Články a komentáře

<p>PRAHA: „Kdo mě zná, ví, že jsem komediantka,“ říká o sobě Lenka Lázňovská, která stojí v čele Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu (NIPOS). Tato instituce se kromě mnoha jiných činností věnuje také péči o amatérské divadlo. A paní Lázňovská právě tento obor považuje za sobě blízký.</p> <p>Ochotník versus amatér… Oba dělají divadlo s láskou, vášní a ze záliby. Proč tedy a kdy vlastně došlo k nahrazení původního označení?</p> <p>Divadelní ochotník skutečně hrál divadlo rád a ochotně. Jde o historický termín z 19. století. Druhý termín „amatérské divadlo“ se začal používat od 60. let 20. století jako výraz označující celé amatérské divadelní hnutí včetně v této době velmi rozšířených souborů malých jevištních forem. Tehdy také byl časopis Ochotnické divadlo přejmenován na Amatérskou scénu. Pojem „ochotnický“ byl spojován spíše s tradičním činoherním divadlem. Termín se okamžitě ujal. Je zajímavé, že také v Německu došlo k podobnému jazykovému vývoji. Jinak je tomu v severských zemích, kde je amatér (podobně jako mezi hudebníky) vnímán jako dehonestující výraz, a sotva byste přiměli nějakého Nora, Švéda či Dána, aby je v této souvislosti použil. Pro ně amatér rovná se diletant. Nicméně lze říci, že oba termíny jsou dnes v našem jazykovém prostředí používány spíše jako synonyma. Neujal se však v zahraničí (např. Rakousko, Velká Británie), kde je velmi frekventované označení „neprofesionální divadlo“.</p> <p>Ještě stále platí, že co Čech to muzikant, jak tomu bylo především v 18. století, anebo spíš co Čech to komediant?</p> <p>Troufla bych si říct, že těch komediantů bylo v Čechách patrně víc než muzikantů, zejména v některých historických obdobích. Potvrzuje to alespoň naše databáze, na kterou jsme v NIPOS hodně pyšní. S pomocí norských fondů jsme vytvořili pět databázových řad, které obsahují na 200 tisíc jednotlivých údajů týkajících se amatérského divadla. Díky této databázi – jednou z nich je místopis, vypovídající o rozmístění divadla v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – se nám dokonce podařilo opravit akademické Dějiny českého divadla, napsané v 80. letech minulého století. Zjistili jsme totiž, že ochotnické divadlo – zvláště v 19. století, v době obrození – bylo rozšířeno v daleko větší míře, než autoři původně uváděli. A teď pomiňme, že nešlo vždy o jednojazyčné území, ale že tu byla zastoupena i početná německá menšina, která samozřejmě také hrála divadlo.</p> <p>Rozumím tomu dobře, že tato databáze je zcela unikátní?</p> <p>Samozřejmě – a dokonce světově. Nic podobného skutečně jinde neexistuje. A možná právě proto, že jde o tak originální nápad a že divadlo v Čechách je fenoménem, Norové byli tak okouzleni, že nám dali peníze na databázi, ačkoli obvykle financují spíše záchranu dřevěných staveb – kapliček a muzeí.</p> <p>Není to nadsázka, když člověk občas narazí na tvrzení, že se divadelní ochotníci a pozdější amatérští divadelníci podíleli na formování občanské společnosti v Čechách a na Moravě?</p> <p>Naopak, to je čirá skutečnost. A totéž můžeme vztáhnout i na české loutkáře, kteří jako první hráli česky a podíleli se tak na šíření českého jazyka. Bez nich a divadelních ochotníků by byl průběh národního obrození mnohem pomalejší. Divadlo, jehož podstatou je slovo, k tomu bylo takříkajíc povolané. Další hybnou silou při formování občanské společnosti bylo zakládání spolků. Jakmile se v polovině 19. století s koncem Bachova absolutismu uvolnila atmosféra ve společnosti, začaly vznikat jako houby po dešti – čtenářské, vzdělávací, dělnické a mnohé další, a také jednoty a Sokol. Ten měl ve svých stanovách nejen formování těla, ale i ducha.<br />
V duchu této ideje, jak dokládají kroniky z 19. a první poloviny 20. století, Sokol od počátku provozoval divadelní jednoty, které měly jednak činoherní a také loutkářské sekce. Každá malá obec do 5 000 obyvatel (a ty u nás dodnes převažují) měla zásluhou Sokola tělocvičnu, kde se odehrávalo všechno: od bálu přes cvičení až po divadelní hrátky. To samozřejmě přitahovalo aktivní a talentované lidi se schopností vystupovat na veřejnosti. A právě ti měli značný vliv na formování občanské společnosti.<br />
Po roce 1948 došlo zákazem spolků k přetržení této kontinuity, i když ne tak docela. Když mluvíme o šedé zóně v době totality, myslím, že amatérští divadelníci z ní vybočovali. Svou náturou a volbou „hrát si“ pouze na základě vlastního rozhodnutí zůstali do jisté míry svobodní. Nenechali se otrávit ani příliš horlivými činovníky kultury a jejich cenzorskými zásahy do divadelních textů. Divadlo vnímali jako prostředek sebevyjádření ve společnosti. Nebylo proto překvapením, že v listopadu 89 stáli na náměstích v prvních řadách především amatérští divadelníci a že mnoho budoucích starostů a primátorů pocházelo z tohoto prostředí.</p> <p>Co se stalo poté, když mnozí z té intelektuální elity amatérského divadla odešli počátkem devadesátých let minulého století do politiky. Chyběli?</p> <p>Samozřejmě – a citelně. Zpočátku to amatérské divadlo hodně poznamenalo. Odešli nejen do komunální, ale i do vrcholné politiky, stali se poslanci, někteří z nich začali podnikat. A do toho se rozpadla podpůrná síť, poskytující amatérskému divadlu zázemí. Uvědomme si, že za minulého režimu divadelní soubor musel být organizován a vůbec nejčastěji byl zastřešen odbory. Během let odbory postavily domy kultury nebo odborové kluby, které divadelníkům poskytovaly zázemí – prostor pro zkoušení, šatny – a tu a tam jim přispěly na divadelní kostýmy nebo na vznik inscenace. Pochopitelně nešlo v pravém slova smyslu o podporu amatérského divadla, ve skutečnosti to byla podpora ideologie. A tohle vše po roce 1989 vzalo za své. Odbory začaly prodávat nebo privatizovat kulturní domy a chystaly se dokonce rozprodat i jejich vybavení, např. loutky, s tvrzením, že jde o jejich majetek. Byla to drsná a nejistá doba. </p> <p>Angažovali jste se tehdy jako příspěvková organizace ministerstva kultury ve prospěch amatérského divadla?</p> <p>Právě v té době (k 1. lednu 1991) naše organizace vznikla, takže to bylo opravdu dobrodružné. Snažili jsme se pomoci komukoli, kdo se na nás obrátil, a současně jsme se pokoušeli přimět ministerstvo kultury, aby zasáhlo ve prospěch amatérského divadla. Velký význam v té nepřehledné situaci měly informace. Shodou okolností jsme začali vydávat časopis Místní kultura (letos má pětadvacetileté jubileum). Přinášeli jsme zprávy o tom, co se děje v terénu a snažili jsme se zostudit bezohledné odborářské funkcionáře, a naopak povzbudit divadelníky. Také bylo nutné doplnit intelektuální krev, která odešla do veřejného života.</p> <p>Přesto se nakonec podařilo udržet jistou kontinuitu…</p> <p>Cením si, že i když se v těch letech počet divadelních souborů výrazně zmenšil – téměř o polovinu – dokázali jsme udržet systém postupových a celostátních přehlídek, což bylo z hlediska budoucnosti amatérské scény nesmírně důležité. Šlo o to, aby soubory neztratily motivaci. Stalo se tak díky podpoře ministerstva kultury a také divadelníci se o krajské přehlídky dokázali postarat.</p> <p>Také tento systém je možné označit za světově unikátní? </p> <p>Plným právem. Kromě nás existuje ještě na Slovensku, a to od dob společného státu.</p> <p>Jaké jsou tvé zkušenosti s divadelníky, kteří začali aktivně působit v politice? Měli pro své kolegy z kulturní sféry porozumění? Pomáhali vytvořit nové podmínky a získávat finanční prostředky pro činnost amatérské divadelní scény? Byli prospěšní? </p> <p>Ty jsi z Hradce Králové, kde například jako primátor působil Martin Dvořák, amatérský divadelník, kultivovaný člověk, který kultuře opravdu hodně přál. Myslím, že právě díky těmto lidem se podařilo v první polovině 90. let nastavit podpůrný dotační, grantový systém. Do té doby tak činilo jen ministerstvo kultury, ale samozřejmě jen na celostátní úrovni. Těžko například mohlo podpořit regionální přehlídku nebo přispět na konkrétní představení. To bylo naopak v kompetenci nižších orgánů státní správy, které se v těchto letech zformovaly – což byly tehdejší okresní úřady a samozřejmě zejména na úrovni obcí. A další pozitivní příklad z Hradce Králové: na tamním okresním úřadu začal působit Jan Dvořák, syn někdejšího ředitele a dramaturga Draku Jana Dvořáka seniora, sám výborný a dosud činný amatérský divadelník a pedagog.</p> <p>Tito lidé tedy pomáhali utvářet účinný grantový systém? </p> <p>Ano. Měli argumenty, a když bylo třeba, dokázali je v zastupitelstvech měst a obcí použít. A jistě to dokázali mnohem líp, než kdyby na jejich místě byl člověk, který neměl takové zkušenosti a netušil, jaký význam má pro místní komunitu divadlo. </p> <p>Tedy jeden z dobrých argumentů, aby lidé z kultury vstupovali do politiky, i když to pro ně není snadný úděl… Až do roku 1989 existovalo jasné dělení, kdo je kdo a co je co. Jinými slovy zřetelné dělítko mezi amatérským a profesionálním divadlem. Tušili jste, jak dobrodružná léta vás čekají a co přinese relativizace těchto pojmů? </p> <p>Ono je to všechno ve vývoji. Fakt je, že zatím jsme na to my, kteří máme v rukou odbornou péči o amatérské divadlo, příliš nezareagovali. A jestli jsme mohli tušit či předvídat? Snad, kdybychom bývali měli dostatek zkušeností s divadlem v kulturně vyspělých zemích na západ od nás, ale to nepřicházelo v úvahu. Tam také podobně jako u nás tvoří strukturu na jedné straně profesionální divadla, tzv. statutární divadla, zřizovaná nejčastěji městy nebo státem, a na druhé straně divadla neprofesionální. Pro zajímavost v České republice stát zřizuje pouze Národní divadlo, všechna ostatní statutární divadla jsou v kompetenci měst a v zanedbatelném procentu také krajů – např. Horácké divadlo v Jihlavě (Kraj Vysočina).<br />
Ve statutárních divadlech herci a zaměstnanci pracují na smlouvu, přičemž divadla se řídí kulturní politikou daného donora – tj. města nebo kraje.<br />
Vedle toho jsou tu amatéři, lidé, kteří se divadlem neživí, dělají je z vlastního přesvědčení a ze všeho nejvíc je těší být součástí tvořivého společenství. Čas od času se sice přihodí, že některá z jejich inscenací je úspěšná, dokonce velmi úspěšná, a oni ji pak mohou uplatnit na trhu s uměním. To je případ amatérské scény Rádoby divadlo Klapý, která své nejúspěšnější inscenace reprízuje až 60 x, což je jistě úctyhodná porce. Co by za to dala některá pražská profesionální scéna, jejíž inscenace se nedožila ani desáté reprízy! Stále však platí, že jde o příklad na rozhraní, ne tedy v pravém slova smyslu o profesionální divadlo, živící se touto činností.<br />
A pak tu jsou tzv. nezávislé soubory, které nepatří pod žádnou stálou scénu; divadlo dostaly do pronájmu, nebo je spravují, případně jsou bez scény. Takovým klasickým příkladem je Geisslers Hofcomoedianten. Ještě před pěti lety šlo o čistě amatérské divadlo, které jezdilo na přehlídky, a dnes už má svou stálou scénu v pražské Vile Štvanice.<br />
Ale stejně tak jako statutární divadla i tyto nezávislé scény musí splňovat určité podmínky, pokud se divadlem chtějí živit. Především musí obecenstvu nabídnout něco, aby vůbec přišlo; celý režim přizpůsobit provozu, aby scéna nezbankrotovala, získat granty, dotační programy, příspěvky od sponzorů. Pokud mají určitý stálý počet zaměstnanců, mohou se s žádostí o dotaci obrátit také na ministerstvo kultury.<br />
