úterý
24. prosince 2024
svátek slaví Adam a Eva, Štědrý den

Články a komentáře

Články a komentáře

Bojové umění v knihovně; a proč ne?

MOKRÉ: Knihovna U Mokřinky v Mokrém je knihovna, která pořádá spoustu zajímavých a hlavně netradičních akcí. Mokré je malá obec se 140 obyvateli, kde není škola ani školka, žádný sportovní klub ani hospoda, a tak knihovna  zpravidla zastává funkci organizátora téměř všeho. Ať se jedná o akce sportovní, kulturní, pro děti nebo seniory. Prostě kultura napříč generacemi a kultura všemi směry. Určitě není jednoduché vyhovět všem přáním a zájmům, ale v této obci se to podle všeho daří.

Autor článku: 
Dagmar Honsnejmanová, Ludmila Kučerová

Jak se to dá zvládnout v takové šíři a na malé obci jsem se zeptala knihovnice a organizátorky všech akcí Dagmar Honsnejmanové. Bohužel na odpovědi by nám nestačilo několik hodin, a tak jsme spolu vybraly alespoň to nejzajímavější a nejneobvyklejší za posledních pár měsíců.

 

Když jsem si prohlížela stránky Vaší knihovny, zjistila jsem, že pořádá akce z různých odvětví nejen kultury, ale třeba i sportu.

Je to, jak říkáte. Malá obec, kde je jen knihovna, to nemá jednoduché. Pokud chce zaujmout a přilákat lidi nejen na půjčování knih, musí vymýšlet zajímavé a netradiční akce (které se časem stávají tradičními). V knihovně tedy nepůjčujeme jen knihy a časopisy, ale pořádáme zde i různé výstavy, soutěže pro děti i dospělé, setkání se zajímavými lidmi, s regionálními osobnostmi. Pro děti je tu výtvarné zázemí, počítače, stolní hry, hračky, ale i sportovní náčiní. Senioři se tu scházejí pravidelně každý měsíc v Čajovně u bludičky. Organizujeme také procházky okolo Mokrého a výlety do vzdálenějších míst. 

 

Procházky; to zní dobře...

Již od roku 2014 se schází parta lidí, s kterými chodíme do přírody, do okolí naší obce za poznáváním našeho regionu, pod názvem „Za poznáním švestkových alejí“. Je to velmi oblíbená akce. Vyrážíme za dobrodružstvím ve dne i v noci. Před výšlapem se všichni účastníci zapíší do startovní listiny, vyfotí se a obdrží speciální razítko do své Turistické knížky. Naposledy jsme se vydali na nedaleký kopec Horka, kde jsme měli posezení pod hvězdami, u ohně a s kytarou. Od letošního roku se naše turistická skupina jmenuje na paměť švestkových alejí „Slíváci“.

 

Jaké netradiční akce ještě Vaše knihovna v létě pořádá?

Těch netradičních akcí je asi trochu víc, např. máme super čarodějnický den, výtvarný a sportovní den pro děti, prázdninový keramický kurz nebo třeba také noční hledání pokladu. Jsou to akce tak oblíbené, že nemáme problém s účastí. Aby se děti ani rodiče během prázdnin nenudili, ještě pro ně organizujeme výtvarnou soutěž. Letošní téma je „Co mě v létě nejvíce ohromilo, a to již 13. ročník. Dále pak fotografickou soutěž, která si získala velkou oblibu díky zajímavému tématu i zajímavým sponzorům, letošní téma je „Za všechno může Měsíc jen“. Všechny akce jsou na www.obecmokre.cz/knihovna.

 

Kterou akci považujete za nejnáročnější?

Akce jsou náročné všechny, je to spousta času a práce. K nejnáročnějším však patří určitě Den pro děti, který se koná tradičně týden před prázdninami. Je to odpoledne výtvarného tvoření, různých her, poznávání a sportovních činností. Od všeho něco. Snažíme se zaměřit tento den na různé činnosti tak, aby to byl zážitek pro nejmenší i ty velké. V letošním roce byli hlavním bodem draví ptáci a japonské bojové umění.  

 

Japonské bojové umění v knihovně? Povídejte, prosím...

Japonské bojové umění není v Čechách úplně neznámé, ale pro většinu lidí je to však stále, i když zajímavý, přesto tajemný druh boje legendárních Samurajů. Na náš dětský den jsme si pozvali již podruhé Sportovní klub Nozomi Dojo Hradec Králové, který se věnuje vyučování tradičního boje v kendó a iaidó, letos rozšířil svoji působnost o další bojové umění – džódó. Japonské bojové umění poskytuje variabilitu pohybu, umožňuje rozvinout pohyblivost kloubní a svalové soustavy kontrolovaným způsobem. Jako většina bojových umění rozvíjí i jeho vnitřní stránku, sebedůvěru, postoj k ostatním a smysl pro hodnoty lidského života. Cvičení vyžaduje velkou dávku vnitřní disciplíny, spoustu odvahy, celoživotního úsilí a práce. Přirozeným způsobem rozvíjí běžné lidské dovednosti. Myslím, že je to dokonalé splynutí pohybu a ducha. To je přesně to, co děti potřebují. Pohyb a rozvíjení osobnosti. Byl to skvělý nápad si pozvat právě tajemné „Samuraje“, kteří nejenom předváděli svoje umění, ale po zbytek odpoledne se individuálně věnovali dětem.

 

Jak Vás napadlo pozvat právě „Samuraje“?

Jak jsem říkala, japonské umění v Mokrém nebylo poprvé. Jejich vystoupení mělo velký úspěch. Koho by toto umění neokouzlilo? V loňském roce klub Nozomi Dojo Hradec Králové oslavil již 20 let od svého založení a oslava probíhala ve Studijní a vědecké knihovně v Hradci Králové, kam jsem byla také pozvána. V galerii Automat probíhala velká výstava fotografií z akcí, japonských bojových obleků, mečů a dalších zajímavostí ze života oddílu. A právě na jednom z panelů byly fotografie i z prvního dětského dne v Mokrém. Z toho jsme měli velkou radost. Být součástí dvaceti let života sportovního klubu japonských umění Nozomi Dojo Hradec Králové je pro obec Mokré významnou událostí. Určitě tímto naše spolupráce nekončí. Při nedávné akci jsem se seznámila s dalšími úspěšnými sportovci a ráda bych je opět pozvala na náš dětský den, čímž bychom mohli založit tradici, možná i přátelství mezi knihovnou U Mokřinky a oddílem „Samurajů“. Nakonec, oboje zní pohádkově i tajemně.

 

Tak nám to, prosím, přibližte 

V sousední obci, v Českém Meziříčí, se o prázdninách konal NOZOMI DŽÓDÓ SEMINÁŘ - otevřený trénink reprezentace a zkoušky na stupně kjú. Seminář pořádal sportovní klub Nozomi Dojo Hradec Králové. Organizátorem a garantem akce byl Pavel Tomeš, současný Mistr Polska v džódó pro rok 2016, vedoucí reprezentace džódó, který v Hradci Králové a Českém Meziříčí vede džódó cvičení. Akce probíhala pod patronací České Federace Kendó. Seminář byl rozdělen do třech dní. V pátek postupně přijížděli účastníci a večer se všichni věnovali volnému cvičení. V sobotu již celý den probíhal seminář pod vedením Mariána Bartka (Hikari Dojo Košice) a v podvečer se konaly zkoušky džódó stupně  kjú. Zkušební komise hodnotila účastníky ve složení Marián Bartko, Adriana Nagyová (Hikari Dojo Košice) a Jaroslav Čuřík (Šinbukan Praha).
Měla jsem možnost několik hodin strávit ve společnosti těchto „bojovníků“ a byl to pro mne opět nevšední zážitek. Mohla jsem zhlédnout část sobotního semináře, včetně zkoušek, procházet se mezi jednotlivými cvičícími a fotografovat je. Na tvářích účastníků bylo vidět velké zaujetí a zapálení pro tento sport a velká disciplína. Cvičení probíhalo podle pravidel, přesně podle plánu. Po semináři následovaly zkoušky a bylo zajímavé sledovat, jak účastníci s největší snahou vykonávají pokyny zkoušejícího. Všichni byli dokonale sladění.

Sjeli se sem nejen začátečníci, ale i úspěšní sportovci, takže seminář byl velkým zážitkem pro všechny. Alespoň pár slov k těm nejúspěšnějším:

Marián Bartko - 3. dan džódó, 4. dan iaidóm (Hikari Dojo Košice)

Medaile – 3. místo na ME iaidó v roce 2015 v Berlíně. Bojovým uměním se věnuje již od roku 1980 (karate), iaidó od roku 2005 a džódó asi od roku 2007.

Adriana Nagyová - 3. dan džodó, 3. dan iaidó (Hikari Dojo Košice)

Medaile v iaidó - 3. místo na ME 2009 v Holandsku, 2. místo na ME 2001 v Andoře, medailové úspěchy na mezinárodních pohárových soutěžích a Mistrovství Polska a Maďarska. V džódó 2. místo ME 2012 v Belgii, 1. místo ME v Rakousku, 3. místo ME 2014 v Itálii a 1. místo ME 2015 ve Švédsku.

Jaroslav Čuřík  - 2. dan džodó, 3. dan iaidó (Šinbukan Praha)

Kromě džódó se věnuje i iaido. Iaidó  začal cvičit v roce 2004 a džódó v roce 2005. Za svůj největší úspěch považuje účast v reprezentaci na mistrovství Evropy v iaidó 2009, které se konalo v Mierlo v Holandsku.

Pavel Tomeš – 3. dan iaidó (Nozomi Dojo Hradec Králové)

Jeho koníčkem je historie a technologie výroby japonských mečů, učil se je vyrábět a od toho už byl jen kousek se naučit s nimi zacházet. Nejdříve začínal s iaidó a od roku 2016 se věnuje džódó. K jeho největším úspěchům patří titul Mistr Polska 2016 v džódó. Je trenérem iaidó a džódó a vedoucím reprezentace džódó.

Ve dnech 24. – 25. 9. 2016 se ve Švýcarsku koná Mistrovství Evropy v džódó. A tak určitě budeme přát všem českým i slovenským účastníkům, aby dosáhli co nejlepších výsledků.

Budeme rádi, když se zase společně sejdeme na dětském dnu v Mokrém. Ale to je až za dlouhou dobu. V plánu máme návštěvu „Samurajů“ v naší čajovně. V loňském roce jsme zde měli výstavu a povídání dvou uměleckých kovářů o výrobě samurajských mečů, která měla obrovský úspěch. Už teď se těším, až bude uprostřed naší knihovny stát samurajský bojovník ve svém tradičním oblečení a s mečem v ruce :-)

Stránky knihovny U Mokřinky a obce Mokré:

www.obecmokre.cz/knihovna
www.obecmokre.cz

Dětský den v Mokrém:
http://www.mistnikultura.cz/den-pro-deti-v-mokrem

Čajovna 2015:
http://www.obecmokre.cz/knihovna/index.php?nid=3396&lid=cs&oid=4184617

Mokré součástí výstavy:
http://www.obecmokre.cz/udalosti-2015?id=112723&action=detail&oid=4152471&nid=679

 

Zdroj:
www.nozomi.cz  
www.hikaridojo.sk

Na návštěvě v Róžantu: reportáž a rozhovor s M.Cyžovou před výstavou lužickosrbských krojů v Liberci

LUŽICE: Blížící se zářijová výstava lužickosrbských krojů Svatba v Lužici v Krajské vědecké knihovně v Liberci (3. – 30. 9. 2016) byla důvodem k navštěvě Trachtenfundusu (fond krojů) v lužickosrbském Róžantu (Rosenthalu) nedaleko Budyšína. Spoluautorkou výstavy paní Monikou Cyžovou jsem byla mile přijata; než jsme začaly příjemný rozhovor, dorazila skupinka dětí s maminkami, které si přišly vypůjčit kroje na představení o lužické svatbě.

od 03.09.2016 do 30.09.2016
Autor článku: 
Jana Vančatová

Naskytla se neplánovaná příležitost vidět možnosti fundusu (fondu) i zkoušení krojů do nejmenších detailů. Základem dívčího svatebního kroje je černá splývavá sukně s vestičkou. Oproti moravským krojům mají děvčata pod dlouhou splývavou sukní pouze jednu spodničku, sukni překrývají bohatě zdobené a vyšívané zástěrky. Velmi zajímavý a nezvyklý je čepeček zavazovaný pod bradou i zdobený perličkový náhrdelník pokrývající téměř celý dívčí hrudník. Kroj dále doplňují vyšívané košile, mašle, korálky, stuhy a řada až miniaturních drobností, které si laik ani neumí představit. Velmi zajímavý je i mužský kroj, nejdominantnějším prvkem je určitě cylindr a delší kabát připomínající žaket;  oblečení pro pány doplňuje také řada dalších drobných ozdob.  

Překvapující je obrovské množství velikostí, kterým fundus disponuje. První otázka tedy na paní Cyžovou zněla:

 

Kolik krojů vlastně máte?

To lze přesně velmi těžko určit, máme stovky různých dílů, které jsou vzájemně variabilní v závislosti na konkrétním typu kroje a konstituci zájemce. Největší nabídka je v dětských velikostech. Dospělí mají většinou kroje vlastní. Velkou výhodou je, že byly ušity z kvalitních materiálů, a tak i přesto, že bývají hojně užívány, dědí se z generace na generaci. Nebývá výjimkou, že nevěstiny či ženichovy šaty již oblékala i jejich babička a dědeček. Můj muž například dodnes používá holínky svého tatínka. Děti ale rychle rostou a nevyplatí se jim stále pořizovat nové kroje.

