Články a komentáře

<p>HRADEC KRÁLOVÉ: Ačkoli se o Hradci Králové a Pardubicích tvrdí, že jsou věčnými rivaly, pravdou je, že obě města v mnoha oblastech úspěšně spolupracují. V letošním roce například oslaví 25. výročí trvání folklorního festivalu.</p> <p>Už tradičně bude zahájen Pernštýnskou nocí, na které se každoročně setkají stovky účinkujících a tisíce návštěvníků. Jubilejní svátek folkloru pak vyvrcholí v Hradci Králové.</p> <p>Jak se na něj připravují jeho pořadatelé a v čem je východočeský folklorní festival unikátní? Zeptali jsme se Miroslava France, ředitele Hradecké kulturní a vzdělávací společnosti.</p> <p>Unikátní je už sama spolupráce obou měst. Festival žije nejen z nadšení lidí, kteří milují lidové tradice a folklor, ale i díky porozumění vedení obou měst a dokonce i vedení obou krajů – Královéhradeckého a Pardubického. Spolu s Ministerstvem kultury ČR jde o hlavní podporovatele, kteří se podílejí na finančním zabezpečení festivalu.<br />
Jeho jedinečnost spočívá také v tom, že se zaměřuje především na folklorní region Čechy. Řeknu otevřeně, že naší ambicí je, aby byl protiváhou mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici. </p> <p>Co vás k tomu vede?</p> <p>Nejen Strážnice, ale většina pořadatelů folklorních festivalů se orientuje především na moravské soubory. Jedním z důvodů je, že tamní kroje jsou zdobnější a folklor líbivější. A pak je tu ještě jeden důvod – moravský folklor, na rozdíl od českého, vyrůstá z lidové tradice a je předáván z generace na generaci. Bohužel v případě českého folkloru je třeba jej pracovně objevovat, oživovat a udržovat.<br /> Velkou zásluhu na jeho znovuoživení mají právě folklorní soubory, které musí vyvíjet daleko větší úsilí na jeho udržení nebo přímo na renesanci tradic. Proto chceme dát příležitost a motivaci těmto českým folklórním souborům. Proto jim nabízíme – a nejen v rámci festivalu – možnost vystupovat a předvést výsledky své práce na veřejnosti.<br />
V době, kdy jsme ovlivňováni euro-americkou kulturou, kdy se stírají jednotlivé kulturní rozdíly, chceme udělat všechno pro to, aby tu zůstaly české kořeny. A v tom vidím obrovský odborný význam toho festivalu. </p> <p>Snažíte se prezentovat folklor pokud možno v přirozeném prostředí?</p> <p>Ano. Ve městě, jako je Hradec Králové nebo Pardubice, to sice není snadné, přesto jsme našli vhodné prostředí třeba na Šrámkově statku v Pileticích. Loni jsme poprvé uvedli pořad i v hradeckých Žižkových sadech a v minulosti na Masarykově náměstí. V Pardubicích je jednoznačně ideálním prostředím Pernštýnské náměstí.</p> <p>Hraje roli ve vaší podpoře folkloru i skutečnost, že vy sám jste náruživý tanečník?</p> <p>Určitě. K folkloru mám hodně blízko, a i když jsem ve svém životě vyzkoušel všechny možné folklorní žánry – od klasického tance přes jazz, společenský tanec a step – folklor mám nejradši. Jsem přesvědčen, že ze všech tanečních žánrů je nejpřirozenější a v tom je jeho neskutečná síla.</p> <p>Stylizace folkloru je nejméně rušivá a přitom dává vyniknout temperamentu tanečníka? </p> <p>Ano.</p> <p>Vybavuji si zkušenost zpěvačky a houslistky Ivy Bittové, která tvrdí, že tanečník si zároveň s krojem oblékne tak trochu jinou – sváteční – identitu. Máte podobnou zkušenost?</p> <p>Souhlasím. Ale ještě musím zdůraznit, že nesdílím názor, že folklor je jakási „konzerva“, že jen ukazuje historii. Samozřejmě chceme připomínat tradice v jejich ryzosti, ale vedle toho i folklor, který žije svým vlastním životem a dál se vyvíjí. Pořádáme například speciální hudební pořady na Šrámkově statku v Pileticích a ukazujeme i folklor zábavnou formou. </p> <p>Čím bude zvláštní jubilejní 25. ročník festivalu? </p> <p>Letošní ročník bude mnohem bohatší, dramaturgie pestřejší. Rádi bychom přizvali víc souborů a jejich prostřednictvím předvedli to nejlepší, co je u nás v Čechách, ale také na Moravě a na Slovensku k vidění. Také tentokrát představíme folklor ve všech jeho podobách – od klasických festivalových vystoupení přes pořad scénických forem v divadelním prostředí, až po hudební programy a zábavu.<br /> Připravujeme rovněž vydání almanachu, který zmapuje čtvrtstoletí existence festivalu. </p> <p>Kdybyste měl zdůraznit přednosti českého folkloru a získat pro něj nové příznivce – jak byste argumentoval?</p> <p>Myslím si, že český folklor je hudebně mnohem bohatší, než třeba moravský nebo slovenský. Tuto muziku většinou pěstovali hudebně vzdělaní lidé – třeba vesničtí kantoři – kteří se do jisté míry chtěli přiblížit tehdejší dvorské zábavě.<br />
A ještě bych rád dodal, že český folklor má jednu raritu, kterou nezná žádný jiný region, a tou je mateník. Přestavte si nesmírně zajímavou situaci, kdy muzikanti střídají dvoučtvrťový a tříčtvrťový takt, aniž jsou na to tanečníci dopředu připraveni. Tanečník musí změnu nejen rozpoznat, ale okamžitě na ni tancem zareagovat. </p> <p>Proto mateník, protože ne každý se hned chytí? </p> <p>Právě. Vztahy mezi muzikanty a tanečníky jsou samozřejmě přátelské, ale jak už to mezi přáteli bývá, občas se navzájem škádlí, dělají si navzájem naschvály. A takhle vlastně vznikl mateník. Muzikanti chtěli tanečníky tak trochu pozlobit.</p> <p>Jak jste před pár lety přijal informaci, že se podařil zápis slováckého tance verbuňk do UNESCO? </p> <p>Když se to podaří, tak je to samozřejmě skvělá věc. Proč by tam jednou vedle Slováckého verbuňku nemohl být zapsán i český mateník? (smích)</p>

O čem především je vaše kniha, která přichází na pulty knihkupectví?

Publikace původně vznikala jako učebnice pro studenty na Institutu tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě, kde jsem mnoho let přednášel předmět s názvem Barevná skladba obrazu. Uvědomil jsem si, že odborná literatura, z níž vycházím, je příliš obecná a zdaleka nepostihuje hloubku tématu. Určitou výjimku tvoří kniha prof. Jána Šmoka, mého profesora na Filmové akademii múzických umění. Napsal ji s dalšími autory v sedmdesátých letech minulého století, obsahuje mnohá moudra, ale zdaleka nevyčerpala všechny možnosti tématu, které i vzhledem k digitalizaci obrazu doznalo mnohé změny. Jako by problematika barevnosti byla odsouvanou Popelkou, zúženou jen na technickou stránku věci. Samozřejmě, že pro tvůrce je nesmírně důležité zpracovat barvy tak, aby co nejlépe vyšly na monitoru počítače a poté v tisku. Ale kromě toho je tu ještě psychologický a symbolický aspekt. Jak skrze barvu působit na diváka, na příjemce fotografií…? Lidské vědomí totiž reaguje na barvy zcela jinak než fotoaparát. Řekl jsem si, že tu přece musí existovat zákonitosti, které stojí za to prostudovat. Musím předeslat, že jsem už před čtyřmi lety vydal publikaci, v níž se zabývám světlem ve fotografii. A také stínem, který světlo přirozeně doprovází. Bez těchto kontrastů fotografie pozbývá smyslu. Sám název fotografie (z řeckých slov fós („světlo“) a grafis („štětec“, „psací hrot“) v překladu znamená světlospis, tedy kreslení světlem.

 

Platí, že nejlépe se člověk něco naučí, když někoho učí – když dané téma zformuluje a současně předává svým studentům?

S tím naprosto souhlasím. Mohu říci, že fotografuji právě pro to, abych poznal sebe sama, a tím se zároveň učím. Tři roky jsem studoval spoustu materiálů – především z malířské oblasti –, kde je tato problematika zpracována nejdůkladněji. Chtěl jsem pochopit, co je za barvami, proč a jakým způsobem nás jejich kombinace ovlivňují. Samozřejmě řadu věcí děláme intuitivně, ale má-li tvůrce vyjádřit svoje poselství, měl by vědět, proč dělá právě to, co dělá, a jaké jsou v něm skryté významy.

 

Dopovězme, proč vaše kniha vychází právě v nakladatelství Zoner Press.

Knihu, stejně jako mou první publikaci, vydává brněnské nakl. Zoner Press, zabývající se především naučnou literaturou pro fotografy-amatéry nebo studenty fotografie. Vzhledem k tomu, že velký segment fotografické literatury tvoří překlady zahraničních titulů, doufám, že zásadním způsobem přispěji k rozšíření české autorské obce.

 

Barva – světlo… Pokud jde o malířství, vybavím si termín „město světla – Paříž“. I to je jeden z důvodů, proč se svého času stalo „město nad Seinou“ malířskou mekou. Existuje tu údajně zvláštní, měkké světlo. Vybíráte si z tohoto hlediska určité krajiny, kde máte jako fotograf vhodnější podmínky?

