Články a komentáře

<p>Královéhradecký kraj uděluje od roku 2002 tvůrcům v oblasti tradičních lidových řemesel titul Zlatý kolovrat. V roce 2010 jej získala Ines Šťovíčková, a to v oboru předení vlny a ruční tkaní. Výrobu a zpracování textilu můžeme na našem území datovat už do 6. století. Dokládají to archeologické nálezy ve Starém Městě (okres Uherské Hradiště). Větší rozvoj textilních technik nastal u nás až v 10. – 13. století.</p> <p>Hlavní surovinou byl len, konopí a ovčí vlna. Ke spřádání vláken se používala vřetena různých typů a velikostí, která doplňovala přeslice. Zprvu se tkaniny vyráběly na jednoduchém stojatém stavu, později na ležatém. Některé předtkalcovské techniky jsou velmi primitivní, jiné jsou složité a vyžadují si speciální nástroje a také velkou zručnost. Jde např. o pletení na formě, tkaní na karetkách (speciálně upravené destičky), pletení na rámu. Těmito technikami se zhotovují zejména doplňky oděvů – rukavice, šály, pásky, čepice, ale i popruhy u košů atd. Ruční tkaní bylo dlouhou dobu jediným způsobem výroby látek. Zprvu šlo o tvorbu výrobků pro vlastní potřebu, kterou později nahradila řemeslná produkce. Jednotliví řemeslníci se specializovali a zejména v 15. a 16. století se sdružovali do cechů – řeč je o tkalcích (zpracovávali rostlinný materiál), barvířích, běličích, mandlířích, postřihovačích, soukeníkách (zpracovávali vlnu), kloboučníkách atd.<br />
Počátek 18. století je ve znamení vzniku manufaktur a od poloviny 19. století pak továrny úplně nahradily domáckou výrobu textilií. Druh zpracovávané suroviny určoval jeho použití. Konopné a lněné plátno v hrubším provedení sloužilo k hospodářským účelům (pytle, plachty…), střední kvalita byla používána na pracovní oděv nebo na předměty pro domácnost (prostěradla, ubrusy…). Tenké plátno se používalo na sváteční oděvy nebo zvykoslovné textilie (např. úvodnice) a často se zdobilo výšivkou. Z ovčí vlny se vyráběly tkaniny dvěma způsoby – pokud nebyly po utkání plstěny na valše, byly používány zejména na ženské sukně nebo mužské kabáty, Valchovaná sukna (na valše se pomocí vody a kladívek vysráželo sukno až o třetinu) byla většinou jednobarevná, díky zplstění byla velmi silná a šilo se z nich mužské oblečení.</p> <p>Ve znamení vřetánka a kolovratu</p> <p>Předením se až do 17. století zabývaly zejména ženy a dvě třetiny domácností všech společenských vrstev vlastnilo kolovrat, mnohdy více kusů. Zprvu se předlo pro vlastní potřebu, později se surovina prodávala překupníkům. Na sklonku 18. století začalo strojové spřádání bavlny. Vřetánko bylo používáno zejména tam, se spřádalo malé množství materiálu. Pokud bylo potřeba spříst větší množství vláken, používal se kolovrátek, který se začal šířit v 16. století. Vznikají různé druhy kolovratů, které se liší umístěním vřetena a hnacího kola, velikostí hnacího kola, přičemž tyto variace mají vliv na rychlost předení a sílu příze.</p> <p>Plstění zažívá renesanci</p> <p>Při plstění se využívá vlastnosti surové vlny, která díly vodě a, mechanickému namáhání a prudké změně teploty tzv. plstí. Ve středověku díky plstění vyráběly klobouky, boty a další součásti oděvu, které měly za úkol chránit svého nositele před nepřízní počasí. V dnešní době je plstění u svetrů a dalších výrobků z vlny nechtěnou vlastností. Technika plstění se v poslední době dostala opět na výsluní zájmu a díky ní vznikají půvabné předměty – jde o zpodobnění zvířátek (např. ovečka, králík, pavoučci), dárková plstěná mýdla sloužící na peeling pokožky, tašky různých velikostí. Známe mokré a suché plstění. První způsob je využíván při výrobě tašek nebo mýdel. Vytvoříme tašku asi o jedno třetinu větší, než chceme mít konečný produkt, vložíme do pračky a zapneme program s vyvařováním. Po vyjmutí výrobku z pračky ho natvarujeme do požadovaného tvaru a necháme uschnout. Ještě jednodušší je postup u peelingových mýdel – mýdlo omotáme rounem, vložíme do dámské punčochy, namočíme a mydlíme až do chvíle, než rouno zplstnatí. Pak punčochu sundáme a dál pokračujeme v mydlení, až je rouno souměrně zplstěné. Při suchém plstění, které se používá při tvorbě figurek, potřebujeme plstící jehly. Ty mají různé zářezy, které při průchodu rounem způsobí jeho zachycování a výsledkem je zplstnatění. Rouno je dobré před plstnatěním obarvit, a k tomu můžeme použít přírodní nebo chemická barviva.</p> <p>Ruční práce – můj osud</p> <p>Ines Šťovíčkovou okouzlily ruční práce již v dětství. „Bydlela jsem s rodiči v Broumově a od předškolního věku jsem se věnovala ručním pracím. Díky babičce jsem se naučila háčkovat a plést, ze zbytků látek jsme šily oblečení pro panenky. V sedmi letech jsem se naučila vyšívat, o dva roky později jsem si uháčkovala svetr a začala vyrábět chňapky, polštáře a háčkované tašky. V jedenácti letech jsem se naučila šít na starém šicím stroji. Dalším mým objektem zájmu se staly květiny, protože moji prarodiče byli zahradníci a vedli mne k lásce k přírodě. Pod dozorem mé matky – švadleny – jsem se naučila šít oblečení. V šestnácti letech jsem si ušila zimní bundu, kalhoty, sukně i šaty do tanečních. Háčkovala jsem dětské soupravičky, dámské čepice, plédy – tedy v té době nedostatkové zboží,“ říká nositelka titulu.