Ve své podstatě tyto dvě skupiny – amatéři a nezávislé scény, a nejen proto, že k sobě mají rodově blízko – mají hodně společného. Amatéři a stejně tak i nezávislé scény rády jezdí na amatérské festivaly. Časté jsou případy – zvláště u loutkových divadel – kdy nezávislá divadla doslova atakují amatérské přehlídky a chtějí vystoupit nejenom jako hostující, ale jako regulérní účinkující. </p> <p>A lze to? Nemícháte tak jablka s hruškami?</p> <p>To je právě ten problém, který řešíme případ od případu. Někdy je organizátoři přehlídky přijmou, jindy ne. Třeba takové Divadlo Aničky Duchaňové – což je loutkářka, absolventka Katedry alternativního divadla, která namítá, že vlastně loutkářství nevystudovala, protože na DAMU přece existuje Katedra alternativního – nikoli loutkového – divadla.</p> <p>A to není totéž?</p> <p>Samozřejmě, že se tam vyučuje i loutkové divadlo, ale fakticky to není Katedra loutkového divadla, jak upozorňuje Nina Malíková, zdvihajíc varovný prst. Ale zpět k Aničce – proč vlastně tolik stojí o účast na amatérské přehlídce? Anička dělá divadlo jednoho herce, potřebuje se uplatnit na trhu a ví moc dobře, že právě na amatérském festivalu dostane zpětnou vazbu, tedy korektní názor na to, co se jí povedlo a co méně. Vzhledem k tomu, že si všechno dělá sama – je současně režisérkou, dramaturgyní, herečkou i techničkou, vším – díky zpětné vazbě může představení opravit nebo se inspirovat při přípravě nové inscenace.<br />
Luděk Richter, teoretik, kritik a také aktivní profesionální divadelník, argumentuje, že kdo má vysokoškolské vzdělání uměleckého typu z DAMU – a už nerozlišujme, zda je to či není loutkářství, má docela jinou profesní výbavu a není tedy fér srovnávat ho s divadelním amatérem, který zkušenosti získává praxí a nebo prostřednictvím kurzů, které si sám platí. </p> <p>Jak se k této otázce staví jinde v Evropě?</p> <p>Někde opravdu udělali tlustou čáru – třeba Francouzi, ti jsou naprosto nesmlouvaví. Kdo je profesionál, tak se amatérského divadla nesmí ani dotknout. U nás jsme prozatím liberální. Na druhé straně neznám evropskou zemi, kde by obě oblasti nerozlišovali a říkali, že divadlo je jenom jedno, a to dobré, nebo špatné.</p> <p>Po léta soustředěně vnímáš a analyzuješ amatérskou scénu: jak je to s volbou témat, po nichž sahají dnešní divadelní amatéři ve srovnání s jejich o generaci staršími kolegy? Zmizela se stabilizovanou demokratickou společností politická témata? Zmizely ideje?</p> <p>Jestliže divadlo tvoří lidé pro lidi a jestliže jeho největší význam spočívá v tom, že formuje člověka, pak zmizet určitě nemohly, ale samozřejmě se proměňují. Dnes nejvíc těchto idejí – což mě upřímně těší a je to dobře pro společnost a její budoucnost – najdeme v mladém, studentském divadle. Ta si cíleně vybírají témata, která jsou výpovědí o životě, o světě, nejen o české společnosti, jde o mnohem širší kontext témat, která s nimi rezonují. Jsou to lidé, kterým je 15 – 18 let a tvoří si názor na svět. A divadlo je pro ně prostředkem hledání.</p> <p>Můžeme do jisté míry zobecnit, v čem tedy spočívá zvláštnost českého amatérského divadla? </p> <p>Amatérské divadlo existuje všude, jakkoli se ne všude nazývá amatérským divadlem, takže to není česká zvláštnost. Ale co česká zvláštnost je – to je jeho kontinuita a územní rozvrstvení. Opravdu neznám jinou zemi, kde by se divadlo hrálo doslova všude, tak, jak je tomu u nás. Zřejmě to nějak souvisí s naší mentalitou. My Češi – i když si nemyslím, že s tímto argumentem všude uspěju – my Češi možná nemáme takové vlohy pro pohyb, ale zato velká část této společnosti ráda přemýšlí o věcech a ráda si hraje. Vzpomeň, jakou popularitu získal fiktivní Jára Cimrman, a to nemám na mysli jenom vítězství v anketě o největšího Čecha. Není žádným tajemstvím, že ti první divadelní ochotníci na konci 18. století z Vysocka, kde je vlastně kolébka tohoto divadla, byli písmáci, byli to lidé, kteří psali kroniky, zápisky a odtud už byl jen krůček k tomu, aby se začali pouštět do regulérních divadelních her. Zřejmě bychom ve výčtu té české specifičnosti mohli uvést i snadnost improvizace a tvořivost…<br />
Ano, jsme hraví. Někdy nesnesitelně (smích). Jen si vem – byť nás to občas zdobí a jindy z toho mají všichni kromě nás hrůzu, s jakou radostí a lehkostí improvizujeme. Zatímco jinde ve světě jsou při důležitých akcích přítomny velké štáby, které pracují několik let s přesně rozdělenými pozicemi, tak u nás jsme zvyklí leccos dohonit na poslední chvíli a nezaskočí nás, ani když věci nevycházejí, jak bychom si přáli. Vždy si nějak umíme poradit. </p> <p>Když něco končí, něco nového začíná. NIPOS v loňském roce úspěšně předložil do národního seznamu nehmotného kulturního dědictví České loutkářství a v současné době ve spolupráci se slovenskými kolegy koordinuje závěrečnou fázi přípravy nadnárodní nominace tohoto statku do Reprezentativního seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva (UNESCO). Nestálo by za to přemýšlet o obdobné nominaci v případě ochotnického a amatérského divadla v našich zemích? </p> <p>Přiznám se, kudy chodím, tudy o tom přemýšlím. Vždyť loutkářství je jen část celku. A divadlo – pokud jde o českou kulturu, je mnohem významnější, čímž nijak nesnižuji loutkářství. Nedělám si ale iluze, že by to bylo snadné. Nejprve bychom museli přesvědčit alespoň 4 – 5 krajů, aby se do toho pustily a připravily krajskou nominaci. V úvahu přichází Liberecko s velmi agilním turnovským muzeem, které o nominaci už přemýšlí. Umím si představit, že by tak jako v případě loutkářství byly znovu aktivní oba východočeské kraje, dále Plzeňský a nutně bychom potřebovali i jeden kraj z Moravy. Pak už by bylo reálné (také díky naší databázi amatérského divadla) zpracovat nominaci do národního seznamu.<br />
Ale ještě si přece dobře pamatujeme, jak svízelná byla situace v případě loutkářství. Jak se všichni divili, proč by se na národní seznam měli zapsat jen Východočeši, vždyť také v ostatních krajích mají své loutkářství! Pak jsme čekali rok a nic se nedělo. Kdyby nás nepostrčili slovenští kolegové, kteří nám nabídli, abychom připravili společnou nadnárodní nominaci do UNESCO, dodnes by zřejmě České loutkářství na národním seznamu nefigurovalo.<br />
Pokud jde o samotné UNESCO, myslím, že dnes už má cenu jen nadnárodní nominace. Možná bychom se v případě amatérského divadla dokázali domluvit na spolupráci se Slováky a Němci. Ve středoevropském prostoru máme velmi obdobné historické i dobové kořeny. Pro zajímavost – první celonárodní ochotnický spolek v Čechách vznikl v roce 1886 a na německém území byl ustaven celonárodní spolek, dnes Svaz německých amatérských divadel s úctyhodným milionem členů, v roce 1891. Jeho existenci přerušila jen druhá světová válka, u nás pro změnu v roce 1948 komunisté zakázali činnost všech spolků, tedy i těch divadelních. Historický vývoj byl tedy hodně podobný a rozhodně by pro nás Německo vedle Slovenské republiky bylo dobrým partnerem.</p> <p>Je už nějaké amatérské divadlo zapsané do seznamu UNESCO?</p> <p>Není.</p> <p>Vybavuji si krásné valašské rčení, které mi kdysi „daroval“ dramaturg a divadelní ředitel František Pavlíček, že čím hrnec navře v dětství, tím už je pak cítit napořád. Je to tak i ve tvém případě, pokud jde o amatérské divadlo? </p> <p>Vděčím samozřejmě rodičům, kteří ve mně lásku k divadlu pěstovali. U nás bylo pravidlem, že jsme každou neděli chodili do Národního divadla na bidýlko. Rodiče divadlo sice nehráli, ale upřímně milovali. Oba pocházeli z Polné na Vysočině, kde se divadlo hraje od první třetiny 19. století. V první třídě jsem jejich zásluhou měla takové vědomosti o divadle a kultuře vůbec, jaké nikdo z ostatních dětí. Díky tatínkovi jsem třeba znala všechny pražské sochy, protože mě vodil nejen do divadla ale i po Praze. Jakmile jsem se postavila na nohy a začala číst a psát, hned jsem taky chtěla něco tvořit. Už od páté třídy jsem hrála a později vedla divadlo a ještě o něco později také psala divadelní texty.</p> <p>Těšíš se na nějakou roli, až se jednou vrátíš k amatérskému divadlu?</p> <p>Nemám žádnou vysněnou roli, ale nedočkavě se těším na to, až se v penzi k divadlu vrátím a znovu si stoupnu na amatérská prkna. Nevím, jestli je to na mne vidět, ale já opravdu nejsem žádná úřednice, ale komediantka. Ráda se převtěluju, ráda si hraju – a ochotně se sdružuju.</p> <p>Vizitka<br />
Lenka Lázňovská, Mgr.<br />
Prezidentka Českého střediska, mezinárodní organizace amatérského divadla AITA/IATA,<br />
viceprezidentka Středoevropské sekce AITA/AITA.<br />
Od 1. 7. 2001 vedoucí útvaru Artama v NIPOS, Praha.<br />
Od 1. 3. 2008 ředitelka NIPOS, Praha.<br />
Absolvovala Filozofickou fakultu UK – obory česky jazyk a literatura, dějepis, estetika (1972).<br />
Porotkyně, herečka, režisérka, autorka her pro děti, publicistka, mezinárodně známý člověk, emotivní a impulzivní komediantka, držitelka ocenění festivalu FEMAD (2013) za přínos divadlu.</p>

<p>DOBRUŠKA: Už pět let rozvíjí v Dobrušce činnost volnočasový klub VJEŠÁK a jeho oblíbenost neustále stoupá. Přijměte symbolické pozvání Romana Falty, vedoucího klubu, který, když se klub 13. ledna 2010 otvíral, byl jediným vedoucím a celý tým se skládal ze dvou lidí. Dnes zaměstnává 6 – 7 pracovníků a řadu dobrovolníků. Pojďte nahlédnout a nasát atmosféru.</p> <p>Co bylo impulsem ke vzniku klubu?</p> <p>Impulsem bylo založení volnočasového klubu Střecha sdružením Orlodění, který fungoval v prostorách krytého bazénu. Jako projektant jsem se podílel na realizaci určitých úprav prostor a byl v kontaktu s týmem, který klub rozjel. Činnost se ale nepodařilo udržet a tím pádem zaniklo jediné místo tohoto typu v Dobrušce.<br /> Zakladatelé Střechy mě oslovili, protože věděli, že v rámci Sboru Jednoty bratrské také pracujeme s mládeží. Po delších úvahách jsme do toho vstoupili. Prostory na bazénu se ale už nedaly využívat. Hledali jsme tedy jednak prostory a jednak bylo třeba sehnat prostředky na činnost. Uspěli jsme se žádostí o grant v programu EU Mládež v akci a získali dotaci na vybavení. V roce 2009 jsme začali připravovat prostory nového klubu ve studijním středisku UK v Dobrušce. </p> <p>Kde se vzal název Vješák?</p> <p>Chtěli jsme vytvořit místo, kde bude mladé generaci dobře, kam bude moci přijít každý bez ohledu na to, jaké má problémy. Ty zde může odložit na pomyslný věšák a na chvíli na ně zapomenout. Červeně zvýrazněné JE v názvu odráží podíl mladé generace, dali jsme jim volný prostor. Tento název se líbil, zdál se jim atraktivní, a proto jsme souhlasili.</p> <p>Když se ohlédnete zpět, co vám v souvislosti s Vješákem nejvíce utkvělo v paměti?</p> <p>Nejvíc mě těší, že mohu vidět celou řadu mladých lidí, kteří klubem prošli. Někteří přišli třeba jen jednou, důvodem mnohdy byly stísněné prostory, které jsme předtím využívali. Je ale hodně mladých lidí, kteří chodí do klubu po celou dobu, a to mě těší. Cítím, že je jim u nás dobře, sami se už podílejí na přípravách aktivit. Pomáhali nám např. zajišťovat kampaň Společně proti kouření. Jsem rád i za stále se zlepšující vybavení klubu, mezi které patří např. elektronické bicí.</p> <p>Od loňska činnost provozujete v nových prostorech. Jste nyní se zázemím spokojeni?</p> <p>Čtyři roky jsme fungovali v SS UK. Pak jsme dostali nabídku využít prostory po nekuřáckém klubu Chillout, na kterou Sbor Jednoty bratrské přistoupil, a přestěhovali jsme se. Pod jednu střechu se tak dostala veškerá činnost, tzn. jak činnost klubu Vješák, tak rodinného centra Sedmikráska, které funguje už osm let. V současné době tedy využíváme jedno vybavení pro víc aktivit, což je výhoda. Získali jsme i kuchyňku, která nám dosud chyběla. Můžeme tak zapojovat mladé lidi do příprav občerstvení během pořádání oblíbené pizza párty a jiných akcí.</p> <p>Jaké aktivity a program návštěvníkům klubu nabízíte?