<p>BRNO: Ve věku nedožitých 75 let zesnul dne 24. 10. 2014 vynikající romský muzikant a primáš Eugen Horváth. Pan Eugen Horváth, zvaný Janko, byl vzácnou osobností, již za svého života proslul jako hudební legenda – byl opravdovým nositelem tradičních hodnot romské kultury. Byla to zejména hudba, kterou žil – a celkově jeho život harmonizoval s vytříbeným kulturním projevem.</p> <p>Jeho ušlechtilý jemnocit se projevoval nejen v hudbě, ale i v jazyce – udržoval si vedle českého jazyka i perfektní znalost své mateřštiny – romštiny. On a členové jeho kapely byli především představiteli původní staré hudební vrstvy romského folkloru slovenských Romů, částečně však také stylu maďarských Romů. Muzikantem byl i jeho děd Joža Horváth – kovář a muzikant, váženým muzikantem a primášem byl také jeho otec Ondrej Horváth, zvaný Andy, který měl spolu se svými bratry a bratranci rodinnou kapelu.<br />
Eugen Horváth se narodil 26. 3. 1940 v městě Nálepkovo (Vondrišľa) na Slovensku a na housle zkoušel Eugen hrávat od dětství. Aktivněji hrát začal pod vedením svého otce až od čtrnácti let. To už bylo v Brně, kam se rodina Horváthových přistěhovala v roce 1947.<br />
Hudební talent jej zavedl až na studia brněnské konzervatoře, školu však po prvním ročníku opustil. Jako houslista se uplatňoval jednak v brněnské taneční kapele Raxi svého bratra Ondřeje Horvátha, jednak v tradičních romských cimbálových uskupeních. Po vzniku Svazu Cikánů-Romů, v rámci něhož byl hudebně patřičně činný, vytvořil v roce 1969 vlastní uznávanou Cimbálovou muziku Eugena Horvátha, kterou vedl jako primáš, a která patřila k nejvýraznějším tradičním romským hudebním souborům nejen na Moravě. V souboru s ním působili taktéž jeho sourozenci Ondřej (klarinet) a Alois (viola) Horváthovi, dále například Florián Kotlár (housle), Štefan Karvay (viola), Rudolf Borák (kontrabas), příležitostně také vynikající cimbalista Ján Gašpar Hrisko, jeho synové Jan a Ivan Gašparové, stálým a platným členem se stal klarinetista Jozef Krajčovič.<br />
Kapela účinkovala v několika dokumentech a televizních pořadech, např. Rom hraje, zpívá, tančí (1971), Cikánské melodie života (režie Jan Fuksa, 1975), Muzikanti, hrejte – Cimbálová muzika Eugena Horvátha z Brna (1987), Melodie vášně a citu – písně a tance Cikánů-Romů (1988) a dalších. Vedle České televize spolupracovala také s rozhlasem, projev Cimbálové muziky Eugena Horvátha je zaznamenán na LP deskách Romové hrají a zpívají (Supraphon, 1972), Upre Roma (Supraphon, 1990), Romský folklór I – III ( Romart, Interunie, 1990), dále na CD Gypsy folk music (Romart, 1990) a Cikánský pláč (Supraphon, 1992). Kapela Eugena Horvátha měla okruh zpěváků, s nimiž úzce spolupracovala. Byli to např. Emilie Machálková, Irena Bikárová, Valerie Buchačová, Zlatica Poulíčková nebo Gejza Vagai.<br />
Eugen Horváth, své hudební umění přenesl také na své děti. Od 90. let minulého století je zapojoval do vlastní kapely, která se tak postupně přerodila v kapelu veskrze rodinnou. Postupně předával primášské žezlo svému nadanému synovi Milanovi, pod jehož vedením (i názvem) se nyní „Horváthovci“ prezentují. Muzikantské geny zdědili také synové Eugen (kontrabas) a Petr (cimbál), dcera Lenka je pak kmenovou sólovou zpěvačkou rodinné kapely. </p> <p> Jak sám primáš Eugen Janko Horváth vždy zdůrazňoval: „Romská hudba pramení z duše“. V jeho hudebním odkazu navždycky zůstává tato pravda zachována v nejryzejší podobě.</p>
ČR-ZAHRANIČÍ: Vousatý, šlachovitý muž se stále usměvavýma modrýma očima, kterého můžete potkat v každé roční době při koupání na pražském Džbánu, nebo někde na kole. Taky ale na kajaku, na kterém v posledním desetiletí postupně splouvá nejdelší evropské řeky od pramene až k ústí. Začal Labem, Dunajem a Odrou, pokračoval Rhônou, Rýnem, Vislou a Seinou a příští rok se chystá na některou z řek vysoko na severu. Pobýval totiž celkem 15 let ve Švédsku a v Dánsku a sever je jeho druhým domovem. Čtrnáctkrát běžel slavný lyžařský Vasův běh ve Švédsku a přešel na lyžích grónský pevninský ledovec. A spoluzaložil Arktický festival, kterého se letos konal už 6. ročník. Kdo by za tou tváří drsného sportovce a polárníka hádal i Zdeňka Lyčku – diplomata, dokonce velvyslance, a také překladatele z dánštiny? O tom všem bude tento rozhovor.