Myslím, že specifika konkrétních míst a světla skutečně existuje. Pro mne je typické, že do prostoru přidávám „svoje“ světlo. Právě kvůli kombinaci určitého druhu světla a atmosféry, kterou světlo ještě umocňuje, rád pracuji ve Skandinávii. Například v Norsku, kde jsou časté těžké, šedavé nálady, kde se brzy stmívá. Právě tady jsem našel ideální prostor, do něhož přidávám umělý prvek (například obyčejný oheň). Zní to tak trochu pejorativně, ale umění je přece od slova umělý. Pokud jde o slunné země, překvapilo mne Španělsko. Jak jasné je tu světlo, které u nás neznáme! Tamní svit slunce je skutečně odlišný, a přitom je těžké jej zachytit. Nicméně mně je bližší spíše ta melancholičtější, ponurá nálada severu – třeba ve Finsku, kde jsem žil skoro celý rok. Snáze se mi tam přidává „světelná malba“, kterou se vyjadřuji.

 

V katalogu k vaší výstavě „Hledání světla“ (Národní muzeum fotografie, 2008) mne zaujalo konstatování finské kurátorky, která si cení toho, že finskou krajinu nefotíte, jak je v kraji zvykem. Totiž podle vžitého úzu – především s typickými finskými jezery, pláněmi a vyvýšeninami. Jinými slovy - a pak si přijde Pohribný a fotí si, jak chce! A vlastně je to kvitováno s povděkem – „on vidí jinak než my“.

To myslím platí obecně, že cizinec vždycky vnímá dané místo jinak. Nejde ani tak o určitý úzus, ale spíš o styl skandinávské, specielně finské fotografie, která je z té severské tvorby vůbec nejzajímavější. Skandinávci mají vyhraněný přístup – podobně jako u nás, kdy mnoho českých fotografů vědomě či nevědomě následuje některé klasiky české fotografie např. Josefa Sudka. A možná, že i já si v sobě nesu ten sudkovský pohled, který mne ve Skandinávii tak odlišuje.

 

Když mluvíme o světle, existuje ještě jiné - vnitřní světlo? To, které jste hledal a nacházel u posvátných kamenů…

Pro mne jsou návraty do prehistorie hledáním vlastních kořenů. Proč lidé vytvářeli tyto kamenné skulptury? Jaký mají smysl? Proč tady vůbec jsme? Jako bych v kontaktu s nimi odhaloval i něco pro sebe a o sobě. Ostatně já nemohu mluvit za druhé lidi. Proto hledám vnitřní světlo, abych skrze ně mohl sdělit vlastní pravdu.

 

Opravdu jsou mytické kameny na tom správném místě? Mají auru? 

Sjezdil jsem hodně megalitických staveb v Evropě – obsáhnout všechny v jednom lidském životě nelze. Navštívil jsem mnoho posvátných míst, a ačkoli nejsem senzibil, někde jsem měl mimořádný zážitek nebo spíš pocit, že tam je něco, co člověka přesahuje.

 

Jak se cítíte v roli, kterou vám přisoudili kunsthistorici: fotograf – krajinář?

Je to přirozené, i když ne zcela vyčerpávající označení. Krajinář je ten, kdo výhradně fotografuje krajinu, její krásu, jejího genia loci – a dokonce i její destruovanou, poškozenou tvář. Pro mne je typické, že do krajiny intervenuji, dělám instalace a světelné zásahy. Fotograf nemusí být pouze tím, kdo situaci pozoruje a zachytává zpoza fotoaparátu, ale může vstoupit do hry jako režisér, scénograf, aranžér nebo dokonce jako její aktér. V tomto smyslu nejsem pravý krajinář, ale nijak mě to neuráží. Jen jsem se prostě do jiné škatulky nevešel. Potíž je v tom, že pokud se autor věnuje instalacím, automaticky je vnímám tak, že do fotografie vlastně nepatří.

 

Bylo by tedy přesnější říci, že se věnujete land artu?

Ano – land art je asi nejblíž tomu, co jsem dělal. Mluvím v minulém čase, protože dnes už jdu zase trochu jiným směrem. Ale rozhodně je to nejpřesnější označení. Land art je ovšem víc spojen se sochařstvím nebo s instalací v krajině. Pro umělce je nejdůležitější samotná akce, fotografický záznam slouží už jen v rovině dokumentu. Zatímco v mém případě je fotografie finálním produktem. Pointou celého tvůrčího procesu. Divákovi by měla zprostředkovat náladu, emoce i energii, kterou v jeho průběhu vytvářím a které – jak věřím – se do výsledného obrazu otisknou.

 

Lze dnes už mluvit o vašem autorském stylu, který má následovníky?

Nevím, snad. Samozřejmě jsem ovlivnil mnoho studentů. Pořádám workshopy, kde odhaluji taje své tvorby, a taky o nich píšu knížky. Nic neskrývám. Kolegové se často diví, s jakou otevřeností předávám to, k čemu jsem sám těžce došel. Já ale tvrdím, že je-li student pozorný, přijde na to taky. Mluvím z vlastní zkušenosti. Tak dlouho jsem se díval na cizí fotografie, až jsem postupně dokázal odhadnout, jakým způsobem autor pracoval.

 

Přiznám se, že u některých vašich fotografií si nejsem jista, zda jsou ještě zachyceny v reálném světě nebo zda už jsou produktem počítače… 

Nejste sama. Ale já nemůžu lidem říkat, jak to je, když pověsím fotografii v galerii, že opravdu nic není vytvořeno počítačem. Bohužel taková je dnešní doba – všechno je možné dosáhnout umělou inteligencí! Nechci, aby to znělo sobecky, ale pro mě je důležité prožít si ten proces, věřit tomu, co dělám. Počítač samozřejmě také používám, pokud dělám reklamní věci nebo architekturu, ale vždy jen minimálně, protože věřím na otisk energie místa, tak i energie vlastní. Prožitek z tvoření je opravdu úžasný, zvlášť když člověk dělá křehkou věc. Pak i nezdary jsou jednou z cest….

 

I chyby mohou člověka posunout?

Samozřejmě. Kolik fotografií se nepodařilo?! Ale člověk se tím učí. A někdy zjišťuji, že právě drobná chyba posune vyznění fotografie. A někdy překvapivě. Aha, tady jsem něco zvoral a ono to je vlastně lepší než původní, byť dokonale vymyšlená představa! U klasické techniky byla tvorba spojena s prožitkem čekání. Co se vlastně stane, až se vyvolá film? Dnes jsme okamžitě konfrontováni s výsledkem, ale tím také předčasně uspokojeni. Škoda, tajemství zmizelo.

 

Proč nejčastěji tvoříte v cyklech?

 Protože mám rád neuzavřená témata. Jsou období, kdy se věnuji určitým věcem, pak od nich odcházím, abych se po čase zase vrátil. Takže ta témata se kolem mě tak nějak vinou… Například cyklus JanČin, který jste začal koncem 80. let minulého století a skončil o dvacet let později? Tenhle cyklus je vlastně výjimkou. Název JanČin je složeninou jména mého letitého přítele a spolužáka z grafické školy Jana Činčery. Je jedním z nejvýraznějších a nejoriginálnějších autorů obalového designu u nás, ale protože má své studio a zaměstnance, nezbývá mu už čas na vlastní tvorbu. Jeho objekty z ručního papíru byly úžasné. Instaloval jsem je a fotil na mnoha místech – doma i ve světě.

 

Ve vašem životě spolu věci a události souvisejí. Jste spoluzakladatelem spolku pro obnovu únětické kultury. A jistě nejen proto, že se vám Únětice staly domovem.

 Asi to tak mělo být, že jsme se nastěhovali do Únětic, kde je od listopadu 89 starostou můj kamarád Vladimír Výtiska, bývalý člen kapely Nerez. Když jsme hledali bydlení mimo Prahu, zmínil se přede mnou o domu na prodej a nakonec to dopadlo. Oba jsme kulturně založení lidé, a tak jsme brzy začali vymýšlet, jakým způsobem vzkřísit kulturní život v porevolučních Úněticích. A protože v archeologické terminologii je únětická kultura doby bronzové významným pojmem, napadlo nás, že ji budeme nově propagovat. V sousedství našeho domu jsme si pronajali tereziánský špejchar a otevřeli v něm výstavní síň. Propojili jsme děti ze základní umělecké školy s profesionálními výtvarníky, a tak vznikla první akce: výstava na téma „Nové objevy únětické kultury“. Měla veliký úspěch. V průběhu patnácti let jsme „objevy“ z doby bronzové přesunuli do doby papírové, pak do doby plastů, zvuků a nakonec i do doby světla. Každý rok jsme kromě dětí ze „zušky“ přizvali i někoho z profesionální oblasti a postupně se nabalovali další a další zajímaví lidé a přibývalo aktivit. Únětická kultura funguje i v jiných než výtvarných intencích. Pravidelně pořádáme hudební koncerty, dokonce máme svůj Ukulelefest, do obce se znovu vrátilo amatérské divadlo a před čtyřmi lety obnovil provoz pivovar, v němž se vařilo pivo už od roku 1750 – s přestávkou v minulém režimu, kdy ho zavřeli komunisté. Dnes únětický pivovar dodává nepasterované – v Praze velmi populární – pivo. Myslím, že není náhoda, že jsme se s mou ženou Magdalenou odstěhovali právě tam a že to místo má svého génia loci. Nezvyklé skalnaté výběžky, kde kdysi zasahovalo rameno Vltavy, a kde se lidé usadili už někdy před 50 000 lety, jak prozrazují nejstarší nálezy z těchto míst. Je zvláštní, že historie, aniž bych ji vyhledával, si mne našla sama.

