úterý
24. prosince 2024
svátek slaví Adam a Eva, Štědrý den

Články a komentáře

Články a komentáře

"Zuška" jako český fenomén (3)

ČR: Prošli jste v mládí „liduškou“ či „zuškou"? A považujete umělecké vzdělávání za samozřejmost? Podle mezzosopranistky Magdaleny Kožené jde o jedinečný systém, který jinde v Evropě nemá obdoby. Založila proto nadační fond s cílem podpořit činnost základních uměleckých škol a zviditelnit ho na veřejnosti, mimo jiné prostřednictvím celostátního happeningu OPEN ZUŠ. Jeho první ročník proběhne 30. května 2017 po celé republice za účasti 355 škol. Redakce časopisu Místní kultura vítá tuto iniciativu a oslovila v této souvislosti zajímavé kulturní osobnosti, aby se zeptala, jak jim "zuška/liduška" zasáhla do života.

Autor článku: 
jal

"Patrně není třeba nikoho přesvědčovat o významu základních uměleckých škol pro české umění. Světově unikátní český projekt - čtyřoborové školy -  jsou součástí systému formálního vzdělávání (spadají pod školský zákon, fungují v prostorách určených pro vzdělávání, mají autorizované osnovy). Řada hvězd českého umění jimi prošla. Patronka projektu Magdalena Kožená je ostatně jednou z nich. Ráda bych připomněla dva jejich další přínosy, na něž se někdy zapomíná. Jsou nezastupitelnou zásobárnou pro amatérská hudební tělesa všech žánrů. Za všechny připomínám dechové orchestry. A také absolventi ZUŠ, byť se aktivně na profesionální či amatérské bázi umění dále nevěnují, patří k divákům divadel, posluchačům koncertů, návštěvníkům výstav atp. Kontakt s uměním je jejich trvalou životní potřebou. Takže „zušky“ vychovávají aktivní publikum. To všechno je pro českou kulturu podstatné.“                         

Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního poradenského střediska pro kulturu

 

ANKETNÍ OTÁZKY

1/ Jak vzpomínáte na své začátky v základní umělecké škole (dříve lidové škole umění)?

2/ Ovlivnila škola Vaše další kroky do profesionálního života?

3/ Jak vnímáte v obecném smyslu existenci systému uměleckého vzdělávání v České republice?

 

Martina Kulhavá, výtvarnice, ředitelka Centra sklářského umění

1/ Já jsem zažívala začátky dva. Jeden na výtvarném oboru a jeden na hudebním oboru v Lidové škole umění v Pardubicích - Polabinách. Nejvíce si vzpomínám na paní učitelku Zahradníkovou z výtvarného oboru. Vím, že jsem se moc těšila a očekávala, že to bude jako ve škole. Bylo to však jinak, velmi přirozené, hráli jsme si a kreslili, třeba se zavřenýma očima. Paní učitelka v nás od začátku podporovala fantazii. Toho si zpětně velmi vážím. Vůbec tolik nezáleželo na tom, zda někdo talent má nebo ne. Ke každému z nás přistupovala individuálně a u mě konkrétně se jí podařilo vrátit mě do světa fantazie, neboť jsem tehdy byla až příliš okouzlena realitou a vše jsem se snažila malovat „jako živé“. Dnes jsem velmi vděčná za tu dobu, kdy jsem opět začala kreslit všechny své představy a ne jen to, co vidím…. Myslím, že z toho čerpám dodnes.

2/ S ohledem na to, že jsem dále studovala umělecké školy (střední i vysokou), tak rozhodně ovlivnilo. Důležité není jen to, že vás to baví a máte talent, ale i přístup pedagoga, který vás buďto může nadchnout nebo odradit. Znova opakuji, že v tom výtvarném světě jsem měla obrovské štěstí na pedagogy (bylo jich více), kteří mě motivovali.

3/ Nemám příliš osobních zkušeností se současným systémem, nicméně si myslím, že umělecké vzdělání by mělo být ve větší míře zastoupeno jako součást povinného základního vzdělání. Jinak fenomén ZUŠ je unikátní a je skvělé, že stále funguje. Často se zdůrazňuje osobnost člověka, co vše ji utváří. Ze svého okolí znám lidi, kteří se začali ve zralém věku věnovat nějaké umělecké disciplíně a aktivně navštěvují výuku na uměleckých školách nebo různé kurzy. Říkají, že je škoda, že jim to rodiče v dětství nedopřáli, protože nijak nevynikali, neměli hudební sluch ani dramatický nebo výtvarný talent. Mě například rodiče nutili na rozdíl od „výtvarky“ chodit „na klavír“. A dnes jsem ráda, že si umím v hudbě vybírat a nekonzumuji vše, co se naskytne. Jsem přesvědčená, že i když člověk vyrůstá v prostředí, které mu nenabízí příliš kulturních požitků, může se naučit jisté citlivosti vnímání „krásna“ v tom nejširším slova smyslu. Zkrátka, to v něm zůstane a potom si v životě bude umět trochu lépe vybrat svůj „styl“.

 

Petr Dohnal, herec, umělecký šéf a ředitel Východočeského divadla Pardubice

1/ Na své začátky v LŠU vzpomínám rád. Jednak jsem tam chodil do hudebního oddělení na zobcovou flétnu a do dramatického oddělení. Pod vedením Miloslava Kučery jsme zde dělali opravdové divadlo. Nebyl to jen dramatický kroužek, ale připravovali jsme představení pro děti i dospělé, věnovali jsme se próze i poezii a úspěšně se účastnili mnoha soutěží. Navíc tam byla opravdu dobrá parta lidí a s některými jsem se pak setkal i v profesionálním divadle.

2/ Každopádně to byl pro mě důležitý start do profesního života. Vlastně až po přechod na DAMU jsem se činnosti v dramaťáku věnoval a zkušenosti, které jsem zde získal, jsem mohl při studiu, ale i v profesním životě využít.

3/ Myslím si, že je nesmírně důležité dávat možnost dětem uplatnit a rozvíjet své talentové předpoklady ve všech oborech. V umění je zvlášť důležité podporovat talentované děti, aby jejich přednosti nepřišly na zmar.   

 

Hana Shánělová, moderátorka Radiožurnálu

1/ Mám na pardubickou ZUŠku ty nejlepší vzpomínky. Nejdříve to byla Cihelna, pak čistírna duší v Polabinách a dodnes mám z našeho divadelního oboru nejlepší přátele. Každý rok jsme trávili první týden prázdnin v Sobotce, objeli jsme všechny divadelní i recitační festivaly. Setkáváme se dnes  i jako rodiče malých dětí, pokaždé jsou to ohromně hlasitá a neskutečně vřelá setkání. Pro Ivu, Svatavu, Noru, Andreu, Michala i Tomáše bych udělala cokoliv. A ne, že téhle mé sentimentální zmínky využijete, bando.

Atmosféra, kterou tam vytvořili Kučerovi, nám pomohla přežít pubertu i dospívání s "hlavou v divadle". A myslím, že si lásku k umění všichni neseme s sebou. Díky! 

P.S.: Zdravím svou spolužačku z fakulty Kláru Litterovou, jsem ráda, že je to zrovna ona, která převzala štafetu v Pardubicích, v "naší" čistírně.

2/ Jako nic jiného. Cítím se na jevišti dobře, v dramaťáku nás všechny naučili čistě a přitom přirozeně mluvit. S touhle výbavou to pak nebyl žádný problém na konkurzu do pardubického rádia Profil, užila jsem si studium DAMU a pak jsem se dostala do Radiožurnálu. 

3/ Jako nepostradatelnou. Chtěla bych, aby si něco podobného prožily i moje dvě malé děti. Nemusí se uměním přímo živit, ale byla bych opravdu moc ráda, kdyby si odnesly lásku k umění, jako já. Obdivuju všechny učitele a učitelky uměleckých oborů, že tu lásku neztrácejí. Jste skvělí a kéž je vás víc. 

 

Jan Smigmator, swingový a jazzový zpěvák

1/ Ač jsem dnes zpěvák a živím se muzikou, velmi intenzivně vzpomínám na hodiny výtvarné výchovy, které u nás v Telči vedl na lidové škole umění pan učitel Václav Ondráček. Byl velmi přísný, neústupný, ale zároveň měl smysl pro humor, smysl pro spravedlnost a co bylo nejdůležitější, byl to vynikající výtvarník, jehož umění jsme všichni nesmírně obdivovali, vzhlíželi k němu. Pro mě osobně byl vždy velkou inspirací a hnacím motorem. Kdykoli vezmu do ruky tuš a pero, nebo malířský štětec, vždycky si na něj s velkou úctou vzpomenu. Když ale vzpomínám na hodiny klavíru, ty ve mně bohužel příliš kladných vzpomínek nezanechaly. Paní učitelka byla sice moc hodná a vždycky jsme si bezvadně popovídali o životě, ale pro hru na klavír mě nadchnout nedokázala. Což se pak se mnou táhlo i na konzervatoři. Pokud jde o hudební vedení a vzory, ty jsem si hledal spíše mezi profesionálními hudebníky a zámořskými swingovými legendami. Nesmírně důležitá byla ale vždy podpora mých rodičů, kteří mi od začátku velmi fandili a speciálně táta mým hudebním aktivitám věnoval spoustu svého času a energie. Patří jim velké díky. 

2/ Tím, že mě paní učitelka klavíru nedokázala nadchnout pro aktivní provozování vážné hudby, mě jednoznačně utvrdila v tom, že moje hudební cesta vede jinudy. I když mě nebavily stupnice a etudy, věděl jsem, že hudbu jako takovou mám rád a hledal jsem si vlastní cestu. Jednoznačně ale musím říct, že hudební vzdělávání má obrovský smysl. Nejde pouze o hudbu jako takovou, jde o společenskou záležitost. Hudba spojuje, otevírá dveře a to nejen na profesionální úrovni. Hudba je univerzální jazyk, který by měl alespoň trochu ovládat každý z nás. Ať už aktivně nebo pasivně. 

3/ Myslím si, že jde o skutečně unikátní záležitost, jejíž pozitivní dopad na společnost možná až tak úplně nedokážeme ocenit a docenit, ale podle mě je naprosto zásadní. Jsem přesvědčen o tom, že umění ve všech svých podobách kultivuje, povznáší a dělá naše životy krásnějšími. 

 

Tomáš Jarkovský, dramaturg Divadla Drak v Hradci Králové

1) V ZUŠ Na Střezině v Hradci Králové jsem strávil podstatnou část svého dětství i dospívání. Do hudebního oboru (klavír) jsem chodil od první třídy až do maturity, asi sedm let jsem chodil také na výtvarku a na střední škole jsem začal chodit do dramaťáku. Když pominu profesi, které se dnes věnuji, tak jsem tam především získal vztah k různým druhům umění a tím i koníčky, které už mi nejspíš vydrží na celý život. Myslím si (nebo aspoň doufám), že jsem se i díky ZUŠ stal citlivým a vnímavým posluchačem, divákem, čtenářem atd. Dokážu se i díky ní těšit z umělecké tvorby, či se jí naopak nechat vyvádět z míry, což mi přináší radost, potěšení a zároveň mě to dál obohacuje a rozvíjí ve snaze být nelhostejným, otevřeným a citlivým člověkem. A jestli je ta snaha náhodou marná, tak v tom už ZUŠ nejede.

2) Vzhledem k tomu, že se dnes věnuji divadlu jako profesi, tak je odpověď jaksi nasnadě. Navíc jsem se dostal na DAMU hned po maturitě, takže moje cesta ze ZUŠ k profesionální dráze byla v tomto směru poměrně přímočará a klikatit se začala až později. V dramaťáku jsem v sobě objevil vášeň pro divadlo, pak jsem ji různě ztrácel a znovuobjevoval už v trochu jiných podobách, ale ten iniciační moment mám v sobě zapsaný. Vedle toho ještě musím říct, že mi profesně - i vzhledem k typu divadla, jemuž se věnuji - bylo vždy velmi nápomocné jak získané hudební vzdělání, tak záliba ve výtvarném umění.

3) V první řadě si myslím, že je to mimořádný výdobytek a je potřeba si ho chránit. Zvlášť nadané či zapálené děti si samozřejmě cestu k umění najdou vždycky, ale nejde jenom o ně. Nejde také v první řadě o dovednosti, které získají, jako spíš o vztah a citlivost k umění. Na druhou stranu to neznamená, že by ten systém nebyl kritizovatelný. Samozřejmě je cenné a unikátní, že garantuje zároveň dostupnost i kvalitu uměleckého vzdělávání pro široký okruh dětí, přesto mi i navzdory osobním pozitivním zkušenostem přijde až příliš formální a orientovaný právě na ty dovednosti. Ostatně jako skoro celé české školství.

 

Martina Vobořilová, diplomovaná sestra pro psychiatrii

1/ Vesele! První představení, které jsem v Jesličkách (ZUŠ Střezina Hradec Králové, dramatický obor) viděla, byl Doktor Munory v režii Pepy Tejkla. Smála jsem se tak, že mě bolelo celé tělo. Byla jsem doslova uchvácena jednotlivými herci a jejich výkony. Texty písniček se mi tak zaryly pod kůži, že si je dodnes neváhám zazpívat třeba v autě cestou do práce. A po představení přišla moje chvíle! Sál se vylidnil a já si konečně mohla stoupnout na ta prkna, co znamenají Svět. Ovšem v případě Divadla Jesličky se tehdy jednalo o beton, jak vtipně a rychle poznamenal pan režisér, když jsem se rozplývala nad svým momentálním bytí.

Drze jsem se přihlásila k talentovým zkouškám. Byla jsem tak nervózní, že jediné co si pamatuji je, jak Pepa Tejkl chtěl, abych předvedla aluminiovou lžičku. Stála jsem jako zařezaná! Jako aluminiová lžička v silné brazilské kávě! 1. září 1993 mě „zuška vcucla“!

2/ Rozhodně. Zpočátku jsem si to plně neuvědomovala. Stejně jako moji vrstevníci jsem si užívala života. Líbilo se mi, že jsme měli možnost procestovat s jednotlivými představeními celou republiku i okolní státy. Viděla jsem obrovské množství různých představení. Také jsem díky Pepovi Tejklovi poznala Sergeje Fedotova. To je člověk, který bravurně dokázal krotit moji živelnost, získal si můj hluboký respekt a vydoloval ze mě věci, o kterých jsem ani netušila, že jsem jich schopná. Měla jsem možnost se setkat se spoustou zajímavých lidí a osobností.

3/ Je toho hodně, co mi umělecké vzdělávání - naprosto bezkonkurenčně – dalo a z čeho nepřetržitě čerpám i ve své profesi zdravotní sestry: sebepoznávání, kultivovanost projevu, zacházení s emocemi, zvládání stresu, nejrůznější druhy komunikace, zdravé sebevědomí, přátelství, smysl pro povinnost, vztah k hodnotám, touhu po zdokonalování a poznání – a také jistotu. A proto zůstávám studentkou – teď už uměleckého vzdělávání pro dospělé (soubor Dospělá embrya pod vedením Jana Dvořáka) – dodnes.

Jedenáct tradičních řemesel na jedné škole

PRAHA: Střední odborná škola uměleckořemeslná, s.r.o., se sídlem v pražských Vysočanech, je soukromou střední školou s dlouholetou tradicí, která poskytuje kvalitní vzdělání v celé řadě uměleckořemeslných oborů. Jak vyplynulo ze statistického srovnání a potvrdil to i ředitel školy Mgr. Radek Coufal, spojení tolika jedinečných uměleckořemeslných oborů v jedné škole je mimořádné. SOŠ sídlí na adrese Podkovářská 797/4 a jak už název napovídá, skutečně začínala jako „domov kovářů“, dnešní stav ilustruje slogan z webových stránek školy: „Jedenáct tradičních řemesel, která prověřila staletí.“ O jednotlivých oborech, uplatnění absolventů, úspěších školy, žáků a projektech, kterých se účastní, či o způsobech propagace řemesel se dočtete v následujícím textu. Na otázky odpovídal Mgr. Radek Coufal.

Autor článku: 
Irena Koušková

Mají z Vašeho pohledu teenageři stále zájem o řemesla, ať už tradiční lidová nebo novodobá?

