Články a komentáře

<p>PRAHA: V letošním roce (2013) měl bývalý premiér a kandidát na prezidenta republiky Antonín Švehla dvě kulatá výročí. Dne 15. dubna jsme si připomínali 140. výročí narození nejprve výstavou v Poštovní minigalerii na Žižkově a následně setkáním v Národním zemědělském muzeu, kde Švehlova společnost oficiálně vyhlásila Rok Antonína Švehly.</p> <p>Koncem roku jsme si připomněli 80. výročí úmrtí ministerského předsedy setkáním u jeho hrobu za účasti mnoha významných hostů i z jiných krajů ČR.<br />
A vrcholem vzpomínkových akcí bylo slavnostní odhalení plastiky Antonína Švehly, dne 12. 12. ve 12 hodin v zahradě Pivovaru Hostivar, právě v den 80. výročí jeho úmrtí. Autorem plastiky je Ing. arch. Martin Šenberger a za myšlenkou projektu stojí akcionáři pivovaru. </p> <p>Jaké je spojení mezi tímto místem a Švehlou?</p> <p> Symbolicky se tak uzavřel kruh historických souvislostí. Antonín Švehla se v letech 1902 – 1905 pravidelně dvakrát až třikrát týdně scházel s hostivařskými učiteli na večerních besedách v místních hostincích U Koruny, Na Budíně či Na Kovárně. Postupně se tyto besedy vyvinuly v „Lidovou universitu“, kdy Švehla financoval nákupy knih, revue a časopisů. S učiteli si je rozdělili a každý ze zúčastněných přečetl a prostudoval svojí část. Večer ji přednesl širokému obecenstvu a následovala diskuze přednášejících. Z této minimálně tříleté univerzity neměli vysvědčení, ale vzdělání, které později všichni dobře uplatnili. Tyto večery, jimž předsedal Švehla, řídil referáty a řídil debaty, byly brzy vyhledávány širokou veřejností, od starosty obce Václava Černého, přes Sokoly, až po dělníky. Nedělaly se stavovské rozdíly, prioritou byla touha po vzdělání. </p> <p>Jednoduchý návrh má geniální myšlenku</p> <p> Antonín Švehla, se stal přirozeným vůdcem národa a následně jako významný státník proslavil Hostivař i daleko za hranicemi Československé republiky. Pivovar Hostivar, umístěný na hranici Hostivaře a Horních Měcholup v Praze 15 mu tuto pozornost vrátil v podobě plastiky umístěné na veřejném a navštěvovaném prostranství, a tím obnovil povědomí o osobnosti, která symbolizuje hodnoty charakterizované pojmy jako je statečnost, čest, dodržování dohod či zdravý patriotismus. </p> <p>Fotografie jsou z odhalení plastiky A. Š. v zahradě Pivovaru HOSTIVAR. Poskytla je Marie Zdeňková – kronikářka MČ Praha 15 s tím, že se tento pivovar stal „Minipivovarem roku 2013“ asi ze 160!!!</p>

<p>JÍLOVÉ: Žampašský kamenný a čtyřicet metrů vysoký viadukt na dolním toku řeky Sázavy slouží od 1. května roku 1900 na lokální železniční trati Čerčany – Praha-Braník. Od podzimu 2013 ho připomíná podobně jako necelou desítku podobných staveb zlatá pamětní mince v hodnotě 5000 Kč, která je vyvedena ve špičkové kvalitě a téměř se stoprocentnímu obsahem zlata. Pamětní mince byla zpracována podle návrhu akademického sochaře Zbyňka Fojtů.</p> <p>Slavnostní uvedení mezi pamětní mince se uskutečnilo na podzim 2013 zásluhou Regionálního muzea v Jílovém u Prahy za přítomnosti guvernéra České národní banky. </p> <p>Několik okolností</p> <p> Po železničním viaduktu jezdí Posázavský pacifik. Zhruba v třicátých letech minulého století umožňoval zejména trampům nejrychlejší přesun do čarokrásného Posázaví; v době houbařské sezóny na houby, ale hlavně na víkendový pobyt. Z pražského Braníka čekalo na sobotní spoje až 35 000 platících cestujících. M. Berka v publikaci POSÁZAVSKÝ PACIFIK dokumentuje ovzduší pokynem výpravčího k odjezdu vlaku. Slovní pokyn zněl: „Máte volno, odjeďte! Trvale pískejte a pomalu zabírejte, jinak neodjedete. Kdo se chytí, pojede.“<br />
Poslední věta ovšem platila i trampům. Jejich bágly visely z oken, nejodvážnější se usadili na střechách, mnozí jednou nohou spočívali na stupátkách a byli rádi, když se měli čeho chytit. Z vnitřku se ozývaly kytary a zpěv, který však už za Davlí slábl, protože se vystupovalo. Občas mimo zastávku po zatažení červeného kola ruční brzdy. Tak tomu bylo i po 2. světové válce.<br />
Ti, kteří se mohli rozhlížet z oken, měli se stále na co se dívat. Záběry na řeku střídaly stráně, první spíše chajdy než chaty. Jeden z nejkrásnějších výhledů nabídl Žampašský viadukt. Objevil se nečekaně, v nádražácké mluvě bez avíza, hned po výjezdu z posledního tunelu za Lukou pod Medníkem. Krásná propast s hladinou řeky, tovární objekt s komínem, pár lidiček, kteří spíše připomínali trpaslíky, v bujnější fantazii dokonce skřítky s lucerničkou a bílým křemenem zakončeným zlatem.</p> <p>Stanice Jílové</p> <p>Tady se soupravy z Prahy téměř vyprázdnily. Desítky let je vítalo čisté nádražíčko spěchavým ruchem. Několikapatrový hotel Hrádek s předzahrádkami pod košatými stromy lákal majetné a zrovna nespěchající na posilněnou. Také večer však měl co nabídnout. Buď taneční parket, nebo divadlo.<br /> Tenkrát jezdila pára a dvě průjezdné koleje kvůli křižování nabídly příslušný servis v podobě stojanů na doplnění vody, jámy na popel, magacíny na přepravované zboží, které tady mělo konečnou nebo čekalo na odvoz. Ale také menší staniční „přístřešky“ pro obslužný personál, mezi který patřil třeba párkr na práci všeho druhu. V nejlepší uniformě a s červenou pokrývkou hlavy se důstojně pohyboval přednosta. Z představ pamětníků nevymizel pan Sochor a z let budování paní J. Hanousková. Ta dodnes ve svém úctyhodném věku 85 let bydlí na nádraží a v duchu odesílá a přijímá dnes už moderní nekouřící soupravy směrem Žampach.</p> <p>Pár velikých drobností</p> <p>Viadukt stavěli lidově řečeno Taliáni, kteří zkušenosti získali v Alpách. Odvedli pořádný kus práce s primitivní technikou, k níž patřily důlní hunty na dopravu opracovaných kvádrů z blízkého okolí, dřevěné lešení a šikovné ruce. Zanechali dílo, které dodnes nepotřebovalo generální opravu. Postačila tak říkajíc nedávná „kosmetická úprava“ v podobě očištění vodou, spárování a na koruně nové zábradlí.<br />
Už to by vlastně stačilo k tomu, aby „vstoupil“ Žampašský viadukt na zlatou pamětní minci.</p> <p>(Foto z archivu jílovské starostky Mgr. K. Halanové.)</p>

<p>DOBRUŠKA: Budova sokolovny v Dobrušce sloužila sportovcům, ale nejen jim, od 19. června 1927. V poslední době se však Tělocvičná jednota Sokol začala potýkat s finančními problémy a prostředků na provoz se nedostávalo.<br /> Vzhledem k tomu, že Dobruška nemá v současnosti dostatek prostor vhodných pro tréninky a cvičení členů místních klubů, jednot a spolků, ale i žáků škol, uzavřelo 29. listopadu t.r. vedení radnice s Tělocvičnou jednotou Sokol smlouvu o výpůjčce sokolovny. Znamená to, že od 1. prosince je provozovatelem sokolovny město Dobruška.</p> <p>Starosta Petr Tojnar k zásadnímu okamžiku v „životě“ budovy řekl: „Smlouva byla uzavřena po vzájemné dohodě, protože obě strany mají zájem na tom, aby sokolovna fungovala a nechátrala,“ a dále zdůraznil „Vzhledem k tomu, že z historického hlediska je sokolovna velmi cennou stavbou, tak máme zájem na tom, aby tady zůstala, aby nás přežila.“<br />
To si budova čp. 585 v Opočenské ulici v Dobrušce opravdu zaslouží. Vždyť byla postavena podle plánů prof. arch. Jana Kotěry, upravených jeho spolupracovníkem a žákem architektem Ladislavem Machoněm z Prahy, a základní kámen byl položen již 20. června 1926. Hned v následujícím roce, přesně 19. června, se uskutečnilo slavnostní otevření. Z dostupných informací lze také zjistit, že náklady na stavbu činily 829 035 tehdejších korun.<br />
