<p>Královéhradecký kraj uděluje od roku 2002 tvůrcům v oblasti tradičních lidových řemesel titul Zlatý kolovrat. V roce 2010 jej získala Ines Šťovíčková, a to v oboru předení vlny a ruční tkaní. Výrobu a zpracování textilu můžeme na našem území datovat už do 6. století. Dokládají to archeologické nálezy ve Starém Městě (okres Uherské Hradiště). Větší rozvoj textilních technik nastal u nás až v 10. – 13. století.</p> <p>Hlavní surovinou byl len, konopí a ovčí vlna. Ke spřádání vláken se používala vřetena různých typů a velikostí, která doplňovala přeslice. Zprvu se tkaniny vyráběly na jednoduchém stojatém stavu, později na ležatém. Některé předtkalcovské techniky jsou velmi primitivní, jiné jsou složité a vyžadují si speciální nástroje a také velkou zručnost. Jde např. o pletení na formě, tkaní na karetkách (speciálně upravené destičky), pletení na rámu. Těmito technikami se zhotovují zejména doplňky oděvů – rukavice, šály, pásky, čepice, ale i popruhy u košů atd. Ruční tkaní bylo dlouhou dobu jediným způsobem výroby látek. Zprvu šlo o tvorbu výrobků pro vlastní potřebu, kterou později nahradila řemeslná produkce. Jednotliví řemeslníci se specializovali a zejména v 15. a 16. století se sdružovali do cechů – řeč je o tkalcích (zpracovávali rostlinný materiál), barvířích, běličích, mandlířích, postřihovačích, soukeníkách (zpracovávali vlnu), kloboučníkách atd.<br />
Počátek 18. století je ve znamení vzniku manufaktur a od poloviny 19. století pak továrny úplně nahradily domáckou výrobu textilií. Druh zpracovávané suroviny určoval jeho použití. Konopné a lněné plátno v hrubším provedení sloužilo k hospodářským účelům (pytle, plachty…), střední kvalita byla používána na pracovní oděv nebo na předměty pro domácnost (prostěradla, ubrusy…). Tenké plátno se používalo na sváteční oděvy nebo zvykoslovné textilie (např. úvodnice) a často se zdobilo výšivkou. Z ovčí vlny se vyráběly tkaniny dvěma způsoby – pokud nebyly po utkání plstěny na valše, byly používány zejména na ženské sukně nebo mužské kabáty, Valchovaná sukna (na valše se pomocí vody a kladívek vysráželo sukno až o třetinu) byla většinou jednobarevná, díky zplstění byla velmi silná a šilo se z nich mužské oblečení.</p> <p>Ve znamení vřetánka a kolovratu</p> <p>Předením se až do 17. století zabývaly zejména ženy a dvě třetiny domácností všech společenských vrstev vlastnilo kolovrat, mnohdy více kusů. Zprvu se předlo pro vlastní potřebu, později se surovina prodávala překupníkům. Na sklonku 18. století začalo strojové spřádání bavlny. Vřetánko bylo používáno zejména tam, se spřádalo malé množství materiálu. Pokud bylo potřeba spříst větší množství vláken, používal se kolovrátek, který se začal šířit v 16. století. Vznikají různé druhy kolovratů, které se liší umístěním vřetena a hnacího kola, velikostí hnacího kola, přičemž tyto variace mají vliv na rychlost předení a sílu příze.</p> <p>Plstění zažívá renesanci</p> <p>Při plstění se využívá vlastnosti surové vlny, která díly vodě a, mechanickému namáhání a prudké změně teploty tzv. plstí. Ve středověku díky plstění vyráběly klobouky, boty a další součásti oděvu, které měly za úkol chránit svého nositele před nepřízní počasí. V dnešní době je plstění u svetrů a dalších výrobků z vlny nechtěnou vlastností. Technika plstění se v poslední době dostala opět na výsluní zájmu a díky ní vznikají půvabné předměty – jde o zpodobnění zvířátek (např. ovečka, králík, pavoučci), dárková plstěná mýdla sloužící na peeling pokožky, tašky různých velikostí. Známe mokré a suché plstění. První způsob je využíván při výrobě tašek nebo mýdel. Vytvoříme tašku asi o jedno třetinu větší, než chceme mít konečný produkt, vložíme do pračky a zapneme program s vyvařováním. Po vyjmutí výrobku z pračky ho natvarujeme do požadovaného tvaru a necháme uschnout. Ještě jednodušší je postup u peelingových mýdel – mýdlo omotáme rounem, vložíme do dámské punčochy, namočíme a mydlíme až do chvíle, než rouno zplstnatí. Pak punčochu sundáme a dál pokračujeme v mydlení, až je rouno souměrně zplstěné. Při suchém plstění, které se používá při tvorbě figurek, potřebujeme plstící jehly. Ty mají různé zářezy, které při průchodu rounem způsobí jeho zachycování a výsledkem je zplstnatění. Rouno je dobré před plstnatěním obarvit, a k tomu můžeme použít přírodní nebo chemická barviva.