</p> <p>Nabízíme dva typy. Jednak to je volnočasový klub jako takový, který funguje každé pondělí, úterý a čtvrtek v odpoledních hodinách. K tomu probíhá ve čtvrtek večer pro dívky Cvičení pro radost a v pátek večer florbal v pronajatých tělocvičnách. To je pravidelná činnost. V rámci klubu mohou návštěvníci využít celou řadu deskových her, máme stolní fotbal i hokej, poměrně kvalitní hudební nástroje, k dispozici je internet a další vybavení. Zájemcům pomáháme se studiem, mohou zde dělat domácí úkoly, pořádáme i různé video projekce.<br /> Druhá možnost jsou jednorázové aktivity, např. zmíněná pizza párty, turnaje deskových her apod. Dále aktivity mimo prostor klubu, např. turnaj v baseballu ve spolupráci s nízkoprahovým zařízením Pětka z Rychnova, při němž účastníci získávají další kontakty, pořádáme i turnaj v kroketu apod. Už rok také provozujeme airsoftový klub, abychom podporovali spolupráci rodičů s dětmi – učí se tam týmovosti, vymýšlení strategie, ale také prohrávat a hlavně se upevňují vztahy otcové – děti.<br /> Vedle toho jsme se v době letních prázdnin účastnili tzv. service projectu a pomáhali při stavbě školy Jednoty bratrské v Nové Pace. Zhruba padesát mladých lidí na stavbě týden pomáhalo s bouráním, úklidem, také hráli různé hry. Veškeré náklady na pobyt si každý účastník hradil sám.</p> <p>O co je největší zájem?</p> <p>To se hodně mění podle toho, jaká skupina přijde. Jedni rádi hrají hru World of War, která simuluje situace z II. světové války, jiní stolní fotbal. Hodně atraktivní jsou elektronické bicí.</p> <p>Má Vješák pevnou členskou základnu?</p> <p>Klub je otevřen komukoliv bez rozdílu pohlaví, vyznání, sociálního začlenění, lidem ve věku od 12 do 26 let. Pro návštěvníky je zdarma, hradí si pouze občerstvení. Naším mottem je: Neděláme rozdíly. Návštěvníci ale musí dodržovat určitá pravidla: nemluvit sprostě, nenosit zbraně, nenadávat druhým. Klub samozřejmě využívá i základna Sboru Jednoty bratrské. </p> <p>Provozovatelem klubu je občanské sdružení Centrum pro všechny generace. Kdo financuje provoz?</p> <p>Klub založila církev. Kvůli možnosti získání dotací jsme založili občanské sdružení. Z dotací hradíme nájmy, dále kupujeme vybavení, popř. drobné mzdy vedoucích. </p> <p>Jak bude klub podle vás vypadat za dalších pět let?</p> <p>Přál bych si, aby i za dalších pět let tady byl stabilní tým, který se ve Vješáku věnuje mladé generaci. Přál bych si, aby mezi mladou generací neubyl o Vješák zájem. Také aby se o Vješáku více vědělo. Přál bych si další rozvoj spolupráce s městem, také abychom našli další partnery, kteří by podporovali naši činnost a podíleli se na ni. Pak bychom mohli zaměstnat další vedoucí a věnovat mladým lidem ještě větší péči.</p>

<p>LOMNICE NAD POPELKOU: Městské muzeum a galerie: První letošní výstavou je prezentace celoživotního díla textilní výtvarnice, grafičky a pedagožky akademické malířky Libuše Kaplanové z Prahy. Přináší kolekci olejů, kreseb, koláží, keramiky a především tapisérií, jejichž námět autorka nejčastěji čerpala v přírodě.</p> <p>Umělecké rodové kořeny</p> <p>Libuše Kaplanová se narodila 21. ledna 1936 v Praze, ale její rod má kořeny v Lomnici nad Popelkou. Maminka Libuše, rozená Šmídová, se zde narodila a babička Antonie Jačková se tu provdala za Ignáce Šmída. Tatínek Ferdinand byl z početné a všestranně veřejně činné rodiny dědečka Ferdinanda Kaplana. O tvůrčích a uměleckých genech tohoto rodu svědčí i skutečnost, že mezi její příbuzné patří např. akademická malířka Břetislava Plívová-Pospíšilová a rovněž známá režisérka Věra Plívová-Šimková.</p> <p>Libuše Kaplanová vystudovala Střední průmyslovou školu výtvarnou a Akademii výtvarných umění v Praze u profesorů V. Sychry a V. Silovského. Její umělecký záběr byl široký a pestrý. Věnovala se tvorbě obrazů, kreseb, koláží, miniatur, šperků, ilustrací, filmových plakátů, kresleného humoru a tapisérií. Nejoblíbenějším a nejčastějším námětem se jí stala příroda, konkrétně květiny a stromy. Byla autorkou velkého cyklu tapisérií provedených v klasické technice artprotisu a artdecoru.<br /> Její ilustrace se objevily i v řadě knižních titulů. Například v díle „Marína“ od autora J. Sládkoviče, „Jedenáctý bílý kůň“ od J. Skácela, „Zahradník“ od R. Thákura, „Máj“ od K. H. Máchy, „Moji přátelé“ od J. Demla, „Zápisky M. Brugga“ od R. M. Rilkeho, „Romaneta“ od J. Arbese, „Světlo hry“ od J. Štroblové, dále jmenujme různé pohádky a středověkou irskou baladu „Hraběnka Cathlinová“.</p> <p>Výstavy a zastoupení v četných uměleckých sbírkách</p> <p>Libuše Kaplanová uspořádala řadu autorských i kolektivních výstav. Mimo jiné v sále Elektra v Praze (1966), v galerii Čs. spisovatele v Brně (1968), v Alšově síni Klubu skladatelů Praha (1969), v pražské Viole (1970), v galerii D v Praze (1972), v Divadle hudby OKS v Olomouci (1973), v Divadle v Nerudovce (1977), po odmlce opět až v roce 1986 v Galerii ve Věži v Mělníku, kde v letech 1986 – 1997 v místní lidové škole umění také vyučovala výtvarný obor. Další její výstavy proběhly v Galerii Blatiny v Praze (1987), v muzeu ve Velvarech (1990), v galerii Melantrich v Praze (1991), opět v Galerii ve Věži v Mělníku (1992), v Městském muzeu a galerii Lomnice nad Popelkou (1993 a 2006), v Regionálním muzeu a galerii v Jičíně (1994), své práce vystavovala i v Jaroměři, ve Dvoře Králové, Havlíčkově Brodě, Českých Budějovicích a v dalších českých městech.</p> <p>Tvorba Libuše Kaplanové je zastoupena v mnoha soukromých, ale i veřejných sbírkách. Za všechny jmenujme Národní galerii v Praze, Ministerstvo kultury ČR, Alšovu galerii v Hluboké nad Vltavou, Galerii Hlavního města Prahy, Galerii v Havlíčkově Brodě, Muzeum moderního umění v Hradci Králové, Městské muzeum a galerii Lomnice nad Popelkou, ze zahraničních např. Salon Sacre de Spiritoelle v Paříži, Muzeum kresleného humoru Talentino. Byla účastnicí výstavy světového kresleného humoru v Tokiu a v Muzeu moderního umění vystavovala své koláže. Poslední výstava Libuše Kaplanové se uskutečnila v Uhříněvském muzeu v roce 2010.<br /> Ke konci života ji, bohužel, situaci zkomplikovaly ztráty dvou ateliérů a škody způsobené záplavami v pražských Holešovicích, kde bydlela. To mělo za následek, že se již nedostala k realizaci dalších svých uměleckých plánů.</p> <p>Návrat v kruhu</p> <p>Paní Libuše Kaplanová zemřela v Praze 16. března 2011. Po její smrti se na základě osobní iniciativy autorčina příbuzného pana Ing. Jaroslava Kaplana z Lomnice nad Popelkou obrátil na lomnické muzeum Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze. Po vzájemné dohodě získalo muzeum bohatou kolekci zajímavých osobních předmětů historické hodnoty a některé její umělecké práce, které má veřejnost možnost zhlédnout jak na samotné výstavě, tak i ve stálých expozicích muzea. Zahájení proběhlo 3. února za účasti mnohých příbuzných Libuše Kaplanové.<br />
Výstava je důstojnou připomínkou umělkyně, jejíž život byl neodmyslitelně spojen s Lomnicí nad Popelkou. Díky tomu, že se část pozůstalosti stala součástí muzejních sbírek, bylo morální povinností pracovníků místního muzea tuto akci uspořádat.</p> <p>Výstava potrvá do 17. března.</p>

<p>PRAHA: Ačkoliv veškeré akce spojené s uměleckým vzděláváním či amatérskou tvorbou rozhodně nelze vměstnat do jediného týdne, v Čechách se chystá již třetí ročník projektu, který si klade za cíl alespoň na takovou nepatrnou část roku, jakou je týden, tyto aktivity zviditelnit, vyzdvihnout. Jednoduché heslo vybízející z plakátů i webových stránek Týdne „Přidejte se k nám!“ je skutečně tím, o co zde jde, stačí o sobě dát vědět a zapojit se.</p> <p>Amatérská tvorba a umělecké vzdělávání zde jsou a hrají nezanedbatelnou roli, což podtrhuje skutečnost, že akci zaštítil ministr kultury Daniel Herman.</p> <p>Kde má tento projekt kořeny, co si za ním představit a jaké jsou ohlasy, o tom si povídáme s Mgr. Michaelou Přílepkovou, koordinátorkou projektu Týden uměleckého vzdělávání a amatérské tvorby.<br />
Otázku týkající se propagace projektu zodpověděla Mgr. Marcela Hančilová, Public Relations. Koordinátorem Týdne je Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS).</p> <p>Pro ty, kteří netuší, co si za Týdnem představit – jak byste jej přiblížila? Koho se týká? Má nějaké speciální podmínky pro ty, kteří své akce chtějí k Týdnu přihlásit?</p> <p>MP: Je to v podstatě kampaň, která se snaží poukázat na ty, kteří něco podnikají na poli uměleckého vzdělávání a amatérské tvorby. V naší režii je zajištění společné webové stránky jako komunikační platformy, konkrétně společné mapy aktivit, která je současně kalendářem těchto akcí a jejich hlavním propagačním nástrojem. Organizace samotných akcí je v režii aktérů. Čím více jich bude, tím více budou pro naši společnost nepřehlédnutelné. Pozitivní mediální obraz se snažíme podpořit prostřednictvím PR projektu. K tomu, aby se někdo přihlásil k Týdnu, potřebuje pouze být pořadatelem některé aktivity, která se nějakým způsobem překrývá s termínem našeho Týdne – pro letošní rok je to 23. – 31. května 2015 – a mít přístup k internetu. Opravdu nic víc. Pokud by si někdo nebyl jistý, rádi s registrací pomůžeme. Na našich webových stránkách je také záložka Historie, kde si každý může prohlédnout, jaké akce se zúčastnily v minulých dvou ročnících.</p> <p>Jak se dostal NIPOS ke koordinování Týdne?</p> <p>MP: NIPOS má řadu mezinárodních kontaktů a je členem mezinárodních organizací (např. AMATEO). Touto cestou jsme se dostali v podstatě od začátku k projektu Týdne uměleckého vzdělávání UNESCO. NIPOS měl na světovém summitu UNESCO o uměleckém vzdělávání v Jižní Koreji 2010 dva zástupce, to byl první impuls. Díky tomu se NIPOS začal angažovat, aby se i česká veřejnost dozvěděla o výstupech tohoto setkání víc. V září 2011 se podařilo uspořádat odbornou konferenci nazvanou Diskusní fórum Umělecké vzdělávání a role kulturních institucí, na němž se otevřela meziresortní diskuse ministerstva kultury a ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. V dalším roce (2012) přišlo UNESCO s nápadem realizovat Týden uměleckého vzdělávání. V Evropě už v tu dobu probíhaly, a to po dlouhá léta, nejrůznější Týdny amatérského umění. Nejstarší, pokud vím, je v Belgii, ale řadu ročníků má za sebou i Nizozemí, Velká Británie a mnoho dalších zemí. Česká republika má to prvenství, že spojila témata obou Týdnů, tj. uměleckého vzdělávání a amatérské tvorby, v jeden celek.</p> <p>Komunikovali jste před pořádáním prvního ročníku s Českou komisí pro UNESCO?</p> <p>MP: Českou komisi pro UNESCO jsme hned v pilotním ročníku 2013 žádali o poskytnutí záštity nad akcí. Ta nám byla udělena, což byla významná pomoc. Když máte nový projekt a nikdo ho nezná a jen opakujete, že podobné akce probíhají ve významném měřítku i v zahraničí, tak to přesto nikoho moc nezajímá. Dá se říct, že získáním této záštity jsme získali do startu určitou legitimitu.</p> <p>Jak probíhaly přípravy prvního ročníku 2013?</p> <p>MP: Upřímně, bylo to dost „blesková akce“, čekali jsme právě na získání potřebných záštit. Nakonec pilotní ročník takto podpořila nejen Česká komise pro UNESCO, ale zároveň Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice Senátu Parlamentu České republiky, Ministerstvo kultury a Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Akci podpořili rovněž partneři jako Národní ústav pro vzdělávání a Folklorní sdružení ČR. Věděli jsme ale, že sami dokážeme „do začátků“ projektu výrazně přispět přihlášením celostátních přehlídek a vzdělávacích seminářů, které NIPOS pořádá nebo spolupořádá. Z hlediska výchozí pozice při žádání o záštity i podporu pro druhý ročník jsme měli nesrovnatelně jinou pozici. V prvním ročníku jsme i z toho důvodu, že získávání záštit bylo nejisté a postupné, začali o hodně později. Výzva pro tento průkopnický ročník byla zveřejněna někdy v dubnu, organizátoři měli tedy pouze měsíc na přihlášení svých akcí. V druhém i letošním ročníku už je větší časové rozpětí, možnost registrace je něco málo přes pět měsíců. Přesto se i napoprvé přihlásilo pro nás nečekané množství akcí, konkrétně 254, což – jak jsme diskutovali s kolegy z AMATEA na mezinárodní konferenci v Náchodě, jež NIPOS pořádal v roce 2013 na téma Amatérské umění 21. století, je mimořádný úspěch.