Články a komentáře

<p>BRNO: Ve věku nedožitých 75 let zesnul dne 24. 10. 2014 vynikající romský muzikant a primáš Eugen Horváth. Pan Eugen Horváth, zvaný Janko, byl vzácnou osobností, již za svého života proslul jako hudební legenda – byl opravdovým nositelem tradičních hodnot romské kultury. Byla to zejména hudba, kterou žil – a celkově jeho život harmonizoval s vytříbeným kulturním projevem.</p> <p>Jeho ušlechtilý jemnocit se projevoval nejen v hudbě, ale i v jazyce – udržoval si vedle českého jazyka i perfektní znalost své mateřštiny – romštiny. On a členové jeho kapely byli především představiteli původní staré hudební vrstvy romského folkloru slovenských Romů, částečně však také stylu maďarských Romů. Muzikantem byl i jeho děd Joža Horváth – kovář a muzikant, váženým muzikantem a primášem byl také jeho otec Ondrej Horváth, zvaný Andy, který měl spolu se svými bratry a bratranci rodinnou kapelu.<br />
Eugen Horváth se narodil 26. 3. 1940 v městě Nálepkovo (Vondrišľa) na Slovensku a na housle zkoušel Eugen hrávat od dětství. Aktivněji hrát začal pod vedením svého otce až od čtrnácti let. To už bylo v Brně, kam se rodina Horváthových přistěhovala v roce 1947.<br />
Hudební talent jej zavedl až na studia brněnské konzervatoře, školu však po prvním ročníku opustil. Jako houslista se uplatňoval jednak v brněnské taneční kapele Raxi svého bratra Ondřeje Horvátha, jednak v tradičních romských cimbálových uskupeních. Po vzniku Svazu Cikánů-Romů, v rámci něhož byl hudebně patřičně činný, vytvořil v roce 1969 vlastní uznávanou Cimbálovou muziku Eugena Horvátha, kterou vedl jako primáš, a která patřila k nejvýraznějším tradičním romským hudebním souborům nejen na Moravě. V souboru s ním působili taktéž jeho sourozenci Ondřej (klarinet) a Alois (viola) Horváthovi, dále například Florián Kotlár (housle), Štefan Karvay (viola), Rudolf Borák (kontrabas), příležitostně také vynikající cimbalista Ján Gašpar Hrisko, jeho synové Jan a Ivan Gašparové, stálým a platným členem se stal klarinetista Jozef Krajčovič.<br />
Kapela účinkovala v několika dokumentech a televizních pořadech, např. Rom hraje, zpívá, tančí (1971), Cikánské melodie života (režie Jan Fuksa, 1975), Muzikanti, hrejte – Cimbálová muzika Eugena Horvátha z Brna (1987), Melodie vášně a citu – písně a tance Cikánů-Romů (1988) a dalších. Vedle České televize spolupracovala také s rozhlasem, projev Cimbálové muziky Eugena Horvátha je zaznamenán na LP deskách Romové hrají a zpívají (Supraphon, 1972), Upre Roma (Supraphon, 1990), Romský folklór I – III ( Romart, Interunie, 1990), dále na CD Gypsy folk music (Romart, 1990) a Cikánský pláč (Supraphon, 1992). Kapela Eugena Horvátha měla okruh zpěváků, s nimiž úzce spolupracovala. Byli to např. Emilie Machálková, Irena Bikárová, Valerie Buchačová, Zlatica Poulíčková nebo Gejza Vagai.<br />
Eugen Horváth, své hudební umění přenesl také na své děti. Od 90. let minulého století je zapojoval do vlastní kapely, která se tak postupně přerodila v kapelu veskrze rodinnou. Postupně předával primášské žezlo svému nadanému synovi Milanovi, pod jehož vedením (i názvem) se nyní „Horváthovci“ prezentují. Muzikantské geny zdědili také synové Eugen (kontrabas) a Petr (cimbál), dcera Lenka je pak kmenovou sólovou zpěvačkou rodinné kapely. </p> <p> Jak sám primáš Eugen Janko Horváth vždy zdůrazňoval: „Romská hudba pramení z duše“. V jeho hudebním odkazu navždycky zůstává tato pravda zachována v nejryzejší podobě.</p>

<p>ČR: Velice zajímavou sbírku vlastní RNDr. Tomáš Grim, PhD. Nazval ji Československo a Česko na mapových pohlednicích s dodatkem Československý a český stát ve 20. a 21. století a pod tímto názvem ji také prezentuje. K mapám má totiž majitel sbírky velice blízko. Pracoval jako geograf a vedoucí kartograf kartografického a reprodukčního oddělení Zeměměřičského úřadu, nyní je jeho archivářem.</p> <p>Základní předpoklad vzniku mapových pohlednic našeho státu je nutno hledat v 28. 10. 1918, tedy ve dni vyhlášení samostatného československého státu, s nímž úzce souvisela potřeba zpracování map nového území.<br />
První vydané pohlednice měly ovšem nejprve propagovat myšlenku na vznik takového státu a teprve poté Československo jako samostatný stát. Majitel sbírky k tomu uvádí, že pohlednice se v tomto směru staly významným informačním a propagačním prostředkem. Buď na ně byly některé z uvedených map přeneseny, nebo pro ně byly vytvořeny nové. Vznikly tak speciální mapové pohlednice, které se objevily nejprve v zahraničí, po vyhlášení státu i doma.<br />
V unikátní Grimově sbírce se odrážejí milníky historie našeho státu. Z informací samotného sběratele je zřejmé, že v ní nechybí pohlednice, které zobrazují vznikající stát v podobě odpovídající tehdejším okamžitým představám o průběhu jeho hranic. Na domácí půdě se však objevily i pohlednice, které byly v přímém rozporu s českým státotvorným úsilím a výrazně proti němu působily. Další mapové pohlednice – například poštovní obálky s přítiskem mapy Republiky československé – se objevily v pozdějších letech a byly vydány doma i v cizině. Jedná se o období vrcholného rozvoje Československa, ale i období snah o jeho zničení. Éru po druhé světové válce zobrazují pohlednice, na nichž je československý stát obnoven, ale zmenšen o Podkarpatskou Rus. Zastoupeno je také období po rozpadu Československa a vzniku České republiky (1. 1. 1993).<br />
Na otázku Co bylo impulsem k vytvoření sbírky mapových pohlednic, RNDr. Tomáš Grim odpověděl: „Své první mapové pohlednice jsem získal v rámci nákupu map z jisté pozůstalosti (mapy sbírám od 18 let). O něco později jsem na jedné burze v Opavě objevil pohlednici s mapou Československa z doby po roce 1928. Byla v umělém jazyce esperantu. Tehdy jsem se rozhodl, že začnu tyto mapové pohlednice cílevědomě sbírat.“ Dále také upřesnil, že nejvzácnější exponáty sehnal v již zmiňované pozůstalosti a pak v antikvariátech v Brně a v Praze a na burzách v Praze.<br />