</p> <p>Ruční práce – můj osud</p> <p>Ines Šťovíčkovou okouzlily ruční práce již v dětství. „Bydlela jsem s rodiči v Broumově a od předškolního věku jsem se věnovala ručním pracím. Díky babičce jsem se naučila háčkovat a plést, ze zbytků látek jsme šily oblečení pro panenky. V sedmi letech jsem se naučila vyšívat, o dva roky později jsem si uháčkovala svetr a začala vyrábět chňapky, polštáře a háčkované tašky. V jedenácti letech jsem se naučila šít na starém šicím stroji. Dalším mým objektem zájmu se staly květiny, protože moji prarodiče byli zahradníci a vedli mne k lásce k přírodě. Pod dozorem mé matky – švadleny – jsem se naučila šít oblečení. V šestnácti letech jsem si ušila zimní bundu, kalhoty, sukně i šaty do tanečních. Háčkovala jsem dětské soupravičky, dámské čepice, plédy – tedy v té době nedostatkové zboží,“ říká nositelka titulu.</p> <p>Z koníčku se stalo povolání</p> <p>V roce 1979 začala Ines Šťovíčková pracovat jako telegrafistka, ale ruční práce ji stále přitahovaly. „Když jsem se provdala, začala jsem šít na celou rodinu. Zaměřila jsem se i na šití zboží, které chybělo na trhu – záclony různých tvarů, oblečení pro děti i dospělé. Po mateřské dovolené jsem nastoupila do jeslí jako dětská sestra a také tady jsem pro děti šila oblečení. Od roku 1989 jsem se věnovala několika činnostem – podnikala jsem jako aranžérka květin, a měla jsem vlastní prodejnu, později jsem si otevřela cukrárnu, vyučovala jsem orientální tance, od roku 2002 jsem nastoupila do Enviromentálního střediska Ruce v Křimicích jako jeho ředitelka, a právě tady jsem seznamovala zájemce s enviromentální výchovou, starými zapomenutými řemesly a dalšími ručními pracemi. Později jsem nastoupila do Centra vzdělávání v Náchodě – zaměřila jsem se na aranžování, ruční patchwork, vyšívání, háčkování, předení, tkaní atd. Ve středisku Ruce jsem také začala pořádat jarmarky a třikrát ročně výstavy – např. na téma Šaty našich babiček, Vánoce s panenkou. Vše probíhalo v duchu starých řemesel, a součástí každé výstavy bylo jejich předvádění. A také se zde peklo a vařilo,“ vypráví Ines Šťovíčková a dodává: „V tomto středisku jsem vytvořila program pro děti za všech stupňů škol. Např. v rámci grantového programu Máme rádi Broumovsko se uskutečnil v Mateřské škole ve Vižnově projekt Odhalujeme tajemství starých řemesel.“ </p> <p>Cesta ke kolovrátku</p> <p>//„Jako dítě jsem milovala pohádky a zaujala mne pohádka O zlaté přadleně, ve které se předlo na kolovrátku. Svůj dětský sen – naučit se příst na kolovrátku, jsem si splnila v roce 2003. Pořídila jsem si kolovrátek, na kterém předu dodnes. O dva roky později jsem se zúčastnila soutěže v předení ovčí vlny na akci nazvané Ovenálie ve Zlobících a ve spřádání ovčí vlny jsem se umístila na prvním místě. V roce 2008 jsem se zapojila v rámci mezinárodního festivalu Pelhřimov město rekordů do soutěže s názvem Ze zad na záda. Šlo o to v co nejkratší době z vlny ovce zpracovat přízi a z ní uplést svetr. Naše skupina se umístila jako první na kontinentu, ve světě jsme byli osmí, a to s časem 8 hodin 35 minut. O dva roky později se nám díky času 6 hodin 52 minut a 10 vteřin povedlo získat první místo na kontinentu, a ve světovém žebříčku jsme skončili na druhém místě,“ vypráví Ines Šťovíčková,<br />