 

Jak zhotovujete kroje a kde čerpáte inspiraci? 

Nejčastěji čerpám inspiraci z krojů, které dostaneme nebo odkoupíme, případně je již nelze opravit, ale ještě mi poslouží jako vzor. Také z fotografií a knížek.         

 

Jak dlouho se již této práci věnujete?

V 90. letech jsem pracovala jako účetní, ale myšlenka na vybudování krojového fondu ve mně zrála dlouho, zpočátku jsem spolupracovala ještě se dvěma kolegyněmi, ale nakonec jsem se své zálibě začala věnovat naplno, již více než dvacet let je mým zaměstnáním. Šití, vyšívání, úpravám krojů a navlékání náhrdelníků se dnes především věnuji já, stejně tak i celé agendě spojené s půjčovnou. Též mi vypomáhá manžel, ale on se soustřeďuje zejména na ozdoby pro postroje pro koně (pro velikonoční jezdce).

 

Kdo patří k Vašim klientům? Jsou to zejména děti?

Ano děti a mládež tvoří asi největší část. Kroje si ale nepůjčují jen na slavnostní události jako jsou svatby nebo procesí. Zejména mladá děvčata ráda chodí v krojích např. tančit k muzice, jak to bývalo běžné dříve. Skoro všichni Srbové jsou muzikanti anebo zpívají v nějakém souboru. Navíc jsou velmi družní a hrdí na svůj původ. Nejsme jediní, kdo se výrobou a zapůjčováním krojů v Lužici zabývá, ale rozhodně máme největší nabídku, za dlouhé roky i renomé. Zápůjčka není tak finančně náročná, často k nám zavítají i členové různých folklórních souborů, divadelníci i filmaři. Zájemci chodí každý den, nejvíce však před víkendy.

 

Protože paní Monika velmi dobře rozumí češtině, musel padnout i dotaz, co k tomu přispělo?

 "To je velmi jednoduché, oba s manželem roky zpíváme v naší vesnické dechovce, často jsme jezdili na soutěže i společné koncerty s jihočeskou hasičskou kapelou Božejáci, čeština se mi zalíbila, navíc se srbštinou si je také blízká; začala jsem se učit jako samouk a při četných kontaktech s kolegy, pěkných písničkách i vínku, to šlo skoro samo.“ Dodala s úsměvem paní Cyžová.

Srbština je v Lužici rovnocenným jazykem s němčinou, děti se ji učí ve školách, také většina místních nápisů je dvojjazyčná, je běžným komunikačním jazykem, zejména v menších městech a na vesnicích. Srbové mají i svá média – tisk, regionální rozhlas i televizi.  I mládež spolu běžně srbsky hovoří, i na nejmodernějších médiích jako jsou facebook a internet.

Na závěr rozhovoru paní Monika uvedla, že ji těší, že bude mít možnost Liberečanům zvyky a kroje Lužických Srbů představit, s trochou nadsázky si povzdechla, že o jejich činnosti a existenci někdy nevědí ani v blízkém okolí Saska. Zároveň se ale i trochu obávala, zda výstava a plánovaná přednáška liberecké návštěvníky osloví. Na základě vlastních dojmů a zejména proto, že v libereckém krajii (snad kromě Pojizeří, Českodubska a Českolipska) historicky příliš velké národopisné kořeny nemáme, si troufám tvrdit, že krásné kroje a mnohdy zcela neznámé tradice a zvyky publikum osloví, napříč generacemi.     

Božena Němcová v Žitavě pomohla zachránit skvosty české literatury

ŽITAVA: Těžko lze odhadnout, kolik lidí odešlo po třicetileté válce do Saska, aby zde našli možnost klidného života. Mnoho Čechů žilo v pohraničním městě Žitavě, byli to učitelé, kazatelé, obchodníci a také zahradníci. Češi sem přinesli svou kulturu a povznesli město hospodářsky. Vydávali knížky, měli svou školu a tak nenídivu, že se zde Češi  udrželi až do padesátých let minulého století. V době národního obrození v Čechách nebyl Palacký jediný, kdo navštívil město a zajímal se o život českých exulantů v Žitavě. V roce 1850 sem za posledním velkým představitelem českých potomků pobělohorských exulantů na Žitavsku, za Karlem Bohumilem Morávkem, přijela spisovatelka Božena Němcová.

15.08.2016
Autor článku: 
Milan Turek

Pětatřicetiletý zahradník byl potomkem českých exulantů. V době návštěvy Boženy Němcové měl již za sebou řadu publikací, z nichž nejzajímavější byly dějiny Žitavy s vyobrazeními Gabriela Moritze. Obsahově šlo o dějiny okolních obcí, a i když byly psány německy, zahrnovaly vzpomínky na české exulanty a jejich život na Žitavsku.
Morávek z vlastní iniciativy uchránil a městské radě zaplatil za exulantskou knihovnu v Heffterově domě. Stal se vlastníkem sbírky rukopisů i prvotisků s náboženskou tematikou. Část vzácných knih poslal na doporučení spisovatelky do Národního muzea v Praze, ale část zůstává dodnes v žitavské knihovně.

Málokdo však ví, že o záchranu vzácných literárních památek se zasloužila i spisovatelka Božena Němcová. V roce 1850 navštívila Žitavu a při rozmluvě se spisovatelem Karlem Bohuslavem Morávkem navrhovala předání jeho sbírky knih do pražského muzea.
V Žitavě vzniklo zvláště v době rekatolizace množství publikací, vydávaných soukromníky. Známé jsou například špalíčky Václava Kleycha, rovněž žitavského zahradníka, který v nákladech několika tisíc, převážel do Čech různé zpěvníky, kázaní a další sakrální publikace bez ohledu na to, že mohl být za ilegální šíření nekatolických tiskovin popraven.

O jednání s Karlem Morávkem napsala Božena Němcová dopis Karlu Jaromíru Erbenovi, který zde zčásti uvádíme pro jeho svědectví a vlastenecké cítění spisovatelky k českým památkám:

Velectěný pane!

Nedávno byla jsem v Žitavě a tam jsem měla příležitost sejít se s jistým Morávkem, potomkem Českých vyhnanců. Je zahradník a spisovatel ; sepsal několik novel, básní, popsání Oibinu, popsání Žitavy s obrazy a historií Českých vyhnanců. On sice umí česky číst a rozumí tomu, než mluvit nezná již, protož také německy píše. Je to podivný člověk, a na první pohled neřekl byste, že je to spisovatel. Má velkou sbírku peněz, dílem co by dostal, dílem v okolí žitavském a na Oibínu sám byl vykopal. Mimo toho má knihovnu as 300 sv. silnou; je v ní větší díl českých kněh, které byl buď po otci zdědil, buď zkoupil z Českého kostela Žitavského nedávno prodaného. Nejstarší knihy – jak mi povídal -  jsou: Postilla ve třech dílech od Martina Filadelfa Zámrského, znovu vytištěná léta Páně 1601 v kurfiršském městě… (Poté následuje popis některých dalších vzácných knih…)

S úctou zůstávám vždy Vaše Božena Němcová, v Liberci 18 21/11 50.

Historický spolek a žitavská knihovna pořádají na oslavu 200. výročí narození českého lidového badatele a historika setkání v jeho ulici 15. srpna, kde bude odhaleno pamětní deska a literární procházku k jeho bustě u řeznické bašty.  

Po skončení procházky přednese ředitel žitavských knihoven Uwe Kahl ve františkánském klášteře krátké pojednání o životě a díle významného lidového badatele. Potomek českých exulantů Karel Bohumil Morávek se narodil v roce 1816 a zemřel v roce 1896 v Žitavě.

Varhany mají svoji duši a ta se odráží ve zvuku

DEŠTNÉ: Každé setkání s PhDr. Petrem Koukalem, hlavním organologem Národního památkového ústavu, je zážitkem od začátku do konce. O královském nástroji toho ví tolik, že se tají dech. Jeho přednášky jsou velice zajímavé, přinášejí neuvěřitelné množství cenných informací a zaujmou každého. V současnosti se PhDr. Petr Koukal stále častěji vrací do Orlických hor a jejich podhůří, kde spolek PROVARHANY iniciuje a organizuje restaurování několika vzácných královských nástrojů. Nechyběl ani v Deštném v Orlických horách, kde se v rámci „svátků skla“ uskutečnil benefiční koncert vynikajícího varhaníka Pavla Svobody, jehož výtěžek byl věnován na záchranu vzácného varhanního pozitivu.

Autor článku: 
Dana Ehlová

V poslední době se do regionu Orlických hor a Podorlicka vracíte téměř pravidelně. Měl jste přednášku v Opočně, Přepychách a také v Deštném. To všechno jsou místa, kde probíhá restaurování varhan nebo se jejich obnova připravuje. Co říkáte zdejšímu varhannímu boomu?

To je něco, čeho si musíme hluboce vážit, a slovo „podporovat“ je slabé. Nejlepší je spoluúčastnit se. Protože tato aktivita je to nejlepší, co může památku, jako jsou varhany, potkat. Když si uvědomíme, že vlastně běžně pohledem oceňujeme obrazy, sochy, architekturu. Když pak přijdeme do kostela, zrak nám přitáhne většinou i to, co je protějšek oltáře - často velmi krásné varhany. Podíváme se, pokýváme, ale jdeme dál.
Jenže varhany jsou památkou nikoliv němou, jsou památkou znějící. A abychom ji jako takovou poznali, abychom ji takovou chápali, a na tom základě abychom ji chránili a obnovovali, tak k tomu je přesně nutná takováto aktivita širší veřejnosti, která si uvědomí, co to je. To se tady vlastně začíná svým způsobem dělat, a díky za to.

 

Byla jsem už na několika Vašich přednáškách. Každá je jiná, každá je specifická a vždy věnovaná danému nástroji. Kde čerpáte všechny velice zajímavé informace?

Nemám rád něco, co by se dalo nazvat „prefabrikovaná“ přednáška. To přesně souvisí s tím, že každé varhany jsou jiné a byla by velká chyba, kdybychom se nesnažili podtrhnout a třeba i pracně z archiválií a literatury zjistit, v čem jsou jiné. Ale nejenom varhany, celá lokalita, celý ten prostor je vždycky jedinečný. A pochopitelně to je jeden z důvodů, proč se podívat zvláštní optikou, která je jiná u varhan tam a u varhan jinde.
Je to důležité i v okamžiku, kdy dojde k tomu nejlepšímu, co může nemocné varhany potkat, tedy k restaurování, které se také nedá dělat jako u kusu továrního nábytku. Konkrétní lokalita má svoje varhany, které se často restaurují úplně jinak než varhany v jiné obci.

 

Varhanní pozitiv v Deštném potká veliké štěstí, že ho bude restaurovat mistr varhanář Dalibor Michek.

To je velmi dobrá zpráva. Pan Michek v současné době představuje špičku našeho restaurátorského umění, co se týče varhan. Pro ilustraci – Dalibor Michek je jediný český člen v Mezinárodní organizaci varhanářů ISO. To samo o sobě už něco dokazuje. Ta kvalita zde prostě je a s tím i poctivost, svědomitost, zručnost a dovednost.

 

Z Vašich vystoupení jsem pochopila, že u restaurovaných nástrojů preferujete navrácení původní podoby a původního zvuku.

Určitě. Stačí si uvědomit, že každé varhany mají jiný zvuk a vybavení; kdybychom podléhali tomu, že přijde jeden varhaník a bude na našem historickém nástroji chtít hrát Bacha a přijde druhý a bude chtít hrát Francka, tak to nejde. Varhany mají svoji duši, a ta se odráží ve zvuku, když to řeknu nadneseně. Ale ona to je i realita. Když budeme chtít mluvit o varhanách, měli bychom vědět, že každé mají určitý zvuk, a ten je nezaměnitelný. Jako přirovnání lze uvést i to, že pokud varhany přestěhujete na pole nebo na louku, tak jistě hrát budou, ale už to bude něco jiného. To je velký rozdíl od jiných nástrojů. Například klavíristé mohou svůj nástroj přenést, pak přeladit a bude hrát. A bude hrát stejně dobře. Varhany, ty jsou úzce svázány se svým prostorem.

 

Jak se vám spolupracuje s varhaníkem Pavlem Svobodou, předsedou spolku PROVARHANY?

Pavel Svoboda je mimořádný člověk, jak jsem zjistil, po všech možných stránkách. Už jen z toho důvodu, že on je jeden z mála varhaníků, myslím tím koncertních varhaníků - umělců, který si hluboce uvědomuje provázanost toho, jaké jsou varhany, jakou jim je třeba věnovat péči, a potom, jakým způsobem na ně může on sám hrát. To vše cítí tak hluboce, že ví, že pokud se nezaslouží o to, aby se varhany zachovávaly, opravovaly, tak dříve nebo později nebude hrát na co. A to je to nejpodstatnější. Proto klobouk dolů – mladý člověk, a přesto si hluboce uvědomuje, že tato souvislost a podstata je velmi, velmi závažná.         

Významný český král a bezvýznamný český pes

Římský císař, český král a otec vlasti Karel IV. (1316 – 1378) se narodil jako nejstarší syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Byl pojmenován jménem běžným u Přemyslovců – Václav a jméno Karel přijal po francouzském králi Karlu IV. Sličném, který byl jeho kmotrem. Uměl číst a psát a ovládal několik jazyků, a to nebylo v té době u panovníků běžné. Z maleb na hradě Karlštejně je známa i jeho podoba. Byl na svou dobu vysoký, mírně nahrbený a hlavu držel k jedné straně kvůli svým četným zraněním. Měl výrazný nos, velké oči, krátké vousy a vlasy až po ramena.