Sbírku prezentoval její majitel v druhé polovině září v Dobrušce, tedy městě, které má díky více než šest desetiletí trvající existenci Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu (dříve Vojenského topografického ústavu), kde se vyrábějí mapy pro potřeby nejen naší armády, ale celé Severoatlantické aliance, k vojenskému zeměměřičství velice blízko. Není tedy divu, že zájem o výstavu byl značný a navštívilo ji také mnoho těch, kteří se na vzniku map aktivně podílejí. </p> <p>A v čem je tedy největší cena sbírky? „V určité ojedinělosti tématu, v okolnostech vzniku těch nejstarších mapových pohlednic, v jejich srozumitelnosti a vysoké vypovídací hodnotě přes jednoduchost sdělení a omezenost referenční plochy.“</p>

<p>TEPLICE: Koncem 19. století bylo město proslulé nejen lázeňskou tradicí, ale i bohatým kulturním životem. Řadilo se k největším městům rakousko-uherské monarchie a bylo významným průmyslovým centrem. Přesto zde chyběla kulturní instituce, v té době již obvyklá ve všech větších městech – muzeum. Od roku 1873 zde existovalo pouze soukromé muzeum chomutovského rodáka A. H. Fassla.</p> <p>Kromě Fasslovy sbírky, na tehdejší dobu pozoruhodně velké, se v Teplicích nalézalo pouze několik malých soukromých kolekcí (Claryho, Czermacka aj.).<br />
Kulturní a společenské poměry ve městě ovlivňovali především představitelé německých zámožných rodin – průmyslníci a příslušníci inteligence – lékaři, učitelé, vyšší úředníci. Průmyslníci prezentovali své úspěchy na průmyslových a živnostenských výstavách, které se konaly i v Teplicích, poprvé v roce 1875.<br />
Na těchto výstavách byly také představeny předměty sběratelské hodnoty a v roce 1884 zde byla prvně formulována myšlenka založení muzea v Teplicích. Podnět k tomu vzešel od předsedy výtvarné sekce této výstavy, majitele teplické továrny na hasičské stříkačky, čerpadla a stroje Reginalda Czermacka, který byl sám vášnivým sběratelem starožitností. Czermack se v roce 1885 stal jedním ze zakladatelů Horského spolku v Teplicích, jehož jednou z činností bylo také shromažďování předmětů muzejní povahy. Uvažovalo se o odkoupení Fasslových sbírek a jejich převedení do majetku města. Avšak ani po intervencích teplického rodáka, historika a poslance zemského sněmu a říšské rady, dvorního rady Dr. Hermanna Hallwicha, neučinilo městské zastupitelstvo kroky k odkoupení této sbírky.<br />
V roce 1894 vyvinul R. Czermack nové úsilí za podpory H. Hallwicha a poslance říšského sněmu, pozdějšího starosty města Teplice, ing. Adolfa Siegmunda. Začali jednat s A. H. Fasslem a navrhli odkup jeho sbírek za 10 000 zlatých. Czermack již na jaře 1894 vypracoval stanovy Muzejní společnosti, které byly schváleny výnosem místodržitelství z 29. 9. a 22. 10. 1894. Zároveň rozesílal nabídky ke vstupu.<br /> Dne 3. listopadu 1894 se v claryovském zámku sešli představitelé teplické společnosti a proběhlo zde zakládající shromáždění Muzejní společnosti. O vánocích vyzvali obyvatelstvo k vytváření a poskytování sbírek, které měly být prozatímně uloženy v budově gymnázia.<br /> Ještě v roce 1894 byly vytištěny stanovy. Cílem Muzejní společnosti bylo zřídit muzeum, rozšiřovat znalosti o přírodě, historii a umění shromažďováním a vystavováním památek každého druhu a podporovat řemeslné a průmyslové aktivity. Budoucí muzeum k tomu mělo přispívat stálými expozicemi, výstavami a odbornou prací se sbírkami. V roce 1897 získala Muzejní společnost subvence a mohla tak odkoupit Fasslovy sbírky. Ve Školní ulici čp. 17 pronajala celé patro a 2. prosince 1897 slavnostně otevřela muzeum pro veřejnost. Správa muzea byla v rukou výkonného výboru Muzejní společnosti. Prvním kustodem byl jmenován A. H. Fassl.<br />
Vrcholným orgánem Muzejní společnosti bylo valné shromáždění členů, konané každoročně. V čele společnosti stálo 10 – 15členné předsednictvo, volené na dva roky. Členové se dělili na zakládající (platili vstupní příspěvek min. 100 zl. ročně), podporující (25 zl.), řádné (5 zl.) a mimořádné (1 zl.). Většina členů pocházela z řad úředníků, notářů, průmyslníků, bankéřů, učitelů, lékařů, majitelů dolů či obchodníků. Předsedou Muzejní společnosti byl zvolen kníže Carlos Clary Aldringen, který tuto funkci vykonával do roku 1904.<br />
V roce 1939 byla teplická Muzejní společnost připojena k říšskému muzejnímu svazu. Právní existence Muzejní společnosti trvala do roku 1941, kdy byl ustaven nový muzejní spolek.</p>

<p>ČR: Talentovaná čtyřiadvacetiletá autorka z Českého Těšína Tess Darkfire psala nejprve příběh na pokračování na jednom fantasy serveru. Tam slavil úspěch. Knihu pak vydalo občanské sdružení SeeMedia ve svém unikátním projektu na podporu talentovaných autorů, nazvaném Napište eKnihu. Autorka napsala pokračování s názvem Ďáblova dcera 2: Otevřete brány pekelné! Publikace vychází na „Dušičky“.</p> <p>O.s. SeeMedia hledá i další autory z regionu, kteří píší své knihy ´do šuplíku´ nebo nosí v hlavě zajímavý – i dokonce svůj vlastní – příběh. </p> <p>„Kromě píšících autorů se snažíme pomoci také ilustrátorům, fotografům, grafikům, a proto každou obálku navrhuje také začínající /respektive neznámý/ autor,“ říká Jana Frank, autorka projektu. „Obálku k Ďáblově dceři i jejímu volnému pokračování, které právě vychází, navrhl na motivy fanoušků fantasy nadějný grafik Vladimír Stáňa. My jsme se nejdříve dost báli, že je poněkud odvážná, ale nakonec sklidila úspěch,“ dodává.<br />
