Články a komentáře

<p>ŠUMPERK: Od Velikonoc do Velikonoc etnografka Mária Kudelová shromažďuje a pečlivě uchovává vejce s bílou skořápkou pro příští svátky jara, kdy je spolu se šumperskými dětmi použije na výrobu kraslic. Pomáhají jí kolegové v muzeu i maminka na Slovensku. Dokonce kvůli tomu i uzpůsobili chovy slepic.</p> <p>Děti, které se chystají na tradiční Velikonoce v muzeu, ani netuší, že mnohé ze skořápek, jež jim poslouží k výrobě kraslic, snesly oravské slípky až na slovensko-polském pomezí. Než kraslice ozdobí domácnosti v podhůří Jeseníků, musela vejce urazit dalekou cestu.<br />
„Pomáhá mi nejen rodina, ale i spolupracovníci. Kolegyně, botanička Magda Zmrhalová, která mě techniku zdobení naučila, chová speciálně kvůli kraslicím slepice snášející bílé vejce. Moje maminka občas žehrá, že hnědé nosnice by byly lepší, jenže pro kraslice jsou bílé skořápky nezbytné,“ usmívá se Mária Kudelová, etnografka Vlastivědného muzea v Šumperku.<br />
Letos se podařilo nashromáždit na tři stovky skořápek. Šumperští muzejníci už je pečlivě omyli a usušili a křehký materiál čeká na děti, které jej zužitkují 17. dubna na Zelený čtvrtek.<br />
„Velikonoce v muzeu pořádáme každoročně. Děti mají prázdniny, rády s námi stráví den a připomenou si lidové tradice. Pleteme pomlázky, zdobíme kraslice, pečeme perníčky, vyrábíme dekorace,“ líčí Kudelová.<br /> Kromě oravských nosnic vypomohl majitel rybníčku z Jakubovic.<br />
Spolu s vejci šumperští muzejníci chystají pro děti další potřebné suroviny. Nezbytné je vrbové proutí.<br /> „Není možné po dětech žádat, aby si samy zajišťovaly materiál. I kdyby si jich devět z deseti přineslo vyfouknuté vajíčko, nějakému zapomnětlivci vždy bude líto, že nemůže kraslici ozdobit. Pokud jde o proutí, ve městě ani není příležitost opatřit si je. Nemůžeme po dětech chtít, aby orvaly kdejakou vrbu v okolí, proto i proutí obstaráváme sami. Dovážíme je z Jakubovic, vypomáhá nám majitel zahradního rybníčku,“ vysvětlila organizátorka.<br />
Zdroje jsou limitované, a tak muzejníci s proutím nakládají jako se vzácným zbožím a snaží se je spotřebovat do poslední mrtě. Konzervátor Robert Lubina celý den tráví tříděním a rovnáním proutků, děti budou mít vše pečlivě připravené.<br /> Muzejní oslava jara<br />
„Proutí je symbolem znovu se obnovující přírody, vejce příslibem nového života, takové jsou hlavní motivy Velikonoc v lidové tradici. Ačkoliv se jedná o křesťanské svátky, v obecném pojetí se proměňují v oslavu jara,“ objasňuje etnografka.<br />
Na Zelený čtvrtek se návštěvníci muzea dozvědí podrobnosti o původu svátků, o starobylých oslavách, křesťanské tradici i o tom, proč Velikonoce putují v kalendáři. Především si však sami vyzkoušejí, co v minulosti zvládl každý kluk i holčička.<br />
Ve foyeru Výstavní síně se budou plést pomlázky, v Galerii mladých a v přednáškovém sále malovat kraslice, vyrábět dekorace a péct perníčky.<br />
„Kraslice ozdobíme negativní technikou. A aby dětem nebylo líto, že se po obarvení vosk sloupne, budou si moci vyzkoušet i opačný postup. Vejce obarví, pak teprve vyzdobí,“ přibližuje Kudelová.<br /> Letošní ročník Velikonoc v muzeu doprovází výstavu o místním sklářství. Novinkou proto bude výroba skleněných dekorací. Přímo ve Výstavní síni budou děti i dospělí malovat na sklo, navlékat korálky i vyrábět kaleidoskopy.<br />
Vstupné pro dospělé stojí třicet korun, děti zaplatí polovinu.</p> <p>Velikonoce v muzeu začínají ve čtvrtek 17. dubna v devět hodin. Potrvají až do sedmnácti hodin.</p>

<p>TRHOVÉ SVINY: Otto Schwarzmüller, po němž se jmenuje ochotnický divadelní soubor v Trhových Svinech, by letos 2. února oslavil 100 let. Zemřel 26. května 2003 v 89 letech. Narodil se na české straně Gmündu rodičům Jiřímu a Kristě (za svobodna Krísové) Schwarzmüllerovým. Tato část rozděleného města se dle poválečné mírové smlouvy v roce 1920 přejmenovala na České Velenice. Bydlel na Vitorazské třídě, kde měl jeho otec holičství.</p> <p>Ve Velenicích jako žák vypomáhal při učitelském divadle, které hrávalo ve Společenském domě Beseda; tady vypomáhal i hercům z hostujících divadelních společností. Za odměnu mohl pobývat s herci a jejich dětmi. Tak začala jeho láska k divadlu.<br />
Po vyučení převzal Otto otcovu živnost a stal se holičem. Roku 1940 se přestěhoval do Trhových Svinů, které byly posledním větším sídlem nejblíže k jeho rodnému městu, a kde se v březnu téhož roku oženil se svou celoživotní partnerkou Blaženou, roz. Steinbauerovou. Otevřel si zde holičství.<br />
Brzy po příchodu do Trhových Svinů začal působit ve Vzdělávacím, zábavním a ochotnickém spolku Tyl jako herec, výtvarník a později i jako režisér. V květnu 1960 jej požádali z ONV v Českých Budějovicích, aby dočasně přijal místo ředitele nově stavěného kulturního domu. Samozřejmě, že byl u stavby od jejího prvopočátku. Měl i několik připomínek ke stavbě a k samotnému projektu. Na jeho popud bylo například zešikmeno hlediště, a tím docílen větší výhled a pohodlí diváka. Po půl roce převzal ředitelství František Ebenhöh, který setrval v této funkci do roku 1965. Když z ONV opět přišli za Ottou Schwarzmüllerem, doporučil jim Karla Haška.<br />