</p> <p>Takže jste takový ohlas pilotního ročníku nečekali? Jak tomu bylo u příprav druhého ročníku na rok 2014?</p> <p>MP: U pilotního ročníku jsme si potřebovali především ověřit, jestli je zde o takový projekt vůbec zájem, jestli to bude fungovat. Ano, ohlasy a zájem aktérů, jaké se dostavily, nás překvapily. Na druhém ročníku se poté pracovalo o mnoho dříve. Z prvního ročníku jsme sestavili závěrečnou zprávu, v níž prezentujeme výsledky i příklady některých akcí. Zapracovalo se také na jednotném vizuálu, který jsme zachovali doposud. Byl natočen spot a uspořádali jsme slavnostní zahajovací koncert v sále Martinů na HAMU, z něhož máme také krátká videa. Prvně jsme získali osobní poselství pro Týden od významných osobností a poprvé měl Týden svou Tvář, paní Jolanu Voldánovou. Novinek bylo tedy mnoho…</p> <p>Zmínila jste Tvář Týdne Jolanu Voldánovou, pro letošní rok je Tváří Týdne Valérie Zawadská – jak je tomu v zahraničí? Je to běžná praxe, že pomáhá známá osobnost propagovat tyto aktivity?</p> <p>MP: To je zajímavá otázka… Pátrám v paměti a mám pocit, že to běžná praxe není. Nevzpomenu si teď na jedinou zahraniční Tvář Týdne, takže možná je tohle naše inovace. Ale není se čemu divit, u nás je zkrátka obrovské množství lidí, kteří se amatérské tvorbě coby své volnočasové aktivitě věnují, anebo coby profesionálové ji nějakým způsobem podporují.</p> <p>A zahajovací koncert je v jiných zemích obvyklá aktivita?</p> <p>MP: Tady je tomu zase naopak. V téhle věci jsou země, které jsou o mnoho dále. Např. slavnostní zahájení v Belgii je velmi významným prvkem, protože jim se povedlo spojit zahájení s prestižním předáváním Ceny ministra, takže to je mediálně nepřehlédnutelná akce.</p> <p>Zmínila jste určité novinky v druhém ročníku, čerpáte inspiraci ze zahraničí? Plánujete nějaké změny pro třetí ročník?</p> <p>MP: Určitě se pokusíme vyvíjet nové nápady, aby přihlašování akcí do Týdne bylo přitažlivé. Co se týče inspirace, rozhodně, v zemích, kde Týden běží řadu let, jsou pochopitelně napřed. V některých zemích mají např. každoroční téma, jinde vypisují různé soutěže. Objevují se i různá osvědčení, že se daná akce přihlásila a zapojila. Pro NIPOS jako koordinátora je důležitým dlouhodobým cílem rozvíjet společný dialog mezi resortem kultury a školství, možná právě tahle diskusní linie by mohla být v rámci Týdne v budoucnu více rozvíjena. Novinky se často objeví „za pochodu“, co je ale v plánu pro třetí ročník a na čem už se zapracovalo, tak to je zlepšení zpětné vazby se zaregistrovanými aktéry. Také doufáme, že se nám podařilo vylepšit samotnou registraci, tedy co nejvíce ji zjednodušit.</p> <p>Myslíte, že se podařilo v prvním i druhém ročníku oslovit cílové skupiny projektu?</p> <p>MP: Řekla bych, že můžeme být spokojeni s tím, jaká je šíře a rozmanitost přihlášených akcí. I v druhém ročníku se přihlásilo více než dvě stě aktivit a jejich pořadatelé byli zástupci nejrůznějších uměleckých institucí, škol, kulturních domů, neziskových sdružení i obchodních společností. Výrazné zastoupení měly „zušky“. Potěšila nás třeba odezva od jednoho sdružení, které nám neváhalo zaslat děkovný dopis, že díky našemu projektu se daly věci do pohybu a podařilo se jim uspořádat dobovou přehlídku nazvanou Elegance 1. republiky. Takové ohlasy dělají radost. Stejně tak jsme pokládali za úspěch odezvu z Plzeňského kraje, kde se podařilo statutárnímu městu Plzeň pro akce přihlášené do Týdne dokonce otevřít jednu řadu z mikrograntů. To je, myslím, dobrým příkladem naplňování poslání tohoto projektu.</p> <p>NIPOS je celostátním koordinátorem, oslovujete k šíření myšlenky Týdne také kraje nebo města?</p> <p>MP: Kraje nám každoročně pomáhají s rozšiřováním informace (výzvy) v jejich krajích, prostřednictvím odborů kultury. Je to jeden z důležitých informačních kanálů pro to, aby se o projektu dozvěděli potenciální pořadatelé akcí po celé republice. Města, respektive některé spíše menší obce, patří dokonce mezi pořadatele akcí. Pro třetí ročník jednáme přímo se Svazem měst a obcí ČR o spolupráci.</p> <p>Co může Týden svým účastníkům ještě nabídnout z hlediska propagace? (odpovídá Mgr. Marcela Hančilová, PR)</p> <p>MH: Jak už bylo řečeno, hlavním komunikačním nástrojem Týdne je mapa na stránkách www.amaterskatvorba.cz, na které se postupně objevují všechny přihlášené akce. Na mapě je možné sledovat celkový počet přihlášených účastníků, ale především je zajímavé sledovat, na kterých místech se akce konají, které kraje a která místa mají největší hustotu označení. Na webu jsme v loňském roce kromě mapy umístili záložku „Představujeme“ a v ní prezentujeme nejzajímavější vybrané akce. Po skončení Týdne vydáváme závěrečnou zprávu, kde je možné najít všechny přihlášené akce. Z každého kraje je jedna zajímavá aktivita popsána podrobněji a doplněna fotografií. Každoročně připravujeme v rámci kampaně plakát A3, který je možné na požádání zaslat účastníkům poštou. Týden pomáhají propagovat také knižní záložky, které rovněž nabízíme k zaslání. Samozřejmě se snažíme získávat mediální partnery, mediálních ohlasů není málo /odkaz/. Se svými fanoušky komunikujeme také přes sociální síť Facebook. Vyvrcholením propagační kampaně je koncert pořádaný před zahájením Týdne. Program koncertu zahrnuje hudební a folklorní vystoupení amatérských souborů.<br />
Letos se koncert bude konat 20. května od 16 hodin na HAMU a všichni zájemci jsou srdečně zváni.</p> <p>Děkujeme za pozvání. Zopakujme tedy to nejdůležitější: jaký je termín letošního 3. ročníku Týdne a do kdy se mohou zájemci hlásit?</p> <p>MP: Termíny se snažíme dodržovat co nejblíže těm, které vyhlašuje UNESCO. Bývá to zpravidla poslední týden v květnu. Termín našeho Týdne je 23. – 31. května 2015 a registrace nyní již běží. U nás se jedná již potřetí o „Týden“, jehož rozmezí čítá vlastně více než sedm dní. Je tomu tak proto, že jsme si vědomi, že drtivá většina organizátorů tyto akce, které chceme oslovit, podniká ve svém volném čase, proto náš Týden zahrnuje oba přiléhající víkendy.<br /> Možná bych měla ještě podotknout, že registrace je skutečně jednoduchá, bezplatná a nezabere zpravidla víc než pět minut. V případě potíží se lze nově obrátit na kontaktní osobu. Registrace již běží a ukončuje se v předvečer začátku Týdne, tj. 22. května.<br />
Za celý tým Týdne Vás tedy srdečně zvu, připojte se, těšíme se na Vás!</p> <p>Děkuji za rozhovor a Týdnu přeji hodně zaregistrovaných akcí!</p> <p>Barbora Vávrová</p> <p>Registrace do Týdne uměleckého vzdělávání a amatérské tvorby 2015 – ZDE <p>Interaktivní mapa <p>Facebook Týdne <p>NIPOS, koordinátor akce

<p>P0DĚBRADY: Na výšku i na šířku má jen patnáct centimetrů. Modré čtvercové obálce dominuje bílý název 150 poděbradských příběhů aneb 45000 slov o Poděbradech. Autorem informacemi nabité a čtivé knížky je poděbradský starosta Ladislav Langr. Původním povoláním novinář přinesl snad nejucelenější soubor známých i pozapomenutých příběhů osobností, událostí i pozoruhodných míst spojených právě s Poděbrady.</p> <p>Na první pohled mě zaujala vaše jistá umanutost čísly, která se projevuje už v samotném názvu a prochází celou knihou. Proč jste šel právě touto cestou?</p> <p>Když jsem si začal po večerech pro radost psát tuhle knížku, tak jsem narážel na problém, že jednou příběh vyšel na celou stránku, jindy jen na polovinu. Mým záměrem bylo každému příběhu věnovat dvoustranu – text a fotografie. Ale scházel tomu řád. Pak jsem kdesi zjistil, že v anglosaské literatuře existuje drobný literární útvar pod názvem tripple drabble, jehož cílem je v rychlém spádu napsat sdělení v přesně vyměřeném rozsahu 300 slov. A rázem jsem měl vyhráno! V dnešní době, kdy nemáme moc času a občas ani chuti číst velké traktáty, byl útvar odměřený třemi stovkami slov pro mě přímo ideální. Samozřejmě na počítači odpočítáte slova snadno. Mnohem větší problém pak je, aby text měl hlavu a patu. A tak jsem někdy těch banálních 300 slov psal týden, ale jindy to bylo hotové třeba i za večer. Výsledek představuje opravdu oněch 45 000 slov o Poděbradech. </p> <p>A proč právě 150 příběhů?</p> <p>Původně jsem zamýšlel napsat 88 příběhů, protože ta číslovka hezky výtvarně vypadá. Ale najednou jsem měl příběhů 92. Zamířil jsem tedy na magickou stovku, ale počet příběhů mně opět nabobtnal a s žádným jsem se nechtěl rozloučit. Pak přišla na řadu magická 111, ale i tu jsem brzy přečíslil a nakonec si stanovil metu 150 příběhů. Jenže dneska už mám v počítači podklady zhruba na dalších 35 nových příběhů.</p> <p>O jaké příběhy vůbec jde?</p> <p>Pochopitelně nejsem ani první ani poslední, kdo se snaží přiblížit zajímavou regionální historii čtenářům. Protože jsem zarytý poděbradský patriot, tak doma mám docela velkou sbírku textů a zajímavostí týkajících se Poděbrad. I proto jsem neudělal pamětnický exkurz po specifických postavičkách, které má každé město, ale znají je převážně jen jejich vrstevníci. Chtěl jsem oslavit Poděbrady jako nevšední sídlo plné mimořádných lidí a zasadit je do českých a někdy i světových souvislostí. Protože jak známo, dějiny se nevytvářejí samospádem, ale tvoří je lidé. Upřímně řečeno, sám jsem překvapený, jaké množství výjimečných osobností je nějakým způsobem propojené s Poděbrady. A to všechno jsem se pak snažil zabalit sice do stručného, ale snad i čtivého obsahu každého příběhu. Dnes už je prodáno téměř 1500 výtisků.</p> <p>Tak to je také docela slušný podnikatelský záměr, že? Platila vydání knihy radnice?</p> <p>V obou případech musím odpovědět ne. Bylo by sebevražedné napsat knihu a nechat ji zaplatit radnicí. I kdybych psal jako Karel Čapek, byl bych právem kritizován, že zneužívám svoje postavení. Vydání knihy bylo zcela na soukromé bázi. Ale protože jsem chtěl, aby knížka byla i finančně dostupná, tak ve výsledku je jeden příběh „za kačku“ a kniha o 312 stranách na křídě stojí jen 150 korun. Jistě nemusím vyprávět, že jsem na hranici nákladů. Ale aby mi doma nenadávali, že jsem rozfofroval rodinné prostředky a konečně se dostal z červených čísel, věřím, že snad ještě nějakou tu stovku příběhů prodám. Takže o výdělku se v tomto případě opravdu hovořit nedá. Knížka je ke koupi nejen v Poděbradech, ale třeba i na internetovém knižním portálu Kosmas. Tak třeba jednou… Ovšem pro mě to má především význam jako mimořádná osvěta, a pak se přiznám, že je to osobně i velká radost. Knížku jsem si nadělil k loňským 55. narozeninám.</p> <p>Můžete představit některé příběhy?</p> <p>Každý příběh je uzavřená kapitola. Začínám na úsvitu dějin v pozdějším poděbradském prostoru zhruba před 100 miliony lety. Poslední 150. příběh přináší známá i méně známá fakta z přejmenování Základní školy Na Valech na školu Václava Havla v roce 2012. Už samotnými názvy příběhů se snažím připravit čtenáře na příjemný zážitek se spoustou informací. Knížka obsahuje například Příběh marného dobývání hradu, Příběh tajemné Anny, Příběh nemravného básníka, Příběh poděbradského moře, Příběh uloveného nimroda, Příběh nezvaných hostů, Příběh potopeného parníku a mnohé další. Navíc jsem se snažil do každého textu přidat i nějaký méně známý fakt. Jeden aktuální za všechny; v Poděbradech v třicátých letech minulého století působila vyhlášená ukrajinská akademie, která zajišťovala vysokoškolské vzdělání emigrantům ze Sovětského svazu. Jenže se zvyšujícím se ohrožením republiky ze strany fašistického Německa se československá vláda snažila posílit spojenectví právě se Sovětským svazem. Jedna ze sovětských podmínek mířila k tomu, aby tato výjimečná škola přestala přijímat nové studenty A teď si představte, že jedním z odmítnutých uchazečů byl jistý Stepan Bandera. Jak by se historie vyvíjela, kdyby tento pozdější představitel vyhroceného ukrajinského nacionalismu byl od mládí kultivován v liberálním prostřední poděbradské vysoké školy? A takových zajímavostí je tam víc.