„Moje kniha je bojová fantasy, plná plánů, zvratů a nepředvídatelného konce, který nekončí,“ charakterizuje autorka, pocházející z Karviné, své dílo. Knihu napsala za tři měsíce, ale finální podobu dostala až po pěti letech. Je zvláštní slyšet někoho číst nahlas mou knihu, kterou vlastně ještě vůbec nikdo kromě mě neviděl,„// komentuje Tess Darkfire zkušenosti s veřejným čtením své knihy. “Zajímavější je sledovat lidi kolem sebe a vidět, jak každé slovo obecenstvo čím dál více vtahuje do děje a nepustí, dokud se nedočte poslední slabika. A potom poslouchat, co se jim na tom líbilo, i když tohle zrovna nebyl jejich oblíbený žánr.“</p> <p>Více o autorce />
Videa, kratičké rozhovory s autorkou (lze libovolně čerpat) zde </p> <p>O projektu Napište eKnihu, a jak se mohou zapojit ostatní talentovaní autoři:<br />
Líbí se nám myšlenka eKnih. Kromě toho, že je to trend budoucnosti a jsou ekologické. „Projekt je tak příležitostí nejen pro začínající autory, ale i pro autory, kteří jsou příliš malé ryby pro velká vydavatelství či nakladatelství. Necháte papír v klidu, a když se nějaké knize nezadaří, jen zasmutníte nad tím vynaloženým úsilím, ale neleží vám plný sklad zbytečně potištěného papíru. Prostě ji jen smažete nebo necháte ležet na hard disku,“// vysvětluje Jana Frank. „Projekt je stále otevřený všem zájemcům, hledáme dobré autory beletrie i odborné literatury. Začínající talentovaný autor neznamená nutně ´mladý´, naopak se nám do projektu hlásí autoři různých věkových skupin,“ dodává.<br />
Autoři nám mohou posílat náměty skrz registraci na našich webových stránkách: www.medialnicentrum.cz nebo dotazy na e-mail: talent@medialnicentrum.cz </p> <p>SeeMedia o.s. je nestátní nezisková organizace, která už devět let provozuje Mediální centrum pro děti, mládež a dospělé, je vzdělávací instituce v rámci dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků, akreditovaná MŠMT. Zabývá se šířením mediální a finanční gramotnosti a podporou začínajících autorů.<br />
Více o projektech: www.medialnicentrum.cz</p> <p>Kontakt:<br />
Růžena Spourová<br />
E-mail: ruzena spourova@medialnicentrum.cz<br />
Tel 605 55 35 08</p>

<p>HKUBOKÁ NAD VLTAVOU: V následujících pár řádcích se společně zamyslíme nad otázkou co všechno ovlivňuje návštěvnost kulturních památek v České republice a jakou roli v této sféře sehrávají trendy cestovního ruchu v rámci několika posledních let. Tyto faktory se pokusíme demonstrovat na vývoji návštěvnosti konkrétní vybrané kulturní památky ve správě NPÚ v Českých Budějovicích – SZ Hluboká nad Vltavou.</p> <p>Hned na začátku si zmapujeme vývoj celkové návštěvnosti SZ Hluboká mezi léty 2011 – 2013. Z tohoto vývoje se dozvíme, že v roce 2011 zavítalo na zámek přibližně 245 tis. návštěvníků, v následující návštěvnické sezóně za rok 2012 to bylo cca o 7 tis. návštěvníků více a rok 2013 přilákal na zámek zhruba kolem 257 tis. turistů. Otázka celkové návštěvnosti zámku za rok 2014 zatím zůstává otevřena, neboť turistická sezóna stále probíhá. Její výsledek nám tedy dosud zůstává neznámý, ovšem to, co je nám známé velmi dobře jsou okolnosti, které by se na tomto výsledku mohli podepsat a pravděpodobně se také podepíší.<br />
Jedná se o faktory, které jsou na základě průběžné analýzy návštěvnosti kulturních památek ČR systematicky monitorované.<br />
Mezi výrazné vlivy návštěvnosti tak lze zařadit následující aspekty:<br />
- vývoj hospodářské politiky ve světě a události ve světě (krize v Rusku)<br />
- současná ekonomická situace<br />
- vývoj měny, hodnota peněz, aktuální měnové kurzy (hlavně pak kurz koruny vůči euru), tento aspekt ovlivňuje návštěvnost turistů z ciziny (Německo, Francie…)<br />
- návštěvnost však mnohdy také mohou ovlivnit i vládnoucí trendy na poli cestovního ruchu</p> <p>Takovým trendem může být například provoz zámku i v zimním období. Právě Hluboká byla jedním z prvních zámků, který zavedl zimní sezonu, což je na jednu stranu velmi sympatický krok směrem ke spokojenosti návštěvníků, ale na druhou stranu tento krok v sobě zároveň přináší mnohem více starostí zahrnující řešení problematiky zimního provozu. To znamená pravidelnou údržbu venkovních prostorů, zachovávání bezpečnosti přístupových cest v rámci eliminace případných možných úrazů způsobených chůzí po náledí atd., k tomu nutno připočíst též každodenní úklid prohlídkové trasy, vytápění daných prostor a údržbu sociálních zařízení.<br />
Během zimní sezony počítané od 1. 11. 2012 do 31. 3. 2013 zavítalo na zámek přibližně 18. tis návštěvníků a v následné zimní sezoně /1. 11. 2013 do 31. 3. 2014/ jich bylo již přes 21 tis. Ve svém výsledku se zájem o zimní sezonu zámku ze stran návštěvníků nesnižuje, ani nestagnuje ale naopak roste. </p> <p>Další trend cestovního ruchu posledních let představuje boom zámeckých rozhleden a věží obecně. Žijeme v moderní době, v době kdy jsou účastníkům cestovního ruchu nabízeny různé formy zájezdů a cílem jejich cest se stávají někdy i neobvyklé objekty (podzemní sítě cest, výškové budovy).<br />
Existují i webové stránky, vytvořené pro fanoušky vyhlídkových věží a rozhleden http://www.rozhledny.wz.cz/, které obsahují základní informace o všech zpřístupněných i uzavřených rozhlednách na území České republiky. </p> <p>Odraz tohoto boomu lze za rok 2014 číst mezi řádky v celkové návštěvnosti hlavní zámecké věže na SZ Hluboká. Během této sezony vystoupalo na vrchol zámecké rozhledny téměř 30 tis. turistů. Přičemž zejména v čase prázdnin (červenec – srpen), kdy je hlavní zámecká věž otevřena sedm dní v týdnu od 10 – 16 h, na procenta vedou v návštěvnosti turisté z Česka. Nutno dodat, že tento stav mohl být také ovlivněn skutečností, že nejkratší ze tří nabízených zámeckých okruhů, trasa C – Zámecká kuchyně byla letos přes prázdniny uzavřena z důvodů rekonstrukce podlah. A tak si turisté jednoduše zvolili zámeckou rozhlednu jako alternativu, která jim zabere pouze tolik času, kolik jim dovolí jejich fyzická kondice pro rychlý výstup a odměnění se malebnou vyhlídkou z ochozu na pohádkové okolí.<br />