 

Určují nás lidé, které potkáváme na křižovatkách našich cest? Jakou roli například ve vašem životě sehrálo přátelství se sochařem Vladimírem Preclíkem? 

Vladimír Preclík byl pro mne bezesporu velmi důležitou osobností. Mnoho let jsem pro něj fotografoval. Poznal jsem ho už jako student střední školy. Nezapomenutelným zážitkem byly jeho padesátiny, na kterých byl přítomen také Jan Werich, kterého jsem při té příležitosti mohl také fotit. Vladimír byl člověk mimořádně renesančního typu, rozkročený jak v oblasti vizuální – v sochařství, malbě –, tak i v oblasti verbální. Měl velice široký rozhled, byl schopen slova a jako pedagog skvěle formuloval. Často jsme spolu jezdili na jeho výstavy, střídali jsme se za volantem a povídali si. Během těch cest jsem se od něho mnohé dozvěděl. Jednak o výtvarném umění, jednak o místech, kde pobýval, hlavně o Francii. V polovině šedesátých let minulého století dostal jedinečnou možnost půl roku tvořit v Provence díky nadaci hraběnky Károlyi. Mimochodem – nedávno jsem byl velice blízko odtud, na návrší v horách, kterému se říká Col de Vence, kde vyplavené usazeniny moře vytvořily nádherné skulptury. Pochopil jsem, že asi právě tady jsou kořeny Preclíkových provensálských plastik. A možná nejen jeho. Myslím i na sochaře Jana Koblasu, nebo na malíře Frantu, který žije kousek odtud.

 

Vladimír Preclík byl nezvykle„barevný sochař“. Mluvili jste spolu také o barvách? 

Párkrát jsme na ně narazili, ale daleko víc jsme se bavili o symbolice, o podprahových vzkazech, které měl ve svých sochách a v jejich názvech. To pro něho tehdy bylo důležité. Zpětně mě to trochu mrzí, i když ve své knize „Kreativní barva ve fotografii“ ho samozřejmě zmiňuji jako svého učitele. O barvách jsem se pak dočítal až v jeho knihách.

 

Mohu potvrdit, že vás Vladimír Preclík považoval za výjimečného fotografa, který umí fotografovat sochy. To je specifická disciplína, v níž právě světlo má velký význam. 

Bezesporu. Sochu bez světla nelze vůbec zprostředkovat. Základní rozdíl mezi fotografií a sochou je v tom, že socha má tři dimenze a fotografie jen dvě. Třetí dimenze je iluze, kterou světlo vytváří. Pokud chce fotograf vyjádřit prostor, neobejde se bez světla. Ale nezapomeňme ani na stín. Bez stínu bychom nevnímali objem. Světlo a stín – to jsou věčné protiklady. Tak jako v životě vůbec. Potřebujeme kontradikce. Bez tepla bychom nevnímali zimu a obráceně. Dokonce bychom mohli říci, že bez zla bychom nevnímali dobro.

 

Pokud jde o tvorbu, co si přejete v novém roce? 

To je těžká otázka. Určitě bych rád udělal monografii, knížku o své práci, a s tím související větší výstavu. Také chci pokračovat v novém cyklu Pittura intima, ke kterému mne dovedla práce na již zmíněné knize o barvě a zkoumání malířských aspektů barev. Stavím ho na odlišném vnímání krajiny skrze malbu, kterou vytvářím na sklo. Především si ale přeji, abych se přiměl k tomu pracovat systematicky, protože obvykle pracuji na mnoha polích. Takže nejvíc ze všeho si asi přeji možnost soustředění na tvorbu.

 

Věříte, že každý mrak má svůj stříbrný okraj?

To je dobrá myšlenka. Často pozoruji právě mraky, když zapadá slunce, a spektrum barev, který jej doprovází. Ano, věřím.

 

 

Vizitka Jan Pohribný (narozen 8. 2. 1961), český fotograf, umělec a pedagog.

Věnuje se zejména krajinářské fotografii a land-artu. Ve své fotografické tvorbě využívá jako tvůrčí postupy vícenásobnou expozici v kombinaci s pohybovou neostrostí. Spojuje nejen principy pohybu, výrazných barevných stop či monochromatických řešení, ale využívá také světelné malby, která „zviditelňuje“ energie zvolených přírodních lokalit či posvátných kamenů vztyčených lidskou rukou. Od roku 1990 je členem Asociace profesionálních fotografů a Pražského domu fotografie. V letech 1992-1997 lektor a hlavním koordinátor Letních dílen PHP. Od roku 1995 zakládající člen a prezident Spolku pro obnovu únětické kultury. V letech 1998 - 2013 pedagog na Institutu tvůrčí fotografie při Slezské univerzitě v Opavě. V letech 2011-15 externí pedagog na VOŠ Michael. Od r. 1997 působí jako lektor workshopů doma i v zahraničí, zejména ve Finsku a Norsku, v letech 2003 – 2012 přednášel na Prague Summer Program pro Western Michigan University. V roce 2006 absolvoval roční residenční umělecký pobyt v okrese Etelä - Savo ve Finsku. Je držitelem titulu QEP (Qualified European Photographer

 

 

Chtěla jsem vědět trochu více, tak jsem se zeptala jednoho člena z týmu společnosti, Daniela Skoumala: 

 

Kdy vaše firma vznikla?

Naše společnost vznikla v roce 2013, nicméně většina z vedení společnosti v této oblasti působila již řadu let před samotným vznikem.

 

Máte v ČR konkurenci, případně, jak se od ní vaše společnost liší?

Pokud se budeme bavit o konkurenci je nás méně, protože instalace této techniky vyžaduje značné know how a to není lehké získat, v tomto ohledu je společností v našem oboru málo.

 

Kdo jsou vašimi klienty?

Klienty se stávají převážně obce, města, defakto jakékoliv kulturní zařízení od divadla po muzeum nebo kino, ale také i soukromé subjekty, a nově se začleňuje i do developerských projektů. Působnost společnosti je Česká republika a země střední Evropy.

 

Co přesně zákazníkům nabízíte?

Nejčastěji šití opon ze sametů a moltonu, zatemňovacích závěsů včetně kolejnicových systému, truss konstrukce a zastřešení podií, dodáváme stage neboli jevištní podesty pro různá vystoupení, instalujeme speciální taneční povrchy nejen pro baletní školy, ale také pro Základní umělecké školy (ZUŠ), dodáváme projekční plochy a kino plochy a také luxusní látkoviny.  Nově se zaměřujeme na akustické řešení pomocí využití sametů, světla a zvuku.

 

Můžete to rozvést?

Zmíním, že většina kulturních zařízení vznikala v šedesátých letech, přičemž životnost opon je maximálně 15 let. V takovém případě zajistíme kompletní obnovu kolejnicového systému, ušijeme nové opony na jeviště a do hlediště, dodáme projekční plátno, projekční techniku, scénické osvětlení, dodáme ozvučení dle přání a možnosti klienta, instalujeme jevištní povrchy či dodáme pro externí anebo mobilní použití jevištní podesty včetně možnosti kompletního zastřešení pomocí truss konstrukce. Mnohdy nás oslovují i taneční školy a Základní umělecké školy, kde dokážeme dodat speciální taneční povrch, tzv. baletizol. Jedná se o speciálně upravené PVC, kde je zásadní odlišnost v povrchové úpravě, skluznosti. To zajišťuje tanečníkům různé možnosti využití daného povrchu. Nově řešíme i akustické problémy v kulturních zařízeních (Kulturní dům, víceúčelový sál apod), kde se většinou při architektonické řešení zapomene na výslednou akustiku v daném prostoru. Řešení je stavební, drahé a byrokraticky náročné, a zde nastupujeme my. Naše řešení spočívá v práci s těžšími samety, případně s kombinacemi látek tak, abychom vykryli vyšší tóny s kterými právě tato zařízení mají problémy, a na druhou stranu to i pěkně vypadá. Na trhu se můžete setkat s řadou nabídek, mnohdy vás zarazí proč jsou některé samety a další látky extrémně levné. Zde se snažíme dělat osvětu, protože klienti neví jaké jsou možnosti na trhu, a že volba dražšího sametu se klientovi dlouhodobě vyplatí. Nejčastěji jsou totiž levné samety jen polosamozhášivé, tedy jejich nástřik nehořlavosti je limitován dobou 2 let, kdy společnosti,  které vám tento samet prodají, zasílají dopisy o obnově nástřiku, samozřejmě zpoplatněném a v dlouhodobém horizontu se nejen zvýší finanční náklady, ale nrostou i manipulační (sundat a znovu pověsit). My nabízíme samety všechny jen permanentně samozhášivé anebo Trevírového typu.

 

To by asi chtělo dovysvětlit...

Permanentně samozhášivé obsahují nástřik, které nemusíte každé dva roky obnovovat kvůli požární bezpečnosti, ale budou sloužit do doby než daný závěs vyperete. Pak samozhášivost končí a nástřik se musí obnovit. Druhá varianta je Trevírový typ a tento samet můžete kdykoliv vyprat a daný materiál zůstane stále samozhášivý. Je to způsobeno speciální výrobou daného materiálu, kdy již při výrobě se tento materiál stává doživotně samozhášivý. Všechny naše samety a látkoviny obsahují certifikace na vysokých úrovních požární bezpečnosti B1. V současnosti se zaměřujeme převážně na instalace těchto věcí, nicméně je za námi silné know how v dané oblasti, a proto dokážeme službu provádět s velkou přidanou hodnotou.

 

Můžete alespoň trochu nastínit finanční stránku a dodací lhůty, dejme tomu na příkladu opon?

