<p>HOLOVOUSY: "Mám tvrdou hlavu a dotahuji věci až do konce,“ říká o sobě někdejší starostka obce Holovous, dnes poslankyně Parlamentu ČR Martina Berdychová. O tom, jak vrátila do obce s 500 obyvateli rodinné stříbro – holovouský malináč a s ním i zdravý patriotismus, proč se chce pokusit o kultivování veřejného prostoru také v České republice a proč v současnosti přijala roli „mluvčí“ minority neslyšících spoluobčanů, hovoří v následujícím rozhovoru.</p> <p>Kdy jste se poprvé začala zajímat o věci veřejné? </p> <p>Někdy v devadesátých letech, když jsem se s mužem a dětmi zabydlela v Holovousech u Hořic, v roubence po mé babičce. Z chalupy na návsi jsem se den co den koukala na čtyři vzrostlé lípy, Panenku Marii a na zvoničku. A najednou přišla zpráva, že obec chce ty lípy pokácet. Mně se to zdálo divné a šla jsem se pana starosty zeptat, jak to tedy je. A prý že mají všechno povolené, že to schválili i památkáři. Řekla jsem si, když to není nutné, ať stromy zůstanou na svém místě. Tak jsem sepsala petici – vzpomínám si, bylo to uprostřed zimy, všude plno sněhu – děti jsem posadila na saně a obcházela s nimi vesnici. Podařilo se mi dát dohromady podpisy, a když jsem pak přinesla panu starostovi petici, nebyl zrovna nadšený. Ale lípy zůstaly! To byl můj první vstup do politiky a moje první vítězství. Tehdy jsem ještě nebyla političkou, ale rebelkou.</p> <p>Odkud se ve vás vzala odvaha vzít věci do svých rukou?</p> <p>Myslím, že to bylo hlavně kvůli dětem. Přála jsem si, aby vyrůstaly v hezkém prostředí. Doma také chcete, aby vám bylo příjemně, visely tam pěkné obrázky a sedělo se vám dobře u stolu. Takhle jsem vnímala i veřejný prostor. A najednou jsem zjistila, že mě baví ovlivňovat věci a vstupovat do nich, když nefungují. </p> <p>V devětadvaceti letech jste se stala jednou z nejmladších starostek Královéhradeckého kraje. Už druhým volebním obdobím jste krajskou zastupitelkou a od loňského roku působíte také jako poslankyně Parlamentu ČR. Ztrácí žena přítomností ve vysoké politice něco ze své ženskosti? Musí nutně zdrsnět, aby obstála mezi muži?</p> <p>Určitě ne. Dokonce si myslím, že by ženy své „zbraně“ měly využívat. Mám zkušenost, že tak obrušují hrany a jednání s mužským protějškem je pak méně agresivní. Někteří pánové se v dámské přítomnosti dokonce rozpomenou na gentlemanské chování. Jsem přesvědčena, že vyrovnanější zastoupení mužů a žen politické prostředí jednoznačně kultivuje.</p> <p>Existují ženská témata, která ženy v politice prosazují přirozeněji než muži?</p> <p>Samozřejmě, že nás ženy zajímají především otázky z oblasti sociální a školské, tzv. měkčí témata, která se netýkají infrastruktury. Ale nemyslím, že by žena, která řeší dopravu nebo hospodářství, musela být víc chlap. Vyzkoušela jsem si to jako starostka na malé vesnici – a byla to úžasná škola, desatero řemesel. Musíte si osvojit stavební věci, komunikovat s dodavateli a firmami, a když je třeba, vlézt i do kanálu. Ale hlavně je dobré zachovat si chladnou hlavu. Někdy to chce sice tvrdší lokty, ale většinou jsem si vystačila s ženským přístupem. Já mám takovou vlastnost – pořád se usmívám. A tak jsem s úsměvem tu a tam nepřevzala stavbu, odmítla proplatit fakturu – prostě jsem s úsměvem řekla NE. Pánové, tohle nepůjde, a dokud nenapravíte chyby, nedostanete zaplaceno. Muže na druhé straně stolu to většinou zaskočilo. Asi měli dojem, že se jim vysmívám nebo že jsem arogantní, když trvám na svém s úsměvem. Ale já si myslím, že je lepší se usmívat, než se na svět mračit.</p> <p>V Čechách máme ještě hodně daleko k vyváženému procentu žen v politice. Je možné to ovlivnit? A jsou opravdu nutné kvóty?</p> <p>Nevím, jestli jsou nutné. Ale možná nám nic jiného nezbude. Na druhé straně je třeba, aby také ženy změnily svůj přístup. Vidím, že se ty holky trošku bojí jít do politiky, zřejmě proto, že v ní nevidí smysl, jak něco ovlivnit.<br />