Co se týče prognózy celkové návštěvnosti za stále probíhající sezónu 2014 zachovává si správa zámku optimistický pohled a věří v pozitivní výsledek.</p>

<p>PRAHA: Před půl rokem byl spuštěn web buskerjam.cz na podporu mladých talentů a pouličního umění – buskingu. Během svého krátkého fungování si získal své příznivce a více jak 60 umělců. Buskeři však mají také své odpůrce – a to hlavně politiky, kteří se snaží pouliční umění ve městech zakázat.</p> <p>„Samotní buskeři jsou si toho vědomi. Současnou situaci vidí jako chaotickou. Chápou, že někteří rezidenti na Praze 1 si oprávněně stěžují na hlučnost produkce a někdy stereotypnost repertoáru. A právě proto nyní buskeři z iniciativy Buskerville intenzivně pracují na návrhu nových pravidel pouličního hraní v Praze. Uvažují o rozdělení lokalit dle atraktivnosti pro hraní a možného výdělku, omezenou dobu hraní pro jednoho buskera či kapelu a nebrání se ani poplatkům za povolení k hraní. Je to zkouška demokracie a tolerance. Nový návrh pak chtějí předložit radním,“ řekla Lucie Melecká z portálu buskerjam.cz</p> <p>Portál www.buskerjam.cz, jehož cílem je informovat českou veřejnost o fenoménu busking neboli pouličním umění, a pomoci mladým začínajícím hudebníkům se zviditelnit, se může díky svému půlročnímu fungování pyšnit celou řadou skutečných talentů. Jsou to především mladí hudebníci, kteří své umění předvádějí nejenom po městech českých, ale také v zahraničí. Právě v cizích zemích se setkávají s daleko větší přízní a přijetím. Bohužel v českých městech a především pak v Praze musí bojovat s různými zákazy a vyhláškami měst a radnic. Proč tomu tak je? Zdá se to být jako boj s větrnými mlýny. Přitom na ulici začínali takové hvězdy jako je Bono Vox či Bob Dylan, z českých umělců pak Vladimír Mišík, Radůza a stále slavnější mladý zpěvák Jakub Ondra.<br />
V nedávném průzkumu dokonce vyšlo najevo, že Praha je městem, které přímo reguluje pouliční umění městskou vyhláškou, kterou vydala loni v dubnu. Jiná města v Česku se k pouličnímu umění staví neformálněji a pro buskery vydala pouze určitá doporučení, a to buď v písemné (Karlovy Vary, Český Krumlov) či ústní podobě (Brno). Zcela přátelský vztah má k hraní na ulici město Jičín, které se snaží mladé talenty všemožně podporovat. To samé platí také o Plzni a Českých Budějovicích.<br />
Naopak pražská vyhláška v současnosti stanovuje asi 20 míst, kde se v Praze nesmí hrát. Radní města Lukáš Manhart však nevylučuje, že v ní dojde k určitým změnám. „Současnou vyhlášku je nutné považovat za určitý ´výkop´, musíme si totiž uvědomit, že dosud nebylo pouliční umění takovýmto způsobem v Praze vůbec upraveno. Je proto nutné počítat s tím, že v budoucnu budou jistě probíhat její jistá zpřesnění. Zároveň si však musíme uvědomit, že možnosti právní regulace nejsou bezbřehé a všemohoucí. Je proto nutné hledat taktéž další, méně formalizované cesty kooperace a vedení dialogu mezi občany, buskery a Prahou,“ uvedl nedávno Manhart.</p> <p>Ambicí projektu buskerjam.cz je vytvořit funkční a kvalitní buskerskou scénu a obohacovat tak veřejný prostor v České republice. Nic víc a nic míň. Už dávno totiž neplatí, že hraní na ulici rovná se žebrání. Právě na ulici mnohdy slyšíte skutečné talenty. </p> <p>Lucie Melecká<br />
Media Relations Manager<br />
Hradešínská 2547/60a | 101 00 Praha 10 | www.peprconsulting.cz<br />
+420 604 976 391 | melecka@peprconsulting.cz</p>

<p>SVITAVY: Počátkem října 2014 se v kulturním centru Fabrika Svitavy uskutečnila dvoudenní bilaterální konference Proměny kulturní infrastruktury v České a Slovenské republice po roce 1989. Účastníci zhodnotili setkání jako ojedinělé – nejen pro jeho přátelskou atmosféru, ale především kvůli výběru tématu zaměřeného na proměny dané oblasti v obou zemích od polistopadových událostí. Konferenci uspořádal NIPOS ve spolupráci s Národným osvetovým centrom v Bratislavě a Střediskem kulturních služeb města Svitavy.</p> <p>Proměny kulturní infrastruktury v obou republikách za posledních 25 let byly sledovány ve dvou pomyslných blocích: diskutovalo se jak o kulturní infrastruktuře po stránce obsahové, tak o jejím architektonickém vyjádření. Do první oblasti spadaly prezentace stávající činnosti kulturních center, kulturních domů, muzeí, galerií, divadel, včetně jejich vícezdrojového financování. V druhé oblasti byly prezentovány proměny objektů, které vzikly za účelem poskytování kulturních služeb, proměny kulturních domů a jejich dnešní osud, ale také funkční vývoj objektů, které byly původně průmyslovými stavbami, a dnes slouží veřejnosti jako moderní kulturní centra.</p> <p>Odborné referáty přednesli zástupci různých subjektů působících v oblasti veřejných kulturních služeb. Jednalo se o renomované organizace, jakými jsou: Národní muzeum, Sociologický ústav Akademie věd ČR, Centrum současného umění DOX, Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS), Národní kulturní památka Dolní oblast Vítkovice a Knihovna města Hradce Králové. Mezi přednášejícími nechyběli ani zástupci veřejné správy (statutární město Plzeň) a občanského sektoru (Spolek Vojan z Libice nad Cidlinou). Proměny kulturní infrastruktury na Slovensku přiblížili vedoucí pracovníci z Národného osvetového centra v Bratislavě (NOC) a z Krajského osvetového strediska v Nitře (KOS). Ve čtyřech odborných referátech představili výsledky provedených výzkumů souvisejících s danou problematikou, stejně jako objem rozmanité činnosti obou institucí.