Uchvátilo mě to, říká o prvním dotyku královského nástroje úspěšný student UHK a varhaník Lukáš Koblása

<p>HRADEC KRÁLOVÉ: Byl jednou z hvězd letošního slavnostního večera, kterým si Univerzita Hradec Králové každoročně připomíná význam 17. listopadů 1939 a 1989, a zejména úlohu studentů při protestech proti tehdejším vládnoucím totalitním režimům. Nedílnou součástí slavnosti je tradičně ocenění studentů, kteří svou prací nejvíce přispěli k šíření dobrého jména univerzity a České republiky. Jmenuje se Lukáš KOBLÁSA, ale jako hvězda se necítí.</p> <p>Přestože z rukou rektora UHK Josefa Hynka a primátora Hradce Králové Zdeňka Finka převzal 11. listopadu spolu s další třinácti kolegy nejen čestné uznání, ale i věcné a finanční odměny, je dál skromným klukem, který vedle úspěšného studia „zaskakuje“ v ZUŠ, je platným členem týmu pořadatelů Mezinárodního hudebního festivalu F. L. Věka, podílel se na záchraně varhan v Husově sboru, vede chrámový sbor a dál chodí hrát na mše. </p> <p>S jakými pocity jste před zaplněným sálem v Aldisu přebíral z rukou rektora UHK a primátora Hradce Králové cenu? </p> <p>Když jsem stál na pódiu a rozhlížel se po davu v sále, byl to úžasný pocit. Stát tam nahoře a získat takové ocenění je pocta. Všichni ocenění se sešli hodinu před začátkem slavnosti. Díky kancléři Ondřeji Tikovskému, který akci moderoval a vše bral s humorem, jsem se hodně zklidnil. Když se blížila půl osmá, byl jsem trochu nervózní, zvlášť když jsem při příchodu viděl naprosto plný sál. Říkal jsem si, doufám, že neupadnu někde na schodech, to by byl trapas. Všechno nakonec proběhlo bez problémů. </p> <p>Víte, jak probíhá výběr?</p> <p>Docent Vaníček, u něhož studuji, mě upozornil, že mě vedení fakulty navrhlo rektorátu. Zároveň říkal, že jistého tím nic není, protože už dlouho nebyl vybrán k ocenění nikdo z Hudební katedry. Najednou mi asi o týden později přišel z rektorátu dopis, že mě vybrali. Pan docent byl nadšený. Jak probíhá závěrečný výběr, ale nevím.</p> <p>Co na Univerzitě Hradec Králové studujete?</p> <p>Studuji bakalářský dvouobor Hru na nástroj se zaměřením na vzdělání, tedy varhany, a Hudební kulturu se zaměřením na vzdělání. A aby toho nebylo málo ještě další obor Sbormistrovství chrámové hudby. Předměty oborů se ale hodně prolínají. Ve hře na nástroj jsou navíc samozřejmě varhany, dále pak klavír a společné předměty (pedagogika, psychologie, metodika atd.), ve sbormistrovství pak základy dirigování a varhanní improvizace. Chtěl bych pokračovat dál i v magisterském studiu</p> <p>Popište průběh soutěže na Slovensku, kde jste zvítězil?</p> <p>V dubnu jsme byli se třemi spolužáky v Ružomberku, kde se konala soutěž ve hře na varhany, klavír a ve zpěvu. Jednalo se o jednodenní akci, kdy den předtím proběhla registrační zkouška, která končila v deset nebo jedenáct večer. Konkurence se sešla poměrně velká. Hrál jsem tam na zajímavý nástroj – jedná se o moderní novostavbu v nádherném prostoru, která není dokončená, chybí rejstříky. Dozvuk tam je kolem 3 až 4 vteřin, nástroj zní krásně a dá se na něj zahrát v podstatě všechno.<br />
Pan docent při přípravě říkal, že jedeme na zkušenou a nečekal od nás žádné úspěchy. Opak se stal pravdou, všichni jsme se umístili a soutěž tzv. „vybrali“. Podobně se vedlo i klavíristům a zpěvákům.</p> <p>Čím jste se prezentoval?</p> <p>V soutěži bylo povinné Bachovo dílo – v mém případě Toccata a fuga d moll Dorická BWV 538, dále skladba Samuela Marckfelnera – Praembulum ex A (Marckfelner byl pro všechny povinný, byl výběr jedné ze tří skladeb), a nakonec dílo z období romantismu a 20. století – zde jsem měl připravenou Toccatu z 5. symfonie f-moll op.42/1, kterou zkomponoval Charles-Maria Widor.</p> <p>A jaké zážitky jste si přivezl z Temešváru?</p> <p>Do Rumunska jsme cestovali celý den vlakem a na místo dorazili kolem deváté večer. Měl nás čekat pán s nápisem Barocul (zkrácený název festivalu), ale nikdo na nádraží nestál. Nemohli jsme se dovolat domů panu docentovi a jiný kontakt jsme neměli. Vypadalo to na návrat zpět. Až nás oslovila nějaká slečna a ptala se, zda jsme přijeli na festival, a odvezla nás na univerzitní koleje.<br />
Koncertovali jsme v jednom z kostelů a byla to poměrně dobrá zkušenost. Měl jsem štěstí, že jsem si mohl zahrát i na obrovský třímanuálový nástroj v katedrále sv. Jiří v Temešváru, burácivost tohoto nástroje byla úžasná. </p> <p>Kde jste vystudoval střední školu?</p> <p>Mám za sebou Střední průmyslovou školu stavební v Náchodě. Na základce mě něco takového bavilo. Během prvního ročníku průmyslovky jsem se ale na ZUŠ, kde jsem už hrál na akordeon, dostal do třídy Vladimíra Jelínka a hra na varhany mě tak chytla, že jsem si říkal, že bych to chtěl dělat úplně. Rodiče trvali na tom, abych si dodělal stavařinu. Dnes jsem jim velice vděčný za to, že mám i jiný základ. Po maturitě jsem se rozhodoval, zda jít na konzervatoř nebo přímo na vysokou školu. Zvolil jsem univerzitu a jsem velice spokojený. </p> <p>Uměl byste postavit zeď?</p> <p>Jsem teoretický stavař, studoval jsem technické lyceum. Tátovi, který má stavební firmu, jsem občas pomáhal, takže bych to nejspíš zvládnul. Ovšem úplně všechny normy a procesy, které jsem se učil ohledně stavebnictví, bych už asi dohromady nedal. </p> <p>Jak jste se připravoval na zkoušky na UHK?</p> <p>Chtěl bych poděkovat paní učitelce Anně Vrbové (učí violoncello a hudební nauku), která mě precizně připravila jak na talentové zkoušky, tak mě dopředu naučila spoustu věcí, které teď ve škole probíráme. Za hodně jí vděčím. Brali jsme spolu teorii a intonaci, díky čemuž jsem si vypiloval sluch, což je úžasné. Mohl jsem se věnovat více hraní a studium zvládal lehce.<br />
Vzpomínám, že když jsem k ní v prvních ročnících ZUŠ chodil na nauku, která mě nebavila, říkala mi: „Jen počkej, třeba to jednou budeš potřebovat.“ Tehdy jsem ji nevěřil, ale měla pravdu. </p> <p>Čemu se chcete v budoucnu věnovat?</p> <p>Chtěl bych získat místo na ZUŠ. Teď jsem trochu přičichnul k učení, díky záskoku v ZUŠ, a opravdu mě to baví. Rád předávám něco, co jsem se dozvěděl sám. Je radost vidět žáky, jak se posouvají. To se mi moc líbí. Samozřejmě bych také rád koncertoval, pokud to bude možné. Moc bych si přál mít stálé místo a k tomu koncertovat. </p> <p>Můžete se zmínit o vašich mimostudijních aktivitách při pořádání MHF F.L.Věka a záchraně varhan?</p> <p>Co se týče hudebního festivalu, tak ještě vloni jsem stával u vchodu a kontroloval maximálně vstupenky. Letos už jsem spolupracoval s dalšími, připravoval prostory a za to dostal obrovskou odměnu ve formě těchto úžasných koncertů. Pro mě to byl fantastický kulturní zážitek.<br />
Navíc se díky festivalu potkávám s odborníky jako například doktorem Koukalem, hlavním organologem NPÚ, jehož přednášky by se daly poslouchat od rána do večera. Je to úžasný člověk a veliká kapacita.<br /> Díky organizátorům MHF F. L. Věka se také podařilo zachránit vzácné varhany v Husově sboru v Dobrušce. Jsem rád, že je nástroj opravený a já už nebudu muset jezdit po okolí, kde bych mohl cvičit. Teď mi stačí dojít do Husova sboru v Dobrušce, kde můžu kdykoliv cvičit. </p> <p>Vzpomenete si na okamžik, kdy jste poprvé sedl k opravdovému nástroji v kostele?</p> <p>To si pamatuji. Bylo to druhý týden v únoru roku 2011. Stál jsem nahoře na kůru v kostele sv. Václava v Dobrušce a paní Šitlerová, která hrála večerní mši, se mě pak zeptala, zda si nechci chvilku zahrát. Sedl jsem k nástroji, něco „zašmidlal“, ale uchvátilo mě to. Byl jsem vděčný bývalému děkanovi P. Zontákovi, že mi umožnil v tomto kostele cvičit. Jako protislužbu jsem chodil hrát na mše, což pro mě byly téměř ideální podmínky. </p> <p>A kde byl úplný začátek?</p> <p>Můj úplný začátek ohledně hudby byl již v první třídě na Základní škole. Tehdy jsem chtěl začít hrát na kytaru, ovšem nebylo mi to umožněno, protože jsem měl malé prsty. Díky tomu jsem začal hrát na akordeon (za to jsem velmi vděčný, kdybych hrál na kytaru, asi bych nikdy nezačal hrát na varhany) tak jako můj otec i děda. Ve třídě paní učitelky Daniely Štěpánové, které si velice vážím a vděčím jí za hudební průpravu, jsem absolvoval oba dva cykly ve hře na akordeon. Také jsem vyrůstal ve věřící rodině a odmalička chodil do kostela. To byl taky důvod, proč jsem později začal hrát na varhany. Jako malý jsem se totiž více díval doleva na varhany než doprava na pana faráře. Pod námi v bytovce bydlel pan Drašner, bývalý ředitel ZUŠ, varhaník a regenschori. Z ranní nedělní mše jsme se pravidelně vraceli spolu a cestou si povídali. To mi bylo zhruba 14 až 15 let a já jsem se ho vyptával, jak hraje na varhany. Vlastně mu vděčím, že tím, jak si se mnou povídal, mě přivedl k varhanám. Říkal jsem si, že bych to chtěl zkusit. Šel jsem se zeptat do ZUŠ a úplnou náhodou se uvolnilo v pololetí jedno místo ve třídě Vladimíra Jelínka…, ale o tom jsem už mluvil v souvislosti se stavební průmyslovkou.</p>