Ochotnické divadlo bylo jeho celoživotní láskou. S velkou péčí budoval a ošetřoval také svou zahradu, která byla jeho druhým koníčkem. Do poslední chvíle hrál divadlo, kde působil jako herec, režisér, kulisák a smírčí článek ve vášnivých debatách při přípravách představení. Představení Limonádový Joe v roce 2003 bylo posledním, ve kterém vystupoval.</p> <p> Jubilejní rok 2014, v němž si také připomeneme 10 let od pojmenování ochotnického souboru Divadlem Otty Schwarzmüllera, oslaví herci způsobem, který by Ottu skutečně potěšil – přípravou nového představení, tentokrát klasického divadelního kusu. Můžeme se totiž těšit na Lucernu Aloise Jiráska, v níž i Otto před léty exceloval v roli starého vodníka Ivana. Určitě ochotníkům seshora přeje štěstí, kterého na jevišti před publikem není nikdy dost.</p> <p> Článek byl též uveřejněn ve zpravodaji občanů města Trhových Svinů a okolí Trhovosvinenské listy č. 1/2014.</p>

<p>SLANÁ: Již ani jeden měsíc nezbývá od dalšího ročníku přehlídky Josefodolské divadelní jaro 2014, která se, jak název napovídá, uskuteční v Josefově Dole v Jizerských horách. Slánští ochotníci se letos přehlídky opět zúčastní jako soutěžící soubor.</p> <p>„Tento výraz je poněkud nadnesený. Není to totiž soutěž v pravém slova smyslu. Není to závod, kde jednotliví závodníci slepě dupou do pedálu a zajímají se jen a pouze o sebe samotné,“ uvádí Radek Šmíd, principál Divadelního souboru Tyl ze Slané. „V Josefově Dole je tomu právě naopak. Všichni se baví se všemi, předávají si praxí získané zkušenosti a sdělují si hromady zážitků, které během roční ochotnické práce nashromáždili. A samozřejmě, jinak by přehlídka nebyla přehlídkou, se jeden soubor po druhém představí se svým představením na prknech krásného josefodolského divadla,“ dodává. Lidé na jevišti se tak mohou pochlubit výsledky své poctivé a mnohdy celoroční práce, a lidé v hledišti zase mají možnost vidět své přátele a známé při práci, mají příležitost k porovnání nebo se mohou nechat inspirovat. O to, kdo bude nebo nebude na závěrečném vyhlášení označen za vítěze přehlídky, tu vlastně nejde. Každý z účinkujících si totiž odnese odměnu v podobě cenných rad a doporučení, které předávají zkušení členové odborné poroty během seminářů, na kterých je každé odehrané představení poctivě a podle zásluhy ohodnocené.<br />
„Náš soubor se této tradiční přehlídky zúčastní už poněkolikáté. Poprvé jsme zde své zástupce měli před více než deseti lety, v roce 2003, kdy se naši členové dostavili jako přihlížející hosté. V roce 2005 jsme se poprvé představili na jevišti. Tenkrát to bylo s insenací Podivná paní Savageová. O rok později jsme vystupovali s bláznivou komedií Agentura Drahoušek, v roce 2008 s představením Postel pro anděla, v roce 2010 s komedií Amant a zatím naposledy jsme v Josefově Dole účinkovali v roce 2012 s titulem Přelet nad kukaččím hnízdem a pohádkou Co takhle svatba, princi,“ shrnuje historii Radek Šmíd.<br />
A další účinkování na této přehlídce čeká ochotníky ze Slané letos, kdy se uskuteční již 24. ročník Krajské postupové přehlídky venkovských divadelních souborů Josefodolské divadelní jaro 2014, jak se přehlídka správně a celým jménem nazývá. „Doufáme, že si díky komedii Když se zhasne z Josefova Dolu opět odvezeme nejen nějaké to ocenění, ale hlavně spoustu pěkných zážitků a mnoho inspirace pro další činnost našeho souboru,“ uzavírá principál. </p> <p>Přehlídka se letos koná ve dnech 9. až 11. května a pokud chcete přijet podpořit slánské divadelníky, jejich představení začíná v pátek 9. 5. 2014 ve 20 hodin.</p> <p>Divadelní soubor Tyl Slaná:<br />
Divadelní soubor Tyl Slaná si během více než patnácti let své existence vybudoval hezké zázemí, dobrou pověst a hlavně partu bezvadných přátel, kteří vám rok co rok nabízejí veliké množství kulturních akcí, ze kterých si určitě každý vybere. Pravdou bohužel je, že pestrostí nabídky nemůžeme konkurovat všem těm satelitům nebo internetu, ale v něčem přeci jen dokážeme víc. Dokážeme spojovat lidi, kteří se sejdou v jednom sále, vidí a slyší stejné věci, posedí si u sklenky dobrého vína či šálku kávy, živě si pohovoří z očí do očí, pozdraví se podáním rukou nebo polibkem na tvář a odchází s pocitem příjemně stráveného času. Také v tom je kouzlo divadla. Myslete na to a příště zkuste dát přednost návštěvě některého z našich představení.</p> <p>Kontakt | Radek Šmíd, vedoucí souboru | tel.: 773654743 | dstyl@seznam.cz | www.dstyl.cz</p>

<p>LIBOTENICE: Velikonoce připomínají nejvýznamnější křesťanský svátek, zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Doprovází je řada zvyků, a jedním z nich je malování vajíček – kraslic. Mají prastarý původ a vyskytují se na celém území Evropy. Slovo kraslice pochází zřejmě ze staroslověnského slova „krasnyj“ a je zapsáno v nejstarších českých slovnících. Spolu se slovem “pomlázka“ bylo známé již ve 14. století.</p> <p>První nález kraslice, vejce zdobeného barvou, dokládá archeologický nález z malohradištního pohřebiště z 11. století u jihomoravské obce Velké Hostěrádky. Šlo o vejce pravděpodobně černé barvy, zdobené rytím. Později se k černé barvě – barvě země, připojily barvy červená, žlutá a zelená. K barvení kraslic se nepoužívala modrá barva, která byla dříve symbolem nemoci, smutku a smrti. V dnešní době jsou naopak modré kraslice oblíbené.<br />
Na našem území se kraslice zdobí barvením bez dalšího zdobení anebo barvením s další kreslenou výzdobou. K barvení vajec se používají přírodní nebo chemická barviva. Nejoblíbenější barvou je červená – ta bývá označována jako barva lásky a života. Získává se přidáním octa do odvaru ze slupek červené cibule nebo z červeného zelí. Různé odstíny žluté získáme z odvaru šafránu, lipového květu, kmínu nebo kopřivového kořene. Oranžová nebo hnědá má svůj základ v cibulových slupkách, čaji nebo kávě. Zelená se získává ze špenátu nebo mladého žita a černá vařením sazí s rezavými hřebíky. Koncem 19. století byla přírodní barviva doplněna a nebo nahrazena umělými barvivy.<br />