</p> <p>V úvodním referátu se Lenka Lázňovská (ředitelka NIPOS) věnovala zásadním proměnám kulturní infrastruktury v České republice, zejména z hlediska důsledků polistopadových změn – přenos funkce poskytovatele veřejných kulturních služeb ze státu na obecní a krajskou samosprávu, vstup nevládních neziskových organizací i podnikatelských subjektů na kulturní scénu – a z hlediska současné typologie subjektů. V potaz vzala proměny jak kulturních objektů (nemovitostí), tak kulturních subjektů. Výchozí premisou tohoto referátu byla totiž teze, že kulturní aktivity ovlivňující vývoj architektonické podoby objektů (k této činnosti sloužící) nelze při sledování proměn kulturní infrastruktury opominout.</p> <p>Dva další příspěvky zástupců Sociologického ústavu Akademie věd ČR představily vybrané výsledky projektu „Sociální a institucionální podmíněnost rozvoje kultury a uchování kulturního dědictví v regionálním prostředí a její využití v efektivnější organizaci kulturních aktivit regionu“ (2011 – 2014), jenž byl podpořen Ministerstvem kultury v rámci Programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity. Věra Patočková prezentovala proměny trávení volného času dle kulturní participace, včetně výsledků analýzy determinant participace na „vysoké“ kultuře, Markéta Poláková poté mapovala proměnu kulturní infrastruktury na příkladu divadel (proměny kapacit objektů, návštěvnosti, dostupnosti ad.).</p> <p>Velmi poutavou sondou do čistě architektonických proměn kulturních objektů byl referát architektky Radomíry Sedlákové, v němž hodnotila vývoj kultuře sloužících staveb za posledních dvacet let jako pozoruhodně překotný (viz související článek). Autorka v něm komentuje „boom“ architektury knihoven, které jsou nyní využity zcela primárně jako kulturní centra s variabilními možnostmi, rekonstrukce starších divadelních budov, přestavby původně průmyslových, církevních a administrativních budov za účelem zřízení galerie či muzea, nečekané obrody kulturních domů a mnoho dalšího. Docentka Sedláková se v této věci vyjádřila, že je příznačné, že i při kritickém vztahu společnosti k současné architektuře, naprostá většina staveb pro kulturní účely je přijímána příznivě, ba dokonce velmi příznivě. Architektura se v tomto oboru ukazuje jako podnětná výzva pro architekty a velmi dobře hodnocené obohacení funkční a stejně tak i estetické stránky prostředí.</p> <p>Zmíněnou proměnu staré průmyslové budovy v moderní knihovnu multifunkčního typu na konferenci prezentovala ředitelka Knihovny města Hradce Králové, Barbora Čižinská. Zprvu obecně se věnovala proměně městských knihoven a knihoven v ČR od 20 let až k současnosti, a posléze obrátila pozornost k problematice nabídky služeb a udržitelnému rozvoji hradecké knihovny.</p> <p>Všichni známe hlavní budovu Národního muzea, nejstaršího muzejního ústavu v Čechách, která dominuje Václavskému náměstí. Co se však chystá uvnitř v podobě nových stálých expozic, jež mají být veřejnosti zpřístupněny k datu dvoustého výročí založení muzea (2018), ve svém příspěvku „Od vize k realizaci“ publiku prozradili vedoucí autorských týmů společenskovědní (Marek Junek) a přírodovědecké sekce (Jan Sklenář).</p> <p>Obdobně známým objektem z první poloviny 19. století, avšak unikátně rekonstruovaným a nyní kulturně využívaným, je areál původně sloužící těžkému průmyslu v centru Ostravy – Národní kulturní památka Dolní oblast Vítkovice. Na konferenci ji s bohatou vizualizací prezentoval výkonný ředitel stejnojmenného sdružení, Petr Koudela. Posluchači nepřišli o pohledy do působivých interiérů Multifunkční auly Gong, Interaktivní expozice U6, Malého a Velkého světa techniky, přilehlého dolu Hlubina, hornického muzea na Landek Parku nebo průmyslového objektu Trojhalí Karolina.</p> <p>Přestavbou původně industriálního objektu vzniklo rovněž prezentované Centrum současného umění DOX (Hedvika Máchová) a koneckonců i dějiště této proběhnuvší konference, Multifunkční kulturní centrum Fabrika ve Svitavách. Jak bylo uvedeno výše, referáty se věnovaly mnoha dalším zajímavým kulturním institucím a několika kulturním projektům, jako poslední uveďme projekt ARTEDIEM. Jeho hlavním cílem je podpora estetické výchovy na základních a středních školách a vytvoření přirozené spolupráce mezi kulturní a vzdělávací sférou (Jiří Králík).</p> <p>Slovenská strana přednášejících se zaměřila na prezentaci změn, kterými prošla především kulturně-osvětová zařízení a současně poukázala na pozitiva i negativa decentralizace a přechodu kulturních objektů do rukou samosprávy. V tomto bodě byl shledán také nejmarkantnější rozdíl mezi nynější českou a slovenskou podobou zajišťování kulturně-výchovných aktivit, které zaštiťoval původně stát. Zatímco v České republice byl zákon o osvětové činnosti z roku 1959 z důvodu nevyhovující pokřivené rétoriky zrušen a pojem „osvěty“ u nás získal onen zkostnatěle politicky angažovaný nádech, na Slovensku se, jak se zdá, podařilo termín částečně rehabilitovat, a síť národních center, krajských i městských zařízení vtělených do stále ještě mírně centralizované sítě, zřejmě v plné šíři naplňuje své poslání.</p> <p>Příspěvky přednesené na konferenci vyjdou ve sborníku, který získají zájemci počátkem prosince v sídle NIPOS /Fügnerovo náměstí 1866/5, 120 21 Praha 2/.</p> <p>Konference proběhla již na počátku října, její smysl se tím však nevyčerpal, naopak svým způsobem zůstává nenaplněn, a tedy aktuální i do budoucnosti. Setkání si totiž vytklo za cíl rozproudit na toto téma sérii diskusí. Jedním z výstupů konference je tedy Prohlášení o stavu vývoje kulturní infrastruktury v ČR po roce 1989, které uvádí podstatné výstupy a poznatky z prezentovaných zjištění. Je zde, aby bylo čteno, diskutováno, vyslýcháno, šířeno (viz příloha tohoto článku).</p> <p>Prvním příslibem návaznosti debat na toto téma je plánování setkání v rámci Plzně města kultury v roce 2015 ve spolupráci s Magistrátem města Plzně (v jednání). Pořádající NIPOS uvažuje o konání další konference v roce 2016. Zůstává otázkou, jaká bude příští aktivita druhé – slovenské – strany. </p> <p>Akce se uskutečnila za finanční podpory MK ČR a byla zařazena na Seznam kulturních akcí konaných v rámci Měsíce české a slovenské kulturní vzájemnosti pod záštitou ministra kultury České republiky.</p>