Její výrobky z ovčího rouna a tkané výrobky z přírodního materiálu získaly v roce 2011 ohodnocení Regionální produkt Broumovska. V současnosti pořádá výstavy, jezdí předvádět řemesla na jarmarky, vyučuje tkaní, předení, filcování, aranžování, maluje obrazy pastelkami, plete z proutí, tká na kolíkovém stavu, šije pracovní kroje na jarmarky, šije kostýmy pro divadlo atd. Spolupracuje s Muzeem východních Čech v Hradci Králové a Regionálním muzeem v Náchodě. Právě pro náchodské muzeum uspořádala celoroční výstavu starých řemesel v Dřevěnce v Polici nad Metují. </p> <p>V předvánočním čase se můžete s Ines Šťovíčkovou setkat ve výše zmíněné Dřevěnce (13. prosince) nebo na Adventních trzích v Hradci Králové (28. – 30. listopadu).</p>
ČR-ZAHRANIČÍ: Vousatý, šlachovitý muž se stále usměvavýma modrýma očima, kterého můžete potkat v každé roční době při koupání na pražském Džbánu, nebo někde na kole. Taky ale na kajaku, na kterém v posledním desetiletí postupně splouvá nejdelší evropské řeky od pramene až k ústí. Začal Labem, Dunajem a Odrou, pokračoval Rhônou, Rýnem, Vislou a Seinou a příští rok se chystá na některou z řek vysoko na severu. Pobýval totiž celkem 15 let ve Švédsku a v Dánsku a sever je jeho druhým domovem. Čtrnáctkrát běžel slavný lyžařský Vasův běh ve Švédsku a přešel na lyžích grónský pevninský ledovec. A spoluzaložil Arktický festival, kterého se letos konal už 6. ročník. Kdo by za tou tváří drsného sportovce a polárníka hádal i Zdeňka Lyčku – diplomata, dokonce velvyslance, a také překladatele z dánštiny? O tom všem bude tento rozhovor.
ČR: Původně vystudovaná lékařka v oboru pediatrie v roce 1988 tajně složila v Plzni doživotní řeholní sliby a o půl roku později byla přijata do noviciátu mnišek dominikánek. Od roku 1991 až dosud je ve službách dominikánského řádu a církve. V letech 1998 – 2010 působila na biskupství v Hradci Králové jako asistentka biskupa královéhradeckého a poté jako asistentka arcibiskupa pražského, kardinála Dominika Duky OP v Praze. V této roli měla příležitost naplnit heslo sv. Dominika i kardinála Dominika Duky „In Spiritu Veritatis“ a přispět ke kultivovanosti veřejného a církevního života.
Jak ostatně uvádí ve svém životopise: „Jsem vděčná, že jsem mohla být při realizaci sousoší sv. Vojtěcha a Radima na Libici, na jednom z nejstarších archeologicky probádaných míst naší země, nebo sousoší sv. Vojtěcha, Radima a Radly umístěného v katedrále sv. Víta. Podobně zahájení Via Sancta Mariana, rozjímavého putování z Prahy od Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí do Staré Boleslavi k Palladiu země české na sv. Silvestra 2019, chápu jako dar Ducha svatého. Těší mě také spolupráce s Hnutím na vlastních nohou – Stonožka, kde jsem mohla uplatnit svou původní pediatrickou profesi a starost o ty nejmenší.“
ČR: Vánoční pohádky jsou dlouhá léta symbolem českých Vánoc. Generace diváků si je spojují s rodinnou pohodou, vůní cukroví a kouzlem svátečních dní. Statistiky z loňského roku sice potvrzují, že zájem o pohádky neochabuje, ale zároveň se čím dál hlasitěji ozývá kritika na adresu jejich klesající kvality. Může si česká pohádka udržet své pevné místo na vrcholu televizní zábavy, nebo čelíme postupnému úpadku tohoto kdysi zářivého žánru?
ČR: Fakt, že jsou do seznamů UNESCO zapisovány architektonické památky, je všeobecně známý. Již méně se ví, že sem patří také tradice, které skupina obyvatel pokládá za své kulturní dědictví a předává je dalším generacím. Podmínkou pro zápis do mezinárodního Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO je předchozí uvedení na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, který nyní čítá 33 položek. Téměř před deseti lety v r. 2015 přibyla do tzv. národního seznamu „Betlémská cesta v Třešti“. Co tomuto výjimečnému ocenění předcházelo, jak se připravuje taková nominace a co z ní pro nositele tradice následně vyplývá? Naší průvodkyní po Cestě na Seznam bude za nominační tým Mgr. Eva Kolajová, vedoucí Regionálního pracoviště tradiční lidové kultury, Muzeum Vysočiny Třebíč, společně s Ing. Pavlem Brychtou, předsedou Spolku přátel betlémů v Třešti.