Autor článku: 
Petra Baďurová

Vydal důležité listiny, byl zakladatelem mnoha institucí, dal postavit významné stavby a jeho zásluhou vznikla v Praze první univerzita ve střední Evropě – Univerzita Karlova. Založil hrad Karlštejn, aby tam uložil Korunovační klenoty a také Nové Město pražské, jehož centrem se stalo dnešní Karlovo náměstí. V době hladomoru dal postavit tzv. hladovou zeď na Petříně, aby tak zajistil svému lidu práci. Měl mnoho manželek a též potomků, a ač své sňatky vždy dobře naplánoval, byly to vztahy vždy harmonické.
Historické prameny uvádějí, že na svém hradě Karlštejně se v jeho velkém psinci staral místní lovčí o cílený chov loveckých psů a úroveň chovaných psů tomu musela odpovídat. Na lovy jezdil Karel IV. rád. Se psy je spojen i syn Karla IV. ze třetího jeho manželství, český a německý král Václav IV., neboť v kronikách se uvádí, že i on měl zálibu v loveckých psech, kteří se stali osudnými jeho první manželce – Johaně Bavorské. Měla se jednoho dne v noci probudit, trhnout sebou, čímž vyrušila psy sdílející s nimi ložnici, a ti ji měli zardousit.
Od té doby uběhla hromada času a píše se rok 2016. A i kynologie se dávno ubírá mnohými jinými směry, než tomu bývalo kdysi. Letošní  14. květen byl však i výročím narození jednoho báječného psa, Egona Ort Bohemia (2002 – 2014), který se již téměř dva roky prohání za Duhovým mostem. Jeho životní role se jeví jako zcela bezvýznamná a nemá nic společného s lovem ani královstvím. A přesto mají s Karlem IV. cosi společného.
Egon byl německý ovčák, největší syn Warra Hartis Bohemia a Peggy Milvel. Byl tak pojmenován jen proto, že jeho majitelé neřekli chovateli včas, které jméno od písmena E by se jim líbilo. První dny na něj volali Endy a taky Edo, ale nakonec zůstal Egonem. Aby ne, jméno Egon má nejasný původ a bývalo kdysi velmi oblíbené mezi německou šlechtou. Nevyhrál žádné mistrovství a ani nezískal nejvyšší světové ocenění na mezinárodní výstavě psů. Několikrát navštívil ale podhradí Karlštejna, rád se procházel v parku na Karlově náměstí, na největším náměstí v České republice, do r. 1848 nazývaného Dobytčím trhem, které je zároveň jedním z největších v Evropě. A dobytek, který sem tam městský pes Egon zahlédl na vesnické louce, když trávil víkend na chalupě, ho fascinoval. Jako správný Pražák se byl nejednou podívat i z Karlova mostu na řeku Vltavu aneb byl vášnivý milovník labutí a zdatný plavec, nebylo dne, po celé dlouhé roky, že by si v ní, v létě i v zimě, nezaplaval. Často běhal po Petříně a sem tam zavítal i na Vyšehrad, jehož význam pozvedl až Karel IV., neb jej přestavěl na kamennou pevnost a připojil hradbami k Novému Městu pražskému. A byl to rovněž zdatný lovec. Mezi jeho úlovky patřila myš, rejsek, čmelák, chroust a nebo krtek. Často se svou paničkou navštěvoval i Novoměstskou radnici, jejíž historie začala brzy po založení Nového Města právě Karlem IV. a stala se svědkem mnoha dějinných událostí a v současné době je známa bohatým kulturním programem pro malé i velké.
Během svého pražského života se Egon stal nezapomenutelným kamarádem mnoha fešných psích slečen a oblíbeným přítelem jeho čtyřnohých sousedů i dvounožců v pražské lokalitě Cibulka v Košířích. Ne nadarmo se proháněl dlouhé roky kolem usedlosti Cibulky, poblíž které celý život bydlel.  Nejstarší zmínky o ní totiž pochází právě ze 14. století, kdy oblast patřila Jindřichu Názovi – písaři dvorní kuchyně Karla IV. A gurmánem to tedy Egon byl.
Po několika úrazech musel tento pejsek, který se narodil s balonkem v tlamě a za všech okolností dychtil po práci, přestat sportovat a bylo hodně náročné přizpůsobit jeho temperament omezením, jež vyžadoval jeho zdravotní stav. Byl vysoký, černý, se sytým pálením, měl výrazný nos a hlavu držel na stranu jen tehdy, když zaslechl slovo kočička. Egona rád zmiňoval ve svých článcích a fotil i jeho kamarád, úspěšný fotograf Miroslav Zajíc (*1946), který získal např. v roce 1988 ocenění na výstavě světové novinářské fotografie World Press Photo či Cenu za uměleckou činnost Masarykovy akademie umění v Praze za rok 2003. V prvé řadě byl Egon ale milující pes, vážený a nejlepší přítel svých majitelů, s nimiž tvořil dokonalou smečku.
V posledních měsících života trávil přes den většinu času se svým pánem a stal se známým na sociální síti facebook. „Psal“ si totiž deník www.facebook.com/egonzmyhodenicku. Ten byl plný černého humoru, ironie, nadsázky a fonetiky a příznivci jeho stránky si denně užívali jeho vzpomínek na chlupaté mládí či krátkých příběhů obyčejného psího důchodce, který bok po boku svého milovaného páníčka se zdravým selským rozumem a díky držení basy s malým páníčkem, který je již dávno větší než ten velký, dokázal přežít každodenní útrapy spojené s šílenou důsledností, puntičkářstvím, přísností a hysterií jeho paničky, které „neřekl“ jinak, než-li panda nebo Vona. Vzhledem ke svým zdravotním problémům se stal oblíbeným pacientem svých dvorních lékařů z Vetcentra ve Stodůlkách, ortopeda Lukáše Duchka a Dáši Minaříkové, kteří o něm hlásali, že s klidnějším a trpělivějším pacientem z řad ovčáků, i přes výčet záznamů v jeho kartě, se nikdy nesetkali.  Venku ho neviděl nikdo jinak, než kráčejícího se svým oblíbeným míčkem nebo latexovým prasátkem v tlamě, které vyplivl jedině v čekárně veterinární ordinace, před obchodem, kde čekal na pribiňáka či svůj milovaný Vídeňský párek.  A když se dvořil chlupaté dámě a nebo okusoval listy plicníku. Kdokoliv se s ním setkal nebo ho zahlédl na fotografii, pokaždé ho poznal. Důvodem byly jeho oči. Jiný, pronikavý, zvláštní, jednoduše neodolatelný pohled. Denně čekaly při ranní kávě u počítače na jeho všední příběhy z běžného života stovky fanoušků, kteří prožívali se svými miláčky situace často podobné či shodné a den ode dne jich přibývalo. Jak to tak ale už v tom životě bývá, jednoho dne, většinou zcela nečekaně, v tom nejlepším, všechno skončí…

Významný český král a bezvýznamný český pes!  Oba jsou součástí naší minulosti. A již navždy zůstane tajemstvím, zda-li některý zcela nový človíček či štěňátko, které v budoucnu někde zahlédneme, nebude mít v sobě po předcích kapku jejich české krve.

O Karlu IV. bylo za 700 let napsáno nespočetně knih. Ta o psu Egonovi by měla vyjít letos. In memoriam.

 

Petra Baďurová

5. 8. 2016

Karel IV. www.facebook.com/pages/Karel-IV/1506858792948297

Egon - z mýho deníčku - rozloučení www.facebook.com/egonzmyhodenicku/posts/716663025048105

VETCENTRUM www.facebook.com/Vetcentrum.cz , www.vetcentrum.cz

Miroslav Zajíc www.facebook.com/fotozajic

Cibulka https://cs.wikipedia.org/wiki/Cibulka_(Ko%C5%A1%C3%AD%C5%99e)

Novoměstská radnice www.facebook.com/NRpraha , www.nrpraha.cz

„I ve skromných podmínkách malého městečka může vzniknout festival, který rozdává lidem radost,“ říká zakladatel Mirotického setkání loutek a hudby Ladislav Tomeš.

MIROTICE: Již o tomto víkendu vypukne Mirotické setkání loutek a hudby. V malebné jihočeské obci jistě nadchne všechny milovníky divadla, hudby, baletního, tanečního a výtvarného umění a různorodých doprovodných aktivit. Radostný svět dětí a dost často vážný svět dospělých se začne propojovat v pátek 5. srpna ve 12 hodin. Více již v rozhovoru se zakladatelem festivalu a impresáriem Ladislavem „Loisou“ Tomešem.

Autor článku: 
Karel Souček

Kdy a za jakých okolností vás napadlo spojení loutek a hudby?

Na začátku roku 2004 jsem v Miroticích navštívil památník našeho významného malíře Mikoláše Alše a loutkáře Matěje Kopeckého. Ještě ten den se mi zrodila myšlenka tyto slavné umělce nějak připomenout a aktivně oslavit jejich památku. Tato myšlenka byla základním kamenem divadelního a hudebního festivalu Mirotické setkání loutek a hudby. Aby Setkání bylo atraktivnější, tak mě napadlo do programu zakomponovat i hudební vystoupení. Chtěl jsem propojit svět dětí se světem dospělých, a tím se odlišit od jiných festivalů. V tu dobu to nebylo tak časté, dnes už je dost akcí a festivalů zaměřených na malé i velké návštěvníky.

 

Změnila se za těch třináct let nějak zásadněji koncepce festivalu?

Koncepce se zásadně nezměnila, ale žánrově trochu ano. Mám rád všechny formy divadelních technik, ale dávám „zelenou“ divadelníkům, kteří rádi komunikují s divákem. Také hudebně jsem malinko odbočil. Dříve jsem často zval písničkáře a komornější kapely, ale nyní mají přednost muzikanti, kteří udělají show a ostrov u Dolejšího mlýna roztančí.

 

Kdy začínáte připravovat nový ročník a co je při přípravách nejsložitější?

Nad příštím programem už dumám v tuto dobu. Na podzim připravuji podklady pro současné i nové partnery a sponzory. Mám velké štěstí, že mi partneři a kamarádi důvěřují a zůstávají věrní. Bez finanční podpory a pomoci kamarádů a rodiny by festival neexistoval. Určitě nejsložitější činnost je sehnat prostředky, abych mohl pozvat zajímavé umělce.

 

Podle jakých kritérií vybíráte soubory a kapely?

Vybírám je sám a musí mne zaujmout. Někdy mi někdo doporučí nějaké divadlo nebo skupinu, ale raději se na ně jedu podívat. Když mi ale někoho doporučí například Víťa Marčík, tak se jezdit dívat nemusím, mám jistotu, že to určitě bude skvělé divadlo. Už několik let mám velkou databázi kapel a divadelníků. Přicházejí mi často zajímavé nabídky, ale bohužel nemohu uspokojit všechny.

 

Opakují se jména vystupujících nebo se snažíte zvát především nováčky?

Je to různé. Aby byl program lákavý a návštěvníci se rádi vraceli,  měl by být program citlivě poskládaný. Na Mirotické setkání loutek a hudby se každoročně vrací Divadlo Víti Marčíka, Divadlo LokVar, Divadlo Já to jsem, Divadlo DNO, Divadlo Harmonika, ale například už potřetí přijede Anička Polívková  & Iby Pop. Divadelníci mají většinou bohatý repertoár a představení střídají. Hudební skupiny se snažím obměňovat. Pro začínající zpěváky a kapely připravujeme talentovou scénu. Nováčci dostávají prostor v přestávkách mezi vystoupeními. U nás mají návštěvníci výhodu, že se hraje vždy jen na jednom místě. Divadla se většinou odehrávají v divadelním šapitó a koncerty na venkovním pódiu. Ostrov není příliš velký, tak je vlastně vše velmi blízko u sebe. Divák má proto příležitost vidět celý program. Celé dva pohádkové dny na ostrově u Dolejšího mlýna bude moderovat výtečný herec, improvizátor a mistr převleků Radek Daniel Pokorný, který se již stal součástí festivalu.
Začínáme v pátek 5. srpna ve 12 hodin. Festival odstartuje režisér Zdeněk Troška, pokud mu pracovní vytížení dovolí.

 

Připravili jste pro návštěvníky i nějaký doprovodný program?

Doprovodný program je hodně důležitý, proto bych nerad tuto složku festivalu opomenul. Opět bude připravena horolezecká stěna a na říčce Lomnici kajaky. Šikovné ručičky si budou moci vybrat z šesti výtvarných dílen. Poprvé k nám zavítá Svíčkárna Rodas, která má základnu v písecké Sladovně. Hudební nadšenci si pod vedením zkušených hudebníků mohou vyzkoušet cizokrajné nástroje Hang Drum a didgerido. Nebude chybět skvělá výtvarnice malující na obličeje a pro osvěžení vodní fontána. Spolek Ententyky zaručeně nezklame a přiveze originální soutěže. Návštěvníci si budou moci koupit ručně dělané marionety a originální kresby Jaroslava Mikoláše Vojny, pravnuka M. Alše.
Z festivalu nechceme udělat tržiště, ale umělecký minijarmark určitě potěší. Nabídneme výstavu obrazů Vladimíra Svozila a na ostrově bude poprvé wifi. Návštěvníci mohou krátkou procházkou dojít do rodného domku a památníku Mikoláše Alše, kde je také expozice loutek rodu Matěje Kopeckého. Vyřezávat motorovou pilou bude mistr světa v timbersportu Martin Komárek. Letos bude připraven nový občerstvovací tým, který slibuje příjemné občerstvení za rozumné ceny a také barmanskou show nejenom pro dospělé. A návštěvníci se mohou těšit na mnoho dalších aktivit.

 

Proč jste si za místo konání vybral právě Mirotice?

