostravice došlo na křest uvedené knihy, a to vodou z říček a potoků Předních i Zadních hor. Kmotry knihy se stali Milan Bajgar a Jan Folprecht (Ferdinandův pramen v BRC), Petr Henek (Čeladenka I Pstruží), Věra Golová a Pavol Lukša (Čeladenka II), Zuzana Švébišová (Ostravice I), Pavla Zemaníková (Ostravice II), Lubomír Jančura (Ostravice III), Vladimír Šigut (Černá), Antonín Baláš (Bílá), Oldřich Boháč (Morávka), Josef Blinka a Vladimír Ondruch (Bečva).<br />
Autor myšlenky vydání těchto knih a editor Petr Andrle z Čeladné poděkoval všem přítomným, neboť všichni do jednoho se podíleli na přípravě a zpracování křtěné knihy. Oznámil také zahájení prací na knize, která bude dovršením dosavadní tříleté práce. Po cestách a obydlích přijdou na řadu lidé, takže v listopadu 2015 bychom měli křtít knihu „O lidech v Beskydech“, doplněnou o snímky a popis nejzajímavějších přírodních zvláštností a zajímavostí Beskyd. Protože naše hory jsou jich plné a víme o nich málo, zrovna tak jako o mnoha lidech. Již během večera padaly návrhy, o kom všem by ta kniha měla být, telefony s nápady drnčely i o následujícím víkendu.<br />
Jednou z milých epizodek křtu byla chvíle, kdy člen Okrašlovacího spolku Jiří Jezerský, donedávna místostarosta Mariánských hor, předal předsedovi spolku Milanu Bajgarovi lékařský kufřík, který svého času používal zakladatel čeladenských lázní (1902) MUDr. Jan May. Ten byl totiž počátkem století mimo jiné také starostou Mariánských hor (předtím Čertovy Lhotky).<br />
Člen obecní rady, ředitel BRC Milan Bajgar vyslovil jednoznačné potěšení nad tím, že se touto činností vytvářejí tolik potřebné vazby občanské sounáležitosti mezi lidmi, kteří žijí a pracují v Beskydech, bez ohledu na to, zda jsou místními rodáky či „přistěhovalci“. Uvedl také, že vše začalo mimo jiné také před lety, kdy byl v Beskydském rehabilitačním centru spuštěn projekt vlastivědných přednášek, které se těší velkému zájmu. V roce 2015 vstoupí projekt pravidelných přednášek – vždy poslední čtvrtek v měsíci – do pátého ročníku. V souvislosti s tím vřele poděkoval i Petru Andrle, který později během křtu musel podepsat doslova desítky knih, protože někteří účastníci si k podpisu přinesli i první knihu. Ve stejném duchu poté hovořil i starosta Čeladné Pavol Lukša, který přispěl i několika náměty pro knihu budoucí.<br />
Mezi účastníky křtu, který se konal v důstojném prostředí Restaurace Golf v Čeladné (zde se sluší poděkovat její vedoucí, paní Naděždě Zimové za perfektní zajištění), byli místní publicisté, amatérští fotografové, zástupci obecních rad, amatérští i profesionální historikové, sběratelé pohlednic a nejrůznější pamětníci, které spojuje zájem o zprostředkování krásy a historie Beskyd, které jsou neustále nově nalézány a objevovány.<br />
V knize „Osady a samoty Zadních hor v historii a v obrazech“ je otištěno i deset velice zajímavých a „silných příběhů“ lidí, kteří jsou svými osudy nesmazatelně spojeni s historií Beskyd. Vydáním obou knih, přípravou té třetí a dalšími aktivitami vstoupil Okrašlovací spolek Rozhledna pět let po svém založení do situace, kdy se od jeho práce očekává a bude očekávat mnohé. Jeho členové i příznivci jsou zárukou toho, že tomu tak bude. Koneckonců, málokterá slavnost knihy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se může pochlubit tak úžasně vysokým zájmem, jako křest, který se udál 21. listopadu 2014. Ten příští, v roce 2015, bude také 21. listopadu, aby se to nepletlo. Pouze půjde o sobotu.</p> <p>Kniha Osady a samoty Zadních hor je k dostání v Informačním centru v Čeladné a v areálu Beskydského rehabilitačního centra v obchodě a v recepci Apartmánového domu Lara. Dále v IC Frýdlant nad Ostravicí. A samozřejmě na e-mailové adrese ondrejnikrozhledna@seznam.cz </p> <p>Text doprovází několik snímků Stanislavy Slovákové z Příbora, autorky textu a Petra Pazdírka z Ostravy. </p> <p>Do nedávno vydané knize Osady a samoty Zadních hor se zájemci mohou zaposlouchat i prostřednictvím rozhlasového „pořadu Křížem krajem“: http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3269027.</p>

<p>JIČÍN: Z kotelny odcházejí montéři; Lodžie získala krásný velký bílý prostor, ale surové čerstvé zdivo zebe už od pohledu. Nastupuje Lodžie team. Tomáš zakazuje všem na něj mluvit, protože přemýšlí. Tak si venku na pískovišti fotím zátiší: Kačenčin betlém ze špalků, Tomášův papír s úkoly, je jich celá hustá stránka, a vrtačka.</p> <p>Vymyslel lustr lepší než hradní architekt Šípek z bambusových prutů a je spouštěcí, aby se daly našroubovat žárovky ze země a nikdo nemusel vlát na žebříku, stropy jsou tu barokně vysoké.<br />
Dohadujeme se kde kdo bude, přerovnáváme stoly, konečně jsme usazeni. Připraveny jsou dílny: hoblinková, dřevěná, linorytová, razítková, senová, skořápková, svíčková. To ještě nevíme, že bude všechno jinak, protože v kotelně musí být koberec. Zkuste uklízet hobliny, nebo seno z koberce. Ale pěkně to vypadá.<br />
V kavárně připravují Poláci polotovary na polské pochoutky, v kavárně dělá každý něco, v oktogonu zkouší Jirka s Josefem a Marií scénu u vozíku. Pořád je vrací a vrací, třeba: „Musíš těma nohama trochu víc eroticky.“ Při tom sedí na režisérské židli a podepisuje Petře, která u něj klečí, jakési účetní papíry. Papírování on má rád. Hledáme stojan na stromeček. V kuchyni je frmol. Sjíždějí se muzikanti. Padá tma. V sobotu se dovídám, že zkoušející šli spát ve 4 ráno.<br />
Kde se tu vzali Poláci? Jedna neziskovka z Wroclavi získala od Višegrádu grant, aby Čechy naučila polská jídla a naopak. Vznikly krásné vánoční pohlednice s Jirkovou grafikou Lodžie. Na jedné je napsáno CIASTKA LINECKIE, na jiné KUTIA (polské vánoční cukroví).<br />
Kromě muzikantů z širokého okolí přijela zpěvačka Ridina Ahmedová s Petrem Tichým, a s nimi tři Ridininy děti. Vzpomínáme, jak tu hrála před osmi lety Pod Koštofrankem Babu Yagu.<br />
Lidí, kteří se do Lodžie sjíždějí je moc. Jak se všichni vejdou a jak se stravují je tajemstvím.<br />
Příběh o lásce Marie a Josefa se hrál v sobotu 13. prosince ve Valdštejnské Lodžii u Jičína. Za čtyři roky to bylo už počtvrté, pokaždé jiné, pokaždé jinak kouzelné. Pak proběhly dílny a série divadel a koncertů. Napočítali jsme 240 diváků, ale malé děti a rodiny účinkujících v tom čísle nejsou.<br />
