Čeho máš v současné době plnou hlavu?
No samozřejmě Hurvínka. (smích) Letos se sešla dvě úžasná jubilea: Karla IV. a Hurvínka I., největšího a nejmenšího Čecha, což je vtipná nadsázka z dílny Divadla Spejbla a Hurvínka. To se chystá oslavit Hurvínkovy narozeniny opravdu ve velkém, k jeho poctě pořádá v pondělí 2. května koncert ve Foru Karlín.
Celou tu slávu ale zahájíte už o den dříve v Chrudimi…
Ano. Hurvínek je nejznámější českou loutkou a naše muzeum si jeho devadesátiny nemůže nechat ujít. Už v březnu jsme otevřeli malou výstavu sběratelských zvláštností „Spejbl a Hurvínek na poličce“. Hurvínek jako skleněná figurka, Hurvínek jako Nekňuba a různé další varianty vyráběné od doby, kdy začal být populární. Výstavu připravily – a báječně! – naše kurátorky Kateřina Valíková a Denisa Horníková.
A od 1. května až do konce října bude v Chrudimi hostovat také výstava Hurvínek má narozeniny! zapůjčená Divadlem Spejbla a Hurvínka. Je koncipovaná jako dárky pro Hurvínka. Tato interaktivní, zážitková a zábavná expozice určitě potěší hlavně děti, které si budou moci spoustu věcí samy objevit a vyzkoušet. My připravujeme k vydání stejnojmennou publikaci. Připomíná mi knížky z mého dětství. Když ji otevřete, „vyskočí“ na vás obrázky ve 3D: narozeninový dort, Hurvínek na koloběžce, Mánička před zrcadlem… Texty napsala Denisa Kirschnerová, obrázky nakreslil Tomáš Chlud, autor známých komiksů o Hurvínkovi. Jeho kresba má šmrc, je odlehčená a vtipná. Technické řešení je dílem Milana Weinera, architekta, který se léta baví tím, že pro časopis ABC vymýšlí různé papírové skládačky.
Je to tedy kniha z libosti?
Ano – a působí nám velké starosti, protože je obtížná na výrobu a velmi nákladná. Bez dotace Ministerstva kultury by vůbec nemohla vzniknout. Knížka nemá klasický příběh. Denisa Kirschnerová prostřednictvím vtipných dialogů Spejbla a Hurvínka a také Máničky a bábinky do textu propašovala historická data. Čtenář se například dozví, kdo a kdy Hurvínka „vodil“, kdy byl poprvé na scéně, a které země navštívil. Mánička připravila velký soupis zvláštností: víte, že po Hurvínkovi se jmenuje planetka nebo lokomotiva, že v zahraničí mají restaurace Spejbla a Hurvínka? Nechybí ani výčet platinových desek – takové to NEJ. Paní Kateřina alias bábinka se zase obšírně zabývá tím, proč se Hurvínek jmenuje Hurvínek a jak dostal své jméno Spejbl.
Padne také otázka, proč Hurvínek nemá maminku?
Ano, to se v knížce taky řeší. Spejbl vysvětluje Hurvínkovi, že když se narodil, bylo „taťuldovi“ šest let, takže byl vůbec nejmladším tatínkem, a to je možné jenom u loutek. Ale že tím nejmladším otcem je rád, a že se mu narozením Hurvínka úplně změnil život, což je pravda. Spejbl byl původně taková pokusná loutka ve Skupově divadle v Plzni. Objevoval se vždycky až na konci představení pro obveselení publika. Někde se uvádí, že mu dokonce jednou namazali frak syrečky a pouštěli na něho živého pejska. Než přišel na svět jeho ušatý společník, měl asi hodně krušný život. Zato Hurvínek si okamžitě získal sympatie publika. To logicky usoudilo – ačkoli to původně nebyl záměr tvůrců, že je Spejblův syn. Dvojice se poprvé sešla v roce 1926 a tehdy začaly vznikat slavné dialogy, na kterých se s Josefem Skupou podílel nejprve Frank Wenig a Miloš Kirschner, později psala texty i Helena Štáchová a dnes Denisa Kirschnerová. Já mám ale nejraději ty staré výstupy. Možná v tom hraje roli nostalgická vzpomínka z dětství, ale určitě také nepřehlédnutelné prvky dadaismu a surrealismu, které často násobí absurditu dialogu a situací. Současné texty jsou spíš edukativní a mají jiný humor.
