Články a komentáře

<p>LITOMYŠL: Nabízíme rozhovor se spolutvůrci „litomyšlského zázraku“ – emeritním starostou města Litomyšle Miroslavem Brýdlem a respektovaným architektem Josefem Pleskotem. V jejich „ohlédnutí přes rameno“ si mimo jiné připomeneme, jak to vlastně v Litomyšli všechno začalo.</p> <p>Ti dva se poprvé setkali v roce 1992. Tenkrát by si na ně málokdo vsadil. Hned jejich první spolupráce skončila fiaskem. Inženýr ekonomie Miroslav Brýdl byl tehdy krátce ve funkci starosty města Litomyšle a architekt Josef Pleskot uvítal možnost zakázky pro nově založený AP ateliér. Soutěž na rekonstrukci jednoho z domů na historickém náměstí v Litomyšli ho nadchla. Jeho návrh sice zvítězil, ale k realizaci nedošlo. Po dalších třinácti letech se oba muži setkali znovu a přetržená spolupráce mohla začít naplno. Jejich příběh je velkým zadostiučiněním. Potvrzuje, že neexistují definitivní porážky, protože ty dnešní se mohou změnit v zítřejší vítězství.</p> <p>O Litomyšli se dnes mluví jako o architektonickém zázraku, o renesančním městě, které se v posledních 25 letech překvapivě stalo centrem moderní architektury, jaké u nás nemá obdoby. Historik architektury Zdeněk Lukeš dokonce uvádí, že „kdo chce něco v české architektuře znamenat, musí mít alespoň jednu realizaci v Litomyšli.“– To, co dnes vypadá jako samozřejmost, však mělo své porodní bolesti. Jak na tu dobu, pane Brýdle, vzpomínáte? </p> <p>Jako čerstvý starosta jsem se teprve začal orientovat a vytvářet si názor, jak by se město mělo architektonicky rozvíjet. Měl jsem štěstí, že jsem se brzy setkal s osobnostmi typu Josefa Pleskota, Aleše Buriana, Petra Hrůši a dalších architektů, kterým Litomyšl vděčí za to, že se tu začala stavět pořádná architektura. Zlomovým okamžikem ale byla první veřejná architektonická soutěž, k níž nám dala odvahu a spoustu dobrých rad Zdeňka Vydrová, kterou jsme získali do funkce městské architektky. Ačkoliv ze soutěže nakonec nevzešla realizace, byla dlouho dávána za vzor. </p> <p>Pane Pleskote, jak jste se vyrovnal s tím, že byť jste vyhrál, podle vašeho projektu se nestavělo?</p> <p>Já nebývám zahořklý – i když v mé minulosti takových případů moc nebylo. Ten zaniklý projekt mě nakonec docela těšil, protože se stal předmětem vyjasňování určitých stanovisek mezi památkáři a architekty – hodně se o něm diskutovalo a psalo. Někdy se dům nemusí postavit, zůstane projekt. A možná je to i víc, než kdyby se realizoval. </p> <p>Miroslav Brýdl: Na tu soutěž mám několik vzpomínek. Za prvé – byl to můj první konflikt s památkáři. V Hotelu Hvězda jsem tehdy uspořádal velké setkání, k němuž jsem přizval pražské architekty. Pamětníci uvádějí, že šlo o vůbec první jednání na téma architektura v historickém městě. Druhá vzpomínka se týká společných diskusí s Pepou Pleskotem. Trápily mě pochybnosti, zda je dobré přinést do města něco nového. Měl jsem hrůzu z toho, abychom neudělali podobnou botu jako v Jihlavě. Vybavuji si, jak jsme procházeli náměstím a Pepa mi objasňoval svou ideu, z čeho vychází a na co navazuje. Pak mi ukázal svůj model, a to už jsem si byl jist, že tohle je to pravé. Jenže s památkáři se nedalo hnout, tak jsme to po čase zabalili. Aby na náměstí přece jen vzniklo něco slušného, vypsali jsme jako město minisoutěž, zaplatili další peníze – a zas se projekt neuskutečnil! Dům byl postaven teprve napotřetí – dnes je tam obchod Kubík. Na rozdíl od památkářů si myslím, že jde o průměrnou stavbu. Paradoxem je, že i když se tenkrát Pleskotův projekt nerealizoval, odstartovali jsme v Litomyšli novou architektonickou kapitolu. </p> <p>Vnímal jste už tenkrát, pane Pleskote, že architektura ve městě má svůj přirozený koloběh, kdy vedle starého má právo vyrůst i něco nového?</p> <p>Ano, o tom jsem byl pevně přesvědčen. Přitom jsme tehdy nebyli nijak zvlášť avantgardní. Hledali jsme symbiózu starých tvarů s novými. Respektovali jsme, že projekt vychází ze středověké parcelace a tomu jsme přizpůsobili výšky. Uplatnili jsme také určité hravé prvky, které přinesla renesance. Ukazoval jsem Mirkovi, jak za těmi rovnými fasádami vylézají věžičky a nejrůznější tvary starých střech jako veselé plamínky, které vyskakují zpoza vážných fasád. To všechno bylo v projektu obsaženo. Jen jsme si netroufli, nebo spíš se nám zdálo hloupé, udělat obloukové podloubí. Rozhodli jsme se, že uděláme hranaté, protože je soudobější. Také okna jsme rozdělili podle jiného – než řekněme renesančního nebo barokního – řádu. Dopustili jsme se pár takových roztodivností, které se pro památkáře staly nepřijatelnými. </p> <p>Pane Brýdle, proč jste vy, takový patriot, zval do Litomyšle architekty odjinud – z Prahy nebo z Brna?</p> <p>To je jednoduché, protože v Litomyšli žádní architekti nebyli. Vystěhovali se odtud za komunistů a na rozdíl od právníků se nevrátili ani po listopadu 1989. Od dob, kdy jsem se jako student začal zajímat o architekturu, jsem věděl, že kdykoli se něco pořádného v Litomyšli postavilo – ať už renesanční zámek nebo městské domy z 19. století – většinou byl autorem někdo zvenku. Na tuto tradici jsem chtěl navázat. Už za komunistů jsem si uvědomil, že výtvarné umění a architektura je důležitým otiskem doby. Co tady po nás vlastně zůstane? Samozřejmě děti a vnuci. Ale taky to, co někdo namaluje, napíše, zkomponuje nebo postaví. Pokud jde o soudobou architekturu, přál jsem si, aby po nás v Litomyšli zůstalo to nejlepší.</p> <p>Pane Pleskote, měl jste porozumění pro tohle malé město také proto, že z podobného pocházíte?</p> <p>Určitě. Já jsem vyrůstal v Písku, kde jsem chodil na gymnázium, což bylo strašně poetické.<br /> O Litomyšli jsem se dozvěděl poprvé, když jsem jako povinnou četbu četl Filosofskou historii. Ta knížka ve mně zanechala opravdu hezké vzpomínky, a když jsem pak do Litomyšli přijížděl jako dospělý, měl jsem pocit, že se vracím do blízkého prostředí. Nikdy jsem si ale nepomyslel, že si oblíbím ještě jiné město, než je Praha a Písek – Litomyšl.</p> <p>Je dobře, když do města přicházejí architekti odjinud? Mají jiné oči?</p> <p>Josef Pleskot: Rozhodně. Jde o syndrom cizince, který poprvé přijede do nové země a všechno vidí velmi ostře. </p> <p>Miroslav Brýdl: Ale jen v případě kvalitních architektů! Někdo přijede odjinud a vidí třeba blbosti. Takže ono to tak úplně jednoduchý není.(Smích) </p> <p>O Litomyšli se dnes mluví jako o městě, které je vzorem symbiózy historické a současné architektury. Kdybyste měl, pane Pleskote, z pohledu architekta krátce glosovat, co se tady za starostování Miroslava Brýdla a jeho nástupců podařilo?</p> <p>Já vnímám především kontinuitu a konzistentní úsilí. Starosta s týmem svých spolupracovníků od počátku dbal o to, aby se město regenerovalo. Jeho záměrem – který převzali také všichni jeho následovníci – nebylo jen zlepšení nějaké části na okraji nebo v historickém centru, tady šlo o proměnu celého města. Skutečně se začínalo na náměstí a končilo třeba regulací řeky, bytovou výstavbou anebo sportovním areálem.<br />
V Litomyšli – a to je velmi neobvyklé – se podařilo respektovat celek. Pravdou také je, že k řadě úkolů byli přizváni vynikající architekti z naší generace. </p> <p>Pane Brýdle, jak jste dokázal v těch raných polistopadových letech přesvědčit své spoluobčany o správnosti vašich vizí?</p> <p>Někdy to samozřejmě bylo složité – třeba když jsme začali připravovat změny v historickém jádru. V Litomyšli jsme měli takový nepsaný parlament, lidi tomu říkali Senát – Hospoda U Černého vorla, kam jsem chodil každý pátek a kam za mnou mohl kdokoli přijít. Scházela se tam a diskutovala také parta umělců a intelektuálů, např. malíř Bohdan Kopecký, historik Kapusta, nakladatel Ladislav Horáček, který s sebou přivedl architekta Mikuláše Hulce, a řada jiných. Někdy to byly hodně divoké debaty. Pověstný je konflikt mezi architektem Alešem Burianem a Bohdanem Kopeckým. Ten hrozil, že si lehne pod buldozer, aby zabránil změnám v historickém jádru města. No tak jsem pozval místní občany k Černému volu na guláš a přizval jsem i architekty, kteří dokáží profesionálně argumentovat – například Pepa má takový farářský dar a umí to lidem krásně a v souvislostech vysvětlit. Takhle jsme diskutovali i později, když jsme se pustili do regenerace sídliště, regulace řeky Loučné nebo když jsme připravovali sportovní areál. S architektem Burianem jsme načrtli celkový koncept, pak jsme sezvali veřejnost, hlavně sportovce, a projekt doladili. Všechno jsme dělali s velkým předstihem. Zmíněný areál se realizoval až za deset let, ale to, co jsme tam tenkrát vymysleli, platilo.<br />
Poctivá příprava se zúročila také nad projektem zimního stadionu. Začal jsem tím, že jsem objednal autobus, naložil zastupitele a objel s nimi ty blbý stadiony v republice, aby viděli, jak se to nemá dělat. Dnes je stavba široce publikovaná – například v knize Česká architektura 2004 – 2005 a David Vávra ji zmiňuje v Šumných městech, v díle věnovaném Litomyšli. Jindy jsem objednal mikrobus a jeli jsme s radními a architekty za architekturou do Itálie a Rakouska. Jak jinak chcete vysvětlit, že tohle se ve světě dělá a že je to dobrý? Není nad konkrétní příklady, ale musíte se angažovat, musíte jít s kůží na trh!</p> <p>Ještě tečka k příběhu nerealizovaného projektu z roku 1992 – vy jste si tenkrát dali slovo, že jednoho dne přece jen budete v Litomyšli spolupracovat?</p> <p>Josef Pleskot: My jsme si nikdy slovo dávat nemuseli, tys to tak řekl a bylo to!</p> <p>Miroslav Brýdl: Teď mluvíš o zámeckém pivovaru! V duchu jsem si říkal, že ho navrhnul dobrý architekt Kaňka a že ty jsi taky dobrý architekt. No tak po Kaňkovi tam bude Pleskot, kdo jiný! Myslím, že v tom propojení historie a současnosti se povedl ohromný přesah. Pro mne je to opravdu silný zážitek. Už sama dolní část, které se říká kaple, a kde se pořádají výstavy a koncerty. Je tam nádherná akustika. Od první chvíle jsem věděl, že ty prostory stojí za to renovovat a vnášet tam současného ducha.<br />
Ale ještě důležitý dovětek – tečka za příběhem. Hranaté podsíně, které se památkářům v Pepově nerealizovaném projektu historického domu tolik nelíbily, jsme nakonec uplatnili během rekonstrukce pošty, když jsme hledali cestu, jak lidem umožnit bezpečný vstup na náměstí. Jeden z drobných projektů, který je litomyšlskými občany velmi kvitován. </p> <p>Pane Brýdle, když říkáte o Josefu Pleskotovi, že je minimalista, je to poklona nebo výtka? </p> <p>Miroslav Brýdl: Jak kdy. Někdy výtka, někdy ne.</p> <p>Josef Pleskot: Já si myslím, že nejsem úplně minimalista, já jsem možná víc než minimalista, protože mě vždycky fascinuje laciné řešení. Takže minimální ve smyslu laciný.(Smích)</p> <p>Miroslav Brýdl: Ono to pak ale často přijde draho! (Smích)</p> <p>Dobré příklady táhnou. Pane Brýdle, je v Litomyšli znát, že to, co se podařilo během regenerace města, zpětně kultivuje občany?</p> <p>Krátce po listopadu 1989 jsem si přečetl v časopisech o samosprávě v Holandsku nebo Dánsku, že tam fungují města jako vzory. Uvědomil jsem si, že pokud budeme v Litomyšli dělat kvalitní architekturu, lidi se začnou přizpůsobovat. A to se také stalo. Když jsme rekonstruovali historické jádro a některé přilehlé ulice, najednou se místní začali o své domy starat. Dokonce na nově vydlážděnou ulici starého města vyšli sousedé a slavili a popíjeli. Samozřejmě, tak jednoduché to vždycky nebylo. Ale časem se nám podařilo kultivovat i privátní sféru. Na pozemcích města jsme soukromým investorům doporučili seznam architektů, s nimiž by měli spolupracovat. Souhlas k prodeji městského pozemku jsme dali až poté, když jsme se seznámili s projektem. A dokonce jsme ke spolupráci se špičkovými architekty přesvědčili i ředitele škol a muzeí.<br />