Mladí mají zájem o řemesla, jen je potřeba vhodná propagace řemesel. Když si je mohou žáci základních škol vlastníma rukama vyzkoušet, lépe se jim rozhoduje. Problém je ale často ve vnímání řemesel jako něčeho podřadného, a to především rodinami těchto žáků.

 

„Vyzkoušet vlastníma rukama…“ Myslíte tím tradiční „dílny“? Existuje ještě tento předmět ve vyučovacích osnovách základních škol? (Narážím např. na nedávnou kampaň pražského magistrátu - dílny pro ZŠ v prostorách škol středních…)

Tradiční dílny na ZŠ takřka vymizely. Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR (AMSP ČR) a další asociace se snaží o částečné znovuzavedení. Pražský magistrát cílí na možnost vzdělávání školáků v předem připravených dílnách a učebnách v prostorách středních škol, a to je správně.

 

Tomu by mohla napomoci právě vhodná propagace řemesel. Jak by se podle Vás měla řemesla lépe propagovat?                                                          

Na akcích pro veřejnost – kde si lidé všech věkových kategorií můžou např. výrobu keramiky nebo vykování hřebu zkusit. Občas na historických akcích, na výstavách apod. Dobré je udělat občas den otevřených dveří s ukázkami a mít předtím kvalitní propagaci.

 

Co vede současné absolventy ZŠ k rozhodnutí vyučit se uměleckému řemeslu? A proč právě u vás?

K nám do školy přicházejí ti, kteří mají výtvarné vnímání. Skládají talentovou zkoušku. Možná volí naši školu záměrně, protože zde můžou uplatnit své umělecké sklony a vyhnout se tak přírodovědným předmětům a matematice.

 

Jaké obory studia nabízíte? V jakém lze získat maturitu? O jaký obor je největší zájem? Otevíráte všechny obory každý rok?

Nabízíme krásné výuční obory jako Umělecký kovář a zámečník, zde je ještě zaměření umělecký pasíř. Dále obor Umělecký truhlář a řezbář, Zlatník a klenotník, Umělecký rytec, Umělecký keramik, Umělecký štukatér, Umělecký pozlacovač a Umělecký sklenář. Velký zájem je o obor Vlásenkář a maskér. Po třech letech získají žáci v těchto oborech výuční list a můžou pokračovat v maturitním oboru Umělecké řemeslné práce – to je dvouleté nástavbové studium. Pak máme čtyřletý maturitní obor Starožitník, antikvář a galerista. Daří se nám otevřít všechny obory každý rok, i když např. uměleckých sklenářů je jen pět.

 

Mají absolventi školy možnost studia na VŠ? Kolik z nich tuto možnost volí?

Studium na VŠ určitě volí starožitníci, ale i absolventi nástavby. Nejčastěji míří na výtvarné a průmyslové obory, historii a dějiny umění.

 

Který obor má nejdelší tradici a který je u vás nejnovější?

Podkovářská je „domov kovářů“, jak už název napovídá. Budova má historii od 30. let 20. století, byla postavena Zemskou jednotou v roce 1935 právě pro učně kovářství. Absolventi dnes vzpomínají na různé proměny školy, např. v 50. a 70. letech, kdy sem chodili na praxi nejen kováři a zámečníci, ale i kovolijci, cizeléři či strojní mechanici.
Všechna z našich uměleckých řemesel mají dlouhou tradici už z dob cechů, pro zajímavost se zde také učili košíkáři, krajkáři či oděvník pro divadlo.
Nejnovějším rozšířeným oborem je Starožitník, antikvář a galerista. Vznikl v roce 1993, letos jsme jej rozšířili právě o další zaměření.

 

Můžete tento nový obor představit blíže? Jaký je profil absolventa a co vás vedlo k jeho založení? Proč byl obor Starožitník, antikvář rozšířen o specializaci galerista? Jak nákladný je pro školu? Byli jste v roce 1993 první školou, která tento obor nabídla?

Ano, byli jsme první školou, která obor nabídla. Zakladatel oboru, PhDr. Miloslav Vlk, tehdy vycházel z poptávky majitelů starožitnictví – ta zažívala po revoluci „boom“ a chtěla pro provozovny vzdělat další pokračovatele. O specializaci galerista byl obor rozšířen právě kvůli proměně provozu prodejen s antikvitami – galerista je zaměřený víc na současné umění, výstavy, sleduje aktuální dění v umění.

 

V jakých studijních programech lze u vás studovat? Nabízíte také rekvalifikační studium či zkrácené denní studium? Organizujete vzdělávací kurzy? Jaký je zájem o tyto specifické formy studia pro dospělé, a jaké jsou nejčastější motivace zájemců o studium?

U nás se lze vyučit v denním programu – tři roky, ale u mnoha oborů nabízíme i zkrácené studium na dva roky pro žáky s předchozím středním vzděláním. Těch je na naší škole asi 30 % a zájem je velký. Dále nabízíme rekvalifikační studium ve všech výučních oborech, to je dvouleté a dálkovou formou, začne s ním každoročně asi 30 nových studentů. Lidi nejčastěji motivuje zájem doplnit si další obor, pokud jsou umělecky nadaní a zruční, dále pak ambice něco si dokázat, splnit si sen apod. Co se týče vzdělávacích kurzů, zatím jsou v nabídce jen semináře v oborech – například z kovářství, truhlářství a zlatnictví.

 

Jaká je kapacita školy a kolik studentů ji navštěvuje? Jaké jsou počty přijatých studentů podle jednotlivých oborů např. pro školní rok 2016/2017? Jaký je v tomto směru vývoj, např. za posledních deset let?

Kapacita je 430, v současnosti školu navštěvuje 200 denních žáků, máme 100 nově přijatých do příštího školního roku. Nejvíc je vlásenkářů a maskérů, kde si saháme na 30 přijatých do 1. ročníku, kovářů se např. do dílen vejde maximálně 14 týdně, ale oba obory jsou už několikátý rok naplněné. Zájem je také o obor Zlatník a klenotník. U ostatních oborů se bavíme o cca pěti nově přijatých v průměru.

 

Jaké jsou podmínky přijetí ke studiu?

Uchazeč musí splnit kritéria talentové zkoušky. Ta obsahuje základy znalostí z výtvarné dovednosti – lineární perspektivu, barevné vidění, šikovnost v ruce, ale výhodou je přinést ke zkoušce i své domácí práce. Lze u nás absolvovat tříměsíční přípravný kurz k talentové zkoušce.

 

Jaké možnosti mají mimopražští studenti? Je pro ně zajištěno ubytování a stravování?

Zajišťujeme internáty pro dívky i chlapce. Ve škole je malá jídelna, vaří se přímo tam a k výběru je z několika standardních jídel a nápojů.

 

Máte více studentů nebo studentek?

U vlásenkářů jsou povětšinou dívky, ale u kovářů spíš pánové. Jsou tu ale i kovářky, truhlářky nebo štukatérky.

 

Musíte pokrýt výuku teoretických předmětů, ale hlavně praktický odborný výcvik, přeci jen připravujete studenty na specializované profese… Kdo se může stát vyučujícím na Vaší škole?

Vyučujícím odborných předmětů se může stát tzv. odborník v oboru – musí mít výuční list a pětiletou praxi v oboru a pedagogické studium. Těchto odborníků je málo, ale s o to větším nadšením vzdělávají zájemce o své řemeslo – například umělecký keramik František Švancar ve svém ateliéru na Kampě, zlatníci a rytci v SPV zlatnickém a ryteckém apod. Žáci za mistry dojíždějí v týdnu praxe do jejich dílen. Ve škole je zatím pouze dílna vlásenkářská, kovářská a pasířská.

 

Jaké je uplatnění absolventů a jak úspěšní jsou při hledání práce?

Nejlepší pro absolventa je, když se napojí na už existující dílnu a jako to bývalo dřív – stane se „tovaryšem“. Založení vlastní dílny a živnosti je v současnosti těžké, ale i takové případy jsou, a o to víc nás to pak těší. Vlásenkáři a maskéři už při studiu můžou okusit natáčení filmu nebo divadelní či muzikálové zákulisí a „chytit se“ v oboru. Rovnou do pracovního procesu se vydávají umělečtí štukatéři, kterých je na trhu nedostatek.

 

Tato informace mě překvapila. Čím si takový stav vysvětlujete?

Rodiče i sami děti často ani neznají význam slova „štukatér“ nebo štukatéra berou jako odnož zedníka. Ale u nás se jedná o uměleckého štukatéra, který opravuje památky, historické budovy jako zámky, měšťanské domy a jiné skvosty. Ale lidi to často nerozlišují.

 

Můžete se pochlubit úspěšnými absolventy, kteří se prosadili ve svých oborech a jsou široké veřejnosti známí, případně neznámí, ale zaslouží si pozornost?

V létě se vydá jeden z našich učňů „na zkušenou“ do Kanady, kde se v Albertě uchytil absolvent školy Pavel Mara – je prý jedním z pouhých tří kovářů v celém státě Alberta. Náš absolvent Mgr. Miroslav Smaha, starožitník, zase pro veřejnost pořádal Korunovační slavnosti Karla IV. přímo v katedrále svatého Víta a Karla IV. si sám zahrál. Naši absolventi působí napříč kulturními institucemi, divadly, vystavují v galeriích, spolupracují s věhlasnými umělci. Za všechny zmíním pasíře a kováře Tomáše Havránka a Petra Voříška, kteří své kované plastiky vystavují nejen v ČR.

 

V časopise Podkova vyvěšeném na webu školy jsem narazila na článek „(Ne)známí absolventi naší školy“. Píše se tu o Vladimirovi 518 (jeden z nejdéle působících rapperů na české hiphopové scéně)…  Jsou určitě i další známá jména, která školou prošla, ale oboru se nevěnují…

Mnoho absolventů, kteří něco dokázali v odlišných oborech, prošlo naší školou, např. zpěvák Michal Penk. Lákavější jsou ale pro žáky ti absolventi, kteří se dokázali prosadit ve svém oboru jako již zmíněný Pavel Mara, kovář, který se uchytil v Kanadě, a za nímž „na zkušenou“ jede náš žák, Oliver Braun – štukatér, jehož zakázky co do počtu vzrůstají.

 

Čím se Vaše škola liší od jiných středních odborných škol, které také nabízejí vzdělávání pro uměleckořemeslná povolání?

Lišíme se především spojením tolika jedinečných uměleckořemeslných oborů v jedné škole, tradicí a mnohdy i velmi individuálním přístupem k žákům, především na praxích. Snažíme se rozvíjet jejich talent a přizpůsobit výuku oboru.

 

Mohl byste rozvést, co si pod „velmi individuálním přístupem k žákům“ představit konkrétně?

Naši učitelé odborného výcviku vedou žáky v malých skupinách a předávají jim své zkušenosti, žáci už po zkouškách můžou zvolit takové odborné pracoviště, kde se cítí dobře. Např. u keramiků jde k jednomu mistrovi ten, který touží spíš po umělecké sochařině, k druhému ten, který chce vyrábět keramiku ve větším objemu. U uměleckých truhlářů si žák může zvolit mistra, který má malou dílnu a věnuje se drobným zakázkám, nebo mistra, který má velké a hodnotné zakázky.

 

Jistě se účastníte také oborových soutěží. Na co jste pyšní?

Pyšní jsme na výherce z Helfštýna, kde se každoročně koná mezinárodní kovářská soutěž a kde naši žáci vyhrávají 1. a 2. místa. V soutěžích vyhrávají zlatníci a výhrou je samo o sobě zhotovení výrobku, který se veřejnosti líbí a slouží jí – naši štukatéři opravují zámky i Národní muzeum atd.

 

Každoročně studenti vytvoří velké množství výrobků, artefaktů, užitných předmětů… Jaký je jejich další osud?

Výrobky kovářů zůstávají ve škole jako výstavní. Materiál a energie hradí škola. Vozíme je pak na všechny soutěže. Z jiných dílen nám reprezentativní výrobky buď zapůjčují, nebo přenechávají za účelem reprezentace. Vystavujeme také maturitní výtvarné práce.

 

Zajímalo by mě, jestli škola všechny tyto výrobky uchovává, skladuje a jak dlouho? Přece jen máte dlouhou historii a omezené prostorové kapacity…

Základem je, že kovářská dílna je přímo ve škole a škola investuje do materiálu i uhlí a energií. Proto závěrečné žákovské výrobky zůstávají už od 90. let ve škole a slouží k výstavním účelům. Většina jich je v budově dílen, další rozmístěné ve školní budově. Závěrečné práce žáků ostatních oborů si po domluvě s žáky a jejich mistry zapůjčujeme např. na rok.

 

Jaká je historie školy?

Budova školy vznikla ve 30. letech 20. století přičiněním Zemské jednoty společenstev kovářů a podkovářů v Čechách. Cílem Zemské jednoty bylo zajistit svým učňům školu a dílny v jediném místě.
Roku 1951 vznikl Školský ústav umělecké výroby. Zajišťoval vyučování nejdůležitějších uměleckořemeslných oborů – kováře, štukatéra, zámečníka, truhláře, pozlacovače a kameníka.
V 70. letech byl počet oborů obohacen o kovolijce, cizeléry, ruční vyšívačky, krajkářky, tkalce, košíkáře, vyučovaly se zde i obory scénická krejčová, scénický obuvník či ruční tisk na látky.
Dále se zde v průběhu let učili filmoví laboranti, fotografové, později se připojili zlatníci a klenotníci a také rytci.
V roce 1991 zprivatizovalo školu – tehdy Střední odborné učiliště uměleckořemeslné – Výchovně vzdělávací družstvo Profum.

 

Kdo je vlastníkem budovy školy? Zřizovatelem školy je Výchovně vzdělávací družstvo PROFUM… Můžete tento subjekt představit?

Budovu vlastní Svaz českých a moravských výrobních družstev. Družstvo PROFUM se skládalo z učitelů školy a dalších soukromých osob.

 

Jste soukromou školou, s.r.o. Jaké je školné?

Školné na teorii je max. 12 000 Kč ročně, pak ale žáci platí v jednotlivých dílnách podle požadavků mistra – od 0 do 12 000 Kč ročně.

 

Jaká byla největší investice školy v posledních letech?

Škola se na příhodných místech snaží ušetřit – např. opravou vytápění a snížením sazeb na vynaložené energie. Na druhou stranu je potřeba investovat do reklamy, škola zakoupila dodávku, protože často přepravujeme např. kovářské pracoviště a výrobky na akce a výstavy. Investovali jsme také do kabelové sítě. V budoucnu se chystáme na opravy budov, elektrických rozvodů a osvětlení.

 

Účastníte se také mezinárodních školních projektů?

Máme projekt s Židovskou obcí a norskou školou. Spočívá v tom, že restaurátor opravuje ozdobné prvky na Novém židovském hřbitově a žáci se restaurování účastní. Také jsme si podali žádost o grant v rámci Erasmu plus pro 30 žáků „Za řemeslem do Evropy“ – týká se stáže v Anglii, Irsku a Norsku. Účastnili jsme se projektu „Proč by ne“.

 

Můžete projekt „Proč by ne“ představit? V letošním roce opět probíhá. Přihlásíte se znovu? Účastnili se vaši žáci stáží projektem zprostředkovávaných? Jaká je vaše zkušenost?

K projektu jsme se dostali přes Asociaci malých a středních podniků a živnostníků ČR. Cílem je splnění vysněné stáže – např. zkusit si být číšníkem, asistentkou ministra apod. My jsme chtěli dát šanci některým z našich řemesel – konkrétně štukatérovi Oliveru Braunovi. Nejdřív se udělala propagace, přihlásili se uchazeči a proběhlo výběrové řízení. Dva vysokoškoláci pak stáží prošli, a obě strany si ji chválily. Jestli stážista zůstane v oboru, nebo se mu sen nesplní, to je na něm.

 

Škola pořádá řadu akcí, na kterých se prezentuje veřejnosti…

Například v dubnu se objevila vybraná řemesla na Libeňském posvícení na Praze 8 nebo na Chvalském zámku. Začátkem června probíhá Kování v Litni (poblíž Karlštejna) nebo poslední víkend v srpnu Hefaiston na hradě Helfštýně.

 

Jaké máte plány do budoucna, chystáte nějaké novinky?

Do budoucna chceme především posílit osvětu na méně vyhledávané obory – uměleckého sklenáře, štukatéra či pozlacovače. Zapojíme se do iniciativ za podporu řemesel v ČR spolu s AMSP ČR, v rámci budovy vytvoříme podmínky pro aspoň jednu další dílnu. Plánů je mnoho…

 

Z iniciativ na podporu řemesel myslíte např. projekt „Fandíme řemeslu“?