Připouštím, že to není snadné. Vzpomínám si na svůj první dojem ze sněmovny – cítila jsem, jako by mne ten kolos měl spolknout. Je tam zvláštní vzduch a zvláštní atmosféra – a taky zpomalené procesy. Oproti komunální politice, kde člověk mohl všechno vyřídit sám, tady je třeba hledat spojence a věci složitě domlouvat. K tomuhle světu bohužel patří i zákulisní hrátky, a to napříč politickým spektrem. Někteří lidé – a týká se to stejně tak mužů jako žen – mají velké ambice a do politiky jdou hlavně pro to, aby si zvýšili své ego. Mnoho lidí se časem změní, na svět kolem se dívá úplně jinou optikou. Z toho mám strach, a jestli se mi to stane, upřímně doufám, že mne někdo včas nakopne. </p> <p>Kdo vám může poskytnout zpětnou vazbu?</p> <p>Moje děti. Dnes už jsou dospělé, ale když byly malé, zažily se mnou starostování na vlastní kůži. Viděly, že je to práce nonstop – o víkendech, o prázdninách, a že ji v tom lepším případě lidé ocení až po nějakém čase. Tvrdí, že ony by do politiky rozhodně nešly, ale tím víc si váží lidí, kteří ji dělají. V Čechách je bohužel obraz politika v očích veřejnosti na té nejnižší pozici – až někde za paní uklízečkou. Pravdou je, že ne každý na to má. Možná jsem naivní, ale já vnímám politiku jako službu veřejnosti. Věřím, že politik je tu od toho, aby si poslechl, v čem je problém, a snažil se ho vyřešit, i když to třeba nepůjde hned. </p> <p>Jak chutná holovouský malináč? </p> <p>Úžasně. Malinově. A moc krásně voní! Když je vyzrálý, má růžovou dužinku a rachtá. A také mošt z něho je růžový. Já na něj nedám dopustit. Taky jsem z něho udělala téměř modlu – ale vážně, tohle jablko je dnes součástí historického dědictví Holovous. </p> <p>Vy jste si tu raritu nenechali jen pro sebe…</p> <p>My jsme na tom založili rozvoj obce a vlastně i rozvoj regionu, který je tradičně ovocnářský. Holovouský malináč je velmi stará odrůda, někdy z poloviny 18. století, s největší pravděpodobností ji přivezla francouzská šlechta, která se na čas usídlila v Holovousích. K jejímu rozšíření přispěli také kartuziáni; ovoce pěstovali na pískovcových svazích v Podchlumí, kde se mu dodnes výborně daří. Já mám ovocnářství v krvi; můj bratr, otec i děda – všichni pěstovali ovoce. Po mém pradědovi se dokonce jmenuje i odrůda třešní: Karešova srdcovka raná. Mám ji doma na zahradě a samozřejmě také holovouské malináče, které jsem prosadila, aby se znovu vrátily na náves.</p> <p>To se snadno řekne, ale asi hůř udělá…</p> <p>V osmdesátých letech minulého století už byly jabloně na návsi přestárlé a obec místo nich vysázela borovice a jalovec. Bylo to nešťastné řešení. Sídlištní zeleň působila cizorodě a náves izolovala od okolí. Když jsem se stala starostkou, navrhla jsem, abychom malináče vrátili na náves. Zpočátku jsem velkou podporu neměla. Někteří zastupitelé říkali, že to mi nikdy nedovolí! Tak jsem se snažila zapojit veřejnost, pořádat různé semináře a ankety, abych lidem vysvětlila, že je to dobrý nápad. Já jsem paličák, a když si něco vezmu do hlavy, tak to dotáhnu do konce. Nakonec jsem navrhla, že sama zpracuji projekt a že to obec nebude nic stát. V roce 2002 byly vyhlášeny