Generace mých dětí se už hodně dívá po současné architektuře a má odvahu přizvat architekta ke stavbě rodinných domů. Možná také proto, že se o proměnách Litomyšle hodně publikuje, takže ten vzor už tady je. </p> <p>V Hradci Králové prý během normalizace architekti nechtěli pokazit „salon republiky“, protože se cítili zavázáni odkazem moderní meziválečné architektury. Když jste, pane Pleskote, pracoval na Pražském hradě, ovlivnila vás obdobně vzpomínka na architekta Josipa Plečnika, přítomnost jeho díla na každém kroku? </p> <p>Samozřejmě, to byl tak impozantní vstup vynikajícího architekta do vynikajícího kontextu! Ostatně v době, kdy Plečnik za Masarykovy éry pro Hrad pracoval, šlo o velmi kontroverzní a hodně diskutovanou záležitost. Nicméně Plečnik prokázal, že lze konfrontovat moderní ideály s historickou substancí. Tak to ke mně nepochybně promlouvalo a dodávalo mi odvahu, protože historické prostředí Pražského hradu přece jen zavazuje. </p> <p>Josip Plečnik byl výrazná osobnost, tvůrce osobitého stylu. Je pro architekta přínosem inspirovat se u jiných, anebo si za každou cenu budovat svůj nezaměnitelný styl?</p> <p>Když zůstaneme ještě u Plečnika, je pravda, že zdaleka nezanechal tak skvělé dílo v Lublani, kde byl doma, tak jako na Pražském hradě. Čím to vlastně bylo? Často jsem si tu otázku kladl. Mám dojem, že to byla právě obrovská prestiž spolupráce s osobností, jako byl T. G. Masaryk. On věděl, co chce, a uměl na bedra geniálního Plečnika položit tíži zakázky se vším všudy. A Plečnik si byl vědom, že ta zakázka je vážná, zodpovědná. Zakázka pro nový stát, pro novou demokracii – takže se určitě musel angažovat na 1000 %. Chci tím říci, jak nesmírně důležité je, aby zadání ze strany měst i ze strany investorů bylo uvědomělé, aby architekt do města nebyl pozván ve stylu – nevíme si rady, udělejte nám tady něco. Ne, my víme, co chceme, ale udělejte nám to dobře! To je úžasné zadání, jaké architekt může dostat. To je ten moment, kdy začnou zadavatel a investor táhnout za jeden provaz, a jedině tak mohou dosáhnout výborných výsledků. </p> <p>Miroslav Brýdl: Na Plečnikovu výstavu na Hradě mám jednu pěknou vzpomínku. Šel jsem na zahájení a u vchodu jsem se střetl s bývalým šéfem Památkového ústavu s panem dr. Štulcem. My jsme spolu válčili, ale přitom jsme se respektovali. Stoupali jsme po tom mohutném schodišti a on říkal, že to teda udělal Plečnik, ale nemluvil nijak nadšeně. Tak jsem mu řekl: „Vidíš, Josef, naštěstí jsi tu tenkrát nebyl, tak se to tady na Hradě mohlo postavit!“<br />
To je ten věčný konflikt s památkáři, kteří mívají tendenci, aby z památek byly skanzeny, což je hrozná chyba. A přitom často neumí komunikovat s veřejností. Lidé by kolikrát chtěli nějakou památku zachránit, ale nedostanou dostatečnou odpověď. Takový památkář zakáže, ale neumí odpovědět. Za mého starostování se na městě vystřídalo devět památkářů různých profesí, vzdělanosti i různých náhledů. Protože jsem hodně impulsivní, někdy jsem se neudržel a vynadal jim, ale vždycky jsme se pak snažili domluvit. Samozřejmě, že je třeba chránit památky před dravými investory a samozřejmě, že je nutné zachovat cenné dědictví našich otců. Ale určitě nejsme větší blbci, než byli naši dědové a pradědové – tak ať dostaneme možnost vstupovat do měst současnými prostředky, současnou architekturou.</p> <p>Pane Pleskote, jaké vzdělání by podle vašeho soudu měli mít památkáři v 21. století?</p> <p>Myslím, že na vzdělání tolik nezáleží, spíš na citlivosti a vnímavosti. Určitě není na závadu, když památkářskou praxi vykonávají architekti, samozřejmě kunsthistorici, ale mohou ji vykonávat i lidé vzdělaní v oblasti společenských věd – ta škála může být široká. Především by ale vedle vnímavosti a citlivosti měli mít i rozhodnost, schopnost zaujmout stanovisko. Jistě není snadné vykonávat tuto profesi, a to i z toho důvodu, že společnost přesně neví, jak využívat historické nemovitosti, jak s nimi zacházet. Památkáři, ale i architekti mají o to těžší práci, že nejsme společně laděni na jedno téma nebo na jednu notu. Často jsou požadavky architektů, památkářů a investorů vzájemně protichůdné. Kdyby byl v rámci společnosti větší konsensus, jak zacházet s historickým dědictvím, všichni by měli snazší roli. </p> <p>Pane Brýdle, když se v Litomyšli opravovalo Portmoneum, prý jste tam docházel každý týden. Byla to práce, co vás tak bavilo?</p> <p>Tak především já mám moc rád Váchalův Krvavý román. Dostal se mi do ruky někdy v roce 1968. To už jsem věděl, že v Litomyšli Portmoneum skutečně existuje. Tenkrát to byl prostě dům pana Portmona. Majitele jsem stačil ještě poznat osobně a viděl jsem i ty úžasné malby Josefa Váchala. Od té doby jsem se snil o tom, že budou zachráněny. A najednou krátce po listopadu 1989 za mnou přišel nakladatel Ladislav Horáček, dnes můj velký kamarád, s tím, že by ten dům koupil a opravil. Prý jsem tenkrát seděl na radnici ve svetru a hrozně nadával na komunisty. Hned si řekl – tohle je můj člověk! A pak už věci vzaly rychlý spád. Jako město jsme přijali rozhodnutí, že si přejeme, aby se Portmoneum zachránilo. Napsali jsme dopis a doporučili Národní galerii, aby dům prodala panu Horáčkovi. Netrvalo dlouho a Ladislav přivezl do Litomyšle architekta Mikuláše Hulce s restaurátory, kteří se za hubičku pustili do práce. Sehnal jsem z nemocnice staré postele, aby tam mohli přespat, a můj sen z mládí se začal plnit. Lidé ve městě byli rádi, zastupitelé byli rádi a já jsem tam chodil, protože jsme si byli hrozně blízcí.<br />
Když se ohlédnu zpět na lidi, kteří od počátku ovlivnili Litomyšl, a kteří mi ohromně pomohli, tak kromě Pepy Pleskota to byl i Ladislav Horáček se svými úžasnými aktivitami a pak také architektka Zdeňka Vydrová. Ve správnou chvíli poradila, jak se dělají architektonické soutěže, kteří architekti jsou dobří a stojí za to je vyzvat, a jakým způsobem bychom měli sestavovat poroty. A nemohu zapomenout ani na Bohdana Kopeckého, ten se obětavě staral o Portmoneum.<br />
Výhodou malého města je, že lidi se znají a můžou se neoficiálně oslovit. Prostě si řeknou – tady je Portmenueum, to je nádhera, pojďme ho podporovat! Není třeba hned se vším chodit na zastupitelstvo. Dnes je na Portmoneum nabalena spousta dalších aktivit, jezdí sem turisté, a to všechno městu přináší prospěch. Jsem hrozně rád, že se ten dům podařilo zachránit.</p> <p>Pane Pleskote, myslíte, že v takových městech jako je Litomyšl, lidem roste zdravé sebevědomí?</p> <p>O tom není sporu. Mě napadá slovo umanutost. Člověk musí být řádně umanutej, aby mohl jí za svým cílem. Litomyšl je důkazem o Mirkově umanutosti, která přináší růže.</p> <p>Co znamená zkratka AP v názvu vašeho ateliéru?</p> <p>Adolf Pleskot – můj prastrýc, to on založil továrnu, kterou jsme s rodinou restituovali. Její část dnes užívám jako architektonický ateliér a jsem tam strašně spokojený. Určitě proto, že tam cítím vazbu k rodinnému zázemí, k rodinné historii. Jméno Pleskot je obsaženo také v názvu mého ateliéru, přestože by se mohl číst i jako Ateliér Pleskot – ale je to Adolf Pleskot.</p> <p>Je to snadný úděl přijmout odpovědnost za pokračování této rodinné kontinuity?</p> <p>Není, a já jsem na to zpočátku nebyl vůbec připravený. Nepočítal jsem s tím, že jednou budu spravovat majetek. A najednou to přijde a všechno se změní. Nemáte na vybranou. Pociťujete zodpovědnost, že musíte pokračovat v dobrém jméně. Taky si rychle uvědomíte, že rodinný majetek se nedá jen vysávat, ale naopak, že jej musíte zhodnocovat, aby ho jednou bylo možné předat dál v minimálně stejné kvalitě. Proto mám tak neuvěřitelně vypěstovaný respekt k soukromému vlastnictví. Dnes už vím, že vlastnictví majitele stojí víc úsilí, než z toho má pohodlí a užitku.</p> <p>Miroslav Brýdl: A to se týká i těch památek – samozřejmě, že jsou také necitliví vlastníci, ale většina z nich má k památkám zodpovědný vztah.</p> <p>Josef Pleskot: Vždycky říkám, že každý má právo si svůj majetek prohrát v kartách, ale to neznamená, že ten kdo vyhraje, bude špatným pokračovatelem.</p> <p>Pane Pleskote, v sousedství svého ateliéru jste si zařídil galerii. Jde v jistém smyslu o uplatnění vašich výtvarných ambicí, které jste měl už jako student?</p> <p>To je opravdu naplnění mého snu z mládí, kdy jsem chtěl být spíš výtvarníkem nebo malířem než architektem, což přišlo až později. </p> <p>Miroslav Brýdl: Tohle nás s Pepou taky spojuje. Galerii v Litomyšli jsem založil ještě za komunistů, v roce 1989, v době, kdy jsem si myslel, že už to tady nevydržím. Říkal jsem si, buď budu emigrovat, nebo budu muset něco udělat – tak jsme si se ženou založili galerii. Sotva jsem ale získal povolení, přišla revoluce a galerie se stala centrem Občanského fóra. Pak jsem odešel starostovat na radnici a z mé ženy se ze dne na den stala galeristka. </p> <p>Snad to nezní jako salonní otázka, ale – může být architektura poetická?</p> <p>Josef Pleskot: Architektura musí být racionální i poetická. </p> <p>Miroslav Brýdl: Měla by vzbuzovat emoce.</p> <p>A může mít sexappeal?</p> <p>Miroslav Brýdl: Musí! Prostě musí mít koule! Bez toho je to špatně, a to hned vycítíte. Souhlasím s názorem, že architektura je jako chladná žena, a že ji nejprve musíte pochopit. A teprve když se k ní dostanete, pod slupkou té chladné ženy najdete něco víc. A to je také podstata architektury 20. – 21. století. Krása sama o sobě – to je jen povrch, ještě je tu vnitřek, a to je ta současná architektura.</p> <p>Pane Pleskote, na co myslíte jako na první nejdůležitější věc, když vás klient požádá o projektování domu?</p> <p>Odpovím vám na příkladu svého vlastního bydlení. Já žiju v Praze v rodinném domě, ale do jisté míry bydlím také ve své práci – ve svém ateliéru, a pak ještě v domě po dědečkovi v obci Čížová u Písku. A všechno dohromady vytváří můj domov, protože bydlení je o sdílení určitého prostoru, který může být daleko širší než jenom vlastní byt. A to je pro mne podstatou výkladu bydlení, protože přesah bydlení, přesah bytí, přesah tohoto fenoménu do veřejného prostoru pak znamená i výkvět společnosti, veřejných prostorů, a tím také přirozenou prosperitu krajiny, měst a obcí. Ptáte se, na co myslím? Často myslím právě na tyto přesahy. Spousta lidí si chce zařídit bydlení především jako schránku pro sebe, jako ulitu – což tam pochopitelně taky musí být obsaženo, ale povinností domu není jenom vytvořit ulitu, protože i ta má povrch, který je sdílen pohledy spoluobčanů, sousedů.<br />