Ano. Zapojíme se ve „Fandíme řemeslu“, ale také v Erasmu plus, v norských fondech, nyní jsme byli na veřejných akcích na Chvalském zámku, na Libeňské pouti, Dni s Erasmem plus na Kampě a např. na Starobohnické pouti. Na akcích prezentujeme vždy několik řemesel a chystáme i takové, kde budou řemesla všechna, např. Řemesla na Libeňském zámku 15. a 16. září. Plánujeme o každém řemesle natočit spot a sestavit krátkou prezentaci.
Chceme se zapojit do projektů magistrátu a asociací a také připravujeme vlastní projekty, např. „Vstříc zaměstnavateli“, kdy žáci kováři mají možnost pracovat v dílně restaurátora a získat tak zajímavou práci.

 

Chtěl byste něco dodat na závěr?

Sledujte nás na www.umeleckoremeslna.cz, objednejte se na den otevřených dveří, přijďte se na nás podívat a hlavně – podporujte stará dobrá řemesla! Děkujeme.

 

„Zuška" jako český fenomén (2)

ČR: Prošli jste v mládí „liduškou“ či „zuškou"? A považujete umělecké vzdělávání za samozřejmost? Podle mezzosopranistky Magdaleny Kožené jde o jedinečný systém, který jinde v Evropě nemá obdoby. Založila proto nadační fond s cílem podpořit činnost základních uměleckých škol a zviditelnit ho na veřejnosti, mimo jiné prostřednictvím celostátního happeningu OPEN ZUŠ. Jeho první ročník proběhne 30. května 2017 po celé republice za účasti 355 škol. Redakce časopisu Místní kultura vítá tuto iniciativu a oslovila v této souvislosti zajímavé kulturní osobnosti, aby se zeptala, jak jim "zuška/liduška" zasáhla do života.

Autor článku: 
jal

"Patrně není třeba nikoho přesvědčovat o významu základních uměleckých škol pro české umění. Světově unikátní český projekt - čtyřoborové školy -  jsou součástí systému formálního vzdělávání (spadají pod školský zákon, fungují v prostorách určených pro vzdělávání, mají autorizované osnovy). Řada hvězd českého umění jimi prošla. Patronka projektu Magdalena Kožená je ostatně jednou z nich. Ráda bych připomněla dva jejich další přínosy, na něž se někdy zapomíná. Jsou nezastupitelnou zásobárnou pro amatérská hudební tělesa všech žánrů. Za všechny připomínám dechové orchestry. A také absolventi ZUŠ, byť se aktivně na profesionální či amatérské bázi umění dále nevěnují, patří k divákům divadel, posluchačům koncertů, návštěvníkům výstav atp. Kontakt s uměním je jejich trvalou životní potřebou. Takže „zušky“ vychovávají aktivní publikum. To všechno je pro českou kulturu podstatné.“                         

Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního poradenského střediska pro kulturu

 

ANKETNÍ OTÁZKY

1/ Jak vzpomínáte na své začátky v základní umělecké škole (dříve lidové škole umění)?

2/ Ovlivnila škola Vaše další kroky do profesionálního života?

3/ Jak vnímáte v obecném smyslu existenci systému uměleckého vzdělávání v České republice?

 

Miloš Štědroň, hudební skladatel, autor četné scénické hudby pro Divadlo Husa na provázku, pedagog

1/ Chodil jsem do tehdejší LŠU Jaroslava Kvapila asi tak 7 let  –  a to do výuky houslí, které mi byly naordinovány ke klavíru, na který jsem hrál už od 5 let. Výuka houslí začala někdy v 5. třídě a trvala až do gymnaziálních studií (v letech 1954 - 1960). Měl jsem výborného učitele, brněnského Němce Leopolda Heyera, který byl znamenitým violistou v Hyčkově kvartetu. Záhy pochopil, že ze mne žádný houslový virtuóz nebude, a tak mě školil vzhledem k mým zájmům o kompozici a dirigování. Dovedl mě sice v houslích k nějakým malým houslovým koncertům od Sitta přes Fibichovu Sonatinu dokonce až k Vivaldimu a Dvořákově Sonatině  – což je ovšem skladba mistrovská po všech stránkách, a pokud ji hraje někdo jako jsem byl já, má z toho sice velký užitek, ale nemůže tuto geniální miniaturu obsáhnout v její šíři, protože je to skladba pro Mistra... Ale můj učitel mě brával na koncerty kvarteta, zasvětil mě do Wagnera, to bylo v 50. letech ještě stále tabu. Málokdo si dovede představit, co to znamenalo pro chlapce, který dvakrát týdně hrál doma triové sonáty Vivaldiho, Corelliho, Purcella a dalších, setkání s Wagnerovým Tristanem. Zjevení – blesk z čistého nebe. A to vše, aniž se narušilo mé poznávání Janáčka, které systematicky řídil můj strýc, janáčkovský guru Bohumír Štědroň. Vděčně vzpomínám na LŠU Jaroslava Kvapila. Poznal jsem ho ještě jako chlapec na dovolené ve Sněžném a viděl jsem premiéru jeho opery Pohádka máje. To jsem ovšem netušil, že jednou také napíši muzikál se stejnou tematikou. A ještě jednu osobnost z té školy chci připomenout -  jejího pozdějšího ředitele Viléma Blažka, Sukova žáka, skladatele meditativního, spirituálního, který v té těžké době psal jen mše, Ave Maria atp. Směřoval jsem jinam, ale ctil a obdivoval jsem jeho čistotu, naprostou nevypočítavost a víru v to, že dobře činí. Byl to ušlechtilý člověk a umělec. A ve škole jsem poznal i spoustu spolužáků, pozdějších hudebníků, např. o rok staršího Lubomíra Mátla, mého pozdějšího přítele a šéfa Českého pěveckého sboru a dirigenta spousty mých skladeb. Nebo otce pianisty Jaroslava Smýkala – Jaroslava Smýkala staršího. To byl typ kantora, vynikajícího hudebníka a všestranně poučeného hudebníka. Jeho syn se pak stal mým přítelem – profesor JAMU Jaroslav Smýkal. Byl a je jedním z nejlepších interpretů Schubertovy klavírní tvorby. Ve Vídni nebo v Praze by udělal evropskou kariéru... Vynikajících učitelů na brněnské LŠU Jaroslava Kvapila bylo mnohem víc, než stačím vyjmenovat, např. prof. Kotmelová, výborná metodička klavíru a učitelka znamenitých pianistů aj.            

2-3/ LŠU určitě ovlivnila zcela zásadním způsobem můj další hudební profesní život. Především tím, že jsem tam poznal lidi, kteří mě motivovali k další činnosti a přivedli mě – ať už nepřímo nebo přímo – do hudebního života, to znamená k poznání praxe komorních ansámblů, jednotlivců, symfonického orchestru a opery. A potom i rozhlasu a televize... A tuto možnost jistě „zuška“ nabízí i dnešním studentům.  

 

Zdeněk Prokeš, tanečník a choreograf, umělecký šéf Laterny magiky

1/ Mohl bych říci, že LŠU je navždy spojena s mým dětstvím, protože jsem absolvoval dva obory: začal jsem v útlém dětství klavírní hrou v pražské LŠU na náměstí Republiky a v Biskupské ulici u paní Holasové a pak jsem chodil na dramatický obor k paní Jiřině Stránské do Voršilské ulice. Jiřina Stránská byla bývalá herečka Burianova D 34, vynikající učitelka, která připravila na hereckou dráhu např. svou dceru Kláru Jernekovou, Jaromíra Hanzlíka, Jana Hartla, Táňu Medveckou, Petra Štěpánka, Davida Vejražku a mnoho dalších. 

2/ Zvláště období v „dramaťáku“ mně dalo moc do mé budoucí herecké průpravy a také široký kulturní rozhled. I když jsem se nakonec v dospělosti tomuto oboru nevěnoval, tak z těch základů jsem čerpal v mých budoucích profesích tanečníka i choreografa.

3/ Myslím, že systém uměleckého vzdělávání v ČR je nastaven velmi dobře - ZUŠ, konzervatoře, vysoké školství. U koho se na ZUŠ neprojeví tak velký talent a nepokračuje v oboru, určitě se z něj stane poučený divák či posluchač. Další vzdělávání by podle mého názoru mělo být více výběrové, aby nebylo tolik nezaměstnaných umělců. Např. dvanáct absolventů tanečních konzervatoří je na jedno volné místo v baletních souborech.

 

Jaromír Hanzlík, divadelní a filmový herec

1/ V mém dětství na mne měla velký vliv paní profesorka Jiřina Stránská. Jako herečka začínala na divadle s Rudolfem Hrušínským, působila u E. F. Buriana a v pozdním věku učila v LŠU ve Voršilské ulici, kde jsem ji poznal. Pro mne to bylo velmi šťastné setkání. Není náhodou, že každý, kdo prošel jejíma rukama, se posléze stal renomovaným hercem.

2- 3/ Kromě těch několika let, kdy jsem docházel k paní Jiřině Stránské, jsem s uměleckým školstvím nepřišel do styku. Hned po maturitě – místo na DAMU, kam jsem udělal přijímací zkoušky – jsem nastoupil do Vinohradského divadla, takže jsem další studentská léta nezažil a nemám tedy s čím srovnávat. Ale když vidím, jak státní a soukromé herecké školy každoročně vychrlí desítky herců, které trh nemůže absorbovat, je to smutné. Tito mladí lidé se raději potloukají po dabingu a různých pofidérních scénách nebo berou role v seriálech, které se točí metodou "rychlé šípy", místo aby šli do oblastních divadel, kde se naučí  řemeslo. Pro srovnání – třeba taková Bára Munzarová nebo Tereza Brodská se po pár letech do Prahy vrátily a měly tzv. nahráno, profesně jen získaly.

 

Martin Vadas, filmový dokumentarista, režisér a kameraman

1/ Na konci mého studia na Gymnáziu Jana Keplera, když jsem si nebyl jistý, kam se dále orientovat a váhal jsem mezi architekturou a FAMU, kdosi mě přivedl k profesorovi Jánu Šmokovi, který vedl katedru kamery na FAMU. Zároveň měl velmi dobře rozvinutý koncept výchovy a rozvoje talentu budoucích fotografů a kameramanů, jehož součástí byla i tzv. školička, jakási "přípravka na FAMU", která byla velmi efektivní a mnoho jejích frekventantů nebo absolventů bylo záhy přijato na FAMU. Provozoval ji v LUŠ na Petrském náměstí na Praze 1. Bylo to velmi motivující setkávání nad zadanými úkoly, spojené s rozpravou nad našimi fotografiemi. V diskusi s přísným i vnímavým učitelem probíhalo tříbení našich názorů na fotografii, filmový obraz, ale i jakoukoliv vážně míněnou tvůrčí činnost.


2/ Setkávání a diskuse na půdě Šmokovy školičky byly zásadní pro osvojení si způsobu práce na dalších úkolech, které před nás stavěla škola v rámci studia FAMU, ale i my sami. S tím "profesionálním životem", na který se ptáte, to bylo komplikovanější. S – Bohu žel – již zemřelým kolegou Petrem Nýdrlem, se kterým jsme se znali už ze školičky, jsme natočili ještě na FAMU první hraný celovečerní film Evžen mezi námi (1981), ale týden po úspěšné premiéře nám ho "pedagogové" z katedry režie zavřeli do trezoru, práci ve Filmovém studiu Barrandov nám nikdo nenabídl a na naše návrhy nereagoval. Kolega posléze emigroval a já zůstal v Československu bez možnosti realizovat témata, která bych chtěl natáčet, až do roku 1990. Petr Nýdrle se stal světovým režisérem a producentem reklam a videoklipů v Los Angeles s mnoha prestižními oceněními. Na LUŠ na Petrském náměstí a profesora Šmoka jsme vždy vzpomínali v dobrém.

3/ Umělecké vzdělávání v České republice je z hlediska systému na velmi dobré úrovni, ale pro rozvoj silného individuálního talentu je vždy nejpodstatnější osobnost a schopnosti učitele, chemie vzájemného oslovení mezi žáky a pedagogem, ale také širší společenské podmínky.

 

Michael Tarant, divadelní režisér

1/ Pro mne šlo o kroky do neznáma.  Pomohly mi zorientovat se trochu v prostoru, do nějž jsem chtěl vstoupit.  A také zjistit, kdo jsem. Díky těmto prvním zkušenostem a omylům jsem celkem spolehlivě hledal na Pražské konzervatoři silné osobnosti mezi pedagogy. A ti mi pak pomohli nastoupit cestu, po níž jdu dodnes.

2/ Základní umělecké školství sleduji celé roky.  Považuji jej za ostrov v oceánu hulvátství a přibližnosti. Kdo jím projde, má velkou šanci dotknout se věcí, které jej budou formovat a provázet celý život.

3/ Vše, co pomáhá rozvíjet osobnost, kultivovat lidskou bytost a dispozici pro vnímání kultury je vzácné. A nezastupitelné. A zvláště v menších místech jsou základní umělecké školy pojítkem se světem tvořivosti, nezávislosti a sebeuvědomění.

 

Zdeňka Žádníková Volencová, herečka, působí v Dejvickém divadle

1/ Maminka hrála na housle, tatínek hraje na klavír, na varhany, částečně na harmoniku a odmala nás se sestrou vedli k hudbě. Od 7 let jsme chodily do LŠU Maxima Gorkého (dnes ZUŠ Habrmanova) v Hradci Králové. Sestra Andrea byla velmi talentovaná pianistka, bohužel její paní učitelka měla drsné metody a od klavíru ji odradila. Já naopak měla výtečnou pedagožku na příčnou flétnu, takže jsem po ukončení II. cyklu a nástupu na DAMU v Praze okamžitě začala hledat ZUŠ, kde bych v rámci studia dospělých mohla v hraní pokračovat. Dodnes jezdím do ZUŠ Šimáčkova v Praze 7 k paní učitelce Magdaleně Tůmové, naší  historicky první laureátce Pražského jara ve hře na příčnou flétnu. Je skvělou učitelkou, její práce ji baví a naplňuje, vymýšlí různá komorní uskupení, děti hodně koncertují, mají neustálou motivaci se zlepšovat a co je hlavní – chtějí se učit. Všechny své tři dcery k ní vozím na hodiny a malého Jiříka to za tři roky rovněž čeká. Osobnost učitele je základ vztahu dítěte k hudbě a hudebnímu nástroji, ať je jakýkoliv.

2/ Velmi zásadně. Ve 14 letech jsem se navíc přihlásila do ZUŠ na Střezině, obor dramatický, vedoucím ročníku byl Josef Tejkl, a rok na to vzniklo známé hradecké Divadlo Jesličky. Nejdříve se hrálo jen 1x týdně ve čtvrtek, pak postupně až 4x týdně. Byla to krásná doba čtyř let. Hudba, Básně, Divadlo, Kabaret…Svět, o který jsem nechtěla přijít. Mým snem bylo hrát v Divadle Drak, a tak jsem vystudovala  katedru loutkového a alternativního divadla, kde i ten, kdo nikdy na nic nehrál, dokázal po čtyřech letech studia předvést „hudební profesionální výkon“ ve hře na cokoli. Do Hradce jsem se nakonec nevrátila, s celým ročníkem jsme nastoupili do Dejvického divadla, kde jsem dodnes členkou.
Tím, že jsem po ukončení II. cyklu v 18 letech nepověsila flétnu na hřebík a koncertovala s poloprofesionálními soubory, můžu dnes zahrát jakýkoliv repertoár, což je pro mne „svobodná nádhera“. Shodou okolností mne ke spolupráci oslovil pan Jaroslav Svěcený a v současné době s ním a se šansoniérkou Renatou Drossler zkouším představení Chanson v gala. Takže doma cvičím, jak nikdy předtím.

3/ Je to mimořádná a nesmírně důležitá záležitost. Naprosto v Evropě ojedinělá a měli bychom si ji hýčkat. Hudba nás i naše děti zjemňuje, kultivuje a ukazuje nám krásu života…. a my, abychom to docenili, někdy jen potřebujeme trochu zestárnout.

