pátek
27. prosince 2024
svátek slaví Žaneta
František Kašík předvádí sklářskou píšťalu
© Foto Vladimíra Krejčí



Osud tří generací rodiny Kašíků byl svázán s rapotínskou sklárnou, pouto přerval až zánik hutě

Autor článku: 
Vladimíra Krejčí

<p>RAPOTÍN/ŠUMPERK: Téměř půlstoletí pracoval František Kašík v rapotínské sklárně. Oslavit kýžené výročí se mu však nepodařilo, protože podnik před pěti lety uzavřel své brány. Dnes už si rapotínští skláři dobu, kdy jejich řemeslo mělo zlaté dno, připomínají pouze na výstavě ve Vlastivědném muzeu v Šumperku.</p> <p>„Sklářem jsem byl 49 a půl roku, celou padesátku mi osud nedopřál,“ posteskl si František Kašík, když se přišel podívat na výstavu připomínající slávu severomoravského sklářství a umění jeho mistrů. Při pohledu na repliku pece s nástroji, mezi nimiž nechybí ani sklářská píšťala, zavzpomínal na minulost rapotínské hutě, se kterou je propojena i historie jeho rodiny.<br />
„Mí předkové přišli v roce 1888 z Českomoravské vrchoviny. Dědeček patřil ke sklářům, které pozval tehdejší majitel hutě Josef Schreiber,“ líčí František. Vídeňský obchodník Schreiber si sklárnu pronajal v roce 1857, o osm let později ji koupil. Spolu se synovci založil firmu, která rapotínské sklo vyvážela do Anglie i Ameriky. V roce 1871 huť vyhořela a musela se vystavět znovu. Pořídily se pece na plynové vytápění a další moderní vybavení. Začátkem dvacátého století se sklárna specializovala na výrobu svítidel.<br />
„Schreiber se zasloužil o rozvoj sklárny i obce, vystavěl bytovky pro zaměstnance, založil školu, kterou navštěvoval také můj tatínek, narozený v roce 1913. Navzdory tomu, že se čeští skláři ocitli v převážně německém prostředí, nevznikaly národnostní třenice. I ve škole se hovořilo dvojjazyčně, nikdo s tím neměl problém,“ tlumočí František vzpomínky otce.<br />
Za první světové války byla výroba v Rapotíně omezena, po jejím skončení sklárna bojovala se zahraniční konkurencí o odbytiště. Muselo se opět modernizovat, instalovala se elektrická vypalovací pec. Přišla krize, provoz byl přerušen a opět obnoven. Schreiberové překonali i těžké časy druhé světové války, po které byli vysídleni. V zestátněném podniku se začaly vyrábět mísy z tvarovaného skla a Petriho misky.<br />
V roce 1960 se pro sklářské řemeslo rozhodl také mladý Fráňa Kašík. Nebylo se čemu divit, ve sklárně pracoval dědeček, babička i oba rodiče. Po vyučení dvacet let působil jako sklář. Práce byla náročná. Tavicí teploty přesahovaly tisíc stupňů Celsia, poblíž agregátů šplhaly až k sedmdesátce. Navzdory tomu profesi vykonával s láskou a zároveň pokračoval ve studiu. Časem povýšil na mistra, později na vedoucího provozu, vypracoval se až na výrobně-technického ředitele. Pamatuje časy rozvoje podniku zaměstnávajícího stovky lidí. S příchodem nového tisíciletí však nastal soumrak.<br />
„V roce 2000 se sklárna poprvé ocitla v konkurzu. Noví majitelé pak neuváženě investovali, náklady navýšilo také zdražení energií, obojí mělo za následek platební neschopnost. Podnik se sto osmdesátiletou tradicí se uzavřel v únoru 2009,“ vzpomíná František jen nerad. „Sklárna chátrá, výroba by už nešla obnovit,“ líčí se smutkem muž, v jehož rodině byli po generace na sklářské řemeslo hrdí.<br />
Podvečerní procházka Rapotínem mu působí bolest. V domech dosud svítí proslulé rapotínské lustry, už jen ty připomínají někdejší věhlas zdejších sklářů.</p>

Mohlo by vás také zajímat...

