Omezení buskingu může zničit šance mladých talentů

<p>ČR: Přestože se mezi buskery najdou i ostřílení mazáci, kteří s kytarou či jiným hudebním nástrojem procestovali svět, buskerské řady v drtivé většině tvoří zejména mladí lidé. O tom svědčí i neustále vzrůstající počet registrovaných buskerů, kteří se v poslední době začali sdružovat pod hlavičkou nedávno vzniklého portálu buskerjam.cz.</p> <p>Pro ty je ulice mnohdy jediným místem, kde mohou své umění veřejně prezentovat. Snahy o omezení či zákaz buskingu mohou dle názoru buskerů zavřít dveře mnoha mladým talentům.<br />
S buskerstvím, které má po celém světě tradici již od starověku, dnes vehementně bojují úřady a městská zastupitelstva. Proti jejich snahám se ohrazují jak samotní buskeři, tak i jejich příznivci. Busking by měl zůstat svobodnou volbou. Pouliční hudebníci dále argumentují tím, že úplný zákaz či omezení buskingu nebo udělování licencí komisí je krokem, který zabrání příchodu mladých talentů na českou scénu. Hraní na ulici je skvělá škola, kterou by si měli vyzkoušet i muzikanti, kteří jsou dnes na předních příčkách hitparád. Na ulici získá každý umělec okamžitou odezvu a hned ví, zda to dělá správně. Někteří rádoby zpěváci, jejichž umění je jen produktem studia, by se asi hodně divili, jak je těžké vystupovat na živo a přinést tak svou kůži na trh. </p> <p>A jaký názor má k celé situaci busker Tomáš Dvořák? </p> <p> „Je smutné, že i do něčeho tak svobodného, jako je umělecký projev, jde neustále zatahovat politika.<br /> Přesto, že v minulosti mnoho průzkumů ukázalo, co je snad jasné i bez těch průzkumů – totiž, že pouliční umění městu prospívá a obzvlášť v jeho centru, a je obecně vnímané většinou jako pozitivní fenomén, najdou se politici a teď nově i celé strany, které nahánějí voliče právě na snahu busking co nejvíce omezit. Žijeme bohužel v zemi, kde to, že centrum české metropole vypadá jako výstava ruského kýče a z obchodů se line 12 hodin denně disko, vadí tamějším radním méně, než člověk s kytarou. Jejich motivaci si raději nechci ani představit.“ </p> <p>V českých i zahraničních ulicích se už zrodily hvězdy, kterým se díky pouličnímu hraní podařilo prorazit. V zahraničí na ulici začínal například Bono Vox či Bob Dylan, z českých umělců se takto proslavil například Vladimír Mišík a stále slavnější mladý zpěvák Jakub Ondra. </p> <p>Vlasta Neuwirtová: „Zamyšlení na téma pouliční umění.“</p> <p> „Občas mě opravdu překvapí, když zaslechnu na ulici skvělou hudbu. Říkám si, ten člověk by mohl hrát v koncertním sále. Jak je možné, že hraje venku? Pak si řeknu, že je to fajn, když se chce o svoje umění podělit s ostatními. Já hudbu miluju a ráda si poslechnu výkony různých lidí, obzvláště pokud se mi to, co hrají, líbí. Určitě bych na ulici s radostí vítala umělce všech žánrů – žongléry, malíře, klauny, kouzelníky… Líbí se mi, když ulice žije, propojuje to totiž lidi a vytrhává je to z jejich uzavřené ulity a spěchu…, často zbytečného. Spěchající z "roboty“ přivede pouliční představení na jiné myšlenky. Toto umění je upozorní na to, že život bychom si měli především užívat. Žít přítomnou chvílí, a ne stále myslet na to, co bude PAK. Kdybychom potkávali na ulicích umělce různých žánrů, bylo by více radosti, protože by si každý mohl najít to svoje, co se mu líbí, na co se rád podívá. Mohl by si vybírat, u čeho se zastaví a co ocení.<br />
Mně se třeba líbí tradice karnevalových průvodů. Když lidé na ulici tančí, mají kostýmy, prostě radost! Podle mého názoru tam vývoj směřuje, lidé by se měli více stýkat. Společnost by měla nabídnout alternativu hospodských zařízení. Samozřejmostí a nutnou podmínkou pro uměleckou činnost na ulici by měl být přijatelný vzhled a chování, tzn. přiměřeně čistý oděv, čistý člověk a hlavně čistá mysl, nezkalená alkoholem a drogami.<br />
Kdysi nebylo možné posadit se v parku na trávník (jak přirozené) a dnes je běžné, že si tam lidé udělají piknik. Kdysi neexistovaly kavárny na ulici, dnes je to chválabohu čím dál častější. Líbilo by se mi, kdyby podobně jako je potřeba dostat povolení k provozování restaurace na náměstí apod., byla vyhrazená místa a čas pro tyto produkce a něco jako v HYDE PARKU by tam každý, kdo chce a domnívá se, že něco umí, mohl cokoliv předvést. Dále by bylo potřeba nějak produkci vymezit časově, podle lokality aj. místních možností (např. konec hudby v deset večer), ale jiné produkce (tiché) by klidně mohly dál pokračovat. Ochotnická divadla, přednesy básníků a podobně. Třeba i ruční práce, pletení košíků – o to vše by se šikovní lidé mohli podělit s ostatními a neseděli by izolováni čtyřmi stěnami. Vznikala by nová přátelství, nové skupiny lidí, které spojuje stejný zájem."</p>