Články a komentáře

<p>HOLOVOUSY: "Mám tvrdou hlavu a dotahuji věci až do konce,“ říká o sobě někdejší starostka obce Holovous, dnes poslankyně Parlamentu ČR Martina Berdychová. O tom, jak vrátila do obce s 500 obyvateli rodinné stříbro – holovouský malináč a s ním i zdravý patriotismus, proč se chce pokusit o kultivování veřejného prostoru také v České republice a proč v současnosti přijala roli „mluvčí“ minority neslyšících spoluobčanů, hovoří v následujícím rozhovoru.</p> <p>Kdy jste se poprvé začala zajímat o věci veřejné? </p> <p>Někdy v devadesátých letech, když jsem se s mužem a dětmi zabydlela v Holovousech u Hořic, v roubence po mé babičce. Z chalupy na návsi jsem se den co den koukala na čtyři vzrostlé lípy, Panenku Marii a na zvoničku. A najednou přišla zpráva, že obec chce ty lípy pokácet. Mně se to zdálo divné a šla jsem se pana starosty zeptat, jak to tedy je. A prý že mají všechno povolené, že to schválili i památkáři. Řekla jsem si, když to není nutné, ať stromy zůstanou na svém místě. Tak jsem sepsala petici – vzpomínám si, bylo to uprostřed zimy, všude plno sněhu – děti jsem posadila na saně a obcházela s nimi vesnici. Podařilo se mi dát dohromady podpisy, a když jsem pak přinesla panu starostovi petici, nebyl zrovna nadšený. Ale lípy zůstaly! To byl můj první vstup do politiky a moje první vítězství. Tehdy jsem ještě nebyla političkou, ale rebelkou.</p> <p>Odkud se ve vás vzala odvaha vzít věci do svých rukou?</p> <p>Myslím, že to bylo hlavně kvůli dětem. Přála jsem si, aby vyrůstaly v hezkém prostředí. Doma také chcete, aby vám bylo příjemně, visely tam pěkné obrázky a sedělo se vám dobře u stolu. Takhle jsem vnímala i veřejný prostor. A najednou jsem zjistila, že mě baví ovlivňovat věci a vstupovat do nich, když nefungují. </p> <p>V devětadvaceti letech jste se stala jednou z nejmladších starostek Královéhradeckého kraje. Už druhým volebním obdobím jste krajskou zastupitelkou a od loňského roku působíte také jako poslankyně Parlamentu ČR. Ztrácí žena přítomností ve vysoké politice něco ze své ženskosti? Musí nutně zdrsnět, aby obstála mezi muži?</p> <p>Určitě ne. Dokonce si myslím, že by ženy své „zbraně“ měly využívat. Mám zkušenost, že tak obrušují hrany a jednání s mužským protějškem je pak méně agresivní. Někteří pánové se v dámské přítomnosti dokonce rozpomenou na gentlemanské chování. Jsem přesvědčena, že vyrovnanější zastoupení mužů a žen politické prostředí jednoznačně kultivuje.</p> <p>Existují ženská témata, která ženy v politice prosazují přirozeněji než muži?</p> <p>Samozřejmě, že nás ženy zajímají především otázky z oblasti sociální a školské, tzv. měkčí témata, která se netýkají infrastruktury. Ale nemyslím, že by žena, která řeší dopravu nebo hospodářství, musela být víc chlap. Vyzkoušela jsem si to jako starostka na malé vesnici – a byla to úžasná škola, desatero řemesel. Musíte si osvojit stavební věci, komunikovat s dodavateli a firmami, a když je třeba, vlézt i do kanálu. Ale hlavně je dobré zachovat si chladnou hlavu. Někdy to chce sice tvrdší lokty, ale většinou jsem si vystačila s ženským přístupem. Já mám takovou vlastnost – pořád se usmívám. A tak jsem s úsměvem tu a tam nepřevzala stavbu, odmítla proplatit fakturu – prostě jsem s úsměvem řekla NE. Pánové, tohle nepůjde, a dokud nenapravíte chyby, nedostanete zaplaceno. Muže na druhé straně stolu to většinou zaskočilo. Asi měli dojem, že se jim vysmívám nebo že jsem arogantní, když trvám na svém s úsměvem. Ale já si myslím, že je lepší se usmívat, než se na svět mračit.</p> <p>V Čechách máme ještě hodně daleko k vyváženému procentu žen v politice. Je možné to ovlivnit? A jsou opravdu nutné kvóty?</p> <p>Nevím, jestli jsou nutné. Ale možná nám nic jiného nezbude. Na druhé straně je třeba, aby také ženy změnily svůj přístup. Vidím, že se ty holky trošku bojí jít do politiky, zřejmě proto, že v ní nevidí smysl, jak něco ovlivnit.<br />
Připouštím, že to není snadné. Vzpomínám si na svůj první dojem ze sněmovny – cítila jsem, jako by mne ten kolos měl spolknout. Je tam zvláštní vzduch a zvláštní atmosféra – a taky zpomalené procesy. Oproti komunální politice, kde člověk mohl všechno vyřídit sám, tady je třeba hledat spojence a věci složitě domlouvat. K tomuhle světu bohužel patří i zákulisní hrátky, a to napříč politickým spektrem. Někteří lidé – a týká se to stejně tak mužů jako žen – mají velké ambice a do politiky jdou hlavně pro to, aby si zvýšili své ego. Mnoho lidí se časem změní, na svět kolem se dívá úplně jinou optikou. Z toho mám strach, a jestli se mi to stane, upřímně doufám, že mne někdo včas nakopne. </p> <p>Kdo vám může poskytnout zpětnou vazbu?</p> <p>Moje děti. Dnes už jsou dospělé, ale když byly malé, zažily se mnou starostování na vlastní kůži. Viděly, že je to práce nonstop – o víkendech, o prázdninách, a že ji v tom lepším případě lidé ocení až po nějakém čase. Tvrdí, že ony by do politiky rozhodně nešly, ale tím víc si váží lidí, kteří ji dělají. V Čechách je bohužel obraz politika v očích veřejnosti na té nejnižší pozici – až někde za paní uklízečkou. Pravdou je, že ne každý na to má. Možná jsem naivní, ale já vnímám politiku jako službu veřejnosti. Věřím, že politik je tu od toho, aby si poslechl, v čem je problém, a snažil se ho vyřešit, i když to třeba nepůjde hned. </p> <p>Jak chutná holovouský malináč? </p> <p>Úžasně. Malinově. A moc krásně voní! Když je vyzrálý, má růžovou dužinku a rachtá. A také mošt z něho je růžový. Já na něj nedám dopustit. Taky jsem z něho udělala téměř modlu – ale vážně, tohle jablko je dnes součástí historického dědictví Holovous. </p> <p>Vy jste si tu raritu nenechali jen pro sebe…</p> <p>My jsme na tom založili rozvoj obce a vlastně i rozvoj regionu, který je tradičně ovocnářský. Holovouský malináč je velmi stará odrůda, někdy z poloviny 18. století, s největší pravděpodobností ji přivezla francouzská šlechta, která se na čas usídlila v Holovousích. K jejímu rozšíření přispěli také kartuziáni; ovoce pěstovali na pískovcových svazích v Podchlumí, kde se mu dodnes výborně daří. Já mám ovocnářství v krvi; můj bratr, otec i děda – všichni pěstovali ovoce. Po mém pradědovi se dokonce jmenuje i odrůda třešní: Karešova srdcovka raná. Mám ji doma na zahradě a samozřejmě také holovouské malináče, které jsem prosadila, aby se znovu vrátily na náves.</p> <p>To se snadno řekne, ale asi hůř udělá…</p> <p>V osmdesátých letech minulého století už byly jabloně na návsi přestárlé a obec místo nich vysázela borovice a jalovec. Bylo to nešťastné řešení. Sídlištní zeleň působila cizorodě a náves izolovala od okolí. Když jsem se stala starostkou, navrhla jsem, abychom malináče vrátili na náves. Zpočátku jsem velkou podporu neměla. Někteří zastupitelé říkali, že to mi nikdy nedovolí! Tak jsem se snažila zapojit veřejnost, pořádat různé semináře a ankety, abych lidem vysvětlila, že je to dobrý nápad. Já jsem paličák, a když si něco vezmu do hlavy, tak to dotáhnu do konce. Nakonec jsem navrhla, že sama zpracuji projekt a že to obec nebude nic stát. V roce 2002 byly vyhlášeny předstupní evropské fondy – program SAPARD. Nápad jsem konzultovala s příslušným regionálním pracovištěm, sepsala a připravila projekt na rekonstrukci návsi pod názvem „Návrat holovouských malináčů“. Hlavní myšlenkou bylo vrátit historický strom jako dědictví obce, a vedle toho se otevřela i možnost opravit rybník, zrestaurovat sochu, vybudovat informační centrum, vytvořit prostory pro prodejnu, upravit náves. A protože Evropská unie podporuje identitu a zdravý patriotismus, byl „návrat malináčů“ tím hlavním argumentem. </p> <p>Bylo to velké překvapení, když váš projekt byl vyhodnocen jako nejlepší?</p> <p>Určitě. Zvláště pro ty zastupitele, kteří myšlence nepřáli. Obec tehdy dostala neuvěřitelnou dotaci tři miliony korun, což byly velké peníze – tak velké jako náš roční rozpočet. Vyvrcholením byla venkovská slavnost, během níž jsme na návsi vysadili poslední stromek malináče a uspořádali kulturní program s tancovačkou. „Slavnosti holovouských malináčů“ měly ohromný úspěch, loni se konal už 11. ročník.<br />
Dnes je to taková pýcha Holovous – každou první říjnovou sobotu k nám na náves dorazí až 5000 lidí. V rámci slavnosti pořádáme tradiční jarmark převážně z produkce místních ovocnářů – a holovouský malináč nesmí chybět.<br />
My totiž máme moc krásnou středověkou náves. Takovou okrouhlici, ukončenou zámečkem a uprostřed je rybník. Z dochované opony ochotnického spolku, kterou v roce 1905 namaloval malíř pokojů pan Tázler, víme, jak náves vypadala, a že na rybníku byly kachny a husy. Tak jsme je tam vrátili. Když jsem ještě starostovala, zvykly si každé ráno „docházet“ na obecní úřad, kde jsme jim sypali krmení. A někdy v Holovousích řídily i dopravu! (smích)<br />
Holovouským malináčům vděčíme opravdu za mnohé. V roce 2013 jsme vyhráli Vesnici roku a dokonce máme i turistickou Ovocnou stezku. Mimochodem holovouský malináč je citovaný i ve Švejkovi, což nám nedávno během své návštěvy připomněl pan prezident.<br />
Velkou výhodou je, že přímo v obci sídlí Výzkumný a šlechtitelský ovocnářský ústav, který udržuje geofond veškerých ovocných odrůd – tedy i těch původních, typických pro Podkrkonoší: u nás najdete míšeňské, panenské i vzácné smiřické jablíčko a taky hrušku jakubku.<br />
Mým největším zadostiučiněním je, že se lidem vrátil vztah k vesnici. Jeden příklad za všechny: když jsme osázeli polní cestu malináči, stalo se, že to pár mladých kluků přehnalo v hospodě a cestou domů je polámali, zlomili pod korunkou, takže všech dvacet stromů bylo pryč. Lidi byli tenkrát strašně naštvaný. V neděli ráno za mnou přišly dvě paní, původně mé odpůrkyně, které nesouhlasily s obnovou návsi, a teď najednou řekly: „Martino, víš, co se stalo? Někdo nám zničil naše malináče!“ Tak to je přece úžasné, když lidé vnímají ty stromy jako kus svého vlastnictví a jsou na ně hrdí.</p> <p>Něco podobného se vám, myslím, podařilo i s místním kostelem…</p> <p>To byl taky velký oříšek, kolem kterého jsem se hodně naběhala. Založili jsme občanské sdružení na záchranu kostela sv. Bartoloměje v Chudovicích a snažili se sehnat finanční prostředky, abychom zpracovali stavebně historický průzkum. Podařilo se, ale hned se objevil jiný problém. Zastupitelstvo nelibě vnímalo, že prostředky obce dáváme do církevního majetku. Jednala jsem s Dominikem Dukou, tehdy biskupem královéhradeckým, a v roce 2004 nám biskupství převedlo kostel do majetku obce, s tím, že tam máme věcné břemeno bohoslužeb. Dominik Duka se stal i členem našeho sdružení.<br />
Přestože jsem nevěřící, cítím, že kostel k vesnici patří. Ten náš je zmiňován už v roce 1142, je to opravdu starobylé místo, včetně nedalekého hradiště z 9. století. My jsme ten kostelíček otevřeli pro veřejnost, krásně nasvítili a pořádáme tam besídky, koncerty, výstavy a také oddáváme. S opravami jsme ale ještě zdaleka neskončili a každá koruna je dobrá. Letos se v rámci Tříkrálové sbírky vybralo 20 000 korun. Mám ohromnou radost, když mi lidé vypravují, jak se vrací unaveni z cest a když zdálky zahlédnou kostel, děti volají: „Mami, tati, už budeme brzy doma, svítí náš kostel.“ </p> <p>Vlastně byste mohla složit ruce do klína a říci si, že máte hotovo. Místo toho hodláte řešit veřejný prostor v celé České republice. Už víte, jak na to? </p> <p>Dostala jsem před časem impuls od sochaře Pavla Karouse, který mi připomněl, jak to bylo u nás do roku 1990. Tehdy k povinnostem investora patřilo vyčlenit jedno procento z rozpočtu na stavbu veřejné budovy pro současné umění. Všude ve světě okolo nás tzv. jednoprocentní zákon funguje – aktuálně se připravuje i na Slovensku. Investice do kultury je ve vyspělé Evropě samozřejmostí, a tím se současně kultivuje i veřejný prostor. Rozhodla jsem se založit pracovní tým z řad odborníků a ráda bych ve sněmovně otevřela téma, jak to udělat, aby se do veřejných budov a na veřejná prostranství vrátilo současné umění. Na jedné straně máme v Čechách mnoho vysokých škol, které vzdělávají budoucí umělce, ale na druhé straně těm absolventům dáváme najevo, že o jejich tvorbu vlastně nestojíme. A v tom je veliký rozpor. Konzultuji téma s ministerstvem kultury a ministerstvem pro místní rozvoj a myslím, že je dobře načasované – teď je například otevřený stavební zákon a je možné v tomto smyslu uvažovat o jeho novele. </p> <p>Kde berete optimismus, že se něco takového může podařit? A stojí vůbec lidé o společné sdílení a kultivování veřejného prostoru?</p> <p>Já myslím, že lze, a mohu uvést právě příklad z Holovous. Zpočátku, když jsme se tam přistěhovali a padla šestá hodina, lidé zmizeli ze zahrádek, protože běžel nějaký americký seriál – snad Dallas – a náves se vylidnila. To už teď není, lidé jsou televizními seriály přesyceni. Dnes se začínají vracet zpátky, hledat původní hodnoty a zjišťují, že jim chybí, protože každý se musí někde ukotvit. </p> <p>Nemáte někdy pocit, že v této zemi sice slyšíme, ale nevnímáme?</p> <p>V mnohých oblastech určitě. Například i ve vztahu k politice. Přitom by každý měl demokracii něco přinést. Buď tím, že lidé půjdou k volbám – je smutné, jak volební účast rok od roku klesá – anebo ať nenadávají. Když je lidem všechno jedno a nechtějí to řešit, tak ať si pak nestěžují.</p> <p>A co ti, kteří neslyší, ale přitom vnímají?</p> <p>Ti, co neslyší, ale vnímají, mají opravdu velký hendikep. Nejenže nejsou slyšet, ale dokonce nejsou ani vidět – od většinové společnosti jsou izolovaní. Jak to změnit, to je v současnosti mé další téma. Jde o neslyšící spoluobčany, kteří s námi žijí a měli by mít rovnou příležitost začlenit se do života. V populaci jich jsou zhruba 4 %. Čím víc se seznamuji s jejich problémy, tím víc mě překvapuje, co se v této společnosti dlouhodobě neřeší. </p> <p>V čem je tedy problém neslyšících? </p> <p>Na rozdíl od jiných skupin hendikepovaných říkají: “My jsme úplně zdraví, máme jen jiný jazyk a potřebujeme, aby ho stát vzal na vědomí, abychom prostřednictvím znakového jazyka mohli komunikovat s většinovou společností.“ A to zatím nefunguje.<br />