Vzor se na kraslicích vytváří mnoha způsoby snad nejznámější je malování – batikování roztaveným včelím voskem. Liší se pracností nebo výrobním postupem – jde o kraslice namáčené jen do jedné barvy, kraslice vícebarevné a kraslice „zelové“ nebo „pučené“.<br />
Zcela opačný způsob představuje plastické zdobení vajec, kdy se vejce se obarví a na ně se maluje barevným voskem nebo parafínem. Technika ovazování rostlinnými částmi je nejjednodušší. Na bílé vejce se přiloží kousek rostliny, ováže se řídkou tkaninou a vloží do barvy. Výzdoba kraslic vyškrabováním se provádí zejména na sytých barvách skořápky. Velmi pracné a efektní je zdobení nalepováním vzoru slámou, která se lepí na obarvené vejce. Během doby také řada technik zaniká, některé se znovu objevují a také vznikají zcela nové.<br />
Vejce bylo v představách našich předků symbolem života, růstu a plodnosti. Tyto vlastnosti se měly ještě prohloubit obarvením a zdobením. Zdobení kraslic pochází z druhé poloviny 19. století. Zprvu se zdobila uvařená vejce, za 1. světové války se začaly zdobit jen vyfouknutá vejce, nazývaná podle krajů výdumek nebo poucho.<br />
Expozici věnovanou kraslicím najdeme v Galerii kraslic v obci Libotenice (nedaleko Roudnice nad Labem). „V roce 1998 jsme založili na Podřipsku občanské sdružení Asociace malířů a malířek kraslic České republiky se sídlem v Libotenicích (dále jen Asociace). Našim záměrem je zachování tradic zdobení velikonočních kraslic. Sdružujeme malíře a malířky kraslic, chráníme a udržujeme tradiční způsob této tvorby, která se v takové míře nevyskytuje v žádné jiné zemi na světě,“ vysvětluje předsedkyně občanského sdružení Olga Hovorková a dodává: „Podnětem ke vzniku naší organizace byl zánik Ústředí lidové umělecké výroby v roce 1990. Ta měla za úkol podporovat a rozvíjet všechny způsoby lidové tvorby a řemesel. Členové Asociace se schází jednou za pět let na celostátním výročním zasedání, které se dosud konalo dvakrát ve Žďáru nad Sázavou a dvakrát v Kloboukách u Brna.“<br />
Galerie kraslic (dále jen Galerie) sídlí v domku, který je v majetku obce a Asociace je tady v bezplatném nájmu. Hlavním posláním Galerie je výstavní činnost, propagace kraslic vyráběných tradičními způsoby a pořádání kurzů malování kraslic a také paličkování. Galerie pořádá každoročně výstavy na řadě míst u nás. Vozí na ně nejen exponáty, ale také potřebné vitríny a další doprovodný materiál. V letošním roce se uskuteční osm výstav – tradičně každoročně probíhá výstava v Kraslicích. Další místa konání se mění – v letošním roce budou kraslice obdivovat např. v Sušici, Vacenovicích, Roudnici nad Labem, Mimoni.<br />
Od 12. Do 13. dubna 2014 se koná také výstava v kulturním domě v Libotenicích. Tato výstava proběhne každé dva roky a letos se na ní prezentuje 1500 kusů kraslic. Je to jen malá část sbírky kraslic uložených v Galerii. Celkově sbírka čítá kolem 5,5 tisíc kraslic. Ty jsou uloženy ve speciálních krabicích a jsou tříděny podle jednotlivých jejich tvůrců. Pro zdejší oblast jsou typické kraslice zdobenou dužinou z jezerní sítiny. Tato technika se používá více než 100 let, a takto zdobené kraslice nesou označení Regionální produkt Polabí. Stejné označení mají i kraslice zdobené voskovým reliéfem. Vytváří je Ing. Olga Pětníková, Mistryně lidové umělecké tvorby z roku 2005. Ve sbírce jsou ale zastoupeny kraslice vytvářené různými technikami – jde o kraslice zdobené batikou, vyškrabováním, lepením slámou atd. Své umění předvádí členové Asociace nejen u nás, ale také v zahraničí – např. ve Španělsku, Holandsku, Bulharsku. Pro zájemce z Německa byly vyzdobeny technikou voskového reliéfu tři pštrosí vejce.<br />
„Naše Asociace má v současné době kolem 160 členů z různých konců republiky. Spolupracujeme s Národním muzeem v Praze, Moravským muzeem v Brně, Valašským muzeem v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm a dalšími. Jednou za pět let udělujeme titul Malířka – malíř lidové umělecké tvorby kraslic (letos jej získalo 8 osob) a vyšším stupněm je titul Mistryně – mistr umělecké tvorby kraslic (letos ho obdrželo 7 osob). Podklady k udělení titulu hodnotí opravdové odbornice – PhDr. Jiřina Langhammerová a PhDr. Helena Šenfeldová. V roce 2010 se sešlo celkem 26 žádostí od členů naší Asociace, a to je dokladem velkého zájmu o výše uvedené ocenění,“ říká Ludmila Kubálková, která se stará o všechny finanční záležitosti Asociace.<br />
Znovuobnovenou tradici zdobení kraslic zahájili v 70. letech minulého století v Libotenicích chlapci a muži. K nim se pak postupně přidávali další obyvatelé obce. Dnes navštěvují kurzy, pořádané každoročně od ledna do velikonoc, převážně děti. V letošním roce to byly i dvě ženy, které se do obce přistěhovaly. Na konci kurzu je uspořádána výstavka vytvořených kraslic. V letošním roce také probíhá kurz paličkování, jehož účastníky jsou pouze děti.<br />
Od malování kraslic byl jen krůček k pátrání po původním podřipském kroji. Na konec se podařilo najít jeho původní podobu, a dnes se stal kroj součástí kulturního života obce. Děti v krojích byly vybrány jako reprezentanti Ústeckého kraje při vítání papeže Benedikta XVI. na pražském letišti. Nejen tuto událost zachycuje na fotografiích kronika Asociace.<br />
Veškeré práce spojené s činností Galerie a Asociace provádí její členky bez nároku na odměnu. A jsou to hodiny a hodiny, které věnují jejich chodu, pořádání výstav a dalších akcí. </p> <p>O podrobnostech, včetně termínů a míst výstav, se můžete dočíst na webových stránkách www.galeriekraslic.cz. </p> <p>Pokud chcete Galerii navštívit, můžete se domluvit na telefonu 416 848 088 nebo na mobilu 777 653 203.</p>