předstupní evropské fondy – program SAPARD. Nápad jsem konzultovala s příslušným regionálním pracovištěm, sepsala a připravila projekt na rekonstrukci návsi pod názvem „Návrat holovouských malináčů“. Hlavní myšlenkou bylo vrátit historický strom jako dědictví obce, a vedle toho se otevřela i možnost opravit rybník, zrestaurovat sochu, vybudovat informační centrum, vytvořit prostory pro prodejnu, upravit náves. A protože Evropská unie podporuje identitu a zdravý patriotismus, byl „návrat malináčů“ tím hlavním argumentem. </p> <p>Bylo to velké překvapení, když váš projekt byl vyhodnocen jako nejlepší?</p> <p>Určitě. Zvláště pro ty zastupitele, kteří myšlence nepřáli. Obec tehdy dostala neuvěřitelnou dotaci tři miliony korun, což byly velké peníze – tak velké jako náš roční rozpočet. Vyvrcholením byla venkovská slavnost, během níž jsme na návsi vysadili poslední stromek malináče a uspořádali kulturní program s tancovačkou. „Slavnosti holovouských malináčů“ měly ohromný úspěch, loni se konal už 11. ročník.<br />
Dnes je to taková pýcha Holovous – každou první říjnovou sobotu k nám na náves dorazí až 5000 lidí. V rámci slavnosti pořádáme tradiční jarmark převážně z produkce místních ovocnářů – a holovouský malináč nesmí chybět.<br />
My totiž máme moc krásnou středověkou náves. Takovou okrouhlici, ukončenou zámečkem a uprostřed je rybník. Z dochované opony ochotnického spolku, kterou v roce 1905 namaloval malíř pokojů pan Tázler, víme, jak náves vypadala, a že na rybníku byly kachny a husy. Tak jsme je tam vrátili. Když jsem ještě starostovala, zvykly si každé ráno „docházet“ na obecní úřad, kde jsme jim sypali krmení. A někdy v Holovousích řídily i dopravu! (smích)<br />
Holovouským malináčům vděčíme opravdu za mnohé. V roce 2013 jsme vyhráli Vesnici roku a dokonce máme i turistickou Ovocnou stezku. Mimochodem holovouský malináč je citovaný i ve Švejkovi, což nám nedávno během své návštěvy připomněl pan prezident.<br />
Velkou výhodou je, že přímo v obci sídlí Výzkumný a šlechtitelský ovocnářský ústav, který udržuje geofond veškerých ovocných odrůd – tedy i těch původních, typických pro Podkrkonoší: u nás najdete míšeňské, panenské i vzácné smiřické jablíčko a taky hrušku jakubku.<br />
Mým největším zadostiučiněním je, že se lidem vrátil vztah k vesnici. Jeden příklad za všechny: když jsme osázeli polní cestu malináči, stalo se, že to pár mladých kluků přehnalo v hospodě a cestou domů je polámali, zlomili pod korunkou, takže všech dvacet stromů bylo pryč. Lidi byli tenkrát strašně naštvaný. V neděli ráno za mnou přišly dvě paní, původně mé odpůrkyně, které nesouhlasily s obnovou návsi, a teď najednou řekly: „Martino, víš, co se stalo? Někdo nám zničil naše malináče!“ Tak to je přece úžasné, když lidé vnímají ty stromy jako kus svého vlastnictví a jsou na ně hrdí.</p> <p>Něco podobného se vám, myslím, podařilo i s místním kostelem…</p> <p>To byl taky velký oříšek, kolem kterého jsem se hodně naběhala. Založili jsme občanské sdružení na záchranu kostela sv. Bartoloměje v Chudovicích a snažili se sehnat finanční prostředky, abychom zpracovali stavebně historický průzkum. Podařilo se, ale hned se objevil jiný problém. Zastupitelstvo nelibě vnímalo, že prostředky obce dáváme do církevního majetku. Jednala jsem s Dominikem Dukou, tehdy biskupem královéhradeckým, a v roce 2004 nám biskupství převedlo kostel do majetku obce, s tím, že tam máme věcné břemeno bohoslužeb. Dominik Duka se stal i členem našeho sdružení.<br />