Pan ředitel Jirka členům Lodžieteamu napsal: „Stejně jako jindy to bylo náročné, stresuplné, ale také krásné…a doufám, že jste tu radost z toho společného díla pocítili také. Ale už dost patosu!“</p>

<p>KOSTOMLATY: Vyvrcholením připomínek 100. výročí narození Bohumila Hrabala se stala o první prosincové sobotě vzpomínková akce na železniční zastávce Kostomlaty nedaleko Nymburka. Připravil ji Jan Řehounek, znalec osobnosti B. Hrabala, zakladatel Klubu čtenářů B. H., ale sám také autor, vydavatel a především občan města Nymburka, kde se podle Hrabala zastavil čas.</p> <p>Jubilant v Kostomlatech působil v druhé polovině 2. světové války v roli výpravčího a sepisoval knihu Ostře sledované vlaky. Tentokráte byly do Kostomlat sezvány osobnosti Středočeského kraje včetně hejtmana, za České dráhy a Správu železniční dopravní cesty se dostavil Karel Otava. Nechyběla knihovnice obce Kostomlaty Lenka Michálková. Vzpomínková akce se stala pro přítomné nevšedním zážitkem také proto, že akce skončila mimořádným zastavením rychlíku R 949 Bohumil Hrabal, kterým mohli odjet nejen do Nymburka herci a hosté nevšední události. </p> <p> Červený motoráček z nymburského hlavního nádraží sotva pojal nával slavnostně naladěných cestujících, mezi nimiž byly osoby v dobovém oblečení, zřejmě nejen pamětník, ale třeba také pracovník někdejší modré armády s kleštěmi na procvakávání už zapomenutých jízdenek vytištěných na tvrdých papírových kartičkách. (Kleště tehdy sloužily také k otvírání zamčených dveří nejen při vstupu do uzavíratelných částí vagonů.) </p> <p> Kostomlatský peron byl zaplněn stánky s občerstvením, kapelou s nezbytným vozembouchem, herci z nymburského divadelního spolku Hálek, v dobových uniformách pak třeba četník s puškou a nasazeným bodákem, nádražní přednosta s personálem včetně párkra, ale také mladík v letním vojenském stejnokroji německé armády s nepostradatelnou černou helmou. Pohybovaly se tady postavy civilních detektivů v pumpkách, tedy kalhotách ukončených pod koleny, v dlouhém zimním kabátě, na hlavě s kloboukem a služebně pátravým pohledem. Bylo slyšet i němčinu.</p> <p> Do kostomlatské výdejny jízdenek byla poskládána tehdejší robustní spojovací technika, stůl přednosty se štosem bílých a modrých papírů s povídáním o akci a s úryvkem z Hrabala, ale také s příležitostnými razítky. Ty se mohly otisknout na siluetu zadní části telegrafistky osobně … ehm … místo výpravčího Hubičky. Nechybělo ani místo doličné, tedy kanape. A venku čekala na odhalení zastřená pamětní deska umístěná na hlavní části budovy, která se jako jediná odlišovala pěkně renovovanou fasádní úpravou. Započatá renovace nádražní budovy totiž zatím dál nepokročila.</p> <p> Slavnostní řečnický ceremoniál, jakož i čtené ukázky z Hrabalových Ostře slevovaných vlaků a přiblížení tehdejší doby měl na starosti Jan Řehounek. Mluvil vtipně, výstižně a zásluhou přenosové techniky jej slyšeli i ve vlaku, který tady měl pravidelnou zastávku. Na jeho pokyn se všichni otočili k moderním soupravám, potleskem a máváním je pozdravili.</p> <p> Součástí vzpomínky na B. Hrabala se stala výstavka dětských kreseb, umístěných na stěnách nádražního peronu, a nejlepší byly vyhodnoceny. </p> <p> Bohumil Hrabal, kdysi neznámý libeňský autor, byl jedním z největších českých a evropských spisovatelů dvacátého století. Vytvořil svéráznou poetiku pábitelů, vypravěčů s obrovskou fantazií, podle kterých si lidé dělají představu o Češích a o národní povaze. Svým náhlým odchodem překvapil a zaskočil naši i světovou veřejnost. „Byl jako z jiného světa, protože nepsal o české politice, ale o českém národním životě“, napsal The Daily Telegraph. Hrabal nikdy neopustil svět malých lidí a navzdory fantazii se nikdy neuchyloval do fantastika, píše Die Welt.<br />
Také všesvětový New York Times vzpomněl Hrabala: „Psal o životě obyčejných lidí a intelektuálů bizarní perspektivy. Měl rád Čechy a češtinu a tuto lásku vnesl do svých děl.“ Doma byl Hrabal znám i jako stálý host mnohých hospod a restaurací. Měl rád pivo a hospodské vyprávění. Podařilo se mu překročit hranici mezi tvůrcem a publikem. Mnoho lidí ho znalo a každý se k němu hlásil. Popularita ho unavovala, a proto občas unikal do své „hluché samoty“. Prohlašoval, že je pouze zapisovatelem anonymních hovorů, které zaslechl od ostatních. To je mýlka. Ve skutečnosti to byl jeden z nejsložitějších a nejrafinovanějších tvůrců Evropy.</p>

<p>KRÁLOVÉHRADECKÝ KRAJ: Ocenění Zlatý kolovrat uděluje kraj od roku 2002. Jeho posláním je podporovat tradiční řemesla a zachovat je tak pro příští generace. V roce 2012 získal toto ocenění řezbář Leoš Pryšinger. "Řezbářství je uměleckořemeslný směr tvorby plastik z tvárných materiálů, zejména ze dřeva, bezprostředně navazující na sochařství a umělecké truhlářství“ jsou úvodní slova k heslu Řezbářství ve Wikipedii.</p> <p>Dřevo bylo jedním z prvních materiálů, které člověk začal používat. Z období pravěku se nám zachovalo nářadí, které se používalo k opracování dřeva, v období gotiky dosáhlo řezbářství svého vrcholu zejména v Evropě. V kostelech, muzeích nebo výstavních síních se dnes můžeme setkat s díly řezbářů, která vznikala od gotiky až po současnost. Jde o sochy, reliéfy, betlémy, loutky, formy na perník nebo máslo a dal., ke kterým v novější době přibyly např. hračky, bižuterie, šperky, restaurování slohového či uměleckého nábytku.<br />
Řezbářství patří mezi umělecká řemesla s dlouhou tradicí. Technika řezby se dělí na řezbu figurální a reliéfní, dřevořezy a dřevoryty a intarzii (dekorativní vykládání dřeva jiným dřevem) a inkrustaci (vkládání dřevěných nebo jiných dekorativních prvků do povrchu podkladní desky).</p> <p>Leoš Pryšinger už od dětství dával najevo výtvarné nadání a projevoval zájem zejména o řezbářství. V té době se však tento obor nevyučoval, a tak se vyučil malířem a lakýrníkem. “Po vojenské prezenční službě jsem se nastěhoval do chalupy po prarodičích nedaleko Dvora Králové nad Labem a stal jsem se vášnivým chalupářem. V roce 1995, v 41 letech jsem se začal jako samouk věnovat řezbářskému řemeslu. Během prvního roku jsem zvládl figurální tvorbu a zároveň jsem pochopil, že toto řemeslo se nedá vyučit, že je to dar od Pána boha, s kterým se člověk narodí. Převážně pracuji se dřevem lípy, dále s třešňovým, bukovým nebo smrkovým dřevem. Studoval jsem historické dokumenty a účty Šperkova panství, a právě tady se zrodila myšlenka vyřezat z lipového dřeva Braunův Betlém v měřítku 1 : 7 v předpokládané podobě. Během sedmi let tak vznikla podoba hlavního reliéfu Braunova Betlému ve formě, jakou měl na počátku 18. století. Podobu nebeské klenby (socha Archanděla Gabriela, která je její součástí, byla počátkem 19. století přemístěna do špitální zahrady Kuksu), v současné době neexistující, jsem vytvořil na základě studia Braunových soch a písemných podkladů – účtů, které vystavoval Matyáš Braun hraběti Šporkovi. Následovalo naskenování tohoto díla 3D technologií, jejíž pomocí bude možné zhotovit původní Braunův Betlém v jakékoliv velikosti. Skenování nechala zpracovat Střední průmyslová škola kamenická a sochařská v Hořicích.