Celý ten Hurvínkův rok je moc fajn. Kromě výstav a knížky jsme připravili závody na koloběžkách o ceny, do Chrudimi přijede zahrát Divadlo Spejbla a Hurvínka a uspořádáme také Den seniorů, aby si i Hurvínkovi vrstevníci mohli zavzpomínat na legendární loutky.
Zdá se, že letos nevyjdete z legrace – máte vůbec nějaké starosti?
No, starostí je spousta, jen jsem si říkala, že až skončí Hurvínkův rok, uspořádáme výstavu na téma Smrt a zmar v loutkách nebo něco takového, abych se zas trochu dostala do normálu. (smích)
Vybavíš si ještě, jaké byly tvé první dojmy, když jsi převzala chrudimské muzeum?
To se nedá zapomenout. Když jsem v roce 2011 přišla do Chrudimi a v němém úžasu procházela budovy, viděla jsem zanedbané muzeum, kde se zastavil čas. Samozřejmě jedna věc je kritizovat a říkat, co je špatně, a druhá věc je něco s tím udělat. A tu možnost jsem z pozice ředitelky dostala. Brzy jsem zjistila, že problém není ve zřizovateli (Ministerstvu kultury) a nedostatku finanční podpory, ale v absenci vize a ochoty bývalého managementu požádat o peníze. Tak jsem se do toho pustila a kousek po kousku jsme začali na muzeu pracovat, abychom se v něm dobře cítili, aby do něj lidé rádi chodili a bylo na co se dívat. Po čtyřech letech máme zrekonstruovaný celý objekt, teď je na řadě depozitář, a nedávno jsme se rozrostli o další budovu – badatelnu, která bude k dispozici i lidem zvenku: studentům, odborné veřejnosti a spoustě soukromých sběratelů, kteří české loutkářství mají jako koníčka. Postupně chceme dát do pořádku také odbornou knihovnu, vytřídit fond a obohatit ho o všechno, co v současnosti ve světě o loutkářství vychází.
Jakou strategii volíte, pokud jde o akvizice?
Muzeum původně vzniklo z myšlenky, že půjde o mezinárodní loutkářské centrum se sídlem v Praze. Proto také během pražské výstavy UNIMY v roce 1968 získalo velkorysé zahraniční dary. Ideový projekt bohužel zůstal jen na papíře. Shodou náhod Jan Malík, který o založení loutkářského muzea usiloval a měl dobré kontakty v Chrudimi, prosadil v tomto východočeském městě muzeum s akcentem na českou historii. Já jsem ale přesvědčena, že mezinárodní kontext je důležitý. Teprve v porovnání různorodých kultur je možné ocenit jak to cizí, tak to domácí. Proto se snažíme nakupovat sbírkové předměty i ze zahraničí. Podařilo se nám například získat sérii artefaktů vietnamského loutkového divadla a právě kupujeme krásnou sbírku maňáskových divadel z Francie.
Velkou pozornost si zaslouží také období přelomu 19. a 20. století, kdy v Paříži fungoval kabaret Chat Noir. Hrálo se tu stínové divadlo, které se v ničem nepodobá východním formám. Byla to krásná a slavná etapa, o které se u nás mnoho neví. Na Montmartre se valily davy, aby se podívaly na krátké stínohry pro dospělé. Hrály se dva typy představení – romantická a politická.
Zní to úžasně, ale kromě finančních prostředků je tu asi další háček – kde budete moci tyto unikátní exponáty vystavit?
Faktem je, že sice získáváme krásné sbírkové předměty, ale nemáme pro ně prostor. Muzeum sídlí v Mydlářovském domě v Chrudimi, což mu hrozně sluší, je to dobrá symbióza s renesanční architekturou a hezké místo, ale samotné objekty jsou příliš malé. A tak bych si přála vrátit se k původní myšlence muzea jako mezinárodního centra, kde se budou potkávat loutkářské kultury z celého světa.