Dodací doba od objednání je 2 - 3 týdny s komplet předáním hotového díla. Co do finanční stránky jde zcela určitě o investici, protože sortiment, například opony, mají životnost až 10 a více let. Na druhou stranu se jedná o podporu kultury, která je vždy vidět.

 

Které subjekty se mohou pyšnit některým z vašich produktů?

Mezi naše významné realizace lze zařadit: Šternberk, Vlachovice, hokejová hala Třinec, Bohuslavice nad Vláří, divadlo na Šantovce, divadlo Kolín, Orel Moutnice, Odry, Vrskman a další. Pro více referencí určitě doporučujeme podívat se na naše webové stránky do sekce reference, které mohou sloužit i jako nástroj inspirace pro potenciální zájemce o informace a produkty z naší řady.

 

Chystáte na tento rok nějaké novinky?

V současnosti pracujeme na vývoji dalších unikátních produktů zaměřených do naší oblasti, můžeme prozradit, že se bude jednat o vývoji pódiových systémů, nebo jak někdo nazývá praktikáblů, které využívají převážně divadla, obce a kulturní centra. Co do oblasti klientské, připravili jsme na tento rok akci, spočívající v slevě 5 % na dodávky s montáží. Tato akce je platná od ledna do prosince 2016. Pro nabízenou slevu je možné se přihlásit na email: kultura@stageandtech.com. 

*Uvedená sleva se nevztahuje na objednávky čistě na zboží, ale na dodávky obsahující montáž. http://stageandtech.com/reference

 

<p>MOKRÁ: Řezbář Jan Růžička vyřezává loutky z lipového dřeva, dává jim tvář, barvy i oblečení, učí je pohybu i řeči. Žije v Mokré u Soběslavi a života v Soběslavi se účastní také jako člen sboru ČCE a příležitostný loutkoherec.</p> <p>Jak se člověk stane loutkářem, to povolání má nádech určité exotiky, osobně znám jenom jednoho.</p> <p>Vlastně celkem jednoduše, jako na všechno ostatní na to existují školy. Nebylo to ale moje vysněné povolání, spíš náhoda. Na tu školu jsem chtěl, protože tam chodila holka, která se mi líbila. Přijímačky jsem udělal a vystudoval.</p> <p>Už dlouho máš vlastní živnost. Jako řezbář, který dělá vlastně výhradně loutky, se uživíš?</p> <p>Vlastní živnost jsem si založil velmi krátce po revoluci. Hned po škole jsem dostal místo v loutkovém filmu v Praze. Tam jsem ale ještě nedělal loutky, spíš kulisy. Vlastně tam ale nebylo moc práce, dodnes nechápu, jak ten podnik mohl fungovat. Někteří spolupracovníci si doma vyřezávali loutky, a já jsem to v té době považoval za trochu pokleslé. Ale po revoluci jsem si řekl, že to zkusím. A ono to šlo a jde to pořád. Taky jsem chvíli restauroval, ale tolik mě to nebavilo, protože tam vlastně není žádný osobní tvůrčí vklad, a taky dnes je poměrně obtížné získat zakázku na restaurování.</p> <p>To byl docela velký krok do úplného neznáma…</p> <p>Pár let ze začátku jsem měl strach, pochopitelně. Jestli budu mít dost zakázek, jak je seženu, jestli uživím rodinu. Ale postupně ten strach zmizel. Šlo to tak nějak úplně samo. Že bych skutečně neměl zakázky se stalo za těch dvacet čtyři let asi jenom jednou. Dnes mám práci většinou na několik měsíců dopředu. </p> <p>Pro koho děláš loutky?</p> <p> Je to různé, někdy pro nejrůznější divadelní společnosti tuzemské – jako je Koňmo nebo Víťa Marčík nebo Karromato – ale i pro zahraniční loutkáře. Ze začátku bylo víc zakázek ze zahraničí, v poslední době převládají zakázky z České republiky. Jak Češi bohatnou, trh se tady rozšiřuje. Velká část mojí práce jsou loutky, které fungují jako dárek. Občas proto lidé chtějí udělat loutku s obličejem obdarovaného. K tomu je ideální přímo toho člověka vidět, což je ale obtížné, protože komunikace většinou probíhá po mailu. Pak je dobré mít aspoň krátké video, vidět gesta, pohyby, mimiku. Lépe se samozřejmě dělá obličej, který je nějakým způsobem výrazný a netuctový. Teď mám poměrně velkou zakázku od jednoho velmi bohatého člověka z Hollywoodu, chce mít celé loutkové divadlo s některými konkrétními postavami a taky obličeji. Protože nemusí koukat na peníze, zdobím loutky pro něj pravým zlatem a stříbrem.</p> <p>Jak na tebe takový člověk přišel, zdá se, že tvoje sláva už překonala oceán…</p> <p>To vlastně ani nevím, ale takový člověk má na všechno své lidi.</p> <p>Návrhy loutek si kreslíš, nebo rovnou vyřezáváš?</p> <p>Většinou si hlavu nejdřív vymodeluju a podle toho pak vyřezávám. Někdy dostanu už návrh loutky vymodelovaný, ale to jen výjimečně. To mě vlastně taky moc nebaví, ale diskuse s autorem návrhu, kdy se snažíme loutku udělat podle představ nás obou, mám docela rád.</p> <p>Má tvoje práce nějaké výhody?</p> <p>To určitě má. Můžu pracovat vlastně kdekoliv, potřebuju jen svoje dláta, která se vejdou do kufříku, a dřevo. Využívám to hlavně v létě, kdy si beru nějakou práci s sebou na cesty, na dovolenou. Jinak pracuju doma, výhoda je v tom, že si práci můžu zorganizovat sám, nikdo mi nepočítá, jestli jsem odseděl svých osm hodin. V létě vyřezávám i venku na dvoře, to mám rád. Taky vstupní náklady nejsou nijak vysoké, nepotřebuju velké stroje, stačí jen sada dlát, která se pořídí za pár tisíc. Nevýhoda je osamělost. Ráno z domova všichni odejdou a vracejí se večer, hodně času tak trávím sám se sebou. Ani komunikace se zákazníky není osobní, až na pár výjimek. Pak se mi občas stane, že když se dostanu do města a mezi lidi, chvíli mi trvá, než si na tu změnu zvyknu.</p> <p>Máš nějakou zpětnou vazbu, ohlasy na tvou práci?</p> <p>Když si někdo přijede pro loutky osobně, vidím tu reakci hned, ale jak říkám, není to moc často. Asi polovina zákazníků mi po mailu děkuje a většinou jsou spokojení. Negativní zpětnou vazbu si ani žádnou nepamatuju. Taky jsem se dozvěděl, že jsem vyhrál nějakou cenu za loutky. Hlavní zpětná vazba je asi to, že lidi moje loutky pořád chtějí.</p> <p>Jak se loutky do soutěže dostaly, někdo je musel přihlásit …</p> <p>Do soutěže šlo představení, ve kterém byly moje loutky. Já jsem se to dozvěděl až delší dobu potom, kdy to proběhlo.</p> <p>Občas sám hraješ loutkové divadlo, je to jen zpestření tvé práce?</p> <p>Rád bych hrál víc, ale potřeboval bych asi nějakého agenta. S několika kamarádkami máme soubor Drum Bun. Hrajeme pohádky pro děti, třeba O mlsné Kateřině a Strýčkovi vlkovi nebo Jak zajíc přechytračil medvěda. Snažíme se, aby pohádky byly vždy zábavné i pro dospělé. A pak máme soubor Drak N´ Roses s kamarádem Richardem Dračkou, zpracovali jsme příběh o Jonášovi a máme taky loutkového Othella…<br />
Chtěli bychom i něco pro děti, ale vždy se to nějak zvrtne. Například jsme se shodli na krtečkovi, ale nakonec by byl dost šmrncnutý Franzem Kafkou. Takže zase ne. Uvidíme.<br />
To hraní je opravdu spíš příležitostné, ale hodně mě baví. Mám rád i ten proces vzniku představení, kdy můžeme diskutovat a hádat se o to, jak to bude vypadat. Problém je samozřejmě nedostatek času, ale taky to, že tady je loutkové divadlo zaškatulkováno jako záležitost výhradně pro malé děti. Do budoucna se ale hraní loutkového divadla nevzdávám, naopak doufám, že se to trochu víc rozjede.</p> <p>Z literatury i lidové slovesnosti známe příklady loutek, lidských výtvorů, které ožily – Otesánek, Pinokio, Golem. Přemýšlíš někdy o tom, že oživuješ neživé, dáváš jim tvář, pohyb, někdy i řeč?</p> <p>Já se tím spíš živím, než bych o tom nějak hluboce přemýšlel. Ale je pravda, že když se loutku povede skutečně oživit, což není zdaleka vždycky, tak mám radost.</p>