Jsou domy, které jsou přátelské a jsou domy, které jsou nepřátelské. Tak já vždycky myslím na domy, které mají ten postulát, aby byly přátelské směrem dovnitř i směrem ven. </p> <p>Pane Pleskote, tehdy v roce 1992 po nevydařené soutěži v Litomyšli jste napsal, že vám ani tak nešlo o dům, který jste projektoval, a který z historického hlediska zase tak velkou hodnotu neměl, ale že jste si uvědomil, že cennější než ten dům, jsou domy kolem, rytmus domů – je to do jisté míry i to, o čem v tuto chvíli mluvíme?</p> <p>Určitě. </p> <p>Miroslav Brýdl: A tím si mě Pepa tehdy také získal. V duchu jsem si říkal, že to je přesně to, co musíme oba cítit, pokud chceme v renesančním městě prosazovat současnou architekturu. </p> <p>Josef Pleskot: Ten dům v Litomyšli byl jen jeden dům z řady. Jistě by měl být pozoruhodný, pokud by se zakrylo vše v okolí. Ale pak, když se zas všechno rozkryje, musí do řady domů bezvadně zapadat. Tak to prostě je. To je ta symbióza starého a nového. </p> <p>Pane Pleskote, můžete shrnout, jaký je rozdíl mezi „včerejšími“ architektonickými soutěžemi, které v oněch průkopnických devadesátých letech minulého století vyhlašovalo město Litomyšl, a těmi dnešními v České republice?</p> <p>Soutěže jsou dobré a špatné. Bylo to tak, a je to tak stále. Město Litomyšl tehdy vypsalo velmi dobrou soutěž s velmi dobrou porotou a vyzvalo architekty, se kterými byla radost se utkat. I nyní jsou takové soutěže, kdy investor ví, co chce, jenom neví, jak to udělat. A na to, jak to udělat, se zeptá soutěží. Takových soutěží se účastním.</p> <p>Desatero „litomyšlského zázraku“ podle Miroslava Brýdla</p> <p> 1. Ochota starosty, rady i zastupitelstva města měnit Litomyšl v nových politických podmínkách.<br />
2. Ustavení funkce městského architekta (arch. Zdeňka Vydrová působí ve funkci nepřetržitě od roku 1991; výrazně se podílí na rozvoji města a na soustavném prosazování kvalitní architektury).<br />
3. Získání odborníka zastupujícího město při realizaci staveb – Františka Zachaře, muže se schopností odolat náporu dodavatelů a talentem usměrnit architekty praktickými radami.<br />
4. Kontinuita – přijetí Brýdlova modelu rozvoje města jeho nástupci: počínaje starostou Janem Janečkem, Michalem Kortyšem a konče Radomilem Kašparem (jednalo se především o spolupráci s architektkou Vydrovou a ing. Antonínem Dokoupilem z městského úřadu); Litomyšl se může pochlubit unikátem – všichni jeho polistopadoví starostové se pravidelně setkávají.<br />
5. Odvaha přesvědčit podnikatele, soukromé investory a ředitele škol i muzea pro spolupráci se špičkovými českými architekty – město se stalo vzorem při řešení realizací.<br />
6. Trpělivost získat městský stavební úřad pro spolupráci s architektkou města Zdeňkou Vydrovou.<br />
7. Chuť brát si dobré příklady ze zahraničí.<br />
8. Jasné zadání investora (města) architektům.<br />
9. Realizace architektonických soutěží nebo výběr architekta na základě kritérií stanovených radou města.<br />
10. Získání dotací – státních, evropských, z rozpočtu města včetně významných finančních prostředků z privatizace podniku Vertex.</p> <p>To nepodstatnější však bylo přesvědčit okolí o správnosti této cesty; starosta musí být tak trochu „cvok“ do architektury.</p> <p>Vizitky</p> <p>Miroslav Brýdl (nar. 1941)<br />
Vystudoval Ekonomickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Praze (1964) a Fakultu řízení Vysoké školy ekonomické v Praze (1968). V letech 1990 až 2002 byl starostou Litomyšle, jako člen rady působil v období 1990 až 2010. Náměstkem hejtmana a radním Pardubického kraje pro kulturu a památky byl v letech 2000 až 2008. V roce 1990 spoluzaložil Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska a byl jeho předsedou a místopředsedou. V roce 1998 mu byla udělena Cena časopisu Architekt za iniciativu a podporu při prosazování současné hodnotné architektury. V roce 1990 se podílel na přípravě přihlášky zámeckého areálu na seznam památek UNESCO. V současné době organizuje Smetanovy výtvarné Litomyšle a Dny architektury v Litomyšli (tzv. Archimyšl). </p> <p>Josef Pleskot (nar. 1952)<br />
Studoval v letech 1973 až 1979 na Fakultě architektury ČVUT v Praze. V letech 1982 až 1991 byl zaměstnán v Krajském projektovém ústavu, v roce 1991 založil vlastní architektonickou kancelář AP Atelier. Za svou tvorbu získal několikrát hlavní cenu Grand Prix Obce architektů. V roce 2009 byl v odborné anketě organizované časopisem Reflex zvolen nejvýznamnější osobností české architektury období let 1990 až 2009. V Litomyšli působí od 90. let. Je autorem bytových domů U Nemocnice, úprav nábřeží řeky Loučné, ale také rekonstrukcí: zámeckého pivovaru, Regionálního muzea či předzámčí. Pro Galerii Zdeněk Sklenář vytvořil v Litomyšli veřejný umělecký prostor „1art pro umění“ a se sochařem Alešem Veselým spolupracoval na výstavě v ulicích města.</p> <p>Zdroj hesel: Petr Volf: Litomyšl, renesanční město moderní architektury, Město Litomyšl 2014</p>

<p>HORNÍ HANYCHOV: Celý týden v červnu se Jens Michael Bierke, odborný pracovník z budyšínského Turistického informačního centra, seznamoval s fungováním cestovního ruchu na Liberecku. Základnu mu poskytlo Turistické informační centrum v Liberci Horním Hanychově. Jeho cílem bylo seznámit se s nabídkou infocenter pro německé turisty a vyměnit si poznatky z marketingových aktivit.</p> <p>Město Budyšín udržuje již mnohaleté přátelské vztahy s Jabloncem nad Nisou, odkud jezdila v minulosti pravidelná autobusová linka. S Kulturním centrem v Jablonci nad Nisou spolupráci rozvíjí Budyšínští již delší dobu. Jens Bierke tam absolvoval i jazykový kurs češtiny. S Libercem to bylo první důkladnější setkání při vzájemném poznávání a monitorování možností spolupráce.<br />
V programu pobytu bylo i poskytování informací turistům, což často překvapilo německé návštěvníky, když je přivítal Němec a poskytl jim s bravurou informace o lanovce, cestách na Ještěd nebo co mohou v Liberci navštívit. V průběhu praxe navštívil Galerii-Lázně, Technické muzeum a především Městské informační centrum. Některá místa poznal již z dřívějších návštěv: „Na Ještěd jsme šli se třídou pěšky pod lany, bylo to hrozné, ale se svými dětmi už jsem tam byl i lanovkou,“ potvrzuje, že Ještěd pro něj není neznámým místem.<br />
Ocenil návštěvu golfu pod Ještědem a velice byl spokojen absolvováním Stezky Karoliny Světlé. U Skalákovny už hodně pozdě večer mu přišlo k chuti opékání buřtů. Značnou část pobytu věnoval diskusi o propagaci cestovního ruchu a možných návštěvách českých turistů v Budyšíně, stejně jako o návštěvách německých občanů do Liberce a okolí. Podivoval se však malému využití elektronických médií v našich informačních centrech. V Budyšíně jsou dva monitory, na nichž promítají turistické informace stejně jako komerční nabídky. Svůj pobyt uzavřel Jens Bierke v Městském informačním centru. „Bylo to moc zajimavy i prijemni pobyt! Moc jsem se ucil, a to nejen v cestine.“ Zhodnotil stručně svou praxi v Liberci budyšínský Jens Bierke.</p>

<p>NADĚJKOV: Praha je městem, které přímo vybízí k tomu, aby se o něm dlouze psalo a vyprávělo. Láká mnoho spisovatelů. Jednou z těch, kteří měli čest o tomto městě napsat knihu, je i Olga Černá z Nadějkova, která je autorkou textu průvodce nazvaného To je Praha. Jedná se o volné pokračování slavné série průvodců malíře a ilustrátora Miroslava Šaška. Jak tato kniha vznikala, mi autorka prozradila v rozhovoru.</p> <p>Jaké je to navázat na někoho, kdo si již vydobyl ve světě široké uznání?</p> <p>Je to hlavně velká zodpovědnost: pořád si děláte starosti, aby text původní průvodce mechanicky nenapodoboval, nevykrádal, nevezl se na vlně zájmu o Šaškovy knihy… S autorkou ilustrací Michaelou Kukovičovou i s nakladateli Jurajem a Terezou Horváthovými jsme se shodli, že určitě nechceme (a ani nemůžeme) vytvářet průvodce Prahou „jako od Šaška“. Naše Praha se s jeho Paříží, Londýnem nebo Římem shoduje formátem a rozsahem, hlavní důraz je v ní také položen na ilustrace, ale náš pohled na město, auta nebo turistiku už musí být jiný, dnešní. </p> <p>V dnešní době vychází mnoho průvodců o Praze. Bylo těžké vybrat taková témata, která by čtenáře zaujala a představila jim Prahu z jiného pohledu? </p> <p>Protože v Praze už téměř čtvrt století nebydlím, vycházela jsem při psaní ze vzpomínek, rozhovorů s Míšou Kukovičovou a Horváthovými, a taky jsem se ptala svých přátel, co jim v Praze připadá důležité a zajímavé. Hlavně těch, kteří v Praze vyrostli, pak byli delší čas někde daleko, třeba v Mongolsku nebo v Brazílii, a díky tomu vidí město jinýma očima. Hodně mi také pomohl blog Praga magica a facebooková skupina Pražské vycházky.</p> <p>Miroslav Šašek není v Čechách příliš známým umělcem. Odcestoval v roce 1947 a vzhledem k politické situaci se již nemohl vrátit. Přesto vy jste o něm jistě mnoho slyšela. Je totiž vaším příbuzným. Můžete nám přiblížit tohoto umělce, jaké na něj máte vy osobně vzpomínky?</p> <p>S Miroslavem Šaškem jsem se bohužel nikdy nesetkala, protože jsme každý žili na jiné straně železné opony. Byl bratrancem mojí babičky a když v roce 1980 zemřel, bylo mi šestnáct let. Znala jsem ho jen z vyprávění a od dětství jsem také setkávala s jeho knížkami, které jsme měli doma. Textům v angličtině nebo němčině jsem tehdy sice nerozuměla, ale jeho obrázky jsem měla ráda.</p> <p>V současné době vychází Šaškovy průvodce nově i v Čechách v nakladatelství Baobab. Který z těchto průvodců máte nejraději? </p> <p>Nemůžu říct, že bych měla jeden nejoblíbenější. Na Šaškových This is… se mi celkově líbí hlavně to, jak dokážou vystihnout duši místa, která popisují, jejich vtip a zájem o obyčejné, všední detaily. Když jsem byla malá, měla jsem nejradši obrázky na předsádkách: na začátku vchází malíř do knihy/města „v civilu“, na konci odchází proměněný: z Paříže v baretu, z Edinburgu ve skotské sukni, z Řecka jako kentaur…<br />
