středa
25. prosince 2024
svátek slaví Boží hod vánoční, 1. svátek vánoční

Články a komentáře

Články a komentáře

Čtení o víle na teplé letní večery

Autor článku: 
mal

<p>PRAHA: Také máte rádi ty chvíle, kdy se trochu zasníte a pod víčky vám začnou tančit různé pohádkové bytosti? Nevadí vám, že zrovna nejste uprostřed rozkvetlé louky, ale na místě, kde byste tyto roztomilé postavičky nejméně čekali?<br /> Rádi byste na sídlišti potkali vílu, která krásně tančí a bydlí v bílé krabičce blízko vás? Díky ilustrátorce a malířce Anetě Opekarové je to možné.</p> <p>V její nové dětské knize O víle Jiskřence se s pravou a trochu nevšední vílou můžete setkat. Autorka mi v rozhovoru prozradila více informací.</p> <p>Jak jste dostala nápad napsat pohádkový příběh O víle Jiskřence?</p> <p>Chtěla jsem napsat pohádku, která se bude líbit mé dceři. Poprvé v životě jsem se ocitla po delší dobu na sídlišti, přestěhovali jsme se z centra Prahy a žijeme v Braníku mezi Hodkovičským lesem a vilovou čtvrtí. Byla to pro mě velká inspirace. Před naším panelákem u večerky občas vietnamští rodiče stříleli ohňostroj pro své dvě malé děti, které tam s nimi trávily většinu dne, potom večerku zavřeli a jeli domů. Touto událostí krátký příběh o víle začíná.</p> <p>Jiskřenka je sídlištní víla. To je velmi neobvyklé, většina pohádkových vil žije v tůních či v lesích…</p> <p>To je pravda, chtěla jsem postavičku co nejvíc přiblížit dětem. Zajímal mě příběh, který je pro nás osobní a z části jej prožíváme.</p> <p>Kniha vyšla pod značkou Mazzel. Jak tato značka vznikla? Na jaký typ výrobků se přesně zaměřujete?</p> <p>Jsme tříčlenný autorský kolektiv a společně tvoříme od roku 2012. Mazzel vznikl náhodou, jak to bývá. Jsme spíše malé nakladatelství, občas vyrábíme i autorské hračky, interiérové doplňky, věci pro radost. </p> <p>Jak se váš kolektiv dal dohromady?</p> <p>Poznali jsme se ve stejném ročníku na fakultě umění a designu v Ustí nad Labem. Lukáš Opekar, můj manžel, absolvoval ateliér Grafického designu. Stanislava Karbušická, z ateliéru Jiřího Kovandy, pokračovala na UMPRUM v ateliéru Sochařství. Já jsem diplomovala v ateliéru Intermédií Václava Stratila na FaVU. Každý se specializujeme trochu na něco jiného, sochařství, malba, digitální média, to vše nás ovlivňuje. Pracujeme s tradičními pohádkami, přetváříme je, vymýšlíme nové.</p> <p>V dnešní době je poměrně obtížné vydávat autorské knihy. Co vám tato práce přináší?</p> <p>Splnil se mi tím dětský sen ilustrovat dětskou knížku. Než abych čekala na podobnou nabídku, raději jsem si knihu sama zadala i vydala. První knížka Smolíček se líbíla, docela rychle jsem všechny tisky prodala, a to člověka povzbudí udělat další.</p> <p>Vzpomínáte si na vaše nejoblíbenější hračky z dětství?</p> <p>Jistě, takové klasické, holčičí – mončičák, panenky s dlouhými vlasy, stavebnice Cheva, knížky. Nejraději jsme si stavěli bunkry doma i venku. Pod naší zahradou byl opravdový domeček ze dřeva, vlastnoručně jsme ho s kamarádkou stloukly. Akorát nikdy neměl střechu, ta byla na nás moc těžká. Uvnitř jsme měly koberečky, pohodlí. a vařily jsme si kávu z hlíny. To byla legrace.</p> <p>Jste na mateřské dovolené se dvěma holčičkami. Jak často jim čtete pohádky?</p> <p>Ano, starší jsou čtyři roky a mladší budou dva roky. Čteme každý den, spíše během dne. Starší dceru to strašně baví, mladší začíná poslouchat, je to vždy příjemná chvíle. Když najdeme knihu, co baví děti i rodiče, je to opravdu štěstí. Máme rádi knížky od Daisy Mrázkové, občas sáhneme i po monografiích třeba o Velázquezovi. </p> <p>Věnujete se i volné výtvarné tvorbě, kresbě a malbě. Kde v dnešní době vidíte největší uplatnění těchto technik? </p> <p>To nevím, trendy zas tak nesleduji. Něco se ke mně dostane. Spíše se snažím nerozptylovat a dokončit rozdělanou práci. Nápadů je mnoho, ale hlavní je věc dotáhnout. Hodně mi dá spíše rozhovor s někým zajímavým nebo dobrá výstava. Teď se třeba moc těším na Klaru Kristalovou v Colloredo-Mansfeldském paláci, takové výstavy mě hodně povzbudí k další práci.<br />
K ilustraci přistupuji stejně jako k malbě. I když je to trochu odlišná práce. Pokud udělám jen hezký obrázek, který pouze ilustruje, nejsem spokojená, chci, aby nesl další roviny. Postavy musí mít duši. </p> <p>Vytváříte rovněž různé dětské vystřihovánky a hry z papíru. Co je podle vás předností u hraček z papíru?</p> <p>S papírovým výrobkem si může dítě intenzivně třeba měsíc hrát až se objekt rozpadne a můžete jej zahodit. Anebo pokud se vám ilustrace hodně líbí, založíte ji do knihovny, občas vytáhnete jako událost. Jednou třeba předáte dalším dětem. Je to na vás, to mi přijde skvělé.</p> <p>Na jakých projektech právě v Mazzel pracujete?</p> <p>Každý z členů pracuje na vlastním projektu. Já nyní ilustruji krátkou knížku na motivy L. N. Tolstého „Maya a tři mědvědi“. K pohádce bude i vystřihovánka. Dítě si bude moci domek vystřihnout a postavit. Medvědí rodinku si složí podle origami návodu, vše bude součástí. Lukáš Opekar pracuje na hravé knížce Hledej. Jedná se o sbírku fantazijních krajin, vytvořených pomocí fotografie z běžných předmětů, květin, hraček a papíru. Stanislava Karbušická vytváří autorské loutky, které bude možné zakoupit v originál provedení. </p> <p>***</p> <p>Kniha O víle Jiskřence upoutá už na první pohled zejména snovými nádherně barevnými ilustracemi s milými něžnými postavičkami. Celý příběh se odehrává jakoby v mlze na sídlišti, ale i v krásné přírodě. Příběh je poetický a velmi inspirující. Chcete, aby vaše dítě bylo více všímavé ke svému okolí, aby dokázalo jít za svými sny a bylo obklopeno věcmi, které mají nejen přitažlivou formu, ale i citový obsah? Potom je knížka o víle Jiskřence pro vás ta pravá. Udělejte si hezký večer, pozvěte všechny malé přátele a vydejte se číst knížku společně někam do blízké přírody mezi vůni květů. Uvidíte, že takové čtecí večery budou potom vaše děti chtít už neustále.<br />
Kniha je vytištěna na kvalitním papíře a má rovněž velmi pěkné grafické zpracování. Vyšla i v anglické verzi.</p> <p>Vystřihovánky Otevři si vlastní obchod Hračkářství a Liščí doupě na polárním kruhu od Mazzel<br />
Vzít si nůžky a vystřihovat z papíru drobné origami figurky a krajiny je příjemně kreativní a relaxační činnost. Sestavené papírové hračky jsou lehké a zcela bezpečné, navíc je můžete donekonečna doplňovat o své vlastnoručně nakreslené postavičky a různé doplňky. Fantazii se meze nekladou a herní pravidla si určujete jen vy.</p> <p>Více informací na:<br />
http://mazzel.cz/<br />
http://cargocollective.com/aneta<br />
https://www.flickr.com/…26@N02/page1<br />
http://opekar.cz/</p>

Festival Theatrum KUKS už počtrnácté

Autor článku: 
Lenka Jaklová

<p>KUKS: Unikátní festival barokního divadla, poezie, opery a hudby, který probouzí k životu zapomenutý fenomén uměleckých vizí hraběte F. A. Šporka, se do magického prostoru Kuksu vrací ve dnech 26. – 30. srpna. Zakladatele a ředitele festivalu, muzikologa Stanislava Bohadla, jsme se zeptali, co mohou návštěvníci očekávat tentokrát.</p> <p>Letošní ročník představí 38 produkcí včetně 13 premiér. Zatímco v předchozích letech jste poetiku „nového barokního stylu“ inscenovali také v okolí Kuksu, například v kostele v Žirči nebo na křížové cestě u Nového lesa ve Stanovicích, současné festivalové dění situujete především do samotného areálu Kuks. Proč?</p> <p>Právě opravený Kuks je tou nejlepší scénografií. Historicky, kulturně, literárně, hudebně i divadelně do Šporkovy komponované barokní krajiny samozřejmě patří. </p> <p>Využijete během festivalu i nedávno otevřené Rentzovo muzeum v revitalizovaném lázeňském domě v Kuksu? </p> <p>Takzvaný Montalegrův sál v muzeu Šporkova dvorního rytce je po loňské zkušenosti ideální komorní prostor mezi Rentzovými rytinami a Šporkovými knihami. Zazní tu neznámé kantáty Antonia Bioniho – šporkovského kapelníka z Benátek i Biberovy Růžencové sonáty. Tajemné barokní sklepení je další divadelní scénou a na terase využijeme konstrukci jezuitského divadla.</p> <p>Je v tom záměr, že část festivalové dramaturgie je i tentokrát věnována loutkám? </p> <p>Ano, Neumannův Pulcinella v Kuksu bavil lázeňské hosty už v roce 1698 a originálně zahájil kukské divadelní dějiny. Dokonce se sem hlásí přerod komického harlekýna z commedia dell'arte na improvizujícího hanswursta.<br />
Na kosmopolitnost Šporkových časů volně navazuje Mezinárodní tábor potulných komediantů. Vychází z mezinárodního projektu CULTURE 2000, který probíhal i v Kuksu, a jeho účastníci z pěti evropských zemí se vracejí zpět.</p> <p>Barokní Kuks si stále častěji podmaňuje mladé talentované tvůrce. Patří k nim i studentka DAMU Kateřina Bláhová? </p> <p>Ano. Kateřina se loni inspirovala v Kuksu dílnou Fabia Ambrosiniho na téma trans masks – jak nám divadelní maska dovolí vystoupit z vlastní identity. Navrhla masky a připravila vlastní pohádku pro malé i velké. Jsem na ni velmi zvědav.</p> <p>Na co se během festivalu těšíte nejvíc?</p> <p>Vlastně na všechno, protože jsem měl tu čest a možnost vybírat, tematizovat i iniciovat celý program. Vivaldiho opera-serenata Řeka Seina oslavuje krále a Francii od Ensemble Damian, čarodějná faustovská legenda Já jsem Krabat od Geisslers Hofcomoedianten, Bioniho kantáty s Hofmusici, baletní kreace Andrey Miltnerové v lapidáriu Braunových soch Anděl prozření ducha nebo Toulající se smrt v pohybovém koncertu sopranistky Ireny Troupové mezi freskami Tance smrti v hospitální chodbě…<br />
A určitě si nenechám ujít workshop italského specialisty na výrobu kožených masek z commedia dell´arte Andrea Cavarry, který bude režírovat i výsledné představení. Začíná už v neděli 23. srpna.</p> <p>Letos poprvé mezi spolupořadateli, kteří festivalu Theatrum KUKS poskytli záštitu, chybí obec Kuks. Proč právě v roce, který je vyvrcholením znovuoživení barokního areálu Kuks? Potvrzuje to ono pověstné, že nikdo není doma prorokem? </p> <p>Škoda, je to integrální součást kulturních dějin obce. Kuks bez kultury, umění a kontaktu s Evropou by nikdy nevznikl, Kuks by prostě nebyl Kuksem, nebyl by ani opraven – a to se naštěstí nedá bojkotovat ani zastavit.</p> <p>Kdybyste měl možnost trávit současné horké „italské“ noci v Kuksu s Františkem Antonínem Šporkem, o čem byste s ním rád hovořil a v jaké hudební kulise? </p> <p>Ptal bych se ho, zda se mu ty opravené objekty a místa líbí, co by udělal jinak a jak dostavět chybějící zámeček nad kaskádovým schodištěm. A neměl by chybět Vivaldi, Bach ani jeho loutnista a skladatel Amandus Rofeld. A pili bychom jako tehdy „vybraná uherská a česká vína“ ve vinohradu pana Stanislava Rudolfského.</p> <p>Více o programu festivalu: http://theatrum-kuks.webnode.cz/</p>

