Články a komentáře

<p>PRAHA: Působivý obraz dávných časů. Tiché kroky těch, kteří tu před mnoha lety žili. Šepotání tóry ve Staronové synagoze, moudré vyprávění rabínů, hřmotné kroky Golema, křik dětí, které si hrály v křivolakých uličkách, zbožné modlitby, velká láska, smích i pláč. To vše bylo možné zažít ve staré židovské Praze.</p> <p>Tyto tajuplné příběhy nyní znovu ožily díky spisovatelce Magdaleně Wagnerové, která je autorkou knihy Příběhy ze staré židovské Prahy. V rozhovoru mi o této knize prozradila více informací.</p> <p>Proč jste se rozhodla napsat knihu právě o židovské části Prahy? </p> <p>Narodila jsem se v Praze. Celý život jsem strávila v Praze. Několik let jsem denně chodila Židovským Městem do školy a zpět. V dobách, kdy byl Starý židovský hřbitov ještě volně přístupný, jsem tam trávila hodně času. Židovská historie mě vždycky zajímala, jakož i veškerá pragensia, jak ostatně dokládá i moje předchozí tvorba. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že jsem dříve či později musela dospět také k příběhům ze staré židovské Prahy. </p> <p>V knize Příběhy ze staré židovské Prahy jsou příjemně propojena historická fakta spolu s básněmi a méně známými legendami. Co podle vás nejvíce činí tuto část Prahy tak tajemnou?</p> <p>Myslím, že tajemno se ze staré Prahy valem vytrácí, pokud už se nevytratilo zcela. Odpudivé krámky podél zdi Starého židovského hřbitova, boudy se suvenýry, které jsou jednak nevkusné, jednak s Židovským Městem povětšinou vůbec nesouvisejí, jsou jen jedním z mnoha důvodů, proč je tak těžké v této části Prahy ještě na nějakou poezii narazit. A tak zbývají pověsti, pohádky a minulost. A naše vlastní představivost. Té ovšem musí pomoci historie, respektive historická fakta. Proto jsem se snažila všechny tyto elementy do své knihy více či méně zahrnout. </p> <p>Kde nejraději píšete knihy? </p> <p>Doma (tj. v činžovním domě na Vinohradech), v důvěrně známém prostředí byvšího pokojíku pro služku, když je tma, ticho a klid. </p> <p>O Praze píšete i v několika dalších knihách. Jaké místo v Praze máte nejraději?</p> <p>Mám ráda zapomenuté kouty i klasická panoramata, hřbitovy, věže (Petrskou věž především), funkcionalismus, nábřeží, skryté zahrady, atmosféru Královských Vinohrad (pokud nějaká zbyla), Lucernu, Řásnovku, Gröbovku, Soukenickou ulici, ačkoli je ohavná – je toho hodně. Během studií jsem chodila přes den do Slavie (to byla ještě notně zašlá) a večer do vinárny Orlík (bývala na nábřeží nedaleko Mánesu), nemluvě o tehdejším Ungeltu, tehdejších jazzových klubech a tehdejším (již zmíněném) Starém židovském hřbitově, tenkrát ještě bez vysokého vstupného, omezujících špagátů a přemnožených turistů. </p> <p>Jste rovněž autorkou velmi pěkných černobílých uměleckých fotografií, které knihu ilustrují a přibližují atmosféru starobylého ghetta. Jaký máte vztah k fotografii? Věnujete se fotografování profesionálně nebo je to váš koníček?</p> <p>Nejsem profesionální fotograf, fotografii jsem nestudovala a neživím se jí. O to raději fotografuji. Občas o mé fotografie někdo projeví zájem, ať už jde o výstavu, pohlednici, knižní přebal nebo ilustrační doprovod do knihy. Všechny tyto příležitosti jsou pro mě důležité, vážím si jich, ale ráda bych si status amatérského fotografa udržela i nadále.</p> <p>Židovské ghetto prošlo v průběhu staletí mnoha změnami. Dnes už si jen těžko představíme, jak se zde odvíjel každodenní život. Přesto vaše kniha právě o tomto všedním životě podává prostřednictvím legend zajímavé svědectví. Jak si vy sama osobně představujete život v ghettu, například v době jeho největšího rozkvětu v 16. století? </p> <p>Než jsem se pustila do psaní této knihy, přečetla jsem všechno, co jsem byla schopna k danému tématu sehnat. Pátrala jsem i po dobových fotografiích, prohlížela si je a dosazovala do nich dochované příběhy, které o životě v pražském ghettu hodně vypovídají. To ovšem není 16. století. Ani při nejlepší vůli si život v pražském ghettu před pěti sty lety představit nedokážu. Byla bych hodně troufalá, kdybych tvrdila opak.</p> <p>O Praze vychází velké množství knih. Na jaké další knihy o Praze byste čtenáře ráda upozornila?</p> <p>Mám ráda publikace, které už řadu let vydává nakladatelství Paseka v ediční řadě „Praha zmizelá“, čestné místo v mé knihovně nedávno zaujala trilogie „Praha moderní“ Zdeňka Lukeše. A co se týče pražských pověstí, nedám dopustit na klasiky typu Josef Svátek, Julius Košnář a V. V. Tomek.</p> <p>Kniha Příběhy ze staré židovské Prahy je poutavým souborem méně známých židovských legend propojených s básněmi a historickými fakty. Tyto příběhy spolu s citlivě vybranými uměleckými fotografiemi zajímavě vykreslují život pražské židovské komunity před mnoha staletími, rozněcují čtenářovu fantazii a umožňují mu, aby si lépe představil, jak zde lidé žili, jak spolu vycházeli, jaké měli starosti a co je těšilo.<br />
Díky příběhům jakoby se čas na chvíli vrátil zpátky. Můžeme tak znovu nahlédnout do drobných přístřeší obyvatel pražského ghetta a dalších míst s nimi spojených. Poznat lidi, kteří zde žili, kteří každý večer rozsvěceli svíce a olejové lampy ve svých příbytcích a těšili se na nové ráno a na to, co zajímavého jim opět život v tajuplném ghettu přinese. </p> <p>Knihu Příběhy ze staré židovské Prahy je možné objednat na:<br />
www.plotknihy.cz</p> <p>Knihy přímo do ouška<br />
Jste vášnivými čtenáři, ale poslední dobou nemáte na knihy tolik času, jak byste si přáli? Potom jistě oceníte možnost zakoupení audioknih. Audiokniha se může stát vaším příjemným společníkem na cesty nebo si ji můžete pustit jako relaxaci při nějaké vaší pracovní činnosti. Můžete tak spojit příjemné s užitečným. Nabídka audioknih je velmi široká. Naleznete zde starší tituly i novinky. Těm, co by si rádi legendy o Židovské Praze poslechli, doporučuji audioknihu nazvanou Židovská Praha – Praha v pověstech, mýtech a legendách. Nahrávka obsahuje šest pověstí a legend, které jsou spojeny s židovskou Prahou. Všechny tyto příběhy jsou načteny známými herci Otakarem Brouskem, Josefem Somrem a Hanou Maciuchovou. Jejich hlasy vás v mžiku přenesou do dávné atmosféry starobylého židovského ghetta, kde se život odehrával jinak, než jak jej známe dnes, a kde i ručičky na hodinách na Židovské radnici se točily pozpátku, jako bychom měli být věčně mladí…<br />
Kromě českých audioknih se v nabídce objevují i cizojazyčné audioknihy. Výběr je opět velmi bohatý, a to i pro ty, co zatím zvládli pouze základy daného jazyka či jsou jen mírně pokročilí. Poslech literatury v cizím jazyce je skvělý způsob, jak si zlešit své jazykové schopnosti. Zejména poslechem se totiž nový jazyk učí i velmi malé děti, a tak je tento způsob i jedním z nejefektivnějších.</p> <p>Audioknihy je možné objednat na:<br />
www.audioteka.cz</p> <p>Knížky a piknik<br />
Pokud nám přeje příjemné počasí, není nic lepšího, než si udělat čtenářský piknik a to třeba právě v samotném srdci Prahy. A kromě knížek s sebou již nic nosit nemusíte! V restauraci Bar Bar v krásném prostředí Malé Strany vám rádi zapůjčí vše, co na piknik potřebujete. Stačí pouze složit vratnou zálohu (1000 Kč) za piknikový koš a deku a vybrat si z pestrého jídelního lístku. Z nabídky doporučuji například vynikající palačinky, které zde připravují na mnoho způsobů a skvělé domácí limonády. Na Malé Straně je mnoho krásný míst, kde si lze piknikový koš vychutnat. Nabízí se malebné prostředí parku Kampa či Petřínský vrch. Na čerstvém vzduchu jídlo chutná dvojnásob a příběhy z knih se začnou pozvolna prolínat s reálným světem. Kdo ví, zda ti lidé, co se prochází kolem vás pohlceni krásou starobylé Prahy, nejsou tak trochu součástí příběhu, který zrovna čtete? Možná, že se s nimi ještě někdy v budoucnu setkáte třeba při čtení další kapitoly nebo při dalším čtenářském pikniku.<br />
Na hostinu hodnou králů můžete pozvat kohokoliv a piknik spojený se čtením knih se může stát zážitkem, na který budete ještě dlouho rádi vzpomínat.<br />
Pokud tento piknik plánujete, doporučuji si z jídelního lístku restaurace předem objednat jídlo a pití a zarezervovat si termín vyzvednutí koše přes email či telefonicky. </p> <p>Více informací na:<br />
http://www.bar-bar.cz</p> <p>Bar Bar Restaurant<br />
Všehrdova 17, Praha 1 – Malá Strana</p>