<p>LUŽICE: Největší křesťanské svátky oplývají nesčetnými obyčeji a obřady. Málokdo zná líbání kříže, křížové cesty, svěcení paškálu a ohně nebo procesí k oslavě Kristova vzkříšení. Pomlázka nebo řehtání jsou už známější. A lidé znají také malování vajec jako symbol jara a vzniku nového života. Nejrůznějšími technikami v malování a škrabání vajíček je známa obec na jižní Moravě Ostrožská Nová Ves. Ale o tom, že podobnou činnost o Velikonocích lze najít v celé Lužici, ví však už jen málokdo.</p> <p>Doslova vajíčkový festival se odehrává v období před Velikonocemi po celé Lužici. Stromky, známé jako vajíčkovníky, jsou prvními symboly jara, ještě než se stromy osypou zelenými listy. Malá, velká, všelijak obarvená většinou však jednobarevná vajíčka zdobí vchody do domů, římsy oken, vrátka zahrádek a pochopitelně mnohé výkladní skříně. Vajíčka jsou také na jídelníčku restaurací, a to při snídaních nebo v polévkách a dalších jídlech. Vedle normálních vajec v obchodech, najdete plné regály barevných vajec jen o něco málo dražších než jsou ta obyčejná.<br />
Na velikonočních trzích lze najít vajíčka obarvená a zdobená. Zvláštní skupinu tvoří vajíčka zdobená lidovými umělci, kteří je jako malérečky na jižní Moravě zdobí stejnými technikami. Před zdobením se obyčejně vajíčko naťukne z jedné i druhé strany ve špičce a vyfoukne. Pak se připevní na tyčku a zdobí se, jindy se maluje na vejce vařená. V lužickosrbském muzeu v Budyšíně je možné vidět výsledky soutěže lidových umělců, kteří své techniky předváděli po celý týden a nejlepší komplety jsou vystaveny. Dříve se barvila vajíčka v inkoustové tužce, po uschnutí se škrabala ostrou špičkou pilníku. Podobnou techniku používají i v Lužici. Pokud umělci malují barvami, tvoří tytéž ornamenty jako jihomoravské malérečky.<br />
Vajíčka neslouží jen jako dárek v podobě uměleckého předmětu a k výzdobě slavnostních tabulí. Pro děti jsou dnes součástí nového zvyku koulení vajíček jako soutěžní disciplína. Vajíčka jsou ozančována čísly a slouží jako losy při dětských tombolách. Ne vždy korespondují ony vajíčkové hrátky či ozdoby s lužickosrbskými tradicemi.<br />
Náboženské tradice v Lužici jsou zachovávány, ale některé, např. zpívání kěrluší, písní na oslavu vzkříšení, se provozují již jen výjimečně. Ženy obcházejí vesnici a pod okny hospodářů zpívají nábožné písně. Děje se tak od půlnoci na Bílou sobotu až do nedělní ranní bohoslužby. Někde chodí mládež s klepači a nahrazuje zvonění. Křížová cesta se stala divadlem pro veřejnost, např. ve Zhořelci, stejně tak zpívání pašijí o Velkém pátku.<br />
Největším lákavým a tradičním zvykem je mužská velikonoční jízda. Slavnostně vyzdobené koně, jezdci v tradičních cylindrech a černých šatech objíždějí vesnice a pole, přičemž zpívají kěrluše, nebo se modlí růženec. Nejblíž k našim hranicím vyjíždějí z Ostritz a navštíví klášter Martienthjal, další místa jsou situována spíše do oblasti Budyšína. Zpravidla absolvují dvě jízdy; jednu dopoledne a druhou odpoledne.<br />
Na velikonoční jezdce a nádherný křesťanský obřad se přijíždějí podívat tisíce návštěvníků. Velikonoce v Lužici jsou pro své tradiční zvyky a bohaté kulturní programy velkolepým duchovním svátkem jara a oslavou vzkříšení nejen Krista, ale vlastně i celé přírody a oslavou krásy vzniku lidského života.</p>

<p>UERSKÉ HRADIŠTĚ: Besedy, studentská a žákovská vystoupení, autorská čtení, výstavy, přednášky nebo koncerty. K tomu všemu má sloužit Otevřený klub, jehož provoz v suterénu uherskohradišťského gymnázia byl zahájen na konci března.</p> <p>„Ten požadavek vzešel z řad školáků a studentů už v roce 2012. Od té doby jsme se snažili najít vhodné prostory, bohužel dlouho bez úspěchu,“ uvedla Ivana Zůbková, ředitelka Domu dětí a mládeže (DDM), pod který dětský parlament spadá.<br />
„Teprve nedávno se nám podařilo dohodnout s ředitelem gymnázia, že můžeme využít prostory bývalého S-klubu,“ dodala. S-klub byl původně určen jen gymnazistům, ale ti o něj postupně ztratili zájem a nikdo nepřicházel s nápady, k čemu jej využít.<br />
S jeho novou úpravou a zprovozněním ale musili školáci počkat, než se v budově postaví nová kuchyň a jídelna. „Proto jsme nemohli klub rozjet se začátkem školního roku, jak jsme si plánovali,“ vysvětlila Zůbková. Do poslední fáze úprav a především do úklidu po řemeslnících se aktivně zapojili i školáci.<br /> „Bylo to docela dobrodružné, protože ještě den před oficiálním otevřením tu byla nějaká havárie, takže jsme spolu s dětmi likvidovali škody v podstatě celé odpoledne. A pokračovali jsme i druhý den,“ popsala se smíchem koordinátorka dětského parlamentu Martina Dörrová.<br />
V klubu, kam se vejde při dobré vůli třeba i šedesátka diváků, jsou teď stolky s židličkami, malé pódium, bar, kde se dá uvařit čaj a káva, a z Domu dětí a mládeže sem přestěhovali i piáno. První hosty přivítal koncertem mladý bubeník z Tupes.<br />
„Chtěli bychom tady pořádat zajímavé komorní koncerty, různé besedy a autorská čtení. Lidi si sem můžou přijít něco zahrát nebo si jen popovídat. Dal by se tu uspořádat šachový turnaj. A samozřejmě se tu budou konat vernisáže a výstavy obrazů nebo fotek,“ zauvažoval čtrnáctiletý hradišťský politik Oskar Vogl.<br />
„Taky by tu mohlo probíhat třeba doučování,“ doplnila ho jeho kolegyně Lenka Horňáková.<br />