Bavorsko-česká zemská výstava 2016/2017, jejíž ústřední postavou bude císař Karel IV.

Autor článku: 
Veronika Polnická

<p>PRAHA: Konání první bavorsko-české zemské výstavy u příležitosti 700. výročí narození českého krále a římsko-německého císaře Karla IV. iniciovali zástupci politické a kulturní sféry, konkrétně ministři kultury (na straně bavorské Ludwig Spaenle a na české straně Daniel Herman) již v roce 2014 v rámci diplomatických jednání mezi Českou republikou a Svobodným státem Bavorsko.</p> <p>Začátkem března letošního roku signovali bavorský ministr kultury Ludwig Spaenle a ředitel Germánského národního muzea Ulrich Großmann příslušnou smlouvu, čímž symbolicky stvrdili spolupráci na organizování této velké přeshraniční zemské výstavy.</p> <p>Koncept výstavy vypracoval Dům bavorských dějin (Haus der Bayerischen Geschichte), Germánské národní muzeum (Germanisches Nationalmuseum) v Norimberku a Národní galerie v Praze. Do jejího středu postavili nejvýznamnějšího Lucemburka – Karla IV. v roli stavitele onoho pomyslného mostu, který svedl dohromady politické, obchodní a kulturně-společenské zájmy obou zemí.<br />
V České republice bude tato výstava k vidění od 14. 5. – 25. 6. 2016 v prostorách Valdštejnské jízdárny v Praze a následně poputuje do Norimberku, kde ji návštěvníci budou moci spatřit v časovém rozmezí od 20. 10. 2016 – 5. 3. 2017 v Germánském národním muzeu.<br />
Mezi vystavenými exponáty se bude vyjímat perla české gotické malby, Zbraslavská madona nebo ikona byzantské Madony Ara Coeli, kterou Karel IV., coby náruživý sběratel umění a relikvií, přivezl z Říma. Zastoupeny zde budou také věžové relikviáře (tzv. Parléřovského typu), nazvané podle jejich autora Petra Parléře, originálního stavitele a kameníka ze Švábského Gmündu, jenž byl ve svých 23 letech povolán císařem do Prahy, aby převzal funkci po zesnulém Matyáši z Arrasu a stal se tak stavitelem metropolitního chrámu sv. Víta.<br />
Spolu s uměním Petra Parléře bude na výstavě prezentováno dílo dalšího umělce působícího na dvoře Karla IV., a sice Mistra Theodorika – císařského malíře a hlavního tvůrce výzdoby kaple sv. Kříže na Karlštejně, jehož deskové obrazy svatých apoštolů, panen a církevních otců, na stěnách karlštejnské kaple, zná snad každý.<br />
Členové organizačního týmu spatřují v pořádání tohoto velkolepého výstavního projektu také jedinečnou příležitost provést návštěvníky po stopách fenoménu historické obchodní cesty „ Zlaté stezky“ (německy Goldener Steig ) – důležité kapitoly z minulosti střední Evropy, vybudované v roce 1356 na příkaz Karl IV., a upozornit tak na přírodní krásy míst, kterými tato cesta procházela.<br />
Dům Bavorských dějin se v této záležitosti obrátil na Centrum Bavaria Bohemia (CeBB) v Schönsee a pověřil jej koordinací a publikováním kulturních programů, které budou bavorsko-českou zemskou výstavu doprovázet.<br />
BB Kult v Schönsee vzápětí na to vyzval zemské obvody, komunity, školy, dále všechny kulturní organizace, zařízení a iniciativy ve vládních obvodech: Horní Falc, Horní Franky, Střední Franky a Dolní Bavorsko k účasti na doprovodném programu. Tematicko-časový rozsah pro zábavné akce počíná dobou Karla IV. a zahrnuje i témata zabývající se bavorsko–českou spoluprací s přesahem až do současnosti. Důraz je především kladem na přeshraniční projekty.<br />
Internetová registrace potenciálních zájemců již pár měsíců běží a po splnění veškerých formálních požadavků a podmínek, které jsou v těchto věcech uloženy zákonem, budou informace o akcích průběžně zadávány do databanky dvojjazyčné internetové platformy BBKultu.<br />
Zveřejnění vybraných akcí doprovodného programu s podrobným popisem a detaily organizace je naplánováno na 1. čtvrtletí roku 2016.<br />
Oslavy 700. výročí narození českého krále a římsko-německého císaře Karla IV. budou jistě probíhat ve velkolepém duchu, ve kterém se odrazí následující tvrzení italského humanisty: „Co udělal Augustu pro Řím, udělal Karel IV. pro hlavní město Čech.“ – Umberto Decembrio, 1399.</p> <p>//Pozn. redakce:// Chystá se celá řada aktivit ve všech regionech. Sledujte stránky: http://www.carolusquartus.eu/…ni-karla-iv/, kde cca od září 2015 budou publikovány veškeré novinky a události spojené se 700. výročím narození Karla IV.</p>

Dobruška nastartovala novou etapu svého rozvoje

Autor článku: 
Dana Ehlová

<p>DOBRUŠKA: Pět pohledů na Dobrušku zcela jinýma – novýma očima vzniklo díky architektonickému worshopu, jehož uskutečnění od 1. do 6. srpna 2015 iniciovala zastupitelka Jana Šťásková (TOP 09). Skupina třinácti mladých architektů a studentů architektury téměř jako pod drobnohledem mapovala město a jeho nejbližší okolí, aby na závěr představila možnosti změn v rodišti F. L. Věka veřejnosti.</p> <p>Čtyři dny chodily po Dobrušce i jejích okrajových částech malé skupinky, všímaly si věcí i detailů, které místní obyvatelé mnohdy ani nevnímají, a ptaly se kolemjdoucích i zainteresovaných na názory, aby si potom lámaly hlavy a na závěr ukázaly nový pohled na rozvoj města F. L. Věka.<br />
První impulsy k práci architektů poskytla prohlídka Dobrušky s komentářem Ing. arch. Bittnera (zastupitel TOP 09) a vzkazy občanů získané prostřednictvím dotazníků a slepých map, umístěných v informačním centru a v budově kina.<br /> Vše vyvrcholilo představením pěti zcela nových architektonických konceptů nejen vedení města, zastoupenému místostarostou Ing. Petrem Lžíčařem, ale také veřejnosti. „Snažili jsme se reagovat na podněty a připomínky a zároveň přinést impulsy, jak by se mohla Dobruška rozvíjet – co je dobře, co špatně a co by bylo možné změnit,“ řekla na úvod vedoucí skupiny MgA Petra Karlová a pokračovala „Dobruška má velmi živé centrum s dobrou občanskou vybaveností, což považujeme za téměř unikátní příklad, jak by město mohlo fungovat.“<br />
Dále zdůraznila: „Pro nás je hlavní téma koncepčnost rozvoje a návaznost na to, co už zde je, a co se opravdu plánuje. Chtěli bychom zabránit jakémusi duplikování budov, dále sloučit koncepci pro jednotlivé funkce nebo budovy a zavést plánování veřejných prostor a jejich vztahu k budovám.“<br />
Čím se tedy zabývaly jednotlivé projekty vypracované dvou až tříčlennými týmy?<br />
První skupina vypracovala pro návštěvníky, kteří přijedou do Dobrušky hromadnou dopravou, osu města. Začíná na nádraží, pokračuje Nádražní ulicí, dále kolem firmy Kand na náměstí, potom ke kostelu sv. Václava a končí na rozhraní sídliště Hečmanda s Domašínskou ulicí. V té souvislosti bylo řešeno možné přemístění zastávek autobusů do prostoru před sokolovnou, jejich redukce a využití uvolněné Nádražní ulice k jiným účelům.<br />
O předprostory veřejných a kulturních budov se zajímala další skupina. Zabývala se mimo jiné prostranstvím u kostela sv. Václava, navrhla jeho otevření odstraněním parkoviště a plotu před farou a tím vytvoření jakéhosi náměstí. Dále poukázala na „utopenost“ knihovny, zcela ukryté v neutěšené zeleni mezi dvěma parkovišti, kterou lidé s bydlištěm mimo Dobrušku velmi těžko hledají.<br />
Třetím tématem byla industriální zástavba v Dobrušce. Vznikl námět na vytvoření Archlebovy naučné stezky a na využití některých nefunkčních objektů v teplárně ke kulturním a sportovním účelům.<br />
Mladí architekti také navrhli vznik městské cyklostezky procházející středem města a navazující na stezky v územním plánu. „Je to přirozená linie zahrnující důležitá místa ve městě jako je pivovar, kostel, náměstí a potom místo mezi sokolovnou kulturním domem a nádražím,“ vysvětlili navrhovatelé a pokračovali „Připravili jsme ukázky míst, která by se dala zatraktivnit. Jedním z nich je neudržovaná cesta podél potoka u Křovic.“ Náklady na realizaci by přitom byly minimální a cyklista by se touto stezkou dostal z Křovic přes centrum až do Mělčan.<br />
Posledním tématem se stala možnost neformálního odpočinku a v té souvislosti vznikl návrh na procházkovou stezku po březích Dědiny a Brtvy: „Rozhodli jsme se spojit pěší stezkou sportovní areál a Pulice, dále Pulice s Dobruškou a Dobrušku s Křovicemi. Ve městě chybí souvislá zeleň, a nemyslíme tím místa mezi domy. Je zde jen jediný souvislý pás se stromy, a to jsou Archlebovy sady. Dobruška má sportoviště, kulturní zařízení, ale toto je námět na možnost neformální procházky a strávení volného času v zeleni.“<br />
Výstupy z architektonického workshopu zůstanou natrvalo v Dobrušce, autoři připraví portfolio, které se vytiskne, aby mohlo být podkladem pro další diskusi, popř. aby se mohlo vystavit a nabídnout opravdu široké veřejnosti seznámení s jeho obsahem.<br />
Členové týmu, jenž mapoval Dobrušku, prošli v přípravě na studium kurzy profesora Josefa Dudka. Odborník na slovo vzatý zhodnotil na úplný závěr workshop takto: „Považuji za téměř neuvěřitelné, že tady byli jen čtyři dny a přitom je za nimi vidět obrovské penzum práce. Jsem také rád, jak k tomu přistupují zastupitelé a také, že konečně začíná doba, kdy spolu architekti a zastupitelé začínají opravdu mluvit, aby města a krajina vznikala ve spolupráci s těmi, kteří tomu opravdu rozumí a kteří jsou schopni vidět věci komplexně. Pokud se podaří, že se na krajinu budete dívat společně, což se jinde zatím moc neděje, bude Dobruška mezi prvními, kde se to podaří.“<br />
Co se z navrhovaných řešení podaří prosadit a realizovat v praxi a zda spolupráce bude pokračovat, záleží především na samosprávě města. Iniciátorka akce Jana Šťásková považuje uskutečnění za první krok k otevření úřadu. Na otázku, co ji na výsledcích nejvíce překvapilo, odpověděla: „To, jak byli členové týmu schopni zmapovat město a jak s nimi spolupracovala veřejnost.“ Zároveň ocenila fakt, že během velmi krátkého pobytu mladí odborníci odhalili dublování některých věcí – jako sportovišť či služeb – ve městě. A tomu by chtěla v budoucnu zabránit.</p>

Moje srdce housle jsou...