“</p> <p>Kuks – srdeční záležitost</p> <p>V roce 1997 vstoupil Leoš Pryšinger do Českého sdružení přátel betlémů a začal bojovat za záchranu Braunova Betlému v Novém lese nedaleko Kuksu. Tyto biblické scény, doplněné výjevy ze života poustevníků, vytvořil sochař Matyáš Braun na zakázku hraběte Antonína Šporka. Jde o jedno ze špičkových děl barokního sochařství v Evropě, jehož vznik se datuje do přelomu 20. a 30. let 18. století. V roce 2000 se Braunův Betlém ocitl na seznamu 100 nejohroženějších památek světa World Monuments Watch. V následujícím roce byl prohlášen Národní kulturní památkou. „ V roce 2000 jsem vydal vlastním nákladem pamětní medaile v hliníku, tombaku a stříbře s motivem Braunova Betléma a portrétem hraběte Šporka a Matyáše Bernarda Brauna. Téhož roku jsem založil kulturní akci na Kuksu, která se koná vždy koncem července s názvem Osazení Kuksu. Jako dokument historické události ji ve svém cyklu Střípky času natočila Česká televize. O dva roky později, jsem spoluzakládal naučnou stezku Kuks – Betlém,“ vysvětluje Leoš Pryšinger.</p> <p>Braunův Betlém, betlemáři a občanské sdružení</p> <p>V září 2008 zaslalo České sdružení betlemářů, regionální pobočka Královédvorští betlemáři otevřený dopis zastupitelům Města Dvora Králové nad Labem s výzvou, aby město zažádalo o vrácení bývalého městského majetku, a to areálu Braunův Betlém. O rok později byla městské radě Dvora Králové nad Labem předána petice k záchraně Braunova Betléma s 1618 podpisy. Jejími iniciátory byl opět spolek Královédvorských betlemářů. V prosinci minulého roku stál Leoš Pryšinger u vzniku občanského sdružení Braunův Betlém, které si klade za cíl ochranu a záchranu Braunova Betlému. Zatím jediným výsledkem snah je skutečnost, že v říjnu letošního roku proběhlo čistění části Braunova Betlému studenty Fakulty restaurování Univerzity Pardubice se sídlem v Litomyšli.</p> <p>České sdružení betlemářů</p> <p>Leoš Pryšinger vstoupil do Českého sdružení přátel betlémů v roce 1997 a stal se jeho aktivním členem. Od roku 1998 vystavuje vyřezané betlémy na řadě vánočních výstav. V roce 2012 mu byla Světovou organizací betlemářů na mezinárodním kongresu v Innsbrucku udělena cena za velkou angažovanost a aktivitu v oblasti betlemářství a za celoživotní práci v objevování zašlé krásy podkrkonošských jesliček.</p>

<p>NYMBURK: Galerie JII ve spolupráci s Městskou knihovnou Nymburk představila novou knihu o architektu Feuersteinovi a jeho cestách do Japonska za přítomnosti autorky Heleny Čapkové z Waseda University Tokio. Autorka přiblížila téma knihy přednáškou nazvanou Nic materiálního není permanentní v domě japonském – O japonismech v tvorbě Bedřicha Feuersteina, která proběhla 18. prosince 2014 v Městské knihovně Nymburk.</p> <p>Nymburské uvedení knihy a přednáška z japonského prostředí</p> <p>Dlouho očekávaná kniha Heleny Čapkové o Bedřichu Feuersteinovi a jeho cestách do Japonska byla představena letos v září v Praze. Ještě na sklonku roku se podařilo s autorkou působící na univerzitě Waseda v Tokiu připravit uvedení knihy také v Nymburce. K Nymburku a blízkému okolí váže Bedřicha Feuersteina jeho dětství, středoškolská studia, realizace budovy krematoria a místo jeho posledního odpočinku. Jelikož je kniha věnována Feuersteinovu pobytu v Japonsku, Helena Čapková přednesla příspěvek o vztahu a vlivu Japonska na jeho život a dílo. Akce volně navázala na komponovaný večer Šumné stopy v aule nymburského gymnázia, kam v roce 2012 zavítala Helena Čapková spolu s Radovanem Lipusem a Davidem Vávrou v rámci doprovodného programu k exteriérové výstavě na plotě gymnázia a hřbitovní zdi u krematoria nazvané 120 | 76 | Bedřich Feuerstein | 1892 – 1936. Výstavou a komponovaným večerem Galerie JII v roce 2012 připomněla výročí 120 let od narození a 76 let od úmrtí architekta Bedřicha Feuersteina.</p> <p> O přednášce</p> <p> Přednáška Heleny Čapkové přiblížila japonské inspirace Bedřicha Feuersteina, který se o japonské umění a design zajímal již od dob studií v Nymburce a Praze. Jak ho ovlivnilo bezprostřední setkání s Japonskem, které na konci dvacátých let navštívil? K pochopení Feuersteinovy tvorby a osobité interpretace japonských podnětů nasbíraných v literatuře či během cest posloužila jeho díla a text přednášky o japonské architektuře, kterou Bedřich Feuerstein přednesl po návratu do Prahy v roce 1931. Prameny pro přednášku pocházejí především z rozsáhlého výzkumu v zahraničí, diváci si tak vyslechli mnoho nových informací a zhlédli také doposud nepublikovaný obrazový materiál.</p> <p> O knize</p> <p> Život a dílo avantgardního českého architekta a scénografa Bedřicha Feuersteina se sice těší zájmu širší odborné veřejnosti, jeho japonský pobyt zůstával až do roku 2014 bez podrobnější analýzy. Studie Heleny Čapkové Bedřich Feuerstein – Cesta do nejvýtvarnější země světa vychází z rozsáhlého výzkumu archivů v Čechách i v zahraničí a představuje čtenáři životní příběh a slavné i téměř neznámé realizace či projekty autora. Hlavní tematickou linii knihy tvoří Feuersteinův vztah k Japonsku, a to ještě před tím, než odcestoval do této „nejvýtvarnější země světa“, dále v letech 1926 – 1930, kdy spolupracoval s tokijským ateliérem Čechoameričana Antonína Raymonda, až po období, kdy se vrátil do Prahy. Publikace má 216 stran, na 150 fotografií a obrazové dokumentace. Obsahuje řadu dosud nezveřejněného obrazového i písemného materiálu, anglické a japonské resumé. Knihu vydal Kant a Aula.</p> <p> O autorce</p> <p>Historička umění Helena Čapková vystudovala japanologii a dějiny umění na Karlově univerzitě v Praze a dějiny japonského a čínského umění na Škole orientálních a afrických studií v Londýně. Od roku 2012 vyučuje dějiny umění na tokijské univerzitě Waseda. Věnuje se modernistické architektuře, designu a meziválečné japonské výtvarné tvorbě. Zabývá se také vztahem mezi japonským uměním a uměním evropské avantgardy ve dvacátých a třicátých letech 20. století. Na toto téma publikovala několik vědeckých článků v angličtině, japonštině a češtině. Podílela se na japonských dílech seriálu České televize Šumné stopy a externě působí na stanici Českého rozhlasu Vltava.</p> <p> O Galerii JII