</p> <p>Z koníčku se stalo povolání</p> <p>V roce 1979 začala Ines Šťovíčková pracovat jako telegrafistka, ale ruční práce ji stále přitahovaly. „Když jsem se provdala, začala jsem šít na celou rodinu. Zaměřila jsem se i na šití zboží, které chybělo na trhu – záclony různých tvarů, oblečení pro děti i dospělé. Po mateřské dovolené jsem nastoupila do jeslí jako dětská sestra a také tady jsem pro děti šila oblečení. Od roku 1989 jsem se věnovala několika činnostem – podnikala jsem jako aranžérka květin, a měla jsem vlastní prodejnu, později jsem si otevřela cukrárnu, vyučovala jsem orientální tance, od roku 2002 jsem nastoupila do Enviromentálního střediska Ruce v Křimicích jako jeho ředitelka, a právě tady jsem seznamovala zájemce s enviromentální výchovou, starými zapomenutými řemesly a dalšími ručními pracemi. Později jsem nastoupila do Centra vzdělávání v Náchodě – zaměřila jsem se na aranžování, ruční patchwork, vyšívání, háčkování, předení, tkaní atd. Ve středisku Ruce jsem také začala pořádat jarmarky a třikrát ročně výstavy – např. na téma Šaty našich babiček, Vánoce s panenkou. Vše probíhalo v duchu starých řemesel, a součástí každé výstavy bylo jejich předvádění. A také se zde peklo a vařilo,“ vypráví Ines Šťovíčková a dodává: „V tomto středisku jsem vytvořila program pro děti za všech stupňů škol. Např. v rámci grantového programu Máme rádi Broumovsko se uskutečnil v Mateřské škole ve Vižnově projekt Odhalujeme tajemství starých řemesel.“ </p> <p>Cesta ke kolovrátku</p> <p>//„Jako dítě jsem milovala pohádky a zaujala mne pohádka O zlaté přadleně, ve které se předlo na kolovrátku. Svůj dětský sen – naučit se příst na kolovrátku, jsem si splnila v roce 2003. Pořídila jsem si kolovrátek, na kterém předu dodnes. O dva roky později jsem se zúčastnila soutěže v předení ovčí vlny na akci nazvané Ovenálie ve Zlobících a ve spřádání ovčí vlny jsem se umístila na prvním místě. V roce 2008 jsem se zapojila v rámci mezinárodního festivalu Pelhřimov město rekordů do soutěže s názvem Ze zad na záda. Šlo o to v co nejkratší době z vlny ovce zpracovat přízi a z ní uplést svetr. Naše skupina se umístila jako první na kontinentu, ve světě jsme byli osmí, a to s časem 8 hodin 35 minut. O dva roky později se nám díky času 6 hodin 52 minut a 10 vteřin povedlo získat první místo na kontinentu, a ve světovém žebříčku jsme skončili na druhém místě,“ vypráví Ines Šťovíčková,<br />
Její výrobky z ovčího rouna a tkané výrobky z přírodního materiálu získaly v roce 2011 ohodnocení Regionální produkt Broumovska. V současnosti pořádá výstavy, jezdí předvádět řemesla na jarmarky, vyučuje tkaní, předení, filcování, aranžování, maluje obrazy pastelkami, plete z proutí, tká na kolíkovém stavu, šije pracovní kroje na jarmarky, šije kostýmy pro divadlo atd. Spolupracuje s Muzeem východních Čech v Hradci Králové a Regionálním muzeem v Náchodě. Právě pro náchodské muzeum uspořádala celoroční výstavu starých řemesel v Dřevěnce v Polici nad Metují. </p> <p>V předvánočním čase se můžete s Ines Šťovíčkovou setkat ve výše zmíněné Dřevěnce (13. prosince) nebo na Adventních trzích v Hradci Králové (28. – 30. listopadu).</p>

<p>SEDLČANY: Novou divadelní sezónu zahájí Spolek divadelních ochotníků v Sedlčanech uvedením „crazy“ komedie Zítra to roztočíme, drahoušku. Diváci ji jistě budou znát jako film scénáristy a režiséra Petra Schulhoffa, na divadelních prknech do letošního roku sehrána nebyla.</p> <p>„Mám rád komedie a chtěl jsem, aby také u příležitosti výročí, které místní kulturní dům letos oslaví, náš spolek přišel s nějakou novinkou,“ říká Richard Otradovec, který filmový scénář převedl do jevištní podoby.</p> <p>Richard Otradovec za tímto účelem vedl s dědici Petra Schulhoffa téměř dvouleté jednání. „Většinou, když projeví o takové dílo zájem amatérské spolky, neuspějí. Dědici hry měli přesné požadavky, například aby byl zachovaný smysl díla, narážky na tehdejší režim, aby měla hra ráz. Měl jsem proto poměrně svázané ruce, když jsem filmový scénář převáděl do podoby divadelní hry,“ říká Otradovec. Představení sice není náročné na rekvizity a kostýmy, z nichž většinu z nich mají herci ještě na půdách, finančně náročné jsou ale poplatky za uvedení hry. „Hru ještě diváci neviděli, přesto jsme již museli zaplatit paušální poplatek šest tisíc korun agentuře ProVox Music Publishing. Ta nám povolila do deseti představení zakomponovat část ze čtyř písniček známých českých interpretů, jejichž autory zastupuje. Autorská práva na dílo (zastupuje DILIA) tvoří třináct procent z hrubých tržeb, na čtyři procenta hrubých tržeb přišel zhruba dvacetiminutový hudební podkres a zbylá část písniček (zastupuje OSA). Pokud bychom měli spočítat náklady spojené s uvedením představení, pohybujeme se na částce kolem sedmdesáti tisíc korun. Jsme ochotnický soubor, takže je jasné, že naši členové hrají zadarmo a ve svém volném čase. Peníze ze vstupného nám pokryjí náklady. Rozhodně ale není pravda to, co se někteří diváci domnívají – že jsou členové souboru za své role placeni,“ vysvětluje Richard Otradovec.