Přestože jsem nevěřící, cítím, že kostel k vesnici patří. Ten náš je zmiňován už v roce 1142, je to opravdu starobylé místo, včetně nedalekého hradiště z 9. století. My jsme ten kostelíček otevřeli pro veřejnost, krásně nasvítili a pořádáme tam besídky, koncerty, výstavy a také oddáváme. S opravami jsme ale ještě zdaleka neskončili a každá koruna je dobrá. Letos se v rámci Tříkrálové sbírky vybralo 20 000 korun. Mám ohromnou radost, když mi lidé vypravují, jak se vrací unaveni z cest a když zdálky zahlédnou kostel, děti volají: „Mami, tati, už budeme brzy doma, svítí náš kostel.“ </p> <p>Vlastně byste mohla složit ruce do klína a říci si, že máte hotovo. Místo toho hodláte řešit veřejný prostor v celé České republice. Už víte, jak na to? </p> <p>Dostala jsem před časem impuls od sochaře Pavla Karouse, který mi připomněl, jak to bylo u nás do roku 1990. Tehdy k povinnostem investora patřilo vyčlenit jedno procento z rozpočtu na stavbu veřejné budovy pro současné umění. Všude ve světě okolo nás tzv. jednoprocentní zákon funguje – aktuálně se připravuje i na Slovensku. Investice do kultury je ve vyspělé Evropě samozřejmostí, a tím se současně kultivuje i veřejný prostor. Rozhodla jsem se založit pracovní tým z řad odborníků a ráda bych ve sněmovně otevřela téma, jak to udělat, aby se do veřejných budov a na veřejná prostranství vrátilo současné umění. Na jedné straně máme v Čechách mnoho vysokých škol, které vzdělávají budoucí umělce, ale na druhé straně těm absolventům dáváme najevo, že o jejich tvorbu vlastně nestojíme. A v tom je veliký rozpor. Konzultuji téma s ministerstvem kultury a ministerstvem pro místní rozvoj a myslím, že je dobře načasované – teď je například otevřený stavební zákon a je možné v tomto smyslu uvažovat o jeho novele. </p> <p>Kde berete optimismus, že se něco takového může podařit? A stojí vůbec lidé o společné sdílení a kultivování veřejného prostoru?</p> <p>Já myslím, že lze, a mohu uvést právě příklad z Holovous. Zpočátku, když jsme se tam přistěhovali a padla šestá hodina, lidé zmizeli ze zahrádek, protože běžel nějaký americký seriál – snad Dallas – a náves se vylidnila. To už teď není, lidé jsou televizními seriály přesyceni. Dnes se začínají vracet zpátky, hledat původní hodnoty a zjišťují, že jim chybí, protože každý se musí někde ukotvit. </p> <p>Nemáte někdy pocit, že v této zemi sice slyšíme, ale nevnímáme?</p> <p>V mnohých oblastech určitě. Například i ve vztahu k politice. Přitom by každý měl demokracii něco přinést. Buď tím, že lidé půjdou k volbám – je smutné, jak volební účast rok od roku klesá – anebo ať nenadávají. Když je lidem všechno jedno a nechtějí to řešit, tak ať si pak nestěžují.</p> <p>A co ti, kteří neslyší, ale přitom vnímají?</p> <p>Ti, co neslyší, ale vnímají, mají opravdu velký hendikep. Nejenže nejsou slyšet, ale dokonce nejsou ani vidět – od většinové společnosti jsou izolovaní. Jak to změnit, to je v současnosti mé další téma. Jde o neslyšící spoluobčany, kteří s námi žijí a měli by mít rovnou příležitost začlenit se do života. V populaci jich jsou zhruba 4 %. Čím víc se seznamuji s jejich problémy, tím víc mě překvapuje, co se v této společnosti dlouhodobě neřeší. </p> <p>V čem je tedy problém neslyšících? </p> <p>Na rozdíl od jiných skupin hendikepovaných říkají: “My jsme úplně zdraví, máme jen jiný jazyk a potřebujeme, aby ho stát vzal na vědomí, abychom prostřednictvím znakového jazyka mohli komunikovat s většinovou společností.“ A to zatím nefunguje.<br />