<p>NYMBURK: Stoleté výročí Hrabalových narozenin bylo uctěno v polovině září mimo jiné Čtením ve vlaku z Prahy do královského města Nymburka v režii spisovatele, šéfredaktora, nakladatele a znalce nejen Pábitelových životních peripetií, Jana Řehounka. Ten kromě úvodních slov na pražské Masaryčce a po nastoupení do horní ozvučené části první části patrové soupravy přenechal slovo autorům E. Haklovi a P. Hůlové, kteří četli ze své tvorby. Na „konečné“ převzal průvodcovskou iniciativu a zakončil ji buřty na pivě v oblíbené Hrabalově hospodě.</p> <p>Vlakem do Nymburka</p> <p> V onen den byli cestující překvapeni přítomnosti aktérů sdělovací techniky a někteří z nich také reportážním mikrofonem pracovníků TV, Českého rozhlasu a několika fotografy – šlo o živé vysílání. Ozvučená četba ve vlacích se řídila jednak jízdním řádem, jednak měla svůj přesný časový harmonogram, protože hvězdicovitě směřovala také do Benešova, Berouna, Roudnice, Lysé nad Labem i Řevnic, a to v rozmezí tří dnů. Na samotné četbě se podílela řada známých osobností jako Michal Viewegh, Jáchym Topol, řadu známých osobností uzavřela Halina Pawlowská. Mou cílovou stanicí se stal Nymburk spojovaný s Bohumilem Hrabalem. Nejpovolanějším průvodcem a znalcem jeho tvorby i životních peripetií s městem spojených se stal právě J. Řehounek, jenž Hrabalovu osobnost přiblížil také několika čísly Zpravodaje Klubu čtenářů Bohumila Hrabala s názvem NYMBURSKÝ PÁBITEL. </p> <p>Na počest Hrabalova výročí</p> <p> V roce 2013 v rámci Polabského knižního v Lysé nad Labem byla vyhlášena zásluhou J. Řehounka literární soutěž pro dvě věkové kategorie – do a nad 18 let. Ta pro starší měla rozlišení na poezii a prózu.<br />
A výsledek? Celkem došlo 27 prací od 22 autorů, z toho 3 od autorů do osmnácti let. </p> <p>Gymnázium a nástin tvorby</p> <p> Jedním z prvních zastavení s výkladem J. Řehounka se stalo nymburské gymnázium. B. Hrabal patřil – řečeno dnešními slovy – k problémovým žákům. I když studia začínal v Brně, vrátil se do Nymburku, kde jeho otec František působil od roku 1919 jako správce pivovaru. V roce 1934 odmaturoval. Ani studium práv nebylo pro B. Hrabala jednoduchou záležitostí. Nejdříve se musel „doučit“ latinu, pak v době okupace byly uzavřeny vysoké školy, takže doktorem práv se stal až po válce. Psát začal sice v r. 1949, ale tisku své prvotiny s názvem „Ztracená ulička“ se nedočkal.</p> <p>Život spisovatele ve zkratce</p> <p>Starobylé královské město a pivovar, kde se podle velkého škrabala, jak sám sebe nejen u oblíbeného piva nazýval a kde se podle něho zastavil čas, vstupovalo do povědomí a následně do tvorby. A přesto své město vyměnil za pražskou Libeň. Do roku 1961 vystřídal řadu zaměstnání – byl úředníkem, obchodním cestujícím, dělníkem v kladenských hutích, pracoval ve sběrně papíru či jako kulisák v divadle. Konečně se stal spisovatelem z povolání. To mu ovšem nepřineslo klid pro práci. Musel překonat smutek z úmrtí nejbližších, psal „do šuplíku“, těžce prožíval skartaci už vytištěných děl např. „Domácích úkolů z pilnosti“ a „Poupat“. Z politických důvodů byl „na indexu“ třeba už proto, že část jeho tvorby vyšla v samizdatu. Sledovala ho StB, ztrácel přátele. Snad jediným východiskem se stal jeho odchod do chaty v Kersku. Znovu se však vrátil už spíše jako host do svého Nymburka, které kromě jiného přiblížil trilogií „Postřižiny“, „Krasomutnění“ nebo „Harlekýnovy milony“. Z ostatní Hrabalovy tvorby by bylo přímo hříchem opomenout „Něžný barbar“ či „Obsluhoval jsem anglického krále“. Pro almanach gymnázia napsal „Vzpomínky repetenta“. Tamějšímu pivovaru udělil souhlas k názvu Postřižinské pivo.<br />
Informace o Hrabalových „Ostře sledovaných vlacích“, „Tanečních hodinách pro pokročilé“ či o „Pábitelích“ a dlouhé řadě dalších a velmi úspěšných titulů najdete jinde.</p> <p>Muzeum, kočenky, bernardýn Nelson</p> <p> Muzeum vzniklo až v roce 1998, kdy B. Hrabal už nežil, a to jako pocta královského města svému čestnému občanovi. Tvoří jej tři místnosti. Zajímavý je pohled do soukromí se spisovatelovým zázemím – stolem. K tomu, co zřetelně zachytila fotografie, však patří ještě drobnosti jako nůžky, sešívačka, lepidlo k úpravě napsaného k přesunování textu. Dále slovník, několik krabiček léků a pivo Gold Bohemia. K pivovarskému zázemí se vážou pivní průpovídky, jako např.: Nepij v hostinci nikdy na dluh a budeš šenkýřem ctěn. Kdo nepil, teskný byl, když se napil, zčervenal… Kdo chce vesel býti, musí pivo píti. – Toť je pouhý zlomek, kterým si Nymburští právem připomínají svého velikána.<br />
Zejména v chatě v Kersku měl možnost přiblížit se ke svým kočkám, jimž říkal kočenky. S jednou z nich je B. Hrabal zpodobněn na soše, odkud se nabízí hezký pohled na pivovar. Pamětníci také vzpomínají, jak se procházel s bernardýnem Nelsonem.<br />
Cestou z poutavé prohlídky Nymburka jsme se zastavili v hospodě, kterou B. Hrabal navštěvoval kvůli buřtům na pivě, jejichž příprava je však tajemstvím podniku. </p> <p>Prameny: Výklad nymburského J. Řehounka; Zpravodaj Klubu čtenářů Bohumila Hrabala s názvem NYMBURSKÝ PÁBITEL (čísla 47, 49); Listovka Muzea B. Hrabala – Nymburk.</p>