</p> <p>Ve hře se objeví šest ústředních postav a pak zhruba stejný počet postav vedlejších. „Na šestici hlavních herců jsou kladeny velké nároky co se týče textu, který se musí naučit. Tím, že jde o méně lidí, se nám ale při zkouškách, které máme od září dvakrát týdně a někdy i v sobotu, pracuje lépe, a jako režisér jsem velice spokojený.“ </p> <p> Překvapením pro diváky by měla být přislíbená účast herečky Jany Krausové. Ta by si měla zahrát menší roli správcové. </p> <p>Ostatní herci souboru podle režiséra dostanou příležitost ve hře Parohaté pověsti, kterou na jaro připravuje Jaroslava Bulínová.</p> <p>Komedii „Zítra to roztočíme, drahoušku aneb Absolutně nevinný žertík“ uvedli sedlčanští ochotníci poprvé ve středu 26. listopadu, slavnostní představení je naplánováno o den později, na 27. listopadu, v den, kdy přesně před šedesáti lety byl do provozu slavnostně uveden Kulturní dům Josefa Suka. </p> <p>„Myslím, že pro diváky bude komedie v našem podání z let nedávno minulých hodně zajímavým zpestřením divadelní sezóny a kulturní dům ji zařadil dokonce jako jedno z divadel v rámci předplatného. Dějová linka vypráví o sousedské válce, jde tedy o příběh ze života. Invalidní důchodce Evžen Novák si přivydělává jako komparsista. Jednou při návratu z natáčení se setká na pavlači se svou sousedkou Alenou Bartáčkovou a v žertu jí naznačí, že jí je manžel nevěrný. Jenže Kája Bartáček si to nenechá líbit a slibuje Novákovým pomstu. Ti si rádi hrají na lidi z lepší společnosti a jejich syn René si dokonce vylepšuje jméno různými tituly. Začíná tak malá sousedská válka, jež má být zažehnána ve chvíli, kdy se mají obě znepřátelené rodiny stěhovat z činžáku, který má být zbourán. Nebyla by to však pravá komedie, kdyby se obě rodiny znovu nesetkaly na sídlišti jako sousedé v jednom paneláku a na jednom patře. Válka se znovu rozhoří a nepomůže ani snaha Reného a Nadi, neteře Bartáčkové, protože i jejich svatební oznámení je považováno za poněkud hloupý vtip,“ přibližuje hlavní dějovou linku hry Richard Otradovec.</p> <p>ZDROJ

<p>PŘIBYSLAVICE: Obec se nachází 10 km od Třebíče směrem na severozápad. První zmínku o Přibyslavicích, která je zároveň doložená historickými prameny, bychom našli v listině Přemysla Otakara I. z roku 1224. V téže listině se dovídáme také o zdejším dvoru, kostelu a královské kapli.</p> <p>Archeologický výzkum a následný stavebně historický průzkum</p> <p>V roce 1968 bylo pod dlažbou kostela náhodně odkryto podkladové zdivo. Na základě tohoto odhalení zahájil archeologický výzkum, který zde probíhal do roku 1973. Spolupracovala na něm Státní památková péče historického oddělení západomoravského muzea v Třebíči, a jeho cílem bylo oddělit jednotlivé stavební fáze daného historického objektu. Nakonec zde došlo k následujícím objevům: v první řadě byla pomocí nálezu kamenných základů v čele východní zdi profánní stavby potvrzena lokace královské kaple, další nálezy se přikláněly k tvrzení, že se zde v dřívějších dobách pravděpodobně nacházel také karner (kostnice). Kromě toho se našla keramika z 1. pol. 13. století a mladší keramika, kterou odborníci datovali do 14. a 15. století, a v neposlední řadě i mince – denár pocházející z města Poznaně z roku 1607. Kromě toho byly odkryty nástěnné malby, z nichž historicky i symbolicky nejcennější byla malba jednoocasého lva na červeném štítě s korunkou na hlavě. Jde o znak českého království, který podle Mgr. Petra Ošusty s velkou pravděpodobností souvisí s konfirmací privilegia přibyslavskému kostelu králem Janem Lucemburským roku 1318.<br />
V roce 1969 se odborná komise na základě těchto nálezů shodla na tom, že bude kostel exemplárně konzervován. V souvislosti s tím vzniklo na základě SHP několik různých interpretací stavebního vývoje památky. Dne 14. července 1971 projednala odborná komise památkové úpravy v interiéru kostela sv. Anny a o 6 let později se přistoupilo k restaurování středověkých částí fasády kostela. Brněnští architekti dokonce zpracovali návrh na obnovu, který bohužel zůstal nerealizován, a to z důvodu nedostatku finančních prostředků. Od té doby podala místní fara na Ministerstvo kultury ČR dvakrát návrh na obnovu, který byl v obou případech zamítnut. A ani bakalářské práci věnované tomuto tématu, kterou autor zpracoval v roce 2006 jako podklad pro stavební obnovu, se nedostalo sluchu. </p> <p>Památka a současnost</p> <p>V současné době bychom mohli stav památky charakterizovat jedním slovem – tristní – a v souvislosti s tím vyjádřit lítost nad faktem, že od archeologického výzkumu, který zde probíhal před více jak 40 lety, celý objekt včetně prostoru bývalé sakristie stále chátrá a celá léta byl ponechán vlastnímu osudu.<br />