<p>JÍLOVÉ U PRAHY: Už dávní Keltové rýžovali úspěšně zlato v řece Sázavě a jejích malých přítocích. Až následující generace se však těžbě věnovaly cíleně, i když po stránce technické ve středověku primitivní technikou. V podzemí sledovaly při světle kahanů zlatonosné žíly, zahřáli je ohněm, polili vodou a z prasklin získávali zlato kladivem a dlátkem. Úspěšně. O tom svědčí zájem panovníků, povýšení mezi města, ale i propůjčení písmene W králem Vladislavem Jagellonským do znaku.</p> <p>Vždyť za jílovské zlato v době těžaře J. Rotleva bylo postaveno slavné Karolinum, městské části, hrad Karlštejn, ba dostalo se do královské koruny. Na druhé straně se kvůli němu vraždily královské rody a vedly války, z nichž ty husitské znamenaly rozehnání kovkopů a na staletí zatopení dolů. Těžba byla ukončena r. 1969 kvůli čtyřgramové výtěžnosti z tuny horniny.</p> <p>Tři jílovské radnice<br />
První až do požáru v roce 1567 stávala v dnešní řadě s domem Mince (dnes Regionální muzeum těžby a zpracování zlata) nedaleko kostela sv. Vojtěcha. Ten jediný odolal. Nové místo se našlo v bytelné budově s počeštěným názvem Šmelcovna. Příchod Ferdinanda I. Schönpfluga v roce 1681 znamenal třetí a poslední změnu. Ten vykoupil šlechtické dvorce a tzv. Věž daroval městu na radnici. Ač plných 88 let neměla střechu, bytelná kamenná stavba se zdmi dva metry silnými se stala vděčnou volbou. V roce 1723 byla jako jedna z prvních v Čechách zakryta mansardovou formou. Následně dostala dnešní podobu. Uvnitř se pochopitelně přestavovalo a poslední úpravy skončily v posledním desetiletí minulého století.</p> <p>Dny Evropského dědictví<br />
Každoročně se v měsíci září konají také v Jílovém. Patří k nim prohlídka radnice. Letos byli návštěvníci vítáni na schodišti do prvního poschodí, které je dostatečně široké, pěkně osvětlené prosklenou stěnou a navíc má velmi dobrou akustiku. První zastávkou se stala obřadní síň. To je vlastně prostor tvořený několika místnostmi. Do nich se vstupuje malou halou, pod jejíž podlahou se nachází schodiště k původnímu vchodu ze Schönpflugovy ulice. Možná po desetiletích tady bude objevena řada nejen písemností, které sem byly spěšně naházeny. Čekací místnost svatebčanů je ozdobena velikým obrazem se železničním viaduktem na Žampachu, po kterém přejel Posázavský Pacifik poprvé v roce 1900. Obřadní síň by mohla vyprávět, kdo ze současných, dnes už třeba nežijících velikánů, tady řekl své ano. </p> <p>Na skok do šatlavy<br />
I když původně měla podobu poschoďového domku s podkrovní místností pro žalářníka a stávala v blízkosti Šmelcovny, ledacos se změnilo. Zaniklo hrdelní právo města, byla postavena budova soudu se silničním průjezdem. Nežli byly dvě cely přesunuty do přistavené části radnice, stávala nová věznice tady. Ani to však nevyhovovalo. Protože radnice měla svého domovníka a případní vězňové tady trávili jen přechodný čas, stalo se prý vyhledávanou podívanou bílé prostěradlo, které z okna cely viselo, když byla prázdná. Jedna z cel je v dnešní době skladištěm, do druhé je možno nahlédnout. Snad překvapí bytelná kamna s přikládáním z chodby, řetěz na zabezpečení vězně před útěkem a pryčna s lavicí.</p> <p>Několik jmen<br />
Ta patří jílovským osobnostem. PhDr. M. Čiháková (1877 – 1937) byla v roce 1901 promována jako první žena na KU a MUDr. R. Machová (1874 – 1916) o rok později získala prvenství jako doktorka veškerého lékařství v Rakousku-Uhersku. K těm, kteří přesáhli rámec Jílovska patřil JUDr. V. Vaněček (1905 – 1985) s Dějinami státu a práva v Československu do roku 1945. Z hudebních skladatelů vynikli J. Hanuš (1915 – 2004) a Z. Lukáš (1928 – 2007). Beletristicky přiblížil nejen zlato spisovatel V. Lev (1882 – 1974).</p> <p> Historické podklady byly čerpány z Pamětí zlatohorního města Jílového od L. a V. Čiháka.</p>

<p>BISCHOFSWERDA: Letos se konaly komunální volby u našich sousedů. V Bischofswerdě se stal primátorem Holm Grosse, známý manažer a funkcionář v ekonomické sekci Euroregionu Nisa. Západohornolužické město je partnerským městem jizerskohorské Raspenavy od roku 1999. Z dřívějšího období se setkávali hasiči nebo mladí hudebníci a politici. Nový primátor by rád rozšířil spolupráci nejen s Raspenavou, ale i s dalšími městy, především s Libercem.</p> <p>Vaše vztahy k České republice jsou výrazně ovlivněny od dob studií a současně mnohačetnými komerčními i přátelskými vztahy. Nebude tento vztah omezen tím, že jste byl zvolen do funkce primátora Bischofswerdy?</p> <p>V žádném případě: Bischofswerda (Biskopicy) je pevnou a aktivní součástí Euroregionu Nisa (pravidelná ocenění trinacionální cenou se koná od roku 2009), za druhé – spojují nás rozsáhlé německo-české kulturní projekty a hospodářské vztahy, kupříkladu český koncern Agrofert zastupuje německý Agrofert v Bischofswerdě. Za třetí – s městem Raspenava v Jizerských horách nás spojují bohaté společné myšlenky různých aktivit, výměnných setkání, zážitků i přátelství. Za čtvrté – „Brána do Horní Lužice“ je stále celému světu otevřená, těšíme se z každého hosta, turisty a pochopitelně i investora z České republiky.</p> <p>Váš předchůdce byl ve funkci několik volebních období, jeho vztah k Čechům se nejevil nijak aktivně. Hodláte pokračovat ve svých kontaktech i z této jiné pozice?</p> <p>Budu rád kontakty v Čechách podstatně víc rozvíjet a podporovat. Už teď vzniká myšlenka spolupráce s městem Liberec. Nabídneme dlouholetým partnerům další možné kooperace a nové kontakty.</p> <p>Mohly by vzniknout i nějaké nové projekty? </p> <p>O tom jsem přesvědčen, V rámci projektů CIL 3, připravujeme projekt kooperace v oblasti hospodaření s vodou s naším partnerským městem Raspenavou. Předpokládám, že další projekty budou následovat.</p> <p>Co vzkážete do Čech podnikatelům a především turistům?</p> <p>Již teď bodujeme – jako západní část Lužice nabízíme rozsáhlou síť cyklostezek – okruh průmyslovými producenty, Stezka zážitků přírody, cyklostezka za kulturou, naše cyklostezky rozbuší srdce každému milovníku jízdy na kole. Obzvláště při cestě k zámku v nedalekém Rammenau.<br />
Ale i ti, co na kole nejezdí najdou v Bischofswerdě např. nejmenší saskou zoologickou zahradu, kde na jednom hektaru je na šedesát druhů zvířat, od nejmenších opiček až po hnědého medvěda. V nádherné zahradě mezi starými stromy lze najít místa pro odpočinek, dovolenou nebo získat mnoho zajímavých informací na téma „S medvědem a Co. do nejmenší zoo“. K tomu nabízíme v každém ročním období různé vzdělavatelské nabídky pro děti a mládež.<br />
Ve městě máme pozoruhodné staré náměstí a historickou Carl-Lohse-Galerii. Návštěva venkovské hospůdky na Hausbergu, vrchu Butterberg s horským hostincem a rozhlednou je lákavým výletem, což potvrzují návštěvníci z blízka i daleka. Vychutnat si gurmánské umění můžete u nás také v Logis Gutshof L´Auberge – jako alsaský kousek Horní Lužice – top je můj tajný tip. Naše město je známé trakařovými trhy. V minulosti do města vozili rolníci své produkty na prodej jen na trakařích.</p> <p>Současnost Evropy zajímá problém migrantů, jak příliv cizinců řešíte v Bischofswerdě?</p> <p>Asylový dům máme ve městě již pod roku 2013, noví obyvatelé jsou srdečně vítáni a již byli integrováni do městského života. Letos jsme v červenci pořádali letní slavnost v městském asylovém domě na ulici Belmsdorfer Straße. „Žáci pro uprchlíky“ je iniciativa Goethova gymnasia v Bischofswerdě. Zúčastnili se nejen obyvatelé asylantského domu, ale přišli mezi ně také četní hosté z města a okolí. Vedle vystoupení taneční skupiny TanzART bylo připraveno mnoho zajímavých zážitků jako čutání nebo skákací hrad, malování či tvůrčí koutky a mnoho jiného. Zkrátka: společný život funguje! </p> <p> Zámek Rammerau, šest kilometrů od lužického města Bischofswerda (hornolužicky Biskopice), je mistrovské dílo saského venkovského baroka. V rodině majitelů von Hoffmannových byůl nejznámějším členem velmi uznávaný Johann Centurius von Hoffmann, říšský hrabě von Hoffmansegg, botanik a znalec hmyzu.<br />
Interiér zámku, to je klenotnice pozdně barokního a raně klasicistického prostorového uspořádání překypující rozmanitostí. V impozantním zrcadlovém sále zní hudba dodnes. Johann Gottlieb Fichte, jeden z největších filosofů své doby, se narodil právě v Rammenau v roce 1762.</p>

