Fotoateliér Ouřada funguje v Dobrušce už 105 let

<p>DOBRUŠKA: Fotoateliér Ouřada v Dobrušce byl založen v roce 1910. Funguje dodnes a Lenka Ouřadová je po svém dědovi a tatínkovi další generací, která pokračuje v tom, co začal její praděda Josef Ouřada. Zároveň věří, že ne poslední – k fotografování totiž postupně vede i svoji maličkou dcerku.</p> <p>Bylo od začátku jasně dané, že budete fotografkou, nebo to bylo vaše svobodné rozhodnutí?</p> <p> V prostředí fotografického ateliéru jsem vyrůstala, takže to u nás byla jakási samozřejmost. Do fotografování mě ale nikdo nenutil. Když jsem se měla rozhodnout, co budu dělat, chtěla jsem nějaký výtvarný obor, tak jsem se rozhodla pokračovat v tradici, což potěšilo především mého dědu J. Ouřadu ml. Opravdová láska a zájem o fotografii se ale objevily až na střední škole, tam se mi otevřel úplně nový obzor. </p> <p>Co jste tedy vystudovala?</p> <p> Šlo to pěkně postupně. Jsem vyučená fotografka, takže jsem se nejdříve naučila řemeslu a poté mě také začala zajímat výtvarná stránka a tvorba, tak následovala střední škola a pak i vysoká. Studovala jsem obor užitá fotografie na Hellichově grafické škole v Praze a pak Institut tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě. </p> <p>Víte, co vedlo Vašeho pradědečka k založení ateliéru?</p> <p>Pradědečka k tomuto řemeslu přivedla pravděpodobně obživa, fotografie nebyla dříve natolik rozšířená, obyčejní lidé fotoaparáty doma neměli, a tak návštěva fotoateliéru byla pro ně rodinná událost i zážitek.<br />
Jméno Ouřada není v tomto kraji obvyklé. Pradědeček Josef, který pocházel z osmi dětí, sem přišel z Domažlic. Po měšťanské škole studoval gymnázium, studium ale přerušil a vyučil se fotografem. Po vyučení šel získat praxi, jak bylo tehdy zvykem „na vandr“ do Německa, kde pracoval v atelieru v Mnichově, nejprve jako retušér a poté i jako portrétní fotograf. </p> <p>Když se vrátil domů, založil ateliér?</p> <p> Po návratu domů nastoupil v Náchodě do ateliéru fotografa Kolínského. Tam se také seznámil se svou budoucí manželkou Marií, s níž měl dvě děti – Josefa a Elišku. Vlastní ateliér, zatím dřevěný, založil ještě před svatbou v roce 1910. Bylo to v Pulické ulici čp. 182 (dnešní Geospol) v Dobrušce. Dům, kde je ateliér dnes, začal budovat v roce 1920.</p> <p>Co pradědeček fotil?</p> <p> Věnoval se především portrétní fotografii, ale i reportážím z různých společenských a kulturních akcí a místopisné fotografii. Fotografoval též nevšední události, mezi nimi také návštěvu prezidenta T. G. Masaryka v Dobrušce, portrétoval významné osobnosti regionu, třeba členy hraběcích rodů Kinských nebo Colloredo Mansfeldů. Rád také zachycoval i okolí města a Orlické hory. </p> <p>Měl tři provozovny – v Dobrušce, Opočně a Kostelci – jak vše stíhal?</p> <p> Říkalo se tomu filiálky. Jak vše stíhal, by mě také zajímalo. Můj děda mi vyprávěl, že z Dobrušky do Kostelce nad Orlicí jezdil na kole a později na motocyklu. Když vyučil řemeslu ženu a obě své děti, bylo to tak, že jeho syn Josef a manželka pracovali především v Dobrušce, jeho otec v Kostelci nad Orlicí a jeho dcera Ela vedla atelier v Opočně. Při práci jim pomáhalo většinou několik učňů.</p> <p>V ateliéru Ouřada tedy platilo – fotí celá rodina?</p> <p> Ano, u pradědečka se vyučila jeho manželka, poté i obě děti – dcera Eliška a syn Josef (můj děda) a následně též jeho manželka Drahomíra, následovali je i oba jejich synové – Josef (můj otec) a mladší syn Miloš. </p> <p>Byl zakladatel ateliéru Ouřada něčím výjimečný?</p> <p>Zvětšoval fotografie až do životních velikostí. Zkonstruoval si vlastní zvětšovací přístroj, který ovládal z posuvných kolejí s vozíkem a založil zvětšovací ústav. Zvětšovaly se tu práce i jiných ateliérů a fotografů amatérů ze širokého okolí. Při zvětšování velkých formátů byla expozice velmi dlouhá, a tak se prý stalo jeho zvykem zajít mezi exponováním do hospody na pivo a kus řeči. Zajímavé bylo též jeho ručně malované pozadí z různých prostředí, jak interiéru, tak exteriéru, které si Josef Ouřada nejstarší zhotovoval sám, jelikož byl i celkem zručným malířem. Uplatňoval také techniku fotomontáže. Fotografie tónoval, koloroval, používal americkou retuš a různé další fotografické techniky. V té době zaměstnával manželku a několik učňů. Jeho velkou zálibou byla také hra na violoncello, účastnil se mnoha koncertů a také doprovázel promítání některých němých filmů.</p> <p>Zachovaly se původní fotoaparáty a přístroje?