Jsem ráda, že se pro česká vydání průvodců To je Řím a To je Austrálie podařilo najít a naskenovat originály původních ilustrací. Díky nim jsou mnohem kvalitnější než jejich anglické nebo německé reedice.</p> <p>Kromě tohoto průvodce jste autorkou i řady dětských knih například Kouzelná baterka, Z domu a zahrady, Jitka a kytka. Kde nejraději píšete tyto knihy? Co vás k jejich vzniku nejvíce inspiruje?</p> <p>Dneska píšu většinou tam, kam si můžu položit notebook, zrovna teď třeba na stole mezi (částečně) vyžehleným prádlem. Ale hlavně nanečisto v hlavě – potřebuji si nápady napřed vychodit, vsedě u stolu toho moc nevymyslím. Inspiruje mě to, co žiji, potkávám, nebo bych chtěla potkat. Dětem na besedách někdy říkám, že psaní má jednu ohromnou výhodu: když si něco moc přejete a nemůže se vám to splnit, vždycky si to můžete aspoň napsat. Nebo nakreslit.</p> <p></p> <p>Průvodce To je Praha je unikátní především svým jedinečným zpracováním, a to jak po stránce literární, tak i výtvarné. Barevné ilustrace vytvořené formou koláže od Michaely Kukovičové představují město hravě s jemným citem pro detail. V obrazech se mísí poetika s magičností, a to je právě to, co z Prahy dělá město „femme fatale“. Věřili byste, kdo všechno si může přisednout na koně sv. Václava? Víte, kam Pražané chodí běžkovat? Jak to bylo s prvním pražským chlebíčkem? To vše a mnohé další se dozvíte v novém průvodci Prahou, který potěší děti i dospělé. Při čtení této knihy vám tak nějak samovolně toto město přiroste k srdci. Průvodce vyšel rovněž v anglické verzi.</p> <p>www.baobab-books.net</p> <p></p> <p>Poznejte Prahu jinak!<br />
Zajímají vás starobylé příběhy, které se odehrávají v místech s nevšední atmosférou? Chcete strávit příjemné odpoledne a rádi se zaposloucháte do lehce mrazivého vyprávění okořeněného barevnou a svěží přítomností? Potom neváhejte a vydejte se na procházku do Nového Světa s nadšencem historie a velkým znalcem Prahy Petrem Ryskou. V jeho příbězích znovu ožívají zvláštní pražské postavičky, umělci, malíři a všichni, kteří stáli tak trochu mimo společnost, a zároveň byli či stále jsou nedílnou součástí pražského koloritu a především koloritu Nového Světa. Na své si přijdou i milovníci legend a duchařských povídek, dozvíte se například o úpějící jeptišce za zdmi kláštera, o kříži, který dokázal léčit bolavé zuby, jak spanilá světice přišla k vousům či jak se z obyčejného kuchyňského nářadí staly dělové koule. Petr Ryska vám rovněž odkryje několik dosud nevysvětlených záhad spojených s touto navenek tak milou čtvrtí, která ovšem kdysi přetékala chudobou a kde se v letním čase žilo spíše na ulici než v malých těsných domcích. Kromě Nového Světa můžete v rámci projektu Petra Rysky Praha Neznámá zavítat i do dalších méně známých pražských čtvrtí například do chudinské kolonie Na Slatinách, luxusní vilové čtvrti Ořechovka,<br /> funkcionalistické kolonie Baba, zjistit, jak bydlela Lída Baarová na Hanspaulce či prozkoumat první prvorepublikové sídliště Zelená liška.</p> <p>Veškeré informace naleznete na:<br />
www.prahaneznama.cz</p>

<p>NOVÝ HROZENKOV: V roce 2013 získala Božena Vráželová z Nového Hrozenkova titul Mistr tradiční rukodělné výroby Zlínského kraje a to v oboru práce se dřevem, řezbářství – štípané holubičky.</p> <p>Dřevo provází člověka od pravěku</p> <p>Člověk v průběhu věků zpracovával dřevo z různých stromů. Vlastnosti jednotlivých typů dřevin nebo používání různých typů nástrojů pak určovaly jeho další využití. Převážně se sekerou a pilou pracovali tesaři nebo sekerníci. Od tesařství se během 12. století odštěpili truhláři, někdy nazýváni stolaři, protože ve 13. století se věnovali zejména výrobě stolů. Truhláři vyráběli různé typy nábytku, ale i dveře, okna či hudební nástroje. Někteří byli zruční a zdobili své výrobky vyřezáváním. A odtud byl už jen krůček k další profesi – řezbářství, které jako pracovní nástroje využívá hlavně různá dláta a nožíky. Řezbáři používají lehce opracovatelná dřeva ze stromů lípy, břízy nebo ořechu, v lidovém řezbářství se využívá zejména dřevo jehličnanů. Štípané holubičky se vyráběly na Valašsku, na Horácku, s sebou do Ameriky si je odváželi lidé, kteří šli hledat práci a nový domov. Holubičky mají být obrazem Ducha svatého, přisuzuje se jim ochranitelská funkce a ve světnicích se zavěšovaly nad stůl nebo nad kolébku s dítětem.</p> <p>Od zemědělství k řezbářství</p> <p> Božena Vráželová vystudovala Střední zemědělskotechnickou školu v Rožnově pod Radhoštěm, ale tomuto oboru se věnovala velice krátce. Po mateřské dovolené se rozhodla pro řezbářství, a tak navázala na rodinnou tradici. Už její otec Josef Michalčák získal v roce 1973 titul Mistr uměleckého řezbářství. „Poprvé jsem vzala nůž za účelem vyřezávání ve svých dvaceti letech, a to zásluhou mého otce. Nastoupila jsem do družstva LIPTA v Liptále a dělala jsem zvířátka. Mým nejoblíbenějším výrobkem byl jezevčík z mahagonového nebo gabonového dřeva. Dále šlo o figurky koček, volavek, pelikánů, husí, veverek a dalších. Výrobky jsme museli sami zabalit a rozeslat na prodejny ÚLUV (Ústředí lidové umělecké výroby – prodejny nesly různé názvy – např. Krásná jizba). S tatínkem a několika dalšími domáckými zaměstnanci jsme vozili balíky na poštu dvoukolákem. Později jsem byla zaměstnána v družstvu Zlatník v Opavě, a tady jsem převzala po mé mamince výrobu polotovarů, tzv. přířezů, ze kterých pak dalších patnáct řezbářů v republice vyřezávalo čelní stany kukačkových hodin. Používalo se lipové dřevo, které je tvárné,“ říká nositelka titulu, která získala v roce 1981 cenu za nejlepší výrobek lidové umělecké výroby ve své kategorii a také titul Pracovník lidové umělecké výroby.</p> <p>Štípaná holubička zvítězila</p> <p>„Holubičky mne naučil dělat můj otec. Po roce 1989 jsem si vyřídila živnostenský list a mým hlavním sortimentem se staly právě holubičky. Na počátku stojí výběr vhodného smrkového dřeva. Dřevěné špalíčky z něho mi připravuje můj zeť. Právě ze smrkového dřeva se nejlépe dělají jednotlivá pérečka holubičky. Nejčastěji je zhotovuji v pěti velikostech. Nejmenší má 5 až 7 cm, a na ni je potřeba jeden kus dřeva, na další, které mají velikost 11, 15 nebo 18 cm se používají dva kusy dřeva,“ vypráví Božena Vráželová.</p> <p>Předávání znalostí</p> <p>Nositelka ocenění představuje tvorbu štípaných holubiček ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhostěm, v Souboru lidových staveb Vysočina na Veselém Kopci, je lektorkou specializovaných vánočních programů ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti. Pečlivě si vybírá, na který jarmark pojede. Jarmarky jsou pro ni místem setkávání s dalšími lidovými výrobci, se kterými si ráda popovídá.<br />
Štípané holubičky Boženy Vráželové mohli vidět návštěvníci na Světové výstavě EXPO 2000 v německém Hannoveru, ale i ve Francii v Dijonu, v Řecku v Lefkádě, v Holansku v Nardenu, v Rakousku ve Vídni atd.<br />
„Moje dcera Jitka zvládá celou výrobu štípaných holubiček zcela samostatně, ale protože má své povolání, věnuje se jí jen sporadicky. Dcera Lenka mi pomáhá při některých krocích při výrobě holubiček,“ dodává nositelka titulu.</p> <p>Fotografie níže: Malá holubička z jednoho kusu s „okem“, tedy součkem, což se podaří jen velmi zřídka.</p>

<p>Kronikaření mělo a má v naší zemi nepřehlédnutelnou tradici. Od vzniku obecného kronikaření bylo v předminulém století zákonem stanoveno, komu bude tato úloha zachycovat historii svěřena, ale také systém dozírání a následné ukládání kronik třeba z důvodů popsání „knihy“. Jak už to bývá, ani u nás se této činnosti nevyhnuly vyšší zásahy, které třeba stanovily, co a o čem se může a smí psát.</p> <p>V důsledku to znamenalo dodatečné začerňování nebo dokonce odstraňování listů s „nevhodným“ zápisem. Doklady sice většinou nalezneme v archivech, ale ony zaniklé stránky už nikdo neoživí.<br />
Ale dost nostalgie. Víme sice, kolik má náš stát obcí a měst – tedy míst, kde by obecní a městské kroniky podle minulých i současného zákona z roku 2006 měly být psány. Jenomže tím se (po vzniku ČSR ministerstvo školství a osvěty, v současnosti ministerstvo vnitra) – snad se příliš nemýlím, nikdo nezabývá.<br />
Také s „péčí“ o kronikáře to bývá různé, ale v druhé polovině roku 2014 byl na výborové schůzi Sdružení kronikářů Čech, Moravy a Slezska přijat návrh na udělování titulu KRONIKÁŘ/KA, roku … Dosud byly uděleny čtyři. Snad je možné nabídnout dvě odezvy oceněných – Marie Zdeňková (kronikářky Prahy 15) a Mgr. Tomáše Hromádka Hromádky (kronikáře velké Chuchle) </p> <p> Marie Zdeňková je kronikářkou Prahy 15 už více jak 20 let paní. Sepsala zhruba stejný počet dílů kroniky této městské části a rovněž fotografuje události nejen pro kroniku v domácí Hostivaři, ale i pro časopis s názvem Hlasatel dokumentuje činnost spolků. O tom, že je velmi dobrá i v tomto oboru, svědčí její výstavy fotografií v Praze, na Slovensku ale i v Anglii. Navíc patří k obdivovatelům a znalcům, jak se kdysi říkalo, slovem i písmem, předválečného ministerského předsedy Antonína Švehly. V době, kdy vznikal tento článek, asistovala v rámci výročí v Hostivaři, ale také u pomníku jeho maminky. Zkrátka fotografuje, řeční a píše.</p> <p>M. Zdeňková:<br />
Chtěla bych Vám a celému výboru SKČMS ještě jednou poděkovat za nápad udělovat titul Kronikář roku. Toto čestné uznání má větší sílu, než tisíc slov. Co já se za těch 22 let natrápila, především s tajemníky, kteří mi házeli klacky pod nohy. Sice úplně zbytečně, ale odčerpávalo mi to síly. Jeden mi před celou radou dokonce řekl, že „Praha je obec a tudíž by stačilo, kdyby vedl jednu kroniku jen magistrát“. Jinými slovy, že dělám zbytečnou práci. Ani argument, že Praha je přece kraj a jednotlivé obce tvoří městské části, mi nepomohl. Pak si zase vymyslel, že psaní kroniky mám jako součást pracovní náplně a tudíž nevidí důvod, proč by mi za ni měl navrhovat nějakou odměnu, i když jsem ji zpracovávala pouze doma a na pověřovacím dekretu je jasně napsáno, že rada rozhoduje o přiměřené odměně. A tak to šlo různě dokola.<br />
Vaším oceněním se stal zázrak a konečně si lidé začali kronikáře vážit. Důležité je také, že se slovo kronikář dostalo do povědomí místní veřejnosti.<br />
Moc mě ve středu překvapili naši dobrovolní hasiči. Fotila jsem na jejich akci PO očima dětí a oni mně na závěr dali kytičku a diplom „za diplom“. To mě dojalo až k slzám. Je pravda, že také přes 20 let propaguji jejich činnost, ale toto jsem nečekala.<br />
A to vše jste spustili Vaším velmi cenným nápadem. Proto v něm, prosím Vás, pokračujte. A za Prahu mám na rok 2015 pro Vás dva tipy – Michal Ezechel, kronikář MČ Praha 10 – který píše kroniku, a velmi obsáhlou, již asi 10 let (Praha 10 má přes 100 tis. obyvatel, proto byl odvážný, že se do toho vůbec pustil a dosud vydržel!). Navíc svými texty přispěl již do mnoha knih o Praze, připravil několik výstav, a přesto, že je mladý, je velmi zodpovědný a pracovitý! A pak bych se přimluvila i za Mgr. Antonína Ederera – kronikáře MČ Praha 1 – který je navíc archivářem Prahy 1, ale i autorem mnoha knih o centru Prahy.<br />
Tito dva pánové, ač věkem rozdílní, jsou také Páni kronikáři s velkým „P“.<br />
Chtěla jsem tím říci, že Vám nepřestanu být vděčná za to, co jste pro mě udělali. Ani já bych nevěřila, jak mocnou sílu takové ocenění bude mít. Vyřiďte, prosím, i kolegům a kolegyni, mé velké poděkování a úctu ke správným rozhodnutím.</p> <p> Mgr. T. Hromádka:<br />