Mým úkolem tedy je přiblížit tuto problematiku našim poslancům a vůbec veřejnosti. A samozřejmě soustředit se na legislativu, takže hlídám všechny zákony, které by neslyšícím mohly pomoci – nedávno např. školský zákon. Zatím se nepodařilo prosadit, aby tlumočník do znakového jazyka byl veden jako pedagogický pracovník, ale budeme to zkoušet dál. Aktuálně nás čeká zákon o rozhlasovém a televizním vysílání, týkající se tlumočení v televizi. Tady máme ještě hodně co dohánět. Ve srovnání s BBC, která do znakového jazyka překládá všechno, tuzemské vysílací společnosti hledají spíše kličky, jak se tomu vyhnout. Otvíráme také zákon o komunikačních systémech neslyšících. Ačkoli byl schválen už v roce 1998 a zaručuje neslyšícím osobám nárok na tlumočníka ve všech životních situacích, zůstal zatím jen na papíře. Komunikaci na úřadech měly řešit vyhlášky, a ty nejsou! Takže teď komunikuji s ministerstvem školstvím a ministerstvem práce a sociálních věcí. Vidím, jak si rezorty problematiku vzájemně přehazují. Jako poslankyně chci přimět úředníky, aby si sedli k jednomu stolu a závazně řekli, kdo se o to postará a jaký zákon je nutné otevřít, abychom tento dlouhodobý nedostatek napravili.</p> <p>V této věci nejednáte jen v parlamentní sněmovně, ale také v terénu – v Královéhradeckém kraji, kde jste zastupitelkou.</p> <p>Myslím, že je pro každého poslance užitečné, aby současně jako řadový zastupitel znal také problémy regionu. Královéhradecký kraj je zřizovatelem úžasné školy pro neslyšící v Hradci Králové, kde je aktivní vedení. Paní ředitelka chce zřídit Vyšší odbornou školu právě pro tlumočníky do znakového jazyka, kterých je v republice zoufalý nedostatek. Snažím se vysvětlit zastupitelům i širší veřejnosti oč jde, ale jsem si vědoma, že pro běžného člověka není snadné pochopit svět neslyšících, dokud si ho trochu neosahá. Na druhé straně jsem přesvědčena, že pro Královéhradecký kraj by to mohla být velká výzva, jak vzdělávat lidi z celé republiky. Kraj by tak dal najevo, že vnímá potřebu této minority, a že je pro ni ochoten udělat maximum. Ostatně finančně by to nebylo nijak náročné. </p> <p>Kde spolehlivě obnovujete energii? Kde si nejlépe odpočinete od práce političky? </p> <p>Samozřejmě v rodině, s dětmi, to je základ. Když si můžeme někam vyjít, popovídat si, tak to je fajn. A pak – podle astrologie jsem zemské znamení, takže se strašně ráda hrabu v zemi. Když teď na jaře vidím, jak všechno raší, jak začínají kvést a vonět kytky, které jsem na podzim zasadila, jak je země plná života, tak to mě spolehlivě nabíjí. Uvědomuji si, jak moc mně v Praze chybí venkovský vzduch. Jedním z důvodů, proč mě to starostování tak bavilo, bylo i to, že jsem víc než v kanceláři řešila věci venku, v kontaktu s lidmi. I teď se mi ve sněmovně stává, že mi kolegové říkají: „Kolegyně Berdychová, vy tak strašně rychle chodíte!“ Chodím, jak jsem zvyklá z Holovous – nejraději rychle, a to i s podpatky, na kterých jsem se musela naučit pohybovat.</p> <p>Vizitka<br />
Martina Berdychová, Mgr.<br />
Poslankyně PČR, zastupitelka Královéhradeckého kraje. Ke konci devadesátých let minulého století pracovala jako učitelka v malotřídní škole Chodovice. Od roku 2000 je zastupitelkou obce Holovousy, ve stejném roce byla zvolena starostkou. Od roku 2008 zasedá v Zastupitelstvu Královéhradeckého kraje. Předsedá sdružení Podzvičinsko a svazku obcí Mikroregionu Podchlumí. V roce 2013 kandidovala jako členka hnutí Východočeši na třetím místě kandidátky hnutí ANO 2011 a byla zvolena poslankyní Parlamentu ČR, o funkci starostky už neusilovala.</p>

<p>PLZEŇ: I letos město Plzeň vyhlašuje prostřednictvím Odboru kultury Magistrátu města Plzně průběžný dotační program „Mikrogranty na podporu kulturních a uměleckých projektů pro rok 2015“. Dotační program cílený na podporu kulturních aktivit občanů má v Plzni dlouholetou tradici. Současně je to již podruhé, co Plzeňští nezapomínají ani na akce zapojené do projektu Týden uměleckého vzdělávání a amatérské tvorby, o němž jsme psali dříve a jehož koordinátorem je Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS).</p> <p>Na otázky týkající se dotačního programu „Mikrogranty“ odpovídala vedoucí Odboru kultury Magistrátu města Plzně PhDr. Květuše Sokolová.</p> <p>Je pravda, že tradice poskytování průběžných Mikrograntů v Plzni má více než sedmnáctiletou kontinuální tradici? Rozumí se, že po celých 17 let je tento nástroj součástí kulturní politiky města Plzně?</p> <p>Ano, statutární město Plzeň rozvíjí dotační systém v oblasti kultury již více než 17 let. Od roku 1995 tuto funkci poskytovatele průběžných příspěvků zastávala Nadace pro kulturní aktivity občanů města Plzně, později transformovaná na nadační fond. Nadace i fond byly každoročně dotovány z rozpočtu města Plzně. Rokem 2012 ukončil nadační fond svou činnost a od roku 2013 jednoleté a víceleté dotační programy v oblasti kultury doplňuje nový dotační titul – Průběžný dotační program MIKROGRANTY na podporu kulturních a uměleckých projektů. Dotační systém je nedílnou součástí aktuální městské kulturní politiky – Programu rozvoje kultury ve městě Plzni na léta 2009 – 2019. Kultura je dlouhodobě vnímána městem jako významný faktor lokálního rozvoje, a možná i právě proto se Plzeň stala prvním městem v ČR, které v roce 2001 schválilo vlastní kulturní politiku, čímž inspirovalo další česká města, včetně Prahy.</p> <p>Nechali jste se inspirovat někde zvenčí, anebo tato možnost zkrátka vyplynula z potřeb místních?</p> <p>Odbor kultury MMP dlouhodobě vnímá potřebu podpory drobných kulturních aktivit občanů v Plzni a po ukončení činnosti Nadačního fondu pro kulturní aktivity občanů města Plzně přišel odbor s myšlenkou vzniku dotačního programu s podporou do max. výše 20 000 Kč, v rámci kterého si může požádat o dotaci nejen právnická či fyzická osoba podnikající, ale také občané s trvalým pobytem v ČR – fyzické osoby nepodnikající (tzv. „na občanský průkaz“), realizující svůj projekt na území města. Lokální kulturu utvářejí zejména místní aktéři a my si toho velice vážíme. Pro zajímavost – již za 1. republiky působilo v Plzni okolo 800 spolků a sdružení a bohatá činnost neziskového sektoru a občanů přetrvává dodnes.</p> <p>Víte o jiném městě, jehož odbor kultury v současnosti využívá podobný nástroj na podporu kulturních projektů?</p> <p>O jiném městě v ČR, které rozvíjí systém mikrograntů, nevím, ale s potěšením mohu konstatovat, že tento model dle našeho vzoru převzal Plzeňský kraj a v závěru roku 2014 vyhlásil Mikrogranty Plzeňského kraje na podporu a oživení kulturních a uměleckých aktivit pro rok 2015.</p> <p>V letošní i loňské řadě Mikrograntů se objevila možnost podpory plzeňských aktivit zapojených do projektu Týden uměleckého vzdělávání a amatérské tvorby, který probíhá tradičně v posledním květnovém týdnu – jak hodnotíte zájem o tuto výzvu?</p> <p>V roce 2013 jsme zaznamenali v rámci 1. ročníku projektu TUVAT, ke kterému se město Plzeň připojilo řadou akcí, větší zájem než v roce loňském. Přesto jsme se rozhodli tuto aktivitu podpořit vyhlášením tematického okruhu v rámci Mikrograntů i letos.</p> <p>Maximální výše poskytnuté dotace byla stanovena na 20 000 Kč – změnila se tato hranice oproti loňskému roku?</p> <p>Protože se jedná skutečně o „mikropodporu“, zůstává max. výše požadované i poskytované dotace 20 000 Kč. Ostatní dotační tituly poskytují podporu od 20 000 Kč výše.</p> <p>Daří se přerozdělit od března do srpna slibovaný půl milion?</p> <p>Ano, daří. Dotační program vykazuje vždy převis požadavků nad schváleným objemem finančních prostředků alokovaných pro tento program v rozpočtu Odboru kultury MMP. V roce 2013 bylo požadováno 1 280 106 Kč a v roce 2014 se zvedla tato částka na 1 530 020 Kč. Z tohoto důvodu orgány města, které schvalují poskytování dotací, musí naopak uvážlivě vybírat nejkvalitnější projekty vhodné k podpoře.</p> <p>V loňském roce zažádalo o mikrogrant 78 žadatelů, podpořeno bylo celkem 38 žádostí, což je téměř polovina neúspěšných žadatelů. Co bylo hlavním problémem?</p> <p>Jak je patrné z předcházejících informací, hlavním důvodem je převis požadovaných příspěvků nad finančním krytím programu. Dalším důvodem neúspěchu žadatele je často nesplnění podmínek vyhlášeného dotačního programu a Zásad poskytování dotací z rozpočtu statutárního města Plzeň, a to přestože odbor poskytuje pro žadatele o dotaci individuální konzultační činnost a pravidelně organizuje pro potenciální žadatele dotační semináře.</p> <p>Co byste vzkázala, doporučila potenciálním žadatelům o tento grant?</p> <p>Na prvním místě bych vzkázala: neváhejte nás kontaktovat – telefonicky, písemně či osobně, neboť jen tak můžeme předejít nejčastějším problémům neúspěchu – špatně vyplněné žádosti o dotaci a dalším formálním nedostatkům v rozporu s vyhlášenými dotačními programy! Před podáním žádosti o dotaci je důležité, aby se žadatel dobře seznámil se zněním Zásad poskytování dotací z rozpočtu města a vyhlášením dotačního programu, tedy za jakých podmínek a na jaké náklady může být podpora poskytnuta.</p> <p>Informace k mikrograntům</p> <p>Mikrogrant je vypsán ve dvou okruzích a je primárně určen na oživení kulturního dění ve městě, a to zejména prostřednictvím aktivit v těchto oblastech: hudba, tanec, divadlo, výtvarné umění, design, literatura, kulturní a lidové tradice, site specific art a další. Maximální možná finanční podpora je stanovena do výše 20 tisíc korun (včetně). Žádosti o podporu v obou okruzích mohou zájemci odevzdávat průběžně od března do konce srpna letošního roku, a to před zahájením realizace daného projektu. Jeden žadatel může podat v programu Mikrogranty 2015 maximálně 2 žádosti o dotaci na 2 různé projekty.</p> <p>První vyhlášený okruh Mikrograntů je zaměřen na podporu kulturních a uměleckých aktivit v rámci projektu Týden uměleckého vzdělávání a amatérské tvorby (23. – 31. května 2015) anebo v rámci plzeňského projektu Evropský den sousedů 2015 (30. – 31. května 2015). Projekty musí směřovat k veřejné prezentaci.</p> <p>Uzávěrky pro tento okruh jsou dvě; (jedna měla uzávěrku 31. 3. 2015), druhá vyprší 30. 4. 2015.</p> <p>Druhý okruh grantové podpory se nazývá EHMK 2015 – podpora kulturního dění ve městě a je zacílen obecně na oživení kulturního dění ve městě. Uzávěrky má rovněž průběžně k 31. 3., 30. 4., 29. 5. a 31. 8. 2015.</p> <p>Více informací k mikrograntům ZDE <p>Projekt Týden uměleckého vzdělávání a amatérské tvorby <p>Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS)