<p>PRAHA: Nakladatelství Meander letos slaví 20 let od svého vzniku. Za tu dobu v něm vyšlo mnoho uměleckých knih určených zejména dětem. Zakladatelkou nakladatelství je Ivana Pecháčková. O tom, jaké to je vést nakladatelství a jak se rodí nová kniha, mi prozradila v rozhovoru.</p> <p>Blíží se Vánoce. Je pro nakladatele tato doba v něčem složitější? Jak prožíváte čas adventu se svou rodinou?</p> <p>Ano, pro nás nakladatele je to nejhektičtější období roku. Advent je doba ztišení a zklidnění a pobývání s blízkými a to se mi daří vždy jen s velkým úsilím zrealizovat. </p> <p>Jak jste přišla na nápad vytvořit adventní kalendář z leporel?</p> <p>Adventní kalendář je první knihou, která v nakladatelství Meander vyšla. Tehdy jsem byla na mateřské dovolené a dětem jsem vyráběla ručně dělané adventní kalendáře, kam jsem jim schovávala různé malé dárečky. Tak se zrodil nápad udělat adventní kalendář, kde na každý den bude jedna malá knížečka.</p> <p>Vydáváte zejména umělecké knihy pro děti. Velmi zajímavé a experimentální jsou například obrázkové knihy od umělce Petra Nikla. Podle čeho si vybíráte autory dětských knih? </p> <p>Velká většina výtvarníků, kteří pro Meander někdy ilustrovali, jsou blízcí přátelé. S Petrem Niklem se znám už od vysoké školy. Některé výtvarníky ale hledáme sami. Často navštěvuji klauzury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde sleduji tvorbu studentů z ateliéru ilustrace. Co se týče textů, do nakladatelství nám chodí rukopisy, které důkladně pročítáme a občas vydáme i zcela neznámého autora. Jinak sázíme spíše na renomované české spisovatele, kteří jsou schopni vytvořit tu nejkvalitnější literaturu i pro nejmenší čtenáře.</p> <p>Umění obecně klade větší nároky na pochopení. Dá se určit nějaká věková hranice, kdy děti začínají více vnímat a chápat umění? Kdy je pro ně vhodné začít nakupovat i umělecké knihy?</p> <p>Já myslím, že odmala je potřeba děti kultivovat. Ty naše jim můžete kupovat už tak od dvou, tří let, ale důležité je číst je s nimi a také jim leccos občas dovyprávět, objasnit…</p> <p>Zajímáte se také o dětské knihy, které vznikají v zahraničí. Lze vysledovat nějaké rozdíly mezi současnými knihami pro děti, které se vydávají u nás a těmi, co vznikají v zahraničí?</p> <p>Zahraniční tvorbu sleduji. Nedávno jsem se vrátila z dětského knižního veletrhu v Šanghaji. Je zajímavé, že místní ilustrátoři nepracují s lokální tradicí tušové malby, dřevorytu či vystřihovánek. Většina ilustrací působila velmi západním dojmem. Naše nakladatelství vydává knihy autorů z Francie, Argentiny, Nizozemí či Švédska. Avšak česká ilustrovaná kniha vždy měla tradici a ve světě má stále zvučné jméno, ze kterého lze čerpat.</p> <p>Kolik nových titulů ročně vaše nakladatelství vydá? Jak dlouho trvá příprava vydání nové knihy?</p> <p>Většinou za rok vydáme kolem 15 titulů, některé ročníky jsou samozřejmě i silnější. Cesta k hotové knize od rukopisu, přes ilustrace a grafickou úpravu může trvat i několik let. Jsou ovšem případy, kdy se dá kniha zvládnout v extrémně rychlém čase, například za tři měsíce.</p> <p>Co byste popřála dětské knize v roce 2016?</p> <p>Hodně čtoucích rodin, nejen malých čtenářů! Není nad společně strávené chvíle nad knihou s tátou, mámou nebo babičkou, to děti už nezapomenou a od knihy nikdy neodejdou…</p> <p>Leporelový Adventní kalendář stál u zrodu nakladatelství Meander a letos byl opět vydán. Každý den tak spolu s dětmi můžete znovu objevovat biblický příběh, tradice a zvyky spojené se Štědrým dnem. Půvabně ilustrovaná leporela jsou očíslována a vyskládána vedle sebe, děti je mohou postupně otevírat a znovu vracet zpět na místo jako skládanku. Možná se čtení tohoto kalendáře stane ve vaší rodině tradicí a každoroční přípravou na Vánoce. Kalendář vyšel rovněž v anglické a italské verzi.</p> <p>Adventní kalendář je možné objednat na: www.meander.cz</p> <p>***</p> <p>Knížky pro radost<br />
Kreslíte, malujete, fotografujete, píšete příběhy? Neschovávejte je v šuplíku! Byla by škoda nepodělit se o ně se svými blízkými. Všechno, co vytvoříte, má totiž pro vás a pro vaše blízké vysokou hodnotu. Jednou z možností, jak si vyrobit svoji obrázkovou knihu v malém nákladu pro své vlastní potřeby, je i fotokniha. S pomocí jednoduchého programu, který je dostupný na www.happyfoto.cz, si ji snadno sestavíte a můžete i využít různých dekorací a dalších efektů, které program nabízí. Ve vaší obrázkové knize můžete zkombinovat vše, co máte rádi: váš příběh, fotografie vašich dětí, můžete do ní zaznamenat jejich první slůvka, popsat co mají rády. Vytištěná fotokniha působí profesionálně a může se stát milým dárkem pro celou vaši rodinu.<br />
Fotoknihu si můžete vytvořit a objednat na www.happyfoto.cz.</p>

<p>KRÁLOVÉHRADECKÝ KRAJ: V roce 2016 uplyne 150 let od výročí krvavé řeže z roku 1866. Výstavou „Pevnost královéhradecká“ v Muzeu východních Čech v Hradci Králové byl letos na podzim zahájen Program akcí k 150. výročí bitvy u Hradce Králové a války 1866, který potrvá téměř po celý příští rok.</p> <p>Jak je připraven na tuto událost jeden z hlavních organizátorů – ředitel projektu Königgrätz 1866 – pan Radek Balcárek?</p> <p>Začínáme královéhradeckým městským plesem (23. ledna 2016), s podtitulem Ples císaře Františka Josefa I. Chceme totiž, aby rok 1866 byl vnímán nejen jako válečný rok, ale jako část historického období, i s dobovým společenským a civilním životem se vším všudy.</p> <p>Bylo těžké sladit představy jednotlivých organizátorů? </p> <p>Samozřejmě, tak docela snadné to nebylo. Každý, kdo se na projektu seriálu vzpomínkových akcí podílí, má svoji představu a své cíle. Ale snažíme se v rámci organizačního výboru, aby všichni dostali prostor a možnost realizace.</p> <p>Jde zřejmě o vůbec nejrozsáhlejší projekt připomínající tyto události. Na co především se soustředí dramaturgie? S kým organizační tým konzultoval přípravné kroky?</p> <p>Ano, je to velmi obsáhlý a členitý projekt, v němž jsou zastoupena nejrůznější témata: vědecká, kulturní, společenská a historická. Naším cílem je, aby byla skutečně vyvážená. Zárukou jsou odborníci s bohatými zkušenostmi, kteří jsou součástí organizačního týmu. Pokud jde o realizaci bitevních scén, soustředíme se především na autentičnost, kterou konzultujme s historiky. Dramaturgii ukázek připravujeme s filmovými odborníky, kaskadéry, výtvarníky scén, režiséry a dalšími, s nimiž léta spolupracujeme při natáčení historických filmů. </p> <p>Můžete uvést z vašeho pohledu nejdůležitější pilíře kulturního programu?</p> <p>Jedním z nich je „První den spolu“ s videomappingem a ohňostrojem. Dále už zmíněný městský ples, který se bude odehrávat „na dvoře“ císaře Františka Josefa I. Vítáni jsou hosté v dobových kostýmech. Vzpomínkové akce budou pokračovat mezinárodní vědeckou konferencí v Muzeu východních Čech, multimediálním programem s koncertem filharmonie a také obrovskou vojenskou ceremonií na Velkém náměstí v Hradci Králové. Součástí programu bude také mše za padlé v chrámu Sv. Ducha a odhalen bude i nový figurální pomník na bojišti. Seriál akcí vyvrcholí na Chlumu 1. – 3. července bitevními ukázkami – Srážkou jezdectva u Střezetic a velkou bitevní scénou Königgrätz 1866.</p> <p>Na co se osobně těšíte?</p> <p>Těším se na všechny akce a hlavně na organizačně velice náročné bitevní ukázky. Během nich divákům živě nabídneme maximum možných bojových a scénických efektů, které jinak mohou vidět jen ve filmech.</p> <p>Čeho se nejvíc obáváte?</p> <p>Především všeobecné bezpečnostní situace, která by mohla poškodit všechny organizátory velkých akcí s účastí mnoha tisíc návštěvníků.</p> <p>Součástí projektu bude např. i výstava „Post bellum 1866“ – válečné hroby a archeologie bitevního pole. Je v tomto kontextu stále co objevovat?</p> <p>Nejen během oprav hrobů, ale i při různých archeologických průzkumech se neustále objevují artefakty z bitvy: různé druhy střeliva, výstrojních doplňků a dalších zajímavostí. V některých případech jsou nálezy velmi překvapivé. Jde o součást výzbroje, které určitý druh vojska už dávno neměl používat.</p> <p>Musíte zas a znovu opravovat veřejnost, že ve skutečnosti nejde o oslavu nejkrvavější bitvy 19. století, ale o vzpomínkové akce, které mají pietní rozměr?</p> <p>Slovo oslava sem naprosto nepatří, maximálně tak oslava života. Velmi dbáme o to, aby naše akce měly pietní a vzdělávací rozměr. Oživováním historických výjevů chceme ukázat krásu tohoto období a vojenskými ukázkami zase přiblížit způsob a taktiku, s důrazem na nesmyslnost válčení.</p> <p>Narodil jste se – a doposud žijete – v míru, co vám osobně přináší rekonstrukce těchto válečných událostí? </p> <p>Především poznání historie, která se výrazně dotkla míst, kde žiji. Pohybovali se zde významné osobnosti: Hindenburg, Benedek, Bismarck, Wilhelm I. Rozhodovalo se zde o dalším osudu střední Evropy. Organizovat bitevní ukázky je určitá možnost vyzkoušet si na sobě, co všechno se dá logisticky zvládnout a jak co nejlépe realisticky předvést divákům konkrétní obraz historie.</p> <p>Zaslouží si obec Chlum u Hradce Králové větší pozornost v rámci cestovního ruchu? </p> <p>Nepochybně. Dlouho opomíjené bojiště si zaslouží velkou pozornost. Nachází se zde téměř pět set pomníků a památníků, z nichž mnohé mají značnou uměleckou hodnotu a jsou skutečně krásné. Je zde nové válečné muzeum a rozhledna, cyklostezky a především obrovský genius loci.</p> <p>Jak se na projektu finančně podílí klíčoví pořadatelé: Královéhradecký kraj a město Hradec Králové?</p> <p>Seriál akcí má rozpočet téměř deset miliónů korun a jde o jeden z nejrozsáhlejších projektů tohoto druhu v České republice. Finančně i službami přispěje mnoho firem a partnerů – kraj i město se však podílejí zásadně, více jak šesti miliony korun.<br />
Důvěra organizátorů je velké břemeno a já doufám, že širokou veřejnost nezklameme. Zvu každou rodinu a každého jednotlivce, aby navštívil kteroukoli část seriálu akcí. Pevně doufám, že budou všichni spokojeni.</p>