</p> <p>Kromě toho, že jste už druhé volební období starostou města, jste také stále aktivní i v poděbradském ochotnickém spolku jako autor a režisér. Věnoval jste čtenářům své knihy i divadelní příběh?</p> <p>Jeden z řady je třeba příběh Leopoldy Dostalové, slavné tragédky Národního divadla, kterou na poděbradském ochotnickém jevišti objevil režisér a dramatik Jaroslav Kvapil a nastartoval tak její dlouhověkou a slavnou hereckou kariéru. Není bez zajímavosti, že Leopolda Dostalová měla deset převážně mimořádných sourozenců. Za všechny vzpomeňme uznávaného režiséra národního divadla Karla Dostala, Olga Dostalová byla rovněž úspěšná herečka, ale přerušila svou slibnou kariéru a vzala si za manžela po Masarykovi nejvlivnějšího muže 1. republiky ředitele Živnobanky Jaroslava Preisse. Adolf Dostal byl oceňovaný básník a třeba Hana Dostalová se zase prosadila jako uznávaná výtvarnice. Do rodiny také patří legionář Václav Dostal, který v roce 1915 hrdinně padl jako příslušník roty Nazdar ve Franci. To je jen jedna kapitola, jeden příběh a tolik informací. A ještě na povzbuzení čtenářských chuťových buněk přidám na závěr dotaz. Jestlipak víte, že nejmladší následník britského trůnu princ Georg se jmenuje po dávném prapředkovi Jiřím z Poděbrad, jehož křestní jméno se do britské královské rodiny prokazatelně dostalo přes Jiřího dceru Zdenu provdanou za saského vévodu Albrechta III.?</p>

<p>DOBRUŠKA: Farní charita v Dobrušce a tým dobrovolníků pod jejími křídly mají za sebou další akci s velkým duchovním nábojem, která všem zúčastněným dala jistotu, že práce a čas strávený organizací měly smysl.<br /> Tříkrálová sbírka 2015 opět posunula hranici výtěžku výš a vybrané finanční prostředky v brzké době pomohou lidem v nouzi, lidem nemocným i osamělým.</p> <p>Sobotě 10. ledna, kdy se početný tým dobrovolníků rozdělených do skupinek vydal do rodin v Dobrušce a šestadvaceti okolních městech a obcích, předcházela charitativní sbírka potravin, uspořádaná v závěru loňského roku.<br />
S Ing. Janou Poláčkovou, ředitelkou Farní charity v Dobrušce, jsme hovořily o organizaci těchto akcí a smyslu sbírek v době, kdy se poslední koledníci vraceli ze svých rajónů. V té chvíli ještě netušila, že výtěžek Tříkrálové sbírky 2015 v Dobrušce a okolí dosáhne úctyhodných 494 906 korun, což je o 38 tisíc více než vloni. </p> <p>Tříkrálové sbírce předcházela prosincová sbírka potravin. Proč jste se rozhodli akci uspořádat?</p> <p>S prosbou o pomoc se na nás občas obrací místní lidé v nouzi a bez prostředků. Vzhledem k tomu, že finančně jim nejsme schopni pomoci, rozhodli jsme uspořádat v adventu, kdy jsou lidé naladěni na poskytování darů, sbírku potravin. Praxe je totiž taková, že ti, kteří jídlo opravdu potřebují, se obracejí nejen na Farní charitu, ale zvoní i na Farní úřad. Rozhodli jsme proto, že právě takoví jídlo dostanou. </p> <p>Tato sbírka už proběhla podruhé, že?</p> <p>Ano, první akce v prosinci 2013 se povedla, vybralo se odhadem 200 – 250 kg potravin, které jsme okamžitě distribuovali do terénu, a myslím, že dary padly ve správný čas na správnou půdu. Díky úspěchu první sbírky jsme akci v roce 2014 zopakovali, abychom nastartovali tradici a potencionální dárci si zvykli, že se bude opakovat. Sbírka měla dvojnásobný efekt, což jsme opravdu nečekali. Shromáždilo se půl tuny potravin, takže se dá říci, že druhou sbírkou jsme si udělali zásobu, a pokud někdo potřebný přijde, je z čeho brát. Jídlo vydáváme proti podpisu, abychom měli přehled, komu jsme pomohli. </p> <p>Plánujete pokračování?</p> <p>Myslím si, že záměr se podařilo naplnit, a proto máme v úmyslu ve sbírce pokračovat. Vždyť nárůst o sto procent z roku na rok svědčí o ochotě lidí přispívat na charitní záměry. Volají nám i soukromí zemědělci, nabízejí brambory, ptají se, jak velké balíčky mají dodat. </p> <p>Jak si vysvětlujete ochotu lidí přispívat?</p> <p>Přestože situace mnohých není nejlepší a mají svých starostí dost, navíc neustále slyší o zpronevěrách v různých sférách, přesto nám přispějí. Je důležité, že nám věří. Pokud vědí, na jaký účel dávají, dělají to rádi i přesto, že sbírek i nadací je dnes opravdu velké množství. </p> <p>Pojďme k Tříkrálové sbírce 2015. Můžete říci základní informace o organizaci v Dobrušce a okolí?</p> <p>Letos jsme zapečetili 104 pokladniček, z toho pro samotnou Dobrušku celkem padesát. Do dobrušských domácností vyrazilo 11. ledna 44 skupinek, v některých z nich byli nejen tři králové, ale také čtvrtý koledník a samozřejmě jeden dospělý. Počet přihlášených koledníků totiž převyšoval kapacitu vedoucích.</p> <p>Kolik lidí tedy vyrazilo do terénu?</p> <p>Včetně vedoucích bylo tedy v terénu 180 lidí. Zbytek se pohyboval v okolních obcích a městech, tzn. že 416 dobrovolníků koledovalo ve zhruba dvaceti pěti obcích. S Týništěm, kde jsme vloni zkoušeli koledovat poprvé, bylo obcí 26. </p> <p>Území, které pokrývá v den sbírky Farní charita Dobruška, se tedy stále rozšiřuje?</p> <p>Mám radost, že jsme už letos našli v Týništi kontaktní osobu. Letos jsme tam poslali po dvou skupinách z Dobrušky a Opočna. Naším cílem je, aby 3k sbírka v Týništi probíhala v režii tamních organizátorů.<br /> Zlepšuje se situace i v Deštném, kde se pohybovaly čtyři skupiny složené z místních dětí, což je velmi důležité. Zásluhu na tom má manželka ředitele dobrušské školy, která se ujala iniciativy a děti tam mají vytvořeno i zázemí. Tradiční místa, kde výborně probíhá spolupráce tamních organizátorů s místními úřady a samosprávou je Opočno, Dobré, Bystré, Podbřezí, Přepychy a Očelice.</p> <p>Jak funguje zázemí v dobrušském pastoračním centru?</p> <p>O koledníky v pastoračním centru pečuje 15 – 17 dobrovolníků a dostávali tam guláš, kterého jsme uvařili kolem dvou set porcí. Dále je k dispozici teplý čaj, drobné občerstvení a samozřejmě se tam mohou ohřát. Pečivo a přílohy ve formě knedlíků nám opět sponzorsky poskytlo Pekařství bývalého starosty Oldřicha Klobase. </p> <p>Dobrovolnický tým má letos mezinárodní složení?</p> <p>Ano, Dva z nich přijeli až z Holandska. Jsou to naši přátelé Anton a Bertha van Eijk, kteří se velice aktivně zapojili jako řidič a pomocnice v kuchyni. Oba jsou z Tříkrálové sbírky nadšeni. Tuto tradici v Holandsku neznají. Když viděli vracející se koledníky se spoustami sladkostí a dobrůtek, nechtěli věřit vlastním očím. Vysvětlila jsem ji, že lidé dávají nejen peníze, ale navíc odměnu dětem, kterým tím dělají radost. Říkali, že u nich se něco podobného děje na svátek sv. Martina. V této podobě ještě ale sbírku neviděli. Byli opravdu překvapeni. </p> <p>Jak hodnotil organizaci sbírky nový pan farář Augustín Slaninka?</p> <p>Poté, když koledníkům v kostele požehnal, a my jsme je rozvezli na všechny trasy, pozval nás na kávu a také se vyslovil velice kladně k organizaci sbírky. Ani on něco takového ještě nezažil. Vidí v tom ohromnou sílu. Ocenil spojení skautů a charity, což je podle něj úžasné; na Slovensku, odkud pochází a přišel do Dobrušky, taková tradice není. </p> <p>Koledníci měli ještě jeden úkol a také odměnu?</p> <p>V neděli 11. ledna v 17 hodin přišli zazpívat koledy na náměstí F.L.Věka při příležitosti ukončení vánočního období a zhasnutí vánočního stromu. Tam jsme také jako tradičně vyhlásili předběžné výsledky sbírky. Odměna je pro všechny koledníky připravena na 27. ledna, kdy se ve spolupráci s městem Dobruška uskuteční dvě filmová představení pohádky Tři bratři (začátky v 17 a 19 hodin).</p> <p>A vaše první dojmy?</p> <p>Jako každoročně mám úžasný pocit, že se nic i přes nepříznivé počasí nestalo. Vše proběhlo hladce a déšť dětem vůbec nevadil. Naopak některé byly smutné, že měly za dvě hodiny odkoledováno a další úkol jsme pro ně už neměli. Osobně mě velmi potěšila povzbudivá slova, jimiž nás až z Říma podpořil Vincent Zonták, bývalý dobrušský farář. Za celý tým dobrovolníků mohu říci, že máme dobrý pocit z dobře vykonaného díla a z toho, jak lidé sbírce věří a jsou štědří. </p> <p>Přiložená fotografie: Ing. Jana Poláčková při udílení posledních pokynů koledníkům Tříkrálové sbírky 2015 v kostele sv. Václava a koledníků.</p>

<p>ČR: Cca před dvěma měsíci – 18. 11. 2014 – se v časných ranních hodinách sešlo na jednom místě přesně 20 studentů soukromé Vyšší odborné školy grafické v Jihlavě (VOŠG) spolu s dalšími zájemci z jiných škol za účelem účasti na exkurzi, přesněji řečeno na přeshraničním uměleckém workshopu v Dolním Rakousku, který navazoval na Den otevřených ateliérů 2014 na Vysočině.</p> <p>Obě dvě akce, jak přeshraniční workshop, tak Den otevřených ateliérů 2014 probíhaly pod koordinací Muzea Vysočiny Havlíčkův Brod v rámci projektu „Živá kulturní spolupráce Vysočina – Dolní Rakousko“.</p> <p>O projektu Porta culturae</p> <p>Tento projekt lze charakterizovat jako spojení česko-rakouských příhraničních regionů – Jihomoravského kraje, Kraje Vysočina, Jihočeského kraje a spolkové země Dolní Rakousko v zájmu upevnění vzájemných vztahů, navázání nových kontaktů a rozvinutí potenciálních možností efektivní spolupráce v oblasti kultury.<br />
V rámci tohoto snažení se ve jmenovaných oblastech bude pořádat velká spousta zajímavých a podnětných akcí jako například série výstav, workshopů, odborných konferencí, setkání s umělci či koncertů, které by v budoucnu mohly dopomoci ke vzájemné spolupráci mezi partnerskými regiony. Velkou devízou je také skutečnost, že zapojené regiony disponují tak pestrou nabídkou možností kulturního vyžití, která jen málokterého jedince nechá chladného. To, že tyto aktivity dosud probíhají pouze na individuální bázi je tak jediným malým nedostatkem, k jehož napravení by mělo v rámci projektu dojít.<br />
Ideou projektu Porta culturae je vytvořit součinnost mezi jednotlivými kulturními událostmi v příhraničních regionech, a umožnit navázání spolupráce mezi aktéry. V neposlední řadě též zmapovat kulturní nabídku v daných oblastech.<br />
Toliko k vytyčeným cílům projektu, ale povězme si také něco o prostředcích, které by měly pomoci k jejich dosažení. Například vytvořením veřejné databáze kulturních subjektů celého kraje Vysočina, dále také podílením se na přípravě akcí, jakými jsou Česko – rakouské muzejní a galerijní noci nebo již zmiňované Dny otevřených ateliérů, které otevírají dveře novým nápadům a kreativnímu myšlení začínajících mladých umělců, jak z české tak rakouské strany.<br />
V kraji Vysočina je projekt administrován Muzeem Vysočiny Havlíčkův Brod. </p> <p>O škole</p> <p>Psal se rok 2001, když soukromá vyšší odborná škola grafická (VOŠG) zahájila svou činnost a obohatila tak trh s nabídkou studií atraktivních oborů. Při vzniku školy bylo jejím záměrem umožnit rozvoj klasického uměleckého vzdělání, kterého se studentům dostává na středních uměleckých školách grafických, a to směrem k novým médiím a flexibilně reagovat na možnosti nejnověji vyvinutých digitálních technologií. Díky obětavé spolupráci mezi pedagogy školy a profesionálů v daném oboru, kteří na škole působí externě, vznikl nový obor – Multimediální umělecká tvorba. Nakonec se vzdělávací program etabloval do tří specializovaných oborů, které lze na této škole studovat:<br />