Postavení sokolovny znamenalo novou etapu v životě města, neboť Dobruška tím měla k dispozici víceúčelovou budovu pro tělovýchovu, sport a kulturu. Přestěhovalo se sem nejen cvičební nářadí, ale vzniklo zde také postupně kino, kde se pravidelně promítalo, později i loutkové divadlo. Pro kulturní akce bylo využíváno jeviště s oponou, konaly se zde plesy, karnevaly apod. Sokolovna sloužila mnoho desítek let všem dobrušským občanům.<br />
Díky obnovení Sokola v Dobrušce v roce 1991 se po dvou letech úsilí sokolovna vrátila zpět tělocvičné jednotě. Postupně se v ní rozbíhal tělovýchovný život, ale již ne v takovém rozsahu, jak tomu bylo předválečných a poválečných letech. Zejména v posledním období se Tělocvičná jednota Sokol v Dobrušce, stejně jako celá Česká obec sokolská, dostala do finančních problémů, a tak její vedení od loňského roku hledalo způsob, jak vyřešit provoz sokolovny v příštích letech. A to se nakonec podařilo.<br />
Vedení města považuje uzavření smlouvy za způsob pomoci místní tělocvičné jednotě Sokol a je si vědomo i finančních rizik, která přináší. K nim starosta Petr Tojnar poznamenal: „Víme, že v prvním roce provozu to pro nás bude znamenat určitou ztrátu a finance na provoz určitě převýší příjmy z pronájmu prostor.“<br /> Od 1. prosince totiž bude město platit správce, veškeré energie a opravy s tím, že větší investice budou realizovány po dohodě s TJ Sokol, jež zůstává i nadále provozovatelem asfaltového hřiště na národní házenou nacházejícího se v areálu za budovou.<br />
Prostory sokolovny – velký a malý sál s kvalitním sociálním zázemím, kuchyňkou a jídelnou i sál loutkové scény, který může sloužit i jako přednášková místnost s kapacitou cca 70 míst, budou využívány především pro sportovní, ale také (stejně jako v minulosti) pro kulturní a jiné společenské akce.<br /> „Chceme dění v sokolovně výrazně oživit a navázat tak na dřívější tradici. Jednou z prvních akcí bude loutkové divadlo v prostorách loutkové scény,“ dodal ještě starosta.<br />
A jak hodnotí dosaženou dohodu zástupci TJ Sokol? „Vedení jednoty od loňského roku, po vzoru jiných jednot v republice, velmi usilovalo o to, aby se významným partnerem v řešení budoucnosti sokolovny stalo město Dobruška. Cíl byl jasný, najít společné řešení k celoročnímu provozu, aby tato budova nechátrala, ale nadále sloužila všem dobrušským občanům, jak tomu bývalo desítky let v minulosti,“ řekl Jiří Bednář, jednatel dobrušských Sokolů a pokračoval „Podepsaná smlouva o výpůjčce je předzvěstí dalších jednání, z kterých by měla vzejít dlouhodobá nájemní smlouva na deset a více let, kdy by město Dobruška sokolovnu postupně rekonstruovalo na Kulturní centrum II. v Dobrušce. Společný záměr obou stran, aby sokolovna nadále sloužila k provozování sportovních, tělovýchovných, kulturních a jiných společenských akcí dalším generacím občanů Dobrušky se tak může naplnit.“<br />
První ohlasy občanů jsou vesměs pozitivní. Veřejnost kvituje, že sokolovna i celý přilehlý areál, vhodný pro různá sportovní soustředění, semináře, školení nebo například školní výlety s možností ubytování přímo v budově nebo v dřevěných chatkách, začnou znovu sloužit svému účelu a zejména budova tak přestane chátrat.</p>

<p>PODBŘEZÍ: V čele obce Podbřezí na Rychnovsku, kde se narodil a celý život žije, stojí Antonín NOVOTNÝ už od roku 1994. A letos, téměř po dvaceti letech „vlády,“ se stal jednoznačným vítězem ankety ERA Starosta roku 2013, tedy nejlepším starostou České republiky v obcích do 5000 obyvatel.</p> <p>O své práci říká: „Snažil jsem se vždy pomáhat – spíš jsem jako služebník než jako diktátor.“ Také tímto přístupem si lidi v obci získal na svou stranu – neustále se tu něco děje. Členové sedmi spolků (hasiči, myslivci, ženy, holubáři, hasiči v části Lhota, turisté a sportovci) baví sami sebe a přitom neváhají přiložit ruku k dílu ve prospěch celku. A výsledek? Podbřezí rozkvétá. </p> <p>Jedním z důvodů, proč jste se stal Era starostou roku 2013, bylo to, že podporujete spolkový život v obci. Řídíte se při tom heslem Nechceme, aby tu lidé bydleli, chceme, aby tu lidé žili. Co to znamená?</p> <p>Snažíme se v obci vytvořit takové klima, aby měli lidé radost z toho, co dělají. To znamená, aby měli pocit, že práce, kterou dělají, obec vnímá jako dobrou a prospěšnou. Když se totiž takové prostředí vytvoří, tak nemusíte lidi vůbec k ničemu nutit. Spolky samy přicházejí s náměty. U nás jde iniciativa opravdu zespoda, já si vůbec nic nevymýšlím. </p> <p>Jak to tedy funguje?</p> <p>Členové spolků mě pořád „tlačí“ do nějaké aktivity. Přijdou, požádají nás, zastupitele, o drobný, ne velký, peníz na konkrétní činnost, a my se jim snažíme vyhovět. Když se tohle pak dá dohromady, vytváří se celospolečenský život. Je to především otázka dobré komunikace s jednotlivými spolky – chodím na všechny výroční členské schůze, na každé rodičovské sdružení jak do školky, tak do školy, aby se udržoval neustálý kontakt obce s občanem. Jestliže chceme komunitně plánovat, tak musí být lidi informovaní. I já pak získávám zpětnou vazbu, čímž se vyřeší všechny problémy. </p> <p>Podbřezí má zhruba 500 obyvatel a působí tu 7 spolků. Jak jste toho docílili?</p> <p>Obec má v současnosti 540 obyvatel. Máme sedm spolků a nerad bych někoho vychvaloval, protože všechny pracují perfektně. Je pravda, že to vypadá, jako by polovina obyvatel obce byla členem některého ze spolků. Většinou se to samozřejmě prolíná, ale například hasiči mají zhruba 80 členů a členek. A úžasné právě je, že se spolky a jejich členové vzájemně „proplétají“ a že nakonec „vánočka“, která z toho vychází, je jedním velkým dílem. A z toho mám velmi dobrý pocit. Vytvořilo se tady určité prostředí, lidi baví a láká se scházet. Také nemají pocit, že nás otravují, když přijdou s nějakým nápadem. Každý jednotlivý námět se řeší.<br />
Nejnovější spolek jsou holubáři, kteří neměli kam „složit hlavu“ a přišli s náměty. Za dva roky jsme jim dali zhruba 20 tisíc Kč a dnes jsou velice aktivní – uspořádali mezinárodní výstavu a další akce. </p> <p>A výsledek?</p> <p>To všechno je mozaika, která vytváří spolkový život u nás v obci – ta v tom ovšem hraje absolutně nenásilnou roli. My spíš vytváříme podmínky pro zdravý rozvoj a sebedůvěru lidí, aby měli sami chuť k práci. V bytových domech, které jsme postavili, žije spousta mladých rodin s dětmi, které chtějí „žít“. Maminky jsou velmi aktivní, schází se s dětmi v knihovně, ve škole cvičí atd. </p> <p>Byl právě tohle jeden z důvodů, proč kdysi obec koupila budovu hostince?</p> <p>Stoprocentně. To bylo první, co jsem udělal, když jsem nastoupil na post starosty. Zamítli jsme žádost, aby z hostince byla autodílna, a nemovitost jsme koupili. Neumím si představit spolkový život bez takového zázemí. I když to není kulturní dům, ale jen hospoda se sálem, tak se téměř všechny spolkové akce odehrávají právě v hostinci. </p> <p>Kolik peněz z rozpočtu obce jde do spolkové činnosti?</p> <p>Je to různé, podle potřeby. Třeba hasiči nechtějí na činnost nic, ale přispěli jsme jim částkou 50 tis. na auto. Ročně nedáme spolkům v průměru víc jak 10 tisíc, ale jsou spolky, které dostanou míň. Z obecního rozpočtu tedy jde ročně 50 až 70 tisíc na spolkové aktivity. Na svoji činnost si většinu peněz vydělají spolky samy, protože jsou velice aktivní. Samozřejmě platíme například sportovcům spotřebu el. energie na hřišti, ale tím, že si práce spojené s údržbou udělají sami, tak se všechno zlevní. </p> <p>Čím dalším jim obec vychází vstříc?</p> <p>Spíše jim přispíváme na pomůcky, hasičům jsme koupili např. elektrocentrálu, ale na vlastní činnost nechtějí ani korunu. Spíše na hmotné statky. Například na posvícení zaplatí obec hudbu. </p> <p>Co všechno spolky dělají?</p> <p>Jsou tady dva plesy, které pořádají ženy a hasiči, sportovci organizují dvě diskotéky na hřišti. V létě máme pravidelný koncert dechové hudby Opočenka, také tzv. sranda mač na hřišti, kde soutěží několik skupin různě ustrojených sportovců. Jsem rád, že začali být aktivní hasiči v místní části Lhota. Na jejich poslední akci přišlo 300 lidí. Z vlastních zdrojů si koupili nové auto.<br />