<p>ZLÍNSKÝ: Dřevo je jedním z přírodních materiálů, které využívá člověk od samého počátku své existence. Růst počtu mlýnů, valch, pil nebo hamrů si vyžádal specializaci při zpracování dřeva. Počátky sekernictví můžeme vysledovat už ve 12. století a sekerníci měli mezi řemeslníky výsadní postavení.</p> <p>V tomto oboru – Dřevo, sekernictví – tesařství – získal v roce 2012 titul „Mistr tradiční rukodělné výroby Zlínského kraje“ Jiří Machaníček z Uherského Hradiště. </p> <p>Sekernictví je staré řemeslo spjaté s mlýny.</p> <p> Kromě potřebných znalostí ohledně zpracování dřeva a nezbytného fortelu museli mít sekerníci také dostatečné znalosti z matematiky. Sekerník musel vše vymyslet, spočítat a vyrobit. Někteří sekerníci prováděli drobné opravy a putovali z místa na místo, další vyráběli celá sekernická díla. K práci si sami přiváželi nástroje a těch rozhodně nebylo málo. Šlo o různé sekery, pily, dláta, paličky, pořízy, hoblíky, nebozezy, kružidla měřidla a další. Vlastní práce pak většinou probíhala v blízkosti zařizovaného objektu. K práci je používáno zejména dřevo z buku, dubu, jilmu, habru, ale i z jehličnatých stromů. Každá součást díla si vyžadovala použití určitého druhu dřeva – např. hřídele se dělaly z dubového nebo jilmového dřeva. </p> <p>Znalost vlastností dřeva – základ úspěchu</p> <p>Jiří Machaníček se vyučil truhlářem a poté absolvoval nástavbu na Středním odborném učilišti a průmyslové škole dřevařské v Bystřici pod Hostýnem. Od roku 1972 pracoval u Státních lesů Strážnice a během let prošel řadou funkcí – od dřevorubce, přes manipulanta, nákupčího kulatiny až k tesaři. Právě znalost dřeva a jeho použití, vhled do řemesel starých mistrů – bednářství, kolářství, trokařství i zkušenosti se zpracováním ohýbaného dřeva v ateliéru sedacího nábytku architekta M. Navrátila, zúročil Jiří Machaníček při své další práci. Naučil se všechny techniky opracování dřeva, poznal jaké dřevo je vhodné pro ten který výrobek. </p> <p>Cesta k samostatné dílně</p> <p>Nositel ocenění začal v roce 1980 spolupracovat s Ústředím lidové umělecké výroby ve Strážnici (ÚLUV). „Ve Strážnici, na bývalém Píšťalově velkostatku, měl od roku 1970 soukromé dílny a ateliér pan architekt Navrátil, jeden z nejlepších evropských architektů sedacího nábytku. Na loukách při Baťáku začal Slávek Volavý budovat skanzen. Nakupoval pod Javořinou různé seníky, chlévy a jiné stavby, které se přivážely do Strážnice, a tam se je snažili znovu postavit. Protože ale Dr. Slávek Volavý (tehdejší ředitel Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici) byl spíše na muziku, poprosil architekta Navrátila o pomoc. Pak jsme se učili tyto rozebrané objekty znovu stavět. Část staveb prováděla stavební četa zdejšího Jednotného zemědělského družstva, ale první javornické seníky z bukového dřeva jsou ode mne,“ říká Jiří Machaníček a dodává: „V roce 1989 jsem se osamostatnil a zřídil si vlastní dílnu. Začal jsem se věnovat výrobě, restaurování a opravám nábytku, dřevostaveb, lodí a technickým zařízením. Mojí specializací se stala výroba stylového vinohradnického vybavení, které je typické pro oblast jižní Moravy. V letech 1995 – 1997 jsem obnovoval ochozové budky pro Lesní správu Strážnice v revíru Radějov. Ochozová budka byla původně horskou boudičkou, která dříve sloužila lovcům, později jako úkryt a ubytování pro lesní dělníky, pastevce či houbaře. Rekonstruovaná budka nesla dva letopočty – 1901 a 1947. V původním stavu byla vybavena kamínky, stolem, lavicí, palandou. Nikdy se nezamykala a zápalky, cukr, dřevo na topení vždy každý příchozí doplnil.“</p> <p>Ve znamení mlýna a hamru</p> <p>Mistr ve svém řemesle – Jiří Machaníček – rád vzpomíná na výstavbu repliky větrného mlýna v Jalubí. Původní objekt dosloužil v první polovině minulého století. Stavbu repliky finančně podporoval Zlínský kraj. Mým úkolem bylo vytvoření přesné kopie palečného a cévového kola. Vycházel jsem pouze z literatury a fotografií Kuželovského mlýna. K dispozici nebyly žádné výkresy, a tak jsem musel na vše potřebné přijít sám. Velkým problémem bylo zajištění vhodného materiálu. Potřebné dřevo musí totiž schnout až pět let.<br />
Největší radost však měl ze zakázky, kterou však nerealizoval. Vysvětluje: „Národní technické muzeum v Praze vypsalo výběrové řízení na rekonstrukci vodního hamru, vzhledem k tomu, že jsem se již dříve zajímal o brněnský hamr, tak jsem se přihlásil. Hamr byl uložen v depozitu Národního technického muzea v Kladně a byl ve velmi špatném stavu. Prohlídky se zúčastnila řada zaběhlých firem, moc šancí jsem si nedával. Můj předložený restaurátorský záměr ve výběrovém řízení zvítězil. Bohužel jsem si při dobývání dubového pařezu pod kovadlinu hamru poranil záda a práci provedla jiná firma. V současné době mám za sebou opět zpracování restaurátorského záměru na opravu vandaly poničeného mlýna ve Starém Poddvorově (okres Hodonín). A opět jsou problémy se zajištěním potřebného materiálu.“ </p> <p>Pokračovatelé v řemesle chybí</p> <p>„Práce, kterou dělám je nevděčná, špatně finančně ohodnocená. Sekernická a tesařská práce se na mé činnosti podílí tak 15 %. Přes zimu se věnuji restaurování nábytku, během letní sezony pak dětským hřištím, mostům, lodím a dalším dřevěným objektům. Většina mladších spolupracovníků nevydrží u této práce ani půl sezony. Naše generace se měla od koho učit, i když ti opravdoví mistři neradi něco ukázali, ale od nás už nikdo nechce nic vědět. Proto mne mrzí nezájem některých pracovníků placených státem o uchování a předání těchto znalostí,“ doplňuje své vyprávění Jiří Machaníček.</p>

<p>BŘEZNICE: Spisovatelka Martina Bittnerová přijede v sobotu 19. září besedovat do březnické Galerie Ludvíka Kuby v bývalé jezuitské koleji. Povídání nejen, ale hlavně o její knize Lásky Boženy Němcové, kterou si budou moci zájemci také zakoupit, začíná v 16 hodin.</p> <p>Více již v rozhovoru s Martinou Bittnerovou.</p> <p>Už jste na Březnicku někdy besedovala nebo přednášela? </p> <p> Zatím ne, tudíž Březnice bude úplně první místo, kde se v regionu představím. Někde je ale potřeba začít a Březnici považuji za moc hezký začátek. Mimochodem, před besedou bych ještě chtěla navštívit místní zámek. Snad to zvládnu.</p> <p>Takže k tomuto regionu nemáte ani nějaký bližší vztah?</p> <p>Vztah mám pouze zprostředkovaný skrze životní příběh lékaře Hanuše Jurenky. Přiznám se, že když jsem četla jeho výtky vůči místní komunitě, velice mi to připomnělo situaci z města, v němž momentálně žiji, a uvědomila jsem si, jak se některé jevy nemění. Jinak ale na Příbramsko jezdím už od dětství. Pokud sem můžu zahrnout i Rožmitál, tak tam jsem byla několikrát na táboře. Rodinu ani přátele však v tomto regionu nemám, moji předci totiž převážně pocházeli z Vysočiny.</p> <p>Proč jste se zaměřila právě na Boženu Němcovou?</p> <p> Vzhledem k tomu, že jsem doposud vyprávěla životní příběhy zhruba třiceti osobností, nezaměřuji se tím pádem jen na Boženu Němcovou. Samozřejmě se k ní a její rodině průběžně vracím, stejně jako třeba ke Karolině Světlé. V případě knihy Lásky Boženy Němcové však šlo hlavně o impulz ze strany čtenářů. Většina mých přednášek a besed totiž končila tím, že se mě ptali na lásky této spisovatelky. Během pár minut nelze tak složité téma shrnout, proto jsem o něm napsala knihu, v níž jsem se snažila přistupovat k tématu citlivě a s pochopením. Soudě dle recenzí i názorů čtenářů se mi to snad podařilo.</p> <p>Jak dlouho jste ji psala a co bylo při této práci nejsložitější? </p> <p>Psala jsem prvně půl roku v hlavě a pak další půlrok částečně na papír a částečně do počítače. Pro zajímavost dodávám, že základ závěrečné kapitoly Odcházení Boženy Němcové jsem napsala ve vlaku Praha – Kyjov, kdy jsem cestovala na besedy. Potřebovala jsem knihu dopracovat, a musela jsem proto využít každé chvíle. Nejsložitější je pro mě vždycky sehnat potřebné podklady. Ale už jsem se naučila s tím pracovat. Naštěstí existují antikvariáty a americké univerzity, které zveřejňují některé staré české tisky.</p> <p>Jaké vaše knihy si budou moci návštěvníci besedy koupit?</p> <p> Čtenáři se mohou těšit na Lásky Boženy Němcové, Utajené životy slavných Češek, Utajené životy slavných Čechů a V průšvihu. Moje povídková kniha Na nevěru se neumírá je totiž úplně vyprodaná a knihu Spisovatelky a Erós zřejmě nebudu mít k dispozici. Každopádně ráda podepíši i knihy donesené. </p> <p>Na besedách vystupujete poměrně často. Co vás na nich nejvíce baví?</p> <p> Samotné setkání se čtenáři, protože psaní je jedna z nejosamělejších činností na světě a já si ráda povídám s lidmi, poslouchám jejich zkušenosti a názory. Věnuji se ale i studentům a žákům, což je zase úplně jiné v tom, že mi opravdu nic neodpustí, ale zároveň mi poskytují mnohdy zajímavé podněty k zamyšlení. Často pak za mnou po besedě přijdou s dotazem, kde si mohou přečíst mou knihu, což považuji za nejlepší výsledek této práce. Občas mívám dokonce i semináře určené přímo pro knihovníky, kdy je opravdu znát jejich profesní zájem, za což jsem moc ráda. Tato rozmanitost, možnost diskutovat s lidmi různého věku i profesí mě v dnešní době, kdy se všichni setkáváme spíše virtuálně, opravdu upřímně těší.</p> <p>Na jaké knize nyní pracujete?</p> <p> V současnosti mám dokončené dvě knihy, historickou novelu a knihu povídek. V hlavě už samozřejmě zpracovávám nápad na další knihu, ale teď spíše řeším otázku vydání alespoň jedné z těch dokončených, tudíž kdyby tyto řádky četl nějaký nadšený nakladatel, budu ráda, když se mi ozve. (Smích)</p>