Mým úkolem tedy je přiblížit tuto problematiku našim poslancům a vůbec veřejnosti. A samozřejmě soustředit se na legislativu, takže hlídám všechny zákony, které by neslyšícím mohly pomoci – nedávno např. školský zákon. Zatím se nepodařilo prosadit, aby tlumočník do znakového jazyka byl veden jako pedagogický pracovník, ale budeme to zkoušet dál. Aktuálně nás čeká zákon o rozhlasovém a televizním vysílání, týkající se tlumočení v televizi. Tady máme ještě hodně co dohánět. Ve srovnání s BBC, která do znakového jazyka překládá všechno, tuzemské vysílací společnosti hledají spíše kličky, jak se tomu vyhnout. Otvíráme také zákon o komunikačních systémech neslyšících. Ačkoli byl schválen už v roce 1998 a zaručuje neslyšícím osobám nárok na tlumočníka ve všech životních situacích, zůstal zatím jen na papíře. Komunikaci na úřadech měly řešit vyhlášky, a ty nejsou! Takže teď komunikuji s ministerstvem školstvím a ministerstvem práce a sociálních věcí. Vidím, jak si rezorty problematiku vzájemně přehazují. Jako poslankyně chci přimět úředníky, aby si sedli k jednomu stolu a závazně řekli, kdo se o to postará a jaký zákon je nutné otevřít, abychom tento dlouhodobý nedostatek napravili.</p> <p>V této věci nejednáte jen v parlamentní sněmovně, ale také v terénu – v Královéhradeckém kraji, kde jste zastupitelkou.</p> <p>Myslím, že je pro každého poslance užitečné, aby současně jako řadový zastupitel znal také problémy regionu. Královéhradecký kraj je zřizovatelem úžasné školy pro neslyšící v Hradci Králové, kde je aktivní vedení. Paní ředitelka chce zřídit Vyšší odbornou školu právě pro tlumočníky do znakového jazyka, kterých je v republice zoufalý nedostatek. Snažím se vysvětlit zastupitelům i širší veřejnosti oč jde, ale jsem si vědoma, že pro běžného člověka není snadné pochopit svět neslyšících, dokud si ho trochu neosahá. Na druhé straně jsem přesvědčena, že pro Královéhradecký kraj by to mohla být velká výzva, jak vzdělávat lidi z celé republiky. Kraj by tak dal najevo, že vnímá potřebu této minority, a že je pro ni ochoten udělat maximum. Ostatně finančně by to nebylo nijak náročné. </p> <p>Kde spolehlivě obnovujete energii? Kde si nejlépe odpočinete od práce političky? </p> <p>Samozřejmě v rodině, s dětmi, to je základ. Když si můžeme někam vyjít, popovídat si, tak to je fajn. A pak – podle astrologie jsem zemské znamení, takže se strašně ráda hrabu v zemi. Když teď na jaře vidím, jak všechno raší, jak začínají kvést a vonět kytky, které jsem na podzim zasadila, jak je země plná života, tak to mě spolehlivě nabíjí. Uvědomuji si, jak moc mně v Praze chybí venkovský vzduch. Jedním z důvodů, proč mě to starostování tak bavilo, bylo i to, že jsem víc než v kanceláři řešila věci venku, v kontaktu s lidmi. I teď se mi ve sněmovně stává, že mi kolegové říkají: „Kolegyně Berdychová, vy tak strašně rychle chodíte!“ Chodím, jak jsem zvyklá z Holovous – nejraději rychle, a to i s podpatky, na kterých jsem se musela naučit pohybovat.</p> <p>Vizitka<br />
Martina Berdychová, Mgr.<br />
Poslankyně PČR, zastupitelka Královéhradeckého kraje. Ke konci devadesátých let minulého století pracovala jako učitelka v malotřídní škole Chodovice. Od roku 2000 je zastupitelkou obce Holovousy, ve stejném roce byla zvolena starostkou. Od roku 2008 zasedá v Zastupitelstvu Královéhradeckého kraje. Předsedá sdružení Podzvičinsko a svazku obcí Mikroregionu Podchlumí. V roce 2013 kandidovala jako členka hnutí Východočeši na třetím místě kandidátky hnutí ANO 2011 a byla zvolena poslankyní Parlamentu ČR, o funkci starostky už neusilovala.</p>