Přesto je tu určitá naděje; budoucnost osudu kostela sv. Anny v Přibyslavicích leží na srdci místním obyvatelům a studentce 3. ročníku oboru Dějin umění na FF JCU v Českých Budějovicích, slečně Kristýně Vaňkové. Ta vypracovala v rámci předmětu Muzeum a galerie v praxi výstavní projekt s názvem Přibyslavický středověký lev. Představila “odborné porotě“ (složené zatím pouze z řad spolužáků) svou vizi, v níž není nic ponecháno náhodě, právě naopak. Vedle stručného nástinu historie, přes výčet nálezů archeologického výzkumu až po vytvoření vlastní 3D vizualizace práce s výstavními prostory, dokázala pro svůj projekt nadchnout i valnou většinu svých spolužáků. Také právě proto byl její projekt vybrán spolu s dalšími čtyřmi nejlepšími k realizaci.<br />
Nyní se sl. Vaňková stala kurátorkou a prvním krokem, který představoval složení realizačního týmu (skládá se z kurátora, produkčního, architekta a autora doprovodné výstavní publikace) se i ona vydala na cestu na jejímž konci, jak sama doufá, vznikne další podklad pro snad již poslední pokus o obnovu tolikráte zmiňovaného historického objektu.<br />
Možná, že si v tuhle chvíli někteří z Vás položí otázku: Proč poslední? Je to proto, že všichni zúčastnění věří v nejlepší možný výsledek.</p> <p>Dodatek k článku:<br />
Vážení čtenáři,<br />
pokud by kdokoliv z Vás měl zkušenosti s žádostí o finanční podporu na regionální bázi pro podobné projekty, nebo chtěl připojit komentář k tématu, může napsat na emailovou adresu: kristyna.vankova91@gmail.com Předem děkujeme za každou inspiraci, informaci nebo radu. Budeme velice rádi, když se s námi podělíte o své zkušenosti a vděčni za každou podporu.<br />
Veronika Polnická</p>

<p>HUSTOPEČE: Pět komedií a jedna pohádka, ochotnické soubory přímo ze sousedství i ze vzdáleného konce republiky, pět dní a téměř šest set padesát diváků. Takový byl 16. ročník Šmardova sousedského divadla, který se konal od 5. do 9. listopadu 2014 ve Společenském domě v Hustopečích.</p> <p>Šmardovo sousedské divadlo zahájili ochotníci ze Staroviček. Soubor s názvem Kadet se přijel do Hustopečí předvést s veselohrou Jana Havláska Když kapela začne hrát. Divadelní spolek Kadet Starovičky funguje už 17 let, během nichž herci nacvičili 13 celovečerních představení plus několik scének Ze života našich stařečků, které si dokonce napsali sami.<br />
„Naše úplně první představení byla Babička od Boženy Němcové, a s tou jsme tady v Hustopečích také vystupovali. Na Šmardově sousedském divadle jsme letos už potřinácté. Vždy se sem moc těšíme. Bavíme sebe, bavíme sousedy. Je to pěkná věc. Je to pro nás čest, že tady můžeme vystupovat,“ svěřila se režisérka souboru Anna Haluzová.<br />
Přehlídka pokračovala ve čtvrtek komedií o přátelství, hokeji a vdávání Zakázané uvolnění. Zábavu pro diváky od patnácti let přivezli ochotníci z Divadla Prkno Veverská Bítýška. Se svou inscenací hry Petra Kolečka se soubor v roce 2014 zúčastnil i Celostátní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla Divadelní Piknik ve Volyni.<br />
V pátek večer před zaplněný sál se sto šedesáti diváky předstoupil s velkým úspěchem ochotnický soubor Bezkamen Uherčice. „Přivezli jsme lechtivou komedii s názvem (Ne)prodejné manželky,“ představila soubor jeho vedoucí Radka Schardová. Ochotníci z Uherčic se dali dohromady už v roce 1997 a každý rok přes zimu nacvičí nějaký divadelní kousek. Neprodejné manželky jsou však úspěšnější než hry předchozí, ochotníci už s nimi objeli jedenáct okolních vesnic a odvážili se i na první divadelní přehlídku. „Nikdy jsme na žádné přehlídky nevyjížděli, jezdili jsme jen po vesnicích po kulturních domech. Na divadelní přehlídce jsme tady v Hustopečích úplně poprvé. A je to úžasné,“ zhodnotila účast na Šmardově sousedském divadle Radka Schardová.<br />
V sobotu uvítala hustopečská divadelní prkna ochotníky až z daleké Krupky u Teplic. Do 300 kilometrů vzdálených Hustopečí přivezli kabaretní pásmo humorných monologů s názvem Ať žijí nebožtíci.<br />
Nedělní odpoledne v sále společenského domu patřilo dětem. Popelku aneb Pohádky z babiččiny truhličky jim přivezli malí herci z Divadelního spolku bratří Mrštíků Boleradice. Boleradičtí za šestnáct let Šmardovo sousedské divadlo ani jednou nevynechali. V Hustopečích se tak už cítí jako doma. „Hustopeče máme rádi, jste přece naši sousedé. Je tady vždy příjemná atmosféra,“ pochvalovala si předsedkyně divadelního spolku Iva Kahounová.</p> <p> Příjemnou tečkou a zároveň vrcholem pětidenního festivalu bylo představení domácího souboru Foor Hustopeče. I když komedii o vztahu dvou lidí Tlustý prase hráli ochotníci v Hustopečích už potřetí, ani tentokrát si ji nenechalo ujít téměř dvě stě padesát diváků. Tlustý prase se tak stalo nejúspěšnějším představením letošního ročníku Šmardova sousedského divadla. Sál společenského domu praskal ve švech. </p> <p> Přehlídku Šmardovo sousedské divadlo pořádá Marketing a kultura města Hustopeče.</p>