<p>PRAHA/ČR: Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS) společně s Institutem umění – Divadelním ústavem předložily v roce 2006 projekt Uchování a prezentace kulturního dědictví českého i světového divadla do grantového řízení v rámci tzv. Norských fondů zaměřených na Uchování evropského kulturního dědictví. Podporu se podařilo získat.</p> <p>Divadelnímu ústavu z ní byly poskytnuty prostředky na dokumentaci a digitalizaci divadelních fotografií a vytvoření archivu Pražského Quadriennale. NIPOS získal prostředky na digitální Databázi amatérského divadla uchovávající paměť o významném fenoménu české kulturní historie – ochotnickém divadle, o tom jak podněcovalo kulturní život ve všech městech, ale i v nejmenších obcích celé ČR. „Podprojektem“, v němž šlo skutečně o „uchování“ hmotného dědictví, pak bylo doložení existence a podpoření záchrany malovaných divadelních opon, na něž se jakoby zapomnělo. Byly jakousi „mezerou“ v zaznamenané divadelní historii. Díky grantu mohl tedy vzniknout apel vyzývající k jejich evidenci, a v ideálním případě i k restaurování, často přímo k záchraně.<br />
Výsledek této snahy překvapil i samotné iniciátory. V roce 2010 vyšla díky nashromážděnému materiálu – a grantu – unikátní publikace Malované opony divadel českých zemí, čímž však badatelská činnost zdaleka neskončila… Jaký je osud evidence divadelních opon dnes? Můžeme se těšit na druhý díl, příp. na reedici?</p> <p>Přinášíme Vám rozhovor s PhDr. Vítězslavou Šrámkovou, iniciátorkou a vedoucí, spoluautorkou projektu, a Mgr. Jiřím Němcem, dlouhodobým spolupracovníkem v projektu Databáze amatérského divadla a v současnosti i „terénním pracovníkem“ v případě opon.</p> <p>Připomeňme čtenářům, jak to tehdy s oponami bylo… Odkud se objevila myšlenka věnovat se tématu malovaných divadelních opon?</p> <p>VŠ: Myšlenka obrátit pozornost také k malovaným oponám se objevila už v době, kdy jsme zpracovávali materiál k vydání Místopisu českého amatérského divadla, který byl jedním z výstupů projektu „Dějiny českého amatérského divadla“. Místopisu totiž předcházelo vydání Cest a Bibliografie.<br />
(Pozn. redakce: Cesty českého amatérského divadla. Vývojové tendence. Praha, 1998; Bibliografie českého amatérského divadla. Praha, 1999. Místopis vyšel ve dvou dílech – I. díl s hesly A–M, 2001, II. díl s hesly N–Ž, 2002.)<br />
Na projektu dějin se tedy pracovalo už od devadesátých let. Psala jsem úvod k prvnímu dílu Místopisu a přitom jsem si uvědomila, jak i v textech divadelních odborníků a historiků je pojmenováno takových pět až sedm opon, málokdy více. Dá se tedy říci, že myšlenka na potřebu dohledání malovaných opon a jejich jakéhosi celostátního přehledu pramení odsud.</p> <p>Čekali jste po zveřejnění Vaší výzvy takový ohlas?</p> <p>VŠ: Když jsme se začali o opony zajímat, počítali jsme s nálezem tak kolem sto dvaceti opon. A ještě jsme si říkali, jestli nemáme „velké oči“. Naštěstí kolega Jiří Valenta měl zkušenosti se sběrem exponátů pro Muzeum českého amatérského divadla v Miletíně, které zakládal. A protože je nejen vystudovaný dramaturg, ale taky nadšenec, který navíc vyrostl v klasickém venkovském ochotnickém prostředí (tatínek – učitel byl režisérem spolku, maminka hrála a zpívala), tak navzdory svému vyššímu věku s chutí objížděl republiku, sháněl a hledal opony po půdách hospod, a „aktivizoval“ pamětníky, pátral po informacích, které s oponami byly svázány. Prostě se to rozkřiklo – psali jsme o oponách a vyzývali k jejich evidenci na všech setkáních a přehlídkách ochotníků, až se to skutečně dostalo do širokého povědomí. Nakonec bylo nalezených opon kolem čtyř set a tuším, že přes tři sta jich je v knize vyobrazeno na fotografiích.</p> <p>Pak jste uspěli s žádostí o příspěvek z Norských fondů na projekt Databáze amatérského divadla… Jakou roli zde hrály „opony“?</p> <p>VŠ: Poprvé jsme žádali o příspěvek z Norských fondů v roce 2004. Ukončili jsme práce na Místopise, zakládali jsme Databázi a snažili se o získání grantů. Prostředky z Norských fondů byly určeny předně na údržbu a opravu trojrozměrných věcí – hmotného kulturního dědictví apod. Dá se říci, že jsme v grantovém řízení uspěli i díky oponám, protože už v písemné žádosti jsme uváděli záměr opony dohledat, uvést je do obecného povědomí, a tím také zachovat. Co se týče Databáze samotné, ta běžela v jistém smyslu už dříve.</p> <p>JN: Já bych to upřesnil ještě trochu z jiného úhlu. Databáze amatérského divadla, přístupná online, vznikla na základě toho, že se rozšiřovala běžně IT technologie. Shromážděný materiál k dějinám amatérského divadla byl částečně publikován v těch třech zmíněných knihách, ale ještě mnohem více materiálu, který jsme získali od lidí, bylo nezpracováno… nebo zpracováno, ale nevydáno, protože se do knih zkrátka nevešel. S nástupem IT technologií se dalo zpřístupňovat mnohem více věcí. Kolem roku 2005, kdy se na web pustila první část, už měla Databáze svou formu, obsahově se nadále utváří dodneška. Opony jsou jednou z jejích součástí – bází. Jsou v podstatě jedním z dalších produktů toho, co jsme o divadelnících a lokálních souborech v různých obcích zjistili.</p> <p>Jaká byla zkušenost s administrací grantu z Norských fondů? Neplánujete zažádat znovu?</p> <p>VŠ: Když jsme žádali poprvé (2004), neuspěli jsme. U druhé žádosti nám Ministerstvo kultury poradilo, abychom se spojili s Divadelním ústavem, který měl také projekt žádající o grant na uchování trojrozměrných předmětů. Proti subjektům, které žádaly třeba na opravy zámků, byl náš rozpočet nepoměrně malý, takže si nás vůbec nevšímali, ale když jsme se dali dohromady, měli jsme již reálnou šanci. A skutečně jsme uspěli, ale až v roce 2006 (2005 až 2006 se tvořil společný grant) a v témže roce to také mělo začít, ale kvůli zpoždění v administrativě jsme prostředky reálně obdrželi až v polovině roku 2008. Pak jsme museli vše zvládnout v kratší době a ve stejném objemu, včetně vyúčtování do konce roku 2010, což bylo skutečně obtížné.<br />
