<p>DOBRUŠKA: Vincenta Zontáka si budu pamatovat jako usměvavého, velice moudrého muže. Nejsem věřící, přesto jsem ho slyšela mluvit mnohokrát a vždy mi jeho slova dlouho zněla v uších. Nezapomenu také, jak mi s úsměvem letmo zamával na pozdrav při mé nedávné ranní cestě do práce… Bude mi v Dobrušce chybět a jistě nejen mně.</p> <p>Za dobu mé služby jsem se naučil být kosmopolitou, řekl na závěr své mnohaleté mise v Dobrušce, řekl ThLic. PhDr. Vincent Zonták. Rozhovor s touto výjimečnou osobností se uskutečnil na dobrušské faře krátce předtím než páter Vincent Zonták opustil Dobrušku. </p> <p>Kdy a odkud jste přišel do Dobrušky?</p> <p>Do Dobrušky jsem přišel v roce 2000 z Košic, kde jsem působil v semináři. Po třech letech jsem byl poslán do Albánie a po dalších třech letech, v roce 2006, jsem se vrátil do Dobrušky a od té doby jsem tady. </p> <p>Můžete se vrátit na úplný začátek a říci, kdy a proč jste se rozhodl pro toto povolání či spíše poslání? </p> <p>Povolání ke kněžství je něco velmi specifického, dle mého názoru něco, co člověk musí cítit vnitřně. Pocházím z východního Slovenska, bylo nás doma sedm dětí a ve vesnici žilo 90 % věřících. Už na střední školu jsem se hlásil s úmyslem, že pak chci jít na teologii. Když se blížila maturita, řešil jsem otázky, zda to je moje cesta nebo ne. Podal jsem přihlášku na přírodovědeckou fakultu v Košicích, obor fyzika-chemie. Bylo období Pražského jara a obnovený náboženský duch se projevoval rovněž v akademickém prostředí, i když s normalizací se situace komplikovala, neboť platil zákaz přijímat na teologickou fakultu studenty jiných vysokých škol. Udělal jsem tedy „kličku“ a rok pracoval ve Východoslovenských železárnách, kde jsem lisoval šamotové cihly. Jako dělnický kádr jsem se pak na studia dostal, přestože platil tzv. numerus clausus, kdy ministerstvo určovalo, kolik je možné pro kterou diecézi přijmout studentů. </p> <p>Jak vaše příprava pokračovala?</p> <p>Po semináři jsem začal v roce 1971 studovat na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Bratislavě. Tam jsem se dostal víc do kontaktu s různými spiritualitami v rámci církve, i když kolovaly v podstatě tajné informace, že existují v podzemí řehole, které byly v padesátých letech zrušeny. Pak jsem navázal kontakt s misijní společností sv. Vincence z Pauly, protože mě zajímala myšlenka misí. Možná to bylo tím, že už doma jsem se díky rodičům dostal ke svazkům časopisů Hlasy z misí. Teologickou fakultu jsem ukončil v r. 1976 a nastoupil jako diecézní kněz košické diecéze, protože jsem se nemohl hlásit, že patřím k nějakému řeholnímu společenství. Vycestovat se samozřejmě tehdy nedalo, přesto jsme se my, mladí kněží, na to připravovali. </p> <p>Kde všude jste působil?</p> <p>Jako kaplan jsem začal v Prešově, pak v Košicích, poté deset let jako správce farnosti poblíž Košic. Mladá generace v řeholi musela před i po sametové revoluci převzít odpovědnost za organizování řeholního života, a tak jsem šest let před revolucí a tři roky po ní působil jako provincionální představený, což je maximální doba. Společenství nemělo žádný majetek, restituce ještě nebyly v běhu, a tak jsme na východním a středním Slovensku i v Bratislavě převzali některé farnosti, které jsme spravovali. Hlavně jsme se koncentrovali na Bratislavu, kde byla teologická fakulta.<br />
Když jsem končil jako provinciál, ještě rok jsem působil při faře v Košicích, kde jsme měli noviciát, pak jsem působil jako spirituál v obnoveném kněžském semináři v Košicích a rovněž tam učil. V té době jsem také začal dálkové studium na filozofické fakultě v Krakově. V roce 2000 jsem se dal k dispozici, že mohu začít misijní činnost někde jinde. Z českých diecézí jsme měli požadavek na výpomoc, rozhodli jsme se tedy, že přijmeme jednu farnost v Čechách a jednu na Moravě. Na Moravě jsme dostali farnost Loštice a v hradecké diecézi, protože sestry vincentky měly charitní domov v Přepychách a nám z řeholních povinností vyplývá starat se o ně, byla nabídnuta Dobruška, kde bylo třeba řešit také nové personální obsazení. Situace nebyla jednoduchá, pustili jsme se do celkové rekonstrukce fary, která byla v dezolátním stavu, a proto jsme půl roku bydleli na faře ve Voděradech. Farnost jsme přebírali 1. července a už o Vánocích jsme se stěhovali do Dobrušky.<br />