To jsou společenské akce, ale mimo to se např. průběžně neustále zdokonaluje hřiště – máme nové osvětlení, i nové hřiště s umělou trávou. To se realizovalo v roce 2010 díky tlaku amatérských sportovců a projektu, který uspěl v rámci financování MAS Pohoda venkova, kdy jsme dostali dotaci více než dva mil. Kč. </p> <p>Takže využíváte možností získat prostředky z dotací?</p> <p>Dotace využíváme opravdu hodně. Letos jsme opravovali hřiště, většinou žádáme se svými projekty v rámci MAS. V současné době mají požádáno hasiči, kteří jezdí s historickou stříkačkou na výstavy a z dotace zakoupí velký přívěs, aby ji mohli naložit a převážet. Dále požádali o evropské peníze na zakoupení velkého stanového přístřešku, aby se měli účastníci akcí kde ukrýt v případě nepřízně počasí.<br />
Já sám hodně jezdím na školení týkající se projektů, nechávám se inspirovat a dnes už opravdu vím, co je potřeba do projektu dát, aby získal potřebné body a byl úspěšný. V minulosti jsme neměli dobré zkušenosti ohledně spoluprace s CEP, kdy jimi zpracované projekty neuspěly, proto jsem se rozhodl, že budu zpracovávat podklady pro získání dotací sám. Dostali jsme už peníze na nádrž ve Lhotě, na opravu školy, na hřiště a letos i na kabinety ve škole. Pravidla získání dotace znám velmi dobře, což je opravdu výhoda. </p> <p>Obec je tedy členem MAS Pohoda venkova?</p> <p>Jsem jedním ze zakládajících členů. Já jsem v tom už od začátku viděl možnost spolupráce a rozhodování zespoda. Líbí se mi, že rozdělování dotací v této akční skupině není závislé na nějakých kontaktech, ale na kvalitě projektu. Problém bývá, když někteří lidé nechápou, že projekt musí být opravdu dobře zpracovaný. Líbí se mi i projekty podporující meziobecní spolupráci. </p> <p>Zasadil jste se také o vznik Montessori mateřské školky, proč?</p> <p>Já jsem se zasadil hlavně o školu. Dva roky jsem byl členem komise vyhlašující vesnici roku a tehdy jsem viděl, že jsou i menší vesnice, které mají vlastní školu. To mě velmi inspirovalo. S novou paní ředitelkou dostala škola nový ráz, všechno začalo mít smysl a myšlenky na zrušení školy byly rázem pryč. Dnes školu navštěvuje celkem 31 dětí.<br />
Tehdy jsme se rozhodli pro celkovou rekonstrukci budovy, začali spolupracovat s odborníky a vznikla studie, která ukázala, že i z mála může vzniknout velice funkční objekt – vešla se nám tam i školka, kam chodí 25 dětí. V současné době se začnou dělat kabinety, vznikají nové učebny. Provoz školy nás stojí zhruba 300 tisíc ročně (je tam podlahové topení, moderní kuchyně). Montesori školka, jejíž provoz je zatím plně hrazen z dotace, vznikla na popud paní ředitelky, která hodně cestuje, dobře mluví anglicky a s tímto typem školky se setkala. Přesvědčila se, že to je jeden z nejlepších způsobů výchovy dětí. Je to samozřejmě 100 let stará myšlenka, původně koncipovaná pro výchovu úplně chudých dětí, které neměly své hračky a měly pouze přirozené domácí výtvory. Byl jsem zpočátku trochu nejistý, jak bude novinka přijata, ale nakonec má velký ohlas. Mně se na tomto principu líbí, že se k sobě dětí musí chovat korektně, učí se toleranci – je to náročné i pro pedagožky, které si v pokoře vůči dětem musí udržet autoritu svým postojem. </p> <p> Antonín NOVOTNÝ<br />
nar. 1944<br />
rodák z Podbřezí, nejmladší z 11 dětí<br />
Vychoval 8 dětí, má 21 vnoučat.<br />
„V Podbřezí jsem prožíval mládí, a proto k němu mám krásný vztah.<br />
Důležitá je úcta ke stáří. Snažím se držet s mladými krok – třeba v používání techniky.“</p> <p>Další info: http://www.podbrezi.cz/<br />
http://www.nadacevia.cz/…ta-roku-2013</p>

<p>VALAŠSKÉ KLOBOUKY: Za většinou kulturních aktivit ve městě Valašské Klobouky (5,1 tis. obyv.) stojí Kulturní a vzdělávací středisko, příspěvková organizace zřizovaná městem. Klobouky jsou poprvé připomínány v roce 1341, přívlastek Valašské je až z 80. let 19. století. Město bylo hospodářským, soudním i kulturním střediskem oblasti. Od 16. století mělo charakter soukenického střediska, největší rozmach soukenictví přinesl závěr 18. století. Ještě po 2. světové válce existovaly ve městě dvě továrny, které navazovaly na soukenické tradice, po roce 1948 ale byly určeny pro strojírenský průmysl.</p> <p>Památky – doklad bohaté historie</p> <p>Nejstarší valašskoklobouckou památkou je kostel Povýšení sv. Kříže. Má gotické jádro a byl vystavěn ve 40. letech 14. století. Najdeme v něm mimo jiné křtitelnici z roku 1521 – dílo mistra Petra z Olomouce. Na náměstí můžeme spatřit renesanční pranýř z poloviny 16. století: patří mezi necelou desítku nejstarších dochovaných pranýřů na území naší republiky. Mariánský sloup byl postaven v roce 1761, o dvacet let mladší je patrový trojdílný dům, zvaný Červený. Valašskoklobouckou předměstskou architekturu představuje například roubený dům čp. 7, který je úzce spjat s rodinou Pivečkových a obuvnickým řemeslem. V roce 2001 ho pro své potřeby zakoupila Nadace Jana Pivečky a rozsáhle ho rekonstruovala; několikrát v roce je objekt přístupný veřejnosti.</p> <p>Finance a kultura</p> <p>„Město dává ze svého rozpočtu 6 milionů 847 tisíc Kč formou příspěvku Kulturnímu a vzdělávacímu středisku, v grantovém řízení rozdělujeme spolkům a na pořádání tradičních akcí cca 1,12 milionů Kč. Jde o tři druhy podpory. První je zaměřena na podporu činnosti sdružení a pohybuje se od 5 do 30 tisíc Kč na jeden subjekt, druhá podporuje konkrétní akce, a v ní může jedno sdružení získat maximálně 30 tisíc Kč, třetí se zaměřuje na podporu tradičních akcí a poskytuje také 150 tisíc Kč sdružením na pronájem sálů ke zkouškám," sděluje místostarosta Martin Janík.</p> <p>Největší kulturní akce ve městě</p> <p>Valašský mikulášský jarmek je tradiční společenská a kulturní akce s dlouholetou tradicí, kterou pořádají občanské sdružení Valašský jarmek, v něm sdružené neziskové organizace a město Valašské Klobouky.<br /> Při organizaci Mezinárodního hudebního a folklorního festivalu Setkání muzikantů v Bílých Karpatech spojují síly Valašské Klobouky a nedaleké město Brumov–Bylnice. Zájemci mohou vybírat z bohaté nabídky filmových a divadelních představení, koncertů folklorní, rockové, latinskoamerické či vážné hudby atd.<br />
Valašské kumštování je mezinárodní setkání malířů, sochařů, keramiků, řezbářů, folklorních souborů, divadelních a hudebních skupin a muzikantů, které se koná na valašskoklobouckém náměstí.<br />
Letos proběhl první ročník Klobuckého kulturního léta, které pořádají město, KVS a Valašskokloboucké podnikatelské centrum. „První ročník se opravdu vydařil, lidé přivítali, že i v průběhu letních prázdnin bylo možné častěji zajít na kulturní akce. V příštích letech chceme určitě pokračovat a ještě více rozšiřovat nabídku akcí v rámci klobuckého kulturního léta,“ říká ředitel Kulturního a vzdělávacího střediska Jaroslav Baloušek.<br />