- ANIMOVANÁ TVORBA<br />
- AUDIOVIZUÁLNÍ TVORBA<br />
- GRAFICKÁ A FOTOGRAFICKÁ TVORBA<br /> Konstantní propojování získaných teoretických znalostí s praxí již během studia a začleňování studentů do realizace skutečných projektů tak zvyšuje budoucímu absolventu této školy šance uplatnit se na trhu práce ve vystudovaném oboru. </p> <p>Průběh exkurze/workshopu v Dolním Rakousku</p> <p>Jak bylo řečeno již v samém úvodu tohoto článku, dne 18. listopadu roku 2014 nastoupilo 20 zvídavých účastníků do objednaného mini autobusu a společně s průvodcem vyrazili směr Dolní Rakousko – Grob-Siegharts, kde na ně již čekal umělec Mag. Günther Gross, jenž studenty provedl i s výkladem po bývalé továrně na knoflíky v současnosti transformované na kunstfabriku, však takzvaný genius loci zde byl stále všudypřítomný. Během prohlídky, která se uskutečnila v příjemné komorní atmosféře, se studenti dozvěděli mimo jiné jak zde funguje systém výstav umělců, kteří projeví zájem vystavit svá díla právě v této kunstfabice, získali informace o průměrné roční návštěvnosti, a také o intenzivních 14 denních kurzech, které vybraní umělci absolvují.<br />
V závěru prohlídky zavedl Mag. Günther Gross studenty do své dílny, kde tento zasloužilý umělec tvoří svá díla, prozradil něco málo ze svých technik a dovolil každému, kdo měl zájem, aby si odnesl nějaký drobný předmět, jenž ho zaujal jako suvenýr. Poté pokračovali účastníci exkurze v k dalšímu bodu jejich itineráře, který představovala komentovaná prohlídka v bývalém areálu Bühl v Gars am Kamp s umělkyní a sprejerkou Sarah Kupfner. Také tato umělkyně představila přítomným studentům plody své práce a uvedla je do problematiky sprejerství, jakožto do samostatného uměleckého odvětví spolu s nástinem toho, jak to chodí v dnešní době a jakou cestu musí mladý začínající umělec ujít, když se chce prosadit v tomto uměleckém odvětví.</p> <p>A na závěr se ohlédněme za tímto zajímavým dnem očima studentky VOŠG v Jihlavě, sl. Marcely Drobné: „Celkově bych hodnotila výlet jako vydařený, obzvlášť pak milou ochotu pořadatelů a našich průvodců.“<br />
Slečna Marcela Drobná studuje animaci a ráda by se jí věnovala i v budoucnu, využívá možností účastnit se poznávacích exkurzí, jako byla právě tato a pokaždé se ráda něčemu novému přiučí.</p>

<p>ČR: V těchto dnech uplyne 60 let od úmrtí významného malíře a rodáka z obce Straky na Nymbursku Jana Dědiny (1. 9. 1870 – 14. 1. 1955) Ačkoliv patřil mezi slavné malíře své doby, zůstává dnes jeho jméno téměř neznámé a jeho umělecké dílo zcela skryté. Je to nepochybně škoda.</p> <p>Tento brilantní tvůrce pařížské secese dosáhl úspěchu jako výtečný a pohotový kreslíř, ilustrátor a akvarelista a mezi jeho přátelé patřily takové osobnosti jako Luděk Marold, Alfons Mucha, František Kupka, Josef Mařatka, František Bílek či Emile Antoine Bourdelle.<br />
Jan Dědina projevoval výrazné výtvarné sklony už od nejútlejšího věku. Maloval na vše, co bylo po ruce – na balící papír nebo na hladce ohoblované prkénko – a volil nejrůznější kreslící prostředky – uhel, tužku či pero. Inspiraci a témata nalézal v úrodné polabské krajině. Měl natolik dobrou vizuální paměť, že mohl kreslit zpaměti. Místo aby slovy popsal dívku, s níž tančil na venkovské zábavě, raději ji nakreslil.<br />
Základy výtvarného studia si osvojil na právě založené Uměleckoprůmyslové škole u uznávaného malíře Františka Ženíška a zákonitosti modelování u neméně slavného sochaře Josefa Václava Myslbeka. Několikaleté studium nebylo možné bez velkorysé finanční pomoci jeho rodičů, kteří ho obětavě podporovali v jeho uměleckých ambicích. </p> <p>Vysněné město Paříž</p> <p>Po dokončení studia čelil mladý malíř otázce, jak dál? Buď bude v Praze spoléhat na přízeň některého ze svých učitelů při zajišťování zakázek, nebo podlehne – ostatně jako celá jeho generace, ale i generace předešlá a následující – lákání Mekky umění – Paříže. Metropolí nad Seinou prošla už tehdy značná část českých umělců počínaje Soběslavem Pinkasem, Jaroslavem Čermákem, Vojtěchem Hynaisem, Václavem Brožíkem, Antonínem Chitussim a konče Zdeňkou Braunerovou a Juliem Zeyerem. Aby oddálil rozhodnutí, využil možnosti pokračovat v dalším studiu na pražské Akademii u prof. Maximiliána Pirnera (malíř – filozof; do Prahy přišel z Vídně v roce 1887). Na rozdíl od Umprum byla Akademie vnímána jako škola, která opouští akademickou – tj. realistickou malbu – a větší důraz klade na moderní umělecké proudy.<br />
Nakonec zasáhl osud a urychlil Dědinův odchod do Paříže. Roku 1894 musel narukovat na vojnu. Byl přidělen k 28. pluku, jenž sídlil v Praze. Stalo se tak na přímluvu Františka Ženíška, který svého žáka nechtěl ztratit z očí. Vypjatá atmosféra v Praze spojená s rozsáhlým zatýkáním členů hnutí Omladina přiměla rakouské úřady k odvelení českého pluku z Prahy do Tridentu. Ačkoliv služba zde nepatřila k nejtvrdším, o čemž svědčí fakt, že v jejím průběhu Jan Dědina portrétoval ženy a přítelkyně důstojníků, na mladého umělce silně doléhala dusná vojenská atmosféra. Po šesti měsících zvolil dezerci, a to i s vědomím, že se pravděpodobně po dlouhá léta nebude moci vrátit domů. Pod záminkou, že nutně potřebuje doplnit zásoby barev, se už z nákupu v Itálii nevrátil. Z jeho deníkových záznamů z této doby vyčteme nemilosrdnou kritiku rakousko-uherské monarchie a její armády: „Rakousku bylo vždy tou nejhorší obludou, která rdousila veškeré snahy svobody a naděje, kde učili jsme se lháti a psovsky podlezle poslouchati.“<br />
Než se však Dědina dostal do vytouženého města, čekaly ho krušné měsíce. Nejdříve strávil tři týdny ve Veroně a pak půl roku v Miláně. Pro místní časopis Illustratione Italiana namaloval sérii elegantních dam, aby si vydělal na cestu lodí. Psal se rok 1895.<br />
O bydlení v Paříži měl již postaráno. Před Janem se tam dostal podobným způsobem mladší bratr Václav, rytec a dobrý malíř. Dezertoval také z rakouské armády přes Anglii a v Paříži se živil jako kuchař.<br /> Dědinové prožívali z počátku těžké doby. Sdíleli společnou postel a přikrývkou jim byl vojenský kabát. Nemoc, strádání a odmítání v redakcích to byl Dědinův každodenní pařížský chléb a s ním i hluboké porozumění pro sociální, náboženské a vlastenecké otázky.<br />
Na lepší časy se začalo blýskat díky přátelským vztahům, které panovaly mezi českými umělci a vůbec všemi Čechy v Paříži. Od roku 1862 se Češi v Paříži scházeli každý čtvrtek v kavárně (v tzv. České Besedě) v ulici Montmartre, kde se dělili o své radosti i starosti. Brzy se o nadaném Dědinovi dozvěděli čeští umělci, kteří už si vydobyli respekt pařížské umělecké veřejnosti a mohli začínajícímu malíři pomoci k zakázkám. Jednalo se o Luďka Marolda a Alfonse Muchu, který už měl v ulici Val de Grace 1 zařízen vlastní luxusní ateliér. </p> <p>Nejšťastnější tvůrčí i životní období</p> <p>Dědinova cesta ke slávě začala krátkým Maroldovým psaním: „Přijedou hned ke mně, mám pro nich kšeft.“ Nic víc nic míň. Luděk Marold uvedl Dědinu do blízkosti slavného uherského malíře Mihalyho Munkacse, který po něm chtěl zhotovit kopii jednoho ze svých obrazů „Ecce homo“ za snovou odměnu – 1000 franků. Zakázka měla být hotova do týdne. Na první pohled snadno vydělané peníze, avšak nesmíme zapomenout na jednu maličkost. Obraz měřil na délku 10 a na šířku 7 metrů, a v tomto formátu se pohybovalo okolo padesáti figur. Dědina to ovšem zvládl a Munkazsy si jej tak oblíbil, že jej až do svého odjezdu zpátky do Uher dále zaměstnával. Vedle práce v Munkaszyho ateliéru zbývá Dědinovi dostatek času na vlastní tvorbu, která jej posléze učiní slavným. Roku 1900 získává na Světové výstavě čestné uznání za portrétní olejomalbu své sestry Marie. Rok nato se poprvé zúčastnil slavného Salónu, na němž vystavil jeden akvarel. Také v dalších letech byl vyzýván k pravidelné účasti, což bylo bezesporu velké privilegium. V roce 1903 se stává členem Salonu a až do roku 1929 obesílá Salon vždy čtyřmi obrazy. Další pocty se českému malíři dostává od prezidenta Salonu Alberta Bertranda, od něhož obdržel nabídku, aby vyzdobil čtyři stropy Malého paláce na Champs-Elysées a poté ztvárnil i hlavní strop v Comedie Francaise. Muzeum Louvre zakoupilo tři jeho obrazy.<br />
Ačkoliv naše líčení navozuje dojem, že Dědinu živilo malování a vystavování obrazů, nebylo tomu tak. Podobně jako v případě Maroldově nebo Muchově velká část příjmů umělců žijících v Paříži pocházela z takzvané užitkové tvorby. Na volnou tvorbu, které si dnes tolik ceníme, zbýval umělcům málokdy čas. Ani Dědina nebyl výjimkou. Navrhoval plakáty na různé výstavy, plesy, divadelní představení; jeho ilustrace zdobily stránky předních časopisů. Publikoval v prestižním mnichovském časopise Fliegende Bläter v Německu, nebo ve francouzském Le Monde illustré a dalších. Mnoho dnes již zapomenutých knih krášlí Dědinovy ilustrace. Zcela odlišným úkolem byla práce na ilustrování knihy Jan Hus, pro kterou získal autora pražský nakladatel Jan Otto, vydavatel slavného Ottova naučného slovníku. Kniha vyšla roku 1902 v Praze a o sedm let později i v Londýně. Spolutvůrcem knihy byl též Alfons Mucha, u něhož Dědina nachází stejné zaujetí pro vlastenecká historická témata.</p> <p>Na počátku 20. století prožíval Dědina jedno ze svých nejšťastnějších životních období. Postavil se pevně na vlastní nohy, oženil se s vyhlášenou pařížskou kráskou Jeanne Anceauxovou, která se posléze stala matkou jeho sedmi dětí. Mohl pomoci i své rodině; do Paříže za bratry Dědinovými přijela i sestra Marie. Rozvíjel vztahy s českými umělci, mezi jeho přátelé a známé v Paříži patřili Alfons Mucha, František Kupka, Rudolf Vácha, Bohumil Kafka a z francouzských sochař Bourdelle (Rodinův žák), Toulouse-Lautrec či spisovatel Pierre Mael. A v neposlední řadě splácel stejnou přátelskou službou řadě mladších adeptů výtvarného umění, kteří přijížděli z Čech do metropole umění. Snažil se jim pomoci radou, hledáním zakázek či finančně. Ještě po létech vzpomínal na Dědinovu pomoc významný sochař Josef Mařatka: „Tam (myšleno k Dědinovi) jsme chodili jako k dobrému starému kamarádovi…, měl zlaté srdce.“ </p> <p>Návrat z exilu</p> <p>Vše krásné však musí jednou skončit. V Dědinově případě pařížský pobyt. Po plných patnácti letech exilu se Jan Dědina mohl konečně vrátit domů. Marné bylo přemlouvání francouzských přátel, kteří mu předpovídali skvělou budoucnost, zakázky, projekty. Vábení domova bylo silnější. Po mnoha intervencích přátel i manželky u samotného císaře byla Dědinovi udělena amnestie za dezerci. Až roku 1908 se nechává František Josef I. obměkčit a se slovy: „Dobrý malíř, špatný voják,“ povoluje Dědinovi návrat domů. Na poslední chvíli se ještě Dědina setkává v Nymburce s umírající matkou, která zemřela 27. 10. 1909.<br />