Autor článku: 
Eva Veselá

<p>LIBERECKÝ KRAJ: V roce 2013 získal Jaroslav Kohout ocenění Mistr tradiční rukodělné výroby Libereckého kraje v oboru tradiční výroba a oprava houslí. Návrh na ocenění podalo Muzeum Českého ráje v Turnově, které je pověřeno výkonem funkcí regionálního pracoviště péče o tradiční lidovou kulturu Libereckého kraje.</p> <p>Z historie houslařství</p> <p>I když první housle zřejmě vznikly v Polsku, do Itálie, která je nejvíce proslavila, pronikla jejich výroba počátkem 16. století. První moderní housle postavil zřejmě Ital Andea Amati. Housle jsou smyčcový nástroj se čtyřmi strunami a jsou nejmenší ze skupiny houslových nástrojů. Jejich tvar se během staletí téměř nezměnil. Moderní housle si získaly oblibu u širokých vrstev obyvatelstva a začaly se šířit po celé Evropě. Nejznámější italští houslaři působili v 16. až 18. století. Šlo o italské houslové rodiny Amati a Guarneti, houslaře Antonia Stradivariho, Giovannho Battistu Guadagniniho nebo v Tyrolech působícího Jacoba Stainera. </p> <p>Houslařství v Čechách</p> <p>V českých zemích se houslařství rozmohlo v Praze a okolí, na Chebsku (Luby a Kraslice) a v Podkrkonoší. V Praze působila i samostatná houslařská škola. Předchůdcem houslí byla loutna, která byla u nás známá již v předhusitské době. Dnešní Nerudova ulice se na konci 17. století jmenovala Loutnařská. V Lubech se vyráběly housle již koncem 16. století, a právě zde se rozvinula nejstarší světová hromadná výroba houslových nástrojů. Po roce 1945 se jejích výroba soustředila do podniku Cremona. Její výrobky byly známe nejen u nás, ale v celém světě. Po roce 1989 převzala výrobu akciová společnost Strunal. V Lubech byla v roce 1873 založena státní houslařská škola, která je dnes součástí Integrované střední školy v Chebu. Jde o jedinou školu tohoto druhu u nás a jednu z mála v Evropě.</p> <p>Na počátku stály Luby</p> <p>Jaroslav Kohout vyrůstal v Lubech, v místě s bohatou houslařskou tradicí. Studoval na zdejším Středním odborném učilišti hudebních nástrojů, které ukončil v roce 1997 maturitou v oboru Houslař. Po škole nastoupil na tři roky do akciové společnosti Strunal, kde se zabýval výrobou a seřizováním houslí. Na stáži v čínské Šanghaji se rok věnoval opravám a seřizování hudebních nástrojů. V roce 2002 měl možnost pracovat v dílně proslulé pražské houslařské rodiny Špidlenů, kde získal zkušenosti ve všech technikách oprav, v restaurování smyčcových nástrojů a také ve stavbě nových nástrojů. Poté krátce pracoval v Hudebních nástrojích U Zlatého kohouta v Praze jako opravář a restaurátor. V roce 2008 si založil vlastní živnost a věnuje se restaurování, opravám, výrobě a obchodu s hudebními nástroji. Svou dílnu má v obci Branžež u Mladé Boleslavi. O čtyři roky později se stal členem Kruhu umělců houslařů. Jde o prestižní profesní sdružení nejlepších houslařů, smyčcařů a restaurátorů smyčcových nástrojů v ČR. </p> <p>Výběr dřeva</p> <p>„Na vrchní desku houslí používám smrkové dřevo nejlépe z italských Dolomit, na spodní desku a boky houslí tzv. luby a na krk dřevo javorové (výborné je z Bosny). Kolíky, hmatník a struník jsou většinou z nějakého exotického dřeva – např. z ebenu, palisandru nebo zimostrázu. Stáří používaného dřeva by nemělo byt méně než pět až deset let. Za tuto dobu je dřevo schopné dokonale vyschnout a přestat sesychat. Velmi dobře se mi staví ze dřeva, které je staré dvacet, padesát i sto let. Stáří používaného materiálu však ovlivňuje zvukové vlastnosti nástroje jen lehce. Za desku z čerstvého dřeva se platí podle kvality a dodavatele čtyři až pět tisíc Kč, ale u starých dřev může jít o mnohem větší částky. V minulém roce proběhla aukce kvalitního dřeva a jedna javorová deska na violoncello stará přes sto let byla vydražena na částku kolem tři tisíc amerických dolarů,“ vysvětluje nositel ocenění.</p> <p>Nutné jsou znalosti z různých oborů</p> <p>„Ke své práci potřebuji znalost používaných materiálů, akustiku, chemii, fyziku, musím mít hudební rozhled, znát historii nástrojů, jejich konstrukci atd. Stále se musím učit a objevovat. Na housle aktivně nehraji, ale jako člověk, který nástroje staví, bych měl být schopen svůj výtvor vyzkoušet. Mám za sebou dva roky hry na housle a pět let hry na violu. Ale když se necvičí…<br />
Základní vybavení mé dílny se vejde do dvou přepravek. Jde o dláta, nože, hoblíčky, pár speciálních nástrojů a k tomu stůl, židle a šikovné ruce,“
vypráví Jaroslav Kohout a dodává: //„Polovina mé práce představuje stavbu nových nástrojů, druhá polovina pak opravy starších. Stavba jedněch houslí mi potrvá asi dva měsíce. Restaurování mi přináší poznatky ze starých nástrojů, okoukávám jejich styl techniky, jakým způsobem byly kdysi mistrovské nástroje stavěné a z toho potom čerpám zkušenosti při stavbě vlastních nástrojů. Nejstarším nástrojem, který jsem opravoval byly housle postavené kolem roku 1700 a přes jejich stáří byly ve výtečném stavu a hrály báječně. Kromě houslí také stavím a opravuji violy a violoncella.</p> <p>Nejen stavba a opravy nástrojů</p> <p>Ke klientům Jaroslava Kohouta patří nejvýznamnější čeští houslisté – Pavel Šporcl, Jiří Kabát, Leoš Čepický, Ivan Ženatý. Věnuje se také pedagogické činnosti. Každoročně se účastní Mezinárodních kurzů v Turnově, předává své zkušenosti svým žákům a pořádá vlastní kurzy s názvem Na jeden den houslařem.</p>