 

PS: V Praze 7 žije mnoho cizinců, kteří stojí v červnu jako první v řadě na zápis do „zušek“. Jsou naprosto nadšení, protože v jejich zemích nic podobného neexistuje a ani existovat nebude. Hudební lekce od profesionála si může dopřát jen někdo. „Co Čech, to muzikant“ – chraňme si ta čtyři slova.

 

 

"Zuška" jako český fenomén (1)

ČESKÁ REPUBLIKA: Prošli jste v mládí „liduškou“ či „zuškou"? A považujete umělecké vzdělávání za samozřejmost? Podle mezzosopranistky Magdaleny Kožené jde o jedinečný systém, který jinde v Evropě nemá obdoby. Založila proto nadační fond s cílem podpořit činnost základních uměleckých škol a zviditelnit ho na veřejnosti, mimo jiné prostřednictvím celostátního happeningu OPEN ZUŠ. Jeho první ročník proběhne 30. května 2017 po celé republice za účasti 355 škol. Redakce časopisu Místní kultura vítá tuto iniciativu a oslovila v této souvislosti zajímavé kulturní osobnosti, aby se zeptala, jak jim "zuška/liduška" zasáhla do života.

 

 

 

Autor článku: 
jal

„Patrně není třeba nikoho přesvědčovat o významu základních uměleckých škol pro české umění. Světově unikátní český projekt - čtyřoborové školy -  jsou součástí systému formálního vzdělávání (spadají pod školský zákon, fungují v prostorách určených pro vzdělávání, mají autorizované osnovy). Řada hvězd českého umění jimi prošla. Patronka projektu Magdalena Kožená je ostatně jednou z nich. Ráda bych připomněla dva jejich další přínosy, na něž se někdy zapomíná. Jsou nezastupitelnou zásobárnou pro amatérská hudební tělesa všech žánrů. Za všechny připomínám dechové orchestry. A také absolventi ZUŠ, byť se aktivně na profesionální či amatérské bázi umění dále nevěnují, patří k divákům divadel, posluchačům koncertů, návštěvníkům výstav atp. Kontakt s uměním je jejich trvalou životní potřebou. Takže „zušky“ vychovávají aktivní publikum. To všechno je pro českou kulturu podstatné.“                         

Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního poradenského střediska pro kulturu

 

ANKETNÍ OTÁZKY

1/ Jak vzpomínáte na své začátky v základní umělecké škole (dříve lidové škole umění)?

2/ Ovlivnila škola Vaše další kroky do profesionálního života?

3/ Jak vnímáte v obecném smyslu existenci systému uměleckého vzdělávání v České republice?

 

Stanislav Bohadlo, muzikolog, ředitel festivalu Theatrum Kuks

1/ V LŠU v Náchodě jsem zažil snad všechna stádia výuky a všechny podoby vztahu k hudbě žáka a učitele. Za prvé mě rodiče zapsali do lidové školy umění už v první třídě (1960), což byla v mém případě zcela jistě chyba. Chodil jsem nejprve na hudební nauku s o rok staršími spolužáky, kteří už uměli číst a psát. Vůbec jsem nechápal, o co se jedná… Pak přistoupily hodiny klavíru u paní ředitelky Skalické, kde jsme tři žáci celou hodinu střídavě „stavěli ruku“. Nevzpomínám si, že bychom kdy něco hráli. Paní ředitelka měla nařízené „minutky“, které ukončovaly naši hodinu. Bylo tam v ředitelně přetopeno a na zazvonění jsem vždy čekal jako na smilování. V průběhu druhého ročníku jsem tedy skončil.
Za druhé mně asi v jedenácti letech rodiče na mou žádost vyjednali soukromé hodiny u pana učitele Viktora Špráchala, výborného houslisty, který mě o sobotách učil hře na kytaru. Myslím, že to hned při prvním setkání skončilo třemi akordy v E dur, ale hned jsem si mohl zahrát a zazpívat Červenou řeku. Mnoho takových melodií a lidových písní jsme hrávali spolu. Nemohl jsem se dočkat, až bude sobota a já budu moct zazvonit u dveří jejich domu, cítit vůni připravovaného oběda a vstoupit do pokoje s jeho vlastními obrazy a spoustou rozečtených knih. Po dvou letech se v LŠU uvolnilo místo a mohl jsem už pokračovat jako řádný žák podle osnov výuky klasické kytary. Neměl jsem ani traumata z přehrávek, příležitostných vystoupení a koncertů. Pan učitel pro nás aranžoval i psal původní skladby, sestavoval z nás žáků různé soubory. Nakonec jsme spolu hrávali Paganiniho Capriccia  pro housle a kytaru na veřejnosti. Jezdívali jsme se školou na hudební exkurze a koncerty a nabídli mi členství v činorodé Hudební mládeži, kde mě uchvátil svým vyprávěním o hudbě Jiří Pilka. Asi s deseti kluky jsme také chodívali s panem učitelem Špráchalem na sobotní výpravy za lesní moudrostí a v letech 1968/69 s námi postavil „zálesácký“ srub na skále romantického údolí řeky Metuje. Tam,  na „Montaně“ jsme trávili všechny víkendy i část prázdnin. Psal a kreslil pro nás zpěvníky, přivedl nás k literatuře, poezii, k romantice, k touze po cestování, k cizím jazykům. Jednoho dne mě vlakem dovezl ukázat na konzervatoř v Kroměříži a vraceli jsme se s doporučením, abych určitě přijel na přijímací zkoušky. Nakonec jsem tam nejel, rodiče mě přemluvili na gymnázium v místě bydliště, ale dávali mi peníze na cesty do Prahy k prof. Štěpánu Urbanovi, resp. k jeho žákům, abych mohl pokračovat. Ale na LŠU jsem stále za ním docházel do různých vokálně instrumentálních sestav.
Za třetí jsem si u pana učitele Kožešníka v LŠU přibral klarinet a za čtvrté jsem ještě na gymnáziu začal opět chodit na klavír do LŠU k panu učiteli Komersovi, skvělému korepetitorovi a improvizátorovi, který mě připravoval na studium hudební vědy v Brně.

2/ Z předchozího vyplývá, že LŠU ovlivnila všechny mé kroky (nejen profesionální), dokonce jsem tam potkal svou ženu.

3/ Po zkušenostech s italským a americkým hudebním školstvím je LŠU/ZUŠ unikátní systém, ale moc záleží na konkrétních učitelích!

 

Ida Kelarová, zpěvačka, klavíristka a hudební pedagožka

1/ K hudbě mě dovedl můj tatínek, který byl mým největším učitelem. Učil mě projevovat hudbou svůj vnitřní cit a emoce, učil mě lásce k hudbě a učil mě nejsilnější komunikaci na této planetě - a to univerzálnímu jazyku hudby a zpěvu. Toto ale v ZUŠ v Opavě bohužel nějak nešlo dohromady. Paní učitelka, když jsem se moc rozvášnila ve hře na klavír, tak mě práskla tužkou přes prsty (strašlivě jsem se vždy v tom totálním zapojení uměleckého prožitku lekla), a když jsem udělala chybu, dostala jsem „ořech“ do hlavy. Cítila jsem se nesvobodně, nemohla jsem se projevit, bála jsem se udělat chybu a začala jsem rebelovat. Demotivována jsem vnitřně nesouladila a nesouhlasila s tímto systémem. Doma jsem ale hrála ráda, naučila jsem se hrát z listu, u klavíru jsem vydržela hodiny a tatínek mi dělal posluchače (vždy tam jen seděl a naslouchal) a byl na mě hrdý a někdy mu i ukápla slza radosti… Když mi bylo devět, táta mě přihlásil na violoncello, což byl opravdu úžasný nástroj, protože tak nějak vnitřně souzněl s mým hluboko posazeným hlasem. Na ZUŠ jsem chodila do svých 15ti let.

2/ Určitě mě vzdělání na ZUŠ dalo techniku, musela jsem cvičit prstoklad a etudy, za což jsem dodnes vděčná, protože mně to dalo dobrý základ, ale po umělecké stránce jsem nikdy necítila svobodu projevu. Cítila jsem se zavřená v krabici, nemohla jsem dýchat, nemohla jsem se vyjádřit a musela jsem následovat pokyny a hrát tak, jak mě to vštěpovala paní učitelka. Já to cítila jinak, ale nemohla jsem se projevit, byl to vnitřní boj. Měla jsem strach, že dostanu pětku, když to nezahraju tak, jak mě paní učitelka učila. Hudba mě moc bavila, ale na ZUŠ jsem nakonec chodila z povinnosti a kvůli tátovi.    

3/ Myslím si, že od mého dětství se toho moc nezměnilo. A protože dnes sama vyučuji, vidím, jak umělecká tvorba lidem chybí, jak jsou zatuhlí, uzavření a jak se bojí - a hlavně děti - jak skoro nedýchají… Přitom jsme byli stvořeni, abychom tvořili! Vnímám i u profesionálních hudebníků, jak jsou fixováni na notový materiál, za který se v podstatě schovávají. Když jim noty seberete, jsou ztraceni a nedokáží se spolehnout sami na sebe a vytvořit něco krásného jen tak... Proto jsem nakonec začala zpívat a našla si svoji cestu.

 

Jiří Hromada, prezident Herecké asociace, český herec a dabér

1/ Dlouho jsem se s ní nesetkal. Po období šedesátých a sedmdesátých let minulého století plných recitačních soutěží, přehlídek, Krajských klubů uměleckého přednesu (skvělá průprava vítězů krajských kol), po chomutovském Divadle na rynku (divadlo poezie) a Jirkovském dětském pěveckém sboru jsem se v patnácti letech usadil v klasickém ochotnickém souboru Karel Čapek. Takže na Lidovou školu umění jsem neměl čas… Pak si mne (až v roce 1976) na nějaké amatérské přehlídce všiml porotce - Antonín Novotný, výborný režisér Divadla pracujících v Mostě: "Čím chcete být?" - "Hercem!" - "Takže na DAMU?" - "Ano!" Sdělil mi, že učí na LŠU v Chomutově a nabídl, že můžu k němu vstoupit do třetího ročníku, kde mne na přijímačky připraví. Na gymnázium jsem přestal prakticky docházet - trávil jsem čas na zkouškách v Mostě, či v LŠU v Chomutově, kde mě pan režisér připravil tak, že mě vzali. (Mám schované závěrečné vysvědčení 1976/77 - i jediný rok na LŠU pro mne znamenal nastartování herecké kariéry…)

2/ Po DAMU jsem získal angažmá v Divadle E. F. Buriana v Praze (1981). Po pěti letech pilného hraní mne oslovila kolegyně Dana Hlaváčová s tím, že vede herecké oddělení v  v LŠU v Libni - a jestli bych to nechtěl zkusit. Protože jsem už v ochotnickém souboru měl na starosti soubor dětí - zkusil jsem to - a pět let vedl ročník páťáků (ze ZDŠ), se  kterými jsem si hned porozuměl. Společná vášeň pro blbnutí, ale taky pro poezii a její interpretaci, pro nalézání srandy v životě, ale taky pro teskné zpívání - nás doprovodilo až do absolventského ročníku. Nastudovali jsme spoustu etud, velká představení (pohromadě s ostatními ročníky) - Mechanické divadlo, Broučci (v mé režii) - až po absolventské představení. Úžasné byly momenty, kdy jsem si sám nevěděl rady s úkolem do mého divadla. Zadal jsem žákům etudy na téma, které mi zadal režisér - a najednou jsem měl tolik inspirace ke zpracování, že jsem pak i já - uspěl u něj. A neopominutelná byla spolupráce s rodiči - z nichž mnozí s námi prožívali všechna veřejná vystoupení. Pochopení dětského světa, světa dospívajících - je pro mě nezbytnou součástí rolí před mikrofonem v dabingu, či rozhlase nebo před kamerou, či přímo na jevišti. Ztrátou kluka v sobě - herec zmírá…

3/ Když jsem v roce 1981 absolvoval herectví - vyšlo nás z DAMU, JAMU a tří státních konzervatoří - 50 herců a hereček. Vloni jich vyšlo z DAMU, JAMU, tří státních konzervatoří a bezpočtu soukromých škol - 250!!! Proboha, co budou dělat? Soubory v divadlech zužují počet (za nás to bylo kolem třiceti, dnes kolem dvaceti herců a hereček), dabing prožívá krizi (archívy jsou natočeny - současná produkce je mnohem menší), nekonečné seriály zaměstnají část umělců na dlouhou dobu (ostatní mají smůlu). My šli na školu, protože jsme chtěli hrát divadlo. Dnes touží mladí po tom stát se celebritami médií. TVORBA ustupuje KŠEFTU - a to podporuje nesystémové zřizování nekontrolovaného počtu soukromých škol, kde nerozhoduje talent žáka, ale jestli to rodiče zaplatí! Po absolvování se jich ujmou produkční s minimální nabídkou - ber! za tebou stojí fronta dalších. Dříve jsme točili dabing týden - dnes je film hotov za den. Inscenace v televizi či rozhlase se zkoušeli tři neděle, byli jsme připraveni - dnes herce ráno přivezou a rovnou - TOČ. Jsem velmi nespokojen s nekoncepční, nesystémovou gescí ministerstva školství v oblasti vzdělávání (uměleckého?) mladé herecké generace. Třeba to vyřeší roboti…

 

Radovan Lipus, divadelní a filmový režisér, básník

1/ Jsem hrdým absolventem literárně dramatického oboru LUŠ v Třinci, který byl už tenkrát, v pleistocénu, v době mého dětství a dospívání, široko daleko zjevením a inspirativní oázou ducha, díky znamenité učitelce a výjimečné osobnosti Marcele Kovaříkové (tehdy ještě Čmielové). Byla to zábava a radost. Navíc jsem byl jediný kluk mezi samýma šumnýma děvuchama. Co víc si přát?

2/ Nepochybně. Už v dětství mě mnohem víc než hrát, bavilo věci vymýšlet, dávat dohromady a psát. Marcela Kovaříková dokázala velmi přesně přečíst každého svého žáka a individuálně jej vést.

3/ "Zušky" jsou český fenomén a unikum, který bychom si měli pěstovat, chránit a hýčkat. Nejde zdaleka jen o první stupeň odborného vzdělávání mnohých pozdějších profesionálních umělců, to je pro mne skorem až vedlejší produkt, ale jde o vědomou kultivaci múzičnosti v nejširším slova smyslu. Všichni někde uvnitř dobře víme, že bez této křehké hráze trvalou expanzi povrchní prázdnoty nezastavíme.

 

David Vávra, architekt, herec

1/ Z příkazu rodičů jsem navštěvoval v asi v 8 letech hru na housle, to jsem nařezával nožem struny, abych posléze celou hodinu natahoval nové.
Rodiče záhy pochopili, že bude vhodnější kytara, té jsem zase ulomil krk (což jsem kamufloval pádem ze schodů) a místo hodiny jsem hrál fotbal.
Po letech mi přišlo líto, že na žádný z nástrojů neumím.

2/ Možná, že právě tato destrukce a následná lítost byly těmi startovacími bloky nerealistické cesty.

3/ Přesto si myslím, že "liduška" nastartovala mnoho jinak ukrytých uměleckých osudů.
 

 

 

 

 

Výstava Svět loutek přibližuje bohatství Dobrušky

DOBRUŠKA: Loutkářství má v Orlických horách i Podorlicku dlouhou a zajímavou historii. Také Dobruška se pyšní tradicí spojenou s řezbářstvím a výrobou loutek, stejně jako s loutkovým divadlem. Špičku mezi tvůrci loutek představoval nepochybně dobrušský rodák Jindřich Adámek (1874 - 1955), který vytvořil cennou kolekci pro místní Sokol, krásné rodinné loutkové divadlo zformoval také Jaroslav Fetter. Na sklonku I. světové války zde založili sokolové loutkové divadlo, které hrálo až do roku 1940. Své divadlo s loutkami provozoval i dobrušský Orel. V padesátých letech minulého století vznikla ve městě díky nadšencům v čele s Vladislavem Balcarem scéna Svět loutek. Zatím posledním útočištěm a stálou scénou pro loutkáře ve městě F. L. Věka je sokolovna, kde soubor pravidelně zkouší a hraje.