Takže bys ráda naplnila tu původní vizi?
Ano, tady není třeba vymýšlet něco nového. Občas si dělám legraci, že zatímco velké pražské instituce mají pobočky na venkově, my ji budeme mít v Praze. (smích) To je můj sen. Ale k jeho uskutečnění je potřeba zásadní podpora zřizovatele. V současnosti, kdy se muzea spíš slučují nebo zmenšují, my naopak usilujeme o to, aby se naše malé muzeum rozšířilo. Je to velké rozhodnutí, které bude stát spoustu peněz.
Je na to teď vhodný čas?
Jsem přesvědčená, že ano. České loutkářství spolu se slovenským usilují o zapsání na seznam UNESCO a koncem roku by už mělo být jasné, zda se to podaří. A pak – to, co jsme stačili tady v Chrudimi za čtyři roky udělat, je i pro Ministerstvo kultury dokladem, že tato myšlenka je zajímavá a má velký návštěvnický potenciál.
Co říkáš tomu, že si turisté odváží z Prahy místo loutek nevkusné komerční produkty?
To je jedna z věcí, kdy mě čerti berou. Kýčovité hračky a turistické suvenýry, které se vydávají za českou loutku, to je tragédie a strašlivá degradace toho oboru! S českým loutkářstvím to opravdu nemá nic společného.
Mezinárodní centrum loutkářství by tedy do jisté míry napravovalo představu o české loutce?
Za předpokladu, že by budova muzea byla přímo v centru Prahy, pak ano. Ale bohužel, to je zřejmě nereálné.
Jak si vysvětluješ, že profesionální dramaturgy a scénografy kamenných loutkových divadel nechává případný zápis českého loutkářství do UNESCO spíše chladnými? Že tuto snahu vnímají jako cosi obrozeneckého? Na konferenci v Hradci Králové na téma dramaturgie loutkového divadla jsem měla dojem, že je tato myšlenka více méně obtěžuje. Přitom šlo převážně o absolventy loutkářské katedry DAMU, kteří jistě vědí, že loutkové divadlo má své historické kořeny a zároveň i svou jedinečnou živou kontinuitu.
Docela mne ta jejich krátkozrakost překvapuje. Myslím, že řada z nich hledí na amatéry s despektem, což je naprosto neoprávněné. České amatérské loutkové divadlo umožňuje ve společenství podobně zaměřených lidí rozvíjet jejich osobní kreativitu, nabízí možnost spoluprožití, sdílení emocí, blízkého kontaktu – a ke všemu je u toho legrace! Tohle začíná být ve světě stále větší problém. Robotické hračky z Japonska uspokojují touhu po kontaktu… Myslím, že začínáme být tak trošku nemocní tím, že nejsme schopni vytvářet vztahy, že nejsme schopni prožívat svoje vlastní příběhy – a nejen ty předehrané v televizi. Naopak amatérští loutkáři se významně podílejí na kulturním životě své obce – vždycky to tak bylo, a je ohromné, že tahle tradice se v živé formě přenesla přes tolik století.
Já ti řeknu příklad – teď jsem mluvila s Františkem Skálou, pracuje v dílnách na katedře DAMU a budoucí scénografové se u něho učí řezat loutky. Nedávno dostali za úkol udělat trikovou loutku. A on si posteskl, že zůstal nenaplněný. Studenti kreslili, vymýšleli, jak by to mohlo být, ale spousta věcí je přece už dávno vymyšlených a fungovaly naprosto perfektním způsobem. U nás v muzeu máme trikových loutek z 19. století spoustu. Tím nechci říct, že by to měli dělat stejně. Ale k čemu je dobré ztrácet čas objevováním objeveného – a ještě nešikovně –, když neznáš technické základy a fígle?
Nevím, jestli je to problém školy, nebo těch mladých lidí, že mají tendenci kašlat na všechno, co už tu bylo. Paradoxně studenti ze zahraničí, kteří v Praze studují loutkářství, k nám do Chrudimi jezdí, zatímco čeští studenti až na výjimky ne. Snad je to společenský syndrom – ten přehnaný důraz na vlastní ego a na vlastní přínos. A to je něco, co nás všechny strašně válcuje a omezuje.