První beseda by měla být na téma archeologie a povede ji bývalý student hradišťského gymnázia. O nápady podle školáků nouze není. Další jim na nástěnku ještě připsali první hosté. Počítá se i s tím, že klub využijí jako příjemný prostor k čekání také ti, co dojíždějí do Hradiště z okolních vesnic. Je totiž přímo naproti autobusového nádraží.<br />
„V klubu bude nově zasedat také pětadvacetičlenný žákovský a studentský parlament, tedy zástupci základních a středních škol v Hradišti,“ sdělila ředitelka DDM.<br />
Otevřený Klub, jehož zřízení a provoz financuje radnice, má být zatím otevřen každou středu od 14,30 do 19 hodin. Kulturní akce se v něm budou konat přibližně jednou za měsíc.</p>

<p>LUŽE: Malá města jsou často pro své obyvatele útočištěm pouze na přespání. Veškerý život obyvatel se odehrává ve větších městech poblíž. Jiným směrem se rozhodli jít představitelé města Luže, kteří pro své občany připravili za poslední rok řadu možností pro kulturní vyžití a nabízí tak svým obyvatelům příležitosti, jak trávit volný čas přímo v jejich bydlišti. /Pozn. redakce: A myslí i na mladé./</p> <p>„Za poslední roky jsme hodně investovali do našeho hradu Košumberk, rozšířili jsme expozice, zpřístupnili dosud uzavřené prostory a hrad jsme dovybavili, aby se zde mohly konat různé kulturní akce. Díky tomu se návštěvnost zvedla z 1200 návštěvníků v roce 2010 na neuvěřitelných 7300 v roce 2013. Jsem za to moc rád a doufám, že v letošním roce návštěvnost ještě překonáme,“ raduje se starosta města Luže Radek Zeman.</p> <p> Město se chopilo také pořádání kulturních akcí. Na hradě pravidelně v létě promítá kino a pořádá divadelní představení. Ve sportovním areálu a na náměstí pořádá různé koncerty a zavedlo tradiční vánoční trhy. Trhy s čerstvými výrobky se letos dále rozšíří do pravidelných dnů během celého roku. Pro seniory během roku pořádá koncerty a setkání.<br />
V místní sokolovně vedení města provedlo velké úpravy za 3 miliony korun. „Udělali jsme zde akustické úpravy, nainstalovali novou jevištní technologii, scénické osvětlení a kvalitní zvukovou aparaturu. Díky tomu můžeme začít realizovat další kulturní program, ať už to jsou divadelní představení, koncerty či přednášky, které do teď byly odkázány jen na přízeň počasí,“ vysvětluje Radek Zeman, starosta Luže.<br />
Město zároveň přišlo se zajímavým nápadem. Chce podporovat vztah mladých občanů ke kultuře a k aktivnímu využívání volného času. Začalo pořádat ve zrekonstruované sokolovně koncerty začínajících kapel, jakými jsou například skupiny Slepá idea nebo Nekřič. „Tato iniciativa se setkala s velmi pozitivním ohlasem, rozhodně v ní chceme pokračovat dále,“ vysvětluje starosta Zeman.</p>

<p>PRAHA/KOSTELEC NAD ORLICÍ: Pražské Divadlo Archa – Kostelec nad Orlicí je trochu netradiční kombinace, přesto existuje. Z několika kosteleckých obyvatel včetně dětí ze ZŠ Gutha–Jarkovského a dětského domova se totiž alespoň na čas stali herci. Výsledkem propojení je divadelní inscenace Vadí – nevadí, která měla na domovských prknech Archy premiéru 11. a 12. února 2014.</p> <p>Pojďme však od začátku. Vše odstartovalo před více než rokem tím, že autoři konceptu Jana Svobodová a Philipp Schenker společně s hudebníkem Janem Burianem a videoartistou Jaroslavem Hrdličkou postavili na náměstí v Kostelci nad Orlicí stan, kterému říkali Trafika.<br />
Bylo to místo, kde každý, kdo prošel okolo, mohl vyměnit svůj příběh za příběh někoho jiného, nebo za kávu, cigaretu či malý předmět. V centru města vznikaly kresby, komiksy i krátké animované filmy. Vyprávěly se příběhy. K tomu patřily i hudební a divadelní dílny pořádané v integračním centru ZŠ Gutha-Jarkovského, a zkoušky v SK Rabštejn.<br />
A tak se stalo, že se Kostelec nad Orlicí, či spíše příběhy starousedlíků, Romů a imigrantů z uprchlického tábora, kteří vedle sebe v tomto městě žijí, přenesly až na prkna Divadla Archa. Přenesly se tam ovšem nejen příběhy, ale také ti, co je prožívají – Richard Janša, Hanička Charvátová, Kevin Bundál, Tomáš Jonáš, Vojta Rejchrt, Maruška Halušková, Nikolka Čonková, Bára Konířová a Pavlína Halušková, Philipp Schenker, Hanna Sharypa a Yauhen Sumouski.<br />
Aby mohla vzniknout inscenace Vadí-nevadí, absolvovali všichni bez rozdílu dvanáctidenní pobyt v Praze a s ním mnoho hodin zkoušek a učení rolí, zkrátka všeho, co k divadlu patří. „Najednou si začali uvědomovat, čeho jsou součástí, co tvoří, na čem se podílí, že jsou opravdu v tuto chvíli důležití. Někdo jim dal šanci, možná objevil i talent, ale také oslovil, pohladil, pochválil,“ řekla Jana Nováková, pedagožka Základní školy Gutha-Jarkovského, o průběhu pražské stáže.</p> <p>A jak hodnotili dvanáct výjimečných dnů sami aktéři? „Překvapilo nás, a to mluvím za všechny, že jsme si mysleli, že to bude normální divadlo s rolema, ale ne, je to divadlo, kde každý je rolí on sám a mluví sám za sebe, dává do toho své pocity… Líbilo se mi, jak všichni mají energii, i když jsme toho moc třeba nenaspali a celé poslední tři dny jen zkoušeli a zkoušeli,“ prozradil Ríša a ještě dodal „Dojmů a zážitků bylo dost…“<br />