<p>KOBYLÍ: Mikroregion Hustopečsko tvoří 21 obcí rozkládající se na jižním cípu naší republiky, vinařská obec Kobylí je jednou z nich. A protože Kobylí spadá do národopisné oblasti Slovácka tak se zde samozřejmě také udržuje stále živá lidová tradice jak v písni, tanci, nářečí, tak i lidových zvycích.</p> <p>Stejně tak jako patří k místní tradici mít svůj vlastní vinný sklep ve kterém lze pohostit přátele, tak další hojně rozšířenou tradicí je vlastnit kroj, ten byste našli ve zdejších domácnostech u každé ženy.</p> <p>Právě v obci Kobylí se každoročně odehrávají vinařské slavnosti, jenž se ukrývají pod názvem Zarážení hory. </p> <p>V posledních letech jezdí za vínem do čtvrté největší obce Velkopavlovické vinařské oblasti – Kobylí stále více lidí z nejrůznějších koutů celé republiky. Jen málokdo si pak nechá ujít účast na slavnostech místních vinařů v očekávání začátku vinobraní, které jsou již dnes neodmyslitelně spojeny s ukázkou tradičního obřadu zarážení hory, dále s ochutnávkou kobylských vín, tradičních krajových dobrot, a to vše za doprovodu pestrého kulturního programu.<br />
Místem konání slavnostního obřadu zarážení hory, je Suchořádská zmola. Prostor připomínající náměstíčko uprostřed zdobí prvek typický pro tuto oblast a sice původní dřevěný lis, pocházející z roku 1881. Projekt náměstí je dítětem místního rodáka, Ing. Františka Řačáka, který jej před několika lety vyprojektoval doslova na zelené louce. Po obou stranách toto náměstíčko lemují vinné sklepy, které jsou návštěvníkům po celou slavnost přístupné. V těchto sklepích jsou prezentovaná vína z dvanácti kobyliských vinařství, která můžete po celý večer ochutnávat, a k tomu se i seznámit s jejich historií a životními příběhy majitelů těchto sklepů, v nichž se mísí tradice s požadavky moderní doby.<br />
Jako vždy, také letošní ročník zarážení hory se nesl ve znamení pestrého doprovodného kulturního programu. Dne 29. srpna 2015 vše odstartovali přesně v 15 hodin Mutěňané-Čejkovjané s jejich mládežnická hudba, kteří tak s úspěchem vytvořili předskokany slavným sourozencům Ulrychovým s Javory, kteří zde zazpívali své největší hity, zavzpomínali na staré časy a melodickými písněmi s podmanivým textem naladili návštěvníky na správnou slavnostní notu. Po dvouhodinovém koncertu Hany a Petra Ulrychových dostali slovo Mužáci z Kobylí a Sbor Jarmily Borovičkové. Spolu s nimi jsme si zazpívali lidové písně a dozvěděli se pár zajímavých informací ze světa družby lidových sborů. V 19 hodin konečně přišla na řadu všemi očekávaná divadelní scénka kobylských ochotníků. Letos si ochotníci připravili humornou scénku téma pěstování trnky.<br />
Děj se pak točil okolo jak se zprvu zdálo jakoby začarovaného kruhu, jehož hlavní pointou bylo přijít na způsob, jakým by bylo možné rozšířit pěstování trnky i do sousedních obcí a navíc pro tento záměr získat dotaci z Evropské unie. Dilema to bylo vskutku velké a hlavu zamotalo nejenom starostovi, ale také jeho poradnímu sboru. Nakonec hlavní aktéři vyřešili tuto otázku s Filipem, neboť jim bylo jasné, že základem veškerého úspěchu je vymyslet atraktivní a vše vystihující název, respektive heslo. No a s touto otázkou si ve scénce poradili s důvtipem. Výsledek – Heslo: „Pomáhat a pálit“, což u přítomných vyvolalo davový smích.<br />
Na úplném závěru scénky se uskutečnilo předvedení tradičního obřadu zarážení hory. V podstatě jde o rituál spojený se vztyčením májky, kolem níž se rozestaví 12 dřevěných kůlů, které se na konec zarazí přesně mířenými údery kladiva do země. K aktu zarážení jsou vždy přizváni také návštěvníci slavností. Dvanáct kůlů symbolizuje dvanáct měsíců v roce, čím větší síla se během zarážení vyvine, o to více vzroste pro místní vinaře naděje na dobrou úrodu.<br />
Doprovodný program slavností zarážení hory zakončila svým vystoupením Cimbálová muzika Hradisko ze Ždáni .<br />
A co dodat závěrem, snad jenom to, že další ročník této slavnosti místních vinařů byste si rozhodně neměli nechat ujít. Ať už cestujete sami, s přáteli a nebo s rodinou, výlet do Kobylí a přilehlého okolí se vždy vyplatí.<br />
Pocházíte-li z velkého města, pak jistě oceníte pohodovou atmosféru, která zde vládne. Mezi zdejší zlení, kopcemi a rozlehlými vinohrady kam jen oko dohlédne, jednoduše nezbývá už žádné místo pro slova jako je stres nebo chaos.<br />
A co se místních lidí týče, ti jsou otevřenější a srdečnější než kdekoliv jinde. Zkrátka a dobře Morava, její obyvatelé a ty nejlahodnější produkty odsud pocházející umí lidi sbližovat.</p>

<p>TÝNIŠTĚ NAD ORLICÍ: Město je se swingem a jazzem spjato už více než dvacet. A není jediný koncert, jediná hudební akce, za nimiž by tam nestál Mgr. Pavel Plašil – ředitel místní ZUŠ, dramaturg swingového festivalu, kapelník Mladého týnišťského big bandu, člen Filharmonie Hradec Králové a Koplahobandu. To všechno navíc zvládá na špičkové úrovni a s úsměvem.</p> <p>Začněme krátkým hodnocením Týnišťského swingového festivalu Jardy Marčíka, jehož 20. ročník proběhl na začátku června. Jak jste byl jako dramaturg i hlavní organizátor spokojen?</p> <p> Letošní festival patřil k těm nejlepším, které jsme pořádali a kterého jsme se zúčastnili i aktivně jako muzikanti. Když stojíte o půlnoci před mnoha stovkami natěšených a tancujících diváků, když si „užíváte“ muziku na stejném pódiu s lidmi, kteří „do toho jdou“ se stejnou energií a zápalem jako my (big band), je to ten nejkrásnější pocit pro muzikanta a organizátora zároveň. Před dvaceti lety jsme doslova na koleni uváděli festival v život, nikdo z nás netušil, do jakých rozměrů festival vyroste. První ročníky byly opravdu komorní. Bylo to dáno prostředím, které se za ta léta změnilo. Nejpozitivnější je pro nás fakt, že se festival dostal do podvědomí mnoha příznivců swingu a jazzu nejenom v Týništi – jezdí na něj lidé prakticky z celé republiky. Díky účasti týnišťského big bandu na různých festivalech a přehlídkách po celé republice vím, že naše divácké zázemí, neopakovatelná atmosféra a „vůně“ festivalu nemá nikde konkurenci. To potvrzují jak hostující sólisté, tak kapely, když tvrdí, že se jim u nás krásně hraje a moc se sem těší. </p> <p>Co nejvíce potěšilo vás?</p> <p>Mezi muzikanty mám spoustu přátel. Jsou to veličiny jazzové hudby jako úžasný klavírista Ondra Kabrna nebo baskytarista Pavel Jakub Ryba, kteří, když měli po 45 minutách odejít z pódia, říkali téměř prosebně: „My bychom ještě hráli dál.“ To však z časových důvodů nejde, ale když jsem tuto větu slyšel, velice mě zahřála u srdíčka a strašně si toho vážím. I pro veličiny hudebního života protřelé televizí a VIP akcemi je radost hrát před naším publikem a pro sólisty si s námi zazpívat. </p> <p>Za dvacet let se festivalu zúčastnilo mnoho hvězd – kdo vám osobně utkvěl nejvíce v paměti?</p> <p>Poslední vzpomínky jsou ještě velice čerstvé. Velice si vážím každého hosta, který k nám přijede. Například mladá dvojice Dasha s Janem Smigmatorem, která dělá i zajímavý pořad na rozhlasové stanici Vltava, je úžasná. První večer byl poctou Laďovi Kerndlovi, k němuž máme vzácný vztah, protože to byl první velký host, který s námi natočil naše první CD. Byl jsem opravdu rád, že jsme ho mohli v roce, kdy oslavil sedmdesátiny, mezi námi přivítat. Nemůžu samozřejmě zapomenout na lidi, kteří už jsou bohužel v muzikantském nebi. Určitě ne moc big bandů u nás může říci, že si zamuzicírovaly s paní Vlastičkou Průchovou nebo Karlem Hálou. Spolupráce s nimi byla úžasná a pro mě osobně i pro celou kapelu lidsky i profesně neopakovatelná a povzbuzující. </p> <p>Jste ředitelem ZUŠ v Týništi, dramaturgem festivalu, kapelníkem Mtbb, členem Filharmonie Hradec Králové i Koplahobandu – na co jsem ještě zapomněla? </p> <p>Myslím si, že to stačí (úsměv)… </p> <p>Co z toho vás nejvíc naplňuje?