ČR-ZAHRANIČÍ: Vousatý, šlachovitý muž se stále usměvavýma modrýma očima, kterého můžete potkat v každé roční době při koupání na pražském Džbánu, nebo někde na kole. Taky ale na kajaku, na kterém v posledním desetiletí postupně splouvá nejdelší evropské řeky od pramene až k ústí. Začal Labem, Dunajem a Odrou, pokračoval Rhônou, Rýnem, Vislou a Seinou a příští rok se chystá na některou z řek vysoko na severu. Pobýval totiž celkem 15 let ve Švédsku a v Dánsku a sever je jeho druhým domovem. Čtrnáctkrát běžel slavný lyžařský Vasův běh ve Švédsku a přešel na lyžích grónský pevninský ledovec. A spoluzaložil Arktický festival, kterého se letos konal už 6. ročník. Kdo by za tou tváří drsného sportovce a polárníka hádal i Zdeňka Lyčku – diplomata, dokonce velvyslance, a také překladatele z dánštiny? O tom všem bude tento rozhovor.

Celá ČR, zahraničí
Cestovní ruch, Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Senioři, Soutěže a festivaly, Vzdělávání
Články a komentáře
25.12.2024

ČR: Z redakce Místní kultury Vám naposledy přejeme hezké vánoční svátky a šťastné vkročení do Nového roku. Proč naposledy? Po více než třiceti letech se náš časopis dočká nového názvu PRO KULTURU a s ním také proměny webových stránek www.pro-kulturu.cz, které, jak věříme, budou přehlednější a lépe uzpůsobené pro prohlížení na chytrých telefonech.

Co se však nezmění, bude chuť i nadále vytvářet spolu s Vámi obsah časopisu. Uvítáme Vaše tipy, společně vkládané pozvánky, příspěvky a příběhy a také nové čtenáře, sledující i followery na sociálních sítích.

Pojďte s námi tvořit Pro kulturu – portál dobrých témat a zpráv!

Vaše redakce

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média
EDITORIAL
22.12.2024

ČESKÉ BUDĚJOVICE: V prosinci před šestadvaceti lety byla v centru Českých Budějovic v blízkosti dominanty města Černé věže s napětím a očekáváním otevřena nová umělecká Galerie Hrozen. Jejím zakladatelem a majitelem, duší celého podniku, byl grafik a ilustrátor Václav Johanus (1947-2024). Jeho životní cesta se bohužel náhle v únoru t.r. uzavřela. Působnost galerie byla v průběhu roku ukončena a Galerie Hrozen tak po čtvrtstoletí intenzivní činnosti završila svoji bohatou historii.

Celá ČR, Jihočeský kraj, zahraničí
Cestovní ruch, Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Výtvarné umění, Senioři, Ostatní, Památky
Co se děje
27.12.2024

ČR: Původně vystudovaná lékařka v oboru pediatrie v roce 1988 tajně složila v Plzni doživotní řeholní sliby a o půl roku později byla přijata do noviciátu mnišek dominikánek. Od roku 1991 až dosud je ve službách dominikánského řádu a církve. V letech 1998 – 2010 působila na biskupství v Hradci Králové jako asistentka biskupa královéhradeckého a poté jako asistentka arcibiskupa pražského, kardinála Dominika Duky OP v Praze. V této roli měla příležitost naplnit heslo sv. Dominika i kardinála Dominika Duky „In Spiritu Veritatis“ a přispět ke kultivovanosti veřejného a církevního života.

Jak ostatně uvádí ve svém životopise: „Jsem vděčná, že jsem mohla být při realizaci sousoší sv. Vojtěcha a Radima na Libici, na jednom z nejstarších archeologicky probádaných míst naší země, nebo sousoší sv. Vojtěcha, Radima a Radly umístěného v katedrále sv. Víta. Podobně zahájení Via Sancta Mariana, rozjímavého putování z Prahy od Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí do Staré Boleslavi k Palladiu země české na sv. Silvestra 2019, chápu jako dar Ducha svatého. Těší mě také spolupráce s Hnutím na vlastních nohou – Stonožka, kde jsem mohla uplatnit svou původní pediatrickou profesi a starost o ty nejmenší.“

Celá ČR, Královéhradecký kraj
Instituce a kulturní zařízení, Výtvarné umění, Ostatní, Vzdělávání
Co se děje
21.12.2024