Režisérka Jana Svobodová o období, kdy vznikaly základy Vadí-nevadí, během něhož byli ke spolupráci přizváni i významní zahraniční hudebníci Ted van Leeuwen z Holandska a Michael Romanyshyn z USA, prohlásila: „Nechali jsme se překvapovat jednotlivými událostmi a tím, co se v průběhu celého přípravného procesu dozvíme. Od uvedení inscenace ve fázi work in progress v červnu 2013 jsme hodně pokročili, nyní se dotýkáme témat ohrožení, nedůvěry a slabosti. Tyto pocity, které všichni velmi dobře známe, jsou často živeny naším okolím, a proto jsme si vzpomněli na dětskou hru vadí – nevadí. Položili jsme si otázku: kdy jsme hrdiny a kdy poraženými v očích našeho okolí? Kdo je silný a kdo je na konci řady?“</p> <p>Autentičnost celé inscenace snad nejvíce podtrhuje skutečnost, že kostelečtí „herci“ hrají sami sebe: Například Tomáš je osmiletý Rom, žije se čtyřmi dalšími sourozenci v Kostelci nad Orlicí a jeho rodiče nemají práci. Tomáš chce být nejlepším tanečníkem. Další – Hanička – bydlí v Korytech, je jí jedenáct, je menší než ostatní a ve třídě se stala obětí šikany. Hanička se rozhodla chodit na judo, protože se chce naučit bránit. Hanna je Běloruska. Vdala se, když jí bylo osmnáct, spolu s manželem Yauhenem se účastnila protivládních demonstrací. Později utekli a požádali u nás o azyl. Rok žili v uprchlickém táboře v Kostelci nad Orlicí. Prožili si zde nečekaně těžké období. Chtějí studovat, najít si v Čechách práci a nový domov. A tak bychom mohli pokračovat dál…<br />
Velkým pozitivem tohoto výjimečného projektu je navíc to, jak se všichni – děti-dospělí, herci-neherci, bílí-Romové – naprosto sblížili, což nejlépe vystihla opět režisérka: „Je to hra o důvěře a respektu jeden k druhému…“<br />
A tato důvěra i respekt se nakonec přetavily do až nečekaného úspěchu celé inscenace, jejíž premiéry se odehrály ve vyprodaném pražském divadle Archa 11. a 12. února letošního roku. Úspěch si žádá opakování, a tak Vadí-nevadí pokračuje reprízami, které jsou na programu 26. a 27. dubna, následně ještě 21. května. Prozradit je možné i to, že se jedná o uvedení inscenace v dalších českých městech, z nichž už nyní je možné jmenovat Brno (6. 10.), ale možná i v zahraničí.<br />
Další informace: http://www.archatheatre.cz/cs/</p>

<p>UHERSKÉ HRADIŠTĚ – Týdenní stávkou vyvrcholila nespokojenost většiny učitelů Slovácké ZUŠ s tím, jak s nimi jedná vedení školy. To ale na požadavky odborů odpovědělo spíš výhrůžkami, řekl serveru mistnikultura.cz učitel a šéf odborové organizace David Hrubý.</p> <p>Do stávky se v minulém týdnu zapojilo 22 z celkem 30 pedagogů. „Paní Lapčíková, takhle prosím ne!“ znělo heslo na nástěnce školy, pod nímž stávkující vyjmenovávali výtky a požadavky vůči známé hudebnici a jediné jednatelce školy Zuzaně Zdráhalové Lapčíkové. Protestní hudební happening s podobným sloganem se odehrál už před dvěma měsíci, kdy nově vzniklá odborová organizace vstoupila do stávkové pohotovosti. Hlavní požadavek učitelů byl jednoduchý. Chtěli, aby s nimi vedení školy mluvilo, aby nový ředitel plnil své povinnosti, aby se jednatelka o chod školy opravdu zajímala a především, aby vysvětlila a zdůvodnila některá svá rozhodnutí z poslední doby.<br />
Známá cimbalistka a skladatelka, která letos neúspěšně kandidovala do Senátu parlamentu ČR, si ale nenašla na jednání s učiteli čas. „Ta schůzka byla naplánovaná několikrát. Bohužel to paní Lapčíkové nikdy nevyšlo,“ řekl David Hrubý.<br />
U jednacího stolu se tak obě strany sešly až po čtyřech měsících. O konstruktivním či dokonce vstřícném rozhovoru se ale podle šéfa odborů rozhodně mluvit nedá. „Na naše otázky nám vůbec neodpověděli, výtky jednatelka nepřijala a opět se nás snažila přesvědčit o svém vlastním výkladu pracovně-právních vztahů,“ konstatoval sklesle mladý učitel na violoncello.<br />
Nutnost nastudovat zákony tak, aby mohl účinně bránit sebe a své kolegy, ho už stála dost sil. „Nejsem a nechci být právník. Jsem muzikant a pedagog a snažím se svou práci dělat co nejlépe.“<br />
Zdráhalová Lapčíková, která už delší dobu tráví většinu času mimo Uherské Hradiště, se pokusila podat předběžné opatření, kterým by stávku učitelů zastavila jako nezákonnou. „Přestože byla její žádost zamítnuta už 14. března, nám to sdělila až o čtyři dny později,“ dodává Hrubý. Je to podle něj jen jeden z mnoha naschválů, které už několik měsíců zakouší část pedagogického sboru. Bez vysvětlení byl v tomto školním roce zrušen tradiční koncert učitelů, pedagogové mají pocit, že se k nim nedostávají důležité informace, některým zaměstnancům zmizely z výplatnic odměny a namísto toho dostávají vytýkací dopisy. Také proto je atmosféra ve škole velmi nepříjemná a učitele, kteří by se rádi věnovali především výuce hudby, dost vyčerpává.<br />
Zuzana Zdráhalová Lapčíková ale vnímá celou věc jinak. „Škola funguje, jak má, a nikdo nikoho nediskriminuje,“ uvedla pro média. Sama vidí problém v tom, že předchozí ředitelka si do školy přivedla své přátele, kteří ji teď pochopitelně hájí.<br />
Problémy ve škole odstartovaly už vloni v listopadu. Na valné hromadě byli tehdy z pozice jednatelů odvoláni manželé Ivana a František Hrubí. Ti před pěti lety společně s manželi Zdráhalovými školu založili a jsou jejími spolumajiteli. Ani po čtyřech měsících se ale nevyjasnilo, proč vlastně byla Ivana Hrubá odvolána z funkce jednatelky a ředitelky. Valná hromada tehdy hlasovala za nestandardních okolností a to, zda vůbec toto hlasování bylo platné, řekne až soud.<br />
Proti výměně ředitele se už dřív postavili také rodiče žáků, kteří sepsali petici a 220 jich ji podepsalo. Reakce Zuzany Zdráhalové Lapčíkové ani nového ředitele Jiřího Prudkého se ale nedočkali.<br />
„Víme, že jako odbory nemůžeme žádat odvolání ředitele, ale jednatelka by s námi měla řešit jeho pochybení, kterých není málo,“ je přesvědčen David Hrubý. On, stejně jako většina jeho kolegů a rodičů dětí, nechápou, proč se ve škole s výborným renomé a dobře fungujícím pracovním kolektivem vyměnilo ze dne na den vedení a proč je ředitelem jmenován někdo, kdo tuto funkci nezvládá. Proč navíc není nový ředitel ani po několika měsících zapsán v rejstříku škol Ministerstva školství, je také záhada.<br />