V jihočeských Miroticích jsem vyrůstal a žil. Moje hlavní zaměstnání je lodní kapitán, ale moc rád se sem vracím. Mám zde rodiče, sourozence a kamarády. Bylo tady velmi dobré „podhoubí“ pro vznik takovéhoto kulturního Setkání. Narodil se zde známý malíř Mikoláš Aleš, řezbář Mikoláš Sychrovský, tenorista a hudební skladatel - přítel Mozartův - Benedikt Žák, ve své době slavný výtvarník a jeden z prvních fotografů 19. století Alexandr Seik. 41 let zde žil náš nejznámější kočovný loutkář Matěj Kopecký a s tímto krajem je spojen i dramatik a první dramaturg Národního divadla Ladislav Stroupežnický. Každoročně k nám  přijíždějí potomci našich slavných. Malíř a fotograf Jaroslav Mikoláš Vojna (pravnuk Mikoláše Alše) a prapravnučka loutkáře Matěje Kopeckého, Josefa Virgínie Hněvkovská Kopecká. K tomu všemu jsem nalezl  i malebný kout přírody, ostrov u Dolejšího mlýna na říčce Lomnici. Myslím si, že vše má nějaké kořínky a souvislosti…. Asi to nebude náhoda, že se povedla obnovit v Miroticích divadelní a umělecká tradice.

Přijeďte s celou rodinkou 5. a 6. srpna načerpat příjemnou atmosféru divadelně-hudebního festivalu. Uvidíte, že i ve skromných podmínkách malého městečka mohl vzniknout festival, který letos přináší už třináctý díl a pořád rozdává lidem radost.

Neustále se konfrontovat – to je to, co nám tu chybí

OLOMOUC: S knihami historika umění, prof. Pavla Zatloukala, rozhodně neusnete.  Nejen proto, že jsou objemné, váží až několik kil, takže si je nelze vzít do postele, ale jednoduše i proto, že provokují k přemýšlení. Tak jako nedávno vydaná, nakladatelstvím Arbor Vitae krásně vypravená a poutavá publikace Meditace o architektuře – Olomouc, Brno, Hradec Králové (1815-1915).  Autor v ní srovnává tři původně pevnostní města, usilující o proměnu v moderní metropole, a přináší nečekaně originální souvislosti. O některých z nich hovoří také v následujícím rozhovoru.

 

 

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Opravdu jste se na tuto knihu připravoval celý život?

Do jisté míry ano. Rodné město mě zajímalo už od dětství. Často jsem se procházel starou Olomoucí, jejími předměstími i příměstskou krajinou, a přemýšlel o souvislostech. Léta jsem se pak ale zabýval vším možným, také jinými městy a jinými zeměmi, a od tématu mne odváděly i pracovní nebo rodinné starosti. Až teprve na stará kolena, i díky vašemu pozvání do Hradce Králové na konferenci o pevnostních městech, mě napadlo, že by nemuselo být nezajímavé srovnat tři města, která jsem si už dávno zamiloval – Olomouc, Brno a Hradec Králové. Města, která v 19. století usilovala o to, zbavit se pevnostních hradeb a rozvinout se jako moderní metropole.

 

Dobrá myšlenka, ale, promiňte, co nového lze říci ke starému tématu?

Mnohé. Od toho jsou meditace – různé úvahy a kladení si řečnických otázek.
O Brně jsem v minulosti psal mnohokrát, zejména o jeho 19. století, které prakticky nikoho  nezajímalo. Ještě donedávna a vlastně dodnes jsou mnozí ne neprávem omámeni brněnským funkcionalismem. Jeho vrcholem je vila Tugendhat. Ale tenhle zázrak se nevynořil z ničeho nic. Je výsledkem kontinuity právě s 19. stoletím, kdy brněnský urbanismus i architektura dosáhly vysoké úrovně, mnohdy vyšší než v Praze. Brno se v té době rozvíjelo paralelně s Vídní a představovalo jakýsi tavící kotel, v němž se blahodárně mísily nejrůznější vlivy. Klíčovou roli, stejně jako v Olomouci, zde sehrály kultivované německy hovořící a židovské elity, s nimiž se koncem století začal konfrontovat i český živel.  
Jinak tomu bylo v Hradci Králové. Nejen proto, že tu žilo především české obyvatelstvo, ale přece jen – jednalo se tehdy o maloměsto. Městští zastupitelé, podobně jako v Olomouci, museli velice tvrdě bojovat o to, aby Hradec přestal být pevností. Proč Hradec Králové svou šanci nepromarnil, a naopak proč Olomouc po zbourání pevnosti architektonicky a urbanisticky ustrnula v půli cesty – i to jsou otázky, které ve své knize kladu. 

 

Co přineslo vaše pátrání, pokud jde o konfrontaci těchto měst usilujících o zrušení vojenské pevnosti?

Leccos zajímavého. Obě města musela například intenzivně vyjednávat především s říšským ministerstvem financí. Bylo nutné dohodnout se, za jakých okolností bude vnitřní opevnění zrušeno, a také jak postupovat při výkupu velkého množství pevnostních pozemků. Hrozilo totiž riziko, že pokud se nepodaří získat je vcelku do rukou města, zmocní se jich spekulanti a jedinečná šance přijde vniveč. Hradec Králové uspěl dříve, dokonce za cenu lidského života. Je známé, že když hradecký radní Ladislav Jan Pospíšil, který se ve věci heroicky angažoval, sděloval městskému zastupitelstvu, že konečně zdraví „zástupce města skutečně svobodného“, na místě ho z vyčerpání sklátil záchvat mrtvice a za pár dní na to zemřel. V Olomouci to bylo o deset let později neméně dramatické. Ministerstvo financí začalo město doslova vydírat – vyhlásilo totiž dražbu na rozprodej pevnostních pozemků metodou, kdo dá víc. Pod tímto tlakem museli zastupitelé přistoupit na přemrštěnou částku dvou milionů zlatých. A pro srovnání – Hradec Králové získal mnohem větší plochu za „pouhých“ 580 000 zlatých! Navíc si pro změnu ministerstvo války vymínilo, že řada vykoupených pozemků bude rezervována pro jeho potřeby. Když jsem se pokoušel přijít na kloub tomu, proč během jediného roku ministerstvo financí postupovalo v Olomouci oproti Hradci Králové tak drasticky, napadlo mě jediné vysvětlení: mezitím došlo k volbám, padl kabinet, byla zvolena nová vláda, nastoupil nový ministr a jeho účtárna začala mít ostřejší tužku. Myslím, že ministerstva financí se nemění!

 

Při příležitosti křtu vaší knihy v Olomouci jste uvedl, že tamní novodobá urbanistická a zčásti také architektonická kultura jsou poznamenány permanentní krizí. Nepřeháníte?

Nepřeháním. Olomouc samozřejmě dobře znám, i když teď na penzi ji pozoruji (i díky tomu, že bydlím na venkově) poněkud z dálky. Snažil jsem se tedy knihou nalézt, určit kořeny tohoto jevu. Ale samozřejmě jsem také chtěl na křest přivést nějaké publikum. Když řeknete, že budete něco kritizovat, přijde víc lidí, než když avizujete, že se chystáte chválit. (smích) Nehledě na to, že mě hodně dráždí to, co se tady opět rozšířilo; Karel Poláček to nazval sebechválou, která nám stéká po bradě jako šťáva z přezrálých rynglí. Domnívám se, že právě k sobě máme být co nejkritičtější! V Olomouci je tradičně významná výtvarná kultura, ale kupodivu s ní neharmonuje kultura architektonická, ani urbanistická. Řekl bych, že v Hradci Králové je tomu naopak.

 

Kde se v Olomouci stala chyba?

Během boření pevnosti byli Olomoučané přesvědčeni o tom, že se městu vrátí jeho zlatá éra, kterou zpřetrhla třicetiletá válka. A tak svěřili zpracování regulačního plánu čerstvě získaných pevnostních pozemků zajímavému muži – Camillo Sittemu. Vídeňský urbanista vydal v roce 1889 klíčovou knihu Stavba měst podle uměleckých zásad. Publikaci dodnes velmi populární zejména v anglicky mluvících zemích, ojedinělý pokus o řešení krize urbanismu historizující éry. Na rozdíl od všeobecně převládajících inženýrských schémat, podle nichž byla tehdy stavěna města na základě mechanicky uplatněného rastru – jako tomu bylo v Barceloně, v New Yorku a jinde – Sitte nabádá: „Cožpak se nedokážeme poučit malebností a obyvatelností starých měst? Jak účelně a krásně byla vystavěna a zejména, jak byla lidská? Cožpak se nedokážeme inspirovat krásou starých náměstí – italských, německých, rakouských, českých?“ Sitte tedy představuje muže, který objevuje středověký urbanismus a jeho půvab. V Olomouci například doporučuje zastavovat pevnostní pozemky s respektováním půdorysu mizející pevnosti, jejích bastionů nejen proto, aby se ušetřilo na pevném podloží, ale především z respektu ke geniu loci: „Pevnost by neměla úplně zmizet!“ A v dobrém rozmaru nakonec vytvoří album kreseb, jímž Olomoučanům vykreslí skvělou budoucnost: univerzitní město včetně rychlodráhy, křižující ulice v několika úrovních.
Zatímco Olomoučané dokázali jeho rad využít jen zčásti, v Hradci mu  pozorně „naslouchali“. Vnitřní okruh města je totožný s půdorysem zmizelé hlavní hradební fronty. Navíc zde dokázali aplikovat a domyslet klasické urbanistické zásady známé z Říma, Versailles, Sankt Petersburgu – motiv trojzubce – nebo pařížský či pražský motiv řeky jako ústřední urbanistické osy nové části města. Jinak řečeno – hradečtí zastupitelé přemýšleli nejen o tom, co stavět, ale také jak. V Olomouci šlo v převážné míře o imitaci historie, v Hradci naopak o její moderní interpretaci. 

 

Jevíte se mi jako člověk, který se stůj co stůj snaží kultivovat své spoluobčany. Svého času jste se o to intenzivně pokoušel také v pozici ředitele olomouckého Muzea umění. Přál jste si ovlivnit zvláště mladou generaci?

Ne, nerozlišoval jsem generačně. A musím také dodat, že jsem nebyl sám, šlo o kolektivní dílo. Je pravda, že jsem měl naštěstí zásadní věci dlouho předem promyšlené, byl jsem iniciátorem vize, ale také jsem nesl svoji kůži na trh.
Předchůdkyně muzea umění olomoucká galerie na tom byla za starého režimu z různých důvodů velice špatně a upadla téměř v zapomenutí. Takže jsme po listopadu 1989 začínali téměř na zelené louce a to, že jsme asi ze dvou třetin uspěli, považuji za úspěch. Mám na mysli Muzeum moderního umění a obě Arcidiecézní muzea. To olomoucké nedávno moji někdejší kolegové znovu otevřeli se skvěle inovovanými expozicemi. Poslal jsem jim gratulaci se slovy: „Měl bych teď žárlit, ale jsem naopak šťastný!“ (smích) Ve srovnání s instalací před deseti lety, když jsme muzeum otevírali, stojí jeho současná podoba o několik pater výš – a to nemyslím jen El Greca, půjčeného z newyorského Metropolitního muzea. U Muzea moderního umění je to složitější. Kdyby se bývalo podařilo uskutečnit Středoevropské forum

 

V čem spočívala jeho idea?

Jeho základní myšlenka vlastně prolíná i mojí novou knihou – máte-li něco posoudit, musíte mít možnost to s něčím srovnat. Jak jinak byste mohli určit hodnotu toho či onoho? A máte-li posoudit české poválečné umění, umění druhé poloviny 20. století, nemůžete ho posuzovat ve vakuu. Takže proto Středoevropské forum.

 

Jakési centrum svobodného střetávání tvůrčích názorů, myšlenek a idejí?

Přesně tak. Dobře to charakterizuje známá Kunderova otázka po tom, zda střední Evropa není jen jakési vakuum, terra incognita mezi Východem a Západem, odkázaná na podněty ze Západu či Východu, zda vůbec má nějakou svébytnost. Jsem přesvědčený, že má. Také proto jsme začali navštěvovat výtvarné ateliéry v Maďarsku, Polsku, Slovensku, Rakousku a v Německu, tedy v prostoru, který mělo Středoevropské forum obsáhnout. Vybírali jsme výtvarná díla, natáčeli medailony o umělcích a s umělci. Bylo to nesmírně zajímavé, podnětné a vesměs to přinášelo nadšenou odezvu: „Konečně! Konečně nejsme ti vakuovaní! Konečně nejsme jen cosi mezi Východem a Západem!“ Zaznamenávali jsme většinou sedmdesátníky, osmdesátníky – tedy klasiky; z každé země jsme vybrali maximálně patnácti osobností, a když jsme konfrontovali jejich tvorbu, došli jsme k velmi zajímavému zjištění. Přestože o sobě mnohdy nevěděly, rozvíjely srovnatelné myšlenky. Umělec z Budapešti se zabýval něčím obdobným jako jeho kolega z Prahy, Berlína či Krakova.