<p>PRAHA/DOBRUŠKA: Setkání s mimořádnými lidmi a mimořádnými příběhy je to nejcennější, co mi přináší můj koníček – externí spolupráce s médii. K úplně nejsilnějším zážitkům se zařadilo povídání s Jiřinou Skálovou, maminkou čtyř dětí, z nichž nejmladší se narodilo s Downovým syndromem, a učitelkou hudby na ZUŠ v Dobrušce Danielou Štěpánovu. Vyslechla jsem příběh plný pochopení a lásky, příběh o mnoha dobrých lidech, snad přímo stvořený pro období adventu a přicházejících Vánoc.</p> <p>Jak dlouho spolupracujete se Společností rodičů a přátel dětí s Downovým syndromem?</p> <p>My jsme členy Společnosti rodičů a přátel dětí s Downovým syndromem od Verunčiných dvou let. Vzhledem ke vzdálenosti Dobrušky od Prahy se účastníme především vícedenních akcí a dostáváme jejich časopis, z kterého jsem se dozvěděla, že se čas od času koná nějaký koncert, na němž děti s DS vystupují. </p> <p>Kdy se tedy narodilo vystoupení Verunky?</p> <p>Letos o prázdninách slyšela jedna členka výboru této organizace hrát Verunku na klavír a pak mi volala, jestli by Verunka nemohla vystoupit na benefičním večeru Zažijte Japonsko v Praze, na němž budou vystupovat japonští umělci.</p> <p>Radili jste se s její paní učitelkou?</p> <p>Po dohodě s paní učitelkou Danielou Štěpánovou jsme se rozhodli, že Verunka zahraje jednu sólovou skladbu a jednu čtyřručně s ní, aby paní učitelka, s níž se cítí jistá, vedle ní po celou dobu seděla. Až na místě jsme dostali program večera, který se konal ve Smetanově síni Obecního domu v Praze.</p> <p>Jak probíhaly přípravy na koncert?</p> <p>Abychom Verunku motivovali, naplánovali jsme celý víkend v Praze za účasti paní učitelky a sourozenců. Až když jsem vzala do ruky program, zjistila jsem, že za Společnost dětí s Downovým syndromem tam bude vystupovat jen naše Verunka, a je dokonce jmenovitě uvedena na oficiálním programu, což nás mile překvapilo. Zhruba dva dny před vystoupením jsem dostala informaci, že se o půl šesté máme dostavit na zkoušku.</p> <p>A samotný den?</p> <p>Koncert začínal v 19 hodin. Po příjezdu do Obecního domu jsme se nestačili divit, protože nás hned uvedli do – z mého pohledu – VIP šatny spolu s moderátorkou… Pak už vše probíhalo takovým způsobem, jak to s downíky bývá. Usadili jsme se v první řadě, aby měla blízko na podium. Ve výsledku nás za „Hujerovi“ bylo devět.<br />
Jenže začalo první vystoupení bubeníků s obrovskými bubny a bojové umění vyjádřené bubnováním. Verunka chvíli vyděšeně koukala se zacpanýma ušima, pak se zvedla a utekla ze sálu. Využili jsme šatnu, kterou jsme měli k dispozici. Organizátoři byli všímaví, jeden se přišel zeptat, zda je vše v pořádku, a tak jsem mu vysvětlila, v čem je problém. Po dohodě s pořadateli se přizpůsobil program, aby Verunka mohla vystupovat hned po přestávce a pak zase odejít. Byli jsme pouze požádáni, zda by mohla přijít ještě na úplný závěr večera, protože dostane malý dáreček. Nakonec to byla veliká krabice a k ní veliký balík – dle mého názoru osobně připravené suvenýry, spoustu ručně skládaných slunečníčků, vyšívaná pouzdérka na kapesníčky, prostě vzpomínky na Japonsko. </p> <p>Můžete odhadnout Verunčiny dojmy?</p> <p>Určitě se necítila dobře před tím velkým sálem, třepaly se jí ruce, ale po objetí paní učitelky se zklidnila. Když už odehrála, udělala rukou vítězné gesto do sálu a ten se celý zasmál. Uklonila se a utekla. Pak jsme to „žehlili“ víkendem v Praze – zoologická zahrada, neviditelná výstava, indická restaurace.</p> <p>Co pro vás Verunčino vystoupení ve Smetanově síni Obecního domu znamená?</p> <p>Pro nás to byla veliká událost. Asi si dovedete představit, co člověk prožívá, když se mu narodí postižené dítě. Bohužel do dnešní doby zažívá spousta rodičů to, co my: První informace, kterou můj manžel dostal, bylo, připravte se na to, že se vám narodilo nevychovatelné a nevzdělavatelné dítě. Nedělejte si naděje. On s tím několik let žil, než zjistil, že máme milou a šikovnou holčičku.<br />
Pro naši rodinu byl koncert něco jako promoce. Nikdy jsme si nedovedli představit, že by nějaké naše dítě mohlo vystupovat v Obecním domě. Celá událost je svědectvím o tom, co dokáže velká láska k lidem a velká láska k práci, jak může proměňovat životy jiných dětí a celých rodin. Za tím vším je, a to mně „doklaplo“ až na koncertě, jak důležitou roli tam hraje, paní učitelka Štěpánová. </p> <p>Daniela Štěpánová je zkušenou učitelkou ZUŠ v Dobrušce, kde vyučuje hru na akordeon. Jejíma rukama prošel dnes už mezinárodně uznávaný varhaník Pavel Svoboda (ředitel MHF F. L. Věka), v jehož šlépějích kráčí student UHK Lukáš Koblása a ten má také následovníka v Janu Preclíkovi…<br />
Ale zpět k Verunce Skálové, která chodila nejprve dva roky do přípravky a teď je v sedmém ročníku ZUŠ, a její milované paní učitelce. </p> <p>Vzpomenete si na úplný začátek s Verunkou?</p> <p>Před lety jsem se vůbec nerozmýšlela a vzala ji do přípravky. Bylo to přínosné pro všechny zúčastněné, ostatní děti jí pomáhaly. Když jsem byla požádána, zda bych ji neučila na klavír, tak jsem se zpěčovala, protože nejsem klavíristka. Ale pochopila jsem, že takové dítě vás nejdřív musí mít rádo, a pak teprve bude hrát na klavír nebo na cokoliv jiného. Vždy tam ale musí být vztah.</p> <p>Jak vše pokračovalo?</p> <p>Během let jsem poznala, že je opravdu talentovaná. Dokonce jsem říkala rodičům, že ji možná zdržuju ve vývoji tím, že nejsem klavírista. Maminka mi ovšem řekla, ať to neřeším – Verunka by k nikomu jinému nešla. Ona mě neustále překvapuje, a že bude hrát někdy čtyřručně se mnou, že bude používat i pedál, jsem si opravdu nemyslela. Co v ní všechno je, nad tím vždy žasnu. Pro mě je to velmi zajímavá zkušenost. </p> <p>Co Verunku čeká v nejbližší době?</p> <p>Letos končí první stupeň, bude absolvovat, tak jsme se rozhodli, že zahraje na absolventském koncertu na konci dubna. Bude hrát jednu sólovou skladbičku a jednu zahrajeme čtyřručně.</p> <p>Čím jste se představily ve Smetanově síni Obecního domu? </p> <p>Pro Prahu jsme vybrali skladbičku anglického skladatele Denise Alexandra, které říkáme Sny a paprsky, dále od Antonia Diabelliho Allegretto pro čtyři ruce. První myšlenka, když jsem dostala pozvánku, ale byla, že to je ode mě drzost hrát v sále, kde se pořádá Pražské jaro, když nejsem klavíristka. </p> <p>Na pódiu jste ale nebyly jen vy dvě?</p> <p>Když hraje, tak má vždy s sebou malého plyšového pejska Bertíčka, s kterým i spí. Je to pro nás živá bytost. Hledala ho v programu, a tak jí ho tam musel tatínek připsat.</p> <p>S jakými ohlasy se setkalo vaše vystoupení?</p> <p>Koncertu byl v hledišti přítomen také česko-japonský manželský pár z Prahy. Pán (Čech) za mnou dokonce potom přišel a ptal se, zda učím a zda jsem klavíristka. Měli šestiletou holčičku a chtěli, abych ji také učila. Říkal, že naše hra pro ně byla ohromným povzbuzením. Do té doby nevěřili, že by to jejich dcera zvládla. To pro mě bylo velké povzbuzení.</p> <p>V čem tkví tajemství takového úspěchu?</p> <p>Vše se ovšem odvíjí od rodiny. Maminka i celá rodina pro ni dělá neuvěřitelné věci. Byla jsem nadšená z rodinného víkendu v Praze, zažila jsem nejen vztahy sourozenců s Verunkou, ale dokonce jejich partnerů. Byla jsem dojatá a toto je odměna za úsilí, které do ní maminka a všichni kolem vložili. To zaslouží obdiv.</p> <p>Dá se popsat váš vztah s Verunkou?</p> <p>Zřejmě jsem pro Verunku důležitá, setkání s ní ale bylo důležité i pro mě. Myslím si, že je to propojení „shůry“ – to si nemůžete naplánovat. Tady nelze napsat výukový plán, vše vyplyne až na hodině. Opustit leckdy musíte i svůj vnitřní plán. Hodiny prolínáme tancem, protože velmi ráda tančí. Tvrdím celé rodině, že je velmi hudebně nadaná. Je to hlavně naprosto otevřená bytost se srdcem na dlani. Do not skladeb, které hraje, si píše texty. Pro všechny zúčastněné to je velká škola lidskosti a lásky, všichni bychom si z toho měli vzít ponaučení. </p> <p>Plánujete využít své zkušenosti v budoucnu?</p> <p>Když mi pan ředitel položil otázku, zda bych ještě jednou učila takové dítě, řekla jsem, že ne. To se stane jednou za život, nebo aspoň já to tak vnímám. V Dobrušce bydlí nejméně čtyři takové děti, takže je naděje, že budeme mít následovníky. Jen se musí najít učitel, který se nebude bát jít do neprozkoumaného pole.</p> <p>Závěrečné slovo patřilo Jiřině Skálové:<br />
Bydlíme v Dobrušce a už tento název pro mě znamená, že je to město dobrých lidí. Potkali jsme se s mnoha z nich, kteří nám pomohli a dávali Verunce lásku a přijetí. Od školky, vlastně už od devíti měsíců jejího věku, jsme chodili na „přivykačku“ do třídy paní učitelky Kujalové a Mecnerové, kde byl ochrnutý chlapeček. Vždycky se tam k němu chovali tak, aby děti ho braly jako rovnocenného partnera. Když si děti hrály a on ležel na lehátku, tak nebyl miminkem, ale tátou, který přišel z práce a odpočívá. I pro mě, vzhledem k tomu, z jaké generace pocházím, kdy jsem se do narození dcery s postiženými lidmi nikdy nesetkala, protože buď byli v ústavech, nebo doma, byla obrovská škola vidět vztah dětí v mateřské školce. Pak jsem se s těmito dětmi setkávala i v přípravce na ZUŠ a měla dojem, že učitelky se učí od dětí, jak Verunku přijímat.<br />
První čtyři roky chodila na Základní školu v Pulické ulici, v první třídě se naučila číst a psát, pak ji to stálo čím dál větší úsilí, navíc ostatní děti se rychleji vyvíjely i sociálně. Teď chodí do speciální školy, které jsem se bála, ale jsem za tu zkušenost vděčná. Zjistila jsem totiž, že romské děti mají úžasné sociální cítění, a že tam je Verunka v naprostém bezpečí. Kdyby si mezi sebou dělaly cokoliv, tak jí neublíží, a mám je za to ráda.</p>