Svatohubertské slavnosti u kapličky v Deštném pořádá Myslivecké sdružení ve Valašských Kloboukách.<br />
Tradici má i kosení bělokarpatských orchidejových luk. Jeho pořadatelem je Český svaz ochránců přírody Kosenka. </p> <p>Kulturní a vzdělávací středisko (KVS)</p> <p>KVS je příspěvková organizace města, která vykonává svou činnost v pěti objektech a provozuje činnost Kulturního domu Klobučan, Městské knihovny, Městského muzea, Městského informačního centra, Kina Svět a kulturního domu v městské části Smolina.<br />
„Kulturní dům Klobučan, postavený v letech 1987 – 1991, je v majetku města. Kapacita sálu je 550 míst k sezení nebo jeden tisíc míst k stání. Slouží ke konání koncertů, divadelních představení, přednášek atd. V minulém roce tu proběhlo šest divadelních představení, 12 koncertů, sedm plesů, pět tanečních zábav, dva festivaly, jeden jarmark, 55 přednášek, dále pak různá školení a prodejní akce. Největší zájem byl o mikulášský jarmek, koncerty Jaromíra Nohavici a Tomáše Kluse,“ říká ředitel KVS Jaroslav Baloušek.<br />
Kulturní dům ve Smolině má kapacitu sálu 150 míst k sezení. V jeho prostorách se konají plesy, zábavy, rodinné oslavy, akce místních spolků atd.</p> <p>Městská knihovna (MěK)</p> <p>Nejstarší zmínka o veřejném půjčování knih ve městě pochází z roku 1851. První veřejná knihovna ve Valašských Kloboukách byla založena v roce 1880 a tvořilo ji 321 knih, o patnáct let později se objem knihovního fondu vyšplhal na téměř tisíc svazků. Od roku 1976 měla knihovna sídlo v čp. 41 na náměstí, v tomto roce dosáhl knihovní fond 21 tisíc svazků, bylo odebíráno 47 titulů periodik a bylo registrováno 1670 čtenářů. Od roku 1999 knihovna přechází na automatizovaný výpůjční systém. V roce 2002 se stává zřizovatelem knihovny město Valašské Klobouky, provozovatelem je KVS. V lednu 2008 byla knihovna otevřena v nových prostorách KVS a byla nominována na cenu ministerstva kultury Městská knihovna roku 2008 za informační počin v poskytování veřejných knihovnických a informačních služeb.<br />
O rok později byl v nových prostorách knihovny vybudován bezbariérový přístup. V roce 2011 získala valašskokloboucká knihovna 1. místo v celorepublikové soutěži Městská knihovna roku 2011, a to v kategorii obcí od 5 do 10 tisíc obyvatel.<br />
„Na konci roku 2012 čítal knihovní fond 28037 svazků, odebíráno bylo 61 titulů periodik, služeb knihovny využívalo 1727 čtenářů, z toho 592 ve věku do 15 let. Počet výpůjček dosáhl čísla 67250,“ sděluje ředitel KVS.<br />
MěK na základě smlouvy o poskytování regionálních knihovnických služeb v rámci regionálních funkcí, uzavřené mezi Krajskou knihovnou Františka Bartoše ve Zlíně a KVS Valašské Klobouky, poskytuje profesionální knihovnické služby pro devět knihoven v okolí. Zřizovateli těchto knihoven jsou příslušné obce a pracovnice valašskokloboucké MěK v nich vykonávají odbornou a metodickou pomoc, poradenství, vedou veškerou evidenci knihovních fondů a provádějí revize knihovních fondů. Zmíněné knihovny využívají také možnosti zapůjčení výměnných souborů knih ze zlínské krajské knihovny.<br />
Pobočka městské knihovny ve Smolině prošla v roce 2011 rekonstrukcí, která přinesla rozšíření prostor knihovny. Tvoří ji dvě samostatná oddělení pro čtenáře a internetový koutek. Knihovní fond má 1810 svazků, odebírány jsou dva tituly periodik; 74 registrovaných čtenářů si loni půjčilo 1461 knih a časopisů. Dvakrát ročně obdrží pobočka výměnný soubor knih ze zlínské knihovny.</p> <p>Městské muzeum</p> <p>V roce 1933 vznikla Musejní společnost ve Valašských Kloboukách, která téhož roku založila městské muzeum. Bylo umístěno v tehdejší škole. Sbírky, zprvu umístěné v jedné místnosti, se rozrostly a během pár let se nacházely již v sedmi místnostech. Po roce 1948 se instituce stala muzeem okresním, koncem roku 1952 muzejní společnost nuceně „zanikla“. Po zániku okresu v roce 1960 se muzeum opět stalo městským. Koncem roku 1975 převzalo valašskokloboucké muzeum Oblastní muzeum jihovýchodní Moravy v Gottwaldově (Zlíně), ke zpětnému předání muzea do správy města Valašské Klobouky došlo v roce 1993.<br />
V současné době muzeum provozuje dva objekty (oba jsou v majetku města): Starou radnici a Červený dům (výstavný měšťanský dům z roku 1781).<br />
V roce 1999 bylo znovu založeno občanské sdružení Muzejní společnost ve Valašských Kloboukách, jehož hlavním cílem je pomoc muzeu při plnění jeho poslání.<br />
Muzejní sbírky tvoří archeologická sbírka (320 inventárních čísel), etnografická sbírka (5 tisíc inventárních čísel), archiv (především dokumenty k historii města, a to zejména z 19. a 20. století), fotoarchiv (zaměřený především na oblast jižního Valašska, asi 11 tisíc položek), příruční odborná knihovna a historická knihovna, jejíž součástí je cenný fond zámecké knihovny rodu Centner-Manner (1367 svazků) a dále jednotliviny z různých měšťanských knihoven.<br />
„Ve Staré radnici mohou zájemci navštívit expozici nazvanou Pravěk jižního Valašska, v Červeném domě jsou prezentovány soukenictví, plátenictví a barvířství. V roce 2012 navštívilo muzeum 9753 návštěvníků. Expozice doplnilo toho roku 12 výstav, v muzeu se dále konalo 33 přednášek, besed či koncertů. Muzeum vydalo v posledních letech ve spolupráci s muzejní společností čtyři knižní publikace. A od roku 2000 díky této spolupráci vychází jednou za rok sborník Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka, což je velmi respektovaný počin,“ vysvětluje ředitel KVS.</p> <p>Městské informační centrum (MIC)</p> <p>MIC najdeme na Masarykově náměstí čp. 103. Sídlí v objektu města, který je součástí nově vybudovaného podnikatelského centra. Návštěvníci MIC mají největší zájem o informace o městě a okolí – o památkách, kulturních akcích, přírodních zajímavostech, turistických a cyklistických trasách, lyžařských areálech a běžeckých tratích. MIC zajišťuje prodej vstupenek přes prodejní sítě, prodej autobusových místenek v síti AMS, prodej vstupenek na kulturní akce konané v KD Klobučan atp. Předloni využilo služeb MIC 7525 osob, největší část turistů pocházela ze Slovenska, dále top byli o zájemce z USA, Velké Británie, Německa, Rakouska, Polska a pobaltských republik. </p> <p>Kino Svět</p> <p>„Budova kina byla postavena v roce 1948 a je v majetku města. Kapacita sálu je 200 míst a promítacími dny jsou úterý a sobota. Kino promítá také pro školy a nezapomíná ani na seniory. V roce 2012 se uskutečnilo 79 představení pro 2985 diváků. V současné době je kino v útlumu, a to z důvodu staré technologie a rušení výroby 35 mm filmových kopií. Digitalizací kino zatím neprošlo,“ říká ředitel KVS.</p>