 

Vznikla tak asi zajímavá databáze informací…

Úžasně zajímavá a cenná. O každém z těchto umělců jsme natočili téměř padesátiminutový videosnímek. Pokud přece jen někdy Středoevropské fórum získá budovu, tato databáze, jejíž význam je především edukativní, bude sloužit hloubavějším návštěvníkům. Nabídne možnost uvědomění si širších souvislostí. Původně jsme měli tuto představu: stálou expozicí by prolínalo několik ústředních dat – léta 1945, 1948, 1956 (Maďarsko), 1961 (Polsko), 1968 (Československo), 1981 (Polsko) – jakási červená nit, na kterou by byly nabaleny trsy výtvarného umění, architektury, fotografie. A ještě jedna poznámka z hlediska finančních prostředků, jimiž disponuje Muzeum umění v Olomouci (a obdobně i muzea a galerie v českých zemích) - podchycování výtvarné kultury celé euroatlantické civilizace není přirozeně v jeho silách. Abychom však v období po roce 1989 úplně neztratili kontakt se západní Evropou, případně Spojenými státy americkými, vyřešili jsme to tak, že jsme začali sbírat finančně dostupné artefakty, které zajímavě charakterizují tvorbu řady umělců. Staly se jimi autorské knihy, díla vytvářená vesměs v omezeném nákladu, leckdy pro okruh přátel. Takových knih jsme po celé Evropě a Americe nasbírali stovky kusů. Jinými slovy – nemáme sice Warholův obraz, ale zato vlastníme jeho autorskou knihu v podobě komorního leporela, které může stejně dobře jeho tvorbu ilustrovat.
Základní ideou Středoevropského fóra je tedy neustále se konfrontovat. Kvalitu poznáte jenom osobitostí, inovací, a jen když to či ono srovnáte s něčím jiným. Západní Evropa je na těchto konfrontacích postavena. U nás zatím k takovému srovnání dochází zřídka.

 

Co z takové konfrontace může vzejít v tak malém národě, jako jsme my? Zdravé sebevědomí, nebo naopak jeho totální ztráta?

Proč sebevědomí? A proč ztráta? Umění vůbec není o sebevědomí, to je o hloubce myšlení, o přínosu něčeho nového, o položení nové otázky, případně o nové odpovědi. O uvědomění si souvislostí – a samozřejmě jde také o estetické uspokojení.

 

Píšete nejen o architektuře, ale všímáte si také příběhů řady osobností. Proč jsou jejich často tabuizované osudy pro vás tak důležité?

Vždycky jsem se o ně zajímal a často mě k nim dovedla právě architektura nebo výtvarné umění. Už v sedmdesátých letech jsem jezdil po Sudetech a objevoval tamní polozaniklou kulturu. Začal jsem s popisy vývoje řady měst, nakonec k tomu přibylo i Brno, nebo Lednicko-valtický areál, což jsou především Liechtensteinové. Mnoho lidí je stále ještě nemá v lásce, protože se traduje představa o neblahé roli Karla z Liechteinsteina po Bílé hoře. Dalším tabu byly církevní aktivity v Kroměříži – také o nich jsem psal v dobách, kdy to zdaleka nebylo populární.

 

Zchudla tato země odchodem sudetských Němců?

Této zemi a její kultuře zasadil první strašlivou ránu holokaust. Málokdo si dnes dokáže představit, co znamenala židovská komunita například pro Brno, kde byly téměř tři čtvrtiny průmyslu v židovských rukou. A těch intelektuálů, spisovatelů, výtvarných umělců a vynikajících architektů! Stejně důležitou roli sehrála i německá buržoazie a šlechta. Tehdy jsme byli přirozeně propojeni s Evropou, a nejen jazykově, po všech stránkách jsme vplývali do evropského prostoru. Tato minulost je už bohužel nenávratně uzavřená. A s odporem a zděšením nevěřícně pozoruji, jak se znovu i u nás zvedá to, co ji kdysi pohřbilo.

 

V televizním cyklu Domy milovníků umění, kterým jste svého času zasvěceně provázel, hovoříte o olomoucké vile Primavesi. Věnujete jí i jednu z kapitol své nové knihy. Proč si zaslouží takovou pozornost?

Po mém soudu je to jeden z nejvýznamnějších příkladů tzv. anglických domů v celé střední Evropě. V roce 1900 si jej nechala postavit rodina Primavesi, rodina s italskými kořeny. V té době anglické řešení představovalo jednu z nejdůležitějších architektonických inovací. Možná důležitějších než následný funkcionalismus. Anglický dům přinesl převratné rozvržení vnitřního prostoru: na veřejný a intimní. Ale vůbec nejpodstatnější je, že se rodina Primavesi začala přátelit s významnými umělci, u nichž objednávala díla s předem určenými symbolistními náměty: žena jako dítě, jako pubertální dívka, žena jako matka, žena – femme fatale. K nejčastějším autorům patřil sochař Anton Hanak nebo vídeňský malíř Gustav Klimt. Primavesiovi si nechali cíleně formovat prostředí, až nakonec skončili v pokusu vytvořit svébytný umělecko-řemeslný styl své doby. Zahrnoval vše: od obrazu a sochy na jedné straně až po poslední vidličku na stole.

 

Bůh sídlí v detailu?

Ano, to je krédo Miese van der Rohe, architekta Vily Tugendhat.

 

Lze to říci i obráceně, že? Ďábel tví v maličkosti.

Všechno má svůj rub a líc. Takže to je jeden z těch příběhů, které se v mé knize odvíjejí.

 

Putoval jste za ním dlouho? 

Ano, dost dlouho. Za starého režimu mi ho odmítli publikovat, zřejmě to bylo příliš buržoazní téma. Zajímavé také je, jak někteří z těch Olomoučanů končili. Židovskému architektu Engelmanovi (žáku Adolfa Loose a příteli Karla Krause či Ludvíka Wittgensteina) se naštěstí včas podařilo uniknout před nacismem do tehdejší Palestiny. Nejmilejší dcera rodiny Primavesi odjela po válce do severní Ameriky, kde se začala věnovat charitě. Po čase prodala do Japonska nádherný portrét své matky od Gustava Klimta. Značný obnos, který tak získala, užila k založení vesničky Primavesi pro opuštěné děti. Třetí příběh je tragický: dcera posledního olomouckého (německého) starosty před rokem 1918, malířka Lilly Brandhuberová, studovala v Praze, ve Vídni, dokonce i v Paříži u Antoine Bourdella. V roce 1945 tehdy už sedmdesátiletou paní zatkli a deportovali do Terezína, který po válce sloužil jako koncentrační tábor pro české Němce. O půl roku později tam zemřela; není vyloučeno, že umučená a pohřbená v Ohři, jak tam bylo v těch časech zvykem.

 

O čem dnes vypráví vila této pozoruhodné rodiny? Měla podobné štěstí jako vila Tugendhat?

Pouze o architektuře. Většina výtvarných děl je však dávno, dávno pryč. Vila je celkem v pořádku, rekonstrukce není úplně dokončena, ale aspoň do ní neteče. Dnes slouží různorodým účelům, gymnastice, výuce hudby, je tam restaurace apod.

 

Nepodařilo se tedy navrátit jejího ducha?

To ani není možné. Zato vila Tugendhat – všechna čest! To je absolutní dílo! A také když byla, tuším, v roce 1931, otevřena anketa – „Dá se vůbec ve vile Tugendhat bydlet?“ – Tugendhatovi odpověděli: „Naopak, ta vila osvobozuje a dává duchu příležitost, aby se rozvinul.“ No řekněte, který dům nabízí takovou příležitost?

 

Kdo vám v dětství vyprávěl příběhy?

Měl jsem pěkné dětství. Co může být lepšího, než když jsou oba rodiče zaměstnaní, neustále z domu, a vy žijete s babičkou, s dědou a tetou, a ten děda je navíc kouzelný vypravěč? Vidím ho dodnes, jak sedí na kanapi, pokuřuje viržinka a každý večer neodolatelně vypráví, jaké to bylo v jeho dětství,  za první světové války a tak pořád dokola. Později jsem byl přesvědčený, že si musel některé fantastické historky vymýšlet. V ruském zajetí – tvrdil například – prožil nejkrásnější léta života: zajatec na dvoře vysoce postavené šlechtické rodiny, který se nakonec stane hajným a má tedy i flintu! Jednou jsem však objevil na internetu osudy oné rodiny, a když jsem si je dal dohromady s dědovým vyprávěním, zcela to do sebe zapadlo. Tomu tedy říkám vyprávění! Bohužel, já už to tak neumím. A přitom by o to naši vnuci, kteří s námi žijí v jednom domě, tolik stáli.

 

Proč jste kdysi řekl, že Arcidiecézní muzeum je splátka dlouhého a ostudného dluhu?

Protože ty skvostné exponáty starého umění, ty nádherné obrazy, se v Olomouci – kromě kratičké přestávky kolem roku 1968 – až do listopadu 1989 nesměly vystavovat. To je přece šílené! Jen proto, že zobrazovaly témata převažující u starého umění – antiku a křesťanství!

 

Vy jste je doslova vysvobodil z trezoru…

Byla to krásná spolupráce a rád na ni vzpomínám. Od počátku jsme se na ní shodli s olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem. Možná určitou roli sehrálo i to, že jsme stejný ročník. V každém případě arcibiskup riskoval. Nemohl tehdy vědět, jak někdy žertem dodává, jestli z toho nakonec nebude muzeum ateismu, jak bývalo zvykem v Sovětském svazu. Roli v tom sehrál i papež Jan Pavel II., který během audience podotkl: „Udělejte to, umění přece k církvi vždy patřilo!“

 

Dokázal byste vůbec řadu věcí prosadit, kdybyste v devadesátých letech nevstoupil do komunální politiky? Otevírala vám dveře?

Určitě to bylo důležité, protože za ty čtyři roky (v letech 1994 - 1998), kdy jsem působil jako uvolněný radní, jsem se poznal s lidmi, kteří se pohybovali ve vrcholné olomoucké komunální politice, a začali jsme si důvěřovat. To bylo možná to nejpodstatnější. Zjistili, že mi jde skutečně o věc, že nesleduji nějaké osobní cíle nebo ambice. Leckdy se mnou určitě nesouhlasili, třeba po estetické stránce, ale rozhodně mi věřili – a následně i pomáhali.

 

Co vám ty čtyři roky v komunální politice vzaly?

Samozřejmě čas. 99 procent věcí mne vůbec nezajímalo, spíš unavovalo.

 

A co vám naopak darovaly?

Řadu přátel. Vzpomínám si například na zážitek s (budoucím) olomouckým primátorem ve Florencii, kde jsme se pokusili zařídit družbu mezi našimi městy. V podvečer jsme vystoupali k San Miniato al Monte a vešli do toho nádherného kostela, kde právě sloužili mši a zněl překrásný zpěv. V  atmosféře, která nás oba pohltila, zřejmě hodně pochopil. Bavili jsme se pak o mnoha různých věcech v umění, architektuře. Nebudu tvrdit, že do něj mým prostřednictvím sestoupil duch svatý, ale vytvořilo se přinejmenším pouto důvěry. A to je co říct, protože v politice bohužel existuje především nedůvěra!

 

Stále ještě věříte, že slušnost a starosvětské blaho je základem všeho a že se tak lidé mohou ve společnosti nejlépe domluvit?

No, mělo by to tak být a výjimečně k tomu i dochází.

 

Vytrácí se to?

Vytrácí, ale to říkají všichni staří lidé, takže mě neberte vážně. (smích)

 

Kdybyste si mohl z hlediska architektury a výtvarného umění vybrat dobu, v jaké byste chtěl žít...

To si netroufnu říct, o tom jsem nikdy nepřemýšlel, ale velmi rád bych se někdy vrátil do minulosti a opravil to, co jsem udělal špatně. A byla by toho hora!

 

O čem nejraději přednášíte svým univerzitním studentům?

O dějinách umění a architektury v 18. století. To období mne zajímá a vzrušuje nejvíc, protože už kníže Metternich kdysi poznamenal: „Kdo nežil před rokem 1789, neví, co je život!“

 

Ostatně rok 1789 je počátkem tzv. dlouhého 19. století. Proč se vlastně takhle označuje?

Protože trvalo od počátku Francouzské revoluce, od roku 1789 až do roku 1918. Zatímco dvacáté století je krátké století: 1918 – 1989. Následuje současnost.

 

Svou objemnou, zásadní a dost možná poslední knihu – jak alespoň tvrdíte – jste věnoval své ženě, „Evě, která čte úplně jiné knihy“. Jako poděkování za její trpělivost a porozumění?

Ne, za lásku.

 

Kolik let už jste spolu?

Dost, za pár let to bude půl století. Zítra musím brzy vstávat, jedu do Prahy vyzvednout krásný hrnek. Eva je sběratelkou porcelánu a sestavila už slušnou kolekci. Dosud jí scházel empírový Berlín, který měl tehdy nejvyšší úroveň – zcela například srovnatelnou s francouzskou královskou porcelánkou v Sèvres. Doufám, že se mi ho nepodaří rozbít nebo ztratit a že jí udělám radost.

 

Vizitka
Prof. Pavel Zatloukal (nar. 27. října 1948 v Olomouci),
 historik umění, zabývá se především výtvarným uměním a architekturou od 18. století do současnosti. V letech 1990 - 2013 působil jako ředitel Muzea umění Olomouc. Výrazně se zasloužil o vybudování unikátního Arcidiecézního Muzea v Olomouci. Od roku 2013 je v penzi, ale přednáší na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. 
V letech 1994 - 1998 byl členem Rady města Olomouce. Je autorem a spoluautorem řady publikací o výtvarném umění a architektuře Olomouce, Brna, Lednicko-valtického areálu a mnoha dalších lokalit včetně památek a zajímavých osobností. Za knihu Příběhy z dlouhého století. Architektura let 1750 - 1918 na Moravě a ve Slezsku získal v roce 2003 dvě nejvyšší knižní ceny Magnesia Litera. Je rovněž držitelem mnoha ocenění v oblasti kultury.  