Pravdou je, že i na mě se v Chuchli tím oceněním začali dívat lidé trochu jinak, zastavují mě, gratulují. Takže chápu slova Marie Zdeňkové. Byl to opravdu dobrý nápad.<br />
Byl jsem na semináři v Příchovicích u Přeštic, kam si mne objednal místní region. Bylo to takřka sousedské setkání, úplně jiné než jsem doposud zažil. Už jenom tím, že se jednalo o kronikáře mrňavoučkých obcí (100 – 500 obyvatel), kde se všichni znají, jsou hodně vstřícní, vnímaví a váží si každého, kdo za nimi přijede. Připadal jsem si jako VIP nebo celebrita, protože si mě fotili, starali se o mne, ba dokonce tam přijela i redaktorka plzeňského rozhlasu.<br />
Cenné pro mne byly vhledy do vystavených kronik, k vidění byla nejen kronika oceněná diplomem v rámci Vesnice roku, ale třeba také kroniky psané i v současné době propiskou.</p>

<p>HRADEC KRÁLOVÉ: V sobotu 13. června od 9 do 17 h se v Královéhradeckém kraji uskuteční už potřetí Den otevřených ateliérů. Tradice, která do České republiky pronikla koncem 90. let minulého století ze sousedního Bavorska, se úspěšně zabydluje také na východě Čech.</p> <p>Během jednoho dne mohou lidé nahlédnout do ateliérů a dílen nejen výtvarníků a řemeslníků – malířů, fotografů, sochařů, řezbářů, keramiků, ale i dalších umělců. K vidění budou také zahrady, dvorky, hospodářské usedlosti a jiné soukromé prostory umělců. O další informace jsem požádala Jaroslavu Vydarenou, ředitelku pořádající instituce – Impulsu Hradec Králové, centra podpory uměleckých aktivit. </p> <p>Jaký je zájem o tuto událost ze strany veřejnosti i samotných umělců?</p> <p>Máme velkou radost, že se akce stává vyhledávanou a přitažlivou pro návštěvníky a přínosnou i pro samotné výtvarníky. V loňském roce se do projektu zapojilo 60 umělců a řemeslníků a návštěvnost činila přes 1000 lidí. Letos jsme oslovili další autory – zejména z Jičínska. Ke spolupráci jsme přizvali spolek výtvarníků z Nové Paky, ergoterapeutickou dílnu v Hořicích a další partnery.<br />
Přímo v Hradci Králové vzniklo seskupení výtvarných umělců, kteří do projektu vstoupili už v loňském roce. Letos představí svou tvorbu v působivém prostoru, který je po většinu roku veřejnosti nedostupný, v Kapli Neposkvrněného početí Panny Marie zvané Na Rožberku.<br />
Na Trutnovsku se k projektu hlásí Spolek podkrkonošských výtvarníků, který kromě tradičně otevřených ateliérů, dílen a zahrad i tentokrát pod vedením fotografa Ctibora Košťála připraví prezentaci výtvarníků. Obdobné „umělecké hnízdo“ naleznou návštěvníci také v areálu Bastionu IV v Josefově včetně ateliéru akademického sochaře Petra Nováka a úžasné Galerie Prachárna.<br />
A nejnověji, v premiéře, se při této příležitosti otevřou i dveře Střední průmyslové sochařské a kamenické školy v Hořicích. Práce studentů i pedagogů budou přístupné v dílnách přímo v areálu školy. </p> <p>Co je hlavním smyslem této akce?</p> <p>To, co je smyslem naší instituce vůbec – namísto kulturního konzumu zprostředkovávat tvůrčí impulsy. Lidé si mohou s umělci a řemeslníky popovídat, těšit se z jejich umění, vyzkoušet si některou z řemeslných technik anebo zakoupit něco pro radost. Naším přáním je, aby se „otevřené ateliéry“ staly skutečným výtvarným svátkem pro návštěvníky i umělce. </p> <p>Zaznamenali jste, že by si někteří umělci dopřáli tvůrčí pauzu a zavítali v tento den do ateliéru svých kolegů?</p> <p>Ano, paradoxně musím říci bohužel. Na jednu stranu mě těší, že zájem o návštěvu ateliérů mají sami umělci, na druhé straně je tím akce ochuzena. V několika případech jsem se setkala s reakcí typu: „Nezlobte se, paní Vydarená, já bych si chtěl letos těch ateliérů užít!“ A naopak slýchám reakce, které mne pobaví. Například, když si někteří ze zúčastněných výtvarníků pochvalují, že je tato událost motivuje k tomu, aby si alespoň jednou do roka v ateliéru uklidili. Beru to však s rezervou. Tvůrčí chaos je přece pro vznik uměleckého díla živnou půdou…</p> <p>Jak se lidé o Dnu otevřených ateliérů dozvědí? </p> <p>Líbily by se nám velké billboardy, ale na ně bohužel nemáme. Připravili jsme ale film o loňském ročníku, který je k dispozici na našich stránkách. Zájemci na našem webu najdou i seznam zúčastněných umělců s jejich adresami, viz: www.impuls.cz. a vycházejí nám vstříc také regionální média, která akci propagují. V elektronické podobě lze informace najít i na stránkách vybraných informačních center a některých měst, zejména Hradce Králové, Náchoda, Jaroměře, Jičína, Hořic, Nové Paky, Trutnova a Rychnova nad Kněžnou. Samozřejmě využíváme pro propagaci i možností Královéhradeckého kraje.</p> <p>Má tato akce své mecenáše?</p> <p>Už podruhé se nám podařilo získat finanční příspěvek z krajského dotačního programu na podporu kulturních aktivit, což vítáme. Pokryje nám náklady spojené s propagací: necháváme tisknout letáky s adresami, které rozdáváme v informačních centrech i samotným výtvarníkům. V místech, kde se shromažďuje více umělců a společně se prezentují, uzavíráme dohody o provedení práce s hlavními organizátory.</p> <p>„Otevřené ateliéry“ zdaleka nejsou jedinou možností, jak přivést královéhradeckou veřejnost k zájmu o výtvarné umění. Co nového jste pro ni připravili? </p> <p>Po loňském úspěchu výtvarné soutěže, která byla určena žákům středních škol, tentokrát oslovujeme občany Královéhradeckého kraje s tématem: „Místo, kam se rád vracím“. Snad každý má své zamilované místo, kde se cítí dobře. A nemusí být jen přímo v naší obci, městě, kraji, ale také kdekoliv jinde na světě. O tuto emoci se mohou občané podělit s ostatními výtvarnou formou. Soutěž není věkově ohraničena, zúčastnit se mohou děti i senioři, každý, kdo má chuť malovat, kreslit, fotografovat či jinak výtvarně tvořit.<br />
Uzávěrka pro příjem výtvarných prací je 26. června 2015. Během letních prázdnin práce posoudí odborná porota a vybere díla, která budou v průběhu září vystavena v Knihovně města Hradce Králové. </p> <p>Impuls skutečně myslí na všechny věkové skupiny. Námětem už zmíněné výtvarné soutěže pro středoškoláky byli „Senioři v naší společnosti“ a nedávno pod vaší střechou našly tvůrčí prostředí také zralé ženy.</p> <p>Téma seniorů ve společnosti, jejich uplatnění a respekt vůči nim, vnímáme jako velmi naléhavé. V roce 2014 u nás zahájil činnost Dámský klub SEN. Rádi poskytujeme zázemí aktivním ženám v postproduktivním věku, které se chtějí pravidelně scházet a podělit se o své bohaté životní i profesní zkušenosti s podobně naladěnými ženami. V říjnu byl Dámský klub SEN zaregistrován k celonárodnímu projektu SENSEN iniciovaném Nadací Charty 77 a můžeme se tak účastnit některých společných projektů. Naposledy jsme se připojili k projektu „Plníme přání seniorům“ a s napětím očekáváme, jestli se svým přáním uspějeme.<br />
Jedna naše členka je zároveň členkou Spolku lidové tvorby Hradec Králové. Sepsali jsme tedy přání, že bychom chtěli v krásných výstavních prostorách Městského muzea v Jaroměři uspořádat velkou výstavu a prezentovat tradiční lidová řemesla a zvykoslovné obyčeje i nové výtvarné techniky. V rámci projektu „Plníme přání seniorům“ se ucházíme o finanční příspěvek, který bude použit na náklady spojené s pronájmem, zapůjčením vitrín, stolů, stojanů, s výdaji na dopravu a materiál.<br />
Klubový prostor nově nabízíme také členkám hradeckého Fóra nezávislých žen, občanského sdružení, které svými aktivitami rovněž přispívá ke kultivování veřejného prostoru. </p> <p>Máte vy osobně kromě organizačních věcí čas na tvůrčí relaxaci?</p> <p>Když jsem v roce 2013 nastoupila do Impulsu, přemýšlela jsem, kterému oboru se věnovat – obor film převzal po bývalé ředitelce Jarmile Šlaisové mladší kolega. Výtvarné umění mi vždy přinášelo radost, přestože sama netvořím, a tak jsem se pokusila obohatit činnost Impulsu tímto směrem. Vznikl Den otevřených ateliérů, výtvarná soutěž pro občany kraje a také Nábřeží umělců, na kterém spolupracujeme s KK3 klubem konkretistů. Co se týká seniorského klubu, přemýšlím, zda i ten nezaměřit výtvarně, myslím, že kurzem kresby nepohrdnou ani ženy ve zralém věku. Nedávno jsem byla v Praze na setkání ambasadorů klubů SenSen, které se konalo v Sovových mlýnech. Přišla i paní Meda Mládková, která je živým důkazem toho, že lidé mohou být i v pozdním věku aktivní a života si nejen užívat, ale také pomáhat druhým.<br />
Teď si uvědomuju, že otázka směřovala na mou relaxaci, ale snad jsem tím i částečně odpověděla. Jestliže práce, kterou děláte, vám přináší radost, pak vás zároveň nabíjí novou energií a nemusíte chodit relaxovat po práci – relaxujete při ní.</p>

<p>Dřízna se nazývá velmi zajímavé, a přitom poměrně málo známé, údolí v podhůří Orlických hor, nacházející se uprostřed lesů nedaleko obce Přepychy na Rychnovsku. Jedná se o mariánské poutní místo, které vzniklo díky jedinému člověku, kaplanu Aloisi Mádrovi na přelomu devadesátých 19. století.</p> <p>P. Alois Mádr pocházel z nedalekého Bohdašína a na přepyšskou farnost přišel v roce 1875. O třináct let později inicioval v údolí uprostřed lesů stavbu kaple Panny Marie Lurdské. Původ názvu Dřízna neuvádějí historické prameny a spolehlivé vysvětlení dodnes neexistuje.<br />
Kaple vznikla r. 1888 při příležitosti 40. výročí panování Františka Josefa I. V přilehlé lesní stráni byly pak v roce 1891 vybudovány kapličky křížové cesty a do skály vytesán Boží hrob. Většinu nákladů – 3328 zlatých 72 krejcarů na kapli a 2000 zlatých na křížovou cestu – financoval sám iniciátor kaplan Alois Mádr, zbytek věnovali věřící.<br /> Lokalitu si jistě nevybral náhodou – na začátku údolí vyvěrá vydatný pramen, který údajně nikdy nevyschne, a není zdaleka jediný, v jeho okolí jsou další. Už předtím zde stál dřevěný kříž, který byl právě v 80. letech 19. století nahrazen litinovým. Vztyčení se dokončilo o půlnoci před svátkem narození Panny Marie 8. září 1883 a o den později, v den dvoustého výročí osvobození Vídně od Turků ho posvětil spolu s jeskyní, v níž je studánka, Antonín Flesar, farář z Přepych.<br />
P. Alois Mádr se dožil pouhých 41 let, přesto se stihl během svého krátkého života nesmazatelným způsobem zapsat do dějin obce Přepychy. Vedle poutního místa se podílel také na vzniku sousoší Cyrila a Metoděje. Pochován je na starém hřbitově u kostela sv. Prokopa v obci, pro niž toho stihl tolik vykonat. Úctu, kterou svými činy získal, dokumentuje nápis: „Kaplanu přepyšskému na věčnou památku věnují vděční ctitelé roku 1897“ na Mádrově památníku v Dříznech, postaveném z darů místních občanů.<br />
Dřízenské údolí prochází v současné době viditelnými změnami k lepšímu. Díky starostce Zdeňce Seidelové, která stanula v čele obce teprve v listopadu 2014 a s pokorou a obdivem přistupuje ke všemu, co P. Alois Mádr dokázal, byly realizovány první citlivé úpravy poutního místa Dřízna.<br />