<p>LUŽICE: Pozvání na návštěvu Lužice v době vánoční nám zaslala lužická Srbka, paní Hanka Budarjowa z Budyšína. Společně s celou rodinou navštěvuje vánoční trhy, aby nakoupila dárky a potěšila se krásnou vánoční náladou. Jako křesťanka se zúčastňuje štědrovečerní bohoslužby, která se koná v podvečer.</p> <p>Do Lužice zve české občany: „Witajće do Hornjeje Łužicy! Předewšěm w so bližacym dohodownym času je Hornja Łužica jara powabliwa a wobkuzłaca. Hwězdy z Ochranowa, poprjancy z Połčnicy, wobswětlene božodźěsćowe štomy na torhošćach a zahrodach, swěcy a hodownje pyšene domy wuprudźeja hodownu atmosferu. Mnoho wsělakich zarjadowanjow so hosćom w adwentnym času poskićeja a wabja k wopytej. Jara woblubowane su starodawne Mikławšowe, adwentne abo hodowne wiki w městach a gmejnach po cyłej Hornjej Łužicy.<br /> Wutrobnje was tam a w našim regionje witamy. Wjace informacijow nadeńdźeće na našej internetowej stronje www.oberlausitz.com/weihnachten.“</p> <p>Oslava vánočních svátků je v různých zemích odlišná, ale velká část křesťanského světa oslaví narození Ježíška. U nás i dárky rozdává Ježíšek, ale např. v sousedním Sasku, v okresech Budyšín a Zhořelec, kde stále žije početná skupina slovanského původu, bude rozdávat dárky Barborka nebo Boží děťátko.<br />
Také v sousední Lužici drží původní vánoční obyčeje, které splývají s moderní oslavou narození Ježíška. Vánoční štola je výhradně drážďanským pečivem, ale svou vůní a lahodnou chutí spolu se svařeným vínem provoní většinu vánočních trhů. Vedle štoly jsou atraktivní soutěže v pečení perníků. Každoročně se prezentují perníkáři v městečku Pulsnice. Hned za naší hranicí zaplní mnohá náměstí trhovci s jejich vánočními výrobky a lákají k návštěvě i české občany. Nezbytná pyramida, vánoční strom a písně, živá vystoupení souborů jsou charakteristickými znaky adventu. V kostelích za ranní mše zvučí roráty a u lužických Srbů můžeme slyšet zpívat i kěrluše.<br />
Na starobylém náměstí historického města Zhořelce spolu se spoustou malých obchůdků v okolí bývá vánoční trh v duchu středověku a každoročně přijíždí nadělovat Ježíšek. Adventní trh v pohraniční Žitavě nemá zdaleka tak honosný průběh, zato o prvním vánočním svátku do města zavítal císař Karel IV. a se svým průvodem se poklonil narozenému děťátku na hradě Oybín. Obyvatelé, kteří s ním přišli na hrad, byli odměněni sklenicí vína nebo čaje.<br />
Letos poprvé se na drážďanském štrícelmarktu objeví obří jesličky vedle dvaadvaceti metrového stromu a obří pyramidy. V Německu není běžné vystavovat v kostelích jesličky. Výjimečným je městečko Šěrachow, kde se konají v každém lichém roce výstavy betlémů. Běžně se zde již po léta prezentují také čeští výrobci. Místem výstav je kostel Nanebevzetí Panny Marie z roku 1741.<br />
Vánoční kultura v Lužici má i ryze český produkt. Emigranti, kteří sem přišli, založili městečko Ochranov. V roce 1821 začali vyrábět vánoční hvězdy jako symbol betlémského světla a dnes jsou hvězdy známé po celém světě.<br />
Rodiny v Lužici chystají na Vánoce dva stromky, jeden je zdobený vánočními ozdobami v obývacím pokoji a druhý, zářící elektrickými svíčkami obyčejně stojí na balkoně nebo na zahrádce. Běžným vánočním jídlem je klobása s bramborovou kaší a často i drůbež. Katolíci navštěvují svaté mše, které se konají v podvečer Štědrého dne, v kostelích jsou také pořádány koncerty vážné hudby.</p>

<p>BRNO: Ve věku nedožitých 75 let zesnul dne 24. 10. 2014 vynikající romský muzikant a primáš Eugen Horváth. Pan Eugen Horváth, zvaný Janko, byl vzácnou osobností, již za svého života proslul jako hudební legenda – byl opravdovým nositelem tradičních hodnot romské kultury. Byla to zejména hudba, kterou žil – a celkově jeho život harmonizoval s vytříbeným kulturním projevem.</p> <p>Jeho ušlechtilý jemnocit se projevoval nejen v hudbě, ale i v jazyce – udržoval si vedle českého jazyka i perfektní znalost své mateřštiny – romštiny. On a členové jeho kapely byli především představiteli původní staré hudební vrstvy romského folkloru slovenských Romů, částečně však také stylu maďarských Romů. Muzikantem byl i jeho děd Joža Horváth – kovář a muzikant, váženým muzikantem a primášem byl také jeho otec Ondrej Horváth, zvaný Andy, který měl spolu se svými bratry a bratranci rodinnou kapelu.<br />
Eugen Horváth se narodil 26. 3. 1940 v městě Nálepkovo (Vondrišľa) na Slovensku a na housle zkoušel Eugen hrávat od dětství. Aktivněji hrát začal pod vedením svého otce až od čtrnácti let. To už bylo v Brně, kam se rodina Horváthových přistěhovala v roce 1947.<br />
Hudební talent jej zavedl až na studia brněnské konzervatoře, školu však po prvním ročníku opustil. Jako houslista se uplatňoval jednak v brněnské taneční kapele Raxi svého bratra Ondřeje Horvátha, jednak v tradičních romských cimbálových uskupeních. Po vzniku Svazu Cikánů-Romů, v rámci něhož byl hudebně patřičně činný, vytvořil v roce 1969 vlastní uznávanou Cimbálovou muziku Eugena Horvátha, kterou vedl jako primáš, a která patřila k nejvýraznějším tradičním romským hudebním souborům nejen na Moravě. V souboru s ním působili taktéž jeho sourozenci Ondřej (klarinet) a Alois (viola) Horváthovi, dále například Florián Kotlár (housle), Štefan Karvay (viola), Rudolf Borák (kontrabas), příležitostně také vynikající cimbalista Ján Gašpar Hrisko, jeho synové Jan a Ivan Gašparové, stálým a platným členem se stal klarinetista Jozef Krajčovič.<br />