<p>PRAHA/ČR/NORSKO: Národní informační a poradenské středisko pro kulturu koordinuje další mezinárodní projekt podpořený z Norských fondů. Projekt Srovnání různorodých cest loutkového nastudování norské pohádky spojuje české divadelní soubory, české loutky, norskou lidovou pohádku, norské herce a světově uznávaného islandského loutkáře. Jak?</p> <p>Projekt Srovnání různorodých cest loutkového nastudování norské pohádky si klade hned čtyři nemalé cíle: 1) nazkoušet se dvěma norskými herci českou dramatizaci norské lidové pohádky v českém výtvarném pojetí, 2) srovnat dva umělecké přístupy k norské pohádce dvou diametrálně odlišných českých souborů, 3) prozkoumat, jak dětští diváci vnímají norské a české provedení téže pohádky, a v neposlední řadě 4) zprostředkovat českým i zahraničním divadelníkům šestidenní workshop s islandským loutkářem Berndem Ogrodnikem.</p> <p>O tom, jak nápad na projekt vznikl, jak se přetváří v realitu, a co je na takovém projektu a jemu podobných aktivitách vůbec nejdůležitější, si povídám s Michalem Drtinou, královéhradeckým rodákem, fotografem, amatérským divadelníkem, šéfredaktorem Amatérské scény, iniciátorem a následně koordinátorem celého projektu.</p> <p>Kdy a jak vznikl nápad pustit se do tohoto projektu?</p> <p>Někdy o Vánocích 2013 jsme objevili zprávu, že budou vypsány výzvy Norských fondů na živé umění, a to nás zaujalo a rozhodli jsme se, že zkusíme uskutečnit nějaký loutkářský projekt. S nápadem jsem přišel za Lenkou Lázňovskou, ředitelkou NIPOS, a jí se záměr zamlouval. Na první kontaktní setkání, které Ministerstvo kultury uspořádalo, jsme vyslali Zuzanu Vojtíškovou, budoucí dramaturgyni projektu. Potkala se tam s mnoha lidmi, kteří v Norsku provozují kulturu v různých oborech. Byla to náhoda, ale téměř okamžitě si padly do oka s ředitelkou divadla Teater Innlandet v Hamaru. A bylo to takové zajiskření, že hned obě věděly, že ta spolupráce může fungovat. Vyměnily si kontakty a začalo se přemýšlet, jak propojit zájmy obou stran – my stáli o norskou pohádku, oni zase o české loutkářství. Nakonec jsme přečetli mnoho norských pohádek a vybrali z nich asi patnáct, které jsme Norům navrhli. Oni si potom vybrali tu, která se nyní zpracovává – Na východ od slunce, na západ od měsíce. Rozhodla hlavně skutečnost, že tato pohádka je v Norsku velmi známá a oblíbená.</p> <p>Takže lze s nadsázkou říci, že propojení s Nory je víceméně také náhoda?</p> <p>Ano i ne. Rozhodně nás zajímala mezinárodní spolupráce, propojení českého a zahraničního divadla. Neuzavírat se jen v českých podmínkách je podle mého názoru důležitá cesta, protože se člověk může kouknout, jak se co dělá jinde. To, že zrovna byly vypsány granty, byla vítaná náhoda, ale tak jako tak jsme byli rozhodnutí, že chceme někde s někým spolupracovat, jen jsme hledali kde a jak projekt připravit.<br />
Ve chvíli, kdy jsme se rozhodli jít na zmíněný kontaktní seminář, byly možnosti spolupráce jasně vymezeny: donátoři jsou z Norska, Islandu a Lichtenštejnska, a u některých typů divadelních projektů bylo podmínkou, že do nich musí být zapojeni partneři z některého z těchto států. Cílem programu je, aby se česká a lichtenštejnsko-norsko-islandská kultura vzájemně poznávaly.</p> <p>Ve výsledku jste si vytyčili celou řadu úkolů, také všechny vyplynuly z náhodných setkání? Jak probíhala další komunikace?</p> <p>Už na začátku jsme si řekli, že by cílem projektu nemělo být jenom nastudování divadelní inscenace, ale že by se k tomu mělo přidat něco víc. Když se řekne „české loutkářství“, okamžitě se nabízí propojení s českými loutkářskými festivaly, a pro nás je nejbližší Loutkářská Chrudim, kterou pravidelně pořádáme. Takže jsme se rozhodli udělat ta představení hned dvě a dále se stejným pohádkovým námětem pracovat ještě na workshopech v rámci Loutkářské Chrudimi. No, a aby se to celé nějak uzavřelo, tak při té příležitosti budeme zkoumat, jak pohádky vnímají dětí – což je oblast, kterou se NIPOS dlouhodobě zabývá.</p> <p>Odbočím – v rámci Loutkářské Chrudimi se nepotkáváte s jinými divadly ze zahraničí?</p> <p>Potkáváme, ale nikdy jsme nemířili takhle daleko. Hledali jsme především zajímavé kontakty na Slovensku, které nám je divadelní poetikou i loutkářskou historií hodně blízké.</p> <p>Dobře. Když se vrátím k postupnému vývoji Vaší (poměrně vrstevnaté) spolupráce, mohl bys ještě upřesnit, jak tedy probíhala domluva? Na pražském kontaktním setkání Ministerstva kultury jste se dohodli již na nějakých dalších konkrétních krocích?</p> <p>Na začátku bylo velké nadšení a vzájemné sympatie, což je hodně důležité. Je to stejné jako na konferenci – měli byste mluvit s co nejvíce lidmi, aby byla šance, že někde u kafe vznikne nápad na spolupráci, která skončí třeba společným vědeckým projektem. Ale už v Praze jsme si ujasnili, v jakém rámci by spolupráce asi mohla fungovat. Pak nastala fáze zjišťování podrobnějších informací, kdy jsme se dozvěděli, že Teater Innlandet je oblastním divadlem hrajícím pro dva norské kraje. Tehdy divadlo ještě sídlilo ve staré a nevyhovující budově, ale než jsme detailně promysleli možnosti naší spolupráce, přestěhovalo se do nového moderního objektu. V květnu loňského roku jsme pak navštívili nádhernou multifunkční, velmi stylizovanou budovu, kde je také knihovna, kavárna, divadelní sál, sály na zkoušení, prostě úžasný moderní prostor v centru Hamaru.<br />
Ještě před cestou jsme však vyhledali české partnery. Jako NIPOS neprovozujeme žádné divadlo, nezaměstnáváme výkonné umělce, ale spolupracujeme se spoustou profesionálů, kteří vzdělávají amatéry, což je pro nás podstatné. Jsou to odborníci, kteří dokáží své zkušenosti předat i laikům. Před dvěma nebo třemi lety vedla jeden ze seminářů Loutkářské Chrudimi režisérka Bela Schenková, která v roce 1999 založila divadlo ANPU a celou řadu let spolupracovala s Divadlem bratří Formanů. Je to energická a pro loutky nadšená žena a mně se tehdy líbilo, jak amatéry učila, proto jsme ji přizvali ke spolupráci.<br />
Úplným protikladem Bely Schenkové jsou Buchty a loutky. Tento soubor staví loutky do kontrastu s mnoha jinými objekty a vnímá je jako dobrý prostředek i k oslovení dospělých diváků. Napadlo nás, že by bylo zajímavé, aby úplně stejný pohádkový námět zpracovala jak Bela Schenková, tak Buchty a loutky. Věřím, že dojde k zajímavému srovnání, jak se dá k jednomu materiálu přistoupit různě.<br />
No, a do Hamaru jsme odjížděli s návrhem nabídnout norskému divadlu českou dramaturgii, režii a scénografii. Na místě jsme se pak dohodli, že Norové dodají herce, muzikanta a techniku, a my zase náš dramaturgicko-režijní a výtvarný pohled.</p> <p>Píšete Norům, jak hrát jejich pohádku? Vzniká tedy český scénář norské pohádky pro norské herce a s českými loutkami?</p> <p>Přesně tak. Nory právě zajímá, jak se my díváme na norskou pohádku, jak ji přetvoříme a jak do ní zakomponujeme svoji loutkářskou tradici. V Teatre Innlandet sice mají loutkovou inscenaci s maňásky, ale chtějí poznat něco nového. Myslím, že náš projekt je proto všestranně přínosný.</p> <p>Kdo je autorem českého scénáře pro norskou verzi pohádky? Co bude následovat po předání scénáře?</p> <p>Autorem je Bela Schenková, která napsala scénář v češtině. Norští herci, konkrétně Helena Klarén a Henrik Slåen, dostanou text přeložený do norštiny a budou hrát pohádku ve svém mateřském jazyce. V průběhu května a začátku června ji nazkouší v Praze spolu s režisérkou Belou Schenkovou. Vedle toho zkouší pohádku Na východ od slunce, na západ od měsíce soubor Buchty a loutky, ovšem na základě vlastního textu a ve svém pojetí. Obě rozdílné inscenace vzniklé na motivy stejné pohádky budou moci diváci zhlédnout během června v Praze, Liberci, Hradci Králové a na začátku července na Loutkářské Chrudimi. Ke konci října potom též v norském Hamaru a doufejme, že i v Lillehammeru.</p> <p>Kdo navrhl loutky?</p> <p>Pro soubor Buchty a loutky je autorem scénografie, včetně loutek Bára Čechová, pro divadlo ANPU a Teater Innlandet připravila návrhy Barka Zichová, což je uznávaná výtvarnice a ilustrátorka, která dlouhodobě spolupracuje s divadlem ANPU, s Divadlem Bratří Formanů, připravovala návrhy scény pro Naivní divadlo Liberec, Divadlo Lampion v Kladně apod.</p> <p>Zmínil jsi překlad – jak jste nalezli překladatelku?</p> <p>Seznámili jsme se s ní také na kontaktním semináři organizovaném Ministerstvem kultury. Když jsme pak zjišťovali na oddělení skandinavistiky Filozofické fakulty UK, který překladatel by byl schopen dobře přeložit scénář pohádky, který je částečně psaný ve verších, dostali jsme doporučení právě na paní Kristin Sofii Kilsti z Norska. Tato překladatelka studovala češtinu jak na Univerzitě Karlově, tak na Univerzitě v Oslu. V roce 2010 působila jako šéfredaktorka norské verze česko-norského vydání časopisu Prostor 87/88. V Norsku pořádá literární semináře na téma současná česká literatura a česká literatura. Do norštiny přeložila knihy Karla Čapka, Jáchyma Topola, Violy Fischerové, Emila Hakla, Michala Ajvaze, Helgy Hoškové, Patrika Ouředníka, J. Kalouska a J. Lapáčka. V roce 2011 spolupracovala s Českým rozhlasem 3 – Vltava v souvislosti s projektem „Severský rok“.</p> <p>Bylo náročné podávat žádost o grant z Norských fondů?</p> <p>Žádost se vyplňuje přes internetový formulář a je potřeba zajistit celou řadu příloh a různých podpisů. Navíc vše musí být přeloženo do angličtiny. Pravidla jsou hodně přísná, ale myslím, že je to pochopitelné. Obecně bych řekl, že není jednoduché ten formulář vyplnit, ale rozhodně má svoji logickou strukturu.</p> <p>Pomáhala i norská strana?</p> <p>Norská strana pomáhala hlavně při sestavování rozpočtu, protože mnoho nákladů se týká jich.</p> <p>Co kdyby někdo namítl, jak je možné, že NIPOS koordinuje projekt, v němž jsou zapojeny samé profesionální útvary, ačkoliv sám NIPOS je institucí podporující amatérskou scénu?</p> <p>Smyslem NIPOSu skutečně je věnovat se amatérům, tj. mimo jiné připravovat pro ně zajímavé příležitosti ke vzdělávání a rozvoji, přinášet nové podněty, za nimiž si ochotníci sami jen tak nedojedou. Je důležité ukazovat jim, že není jen jedna cesta, ale existují různé způsoby, jak lze v umění pracovat a o věcech přemýšlet. Právě proto je potřeba zprostředkovávat kontakty amatérů s profesionály, aby mohli dále růst.<br />
Jeden příklad – loutkářské amatérské divadlo se velmi úspěšně a zajímavě rozvíjelo v době, kdy v Hradci Králové fungovala tzv. Loutkářská konzervatoř. Honza Dvořák jako profesionál tehdy předával amatérům své zkušenosti a poznatky. A protože dokázal lidi nadchnout a skutečně něco naučit, vznikla pak spousta zajímavých souborů, jejichž tvorbou se následně inspirovali zas profesionálové… Myslím, že právě ve zprostředkovávání zkušeností a kontaktů mezi amatéry a profesionály má NIPOS nezastupitelné místo. Navíc mnozí z těch, co začínali jako amatéři, pak vystudovali DAMU a stali se z nich profesionálové (z nejmladších např. Tomáš Jarkovský a Jakub Vašíček), kteří dnes amatéry učí. Je to zkrátka koloběh, který ukazuje, že propojení amatérského a profesionálního divadla má své podstatné přínosy. Jsou to dva světy, které nelze oddělit, ani spojit, ale komunikace mezi nimi je nesmírně důležitá. Rozdílný je však přístup k práci amatérů. Z jedné strany musíte vnímat a reflektovat jaké dělají divadlo, z druhé strany však musíte také respektovat sociální aspekt jejich snažení. A mnohdy tento aspekt převažuje nad tím divadelním. Ale to by bylo povídání pro jiný článek.</p> <p>Děkuji za rozhovor, projektu držím palce a do budoucna přeji mnoho dalších mezinárodních inspirativních kontaktů!<br />
Barbora Vávrová</p> <p>Webové stránky projektu Srovnání různorodých cest loutkového nastudování norské pohádky

<p>TÁBOR: Gustav Fifka je noblesní muž a zajímavý keramik. Sám sebe s nadsázkou označuje jako „paňáčkáře“ a je pravdou, že jeho figury si zapamatujete. Retrospektivní výstava v Táboře, kterou si nadělil k letošním sedmdesátinám, nabízí jedinečnou možnost prohlédnout si proměny jeho tvorby v průběhu let.</p> <p>Gustav Fifka je rodák z Klatov, pochází z právnické rodiny. Vystudoval Střední průmyslovou školu keramickou v Bechyni obor výtvarné zpracování keramiky. Pracovní zkušenosti potom sbíral v družstvu umělecké výroby Keramo v Kostelci nad Černými lesy a v keramických závodech v Chlumčanech u Přeštic. Sám říká, že to byla dobrá škola, hodně se v práci naučil. Od roku 1977 pracuje jako keramik výtvarník ve svobodném povolání. Na otázku jak se u nás žije keramikovi na volné noze s úsměvem odpovídá: „Až překvapivě dobře, sám vlastně nevím, jak je to možné, ale vždycky to nějak šlo, že jsem se uživil. Nedělal jsem většinou velké zakázky, ale přesto jsme hlady netrpěli. Na druhou stranu jsem velmi racionální člověk, takže kdybych měl pocit, že je to příliš velké riziko, asi bych se toho neodvážil.“<br />
Táborská výstava je členěna tematicky do čtyř okruhů. První jsou témata přírody a běžných událostí kolem nás. Šumavská a jihočeská krajina je zachycena na plošných keramických dílech, v každodenních událostech se objevuje typická líbivá figurka oblých tvarů a lidské tváře. Díky ní byl Gustav Fifka zařazen do škatulky figurkářů. Ilustrativní figurální keramika se podle jeho slov docela dobře prodávala, přesto ji z nekomplikovaných situací začal přemísťovat do jiných kontextů a významově ji měnit.<br />