<p>Praha, 16. říjen 2014 – Osobnosti veřejného života, instituce, souboroví absolventi, rodiče dětí, příznivci a spolupracovníci vyjadřují podporu Dismanovu rozhlasového dětského souboru. Nesouhlasí se záměrem Českého rozhlasu reorganizovat unikátní umělecké těleso. Soubor, který za 80 let přežil dva tyranské režimy, nyní paradoxně čelí útoku svého zřizovatele, Českého rozhlasu.</p> <p>Management generálního ředitele Petra Duhana od 1. ledna 2015 ruší funkci uměleckých vedoucích – sbormistrů Dismanova rozhlasové dětského souboru, obsazenou donedávna manželi Fleglovými. Samotný soubor sloučí s Dětským pěveckým sborem (DPS). Činí tak bez předchozí diskuze s rodiči, členy, absolventy, spolupracovníky a především vedoucími souboru, kterým dává formální výpověď z důvodu „restrukturalizace“. Ředitel Centra uměleckých těles, soutěží a přehlídek Českého rozhlasu Jan Simon, který je z podstaty své funkce za osud souboru odpovědný, dopisem ze 13. října spojení pouze oznámil rodičům současných členů – a to bez diskuze, respektive uvedení objektivních důvodů. </p> <p>„Vedoucí souboru za 80 let jeho existence byli pouze tři. Předávání vedení souboru je vždy citlivá věc, která trvá několik let. Pan Simon svým krokem ohrozil 80 let trvající tradici porozumění a svobodné tvorby dětí,“ řekl Adam Rut, absolvent souboru a mluvčí narychlo vzniklé iniciativy Zachraňte DRDS a dodal: „Tento krok prakticky přes noc vzbudil velkou vlnu odporu mezi členy, rodiči a absolventy souboru, kteří podepisují petici.“ </p> <p>Zmíněnou petici proti současnému postupu rozhlasu během 15. října podepsalo více než čtyřistapadesát lidí se souborem spojených. Petici, stanoviska a podporu vyjádřenou známými osobnostmi zveřejňuje iniciativa na stránkách http://zachrante-drds.cz. </p> <p>Mezi signatáři jsou například: spisovatelka Irena Obermannova, Alena Ježková, Ladislav Špaček, hudebník Daniel Fikejz, Břetislav Rychlík, Ivan Látal, Jiří Chalupa, Jiří Bábek, Pavel Vantuch, Přemysl Rut, herci: Václav Vydra, Jiří Vondráček, Jiří Ployhar, Berenika Kohoutová, novinář Adam Komers, ředitel Jihočeského divadla Lukáš Průdek, umělecký šéf Západočeského divadla Cheb Zdeněk Bartoš, prorektor UK Stanislav Štech, vedoucí katedry Divadelní vědy FFUK Petr Christov.</p> <p>„Dovolte, abych vyjádřil znepokojení nad osudem Dismanova rozhlasového dětského souboru,“ píše umělecký šéf Činohry Národního divadla Michal Dočekal. „Neradi bychom přišli o dětské účinkující pro naše divadelní inscenace," dodává. „Současné dění kolem Dismanova souboru mě nesmírně rozladilo, stejně jako každého, kdo sledoval po celé čtvrtstoletí spolupráci Fleglových a DRDS s Terezínskou iniciativou a Památníkem Terezín. Postup vůči nim osobně považuji za doslova nedůstojný, rozhořčuje se Marta Kottová, předsedkyně historické skupiny Osvětim. </p> <p>POŽADAVKY INICIATIVY JSOU:<br />
- samostatný soubor a zachování funkce jeho sbormistrů/uměleckých vedoucích. Sloučení pěveckého a dramatického souboru je iracionální, náplň činností se liší, vedení vyžaduje jiné druhy dovedností, pro pěvecký sbor a dramatický soubor jsou přijímány děti s jiným talentem<br />
- důstojné zacházení se současnými vedoucími, kteří čtvrt století vedli soubor k úspěchu a prosperitě<br />
- transparentní výběrové řízení na vedoucí souboru řízené širokou a nezávislou komisí. Nové vedení se souboru ujme od sezony 2015/2016<br />
- do konce sezony 2014/2015 soubor povedou jeho dlouholetí vedoucí, kteří se tak budou moci se souborem důstojně rozloučit, umožnit dětem dokončit rozdělanou práci a do řádně vypsaného výběrového řízení, navrhnout své nástupce<br />
- důsledné prošetření celého incidentu radou ČRo </p> <p>Iniciativa věří, že děti nelze řídit excelovou tabulkou a předání vedení musí být pro ně citlivé a srozumitelné. Sloučení souboru s jiným tělesem, zánik funkce vedoucích, a tedy de facto zánik souboru v podobě, jak ho známe, považuje iniciativa za tragédii nejen pro Český rozhlas, ale i kulturní prostředí celé země. </p> <p>----</p> <p>Dismanův rozhlasový dětský soubor (DRDS) letos vstupuje do jubilejní 80. sezony. Od svého vzniku je pod ochrannými křídly Českého rozhlasu. Za dobu existence se v souboru podařilo vychovat řadu osobností (například: Zdeněk Borovec, Libor Bouček, Tereza Duchková, Marek Eben, Jindřich Fairaizl, Kryštof Hádek, Markéta Hrubešová, Ester Janečková, Aťka Janoušková, Jitka Ježková, Livie Klausová, Pavel Kohout, Petr Kopta, Kateřina Kristelová, Kristýna Květová, Karel Kyncl, Petr Lněnička, Dana Morávková, Adam Novák, Sandra Nováková, Gabriela Osvaldová, Tereza Pergnerová, Jiří Ployhar, Václav Postránecký, Gabriela Přibylová, Radim Špaček, Tereza Tobiášová, Bohumil Švarc, Nataša Tanská, Jan Teplý ml., Tomáš Žatečka, Tomáš Töpfer, Radek Valenta, Josef Vinklář, Alena Vránová, nebo Pavel Vrba).<br />
Soubor vedli od roku 1990 na základě vítězství ve výběrovém řízení manželé Zdena a Václav Fleglovi, za jejichž působení se soubor dočkal řady úspěchů doma i v zahraničí.</p>