Autor článku: 
Dana Ehlová

Ve spojení se zápisem českého loutkářství na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO  si toto bohatství ještě více uvědomilo i vedení města a rozhodlo se ho zviditelnit. Prvním krokem je velice povedená a zajímavě ztvárněná komorní výstava Svět loutek, která byla 4. května slavnostně zahájena v malém sále Společenského centra Kina 70. Představuje výběr loutek, vzniklých v Dobrušce, ale také kulisy a výtvarné návrhy, návštěvník se dozví i stručné informace o místním souboru, řezbáři Jindřichu Adámkovi nebo výtvarníkovi a bývalém principálovi dobrušského souboru Vladislavu Balcarovi.
xpozici připravila Mgr. Jitka Tláskalová, jež vystudovala loutkářství na DAMU, a loutkové divadlo je její celoživotní láskou.

  

Připravila jste výstavu Svět loutek v Dobrušce. Kdo vás oslovil?

Oslovil mě Jiří Králíček ze spolku Abakus, známe se od dětství. Zprostředkoval mi schůzku s Petrem Lžíčařem starostou Dobrušky, toho nápad zaujal, a tak jsme dohodli volný termín ve výstavní síni. Pak jsem se seznámila s ředitelem Vlastivědného muzea Jiřím Machem a Jitkou Kozubovou, principálkou souboru Svět loutek při místní TJ Sokol.

 

Zatím jste ale nezmínila loutky...

Jsem loutkářka, vystudovala jsem loutkářskou scénografii, proto mě nápad udělat výstavu loutek k tak významné příležitosti, jakou je zápis českých a slovenských loutek do seznamu nehmotného dědictví UNESCO, nadchl.  A Dobruška má  přece Adámky!

 

Kdy jste objevila loutkové divadlo?

Mám ho ráda odmalička. Hlavně mě přitahovaly loutky a nejvíc Trnkovy. Zrovna nedávno jsem si promítala z DVD záznamu  filmy Jiřího Trnky, stále pro mě mají úžasnou atmosféru a nezměrnou sílu. Mám ráda jeho velkorysost a zároveň smysl pro detail – je hračička, to se mi líbí.

 

Tvoříte sama loutky?

Samozřejmě.  Nejsem ale řezbář typu pana Jindřicha Adámka. Pracuji s textilem a kašíruji.  Papír a „hadry“ jsou mými materiály.

 

Podílíte se na chodu loutkových divadel v Opočně nebo v Dobrušce?

To nemohu, a to ze dvou důvodů. Ten první a hlavní je, že bych amatérům do představení moc zasahovala a jejich představení by ztratilo kouzlo naivity, které je úžasné a patří k amatérskému divadlu, jak je hrají loutkáři v Opočně a v Dobrušce. Obdivuji jejich nadšení  a ochotu udržovat starou tradici spolkového divadla.
Ten druhý důvod je, že oni potřebují loutkoherce – vodiče marionet, ale já loutky vodit neumím. Technologii ovládám, ale vodit loutky není legrace, vyžaduje to dlouhou praxi a zkušenosti, a to já nemám.

 

Chodíte na loutkové divadlo?

Chodím do profesionálních i amatérských divadel. Dokonce jsem porotovala amatérské a dětské loutkářské soubory na přehlídkách, když jsem pracovala v Artamě.

 

Proč se zrovna v kraji pod Orlickými horami tak dařilo a daří loutkovému divadlu?

V horách a pod horami si lidé přivydělávali řezbářstvím. Všude u nás. Vyřezávali především betlémy. Výroba loutek je spojena s působením vlasteneckých spolků a oblibou rodinných loutkových divadel. A v Podorlicku byla jak řezbářská tak vlastenecká tradice.

 

V čem vidíte význam zápisu českého loutkářství na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO?

Nejedná se pouze o loutky jako umělecké předměty, ale především o nepřetržitou tradici hraní loutkového divadla a rozvíjení této tradice. Je to ocenění jak amatérských, tak profesionálních loutkářů.  Letos v březnu proběhla v Hradci Králové konference k tomuto zápisu a zúčastnil se jí i zástupce cestovního ruchu, který mluvil o možnostech využití této nominace v turismu. „Je to dobrá reklama,“ uvedl, “která může přitáhnout zahraniční turisty zajímající se o nehmotné památky UNESCO.“

 

Vraťme se k výstavě. Na co se mohou návštěvníci těšit?

Výstava nazvaná Svět loutek je komorní. Vystavujeme dva soubory loutek. Jedna část je věnovaná dobrušskému řezbáři Jindřichu Adámkovi, který v 30. letech vyřezal marionety pro loutkářský soubor Sokola, a druhá část Vladislavu Balcarovi, výtvarníkovi a principálovi loutkového divadla Svět loutek.

 

Kdo výstavu pořádá a co je jejím cílem?

Pořadatelem je město Dobruška s Vlastivědným muzeem. Chceme, aby si prostřednictvím výstavy lidé uvědomili, co tady mají za hodnoty. Vždyť Jindřich Adámek je na seznamu našich nejvýznamnějších řezbářů loutek. Zároveň je to výzva pro vedení města, jak takový potenciál využít - třeba  pro stálou expozici věnovanou loutkám a loutkářství v Dobrušce. Je to šance, jak přitáhnout do města turisty.           

 

 

O výuce uměleckých řemesel u nás podle statistik

ČR: Umělecká řemesla mají v naší zemi několikasetletou tradici. Kvalitní užitné a dekorativní předměty jsou součástí české národní kultury. Využili jsme materiály poskytnuté Národním ústavem pro vzdělávání k malému srovnání dat vypovídajících o výuce uměleckých řemesel u nás před pěti lety a nyní. Chtěli jsme se dozvědět, které obory zanikly nebo naopak byly do systému vzdělávání pro uměleckořemeslná povolání zavedeny, kolik škol obor vyučuje, o jaký je mezi uchazeči největší zájem, jaká je nezaměstnanost absolventů těchto škol…

Autor článku: 
Irena Koušková

V současnosti u nás probíhá příprava a vzdělávání pro uměleckořemeslná povolání v oborech vzdělání s výučním listem (kategorie H, tříletá délka vzdělávání), v oborech vzdělání s maturitní zkouškou (kategorie L i M, čtyřletá délka vzdělávání). Součástí přijímacího řízení u této skupiny oborů je talentová zkouška, ke studiu jsou tedy přijímáni žáci s výtvarným nadáním a manuální zručností. Důležitý je umělecko-řemeslný talent, cit pro materiál, který se v rukách řemeslníka a před jeho očima postupně přetváří, mění svůj tvar, až dospěje ke konečnému výrobku. Cení se zručnost, představivost a tvůrčí schopnosti, někdy i fyzická síla.
V převažující většině těchto oborů se jedná o obory málopočetné, což znamená, že se zde vzdělává pouze několik žáků nebo malá skupina. Během studia jsou u žáků rozvíjeny jak vědomosti a dovednosti z daného řemesla, tak i z oblasti výtvarného vyjadřování a myšlení.

Tříleté uměleckořemeslné obory vzdělání (kategorie H), v závorce na prvním místě  počet škol v ČR vyučujících obor v roce 2012, na druhém ten současný:

• Umělecký kovář a zámečník, pasíř (13, 14),
• Umělecký truhlář a řezbář (13, 11),
• Zlatník a klenotník (5, 5),
• Umělecký keramik (4, 5),
• Vlásenkář a maskér (1, 5),
• Umělecký štukatér (1, 1),
• Umělecký pozlacovač (1, 1),
• Umělecký sklenář (1, 1),
• Umělecký rytec (2, 2).

Nejvíce škol je v Praze. Nejvíce oborů lze studovat jednoznačně na Střední odborné škole uměleckořemeslné, s.r.o., Podkovářská, Praha 9 viz článek ZDE. Z přehledu je patrné, že největší počet škol vyučuje obory zpracovávající kov a dřevo, přičemž počet škol nabízejících obor umělecký truhlář a řezbář klesl o dvě. Naopak boom zažívají obory vlásenkář a maskér. V roce 2015 bylo do 1. ročníku v denní formě dané kategorie a skupiny oborů vzdělání přijato jen 235 žáků. Míra nezaměstnanosti absolventů škol v dané kategorii a skupině oborů byla v roce 2016 nadprůměrná, 11,3 % .

Pro nezájem ze strany žáků byly v posledních letech zrušeny obory vzdělání Ruční krajkářka, Ruční vyšívačka, Košíkář a Obuvník scénické obuvi.

Většina čtyřletých oborů vzdělání s maturitní zkouškou (kategorie L) v oblasti uměleckých řemesel byla koncipována v 70. – 80. letech minulého století, a to ještě v gesci ministerstva kultury. Názvy těchto oborů začínají souslovím „uměleckořemeslné zpracování (uměleckořemeslná stavba)“ – a pak následuje materiál, který je předmětem zpracování daného oboru. Konkrétně tedy uměleckořemeslné zpracování – kovů, dřeva, textilu, kamene a keramiky, skla, uměleckořemeslná stavba hudebních nástrojů. Pod těmito názvy se skrývají umělecká řemesla, pro která je koncipována příprava v konkrétních zaměřeních u následujících šesti oborů vzdělání:

Čtyřleté obory vzdělání s maturitní zkouškou (kategorie L), v závorce na prvním místě stav počtu škol v ČR vyučujících obor v roce 2012, na druhém ten současný:

• Uměleckořemeslné zpracování kovů – práce kovářské a zámečnické, – práce pasířské, – práce rytecké (6, 7),
• Uměleckořemeslné zpracování dřeva – práce truhlářské, – práce řezbářské, – práce čalounické a dekoratérské (10, 8),
• Uměleckořemeslné zpracování textilu – práce tkalcovské, – ruční výšivky, – práce gobelínářské (výuka v jediné škole na Moravě),
• Uměleckořemeslné zpracování kamene a keramiky – práce keramické, – práce kamenosochařské (5, 4),
• Uměleckořemeslné zpracování skla – hutní tvarování, – broušení a rytí, – umělecké vitráže, – malba skla (2, 4),
• Uměleckořemeslná stavba hudebních nástrojů – strunné nástroje, – klávesové nástroje, – dechové a bicí nástroje (4, 3).

Nově do kategorie L spadá také nový obor starožitník, který vyučují dvě školy v Praze a jedna v Brně.

Nejvíce oborů lze studovat v Praze, Brně a Světlé nad Sázavou. Z přehledu vyplývá, že největší počet škol vyučuje obory zpracovávající kov a dřevo, přičemž počet škol nabízejících obory uměleckořemeslného zpracování dřeva klesl o dvě. Opačnou tendenci vykazuje obor uměleckořemeslné zpracování skla, který lze studovat již na čtyřech místech, v Třeboni, Novém Boru, Světlé nad Sázavou nebo Valašském Meziříčí. V roce 2015 bylo do 1. ročníku v denní formě dané kategorie a skupiny oborů vzdělání přijato 231 žáků. Míra nezaměstnanosti absolventů škol v dané kategorii a skupině oborů byla v roce 2016 nadprůměrná, 11,5 %.

Nově lze některé uměleckořemeslné obory studovat také v kategorii M: Úplné střední odborné vzdělání s maturitou (bez vyučení), např. uměleckořemeslná stavba varhan, tvorba hraček a herních předmětů, tvorba a vzorování bižuterie, kamenosochařství, řezbářství, výtvarné zpracování kovů a drahých kamenů ad.

Největší zájem žáků

Pro všechny kategorie platí, že školy nabízejí větší počet míst pro uchazeče, než je skutečný počet přijatých žáků. Největší zájem žáků o studium v uměleckořemeslných oborech vzdělání (kategorie H, L, M) je o obory zaměřené na zpracování kovů a dřeva. Výuka v nich je zastoupena poměrně rovnoměrně v celé republice. Největší počty absolventů vykazují napříč kategoriemi obory vzdělání uměleckého kovářství a zámečnictví, uměleckořemeslného zpracování dřeva a výtvarného zpracování kovů a drahých kamenů.
Všechny ostatní obory kategorie H jsou spíš málopočetné. Z nich je ještě poměrně dost žádána výuka v tradičním oboru Zlatník a klenotník a nově Vlásenkář a maskér. U oboru Umělecký keramik se naopak projevil klesající zájem žáků o řemeslo, což se potvrzuje i v kategorii L. V této kategorii dosahuje vyšších čísel v počtu přijatých studentů ještě obor uměleckořemeslné zpracování skla. Vzdělávání v některých oblastech uměleckořemeslné výroby je tradičně regionálně orientováno, jednotlivá zaměření se vyučují po mnoho let ve stejném místě.

Výuka některých uměleckých řemesel zaniká

V oblasti uměleckořemeslného zpracování skla bohužel zanikla výuka v několika tradičních školách na severu Čech. Také ve většině zaměření oboru uměleckořemeslného zpracování textilu byla výuka zrušena pro nezájem ze strany žáků.
Společensko-ekonomické změny po roce 1989 vedly rovněž k tomu, že byly zrušeny uměleckořemeslné obory kategorie L zaměřené na kovolijectví a cizelérství, ruční krajku, ruční tisk, mozaikářství, štukatérství, pozlacování, vlásenkářství a maskérství či malbu dekorací. Některé z těchto oborů vzdělání existují nadále jako tříleté obory s výučním listem, některé jiné jsou zahrnuty do kmenového maturitního oboru 8241M Výtvarná a uměleckořemeslná tvorba.

Závěrem

Závěrem můžeme konstatovat, že žádný obor za posledních pět let nezanikl, ale objevil se jeden nový. Vzdělání v oboru starožitník nabízejí hned tři školy. V loňském roce jej začalo studovat sedm žáků, celkový plánovaný počet přijímaných byl ovšem 52. V uplynulých pěti letech některé školy zanikly, některé tradiční obory ustupují do pozadí, ale jiné nabírají nový dech a tomu odpovídá i vyšší počet škol pro výuku daného oboru.

 

Poznámka: Text vznikl s využitím článku „Některá umělecká řemesla žáky stále lákají“ publikovaném ve čtvrtletníku Vzdělávání 3/2012, vydávaném Národním ústavem pro vzdělávání. Data a informace o stavu vzdělávání pro uměleckořemeslná povolání pro rok 2012 vycházejí z tohoto textu.

Další zdroje:

www.infoabsolvent.cz
Vývoj vzdělanostní a oborové struktury žáků
http://www.nuv.cz/t/uplatneni-absolventu-skol-na-trhu-prace-2015
http://www.nuv.cz/uploads/Vzdelavani_a_TP/Absolventi_prechod_profily_pro_www.pdf.

 

Viktor Fischl: Sběratel krásných prožitků

HRADEC KRÁLOVÉ: Jaká škoda, že už tu není, napadlo mne při sledování filmu o Janu Masarykovi, který právě běží v českých kinech a po mém soudu příliš volně nakládá s fakty. Jistě by měl co říci. Jako blízký spolupracovník Jana Masaryka v londýnském exilu i po návratu do Prahy zachytil autentické vzpomínky v knize Hovory s Janem Masarykem (Mladá fronta 1991). Český a izraelský básník, spisovatel a diplomat Viktor Fischl (Avigdor Dagan). Narodil se před 105 lety v Hradci Králové a patřil k nejzajímavějším, nejplodnějším a nejpozitivnějším autorům, kteří po listopadu 1989 přijížděli do Čech. S vynucenou odmlkou – čtyřiceti let.  

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Viktor Fischl věřil, že to nejdůležitější a nejhezčí v životě je sbírat vzpomínky. Víc: zážitky. To je něco, co vám nikdo nevezme. V tomto smyslu jsem opravdu bohatá. Měla jsem to štěstí prožít v jeho blízkosti – ať už v Čechách nebo v Izraeli – spoustu výjimečných okamžiků.

Když přijel do Hradce Králové poprvé, v těch zjitřených polistopadových letech, působil na mne jako člověk odjinud. Nejen z jiného kontinentu, ale z docela jiných časů, snad i z jiné planety. Lišil se svou dikcí, bohatou, nádhernou češtinou, kořeněnou půvabně archaickými slovíčky jako třeba arci, svým nezvykle noblesním chováním Evropana, duchaplnými bonmoty i jistou formou diplomatické expanze, s níž dokázal uskutečnit mnohé z toho, co si předsevzal. Čím se však lišil především – byl jeho nakažlivý optimismus. Zaujal i Jana Masaryka, který o něm prohlásil: „Tenhle Žid je jiný. On se usmívá!“

Myslím, že kamkoli Viktor Fischl přijel, byl vnímán především jako spisovatel, občan Izraele a diplomat. Jen do Hradce Králové se pokaždé vracel tak trochu jako chlapec z Čech, okouzlený lyrik. Básník. Nezapomenu, jak živě mu zajiskřilo v očích, když jsem dvě jeho lásky - Čechy a Izrael, Hradec Králové a Jeruzalém - přirovnala k soutoku. Soutok řek Labe a Orlice zdobí Hradec Králové jako šperk. A soutok je také leitmotivem Hracích hodin, jímavého románu, který spisovatel věnoval svému rodnému městu. Do metafory soutoku oblékl i milostnou scénu. Možná nejcudnější a zároveň nejerotičtější popis milování v české (i židovské) literatuře vůbec...