Už dávno nebrečím do polštáře

Autor článku: 
Lenka Jaklová

<p>HRONOV: Když Hana Nedvědová psala svou bakalářskou práci na téma „ženy v politice“, uplatnila i řadu svých zkušeností z komunální politiky. Za 17 let v křesle starostky Hronova jich nasbírala opravdu hodně. Ne všechny byly jen pozitivní. Ale neměnila by, jak je zřejmé z následujícího rozhovoru.</p> <p>Je pravidlem, že hronovští starostové či starostky nejprve musí projít křtem jako divadelní ochotníci?</p> <p>U nás v Hronově to tak je. Můj předchůdce, pan ing. Miroslav Houštěk, divadlo natolik miluje, že i ve velmi pokročilém věku režíruje. Právě teď zkouší hru Aloise Jiráska Vojnarka. Když jsem po něm v roce 1998 přebírala starostování, byla jsem členkou hronovského ochotnického souboru. V roce 1999 jsem poprvé zažila festival „Jiráskův Hronov“ jako starostka. A tak se stalo, že v předvečer jeho zahájení – kdy je nepsaným pravidlem, že vystoupí domácí soubor, byť se neúčastní postupové přehlídky – jsem si zahrála v Goldoniho Poprasku na laguně. Hned nato v sobotu odpoledne jsem se jako starostka postavila na schody Jiráskova divadla, abych festival oficiálně otevřela. Vlastně jsem šla z role do role. (smích)<br />
Škoda, že kvůli časové náročnosti mé práce na radnici jsem se musela s aktivním divadlem rozloučit. Dodneška se ale setkávám se svými přáteli – divadelníky. Moje maminka vzpomíná, že mě divadlo přitahovalo od raného dětství. Do mých tří let jsme žili s rodiči v Náchodě. V suterénu našeho domu bylo loutkové divadlo, kam jsem se ráda tiše vytratila. Motala jsem se mezi loutkami během divadelních zkoušek a strašně se mi tam líbilo. Když mě chtěli odvést domů, bylo to pokaždé s řevem.<br />
Ale já si užívám divadelnictví tak trochu i na radnici. I tady hraji určitou roli, se kterou se musím sžít, což vždycky není jednoduché. Jsem totiž životní optimistkou, moc ráda se směju, a role starostky je přece jen vážná. Takže pak hledám možnost, jak si odpočinout od všech těch seriózních jednání, od kostýmků a lodiček – a třeba právě divadlo mi takové osvobození nabízelo. </p> <p>Jaký typ rolí vám nejvíc seděl? </p> <p>Jednoznačně komediální. Kromě Poprasku na laguně jsem hrála i Kláru ve Slaměném klobouku. Bylo to fajn, dělali jsme si na jevišti srandu sami ze sebe a bavili se i diváci. Kamarádi o mně říkají, že jsem recesistka, a že nikdy nevědí, čeho by se ode mě mohli nadít. Ale já doufám, že vždycky najdu tu správnou míru, a že to nikoho neurazí. Mám vyzkoušeno, že s úsměvem to jde v životě líp. Úsměv otevírá dveře. </p> <p>Pojďme od „poprasku na laguně“ k „poprasku v Hronově“. Ve 33 letech jste naprosto nečekaně byla zvolena do čela města. Poté, co tento post získala ODS, padlo rozhodnutí, aby z voleb vzešel starosta mladší 60 let. Jinými slovy – ve správnou chvíli jste byla na správném místě. Šlo ve vašem životě o zlomový okamžik?</p> <p>Určitě. Nabídka vzešla z koaličního jednání, a já dostala pouhých čtyřiadvacet hodin na to, abych se rozhodla, zda to vezmu. A to bylo peklo! Samozřejmě, že jsem vůbec netušila, co všechno to obnáší. S komunální politikou jsem do té doby neměla jedinou zkušenost. Původně jsem jen chtěla pomoci místní ODS, protože jsem pravicově smýšlející člověk, a současně jsem si byla vědoma, že mne lidé znají jako moderátorku regionálního rádia. Rozhodně jsem ale nepočítala s tím, že by se v mém životě měla odehrát nějaká zásadní změna. Ostatně na kandidátce jsem byla zapsána až na čtvrtém místě.<br />
A co mi tenkrát běželo hlavou? Když už deklarujete, že chcete pro město něco udělat, když se podepíšete pod volební program, najednou nemůžete říct, pardon, já to nemyslela vážně, snad někdy příště. A pak – já nezahazuji výzvy. I když to byl skok do neznáma a zpočátku hodně těžký, nelituji. Je to nádherná, dynamická práce – a každý den jiná. </p> <p>Posteskla jste si před časem, že postrádáte školu pro starosty, radní a zastupitele. Kdybyste dnes – po téměř sedmnáctileté zkušenosti v čele města Hronova – měla říci, čím by měl disponovat člověk, který vstupuje do komunální politiky?</p> <p>Na prvním místě by měl mít pokoru – od té se odvíjí vše ostatní. Musíte například ustát, že vás najednou zdraví lidé, kteří vás nikdy nezdravili, že vám nabízejí výhody, které vám nikdy nenabízeli. Pro mě je hrozně důležité, aby ta funkce, kterou mám na vizitce na dveřích, zůstala jen mým doplňkem a ne naopak, aby Hana Nedvědová byla doplňkem starostky města Hronova.<br />
Samozřejmě důležitým předpokladem je komunikace – schopnost otevřeně jednat jak se svými podřízenými, obchodními partnery, tak i s kolegy zastupiteli napříč politickým spektrem. Mně osobně je jedno, jestli je to pán nebo kmán. Podstatné je, zda ten člověk chce věci někam posouvat. Občas se mi samozřejmě přihodí, že druhá strana nechce naslouchat. To je ta chvíle, kdy si řeknu „JZD marná snaha“, a přestanu zbytečně plýtvat silami.<br />
Organizační schopnosti – další nutná výbava politika, protože město je velmi pestrý a složitý organismus.<br />
Cílevědomost. Když předstupujete před veřejnost, říkáte, takhle bych to chtěl – chtěla. A když ty volby vyhrajete, nemůžete kličkovat: Víte co? Uděláme to jinak! Ano, mohou nastat situace, kdy ten „vlak“ z nějakých objektivních důvodů nemůže jet přímo, ale určitě ne proto, že bych opustila své ideály a cíle.<br />
A co je naprosto nezbytné, chcete-li v politice obstát – schopnost být občas nad věcí, nepřipouštět si příliš osobní prohry.</p> <p>Jak se to dělá? Máte na to nějaký trik?</p> <p>Mám, ale nikomu bych ho nepřála. Před deseti lety jsem prodělala velmi těžké období. V hlavě mi prasklo aneurysma, což je výduť na cévě. Časovaná bomba. V mém případě vrozená vada, o níž jsem neměla tušení. Tehdy jsem se opravdu dotkla smrti. </p> <p>Příčinou byl pracovní stres?</p> <p>Ne, to si tak aneurysma jednoduše řekne. Dnes mám v hlavě zabudované dvě wolframové spony jako výztuže cév, ale jinak je všechno v pořádku. Neberu žádné léky, nemám žádná omezení – snad kromě jízdy na kole do kopce, což mi naopak ohromně vyhovuje.(smích)<br />
Dříve jsem se hodně trápila útoky v politice, měla jsem pocit, že musím veřejnosti vysvětlit, že tak to přece není – že jsem nic špatného neudělala, nezmanipulovala výběrové řízení ani neukradla žádné peníze. Proč to o mně říkají? Od okamžiku, kdy jsem si díky nemoci srovnala životní hodnoty, se všechno změnilo. Jestli o mně někdo říká něco, co není pravda, tak ať se s tím pere sám. Já vím, že to tak není, a chci svoje životní síly napřít tam, kde to má smysl, třeba i pro sebe – a tomu jsem dřív také nerozuměla – pro svoji rodinu. Fakt je, že byť to mám takhle hezky poskládáno, občas se stane, že mne někdo z opozice tak vytočí, že se neudržím a pořádně mu to nasázím. Ale spíš jde o jakýsi očišťovací mechanismus. Už dávno večer nebrečím do polštáře.</p> <p>Jak tenká je hranice mezi stranickou loajalitou, vlastním rozumem a odpovědností?</p> <p>Velmi tenká. Já jsem zastánkyní parlamentní demokracie. Myslím si, že je v pořádku sdružování lidí, kteří mají společné názory, hodnoty a pohled na svět. I soupeření pravice a levice je určitě legitimní. Pro mne bylo samozřejmostí v roce 1998 vstoupit do ODS, protože mi tenhle názorový proud byl nejbližší a protože jsem pro své okolí chtěla být čitelná. A také jsem si přála aktivně pracovat ve straně, přenášet tam nahoru zkušenosti z malé komunální politiky. Podobně jako spousta lidí v naší společnosti mám totiž trvale pocit, že když se bavíte s obyčejným starostou na malém městě, mluví přesně jako vy, ale jakmile ho zvolí do Parlamentu nebo do Senátu, spustí na vás svahilsky.<br />
Takže na místní úrovni nebyl s tím, jak být loajální a přitom zůstat svobodný, žádný problém. Horší už to bylo na oblastní úrovni a ještě těžší na té krajské. Rozumím tomu, že každá politická strana, která chce uspět ve volbách, musí udělat volební kampaň, a ta něco stojí. Ale nikdy jsem se neztotožnila s tím, že by to měl být handl, že já jako politik, kterému někdo zaplatí volební kampaň, budu v rozporu se svým osobním přesvědčením za poskytnuté peníze dotyčného prosazovat jeho zájmy. A to se po mně v ODS v souvislosti s náchodskou vodárnou a jejím předáním francouzskému vlastníku Veolii chtělo. Říkali mi, jak výhodné by to bylo, jak úžasné pro nás všechny.<br />
A přesně tam se zlomila míra mé loajality. Měla jsem dost informací, abych věděla, že je to jen plané „mazání medu kolem huby“, a že tu vůbec nejde o lidi, kteří tady žijí, ale o to, aby ten rybníček, v němž se někteří kolegové pohybovali, byl výhradně jejich a aby byl ještě naducanější a větší. A v tu chvíli jsem musela odejít.<br />
Můj táta, po kterém jsem prý hodně umanutá, jak tvrdí moje maminka, mi říkával: „Hano, dělej všechno tak, aby ses ráno na sebe mohla podívat do zrcadla!“ Na to jsem myslela, když jsem z ODS odcházela. </p> <p>Váš otec se dočkal chvíle, kdy jste se stala starostkou?</p> <p>Bohužel ne, můj táta už 22 let nežije. Ale vzpomínám na něj jako na nesmírně pracovitého člověka, velkého chlapa s velkýma rukama, který byl zvláštně svůj. V mých očích byl zásadový, bez ohledu na následky, což se projevovalo i v jeho politických názorech za normalizace, když jsme doma komunikovali.<br />
Ještě jednu věc bych ráda zmínila ve vztahu ke svým rodičům. Ačkoli jsem jedináček, rodiče mě vychovávali nezvykle svobodomyslně. Možná právě proto, že svobodu v této zemi tak dlouho postrádali, jsme si ji vychutnávali alespoň v rámci rodiny. A to mne hodně ovlivnilo. Chci, aby mi svoboda byla v co největší míře dopřána – mně jako Haně Nedvědové i mně jako starostce ve vedení toho města. Proto jsem totální nepřítel všech zákonů, vyhlášek, nařízení, které vám určují, jestli se máte ráno česat pravou nebo levou rukou. A chci také dopřát svobodu lidem kolem sebe a doufám, že moji spolupracovníci na úřadě to takhle vnímají. A pokud jde o kolegy v koalici, nikdy za nimi nejdu s tím: takhle a takhle musíš hlasovat! Když je třeba něco důležitého projednat, volím cestu dialogu. Zajdeme spolu třeba na pivo a já chci vyslechnout jejich názor. </p> <p>Jistě není náhodou, že jste už pátým volebním obdobím v čele města, vaši voliči i spolupracovníci vám věří. Ale do jaké míry jste pro ně dnes politicky čitelná?</p> <p>Já už nehodlám – a ani nemusím – vstoupit do nějaké politické strany. Před čtyřmi lety jsem spolu se senátorem Petrem Pakostou založila hnutí Patrioti; naším třetím členem je náchodský místostarosta Tomáš Šubert. Těch, kteří před lety odešli kvůli manýrům ODS, je v Královéhradeckém kraji poměrně dost, a jsou to lidé, kteří mi jsou názorově velmi blízcí. Politika jako služba lidem.<br />