 

Filmovar připomene padesáté narozeniny březnického starého kluziště

BŘEZNICE: Právě před padesáti lety začala v Březnici výstavba hokejového hřiště, které v létě sloužilo jako hřiště na košíkovou a odbíjenou. Toto výročí chce spolek K.G.B. (Kulturní Gang Březnice) s odborem kultury Města Březnice připomenout letním filmfestivalem s názvem Filmovar, který se na kluzišti bude konat od středy 20. do neděle 24. července. Nejen o něm jsme si povídali s jednou z organizátorek Dášou Nesvedovou.

Autor článku: 
Karel Souček

Co Filmovar návštěvníkům nabídne?

Namíchali jsme romantiku, komedii, dokument, krátké animáky i amatérský dobrodružný film. Ale také loutkové divadlo a vše okořeníme afterparty. Promítání, jaké lidé znají z letních kin, bude vždy zhruba od 21.30 hodin.

 

Podle jakých kritérií jste filmy vybírali?

Na celém projektu spolupracujeme s odborem kultury, kterému bychom tímto chtěli moc poděkovat za úžasnou spolupráci. Díky ní jsme rozšířili počet promítacích dní. Loni i předloni jsme promítali pouze v pátek a v sobotu, letos jsme se dohodli, že začneme už ve středu. Středa je romantika, čtvrtek dokument o tom, jak i senioři mohou dělat co je baví, pátek dokument o muzice, sobota Prach a broky znovu v Březnici a následná afterparty, neděle komedie. Každý den před samotnou projekcí bude ještě "animovaná předehra", kdy divákům představíme vždy jeden animovaný hudební klip a krátké animované práce plzeňských studentů. Celý program doplní ještě čtvrteční divadlo.

 

Jaký byl osud starého kluziště?

Hřiště bylo nějakou dobu skutečně hojně využíváno ke svému účelu, ale pak postupně chátralo, mnoho let zůstalo nevyužívané a neudržované. To nám bylo líto, a tak jsme zde začali budovat prostor, kde by se mohly konat akce, které nám v Březnici chyběly.

 

Jaké práce jste zde museli udělat?

Museli jsme odstranit náletové křoviny, pozemek odvodnit, provést drobné pozemní úpravy, oplocení, vybudovat zázemí pro občerstvení a vyřešit technické zázemí.

 

Kdo tyto práce financoval?

Velkou většinou to byla dobrovolná práce našich členů a příznivců. Financovali jsme je z prostředků spolku, také z příspěvků na činnost od Města Březnice.

 

Kdy a jaká první "novodobá" akce se na kluzišti uskutečnila?

V roce 2008 se zde konal Rockfest Březnice, který se sem přesunul z prostor dnešního skateparku. V roce 2004 se na místě, kde je nyní skatepark, uskutečnil vůbec první ročník Rockfestu a jeho výtěžek jsme věnovali na přípravu pozemku pro vybudování skateparku. Navíc jsme hodně svépomocně pracovali, aby se zde mohl konat nejen festival, ale následně vystavět i skatepark. Byli jsme moc rádi, když zde tehdy vyrostl a ještě raději nyní sledujeme, jak hojně je využíván a jak kdysi pozemek, který ležel ladem, slouží novému účelu.

 

Jak skatepark souvisí s kluzištěm?

Když byl skatepark hotov, tak jsme hledali další nevyužité prostory, kde by se mohly konat akce, které nám tehdy v kulturní nabídce chyběly. Naše aktivity se proto přesunuly o kousek dál, na místo bývalého kluziště. I tento pozemek dobrovolníci postupně upravovali a vzniklo zde místo pro setkávání lidí z města i regionu. Spolek K.G.B. totiž pořádá nejen rockfest, ale také neckiádu, promítání nebo akce pro rodiny s dětmi. I toto místo tak začalo žít svůj nový život. Jedním z cílů našeho spolku je mimo jiné vyhledávat různá nevyužívaná místa, kde by se mohly konat kulturní projekty. Mimochodem, v listopadu oživujeme další nevyužívaný prostor - sklepení bývalé jezuitské koleje a to je další akce, která nás hodně baví.

 

Zpět ke kluzišti. Jsou ještě nějaké akce kromě rockfestů, které se zde konají?

Ano, třeba akce pro rodiny s dětmi, nejznámější jsou Kola, kolečka. Bývá zde také zázemí pro příměstský tábor, který organizuje spolek Rosenthal a Rodinné centrum Pampeliška. Letos se zde konalo setkání třídy 3. B na konci školního roku, kdy děti předvedly rodičům i veřejnosti svoje divadelní a hudební představení. Dále třeba Letní promítání nebo soukromá setkání členů spolku.

Jan Dvořák je už deset let v komediantském nebi

HRADEC KRÁLOVÉ: Počátkem 80. let minulého století, kdy jsem ho poznala, byl už – jak o sobě rád říkával – „loutkářem na penzi“. Přesto mě on a spolu s ním i jeho rodina dokázali ovlivnit a inspirovat jako málokdo. Hravost, humor, něha a lidskost. To byly – a pro mne stále jsou –  základní atributy Jana Dvořáka (nar. 14. 8. 1925), loutkáře, dramaturga, pedagoga, dlouholetého ředitele loutkového divadla DRAK v Hradci Králové. Letos uplynulo už deset let od jeho úmrtí. Pojďme si  připomenout tuto jedinečnou osobnost v rozhovoru pro Klicperovo divadlo v Hradci Králové, který jsme spolu vedli v roce 2000, a také ve vzpomínce jeho syna Jana Dvořáka jr.

 

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Protestoval bys, kdybys byl oficiálně nazván komediantem?

Ale vůbec ne, naopak – cítil bych to jako vyznamenání, protože komediantství to je něco jako pestrý prapor, žádná zlacená korouhev, ale pestrý prapor, který se třímá hrdě, a za nímž jdou všichni lidi, kteří se chtějí pobavit. Komedianství samozřejmě neznamená, že se lidi škádlej, kopou se do zadku a nastavují si nohy, aby ten druhý upad´ do pilin, komediantství – jak já tomu rozumím – je akcent na všechno, co člověka v hledišti může zaujmout a potěšit: vržený stín, vlající plášť, dýka padoucha, která se nečekaně zatřpytí ve správném osvětlení, stupňování vášně a napětí, slza v oku… Komediálnost je zdůrazněné, efektní, pěkné, syté – zemité herectví. Celý život jsem se opíral o víru, že by divadlo mělo především mířit k humoru, proto jsem se asi taky shodou okolností a šťastnou rukou osudu dostal do Skupova divadla Spejbla a Hurvínka, které bylo povýtce veseloherní. Také později jsem se snažil, aby i divadlo DRAK dětem přinášelo hlavně radost. Myslím si, že dítě kromě rodičovského pohlazení potřebuje načerpávat ze všech stran do svého budoucího života optimismus, a že se směje tehdy, když se nebojí. I miminka v kočárku se smějou nahlas, když cítí, že jim nic nehrozí. Smích a blaho – to je to co divadlo může nabídnout v nejširší míře. Sám jsem se toho držel, i když jsem občas musel vyslechnout výtky, proč v divadle neděláme taky něco vážného, chmurnějšího, severského. Za mé éry se spíš dařilo komedii, ale to nesrovnávám, neklasifikuju, jen se vyznávám z toho, že miluju divadlo optimistické, otevřené, slunečné…

 

Však jsi také měl báječnou školu babičky Rozálie, o níž jsi jednou prohlásil, že byla vynikající amatérskou docentkou psychologie.

Babička Rozálie – to je můj životní ideál. To byla ženská, která ovdověla v pětatřiceti letech a živila za první světové války čtyři děti. Od svého zesnulého muže, mého dědečka – toho jsem samozřejmě poznat nestačil – převzala pekařství, kam chodily snad všechny kočující herecké společnosti, které zavítaly do Světlé nad Sázavou. Když se ocitly v nouzi, což bylo dost často, věděly, že tam dostanou zadarmo chleba a housky. Zato směly Kroupovic děti chodit do divadla. Vzadu za kulisami už měly připravenou lavičku, a tak celý repertoár potulných kočovných skupin znaly pouze ze strany. Pokud vím, skutečně nikdy nespatřily divadlo zepředu. Babička Rozálie je pokaždé doprovázela. Zřejmě tím divadlem velmi nasákla, protože čas od času uspořádala pro nás, tři bratrance, kteří jsme k ní jako malí kluci jezdili na prázdniny, takový zázrak: „Kluci, pojďte sem, bude divadlo!“ řekla. Hned jsme si ke stolu přinesli stoličky a čekali jsme, co se bude dít. Babička se uklonila a důležitě řekla: „Velevážené publikum“ – no, tak to nám dělalo strašně dobře, protože teď už jsme nebyli kluci, ale publikum – „před vašimi zraky spolknu tento ostře nabroušený nůž.“ A opravdu vytáhla obrovský nůž s kulatým koncem, jakým se krájely dorty. „A teď pozor!“ Několikrát ohoblovala nůž o kraj stolu.“Nyní je zdosti ostrý.“ Pak z profilu začala nůž pomalu ládovat do pusy, přičemž divoce koulela očima a celou situaci komentovala: „Ne, ne, ještě není dosti ostrý.“ Znovu ho brousila a my jen vyděšeně koukali. Po třetím pokusu, kdy jsme si byli jisti, že ho spolkla, zatímco nůž obratně šoupla do klína, do klotové zástěry, se k nám obrátila čelem, ještě jednou zakoulela očima, a řekla: „To je všecko!“ Pak jen chodila a naříkala: „To mi to nějak nesedlo, ach, ach, co jsem to jen já pošetilá…“ A tak to hrála snad hodinu a my jsme za ní chodili a báli se, že nám umře. Strašně jsme tomu věřili. Nakonec babička šla ke kýblu zvanému vylejvák, kam se lili kuchyňské splašky a kam jsme jako kluci směli chodit čůrat, rozkročila se nůž ukrytý v zástěře tam žbluňknul. „Hoši, to se mi ulevilo!“ vydechla. A teď nastal velký jásot, protože babička nám zůstala zachována. Ten zážitek dětského vidění, toho balancování na pokraji životního nebezpečí a šťastného konce – no, co může být krásnějšího!
Babička Rozálie nám taky vyprávěla, a to zvláštním způsobem, pohádky: „Jeníčku, ty seš můj nejstarší, prvorozený vnuk, pojď, já ti povím pohádku, ale jenom pro tebe a klukům ani muk!“ A zavedla mě na schody k půdě. Následovala běžná pohádka O Červené karkulce. Já byl šťastný, protože pohádka patřila jenom mně. Za chvilku jsem šel kolem a vidím, že babička má u sebe Ládíčka a že mu vypráví tutéž pohádku. Příšerně jsem se namích´. Zavřel jsem se hned vedle na záchodě a za chvilku slyším, jak babička vypráví Karkulku Zdenečkovi. Nevěděl jsem, co mám dělat, až najednou jsem – jako malý šestiletý kluk – pochopil, že nás babička chce obdarovat každého zvlášť.
Najděte dnes takovou babičku, která má čas na pohádky, vypráví je s velkou chutí, a ještě dovede každému vnoučkovi extra dát skvělý dar „jen pro tebe a ostatním ani muk“.

 

Mnozí z tvé generace si jen těžce probojovávali cestu k divadlu. Herectví dlouho nebylo ceněno jako seriózní profese. Co říkali tvému rozhodnutí rodiče?   

Já jsem měl štěstí na rodiče, kteří divadlu nejenom přáli, ale sami mu jako venkovští ochotníci zcela propadli. Naše rodina žila v městečku Úsobí poblíž tehdy ještě Německého Brodu a můj táta byl venkovský holič a vlásenkář – což zvlášť podtrhuju, protože vlásenkářství to bylo parukářství – a táta měl asi sto dvacet pět paruk. Proto také líčil divadelní ochotníky v celém okolí. Občas jsem ho směl doprovodit, když ho vezli bryčkou na představení, aby nalíčil hereckou skupinu. Po představení tatínek herce zase odlíčil a jelo se v noci domů. A tehdy jsem absolvoval celý ochotnický repertoár, což byla jedna tragédie vedle druhé: Maryša, Její pastorkyně, Jan Výrava, Václav Hrobčický z Hrobčič – samé revoluce sociální, samé svádění nezletilých dívek, děs a hrůzy končící většinou smrtí. Já jsem si to jako dítě zafixoval a doživotně zošklivil. Odtud asi taky pramení můj pozdější optimismus. Ale jinak jsem byl divadlem samozřejmě uhranut. Když u nás v městečku měla premiéru Jiráskova Lucerna, hrálo se podle zásad tvrdého realismu. Jedna scéna se například odehrává v mechu na lesním palouku. A tak se jelo s valníkem do lesa, kde se rolovaly koberce mechu a ty se pak sušily v tamějším lihovaru na peci – pan správce byl totiž taky divadelní ochotník. Takové představení trvalo skoro do půlnoci – jen rozvinutí suchého mechového koberce zabralo nejméně půl hodiny, ale tenkrát nikdo nepospíchal.
Když naši viděli, jak jsem Lucernou okouzlený, rozhodli se, že ji sehrají pro mě a mé kamarády na rodinném loutkovém divadélku. Poctivě odehráli všechno, dokonce použili i mech, jenže malinké loutky se v něm ztrácely jako v džungli. Nám to ale nevadilo a představení se nám líbilo mnohem víc než to činoherní.