V této souvislosti ráda připomenu „návrat lidového loutkářství“ do hradeckého Draku. Bývalý dramaturg a dlouholetý ředitel Jan Dvořák a jeho přítel, loutkář Matěj Kopecký, v druhé polovině minulého století oživili a tvůrčím způsobem uplatnili princip hry starých lidových loutkářů. Drak z něho těžil dlouhá léta. Pokud jde o užití tradiční marionety, Jan Dvořák uvedl:„Marionety na drátě jsou svým způsobem dynamičtější, ovladatelnější a zajímavější než ostatní druhy loutek.“
Souhlasím. Když se vrátím k Hurvínkovi, k představení, kde si stěžuje, že je marioneta na nitích, a proč raději není maňásek nebo javajka, a kde následují výstupy, v nichž se Spejbl a Hurvínek proměňují právě v javajky a hrají Čechova tím typicky dlouhým gestem – tak je zřejmé, že forma v loutkovém divadle je určující, že udává stylizaci. Zatímco marioneta na drátě je razantní a dynamická, marioneta zavěšená na nitích je odsouzena k vláčným pohybům, napodobujícím lidskou gestikulaci. Rozumím tedy tomu, že Jan Dvořák marionetu oceňoval, zvláště tu sicilskou, která mívá ještě jeden drát na ruku. Ve Třech mušketýrech ji, myslím, použil i jeho syn Tomáš Dvořák, režisér plzeňského Divadla Alfa.
Kdo ještě s Tomášem Dvořákem v současném profesionálním loutkovém divadle křísí marionety?
V posledních dvaceti letech mají na návratu marionety skutečně lví podíl především plzeňští tvůrci – Tomáš Dvořák a Ivan Nesveda, ale pracuje s nimi také Naivní divadlo v Liberci. Já vnímám marionetu jako jednu s chutí a vůní, jako jeden z prostředků loutkového divadla. Jsou-li tvůrci poučení a představení dobře udělané, pak je to zážitek. Myslím, že po deseti letech se ukazuje, že alternativy v českém loutkářství bylo až příliš. Dnes se objevují formálně a výtvarně zajímavé věci, ale ne vždy jde o tvůrčí posun. Kdyby se loutkové divadlo hrálo tak jako v 19. století, byla by to příšerná nuda. A tak je jen dobře, že tvůrčí postupy jsou proměnlivé, zkoušejí se i slepé cesty, že je možná volnost i bezbřehost.
Pokud jde o návrat k marionetě, může chrudimské muzeum působit do jisté míry inspirativně? Například formou řezbářských workshopů?
Workshopy samozřejmě pořádáme, ale marioneta je poměrně těžká na výrobu a my nemáme tak velké a vybavené dílny. Spíš se prostřednictvím programů pro děti snažíme nabídnout různé formy loutek, na jejichž výrobě se pak samy podílejí. Mladí lidé bývají překvapeni možnostmi marionety, ale objevují také přednosti jiné geniální loutky - maňáska. Kromě hlavních expozic se snažíme dělat i malé výstavy, abychom veřejnosti představili to, co jinde neuvidí, např. vietnamské vodní divadlo. Během loňské výstavy Divadlo zrozené z vody návštěvníci dostali jedinečnou příležitost zahrát si v bazénku s maketou a vyzkoušet si tak něco, o čem ještě nedávno neexistovala ani česká publikace. Teď už ano.
Už pátým rokem jsi v pozici ředitelky muzea – paměťové instituce. Předtím jsi působila jako režisérka a dramaturgyně loutkového divadla, často hostující v Polsku. Není to pro tvůrčího člověka ve skutečnosti krok zpět? Co této změně říkali tvoji kolegové?