Patrioti jsou platformou, kterou rádi poskytneme těm, kteří si přejí kandidovat, ale nechtějí se trápit sháněním podpisů do komunálních voleb. Loni pod touto značkou kandidovali slušní, čitelní a známí lidé v Jičíně, ve Dvoře Králové a v několika vesničkách na Rychnovsku. </p> <p>Řekněme, že by přece jen existovala škola pro starosty, radní, zastupitele a vy byste mohla předávat své cenné zkušenosti z komunální politiky. Pokud jde o ženy, nebyla byste první, která by je od působení v politice spíše odrazovala?</p> <p>Během studia na Pedagogické fakultě v Hradci Králové jsem se ve své bakalářské práci zabývala otázkou, zda to ženy v politice mají těžší než muži. A přesvědčila jsem se, že mají. Ale také mně zajímalo, jak se s tím perou? Dospěla jsem ve svých výzkumech v rámci Královéhradeckého kraje k závěru, proč je mezi ženami tak malý zájem o to vstupovat do politiky.<br />
Ono to má několik rovin – především je odlišná situace na malých vesnicích (tak do tisíce obyvatel) a jiná ve větších obcích a městech. Paradoxně tam, kde je nejvíc práce a organizování od rána do večera – tam také najdete nejvíc žen v zastupitelstvu i na židli starostky. A není divu, protože my ženy máme v sobě hluboce zakořeněnou sociální starost a pracovitost. Čím větší je obec nebo město, tím méně nás je ve vedení – jak v zastupitelstvu, tak v radě – a to už vůbec nemluvím o tom, kolik je v Královéhradeckém kraji starostek a hejtmanek. Například město Hronov má 6250 obyvatel – já jsem široko daleko jediná žena starostka. Ve městech nad 10 000 obyvatel – v Trutnově, Jičíně, Novém Městě nad Metují, Náchodě a samozřejmě Hradci Králové – nenajdete v čele města ženu. Proč? Když jsem se ptala kolegyň, které podobný post zastávaly, všechny potvrdily, že ve větších městech už jde o politiku a politikaření. A na to holky obvykle nemívají ego, žaludek, ale ani čas, protože doma na ně čekají rodiny. Kdo s kým a o čem – to se většinou domlouvá v hospodě u piva, na koňských dostizích nebo na fotbale. Takže to je jeden z důvodů, proč ty holky do politiky nejdou.<br />
Když se muž stane starostou, má doma servis. Kdyby mi moje maminka nechodila pomáhat se žehlením, vařením a pečením na Vánoce, těžko bych to tenkrát zvládala. Všechny ženy, které jsem zpovídala, se shodly na tom, že když se dostaly do funkce starostky, nedošlo u nich doma k předání pracovních povinností na jejich muže.<br />
Ale co z těch dotazníků bylo vůbec nejzajímavější – a bohužel to potvrdil i můj osobní život, že schopnou ženu v komunální politice ve většině případů velmi negativně vnímá její rodina, zejména partner. Muži těžce nesou, když je jejich žena úspěšná, a nedej bože opakovaně. Je to zvláštní, ale zřejmě to máme zakódované už v jazyku. Když je starostou muž, jeho manželka je paní starostová. Ale kým je muž po boku své ženy– starostky? Nikým. A přesně v této metafoře to muži vnímají.<br />
Holky, které jdou do politiky, riskují, že se jim budou bořit vztahy. Jedna kolegyně v dotazníku uvedla, že její chlap by to býval ještě unesl, ale už ne její tchyně. Jakmile se stala starostkou, začala matka svému synovi vyvařovat oblíbená jídla a říkala: Vidíš, ona je na radnici a já ti tady podstrojuju!<br />
A ještě je tu jeden důležitý rozdíl. Zatímco muži v politice chtějí něčeho dosáhnout, my ženy bychom chtěly něco změnit, pro někoho něco udělat, něco zlepšit. Nikoli válčit, ale spolupracovat.<br />
Protože v Hronově je převaha mužů v zastupitelstvu, musela jsem se naučit, když chci něco zásadního probrat, zajít s nimi na pivo a občas i třísknout do stolu, abych jim dala najevo, že nejsem žádné něžné pohlaví, že v tu chvíli jsme si opravdu rovni.<br />
Ne každý z mých podřízených unesl, když jsem se ve 33 letech stala starostkou. Některým starším mužům to nesedlo, a většinou to skončilo tak, že jsme se museli rozloučit.<br />
Rozumím proto ženám, že se v Čechách do politiky nehrnou. Když něčeho dosáhnete, když jste v něčem dobrá, když z vás vyřazuje síla – a musíte ji mít, pokud chcete řídit město se 6 a půl tisíci obyvateli – tak vás ti chlapi obdivují, ale na druhou stranu se vás potenciálně bojí. – No, kdybych měl mít tohle doma! </p> <p>Mohou tuto mentalitu změnit naše děti? </p> <p>Nevím, uvidíme. </p> <p>Vaše děti vás podporují? </p> <p>Stoprocentně, bez nich by to vůbec nebylo možné. Mnohokrát mi řekli, že jsou na mě nesmírně pyšné. A i když jim má práce na radnici nepřinášela jen samé pozitivní zážitky, jsou úplně v pohodě.</p> <p>Pojďme od politiky k divadlu. Jednou v roce se Hronov ze dne na den promění v mekku amatérského divadla. Jak jiné to město je v těchto dnech? </p> <p>Změní se zcela zásadním způsobem. Přijíždějí divadelní soubory, přijíždějí návštěvníci, hodně Hronováků se vydá do ulic na doprovodný program, do parku – jdou si posedět na kávu, na pivo, na vínko, nasát tu festivalovou atmosféru. Nad řekou, kterou brázdí gondoly, jsou nataženy barevné lampičky, takže to tu vypadá jako v Benátkách. Devět dní město nechodí spát – dopoledne jsou semináře, odpoledne a večer se hraje divadlo, programy jsou i v parku. My pořadatelé během noci musíme dát všechno do pořádku, aby město hned po ránu mohlo znovu ožít festivalovým programem. Jen těžko se ta atmosféra dá popsat, je třeba ji zažít. Pro mne osobně je asi nejcennějším setkávání lidí, kteří se nevidí po celý rok, a pak se potkají tady u nás v Hronově – u divadla. </p> <p>Čím překvapí návštěvníky letošní 85. ročník Jiráskova Hronova?</p> <p>Vzhledem k tomu, že jde o půlkulaté výročí, rozhodli jsme se, že letošní Hronov bude něčím zvláštní. Na sobotu 1. srpna jsme připravili vzpomínkový večer věnovaný ministru kultury Pavlu Dostálovi, od jehož úmrtí bohužel uplynulo už deset let. Na jeho počest také zahájíme tradici udělování Ceny Pavla Dostála Jiráskova Hronova 2015 za dlouholetou činnost v oblasti amatérského divadla na české scéně. Mám radost, že ji předá jeho žena, paní Hana Dostálová. A protože Pavel Dostál byl člověk, který se rád a živelně smál, určitě na něj nebudeme vzpomínat nostalgicky. On by si to určitě nepřál. </p> <p>Jako starostka máte během příprav festivalu nevděčnou roli – získat sponzory. Není to rok od roku těžší?</p> <p>Je. Město Hronov je velmi malé na to, abych mohla oslovovat místní malé a střední podniky. Cením si toho, že celoročně a poměrně významně podporují sportovní aktivity v Hronově a nemohu je tedy už víc zatěžovat. A doby, kdy festival sponzoroval ČEZ nebo Plynárny, jsou dávno pryč. Přesto máme velmi významného a teď už vlastně generálního partnera Jiráskova Hronova. Je jím místní firma WIKOV MGI – strojírenská firma, bývalé ČKD. Není bez zajímavosti, že jejím majitelem je pan Martin Wichterle, vnuk akademika Wichterleho. Když jsme se na počátku potkali, zeptal se mne, co by mohl pro Hronov udělat? Řekla jsem, že pro město je nejdůležitější, aby se firmě dařilo. Ale on nabídl, že by chtěl pomoci Jiráskovu Hronovou. Takže od té doby je naším klíčovým partnerem. Už několik let oslovuji také firmy, s nimiž máme smluvní vztahy a dobrou spolupráci – jako je například Marius Pedersen.<br />
A pak máme i tzv. materiální sponzory. Například místní dopravní firmu, která během festivalu kyvadlovou dopravou zdarma vozí divadelní soubory ubytované v sousedním Náchodě. Anebo tamní pekař, který nás po celý týden zásobí dobrým pečivem, nebo náchodský pivovar, dodávající limonádu a občerstvení. </p> <p>Festival mívá každoročně pozitivní ohlasy. Přesto se na facebooku loni objevila jedna stížnost. Kam zmizel po rekonstrukci náměstí trávník před divadlem? </p> <p>Měli jsme tu takový malý trávník, který návštěvníkům festivalu sloužil jako místo k odpočinku nebo k čekání mezi jednotlivými představeními. Ale zbylých 51 týdnů v roce tam místní pejskaři chodili venčit svoje miláčky. Nevím, jestli by to pomyšlení bylo našim hostům příjemné? My jsme ten trávník před zahájením festivalu samozřejmě pokaždé důkladně vyčistili. Fakt je, že dnešní podoba hronovského náměstí se pro mnohé občany stala názorovým střetem. Polovina lidí je nadšená a polovina naprosto znechucená.</p> <p>Což je asi běžná situace, v jaké se jako starostka ocitáte…</p> <p>Ano. Na zastupitelstvu jsme schválili projekt a také jej realizovali, aby z veřejného prostranství zmizelo parkoviště a vrátil se tam život. Není tam sice trávník, ale zato jsou tam stromy. Jednoho dne vyrostou a hned budeme mít lepší kulisu. Ale teď jste mi připomněla, že jsme si chtěli udělat legraci a koupit kus umělého zeleného koberce, tak 2×2 metry, a nostalgicky ho položit před divadlo. (smích)</p> <p>Co je výhodou té kontinuity, když je člověk v čele města tak dlouho jako vy? </p> <p>Především zkušenost a šance neopakovat stejné chyby. A samozřejmě ČAS – můžete ovlivnit a dotáhnout do konce věci, které se dlouho a těžce rodí.<br />
Například v Hronově se už 18 let řeší, zda vybudovat nový městský úřad, protože radnice je roztříštěná, sídlí v pěti nevyhovujících objektech. Na realizaci stále nebylo dost finančních prostředků, až teprve letos v červnu jsme na zastupitelstvu schválili vítěznou architektonickou studii. Moc se těším, že kolegům a hlavně veřejnosti budeme konečně moci nabídnout lepší prostory. To je úkol, který má smysl.<br />
Když jsem ho představila jako jednu z priorit v novém volebním období, řekla mi kolegyně, s níž řadu let v koalici spolupracuji: „Ty si fakt nedáš pokoj, to zas všechno tohle máme udělat?!“ (smích)</p>