Zpočátku jsme tu působili dva, měli jsme jen Dobrušku a Dobré, potom nám přibyl Bílý Újezd a Osečnice, také jsme spravovali Černíkovice. Později nám připadly i Přepychy a rovněž Opočno a Pohoří. Takže teď jsme tady už tři a spravujeme osm kostelů. </p> <p>Za Vašeho působení se otevřel kostel sv. Václava pro kulturní akce. Jak vnímáte tyto aktivity?</p> <p>Za mého předchůdce byla zrealizována generální oprava varhan, což je velice kvalitní nástroj. Od té doby jsme se dostali více do kontaktu s pořadateli kulturních akcí v Dobrušce. Nejdříve Orlicko-kladského varhanního festivalu, potom se tu uskutečnily další koncerty známých osobností Hudečka, Svěceného či pořady Alfreda Strejčka spojené s mluveným slovem. V posledních letech je to zejména díky Pavlu Svobodovi, výbornému varhaníkovi, MHF F. L. Věka, který se postupně rozšiřuje i do dalších míst. Spolupracujeme také s místní Základní uměleckou školou, kde rostou kvalitní hudebníci a například Lukáš Koblása nedávno uspěl v soutěži mladých talentů a byl přijat na konzervatoř. My těmto výborným žákům umožňujeme zkoušet v kostele a naše vztahy jsou velmi dobré.<br />
Za přispění kraje jsme nechali opravit varhany v Bílém Újezdě, dále v Pohoří, Dobrém a nákladná oprava varhan proběhla i v děkanském kostele v Opočně. Generální opravu potřebují také varhany v klášterním kostele v Opočně, ale v současné době na ni nemáme dostatek financí. Svoji pomoc nabízí i Pavel Svoboda, věříme, že se nám to podaří v budoucnu realizovat. </p> <p>Můžete zhodnotit své působení v Dobrušce – co se Vám podařilo?</p> <p>V první etapě mého působení v Dobrušce se jednalo hlavně generální opravu fary, která byla i finančně náročná, takže jsme další dva roky spláceli dluhy. V době mého pobytu v Albánii dotáhl můj kolega opravu vnější fasády fary a průčelí kostela, včetně schodiště. Po mém návratu z mise se připravovala výstavba pastoračního centra, protože budova fary nebyla stavěna na dnešní styl pastorace. Dnes je jiný pohled na kontakt s farností a věřícími a nám scházela větší místnost, proto byla postavena budova pastoračního centra. Slouží k bezprostřednímu kontaktu a setkávání, má v něm své prostory i farní charita a různé aktivity dětí a mládeže, zkouší tam farní chrámový sbor a dětský sbor. Je využíváno prakticky každý den, i když ne všechny místnosti jsou dokončeny. Počítáme s tím, že prostory v podkroví začnou v budoucnu sloužit k příležitostnému přenocování.<br />
Po realizaci první a druhé etapy centra jsme se pustili do církevních objektů. Na kostele byl proveden nový nátěr střechy. Na zvonici, kde shnilá lucerna hrozila pádem, se opravila věžička, pak celá krytina a obnovena byla i fasáda, která po dohodě s památkáři dostala novou podobu a vytváří spolu s kostelem a farou jeden celek. </p> <p>V rámci diecéze jste vykonával také funkci soudce Diecézního soudu, ochránce spravedlnosti. Co to obnáší?</p> <p>Už v Košicích jsem působil jako promotor justice, tedy ochránce spravedlnosti a to spočívá v posuzování, zda církevně uzavřené manželství proběhlo podle práva. Tento soud neřeší majetkové vyrovnání, výchovu dětí, posuzujeme jenom samotnou svátost manželství, jeho platnost a hlavně se zkoumají počátky. Pokud se manželství rozpadne, někdy se ukáže, že pro utajenou závislost (např. na drogách), nebyl člověk už v začátku schopen plně přijmout všechny práva a povinnosti spojené s církevně uzavřeným manželstvím.