Žádat znovu? V současnosti běží tzv. udržitelnost, dostáváme ročně asi 15% výši původního grantu, aby vynaložené prostředky splnily svůj účel. K tomu se ČR pro Norské fondy musela zavázat. Domnívám se, že až tento závazek skončí (2020), měl by mírně navýšený rozpočet pokračovat, aby tato – v podstatě encyklopedie českého amatérského divadla veřejně přístupná na webu – mohla v NIPOS pokračovat. Prostě doufáme, že až tato lhůta uplyne, bude už všem jasné, že se jedná o vzácný fundament hodný kontinuální péče a projekt nezapadne.</p> <p>Zmínila jste rozsah projektu, můžete čtenářům přiblížit konkrétní dopady Vaší práce na evidenci divadelních opon v praxi?</p> <p>VŠ: Obrácením pozornosti k oponám jako opomíjenému kulturně historickému bohatství se podařilo k nim přilákat značnou pozornost, troufám si říci, že na celorepublikové úrovni a napříč společenským spektrem. Nemálo opon se totiž počalo restaurovat, renovovat. A není to náhoda, předtím o tom nebylo mnoho zmínek. Rozrůstající se evidence malovaných divadelních opon v současné době samozřejmě souvisí s nárůstem objemu Databáze, s růstem jejího dosahu.</p> <p>JN: Já bych opět doplnil, že dnešní Databáze zahrnuje tak obrovský a široký okruh slovníkových hesel, že se z ní učí dokonce na divadelních fakultách, na uměleckých školách výtvarného typu; je zdrojem pro diplomové a disertační práce. Její návštěvnost se pohybuje mezi čtyřmi až pěti tisíci návštěvníků týdně. Považujeme za velký úspěch, že už máme zhruba jeden a čtvrt milionu návštěv na takto speciálním a nekomerčním serveru. Slouží opravdu široké veřejnosti, je zde i báze pro ochotníky, kde si mohou vkládat sami inzeráty typu „sháníme herce“, „sháníme reflektor“, „potřebujeme pomoci s…“ Objevují se i poptávky profesionálů z Barrandova, obracejí se tímto prostřednictvím na ochotníky jako na možný kompars… Sdílení informací zde funguje velice dobře.</p> <p>VŠ: Ano, neustálým vytvářením Databáze se pochopitelně prohlubuje propojenost informací. Dříve existovaly dílčí brožurky jednotlivých souborů. Postupem času se začala prosazovat myšlenka, že je dobré tuto historii zpracovávat (a nemám na mysli pouze evidenci opon). Je například mnoho obcí, které informace tohoto druhu začaly poprvé zveřejňovat na svém webu. Začaly si tohoto historického bohatství všímat, být na tuto historii hrdé.</p> <p>V otázce propojenosti informací v Databázi – komunikujete také s ochotnickými soubory působícími v zahraničí?</p> <p>JN: Ano, v Databázi zachycujeme i činnost krajanských souborů, které působí za hranicemi České republiky. Komunikujeme s Čechy žijícími v Austrálii, v Chille, Argentině, Severní Americe a samozřejmě s Čechy působícími po celé Evropě, kam se přistěhovali a kde zakládali své soubory už od konce 19. století.</p> <p>O Databázi tedy vědí a sami se Vám hlásí? Můžete uvést nějaký konkrétní případ?</p> <p>VŠ: No jistě! Kolikrát jde o příběhy z nejrůznějších rodinných historií. Jistý pán z Německa se na nás obrátil právě před několika dny, že jeho maminka, která byla ze smíšeného manželství a hrála v českém souboru, byla za hraní českého ochotnického divadla v roce 1941 propuštěna Němci ze zaměstnání. Nikdy nebyla ve straně NSDAP, komunikovala česky i německy, ale protože všichni Němci, kteří zůstali v pohraničí, se přihlásili k německé národnosti, tak ji v roce 1952 odmítli zase naše české úřady uznat české státní občanství, protože byla Němka.<br />
Ozývají se nám s rodinnými divadelními dokumenty z celé Evropy, ale taky ze zámoří, třeba z Austrálie. Takže se snad právem domníváme, že tento projekt je významné dílo. Dokonce jsme – já a Jiří Valenta – za toto mapování amatérského divadla byli vyznamenáni Cenou Ministra kultury v roce 2007, protože už tehdy měla databáze nečekaný ohlas.</p> <p>Bavíte se při své práci s kronikáři?</p> <p>VŠ: Spíše je sháníme jednotlivě po obcích. A taky se nám už sami ozývají.</p> <p>JN: Dneska mají obce nejen své archivy a muzea, ale podobně jako digitalizují své památky, tak digitalizují i kroniky a další materiály, takže se toho objevuje poměrně hodně. V obcích se často konají srazy rodáků, slaví se výročí – hasiči mají 100 let, ochotníci 150 – 200 let, takže zase naopak, oni pak chtějí po nás pravdivá data, aby měli co napsat do výročních brožurek. Mohou si z Databáze stáhnout obrázky, které jsme získali třeba před pěti, deseti lety… Pro obce jsme zároveň jakýmsi úložištěm historických zdrojů, protože ne vždy se ten který zdroj zachoval nebo je ještě k mání. V tomto smyslu funguje provázanost s obcemi.</p> <p>VŠ: Zprvu jsem se obávala, že mnoho materiálů v archivech nenalezneme. Ochotníci nechávali své doklady archivovat spíše výjimečně a mnohé prameny během let vzaly za své. Archivy s námi také zpočátku nijak zvlášť ochotně nespolupracovaly, museli jsme se jich trošku domáhat, nyní už je to lepší. Ale ukázalo se, že ti soukromí sběratelé, kteří si nechávali doma věci po rodičích, po prarodičích, nám toho dali (v jednu dobu, nyní už se to opět vyrovnává) mnohem více než samy odborné instituce.<br />
A krásné je, to mě ze začátku úplně fascinovalo, jak lidé sami doplňují původně útržkovité informace… V databázi byl mj. v Praze-Holešovicích zaznamenán soubor Domovina, ale měli jsme o něm minimum informací. Nedávno se ozval vnuk tehdejšího režiséra a díky němu jsme získali jak řadu údajů, tak i fotografie a podařilo se heslo podstatně doplnit. Takové nabídky jsou dost četné.</p> <p>Jak myslíte, že na Databázi přišel? Jak řešíte její zviditelňování, aby se k Vám daní uživatelé dostali?</p> <p>VŠ: Někdy je to jistě i náhoda, ale nejen…</p> <p>JN: Máme samostatné webové stránky a zviditelňování řešíme skrze partnerské odkazy se spřízněnými kulturními institucemi (a samozřejmě jsme webově provázáni i s gestorem projektu, s organizací NIPOS). Při spolupráci s obcemi nebo se soubory si vyměňujeme data, a poté se opět vzájemně prezentujeme – činíme tak stejně na naší databázi, jako oni na svých webových stránkách. Odkazy na jejich webové stránky jsou jednou ze součástí databáze, dozvíte se tedy aktuální dění o tom kterém souboru. I tohle Databáze umožňuje: zdroj webových stránek v oboru amatérského divadla.