Daleké/blízké ruské výtvarné umění vyvolává vlnu zájmu návštěvníků v Hluboké nad Vltavou

Autor článku: 
Veronika Polnická

<p>HLUBOKÁ: Vedoucí Ruského střediska vědy a kultury v Praze, Leonid Gazma, s nadšením přivítal a zároveň organizačně podpořil přípravy velké přehledové výstavy ruského výtvarného umění. Po roce 1989 byl v Čechách zájem o ruské umění utlumen, zdá se však, že v posledních letech ůdochází k jeho vzkříšení.</p> <p>Daleké/blízké – Ilja Repin a ruské umění je název hlavního výstavního projektu pro rok 2015, který je již od 26. června 2015 k vidění v prostorách Zámecké jízdárny Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou. </p> <p>Na příkladu 120 shromážděných děl pocházejících jak z českých sbírek, tak ze zahraničních zápůjček si tento výstavní projekt klade za cíl ukázat rozmanitost a bohatství ruského výtvarného života devatenáctého a první poloviny dvacátého století. </p> <p>Jak se obrazy Ilji Iframoviče Repina dostaly do českých sbírek? </p> <p>Repin poprvé navštívil Prahu v roce 1900, a to v záležitosti příprav jediné zahraniční výstavy peredvižniků, která se zde v témže roce konala. Rok po této výstavě se Repin stal členem České akademie věd a umění, a v průběhu dalších let, konkrétně v letech 1925 – 1935, měly obdivovatelé Repinova umění možnost zhlédnout jeho obrazy na různých výstavách také v dalších městech tehdejšího Československa.<br />
Repinův život se uzavřel roku 1930 ve Finsku. Pozůstalí chvíli na to začali rozprodávat jeho obrazy. Obchodní záležitosti umělcovy starší dcery v Praze a styk s potenciálními zájemci z řad soukromých sběratelů vyřizoval její zástupce. Tak vznikla jedna z největších soukromých sbírek u nás, jejímž majitelem byl Tomáš Maglič, generální ředitel Škodových závodů. Když se ve 30. letech 20. století začala tato největší soukromá sbírka Repinových děl rozpadat, dostala se její část do depozitáře NG v Praze a část do sbírky Pražského hradu. Právě odsud pochází jeden z hlavních magnetů celé výstavy – A. S. Puškin v lyceu 8. ledna 1815 recituje svou poemu Vzpomínky v Carském Sele, (1911). </p> <p>Zájem o ruské umění se každým rokem zvyšuje, a to nejenom v Čechách, ale též v jiných evropských městech. Například roku 2012 proběhla v německém „městě modernismu“ – Saské Kamenici (Chemnitz) v prostorách Nové radnice podobná úspěšná výstava, která si kladla za cíl seznámit širokou veřejnost s ruským výtvarným uměním 19. století a především s klíčovými díly členů Sdružení putovních výstav – tzv. Peredvižnici, mezi něž Ilja Prepin po nějaký čas také patřil. Fenomén ruského realistického výtvarného umění vzbudil vlnu zájmu a pozitivních ohlasů, a to jak u návštěvníků výstavy, tak u kritiků výtvarného umění i médií. Ideální předpoklady k tomu, aby se stejná situace opakovala i v případě výstavy současné.<br />
Povzdechnout si tedy lze pouze nad nepříznivou konstelaci hvězd v dramatickém vývoji politické situace ve Východní Evropě, která nedávno vyústila v rusko – ukrajinský konflikt. Tyto události výrazně zasáhly také sektor tuzemského cestovního ruchu, kde bohužel výsledky každoročního systematického monitoringu návštěvnosti vykazují drtivý propad návštěvníků ze zasažených zemích. Zdá se tedy, že paradoxně právě ruští krajané budou ochuzeni o poznání skvostů z doby rozkvětu umění své rodné země. Ale abychom nevynášeli pouze pesimistické předpovědi, tak vězme, že ostatní ruští návštěvníci, kteří letos Hlubokou navštíví, si ve svém nabytém itineráři vyčlení o něco více potřebného času během přesunu z jednoho zámku na druhý a Repinovu výstavu navštíví. </p> <p>Je zvykem, že výstavní projekty takovéhoto formátu pravidelně zaštitují také představitelé politické a kulturní sféry. Ani tento výstavní počin není žádnou výjimkou, a tak se tohoto úkolu tentokráte ujali prezident České republiky Miloš Zeman, hejtman Jihočeského kraje Jiří Zimola, k nim se přidali mimořádný velvyslanec Ruské federace v ČR Jeho Excelence Sergej Kiseljov a ředitel Ruského střediska pro vědu a kulturu v Praze Leonid Gazma.<br />
Zastupitelství Rossotrudničevstva se postaralo o organizační a informační podporu v průběhu příprav celého projektu. RSVK v Praze je od roku 1971, kdy oficiálně zahájilo svou činnost, jedním ze zahraničních zastupitelství Rossotrudničevstva (Federální agentury pro záležitosti Společenství nezávislých států, krajanů, žijících v zahraničí a mezinárodní humanitární spolupráci). </p> <p>Kromě tohoto počinu, bychom si na tomto místě také mohli připomenout hlavní úlohy RSVK v Praze v čele s ruským diplomatem Leonidem Gazmou, které se svou povahou snaží přispět k porozumění kulturních identit obou národů, upozornit na společnou minulost (například na umění ruských emigrantů, kteří v meziválečném období žili a tvořili v tehdejším Československu). Stejně tak mezi jeho hlavní úlohy patří starost o budoucnost a rozvoj moderního ruského umění, třeba prostřednictvím navázání kontaktů s uměleckými a kulturně-vzdělávacími organizacemi České republiky, a dopomoci tak k rozšíření oboustranně výhodné rusko – české spolupráce vhodné i pro prezentaci regionů. </p> <p>Připomeňme si několik zajímavých akcí, které se v poměrně nedávné minulosti odehrály na půdě zastupitelství Rossotrudničevstva ….<br />
Poměrně nedávno se odehrál koncert, na kterém zazněli písně ze sovětského období. Večerní hodiny dne 16. července 2015 patřili Džigurdě a Sergeji Džigurdy, interpretům známých bardských písní Ludmily Tatarovové. Filmoví a divadelní herci rozezpívali celý Křišťálový sál RSVK v Praze.<br />
Při pohledu na časovou přímku směrem do minulosti byla takovouto další akcí výstava „Svět bez hranic“ konaná roku 2014 v prostorách Křišťálového sálu RSVK v Praze, a to v rámci Týdne současného ruského umění v Česku. Celá akce, jež představila obrazy celkem patnácti laureátů „Ruského týdne umění“ se nakonec těšila velkému ohlasu místní veřejnosti i ruských krajanů.</p> <p>Mnozí z nás jsou již nyní zvědavi jaké další akce RSVK v Praze v rámci poznávání různorodých variant kulturního vyžití vymyslí do budoucna. Je přirozenou součástí každého člověka poznávat nové zvyky, obyčeje, jazyk, tradice i mentalitu různých etnik.</p> <p>Daleké/blízké – Ilja Repin a ruské umění<br />
Zámecká jízdárna AJG v Hluboké nad Vltavou<br />
26. června – 27. září 2015</p>

Vraťme do hry "1 % procento na umění"