<br /> Působil jsem v soudu, který je první instancí, druhou instancí je arcidiecézní soud v Praze. Tento proces bývá poměrně dlouhý, nezřídka trvá i dva roky. Každý má právo, aby byla spravedlivě přezkoumána jeho žádost, ale nikdo nemá nárok, že mu bude vyhověno. </p> <p>Jako člen Misijní společnosti sv. Vincenta de Paul jste byl na misi v Albánii. V čem především se liší taková služba?</p> <p>Albánie byla pod mnohem větším tlakem komunismu než my. Jakmile se začaly změny v socialistické zóně na Balkáně, především v Jugoslávii, tehdy se Albánie dostala po vliv čínských komunistů a nastal velký útlak všech náboženství. Je tam cca 25 % křesťanů a 70 % mohamedánů. Perzekuováni byli všichni, a byl to první stát násilně vyhlášený jako ateistický. Neexistovaly bohoslužby, činnost kněží byla považována za vlastizradu – v období Pražského jara tam bylo na ulici postříleno 40 kněží. Postupné uvolňování začalo až v r. 1992 s koncem vlády Envera Hodži, známého tyrana. Začal vzrůstat zájem o náboženské služby ze strany vyznavačů islámu i křesťanů. Katolíci jsou zvláště na severu blízko Černé Hory a část v Kosovu. Na výzvu Kongregace pro hlásání evangelia ve Vatikánu začala jednotlivá společenství vysílat do této oblasti své kněze. Přicházeli misionáři především z blízké Itálie. Podmínky tam byly velmi těžké – neexistovaly fary, kostely, lidé – katolíci žili v horách ve velice těžkých podmínkách a mladé rodiny se začaly stěhovat blíže městům. Postupně tam vznikaly nové farnosti.<br />
Já jsem působil v blízkosti Škodry, druhého největšího města po Tiraně, kde vznikla jedna taková zóna, v níž žilo zhruba šest tisíc lidí. Kontakty byly velmi intenzivní, protože církev byla jedinou organizací v této oblasti, která poskytovala lidem pomoc. V době mého odchodu chodilo minimálně 500 dětí na vyučování náboženství. Zůstal jsem tam nakonec tři roky, protože po dvou letech jsme rozjeli projekt formace mladých kandidátů na kněžství, kteří začali studovat tam a pak v Itálii. Právě v těchto dnech byli dva z nich vysvěceni na kněze.<br />
V Albánii byly naprosto jiné podmínky – lidé tam žili velice chudým způsobem života. Po staletí fungující útlak a nutnost se bránit v nich vytvořily nedůvěru jeden vůči druhému a panovalo tam hodně agresivity a msty. Jednat s nimi se muselo velice opatrně, aby nedošlo ke konfliktu. Bariéru způsobovala i nedostatečná znalost jazyků. Navíc albánština je velice těžký jazyk. Po třech náročných letech jsem se i ze zdravotních důvodů vrátil do Dobrušky, kde jsem zdomácněl.</p> <p>Na co ve spojení s Dobruškou budete nejvíce vzpomínat?</p> <p>Na Dobrušku jako celek. Cítil jsem se tady velice dobře a je těžké upřesnit, na co konkrétně budu vzpomínat nejvíce. Na prvním místě je rozhodně to, co mi bylo svěřeno, farnost. Panovaly zde velice dobré vztahy, což se potvrdilo i na nedělním rozloučení, kterého se i přes déšť zúčastnilo na dvě stě lidí. A šlo o velice přátelské setkání. I pro mě je těžké se loučit, ale svůj odchod jsem avizoval už půl roku dopředu, tak se nemůže jednat o zklamání. Mám už svůj věk, v lednu mi bude 65 let a s tím jsou spojeny zdravotní těžkosti, a proto jsem zvažoval, na co mám ještě síly a na co už ne. </p> <p>Odcházíte do Itálie, čemu se tam budete věnovat?</p> <p>Využil jsem možnosti požádat po letech kněžské služby o tzv. sabatický rok volný, který máme prožit v kontextu kněžství a intencích řehole. V té souvislosti jsem byl osloven, zda bych byl ochoten přijmout pomocnou službu na ústředí řehole v části Říma, nazvané Aurelie, kde je naše generální kurie. Tam budu pomáhat s chodem farnosti. Na tyto věci se těším, budu se starat o chod farnosti a přitom mohu čerpat ze zkušeností z různých staveb apod. Jsem otevřen všem možnostem. Počítám, že po návratu zakotvím v naší základně v Bratislavě, kde mi byl přidělen malý pokojík jako „přistávací plocha“. Kdy to ale bude, zatím opravdu nevím.<br />
Za dobu mé služby jsem se naučil být kosmopolitou. Samozřejmě, když přijíždím na východní Slovensko, kde jsem se narodil a mnoho let tam vykonával kněžství, cítím domov, ale na druhou stranu jsem schopen zdomácnět a usadit se kdekoliv.</p>