A tím se dostáváme do dalšího tematického okruhu, kterým jsou existenciální a filozofická témata. Z figurky se například stává zeměměřič K., který má ruce na nitkách jako loutka. Postavení člověka ve světě se problematizuje, nejde jen o pouhé zachycení života, ale především o neustálé kladení otázek. V této části výstavy figurální tvorba částečně ustupuje do pozadí, nacházíme zde plošnou keramiku abstraktnějšího ladění. Také technika se mění, kombinuje se tvrdá a měkká keramika, sám autor říká, že má kontrasty rád – jak v materiálu, tak v tematice.<br />
Velmi silné je například dílo s jednoduchým názvem Sarajevo 1994. Je to vlastně Picassova Guernica, jeden z nejznámějších protiválečných obrazů, ale je roztříštěná na kousky, a ty jsou nalepeny na hrubý podklad. Přibližně ve stejné době vzniklo také dílo s názvem Absurdní sen o svobodné Rusi, které bohužel ani dnes neztrácí na své aktuálnosti. Dílo Procitnutí Ivana Denisoviče je pohled skrz zamřížované okno na obzor, kde stojí malý bílý kostelík. Existenciální ladění už zcela převládá, reflektuje se místo člověka ve světě, lidské hodnoty a vztahy jak vertikální, duchovní, tak horizontální, člověka k člověku. Reflektuje také zlomové okamžiky dvacátého století ve vztahu k naší zemi.<br />
Třetím tematickým okruhem jsou biblická témata, v nichž se opět vrací figurální keramika. Baňatou figurku najdeme spící v Getsemanech, na Noemově arše, promění se ve svatého Františka i Martina a Kláru, sedí u stolu s poslední večeří Páně. Najdeme zde opět i několik plošných barevných děl, která reflektují zhuštěným způsobem zážitky a dojmy z cest.<br />
Čtvrtým tematickým okruhem jsou výtvarné lásky Gustava Fifky. Tady najdeme poctu Janu Zrzavému, Josefu Šímovi, Paulu Kleeovi, Modiglianimu a dalším.<br />
Poezie je v díle Gustava Fifky zřetelně přítomná, jeho tvorbě rozumíte a dává vám impulzy k zamyšlení, je pokorná. Na druhé straně není školometská, nechce vás poučovat, na svět se dívá s nadhledem a vědomím, že soudit není lidská práce. Gustav Fifka mluví o své dávné touze stvořit lepší svět: „… Až mnohem později jsem uvěřil, že Bůh udělal vše tak, jak to bylo dobré. Fušovat do jeho díla je sice lidské, ale nepříliš moudré…, teď už chodím přírodou klidný. Jsem svědkem permanentních zázraků. Sleduji mraveniště, skladbu květů, pozoruji obláčky i první kapky na hladině řeky a zbývá jediné. Žasnout a posléze děkovat…“</p> <p>Gustav Fifka Keramika – výstava v Galerii U Radnice Tábor končí 6. 4. 2015.</p>

<p>PRAHA: Když před dvěma lety přišlo nové Sdružení pro podporu tradic východočeského loutkářství s myšlenkou navrhnout „fenomén východočeské loutkářství“ jako prvek na Seznam tradiční, lidové kultury ČR, vyvolalo to drobnou bouři. Mnozí oprávněně namítali, že české loutkářství nelze lokalizovat pouze na území východních Čech, a že hovořit o východočeském fenoménu je trochu zpupné.</p> <p>Agilní sdružení v čele s Janou Dražďákovou a Lenkou Jaklovou nicméně shromáždilo výkvět české teatrologie (prof. M. Klíma, prof. A. Dubská, P. Pavlovský, J. Blecha, N. Malíková) a připravilo velmi dobrý materiál, který nakonec přes drobné kolize k zápisu na národní seznam vedl.<br />
Aby ministerstvo kultury uklidnilo trochu rozbouřené vody, poslalo bezprostředně po zápisu (na konci roku 2012) dopis na krajské úřady a metodická centra pro tradiční lidovou kulturu s nabídkou: „Zpracujte krajské nominace loutkářství, předložte na národní seznam a poté by mohla ČR přistoupit k návrhu nominace do UNESCO.“<br />
Rok se sešel s rokem, a když v únoru 2014 přišli kolegové z Koordinačného centra tradičnej ľudovej kultury v čele v prof. Jurajem Hamarem s návrhem „Pojďme společně do UNESCA“, ukázalo se, že kromě Liberecka a města Plzeň nikdo nic nemá a nezpracoval. Vyšla pouze úžasná kniha studií s názvem Živé dědictví loutkářství (vydali AMU a Muzeum loutkářských kultur, editovala Zuzana Vojtíšková).<br />
Podmínkou pro UNESCO je však zápis na národní seznam, takže v únoru minulého roku bylo dohodnuto, že nominační spis včetně filmu pro národní seznam zpracuje a předloží do 31. května 2014 k projednání Národní radě pro tradiční lidovou kulturu Národní informační a poradenské středisko pro kulturu. To v šibeniční lhůtě tři a půlměsíce oslovilo jako spolupracovníky některé kolegy, neboť chtělo dodržet původní ideu, že národní nominaci budou doprovázet studie o loutkářství v jednotlivých krajích ČR.<br />
Moravské kraje zpracoval Jaroslav Blecha, loutkářství jihozápadních Čech bylo složeno ze statí A. Dubské, P. Vašíčka a L. Richtra, Liberecko zpracovalo Muzeum Českého ráje v Turnově (Jaroslav Kříž), Prahu J. Viktorinová z Muzea hlavního města Prahy, středočeské loutkářství L. Lázňovská s využitím tezí J. Trčkové a J. Víta, Ústecký kraj L. Richter. Desetiminutový film na základě scénáře J. Blechy vytvořil tým M. Kučery.<br />
Pokud jde o nositele, pak se NIPOS rozhodl nevybírat, ale oslovit všechny soubory. Souhlas poslalo 48 souborů včetně profesionálních scén, spolků amatérských i nezávislých. Za východočeské soubory, které souhlasy daly k původní nominaci, souhlas podepsalo Sdružení pro podporu tradic východočeského loutkářství. Nechybí žádný z aktivních a v oboru známých souborů.</p> <p> České loutkářství – lidové interpretační umění bylo jako statek dne 19. prosince 2014 zapsáno ministrem kultury na Seznam nemateriálních statků tradiční, lidové kultury České republiky.</p> <p> Od poloviny minulého roku pracoval společný slovensko-český tým na nominaci Slovenského a českého loutkářství (slovenská strana jako iniciátor a zároveň předkladatel musí být uváděna jako první) na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva. V týmu byli zástupci zpracovatelů (Koordinačné centrum a NIPOS), obou ministerstev a jednotliví odborníci (za českou stranu J. Blecha z Moravského muzea v Brně, za slovenskou stranu Lubica Volanská z Ústavu etnologie). Tým se sešel několikrát ročně (poprvé v rámci LCH) a musel se dohodnout na všech základních parametrech.<br />
Klíčovým rozhodnutím byl název prvku (Slovenské a české loutkářství) a jeho definice. Po dlouhé diskusi byla jako popis prvku přijata tato verze: „Slovensky nebo česky provozované loutkové divadlo, vnímané coby jev ve všech jeho historických podobách a rozmanitých projevech, synkreticky slučuje dovednosti dramatické, dramaturgické, inscenační, interpretační, scénografické, výtvarné i hudební. Jeho jádrem je představení, v němž divadelní role hrají ikonické znaky – loutky (nejčastěji ze dřeva) reálných nebo fantaskních postav, někdy i zvířat nebo předmětů, které v reálném čase představení projevují život pohybem, případně mluvou, jsou viditelně nebo skrytě animovány a ovládány různými mechanismy prostřednictvím jednoho či více loutkářů.“<br />
V dalších částech spisu je popisován způsob předávání znalostí a dovedností, dále sociální a kulturní význam loutkářství. Byla uvedena všechna minulá záchovná opatření, a to jak na straně společenství loutkářů (vydávání časopisu Loutkář, činnost spolků, festivaly a další), tak odborných organizací v obou republikách (celostátní a mezinárodní festivaly, odborné konference, činnost stálých expozic loutek a další) včetně toho, co udělala veřejná správa (na české straně vytvoření specializovaných dotačních programů, zřízení institucí pečujících o prvek, zahrnutí do systému cen – např. Cenu ministerstva kultury za celoživotní přínos k rozvoji amatérského loutkářství obdrželi Karel Šefrna, Josef Brůček, Luděk Richter, Jan Merta, Hana Budínská).<br />
Pokud jde o navrhovaná záchovná opatření, bude vytvořena společná česko-slovenská koordinační platforma, vydán audiovizuální nosič, připravena putovní společná výstava, podporována účast loutkářů obou zemí na mezinárodních festivalech konaných v obou zemích, vytvořen společný plán činnosti Českého a Slovenského centra UNIMA na období 2016 – 2020, zpracován manuál pro nabídku loutkových představení pro děti i dospělé, na LCH a na festivalu Anderleho Radvaň budou nabídnuty dílny pro mladé loutkáře.<br />
Oba národní koordinátoři (Koordinačné centrum a NIPOS) se zavázali k průběžnému periodickému monitoringu vývoje prvku a navrhování opatření na jeho podporu. Obě národní ministerstva pak deklarovala veřejnou podporu českého a slovenského loutkářství. Do ochrany prvku na české straně budou dále zapojeny České centrum UNIMA, kraje Pardubický, Královéhradecký a Plzeňský a města Chrudim a Plzeň. Nositeli prvku jsou sdružení loutkářů a jednotlivé soubory, které byly osloveny a poskytly souhlasy. Nominační film vznikal a v průběhu února 2015 byl předveden pracovnímu týmu.<br />
Do konce března musí být dokument včetně filmu, deseti vybraných fotografií, souhlasu všech nositelů a podporovatelů s podpisy obou rezortních ministrů zaslán na adresu centrály UNESCO v Paříži. Lze předpokládat, že v průběhu letošního roku bude nominace posouzena a případně na podzim předložena Valnému shromáždění k projednání. Nominační spisy v národních jazycích budou zveřejněny. Slovenské a české loutkářství se tak (doufejme) postaví vedle sicilských stínových marionet, indonéských javajek a tradičního japonského loutkového divadla. V České republice tak doplní již zapsané statky, jako jsou verbuňk, jízda králů, masopustní obchůzky na Hlinecku a další.</p> <p>Zdroj: časopis LOUTKÁŘ, 1/2015</p>

<p>Jana Šteflíčková je písničkářka a herečka divadla Ypsilon. Její hudba cestuje napříč žánry, je zajímavá a originální. V roce 2012 vydala desku, která rozhodně patří k tomu nejzajímavějšímu, co u nás v posledních letech vyšlo. Další deska je na cestě. Koncertuje v Praze i po celé republice a občas se vydá na delší cestu do vzdálenějších krajů, kde vyzkoušela i hraní na ulici. O tom proč a jak se to dá dělat si můžete přečíst v následujícím rozhovoru.</p> <p>Jak tě napadlo hrát na ulici, v čem je buskování jiné než živý koncert?</p> <p>Mě baví dělat muziku všemi možnými způsoby, ráda zkouším různá, a třeba úplně nezvyklá prostředí, ráda taky hraju pro různé publikum. Hrát na ulici jsem si chtěla vyzkoušet pro ten pocit otevřeného prostoru, kde není umělý „předěl“ mezi tebou a lidmi. Situace není nastavená tak, jako na koncertě, nejsi považována za strůjce situace. Prostě tak jako lidé chodí, telefonují, smějí se, povídají si, jsou pohrouženi v myšlenkách, tak ty na stejné úrovni hraješ, taky se vyjadřuješ. Prožíváš celý ten prostor v celku a podle toho hraješ. Nechtěla jsem na sebe tedy tím hraním strhávat nějak nadmíru pozornost a taky to určitě nebyla primárně výdělečná činnost. Hezky to vyjádřil jeden můj kamarád, který je tanečník… ”hraješ pro ulici a ulice hraje pro tebe”… je tam vzájemnost, součinnost, možná pak se podaří i to splynutí – a to asi ten stav, kdy muzikant „vypne“, a kdy tam začne být to, co mě v muzice zajímá… </p> <p>Nejsi tedy typická buskerka?</p> <p> Já chtěla zakusit ulici jako veřejný volný prostor. A otevřít v sobě znovu muziku, protože jsem měla najednou pocit, že už hraju na koncertech několik let to samé, prostě „svoje písně“, že je to takové tuhé, a že té muziky je ve mně víc. Vždycky mě bavilo jamovat, spontánně si blbnout – a ulice mi přišla jako dobrý prostor. Takže jsem na té ulici improvizovala ve vymyšleném jazyce, jak to zrovna chodilo. Zvláštní je, že jsem zpočátku měla daleko větší ostych, než před koncertem – ale lidi to bavilo, znělo to patrně věrohodně a přirozeně. Mám vlastně pocit, že tenhle druh projevu je pro mě nejbytostnější a vůbec vlastně není ochuzen o „sdělení“.<br />
Byl tam ještě jeden aspekt – začínala jsem si v té době uvědomovat, že mi není úplně vlastní být vystavená očím a soudům lidí, kteří přijdou na koncert s nějakým očekáváním. Nemám v sobě ten pud lidi “urvat”, “dostat”. Publikum pak většinou koncert hodnotí jako „dobrý“ nebo „špatný“. A přitom situace a její kvalita se vytváří společně. Já nejsem ten, kdo má v ruce klíč. Ulice mi možná pomohla se vyzout z té pociťované zodpovědnosti. </p> <p>Takže pro tebe osobně bylo hraní na ulici i tak trochu cesta z tvůrčí krize?</p> <p>Vlastně se to tak dá říct. V té době mi navíc najednou zmizela témata, která bych měla potřebu verbalizovat. Najednou jsem taky měla pocit, že od muziky primárně nechci, aby mi zprostředkovala obklopení se nějakou rodinou. Ono je to s tím fanouškovstvím pro mě trošku problematické – mám ráda koncerty, které jsou živé, podnětné, pružné. Takže to není takový ten koncept, kdy na tebe pravidelně chodí stejné publikum, které tě chce mít takovou, jak je zvyklé, a slyšet to své. A ty se opakuješ a dávno už je to třeba vyprázdněné. Hraní na ulici pro mě byl takový průzkum, možnost vkomponovat hudební působení do prostoru nějakým přirozeným způsobem, pozorovat jak a kde funguje hudba, co dělá s člověkem prostoru.</p> <p>Na koncertě můžeš taky improvizovat, ne? Nebo je opravdu tak svazující očekávání lidí, kteří chtějí „tu svojí“ Janu Šteflíčkovou?</p> <p>Na koncertě taky můžu improvizovat, to máš pravdu. ale přiznávám, že na té ulici mi to jde líp a cítím se jednoznačně volněji. Ale to není rozdílem prostředí, to je čistě můj osobní, a snad dočasný pocit.</p> <p>Stejně tak může být živá píseň, napsaná před sto lety, jako právě probíhající improvizace tady a teď.</p> <p>To je přesně řečeno. Tak jako může být pořád živá stará píseň, stokrát omletá, na druhé straně může být docela mrtvá improvizace. Čili tohle se týkalo opravdu jen nějakých mých vnitřních procesů, a každopádně jsem si i na základě toho uvědomila důležitou věc, totiž, že muzika je pro mě spíš prostředek, ukazatel, než cíl.</p> <p>Co přináší improvizace navíc nebo jiného, je to náhodný doplněk tvorby nebo její nutná a potřebná součást?</p> <p>Myslím, že je potřebná součást tvorby – dokonce bych řekla, že schopnost improvizace, byť třeba jen myšlenková, je její předpoklad. </p> <p>Odráží se pak tyhle zkušenosti v tvých písních?</p> <p>Ano, domluvila jsem se s vydavatelstvím Galén, s Lubomírem Houdkem, že k CD, které teď v poklidu točím ve studiu, udělám ještě jedno. Takové moje improvizace „z pelesti“, kdy prostě hraju úplně uvolněně, právě v tom přirozeně plynoucím vlastním „prajazyku“, v tom stavu, který mě zajímal právě v tom otevřeném prostoru, kdy mi šlo o uvolněnost, která je doma tak samozřejmá, a před lidmi má někdy tendenci se ztrácet. A tomu se teď chci věnovat, prokládat koncerty těmihle pasážemi bez přípravy.</p> <p>Myslíš si, že hudba v prostoru mění i samotný prostor?</p> <p>To je přesně to, co jsem cítila a co jsem pozorovala, že to je ve vzájemném působení. Stejně tak zase prostor ovlivňuje hudbu. Pokud ovšem tyhle dvě věci vůbec chceme dělit. To jsou nějaké zákony vzájemnosti, součinnosti, a je to věc, ohledně které bych ani nevedla polemiku.<br />
Pravidelně se třeba účastním akcí v jedné zaniklé sudetské osadě, kde se v ruinách dělá takové setkání, scházejí se tam Češi a Němci, provozuje se divadlo, muzika. A mně přijde samozřejmé, že taková setkání jistě působí na všechno živé, co v tom prostoru je, včetně lidí, rostlin a třeba i mraků.</p> <p>Dá se buskovat i u nás?</p> <p>Busking se, pokud vím, v Čechách hodně rozmohl, v souvislosti s povolením, jež ale nabývá stále různých limitů. Je to tu teď otevřenější, existuje celá buskerská komunita. Já do ní až tak úplně nespadám, protože to, co mě zajímá, není typický busking. Kupříkladu takové to drbání coverů pro mobilní foťáčky a euráčky mě moc nebaví. Ale znám různé úžasné pouliční umělce, v každém případě to vnímám jako velké oživení prostoru.<br />
Já ale v Praze ty své pokusy necítím, cizí město mi pomáhá být mimo identitu a souvislosti. I když i v Praze jsem taky párkrát hrála, většinou ale s někým, spontánně.</p> <p>Potřebuješ pro hraní na ulici nějaké speciální podmínky – v nejširším slova smyslu? Je to spíš druh umění, způsob vyjádření nebo něco jako životní styl? </p> <p>Důležité je každopádně najít si v prostoru dobré místo. Učila jsem se citlivosti. Mám kamaráda, je to takový světoběžník, co taky hrával improvizace a dokonce se ladil na náměstí se zvony… Jestli je to umění, životní styl, vyjádření…, nevím. Každopádně i pokud to někdo bere jen jako práci, myslím, že je super mít volnou pracovní dobu a brát si pracovní volno kdy chceš.</p> <p>Dá se z toho žít – materiálně i jinak?</p> <p>Dobré na buskování mi přijde především to, že je to absolutní svoboda, hraješ si, co chceš, zastaví se, kdo chce, na jak dlouho ho to baví, dá ti, co chce.<br />
A znám lidi, kteří se tím živí velmi dobře.</p> <p>Je důležitá nějaká institucionální podpora živé kultury, nebo je to něco, co není vůbec podstatné – bude fungovat i bez podpory? </p> <p>Přijde mi, že kultura by měla vždycky být živá. To žádná instituce nevyřeší, asi bych to tudy nedělila. Řekla bych, že se teď, mimo oficiální kulturu, kde vedou takové ty zajeté koleje, obecně daří živelnosti, a snad i díky internetu člověk vidí, kolik zajímavého se nyní děje, kolik lidí se vyjadřuje muzikou…<br />
Mimochodem, nedávno si nějací firemní pracovníci v Praze stěžovali na to, že jim buskeři hulákají pod oknem a oni nemůžou pracovat, tak se to regulovalo a už hrát všude nemůžeš. To jisté opodstatnění má, jenže… je možné, že zrovna taková firma potřebuje na nějaké úrovni pracovat s pozorností lidí. Tak mi to přišlo k zamyšlení, že ten smog je v podstatě všude, ze všech stran, pořád na nás něco řve. Smogu je spousta, ale záleží na tom, co člověk za smog považuje. A je zajímavé, že některý smog je regulován a jiný ne – ale to už je zase jiné téma, do kterého se mi v tomto rozhovoru nechce pouštět. Jak říkám, je prostě dobré, umět si najít místo.</p>

<p>PRAHA: Umělecká skupina FREE MOZAIK, která vznikla v roce 2012, působí zatím na Praze 10, a nutno konstatovat, že pro své aktivity našla pochopení zdejší radnice. Nadšenci se specializují na velkoformátové mozaiky nejlépe pro veřejný prostor, ale nejen na ně. Zabývají se mozaikovým uměním komplexně, od malých věciček, přes interiéry, zahrady, zídky, sloupky, až po velké formáty. Uskupení tvoří tři kamarádi, jmenovitě Tereza Podová, Jan Lukeš a Jan Pancíř, kteří se v oblasti tvorby mozaiky pustí do čehokoli. Vzhledem k našemu letošnímu tématu – Umění ve veřejném prostoru – jsem nemohla tuto aktivitu nechat bez povšimnutí a Jana Pancíře jsem poprosila o odpovědi na mé otázky.</p> <p>Z médií vím, že jste se k tvorbě mozaik inspirovali v zahraničí. Čím Vás právě tato tvorba oslovila?</p> <p>Při projížďce Evropou zjistíte, kolik zajímavých mozaikových děl v různých zemích je. Při projížďce Prahou jich nenajdete moc nebo žádné. Líbí se nám jednoduchá rozmanitost, kterou lze mozaikami vytvořit. To byl počáteční impuls pro naší tvorbu.</p> <p>Je k této činnosti potřeba nějaká průprava, vzdělání, zkušenosti, nebo stačí nápad, invence a dejme tomu šikovné ruce?</p> <p>Jelikož nikdo z nás žádnou uměleckou školu nevystudoval, umělecké vzdělání, dle našeho názoru, není ani tak třeba. Samozřejmě nemůže být na škodu. Nejdříve musíte mít nápad, ale ani nápad to za Vás tvůrce neudělá. Tudíž od nápadu musíte přejít k systému, jak nápad realizovat. Dále je třeba být trpělivý a důkladný. Neodfláknout to. Šikovné a silné ruce je rozhodně také potřeba mít.</p> <p>Věnujete se pouze tvorbě ve veřejném prostoru, nebo zdobíte mozaikami i vnitřní prostory?</p> <p>Jak jsme již zmiňovali, veřejné prostory jsou pro nás prioritou. Ulice a různé části města si dle našeho názoru o mozaiku přímo říkají. Ovšem máme za sebou i interiérové mozaiky, s těmi je to o poznání složitější. Když jsme například v Heroldových sadech tvořili „mořský svět“, přišla za námi paní, které se dílo líbilo, a že by ho ráda měla v koupelně. Ta představa byla pro nás děsivá. Myslíme si, že interiér je mnohem náročnější, co se motivu týče.</p> <p>Jaké počasí je ideální pro vznik venkovní mozaiky, a co je při tvorbě nejtěžší?</p> <p>Když tvoříme přípravy v naší dílně, počasí nás příliš nezajímá. Když nastane čas lepit mozaiku přímo na ulici, nemělo by příliš pršet a mrznout. Jakékoliv jiné počasí je jen na naší odolnosti a tvrdohlavosti.</p> <p>Z tisku jsem také zjistila, že se jedná o nákladnou záležitost. Můžete nám sdělit více podrobností o tom, jak získáváte materiál, o jaký vlastně jde, kolik je ho potřeba, kolik stojí apod. Jak postupujete při tvorbě, a jak je časově náročná?</p> <p>Mozaika je především časově náročná. Každý střípek dlaždičky vezmete několikrát do ruky, než se finálně nalepí a zaspáruje. Používáme především obklady a venkovní dlažbu, ale meze se v tomto směru nekladou. Materiál sháníme všude možně, ale pokud je problém s nějakou barvou, nezbývá nám nic jiného, než zakoupit dlaždice nové. Co se týče ceny materiálu, je to velice individuální, záleží především na designu. Metr čtvereční dlaždic je možné zakoupit v řádech sta korun, až několik tisíců. Dále používáme lepidlo na obklady. Pokud je mozaika připravována již na dílně, je nutné další lepidlo, kterým se to přichytí na síť, kterou můžeme přenášet. Ve finále se vše zaspáruje mrazuvzdornou spárovací hmotou. To vše je nutné zakoupit ve specializovaných obchodech. </p> <p>A ještě jedna otázka k technice tvorby – jaký podklad je třeba, a je možné vytvářet mozaiky mobilní – přenosné? Jakou mají Vaše díla „trvanlivost“?</p> <p>Ideální podklad pro mozaiku je hladká zeď, bez výstupků a prasklin. Tak velká stěna, jako je v Chorvatské ulici, si vyžádala velké přípravy, již v naší dílně. Vytvořili jsme, jak říkáte, „mobilní mozaiky“ pomocí speciálních sítí, na kterých jsme přenášeli obrazy na stěnu. Trvanlivost? Jednak Praha je město různých lidí, kteří mohou mít odlišný pohled na umění v ulicích a další možný dopad je klima a povětrnostní podmínky. Naše nejstarší venkovní mozaika je 5 let stará a zatím vše drží. Mozaiky celkem často obcházíme a sledujeme, zda se s ní něco děje, či neděje.</p> <p>Městská část Praha 10 vám pomáhá tím, že vám poskytuje prostory a přispívá i finančně. Podporuje vás ještě jiným způsobem? A jednáte už i s dalšími městskými částmi, případně s jakým úspěchem?</p> <p>Městská část Praha 10 byla těmto projektům velmi nakloněná. Např. vyhlašuje soutěže, kde obyvatelé mohou zrealizovat svůj vlastní projekt a městská část proplatí výlohy spojené s náklady. Skvělý nápad. Do budoucna bychom určitě rádi navázali spolupráci i s dalšími Pražskými obvody. </p> <p>Vidíte nějakou možnost pro získání dalších finančních prostředků, např. formou grantů?</p> <p>V tomto směru jsme zatím úplní laici, ale každopádně by to stálo za prozkoumání. Finance jsou pro nás stálou překážkou.</p> <p>Chtěla bych se také zeptat na komerční využití Vašeho koníčka – je možné si u Vás objednat výzdobu mozaikou v soukromém objektu?</p> <p>Veřejný prostor je pro nás prioritou, ale samozřejmě se nebráníme ani nabídkám v soukromém sektoru. Lidé nás sami oslovují, že mají zídku, stavbu, garáž, kde by se jim mozaika líbila. Bohužel mají mylnou představu o ceně. </p> <p>Máte v Česku konkurenci?</p> <p>V Čechách je nepochybně mnoho lidí, kteří se mozaikou zabývají. Nyní o žádné přímé konkurenci nevíme, ale hlavně bychom to možná ani tak nechtěli brát. Konkurence je zdravá, posouvá práci kupředu. V podstatě by bylo fajn, kdybychom poznali skupinu nadšenců podobnou té naší.</p> <p>1<br /> Mozaika není žádné novum, ale v posledním období bylo o ní, jako o uměleckém oboru, slyšet jen sporadicky. Naposledy jsme se s novými díly mohli setkat v době komunismu, a nutno dodat, že se jednalo o díla politicky angažovaná. Jak a kde vidíte, nebo byste rádi viděli, budoucnost mozaiky?</p> <p>Byli bychom rádi, kdyby mozaika byla součástí běžného života ve městech i na vesnicích. Aby se i více rozšířila v užitném umění. Ať už budeme šířit tento umělecký žánr my, nebo někdo jiný. A aby se mozaika už nemusela tolik spojovat právě s komunismem a vznikala další zajímavá díla.</p> <p>Co je Vaší hlavní motivací a co Vám přináší uspokojení?</p> <p>Nejvíce nás asi táhne chuť něco tvořit a nesedět doma nebo v hospodě. Samozřejmě naše zapálení pro věc je o to silnější, pokud tvoříme mozaiky pro veřejný prostor na ulici. Spontánní reakce kolemjdoucích jsou totiž k nezaplacení.</p> <p>Ukázku procesu tvorby najdete zde</p>

<p>ČESKÉ BUDĚJOVICE: Dne 3. března 2015 se na akademické půdě odehrála diskuze o budoucnosti Mariánského náměstí v Českých Budějovicích v souvislosti s rozhodováním o veřejném prostoru v České republice. Akci organizovala Transparency International, společně s centrem pro komunitní práci jižní Čechy. Diskuze se stala velmi podnětnou také díky tomu, že se jí mimo jiné účastnili též první náměstek primátora, místopředseda HOBP (Hnutí OBČANÉ PRO BUDĚJOVICE) Ing. Ivo Moravec, dále dnes již bývalá náměstkyně, členka HOBP Ing. Ivana Popelová, architekt Miroslav Vodák a právník Transparency International Petr Leyer.</p> <p>Každý z výše jmenovaných vystoupil se svým příspěvkem k tématu tak, jak ho vnímá z pozice své odbornosti.<br /> Z problematik veřejného prostoru, jako je například Mariánské náměstí v Českých Budějovicích, v nichž jde o veřejný zájem a dohled na veřejné finance, se v současné době stávají mediálně atraktivní a permanentně monitorované kauzy. Ano, slovo veřejné zde hraje prim, zvláště pokud je v těchto věcech vymezen prostor pro spolurozhodování občanů o budoucí funkci prostoru, ve kterém se dennodenně pohybují a mohou tak ovlivnit vývoj dané kauzy nebo dokonce v lepším případě zvrátit její výsledek, případně společně čelit tlaku investorů. </p> <p>V samotném úvodu debaty byl představen projekt PAKT ( protikorupční akademický klub transparentnosti), který probíhá v pěti městech České republiky, konkrétně v Praze, Českých Budějovicích, Liberci, Hradci Králové a v Olomouci. Jeho cílovou skupinou se stali studenti vysokých škol, neboť právě oni například v rámci své seminární či jiné odborné práce řeší kauzy zabývající se konkrétní problematikou, většinou architektonického rázu v určitém místě. Poté své projekty (3D modely) předloží zastupitelům města k projednání a v konečné fázi je vyhlášena soutěž o nejlépe zpracovanou kauzu. Účastníci projektu tak dostanou možnost uplatnit v reálu studiem dosud získané teoretické vědomosti a zároveň rozšířit své dovednosti. Navíc tím, že se aktivně zapojí do praktických úkonů na místní kauze, dostanou též potvrzení o dobrovolnické práci.<br />
Ale vraťme se zase zpět k otázce Mariánského náměstí a k veřejné debatě o jeho budoucnosti. Jako první dostala slovo Ing. Ivana Popelová, která nastínila vývoj a proměny náměstí v kontextu kulturně-společenských událostí od 15. století až po současnost s důrazem na fakt, že se od samého počátku jednalo o velmi důležitý dopravní uzel. Ve spojitosti s Mariánským náměstím si každý vybaví také jeho dominantu – Mariánské sousoší, které zde bylo osazeno již v roce 1716. Po nějaké době pak došlo k jeho „vymazání“ z paměti tehdejšího Československu, když úřadovala vládnoucí politická strana KSČ, která započala represi církve a systematicky odstraňovala veškeré její ikony. Roku 1953 bylo z ideologických důvodů odstraněno i Mariánské sousoší v Českých Budějovicích. K jeho navrácení (in situ), tedy na místo původního určení, došlo až roku 1993. Ing. Popelová mimo jiné upozornila na kroky, které zastupitelstvo podnikalo v záležitosti budoucí funkce Mariánského náměstí a na skutečnost, že v roce 2005 byla projednávána myšlenka o investorsko-architektonické soutěži. O rok později dokonce probíhala příprava ideové urbanistické studie, která nakonec bohužel zkrachovala na ne zcela promyšlené ekonomice projektu. Poslední pokus o zdárné vyřešení této kauzy probíhal v letech 2009/10 , kdy byla vyhlášena veřejná soutěž na investora stavby, ale ani této soutěži nebylo v konečném výsledku, tak říkajíc shůry přáno, a tak se kauza Mariánského náměstí zařadila ad akta mezi odložené případy.<br />
Jestliže v rozmezí několika následujících let dojde ke znovuotevření této otázky, bude v první řadě nutno vyřešit její zadání. Což by znamenalo ujasnit si, jakou funkci by Mariánské náměstí mělo vlastně převzít – náměstí či parku. Možnost, že by na tomto místě někdy v budoucnu mohlo dojít k vytvoření dalšího parku nevypadá příliš reálně, z toho důvodu, že zeleně je v okolí dostatek a město se v první řadě musí postarat o udržení stávajících parků, něž vytvářet nové. Ve hře je však i oživení městské hromadné dopravy, ovšem ani jednu z nabízejících se možností nelze proměnit ve skutečnost bez kvalitního ekonomického zázemí.<br />
Architekt Miroslav Vodák ve svém příspěvku k tématu budoucnosti Mariánského náměstí představil návrh na stavbu nákupního centra a o vizi celého projektu následně podal více informací. V závěru své prezentace se zastavil u realizovaného parku v Pasově (prostor srovnatelný s Budějovicemi).<br />
Petr Leyer, právník Transparency International zase účastníky seznámil s uživatelsky nejpříjemnějšími právními možnostmi při zapojení se do spolurozhodování o veřejném prostoru a s nástroji občanské kontroly. </p> <p>Závěrem bych snad ještě dodala, že všichni věří v budoucnost a důležitý význam Mariánského náměstí a v co nejlepší řešení, každopádně to hlavně leží v rukách statutárního města České Budějovice, jakožto jeho vlastníka. </p> <p>Více informací o Právní poradně TI, o její činnosti, pracovnících ale i řešených případech nejdete na www.transparency.cz</p> <p>Budoucnost Mariánské náměstí v Českých Budějovicích a projekt PAKT<br />

• protikorupční akademický klub transparentnosti<br />

  1. 8. 2014 – 31. 3. 2016</p>

<p>HRADEC KRÁLOVÉ: Rozhovor s Josefem Janem Kopeckým, režisérem a hercem amatérského divadla, pedagogem a ředitelem Kulturního centra v České Třebové – o svobodě amatérského divadla, o emocích na jevišti i v životě, o demokracii a občanské odvaze, i o tom, proč se už podruhé hlásí do konkurzu na ředitele Klicperova divadla v Hradci Králové.</p> <p>V žilách mu kromě české koluje i slovenská a německá krev. Má neklidný temperament. Narodil se do rodiny, kde vedla ostrá „demarkační linie“: z jedné strany na něj působili podnikaví živnostníci včetně chrabrého strýce, který za 2. světové války padl ve službách Britského královského letectva; z druhé strany partyzáni a vyznavači „světlých zítřků“.<br />
„Není divu, že tatínek s maminkou dlouho tajili svůj vztah. Rodiny byly zcela proti, aby se zrovna oni dva dali dohromady. Byli to takoví Romeo a Julie po českotřebovsku,“ říká chápavě Josef Jan Kopecký. Nezdá se však, že by mu tato rodinná konstelace vnesla zmatek do duše. Spíše ho utvrdila v tom, že člověk nad věcmi musí přemýšlet, že pravda mnohdy není tak černobílá a že všemu, co se nám předkládá, věřit nelze.</p> <p>Kdy jste si uvědomil, že vás baví vyprávět příběhy?</p> <p>Jako dítě jsem byl dost nehovorný, v podstatě jsem si stále jenom četl. Nevyhledával jsem společnost, naprosto jsem si vystačil s knihou. A pokud jde o příběhy vyprávěné prostřednictvím divadla… Kdy to bylo poprvé? To je velmi prozaické. Moje krásná spolužačka z gymnázia začala chodit do loutkového divadla, tak jsem se přihlásil taky. A zažil jsem tam něco, po čem se mi dodnes stýská. Po představení jsme vždy chodili za dětmi do hlediště s loutkami a bylo úžasné sledovat, jak se jim rozzářily obličeje a jak se nemohly dočkat, aby si osahaly marionety a wajangy – a to se na činoherním poli tak často nestává. (smích) No a mnohem později mne začalo bavit vyprávět také vlastní příběhy a psát autorské věci.</p> <p>Mnohé inscenace, které jste režíroval – např. Kočár do Vídně, Ucho, Kočka na kolejích a nejnověji Ten druhý – jsou charakteristické vypjatými emocemi. Ať už s nimi na jevišti zacházíte jako režisér nebo herec, musíte o nich hodně přemýšlet?</p> <p>Fakt, že si vybírám emočně nabité příběhy a pak hledám způsob, jak je předat divákovi, to není náhoda, ale vnitřní nezbytnost. Stalo se mi před časem na Jiráskovu Hronovu, když jsme odehráli inscenaci Měsíční běs, že mi jeden kritik vytkl – a přiznám se, to mě trošku namíchlo – že mou jedinou snahou je vyvolat emoci a rozplakat diváka. Jinými slovy, že je to kalkul. Není. Mě opravdu lákají emočně silné příběhy. A láká mě transformovat a přenést na jeviště původní filmový příběh – tak, aby neztratil nic ze svého náboje.</p> <p>Lze to?</p> <p>Já doufám. Ale je to komplikované. Když jsme zmínili Kočár do Vídně – v podstatě je to dějově stručná a současně upovídaná novelka. Ve filmu šel Karel Kachyňa na dřeň, dialogy ořezal na pár vět a nechal vyprávět především kameru, hudbu a detail. My jsme si museli vystačit výhradně s divadelními prostředky, ale já si za výsledkem stojím. Pro někoho se, jak jsem slyšel, náš základní inscenační princip, totiž to, že jsme diváky posadili na točnu a nechali je hodinu a čtvrt „jet“ s kočárem, vyčerpá. No, možná to vyčerpá, nicméně jiný způsob, jak znázornit pohyb, jsem nenašel. Kočár musí jet, tak jede – a s ním i diváci.<br />
Aby divadlo bylo divadlem, musí být kompletní, musí mít všechny složky. Nejenom text, příběh, ale i atmosférotvorné prostředky jako je světlo a hudba. Už řadu let si pro svá představení nechávám tvořit autorskou hudbu, aby skutečně korespondovala s tím, jaký příběh chceme vyprávět a jaké emoce chceme v divákovi probouzet. Nezastírám, že jsem hodně ovlivněn filmem. Když se budete dívat na filmový horor a uvidíte obraz bez zvuku – nikdy na vás nebude působit tak, jako když k tomu uslyšíte smyčce, které vytvářejí atmosféru. Snažím se proto uchopit každou inscenaci komplexně. Dramaturgie + režie + herectví + scéna + kostýmy + lightdesign + hudba = celek. Když jedna ze složek kulhá, kulhá i celé představení.</p> <p>Proč vás přitahují spíše dramatické náměty? Vy nemáte ambici "ubavit diváka k smrti“?</p> <p>Rád bych, ale popravdě řečeno, komedie mi moc nejdou. Aby fungovaly, musíte především zvládnout jejich „řemeslo“. Sem tam se o to pokouším, ale přece jen jsem si jistější v dramatech. Vracím se k autorům jako je Václav Havel a Jan Procházka, nebo třeba Josef Topol. Dlouho jsem například váhal, jestli je možné v 21. století inscenovat jeho slavné lyrické drama Kočka na kolejích. Jakou výpovědní hodnotu může mít dnes, kdy všichni chtějí akci – krev – případně nahotu, dialog muže a ženy. A překvapivě hrajeme tu hru už několik let a diváky stále baví a dokážou se v ní najít. Je až neuvěřitelné, jak opravdově lidské tohle drama je.<br />
Václav Havel… Jeho hry mám moc rád. Vyhovuje mi, že zbytečně neodbíhá od věci, že hru nezanáší slovy. Jeho modelová témata jsou stále naléhavá a opouštět je, by bylo trestuhodné. Audienci uvádíme už sedm let, a byť se hraje o bolševikovi, je permanentně aktuální. To, co zažíváme dnes, je přece to samé: pro kariéru, pro benefit jsme ochotni podepsat či napsat mnozí mnohé. Havlovo Odcházení se zase prolíná s Višňovým sadem – téma, kdy je ten správný čas odejít, a odejít se ctí – to umí taky jen málokdo. Takže nechť se o tom takhle přemýšlí. Navíc linie příběhu prosakuje do obecnějších témat – do politiky a role politiky v našich životech.<br />
A Jan Procházka? Když jsme pro inscenování vybírali Ucho, shodou okolností frčely odposlechy Víta Bárty, ale nebyl to ten pravý důvod, proč jsme si téma zvolili. Tím je jeho nadčasovost, aktuálnost. A nejenom ta pracovně kariérní, ale i ta lidsky vztahová. Ucho jsem viděl hned po revoluci, když film vytáhli z trezoru, a mě fascinovalo – což je i případ Kočáru do Vídně – jak je možné, že se takhle neuvěřitelně dobré filmy v televizi téměř neobjevují. Filmy výtečné nejenom filmovým řemeslem, ale především svým obsahem.</p> <p>Ucho nejen režírujete, ale také jste si v něm zahrál hlavní postavu – Ludvíka. Proč jste o tu roli tak stál?</p> <p>Jednak Radek Brzobohatý je v Uchu naprosto geniální, myslím, že je to jedna z jeho nejlepších filmových rolí – koneckonců stejně jako Jiřiny Bohdalové, a navíc se tam objevuje moje životní téma. Abych byl upřímný, když se po sedmnácti letech v komunální politice podívám zpátky, kladu si otázku, kde bych asi tak byl v roce 1970? Jestli bych vstoupil do KSČ, přestože mám rodinnou historii takovou, jakou mám. Naštěstí už nezjistím, jaká by byla realita, ale mám za to, že vyústění by bylo takové, že buď bych byl kariérní bolševik, čehož se děsím, anebo bych byl permanentně v kriminále, což také není zrovna povzbudivé. Procházkův Ludvík zneklidňuje otázkou, kam až je člověk ochotný zajít, co všechno je ochoten obětovat a co všechno si dokáže v jisté chvíli odůvodnit. Myslím, že obětovat svoje blízké pro kariéru může úplně kdokoli, nejen politik – to jen na politiky je tak hezky vidět.<br />
Takže moje motivace byla mnohovrstevnatá. Byla to herecká výzva, zásadní a osobní téma a hledání možností divadla. Já tu divadelní hru psal podle filmu, respektive podle knižní předlohy, a vůbec mi to nešlo. Scénář mi ležel na stole několik let, až jsem náhodou zjistil, že Lenka Procházková udělala tu práci za mě. Když jsem si přečetl její scénář, byl jsem překvapený, jak je to vlastně jednoduché. Ale něco jsem přece jen inscenoval po svém. Tam, kde autorka předepisuje, že se některé – pro mě zásadní scény – odehrávají mimo pohled diváků, ponechal jsem je na scéně, aby publikum vidělo všechno a mohlo si vytvořit vlastní názor. </p> <p>Narodil jste se v roce 1980 – čím to, že si kladete tak znepokojivé otázky?</p> <p>Když jsem učil na základní škole, uvědomil jsem si – ty děcka jsou v tom samozřejmě nevinně, tam jde o jejich rodiče, moje vrstevníky – jak rychle tahle společnost zapomíná. Jak 25 let po pádu komunismu v Československu je to téma téměř pro všechny mrtvé. Mě děsí neúcta k lidem, kteří v minulém režimu měli odvahu a mluvili i za nás, protože my ostatní jsme z různých důvodů radši byli potichu a nějak jsme to překousli. Cítím potřebu připomínat, jak obrovské štěstí máme, že žijeme v tom, v čem právě žijeme. Ale také upozorňuji, že riziko, že se do nějaké jiné totality můžeme šupem vrátit, je reálné.</p> <p>Co podle vás kromě naší ztráty paměti destabilizuje demokracii v Čechách?</p> <p>Mám pocit, že pomalu a jistě – pokud v ní už nežijeme, míříme k médiokracii, tedy ke společnosti, v níž názor, ale i výsledek voleb, když to trochu nadsadím, určují média a jejich styl. Způsob, jakým média vypráví svůj příběh politika nebo nějaké ideje… A zas – vždyť už jsme to prožili! Za války s Goebelsem jako prvním ministrem propagandy, a pak znovu za bolševika… Ale všechno jsme to, mám ten pocit, nebo alespoň většina společnosti, zapomněli.<br />