Viktor Fischl ale zdaleka nebyl jen křehkým lyrikem. Na tiskové konferenci v Hradci Králové jsem mu položila otázku, zda židovství není těžký úděl. “Úděl?“ Podivil se a přísně si mě změřil. A pak důrazně, skoro nesmlouvavě odvětil: „Židovství -  to je hrdost!“

O pár měsíců později při návštěvě Izraele jsem pochopila, co měl asi na mysli. Země jako kvetoucí oáza, fungující demokracie uprostřed arabského světa, sabre – snad až příliš sebevědomá generace mladých lidí. Co ti vědí o mentalitě ztrápených a dvěma totalitami pronásledovaných evropských židů v diaspoře? 

Když jsem v devadesátých letech natáčela v Izraeli dokumenty pro český rozhlas, Viktor Fischl a jeho drobná, energická a laskavá žena Stella se stali mými průvodci i hostiteli. Původně jsem měla v úmyslu přinést svědectví o pilotech, kteří se vycvičili v Čechách a v roce 1948 zasáhli do bojů o záchranu Izraele.  Jenže u toho nezůstalo. Na každém kroku jsem potkávala fascinující lidi s neuvěřitelnými příběhy a rozhlasový materiál utěšeně košatěl. Jen mlhavě jsem tušila, co si s ním doma počnu. Pak mne jednoho slunného dne pan Viktor pozval na oběd do jeruzalémské čtvrti. Cinkly sklenky s červeným vínem, sklizeným na Golanských výšinách, a můj hostitel vyslovil záhadný hebrejský přípitek: L´Chaim  Na život. Vír asociací – a najednou jsem věděla, jak  dokument  pojmu. Život v Izraeli má jinou hodnotu, lidé si ho tu opravdu váží, právě proto, že každý den může být tím posledním. Psal se rok 1994. Kdo mohl tehdy tušit, že o pár let později se terorismus stane realitou i u nás v Evropě…  

Viktor Fischl měl jedno veliké přání – toužil, aby jeho texty interpretovali mladí lidé. Na podzim roku 2000 se konečně dočkal. Studenti hradecké ZUŠ Střezina, adepti dramatického umění, v literárních úryvcích postupně představili autora jako básníka, spisovatele, diplomata i člověka před Bohem. Tak uvolněného jako ten večer jsem ho nikdy předtím neviděla. Žertoval, vyprávěl s obvyklým šarmem, neuvěřitelně omládl. Na otázky z publika reagoval okamžitě jako hráč na tenisových kurtech:

 

Po čem se vám v Izraeli nejvíce stýskalo?!

Po psacím stroji.

 

Co vám zůstalo z vašeho diplomatického působení?

Teď už jen ošuntělý cylindr. Stella prodala můj frak nějakému kouzelníkovi.

 

Navštívil jste jako diplomat spoustu zemí, vystačil jste si s angličtinou?

Já umím z ostatních jazyků asi 20 slov.

 

To stačí?

Když umíte blafovat, tak ano!

 

Vložil jste někdy do Zdi nářků své přání?

Vložil, ale neřeknu vám, co v něm bylo! Já se těžko rozbrečím, ale tehdy jsem měl na kahánku. Ta zeď je částí chrámu, ke kterému se Židé po celém světě modlí 2000 let. To byl zážitek tak mocný, že jsem tam chvíli stál a dotýkal se kamene. Něco jsem napsal jako všichni ostatní, ale přiznám se, že jsem to napsal česky. 

 

Mezi hradeckými místy, na která často vzpomínáte, uvádíte i korzo. Jak vypadalo?

Jedním slovem blbě, ale bylo to krásný. Lidé chodili na Velkém náměstí kolem dokola, a my mladí rozehrávali hru očí. Občas někdo přešel do protisměru.

 

A co Viktor Fischl a ženy?

Já se nenechám vyprovokovat a už vůbec ne k sebevraždě!

 

Vy jste jako diplomat v takovém případě nepoužil obvyklé ´no comment´?

Ne. Většinou jsem řekl: A co je další otázka?

 

Máte rád, když vám manželka napovídá?

Já to miluju, a kdybych to nemiloval, tak bych si to netroufl říct.

 

Odkud čerpáte svůj pověstný optimismus?

To je stálý stav mé mysli, ta víra a naděje, že zase bude dobře. Nejsem sám. Ben Gurion říkával: „Kdo v Izraeli nevěří na zázraky, není realista!“ Zní to podivně, ale ono se to vždycky obrátí. V Izraeli je víc zázraků než jinde, protože je tam těžší život než jinde.

 

Co byste poradil mladým lidem v Čechách. Proč se chovat eticky, když se to nevyplácí?

Být trpělivý. Trpělivost to je první slovo, které se člověk naučí v hebrejštině. Ono to jednou přijde. Uvidíte. Slušnost se nakonec vždycky vyplatí.


Během let jsem si s Viktorem Fischlem vyměnila desítky dopisů. On i paní Stella se upřímně zajímali o můj rodinný i profesionální život. Nikdy se nezapomněli zeptat, jak se daří dětem, a co mne trápí. V polovině devadesátých let se v Českém rozhlase v Hradci Králové rozhořel konflikt o podobu vysílání. Tehdejší vedení ve snaze konkurovat komerčním médiím prosazovalo povrchní styl programu. Viktor Fischl mi z Jeruzaléma dodával naději i cennou energii: „A teď k Vašim starostem rozhlasovým. Nevím toho mnoho o organizaci rozhlasu ani tady, ani jinde ve světě. Ona to je všecko nejen věc politiky, nýbrž především peněz. Když na to máte, můžete mít dost stanic, vln a produkčních skupin, abyste uspokojila všechny, od blbečků až po posluchače geniální. Největší výběr mají, myslím, Angličané, a kdybych byl rozhlasový potentát, snažil bych se asi v rámci možností co nejvíc přiblížit vzoru BBC. Je jisté, že i program pro blbečky je nutný. Jen se mu nesmí věnovat příliš mnoho času. Všechno je vůbec otázka vyváženosti. Programový příděl pro primitivy nesmí být příliš na úkor lidí s vysokým IQ a vzdělanců vůbec. A děje-li se to, je třeba proti tomu bojovat. Jsem jist, že tenhle boj se svádí na celém světě. Nakonec se dobrý program prosadí, i když to někdy chce dost času. Hlavní je neresignovat a chodit do práce tak trochu jako na bojiště.
Tohle je vlastně jediná rada, kterou Vám mohu dát. Zpívejte si ráno v koupelně – málem jsem řekl při holení, protože to je, kdy já si zpívám – Ktož jsú boží bojovníci. Taky leccos z Voskovce a Wericha pomáhá. Tak veď sa ony stratia!“ Váš Viktor

Viktoru Fischlovi, sběrateli krásných okamžiků, vděčím za mnohé neopakovatelné prožitky. K těm nejcennějším patří také přátelství s jeho bratrem Pavlem, psychoterapeutem, dramatikem, hercem i režisérem, skvělým člověkem, s nímž mne seznámil při jedné z hradeckých návštěv. O rok později jsem si umínila, že oba společně pozvu do Hradce Králové a představím je veřejnosti. Podařilo se. Přijeli na jaře roku 1997, oslavili tu svá jubilea – Viktor pětaosmdesáté a Pavel pětasedmdesáté narozeniny – a při té příležitosti odhalili na rodném domě v Čelakovského ulici v Hradci Králové pamětní desku. Z besedy v Podkroví Klicperova divadla vznikl tehdy ojedinělý záznam rozhovoru, který mi nikdy nevymizí z paměti. Snad jej mohu uvést větou, kterou mi adresoval Pavel Fischl v novoročním přání pro letošní rok: „Díky, že nezapomínáte na mého bratra. Já ho postrádám. Byli jsme nejen bratři, ale i blízcí přátelé.“ Paťa

 

„Povídání v Podkroví“ s Viktorem a Pavlem Fischlovými (Klicperovo divadlo v Hradci Králové, 22. 5. 1997)

Izrael, kde oba žijete, je země jedinečná, také proto, že se tu ještě stále mluví jazykem, kterým je napsána bible. Viktore, vybavuji si zážitek z jedné návštěvy u vás v Jeruzalémě, léčil jste se ze zápalu plic, a když jste zakašlal, komentoval jste svůj stav slovy: „Připadám si, jako by se tam uvnitř – ve mně – hádali dva lidé hebrejsky.“ V češtině by to tak dobře nešlo?

Viktor: V hebrejštině je všecko intenzivnější, tedy i hádky.

Když jste koncem čtyřicátých let odcházeli do Izraele, byli jste zřejmě jazykově dobře vybaveni. Vyrůstali jste přece v sionistické rodině a chodili do synagogy, kde se mluvilo pouze hebrejsky…

Viktor: My jsme sice tu a tam chodili do synagogy, ale nerozuměli jsme ničemu, dokonce ani naši rodiče, kteří se modlili z hebrejských knih, neměli ponětí, co vlastně čtou. My jsme skutečně uměli snad jen pět slov, a když jsme přišli do Izraele, museli jsme začínat od začátku. Můj bratr to měl trochu lehčí než já, protože nějakou dobu žil v kibucu, kde od rána do večera slyšel hebrejštinu, což mu pomáhalo v rychlém osvojení jazyka. Kdežto my jsme se ženou mluvili dál česky a hebrejštině jsme se museli učit trochu násilně v jazykových kursech.

 

Oba máte dar vyprávět příběhy. Viktor píše knihy a vy, Pavle, jste především autorem divadelních her – je jich už pěkná řádka. V jakém jazyce píšete?

Viktor: Já píšu jenom česky – to je jediný jazyk, který skutečně ovládám. Dorozumím se sice v několika dalších, ale vyjádřit to, co chci, co cítím, co si myslím, mohu jenom v jazyce, ve kterém jsem vyrostl a v němž mám hluboké kořeny – a to je čeština.

Pavel: Já už jsem češtinu zapomněl a moje manželka je Belgičanka, a protože já neumím francouzsky a ona zase neumí česky, tak spolu mluvíme především hebrejsky a trochu anglicky. A těmito jazyky také píšu, česky už si netroufám.

Viktor: A teď si představte, že jsme spolu napsali dvě knížky!

Pavel: Několika jazyky…

Viktor: Co to bylo za fušku! (směje se) Přičemž Paťa ještě ke všemu bydlí v Tel Avivu a já v Jeruzalémě. Tak si umíte představit, jak technicky obtížná to byla záležitost.

 

Když se pokusím hledat styčné body mezi profesemi diplomata, spisovatele a psychoterapeuta, řekla bych, že lidé, kteří si je zvolí za své životní poslání, musí mít především schopnost empatie – schopnost porozumět druhým. Viktore, obešel byste se jako diplomat a spisovatel bez empatie?

Viktor: V roce 1994 jsem tady v Hradci Králové dostal čestný doktorát pedagogické fakulty. Protože jsem musel pronést řeč, hledal jsem nějaké zdůvodnění, proč vlastně dostávám tuto poctu já, který pedagog rozhodně nejsem. A uvědomil jsem si, že mezi pedagogickým, diplomatickým a spisovatelským povoláním je něco společného, právě to, čemu říkáte empatie a čemu já říkám: umět se vžít do jiných lidí. Diplomat nemůže dělat diplomacii, pokud se neumí vžít do člověka, který sedí na druhé straně stolu a kterého se snaží přesvědčit, že stanovisko jeho vlády, kterou zastupuje, je spravedlivé a oprávněné. Učitel se rovněž musí umět vžít do duše žáka a spisovatel by se vůbec neuživil, kdyby se nedovedl vcítit do svých postav.

Pavel: Myslím, že v tomto smyslu je psychoterapie velice podobná. Také psychoterapeut se musí umět vcítit do duše anebo do života člověka, kterému chce pomoci. Ale řekl bych, že cíle diplomacie a psychoterapie jsou přece jen různé. Vždycky říkám svým klientům: „Lidičky, já vám nemůžu pomoci, já vám přinejlepším můžu pomoci, abyste si sami pomohli.“ Nemyslím, že to je cílem diplomacie…

Viktor: No - ne přesně… (smích)

 

Snad byste se mohli krátce zmínit alespoň o dvou mužích, kterým empatie rozhodně nechyběla: Jan Masaryk a Pavel Eisner.

Viktor: Jan Masaryk se uměl vcítit snad do každého. Nikdy jsem ho sice nepokládal za velikého státníka, ale jako diplomat měl neobyčejný dar vciťování a vmýšlení se do druhého člověka. Nebylo mnoho takových diplomatů, rozhodně ne českých, kteří pro svou zemi dokázali získat tolik lidí jako právě Jan Masaryk.

Pavel: Když jsem se po válce vrátil, kdosi mi řekl, že se Pavel Eisner velmi zajímá o mé zážitky z Terezína a z koncentračních táborů. Tehdy jsem o něm mnoho nevěděl, snad jen, že je divadelní kritik a vynikající překladatel Franze Kafky. Bylo to podivuhodné setkání. Od prvního okamžiku jsem tušil, že mluvím s výjimečnou osobností, která dokáže citlivě naslouchat. Strávil jsem s ním několik hodin a on se mě nakonec zeptal: „Co teď budete dělat?“ Řekl jsem, že jsem v terezínském ghettu začal hrát divadlo a že v tom chci pokračovat. A on najednou posmutněl: „Musíte?“ – „No, já nemusím, já chci!“ A on se zaradoval. „Tak to je dobrý, to je v pořádku.“ – Na to jsem nikdy nezapomněl. Já přece nemusím dělat něco, v čem nejsem šťastný. A to byl také důvod, proč jsem mnohem později – až po své čtyřicítce – odešel do New Yorku studovat psychoterapii.

 

A jak to tedy bylo po roce 1948? Odešli jste z Československa do Izraele proto, že jste museli, nebo chtěli?

Viktor: Podívejte se, když nechcete, tak taky chcete. Já jsem věděl, že v komunistickém režimu se nedá žít, dá se existovat, snad živořit, ale žít ne.

 

Pavle, krátce před odchodem jste působil jako scénárista na Barrandově…

Pavel: Na Barrandově tehdy pracovalo asi čtyřicet nebo padesát scénáristů – já jsem byl ve skupině režiséra Otakara Vávry. K našim povinnostem patřilo mimo jiné i hlasování o filmech, které měly být promítány v biografech. Jednou nám pustili Hamleta v hlavní roli s Laurencem Olivierem. Ještě před tím jsme ovšem museli vyslechnout pravidelnou přednášku „kovaného“ komunisty. Mluvil o tom, jak je Hamletův příběh pro dělnickou třídu zbytečný a dekadentní. Pak se hlasovalo, kdo je pro, aby se film na veřejnosti hrál, a kdo je proti. Vlastně se vždycky nejdříve zeptali, kdo je proti. Okamžitě se zvedaly všechny ruce a já byl jako obvykle jeden z posledních. Nakonec jsem přece jen ruku zvedl, a tehdy jsem si řekl: „To je důvod, proč musím odejít – protože lžu!

 

Viktore, všechny vaše knihy mají něco společného, je v nich přítomna naděje. A mě dnes napadla otázka, kterou jsem vám ještě nikdy nepoložila. Doufal jste, že komunismus v Čechách padne, a že se toho dožijete?

Viktor: To jsou dvě otázky: první, jestli jsem doufal, že v Čechách komunismus padne – odpověď je ano. Druhá, zda se toho dožiju – na to jsem nikdy nevěřil. V našich životech se dějí věci, o kterých jsme se neodvažovali snít. Toto je jedna z nich. Já myslím, že mluvím za tisíce lidí, kteří stejně jako já nevěřili, že se toho dožijí, i když mnozí z nás ve skrytu duše doufali, že to jednou přece jen přijít musí. Anebo jiný příklad: To už jsem žil dlouho v Izraeli a nedoufal jsem, že někdy na vlastní oči uvidím egyptské pyramidy. Jednoho dne přišel do Izraele Sadat a já jsem jel do Egypta. Život naštěstí není matematická rovnice, kterou si můžete vypočítat beze zbytku. Vždycky jsou ještě možnosti, vždycky zbývá naděje. Proto jsem tak nevyléčitelný optimista.