<p>PRAHA: Že umění není jen pro zábavu a odpočinek, ale dokáže také podporovat dobrou věc, o tom jsou milovníci kultury jistě přesvědčení. Příklady, kdy tomu opravdu tak je, zapadnou ale většinou pod přívalem senzačních denních zpráv plných negativity, které mají větší šanci získat pozornost čtenářů a diváků. Proč si ale čas od času neudělat radost i pozitivní zprávou?</p> <p>Že to jde, dokazují v poslední době tanečníci souboru Laterny magiky: vlastní iniciativou i účastí na projektech, které pomáhají upozornit na problémy současné společnosti. V říjnu rozdávali radost hned dvakrát: dětem z dětského domova, které pozvali na návštěvu do divadla, a na tanečním happeningu, který vznikl pro zviditelnění právě probíhající konference o lidských právech Forum 2000. A to není ještě zdaleka vše.</p> <p>Rozdávat radost z umění</p> <p>Dvě říjnová sobotní představení inscenace Kouzelný cirkus měla na Nové scéně slavnostnější ráz, než je obvyklé. Tanečníci Laterny magiky na ně totiž pozvali mladé diváky z Dětského domova Krásná Lípa, kteří tak měli příležitost udělat si výlet do Prahy a poznat unikát českého divadelnictví, jakým Laterna magika se svou pětapadesátiletou (padesátiletou) historií je. Členové souboru dětem zakoupili vstupenky a pozvali je i do zákulisí na prohlídku divadla.</p> <p>Na odpolední představení 4. a 11. října dorazily skupinky dětí s hodinovým předstihem, aby stihly exkurzi po Nové scéně, a po představení se pak děti ještě po každé krátce setkaly s tanečníky na jevišti. Návštěva dětí se uskutečnila z iniciativy členky souboru Laterny magiky Sandry Danielové, která své kolegy motivovala: „O Dětském domově v Krásné Lípě jsem se dozvěděla od svého dlouholetého kamaráda Matěje Rychlého, který je reportérem TV Prima a tento dětský domov podporuje už několik let. Snaží se jim pomáhat, dělá sbírky, vozí dětem pozornosti. Když jsem přemýšlela, jak také pomoci, napadlo mě, že bychom jim měli připravit spíš nějaký zážitek, na který hned nezapomenou. My tanečníci děláme naši práci s radostí, a tak se s nimi můžeme o trochu té radosti podělit, když je pozveme do divadla. Organizace se hned ujal vedoucí souboru LM Pavel Knolle a zapojili se prakticky všichni tanečníci.“ Pavel Knolle byl dětem také průvodcem. Dozvěděly o historii souboru Laterny magiky, mohly se podívat i do technického zázemí, prohlédnout si nejmodernější projekční techniku Nové scény nebo si v kostymérně vyzkoušet masky. Z návštěvy dětí na Nové scéně vznikla také pro TV Prima krátká zpravodajská reportáž.</p> <p>Pro děti z Krásné Lípy byla návštěva představení Laterny magiky jejich prvním setkáním s divadlem a s tancem na jevišti. Inscenace Kouzelný cirkus, kterou měly možnost vidět, se na repertoáru drží nepřetržitě plných 37 let, ale pro nové návštěvníky neztrácí své kouzlo a klasické principy Laterny magiky stále udivují. Po první návštěvě byly děti inscenací a atmosférou v divadle tak nadšené, že chtěly jet druhý víkend znovu, a jak s úsměvem vyprávěla ředitelka Dětského domova Jana Dykastová, už dlouho se její svěřenci nechovali tak vzorně jako v týdnu, který obě představení dělil. Návštěva takto vděčného publika je výjimečná i pro samotné tanečníky. „Tanečníkům se hned hraje lépe, když vidí, že jsou tu nadšení diváci, kteří by se jinak na takové představení vůbec nedostali. Sami máme obrovskou radost, když máme vnímavé publikum a děti jsou neuvěřitelně vděčné,“ uzavírá Sandra.</p> <p>Havel Forever</p> <p>Hned v neděli 12. října se roztančilo Václavské náměstí a Laterna magika nemohla chybět. Happening s pracovním názvem „Havel Forever“ byl připraven jako flashmob. Tímto termínem se označuje velmi krátká předem naplánovaná akce, které se zúčastní větší počet lidí a má často charakter hudebního nebo tanečního vystoupení. Koná se na veřejnosti pro překvapení diváků, bez předchozího ohlášení. Přípravy na takovou akci sice probíhají neveřejně, ale o to důkladněji.<br />
A o co šlo tentokrát?<br />
Happening se uskutečnil v rámci zahájení konference Forum 2000, která probíhala v Praze od 12. do 15. října s podtitulem „Nespokojená demokracie“, a opět se diskutovalo o lidských právech na celém světě. Zakladatelem nadace Forum 2000, která konferenci pořádá, byl prezident Václav Havel, a právě k připomenutí jeho památky a humanistických ideálů vznikla krátká performance. Účastníci se symbolicky převlékli do červených triček se jmény osobností, které bojují za lidská práva ve světě dnes. Přes sto tanečníků i dobrovolníků se sešlo přímo pod sochou svatého Václava, kde společně vytvořili živé tančící srdce za zvuku písní Lou Reeda, Velvet Underground a Beatles.<br />
Celá akce vznikla z podnětu Martina Vidláka, Ivo Šilhavého a v produkci Radky Proškové. Zúčastnit se mohl kdokoli, kdo se naučil jednoduchou choreografii a přišel alespoň na jednu ze zkoušek, ale hlavní úkol, tedy zformovat a udržet tvar pohybujícího se srdce patřil profesionálům. Tohoto úkolu se zhostili tanečníci Laterny magiky s pomocí členů Bohemia Baletu a dalších dobrovolníků. O organizaci zkoušek a choreografii se postarala tanečnice a choreografka Nataša Novotná, výkonná šéfka souboru 420PEOPLE. Happening byl na místě nafilmován pod dozorem režiséra Jana Hřebejka a záznam bude brzy k dispozici na internetu.</p> <p>Laterna magika podpoří projekt Srdcerváči</p> <p>Do třetice všeho dobrého se Laterna magika rozhodla podpořit známý projekt Srdcerváči, úspěšnou kampaň Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením NFOZP.<br />
Zapojí se do něj už podruhé.<br />
V projektu Srdcerváči nejde o klasické dárcovství nebo sponzoring, ale o zprostředkování zážitku „s přidanou hodnotou“. Jako protihodnotu za finanční příspěvek si dárce může vybrat nevšední dárek či zážitek ze srdcerváčského katalogu, který nelze běžně koupit, a který poskytují instituce, firmy, ale i jednotlivé osobnosti. V minulém roce se Srdcerváčům podařilo získat téměř 500 000 korun a najít práci pro více než 600 lidí. Výtěžek je věnován na podporu nových pracovních příležitostí pro lidi, kteří neměli tolik štěstí a kvůli svým handicapům těžko hledají zaměstnání.<br />
Mezi jiným se také dárci mohou vydat na představení Laterny magiky a kromě návštěvy inscenace Vidím nevidím na Nové scéně se podívat i na zkoušku, prohlédnout si zákulisí a setkat se s umělci.<br />
Inscenace Vidím nevidím je určená dětem a jejich rodičům, v níž kromě hlavní představitelky dětské role účinkují oblíbení herci Linda Rybová a Tomáš Měcháček spolu s tanečním souborem Laterny magiky.</p>