<p>SUŠICE: Město, ve kterém dnes žije 11,3 tisíc obyvatel, se chlubí bohatou historií, kterou dokládá řada památek. Kulturní aktivity zajišťuje Sušické kulturní centrum SIRKUS, které svým názvem odkazuje na minulost města spojenou s výrobou sirek.</p> <p>Nahlédnutí do historie</p> <p>Území Sušice bylo osídleno již v pravěku – nálezy dokládají existenci již ve starší době kamenné. V místě bývalé malé osady založil Přemysl Otakar II. královské město. Za husitských válek byla Sušice centrem radikálních táboritů. Příznivé období renesance ukončila třicetiletá válka. V 17. století postihl město mor, v roce 1717 podlehlo mnoho domů požáru. V 19. století se začalo město vzmáhat. Vyrostla první továrna na výrobu sirek, po ní pak, pod vrchem Svatoborem, druhá výrobna sirek, jejíž provoz byl ukončen v roce 2008. Postupně následovala výstavba dalších továren a město se stávalo průmyslovým.</p> <p>Památky – svědci historie</p> <p>První písemná zmínka o děkanském chrámu sv. Václava pochází z roku 1233. Objekt prošel v 19. století novogotickou přestavbou, vnitřní zařízení je převážně barokní. Chrám Panny Marie Nanebevzaté byl původně obklopen hřbitovem, který byl v roce 1927 přeměněn na park. Až do 19. století se v sousedství hřbitova nalézal hřbitov nekřtěňátek – dětí, které nebyly před úmrtím pokřtěny. Chrám sv. Felixe z Cantalice byl vysvěcen v roce 1655 a dnes patří kapucínskému řádu. Kaple Anděla Strážce, nazývaná Andělíček, byla vybudována v roce 1863. Špitál s kaplí sv. Alžběty, založený v roce 1372, sloužil ještě v 19. století. Radnice je jednou z nejvýznamnějších radničních budov v ČR. Byla dostavěna v roce 1619, po požáru počátkem 18. století následovala její přestavba. Poslední úpravy se datují do roku 1898. Před několika lety prošla radnice velkou rekonstrukcí, při ní byla objevena řada historických maleb.<br />
Z židovského ghetta se do dnešních dnů dochovalo pouze několik domů a hřbitov. Z měšťanských domů patří mezi nejvýznamnější Voprchův dům (dnes sídlo muzea) s gotickým jádrem a vysokou renesanční atikou, Rozacínovský dům, nazývaný také Stará lékárna, má také gotické jádro a v období renesance získal štít a sgrafita. Krocínovský dům, dnes Hotel Fialka, má kromě gotického jádra klasicistní fasádu a balustrádovou atiku. Zbytky gotiky, renesance, baroka či klasicismu nesou i další sušické domy. Město bylo obehnáno dvěma okruhy hradeb – první z roku 1322 povolil postavit král Jan Lucemburský, druhý okruh byl vystavěn za krále Vladislava Jagellonského. Původně hájily vstup do města tři brány – Velká, Říšská a Pražská. Všechny byly zbourány v 19. století. Budovy gymnázia a měšťanské (dnes základní školy) školy jsou postaveny v novorenesančním slohu. Objekt sokolovny byl dokončen v roce 1914 ve slohu secese. V období 1. republiky byly postaveny např. budovy spořitelny, Okresní hospodářské záložny nebo Schwarzkopfova vila. </p> <p>Finance a kultura</p> <p>„Město přispívá na kulturu několika způsoby. V rámci účelových příspěvků pro příspěvkové organizace města se jedná o příspěvky školám a spolkům působícím pod křídly Sušického kulturního centra nebo Sociálních služeb města – na jednotlivé kulturní akce je určeno 64 tisíc Kč. Město pořádá Sušické slavnosti na zahájení turistické sezony, na které je určena částka 300 tisíc Kč, na další kulturní akce přímo pořádané městem jde 140 tisíc Kč, na slavnostní otevírání obnoveného ostrova Santos – dvoudenní kulturní akce pořádaná rovněž naším městem – jde částka 200 tisíc Kč. Příspěvek na pravidelnou činnost kulturních, zájmových a volnočasových organizací, do jejichž činnosti jsou zapojeny děti, letos obdržel na kulturní činnost 200 tisíc Kč. Celková částka z rozpočtu města pro Sušické kulturní centrum (SKC) je 7 milionů 802 tisíc Kč. Pro spolky, které působí při SCK, obdržela organizace do svého rozpočtu 47 tisíc Kč. Celkem jde tedy na kulturu 8,9 milionů Kč,“ vysvětluje místostarostka Sušice Věra Marešová a dodává: „Město dále pravidelně vyčleňuje z rozpočtu 1,2 milionů Kč na oblast památkové péče. Jde o příspěvky pro fyzické a právnické osoby na obnovu nemovitostí v městské památkové zóně. Další samostatnou kapitolou jsou investiční projekty. V předloni a vloni město dokončilo tři významné akce – S.I.R.K.A. – Sušická regionální aula (cca 35 milionů Kč), Komunitní centrum s městskou knihovnou (cca 32 milionů Kč), obnova ostrova Santos (cca 35 milionů Kč). K těmto akcím byly použity i příspěvky z evropských fondů a od privátní nadace.“</p> <p>Spolky – součást kulturního života města</p> <p>SKC zastřešuje Pěvecký sbor Svatobor, Taneční klub Fialka, Dechovou hudbu Solovačka, Karavana swingers band, Ochotnický divadelní spolek Schody. Samostatně působí Okrašlovací spolek města Sušice (občanské sdružení), nově vzniklé další ochotnické divadlo SušDivOch, Sdružení přátel dětského sboru a další. Z výše uvedených finančních částek tak získalo např. Sdružení přátel Sušického dětského sboru na pravidelnou činnost v loňském roce 150 tisíc Kč, divadelní spolek Divoch na divadelní představení 10 tisíc Kč, ochotnické divadlo SušDivOch 7 tisíc na divadelní hru Maloměstské klepny, Sušický okrašlovací spolek o.s. 25 tisíc Kč na akci nazvanou Dramasterie.</p> <p>Sušické kulturní centrum SIRKUS (SKC)</p> <p>„Naše příspěvková organizace zřízená městem vznikla 1. 10. 2012 a plynule navázala na předchozí Městské kulturní středisko. Je tvořena několika složkami – Kino s kavárnou a galerií výtvarného umění, Městská knihovna, Kulturní dům Sokolovna, Galerie Branka, Sušické noviny a činnost spolků. Všechny působí v objektech, které jsou majetkem města, ale působíme také na dalších alternativních místech,“ vysvětluje ředitel SKC Karel Sedlecký.</p> <p>Kulturní dům Sokolovna</p> <p> Je místem konání řady kulturní akcí a také zde má sídlo loutkové divadlo. V roce 2012 se v prostorách KD uskutečnilo 15 kulturních akcí, 10 akcí pro děti, 16 plesů a tanečních zábav, 6 divadelních představení, po 29 večerů se konaly taneční kurzy, proběhlo 29 představení loutkového divadla pro děti. Nejnavštěvovanější akcí je Reprezentační ples města Sušice a Vánoční koncerty pěveckého sboru Svatobor. Kapacita sálu v sokolovně je 400 míst pro divadelní rozestavění, 430 míst pro plesy a 600 míst pro koncerty na stání.</p> <p>Kino</p> <p>Kino bylo po více než roční přestávce slavnostně otevřeno v září 2012. Budova kina a okolní prostranství prošlo v letech 2011 a 2012 kompletní rekonstrukcí, která mohla být realizována zejména získané finanční podpoře z Evropského fondu pro regionální rozvoj ROP Jihozápad, a to ve výši 33 milionů Kč. O kvalitě rekonstrukce vypovídá i nominace na titul Stavba roku Plzeňského kraje. Kino se tak změnilo v moderní multifunkční centrum. Technologie kina je digitální, při přednáškách je možné použít připojení do projektoru a technologie Playstation umožňuje hraní her na velkém plátně. „Kapacita sálu je 217 míst, 2 místa jsou určena pro vozíčkáře. V předminulém roce (od září do prosince) se v kině uskutečnilo 185 filmových projekcí, 2 koncerty a 1 školní divadelní představení. Největší návštěvnost měly filmy Cesta do lesa, Doba ledová 4, Země v pohybu, Twight sága: Rozbřesk – 2. Část a Hobit: Nečekaná cesta. Kavárna SIRKUS je místem konání klubových koncertů a talkshow, loni šlo např. o koncert skupiny Zrní, sděluje ředitel SKC.</p> <p>Galerie</p> <p>Galerie SIRKUS je v provozu od konce září 2012 a do konce roku tu proběhly 2 výstavy, na které přišlo 100 – 150 návštěvníků. Galerie Branka zahájila svoji činnost v červenci 2012 a do konce téhož roku se v ní uskutečnilo 6 výstav s návštěvností kolem 200 osob.