Autor článku: 
Lenka Jaklová

<p>PRAHA: Je možné dostat současné umění do veřejného prostoru jinou než ilegální cestou nebo dohodou se soukromým investorem? Členové pracovní skupiny (z řad umělců ze Spolku Skutek, historiků umění, architektů i právníků), kterou letos na jaře iniciovala poslankyně Parlamentu České republiky Martina Berdychová, se domnívají, že to reálné je.</p> <p>Zapotřebí ale bude znovu zavést alespoň jedno procento z rozpočtu veřejných staveb na jejich výtvarné řešení. Nejde přitom o nic převratného.</p> <p>„Tato praxe existovala v Československu v letech 1965 až 1991. V rámci vyhlášky stavebního zákona se ve veřejném prostoru zrealizovalo obrovské množství mimořádně kvalitních výtvarných děl,“ připomíná Pavel Karous, sochař a zakladatel občanské iniciativy Vetřelci a Volavky, která mimo jiné volá po záchraně těchto uměleckých děl nenávratně mizejících z tuzemských, zejména však pražských sídlišť.<br />
„Prostřednictvím Ministerstva kultury byl v roce 2005 učiněn pokus oživit tuto problematiku, bohužel bez úspěchu,“ upřesňuje poslankyně Martina Berdychová a dodává: „V současnosti o zakotvení tohoto zákona v legislativě České republiky jednáme ve spolupráci s Ministerstvem kultury a Ministerstvem pro místní rozvoj. Šance na jeho prosazení by mohla být v roce 2016. V této souvislosti také hodláme letos v říjnu uspořádat v Poslanecké sněmovně odborný seminář.“<br />
Většina západoevropských států, ale i některá americká či australská města urbanistickou kulturní politiku jednoho procenta používají. S metodikou podpory umísťování umění ve veřejném prostoru má dlouholeté pozitivní zkušenosti např. Francie; aktuálně tuto povinnost investorů vrací do nového stavebního zákona na Slovensku. „Až se na Slovensku stane tento zákon platným, bude Česká republika posledním mezi sousedními státy, který tento zákon nebo jeho obdobu mít nebude!“ upozorňuje Pavel Karous.<br />
S tím se však on ani jeho kolegové ze Spolku Skutek nehodlají smířit. Přinášíme rozhovor s předsedou spolku – vizuálním umělcem Petrem Dubem.</p> <p>Proč by měl stát finančně podporovat přítomnost současného umění ve veřejném prostoru?</p> <p>Jedná se o investici do prostranství, které sdílíme všichni společně. Kvalita veřejného prostoru je určujícím prvkem civilizovaného života a umění je jeho integrální součástí. Stát bez umění je obyčejný ekonomický automat bez identity a bez schopnosti sebereflexe. Homo economicus by po sobě měl zanechat víc než odkaz společnosti zacyklené v ekonomické spotřebě.</p> <p>Co přináší výtvarné dílo do veřejného prostoru? Skutečně kultivuje svého diváka, nebo dokonce – jak tvrdí váš kolega, sochař Pavel Karous – snižuje jeho agresivitu?</p> <p>Pojmy jako výtvarné dílo nebo veřejný prostor jsou značně široké. Představme si, že bychom dnes vstoupili například do katedrály svatého Víta a nebyla by v ní jediná socha, nevisel by zde žádný obraz, nehrála by varhanní hudba… To vše je kultura, která nás obklopuje, na kterou jsme zvyklí a bez které si ani pohyb městem nedovedeme představit.<br />
Současné umění v českém kontextu takto zapsáno není. Jeho vztah s diváky se postupně neustále utváří. Připomeňme pojem „Gesamtkunstwerk“, totální umění, které vznikalo přirozeně s architektonickým či urbanistickým plánem nebo v jeho návaznosti. Myslbekova Socha sv. Václava se stala nejen uměleckou dominantou Václavského náměstí, ale současně i objektem spoluutvářejícím společenskou funkci daného místa. Umění by nemělo veřejný prostor pouze doplňovat nebo zdobit, ale mělo by jej pomáhat rozvíjet. A pokud jde o poznámku Pavla Karouse, předpokládám, že mluví o obecné kvalitě. Společnost, která usiluje o kultivaci veřejných prostranství, přirozeně eliminuje sociální napětí v konkrétních místech. </p> <p>A jak může společnost motivovat samotné umělce? Jinými slovy – vyplatí se státu tato podpora do veřejného prostoru?</p> <p>Ano, nepochybně. S nadsázkou, můžeme říci, že značná část uměleckých dějin je v podstatě dokumentací umělecké soutěživosti, která umožňuje nezbytnou inovaci. Je třeba zdůraznit, že podpora současného umění je v České republice ve srovnání s vyspělými evropskými státy značně nekoncepční – těžko udržujeme staré, ale jistě nevytváříme nové hodnoty. Předpokládané investice (1 % ) řeší přitom hned několik problémů najednou. Stát může jejich prostřednictvím nejen kultivovat veřejný prostor, vytvářet mosty mezi veřejným prostranstvím a uměleckými institucemi, posilovat uplatnitelnost absolventů uměleckých oborů a občanskou odpovědnost, ale z čistě ekonomického hlediska i vytvářet dlouhodobý kulturní kapitál. Aktuální ambicí státu je například posílení kulturního turismu. Tato snaha dnes bohužel téměř výhradně staví na využívání kulturně-historického dědictví, nikoli na posilování současného domácího umění. Naše společnost tak paradoxně doplácí nejen na dlouhodobé podfinancování příspěvkových uměleckých institucí, ale i na absenci uměleckých děl ve veřejném prostoru. Zájem zahraničních návštěvníků – například o dílo Cloud Gate od Anishe Kapoora v americkém Chicagu nebo o berlínský Židovský památník, na němž spolupracovali architekt Petr Eisenman a sochař Richarda Serra – je i ekonomicky nezanedbatelný. Koncepce „1 % for Art“ funguje v různých modelech napříč celým světem, a náskok před námi v podobě zákonného návrhu mají i Slováci. </p> <p>Opravdu se u nás do roku 1991 do veřejného prostoru instalovala jen nadprůměrná výtvarná díla? </p> <p>Pochopitelně to není takto černobílé, ale mechanismus jejich výběru byl odbornější, než je tomu dnes. Z této pozitivní stránky je na místě se poučit. Základem změny, o kterou se Spolek Skutek zasazuje, je snaha o posun toho, jak je vnímán veřejný prostor, jaké umění se v něm objevuje a jakou má kvalitu. Jsme proti stávající nekompetentnosti a klientelismu, skrze které se dnes běžně do ulic českých měst dostávají, pokud vůbec – nahlouplé kýče nebo přežité historizující formy. Mimochodem, projekt Pavla Karouse Vetřelci a volavky, představující umění ve veřejném prostoru před rokem 1989, je geniální v tom, že jej vytvořil tým lidí, kteří se přirozeně hlásí ke své odbornosti, ale výsledkem jejich práce není pouze akademické memento mizející paměti, ale překvapivě široce sdílené volání po společenské a politické odpovědnosti. </p> <p>V čem je tedy problém současné situace ve veřejném prostoru?</p> <p>Chybí nejen systém objednávání a umísťování děl vizuálního umění, ale i základní povědomí, o tom, co může přítomnost umění ve veřejném prostoru přinést pozitivního. Často se setkáváme s běžnou praxí, kdy vlastníci veřejných plastik, ať již jde o instituce či městské části, nejenže nemají adekvátní prostředky k péči o stávající plastiky, ale nemají ani zájem na jejich správě, natož aby přemýšleli o možnosti vlastnit nové. Výjimkou nejsou ani případy, kdy umělecké objekty nechávají chátrat či je záměrně odstraňují. V České republice existují stovky uměleckých děl bez jasného a právoplatného vlastníka. Pro změnu tohoto stavu je klíčové dokázat jednotlivým stranám, že investice 1 % do umění jejich pozici nebo rozpočty nijak neohrožuje, ale naopak posiluje.<br />
Oproti tomu i u nás existují pozitivní příklady. Osvícení architekti spolupracují s umělci již dnes. Z nejvýraznějších lze jmenovat spolupráci studia Projektil v projektu nové Národní technické knihovny v Praze, kde se na konceptu a výsledné podobě interiéru budovy spolupodílela umělecké skupina PAS a Dan Perjovschi. Za zmínku stojí i spolupráce architektonické kanceláře DRNH a malíře Petra Kvíčaly v brněnské Redutě – dlouhodobě budovaná sbírka Masarykovy univerzity, která doplnila architekturu nového kampusu studie A PLUS nebo minimalistické gesto Memento Mori pod Nuselským mostem od sochaře Krištofa Kintery. Mezi koncepčně budované regionální zázraky patří v posledních dekádách architektonicko-urbanistický rozvoj města Litomyšl, kde je umění integrováno do řady veřejných interiérů i exteriérů. Příkladů by bylo pochopitelně více, ale už jenom pětice jmenovaných ukazuje v jaké škále, měřítku a s jakými náklady může umění ve veřejném prostoru vznikat.</p> <p>Jak byste reagoval na výtku, že umělci jsou jen zájmová skupina, která chce z veřejných prostředků čerpat účelové prostředky?</p> <p>S ledovým klidem. Výtvarní umělci v této zemi žijí identickým způsobem jako zedníci, obchodníci nebo lékaři. Jako občané se řídíme stejnými zákony, platíme daně, apod. Odhlédneme-li od přesvědčení, že naše iniciativa prospívá společnosti jako celku, máme stejná práva jako všichni ostatní. Fakt, že jsme zájmovou skupinou, nijak nezastíráme. Skutek vznikl právě s ambicí zastupovat zájmy umělecké obce a posilovat její sociální statut.</p> <p>Řekněme, že se zákon „1 % na umění“ podaří prosadit do legislativy. Co je zásadní, aby zákon–systém mohl skutečně fungovat?</p> <p>Komunikace, pozitivní nastavení a hledání způsobů, jak případné změny zavádět, tak aby místní samosprávy nezatěžovaly, ale rozvíjely jejich provozní a odborné kvality. Elementárním je respektování vzájemných pozic zadavatele, investora, architekta, budoucích uživatelů díla, tvůrců a odborné komise. Tato skupina by měla podle stávajícího návrhu být složena z volených zástupců Národní galerie, regionálních příspěvkových organizací, vysokých uměleckých škol, Akademie věd a ze zástupců oborových organizací, které se věnují provozu současného umění. Je třeba zdůraznit, že posláním komisí by mělo být garantování kvality a úrovně vybraného uměleckého řešení, nikoli nepatřičné zasahování do projektového či stavebního řízení. Mluvíme o veřejných prostředcích a navrhovaný mechanismus posiluje veřejnou kontrolu s jejich nakládáním.</p> <p>Co máte na mysli, když říkáte, že žijeme ve speciální době?</p> <p>Myslím, že problematika „1 % na umění“ dobře demonstruje určitý strop, na který naše porevoluční společnost narazila. Privatizace a komercializace životního prostředí, ve kterém žijeme, s sebou přinesla nejen řadu třídních bariér, ale i fyzických překážek, pro které je komplikované až nemožné například plně využívat některé městské prostory v kontextu jejich funkce a kapacity. Co je veřejné, jakoby dnes nepatřilo nikomu. Pohybuji se v okruhu lidí, kteří chápou, že pojem občanská společnost není úkolem těch druhých, ale osobní výzvou. Za posledních dvacet pět let jsme si až příliš navykli pozorovat politicko-ekonomický spektákl, namísto abychom hledali vlastní odpovědi.</p> <p>Stojíte v čele Spolku Skutek – pro koho tu je Skutek a jaká jsou jeho další témata kromě „1 % na umění“?</p> <p>Skutek je otevřenou platformou určenou umělcům, teoretikům a historikům umění. Mezi našimi členy a členkami jsou ale i architekti, advokáti a lidé z dalších oborů. Většina témat, kterých jsem se ve svých odpovědích dotkl, staví na našem programovém prohlášení. Snažíme se zastupovat zájmy umělecké obce navenek a uvnitř scény organizovat určitý typ dialogu, který postrádáme. Vedle „1 % na umění“ patří mezi naše priority snaha o specifikaci a ukotvení sociálního postavení umělců a umělkyň, reflexe provozu výstavních a muzejních institucí, revize daňové zátěže a výše DPH spojené s uměleckým trhem, budování adekvátně pluralitní členské základny, hledání možných forem spolkové činnosti, kontakt s regiony. Obecně usilujeme o věci, které lze jen těžko měnit z pozice jedince.</p> <p>K čemu je vůbec dobré spolčování?</p> <p>Nejde o nic mimořádného. Umění je způsobem, jak poznávat svět, a ze své podstaty je postaveno na mezilidské interakci. </p> <p>Spolek Skutek pořádá otevřené debaty pod všeobjímajícím titulkem „Co vás žere“. Zřejmě nemáte nouzi o témata…</p> <p>Co Vás žere, když jste 50+, Co Tě žere po škole…, to jsou záměrně provokativní tituly našich veřejných debat. Pokoušíme se jejich prostřednictvím propojovat různá spolková témata napříč generacemi. Dříve či později dojde na provoz Ministerstva kultury ČR, akviziční politiku státu, prezentaci českého umění v zahraničí, atd.</p> <p>Co právě teď žere vás? </p> <p>Letní teploty a stupňující se polarizace české společnosti. Před vedrem se umím zavřít do ateliéru, pro ten druhý problém jsem mimo jiné vstoupil do Skutku.</p>

Zámek Nový Hrad v Jimlíně u Loun slaví “S ČERTY“ 550 let od svého založení

Autor článku: 
Veronika Polnická

<p>JIMLÍN: Zámek Nový Hrad v Jimlíně u Loun je položen v malebné přírodě mezi Přírodním parkem Džbán a Českým Středohořím. Letos je tomu přesně 550 let, kdy byla na základě povolovací listiny vydané králem Jiřím z Poděbrad a Kunštátu započata stavba Nového Hradu. Bylo tomu dne 2. května roku 1465, kdy se současně se započetím stavby začala psát také existence nové větvě starobylého rodu Kolovratů – Novohradských z Kolowrat.</p> <p>Tradice tohoto rodu se začala rozvíjet v údolí Klášterského potoka v Dolním Ročově, jenž je od Nového Hradu vzdálené pouhých deset kilometrů.<br />
V současnosti je zde jedinou vzpomínku na staré osídlení rozlehlý klášterní komplex obutých augustiniánů ‚Vallis beatae Virginis‘ s kostelem Nanebevzetí Panny Marie, který se nachází spolu s dalšími 86 vybranými sakrálními památkami Ústeckého kraje ve stejnojmenné elektronické publikaci v rámci projektu navrženém radou Ústeckého kraje kultury a památkové péče, který by měl podpořit turistický ruch, ale také ony konkrétní kulturní památky v této oblasti. Klášter obutých augustiniánů, známý též jako Področov byl založen v roce 1373 z podnětu Albrechta z Kolovrat a tak není nikterak složité si vypočítat, že letos klášter slaví 640 let od doby položení základního kamene. Poté, co v devadesátých letech z klášterních prostor odešla dětská psychiatrická léčebna, zůstal objekt prakticky nevyužívaný. Dnes má funkci skladu humanitární pomoci při charitě v Praze.<br />
Kromě zmíněného kláštera obutých augustiniánů v malebném místě, jakým je Dolní Ročov (Lounsko), zve publikace k návštěvě dalších sakrálních památek, například Biskupská rezidence Litoměřice, Kapitulní konzistoř Litoměřice či Kanovnické domky Litoměřice.<br />
Ale vraťme se zapět k historii Nového Hradu, který slaví krásné výročí své existence. Vůbec první dochovaná zmínka a něm pochází ze 14. století a je spojena s rytířem jménem Záviš z Jimlína, který nechal nad obcí Jimlín postavit kamennou tvrz, palácového typu. Poté co skonal poslední zástupce jimlínského rodu (rytířů z Jimlína ) převzal v roce 1453 dědictví Albrecht Bezdružický z Kolowrat . Právě Albrecht Bezdružický z Kolovrat byl tím, kdo v již tolikráte zmiňovaném magickém roce 1465 započal přestavbu tvrze na hrad, a současně s průběhem přestavby si osvojil přídomek Novohradský. Tak vznikla nová větev Kolovratů v jejímž vlastnictví zůstal Nový Hrad po více než sto let.<br />
A jak vlastně bude vypadat průběh oslav významného výročí zámku Nový Hrad v Jimlíně u Loun? …</p> <p>Dá se říci, že připravované akce v rámci oslav výročí přímo vybízí k tomu, naplánovat si pěkný rodinný výlet a účastnit se jejich průběhu. Co do atraktivity jim rozhodně nic neschází.<br />
Největší pozornost jak dětí tak dospělých jistě zaujme informace o tom, že v rozmezí od 29. 5. – 30. 8. 2015 mohou na zámku navštívit výstavu originálních kostýmů jedné z našich nejkrásnějších pohádek a sice S čerty nejsou žerty. O nezaměnitelné kostýmy, v nichž zazářily nezapomenutelné pohádkové postavy se postaral Fundus Barrandovského filmového studia. Během tří měsíců, po které bude výstava přístupná vždy od úterý do neděle, a to v rámci samostatného prohlídkového okruhu, jenž návštěvníky provede zámeckými pokoji zákoutími tajemných sklepení můžete vidět četné převleky čerta Janka (v hereckém podání Ondřeje Vetchého), dále nekompromisního knížete pekel, samotného Lucifera (jehož s šarmem a grácií ztvárnil Karel Heřmánek), samozřejmě chybět zde nesmí ani kostým udatného mládence Petra Máchala (Vladimíra Dlouhého), stejně tak, jako jeho pohádkové babičky, kterou si Janek při svém prvním pokusu spletl se zlou Dorotou, a tak nakonec místo ní vzal do pekla Petrovu babičku Annu (Janu Dítětovou). Kostým vypočítavé kuchařky a Petrovy macechy Doroty v jedné osobě (Jaroslavy Kretschmerové) je zde také, stejně tak jako pana správce (Viktora Preisse), který systematicky obírá o dukáty nic netušícího a příliš dobromyslného knížete Sličného (Josefa Kemra). Šaty princezen Adélky (Moniky Palcové) a Angelíny (Dany Bartůňkové) a princů (Václava Vydry a Davida Schneidera) se na výstavě, stejně tak jako v pohádce přímo vyjímají svou nádherou. Těšit se samozřejmě můžete také na kostým čertovského písaře Drápala (Vladimíra Hrubého) ale i na peklo. </p> <p>Kromě výstavy pohádkových kostýmů připravil zámek pro milovníky historie také zajímavý přednáškový cyklus, který se uskuteční v historických sálech zámku, z něhož zbývají na programu ještě tři. Konkrétně ve středu 12. srpna 2015 se bude od 19 h konat přednáška na téma „Albrecht z Kolovrat a jeho doba aneb počátky Kolovratů v Čechách“, kterou povede PhDr. Jan Mareš, Ph.D., následující přednášku přednese PhDr. Karel Mareš taktéž ve středu, ale tentokráte 23. září 2015 od 18 h, jejím tématem bude „Kolowratský klášter augustiniánů ‚Vallis beatae Virginis‘ v Dolním Ročově“ a přednáškový cyklus zakončí prof. PhDr. Václav Bůžek, CSc. v sobotu 24. října 2015 v 18 h svým příspěvkem na téma „ Sňatek Marie Magdalény Novohradské z Kolovrat a Hraběte Jana Zrinského ze Strynu“.<br />
Nejbližší akcí je Kinematograf bratří Čadíků, který v Jimlíně zakotví ve dnech 20. – 23. 7. 2015 a přiveze s sebou následující filmy: Vejška, Hodinový manžel, pohádka Tři bratři a film inspirovaný životem známého českého umělce, jehož tvorba patří k pokladům světové fotografie – Jana Saudka – film výstižně nazvaný Fotograf.<br />
Vstupné na kinematograf je dobrovolné a jde na dobročinné účely.<br />
Shodou okolností letos do kin vstoupil film Fotograf pojednávající o životních osudech Jana Saudka, a právě tomuto umělci je také věnovaný současný výstava jeho fotografií z jeho soukromého archivu nazvaná Jan Saudek Intimní, konaná v Zámecké jízdárně AJG v Hluboké nad Vltavou, 31. 5. – 30. 8. 2015 . </p> <p>Dodatek :<br />
Více informací o celém průběhu oslav najdete na webových stánkách zámku Nového Hradu v Jimlíně u Loun, příspěvkové organizace Ústeckého kraje http://www.zameknovyhrad.cz/<br />
Bližší info. o výstavě fotografií Jana Saudka v AJG na http://www.ajg.cz/</p>

Festival Seš-lost ovládly nejen diskuze o hodnotě umění, ale hlavně genius loci staré šroubárny a kotelny

Autor článku: 
Eva Moravcová

<p>ŽELEZNÝ BROD: Během posledního červnového víkendu proběhl v Železném Brodě druhý ročník uměleckého festivalu Seš-lost?, jehož je Místní kultura mediálním partnerem. Festival je určený nejen umělcům, ale také všem kdo mají zájem o umění a především o jeho budoucnost. Absolventy uměleckých vysokých škol totiž po ukončení studia často čeká nejistota a existenční potíže a tento festival je prostorem o sdílení této zkušenosti s veřejností.</p> <p>Informace o tom jaká je hodnota umění a realita o životě umělce návštěvníci čerpali v rámci pořádaných přednášek, výstav, Pecha Kucha Night, koncertů a konference. Akce se konala na několika místech celého Železného Brodu, který se od pátku 26. června do neděle 28. června 2015 stal kulturní městem se vším všudy. </p> <p>Vše začalo vernisáží v páteční podvečer</p> <p>Slavnostní zahájení uměleckého festivalu Seš-lost? proběhlo v pátek 26. června od 17 hodin v Městském muzeu Železný Brod. Velkou návštěvnost druhému ročníku festivalu popřál starosta města Mgr. František Lufinka, který nad akcí převzal záštitu. Sklář Zdeněk Lhotský velkoryse poskytnul účinkujícím i návštěvníkům zázemí celého festivalu. Tím byl objekt bývalé továrny na šrouby ve Štefánikově ulici, který byl sice stavěn pro industriální účely, ale vyznačuje se nesporným geniem loci.<br />
V místním muzeu zároveň proběhla vernisáž výstavy ko-lektiv, ko-lekce, ko-lektor. Finalista ceny Jindřicha Chalupeckého Richard Loskot i její laureát Mark Ther, světoznámý sklář Zdeněk Lhotský, sochaři Michal Cimala a Čestmír Suška, oceňovaný designér Jakub Berdych nebo respektovaní teoretici Veronika Ruppert a Adam Štěch. Ti všichni se na moment vžili do role šperkaře a navrhli limitovanou kolekci šperků přímo pro festival Seš-lost. Výtěžek z prodeje šperků totiž pokryl některé z nákladů festivalu. „Naší myšlenkou bylo posunout umění blíže lidem, nabídnout nový pohled na sběratelství. Vybrané osobnosti jsme rychle zasvětili do základů uměleckého šperku a pomohli jim zhmotnit jejich návrhy a vytvořit tak unikátní sběratelskou kolekci,” vysvětluje Eliška Lhotská nejen autorka kurátorského projektu, ale i festivalu Sešlost. „Lekci“ v navrhování šperků dávala těmto významným a oceňovaným českým umělcům společně se svojí kolegyní, šperkařkou Martinou Singerovou.</p> <p>První večerní akcí, která pomyslně otevřela umělecký festival Seš-lost? byl soubor přednášek Pecha Kucha Night Železný Brod. Na třinácté železnobrodské PechaKucha noci se prezentovalo čtrnáct hostů, převážně účastníků festivalu Seš-lost? Setkání umělců a příznivců moderního umění se jako vždy konalo v KC Kině Železný Brod, jehož prostory navrhnul významný český architekt Karel Hubáček, autor televizního vysílače a hotelu na Ještědu a držitel významného ocenění Mezinárodní unie architektů z roku 1969. Poté následovala noční vernisáž velké výstavy na téma Hodnota umění v jedné z neobydlených budov náležící do areálu někdejší šroubárny. Všechna tři patra squatu okupovaly výtvarné instalace, stranou nezůstala ani vykachličkovaná místnost, kde kdysi pravděpodobně bývala koupelna. Přechod z páteční noci do sobotního rána doprovázel hip hop, electro a dubstep rapujícího společenství Ptakz. Syrové texty reflektující soudobou společenskou situaci a stále se opakující vztahové problémy. </p> <p>Ke snídani se podávaly unikátní projekty</p> <p>Sobotní i nedělní program odstartovaly přednášky k snídani. Například projekt Umělec, vila a bazén, autorská přednáška Václava Janoščíka o umění setkávat se nebo Denisa Bytelová o financování galerie Sam83. Urban art, pak provedl návštěvníky hlavně historickým centrem města, kterým jsou trávníky, a přivedl zpět do kina, kde se konal hlavní program festivalu. Konferenci na téma Hodnota umění bylo vyhrazeno sobotní odpoledne a podvečer. Své příspěvky předneslo osm vystupujících, pro které je umění denním chlebem. Mladé umělce i ostatní návštěvníky v hledišti oslovila například konfrontace filozofického pohledu na současné umění a tvorba prodejní ceny uměleckých děl v praxi. Seznámili se s prací umělce a kurátora Jiřího Davida i s jeho příspěvkem o státem financované účasti českého umělce na Benátském bienále. Absolventi uměleckých škol zabývající se vlastní tvorbou se nemohli sami sebe nezeptat: „Jaká je hodnota jejich práce?“ a „Je žádoucí stále tvořit v provizorních podmínkách?“ Diskuse o tom, zda je udržitelná situace, kdy vznik uměleckých děl je často závislý pouze na nejrůznějších grantech, neformálně pokračovala i cestou na následné vystoupení Petra Nikla v budově někdejší kotelny na Poříči. </p> <p>Festivalová atmosféra a nezapomenutelné zážitky</p> <p>Nutno podotknout, že rekonstrukcí bývalé kotelny vznikl úžasný prostor takřka šitý na míru alternativně pojatým divadelním či koncertním představením. Vystoupení výtvarníka a performera Petra Nikla bylo doprovázené nezvyklými doprovodnými hudebními a zvukovými efekty. Na závěr nechyběla ani improvizace s ošatkou plnou festivalových placek. Upřímně, i kdybyste po celou dobu představení měli zavřené oči a nic z osobitého projevu divadelníka neviděli, stejně budete okouzleni. Prostorem, podmanivým hlasem zpěváka, tóny kytary a festivalovou pospolitostí. Dokonalé spojení duševních a smyslových zážitků umocněné vzduchem po letní přeháňce a červánky zalévající prostory někdejší kotelny…<br />
Další lahůdkou, která účastníkům festivalu rozšířila hudební obzory, byla hudební performance americké zpěvačky jménem Nadia Buyse. V rámci evropského turné vystoupila v Železném Brodě se svým nejnovějším multimediálním projektem Dubais. Osazenstvo bývalé továrny zcela paralyzoval sexy hlas zpěvačky, líně se odvíjející v pomalých disco melodiích, které pohybově ztvárnil její kolega. Neobvyklý hudební zážitek doplňovala videoprojekce obou protagonistů, kteří veškeré své projevy zaznamenávaly živě na kameru. </p> <p>Skvělé atmosféře festivalu napomohl i perfektní catering, který zajišťovali liberečtí pekaři Hairy Bakers. Ke snídani se nabízel jogurt s müsli, ale především v širokém okolí vyhlášené dorty, tartaletky s jahodami a borůvkami nebo cheesecakes. Sladká obsluha se promptně přemísťovala z budovy bývalé šroubárny do místního kina či do areálu bývalé textilky, podle toho, kde právě probíhal program. Na dračku šly i obligátní krajíce chleba se sádlem a škvarky či burgery. Pokud snad některým účastníkům festivalu pod tíhou zážitků a informací padala hlava na přednáškách, na nohy je postavila silná kvalitní káva připravená ve stylové mocca konvičce. </p> <p>Za zmínku stojí i tombola s opravdu cool produkty současného designu. Nejvíce asi lákala slavná thonetka č. 14, moderní batohy či sada šperků. K mání byl i festivalový nealkoholický nápoj Club Maté či časopis, plátěné tašky a placky vyrobené speciálně pro festival Seš-lost? Každý, kdo si zakoupil lístek do umělecké tomboly, se mohl těšit z výhry.</p>

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře