<p>JIHOMORAVSKÝ KRAJ: Kraj uděluje od roku 2012 titul Mistr tradiční lidové výroby. Je určen lidem, kteří ovládají dovednosti tradiční rukodělné výroby a předávají své znalosti příštím generacím. V roce 2013 získala tento prestižní titul Dagmar Čechová z Veselí nad Moravou za tradiční výrobu perníku. Ocenění převzala na Svátku řemesel v Kunštátu.</p> <p>Cesta perníku staletími</p> <p>Pečení perníků má dlouhou historii. Podle archeologických nálezů si na nich pochutnávali staří Egypťané, Řekové i Římani. První písemná zmínka o výrobě perníku ve střední Evropě, konkrétně v Německu a Polsku, pochází ze 13. a 14. století. Do našich zemí se výroba perníků dostala z Německa, především z města Norimberk. První písemná zmínka o perníku u nás pochází z Turnova a je datována rokem 1335. Perník prodávali tehdy „caletníci“ na jarmarku. Na Moravě najdeme v písemnostech první zmínku o perníkářích v roce 1343, v Praze se v roce 1348 mluví o sdružení výrobců perníku a na Starém Městě je podle nich pojmenovaná jedna z ulic – Caletná, nynější Celetná. Perníkářství se soustředilo především do měst a městysů. Pernikářů nebylo mnoho a sdružovali se do cechů – nejprve spolu s pekaři, později šlo o samostatný cech. Moravští perníkáři měli zprvu hlavní cech ve Vídni, od roku 1681 vznikl zemský cech perníkářů v Brně. Na Moravě bylo v tomto období v provozu 64 dílem a tehdy největší města – Brno, Olomouc a Znojmo, měla po čtyřech perníkářích. V 50. letech 18. století vznikl samostatný cech perníkářů také v Olomouci.</p> <p>Perník se těšil velké oblibě</p> <p>Základními surovinami pro výrobu perníku jsou med, mouka a koření – anýz, badyám, fenykl, hřebíček, koriandr, muškátový květ, nové koření, skořice a zázvor, z domácích pak květy černého bezu, mateřídouška, majoránka atd. Dříve se do těsta přidával také pepř, který dal zřejmě perníku název. Protože v dřívějších dobách bylo koření drahé, byl zprvu perník určen jen pro úzký okruh konzumentů. A této klientele odpovídalo i jeho ztvárnění – šlo o šlechtice na koni, kavalíry, dámy v dobovém oblečení nebo galantní a lovecké výjevy. V průběhu 18. a 19. století si perník získal oblibu mezi širokými vrstvami obyvatel a náměty se přizpůsobily lidovému vkusu – jednalo se o výjevy z běžného života např. o husary na koni, postavy v krojích, šašky, srdce, čerty, koně, náboženské motivy. Perník sloužil i jako hračka pro děti – pro chlapce byly určeni koníci, psi, pistole, šavle atd., pro děvčátka kolébky, miminka, selky, vozíčky, pantoflíčky. Perník býval tvarován do podoby písmen a sloužil k učení abecedy u dětí.</p> <p>Zhotovení formy není lehké</p> <p>Původně byly formy na perník z pálené hlíny – tuto skutečnost dokládají archeologické nálezy v Itálii. V 16. století je nahradily formy dřevěné, které byly od následujícího století bohatě vyřezávané. Nejvíce řezbovaných kadlubových forem se zachovalo z let 1734 – 1850. Zpočátku bylo k jejich výrobě používáno dřevo hrušky, později šlo o dřevo švestky, třešně, lípy nebo buku. Formy zprvu vyřezávali sami perníkáři, později je nahradili specializovaní řezbáři, kteří také vytvářeli potiskovací formy, formy na votivní vosky, dřevořezy nebo dřevoryty. </p> <p>Kouzlo tradiční rukodělné výroby</p> <p>Dagmar Čechová pracovala na Vysoké škole veterinární v Brně v oblasti biochemického výzkumu. „Do Brna jsem přesídlila z rodného kraje v blízkosti Bílých Karpat. Je to kraj podobný Vysočině, jen s tím rozdílem, že lidé jsou veselejší a radostnější. Ve volném čase, a zejména po odchodu do důchodu a přestěhování do Veselí nad Moravou, se věnuji různým rukodělným činnostem – paličkování, tkaní, ale zejména vizovickému pečivu a tradičnímu perníku. Zprvu jsem vyráběla perníky zdobené bílou polevou, pak mne však okouzlily tradiční medové perníky z forem“ vypráví D. Čechová. </p> <p>Perníky nejen k dekoraci</p> <p>„Většinou jsou perníky vtlačované do forem používány k dekoraci, moje perníky se dají také jíst a to díky mému receptu na perníkové těsto. Díky velké podpoře mého manžela, který choval na Vysočině včely, jsem nemusela medem šetřit a právě tato surovina je základem dobrého perníku. Zpracovávané těsto musí mít správnou konzistenci, nesmí být ani řídké ani tuhé. Pak se těsto uloží na 6 – 12 měsíců do chladničky. Po této době je těsto tvrdé a pro zvláčnění se musí přidat čerstvý med. Rozválené těsto se vtlačuje do dřevěných forem, které jsou vysypány hrachovou moukou. Po vyklopení perníku z formy na plech se nechá několik hodin schnout. Přes noc se perníky pečou v elektrické troubě a další den se pak zvýší teplota v troubě a asi šestkrát se v intervalu 30 minut perníky potírají karamelem. Časový odstup mezi jednotlivým potíráním je nutný k tomu, aby se dobře zachoval dekor perníku. Poté mají perníky tu správnou medovou barvu a jsou hotové. Svůj recept na perník a celý pracovní postup jsem předala své vnučce, která se již pokusila o jeho pečení,“ říká D. Čechová. </p> <p>Se starými perníkářskými formami se můžeme setkat v řadě našich muzeí </p> <p>D. Čechová se s nimi seznámila při výstavách v muzeích. Před rokem 1990 se daly koupit v Krásné jizbě, ale jejich cena byla vysoká. Proto se rozhodla, že si formy bude sama vyřezávat. Protože však je jejich výroba velice časově náročná a také namáhavá, časem od této činnosti odstoupila a začala si hotové formy kupovat. Nyní jich má před sedmdesát a jsou na nich různé náměty – srdíčka, miminka, zvířátka, (např. koníci), různé postavy (např. čerti, husaři).</p> <p>Vyznání</p> <p>„Lidová tvorba byla, a stále je, mým velkým koníčkem. Ze získaného ocenění mám velkou radost, ale musím říct, že když jsem začínala, tak jsem vše dělala nezištně pro radost dětí, mou a také všech ostatních, kteří mi fandili. Bez jejich pomoci bych možná přešlapovala na místě ještě dnes,“ dodává nositelka ocenění.</p>
ČR-ZAHRANIČÍ: Vousatý, šlachovitý muž se stále usměvavýma modrýma očima, kterého můžete potkat v každé roční době při koupání na pražském Džbánu, nebo někde na kole. Taky ale na kajaku, na kterém v posledním desetiletí postupně splouvá nejdelší evropské řeky od pramene až k ústí. Začal Labem, Dunajem a Odrou, pokračoval Rhônou, Rýnem, Vislou a Seinou a příští rok se chystá na některou z řek vysoko na severu. Pobýval totiž celkem 15 let ve Švédsku a v Dánsku a sever je jeho druhým domovem. Čtrnáctkrát běžel slavný lyžařský Vasův běh ve Švédsku a přešel na lyžích grónský pevninský ledovec. A spoluzaložil Arktický festival, kterého se letos konal už 6. ročník. Kdo by za tou tváří drsného sportovce a polárníka hádal i Zdeňka Lyčku – diplomata, dokonce velvyslance, a také překladatele z dánštiny? O tom všem bude tento rozhovor.
ČR: Vánoční pohádky jsou dlouhá léta symbolem českých Vánoc. Generace diváků si je spojují s rodinnou pohodou, vůní cukroví a kouzlem svátečních dní. Statistiky z loňského roku sice potvrzují, že zájem o pohádky neochabuje, ale zároveň se čím dál hlasitěji ozývá kritika na adresu jejich klesající kvality. Může si česká pohádka udržet své pevné místo na vrcholu televizní zábavy, nebo čelíme postupnému úpadku tohoto kdysi zářivého žánru?
ČR: Fakt, že jsou do seznamů UNESCO zapisovány architektonické památky, je všeobecně známý. Již méně se ví, že sem patří také tradice, které skupina obyvatel pokládá za své kulturní dědictví a předává je dalším generacím. Podmínkou pro zápis do mezinárodního Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO je předchozí uvedení na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, který nyní čítá 33 položek. Téměř před deseti lety v r. 2015 přibyla do tzv. národního seznamu „Betlémská cesta v Třešti“. Co tomuto výjimečnému ocenění předcházelo, jak se připravuje taková nominace a co z ní pro nositele tradice následně vyplývá? Naší průvodkyní po Cestě na Seznam bude za nominační tým Mgr. Eva Kolajová, vedoucí Regionálního pracoviště tradiční lidové kultury, Muzeum Vysočiny Třebíč, společně s Ing. Pavlem Brychtou, předsedou Spolku přátel betlémů v Třešti.
ČR: Všechny v kulturním sektoru zajímá, jak se účinněji propagovat, ale někde to umějí lépe… Také redakce Místní kultury sleduje nové trendy v marketingu a propagaci kulturních zařízení a paměťových institucí. Ukazuje se, že sdílení zkušeností a úspěšných praxí je pro všechny, kteří mají oblast marketingu a propagace na starosti, velmi cenné. Proto jsme otevřeli anketu, která nabízí možnost „podívat se“, jak to dělají jinde. Chceme přinést konkrétní příklady vynalézavé, nápadité, ale hlavně fungující sebepropagace a dobře zvolené komunikační strategie vybraných projektů z oblasti kultury. Jaký je váš příběh? Co pomohlo ke zvýšení návštěvnosti, prodejnosti, sledovanosti? Čím můžete inspirovat ostatní? Zeptali jsme se Natálie Brzoňové, PR manažerky 8smičky – zóny pro umění.