Základním pilířem demokracie sice je člověk, který dokáže ctít názor většiny, ale problém je, že takový názor může vzniknout dosti nedemokratickým způsobem. No a pilířem demokracie je také to, že většina nesmí umlčet menšinu. Říct svůj názor není zločin. A pokud je navíc osamocený nebo v rozporu s většinovým názorem, je to mnohdy dokonce projev odvahy. Občanské odvahy. Žel platí také to, že člověk, který upozorní na věci, které nejsou v pořádku, musí často počítat také s tím, že bude kamenován, protože každá akce logicky vyvolá nějakou reakci. </p> <p>Mohou takovému jednotlivci krýt záda občanské iniciativy?</p> <p>Jednoznačně. Jednak my, kteří fungujeme v amatérském divadle, jsme téměř bezezbytku všichni zřízeni jako zapsaný spolek. A v tom navazuji na Lenku Lázňovskou (pozn.: redakce: In rozhovor Lenky Jaklové s Lenkou Lázňovskou, Na seznamu UNESCO dosud chybí amatérské divadlo. – Výzva pro Českou republiku, Místní kultura, 11. 2. 2015) a naprosto s ní souhlasím, že v minulosti komunisté spolkový život úplně zničili. Ale spolky se zaplaťpámbu obnovují a formují nové a je jedno, jestli jde o divadlo, sport anebo třeba obdiv ke kabelkám. Podstatné je, že vznikají nezávislé iniciativy, které mají společné téma a lidé jsou ochotni ho sdílet. V takovém prostředí se člověk cítí mnohem silnější, protože má za sebou spřízněnou skupinu a může mnohem snáz a odvážněji přinášet na veřejnost svoje názory a postoje.</p> <p>V listopadovém úvodníku pro Amatérskou scénu jste uvedl, že dnešní amatérské divadlo je mnohem svobodnější než profesionální…</p> <p>Ano, za tím si stojím. Vzpomeňme si, jak to bylo za minulého režimu. Strana profesionálním souborům vybírala repertoár, protože potřebovala působit na společnost – koneckonců existuje úžasná publikace Jazyk totality, která analyzuje, jakým způsobem přes divadlo, televizi a vůbec média KSČ ovlivňovala většinu veřejnosti v Československu. Profesionální divadlo bylo svázané a nesvobodné. Tím neříkám, že se přesto někdy nepodařilo dramaturgům či režisérům do uváděných her „propašovat“ kritiku, která dohledu unikla. Dařilo. A vnímaví diváci ji tam objevovali naprosto neomylně. Nicméně v obecné rovině platí, že profesionální divadlo za bolševika svobodné nebylo.<br />
A v současnosti? Profesionální divadlo, které se živí z dotací nebo grantů zřizovatele, je opět závislé – tentokrát na divácích. Tím hlavním kritériem je tedy divák – respektive komerční úspěšnost – a v tom vidím riziko nesvobody, ve volbě titulů, které vycházejí vstříc divákovi. Pokud vím, že provozuji divadlo ve městě, kde naplní sál komedie, tak asi budu volit komedie a nebudu se pouštět na tenký led.<br />
Ve srovnání s nimi jsou amatéři, myslím, mnohem svobodnější. Protože divadlo je neživí, dělají ho z vlastního zájmu, mohou si dovolit luxus jakéhokoli titulu. Netrápí je, že nebudou komerčně úspěšní, prostřednictvím divadla chtějí sdělovat to, co je zajímá, co považují za podstatné. A pak je tu druhá složka svobody, zatímco moji herci – tedy amatérští herci – si řeknou ano, v tomhle kuse chci hrát, anebo řeknou ne, pak profesionální herec takovou volbu obvykle nemá – buď chce výplatu a bude hrát i ve hře, která ho nebaví, a myslí si, že je to úplná volovina, anebo tam už nebude. </p> <p>Nejmenovaný režisér profesionálního divadla si v obdivu nad svou prací pochválil, jak pěkně se mu pracuje, když má v divadle „takový materiál“. Hrozí i vám, že si někdy o svých hercích budete myslet, že je to jen materiál?</p> <p>Ono je to velmi svůdné – a teď si vybavuji osobní zkušenost – jednou jsem ve studiu fotil krásnou ženu a přiznávám, že jsem sám sebe přistihl, že jsem k té ženě už nepřistupoval jako k ženě, ale spíš jako k loutce. Najednou jsem přestal vnímat, že je to živá bytost, a řešil jsem jenom obraz a úhel světla a jestli tam je anebo není kouř a jestli to funguje tak, jak jsem si v hlavě plánoval. Osobně mám velké štěstí, že se spoustu let pohybuju v divadlech, kde si mohu vybrat hru třeba jen pro tři herce a nemusím se řídit tím, kolik je tam předepsaných postav, resp. kolik herců ansámblu „si musí“ zahrát. A to je úžasná svoboda. Takže pak nemůžu sklouzávat k tomu, abych o nich uvažoval jako o nějaké materii, tedy věci, protože si vždy vybírám konkrétního člověka.</p> <p>V loňském konkurzu na ředitele Klicperova divadla v Hradci Králové jste byl předním komunálním politikem označen za kandidáta příliš mladého a navíc jen s pedagogickým vzděláním, jinými slovy za outsidera. Proč se v krátké době opět hlásíte do téhož konkurzu, ačkoli jste jen o půl roku starší a vaše curriculum vitae se, pokud jde o pedagogické vzdělání, nezměnilo. Proč riskujete, že budete znovu odmítnut?</p> <p>Mám rád, když se věci dotáhnou do konce. Když jsem se hlásil do tohoto konkurzu poprvé, udělal jsem to víceméně jen tak, na zkoušku. Ta práce mne velmi zajímá, nedělal jsem to z legrace, to rozhodně ne. Ale nedával jsem si žádné naděje, že bych uspěl. Říkal jsem si ale, proč bych to nezkusil?<br />
Přípravě jsem se věnoval velmi poctivě, nastudoval jsem obrovské množství věcí. A už při tom studiu mě to chytlo. Navíc Klicperovo divadlo mám skutečně rád, jezdím tam už od mládí. A tehdy jsem si poprvé řekl, že bych vlastně vyhrát opravdu chtěl. Čekal jsem desítky přihlášených – a smiřoval se s tím, že má koncepce se třeba s myšlením výběrové komise zcela mine, že konkurence bude jistě velká, že vizí se sejde mnoho. O to větší překvapení bylo, že jsme se přihlásili pouze dva!<br />
Zrušit výběrové řízení je právem toho, kdo ho vyhlásil. Nemám s tím problém. Ale zdůvodňovat to věkem nebo vzděláním, to mě skutečně popudilo. Mám za sebou práci v Radě města České Třebové, která rozpočtuje čtvrt miliardy, byl jsem ředitelem školy (a nebyl jsem odvolán, prostě jsem odešel dělat divadlo). Odvážně o sobě řeknu, že mám erudici místo ředitele Klicperáku vykonávat. Kdyby mé „vyloučení“, jak to onen politik do médií řekl (ačkoli vyloučen jsem nebyl ani já, ani můj protikandidát, prostě zrušili výběrové řízení), zdůvodnili tím, že se jim nelíbila má koncepce, neřekl bych ani slovo. Ale věk a vzdělání? V podmínkách o věku (z pochopitelných důvodů) nebylo ani slovo a vzdělání bylo požadováno magisterské, což splňuji i jako pedagog. Prostě mě to popudilo.<br />
No a i proto se hlásím znovu. Navíc mi ten půlrok hodně rozvázal ruce. To, co se během něho odehrálo, bylo skutečně zarážející. A tak jsem na základě nových impulsů i přepsal svou koncepci. Nikoli ve východiscích či provozu, ale především v dramaturgii. Během toho půlroku se totiž ukázalo, že i tak zavedené divadlo, jakým Klicperovo bezpochyby je, nemůže fungovat bez osobností, bez vizí a bez fundamentu. Bez ředitele Zemana a po významné personální proměně se totiž citelně zakymácelo. No a tak ve své nové koncepci přicházím s novými řešeními. Pro někoho možná až revolučními. A chápu, že i kvůli nim mohu být odmítnut. Jen doufám, že kvůli nim – a ne opět z důvodů zcela lichých.</p> <p>Také v této nové koncepci počítáte s účastí Ladislava Zemana v dramaturgickém týmu Klicperova divadla?</p> <p>I v této koncepci počítám s tím, že pan ředitel Zeman by měl být členem dramaturgické rady festivalu Divadlo evropských regionů, který vybudoval a díky kterému se o Hradci mluvilo jako o českém Avignonu. Ano, bezpochyby. To, co se řediteli Zemanovi podařilo v Hradci, je totiž obdivuhodné. Transformace Divadla Vítězného února na Klicperovo divadlo, oceněné čtyřikrát titulem Divadlo roku, získání výjimečných osobností do pozice uměleckého šéfa, které divadlu vždy vtiskly čitelný rukopis, zrekonstruování a modernizace všech divadelních budov, vybudování dvou festivalů – to vše si zaslouží obdiv a úctu. Kdo jiný by v takové radě měl být, než právě Ladislav Zeman?</p> <p>Jako komunální politik jste získal řadu zkušeností s občany–stěžovateli. Paradoxně jste se ocitl v obdobné roli, když jste v souvislosti se zrušeným konkurzem adresoval dopisy představitelům politického života města, kraje i dozorčí rady divadla. Až na výjimku jste se, pokud vím, nedočkal odpovědi, nebo jen nedostačující. Je běžné, aby politik ignoroval dotazy občanů? </p> <p>Já se snažil odpovědět vždy všem. Pokud jsem odpověď znal. A pokud neznal, řekl jsem jim, že ji neznám, ale že se pokusím odpověď získat. To, že mně například pan hejtman neodpověděl vůbec, to mě zaskočilo, to přiznávám. Navíc nechápu, co je na dotazech, kdy byla dočasná ředitelka divadla do této funkce jmenována nebo kdo byl ve výběrové komisi, tajného…</p> <p>Mimochodem – dodejme, že František Ulrich, legendární starosta Hradce Králové, byl jmenován do čela města ve svých 36 letech.</p> <p>A hejtman Pardubického kraje nastoupil do funkce ve svých devět a dvaceti.</p> <p>Vraťme se ještě k událostem loňského roku – v tomto případě ke střetu politiky a divadla v Ústí nad Labem. Hned od počátku jste jednoznačně podpořil své kolegy z Činoheráku Ústí – chápal jste to jako záležitost herecké loajality, nebo v širším kontextu i loajality občanské?</p> <p>To, co se stalo v Ústí nad Labem, to je obrovský průšvih – a zas z mého pohledu téma v médiích nemělo patřičný prostor. Zvolení politici, kteří by se měli zodpovídat celé veřejnosti, svévolně rozhodli, že potopí celé divadlo jen proto, že cítili animozitu vůči dvěma jeho představitelům. Z malicherných osobních důvodů rozhodli o likvidaci divadla, které se budovalo desítky let, divadla s obrovským renomé, které odchovalo mnoho významných herců a režisérů, a které v minulém režimu projevilo odvahu, o níž jsme už mluvili. To už není jen úzce profesní záležitost, ale veřejné téma. Tomu jsem nemohl přihlížet a zaplaťpámbu jsem nebyl sám.<br />
Poměry v Ústí se od té doby naštěstí změnily. Činoherák se vrací do svých prostor a celý ten nesmysl, který se rozjel, se stopnul. Ale chápu, že lidé jsou unaveni z boje i z potýkání s úřednickým šimlem během přestavby kina Hraničář. Zasloužili by si divadelní prázdniny, aby načerpali sílu, ale oni přesto jedou dál. Mají už za sebou premiéru Kafkova Zámku – a lepší titul si nemohli zvolit! To, co se odehrálo v Ústí, je jako vystřižené z Kafkova příběhu. </p> <p>Stejně jako vaše generace permanentně žijete na sociální síti. Dokážete se vůbec někdy odpojit?</p> <p>Dokážu, ve spánku. Já sice moc nespím, stačí mi v průměru 5 hodin denně, ale zato usínám během tří vteřin – a sny si naštěstí nepamatuji. Takže odpojit se umím, ale ne na dlouho. Mám strach, že bych pak byl odtržen a nevěděl, co se děje. Celý svůj život jsem strávil v bytě na malém městě; naše kuchyně měla okno přímo do náměstí, když přišli hosté a měli u nás nedej bože jíst u stolu, měli nepříjemný pocit, že jim lidé vidí až do krku. Já ne, já se vlastně bez toho těžko naobědvám. Možná právě proto, že jsem byl celé dospívání tak trochu jako voayer zvyklý sledovat lidi za oknem – kdo kam jde a jestli už se vrací z nákupu, svým způsobem stále žiju mezi lidmi a vlastně žiju veřejně.<br />
Před třemi lety jsem si dovolil luxus a poprvé odjel relaxovat do zahraničí. Už třetí den jsem se ale chtěl vrátit, protože bez možnosti připojení na internet a telefon jsem se strašně nudil. To už asi příštích 15 let pokoušet nebudu. Nejvíc si užívám dovolenou na divadelním nebo hudebním festivalu. Stačí mi, když pár dní nepracuji, a je mi příjemně. Takže odpojit se, myslím, umím, ale odtrhnout se nechci. </p> <p>Co znamená název amatérského souboru TRIARIUS, který jste před lety založil a dodnes vedete?</p> <p>Jako patriot a navíc vystudovaný učitel dějepisu jsem se vždycky zajímal o historii svého rodného města České Třebové. A fakt je, že v České Třebové má amatérské divadlo dlouhou tradici. Divadelní soubor Hýbl vznikl už v roce 1880 a od té doby stále funguje. V sedmdesátých letech došlo ke generační neshodě mezi jednotlivými členy, a tak Českotřebovák Saša Gregar založil nový soubor, který pojmenoval Studio 02. My jsme přišli s divadelním souborem v roce 2000 a chápeme ho jako třetí v řadě tamních amatérských souborů.<br />