„Snažíme se vrátit lokalitu do původní podoby podle staré pohlednice z roku 1925. Na jaře jsme u kaple upravili terén a vysázeli novou zeleň. Rozbahněné okolí jsme zpevnili štěrkem a opravili také cesty,“ zdůraznila Zdeňka Seidelová krátce před zahájením slavnostní nedělní odpolední mše 17. května, které se na její pozvání zúčastnil i vzdálený potomek P. Aloise Mádra – Ing. arch Josef Mádr.<br />
„Do rodiny P. Aloise Mádra patřím velmi vzdáleně, protože to byl bratr mého pradědy. Je to už přes 160 let, co se narodil,“ vysvětlil Ing. arch. Josef Mádr a pokračoval „Poprvé jsem tady byl díky paní starostce asi před třemi týdny. Obdivoval jsem, jak lokalita vypadá, jaké úsilí to muselo stát a jakou energii byl kaplan schopný do budování vložit. Jsem rád, že se současnými úpravami dává údolí nová dimenze.“<br />
Od této květnové mše dne údolí také zdobí nově instalovaná dřevořezba, jejímž autorem je místní řezbář Radek Křivka. Obnovila se tak prastará tradice, která trvá s menšími či většími přestávkami více než dvě stě padesát let – býval tu totiž kdysi obraz Matky Páně na dřevě s letopočtem 1764.</p> <p>…A tak se údolí, které znají vedle obyvatel Přepych a okolních obcí především věřící, vrací bývalý lesk a věhlas. Zaslouží si to, jak samotné poutní místo Dřízna, tak i P. Alois Mádr.</p>

<p>PRAHA: Nádvoří Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur na Betlémském náměstí v Praze se v poslední době proměnilo v živý veřejný prostor, který nabízí kulturní vyžití i odpočinek. O proměnách nádvoří jsme si povídali s ředitelkou muzea, Evou Dittertovou.</p> <p>V minulém roce proběhla revitalizace nádvoří Náprstkova muzea. Jde o jednu z mnoha změn, kterými Náprstkovo muzeum v současné době prochází. Jaké změny ještě Náprstkovo muzeum čekají? </p> <p>Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur je jediným muzeem v České republice, které se výhradně věnuje hmotnému a duchovnímu odkazu mimoevropských civilizací. Trvale tak upozorňuje na stálé a nezastupitelné místo mimoevropských národů v dějinách lidstva. Sbírkové fondy jsou zaměřeny na oblasti Afriky, Asie, Ameriky a Oceánie. Jako jedno z posledních muzeí Národního muzea neprošlo generální rekonstrukcí, naposledy byly prováděny rekonstrukční práce většího rozsahu v letech 1968 až 1969. Vedením Národního muzea proto bylo rozhodnuto postupně připravovat objekty Náprstkova muzea na rozsáhlou generální rekonstrukci. Již proběhla rekonstrukce rozvaděčů elektrické energie ve výstavní budově, přeložení střešního pláště včetně repase krovu, rekonstrukce výstavních sálů v 1. patře a právě velmi výrazná revitalizace muzejního nádvoří. Vytvořit živý kulturní prostor, důstojnou vstupní bránu do expozic, ale i prostor k odpočinku v kulturním prostředí uprostřed centra Prahy – to bylo naším cílem. </p> <p>Jaká je vlastně historie nádvoří?</p> <p> Měli bychom určitě zmínit, že u zrodu muzea stál v roce 1862 Vojta Náprstek, významná osobnost českého muzejnictví.<br /> Vojta Náprstek byl jedinečná osobnost, která ve druhé polovině 19. století ovlivňovala kulturní, politický a společenský život Prahy. Svými koníčky a zálibami nasměroval sběrný program muzea. Náprstkův odkaz je tak neustále živý a je patrný i v samotném nádvoří. Dům, v němž Náprstkovo muzeum sídlí, má velmi bohatou historii. Dodnes je zde cítit atmosféra 19. století, kouzlo, které působí na návštěvníky ještě dnes. Dům byl v majetku rodiny Fingerhutových od roku 1826. Dvůr původně sloužil k hospodářským čelům, byly zde kolny, pivovarský přístavek, sklady na sudy, také pumpa na pitnou vodu – nutno zdůraznit, že dům sloužil jako výrobna kořalek, vinopalna – později přibyla kašna, která je zde dodnes a nese inciály AF FF 1857, tedy Anna Fingurhutová, Ferdinand Fingerhut . V roce 1948, to již byl objekt dávno muzeem, byla hospodářská stavení zbourána, na nádvoří vznikla zahrada. Zachována zůstala kašna a bříza Pepička, zasazená na konci 19. století Josefou Náprstkovou. Zahrada byla plná zeleně, bohužel pro muzejní účely nebyla využitelná. Chtěli jsme nádvoří využívat pro kulturní akce i jako svého druhu lákadlo na naši výstavní činnost. I proto vyvstala potřeba úpravy nádvoří. </p> <p>Zmínila jste kulturní akce na nádvoří muzea. Na co se mohou návštěvníci přijít podívat?</p> <p>Díky úpravě nádvoří vznikl nový prostor pro rozšíření našich edukativních i volnočasových aktivit. Pro letošní letní sezonu jsme připravili celou řadu víkendových akcí, jsou to především festivaly mimoevropských kultur. Letošní Pražská muzejní noc se na nádvoří Náprstkova muzea ponese v duchu Bhútánu. Náprstkovo muzeum vnímáme jako Okno do světa. Připravujeme proto sérii mezinárodních výstavních projektů zaměřených na kulturní dědictví a přírodní bohatství zejména mimoevropských kultur. Akce na nádvoří jsou součástí tohoto programu. Chceme naše muzeum více otevírat veřejnosti a připravovat programy tak, aby se návštěvníci u nás cítili spokojeně a hlavně aby se k nám do Náprstkova muzea s radostí vraceli seznamovat se s mimoevropskými kulturami. </p> <p>Díky instalaci venkovního výstavního mobiliáře nádvoří slouží i jako výstavní prostor. Odrážejí venkovní výstavy dění uvnitř muzea?</p> <p>První výstavou, kteŕou jsme zde otevřeli, byly fotografie africké přírody od dlouholetého zaměstnance Národního muzea, RNDr. Miloše Anděry, CSc., kterou autor nazval Hic sunt leones. Stávající venkovní výstava fotografií Bhútánu (připravená ve spolupráci s CK Livingstone a Rudou Švaříčkem) navazuje na výstavu Bhútán – země blízko nebe, která v interiéru muzea představuje kulturu této tajemné země, zejména tradiční tkalcovské řemeslo. Na výstavu láká i model bhútánské buddhistické stavby čhörtenu s modlicími mlýnky umístěný na nádvoří. Na podzim zde pak chystáme výstavu k připomenutí si 100. výročí rozluštění chetitského jazyka profesorem Bedřichem Hrozným. </p> <p>Kdo patří mezi návštěvníky nového nádvoří? Jsou to pouze návštěvníci interiérových výstav a expozic Náprstkova muzea, nebo někteří návštěvníci přicházejí právě kvůli nádvoří?</p> <p>Obojí. Návštěvníci, kteří přicházejí do muzea, si u nás prohlížejí venkovní instalace, posedí a odpočívají. Potom jsou ti druzí, kteří přijdou za odpočinkem, posedět na nádvoří, vychutnat si tichý prostor v centru velkoměsta. Chodí sem i okolní mateřské školky s dětmi, které si hrají na pískovišti, nebo prolézají lodí. Loď je i vděčným místem, na kterém se fotí školní výpravy a skupiny. Symbol dálek a také symbol zaměření našeho jedinečného muzea.<br /> Nádvoří a výstavy na nádvoří jsou v současné době volně přístupné veřejnosti. Bude tomu tak i nadále?<br /> Domnívám se, že bychom neměli měnit stávající volný přístup. Zkušenost ukazuje, že právě ten volný přístup je příjemný pro návštěvníky, kteří sem chodí jen tak posedět, odpočinout si od davu blízkých ulic, popovídat a podobně. Nová úprava nádvoří, tematické instalace a výstavy vytvářejí příjemnou kulisu a prezentují naše muzeum a zaměření všem, kdo na naše nádvoří zavítají. </p> <p>Jaké jsou ohlasy na provedenou revitalizaci nádvoří z řad veřejnosti?</p> <p>Prozatím jsme nezaznamenali negativní ohlas. Ba naopak, lidem se líbí právě to, že si zde mohou odpočinout v kulturním prostředí, jsou zde lavičky určené k oddechu. Já sama ráda vidím, když si na nádvoří lidé prohlížejí fotografické výstavy, nebo jsou zde vidět i např. takoví, kteří sedí na lavičce s notebookem a pracují. A vedle maminka s kočárkem si čte. Může sem i pes na vodítku. Muzeum úpravou nádvoří doslova ožilo, více se otevřelo a stalo se skutečným místem setkávání. </p> <p>Eva Dittertová je absolventskou FF UK v Praze. V letech 1990 až 2010 působila jako ředitelka Muzea v Chebu, odkud v roce 2010 odešla do Národního muzea – Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur. Byla též dlouholetou předsedkyní Asociace muzeí a galerií ČR.</p>

<p>HRADEC KRÁLOVÉ: Nabízíme rozhovor s Jiřím Tomášem Kotalíkem o nejvýznamnějších českých architektech 20. století – Janu Kotěrovi a Josefu Gočárovi, o časech, kdy pod jednou střechou studovali architekti i výtvarní umělci, o samozřejmosti jejich spolupráce a také o maltézské pouti do Lurd.</p> <p>Co tomu říkáte, že se monografie o Josefu Gočárovi (nakl. Titanic 2010), jejímž jste spoluautorem, stala námětem k muzikálu Miloše Orsona Štědroně „Divadlo Gočár“, kterou už třetím rokem s úspěchem uvádí Divadlo na Zábradlí? </p> <p>Neznám jiný případ v dějinách divadla, kde by bylo téma architektury podobně ztvárněno. Jde o úžasně sevřený, nápaditý útvar, který má stavbu, gradaci, logiku, trefné zápletky, skvělou muziku a výborné herecké i pěvecké výkony. Každý odborník na architekturu si představení neuvěřitelně užije. Všechny uvedené repliky jsou totiž zcela autentické, včetně Plečnikova zákazu topení v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně na Vinohradech, kvůli němuž se pohádal s tamním farářem, nebo odkazu na Gočárův zvyk nezamykat se na záchodě, který posloužil jako záminka k vtipnému leitmotivu.<br />
Autoři zachytili i národní patos, a ačkoli dávno vyšuměl, k té době mezi dvěma válkami neodmyslitelně patří. Musíme si uvědomit, že to sice nebyla žádná selanka, že stejně jako dnes architekti byli vzájemnými konkurenty a občas se v něčem neshodli, ale na druhé straně dokázali být velkorysí, nepoprali se a rádi spolu zašli na kafe. (smích)</p> <p>Divadlo Gočár tedy evokuje architektonicky zcela unikátní období. A Josef Gočár, coby protagonista představení, rozehrává vše podstatné.</p> <p>Ano, a svým způsobem také architekt Jan Kotěra. Několikrát je tu citován a vyzýván jako deus ex machina – jako bůh, který na scéně není přítomen, ale k němuž všichni vzhlížejí a na kterého všichni přísahají. A není divu – vždyť Josef Gočár byl jeho žákem na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Pavel Janák sice absolvoval vzdělání ve Vídni, ale shodou okolností u téhož učitele jako Kotěra – u prof. Otto Wágnera. </p> <p>A o rok mladší kolega Jože Plečnik?