         

Pavle, vy jste rok 1968 prožíval v New Yorku, kam jste odešel studovat psychoterapii. Podlehl jste na okamžik naději, že by v Československu mohlo dojít k převratným politickým změnám?

Pavel: Naději ano, je těžké žít bez naděje, ale vzpomínám si, že i v období tzv. Pražského jara jsem se nemohl zbavit obav, že to bude ještě dlouho trvat a že Rusové nakonec politické uvolnění nedovolí. Můj pocit byl bohužel správný, a když se to pak přece jen podařilo, byl jsem velice šťastný.

Viktor: V roce 1968 jsem byl v Jeruzalémě a jednoho dnes se u nás objevilo půl tuctu Čechoslováků, mezi nimi i Petr Pithart, A. J. Liehm a šachista Pachman. Všichni byli z vývoje událostí doma nadšeni. Na rozloučenou jsem Pachmanovi daroval knížku a dovnitř jsem místo věnování napsal: „Přeju vám, aby koncovka dopadla tak dobře jako gambit!“ A měl jsem pravdu, Tušil jsem, že to tehdy v Československu ještě nebylo zralé.

 

Připomněl jste město, ve kterém žijete – Jeruzalém. Nedávno vyšla vaše knížka Loučení s Jeruzalémem. To je zvláštní a milé současně, že ať píšete o čemkoli – v tomto případě o Jeruzalému – stále jste považován za českého spisovatele.

Viktor: To je dáno dvěma věcmi: zaprvé tím, že všechno píšu česky - a jinak psát ani neumím, za druhé, i když mám hluboké kořeny izraelské, mám také české kořeny. Tady jsem vyrostl, tady jsem do sebe vsál určitou kulturu, tady jsem měl největší učitele. Bez T. G. Masaryka bych asi těžko byl tím, čím jsem dnes. To všechno se nějak odráží ve všem, co napíšu.

 

Od roku 1989 se při každé příležitosti vracíte do Čech. Co jste našli ze starého Hradce Králové, z města svého dětství?

Pavel: Tak já doufám, že můj bratr vám odpoví… (smích)

Viktor: Tohle já mám už pětasedmdesát let! Přiznám se, že pro mne je těžké nalézt můj Hradec. Když jsem v roce 1934 odcházel do Prahy, měl sotva 16 000 obyvatel, dnes jich má 100 000, což je podstatný rozdíl. Můj Hradec to jsou Jiráskovy sady, starý most – nový tehdy ještě nebyl – Masarykovo náměstí a Ulrichovo náměstí, cesta Kopečkem na Velké náměstí a Malým náměstím dolů k synagoze. Všechno ostatní, co je za těmito hranicemi, je nové a mně trochu cizí. Paneláky – moře paneláků. Ještě štěstí, že je starý Hradec na kopečku a nehrozí nebezpečí, že se v něm utopí. Ale přece jen je to příliš málo. Byl bych nejradši, kdyby celé město bylo prorostlé starým Hradcem.

Pavel: Souhlasím s mým bratrem – já mu říkám Vika, přestože je Viktor – a on mně říká Paťa, přestože jsem Pavel. Pro mě ale zůstává tou nejdůležitější částí města Čelakovského třída a Masarykovo náměstí. Na Čelakovského třídě stojí dům, kde jsme bydleli, a taky se tu za mého dětství pořádaly koloběžkové závody od hotelu Paříž až po Masarykovo náměstí.        

Viktor: Aha. (významně)

Pavel: A já jsem jednou vyhrál. Na to nikdy nezapomenu. Tatínek za mnou běžel a povzbuzoval mě: „Přidej! Přidej!“ Tak jsem tam dnes vzal svého syna…

Viktor: Doufám, že to v něm zanechalo hluboký dojem! (smích)

Pavel: Jsem o tom přesvědčen! (smích)

 

Všechny ty vzpomínky i jemné špičkování jen potvrzují, že jste dodnes v srdci Hradečáky…

Viktor: Já mám Hradec Králové opravdu moc rád, taky už jsem o něm napsal čtyři romány, ačkoliv mám v hlavě mnoho jiných věcí, které s Hradcem vlastně nemají nic společného. Ale jsou chvíle, kdy je to tak silné, že nechám všeho ostatního a píšu o tomto městě.

 

Naposledy v knize Maturitní tablo. Zachycuje skutečné příběhy vašich spolužáků z gymnázia. Dvaatřicet osudů, do nichž zasáhly – a často tragicky – politické události poválečného Československa. Zůstaňme ale u vás. Pavel prožil za války „typický“ židovský příběh. Co se stane s názorem na vyhlazení šesti milionů Židů, až odejdou pamětníci – lidé jako vy?

Viktor: Věřím, že jde o zážitek historicky tak důležitý, že bude žít dál. Možná ne tak silně jako dnes, ale určitě ho nelze jen tak vymazat, jak se o to pokoušejí někteří profesoři a historici, kteří se dnes snaží dokázat, že v Německu, ve Francii a jinde holocaust vlastně neexistoval, že nikdy nebyly plynové komory, že těch šest milionů Židů nezahynulo. Příliš chabé tvrzení proti vědomí nesmírně zkušenosti, k níž právě za našich dnů došlo.

 

Existuje kniha, která dokázala fakticky a umělecky postihnout tuto hrůzu?

Pavel: Nevím, to je téma, o kterém bych mohl mluvit celé hodiny a ještě bych měl pocit, že jsem neřekl všechno, co si o tom myslím. Vypovědět všechno o holocaustu není možné. Ale dotknout se – to snad možné je. Myslím, že Viktorovi Dvorní šašci se dotýkají…, a jsou i jiné knihy anebo filmy, kterým se něco takového podařilo, a už to je ohromné! Ale postihnout to peklo…!?

Viktor: Především nevěřím, že o tom může psát někdo, kdo tam byl, protože vypsat aspoň částečně, co se stalo, může jen ten kdo má odstup od té hrůzy, a ne ten, kdo ji prožil na vlastní kůži a kdo by plakal při každé myšlence. Také proto se dají knihy těch, kteří to prožili a jsou literárně dobré, spočítat na prstech jedné ruky. To je třeba svědectví Prima Leviho, to je jediná kniha Elieho Wiesela Noc – malá knížka, která člověka okamžitě chytí, nebo Země bez Boha – vůbec první kniha Oty Krause. Nic z toho, co napsal později, se jí už nevyrovnalo. - Já jsem prožil válku v Londýně. Nebylo to sice bez nebezpečí, když na město dopadaly letecké bomby, ale samozřejmě nedá se to vůbec srovnat s tím, co prožil bratr, který prošel několika koncentračními tábory. Mám ovšem dost fantazie, abych si tu hrůzu dovedl představit. Dvorní šašky jsem psal tak, že jsm si všechno promyslel sám, fakta jsem znal z vyprávění svého bratra. Podobně  vznikly i knížky, které jsme společně napsali později: Hodinář z uličky Zvěrokruhu a Trojpovídka o dluzích. Jsou to příběhy lidí, kteří se vrátili z koncentráku, chtějí splatit své dluhy a nemají komu, protože všichni zahynuli. Bez Pati, bez jeho osobností zkušenosti, bych něco takového napsat nemohl.

 

Když čtu vaše knihy a knihy dalších autorů – třeba Ladislava Grosmana, kteří neprošli peklem lágrů, mám dojem, jako byste psali z pocitu dluhu či z povinnosti.

Viktor: Jistě. Myslím, že neexistuje židovský autor, který by nepocítil povinnost psát o holocaustu. Jsou také mnozí nežidovští autoři, kteří se tou látkou zabývají, ale pro židovského spisovatele je to přímo samozřejmost, které se nelze vyhnout.

 

Jedním z důvodů, proč jste, Pavle, odešel z Čech, bylo i to, že jste už nechtěl prožít nic podobného jako v Osvětimi. Jaký je dnes váš názor na to, kde by měl Žid žít? Existuje mimo Izrael rovnocenná možnost života v diaspoře?

Pavel: Žil jsem sedm let v Americe a předtím v Československu, nejvíc doma se však cítím v Izraeli. Netvrdím, že je to jediná možná volba, myslím, že si každý zvolí to, co je pro něho správné. Ale pro mne je Izrael tou nejlepší možností.

Viktor: To, že jsem se narodil v Hradci Králové, je příjemná náhoda. Náš tatínek pocházel ze Slovenska a v dobách Rakousko-Uherska, kdy Slovensko ještě patřilo k Maďarsku, chodil do maďarských škol. V Hradci Králové byla továrna na harmonia Pahor a ta hledala maďarského korespondenta. Tatínek se přihlásil, oni ho přijali, dostal dobré místo a přivezl si svou nevěstu, naši pozdější maminku. A tak se stalo, že jsme se narodili v Hradci Králové. - Izrael je jediná země, kde Žid není náhodou. V každé jiné zemi je to náhoda, že se tam ocitl a zabydlel. To neznamená, že nemůže mít velice pozitivní poměr a vztah k té zemi, ale je to vztah náhodný, kdežto v Izraeli ne. Když se procházím v blízkosti Starého města, tak vím, že tady někde pode mnou je ulice, po níž chodil král David a jeho současníci a Šalamoun a jeho současníci, a je mi to blízké. Píseň písní je součástí mého vnitřního já, a právě tak Job nebo Žalmy, které jsem teď také přeložil. Myslím, že Žid, který chce žít plným životem a cítit se doma, může žít jenom v Izraeli.

         

Spisovatel Ivan Kraus tvrdí: „Píšu, a proto nemusím chodit k psychiatrovi.“ Pavle, je možné říci totéž o Viktorovi? Obejde se bez vaší odborné pomoci?

Viktor: No zaplaťpánbůh! (smích)

Pavel: Každý psychoterapeut vám řekne, že tvůrčí práce – a je jedno, jde-li o spisovatele, herce, režiséra nebo malíře – pomáhá člověku řešit spoustu jeho problémů. Tvůrčí člověk dovede pojmenovat pocity, které v něm vřou. A já nepochybuji o tom, že ve srovnání s ostatními lidmi je mezi umělci mnohem menší procento těch, kteří potřebují naši pomoc.

Viktor: Zkrátka je mezi námi daleko méně bláznů! (smích)

 

Vizitky

Viktor Fischl (30. 6. 1912, Hradec Králové – 28. 5. 2006, Jeruzalém)

Český a izraelský básník, spisovatel a diplomat. Autor několika básnických sbírek (Kniha Nocí, Hebrejské melodie, Anglické sonety…) a románů (Píseň o lítosti, Kuropění, Dvorní Šašci, Hrací hodiny, Maturitní tablo aj.), z hebrejštiny přeložil knihy Starého zákona. Byl dlouholetým spolupracovníkem Jana Masaryka v Londýně a po návratu z exilu na Ministerstvu zahraničních věcí v Praze. Po únoru 1948 a po Masarykově smrti se vystěhoval do Izraele, kde přijal hebrejské jméno Avigdor Dagan. Vstoupil do izraelských diplomatických služeb a působil mimo jiné jako velvyslanec v Polsku, Jugoslávii, Norsku a v Rakousku.
 

Pavel Fischl (23. února 1922, Hradec Králové – 28. 3. 2008, Tel Aviv)

Na rozdíl od svého bratra nestačil odejít do emigrace a prošel několika nacistickými tábory. Přežil jen zázrakem. V Terezíně se sblížil s mladými umělci, především s Ortenovým přítelem Gustavem Schorschem, nadaným divadelním režisérem. Právě v ghettu, kde hrál v několika inscenacích, začalo jeho celoživotní uhranutí divadlem. Po osvobození hrál v Déčku E. F. Buriana, později pracoval na Barrandově jako scenárista. V roce 1949 ilegálně emigroval do Izraele, kde později pracoval jako klinický psychoterapeut. Je autorem řady básní, scénářů a dramatických děl. Pod svým hebrejským jménem Gabriel Dagan napsal divadelní hry Jediná země (1948, premiéra v Burianově Déčku), Sambation (1958), Akvárium (1965), Setkání (1990) a Vražda jako poznaná nutnost (1991), seriál pro izraelskou televizi Rodiče a děti (1978) aj., s bratrem spolupracoval na románu Hodinář z uličky zvěrokruhu (1992) a Trojpovídka o dluzích (2002).

Patnáct otázek Asociaci základních uměleckých škol

ČR: „AZUŠ ČR je dobrovolným zájmovým sdružením základních uměleckých škol. Cílem AZUŠ ČR je prosazování a ochrana existenčních a ekonomických zájmů základních uměleckých škol, péče o rozvoj a kvalitu uměleckého školství v České republice.“, tolik citace z webových stránek Asociace. V následujících patnácti otázkách, na které odpovídala p. Jindřiška Kudrlová, prezidentka AZUŠ ČR, představujeme konkrétní výstupy činnosti organizace, srovnáváme české „zušky“ se zahraničními školami, zajímáme se o možnost studia dospělých a seniorů, o nové trendy ve výuce s využitím moderních technologií, o celostátní happening základních uměleckých škol… Věříme, že i díky Asociaci již nebude unikátní systém komplexního uměleckého vzdělávání na ZUŠ ohrožen na existenci, tak jako v nedávné minulosti, a naopak se bude vyvíjet v souladu se současnými trendy.

Autor článku: 
Irena Koušková

Začínáme ohlédnutím do bohaté historie základních uměleckých škol citací z Rámcového vzdělávacího programu pro umělecké obory základního uměleckého vzdělávání:

„Umělecké vzdělávání má v českých zemích dlouholetou tradici. Počátky hudebního vzdělávání sahají až do 17. století. Působením vynikajících kantorů v 18. století a vznikem městských hudebních škol ve století devatenáctém byla založena tradice organizovaného hudebního vzdělávání v českých zemích. Počet hudebních škol se v době první republiky dále rozšiřoval, a tehdy byl nad těmito školami stanoven i odborný dohled školní inspekce. Po druhé světové válce byl zaveden jednotný typ základních hudebních škol. V šedesátých letech 20. století se tyto školy transformovaly na lidové školy umění, ve kterých postupně vznikaly další obory: taneční, výtvarné a literárně-dramatické. V době tzv. normalizace význam těchto škol poklesl zařazením mezi školská zařízení. Teprve novelizace školského zákona po roce 1989 vrátila lidovým školám umění jejich původní statut školy a dala jim i dnešní název – Základní umělecká škola. V současné době jsou základní umělecké školy součástí systému na sebe navazujícího uměleckého vzdělávání.“

 

Co nás zajímalo: 

Asociace byla založena v roce 1999. Jaký impuls vedl k jejímu vzniku?

Po roce 1989 vznikla nutkavá touha dát tehdejším lidovým školám umění novou tvář a novou vizi. Realizace tohoto přání bylo velice pozitivním krokem v životě našeho uměleckého školství. Stanovené záměry se uskutečňovaly pod nově vzniklou asociací pedagogů základních uměleckých škol = „APZUŠ“ (Asociace pedagogů) a současně vzniklými uměleckými radami.
V prosazování změn to neměla APZUŠ vůbec jednoduché. Po řadě složitých jednání vydalo v roce 1991 MŠMT vyhlášku o organizaci základního uměleckého školství. Tento dílčí úspěch přinesl určité zklidnění situace. Ale i tak ZUŠ ještě mnohokrát procházely velice krizovými křižovatkami své existence. A právě na příkladu těchto složitých situací se ukázalo, že úspěšným partnerem pro jednání s vládními představiteli může být pouze instituce, která se z principu sobě vlastnímu zabývá manažerstvím, metodou řízení a zvládá zákonodárství, a to v rovině, jež dává naději na úspěšné řešení nastíněné problémové situace.
Tak vznikla v roce 1999 AZUŠ ČR, jejímž tělem jsou školy, které v Asociaci zastupují ředitelé. Složení Rady AZUŠ ČR jako výkonného orgánu Asociace bylo zvoleno tak, aby každý kraj měl svého zástupce. Potřeba neustále hájit svou existenci se promítá do počtu členů Asociace, jejíž užitečnost dokládá i úspěšná realizace mnoha úkolů v oblasti zákonů, vládních nařízení a vyhlášek.