<p>NECHVALICE: Loňský almanach českých básníků Pastýři noci, v němž je zastoupeno i několik autorů ze Sedlčanska, obdržel 10. listopadu v budově pražského Senátu na Valdštejnském náměstí Cenu Petra Jilemnického. Editorem sborníku je básník a publicista z Nechvalic u Sedlčan Vladimír Stibor, který nám poskytl následující rozhovor.</p> <p>Kdo Cenu Petra Jilemnického vyhlašuje a komu je určena?</p> <p> Tuto cenu na památku spisovatele Petra Jilemnického vyhlašuje a podílí se na ní Nadace odkazu Egona Ervína Kische, známého též jako zuřivý reportér. A také společnost Kalf, což je Klub autorů literatury faktu, který už řadu let mapuje a oceňuje knihy věnované publicistice a také literatuře dokumentu z nejrůznějších oblastí lidského života. </p> <p>Znáte nějaké dřívější nositele této ceny? </p> <p>Určitě bych si vzpomněl, ale nechtěl bych na někoho zapomenout. Ale letošní Cenu Petra Jilemnického dostal například nejslavnější český cestovatel a etnograf Polynésie a indiánských kultur Miloslav Stingl. Když mi bylo asi patnáct let, osobně jsem se s ním potkal jako příbramský knihkupecký učeň, když jsem prodával jeho knížky a zúčastnil se jeho besedy se čtenáři. V tehdejší době 70. let minulého století pana Stingla znal ještě málokdo, ale jeho knížky byly už tehdy nádherné. </p> <p>Kdo zasedá v porotě? </p> <p>V porotě jsou představitelé již zmiňovaných institucí, uvedl bych pana Miroslava Kučeru a jeho nesmírný přínos pro tuto soutěž. Záštitu přebírá východočeské město Letohrad, kde Nadace E. E. Kische sídlí. Slavnostní vyhlášení a společenskou záštitu má na starosti Senát Parlamentu České republiky.</p> <p>Co porotu na almanachu zaujalo? </p> <p>Po vyhlášení výsledků – nominováno bylo asi šedesát knižních titulů – jsem měl tu čest chvíli mluvit nejen s mnoha členy poroty, ale i s místopředsedkyní senátu Milenou Horkou. Ta vyzvedla u almanachu Pastýři noci především to, že i v dnešní době, jež literatuře a poezii zvlášť příliš nepřeje, dokáže vzniknout celonárodní antologie i s několika českými básníky žijícími trvale v zahraničí. Sborník je, dalo by se říci, průřezem básnickou tvorbou minulého roku, neboť se v něm nachází tvorba šedesáti pěti autorů. Pochváleno bylo i nakladatelství Milan Hodek a ilustrátorka Alena Stiborová za výtvarnou stránku knihy. </p> <p>Co všechno je s touto cenou spojeno? </p> <p>Protože se všeobecně nedostává financí, největší význam této ceny spočívá především v rovině společenského ocenění i morální podpory české poezii. Doby, kdy se rozdávaly pěkně tlusté šeky, český křišťál či diplomy psané zlatým písmem, už dávno minuly. Ale pravdou zůstává, že do senátu nepřichází pozvání každou chvíli, jen párkrát za život. Někdy ani to ne. </p> <p>V jaké atmosféře proběhlo předávání ceny?</p> <p>Přátelská pohoda a příjemná atmosféra panovala během slavnostního aktu i dlouho po udělení cen a několika čestných ocenění. Mnoho spisovatelů se již znalo z předchozích ročníků této soutěže, takže se tu potkávali staří známí zároveň s mladšími adepty literatury faktu, kteří do spisovatelského světa míří poprvé, ale s mnohem větší vervou, než tomu bylo u starší generace. A to je rozhodně dobře.</p>