</p> <p> Nejméně mě naplňuje byrokracie, které je i v této době všude plno. Co se týče hudby, každá má svoje kouzlo, ať je to klasika, swing, taneční muzika nebo dechovka. Naprosto se přikláním k názoru, že se muzika nedá škatulkovat – buď je dobrá, nebo špatná. A my se tady snažíme dělat muziku dobrou. </p> <p>Řekněte, jak to všechno stíháte? </p> <p>Vzhledem k tomu, že roky logicky přibývají, tak každým rokem daleko rychleji (úsměv).// </p> <p>Po kom jste zdědil hudební geny – pocházíte z muzikantské rodiny?</p> <p>Já jsem hudebně vyrůstal v LŠU v Opočně. Můj tatínek byl amatérský trumpetista a prakticky už od první třídy mě brával s sebou do dechovky, protože hrál v menší „kutálce“ ve Voděradech. Občas jsem si bouchnul do bubnů, a to byl pro mě neskutečný zážitek. Na LŠU jsem začínal jako houslista, potom přibyla zobcová flétna, ze které vedla cesta ke klarinetu. V r. 1979 jsem udělal zkoušky na konzervatoř do Pardubic. Měl jsem na výběr buď housle, nebo klarinet a asi můžu děkovat Pánu Bohu, že jsem si vybral klarinet. Využití klarinetu a saxofonu je pro muzikanta daleko rozmanitější, tak to aspoň vidím já. Po základní vojenské službě, kterou jsem absolvoval v Posádkové hudbě v Praze, jsem vystudoval Akademii múzických umění. </p> <p>Spojení aktivního hraní s pedagogickou činností bývá časté. Baví vás vychovávat nástupce?</p> <p>Jednou z mnoha vět, kterou často slyšíme a čteme, je fráze o tom, že člověk rád předává to, co má, těm nejmenším. Ale ona to je pravda. Mě na tom asi nejvíc baví pozorovat rozzářené oči, když se dětem povede něco dobře zahrát, a na začátku to může být třeba jenom skladba Šla Nanynka do zelí. To samé platí u ostatních oborů – výtvarného, tanečního nebo literárně dramatického.<br />
Právě zájem a radost dětí je pro nás obrovským impulsem a ony, ač se to nezdá, do nás vlévají energii tím, co do hraní dávají. Je nádherné, když do školy přijdou děti, které nejdou na výuku, ale jen doprovodit kamaráda, protože se jim u nás líbí. Je krásné vidět a vědět, že v uměleckém školství je většina dětí proto, že tyto věci dělat chce a ne, že je dělat musí. </p> <p>Žáci týnišťské ZUŠ se skvěle umisťují v různých soutěžích. Můžete připomenout jejich nejčerstvější úspěchy?</p> <p>Jedná se o tři z mých žáků, kteří vloni ukončili druhý stupeň základního vzdělávání. Letos maturovali na různých školách a díky lásce k hudbě ještě zůstali ve studiu na ZUŠ. I proto se zúčastnili soutěže, kterou každoročně vyhlašuje Ministerstvo školství a kultury ČR. Přes okresní a krajská kola se dostali do ústředního kola, které se konalo v květnu v Liberci. Klarinetista Vojta Hájek ve své věkové kategorii zvítězil, Martina Kumpoštová a Karel Štrégl na saxofon obsadili druhá místa, stejně jako obrovský talent na bicí, kterého tady v Týništi máme, Víťa Skalička (vyučuje Oldřich Ševců). Navíc se naše žačka Eliška Köhlerová (violoncello) zúčastnila koncertu v pražském Rudolfinu. Zasedla tam spolu s dalšími vybranými žáky Základních uměleckých škol z celé ČR za pulty společně se členy České filharmonie v rámci projektu České filharmonie a Asociace Základních uměleckých škol. A kdo z nás může říci, že hrál v orchestru České filharmonie?</p> <p>Dozvěděla jsem se, že sám zasedáte v porotách soutěží. Jste přísný porotce?</p> <p> Nedá se říci, jestli přísný nebo naopak. Vím z vlastní zkušenosti, jak těžká a mravenčí práce je s mladými muzikanty a jak těžké je sestavit například dvacetičlennou kapelu. Děti i mladí lidé mají množství kroužků, ať sportovních nebo kulturních, a je strašně těžké dát dohromady kapelu.<br />
Shodou okolností jsem byl vloni šéfem poroty kategorie estrádních souborů v Litvínově. Vždycky se snažím brát celek tak, že nerozhoduje přísnost, ale jiné věci. Na kapele poznáte, zda skladbu pouze odehraje, nebo zda ji zahraje s nadhledem nebo dokonce s radostí… Myslím si, že právě muzika by měla přinášet především radost. Tak je to i v sólové hře.<br />
Je neskutečné, jak náročnou muziku děti ve svých věkových kategoriích hrají. Kvalita se zvyšuje rok od roku a nedokážu si představit, co uslyšíme v podání mladých umělců na těchto soutěžích za deset let. Současné výkony jsou podle mne až neskutečné. </p> <p>Mladý týnišťský big band vznikl v roce 1992. Jak těžké je udržet ho pohromadě?</p> <p> V Týništi se sešla v určitou dobu generace kluků, kteří vytvořili základ a k nim se snažíme každým rokem vpravovat mladé muzikanty, protože oni v těch zkušenějších muzikantech vidí své vzory. Swingová a jazzová hudba má svá specifika, co se týče frázování a dalších věcí, takže se jich mladí drží a snaží se šplhat za nimi. To by mělo fungovat v každé kapele. Vždycky tam musí být lídr, který určuje, jakým směrem například skupinu trumpet nebo saxofonů táhnout. Máme s tím jen dobré zkušenosti. </p> <p>Co hlavně se žákům snažíte vštěpovat?</p> <p> Pro mě je pozoruhodné, když se občas setkám s bývalým žákem školy, který už hudbu nedělá a řekne mi, že mu bylo úzko, tak si sedl ke klavíru a dvě hodiny hrál. Tyto školy nejsou jen přípravou mladých talentovaných žáků pro jejich další růst – o třech letošních maturantech a absolventech naší školy vím naprosto bezpečně, že to budou slušní lidé, kteří získali obrovský náhled na muziku, mají hudbu rádi a budou ji mít rádi celý život. Vštípili si určité povinnosti, které museli plnit, měli v tom systém a řád, a myslím si, že to je to nejkrásnější. Domnívám se a věřím zároveň, že toto si do dalšího života odnese z naší „zušky“ většina žáků.</p> <p>Kdo vám předal to nejdůležitější do hudebního života?</p> <p> Rád vzpomínám na všechny osobnosti, které jsem během života v souvislosti s hudbou potkal. V Opočně na LŠU na pedagogy v čele s p. ředitelem Kovaříčkem, dál to byl pan Růžička na housle a pan Sedlák na klarinet. V Pardubicích na konzervatoři mě učil velice přísný profesor Posekaný. Mnohokrát jsme jako studenti brblali a nešla nám pod kůži jeho přísnost. S odstupem mnoha let mu ale dávám jen a jen za pravdu. Přísnost a důraz na pregnantnost, které nám do života vštěpoval, se určitě hodí a v životě neztratí. </p> <p>Říkal jste, že muzika je buď špatná, nebo dobrá. Co si vyberete, když jdete sám na koncert?</p> <p> Volného času moc není, ale když byl, tak jsme například před revolucí i po ní hodně jezdili na koncerty big beatových kapel. Úplně čerstvý kulturní zážitek mám ale z jiné oblasti hudby. Od své sestry jsem dostal k narozeninám dárek – tajný výlet. Jeli jsme do Vídně do tamního nádherného Konzerthausu, kde jsme byli posluchači koncertu orchestru Camerata Salzburg. Sólistou a hostem tohoto hudebního tělesa byl jeden z nejlepších současných světových klarinetistů Martin Fröst. Samozřejmě ho známe i tady, pouštíme si interpretace jeho skladeb na internetu, ale když sedíte v sále a najednou se před Vámi „vyloupne“ a hraje jako bůh, tak to je neobyčejný zážitek pro každého. </p> <p>Podílel jste se na vzniku další kapely?</p> <p> Založili jsme v Týništi nejen Koplaho band nebo Zakoplaho dixieland, ale vrhli jsme se i na dechovku – první východočeskou stabilní dechovku. S touto kapelou jsme jezdili často i do ciziny. Dechovku si zahrajeme rádi i v této době, ale moc málo. Já jsem vlastně na ní vyrůstal v LŠU, protože tenkrát nebylo ani ponětí o taneční, natož swingové muzice. Na většině hudebních škol byly právě dechové orchestry. Mám dnes radost, když dechovku hrají mladí, a překvapuje mě, kolik kluků i holek si ji rádo zahraje, ač jsou třeba v pubertálním věku. Pro klarinetistu právě tento žánr patří k základům pro další umělecký růst.</p> <p>Existují ve vašem životě dny bez hudby?</p> <p> Snažím se být bez muziky částečně alespoň o prázdninách. Jsou ale nabídky, které se nedají odmítnout ani v létě. Mezi ty patřilo jistě i pozvání na účinkování dixielandu Black Buřiňos do Třeboně, kde se 13. srpna konal jazzový festival, a kde vystupoval např. i Yvonne Sanchéz. Taková nabídka se neodmítá. </p> <p>Kdykoliv jsem vás viděla na koncertě, tak jste byl v dobré náladě, plný energie. Jak dobíjíte baterky?</p> <p> Snažím se, když to jde a čas a počasí dovolí, jezdit na kole nebo běhat. Je potřeba si udržovat fyzičku, když člověk hodně sedí v kanceláři za počítačem nebo za pultem ve filharmonii. Protože mám času opravdu málo, tak mě nabíjí i fyzická práce. Vyrůstal jsem na vesnici, ale ve 14 letech jsem odešel na studia. Pak jsem se přes Hradec Králové vrátil zase na vesnici, kde dělám kolem baráčku a při fyzické práci si hlavně hlava opravdu odpočine. </p> <p>Máte hudební sny? Kde a s kým byste si chtěl zahrát?**</p> <p>Kdysi jsem míval, a ty se mi, hlavně ve spojení s big bandem, splnily. Navíc, když mi bylo osm nebo devět let, přišly Vánoce a s nimi Ježíšek. Já jsem si vždycky přál magnetofon nebo gramofon. Tehdy Ježíšek odešel a nic…, najednou se ale z vedlejšího pokoje ozvala hudba a já jsem okamžitě poznal Felixe Slováčka. Na skříni tam byl Ježíškem „zapomenutý“ magnetofon. První nahrávky byly opravdu nahraná LP právě s Felixem a hrály stále dokola. Nikdy by mě nenapadlo, že se s ním setkám společně na jednom pódiu i v nahrávacím studiu. Podařilo se mi to, neboť na druhém CD big bandu byl hlavním hostem právě on. Dodnes je mezi námi velice přátelský vztah, několikrát s námi hostoval a je jen škoda, že kvůli zahraniční dovolené nemohl přijet právě na dvacátý ročník swingového festivalu.</p>

<p>DOBRUŠKA: Náměstí F.L.Věka, ulice Františka Kupky a Radima Drejsla a v neposlední řadě Šubertovo náměstí jsou části Dobrušky pojmenované po zvláště významných rodácích a osobnostech, jejichž život je neodmyslitelně spojen s městem, považovaným za vstupní bránu do Orlických hor.</p> <p>Právě poslední z vyjmenovaných – František Adolf Šubert (27. 3. 1849 Dobruška – 8. 9. 1915 Praha) – patří k nejvýznamnějším lidem, kteří se v Dobrušce narodili. Rád se do města vracel a pomáhal mu. Nechal například výtvarníky Národního divadla namalovat kulisy pro dobrušské ochotníky.</p> <p>O životě Františka Adolfa Šuberta řekl Jiří Mach z vlastivědného muzea:<br />
„Široké veřejnosti je znám jako „první“ ředitel Národního divadla. Úplně prvním ředitelem ND, jak je prezentován, ale nebyl. Tím se stal Jan Nepomuk Maýr, který však neměl čemu ředitelovat, protože s otevřením ND přichází Šubert a ujímá se funkce. V čele stál 17 let a to není krátká doba – komu ze současných ředitelů se to podaří? Byl také prvním ředitelem Divadla Na Vinohradech.<br />
Působení F. A. Šuberta se výrazně zapsalo do profilu naší první scény – jednak uvedl na prkna, která znamenají svět, opery Bedřicha Smetany, a to nejen v Praze. Veliký úspěch sklidilo Smetanovo dílo i na zájezdu ve Vídni, čímž se dostalo do povědomí evropské kulturní veřejnosti. Šubert pak zpětně uváděl na scénu ND špičku světové dramatické klasiky – Shakespeara, Molièra a zároveň také původní českou dramatickou tvorbu, jako například Naše furianty.<br />
Šubert ovšem napsal i několik divadelních her – dnes se už samozřejmě nehrají, protože byly příliš spjaty s dobou a současného diváka by asi nezaujaly. Šlo o dramata se sociálním nábojem, ať už to byl Jan Výrava o poslední vzpouře sedláků v 1845 (byl převeden i na filmové plátno) nebo Drama čtyř chudých stěn.<br />
Je třeba připomenout, že byl doslova dobrou duší českého kulturního života, a kde se dělo něco významného, tam působil, ať už to bylo v různých přípravných výborech či spolcích – stal se například zakládajícím členem Spolku českých žurnalistů.<br />
Připomeňme si jeho činnost spisovatelskou a editorskou. Je třeba poukázat na velmi rozsáhlou encyklopedii Čechy, mimořádně výpravně připravené dílo, které i dodnes stojí za prohlížení. Podíleli se na něm např. Alois Jirásek, Eliška Krásnohorská nebo Jaroslav Vrchlický a Šubert přispěl dílem Šumava. Stál u zrodu příprav a prošel celou přípravou Českoslovanské národopisné výstavy v r. 1895, která položila základ naší etnologie, a vydal o ní obsáhlou publikaci s bohatou fotodokumentací, jež dodnes může sloužit jako určitý pramen pro toho, kdo chce zkoumat český národopis. Šubert se podílel i na zrodu Českého etnografického národopisného muzea.“ </p> <p>František Adolf Šubert byl tedy spjat s divadlem pevným poutem, a v Dobrušce dnes funguje po něm pojmenovaný ochotnický soubor. Na otázku, zda se ve městě hrály jeho hry, Jiří Mach odpověděl: „Ano hrály, ale ne v moderní době. Hrál se zde Jan Výrava, a to dokonce v dobách, kdy ještě Šubert žil a dokonce se osobně zúčastnil,“ a dále doplnil „Jako ředitel ND si také pozval nejlepšího z místních ochotníků Ignáce Hoňka na zkoušku do ND (žádná DAMU nebo konzervatoř tehdy neexistovala). Honěk zkoušku udělal a byl přijat, angažmá však odmítl z rodinných důvodů.“<br />
Není tajemstvím, že to byl však právě Šubert, který nepřijal do souboru Národního divadla Emu Destinovou. „Ne všechno, co udělal, se mu povedlo. Nebyla to jen Ema Destinová, chtěl se tam dostat i vynikající herec té doby Karel Lier, který navíc pocházel z domu U růže v Dobrušce, a který později působil v řadě divadel i jako ředitel, ale do ND se nedostal. Nicméně když tento herec zemřel, nejhodnotnější nekrolog napsal právě Šubert,“ poznamenal ředitel muzea a dodal „Šubert nebyl ale zdaleka jediný, spousta ředitelů před ním i po něm se v řadě lidí takto spletla. Pokud ovšem umělec má kvality, tak se přesto prosadí.“ </p> <p> 8. září uplynulo sto let od úmrtí Františka Adolfa Šuberta. O den dříve položila na jeho hrob v Praze na Olšanech věnec delegace z Dobrušky. Zajímavostí je, že o místo posledního odpočinku dlouholetého ředitele Národního divadla nikdo nepečoval, a tak bylo nabídnuto k tzv. adopci. Výzvu správy Olšanských hřbitovů vyslyšel Bohumil Živnůstka z Prahy, velký milovník českého divadla, jehož specifickým koníčkem je právě nejstarší generace ND. Nedávno požádal Dobrušku o spolupráci a vedení radnice mu vyšlo velmi vstříc – finančně se zapojilo do údržby Šubertova hrobu. Došlo k očištění a práce budou pokračovat na renovaci náhrobní desky.<br />
Ve středu 9. září, den po stém výročí úmrtí dobrušského rodáka Františka Adolfa Šuberta, se v malém sále Společenského centra Kino 70 uskutečnil vzpomínkový pořad nazvaný Nejen ředitel Národního divadla, v němž byly připomenuty život a dílo F. A. Šuberta, jeho vztah k Dobrušce a význam pro naši dobu.</p>

<p>KROPÁČOVA VRUTICE: Letošní oslavy parních a historických vlaků měly souvislost se 150. výročím Trutnovsko-kralupské dráhy. Půl roku se „piloval“ konečný program včetně výstav fotografií, modelových kolejišť, tažného i vozového parku a mimořádných jízdních řádů z Kralup nad Vltavou do Turnova, se zastávkami ve vybraných místech v době od 8.50 do 19.05 h.</p> <p>Událost byla obohacena doprovodným programem, hojnou účastí veřejnosti, ale také přítomností hasičů s technikou pro doplňování vody parním lokomotivám. Prvnímu dnu počasí přálo: slunečno, teplota nad 20 stupňů.</p> <p>Kropáčova Vrutice<br />
Nachází se téměř uprostřed mezi Kralupy nad Vltavou a Turnovem. V běžném provozu je to klidné nádraží s minimálním personálním obsazením. Ač leží v katastru obce Střížovice, kdysi významný cukrovar ovlivnil staniční název, ale také rozlehlou manipulační plochu pro navážení cukrové řepy a odvoz krmného odpadu. V sobotu 5. září tady nebylo prázdné místečko, ba ani ticho. Informační zdroj Zdeňka Kaňky neumlkal komentováním dění na jedné z několika kolejí. Hudební vstupy obvykle začínaly oblíbenou písničkou Jede, jede mašinka. To vše sotva převyšoval zvuk Bulíka s typovým označením 464.102. Tahle černá krasavice přijela s třemi osobními a jedním obytným vozem. Ten se lišil jen světle modrou barvou a zřejmě nepřítomností cestujících, které přilákala všechna ostatní okna. Samotná lokomotiva zvukem dávala najevo svou mimořádnou tažnou sílu. Tu po okoukání využili dospělí i děti. Mrňata se těšila z vysazení na plochu předních nárazníků, poutala i hrstka hasičů v bílých kabátech s červenými páskami místo knoflíků a bílou pokrývkou hlavy v podobě klobouku, vše snad z doby Rakouska-Uherska. </p> <p>Nejen pár technických dat<br />
Cituji z podkladů od střížovického pana starosty, který si místo pro strojvedoucího (v hantýrce také zvaného jednomužky) a topiče také důkladně prohlédl.<br /> Z obecního úřadu pak přinesl jízdní řád 150. výročí Turnovsko-kralupské dráhy:<br />
„1. protokolární vlak vyjede v sobotu ráno z Turnova a bude veden lokomotivou 310.0134 Kafemlejnek, turnovskými fanoušky láskyplně oslovovanou „Babička“. Tato lokomotiva byla vyrobena v r. 1913 První českomoravskou v Praze – Libni pro místní dráhu Litovel – Senice na Hané. Lokomotiva je nyní v péči Klubu přátel železnic Českého ráje.<br />
2. protokolární vlak vyjede z Kralup také v sobotu a bude veden lokomotivou 354.195 – Všudybylka. Byla vyrobena na sklonku roku 1925 lokomotivkou ČMK v Praze. Kromě těchto dvou vlaků, které přivítají hejtmani Libereckého a Středočeského kraje, vyjedou další vlaky. Parní vlaky budou proloženy motorovými soupravami. Další zúčastněná hnací vozidla: 434.2186 Čtyřkolák dvojka, 213.902 Béeska, M131.1081 Hurvínek, M240.0056 Singrovka.“ </p> <p>Co dodat?<br />
Dva dobrovolné hasičské sbory, a to z Krp a Dolního Slivna, byly na místě, aby dodaly lokomotivám vodu. Přítomní (někteří v dobových krojích) mohli využít slevy při zakoupení jízdenky. Komentátor Zd. Kaňka organizoval pro děti také závodivé hry pod heslem Nebojte se KAŇKY.<br />
A ještě k pojmu protokolární vlak – je to pracovní název pro mimořádný spoj.</p>

<p>HLINSKO: Etnografka Ilona Vojancová dokázala o jedinečnosti Vysočiny přesvědčit nejen své krajany, ale dokonce i pařížský výbor UNESCO. Především její zásluhou jsou od roku 2010 na prestižním seznamu zapsány Vesnické masopustní obchůzky a masky na Hlinecku. A kdoví, co ještě přibude v budoucnu!</p> <p>V následujícím rozhovoru Ilona Vojancová připouští, že Česká republika by si kromě stávajícího seznamu nemateriálního kulturního dědictví zasloužila ještě jeden, který by zaznamenal také proměnu lidového umění v současnosti.</p> <p>Není to paradox? Oč drsnější kraj, tím více stop lidové kultury v něm zůstává! Jak si to vysvětlujete jako etnografka a jako člověk ponořený do své rodné Vysočiny?</p> <p>Hlinecko jako práh či vstupní brána Vysočiny svým obyvatelům opravdu nevycházelo vstříc. Povětrnostní podmínky tady byly a jsou poměrně nelaskavé. O to víc si lidé vážili toho, když se jim podařilo něco získat, vybudovat, zajistit si obživu, a k tomu kraji tak získávali vztah. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že je to kout země s podmanivým kouzlem, které se proměňuje s ročními obdobími. A protože Vysočina nebyla ve větší míře industrializovaná, zůstaly tady stopy, a nejen hmotné, ale i stopy v myslích, srdcích a příbězích zdejších lidí. Existují analogie z jiných podobných krajin u nás i v Evropě, kde tyto stopy zůstávají pevnější a vrývají se hloub, než v krajích, kde měli snadnější život a spíše klouzali po povrchu.</p> <p>Kdo ovlivnil váš nepovrchní způsob vnímání krajiny?</p> <p>Paní Zdeňka Kynclová, moje třídní učitelka ze základní školy. Vedla nás k tomu, abychom si všímali věcí kolem sebe, abychom hodně četli a rozuměli kraji, ve kterém jsme se narodili a prožívali dětství. Učila nás objevovat maličkosti, z nichž se můžeme těšit a vyvozovat záchytné body pro další život. Z té doby mám místa, kam se utíkám a kde můžu načerpat sílu. Později, když jsme byli na druhém stupni, se s námi paní učitelka dělila o svou další lásku – Francii a francouzštinu. Její zásluhou jsem absolutní frankofil; zamilovala jsem si francouzskou kulturu a mnohá místa ve Francii. </p> <p>A pokud jde o vaši profesi etnografky, měla jste štěstí i na vysokoškolské pedagogy?</p> <p>Jednoznačně. V době na přelomu 70. a 80. let, kdy jsem na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně studovala etnografii a folkloristiku, byla naše katedra takovým svobodným územím. Působili tam lidé, kteří ve svých oborech byli skutečnými osobnostmi a přesahovali význam Československa. Jejich zásluhou jsme se postupně oprostili od nekritického obdivu k lidové kultuře. Dnes jsem jim za to vděčná. S výjimkou doporučené literatury od prověřených sovětských autorů jsme neměli k dispozici žádná skripta. Naši pedagogové dokázali zprostředkovat přes zadrátované hranice od svých západních kolegů poznatky moderní – často světové – vědy. Přitom nás vedli k samostatnosti. O překlady jsme se už museli postarat sami. Dnes umím posoudit, jak vysoké byly jejich nároky a jak odborně nás připravili pro praxi. Provokovali nás k přemýšlení a k utváření vlastního názoru. Když se dnes podívám na naši generaci, myslím, že jsme obstáli.</p> <p>Jak je možné, že se v normalizačních letech tehdejší politické garnituře podařilo tak snadno zdiskreditovat pojem lidového umění? Ještě mám husí kůži, když si vzpomenu na tolik protěžovaný folklór…</p> <p>Byla to doba, kdy proklamovanou vedoucí silou v našem státě byl proletariát – tedy dělníci a rolníci, kteří ruku v ruce představovali nositele pokroku. Lidová kultura – především folklór – byla zneužívána státní ideologií. Například během strážnického festivalu, který je dnes celosvětově uznávaným mezinárodním festivalem, komunistický režim cíleně zkresloval lidovou kulturu, když místo tradičního symbolu smrti nechal vynášet maketu atomové bomby. Jindy v masopustních maskách karikoval zlé kapitalisty… Bylo zakázáno připomínat provázanost lidové a církevní kultury. Ježíšek se proměnil v děťátko a symbol nové éry. Světci, církevní obyčeje – to vše se ocitlo na indexu. Jak slábla síla stranického aparátu, začala se uvolňovat víra ve svobodu a v možnost změny. Paradoxně se právě oblast opravdové lidové kultury včetně folklórních souborů stávala územím svobody, kde se dařilo humoru, anekdotám a především revoltě proti vládnoucí třídě. </p> <p>To už je naštěstí minulost. Přenesme se teď do nedávné současnosti. Když bylo možné uvažovat o nominaci prvků na Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO, zřejmě jste v Hlinsku byli už dávno připraveni…</p> <p>(smích) Zpětně to tak vypadá a něco na tom je. My si samozřejmě děláme průběžné průzkumy lidové kultury, ať už hmotné nebo nehmotné. A ve chvíli, kdy přišla výzva z Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici s nabídkou podání hypotetických návrhů na jevy, které by případně mohly aspirovat na kandidaturu na Seznam UNESCO, byla pro nás volba jednoznačná: masopustní obchůzky a masky. V té době jsme s našimi výzkumy byli tak daleko, že jsme si byli jisti, že v rámci České republiky jde o jedinečnost. Zřejmě jsme dokázali přesvědčivě formulovat důvody, proč si fenomén zaslouží pozornost včetně nejvyšší ochrany. Kolegové, kteří sestavovali seznam nemateriálního kulturního dědictví, na něj masopustní obchůzky zařadili okamžitě. Pak už jsme byli vyzváni, abychom se – zatím nezávazně – připravovali na to, že nominace bude ve hře.</p> <p>Dnes byste mohla říci, kdybych bývala věděla, co všechno mě čeká – boj o každé slovo, cizelování, zvažování, tříbení!</p> <p>Vy víte, o čem to je, takže máte úplnou pravdu. (smích) Myslím si, a mockrát v životě se mi to prokázalo, že je lepší, když člověk leccos dopředu neví a hrne se do věcí bezhlavě. Mnohé nás samozřejmě zaskočilo – například úsilí, které bylo nutno vynaložit na nalezení správné formulace. Nikdy jsme ale nezapochybovali, ačkoli jsme často byli pod obrovským tlakem, že jde o dobré rozhodnutí a že je správné vynaložit všechnu tu námahu. </p> <p>Mluvme o katarzi, bylo na Hlinecku velké slavení? </p> <p>Když budu mluvit za sebe, ty oslavy zas tak veliké nebyly, ale úleva a radost určitě. Až zpětně mi docházelo, jak velká věc se podařila. Obrovským zadostiučiněním je zájem lidí zvenku, kteří do té doby neměli ponětí, že tady něco takového existuje. Fenomén oslovuje masopustní skupiny ze zahraničí, které se díky UNESCO dozvěděli o maskách z Vortové a ze Studnic. Tato komunikace nutně neprobíhá po linii našeho muzea, ale prostřednictvím nositelů jevu – jednotlivých vesnic a jejich obyvatel. Tak se propojují nitky a vytváří se skutečně evropská síť; vědomí pospolitosti napříč různými kulturami, přátelství napříč hranicemi.</p> <p>V současnosti se znovu vrací téma sdílení veřejného prostoru. V Čechách a na Moravě se o něj začínáme zajímat a kultivovat ho. Objevujeme tak cosi, co pro naše předky bylo samozřejmostí – a sice, že naše domovy, naše ulity bezpečí mohou mít širší přesah.