Pro mne je divadlo svým způsobem bojiště, kde se my herci snažíme bojovat sami se sebou, abychom na jevišti udělali to, co nám třeba není úplně vlastní, ale co vyžaduje role nebo pan režisér. Bojiště, kde prezentujeme své názory a občas se střetáváme nejen s kladnými, ale i se zápornými ohlasy. A pojmenování TRIARIUS je označení pro bojovníka 3. římské legie. Tak se nám to hezky spojilo dohromady. </p> <p>Co říkáte tomu, že tvůrčí lidé, kteří pracují s emocemi – tedy i herci, jsou na tom lépe než zbytek populace, že je mezi nimi mnohem méně „bláznů“ než v jiných profesích?</p> <p>To mě nepřekvapuje. Dokonce si myslím, že být kreativní – a je jedno, zda jde o divadlo, výtvarné umění nebo hudbu, je ideální obranný prostředek proti stresu a negativismu. Tím, že rozvíjíme svůj talent, můžeme předcházet syndromu vyhoření. Řekněme si, že každý člověk je v něčem talentovaný – někdo na sport, někdo na umění, jiný na matematiku. A pokud sport nebo umění jen pasivně nekonzumujeme, pak je to úžasná sebehygiena. Myslím, že je možné rozpoznat, jak který malíř pastózně nanáší barvy na plátno, nebo jak boxer uhodí do boxovacího pytle; jestli je momentálně víc v pohodě, nebo jestli si vybíjí nějakou negativní energii. Já jsem si nedávno zamiloval střelbu do terče, a to i přesto, že jsem pacifista. A musím říct, že mě to neuvěřitelně uvolní – všechny ty negativní věci se tam prostě vystřílí a odcházím ze střelnice v pohodě a čistý.</p> <p>Vizitka</p> <p>Josef Jan Kopecký<br />
Narodil se 10. 1. 1980 v Ústí nad Orlicí, žije v České Třebové.<br />
Herec a režisér; pedagog.<br />
Divadlu se věnuje od roku 1995 a za tu dobu účinkoval v desítkách her. Je držitelem několika cen za herecké výkony i za režii z nejrůznějších divadelních festivalů.<br />
Se svými soubory pravidelně vystupuje nejenom v Česku, ale rovněž v Itálii, na Slovensku, v Polsku a jinde.<br />
Vede českotřebovský soubor TRIARIUS, vystupuje s královéhradeckým Divadlem Jesličky Josefa Tejkla a s pardubickým Divadlem Exil, úzce spolupracuje ale například také se souborem SNOOP z Opatovic nad Labem. Vedle toho se věnuje také ochotnickým souborům.<br />
Jako učitel působil v dramatickém oboru ZUŠ Česká Třebová a v DDM v Ústí nad Orlicí. V současnosti je učitelem literárně–dramatických oborů ZUŠ Střezina Hradec Králové.<br />
Dvakrát dostal filmovou nabídku: Obchodníci (2013, režie Petr Šícha) a Takže se stalo, že… (2014, režie Oliver Malina Morgenstern).<br />
Je místopředsedou Volného sdružení východočeských divadelníků.<br />
Kultuře se věnuje i jako ředitel Kulturního centra v České Třebové, kde také provozuje klub alternativní kultury Modrý trpaslík.</p>

<p>ČR: Sokolovny, kterým je tematicky věnován letošní rok, se v mnoha případech staly nejen architektonickou dominantou obce, ale i duchovním centrem pro sportovní, společenské a kulturní aktivity. Členové Sokola si bez jakékoliv státní podpory dokázali opatřit z vlastních zdrojů finanční kapitál a sami se také na stavbě sokoloven aktivně podíleli. Největší stavební aktivitu zažívala Česká obec sokolská v době mezi světovými válkami, a to navzdory ekonomické krizi. Pokud to dovolily finanční a jiné okolnosti, stavěli si sokolové své spolkové budovy podle projektů významných architektů; mezi členy Sokola patřil např. také architekt Dušan Jurkovič.</p> <p>O tom, že Česká obec sokolská věnuje rok 2015 sokolské architektuře, jsme vás už informovali. „Každá sokolská jednota usilovala od svého založení o vlastní spolkovou budovu, která by umožňovala další rozvoj spolku a zároveň důstojným způsobem odrážela ideály sokolské organizace,“ řekl Michal Doležel, člen Předsednictva vzdělavatelského odboru České obce sokolské a místostarosta Sokola Brno I, se kterým jsme dané téma probrali podrobněji: </p> <p>Ve zprávě kterou jsme na našich stránkách zveřejnili 12. 2. letošního roku upozorňujete na nejznámější a nejvýznamnější budovy sokoloven. Máte představu, kolik jich je celkem?</p> <p>Sokoloven v České republice najdeme skutečně nebývalé množství. Těsně před likvidací Sokola komunisty v roce 1948 mělo vlastní sokolovnu asi 1400 jednot v Čechách, na Moravě a na Slovensku. Tak obrovskou sportovní infrastrukturu žádný jiný spolek ve světě nikdy neměl.<br />
Přirozeně některé stavby byly velmi jednoduché, odvislé od finančních možností konkrétní jednoty tak, aby plnily svoji základní funkci, tedy byly sídlem spolku a mohlo se v nich cvičit a pořádat kulturní a společenské akce. Řada sokoloven však plnila ještě další, reprezentativní funkci. Sokolskou organizaci zakládal Miroslav Tyrš, jeden z nejvýznamnějších estetiků své doby, který Sokol koncipoval také jako estetický projekt a vnášel do něj své představy o umění ve spojení s národními ideály, což se odráželo i v architektuře sokoloven. Ideální sokolovna měla podle sokolských architektů být dominantní stavbou každé obce, měla obsahovat sokolskou a národní symboliku a být architektonicky kvalitním dílem, což se skutečně v mnoha případech podařilo. Dodnes nalezneme skutečné unikáty např. sokolovnu Sokola Pražského, vůbec první sokolovna od Ignáce Ullmanna z roku 1963, dále sokolovnu v Plzni od Josefa Podhajského z let 1892 – 1896, modernistickou sokolovnu v Holici od Otakara Novotného funkcionalistické sokolovny v Dobrušce, Náchodě nebo ve Fryštáku. K vůbec největším sokolovnám patří Stadion Sokola Brno I a sokolovna v Praze na Královských Vinohradech.<br />
O tom, že sokolovny svým pojetím byly skutečně světovým unikátem svědčí i článek z britského magazínu The Fortnightly Review, který v roce 1913 přináší článek o českém Sokole a uvádí zde: "V mnohých krajských městech spatříme mezi nejvýznačnějšími budovami dům, nesoucí v průčelí velikými písmeny provedené povzbuzující slovo, a na svůj dotaz dozvíme se, že to tělocvična místního Sokola.“</p> <p>Existují sokolovny také jinde ve světě? </p> <p>Tím, jak se Sokol dostával především díky českým emigrantům do celého světa, začaly ve světě vznikat i sokolské jednoty a mnohdy s nimi i sokolovny. Je to krásný paradox, ale když se člověk prochází například po newyorském Manhattanu, tak může narazit na sokolovnu. Sokolovny můžeme najít i v Argentině, Slovinsku a jinde.</p> <p>Došlo v období dvou po sobě jdoucích totalit k nenávratnému zničení některých významných budov?</p> <p>Bohužel ano. Oba totalitní režimy byly v přímém ideologickém rozporu se sokolskou organizací, a tak byla činnost Sokola zakázána jak během druhé světové války, tak i po roce 1948. Všechny sokolské objekty pak byly zabaveny a mnohdy změnily svoji funkci. Sokolské jednoty však nevlastnily pouze budovy sokoloven, ty jsou v rámci sokolské architektury sice nejvýraznější, ale ne jediné. Sokolské jednoty usilovaly také o stavby stadionů, horských chat, plováren nebo loděnic a některým jednotám se toto úsilí skutečně podařilo realizovat. Oba totalitní systémy tak přišly k poměrně značnému majetku. Některé sokolovny, jako například v Brně-Židenicích byly zlikvidovány během druhé světové války v důsledku bombardování města, ale většina sokoloven trpěla spíše po roce 1948. Změna správce, který k objektům neměl nikdy takový vztah jako samotní sokolové, nedostatek financí a nekvalitní materiály té doby přispěly na mnohých místech ke značné devastaci sokolského stavebního fondu. Nutno ale podotknout, že k devastaci sokoloven dochází bohužel i po roce 1989, a to z důvodů necitlivých zásahů, odstraňování původních prvků a zateplování fasád. </p> <p>Existují některé sokolovny, které se z nějakého důvodu nevrátily do vlastnictví Sokola, nebo takové, které slouží jiným účelům?</p> <p>Ano, existují. V místech, kde se sokolská jednota po roce 1989 již neobnovila nebo se naopak po čase rozpustila, se sokolovny většinou převedly do majetku obce nebo prodaly do soukromého vlastnictví. Jedním z takových příkladů může být i objekt bývalé sokolovny v Průhonicích, která byla ovšem novým vlastníkem citlivě adaptována pro současné potřeby sportu a zábavy. </p> <p>Jedním se záměrů Sokola je vybudovat databázi sokoloven. Máte připraven její základ? Případně, kdy se spustí a v jaké formě bude fungovat?</p> <p>V rámci Roku sokolské architektury, který právě probíhá, dojde na podzim letošního roku ke spuštění veřejné internetové databáze o sokolské architektuře, tedy nejen o sokolovnách. Její ambicí je prezentovat v první fázi asi 800 objektů z území někdejšího Československa a tyto dále doplňovat. Mělo by se vlastně jednat o moderně pojatý architektonický průvodce po sokolovnách. </p> <p>Vznik sokoloven byl financován ze soukromých zdrojů, jak je to nyní s financováním provozu a běžné údržby, a také s většími investicemi např. v případě rekonstrukcí?</p> <p>Stavbu každé sokolovny si skutečně financovali sami členové Sokola z příspěvků, darů a půjček. Proto také od prvopočátečního záměru do započetí samotné stavby uplynulo mnohdy 20 nebo 30 let, než si na ni sokolové našetřili. V současné době je však situace složitější. Sokol má menší členskou základnu, než tomu bylo například za první republiky, kdy byla stavební aktivita v Sokole na vrcholu, je rovněž obtížnější nacházet mecenáše, kteří by podobné záměry byli ochotni financovat a především se také změnil společenský život a přístup státu. Sokolské jednoty jsou tudíž povětšinou odkázány na veřejné zdroje, což ovšem nevnímám jako negativum, vzhledem k tomu, že sokolovny neslouží jen sokolům. </p> <p>Vznikají v současnosti nové sokolovny? Jestliže nikoli, která byla postavena jako poslední?</p> <p>Poslední sokolovna byla dokončena po roce 1948. Jedná se o sokolovnu v Praze na Královských Vinohradech. Úsilí sokolských jednot v současnosti je svůj stavební fond spíše spravovat. Nové sokolovny tedy nevznikají, ale stávající se opravují nebo dostavují. </p> <p>Kolik má Sokol, jeden z nejstarších spolků u nás, nyní členů?</p> <p>Nejen, že je Sokol nejstarším tělocvičným spolkem u nás, ale patří k nejstarším svého druhu dokonce ve střední Evropě. Jen pro srovnání před likvidací sokolské organizace po roce 1948 sdružoval asi 1,8 milionu členů. V současné době je v Sokole asi 180 tisíc členů. Ačkoliv je to výrazně odlišné číslo, přesto patří Sokol mezi nepočetnější spolky u nás. </p> <p>Sokolové mají svůj kroj. Můžete se, prosím, o něm také zmínit?</p> <p>Sokolský kroj měl být vnějším znakem celé organizace a stejně jako sokolovny, měl i kroj prezentovat charakter Sokola. Jeho podobu vtiskl v počátku Josef Mánes, mimo jiné také autor prvního sokolského praporu a také známého sokolského znaku. Mánes do původní podoby sokolského kroje vnášel prvky ze slovanských lidových krojů a spoluzakladatel Sokola Jindřich Fügner zase kroji přidal červenou košili, jako odkaz k italskému revolucionáři Garibaldimu. V současné době již ztratil sokolský kroj svoji původní funkci, není potřeba se jakkoliv ze společnosti vyčleňovat, a kroj se tak používá pouze při slavnostních příležitostech. Sokol je demokratický spolek a jeho demokratičnost se tak projevuje i v odívání. </p> <p>Výraznými myšlenkami, které ovlivnily sokolské dění, byly antická idea kalokaghatie a vlastenectví. Jak se daří tyto myšlenky naplňovat dnes? Případně, co je v současnosti ideou Sokola. </p> <p>Je pravda, že myšlenkové principy Sokola byly pro jeho členy velmi silnými zásadami, které ovlivňovaly jejich životy. Idea Sokola vycházela z demokratických a humanistických tradic. Skrze sport a tělesnou výchovu mělo docházet k různým pozitivním prosociálním vazbám, například k mezigeneračnímu porozumění. Troufám si říct, že Sokol stále z těchto ideálů vychází, přičemž velký apel v současné době klade na přístup fair play ve sportu. Synonymum Sokola má prostě být fair play. </p> <p>Můžete přiblížit, čemu všemu se členové Sokola věnují v oblasti sportu, ale i v kultuře. Je všeobecně známo, že v rámci Sokola působí ochotnické divadelní soubory. Existují i další kulturní aktivity, které Sokol zastřešuje?</p> <p>Záběr, kterému se Sokol věnuje je skutečně široký. Osobně neznám jiný spolek, který by byl tak krásně pestrý jako je Sokol. V oblasti sportu se Sokol věnuje cvičení s dětmi, dokonce i rodičů s dětmi, oblasti, v níž má Sokol skutečně doménu, a k tomu vychovává špičkové reprezentanty a vrcholové sportovce, kteří reprezentují naši zemi na mezinárodních soutěžích včetně olympijských her, a to v nejrůznějších sportovních odvětvích. K tomu všemu je v Sokole ještě místo i pro střední a starší generaci, která zde pravidelně cvičí. Kromě cvičení se Sokol věnuje i společenským a kulturním aktivitám. V některých sokolských jednotách působí divadelní soubory, loutková divadla, pěvecké sbory a Sokol Brno I má dokonce vlastní Symfonický orchestr. Zkrátka v Sokole žádné limity neexistují. </p> <p>Jaké významné každoroční akce Sokol pořádá? A která nejbližší se bude konat v rámci tématu Sokolská architektura. </p> <p>Kromě sokolské architektury si Sokol v letošním roce připomíná také 25 let, od doby, kdy byl po roce 1989 znovu obnovena jeho činnost. Do celého roku je tedy zahrnuto hned několik sportovních a kulturních akcí, jako například SokoGym, který se uskuteční v červnu v Brně, Připomínka 90. let otevření Tyršova domu v Praze, v září se uskuteční první ročník akce Noc sokoloven a další.</p>