</p> <p>Vrátím se zpět čistě k oponám… Vydáním knihy Malované opony divadel českých zemí v roce 2010 tedy práce neskončily…</p> <p>VŠ: To rozhodně ne. Ukázalo se, že se nemůžeme spokojit s vydáním publikace a tuto kapitolu jednoduše uzavřít. Evidence „nového“ materiálu běžela dál. Lidé nás nadále upozorňovali na nové nálezy historicky cenných opon v různých místech, za to jsme velmi rádi. V současnosti práce neustávají, což obnáší mnoho badatelské činnosti v terénu, kolega Jiří Němec – podobně jako dříve Jiří Valenta – v posledních měsících navštívil přes šedesát obcí, byl nalezen přibližně stejný počet neevidovaných opon.</p> <p>JN: To je pravda, evidence opon je na badatelské činnosti postavena. Období, kdy nám lidé z obcí posílali základní informace poté, co jsme udělali celorepublikovou výzvu, skončilo. Shromáždili jsme určité (avšak neověřené) informace o konkrétních lokacích, nejen o oponách. Pak nezbývalo než dané archivy, muzea či obce navštívit, vytěžit a zpracovat. Takhle celistvě, opravdu zevrubně, včetně písemné dokumentace, je mimo jiné zpracovaný jenom jeden kraj v republice, a to je Vysočina.</p> <p>VŠ: A vlastně musím zmínit, že jsme databází opravili i fakta v historii amatérského divadla, jak byla prezentována v tzv. akademických Dějinách českého divadla, ale ještě i v našich Cestách. Např. se zde psalo, že v roce 1895 u nás působilo 500 až 600 divadelních jednot, ale my dnes máme z té doby záznamy o více než 2000 spolcích, které hrály ochotnické divadlo. Nejde o chybu historiků, ale o to, že ani tehdy neměli možnost všechny informace ze všech koutů naší země získat. Hodně nám pomáhá, že existují digitalizované lokální noviny a časopisy, z nichž můžeme vytěžovat údaje i z domácího počítače. Dřív bylo velmi těžké se k originálům dostat.<br />
Je docela zajímavé, jak se k tomu dnes lidé sympaticky mají. Jistý pán z Brna a Slavkova vstoupil do naší Databáze, nadchl se jí a sám si udělal vlastní časopiseckou databázi, ve které zpřístupnil Moravskou Orlici a časopis Našinec (z jihu i severu Moravy). A tím jsme přišli k několika stovkám nových, dalších souborů, které existovaly v polovině 19. století. Vžité tvrzení, že Morava byla v této oblasti pozadu, tak vzalo za své. A to neříkám jako kritiku historiků, kteří bádali před námi, naopak, smekám před nimi, ale domnívám se, že oni ani neměli takové možnosti, nemohli jít takto do hloubky.</p> <p>JN: A zároveň se zabývali jiným typem divadla, v jejich hledáčku bylo profesionální divadlo, amatérské divadlo brali jako okrajovou část.</p> <p>V závěru mi dovolte otázku, kterou jsme předeslali: co se týče dalšího dílu Malovaných opon, jste spíše optimisté nebo skeptici?</p> <p>JN: Nemůžeme zatím bohužel nic konkrétního slíbit, žádný přesný plán na tisk dalšího dílu Opon v tuto chvíli není, ale tím neříkám, že bychom si nepřáli něco takového podniknout. Pokud by se nám podařilo sehnat dostatek prostředků, budeme rozhodně pomýšlet na dotisk prvního dílu. A pokud bychom byli opravdu optimističtí, nejdříve v roce 2017 by se příznivci mohli těšit i na druhý díl. Tyto dva díly by se od sebe pochopitelně značně obsahově lišily, protože první díl byl pojatý jako výpravná publikace s odbornými stanovisky kunsthistoriků, výtvarníků atd. V druhém díle bychom šli asi trochu jiným směrem, ale jak jsem předeslal, možnost, že by vyšel druhý díl je zatím pouze výhledová.</p> <p>Mockrát Vám oběma děkuji za rozhovor a přeji Vám i Vašim spolupracovníkům mnoho sil do další úspěšné badatelské práce.</p> <p>Přiložené foto: Opona z obce Rozsochatec – pohled přes Zámecký rybník směrem k Rozsochateckému zámku (neobvyklé řasení draperie, z cizích vzorů pouze horní sufita)</p> <p>Databáze amatérského divadla – báze Opony <p>Uchování a prezentace kulturního dědictví českého i světového divadla

<p>ŘITONICE: Dne 13. 12. 2014 se v obci Řitonice, ležící asi 15 km východně od okresního města Mladá Boleslav, uskuteční vánoční benefiční koncert. Od 16:00 hodin zazní Česká mše vánoční Jana Jakuba Ryby v podání pardubického vokálně-instrumentálního souboru ReBelcanto. Pořadatelem kulturní události je obec s necelou stovkou obyvatel, mající v otázce záchrany kulturních hodnot příkladně osvícené zastupitele.</p> <p>Kulturní akce, která získala záštitu hejtmana Středočeského kraje, je pozoruhodná hned z několika hledisek… Viz níže rozhovor se starostou obce Řitonice, Josefem Pavlíčkem. </p> <p>Jak vás napadla myšlenka na uspořádání benefičního koncertu?</p> <p>Uspořádání koncertu souvisí s mnohaměsíčním úsilím o záchranu dominanty obce Řitonice a kulturní památky – kostela sv. Štěpána. Havarijní stav stavby se rapidně zhoršuje po vichřici v červenci roku 2009.<br /> Kostel s farou patří mezi nejstarší dochované stavby v okolí, původní stavby se datují před rok 1362. Ve třicetileté válce zůstala po nájezdu Švédů i ves Řitonice zpustošena a zanikla, kostel byl opraven v roce 1662. Rodáci jsou mimo jiné hrdi na to, že varhany do našeho kostela věnovala Ema Destinnová, která pobývala často na zámečku ve vedlejších Domousnicích.<br />
Po mnohaletých snahách se podařilo navázat konkrétní kontakt mezi církví, památkáři a obcí. V uplynulých měsících jsme prošli řadou jednání, nyní jsme ve fázi, kdy obec nabídla církvi finanční spolupráci na přípravě projektové dokumentace potřebné pro další cestu, jak získat na opravu prostředky z dotací. Místní obyvatelé, chalupáři a řada přátel z okolních vesnic se o věc zajímá, proto i pro ně jsme uspořádali koncert, aby přišli, viděli současný stav a podpořili nás v rozhodnutí nevzdávat se.</p> <p>Pořádali jste v minulosti podobné akce, nebo jde ve Vaší obci o první tohoto druhu?</p> <p>Podobné akce jsme prozatím nepořádali. Naše obec má devadesát obyvatel…, o kulturu se v minulých letech zasloužili především dobrovolní hasiči pořádáním letních zábav a plesu, řadu let už zde není škola ani knihovna, o ochotnických představeních už vypráví jen pamětníci. Nynější zastupitelstvo vstupuje do svého volebního období s předsevzetím věnovat této oblasti více pozornosti i financí. Zaměřit se chceme zejména na naši budoucnost, na děti. S dětmi už jsme začali pořádáním karnevalu, dětského letního dne, Mikulášskou nadílkou. Krom toho se v obci dodržují tradice jako velikonoční drkání nebo pálení čarodějnic.