 

Tvoje posedlost loutkovým divadlem údajně vedla tak daleko, že jsi mnohem později zatajil svému synovi Honzovi existenci činoherního divadla…

No jo, jednou byl se školou v Divadle Jiřího Wolkera – tenkrát jsme bydleli na okraji Prahy a on se dostal do centra jen málokdy, samozřejmě většinou k nám do divadla Spejbla a Hurvínka – a tehdy přilítl a celý u vytržení mi sděloval: „Táto, představ si, byli jsme v divadle a tam hráli živí člověkové!“

 

Dvacet let jsi působil v čele loutkového divadla Drak, a byla to opravdu tvůrčí léta! Prokázal jsi obdivuhodný organizační talent i cit „dirigenta“, když ses obklopil talentovaným týmem. To vše ale za cenu, že jsi v nejlepších letech vyměnil centrum za provincii.

To souviselo s mým angažmá v pražském Divadle Spejbla a Hurvínka. Prožil jsem tu s Josefem Skupou šest a půl roku, bylo to nádherné období. Skupa byl nepochybně génius – a hlavně žijící klasik, jak jsme mu říkali s takovou jemnou legráckou v hlase. Ale on byl skutečně klasikem v tom nejlepším slova smyslu, protože dovedl zaujmout a potěšit svým výkonem pestrou škálu publika od prostých lidí až po univerzitní profesory. Přitom se nikdy nepodbízel. Byl to básník humoru.
Ještě za jeho života vznikla tvůrčí skupina Salamandr, které se podařilo zachránit Spejbla a Hurvínka, ačkoli byly veliké pochybnosti, zda tyhle dvě klaunské figury mají existovat dál i po Skupově smrti. Salamadr jako vůbec první u nás začal s černým divadlem. To byla zajímavá éra, nabitá energií a chutí experimentovat. A najednou jako by „spadl řemen“. Zatímco se všichni okolo radovali ze zahraničních úspěchů, z toho, že teď už budeme jezdit do ciziny automaticky, já měl dojem, že nikdo nemyslí na to, co budeme hrát za dva roky. Vlastně mě to začalo nudit, a tak jsem přemýšlel, že bych odešel někam jinam.
Tehdy přišel první signál z Hradce Králové, a právě v době, kdy ve mně dozrávala chuť dělat divadlo na venkově – někde, kde jsou herci soustředění, relativně dost chudí, protože mají daleko do televize, do rádia, k filmu, kde svůj talent nerozmělňují. Nutno říci, že jsem nepřišel do divadla, které bylo neduživé. Už tehdy šlo o fungující, poctivé divadlo. Působil tu například báječný režisér Mirek Vildman, díky jehož inscenaci Pohádka z kufru se DRAK vůbec poprvé dostal do povědomí v zahraničí. Já jsem byl v DRAKu strašně rád. A protože jsem zároveň mohl učit na škole, loutkářské katedře DAMU, kde jsem studenty dobře znal a už dopředu jsem na mnohé líčil, snažil jsem se ty dobré, nebo snad nejlepší přesvědčit, že by měli po skončení studia jít do Hradce. V mnoha případech se to také podařilo. A jsem trošku pyšný na to, že mi to osud umožnil.

 

Z čeho vlastně vyrůstala osobitá poetika DRAKu, která způsobila, že se divadlo stalo fenoménem u nás i v zahraničí?

Těch důvodů byla řada: od počátku jsem například razil přesvědčení, že postačí, aby bylo v souboru jen osm herců – samí sólisté – a že malé role mohou hrát technikáři. Navíc dobrý herec rád přijme další malou roli nebo „štěk“, protože to je příjemný protokol. Ostatně my jsme u nás v divadle nikdy příliš nevěřili na Stanislavského, který byl všude tak preferovaný, a ze zkušenosti jsme věděli, že loutkář na rozdíl od činoherce nesmí podlehnout nějakému velkému citovému prožitku, a že musí myslet i na to, co přijde za minutu, aby všechno přesně fungovalo. Jak šťastné to bylo rozhodnutí, se ukázalo po letech, kdy se každý ze sólistů mohl představit v samostatném recitálu (např. Enšpígl, Petruška, Faust, Aby děti věděly). Takové zdánlivě malé představení bylo často slavnější a údernější než velká inscenace. Zejména v cizině se nám osvědčilo. Když jsme se kromě parádní komedie představili dvěma dalšími miniprogramy. Působily kontrastně a už tím budily zájem publika. Dobrou inscenaci jednou za dva roky udělá každé, i průměrné divadlo, ale přivézt na festival tři věci pod hlavičkou DRAKu, toho už si veřejnost musela všimnout. Přitom zahraniční zájezdy, které naši slávu začaly budovat, jsme připravovali výhradně z řadového, doma zakaleného a ověřeného repertoáru. Nikdy jsme se nesnažili podlézat publiku a na druhé straně jsme nešidili ani to domácí. ¨
Jiným úhelným kamenem byl návrat k tradici lidového primitivního loutkářství. Jako dítě jsem z něho byl u vytržení a od té doby ho nosil v srdci. A když jsem dostal příležitost formovat tvář divadla, myslel jsem si, že udělat moderní loutkové divadlo není možné bez pokusu vyrovnat se s tímto odkazem pro českou kulturu tak důležitým. Vzpomeňte, jakou roli hrálo v národním obrození! Měli jsme štěstí, že s námi v DRAKu působil Matěj Kopecký. On ještě vyrostl v tom nádherném světě vandrujících loutkářů, a tak se do jisté míry stal naším učitelem a instruktorem. Myslím, že divadlo DRAK bylo jedno z prvních, které u nás znovu oživilo staré principy hry. Za čtyři, pět let nato jste na zahraničních festivalech neviděli nic jiného než marionety na drátě, protože ty jsou svým způsobem daleko ovladatelnější, dynamičtější a zajímavější, než ostatní druhy loutek.

 

Paradoxně ovšem patříš k zakladatelům alternativního loutkového divadla a tam marionety hlavní roli zrovna nemají.

Já jsem přesvědčen, že loutkář dovede zahrát se vším, na co sáhne, co ho nějakým způsobem inspiruje ke hře metafor. Původně jsme s tím začali ve škole, vlastně to byla taková řemeslná průprava, způsob uvolnění, kdy jsme místo klasických loutek použili třeba skleničku, láhev nebo tužku a zkusili jsme zahrát celý příběh. Loutkářský princip je přece v tom, že vše, co chci sdělit, zahraju přes něco, a pokud to dokážu nově, zajímavě a hlavně citově, a pokud o tom diváka přesvědčím, pak se děje – jak říkal pan Obrazcov – zázrak oživlé hmoty. Problém je v tom, že alternativní loutkářství je – alespoň podle mne – vhodné jen pro něco, rozhodně se na tom nedá postavit celoživotní, ani sezonní program. Je to cosi velmi pikantního, něco jako trénink, oživení sebe sama jako loutkáře. Když jsem se nedávno potkal s Naďou Munzarovou, českou loutkářkou žijící ve Francii, zeptala se mě, co říkám současnému českému loutkovému divadlu. Já si posteskl, že je té alternativnosti už opravdu příliš, a ona mi odpověděla: „No, co chceš, vždyť jsi s tím sám začal!

 

Cítíš jako zadostiučinění, že se tvůj syn Tomáš, režisér plzeňského divadla Alfa, důsledně vrací k loutce?

Já jsem opravdu šťastný, že je Tomáš ortodoxní loutkář. A i když třeba v představení Jéminkote, Psohlavci vystupují také živí herci, má to své opodstatnění. Jádro inscenace spočívá na loutkách, a to je rozhodující. Proto se mi jako kolegovi – teď neříkám tátovi – tenhle trend líbí.

 

Ve zmíněném představení se podařilo do jednoho soudku namíchat slzy a smích, ostatně to bývalo typické i pro většinu představení DRAKu.

Nejde o nový princip, králem tohoto míchání úsměvu a slz byl Charlie Chaplin. To není žádný vynález, jen se to každý znovu pokouší aplikovat na možnosti, které má k dispozici. Tohle ohromně uměl Josef Skupa. Jeho Hurvínek jako drzé dítě byl velmi směšný, komický, Spejbl ještě komičtější, ale najednou se tam vloudila nečekaná nota: „A kde máme vlastně maminku?!“ To je něco, co tam kápne jako hořkej pelyněk, jako slzička, která se nad tím vším vznáší. Tahle otázka nebyla nikdy zodpovězena. Jak taky? Spejbl byl prostě svobodný otec. A je jeden hezký kuplet, v kterém Hurvínek dotírá: „Tati, a proč vlastně nemám mámu jako jiný děti?“ A Spejbl na to vyhýbavě: „Co bych ti dlouho vykládal,“ – a teď to zpívá tím báječným basem – „přiletěl čáp a mně tě dal.“ A Hurvínek mu odpoví: „Tatíčku, táto zlatej, já vím, nejsi svatej, to bych tě nesměl znát.
Tak to jsou věci na rozhraní jistého dojetí a veliké absurdní legrace, která je v tom samozřejmě přítomna. A takových příkladů bychom našli víc.

 

Můžu tě poprosit o jeden skutečný příběh, který pro změnu balancuje někde na prahu smutku a naděje…? Poprvé jsi mi ho vyprávěl při natáčení rozhlasového pořadu pro Vltavu a měl takové zvláštní téma: Moudrost, kterou pochopíme až s časem.

Myslíš tu vojenskou vzpomínku?

 

Ano.

Na konci války, v květnu v pětačtyřicátém roce, jsme my Oktaváni narukovali na „legionářskou“ vojnu. Dostali jsme flintu a naším úkolem bylo hlídat německé zajatce, taky jsme vypomáhali jako telefonisté, zkrátka dělali jsme, co zrovna bylo potřeba. Než jsem odešel z domova, řekl mi táta: „Byl jsem čtyři roky v ruském zajetí, já vím, co je to za potupu, za strašnou křivdu, když nějaký člověk, voják nebo civil, udeří zajatce. Neopovaž se dát někomu facku nebo do něj šťouchnout tím kvérem. Prosím tě, jen žádný násilí! Vždycky si vzpomeň, že já jsem tím trpěl čtyři roky, a představa, že by ses nedej bože něčeho takového dopustil, je pro mě nesnesitelná!"
Nerad, ale přece – vzal jsem tátova slova v úvahu, i jeho naléhavé doporučení: „Když budou mít hlad, někdo už jim krajíc chleba dá, ale mnohem horší než hlad je žízeň,“ – a tehdy zrovna byla velká vedra – „nezapomeň jim dát napít.“
Tak jsem šel, naštvanej na Němce – my jsme je tenkrát šíleně nenáviděli. Pár dní před revolucí zabili a zahrabali v lese u Havlíčkova Brodu asi šestnáct studentů, předtím je krutě mučili, zaživa jim uřízli kde co – no něco příšernýho! Jaký div, že jsme byli doslova nadusaní nenávistí. A tohle mně najednou táta řekne. Bylo strašně těžké krotit se. Ale zapřel jsem se. Na obrovské letištní pláni byly internovány tisíce zajatců a já jim poctivě nosil kbelíky s vodou.

Od té doby uplynulo mnoho a mnoho let. Působil jsem v exekutivním výboru Mezinárodní loutkářské organizace UNIMA, který každý rok zasedal někde ve světě. Měl jsem už několik absencí a dál už jsem se vymlouvat nemohl. Ministerstvo mě vyslalo na dalekou cestu do Indie, na třídenní schůzi, kde se z mého pohledu řešily naprosté pitomosti jako příspěvky a účast členů, nové stanovy – a nevím, co všechno. Takže už jsem byl neskonale otrávený, ke všemu jsem dostal průjem – a evropské pivo, které by mi ulevilo, v Indii samozřejmě k mání nebylo, no hrůza!
Ale přihodilo se něco pozoruhodného. Sdílel jsem pokoj s panem doktorem Ralfem Mäserem z Drážďan, léta jsem ho znal, byl to takovej mírumilovnej šantala, ředitel drážďanského muzea loutek. Když se večer převlékl do pyžama, všiml jsem si, že má strašlivě zrasovaný nohy jako po těžkém úrazu. „To je z války, viď?“ zeptal jsem se soucitně. „Jo,“ přikývl a dodal: „To se mi stalo u vás v Čechách, prodělal jsem válku jako střemhlavý letec.“ Věděl jsem, o čem mluví. Létal na štukách, na strojích, které padaly po špičce dolů a naháněly hrůzu už tím, jak strašlivě hvízdaly. „Jak ses k tomu dostal?“„Jako člen Hitlerjugend, kam jsme povinně museli všichni vstoupit, jsem chodil do modelářského kroužku. Jednoho dne nás vzali a učili bezmotorovému lítání. Jakmile jsme prošli kursem, tak šup na vojnu a k letectvu a pilotní zkoušky – a už to jelo. Najednou byl ze mě pilot. Celou válku jsem přestál a nic se mi nestalo, až v posledních dnech mě sestřelili u Chotěboře nedaleko Havlíčkova Brodu.“'
Potom vyprávěl, jak ho spolu s raněnými naložili na valník a jak to bylo deprimující, když se ocitl mezi tisíci zajatými vojáky, kteří se předtím marně snažili uprchnout před Rusy, aby se nechali zajmout Američany někde na západní hranici. Když ve svém vyprávění dospěl až k tomu, že je odvezli do Německého Brodu, zavětřil jsem. „Byli jsme na letišti,“ pokračoval, „neměli jsme ani deky, nic, jen jsme tam leželi. Naštěstí bylo hezky, co nás ale trápilo, byla žízeň. Hlídali nás kluci s kvérama – byli to kloučkové – a jeden z nich přede mě postavil kbelík s vodou. Tak jsem se o něj podělil s ostatními.“ A mě najednou objala hrůza. „Tehdy tam taky přistálo letadlo Červeného kříže. Viděls´ho?“ vypravil jsem ze sebe. A on na to: „Jasně, vždyť jsem byl deset metrů od něho. Do tábora přijela komise, aby zkontrolovala, jestli se zachází se zajatci důstojným způsobem."
Rozčileně jsem pokl: „Ty blázne, pamatuješ si, že tam nějaký studentík přistavěl schůdky, aby ti vašnostové mohli slízt? Tak to jsem byl já, a ten, kdo tam měl kýbl s vodou, tos byl ty!“ On užasl a já si s vděčností vzpomněl na toho svého lítostivého a něžného tatínka, který mě naučil, že se lidi nemají mlátit, i když se nám jeví jako nepřátelé. A myslím, že v tomhle světě plném násilí a brutality bude líp jen tehdy, když bude co nejvíc takových hodných lidí, jako byl můj táta.

 

V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století přicházelo do DRAKu publikum i pro útěchu. Jak si vysvětluješ, že ze všech druhů umění právě loutkové divadlo dokázalo nejdéle vzdorovat normalizačním tlakům?

Možná to bylo proto, že loutky nebyly v takovém nebezpečí jako známý herec. Ten když se uřekl v těch těžkých dobách, tak to bylo strašně vidět, lidi si to podávali dál a bylo to všem na očích, což samozřejmě tu mocenskou vrstvu muselo šíleně štvát. Zatímco my jsme vždycky zdůrazňovali, že hrajeme pro děti. Ve skutečnosti jsme vždycky hráli nejen pro ně. To byla dávná idea, kterou jsme prosazovali, abychom publikum neoddělovali, a aby se našich her zúčastňovali ti malí a nezkušení, ale i ti zralejší a taky ti stárnoucí a už tročku dětinští. A všechny ty věkové odstíny dohromady tvořily širokou paletu, která dokázala představení rozsvítit.

 

Pro DRAK a stejně jako pro jiná divadla té doby byly typické jinotaje. Nechybí ti? 

Mně dnes chybí především anekdoty. Nevím, jak je možné, že se vytratily a že člověk o dobrý vtip nezavadí. Je mi to líto, protože vtip, anekdota bývaly kořením každého přátelského setkání. Bez nich je najednou naše komunikace chudá, průhledná a děravá. Snad se zas někde objeví. Anekdoty k životu patří a taky loutky k nim mají ohromně blízko.

 

Býval v DRAKu takový zvyk, že představení obvykle netrvalo déle než šedesát minut. Byl v tom záměr? 

Určitě. Vycházeli jsme ze zkušenosti, že je lépe dělat úsporná a nabitá představení, která diváka uchvátí, než dlouhá a nudná, kde se věci natahují jen kvůli nějaké časové normě. Vědomě jsme se bránili tomu, aby naše hry byly upovídané. Existuje jeden krásný bonmot, kdysi ho vyslovila George Sandová, když v pařížských literárních salonech hrála s maňásky. „Loutky jsou vždycky lepší tím, co dělají, než co říkají.“ To je svatá pravda. Důležité je, abychom vnímali především vizuálně, ostatně divadlo je od slova dívati se a u loutek to platí mnohonásobně víc.

 

Napadne tě někdy, i přes tvůj zmiňovaný optimismus, zda bude loutkové divadlo existovat také v příštím století?

Já myslím, že existovat musí, už proto, že historie nás učí, že ve všech místech světa paralelně, aniž se jeho obyvatelé mohli navštívit nebo kontaktovat, existovalo loutkové divadlo. Totéž ostatně platí pro činohru, pro výtvarné umění, pro tanec a muziku. Ten kumšt je něco, bez čeho se lidský tvor neobejde.

 

Z potřeby krásy?

Jestli je to jen krása, nevím, možná je to i hračičkaření, chuť vytvářet něco umělého. V případě loutek pan doktor Malík vyslovil hezkou teorii, že člověk si loutku stvořil proto, že se bál bohů, které si taky vymyslel sám. A protože z nich měl strach a ten strach potřeboval nějak kompenzovat, zrodila se loutka, malý panáček, který se stal jeho sluhou, podřízeným. Člověk se takové loutce mohol vysmát, mohl se s ní uvolnit, dokázat si sílu a odvahu, aby se pak mohl znovu bát svého Boha. Je v tom cosi kulticky spojitého.

 

Místo vizitky:
Jan Dvořák ve spolupráci s Matějem Kopeckým, pokračovatelem slavného loutkářského rodu, oživil v 60. a 70. letech minulého století „staré principy loutkové hry“. DRAK byl tak jedním z prvních u nás i ve světě, který v profesionálním divadle evokoval nádherný svět „vandrujících loutkářů“. V roce 2005 o něm Jan Dvořák stačil vydat poutavé svědectví v knize Matěj, Máťa, Matýsek aneb šestá generace rodu Kopeckých.

Autorku těchto řádků v roce 2010 inspiroval, byť „in memoriam“, k myšlence nominovat (východo)české loutkářství na Seznam UNESCO. Pokud se "dílo" podaří, bude to také k jeho poctě.

 

Náš táta/Vzpomínka Jana Dvořáka jr.

V jakési komediantské bibli – Bassově Cirkusu Humberto – se píše: „...všechno jsi dělal z ohledu na jiné. Zbláznil jsi se a zamiloval do jména Humberto a své vlastní jsi ani neuplatnil. Celá Praha mluví o krásných programech v Theatre Variete Humberto a kdo si na plakátech povšimne drobné řádečky Ředitel Václav Karas? Odejdeš odtud a Praha ani nebude vědět, kdo jsi byl – ale cožpak na tom tak záleží? Co by byl Václav Karas z Horní Sněžné, nebýt Cirkusu Humberto? Bez toho, co ti přinesli ti druzí. Bureš, Hans, Romeo, Berwitz. Půl života do sebe člověk nabírá dary, které pro něho shromáždili jiní; což neplyne z toho závazek, aby on sám zase rozdával ze svého bohatství? Neprosazoval jsi svoje jméno, abys byl všem na očích, ale ti, kteří něčemu z tvé profese rozumějí, ti o tobě vědí, ti znají tvou cenu. Zanecháš po sobě dobrou stopu...“

Na lepší charakteristiku toho, co pro mě a pro bráchu Tomáše (a určitě nejen pro nás) představoval táta, bych určitě nepřišel. Ten se taky několikrát v životě zbláznil a zamiloval: do jména Ujo Maňas – babkárský súbor Vojenského kartografického ústavu v Bánskej Bystrici, Divadlo Spejbla a Hurvínka, DRAK, loutkářská  katedra DAMU... To, co mu v kumštu přinesli jeho komediantští učitelé v čele s panem Skupou, to on poctivě a obětavě předával pánům Kroftům, Vyšohlídům, Markům, Poulům... A v rodině? Jak on nasával od babičky Rozálie, svého táty a mnoha dalších, tak jsme z něj vycucávali my s Tomem, moje dvě a jeho čtyři děti – vlastně tři, Honzík se narodil až půl roku po smrti našeho táty. Ale kdepak – přece jen čtyři!!! Protože to, co Honzík teď nasává od svého táty, je přece to samé, co ten nasával od našeho táty.... člověčina, jinak se to prostě říct nedá.

Náš táta po sobě zanechal dobrou stopu. Co zanechal – vyryl! Ano, na umělecko průmyslové škole v Jablonci vystudoval obor rytec – cizelér. Jak příznačné – vryl se hluboko do myslí a hlavně srdcí těch, co ho znali. Já vím, tohle se říká o mnoha lidech a mnohdy je to jen klišé. Ale v jeho případě? Dodnes, když přede mnou některý jeho bývalý žák nebo kolega řekne: to tehdy Honza... nebo to tehdy starej Dvořák...  řekne to tak, že mi po zádech přejede strašně sladký a příjemný zamrazení. Jako by mi táta po něm poslal další pozdrav, další ten svůj krásnej trochu šibalskej, trochu jemnej a něžnej úsměv. A jak uměl cizelovat! Nejen šperky (pro mámu a pro loutky – no vlastně podle četnosti spíš pro loutky a pro mámu), ale hlavně – lidi kolem sebe. Trochu šibalsky, trochu jemně a něžně...

Citátem jsem začal, citátem skončím. Tátův oblíbený Pavel Eisner (ve skvělé knížce Čeština poklepem i poslechem) srovnává měkká a nevýrazná česká slova umění a umělec s francouzskými l´art, l´artist: „…ono je na francouzském umění tak trošičku znát, že mu tam říkají l´art. Boudelaire, Valéry, Manet, Toulouse- Lautrec – každý z nich je un grand artiste. U nás? Je jen v pořádku věcí, že se v papučovém podnebí ze slova artista stala téměř nadávka a označení pro cirkusáky. Náš proslulý básník a spisovatel Neklan Ďouděra-Doubravský by vás možná žaloval, kdybyste o něm prohlásili, že je artista. On není artista, on je umělec!!!  Budiž. Jenomže já to nehodlám číst...“ 

Náš táta měl nejraději to třetí slovo – komediant. Ale kdyby mu dal někdo na vybranou jen mezi umělcem a artistou, vůbec nepochybuji, co by si vybral. A my s bráchou bychom mu to jednoznačně podepsali. Tak tati – víc psát nebudu, dám si raději skleničku. Na tebe a na ten TVŮJ Cirkus Humberto!

Jan Dvořák, bohužel už deset let ne ten mladší...

 

 

 

 

Dobruška a Opočno společně v rámci mikroregionu Rodný kraj Františka Kupky

DOBRUŠKA/OPOČNO: Společná kniha Stručné dějiny Dobrušska a Opočenska, společné noviny pro návštěvníky mikroregionu Rodný kraj Františka Kupky pro rok 2016, společné zahájení letní turistické sezóny - to jsou základní atributy nově nastartované spolupráce měst Dobrušky a Opočna.

 

Autor článku: 
Dana Ehlová

Nedávno vydaná, zajímavě zpracovaná a bohatě ilustrovaná kniha Stručné dějiny Dobrušska a Opočenska se 24. června dočkala dokonce dvojího křtu za účasti autorského týmu a vydavatele, a to jak v Opočně, tak v Dobrušce, a navíc se stala základem scénáře symbolického zahájení letní turistické sezóny v tomto regionu, které se v tento den uskutečnilo v Opočně a Dobrušce.
Hostitelkou představitelů měst a obcí z blízkého i širšího okolí, pracovníků kultury i cestovního ruchu byla nejprve starostka Šárka Škrabalová, v Dobrušce převzal žezlo starosta Petr Lžíčař. Přítomní velice ocenili snahu organizátorů, tedy měst Opočna a Dobrušky, spojit své síly, která se projevovala v každém okamžiku. Akce měla invenci, ale také spád a vtip - pomyslnou roli průvodců „převzaly“ dva historické objekty, provázející čtenáře na stránkách knihy. Radniční věž z Dobrušky a Baštecká brána z Opočna. 
Účastníci se netajili nadšením z neobvyklé dramaturgie, na které se podíleli Jiří Králíček ze spolku Abakus a principál Divadélka Na štaflích Zdeněk Zahradník (první z Opočna, druhý z Dobrušky), a velice dobře se bavili při putování historickou částí Opočna se zastávkami u rodného domu stavitele varhan Emanuela Štěpána Petra, hudební vzpomínce na Maxmiliána Otta, rytíře z Ottenfeldu, zdejšího rodáka, který stál v čele nevyšší c. k. dvorské poštovní správy, a pak u ruiny Baštecké brány. Ta před očima účastníků nejenže povstala, ale dokonce se u ní objevil malý Frantík Kupků, bosý a ještě vůbec netušící, jak obrovskou cenu budou mít v 21. století jeho obrazy. 
Opočenská část zahájení turistické sezóny se uzavřela na Kupkově náměstí. Nejprve vzpomínkou u záhonu, nově osázeném starodávnými růžemi a pojmenovaném po Bohumilu Vallovi, posledním knížecím zahradníkovi, jenž dlouhá léta pečoval o zámecký park. Přítomna byla i Ivana Šafářová, dcera zahradníka a také hraběnka Kristina Colloredo Mansfeldová, která při srdečném setkání ocenila snahu obou měst, když podotkla: „Je dobře, že na sebe přestávají žárlit a chtějí spolupracovat.“  Prohlídkou galerie na chodníku věnované parku, výročí dvě stě let založení opočenského Rudolfova údolí a knížecím zahradníkům se hosté s Opočnem rozloučili a přesunuli se za druhým průvodcem - radniční věží do Dobrušky.
Za nimi po zatím nedokončené cyklostezce, která by ale už v závěru letošního roku měla také obě města spojit, dorazily na kole i pilíře Baštecké brány. Vzápětí poté se na radnici otevřela dvě okna a začalo „apoštolské“ představování osobností, spojených buď s Opočnem, nebo Dobruškou. Nebylo jich však dvanáct, ale o jednu míň. Pozoruhodné defilé totiž zakončil František Kupka. Zatímco v Opočně se narodil, v Dobrušce strávil své dětství a mládí. Komu tedy patří víc? I takové otázky donedávna padaly… Od 24. června je konečně jasné, že patří oběma městům stejně a nerozdílně.
A proto v roce 2017, kdy od smrti světoznámého malíře uplyne šedesát let, budou Dobruška a Opočno v rámci mikroregionu Rodný kraj Františka Kupky vzpomínat společně. To deklarovali oba starostové v reprezentačních prostorách radnice, kde jsou umístěny malířovy vzácné prvotiny a kde zápisem do pamětních knih akce vyvrcholila. 
Zahájená spolupráce prospěje jistě lepšímu zviditelnění obou měst i celého mikroregionu, pojmenovaného po světoznámém malíři, jehož kulaté výročí si v příštím roce „ve velkém“ připomene nejen Francie, kde vytvořil většinu ze svých, dnes vysoce ceněných obrazů, a Česká republika, ale jistě i další místa a kulturní instituce ve světě.  

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře