<p>MOKRÁ: Řezbář Jan Růžička vyřezává loutky z lipového dřeva, dává jim tvář, barvy i oblečení, učí je pohybu i řeči. Žije v Mokré u Soběslavi a života v Soběslavi se účastní také jako člen sboru ČCE a příležitostný loutkoherec.</p> <p>Jak se člověk stane loutkářem, to povolání má nádech určité exotiky, osobně znám jenom jednoho.</p> <p>Vlastně celkem jednoduše, jako na všechno ostatní na to existují školy. Nebylo to ale moje vysněné povolání, spíš náhoda. Na tu školu jsem chtěl, protože tam chodila holka, která se mi líbila. Přijímačky jsem udělal a vystudoval.</p> <p>Už dlouho máš vlastní živnost. Jako řezbář, který dělá vlastně výhradně loutky, se uživíš?</p> <p>Vlastní živnost jsem si založil velmi krátce po revoluci. Hned po škole jsem dostal místo v loutkovém filmu v Praze. Tam jsem ale ještě nedělal loutky, spíš kulisy. Vlastně tam ale nebylo moc práce, dodnes nechápu, jak ten podnik mohl fungovat. Někteří spolupracovníci si doma vyřezávali loutky, a já jsem to v té době považoval za trochu pokleslé. Ale po revoluci jsem si řekl, že to zkusím. A ono to šlo a jde to pořád. Taky jsem chvíli restauroval, ale tolik mě to nebavilo, protože tam vlastně není žádný osobní tvůrčí vklad, a taky dnes je poměrně obtížné získat zakázku na restaurování.</p> <p>To byl docela velký krok do úplného neznáma…</p> <p>Pár let ze začátku jsem měl strach, pochopitelně. Jestli budu mít dost zakázek, jak je seženu, jestli uživím rodinu. Ale postupně ten strach zmizel. Šlo to tak nějak úplně samo. Že bych skutečně neměl zakázky se stalo za těch dvacet čtyři let asi jenom jednou. Dnes mám práci většinou na několik měsíců dopředu. </p> <p>Pro koho děláš loutky?</p> <p> Je to různé, někdy pro nejrůznější divadelní společnosti tuzemské – jako je Koňmo nebo Víťa Marčík nebo Karromato – ale i pro zahraniční loutkáře. Ze začátku bylo víc zakázek ze zahraničí, v poslední době převládají zakázky z České republiky. Jak Češi bohatnou, trh se tady rozšiřuje. Velká část mojí práce jsou loutky, které fungují jako dárek. Občas proto lidé chtějí udělat loutku s obličejem obdarovaného. K tomu je ideální přímo toho člověka vidět, což je ale obtížné, protože komunikace většinou probíhá po mailu. Pak je dobré mít aspoň krátké video, vidět gesta, pohyby, mimiku. Lépe se samozřejmě dělá obličej, který je nějakým způsobem výrazný a netuctový. Teď mám poměrně velkou zakázku od jednoho velmi bohatého člověka z Hollywoodu, chce mít celé loutkové divadlo s některými konkrétními postavami a taky obličeji. Protože nemusí koukat na peníze, zdobím loutky pro něj pravým zlatem a stříbrem.</p> <p>Jak na tebe takový člověk přišel, zdá se, že tvoje sláva už překonala oceán…</p> <p>To vlastně ani nevím, ale takový člověk má na všechno své lidi.</p> <p>Návrhy loutek si kreslíš, nebo rovnou vyřezáváš?</p> <p>Většinou si hlavu nejdřív vymodeluju a podle toho pak vyřezávám. Někdy dostanu už návrh loutky vymodelovaný, ale to jen výjimečně. To mě vlastně taky moc nebaví, ale diskuse s autorem návrhu, kdy se snažíme loutku udělat podle představ nás obou, mám docela rád.</p> <p>Má tvoje práce nějaké výhody?</p> <p>To určitě má. Můžu pracovat vlastně kdekoliv, potřebuju jen svoje dláta, která se vejdou do kufříku, a dřevo. Využívám to hlavně v létě, kdy si beru nějakou práci s sebou na cesty, na dovolenou. Jinak pracuju doma, výhoda je v tom, že si práci můžu zorganizovat sám, nikdo mi nepočítá, jestli jsem odseděl svých osm hodin. V létě vyřezávám i venku na dvoře, to mám rád. Taky vstupní náklady nejsou nijak vysoké, nepotřebuju velké stroje, stačí jen sada dlát, která se pořídí za pár tisíc. Nevýhoda je osamělost. Ráno z domova všichni odejdou a vracejí se večer, hodně času tak trávím sám se sebou. Ani komunikace se zákazníky není osobní, až na pár výjimek. Pak se mi občas stane, že když se dostanu do města a mezi lidi, chvíli mi trvá, než si na tu změnu zvyknu.</p> <p>Máš nějakou zpětnou vazbu, ohlasy na tvou práci?</p> <p>Když si někdo přijede pro loutky osobně, vidím tu reakci hned, ale jak říkám, není to moc často. Asi polovina zákazníků mi po mailu děkuje a většinou jsou spokojení. Negativní zpětnou vazbu si ani žádnou nepamatuju. Taky jsem se dozvěděl, že jsem vyhrál nějakou cenu za loutky. Hlavní zpětná vazba je asi to, že lidi moje loutky pořád chtějí.</p> <p>Jak se loutky do soutěže dostaly, někdo je musel přihlásit …</p> <p>Do soutěže šlo představení, ve kterém byly moje loutky. Já jsem se to dozvěděl až delší dobu potom, kdy to proběhlo.</p> <p>Občas sám hraješ loutkové divadlo, je to jen zpestření tvé práce?</p> <p>Rád bych hrál víc, ale potřeboval bych asi nějakého agenta. S několika kamarádkami máme soubor Drum Bun. Hrajeme pohádky pro děti, třeba O mlsné Kateřině a Strýčkovi vlkovi nebo Jak zajíc přechytračil medvěda. Snažíme se, aby pohádky byly vždy zábavné i pro dospělé. A pak máme soubor Drak N´ Roses s kamarádem Richardem Dračkou, zpracovali jsme příběh o Jonášovi a máme taky loutkového Othella…<br />
Chtěli bychom i něco pro děti, ale vždy se to nějak zvrtne. Například jsme se shodli na krtečkovi, ale nakonec by byl dost šmrncnutý Franzem Kafkou. Takže zase ne. Uvidíme.<br />
To hraní je opravdu spíš příležitostné, ale hodně mě baví. Mám rád i ten proces vzniku představení, kdy můžeme diskutovat a hádat se o to, jak to bude vypadat. Problém je samozřejmě nedostatek času, ale taky to, že tady je loutkové divadlo zaškatulkováno jako záležitost výhradně pro malé děti. Do budoucna se ale hraní loutkového divadla nevzdávám, naopak doufám, že se to trochu víc rozjede.</p> <p>Z literatury i lidové slovesnosti známe příklady loutek, lidských výtvorů, které ožily – Otesánek, Pinokio, Golem. Přemýšlíš někdy o tom, že oživuješ neživé, dáváš jim tvář, pohyb, někdy i řeč?</p> <p>Já se tím spíš živím, než bych o tom nějak hluboce přemýšlel. Ale je pravda, že když se loutku povede skutečně oživit, což není zdaleka vždycky, tak mám radost.</p>
NÁCHOD: Když v dubnu letošního roku zveřejnili na Donio.cz výzvu „Probuďte s námi Kulturní prostor AULA (Náchod)“, nad smělým plánem a jeho realizací stále ještě visely otazníky. Podaří se získat dostatečná finanční podpora na zajištění programu ve školní aule Jiráskova gymnázia, která se otevře také široké veřejnosti coby nový neformální kulturní, společenský a vzdělávací prostor? Stalo se a od října letošního roku má místní náchodská kultura k dispozici další sál s kapacitou cca 180 míst. Na podrobnosti, dramaturgickou koncepci i lákavý program jsme se zeptali za Sdružení rodičů a přátel dětí a školy při Jiráskově gymnáziu v Náchodě, z. s., Štěpána Macury, pedagoga školy, vedoucího divadelního souboru a místního kulturního hybatele.
ČR-ZAHRANIČÍ: Jaký je rozdíl mezi emigrantem a exulantem? Dokázali spolu exulanti, kteří odešli z Československa do zahraničí v různých časových vlnách, spolupracovat? Z čeho čerpali naději? A byl to především odpor vůči totalitnímu režimu, který je přes veškeré názorové spory spojoval? Jak po 35 letech od Listopadu ´89 a návratu domů vzpomíná na život a spolupráci v londýnském exilu nakladatel, politolog, publicista a překladatel Alexander Tomský, zakladatel exilového nakladatelství Rozmluvy a stejnojmenného časopisu?
ČR: Vyšla kniha, která je hodně potřebná, ale nečte se snadno. Jmenuje se Zažila jsem nebe a peklo a najdete v ní celkem 14 příběhů žen, které se staly oběťmi psychického násilí v partnerském vztahu. " Kdo to nezažil na vlastní kůži, těžko pochopí, jak devastující účinek může psychické násilí mít," myslí si autorka knihy Zuzana Satori. Přesto se tomuto často skrytému druhu domácího násilí stále ještě nevěnuje dost pozornosti, velmi těžko se dokazuje a nezřídka se i bagatelizuje. "Česká republika je unikátní v tom, jak jsme vůči psychickému násilí tolerantní," říká Zuzana Satori. "Ponižování, sprostá slova, nadávky, to všechno se děje v rodinách docela často, nemluvě o technikách, jimiž mohou manipulátoři dostat ženy do vážných depresivních stavů." Z podcastu se dozvíte, jak se manipulativní partner ke své oběti chová, jakými technikami se ji snaží ovládnout a zdeptat a jak manipulativní chování rozpoznat, dokud je čas.
ČR: Byl to ten nejveselejší “dušičkový“ rozhovor, jaký jsem kdy vedla. Mým hostem v rozhlasovém studiu byl sochař, malíř, spisovatel a pedagog Vladimír Preclík. Vyprávěl o slavnosti v Den mrtvých v Mexiku, o tradici plné barev, hudby, zábavy a radosti. O pár let později – už o poznání vážněji – jsme se k tématu vrátili v knižním dialogu Sochařům se netleská. Tehdy jsem si uvědomila, jak důležité je připomínat si své blízké, a dokonce klást jim i dosud nezodpovězené otázky. Tak jako Vladimír Preclík svému otci Aloisovi v následujícím textu.