<p>PRACHATICE: V poslední době sledují s napětím nejenom obyvatelé Prachatic ale také mnoho dalších zainteresovaných lidí vývoj kauzy o záchranu nejvýznamnější funkcionalistické stavby v Jižních Čechách – rodinného domu Johanna Nepomuka Krale v Prachaticích, prostřednictvím jejího prohlášení kulturní památkou.</p> <p>Vila je dílem významného architekta židovského původu Fritze Reichla (1890 Baden bei Wien – 1959 Los Angeles), který ji navrhl pro majitele místního velkoobchodu s koloniálním zbožím Johanna Nepomuka Krale. Stavba byla realizována v letech 1931 – 32 a je jedinečnou ukázkou vlivu umírněné funkcionalistické moderny a architekta Adolfa Loose.<br /> V meziválečném období se stala místem setkávání českého, židovského a německého prostředí. V souvislosti s příběhem, který provázel okolnosti jejího vzniku o ni tedy nelze hovořit pouze jako o architektuře samotné, neboť s přilehlou zahradou zde vila vystupuje jako hodnotný urbanistický celek, jenž svým vzhledem ale i vybavením interiéru prezentuje určitý životní styl. </p> <p>Návrh na Ministerstvo kultury ČR o vyhlášení této stavby za nemovitou kulturní památku podal spolek Pelyněk již na podzim minulého roku. Návrh byl hned poté jednoznačně podpořen krajským pracovištěm Národního památkového ústavu v Českých Budějovicích.<br />
Ptáte se jaký je důvod potřeby legislativní ochrany vily J. N. Krale, jež je nejen pro historicko-politické události, které panovaly během doby jejího vzniku, považována za tak důležitý klenot meziválečné moderní architektury?<br />
Funkcionalistická vila nacházející se v Nádražní ulici stojí v cestě plánovaného vybudování dopravní přeložky silnice II/141 v úseku Prachatice-Těšovice, zanesené v platném územním plánu Jihočeského kraje (investora stavby) a její realizace je pouze otázkou času. Město Prachatice, které v této kauze vystupuje v roli majitele proto vyneslo nad vilou rozsudek, který ji odsoudil k demolici. Ovšem na tomto místě je dobré upozornit, že zárodek plánu přeložky pochází z roku 1976 a územní rozhodnutí pro tento usek je platný od roku 1997. Navíc jde o projekt neúplný, a vezmeme-li v potaz jeho stáří, pak není vyloučeno, že by nemusel splňovat současné právně zakotvené normy a požadavky, které plynou ze zákona. Navíc co se týče ekonomické stránky projektu, tak ta značně pokulhává za realitou, a zda se předpokládaný přínos stavby vyrovná investici do ní, je prozatím takříkajíc ve hvězdách.<br />
Na tyto skutečnosti upozorňuje také petice za zachování vily , která žádá o přehodnocení přeložky ke které se připojili různé organizace, spolu s uznávanými odborníky v oblasti architektury a dějin umění. Za všechny jmenujme Prof. Jindřicha Vybírala, vedoucího katedry teorie a dějin umění na vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, který ve svém vyjádření k návrhu na prohlášení vily kulturní památkou napsal: „Rodinný dům Johanna N. Krale v Prachaticích považuji za jeden z nejlépe dochovaných příkladů Reichlovy architektonické koncepce, která rozvíjí podněty puristicko-funkcionalistické avantgardy, zachovává si však odstup od její ortodoxie, a na rozdíl od ní klade důraz na obytné hodnoty a útulný interiér. Je to velmi kultivované dílo vídeňské ´umírněné´ moderny s pozoruhodnou prostorovou dispozicí a celou řadou autentických interiérových prvků, které se dochovaly navzdory degradaci stavby dlouhodobým nevhodným využitím. Informaci, že územní plán Prachatic počítá s demolicí této stavby, jsem přijal s velkým znepokojením. Plně doporučuji prohlášení rodinného domu Johanna N. Krále v Prachaticích kulturní památkou.“ </p> <p>Ještě nedávno sídlila v prostorách vily mateřská škola. Bohužel tento způsob využití budovy neměl dlouhého trvání, s ukončením činnosti školky zůstala Kralova vila opět bez života, a byla tak nepřímo odsouzena k postupnému chátrání.<br /> Tento stav se ale změnil od října roku 2014, kdy jej získala do pronájmu Pavla Zelenková za iniciativu Živá vila, z.s., a stavbě byl opět vdechnut život. Aktivity jejích členek Barbory Staňkové, Pavly Zelenkové a Kateřiny Wagnerové (předsedkyně spolku Pelyněk) vedou k tomu, aby samotné srdce vily J. N. Krale již nikdy nepřestalo tlouci. Za tímto účelem se zde pořádají různá setkání pamětníků, odborné přednášky o veřejném prostou, pro zájemce se konají též komentované prohlídky vilou a spousty benefičních či svátečních koncertů. </p> <p>Mimochodem jeden takový speciální vánoční koncert se zde bude konat dne 19. 12. 2015 od 19 h, a každý kdo by se chtěl přijít podívat, je pořadateli srdečně zván. </p> <p> Jde o koncert psychedelické rockové skupiny PLEASE THE TREES, držitele výroční hudební ceny Anděl za nejlepší alternativní počin v roce 2012 – album 'A Forest Affair’.<br />
Otázkou zůstává jak dlouho bude členkám iniciativy Živá vila umožněno v této bohulibé činnosti pokračovat. </p> <p>Smlouva o pronájmu slečně Zelenkové skončí v říjnu příštího roku a rada města se již nechala slyšet, že ji hned poté vypoví. </p> <p>Všichni zúčastění doufají, že než se tak stane, dojde k přehodnocení celé záležitosti a město se vyvaruje unáhlených závěrů, které by vedly k jednání, jehož následky už by nikdy nebylo možné napravit.<br />
Prvním náznakem projevení dobré vůle by mohlo být přistoupení na kompromis v podobě revize projektové dokumentace z roku 1997, která by prokázala nebo naopak vyvrátila nedostatky plánované přeložky. Tu ale město z blíže nespecifikovaných důvodů stále odmítá. </p> <p>//Dodatek k článku://<br />
Více informací najdete na www.zivavila.cz</p>

<p>Letos uplynulo již sto osmdesát pět let od narození spisovatelky Karoliny Světlé. S jejím životem a literární tvorbou se seznamují návštěvníci v Podještědí, kde se nachází její Stezka, a také v českodubském muzeu. Duchovní síla Ještěda inspirovala spisovatelku k zamyšlení o smyslu života, jeho morálce. Napsala na toto téma šedesát povídek a pět románů.</p> <p>Lidé i dnes v okolí nádherné hory stále nosí její obraz v srdci, který jim dává inspiraci k tomu, aby zůstali vlastenci a byli hrdi na naše evropské tradice. Její dílo je dnes již možno považovat za historizující, tehdy bylo však aktuálním obrazem doby jako pestrobarevný obraz.</p> <p>Není přesně známo, zda kdysi v dávné minulosti v Ještědských horách někdo přebýval. Hřbet, který znali vládcové od doby Sáma, působil jako neprostupná hradba, ochránce země. Postaven čerty nebo bohy byl tajně navštěvován čarodějkami, bábami mastičkářkami i všelijakými léčiteli. Samotný vrch byl místem kam spadli černí andělé, kde rostly čarovné byliny a přebývaly nejen nadpřirozené bytosti bájných světů, ale také živé bytosti, nekalých zvyklostí. Po léta byl také vyhledáván pro vzácné kameny a drahé kovy. Čarovnou moc míval Ještěd o velkopáteční noci, na svatého Jana, ale především o Štědrém večeru. Obzvláště Vánoce na Ještědu mívaly své neodolatelné kouzlo se spoustou zvyků i výtvorů lidských rukou. Betlémy zde lidé tvořili po staletí a bývaly největším předmětem obdivu u dětí i dospělých.<br />
O světovou pověst Ještědského hřbetu se zasloužila svatá Zdislava, jako léčitelka dokázala podle legend uzdravit a oživit nemocné k životu, přičemž nejúčinnější pro její léčebné metody byla voda ze studánky nedaleko Jablonného v Podještědí, kde na zámku Lemberk přebývala. Možná, že právě sílu Ještěda využívala i Johanna von Herzogenbergová ze Sychrova, když pomáhala emigrantům z Čech po druhé světové válce. Všeobecně lidé od pradávna přiznávají silnou duchovní moc vrchu na severu Čech.<br />
Nikdo jiný však nepopsal kraj a lid Ještědských hor jako obrozenecká spisovatelka Karolina Světlá. I když na Ještědu v zimě nikdy nebyla, podává dokonale s básnickou nuancí ovzduší Vánoc a ještědských zim. Nejpodrobněji popisuje zvyky a atmosféru v Podještědí v novele Kantůrčice a v jejím nejlepším díle Vesnickém románě. Motiv novorozeňátka je připomenut i ve světoznámé Hubičce. Vedle popisu krajiny zachycuje nádherné ovzduší rodin, i tam, kde jsou problémy, přesto však jsou plné vánoční lásky a oslavy lidských vztahů.<br />
Enefa Podhájských je krejčová, ale vyzná se v knihách a lidé ji považují za velmi chytrou dívku, protože dokáže pomáhat v nemoci. Ve vsi je pro své znalosti nazývána Kantůrčicí. Dívka žije v domku na svahu Ještěda jen se svým pradědečkem a mladším bratrem Jeníkem. Pradědeček pečuje o betlém, který Světlá popisuje jako mistrovské dílo:<br /> „Všecka všudy zvířata a všecky osoby sebou pohybovaly: Panna Maria kolíbala Jezulátko, svatý Josef jí pomáhal, pastýři před jesličkami klekali, anděl nad nimi se vznášející třepetal zlatýma křídloma, oslík a volek hlavami kývali, opodál mířil myslivec na jelena, tkadlec u stavu tkalcoval, selka tloukla máslo, cimbálek břinkal na cimbál, brusíř brousil na brusu, dva kozli se prali, ovce se pásly a v pozadí v městě Jeruzalémě čtvrtili Herodiášovi zbrojnoši mláďátka hroznými meči.“<br />
Zajímavé jsou pasáže, kde se snaží spisovatelka vysvětlit myšlení venkovských lidí o smyslu a osudovosti života. Fatalistické pojetí života vyplývá z jejích osobních prožitků a především z dokonalé znalosti bible. V popisech mohou být zřetelné myšlenky kněží s nimiž se setkává již s prvními českými básněmi a posléze i osobně.<br />
Vánoce jsou předmětem mnoha děl obrozenců. V Babičce Boženy Němcové je popisován Štědrý večer jako bohatá hostina. Jan Neruda ve Štědrovečerní romanci je až erotický. Bílé Vánoce Vrchlického jsou romantické. Karolina Světlá ve Vesnickém románě podává obraz prosté štědrovečerní večeře u matky sedláka Antoše Jírovce. V chudém domku se Antoš po návratu z obchodů setkává se služkou Sylvou, oběma svými dětmi a matkou. Děvečka ze statku Sylva dává nejdříve večeři stromům, zvířatům a nakonec hodí příchozímu Antošovi nevědomky přes plot střevíček. Ženy připravily ten nejchudší, ale nejkrásnější Štědrý večer. Po večeři povídají o životě a křesťanské morálce. Když se děti potěší s dárky a blíží se půlnoc, odcházejí Antoš a Sylva s dětmi na statek.<br />
V kostele zvou na půlnoční a ves je plná života, oni dva však jdou jakoby vesmírem lásky a v nebesích: //“Byl tuhý mráz, sníh chrupal pod kroky pozdních chodcův, okolo čela Antošova však vanuly větérkové jarní. Na obloze i na zemi třpytila se jiskra vedle jiskry, hvězdy jim svítily nad hlavami, sníh pod nohama, kráčeli pod nebem i na nebi. Kolem nich doletovaly zvuky zvonů, zvěstujíce lidem čistého srdce, že se narodilo světlo světa v této posvátné hodině. Byla sláva a mír na zemi a na nebi…“, píše Karolina Světlá.</p> <p>Přednáška o Vánocích Karoliny Světlé, kterou připravil autor, se konala 8. 12. 2015 v knihovně v České Lípě a 20. 12. proběhne v kostele sv. Bonifáce v Libercvi-Hanychově.</p>