</p> <p>Jakou volíte formu propagace? Naleznou se na ni prostředky v rozpočtu obce?</p> <p>Nápad uspořádat benefiční koncert vznikl jako odezva na probíhající jednání kolem budoucnosti kostela. Od nápadu k činům uběhlo jen několik týdnů. O koncertu jsme informovali starosty okolních obcí a současně infocentrum v nedalekém Dolním Bousově s prosbou, aby naši propagaci v místě podpořili. Akce je uvedena také v kalendáři akcí litoměřické diecéze. Máme tištěné plakáty i jejich elektronickou verzi. Z hlediska rozpočtu se jedná o akci nízkonákladovou. Soubor ReBelcanto má k naší obci vztah, umělci nepožadují ani obvyklý honorář, budeme v podstatě hradit cestovní náklady.</p> <p>Dalo by se vyčíslit, kolik Vaše obec ročně vynaloží finančních prostředků na kulturu a společenské akce?</p> <p>No, tu částku se bojím vyčíslit, protože těžko kdo uvěří, že v rozpočtu figuruje tak malá suma. Na příští rok se nové zastupitelstvo obce rozhodlo počítat s trojnásobným navýšením.</p> <p>Na akci se podařilo získat záštitu hejtmana Středočeského kraje, to není zanedbatelný úspěch…</p> <p>Získání záštity nad koncertem si velmi vážíme, možná ji nepovažujeme tolik za svůj úspěch, víc nás těší a k dalším krokům povzbuzuje vědomí, že pan hejtman věnuje pozornost tak malé obci s tak velkou starostí.</p> <p>Ačkoliv jste zmínil, že jde o nízkonákladovou událost a vše se „seběhlo“ poměrně rychle, neuvažovali byste do budoucna zažádat o příspěvek z veřejných zdrojů v rámci grantového řízení na zajištění podobných akcí?</p> <p>Veřejné zdroje jsme prozatím nevyužili. Malá obec s pěti neuvolněnými zastupiteli odsouvá tyto otázky až za dennodenní neodkladné záležitosti. V budoucnosti bychom na nějaký grant ve prospěch kultury rádi dosáhli, nicméně pro neuvolněné zastupitele v malé obci by bylo přínosné mít jednoznačný a rychlý přístup k nabídce těchto grantů. Pro usnadnění administrativního procesu by bylo užitečné i poskytnutí vhodné metodiky.</p> <p>Jaký očekáváte ohlas benefičního koncertu? Domníváte se, že přijdou návštěvníci i z okolních obcí?</p> <p>Jak už jsem říkal, tato akce je v naší obci svého druhu první, takže návštěvnost i přítomnost „přespolních“ předem odhadnout neumíme. Je advent, je mnoho předvánočních akcí na každém kroku, budeme jen rádi, když provedení České mše vánoční Jakuba Jana Ryby bude pro ty, kteří váhají, tou pravou volbou. Počet návštěvníků na sobotním koncertě nám může dát odpověď, zda jsme pro propagaci akce udělali dost. Sám bych si pochopitelně přál, aby hojná účast byla i výzvou pro všechny zúčastněné strany: Udělejme všechno pro to, aby se kostel zachoval i budoucím generacím. V paměti nás všech je úspěšný koncert v našem kostele pořádaný v rámci „Noci kostelů“ v květnu roku 2013 s bohatou účastí asi sta návštěvníků. Rád bych, abychom založili tradici koncertů v našem kostele, a to nejenom těch vánočních.</p> <p>Děkuji za rozhovor<br />
Barbora Vávrová</p> <p>Informace o obci Řitonice (včetně kontaktů) <p>Informace o souboru ReBelcanto

<p>MILETÍN: V prodlouženém víkendu se ve dnech 21. – 23. listopadu 2014 uskutečnila 11. Národní přehlídka seniorského divadla v Miletíně na Královéhradecku. Byla příjemným setkáním osmi amatérských divadelních souborů, jejichž herecké soubory jsou složeny nejméně z 50 procent z divadelníků starších 60 let.</p> <p>Přehlídku zahájil v pátek 21. 11. odpoledne divadelní spolek Proměna o. s. REMEDIUM Praha inscenací z vlastní autorské dílny Vražda v penzionu pro starší dámy. Na minulém ročníku národní přehlídky v Miletíně soubor zaujal nejen svou autorskou inscenací Voď vás Pánbů!, vytvořenou kolektivem souboru na motivy aktovek Ladislava Stroupežnického a filmu Otakara Vávry Cech panen kutnohorských, ale také tím, že byl jediným vpravdě seniorským souborem, a to bez výjimky. Jedenáctičlennému hereckému kolektivu je v součtu 777 let, byl tedy jednoznačně souborem s nejstarším věkovým průměrem. Očekávání miletínského publika nezklamal. Režisérka Eva Stanislavová ve spolupráci s Helenou Kubů připravily textovou předlohu ušitou takříkajíc na míru pro 10 žen a 1 muže. Režisérka kladla na herce přiměřené a zvládnutelné úkoly tak, aby mohl vzniknout scénický tvar s přehledným příběhem a výpovědí a přitom pobavil.</p> <p> Před večerním představením se kromě oficiálního zahájení přehlídky uskutečnil akt předání Zlatého odznaku J. K. Tyla panu Stanislavu Friedrichovi, členu místního divadelního spolku Erben. Vyznamenání, které je udělováno zasloužilým ochotnickým divadelníkům občanskými sdruženími amatérského divadla s celostátní působností, předali zástupci Volného sdružení východočeských divadelníků dr. Alexandr Gregar a Naďa Gregarová.</p> <p> Páteční večerní představení sehráli senioři divadelního souboru Kolár z Police nad Metují. Uvedli v režii Ivany Richterové a úpravě Alexandra Gregara inscenaci hry italského dramatika Alda Nicolaje Až se zima zeptá, nebudu se bát aneb Tři na lavičce. Hra je vděčnou příležitostí právě pro herce v pokročilém věku. Ocenění hodné herecké výkony podali Pavel Zuzek v roli Silvestra Bocaccia a František Pivoňka v roli Luigiho Lapaglii.</p> <p> Sobotní přehlídkový program otevřelo Taneční studio Light Praha inscenací Hlasy země, jejíž předlohu připravila režisérka souboru Lenka Tretiagová. Název souboru napovídá, že půjde o taneční divadlo, respektive vystoupení ‒ choreografii scénického tance. Nebylo tomu tak. Hlasy země jsou syntézou tance, slova, hudby a vynalézavého scénografického řešení využívajícího mj. filmovou projekci vznikající přímo na jevišti. Hlasy země jsou však především unikátním projektem rodinného komunitního divadla. V představení vystupují opravdové babičky a jejich vnučky. Prolínají se v něm osudy pražských babiček s literární předlohou francouzského spisovatele Jeana Giona. Účastníci projektu vytvářeli Hlasy země při společném pobytu přímo v místech, kde se odehrává Gionův příběh. Výsledkem je poutavý a přesvědčivý scénický tvar, který prostřednictvím živé mezigenerační komunikace sděluje aktuální téma o potřebě nalézání lidských kořenů a naplnění lidského poslání při zrodu nového života a jeho pokračování. Soubor nesplňoval podmínky účasti na přehlídce, neboť většina aktérů na jevišti není starší 60 let, a tak vystupoval jako host nesoutěžně. Zařazení Hlasů země do programu přehlídky bylo však velice přínosné, a to nejen pro samotné tematické zaměření. Následná diskuse k představení byla jednou z nejživějších a nejzajímavějších.