„Budeme se dál snažit dosáhnout svých požadavků,“ uzavřel Hrubý.<br />
Pokud by nepřátelské ovzduší a nulová komunikace měly pokračovat, asi by si někteří učitelé začali hledat práci jinde. Jejich žáci by je dost možná následovali.</p>

<p>BRNO: Dramaturgie zaměřená na tabuizovaná a nejednoznačná témata společensko-politického charakteru, to je program brněnského Divadla Feste. Společným jmenovatelem pro výběr témat jednotlivých projektů divadla je identita – totožnost člověka – vnímání sebe sama v našem životním prostoru. Zkoumání identity jedince vede inscenace Divadla Feste jednak k uchovávání paměti, jednak k hledání aktuálních momentů, které mají vliv na podobu paměti budoucí.</p> <p>Divadlo Feste je autorské divadlo, které pracuje převážně s původně nedramatickými a nedivadelními texty. Usiluje o rozvoj otevřené občanské společnosti a angažuje se cíleně a dlouhodobě, což je v kontextu ČR ojedinělé. Divadlo Feste se zaměřuje na obsahy podněcující společenskou diskuzi a na fenomény určující aktuální domácí i světový diskurs (zejména masmediální) a z něj plynoucí interpretaci reality. Opírá se o výzkumy a odborné rešerše daných společenských témat a hledá vždy novou cestu ke specifickému divadelnímu ztvárnění (dokumentární, pohybové, cross-over, činoherní divadlo, improvizace).<br />
Dora Viceníková, dramaturgyně, zástupkyně uměleckého šéfa Divadla Reduta, scény Národního divadla Brno o snažení brněnských divadelníků říká: „Divadlo Feste dokázalo vnést na českou divadelní scénu nový zájem o původní dokumentární drama. V inscenacích jako Náš islám, Popis obrazu, Osmdesátdevět, Havel píše Husákovi, Be Free!, Haz.Art, Dr. Emil Hácha dokázal Jiří Honzírek artikulovat aktuální politické a společenské situace a konfrontovat s nimi publikum.„<br />
Vladimír Hulec, divadelní publicista a ředitel festivalu …příští vlna/next wave…, k tomu dodává: „Dokumentární divadlo je jedním z nejaktuálnějších proudů současného evropského divadla. U nás tento trend nejvýrazněji reprezentuje činnost Miroslava Bambuška a – právě – Jiřího Honzírka a jeho Divadla Feste. Oba se mimo jiné snaží – různým způsobem – odvážně a razantně reflektovat a mapovat nedávnou, dosud ještě<br /> nezhojenou minulost lokality zvané Česko, resp. Československo.“</p> <p> V článku Feste v Brně předvádí nefalšované generační divadlo Jana Soukupová z MF Dnes píše: „Mezi mladým brněnským publikem začíná být takřka kultovně přijímána tvorba zhruba třicetiletých inscenátorů i autorů Divadla Feste (pojmenovaného podle šaška ze Shakespearova Večera tříkrálového). Dokonce se zdá, že je možné mluvit o zrodu nového generačního divadla s jasným osobním pohledem i názorem na současný svět.“</p> <p>REPERTOÁR</p> <p> Úvodní část cyklu Identita 1: Náš Islám vznikla v období mezi květnem 2006 a březnem 2007 jako divadelně-sociální projekt, který chtěl „sledovat kontrast mezi žitou skutečností českých muslimek a muslimů a jejich mediální prezentací“. V Brně ji převážně studentské publikum mohlo zhlédnout například v Divadle Polárka, v atriu Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, v klubu Fléda či v Domě pánů z Kunštátu.</p> <p> Po první premiéře v Praze (18. ledna 2007 v Experimentálním prostoru Roxy/NoD) a šňůrách po celé republice se divadlo začalo blížit ke svému sídelnímu městu Brnu a pevnější destinaci. V brněnském Domě umění mělo 15. listopadu 2007 premiéru bilingvní, českoněmecké představení pro dva české a dva německé herce Identita 2: Popis obrazu/Bildbeschreibung od Heinera Müllera. Šlo o jeden z dílů cyklu Divadla Feste Identita, který inicioval režisér Divadla Feste a vůdčí osobnost sdružení REPT Jiří Honzírek. </p> <p> Další díl cyklu Identita se dočkal premiéry v nejstabilněji fungujícím sídle sdružení, totiž pod střechou (lépe řečeno ve sklepě) Divadla Reduta, tedy v jedné z destinací Národního divadla Brno. Inscenace nazvaná Identita 3: Osmdesátdevět – Trenažér jedné revoluce (premiéra 1. listopadu 2008) se stala další částí Honzírkova tvůrčího stipendia zkoumajícího identitu.</p> <p> Následující Identita 4: Havel píše Husákovi, tentokrát v produkci Reduty, se stala také svého druhu poctou Václavu Havlovi, který podle režiséra Jiřího Honzírka „patří už několik desetiletí k nejvýraznějším humanistickým myslitelům světa“. Havlův dopis tehdejšímu komunistickému prezidentovi Gustávu Husákovi vznikl ve zdánlivě beznadějně umrtvené normalizační době roku 1975. Inscenátoři usoudili, že disident Havel v něm „velmi přesně analyzoval strach, lhostejnost, sobectví, pokrytectví a ponížení lidí v komunistické společnosti, a zejména neuvěřitelnou schopnost Čechů nechat se manipulovat“.</p> <p> Identita 5: Marie Restituta aneb Nemocnice na kraji Říše byla inspirována osudem světice brněnského původu, která byla souzena a popravena během 2. světové války roku 1943. Vyprávění o Marii Restitutě je připomínkou lidí, kteří se nebáli stát za svým názorem ani v dobách velkého společenského útlaku. </p> <p> Cyklus pokračoval projektem Identita 6: Bee Free!, věnovanému násilnému vysídlení zhruba 25 000 Němců z Brna, provázenému střelbou, hladem, úplavicí, které měly za následek až 6000 mrtvých a lze jej označit jako etnickou čistku.</p> <p> Identita 7: Haz.Art / Divadelní spam se zaobírá problematikou výherních automatů, reaguje na skutečnost, že v Praze je více heren než v Rakousku a Německu dohromady, že u nás připadá na jeden automat 170 lidí a v Brně dokonce 60, že se z naší republiky stalo Las Vegas Evropy.