</p> <p>Městská knihovna</p> <p>V roce 1834 byla založena knihovna obecné školy, první veřejná čítárna byla otevřena v roce 1883 a působila spolu s řadou spolkových knihoven. Jejich sloučením v roce 1914 pak vznikla veřejná knihovna a její správu převzala obec. V době vydání zákona o veřejných knihovnách v roce 1919 měla sušická knihovna přes 1600 svazků. Během let prošla knihovna řadou stěhování, jejím zřizovatelem bylo nejprve město Sušice, v letech 1978 – 1991 Okresní knihovna v Klatovech, od roku 1993 se stalo provozovatelem knihovny Městské kulturní středisko v Sušice a nyní je knihovna součástí SKC. V roce 2002 se sušická knihovna stala knihovnou pověřenou výkonem regionálních funkcí pro oblast Sušice, která zahrnuje 4 profesionální knihovny a 23 neprofesionálních knihoven s dobrovolnými knihovníky. Počátkem roku 2012 se knihovna přestěhovala do Komunitního centra a čtenáři mohou využívat služeb oddělení pro dospělé, oddělení pro děti a studovny a čítárny. //„Na konci roku 2012 čítal knihovní fond 56 174 svazků, knihovna odebírá 67 titulů periodik, jejich služeb využívá 1335 čtenářů, z toho 351 je do 15 let. Loni se uskutečnilo 84 506 výpůjček a pro veřejnost bylo uspořádáno 193 různých akcí.“ říká ředitel SKC.</p> <p>Muzeum Šumavy</p> <p>Počátky muzejnictví v Sušici spadají do 80. let 19. století. Dnešní Muzeum Šumavy je příspěvkovou organizací zřizovanou Plzeňským kraje, od roku 1967 je tvoří tři původně městská muzea a to v Sušici, Kašperských Horách a v Železné Rudě. Od roku 1988 pracuje při muzeu Záchranná stanice pro handicapované živočichy. Ředitelství Muzea Šumavy je umístěno v Sušici, v tzv. Voprchovském domě. V expozici najdou návštěvníci zejména historii sirkařské výroby, dějiny sklářství na Šumavě, soubor cínového nádobí i unikátní sbírku skla nebo sušický mechanický betlém z roku 2004.</p>

<p>PRAHA: Schovejte se před zimou v kině! Letos koncem listopadu proběhl již 16. ročník Festivalu francouzského filmu, na kterém byla uvedena řada filmových novinek. O tom, jak se takový festival připravuje a jaké novinky byly letos uvedeny, jsem si povídala s asistentkou Kateřinou Nevečeřalovou z Francouzského institutu.</p> <p>Jak dlouho dopředu festival připravujete? Čím byl letošní ročník výjimečný?</p> <p>16. ročník Festivalu francouzského filmu v České republice se uskutečnil tradičně na podzim od 21. do 27. listopadu a hlavním letošním úspěchem byl otisk Mezinárodního filmového festivalu v Cannes 2013 do hlavního festivalového programu. Každoročně audiovizuální oddělení Francouzského institutu v Praze, které připravuje festival téměř celý rok, se snaží divákům představit nové snímky z francouzského Cannes. Letošní festival vzdal poctu výraznému francouzskému režisérovi tuniského původu Abdellatifu Kechichovi, jehož snímek Život Adèle byl tento rok oceněn hlavní cenou z Cannes Zlatou palmou. Předpremiérové uvedení tohoto snímku, který vyvolal mnoho polemik ve Francii i v zahraničí, doplnila retrospektiva dalších čtyř Kechichových celovečerních filmů. Letos se v programu objevilo mnoho filmů premiérově uvedených právě na festivalu v Cannes, jako byl zahajovací titul našeho festivalu Jen 17 režiséra Fraçoise Ozona, temný thriller režisérky Claire Denisové ze současné Paříže Parchanti spí dobře nebo další snímky z canneské soutěže: film iránského režiséra Asghara Farhadiho o složité rodinné situaci s názvem Minulost, velmi zajímavý titul herečky a režisérky Valerie Bruni-Tedeschiové Zámek v Itálii nebo středověký příběh Michael Kohlhass se známým dánským hercem Madsem Mikkelsenem v hlavní roli. </p> <p>Kolik diváků tento rok festival navštívilo?</p> <p>Podobně jako minulý rok. Opět Festival francouzského filmu překonal hranici 20 500 návštěvníků ve třech městech České republiky. Domníváme se, že kvalitní program nových filmů z Francie je rozhodující pro výběr českého diváka. </p> <p>Čím se podle vás liší české a francouzské publikum?</p> <p>Rozdíl mezi českým a francouzským publikem existuje. Často se říká, že pařížské publikum je unavené a zdrženlivé, zatímco české publikum je vřelé, dynamické, které se rádo nechá překvapovat. Režiséři, kteří se účastnili letošního ročníku velmi oceňovali tuto spontánnost. Laurent Tuel se například zúčastnil projekce svého filmu Velký závod a pozitivně vnímal zpětnou vazbu od publika. Vyšel ze sálu plný energie a svěřil se nám, že určitě i svůj další film představí v České republice!</p> <p>Jaký režisér a jaký film vás na festivalu nejvíce zaujal?</p> <p>Jsem velice ráda, že do Prahy zavítal mladý režisér Jérôme Bonnell, aby uvedl svůj velmi komorní a intimní příběh lásky s názvem Chvíle setkání, který měl letos premiéru v České republice na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. V tomto příběhu náhlého vzplanutí oceňuji režisérovu volbu herců a zpracovaní pocitů hlavních protagonistů v rytmu každodenní Paříže. Jérôme Bonnell autor scénáře i režisér filmu prozradil, že hlavní roli psal přímo na tělo francouzské herečce Emanuelle Devos, kterou zvolil jako partnerku britského herce Gabriela Byrna. </p> <p>Francouzská kultura byla pro nás velmi často v historii vzorem. V čem se podle vás prolíná francouzská a česká kultura dnes?</p> <p>Obě země mají silnou kulturní tradici hlavně v kinematografii, v hudbě, v oblasti divadla nebo výtvarného umění. I dnes vidíme společný zájem obou našich kultur, a to hlavně v určité tvůrčí svobodě.</p> <p>Co by si podle vás diváci neměli nechat ujít v kinech z festivalové nabídky? </p> <p>Zejména film Camille Claudel 1915. Snímek vypráví o samotářském životě sochařky Camille Claudel, kterou do blázince na jihu Francie umístila její rodina. V ústavu již nemůže tvořit, a tak tráví čas čekáním na návštěvu svého bratra Paula Claudela. Krásná Juliette Binocheová podává v roli hlavní hrdinky strhující herecký výkon. </p> <p>Na jakou další nejbližší kulturní akci pořádanou Francouzským institutem byste chtěla naše čtenáře pozvat?</p> <p>Ráda bych za Francouzský institut čtenáře pozvala na mimořádný večer Cinemaraton věnovaný režisérovi Lucu Bessonovi, který se bude konat 19. prosince. Dále můžete zhlédnout práci dvou francouzských umělců: kurátorky Fabienne Bideaud a Adriena Girose při jejich rezidenčním pobytu v MeetFactory.</p>

<p>DOBŘÍŠ: Městská knihovna Dobříš každoročně pořádá jednu velkou celostátní literárně-výtvarnou soutěž, kterou připomíná dílo některého významného umělce. V minulých letech se jednalo o Jiřího Trnku a Kamila Lhotáka, letos organizátorky zvolily oblíbenou ilustrátorku Helenu Zmatlíkovou. Od jejího narození letos uplynulo 90 let, proto soutěž nesla název Zlatý Zmatlík.</p> <p>„Původně byly soutěže určeny pouze dětem, ale již v loňském roce jsme se rozhodly otevřít je i pro dospělé. Setkaly jsme se s nečekaným zájmem, proto od té doby věk přispěvatelů nijak neomezujeme. Jsme velmi rády, že prestiž našich soutěží stále stoupá, během posledních tří ročníků je to silně znát na počtu i kvalitě odevzdaných děl,“ poznamenala knihovnice Romana Bodorová.<br />
Zatímco například loni bylo přijato 395 příspěvků od 370 autorů, letos už jich bylo o polovinu více. Konkrétně 593 prací od 559 autorů z celé republiky a několik dokonce až z Bostonu.<br />
„Úroveň velké části prací byla velmi vysoká a hodnocení se opět stalo velice obtížným. Proto se porota nakonec rozhodla některé ceny rozdělit, současně ale knihovna celkovou částku k vyplacení finančních výher navýšila ze slíbených 7 tisíc na 10 400 korun. Takto velkorysé finanční ceny může knihovna rozdávat díky sponzorům, navíc ale letos poprvé též přidala výtěžek z aukce výtvarných prací z minulých dvou ročníků soutěže,“ uvedla knihovnice.<br />