</p> <p>To jste správně pojmenovala. To, že se střídá čas radosti, čas veselosti, ale i smutku, který má přesah našich stěn, našich domovů, to pro naše předky bylo samozřejmostí. Dokázali se radovat i smutnit v pospolitosti. Mnohé bolístky uměli ventilovat a nést snáze, protože věděli, že život má řád. Vycházeli ze zkušenosti, že společně sdílené emoce a prožitky jsou mnohem intenzivnější. Na to jsme tak trochu pozapomněli, protože náš životní rytmus se odehrává podle jiných not. Ale je nádherné, když se k tomu dokážeme vrátit. A právě masopust na Hlinecku – to je něco jako z říše snů. Najednou celá vesnice směřuje ke společnému prožitku. V jediném dni v roce všichni otevřou dveře domů, aby do svých příbytků pustili cizí lidi a sdíleli s nimi radost, z níž pak žijí další dny. Jsme svědky prapůvodního rituálu, společné katarze, která navzdory moderní době je nám stále vlastní. </p> <p>Malíř Josef Jíra, jehož obrazy evokují venkovskou atmosféru, říkával, jak úžasně očistné je, když se člověk jednou do roka může převléci za někoho jiného, skrýt se za masku a komunikovat s lidmi, s nimiž by v běžném životě nekomunikoval, ať už z důvodu ostychu nebo odlišného společenského postavení.</p> <p>Když se podíváme z vědeckého zájmu na obyčeje, jejichž znakem je právě maskování, můžeme říci, že to je právě ta podstata. Člověk přijímá jinou identitu. S maskou může být někým jiným, smí oslovovat lidi, ke kterým by za jiných okolností neměl přístup. I člověk, který není v masce, přijímá tuto komunikaci. Taková jsou pravidla. V opačném případě se vyčlení ze společenství a ostře si to uvědomí. Pokud však přijme všechno to rozpustilé a divoké masopustní veselí, pokud mu nevadí, že na něj masky dorážejí, zašpiní ho nebo povalí, prožije očistnou katarzi. Právě to je podstatou všech rituálů – nastavit člověku zrcadlo, zda dokáže obstát ve společenství jiných lidí, přijmout s respektem druhého člověka a jeho způsob vnímání světa. </p> <p>Tak tedy neobyčejné obyčeje… Také přijímáte masku a účastníte se každoročního masopustu?</p> <p>Ne – to ne. (smích) Na Hlinecku jsou masopustní obchůzky výhradně doménou mužů, což je spojeno s pradávnými kořeny a symboly. V předjaří, kdy se probouzí příroda, byli muži vnímáni jako nositelé životodárné, plodivé síly. Ženám je vymezena pasivní úloha. Ve své podstatě jsou masopustní obchůzky lidovým divadlem, jehož součástí je série scének a rituálů. Během nich dochází k válení se masek se ženami po Zemi, přenášení plodivé síly z masky na Zem a ze Země zase na ženu. Chápu to jako přirozenou součást masopustních obchůzek a nebráním se tomu. Kromě toho mám i další, nepsanou roli – jako členka týmu, která připravovala nominaci, „dohlížím“ na to, zda se vše děje, jak má. (smích) Ve skutečnosti ale přicházím především ze zájmu a z radosti, že se každým rokem masopustní obchůzka obnovuje.</p> <p>Na jedné straně obyčeje, které se po staletí praktikují v několika vesnicích, na straně druhé geograficky – plošně rozšířené kulturní statky, jako například české loutkářství, jehož nominaci na Seznam UNESCO zaslali zpracovatelé do Paříže letos na jaře. Neměly by být v kontextu nemateriálního kulturního dědictví vlastně dva seznamy? Jak je to jinde ve světě?</p> <p>To jste otevřela velmi naléhavou tematiku. Podle mého názoru je třeba pojmout ochranu nemateriálního kulturního dědictví mnohem šířeji než dosud a kromě „prapůvodních jevů“ zahrnout a reflektovat i proměnu lidové kultury a lidových obyčejů v současné společnosti. Některé státy to tak vnímají, jiné se tomu ještě brání. V každém případě je už dnes zřejmé – a úmluva o zachování nemateriálního kulturního dědictví to potvrdila, že vedle hmotného kulturního dědictví je správné chránit i to nehmotné. Nepochybuji o tom, že se tato pravidla budou dál vyvíjet. Ostatně na stránkách UNESCO je zveřejněn seznam zapsaných nemateriálních kulturních jevů v rámci celého světa a našince může udivit, jak jsou rozmanité. Například s masopustními obchůzkami v roce 2010 byla do Seznamu UNESCO zapsána také francouzská gastronomie. To, co Francouzi označují pojmem savoir vivre – tedy umění žít, stolovat, připravovat pokrmy, přeneseně i umění zdvořilosti, elegance a bontonu – může na první pohled ohromit, ale pravdou je, že jde o fenomén úzce spjatý s jejich životem, který si předávají z generace na generaci. Anebo čajový obřad z Japonska – jev určující charakter dané společnosti! Také ten je hoden ochrany zrovna tak, jako slovácký verbuňk nebo jízda králů. </p> <p>A není to vlastně samozřejmost? Skutečně je třeba v rámci Úmluvy toto dědictví chránit?</p> <p>Je to nutné. V době, kdy se celý svět globálně propojuje, je nehmotná lidová kultura mnohem ohroženější. Normou se stávají především unifikované jevy, platné na větším území. Nuance vlastní skupinám mají menší sílu se prosadit. Přitom se zdaleka nejedná o dožívající relikty. Právě naopak. Pestrost je cenná, obohacující, protože utváří barevnost a mnohovrstevnatost lidstva.</p> <p>Znalci říkají, že člověk by měl jíst především stravu svého kraje. Co tomu říkáte jako etnografka? Platí to i tady na Hlinecku?</p> <p>Tak chudý kraj, jakým byla Vysočina, měl – pokud jde o gastronomii – málo možností, ale přesto tu lidé byli vynalézaví. Vysočině se říká bramborový kraj. I když je přítomnost brambor v regionu poměrně krátká – v jídelníčku se začaly uplatňovat až koncem 18. století – velmi rychle vytěsnily jiné potraviny a staly se jeho téměř každodenní součástí. Zdejší kuchařky dokázaly udělat opravdová kouzla a připravit brambory na stovky způsobů, tak, aby pokaždé chutnaly jinak. Jednou z příležitostí, kdy je možné si to ověřit, je Bramborová sobota. Program připravujeme v našem muzeu na Veselém Kopci ve spolupráci se šlechtiteli z pěstitelských českých stanic a s Výzkumným ústavem bramborářským z Havlíčkova Brodu vždy první říjnovou sobotu. Návštěvníci mohou ochutnat prapůvodní odrůdy brambor, tradiční lidové pokrmy z brambor, ale také se mohou dozvědět, jak velká je genetická banka těchto odrůd v Havlíčkově Brodě a jak se uchovávají. </p> <p>Děkujeme za pozvání na Veselý Kopec u Hlinska… Dovolte ještě otázku, která míří k vašim literárním ambicím. Proč vás tak očarovali mlynáři a hastrmani? </p> <p>Už od studentských dob mě z lidové kultury upoutává slovesný folklór. Zajímají mě takzvané pověrečné povídky, což jsou povídky o nadpřirozených bytostech. Ať už jsou to vodníci, hastrmani, čerti anebo i mlynáři, kterým také byla přisuzována magická moc. Jistě proto, že dokázali spoutat a podřídit přírodní živly – vodu nebo vítr. A právě k mlýnům se vážou nejrůznější lidová vyprávění o tom, jak mlynáři vyzráli nad nadpřirozenými silami nebo naopak, jak na spojenectví s nimi doplatili. Několik povídek jsme zpracovali a vydali pro naše muzeum v drobné publikaci „Mlynáři a hastrmani“. Následovaly pověrečné povídky určené dětem „Povídám, povídám pohádku“. Na toto téma připravujeme také programy, abychom v dětech, ale i v jejich rodičích probudili zájem o lidová vyprávění a chuť je předávat.</p> <p>Jinými slovy – semínko, které kdysi zasela vaše paní učitelka, přináší plody…</p> <p>Paní učitelka Zdeňka Kynclová nás k tomu skutečně vedla. Motivovala nás k psaní slohových cvičení na nejrůznější témata a jedno z nich bylo napsat povídku o místě v našem okolí opředeném nadpřirozenými jevy. </p> <p>Rozloučím se také jedním postřehem z vašeho okolí. Když jsem procházela od zdejšího nádraží k muzeu, potěšilo mne, že tu máte ulici faráře Toufara. </p> <p>Ano. Ulice faráře Toufara, přestože je krátká, tak byla nazvána hned po roce 1990. Obec Číhošť není příliš vzdálená od Hlinska. Z množství jmen, která se nabízela a objevila třeba i v jiných městech, si Hlinečtí zvolili jméno Josefa Toufara jako připomínku statečnosti tohoto člověka, který si nade vše vážil svobody myšlení a svého přesvědčení.</p> <p>Krátká ulice, ale dlouhá paměť hlineckých občanů…</p> <p>Dá se to tak říci. Hlinsko je mé rodné město a tato symbolická informace o místě, kde žiji, něco vypovídá. </p> <p>Vizitka<br />
PhDr. Ilona Vojancová vystudovala etnografii a historii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně v letech 1975 – 1980.<br />
Od roku 1997 je ředitelkou Souboru lidových staveb Vysočina (skanzenu), kde pracuje od roku 1980. Také je místopředsedkyní Národní rady pro tradiční lidovou kulturu.<br />
Podílela se na úspěšné nominaci Vesnických masopustních obchůzek a masek na Hlinecku na Seznam UNESCO (2010).<br />
Kromě problematiky muzeí v přírodě se zajímá o vývoj lidových řemesel a obyčejů od historie až po současnost. Publikovala práce týkající se slovesného folklóru nebo stravy našich předků, viz: Lidové zvyky na Hlinecku, Lidové kalendářní obyčeje na Hlinecku, Lidové léčení a kořenářky nebo Strava všedního dne na Hlinecku.<br />
V letošním roce ji účastníci ankety Deníků Bohemia v kraji Vysočina zvolili Ženou regionu.</p>