Kapela účinkovala v několika dokumentech a televizních pořadech, např. Rom hraje, zpívá, tančí (1971), Cikánské melodie života (režie Jan Fuksa, 1975), Muzikanti, hrejte – Cimbálová muzika Eugena Horvátha z Brna (1987), Melodie vášně a citu – písně a tance Cikánů-Romů (1988) a dalších. Vedle České televize spolupracovala také s rozhlasem, projev Cimbálové muziky Eugena Horvátha je zaznamenán na LP deskách Romové hrají a zpívají (Supraphon, 1972), Upre Roma (Supraphon, 1990), Romský folklór I – III ( Romart, Interunie, 1990), dále na CD Gypsy folk music (Romart, 1990) a Cikánský pláč (Supraphon, 1992). Kapela Eugena Horvátha měla okruh zpěváků, s nimiž úzce spolupracovala. Byli to např. Emilie Machálková, Irena Bikárová, Valerie Buchačová, Zlatica Poulíčková nebo Gejza Vagai.<br />
Eugen Horváth, své hudební umění přenesl také na své děti. Od 90. let minulého století je zapojoval do vlastní kapely, která se tak postupně přerodila v kapelu veskrze rodinnou. Postupně předával primášské žezlo svému nadanému synovi Milanovi, pod jehož vedením (i názvem) se nyní „Horváthovci“ prezentují. Muzikantské geny zdědili také synové Eugen (kontrabas) a Petr (cimbál), dcera Lenka je pak kmenovou sólovou zpěvačkou rodinné kapely. </p> <p> Jak sám primáš Eugen Janko Horváth vždy zdůrazňoval: „Romská hudba pramení z duše“. V jeho hudebním odkazu navždycky zůstává tato pravda zachována v nejryzejší podobě.</p>

<p>ČR: Velice zajímavou sbírku vlastní RNDr. Tomáš Grim, PhD. Nazval ji Československo a Česko na mapových pohlednicích s dodatkem Československý a český stát ve 20. a 21. století a pod tímto názvem ji také prezentuje. K mapám má totiž majitel sbírky velice blízko. Pracoval jako geograf a vedoucí kartograf kartografického a reprodukčního oddělení Zeměměřičského úřadu, nyní je jeho archivářem.</p> <p>Základní předpoklad vzniku mapových pohlednic našeho státu je nutno hledat v 28. 10. 1918, tedy ve dni vyhlášení samostatného československého státu, s nímž úzce souvisela potřeba zpracování map nového území.<br />
První vydané pohlednice měly ovšem nejprve propagovat myšlenku na vznik takového státu a teprve poté Československo jako samostatný stát. Majitel sbírky k tomu uvádí, že pohlednice se v tomto směru staly významným informačním a propagačním prostředkem. Buď na ně byly některé z uvedených map přeneseny, nebo pro ně byly vytvořeny nové. Vznikly tak speciální mapové pohlednice, které se objevily nejprve v zahraničí, po vyhlášení státu i doma.<br />
V unikátní Grimově sbírce se odrážejí milníky historie našeho státu. Z informací samotného sběratele je zřejmé, že v ní nechybí pohlednice, které zobrazují vznikající stát v podobě odpovídající tehdejším okamžitým představám o průběhu jeho hranic. Na domácí půdě se však objevily i pohlednice, které byly v přímém rozporu s českým státotvorným úsilím a výrazně proti němu působily. Další mapové pohlednice – například poštovní obálky s přítiskem mapy Republiky československé – se objevily v pozdějších letech a byly vydány doma i v cizině. Jedná se o období vrcholného rozvoje Československa, ale i období snah o jeho zničení. Éru po druhé světové válce zobrazují pohlednice, na nichž je československý stát obnoven, ale zmenšen o Podkarpatskou Rus. Zastoupeno je také období po rozpadu Československa a vzniku České republiky (1. 1. 1993).<br />
Na otázku Co bylo impulsem k vytvoření sbírky mapových pohlednic, RNDr. Tomáš Grim odpověděl: „Své první mapové pohlednice jsem získal v rámci nákupu map z jisté pozůstalosti (mapy sbírám od 18 let). O něco později jsem na jedné burze v Opavě objevil pohlednici s mapou Československa z doby po roce 1928. Byla v umělém jazyce esperantu. Tehdy jsem se rozhodl, že začnu tyto mapové pohlednice cílevědomě sbírat.“ Dále také upřesnil, že nejvzácnější exponáty sehnal v již zmiňované pozůstalosti a pak v antikvariátech v Brně a v Praze a na burzách v Praze.<br />
Sbírku prezentoval její majitel v druhé polovině září v Dobrušce, tedy městě, které má díky více než šest desetiletí trvající existenci Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu (dříve Vojenského topografického ústavu), kde se vyrábějí mapy pro potřeby nejen naší armády, ale celé Severoatlantické aliance, k vojenskému zeměměřičství velice blízko. Není tedy divu, že zájem o výstavu byl značný a navštívilo ji také mnoho těch, kteří se na vzniku map aktivně podílejí. </p> <p>A v čem je tedy největší cena sbírky? „V určité ojedinělosti tématu, v okolnostech vzniku těch nejstarších mapových pohlednic, v jejich srozumitelnosti a vysoké vypovídací hodnotě přes jednoduchost sdělení a omezenost referenční plochy.“</p>

<p>TEPLICE: Koncem 19. století bylo město proslulé nejen lázeňskou tradicí, ale i bohatým kulturním životem. Řadilo se k největším městům rakousko-uherské monarchie a bylo významným průmyslovým centrem. Přesto zde chyběla kulturní instituce, v té době již obvyklá ve všech větších městech – muzeum. Od roku 1873 zde existovalo pouze soukromé muzeum chomutovského rodáka A. H. Fassla.</p> <p>Kromě Fasslovy sbírky, na tehdejší dobu pozoruhodně velké, se v Teplicích nalézalo pouze několik malých soukromých kolekcí (Claryho, Czermacka aj.).<br />