Diplomy, finanční i knižní ceny si vítězové převzali na akci Zlatý Zmatlík ve čtvrtek 21. listopadu v Městské knihovně Dobříš. Knihovna byla ten večer opravdu nabitá a pro ceny si přijeli výherci i z takové dálky jako je Uherské Hradiště či z okresu Znojmo. Dva z vítězů, Patrika Žáčka z Brna a Aničku Pomahačovou z Bostonu, knihovna v průběhu slavnostního večera kontaktovala alespoň přes Skype.<br />
Na prvním místě se letos umístila Jana Balážová (15 let) z Prahy s povídkou „O Josefovi, Kazimírovi a koťátku“ a pětiletá Rozárka Kocábová z Uherského Hradiště s obrazem „Princezna s milujícím srdcem“. Obě získaly kromě knižních dárků hlavní finanční cenu dva tisíce korun. Není bez zajímavosti, že Jana Balážová se ve dvou předchozích ročnících soutěže dostala vždy mezi hlavní tři oceněné a že nedávno vydala v necelých 15 letech svou první knihu „Spolu“. Tu si mohou zájemci v knihovně nejen půjčit, ale i za zvýhodněnou cenu zakoupit.<br />
O druhou cenu se v literární kategorii podělily Kristýna Hatalová (13 let) z Prosiměřic u Znojma s Nelou Lidovou (14) z Písku. „Kristýnina práce se zabývala vážným tématem nemoci, Nelina povídka zase tématem osamění,“ vysvětlila Bodorová. V kategorii výtvarné se na druhou příčku dostala Eliška Navrátilová (12) se svým stejně starým spolužákem ze ZŠ Hroznová z Brna s pracemi, inspirovanými knihou o kocourovi Modroočkovi.<br />
Na třetím místě se umístili Patrik Žáček (9) z malé venkovské školy v obci Moutnice u Brna s vtipnou povídkou „O skřítcích“, Anička Pomahačová (11) z Bostonu s obrazem „Kosí strom“ a společně čtyři bratranci Theo (5), Arthur (7), Tom (7) a Lucas (10) Bigoni z Dobříše s krásnými akvarely a malbami na hedvábí.<br />
„Knihovna ještě udělila dvě zvláštní ceny za kolektivní díla. Jednalo se o tři krásná obří leporela od dětí ze ZŠ Moutnice a jedno stejně pěkné od žáčků z Červené třídy IV. Mateřské školy Dobříš. Mezi několik dalších dětí pak byly ještě rozděleny čtyři příspěvky „na inkoust“ a všichni ocenění dostali navíc také pěkné knižní ceny,“ řekla knihovnice.<br />
Z nejlepších výtvarných prací je v dobříšské knihovně instalována velká výstava, všechny oceněné práce (literární i výtvarné) jsou k vidění na webových stránkách www.knihovnadobris.cz, stejně jako podrobné výsledky soutěže.<br />
Příští rok si MěK Dobříš připomene 100. výročí narození slavného českého Pařížana Jiřího Koláře.</p>

<p>UHERSKÉ HRADIŠTĚ: Předloni obsadila druhé místo v soutěži Kamarádka Knihovna, vloni získala titul Nejlepší městská knihovna roku a její pracovnice Miroslava Čápová a Hana Hanáčková dostaly za projekt Noc s Andersenem v Dánsku cenu Hans Christian Andersen Award. Pokud jde o návštěvnost, patří už několik let k těm šťastným, které nemají důvod si stěžovat. Třetina všech obyvatel města a třiašedesát procent všech dětí a nezletilých, to je více než dvojnásobek celostátního průměru návštěvníků. Řeč je o uherskohradišťské knihovně, která nese název po prvorepublikovém vzdělanci, spisovateli, překladateli a knihovníkovi Bedřichu Benešovi.</p> <p>O tom, co všechno se v instituci sídlící v bývalé synagoze od devadesátých let změnilo, mluvil ředitel knihovny Radovan Jančář.</p> <p>Z tabulky na vašem webu vyplývá, že počet čtenářů se ve srovnání s rokem 2005 téměř o polovinu snížil, přitom počet návštěvníků naopak asi o pět tisíc narostl, stejně jako počet vypůjčených knih. O čem tyto údaje vypovídají?</p> <p>Bohužel takřka o ničem. Až do roku 2006 v Knihovně Bedřicha Beneše Buchlovana (BBB) vlastnili registrovaní čtenáři na pobočkách dvě legitimace, z nichž jedna platila pro naše pobočky a druhá pro centrální budovu. Jednalo se o jakýsi relikt z doby před automatizací knihovny. Tím ale docházelo ke zkreslování statistik, protože se nám vlastně jeden člověk započítával dvakrát. Od roku 2007 má každý čtenář knihovny pouze jednu legitimaci, která je platná ve všech našich zařízeních. Tím jsme dosáhli přesné a spolehlivé evidence, ale může to vypadat jako úbytek čtenářů. </p> <p>A kolik čtenářů tedy máte?</p> <p>Každý třetí obyvatel našeho města je registrovaný čtenář knihovny. V současné době jich máme přes osm tisíc, což nás řadí již několik let mezi absolutní špičku českých knihoven všech velikostí. </p> <p>Co všechno se v knihovně změnilo za posledních 10 let a jak to vypadalo například v letech devadesátých? Které změny jsou podle vás ty nejzásadnější?</p> <p>Knihovna v Uherském Hradišti se diametrálně liší od té před povodněmi v roce 1997. Voda tehdy zaplavila i naši budovu a narušila její statiku. Musela se provést celková rekonstrukce, jejímž zdařilým výsledkem je dnešní podoba exteriéru i interiéru bývalé židovské synagogy. Vzhledem k tomu, že je evidována jako kulturní památka, hlavní slovo měli odborníci z památkové péče. Největší změnou pro návštěvníky i zaměstnance knihovny se staly zcela určitě kompletně otevřené prostory, což v té době ještě zdaleka nebylo zvykem.<br />
Celé české knihovnictví zásadně proměnila automatizace a internetizace. V 90. letech fungovala knihovna na bázi lístkových katalogů a knižních lístků a veškeré možné informace poskytoval knihovník. Dnes jsou knihovny, ostatně jako všechny ostatní moderní paměťové instituce, online a většina služeb je na elektronické bázi. Zatímco dříve meziknihovní výpůjční služba trvala i čtrnáct dnů, dnes má čtenář knihu z jiné knihovny k dispozici do tří pracovních dnů. Nabízíme webové stránky s online katalogem, online fungují i rezervace, upomínky, pozvánky na akce, knihovna je na sociálních sítích, knihy mohou čtenáři vracet i mimo půjčovní dobu prostřednictvím takzvaného herbie boxu, při vlastní návštěvě knihovny se mohou obsloužit i sami, díky automatizovanému výpůjčnímu zařízení SelfCheck, poskytujeme bezplatný přístup k internetu…<br />
K nepoznání se změnil interiér knihovny, který dnes připomíná spíše obývací pokoj, nabízí odpočinkové zóny, sedačky, sedací vaky, nápojový automat. Dětské oddělení zase působí víc jako dětský pokoj než jako klasická knihovna 90. let minulého století. Knihovna se zkrátka snaží, aby se v ní čtenáři a návštěvníci cítili jako doma a trávili zde co nejvíce svého volného času, což nutně souvisí i se změnou chování knihovníků vůči lidem, kteří ji navštíví. </p> <p>Čím dnes oslovuje knihovna veřejnost nejúčinněji? Co nejvíc do knihovny táhne dospělé a co děti?</p> <p>Pořád a bez ohledu na věk návštěvníků jsou to především knihy a zejména nové knihy. Samozřejmě nabízíme celou škálu nejrůznějších služeb, organizujeme ročně téměř 400 akcí všeho druhu a nemůžeme si na návštěvnost vůbec stěžovat, ale ze všech námi prováděných dotazníkových průzkumů jednoznačně vyplývá, že téměř 80 % registrovaných čtenářů chodí do knihovny kvůli půjčování knih. Tedy obecně, nejvíce lidi knihovna osloví pravidelným a dostatečným nákupem nových titulů. </p> <p>Odrazil se nějak na návštěvnosti či zájmu veřejnosti loňský úspěch vašich pracovnic oceněných za Noc s Andersenem?</p> <p>Významné ocenění, které poprvé putovalo do České republiky, se zhodnotilo především mediálně. Knihovna BBB i náš zřizovatel, město, se opakovaně objevovaly ve všech významných celostátních médiích, což zaznamenala i čtenářská veřejnost a obdrželi jsme mnoho gratulací nejenom od našich čtenářů, ale i od úplně neznámých lidí. A samozřejmě to byla ideální pozvánka k návštěvě uherskohradišťské knihovny. </p> <p>Jak se ve srovnání s dobou před 10 a 20 lety změnily podmínky existence knihovny? Jsou náklady na její provoz vyšší?