</p> <p> Ano, máme spoustu fotoaparátů a přístrojů. Je zachována i černá komora a retušérské pulty. Během učení jsem ještě fotografie ručně zvětšovala a vyvolávala. Ovládám i deskový přístroj na ploché filmy. Používám též plastické razítko pradědečkova ateliéru a místo „E. Ouřadová“ mi můj děda upravil razítko na „L. Ouřadová“ a dávám ho na své fotografie. </p> <p>Jak to bylo za komunistů?</p> <p> Po roce 1948 byli majitelé soukromých ateliérů nuceni vstoupit do fotografických družstev nebo museli živnost ukončit. Pradědeček nečekaně zemřel v r. 1949, a tak se naštěstí nedožil znárodnění ateliéru v Kostelci, který postavil na dluh. Absurdní bylo, že jeho syn musel ateliér stále splácet, přestože mu už nepatřil. Můj děda s babičkou byli donuceni vstoupit do družstva a ateliér z Opočenské ulice se v roce 1961 přestěhoval do nově postaveného domu služeb na náměstí. Z družstva ale o pět let později vystoupili a ke své profesi se vrátili až po založení komunálních služeb, pozdějšího Okresního podniku služeb. Znovu soukromě podnikat v tomto oboru začal tehdy dvaasedmdesátiletý Josef Ouřada se svou ženou v roce 1992.<br />
Dědeček toho tedy zažil hodně. Vedle změn režimů prošel za svůj život obrovským vývojem a změnami ve fotografii od jejich počátků, kdy fotografoval ještě na černobílé skleněné desky až po současnost a rozvoj digitální fotografie, o kterou se i v pokročilém věku velmi zajímal. </p> <p>Vraťme se znovu k vám. Máte vy osobně nějaký vzor?</p> <p> Nemám vyhraněný styl, líbí se mi různá odvětví tvorby, fotografie mě musí něčím zaujmout a oslovit. Mezi mé oblíbené fotografy patří např. Keith Carter, Annie Leibovitz, Antonín Kratochvíl, Jindřich Štreit, Josef Koudelka, Vojta V. Sláma, ze starší generace úžasný František Drtikol. Samozřejmě mě ovlivnili a inspirovali také mí profesoři Libuše Jarcovjáková, RNDr. Petr Velkoborský, CSc., doc. Mgr. Jindřich Štreit, prof. PhDr. Vladimír Birgus, odb. as. MgA. Pavel Mára, odb. as. Mgr. MgA. Tomáš Pospěch a mnoho dalších.</p> <p>Také máte pocit, že se dnes cítí fotografem každý, kdo má značkový foťák?</p> <p> Digitální fotografie má spoustu výhod, ale i spoustu mínusů. Digitalizace podle mě popírá kouzlo objevování. Dřív jsme něco vyfotili a těšili se, jak to bude vypadat, to dnes není. Digitalizace také ulehčuje realizaci – v případě určitého záměru lze fotit tak dlouho, dokud se fotka nepovede tak, jak chcete. Problém amatérské fotografie vidím v tom, že lidé fotí hodně a nepřemýšlí o obsahu, stovky nafocených záběrů jsou pak vlastně k ničemu. </p> <p>Co je tedy pro fotografa nejdůležitější?</p> <p> Důležité je nejen vidět, ale také to, co chce fotograf svojí fotkou říct, a důvod, proč takový snímek vlastně vznikl. Mám ráda, když má fotografie takové to magické kouzlo a když má buď zajímavý výtvarný ráz, takže člověk se na ni rád podívá a třeba si ji i někam pověsí, nebo vypovídající hodnotu. </p> <p>Co fotíte nejraději?</p> <p> Rozlišuju tzv. pracovní fotky a volnou tvorbu. Ráda fotím věci kolem sebe, různá nalezená zátiší apod. Baví mě též módní fotografie, psychologické nebo sociologické portréty, subjektivní dokument a reportáže ze zajímavých akcí. Dříve jsem preferovala především černobílé fotografie, nyní pracuji ráda i s barvou.</p> <p>Jste příznivcem moderních technik při úpravě fotek?</p> <p> Delší dobu jsem se všelijakým počítačovým úpravám bránila, mám raději tzv. čistou fotku bez dalších zásahů, ale pokud je vše dobře a zajímavě zvládnuto proč ne, moderní techniky umožňují též spoustu zajímavých výtvarných možností. Já používám především retuš, tónování, kolorování, montáže, koláže atd., vlastně většinu toho co se dělalo dříve pracně ručně, mám již ulehčené.</p> <p>Dá se fotografií dobře uživit?</p> <p> Já se o to snažím. Přestože hodně mých kolegů si stěžuje, jsem optimista a věřím, že dá. Je třeba počáteční investice do zařízení, které je třeba neustále modernizovat. Myslím, že záleží také na tom, jaké si uděláte jméno a na jaký druh fotografie se zaměříte. V komerční i umělecké sféře je třeba vymýšlet neustále něco nového, či se naopak vracet zpět ke starým technikám. </p> <p>A vaše přání nebo cíle?</p> <p> Věnovat se dál fotografii, udržet ateliér, vše skloubit s momentální mateřskou dovolenou, a do budoucna moci ateliér zvětšit a udělat zde i malé muzeum a výstavní prostory. Jelikož vlastníme velké množství starých skleněných desek, historické fotoaparáty a přístroje, chtěla bych vše dochovat pro budoucí generace, které už analogovou fotografii nepamatují.<br />
Dalším takovým nemalým snem je to, aby alespoň jedna z mých dvou dcer pokračovala v tradici. Starší téměř pětiletá Ela Filoména už má svůj foťáček a focení ji baví. Budu moc ráda, když se podaří fotoateliér předat již páté generaci.</p>