Kulturní a společenské poměry ve městě ovlivňovali především představitelé německých zámožných rodin – průmyslníci a příslušníci inteligence – lékaři, učitelé, vyšší úředníci. Průmyslníci prezentovali své úspěchy na průmyslových a živnostenských výstavách, které se konaly i v Teplicích, poprvé v roce 1875.<br />
Na těchto výstavách byly také představeny předměty sběratelské hodnoty a v roce 1884 zde byla prvně formulována myšlenka založení muzea v Teplicích. Podnět k tomu vzešel od předsedy výtvarné sekce této výstavy, majitele teplické továrny na hasičské stříkačky, čerpadla a stroje Reginalda Czermacka, který byl sám vášnivým sběratelem starožitností. Czermack se v roce 1885 stal jedním ze zakladatelů Horského spolku v Teplicích, jehož jednou z činností bylo také shromažďování předmětů muzejní povahy. Uvažovalo se o odkoupení Fasslových sbírek a jejich převedení do majetku města. Avšak ani po intervencích teplického rodáka, historika a poslance zemského sněmu a říšské rady, dvorního rady Dr. Hermanna Hallwicha, neučinilo městské zastupitelstvo kroky k odkoupení této sbírky.<br />
V roce 1894 vyvinul R. Czermack nové úsilí za podpory H. Hallwicha a poslance říšského sněmu, pozdějšího starosty města Teplice, ing. Adolfa Siegmunda. Začali jednat s A. H. Fasslem a navrhli odkup jeho sbírek za 10 000 zlatých. Czermack již na jaře 1894 vypracoval stanovy Muzejní společnosti, které byly schváleny výnosem místodržitelství z 29. 9. a 22. 10. 1894. Zároveň rozesílal nabídky ke vstupu.<br /> Dne 3. listopadu 1894 se v claryovském zámku sešli představitelé teplické společnosti a proběhlo zde zakládající shromáždění Muzejní společnosti. O vánocích vyzvali obyvatelstvo k vytváření a poskytování sbírek, které měly být prozatímně uloženy v budově gymnázia.<br /> Ještě v roce 1894 byly vytištěny stanovy. Cílem Muzejní společnosti bylo zřídit muzeum, rozšiřovat znalosti o přírodě, historii a umění shromažďováním a vystavováním památek každého druhu a podporovat řemeslné a průmyslové aktivity. Budoucí muzeum k tomu mělo přispívat stálými expozicemi, výstavami a odbornou prací se sbírkami. V roce 1897 získala Muzejní společnost subvence a mohla tak odkoupit Fasslovy sbírky. Ve Školní ulici čp. 17 pronajala celé patro a 2. prosince 1897 slavnostně otevřela muzeum pro veřejnost. Správa muzea byla v rukou výkonného výboru Muzejní společnosti. Prvním kustodem byl jmenován A. H. Fassl.<br />
Vrcholným orgánem Muzejní společnosti bylo valné shromáždění členů, konané každoročně. V čele společnosti stálo 10 – 15členné předsednictvo, volené na dva roky. Členové se dělili na zakládající (platili vstupní příspěvek min. 100 zl. ročně), podporující (25 zl.), řádné (5 zl.) a mimořádné (1 zl.). Většina členů pocházela z řad úředníků, notářů, průmyslníků, bankéřů, učitelů, lékařů, majitelů dolů či obchodníků. Předsedou Muzejní společnosti byl zvolen kníže Carlos Clary Aldringen, který tuto funkci vykonával do roku 1904.<br />
V roce 1939 byla teplická Muzejní společnost připojena k říšskému muzejnímu svazu. Právní existence Muzejní společnosti trvala do roku 1941, kdy byl ustaven nový muzejní spolek.</p>

<p>ČR: Talentovaná čtyřiadvacetiletá autorka z Českého Těšína Tess Darkfire psala nejprve příběh na pokračování na jednom fantasy serveru. Tam slavil úspěch. Knihu pak vydalo občanské sdružení SeeMedia ve svém unikátním projektu na podporu talentovaných autorů, nazvaném Napište eKnihu. Autorka napsala pokračování s názvem Ďáblova dcera 2: Otevřete brány pekelné! Publikace vychází na „Dušičky“.</p> <p>O.s. SeeMedia hledá i další autory z regionu, kteří píší své knihy ´do šuplíku´ nebo nosí v hlavě zajímavý – i dokonce svůj vlastní – příběh. </p> <p>„Kromě píšících autorů se snažíme pomoci také ilustrátorům, fotografům, grafikům, a proto každou obálku navrhuje také začínající /respektive neznámý/ autor,“ říká Jana Frank, autorka projektu. „Obálku k Ďáblově dceři i jejímu volnému pokračování, které právě vychází, navrhl na motivy fanoušků fantasy nadějný grafik Vladimír Stáňa. My jsme se nejdříve dost báli, že je poněkud odvážná, ale nakonec sklidila úspěch,“ dodává.<br />
„Moje kniha je bojová fantasy, plná plánů, zvratů a nepředvídatelného konce, který nekončí,“ charakterizuje autorka, pocházející z Karviné, své dílo. Knihu napsala za tři měsíce, ale finální podobu dostala až po pěti letech. Je zvláštní slyšet někoho číst nahlas mou knihu, kterou vlastně ještě vůbec nikdo kromě mě neviděl,„// komentuje Tess Darkfire zkušenosti s veřejným čtením své knihy. “Zajímavější je sledovat lidi kolem sebe a vidět, jak každé slovo obecenstvo čím dál více vtahuje do děje a nepustí, dokud se nedočte poslední slabika. A potom poslouchat, co se jim na tom líbilo, i když tohle zrovna nebyl jejich oblíbený žánr.“</p> <p>Více o autorce />
Videa, kratičké rozhovory s autorkou (lze libovolně čerpat) zde </p> <p>O projektu Napište eKnihu, a jak se mohou zapojit ostatní talentovaní autoři:<br />