</p> <p> Inscenace Identita 8: Dr. Emil Hácha aneb Já na Háchu, Hácha na mě je věnována, jak název napovídá, politickému osudu dr. Háchy a jedné z nejrozporuplnějších kapitol moderních českých dějin. Sleduje komplikovaný úděl protektorátního prezidenta, jenž se stal nástrojem komunistické propagandy pro vytváření zkresleného obrazu o člověku, který bojoval za identitu naší země v její nejtěžší hodině.</p> <p> Předchozí tři Identity měly premiéry v roce 2010, ta další, Identita 9: Pásla koně na balkóně byla poprvé uvedena v multikulturním centru pro nezávislou tvorbu Stadion v Brně 29. 1. 2011. Obrací se k tématu romské menšiny. U vědomí zprofanovanosti této problematiky se inscenátoři rozhodli podívat se na ni s patřičným odstupem. Situovali příběh do vzdálené budoucnosti a nahlížejí na vše optikou lidí z roku 2238. Sci-fi jako žánr poskytl potřebnou svobodu a dostatečný manévrovací prostor pro uchopení složité látky.</p> <p> Identita 10: Mimořádné události (Ote©), která měla premiéru v pražském experimentálním prostoru Klubu Roxy NoD 31. 5. 2011, vycházela ze hry britského dramatika Martina Crimpa, zachycující několik prostředí, z nichž mohou v Evropě vyrůst masoví vrazi typu Anderse Breivika. Téma lze odtušit z podtitulku Co otec pokazil, může napravit zase jen otec…</p> <p> Další, v pořadí Identita 11: Pohřbívání – premiéra 11. 9. 2012 se zabývala mírou politického a společenského vlivu Václava Klause na charakter české společnosti. Pohřbívání je přímým televizním přenosem státního pohřbu Václava Klause. Jedenáctý díl dramaturgické linie Identita vycházel z předlohy Romana Sikory.</p> <p> Identita 12: Národní třída, která měla premiéru 9. 10. 2012 byla inscenací stejnojmenné hry spisovatele a dramatika Jaroslava Rudiše. Národní třída předkládá obraz obyčejného člověka, pro něhož je mír pouhá přestávka mezi válkami. Mezi válkami, které jediné dokážou efektivně řešit naše každodenní trápení. Mezi válkami, které začínají dělením lidstva na ty „dobré“ a ty „špatné“. Divadlo Feste Identitou 12 zakončilo trojici projektů, v nichž se zabývalo ultrapravicovým extremismem, xenofobií a šovinismem a vyjádřilo naléhavou obavu z dopadů zhrubnutí, zglajchšaltování a lhostejnosti k životu společenství v České republice. </p> <p> Identita 13: Dealeři fyzické lásky měla premiéru 19. 12. 2012 v jídelně Mňamky naší mamky. Vycházela z textové předlohy Anny Saavedry, zabývající se problematikou domácího násilí. Domácí násilí je v inscenaci nahlíženo perspektivou obou pohlaví. Režisér zkoumá schopnost člověka otevřít se zranění jako takovému, zkoumá otevřenost člověka zranit stejně jako otevřenost člověka ke zranění.</p> <p> Dne 15. 10. 2013 se konala premiéra inscenace Hodní, zlí & dotovaní autorů V. Větrovce a K. Menclerové. „Má být divadlo financováno z vašich daní?“ Tak zní základní otázka, na níž je vystavěná inscenace Divadla Feste. Divák tak díky ní může nahlédnout do chodu a způsobu financování nezávislých divadel, demonstrovaného na pozadí divokého západu.</p> <p> Zatím posledním počinem Divadla Feste je inscenace Kupci hvězd, pro niž textovou předlohu připravili Jiří Honzírek, Tomáš Sýkora a Petr Maška. Inscenace je založená na esejích z knihy Intelektuál ve veřejném prostoru (editor Petr Hlaváček). Divadlo Feste cituje krátké úryvky několika autorů a vytváří s nimi a kolem nich svět lidí, kteří nikým nevolení ovlivňují život společnosti víc než politici. Tvůrci se ptají, kdo to vlastně je intelektuál a proč slýchávají, že jsou intelektuálním divadlem. Ptají se, jestli se za to mají stydět, chlubit se tím anebo se spolehnout na hledání dalších otázek.</p> <p> Putovní divadelní sdružení Feste se na pozadí renomovaných brněnských scén vyskytlo jako cosi až neskutečně autentického, pravdivého a generačně určitého. Divadlo funguje bez stálého souboru a od počátku je provozuje občanské sdružení REPT. Četnost jeho představení nebyla zpočátku významnou veličinou. Např. ještě v roce 2010 se uskutečnily 3 premiéry a 14 repríz, a to včetně představení na festivalech Kopřivnická Kopřiva, Off-Theater, Divadelní svět Brno a …příští vlna/next wave… v Praze.</p> <p>FINANCE</p> <p> Divadlo v roce 2010 vystačilo s vyrovnaným rozpočtem ve výši necelých 260 tis. Kč, z toho 145 tis. získalo z grantových a nadačních příspěvků, zbývající částku tvořily vlastní příjmy. O dva roky později, v roce 2012, se uskutečnily také 3 premiéry, počet představení však již dosáhl čísla 45. I v tomto roce divadlo mělo vyrovnaný rozpočet, a sice ve výši 613 tis. Kč. Z toho činily granty Ministerstva kultury a Statutárního města Brna 330 tis. a dalších 21 tis. dotace z nadačních fondů.</p> <p>OSTATNÍ AKTIVITY</p> <p> Divadlo Feste se vedle vlastní tvorby podílí na pořádání několika projektů, např. na site-specific festivalu scénického čtení nazvaném by.BY, v roce 2011 např. pořádalo festival YOUGO!, podílelo se na projektu Týden lidských práv, na festivalu Moje 20. století a na projektu I kráva má svou knihu.<br />
Letos 12. dubna pořádá v brněnském Kabinetu múz warm-up večírek.</p> <p>PRINCIPÁL</p> <p> Vůdčí osobností Divadla Feste je dramaturg a režisér Jiří Honzírek (1979), který divadlo založil v roce 2006 se svými kolegy z fakulty a je dodnes jeho principál, umělecký šéf, kmenový režisér a spiritus agens. Jiří Honzírek studoval režii a dramaturgii na brněnské JAMU (2006). Absolvoval studijní stáže na Hoogeschool voor de Kunsten v Amsterdamu (2002, 2003) a Folkwang Hochschule v německém Essenu (2004). V současné době studuje doktorandský program na katedře Teorie a dějin divadla FF MU v Brně. </p> <p> Více informací o Divadle Feste <p> Aktuální program Divadla Feste