</p> <p>V našem případě nastala nejdůležitější změna v roce 2003, kdy se po ukončení činnosti okresních úřadů stalo naším zřizovatelem město. Náklady na provoz jsou samozřejmě daleko vyšší než například před 20 lety, což souvisí s mnoha ekonomickými faktory. Dnešní moderní knihovna poskytuje nesrovnatelně více služeb a nabízí velké množství nejrůznějších aktivit pro všechny věkové kategorie obyvatel. To logicky stojí i více peněz. Dalším důležitým hlediskem jsou dnešní ceny energií, materiálu a hlavně knih a časopisů. Zatímco v roce 1993 byla průměrná cena knihy kolem padesáti korun, dnes je to téměř šestinásobek, a tak bych mohl pokračovat se všemi položkami našeho rozpočtu. </p> <p>Do jaké míry je dnes knihovna BBB soběstačná a z jakých dalších zdrojů je financována?</p> <p>Neexistuje na světě knihovna, která by byla ekonomicky soběstačná. Vzhledem k tomu, že se řídí knihovním zákonem, je povinována většinu služeb poskytovat zdarma, popřípadě pouze za vynaložené náklady. Její příjmy z této oblasti tak v rozpočtu tvoří minoritní částku. Hlavní finanční prostředky jsou zcela na bedrech našeho zřizovatele, tedy města Uherského Hradiště, zvláštní dotaci dostáváme každoročně také od Zlínského kraje. Ta je ale určena pouze na činnost regionálních funkcí, které jako takzvaně pověřená knihovna provádíme pro knihovny našeho regionu, a nelze z ní hradit nic jiného. </p> <p>Jaký model financování by byl podle Vás ideální?</p> <p>Myslím, že náš zřizovatel vnímá knihovnu jako důležité kulturní, vzdělávací i komunitní centrum a vytváří nám kvalitní podmínky. Ideálu by se ale nejvíce blížilo vícezdrojové financování, což znamená, že na rozpočtu knihovny by se podílelo město, kraj i stát. To je ale patrně v dnešní ekonomické situaci České republiky nereálné.</p>

<p>BYSTŘICE POD HOSTÝNEM: Missa subhostinensis neboli Podhostýnská mše; napsal ji Ladislav Moravetz, skladatel, sbormistr, varhaník, hudební pedagog a církevní kantor – tedy člověk, který má na starosti hudbu a její kultivování v Českobratrské církvi evangelické. Muzikant pocházející z české menšiny v Rumunsku vytvořil Missu subhostinensis skutečně pod Hostýnem. V Chvalčově, kde s rodinou bydlí. A pod Hostýnem, v zaplněném římskokatolickém kostele v Bystřici měla také minulou zimu premiéru.</p> <p>„Je to dílo, které předběhlo svou dobu,“ zhodnotil tehdy skladbu hudebník Jiří Pavlica. Moravetz se podobně jako on nechal inspirovat folklorem a ve skladbě pro tříhlasý pěvecký sbor, sopránové sólo a varhany jsou patrné prvky neofolklorismu. Ve Zlíně ji letos mohli lidé slyšet na květnou neděli v místním evangelickém kostele. Provedl ji tamní pěvecký sbor s varhanním doprovodem manželky autora, také hudební pedagožky, Ester Moravetzové.</p> <p>Jak mše vznikala? Přestože Moravetz není katolík, použil latinský text. „Je to z praktického důvodu. Chci, aby byla zpívatelná kdekoliv na světě a v jakémkoli kostele. A latina se navíc dobře zhudebňuje,“ vysvětluje autor. Psal ji asi čtyři měsíce. „Nápady jsem dostával většinou ve spánku, ráno jsem je zapisoval do skic a odpoledne pak zpracoval do konečné podoby,“ popisuje. Úvodní část měla být původně jiná. „V hlavě na mě ale stále dorážel další motiv a nedal mi pokoj, dokud jsem ho nevepsal do not,“ vypráví se smíchem. Na některé nápady pro změnu čekal dlouho, než si byl jistý, že jsou to ty pravé pro začátek Creda nebo Sanctu.<br />
Skladba také nezapře místo, kde vznikala. Kdyby před deseti lety zůstali manželé Moravetzovi na Vysočině, kde oba učili, mše by zněla asi jinak. „Nebyl by tam vliv Janáčka, ale spíš Martinů,“ říká s úsměvem Moravetz. „Je inspirovaná zdejší lidovou muzikou, která je krásná, ale i přírodou a v neposlední řadě Hostýnem samotným. Přestože jsem protestant, má to místo pro mě význam,“ svěřuje se.<br />
Pod Hostýnem, v kapli Sola Gratia navíc pořádá své sbormistrovské kurzy. Mše byla vlastně napsána pro jubilejní dvacátý kurs a v Bystřici ji zpíval zhruba sedmdesátičlenný chór amatérských sbormistrů z různých částí republiky, ale i různých křesťanských denominací.<br />
V hudbě, ale i v protestantské tradici vyrůstal Ladislav Moravetz od dětství. V rumunské vesnici Peregu Mare (Velký Pereg), kam přišli jeho předkové z Čech už v 19. století a kde žije kromě Rumunů, Maďarů, Slováků, Němců a Rusínů také výrazná česká menšina. Vedle kostela katolického a pravoslavného tam stojí a desítkám lidí slouží také kostel evangelický. I tato pestrost kultur, která není v jeho rodišti problémem, ale naopak něčím samozřejmým, ho zřejmě ovlivnila. Nejen v tom, že se dnes bez problémů domluví nejméně pěti jazyky, ale například i v otevřenosti vůči různým hudebním formám, stylům a vlivům. Církevní hudba by podle něj měla vycházet z tradice, ale současně má být živá a pestrá, jako jsou lidé, kteří církev tvoří.<br />
„Jako mladík jsem hrával na trubku na různých vesnických zábavách, a už tehdy jsem si uvědomoval, že hudbou se dá rozdávat radost i dojetí. Postupně jsem ale docházel k tomu, že radost i dojetí mohou být mnohem hlubší,“ vypráví Moravetz. Hudba jen k pobavení přestala stačit a dospívající muzikant chtěl něco víc. Jít k pramenům, pochopit podstatu, dát melodiím i textům zásadnější smysl a poslání. „Ten šoubyznys jsem opustil a začal k němu mít despekt,“ říká. Vnitřní přerod byl prý u něj dlouhý a úplně neskončil ani dnes.<br />
Když mu bylo osmnáct, přišla v Československu revoluce. „Chtěl jsem jít do Prahy studovat evangelickou teologii. Pak se ale otevřela v Kroměříži církevní konzervatoř, tehdy pod názvem Evangelická akademie, a bylo jasno,“ vzpomíná, jak se v 19 letech dostal na Moravu. Stipendium mu tehdy nabídla právě jeho církev. „V Kroměříži se mi otevřel fantastický svět vážné hudby. Tu dodnes považuji za to nejvyšší umění,“ dodává. Až díky studiu byl schopen proniknout například do Bachových, Mozartových, Dvořákových nebo Brucknerových skladeb a pochopit jejich odkaz. „To byla nádhera. Objev něčeho tak krásného, vznešeného,“ svěřuje se. Další světy se mu pak otevřely při studiu církevní hudby na vysoké škole umění v Berlíně, kde studoval u předních umělců jako například Leo van Doeselaar či Uwe Gronostay.<br />
Hudební materialismus, jak nazývá dělání muziky pro peníze, je mu prý vzdálený. Stejně tak odmítá konzumní a zjednodušující přístup k hudbě v rámci církve i mimo ni. „V těch písních, které ke křesťanství vždy patřily, jsme zdědili obrovské bohatství. Jen je třeba ho vidět, umět předat a nenechat umřít tím, že si vybereme ty nejsnadnější a nejlíbivější harmonie. Ty komplikovanější si pak zjednodušíme a dáme jim všem stejný kabát,“ říká svůj názor. Jak se dá naopak i s klasikou pracovat, vložit do ní temperament, hravost a tvořivost, jak mohou tóny ještě lépe souznít s duchovním textem, předvádí víkend co víkend u klavíru či varhan v evangelických sborech po celé republice, při hudebních dílnách s dětmi a mládeží pod jeho taktovkou zase znějí kostelem trubky, klarinety, saxofony i bubny. Za dvanáct let, co je na Moravě, už také společně s manželkou vychovali desítky sbormistrů a varhaníků, ať už na konzervatoři, na kurzech či v semináři církevní hudby při současné Evangelické akademii. Aby ukázal rozmanitost toho, jak se dá s hudbou v církvi pracovat, zve na kurzy také další profesionální muzikanty z Česka i zahraničí. Dnešní svět se podle něj církevní hudbou oslovit dá.</p>