Líbí se nám myšlenka eKnih. Kromě toho, že je to trend budoucnosti a jsou ekologické. „Projekt je tak příležitostí nejen pro začínající autory, ale i pro autory, kteří jsou příliš malé ryby pro velká vydavatelství či nakladatelství. Necháte papír v klidu, a když se nějaké knize nezadaří, jen zasmutníte nad tím vynaloženým úsilím, ale neleží vám plný sklad zbytečně potištěného papíru. Prostě ji jen smažete nebo necháte ležet na hard disku,“// vysvětluje Jana Frank. „Projekt je stále otevřený všem zájemcům, hledáme dobré autory beletrie i odborné literatury. Začínající talentovaný autor neznamená nutně ´mladý´, naopak se nám do projektu hlásí autoři různých věkových skupin,“ dodává.<br />
Autoři nám mohou posílat náměty skrz registraci na našich webových stránkách: www.medialnicentrum.cz nebo dotazy na e-mail: talent@medialnicentrum.cz </p> <p>SeeMedia o.s. je nestátní nezisková organizace, která už devět let provozuje Mediální centrum pro děti, mládež a dospělé, je vzdělávací instituce v rámci dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků, akreditovaná MŠMT. Zabývá se šířením mediální a finanční gramotnosti a podporou začínajících autorů.<br />
Více o projektech: www.medialnicentrum.cz</p> <p>Kontakt:<br />
Růžena Spourová<br />
E-mail: ruzena spourova@medialnicentrum.cz<br />
Tel 605 55 35 08</p>

<p>HKUBOKÁ NAD VLTAVOU: V následujících pár řádcích se společně zamyslíme nad otázkou co všechno ovlivňuje návštěvnost kulturních památek v České republice a jakou roli v této sféře sehrávají trendy cestovního ruchu v rámci několika posledních let. Tyto faktory se pokusíme demonstrovat na vývoji návštěvnosti konkrétní vybrané kulturní památky ve správě NPÚ v Českých Budějovicích – SZ Hluboká nad Vltavou.</p> <p>Hned na začátku si zmapujeme vývoj celkové návštěvnosti SZ Hluboká mezi léty 2011 – 2013. Z tohoto vývoje se dozvíme, že v roce 2011 zavítalo na zámek přibližně 245 tis. návštěvníků, v následující návštěvnické sezóně za rok 2012 to bylo cca o 7 tis. návštěvníků více a rok 2013 přilákal na zámek zhruba kolem 257 tis. turistů. Otázka celkové návštěvnosti zámku za rok 2014 zatím zůstává otevřena, neboť turistická sezóna stále probíhá. Její výsledek nám tedy dosud zůstává neznámý, ovšem to, co je nám známé velmi dobře jsou okolnosti, které by se na tomto výsledku mohli podepsat a pravděpodobně se také podepíší.<br />
Jedná se o faktory, které jsou na základě průběžné analýzy návštěvnosti kulturních památek ČR systematicky monitorované.<br />
Mezi výrazné vlivy návštěvnosti tak lze zařadit následující aspekty:<br />
- vývoj hospodářské politiky ve světě a události ve světě (krize v Rusku)<br />
- současná ekonomická situace<br />
- vývoj měny, hodnota peněz, aktuální měnové kurzy (hlavně pak kurz koruny vůči euru), tento aspekt ovlivňuje návštěvnost turistů z ciziny (Německo, Francie…)<br />
- návštěvnost však mnohdy také mohou ovlivnit i vládnoucí trendy na poli cestovního ruchu</p> <p>Takovým trendem může být například provoz zámku i v zimním období. Právě Hluboká byla jedním z prvních zámků, který zavedl zimní sezonu, což je na jednu stranu velmi sympatický krok směrem ke spokojenosti návštěvníků, ale na druhou stranu tento krok v sobě zároveň přináší mnohem více starostí zahrnující řešení problematiky zimního provozu. To znamená pravidelnou údržbu venkovních prostorů, zachovávání bezpečnosti přístupových cest v rámci eliminace případných možných úrazů způsobených chůzí po náledí atd., k tomu nutno připočíst též každodenní úklid prohlídkové trasy, vytápění daných prostor a údržbu sociálních zařízení.<br />
Během zimní sezony počítané od 1. 11. 2012 do 31. 3. 2013 zavítalo na zámek přibližně 18. tis návštěvníků a v následné zimní sezoně /1. 11. 2013 do 31. 3. 2014/ jich bylo již přes 21 tis. Ve svém výsledku se zájem o zimní sezonu zámku ze stran návštěvníků nesnižuje, ani nestagnuje ale naopak roste. </p> <p>Další trend cestovního ruchu posledních let představuje boom zámeckých rozhleden a věží obecně. Žijeme v moderní době, v době kdy jsou účastníkům cestovního ruchu nabízeny různé formy zájezdů a cílem jejich cest se stávají někdy i neobvyklé objekty (podzemní sítě cest, výškové budovy).<br />
Existují i webové stránky, vytvořené pro fanoušky vyhlídkových věží a rozhleden http://www.rozhledny.wz.cz/, které obsahují základní informace o všech zpřístupněných i uzavřených rozhlednách na území České republiky. </p> <p>Odraz tohoto boomu lze za rok 2014 číst mezi řádky v celkové návštěvnosti hlavní zámecké věže na SZ Hluboká. Během této sezony vystoupalo na vrchol zámecké rozhledny téměř 30 tis. turistů. Přičemž zejména v čase prázdnin (červenec – srpen), kdy je hlavní zámecká věž otevřena sedm dní v týdnu od 10 – 16 h, na procenta vedou v návštěvnosti turisté z Česka. Nutno dodat, že tento stav mohl být také ovlivněn skutečností, že nejkratší ze tří nabízených zámeckých okruhů, trasa C – Zámecká kuchyně byla letos přes prázdniny uzavřena z důvodů rekonstrukce podlah. A tak si turisté jednoduše zvolili zámeckou rozhlednu jako alternativu, která jim zabere pouze tolik času, kolik jim dovolí jejich fyzická kondice pro rychlý výstup a odměnění se malebnou vyhlídkou z ochozu na pohádkové okolí.<br />
Co se týče prognózy celkové návštěvnosti za stále probíhající sezónu 2014 zachovává si správa zámku optimistický pohled a věří v pozitivní výsledek.</p>