</p> <p> Pražský soubor Light vystřídal na miletínském jevišti divadelní soubor PIKI z Volyně. Představil se s původní hrou člena souboru Miloslava Pikolona Podzim života je krásný. Pikolonova hra připomíná svou formou, předepsanou výpravou a personářem Tři na lavičce Alda Nicolaje. Je však zakotvena důsledně v českém prostředí. Její tři hlavní osoby jsou obyvateli domova důchodců, čtvrtou osobou je jeho mladičká pracovnice. Jak napovídá už název, myšlenkové vyznění hry je také poněkud jiné, optimistější. Z herecky zdatného hereckého kolektivu volyňského souboru vyniká svým komediálním hereckým výkonem Miloslav Pikolon v roli Antonína.</p> <p> Sobotní program pokračoval přestavením souboru Vojan z Hrádku nad Nisou, který uvedl v režii Jana Sladkého inscenaci hry Ladislava Smočka Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho. Inscenace se stala jedním z vrcholů letošní přehlídky seniorského divadla, a to zejména pro herecký výkon Jana Sladkého v roli Dr. Burkeho, jemuž zdařile sekundovaly především Aurelie Roubalová v roli Svatavy a Renata Bendová v roli Outěchové. Inscenace nebyla přijata bez výhrad. Zbytná v ní byla dopsaná role Čmuchálkové, zejména se však ukázalo nevýhodné obsazení role Václava Václava ženskou představitelkou. Díky tomu dochází po gejzíru hereckých kreací a přesně budovaných gagů k oslabení finále hry.</p> <p> Poslední sobotní představení sehrál divadelní spolek Vojan z Libice nad Cidlinou. V režii hostujícího Milana Schejbala uvedl konverzační komedii francouzských autorů Jeana Della a Géralda Sibleyrase Půldruhé hodiny zpoždění. Lechtivá komedie o narušování manželských stereotypů v desetiletí trvajícím svazku je příležitostí a výzvou pro zkušeného herce a neméně zkušenou herečku. Manželé Jaroslav a Helena Vondruškovi z libického Vojanu takovými bezesporu jsou, což prokázali již mnohokrát a naposledy i v komedii Půldruhé hodiny zpoždění, v níž neopustí za celou dobu jeviště. V přehlídkovém představení byl oceněníhodný především herecký výkon Heleny Vondruškové v roli Laurence. </p> <p> V neděli 23. 11. dopoledne vystoupil divadelní soubor Nakop Tyjátr z Jihlavy s inscenací monodramatu podle povídky Pavla Kohouta Moje maminka. Nelehkého hereckého úkolu se zhostila výborně paní Eva Čurdová v režii Petra Soumara. V komorním hracím prostoru herečka zprostředkovala divákům působivý příběh osudů řecké dívky a její matky situovaný do období okupace Řecka Italy a Němci během druhé světové války a do období poválečného. Eva Čurdová přesvědčujícím způsobem dokazuje, že monodrama se může pro diváka stát hlubokým zážitkem i přes více než skromnou scénografii (prázdná poloaréna s jednou židlí, nemocniční pyžamo a plášť), pokud je naplněno hereckým prožitkem a zřetelně formulovanou myšlenkou. Další vrchol přehlídky.</p> <p> Závěr přehlídky patřil Divadelnímu souboru Vicena z Ústí nad Orlicí. V režii Jarmily Petrové nastudoval předlohu Oldřicha Daňka Hříčky o královnách – útržek francouzský a ruský. Inscenace vypráví dva příběhy, jeden z francouzského královského dvora z doby vlády Ludvíka XV. a druhý z ruského carského prostředí o jednom dnu velkokněžny Kateřiny Alexejevny, později carevny Kateřiny Veliké. Vyrovnaný herecký soubor zprostředkoval divákům obě hříčky prostředky tradičního iluzivního divadla na velice dobré úrovni. V přehlídkové skladbě byl jediným souborem, který se pustil do okázalé scénické a kostýmní výpravy, nota bene historické. Ta byla také po zásluze oceněna.</p> <p> Vždy po dvou odehraných představeních se konaly diskuse k jednotlivým představením. Přehlídka programově nezvolila formu obligátních rozborových a hodnotících seminářů, ale dala přednost otevřené rozpravě členů hrajících divadelních souborů a lektorského sboru. Rozpravu zahájil vždy úvodní vstup některého z pověřených vystupujících souborů, který spočíval ve vyjádření toho, co bylo na představení zajímavé, oceněníhodné, co zaujalo v pozitivním smyslu slova, v druhé řadě pak byly pokládány otázky týkající se problematických stránek inscenace. K takto zahájené rozpravě se přidávali další divadelníci z auditoria tvořeného členy na přehlídce hrajících i nehrajících souborů. Až poté se ujímali slova členové lektorského týmu, který tvořili režiséři Rudolf Felzmann, prof. Mgr. František Laurin a PhDr. Milan Strotzer, který rozpravu moderoval. Takto zvolená forma povídání o viděném způsobila bezprostřední zapojení povětšině četného auditoria a vstřícnou atmosféru, aniž by byly reflexe představení ochuzeny o odborné pojmenování pozitivních a sporných stránek inscenací.</p> <p> O vstřícnou a pohodovou atmosféru celé přehlídky se postaralo město Miletín a kolektiv domácího divadelního souboru Erben v čele s Mgr. Radkem Fleglem, na němž ležela tíha organizace přehlídky. Soubor Erben vytvořil příjemné klima, jak v tzv. Sousedském domě, kde se konala představení, tak v dalším městském objektu v blízkosti Sousedského domu, kde byl k dispozici příjemný prostor pro diskuse. Nechyběla přehledná programová brožura přehlídky a další informativní materiály určené účastníkům přehlídky. O každý ze zúčastněných souborů se staraly pečovatelky z řad miletínského divadelního kolektivu, které se rovněž postaraly o přivítání souborů a předání pozorností. Jednotlivá představení suverénně uváděla Lenka Fleglová. Miletínští i letos využili obrazovou znělku přehlídky, jejíž projekce uvozovala jednotlivá představení. </p> <p> V závěru přehlídky byly lektorským týmem vyhlášeny ocenění za nejlepší předvedené výkony – viz výsledková listina v příloze. Členové lektorského týmu využili práva doporučit z přehlídky inscenace k účasti na Jiráskově Hronově, festivalu amatérského divadla 2015. Doporučili (bez určení pořadí) Divadelní soubor Vojan z Hrádku nad Nisou s inscenací hry Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho a Nakop Tyjátr Jihlava s inscenací Moje maminka.</p> <p> 11. Národní přehlídku seniorského divadla pořádal Divadelní soubor Erben o.s. Miletín s podporou města Miletín a ve spolupráci s NIPOS-ARTAMA Praha.<br />
Finančně přehlídku podpořily Ministerstvo kultury ČR, Královéhradecký kraj, Město Miletín a pět institucí a podnikatelských subjektů z místa a okolí.</p> <p> Program přehlídky