Spíš se mě všichni ptali – a nebude se ti stýskat? Upřímně řečeno, čekala jsem, kdy to přijde, kdy pocítím, že mi tvůrčí práce chybí, a ono to nepřicházelo. Aha, pomyslela jsem si, to je tím, že ta změna je dobrá. Zřejmě v pozdější fázi svého života potřebuji něco stabilnějšího, neříkám klidnějšího – ačkoli muzeum působí jako tichá, spící instituce. A ejhle! Někdy před měsícem jsem četla knížku a najednou jsem si řekla, panenko skákavá, to by byl divadelní text! A už mi nabíhaly obrázky a začal se odvíjet film, jak by to vypadalo. Prostě recidiva! Neskrývám, že mám chuť to zkusit, ale nejsem si jista, jestli to ještě půjde. A tak je to v životě se vším… I o tu kreativitu musíte pečovat.
Aby nezakrněla…
Je docela možné, že už se to stalo. V každém případě bych se ráda přesvědčila, jestli ji ještě dokážu probudit. – To je těžké, když k tomu jednou přičichnete… Divadelní život je strašně intenzivní, ten čas od první zkoušky do premiéry, společenství lidí, které ho prožívá a směruje svou energii jedním směrem ke vzniku čehosi! Zatímco muzejní život je sice hektický, pracovitý, ale intenzita spoluprožitku tu chybí. A možná právě po tom se mi zastesklo. Když to nevyjde, budu se nejspíš muset obrátit na zážitkovou agenturu, abych si mohla prožít neprožité! (smích)
Přece jen nechybí ti ve tvé dnešní práci potlesk na otevřené scéně?
Ne, vůbec ne. Bude to znít možná divně, ale vždycky mě zajímala především cesta, vznik konkrétního představení – a někdy třeba na úkor výsledku. Potlesk patří lidem na jevišti. A já mám pro herce velkou slabost. To oni zhmotňují režisérovy představy se vším, co k tomu patří – se scénografií, hudbou. Mám je moc ráda, a nejvíc ty intuitivní, pudové typy, co jdou po emocích. Takový naturel mají především polští herci. Setkala jsem se s ním během hostování v Polsku, a bylo to opravdu příjemné. Jejich přístup je jiný, důkladnější. Snad je to tím, že se u nich snoubí dvě věci: vyšší míra spontaneity, temperamentu, kterou v Čechách postrádám, a zároveň výjimečná citlivost.
Kde všude jsi působila?
Několikrát jsem hostovala v loutkovém divadle v Lodži, pak jsem režírovala v Krakově v Grotesce a taky v divadle v Olštýně Voltairova Candida.
Jak ses domlouvala?
Mluvím takovou ztláskanou česko-polštinou. Na DAMU byla možnost jet do Wroclavi dělat absolventské představení, tím vlastně začala spolupráce wroclavské a pražské fakulty. S kamarádkou Bárou Tuhou - Zichovou jsme připravily hru Josefa Čapka Země mnoha jmen, která se u nás hrála jen jednou, v divadle na Vinohradech. Samozřejmě šlo o hru s panáky – s loutkami. Dostala jsem tlumočnici, ale brzy jsem měla intenzivní pocit, že říká něco jiného. Nezbylo mi, než si rychle osvojit řeč, abych s herci mohla komunikovat sama. Používala jsem jakýsi teatro-language-basic, a když polští kolegové viděli mou snahu, ochotně mi pomáhali. Vzpomínám na to jako na pěkné období. V té polské mentalitě jsem si připadala nějak svobodnější. Platí, že věci jsou buď dobré, nebo špatné, bílé, nebo černé. A to je něco, co potřebuji – čitelné prostředí.
Na jedné straně tedy tvůrčí práce se vším, co k ní patří, a na druhé pozice manažera, v níž člověk může něco zásadně a trvale ovlivnit a změnit… Kolik režisérů by dokázalo dát dohromady tuhle „chrudimskou symfonii“?
Možná je to fází života, že se s věkem mění priority. Najednou chceš, aby něco z toho, co děláš, mělo přetrvávající podobu. A je fuk, že to třeba nikdo neocení, že jen ty víš, kolik to stálo úsilí. Důležité je, aby člověk měl sílu udělat ještě něco dalšího, aby ho to bavilo. A je dobře, když se věci uzavřou a existují. Jako třeba tahle knížka na polici. Už jich přibyla pěkná řada. Říkám si, tak co dál, na kom nám záleží, o kom bychom teď chtěli psát? V těch knihách je možné zachytit pomíjivost člověka, otisk jeho práce prostřednictvím sebereflexe nebo odborné studie napsané pro tuto příležitost. Ať je to scénograf nebo řezbář, podílel se na představení, které už se dávno sice nehraje, ale konečně se tím někdo začne zabývat v širším kontextu. A to už je vlastně muzejní přístup. Takhle jsme splatili dluh například Aloisi Tománkovi, Pavlu Kalfusovi nebo Františku Vítkovi a Věře Říčařové. Stejně tak mne těší, když naše kurátorky získají dosud chybějící artefakt do sbírky. A to jsem nikdy nic nesbírala – dokonce jsem ke sběratelství měla naprostý odpor. Dnes vím, že je k němu potřeba systematičnost a vytrvalost, vlastnosti, které mi opravdu nejsou vlastní. Je to zvláštní, ale najednou těm sběratelům začínám rozumět! Kdyby mi tohle někdo vykládal ještě před deseti lety, tak bych se tomu smála. Člověk se strašně mění v úvahách o světě a o sobě, o tom co chce, aby ho obklopovalo, a týká se to i lidí, s kterými chce žít a s kterými ne.
Pokud jde o tvé manažerské nápady neodmyslitelně spojené s divadelním světem, za zmínku stojí tzv. „akvizice za hubičku“.
Všechny věci jednou budou historií, to znamená, že v našem muzeu sbíráme i současnost. Akvizice, které získáváme darem od divadelních tvůrců, jsou možné právě proto, že s nimi mám přirozené profesní vazby. Se spoustou z nich jsem studovala, pracovala nebo se s nimi společensky setkávám. Rozumím tomu, jak tvoří a jak myslí, že žijí přítomným okamžikem a nanejvýš blízkou budoucností. Od premiéry k premiéře. Muzejní čas je nastavený právě naopak – z přítomnosti do minulosti. Z toho často plyne legrační nedorozumění. Divadelníci jsou vždycky překvapeni, když od nich chci něco do muzea a neradi slyší, že třeba za 100 let to bude někoho zajímat. Když buduješ sbírku, musíš se dívat na přítomnost v kontextu toho minula, jako kdybys měla kukátko a pokoušela se z velké dálky najít věci, které budou přitažlivé pro někoho v budoucnu. „Muzejní vykopávky“ – to je pro tvůrčí lidi šokující atribut, že to za nic nestojí, že je to fakt špatný. Přičemž muzejník se naopak snaží ty věci získat proto, že jsou fakt dobrý! (smích)
Koho se ti už podařilo přesvědčit?
Soubor Buchty a loutky nám daroval inscenaci Anička a beránek, ale právě ji stěhujeme pryč, protože opravujeme depozitář. Se Stanislavem Doubravou z Naivního divadla v Liberci jsme domluveni na Bezhlavém rytíři, což je velká marionetová inscenace. A do sbírky bychom měli dostat také akvizice z loutkového filmu Malý pán, který režíroval Radek Beran a výpravu dělal František Skála. Pak jsou rozkošné dary od lidí, kteří doma vyštrachali třeba rodinné loutkové divadlo. Je hrozně těžké jim říct, že přesně takové už v muzeu máme. Snažím se je proto přesvědčit, aby ho oprášili a navrhli babičce a dědečkovi, ať s ním zahrají svým vnoučatům.
Má vůbec rodinné loutkové divadlo šanci, aby se o ně zajímaly dnešní děti okouzlené elektronikou a počítači?
Neříkám, že bude zase tak populární, jako ve 30. letech minulého století, ale jsem přesvědčena, že znovu získá pozornost. Je tu stejná motivace, o níž jsme mluvily před chvílí – potřeba spoluprožívání, spolutvoření, a to je něco tak přirozeného, co potřebujeme k životu. Nemluvě o mezigeneračním kontaktu… Rodinné divadlo je jednoduchý a milý prostředek, který ho zprostředkuje. Možná tu nejde o velký adrenalin (snad jen když se roztáhne opona), ale nabízí členům rodiny klid, soustředění a legraci. Takové divadlo je třeba také kutilsky dovybavit. A to je skvělý úkol pro prarodiče. Najednou vidíš, že babička, která je obvykle protivná, protože ji bolí to či ono a má na všechno názor, dokáže ušít úžasné oblečky na loutky a děda se postará o rozvod elektřiny a rozsvítí žárovky.
Našla jsem výmluvný popisek ve vaší expozici rodinného loutkového divadla: „Je nás tady celá armáda a naší zbraní je něha a fantazie.“ Byl to skutečně především český fenomén?
To ano, vycházely série Dekorací českých výtvarných umělců – na jakéhokoli výtvarníka si vzpomeneš, každý si to zkusil. A k rodinným divadlům byla vyráběna právě ta něžná a fantazijní armáda malých loutek. Také v Německu, Rakousku a ve Francii se vyráběly série návrhů pro loutková divadla, ale ta neuvěřitelná masovost, to byl skutečně český fenomén. Jinými slovy – každá slušná česká prvorepubliková rodina musela mít doma loutkové divadlo.
Co tě jako tvůrce i diváka na loutkovém divadle fascinuje?
Určitě možnost symbolu a metafory. To, co nejde ve skutečnosti, co herec nikdy nezahraje. Nebo, že ty věci na jevišti se čtou jinak. Když je dobře udělané loutkové divadlo – pokud dochází k vytvoření dobrého kontextu herce a loutky a scény a hudby – tak má neuvěřitelně širokou škálu významů. Pro tvůrce i pro diváka.
Otázka pro ženu - v jedné osobě režisérku a manažerku. Do jaké míry může být člověk režisérem svého života?
No, to je otázka!? Já myslím, že když utváříš svůj život, když své kroky směřuješ k něčemu do budoucnosti, tak je taky dobré uvážit, co uchovat ze své vlastní minulosti do budoucna, na čem lpět, o co se snažit, aby zůstalo trvalé, a co je třeba pustit a nechat plynout. Stává se, že ta divoká voda, která ti někdy nečekaně vtrhne do života, přinese něco nového, co jsi vůbec nečekala, a naopak s sebou vezme něco, na čem jsi lpěla. A když to spláchne povodeň, tak ti to najednou nechybí a může tě to i osvobodit. Někdo má tendenci si všechno v životě hodně nalinkovat, a pak je překvapen, že to tak není. Já spíš čekám s otevřeností, co v životě přijde. A zpětně můžu říct, že je to asi pro mne dobře. Naučilo mne to brát víc v potaz sama sebe. Co chci a co nechci. Nejvyšší čas kolem té padesátky! (smích)
Chrudimské muzeum je dům plný loutek. Bytostí, které už dávno nehrají a nevyprávějí příběh... Co tedy návštěvníkovi sdělují?
Je určitě hezké vystavit loutku jako krásný výtvarný artefakt, který patří do určitého historického a společenského kontextu. Ale stejně tak můžu říct, že jsem přesvědčena, že ji vlastně moc vystavovat nelze – protože divadlo je vždycky živé a tenhle potenciál je už nenávratně pryč. Když vidím loutku, moc bych si přála slyšet její hlas a chtěla bych vidět, jak se hýbala – žila. Je možné loutku zařadit do expozice, ale bude to jen artefakt vytržený z celku nebo dobrá instalace s využitím osvětlení. Vždycky tu bude chybět její druhá polovina – člověk, animátor. Proto taky loutkářství zůstalo tak živé, protože jde o jakési artechetypální propojení s tradicí. Jedno bez druhého může existovat, ale v omezených limitech – loutka jako artefakt a herec zvlášť. A když jsou spolu, tak se jejich možnosti násobí.
Vizitka: Simona Chalupová, Mgr.
Studia:
DAMU Praha, režie a dramaturgie loutkového a alternativního divadla (1995)
Karlova univerzita Praha, Fakulta pedagogická, obor speciální pedagogika (1988)
Divadelní stáže a asistence:
1992: posluchačka stáže Arianne Mnouchkine na téma comedie dell arte (Théâtre du Soleil, Paříž)
1990 - 1994: asistence u režisérů: Jan Borna, Jan Schmid, Arnošt Goldflam
V současnosti:
Ředitelka Muzea loutkářských kultur v Chrudimi