ČR: Fakt, že jsou do seznamů UNESCO zapisovány architektonické památky, je všeobecně známý. Již méně se ví, že sem patří také tradice, které skupina obyvatel pokládá za své kulturní dědictví a předává je dalším generacím. Podmínkou pro zápis do mezinárodního Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO je předchozí uvedení na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, který nyní čítá 33 položek. Téměř před deseti lety v r. 2015 přibyla do tzv. národního seznamu „Betlémská cesta v Třešti“. Co tomuto výjimečnému ocenění předcházelo, jak se připravuje taková nominace a co z ní pro nositele tradice následně vyplývá? Naší průvodkyní po Cestě na Seznam bude za nominační tým Mgr. Eva Kolajová, vedoucí Regionálního pracoviště tradiční lidové kultury, Muzeum Vysočiny Třebíč, společně s Ing. Pavlem Brychtou, předsedou Spolku přátel betlémů v Třešti.
ČR: Všechny v kulturním sektoru zajímá, jak se účinněji propagovat, ale někde to umějí lépe… Také redakce Místní kultury sleduje nové trendy v marketingu a propagaci kulturních zařízení a paměťových institucí. Ukazuje se, že sdílení zkušeností a úspěšných praxí je pro všechny, kteří mají oblast marketingu a propagace na starosti, velmi cenné. Proto jsme otevřeli anketu, která nabízí možnost „podívat se“, jak to dělají jinde. Chceme přinést konkrétní příklady vynalézavé, nápadité, ale hlavně fungující sebepropagace a dobře zvolené komunikační strategie vybraných projektů z oblasti kultury. Jaký je váš příběh? Co pomohlo ke zvýšení návštěvnosti, prodejnosti, sledovanosti? Čím můžete inspirovat ostatní? Zeptali jsme se Natálie Brzoňové, PR manažerky 8smičky – zóny pro umění.
JINDŘICHŮV HRADEC: Celých 60 let pracoval punčochářský mistr Tomáš Krýza v malém domku v Jindřichově Hradci na betlému, který byl už ve své době unikátem. Dnes je zapsán do Guinessovy knihy rekordů jako největší lidový mechanický betlém na světě. Obyvatelé Jindřichova Hradce si svého betléma váží a jeho návštěva ve zdejším muzeu tu už tradičně patří k vánočním svátkům. V našem podcastu vypravuje etnografka muzea Jindřichohradecka Alexandra Zvonařová o historii betlémů obecně, o materiálech, které se používaly na jejich výrobu, a také o organizacích sdružujících přátele betlémů u nás i v zahraničí. Hlavním tématem podcastu jsou ale samozřejmě hradecké jesličky a jejich autor. "Mistr Krýza vyráběl přes den punčochy a po večerech a o svátcích pracoval na svém betlému. Vyřezal skoro 1400 figurek, přičemž 150 z nich se pohybuje. Takovou práci si asi nikdo nedokážeme představit, protože jí v podstatě věnoval celý život. O Vánocích pak hotové části svého díla předváděl sousedům. Dokonce prý sám osobně točil klikou, aby betlém rozpohyboval. Dnes už ho pohání elektromotor, ale některé trochu kuriozní Krýzovy součástky v tom mechanismu zůstaly, třeba kus kolovrátku, špulky od nití nebo váleček na nudle," říká Alexandra Zvonařová, která je hostem prosincového podcastu Místní kultury.