</p> <p> Toho Kotěra velkoryse doporučil prezidentu Masarykovi jako hradního architekta. Všichni zmínění architekti ho respektovali, ctili a uvědomovali si jeho úlohu hybatele a teoretika, který doslova otevřel moderní architektuře dveře do Evropy. Mimochodem, zatímco v roce 1913 byl v Praze v doznívajícím secesním stylu dokončen Obecní dům, ve stejné době se Hradec Králové pyšnil jeho vrcholným architektonickým dílem: muzeem – chrámem vědy a umění. </p> <p>Připomeňme, že přítomnost obou vynikajících architektů – Jana Kotěry a Josefa Gočára v Hradci Králové by nebyla možná bez pozvání od legendárního Františka Ulricha. Jako starosta města a zároveň říšský poslanec pobýval střídavě v Hradci Králové a ve Vídni, kde poznal Jana Kotěru a další architekty. Tady se také seznámil s moderní architekturou a vzletně řečeno zachytil tep doby. </p> <p>To se čas od času stává, že se na určitém místě a za určitých podmínek setkají lidé, kteří spolu vytvoří něco neopakovatelného, co by jinak nikdy nevzniklo. V Hradci Králové tomu přála důležitá okolnost: tamní zastupitelé byli natolik prozíraví, že po zbourání hradeb pevnostního města nerozprodali volné pozemky, což naopak ti pražští učinili a tím zadělali na nekonečný problém s vnitřním okruhem; dodnes ho Praha nemá. Díky tomu mohla v Hradci Králové vzniknout jedinečná urbanistická koncepce, za kterou se František Ulrich, od roku 1895 starosta města, postavil. Ze všeho nejdřív pozval z Vídně Jana Kotěru a také architekty Oskara Béma a Huberta Gessnera. Profesor Kotěra zde dostal velkou zakázku – Okresní dům (1903 – 1904) – a jak jen to šlo, přizval do Hradce i svého žáka Josefa Gočára. Ten se uvedl známým Schodištěm u kostela nanebevzetí panny Marie. Další erbovní realizací, za níž v roce 1934 získal Katzovu cenu – nejvyšší možné ocenění Akademie věd – bylo Ředitelství státních drah. Na svou dobu úžasně moderní dům – takový Veletržní palác. A tohle všechno bylo možné jen proto, že František Ulrich svou vizi moderního města mohl uskutečňovat ve starostenském úřadu v kontinuitě – bezmála pětatřicet let. </p> <p>Kdybyste měl srovnat osobnosti Jana Kotěry a Josefa Gočára – co kromě zásadního utváření hradeckého „Salonu republiky“ měly společné?</p> <p>Víc, než bychom čekali. Oba pocházejí ze středostavovských, docela obyčejných poměrů. Kotěra byl synem učitele kreslení v Brně, Gočár se narodil do rodiny nájemce pivovaru v Bohdanči. Jejich rodinné prostředí bylo internacionální, což je, myslím, důležité. Kotěrova maminka byla Němka, proto byl Jan Kotěra napůl vychováván v němčině; navíc jeho tatínek jako učitel neustále cirkuloval, byl překládán z místa na místo, takže malý Jan chodil do školy v Liberci, Děčíně, Plzni apod. U Gočára zase najdeme slovenskou stopu – jeho dědeček, sládek, přišel do východních Čech za prací. Nebyli tedy Pražáci. A další společný rys: oba se rozhodli pro technický směr a nejprve vystudovali stavební průmyslovku. Z dnešního pohledu to byla škola, která měla možná vyšší úroveň než současné bakalářské studium na Fakultě stavební anebo architektury. Její absolventi byli schopni založit si prosperující živnost.<br />
Proti Gočárovi měl Kotěra jednu velikou výhodu. V Plzni získal jako sponzora a mecenáše šlechtice Mladotu ze Solopysk, který mu umožnil studium ve Vídni u vysněného profesora Otto Wágnera. Ani Gočár ale nepřišel zkrátka. Vídeňskou zkušenost získal během studií prostřednictvím svého učitele, jímž nebyl nikdo jiný než prof. Kotěra. A to je další společný rys: oba byli zaměřeni racionálním architektonickým směrem, který se zcela odlišoval od zdobné dekorativní secese Art Nouveau, jak ji známe v pojetí Victora Horta v Bruselu.<br />
Společný vkus měli také, pokud jde o studijní zahraniční cesty. Jan Kotěra se nejprve rozjel do Itálie, pro tehdejší architekty to byla povinnost. Navíc mu jako nejlepšímu studentu ročníku na vídeňské architektuře byla udělena tzv. Římská cena, tedy roční stipendium v Itálii. Mimochodem, Kotěra – vedle Josefa Hlávky a Josefa Zítka – byl třetím Čechem, který obdržel toto prestižní ocenění. Po návratu z Itálie hned odcestoval do Berlína za architektem Behrensem a zejména do Holandska, kde ho zaujala Amsterodamská burza, dílo H. P. Berlageho. Starověký objev Babyloňanů, kombinující neomítnutou cihlu s mozaikou, se dočkal své renesance. Co může být nádhernější než teplá, dekorativní, příjemná cihla! Kotěra si fasádu z režného zdiva, postrádající ozdoby zamiloval, a když začal učit na Uměleckoprůmyslové škole, bral své žáky (včetně Josefa Gočára) na exkurze právě do Holandska a do Belgie.<br />
Oba také patřili k našim prvním architektům, kteří se dostali do přímého kontaktu se vzdáleným anglosaským světem. V roce 1904 byl Jan Kotěra pověřen stavbou rakousko-uherského pavilonu na Světové výstavě v St. Louis. Cestou do Ameriky se zastavil v Londýně, kde obdivoval realizace Franka Lloyda Wrighta. Fotografie po návratu publikoval ve Volných směrech. Víc než půlroční zkušenost z londýnského pobytu si odnesl také Josef Gočár, když v roce 1906 během instalace českého pavilonu na rakousko-uherské výstavě zastoupil nemocného Kotěru. Zatímco jejich kolegové jezdili do Itálie, Paříže a Mnichova, oni dva se už vydali angloamerickým směrem. </p> <p>Gočárův Wenkeův obchodní dům v Jaroměři (dnes městské muzeum) je toho příkladem…?</p> <p>Určitě. A Gočár tuto inspiraci ve svém životopise také hrdě zmiňuje. Londýnská cesta pro něho byla naprosto zásadním a důležitým mezníkem. Navíc jej ovlivnila i tradice „cottege“ – typického venkovského domu, a s tím související zahradní urbanismus.<br />
Samozřejmě, že Kotěra a Gočár měli společné i to, co je typické pro většinu architektů – neúnavnou tvořivost a pracovitost. Výjimečný však byl jejich obdivuhodně široký rejstřík, který sahal od drobné funerální architektury, přes vily, velkolepé veřejné stavby až k zájmu o urbanismus. V té době bylo zvykem realizovat stavbu do posledního detailu, a jim nedělalo potíže projektovat skutečně vše, včetně štítku na zvonek nebo škrabadla na bláto přede dveřmi. Faktem je, že byli neuvěřitelně všestranní a invenční: Kotěra například navrhl interiér kanceláře ředitele hradeckého muzea nebo salonní vůz pro pražského primátora, a dokonce i tramvaj.</p> <p>A nezapomeňme také na jejich originální návrhy kubistického nábytku…</p> <p>Tady se zpočátku spojili i jako podnikatelé. Založili Svaz českého díla, družstvo, které v malých individuálních sériích nabízelo užité umění, zejména nábytek. Nakonec to celé zkrachovalo a Gočár v podnikání utopil velké peníze svého švagra. Na křivém kubistickém nábytku se totiž nedalo sedět. Gočárovi kamarádi, kteří si jej objednali, se ho velmi rychle začali zbavovat, a proto je v Uměleckoprůmyslovém muzeu tak početná sbírka. Za normálních okolností, máte-li poctivě udělanou židli, tak vám doma vydrží třeba čtyři generace. Kdežto tohle opravdu nešlo. (smích)</p> <p>Do jaké míry byla pro oba architekty charakteristická spolupráce s výtvarnými umělci?</p> <p>Tehdy to byla samozřejmost, ale nikoli nadiktovaná. Všichni chápali, že nedílnou součástí stavby je také výtvarné dílo a že od počátku musí jít o společný koncept architekta i výtvarného umělce. Vzhledem k tomu, že umění i architektura se vyučovali pod jednou střechou Akademie, architekti často spolupracovali se svými spolužáky nebo kolegy ze spolku Mánes. Kotěra si například rozuměl s Vojtěchem Suchardou, Janem Štursou, Janem Preislerem a Františkem Kyselou. Gočár, už jako profesor Akademie, spolupracoval s kolegy Bohumilem Kafkou a Janem Laudou – skvělou volbou bylo oslovení Oto Guttfreunda, který kongeniálně doplnil jeho Anglobanku pro Hradec Králové umístěním sochy T. G. Masaryka. V závěru své tvorby Gočár spolupracoval také s Bedřichem Stefanem na budově Ředitelství státních drah v Hradci Králové a přizval ho i k výzdobě kostela sv. Václava ve Vršovicích. Tento znamenitý sochař spolupracoval rovněž na poslední Kotěrově zakázce – Právnické fakultě v Praze. </p> <p>Zazněla tu jména východočeských výtvarných umělců – Suchardy, Kafky, Gutfrenda. Je zajímavé, že někteří z nich také předsedali Spolku výtvarných umělců Mánes.</p> <p>A nejen oni, v jeho předsednictví se vystřídali i Jan Kotěra a Josef Gočár. Mimochodem, Kotěrova organizátorská činnost v čele tohoto výtvarného spolku si v ničem nezadala s jeho architektonickou tvorbou, možná ji dokonce i předčila. Sotva si dnes umíme představit, co to tehdy pro Prahu znamenalo. Kotěra inicioval mánesácký pavilon, kde v roce 1902 proběhla slavná Rodenova výstava, a jeho zásluhou se veřejnost ještě před první světovou válkou seznámila s dílem E. Muncha, A. Bourdella, francouzských impresionistů či německých expresionistů.<br />
Později – a neméně významným způsobem – ho na předsednickém stolci vystřídal Josef Gočár. Uvědomme si, že tehdejší výtvarný spolek Mánes byl v první řadě společenskou záležitostí, a zároveň elitním cechovním klubem, jehož členství podléhalo přísným pravidlům.<br />
Josef Gočár byl pověstný tím, že odcházel do spolku rovnou z práce, s výjimkou víkendů. S typickým kloboukem, v glazé rukavičkách a kamaších. A tam se každý den něco dělo. Schůzovalo se, hrály se kuželky, karty nebo kulečník a s přibývajícími pozdními hodinami se přítomní přesouvali z kaváren do suterénu vináren.<br />
Mánesáci byli takřka v denním kontaktu. Mezi členy spolku patřili nejen architekti a výtvarníci, ale i fotografové, scénografové, hudební skladatelé. A ti se přátelili se členy Umělecké besedy. A všemu tomu Gočár vévodil a věnoval ohromnou životní energii. </p> <p>Proto také nic zásadního z hlediska teoretických statí nenapsal? Prostě neměl čas? </p> <p>To je pravda, ale přece jen se v jeho pozůstalosti zachoval jeden zásadní text a tvůrci muzikálu Divadlo Gočár ho v představení také citují. Ten srdcervoucí projev nad Masarykovou rakví, když v nedostavěné budově spolku Mánes proběhla tryzna představitelů české kultury. Další rys, který Gočára a Kotěru (stejně tak i Plečnika a Janáka) spojoval: totiž, že byli Masarykovci z přesvědčení. </p> <p>Jak si vysvětlujete, že nikdy nebyli přizváni k práci pro Hrad? </p> <p>Profesor Masaryk měl velmi vyhraněný vkus a nenechal si do něho mluvit. A ve dvacátých letech už pro něj Kotěra i Gočár byli příliš moderní. Plečnik mu nepochybně vyhovoval víc. Cítil v něm ten středomořský étos řecké civilizace, kterým jako filozof a milovník antiky byl celoživotně zasažen.<br />
A ještě je tu jedna – skoro bych řekl fatální – skutečnost, která obě osobnosti propojuje. A tou je hořký osud architektů. Obvykle si vysní dílo, jakýsi finální pomník svého života, jemuž jsou ochotni všechno obětovat. Většinou to ale dopadne špatně, což je také jejich případ. U Kotěry šlo o stavbu nové pražské univerzity. Nabídku dostal ještě před první světovou válkou, za Rakousko-Uherska, od rektora univerzity tzv. z volné ruky. Měla stát na místě dnešní Právnické fakulty a jednalo se o dvě symetrické budovy na předmostí mostu (dnes Svatopluka Čecha). Počátky projektu byly poznamenány secesí. Přišla válka, stoplo se to, ale Kotěra nepřestával pracovat. Udělal čtyři varianty, jenže už je neměl komu předložit. „To si přece objednal arcivévoda a korunní princ Ferdinand d´Este! S tím my nemáme nic společného, my jsme demokratický stát a nemůžeme dát zakázku nějakému panu profesorovi z Vídně!“<br />