Po přestěhování do Prahy se stal Jan Dědina členem Jednoty umělců výtvarných a s ní vystavoval. Věnoval se také psaní filozoficko-náboženských knih, ve kterých přibližuje svou cestu hledání Boha (Duch Pravdy, Z lásky nebo Rozmluva s Otcem nebeským) či varuje před alkoholismem (Umělci Abstinenti). Soupis výstav nebudeme ani předčítat, bylo jich bezpočet, jen zmíníme, dvě souborné výstavy Dědinovy tvorby v Praze v roce 1930 a 1940, na druhé výstavě už byly i obrazy syna Jaroslava. Poslední výstava byla uspořádána v roce 1948 ve Veselí nad Lužnicí. V této době už většinu času tráví v malebných Tatobitech pod Kozákovem. Zejména po razii gestapa v roce 1943 v jeho pražském bytě, kdy jsou mu zabaveny Rodinovy a Bourdellovy plastiky, se mu stávají Tatobity novým domovem. Postavil si tam ateliér a dokončoval zde již dříve započatá díla nebo se věnoval častým portrétním zakázkám. V posledních letech svůj záměr obrátil k biblickým tématům. V soukromém životě se těší ze své početné rodiny. Společně se sourozenci vydává paměti svého otce (Bejvávalo) a sám vzpomíná na své přátelé (Moji přátele umělci). Životní kruh se uzavírá dne 14. 1. 1955, přesně před 60. lety. Dlouhý, prací naplněný život Jana Dědiny vydal svou bohatou žeň. Mnoho jeho obrazů dodnes rozjasňuje domovy po celé zemi. </p> <p>Znovuobjevování Jana Dědiny</p> <p>Nabízí se otázka, proč tak plodný a úspěšný malíř přelomu 19. a 20. století upadl do zapomnění, když jeho pařížští druzi se opět vrací na výsluní. Alfons Mucha je dnes považován za největšího secesního malíře a nedávno se dostalo plné satisfakce Luďku Maroldovi velkou pražskou výstavou. A František Kupka? Ten z výsluní nikdy tak docela neodešel. Přitom Jana Dědinu můžeme směle řadit vedle Alfonse Muchy. Dekorativní prvky, hravost, lehkost, nezávazná elegance, vláčná linie a citlivost, kterou se secese vyznačovala, bychom našli v mnoha autorových kompozicích a kresbách.<br />
Abychom plně pochopili, k jakým změnám došlo ve výtvarném umění na konci 19. století a ve století dvacátém, musíme se vrátit v čase. Až do počátku 20. století se dostávalo plného uznání pouze realistické, nebo také akademické malbě, která věrně kopírovala skutečnost. S nástupem impresionismu a posléze v rychlém sledu dalších moderních výtvarných směrů přes fauvismus, expresionismus, kubismus až po abstraktní malbu se výrazně změnil názor odborné veřejnosti i malířů na výtvarné umění. Dědina, který zůstal věrný svým akademickým začátkům, což ocenila laická veřejnost, odmítal (oproti Kupkovi) nové trendy akceptovat, a tak se stále více dostával mimo hlavní výtvarný proud.<br />
Tušil, že žije v přelomové době, kdy se radikálně mění pojetí malby a způsob zpracování námětů, ale nemohl jinak. Ve svém deníku v roce 1899 si poznamenává: „Malujeme jen to, co jsme pochopili, co jsme procítili, neboť tápáním a hledáním nedojdeme nikdy díla umělecky čistého a velkého. Jednoduše a jasně musí být od diváka pochopeno i to nejsložitější umělecké dílo, jinak se minulo svého účelu a cíle. Proto často stojíme u děl zdánlivě velkých umělců, unavujících se luštěním a uhadováním. Umělecké dílo nás má osvěžit, a nikoliv unavit, rozehřát a rozjasnit a takové má být umění, aby každý, kdokoliv by je neměl a nepoznal, ztrácel cosi krásného a nenahraditelného.“ </p> <p>Zde podle mého názoru můžeme hledat příčiny chladného přijetí v českých výtvarných kruzích po jeho návratu z Paříže. Ostatně podobně odtažitě byl uvítán v Praze v roce 1910 také Alfons Mucha. Mladá generace umělců již byla plně zahleděna do kubismu, postupně přicházela na chuť abstraktní malbě a secesi považovala za dávno překonanou. Teprve dnes je možné opět ocenit staré mistry a rozhodně by se přitom nemělo zapomínat na Jana Dědinu. </p> <p>Jako první začalo připomínat autorův odkaz, a pokračuje v tom i nyní – nymburské muzeum. V roce 2000 uspořádalo Dědinovi velkou výstavu. Škoda jen, že značná část jeho díla je v soukromých rukou a jejich vlastníci odmítají obrazy zapůjčit. I proto sešlo z vydání kvalitního barevného katalogu k nymburské výstavě.</p> <p>V příloze najdete pozvánku na pietní akt.</p>

<p>PRAHA: Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS), Centrum informací a statistik kultury (CIK) provádí na základě statistického výkazu o kulturně vzdělávací, zájmové umělecké a mimoumělecké činnosti statistická šetření. Mezi nejrůznější aktivity organizovanými kulturními zařízeními (příspěvkovými organizacemi a organizačními složkami měst a obcí) či přímo referáty a odbory kultury místních částí úřadů, spolky a obecně prospěšnými společnostmi, církvemi nebo obchodními korporacemi a živnostníky patří i udržování a obnovování lidových folklorních tradic.</p> <p>Obyčeje a zvyky jsou pokračující tradicí sahající hluboko do minulosti (např. v oblasti Chodska, Doudlebska, Moravského Slovácka, Hané, Těšínska a dalších regionů), nebo jsou součástí etnické identity v příhraničních oblastech (Poláků, dříve i Němců a Maďarů). Trochu odlišná situace je na území bývalých Sudet, odkud byli v rámci poválečného vypořádání vyhnáni Němci, často zde usedlí od středověku. Jen výjimečně mohli zůstat, spíše jednotlivci. </p> <p> Jednou z větších výjimek byla jihočeská obec Lenora, kde mohli zůstat němečtí skláři. </p> <p> Na vysídleném území se usadili obyvatelé z chudších oblastí Čech, Vysočiny, Moravy a Slovenska, čeští a slovenští reemigranti z Polska, Ukrajiny, Rumunska (hlavně z oblasti Banátu). A přinesli s sebou vlastní zvyky a obyčeje, často ovlivněné kulturními zvyklostmi původní hostitelské krajiny, a přijímali další z okolí nových sídlišť.<br />
Dalšími etniky, která se podílejí na pestrosti kulturních aktivit, jsou Bulhaři, stěhující se sem za obživou již od 19. století, či Řekové emigrující z politických důvodů v polovině 20. století. V současnosti se zvětšuje minorita Vietnamců (spíše uzavřených ve své komunitě), Rusů, Ukrajinců a dalších národů Ruska, vznikají nové spolky a organizace začleňující se více či méně do života české majority a dodržující zvyky a tradice ze staré vlasti.<br />
Příkladem je například dodržování pravoslavných církevních obřadů podle juliánského kalendáře (tedy opožděné o 13 dní oproti ostatní Evropě). Včleňování do české společnosti můžeme dokladovat i na katolickém kostele Zvěstování Panny Marie Na Slupi (též Na Trávníčku) v Praze 2, od roku 1995 se stal sídlem pravoslavné církve, která ho nazývá jménem Zvěstování přesvaté Bohorodičce.<br />
V obcích a městečkách příměstských oblastí velkých aglomerací (jako je Praha, Ostrava, i nově vybudovaná města socialistické éry), všude tam, kde se vlivem industrializace a rychlou výměnou obyvatelstva z původních zvyků a obyčejů nedochovalo nic nebo téměř nic, začali obnovovat aktivní jedinci a občanské společnosti za přispění městských, místních a obecních úřadů tradiční zvyky, nebo vytvořili své vlastní.<br />
V Praze na Královských Vinohradech a na Žižkově se obnovila tradice svatováclavských vinobraní. Ve všech větších městech se stávají každoroční událostí adventní a vánoční trhy a jarmarky, doplněné klasickými a regionálními zvyky, adventními koncerty, zpíváním koled a stavěním jesliček, často doplněných živým oslíkem, volkem, někde dokonce celým živým betlémem.<br />
Rozsvěcování vánočního stromu na náměstích je zvykem současným. Poprvé byl Strom republiky postaven na brněnském náměstí Svobody spisovatelem Rudolfem Těsnohlídkem o vánocích v roce 1924 a pod ním byla uspořádána sbírka na pomoc všem opuštěným dětem. Na pražském Břevnově, Žižkově a třeba i v Uhříněvsi se znovu objevují maškarní masopustní průvody dospělých nebo jen dětí.<br />
Některé polozapomenuté zvyky obnovují také folklorní soubory za pomoci archivních dokumentů (např. lucky, barborky, kácení májů, dožínky, zamykání vinohradu apod.) či starých pamětníků. Často jsou spojené s církevními obyčeji, ale nepatří přímo do liturgie církevního roku.<br />
Jejich původ či základ nacházíme mnohdy až v předkřesťanské (pohanské) době, propojují se v nich a vzájemně ovlivňují prvky pohanské i křesťanské. Není se čemu divit. O úplném pokřesťanštění českého knížectví můžeme mluvit až ve 14. století, kdy síly pohanských bůžků ztratily svoji moc a vliv (lid se obracel ve svých prosbách ke křesťanskému Bohu, jeho světcům a pomocníkům). Zůstávají přítomny pouze ve zvykosloví a lidovém léčitelství. </p> <p>Začátkem církevního i lidového roku je Advent (název pochází z latinského slova a znamená Příchod). Je dobou očekávání příchodu Mesiáše na svět, přípravou na narození děťátka Ježíše. Trvá 4 týdny (4 adventní neděle) před Štědrým dnem. Byl a pro věřící stále je dobou postní, dobou střídmosti, zbožného rozjímání, zákazu velkých zábav, ale plnou různých obyčejů a zvyků. V současnosti církevní obyčeje ustupují spíše do kostelů (roráty) a domácností věřících. Navenek působí adventní doba spíše jako radostné očekávání dětí na Ježíška, těšení se na stromeček, nakupování dárků, procházení adventních a vánočních trhů, poslech adventních koncertů, postupné rozsvěcování svíček na adventním věnci, pečení vánočního cukroví a předhánění se v počtu druhů. Ale i tak je možné v dnešní uspěchané době se na chvilku zastavit a zamyslet. A moudřejší to určitě dělají.<br />
Součástí adventního času i nadále zůstávají některé zvykoslovné obyčeje, dodržované především v rodinách, i když jejich význam se od původních magických a věšteckých obřadů dospělých přesouvá na hry a zábavy pro děti.<br />
Se sv. Ondřejem (30. listopad) je v lidové víře spojováno věštění budoucnosti. Je považován za patrona nevěst. Toho dne dívky různými praktikami hádaly, kdo bude jejich ženichem. Podobně tomu bylo s mládenci. Třáslo se stromem, věštilo se z chování žáby, kterou zahrabali do mraveniště. O půlnoci před svátkem se klepalo na kurník, hledal se obraz nastávajícího ve studni, díži i komíně.</p> <p> 4. prosince se slavila sv. Barbora. V předvečer svátku barborky, ženy a dívky zahalené v bílých prostěradlech a se závojem přes oči, obcházely vesnici. V ruce držely košík s ovocem a sladkostmi, které rozdávaly hodným dětem, v druhé měly metlu, kterou hrozily zlobivým. Ohlašovaly se zvonkem či bušením na okno, vstoupily a zazpívaly píseň o sv. Barboře a jejím mučednictví, případně se všichni společně pomodlily a šly do dalšího stavení. Obchůzky jsou zbytkem her a obřadů provozovaných k tomuto dni.<br />
V současnosti se hra o sv. Barboře a obchůzky konají jen jako doprovodný program ve skanzenech či folklorních představeních. Zůstává pouze zvyk řezání třešňových a višňových větviček, tzv. barborky, které by měly vykvést do Štědrého dne; které dívce vykvete, do roka se vdá. </p> <p> 6. prosinec, respektive v podvečer 5. prosince, patří dětem. Přichází sv. Mikuláš, často doprovázený čertem a andělem, do rodin, škol, nemocnic i na náměstí. Patron obchodníků, šťastného manželství, ochránce dětí. Podle legendy obdaroval biskup Mikuláš tři dcery zadluženého kupce, aby je otec nemusel prodat do otroctví.<br />
V anglicky mluvících a severských zemích se stal sv. Mikuláš Santa Clausem. V českém prostředí zůstal spojen pouze s mikulášskou nadílkou. Rozpustilé mikulášské maškary obcházející v průvodu domácnosti byly zaznamenány již ve 14. století. Teprve daleko později se změnily v nadílku dětem. A na sv. Mikuláše se těší i bojí děti do dneška.</p> <p> Zvyk pojící se se sv. Ambrožem (7. prosinec) se do dnešní doby nezachoval. Muž přestrojený za sv. Ambrože v bílé košili a černé špičaté čepici se závojem, s dlouhým koštětem v ruce, honil za soumraku na něj pokřikující vesnické kluky na Podřipsku a Kolínsku ještě v 19. století a hrozil jim výpraskem. Občas jim z uzlíku hodil cukroví. Původ a význam obyčeje je těžko objasnitelný (ale podobně se chovají barborky a lucky, že??!!)</p> <p> Svátek sv. Lucie (13. prosinec) je již více v povědomí moderního člověka. I když obchůzky masek, bíle zahalených žen se zobáky obcházejících stavení a kontrolujících čistotu domácností, se dnes konají z velké většiny jen jako folklorní divadelní představení (např. Jihočeský folklorní soubor Kovářovan každoročně v Kovářově).</p> <p> Sv. Lucie, patronka švadlen a kočích, přadlen a ochránkyně před očními nemocemi, v české lidové tradici i před čarodějnicemi. V tento den se nesmělo příst.<br />
V severských zemích je svátek sv. Lucie velmi oblíbený, Děvčata v průvodu mají na hlavě věnec z rozsvícených svíček. Na paměť skutků sicilské dívky, která chodila do tajného útočiště křesťanů skrývajících se před pronásledováním a nosila jim jídlo. Aby měla obě ruce volné, dávala si na hlavu věnec ze svíček.</p> <p> A pak už nastává Štědrý den, Štědrý večer (24. prosinec). Adventní půst končil s první hvězdou na obloze. Teprve pak se mohlo začít večeřet. Aby nemusela hospodyně vstávat od stolu, bylo všechno jídlo již na stole. Se Štědrým dnem je spojeno mnoho různých zvyků, ať už zlaté prasátko, kapří šupinka pod talířem, sudý počet hostů u stolu, místo připravené pro nenadálého hosta, věštění budoucnosti pomocí jablka, lití olova, házení střevícem…<br />
Nejčastějším štědrovečerním jídlem dneška je rybí polévka, bramborový salát (večeří cca 80 % dotázaných ve výzkumu), řízek (večeří 82 % dotázaných) a smažený kapr, různá regionální jídla jako kuba, muzika, hubník. Ryba se začala objevovat na štědrovečerním stole pravidelně až v 19. století. Dříve byla považována za postní jídlo, proto se objevovala sporadicky.<br />
Drahé dárky pod stromečkem jsou spojeny spíše s moderní dobou, dříve děti dostávaly spíše jablíčka, suché švestky, oříšky, případně dřevěné hračky.<br />
Novodobou tradicí se stává betlémské světlo zapálené v palestinském Betlémě a putující prostřednictvím skautů do všech koutů Evropy. Z Vídně obvykle putuje vlakem do Brna a do Prahy, kde je roznášeno dál do jednotlivých domácností. </p> <p> Nedílnou součástí vánoc jsou jesličky. Objevují se od 13. století, první postavil sv. František z Assisi jako vzpomínku na narození Dítěte v betlémské jeskyni. Skutečný počátek stavění betlémů můžeme datovat do doby třicetileté války a následujícího baroka. Stavěly se v kostelích i šlechtických, později měšťanských, domácnostech. Do lidového prostředí se dostaly koncem 18. století. V lidových jesličkách se vedle Svaté rodiny, Tří králů, anděla, pastýřů a oveček objevují dráčci. Figurky vyřezávané lidovými řezbáři podle postav z jejich okolí- vesničané, vesničtí řemeslníci, ponocný, horníci, muzikanti, muži, ženy, děti, všichni nesoucí Ježíškovi dárky.</p> <p>Zdobení vánočního stromku je ještě mladším zvykem než stavění jesliček. První strom byl postaven a ozdoben v r. 1570. Stál v cechovní budově v německých Brémách, kam byly pozvány děti řemeslníků. Odtud se zvyk šířil dál. Počátkem 19. století se dostal do Čech, nejdříve se objevil ve šlechtických rodinách, pak měšťanských, na venkově se strojil od 60. let 19. století. </p> <p> 25. prosinec, Boží hod vánoční, ustanovila křesťanská církev jako den Ježíšova narození již ve 4. století. Zvyk se rozšířil do všech katolických zemí, zatímco východní, dnes pravoslavná církev, slavila a dodnes slaví narození Krista až 6. ledna v den Zjevení Páně. Mělo se pouze rozjímat a podle lidové víry se nesmělo pracovat. Tento zvyk se vlastně dodržuje dodnes, většinou se na Boží hod setkávají širší rodiny a navštěvují přátelé.<br />
Totéž probíhá i na svátek sv. Štěpána (26. prosinec), který byl mimo jiné věnován koledním obchůzkám po domácnostech spojených s magickým přáním zdaru. K vánoční koledě patřilo pastýřské vytrubování, chození s fanfrnochem a konání jesličkových her. Koleda se časem stala zdrojem obživy pro nejchudší členy vesnické komunity a teprve daleko později koledou dětí. Však si ještě vzpomínáme na „Koleda, koleda, Štěpáne, co to neseš ve džbáně…,“ jak maminky učily a ještě učí své děti, aby koledovaly babičce a dědovi, tetám i sousedům.</p> <p> A již přichází sv. Silvestr (31. prosinec). Teprve během středověku se začal oslavovat konec roku na tento den a ještě později se zařadil do cyklu lidových oslav. Mimo návštěvu kostela a poděkování za vše dobré v prošlém roce ho provázely veselé oslavy. Konec starého a začátek nového roku byl spojen s přípitkem a přáním všeho nejlepšího. Bohaté silvestrovské veselí je spjato až s příchodem 20. století. Do současnosti přetrvala hlavně mohutná oslava, následovaná často kocovinou příštího dne. Což podle přísloví „Jak na Nový rok (1. leden), tak po celý rok“ moc příznivé pro budoucnost není. Tradice jedení čočky k novoročnímu obědu (přičaruje hodně peněz v novém roce) a nevaření drůbeže (rodina se rozlétne do světa) se už tolik nedodržuje. </p> <p> Dříve byl spojen počátek nového roku s 1. březnem, kdy v Římské republice přebírali úřad noví konzulové. Gaius Iulius Caesar při úpravě kalendáře převzal jako výchozí den 1. leden. Jeho juliánský kalendář platil do roku 1582, kdy byl reformován papežem Řehořem XIII. Gregoriánským kalendářem se v současnosti řídí většina evropských zemí. Pravoslavná církev se stále drží juliánského kalendáře.</p> <p> Se svátkem Svatých tří králů (6. leden) končí doba vánoční a začíná období masopustu. I tento den je spojen s koledováním.</p> <p> Nově se stává tradicí charitativní akce nazvaná Tříkrálová koleda, pořádaná katolickou Charitou. Děti převlečené za tři krále koledují s písní „My Tři králové jdeme k vám, štěstí, zdraví, vinšujeme vám, …“ na náměstích a ulicích měst, obcházejí vesnice a vybírají peníze pro chudé, opuštěné děti a staré lidi, na hospice a další potřebné projekty. Každoročně se vyberou milionové částky.</p> <p> Na svátek sv. Kašpara, Melichara a Baltazara, mudrců z východu, kteří se přišli poklonit Božskému děťátku do Betléma a přinesli mu dary, dostávají své vánoční dárky hispánské děti.<br />
Na sv. Tři krále nalézají děti na Kubě a v dalších oblastech španělsky mluvícího světa pod polštářem dárky. Tuto tradici dodržujeme pro svá děvčata i v naší rodině. A protože nosí dárky i český Ježíšek, jsou holky více než spokojené. Jeden ze způsobů, jak se španělská tradice tříkrálového nadělování stává vánoční tradicí v české rodině. </p> <p>Slovníček :<br />
Daráčci – vyřezávané figurky koledníků v betlémě, nesoucí dary Ježíškovi.<br />
Fanfrnoch neboli bukál, bukač. Hudební nástroj vytvořený z hliněného džbánu, hrdelní otvor potažený kůží, uprostřed se protáhl svazek koňských žíní. Za něj se navlhčenou rukou popotahovalo a vyluzovalo tak charakteritický bručivý zvuk.<br />
Hubník-regionální jídlo ze sušených hub.<br />
Kuba-regionální jídlo z krupek a sušených hub.<br />
Muzika.regionální jídlo ze sušeného ovoce (v podstatě kompot).<br />
Roráty – jsou liturgicko-hudební formou ranní mariánské mše svaté, konané v adventním období.</p> <p>Literatura:<br />
Československá vlastivěda, díl III., Lidová kultura. Orbis, Praha, 1968<br />
Langhammerová, Jiřina, Čtvero ročních dob v lidové tradici, Petrklíč, Praha, 2008<br />
Osobní archiv PhDr. Marie Jindrové<br />
Vondruška, Vlastimil, Církevní rok a lidové obyčeje. Dona, České Budějovice, 1991<br />
Zíbrt, Čeněk, Veselé chvíle v životě lidu českého. Vyšehrad, Praha, 2006</p>

<p>DOBRUŠKA: Ale koukej vrátit to pyžamo je název hry, kterou členové ochotnického divadelního souboru F. A. Šubert z Dobrušky hrají už více než dva roky a během sedmadvaceti repríz jim v hledištích tleskalo několik tisíc diváků. Nastudování inicioval Pavel Štěpán, který zároveň hraje kontrolora nemocných. Několik dní před dobrušskou derniérou poskytl o inscenaci spoustu zajímavých informací.</p> <p>Můžete hru představit?</p> <p>Jedná se o původní divadelní hru Vlastimila Venclíka Vrať mi to pyžamo, zhruba ze sedmdesátých let. V polovině 80. let natočil Jaroslav Papoušek komedii, která se jmenovala Všichni musí být v pyžamu a do hlavní role Řehoře Maršíčka obsadil Františka Husáka.<br />
Původní příběh vypráví o pensiovaném účetním, který se po infarktu dá do služeb kontrolorů nemocných, je přitom velice pedantní, nepije atd. Děj vrcholí tím, že končí jako děvkař, alkoholik a zkorumpovatelný člověk, navíc dostane další infarkt. Film není moc známý, ale František Husák je v něm brilantní.<br />
Divadelní hra Vrať mi to pyžamo se už v Dobrušce v minulosti objevila.<br /> V 80. letech ji nastudoval s místními herci Jiří Mach, dnešní šéf Vlastivědného muzea. Pozoruhodné je i to, že v hlavních rolích se tehdy objevili Vladimír Zrzavý a Josef Dohnanský – pozdější starosta a místostarosta města (manželku vytvořila Blanka Asterová). Při několika reprízách jsem alternoval na jevišti. Stalo se totiž, že Jirka Mach, který hru nejen režíroval, ale zhostil se i malé role pošťáka, musel na vojenské cvičení a já jsem za něj zaskakoval. Tak jsem se s „pyžamem“ seznámil. </p> <p>A jak došlo k novému nastudování?</p> <p>Před časem jsem doma hledal nějaké fotografie a vypadla mi fotka Josefa Dohnanského právě z této hry. V divadelním archivu jsem našel text, přečetl ho a začal jsem shánět, kdo by hru udělal. Bohužel musím konstatovat, že slušně řečeno, mě všichni poslali „do prčic“ – nějaký kontrol a nemocný nikoho nezajímají, v Dobrušce jsou prý lidé zvyklí na operety a hry s velkým obsazením. Po nějaké době jsem tedy hru, včetně názvu, upravil sám, oslovil svého kamaráda Jiřího Hoňka a přípravy začaly. </p> <p>Kdo se objevuje na jevišti?</p> <p>V tomto případě si zcela nestandardně herci vybrali svého režiséra – Františka Veverku. Dodrželi jsme také tradici a nepsané pravidlo této hry, kde malou roli pošťáka dostává vždy pan režisér. Děj jsme okořenili aktuálními vtipy, přidali do něj písničku Zhluboka dýchat a malou legrácku s televizí, kde má pan režisér další miniroli. Terezu Štěpánovou, která odešla na mateřskou dovolenou, nahradila v roli manželky Jitka Frelichová. </p> <p>Původní plány na pár repríz vzaly brzy za své, že?</p> <p>Počítali jsme s tím, že hru, která je textově poměrně složitá a visí v podstatě na kontrolorovi a nemocném, uvedeme jen několikrát. Těší mě, a to se musím pochlubit, že přes velkou počáteční nedůvěru, počtem repríz „válcujeme“ už i velice úspěšnou Noc na Karštejně v podání místních ochotníků, což je opravdu pozoruhodné. I když nemáme zcela přesné záznamy, domníváme se, že jsme za dva a půl roku odehráli 27 repríz. Hráli jsme především v okolních městech a obcích – Opočně, Pohoří, Ohnišově, Sedloňově, Olešnici v Orlických horách, Novém Městě nad Metují, Českém Meziříčí, Jasenné, na přehlídce Sedláčkova Javornice, nejdále v Lanškrouně a samozřejmě také pětkrát v Dobrušce. </p> <p>Hráli jste však také jedno výjimečné představení.</p> <p>Ano, bylo to velice zvláštní představení, a sice pro Jaroslavu Ulrychovou, která překonala velice těžkou a komplikovanou nemoc a své padesátiny slavila za přítomnosti lékařů a sestřiček z Fakultní nemocnice v Hradci Králové, kteří ji doslova vrátili do života. Kolega Honěk po odehrání trefně poznamenal, že mě, protože ve hře nadávám doktorům, v případě potřeby nechají určitě v Hradci ležet na dvoře. </p> <p>Co Vás na roli revizora nemocných nejvíce baví?</p> <p>Ty nervy, zda to nezkazíme. Jsme známi tím, že texty nebyly nikdy naší silnou stránkou, takže nám bylo podsouváno, že není možné, abychom právě my hráli tyto role. Jeden má zhruba hodinu textu, kontrolor nesleze za celou dobu z jeviště, takže je to vždy napětí do poslední chvíle. Teď, kdy už si hraní tzv. „sedlo“ a nemusíme vše hlídat, nás baví sledovat reakce lidí. Poslední představení v Českém Meziříčí bylo v tomto směru obzvlášť povedené.<br />
Dobrušská derniéra bude opět trochu netradiční. Uskuteční se 29. prosince na jevišti Společenského centra Kino 70 v Dobrušce a vyzvali jsme diváky, aby do hlediště přišli v pyžamech s tím, že v tom případě budou mít vstup zdarma.<br />
Máme zpětné informace, že výzva padla na úrodnou půdu. Někteří dokonce vzkazovali, že spí nazí. Těm jsme odpověděli, že to ovšem není pyžamo a výjimka se na ně nevztahuje. </p> <p>Můžete na závěr představit divadelní „pyžamový“ ansámbl?</p> <p>Kromě už zmiňovaných herců (Štěpán, Honěk, Frelichová, Veverka) do něj patří dvě nápovědy (Markéta Ulrychová, Lucka Hušková), ozvučení zajišťuje Tomáš Ulrych, scénu tradičně Pavel Ulrych, osvětlení má na starosti Marcel Vrátný. Obrovská výhoda hry je prý také v tom, že všechny rekvizity se vejdou do dvou aut a na jeden vlek.</p>