Zdrcený Kotěra přistoupil na to, že se přihlásí do soutěže a předloží výsledky své desetileté práce – děj se vůle boží. Naštěstí se za něho postavila mladá generace, mezi jeho žáky samozřejmě i Gočár a Janák, a ti v novinách zveřejnili polemiku, že soutěž je třeba bojkotovat a jen hlupák se může přihlásit proti skvělému panu profesorovi. Kotěra zakázku nakonec přece jen dostal, s chutí se pustil do další zcela moderní varianty, ale v polovině práce zemřel. Stavbu převzal jeho žák Ladislav Machoň, který se pokusil pokračovat v kotěrovském duchu. Některé výkresy se však ztratily, něco pan profesor už nestačil dokončit, takže si architekt musel leccos domýšlet. A i když se snažil sebevíc, výsledek není přesvědčivý. A protože Ladislav Machoň byl specialistou na pošty, mám dojem, že z toho tu poštu tak trochu udělal.</p> <p>A Gočárova osudová stavba? </p> <p>Jeho vysněným projektem byla novostavba budovy moderní galerie, která měla stát na pražské Kampě, na náplavce, v místech dnešních Sovových mlýnů Medy Mládkové. Dokonce už byl poklepán základní kámen. Čtyři soutěže, obrovský model, všechno dotažené, ale peníze nebyly. Pražští zastupitelé usoudili, že dávat je na galerii není rozumné. Přišla válka, projekt šel definitivně k ledu a myšlenka se už nikdy neoprášila. Gočár to po zbytek života těžce nesl.</p> <p>A stejně to dopadlo i s jeho projektem na stavbu Městské galerie výtvarného umění v Hradci Králové…</p> <p>To byla další rána. Gočár měl připravený velkorysý urbanistický koncept, který navazoval na Kotěrovo muzeum, dokonce uvažoval i o divadle. Ke galerii existují krásné plány a nádherný model z roku 1930, takový jednoduchý „miesovský“ – něco na způsob pavilonu Barcelona nebo Vily Tugendhat. Vrchol estetického funkcionalismu, výjimečné dílo, ale přišla druhá světová a už se ho nepodařilo realizovat.</p> <p>Před pár lety v Hradci Králové ožil nápad, že by se galerie podle Gočárových plánů přece jen mohla relizovat. Nebyl by to stejný risk jako v případě Kotěrovy Právnické fakulty?</p> <p>Já bych se toho bál. To je možné jen v případě repliky něčeho malého, symbolu, tak jako když vyhořel pavilon Miese van der Rohe v Barceloně a po čase byl znovu obnoven. Ale galerie? Se všemi dnešními nároky na špičkové technologie a multifunkčnost? Já bych ji oželel a raději bych se těšil z těch modelů a projektů. Ne všechno bylo postaveno, ale to také patří k životu a musíme se s tím smířit. Proto jsem také skeptický k tomu, cokoli po Kaplického smrti realizovat. Bez přítomnosti architekta sebelepší projekt může sklouznout do naprosté pitomosti, aniž za to nebohý autor může.</p> <p>Působíte jako historik architektury, což je profese, které na rozdíl od historiků umění je jako šafránu. Jak jste se k ní vlastně dostal?</p> <p>Jablko nepadlo daleko od stromu. Můj tatínek – historik umění, byl dlouhá léta ředitelem Národní galerie, takže já jsem v podstatě vyrostl mezi obrazy a knížkami. Když jsem se narodil, dokonce mi do kolíbky věnoval monografii Pietera Bruegela a v ní je napsáno: „Milému Jiříkovi na cestu.“ A já si opravdu pamatuji, jak už coby odrostlý kojenec jsem v knížce listoval a jak ten svět bruegelovských příšer byl nad všechny pohádky.<br />
Ale původně jsem chtěl být stavitelem lodí a taky chemikem. Doma jsem měl různé křivule a odebíral jsem časopis ABC, lepil modely a chodil do Národního technického muzea a do holešovických loděnic. Tatínek si toho moc nevšímal, až teprve v roce 1967, když mi bylo šestnáct let, mě na čtrnáct dní odvezl do Paříže – jen já a on – a ukázal mi Paříž, jak ji znal. A to byl naprostý gejzír a festival galerií, muzeí, návštěv: Byli jsme u malíře Josefa Šímy, ale taky třeba ve vyhlášené kavárně U Dvou Magotů: „Pozor, tamhleten pán je slavný Giacometti a támhle je Fernard Léger!“ Tatínek byl gurmán, takže následoval další festival různých šneků a francouzských sýrů. Vzpomínám si, že jsme pořád seděli v kavárnách a pili aperitivy a zásadně jsme se přesouvali taxíkem. Celých těch čtrnáct dní jsem byl jako u vytržení.<br />
Po návratu tatínek poznamenal: „No, jmenuje se to dějiny umění, a když tak – studuje se to na filozofické fakultě.“ Zbystřil jsem. (smích). Tatínek nelenil a příští rok udělal to samé ještě s Itálií. Takhle mi věnoval dvakrát čtrnáct dní prázdnin, a tím mě prostě dostal.<br />
Já jsem se narodil na Malé Straně, což mne taky hodně ovlivnilo. V josefovské škole pod kopulí sv. Mikuláše jsme měli turistický kroužek mladých průvodců Prahou a zúčastňovali jsme se orientačních her Poznej a chraň památky. Takže starou Prahu a její historii jsem měl moc rád. Později jsem se kromě dějin umění a historie začal zajímat také o památkovou péči, která s architekturou souvisí. Hlavně jsem se ale chtěl odlišit od svého tatínka. Zatímco on se věnoval modernímu umění, především malbě a sochařství, tak já jsem si řekl, že se budu orientovat na architekturu a na baroko. Když se uvolnilo místo historika architektury na Akademii výtvarného umění, kde jsem čtyři roky externě působil, tatínek, který byl velmi potěšen, mi řekl: „No, toho si hodně važ! Protože těch, kteří v dějinách Akademie přednášeli dějiny architektury, bylo míň než anglických králů!“ Pak jsem si jednou prolistoval školní almanachy a skutečně jsem zjistil, že od založení Akademie jsem teprve pátým pedagogem, který tam přednáší. </p> <p>Překvapilo mne, když jsem se dozvěděla, že se spolu s Rytíři maltézského řádu vydáváte na pouť do Lurd, abyste pomáhal hendikepovaným poutníkům. Co vám přináší tato služba? </p> <p>Nejsem rytíř, ale pouhý maltézský dobrovolník. Jednou za čas v květnu se vydávám do poutních míst – ostatně to je i velké téma barokní architektury a vůbec české kulturní krajiny. Něco z té tradice ještě zůstalo na jižní Moravě, odkud pochází polovina mé rodiny. Přál jsem si takovou pouť jednou zažít – ne však jako turista, ale účastník s aktivním úkolem. A shodou okolností mě jedna moje známá pověděla o maltézských poutích do Lurd. Stačí jen zaplatit si cestu, převzít starost o jednoho těžce fyzicky postiženého pacienta, kterému se dobrovolně týden věnujete, vozíte ho na rikše, doprovázíte na obřady. Do Lurd se sjedou stovky takových lidí z celého světa, postižení jsou nadšeni, že se o ně staráte, že s nimi komunikujete. Je to nepopsatelný zážitek, neuvěřitelné zklidnění. A všichni si to náramně užívají a jsou na sebe hodní. Tak jsem si to jednou takhle odpracoval a od té doby se do Lurd inkognito jednou za čas rozjedu pro duchovní očistu. Myslím, že i v dnešní uspěchané době je to strašně důležité. </p> <p>Vizitka </p> <p>Jiří Tomáš Kotalík (1951)<br />
český historik umění a architektury, emeritní rektor Akademie výtvarných umění, v letech 2003 – 2004<br /> generální ředitel Národního památkového ústavu, autor řady publikací propagujících architekturu, např.: Deset století architektury, Obrazy z dějin české architektury, Socha domu Jiřího Kaloče, Drobné perly české architektury aj. Spoluautor monografie o Josefu Gočárovi.</p>

<p>STŘEDOČESKÝ KRAJ: V dubnu minulého roku získala titul Mistr tradiční rukodělné výroby Středočeského kraje v oboru vizovické pečivo Miluše Šímová. Nominaci podalo Muzeum Českého krasu v Berouně a předání se uskutečnilo v Polabském národopisném muzeu v Přerově nad Labem.</p> <p>Z historie vizovického pečiva</p> <p>První zmínku o vizovickém pečivu najdeme v Dějinách a pamětech města Vizovic od Josefa Čižmáře. Figurky z nekynutého těsta se v tomto městečku měly vyrábět již v roce 1850, největší rozmach se však datuje na přelom 19. a 20. století. Figurky zvířátek a různých postaviček se zprvu prodávaly na poutích nebo jarmarcích a také sloužily jako ozdoby na vánočním stromečku. Ve Vizovicích se rodina pekařů Lutonských věnovala nejprve pečení figurek z kynutého těsta a později se k jejich výrobě začala používat jen mouka a voda. Tyto výrobky se nedaly jíst a sloužily pouze k potěšení malých i velkých. Díky zájmu se vizovické pečivo začalo šířit do okolí – zprvu do Čech, později do Rakouska, Maďarska atd. S jeho půvabem se mohli seznámit i návštěvníci světové výstavy v kanadském Montrealu nebo v Muzeu člověka v Paříži.</p> <p>Tvorba figurek má svá pravidla</p> <p>Aby figurka mohla nést označení „vizovické pečivo“, musí splňovat daná pravidla. Těsto musí být jednobarevné, nesmí se přibarvovat a celou kolekci tvoří 32 základních tvarů. Nejlepší na zhotovení těsta je mouka s vysokým obsahem lepku. Na 500 g mouky se přidají 2 dcl vody, které se k mouce přelévají postupně. Výsledná podoba figurky závisí na dobře vypracovaném tuhém těstě, které zhruba po hodinovém zpracování dáme zabalené na šest hodin do chladna – nejlépe do chladničky. K vlastní výrobě figurek potřebujeme nůžky, malý nůž, hřeben, pinzetu, párátko a hladkou skleničku (zastává funkci válečku). Na oči poslouží různá semínka. Každá figurka představuje určitou vlastnost – např. dítě znamená radost, veverka je symbolem dobré hospodyně, sluníčko dárcem života, pavouk přinášel štěstí. Později se z jednotlivých figurek začaly vytvářet různé sestavy (např. svícny), někdy se jako podložky (ale až po vlastním upečení) používá textil – např. modrotisk při tvorbě betlémů.<br />
K tvarování slouží pět základních technik – krájení (konec křidélek ptáčka), stříhání (bodliny u ježka), mašličkování (zdobení pomocí úzkého válečku), vpichování (vytvoření očí nebo úst), obtisk (zdobení pomocí otisku nůžek nebo nožíku). Vzniklé kusy pak dáme na plech, necháme několik hodin zaschnout, pak potřeme rozšlehaným vajíčkem a po zaschnutí se tato procedura ještě jednou opakuje. Závěrem přijde pečení v troubě – nejlépe 2 hodiny při 70 stupních Celsia a další 2 hodiny při 90 až 100 stupních Celsia. </p> <p>Cesta k vizovickému pečivu</p> <p>„Pracovala jsem ve školství a potřebovala jsem s dětmi něco vyrábět. Zkoušela jsem různé techniky a mezi nimi i vizovické pečivo a to mi učarovalo nejvíc. Občas si vyzkouším i nějakou jinou techniku, ale mým hlavním koníčkem zůstává vizovické pečivo. K jeho výrobě používám hladkou mouku T 650. Z ní se mi nejlépe tvoří, obsahuje dost lepku a proto je nejvhodnější,“ říká Miluše Šímová. </p> <p>Zájem stále roste</p> <p>„Mám v oblibě tradiční základní zvířátka, jsou to dokonalé tvary, které ráda předvádím. Kromě klasických zvířátek a postaviček dělám také betlémy a další figurky, a to hlavně se zaměřením na Vánoce, Velikonoce a další svátky. Děti mají o tuto techniku velký zájem, jsou z ní nadšené. Nedávno jsem předváděla vizovické pečivo v muzeu v Kralupech nad Vltavou a děti byly okouzlené. Říkaly mi, že nikdy nic tak krásného neviděly. Právě tvorba figurek je dětskému tvoření velmi blízká,“ sděluje nositelka titulu.<br />
Betlém z vizovického pečiva M. Šímové obdivovali v sousedním Rakousku, ale bohužel na popisce bylo uvedeno, že je vyroben ze slaného těsta – Rakušané techniku vizovickému pečiva totiž neznají.</p> <p>Radost z tvoření</p> <p>„Vytváření vizovického pečiva je pro mne velkou tvůrčí radostí. Práce s těstem je vynikající relaxační technika. Jsem ráda, že jsem si ji vybrala a z ocenění od Středočeského kraje mám velkou radost, velmi si ho vážím a přeji ho i dalším šikovným řemeslníkům,“ svěřuje se M. Šímová a dodává: „Jsem ráda, že k vizovickému pečivu si našla cestu i má vnoučata, ale třeba si v dospělosti vyberou na tvoření něco jiného.“</p>