Asociace základních uměleckých škol ČR zastupuje 385 škol, a je tak největší školskou asociací. Jejím posláním a předmětem činnosti je:

a)      prosazování a ochrana existenčních a ekonomických zájmů základních uměleckých škol,
b)      péče o rozvoj a kvalitu uměleckého školství v České republice.

 

Co závažného nyní řeší či v minulosti řešila?

AZUŠ ČR se aktivně zapojila do řešení reformy financování regionálního školství pro ZUŠ. Spolu s ministerstvem jsme připravili a dohodli se na normativech pro všechny čtyři obory, které budou centrální a pro všechny kraje závazné. V budoucnu už nebude možné, aby každý kraj si podle svého mínění stanovil normativy vlastní. Tuto reformu vítáme, protože našim školám přinese jistotu v oblasti financování a jistotu v jejich existenci. V této chvíli ještě není dořešeno financování nepedagogických pracovníků na ZUŠ, ale jsme v kontaktu s náměstkem ministryně p. V. Píclem, s nímž o této skutečnosti jednáme, a dokonce školního roku by měla světlo světa spatřit nová metodika pro financování nepedagogických pracovníků.

 

V určité době byly ZUŠ ohroženy na existenci. Je již tento problém zažehnán?

Máte pravdu, v minulosti byl systém ZUŠ ohrožen, v době vlády Nečasova kabinetu byla taková myšlenka, že by stát mohl ušetřit, kdyby přestal ZUŠ financovat. Naštěstí vláda předčasně skončila, s ní odešel i její ministr pro školství, a na tuto absurditu si už nikdo ani nechce z politiků vzpomenout.

 

Lze tuto formu uměleckého vzdělávání (vlastně úplně pro každého) srovnat se zahraničím? Mají české „zušky“ ekvivalent v zahraničí, a je se zahraničím srovnatelná kvalita vzdělávání na této věkové úrovni?

České ZUŠky se staly v průběhu několika staletí skutečným unikátem z několika důvodů. Vždyť celé generace rodičů, absolventů uměleckých škol, přivádějí své děti často do stejné budovy, kde se samy vzdělávaly. Další nezpochybnitelným „generátorem“ jsou generace světově uznávaných skladatelů, dirigentů, interpretů i pedagogů. A to hovoříme čistě o hudební tradici. K ní se v podobné intenzitě přidávají výtvarní, divadelní i taneční umělci. S vědomím této tradice a především komplexního pojetí uměleckého vzdělávání na ZUŠkách se nám ostatní systémy v Evropě i ve světě pouze přibližují v některých oblastech. Právě komplexní pojetí vzdělávání, zdůrazňuji slova komplexní vzdělávání, skutečně nemá jinde obdoby. Komplexnost je zajištěna díky ukotvení ZUŠek v zákonech, vyhláškách, jasnému kurikulu, odbornému a pedagogickému vzdělání učitelů, možnosti jejich dalšího profesního růstu (DVPP), finanční dostupnosti, podpoře místních samospráv a zaměření na kontinuální umělecké, nikoliv umělecko-sociální vzdělávání. Komplexnost existuje díky provázanosti třístupňového uměleckého vzdělávání, evaluaci vlastní i vnější a v neposlední řadě široké síti ZUŠek, kdy se školy stávají často jediným kulturním centrem v obci. To však neznamená, že některé systémy v Evropě nejsou v jistých výše uvedených oblastech vyspělejší. Ale bohužel jen v některých oblastech a v ostatních nenaplňují ani ty nejzákladnější parametry. Např. vzdělání pedagogů v pedagogice není v mnoha zemích podmínkou, školy nemají právní ukotvení v zákonech, pokud spadají do nějakého resortu, tak pod ministerstvo kultury, které má v každé evropské zemi tradičně chabý rozpočet. Také je třeba zmínit nedostupnost vzdělávání pro žáky z finančních důvodů (nerovný přístup) nebo až nepochopitelné rozdíly v organizaci v jednotlivých regionech dané země.
Nejblíže se našemu systému přibližují země na východ a jihovýchod od České republiky, Pobaltí a Skandinávie (zvl. Finsko a Švédsko). Směrem západním a jihozápadním se jedná o přílepky literárních škol (děti chodí do zájmového jednopředmětového kroužku) nebo o solitérní systémy v rámci regionů bez celkové koncepce kontinuálního uměleckého vzdělávání, často s přesahem do sociální oblasti či dokonce péče s podtextem finančního přežití. Systémy přežívají např. díky jednorázovým projektům a nemohou plánovat na více než několik let dopředu, koncepce se pak kvůli tomu často v průběhu deseti let dvakrát i vícekrát změní. Právě kvalitní umělecké vzdělávání je postaveno na dlouhodobých koncepcích, neboť proces uměleckých dovedností (naučit se hrát na housle) nelze realizovat během tříletého a, dejme tomu, i finančně přebohatého projektu.

 

Kolik ZUŠ je v ČR, a kolik z nich je registrováno v Asociaci?

Síť základních uměleckých škol je poměrně hustá. V současné době je škol kolem 488, s jejich pobočkami přes 1000. V AZUŠ ČR je zaregistrováno 385 škol a zájem o členství v Asociaci každým rokem přibývá.

 

Jaké výhody má pro jednotlivé subjekty členství v Asociaci; ­ co „zuškám“ členství přináší?

V první řadě Asociace poskytuje ředitelům spoluúčast při tvorbě a novelizacích zákonných norem, kdy mohou aktivně vstupovat do procesu připomínkování. Mohou se na Asociaci obrátit s požadavkem poskytnutí právního výkladu konkrétní situace. V rámci hlavní činnosti mají školy ošetřena autorská práva na provozování uměleckých děl. Díky členství AZUŠ v asociaci, která profesně sdružuje školské asociace v České republice, získáváme nejaktuálnější informace ze školské legislativy. A jako člen evropské asociace známe podrobně situaci v ostatních zemích celého kontinentu. Zjednodušeně řečeno Asociace poskytuje svým členům tolik potřebný nadhled na každodenním životem škol a ředitelů, kteří jsou klíčovými osobnostmi kvality uměleckého vzdělávání v základních uměleckých školách.

 

Kdo je nejčastěji zřizovatelem, a jak je to s financováním ZUŠ v ČR obecně?

Zřizovatelem ZUŠ v ČR jsou kraje, obce, církve a právnické osoby. Základní umělecké školy jsou financovány ze státního rozpočtu prostřednictvím krajů. Platy učitelů jsou financovány ze sta procent, provoz škol si „zušky“ hradí z úplaty od rodičů žáků.

 

Jaký je roční poplatek pro žáky, a liší se v jednotlivých školách?

V jednotlivých školách se úplata za vzdělávání liší. Částka za rok se pohybuje mezi 2500 a 5000 Kč podle oboru, velikosti školy, složitosti organizace výuky a podle regionu.

 

Je síť ZUŠ rozmístěna rovnoměrně? Je nějaký z krajů na „zušky“ bohatší, či některý naopak v tomto směru strádá?

Ano, dá se říci, že síť základních uměleckých škol je rozmístěna rovnoměrně. Moravské kraje jsou na „zušky“ bohatší, ale české kraje jsou také dostatečně pokryty.

 

Jak se přizpůsobují ZUŠ novým trendům ve výuce, propojení s moderními technologiemi, zájmu o nové obory? Je v tomto ohledu nějaká ze škol výjimečná, progresivní?

V nových trendech ve výuce a propojení s moderními technologiemi jsou školy odkázány spíše samy na sebe, a to z několika pohledů. Základní umělecké školy zatím nemohou získávat finanční prostředky na tzv. šablony jako školy mateřské, základní a střední, což způsobuje značné rozdíly v materiální vybavenosti jednotlivých ZUŠ.
Druhou výzvou je připravenost nebo spíše nepřipravenost středních a vysokých škol, z jejichž lavic by měli přicházet učitelé, kteří dokážou obsáhnout nejen pedagogicko-uměleckou oblast, ale především onu technologickou. Žáci velmi často znají moderní technologie několikanásobně lépe než současní učitelé. A zde je skutečně neorané pole, spíše nezoraný lán, kde by se uplatnili pedagogové znalí nových technologií ve spojení s uměleckým vzděláváním, aby žákům předali základní principy uměleckého vkusu a poznání, rodící se z umělecké avantgardy, oproti komerční povrchnosti, líbivosti a prvoplánovitosti. V současnosti skutečně záleží na osvícenosti vedení škol, zda dokážou ve svých učitelských kolektivech nalézt skutečné pedagogy těchto oborů. Progresivní školy existují, ale bohužel v současné době neexistuje širší koncepce spojení umění a moderních technologií. Snad také proto, jak překotně se moderní technologie rozvíjejí.
K otázce nových oborů stojí za zmínku, že můžeme hovořit o pátém uměleckém oboru audiovizuální tvorby, který již existuje u našich nejbližších sousedů na Slovensku. U nás se audiovizuální tvorba realizuje v rámci stávajících výtvarných oborů ve spolupráci s literárně-dramatickým oborem na konkrétních školách. Ale o nějakém systematickém a uceleném zařazení těchto nových oborů se zatím nehovoří. Jde spíše o otázku pro následující roky.

 

Jaké možnosti studia na ZUŠ mají dospělí a speciálně senioři?

Vyhláška o základním uměleckém vzdělávání nám umožňuje organizovat studium pro dospělé ve všech čtyřech oborech. Studium může být maximálně čtyřleté a výukové plány jsou individuální, vždy na jeden školní rok.
Speciálně pro seniory vznikají na našich školách Akademie III. věku, kde mohou studovat lidé ve starším aktivním věku. Studium je tříleté nebo dvouleté, podle toho, jaký program je na jednotlivých školách. Ve většině případů studium financuje zřizovatel, ale samozřejmě jsou Akademie, kde si na studium přispívají senioři. Finanční částka je symbolická, taková, kterou si každý senior může dovolit.

 

30. 5. se koná ZUŠ Open. Můžete za Asociaci ZUŠ tuto akci představit blíže?

ZUŠ open – celonárodní happening základních uměleckých škol ve veřejném prostoru je unikátní projekt, na kterém základní umělecké školy představí svůj program po celé ČR v rámci jednoho společného dne, a to 30. května 2017. Bude to den oslav, sdílené radosti a respektu k unikátnímu systému základního uměleckého vzdělávání. Každá „zuška“ si připraví program pro širokou veřejnost – hudba, tanec, divadlo, výstavy – to vše předvedou žáci základních uměleckých škol v jeden den. Setkají se žáci, učitelé, rodiče a široká veřejnost, prostě všichni, kteří mají zájem o umění a kultivaci nejmladší generace. Patronkou tohoto projektu je operní pěvkyně Magdalena Kožená.

 

Jak spolupracujete s Nadačním fondem Magdaleny Kožené? A jak s Českou filharmonií, případně s jinými subjekty?

Od loňského roku AZUŠ ČR aktivně spolupracuje s Nadačním fondem Magdaleny Kožené prostřednictvím Správní rady nadačního fondu, kde AZUŠ ČR má svého zástupce a tím je prezidentka AZUŠ ČR. Správní rada připravuje celý projekt OPEN ZUŠ ve spolupráci s AZUŠ ČR. Asociace se velmi aktivně podílí na programu nadačního fondu a připomínkuje veškeré aktivity správní rady.
Již čtvrtým rokem spolupracuje AZUŠ ČR s Českou filharmonií na projektu společného orchestru hráčů z České filharmonie a žáků ZUŠ.

 

Udělujete ještě stále Cenu AZUŠ ČR? (Webové stránky jsou v rekonstrukci a procházejí aktualizací.) Komu byla udělena naposledy a za co? Co obnáší?

Cena AZUŠ ČR stále existuje, uděluje se podle potřeby, a to nemusí být každý rok. Poslední cena byla udělena v roce 2015 realizačnímu týmu Rámcového vzdělávacího programu pro základní umělecké vzdělávání (RVP ZUV).

 

Jaké cíle má Asociace pro nejbližší období?

Dopracovat a dokončit novelu vyhlášky o základním uměleckém vzdělávání, kterou musíme sladit s našim RVP ZUV a s novou inkluzí na školách. Dále si musíme ohlídat dokončení reformy financování regionálního školství pro naše školy, nastavení nových normativů tak, aby byly pro naše školy přínosné, a ne aby je brzdily v jejich práci a rozvoji. Dalším úkolem pro nejbližší období je podílet se ve spolupráci s MŠMT ČR na dokončení kariérního řádu. Spolupracujeme s Českou školní inspekcí na kritériích hodnocení pro ZUŠ a jsme aktivními navrhovateli jejich obsahu.

 

Děkujeme za odpovědi.

 

Webové stránky AZUŠ: http://www.asociacezus.cz/

Informace o ZUŠ Open: http://www.zusopen.cz/

 

„Chestertonista” Alexander Tomský

PRAHA: Před deseti lety infikoval českou veřejnost myšlenkami anglického spisovatele, básníka, malíře, dramatika, esejisty a možná vůbec největšího génia mezi novináři G. K. Chestertona. Dva knižní výbory, které připravil z autorových citátů, úvah a vtipných paradoxů, vyšly opakovaně a ve značných nákladech. Senzaci, jakou vzbudily, připisuje Alexander Tomský tomu, že Chesterton mluví z duše naší doby a také neobyčejně srozumitelně a vtipně formuluje hodnoty západoevropské civilizace, na které jsme už málem zapomněli.

 

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Jak to vlastně všechno začalo?

Čirou náhodou! Někdy v roce 2006 se mě páter Fatka z Karmelitánského nakladatelství zeptal, jestli nemám nějaký nápad na knihu. A já jsem se právě na internetu dozvěděl o sedmdesátiletém výročí Chestertonovy smrti. V anglosaském světě totiž patří po Shakespearovi k nejcitovanějším spisovatelům, a u nás nikdy citáty z jeho děl nevyšly. Shodou okolností sedmdesát let po smrti zanikají literární práva (copyright) a kniha může vyjít laciněji. Nabídl jsem, že připravím malý výbor z nejslavnějších Chestertonových bonmotů. Úspěch byl nečekaný, během dvou let se prodalo asi 12 000 výtisků. A tak mě nakladatel požádal, zda bych neudělal další – tentokrát poměrně rozsáhlý výbor včetně delších textů, aby se autorovu širokému rozhledu učinilo zadost. Nazval jsem tu knihu Úžas, radost a paradoxy G. K. Chestertona, obsahuje asi tři tisíce citátů z ohromné - převážně novinářské - každodenní produkce autora (1900 - 1936), a zrovna teď vyšla po třetí, tentokrát v dostupném brožovaném vydání.
Kolosální génius“ – napsal o něm poněkud posměšně G. B. Shaw. A skutečně – všechno na něm bylo kolosální, nejenom těch sto čtyřicet kilogramů živé váhy. Především nenasytná, všepožírající psavost. Psal denně a psal o všem, plných 36 let. Odhaduje se, že publikoval asi 4000 novinových článků (něco mezi esejem a fejetonem), psal pro 125 novin a časopisů, vytvořil 11 novel, 5 životopisů, 3 divadelní hry, asi 200 povídek, 360 básní, a podobně jako u nás F. X. Šalda a v Rakousku Karl Kraus vydával vlastní časopis, ale na rozdíl od jejich občasníků to byl rovnou týdeník s názvem G. K´s Weekly. Dnes takovou výkonnost nedokážeme pochopit – bez počítače, jen s perem, které namáčel v kalamáři. Samozřejmě spisovatelé tenkrát diktovali. Jak vzpomíná jeho sekretářka, v době, kdy psal další detektivku s otcem Brownem a monografii Tomáše Akvinského (vrcholné dílo), dokázal diktovat oba tak odlišné žánry dvěma písařkám.

 

Jak čtivá je jeho beletrie?

Ve své době se proslavil jako prozaik, jeho novely a povídky s postavou nenápadného faráře detektiva, který zná mentalitu a triky zločinců ze zpovědnice, se staly okamžitě světovými bestsellery a otec Brown vychází po celém světě dodnes. Chesterton ale nebyl skutečný romanopisec, v jeho beletrii zápasí ideje a myšlenky, personifikované dobro a zlo. Jeho novely jsou á la thése, „hrdinové“ papíroví, reprezentují liberalismus, socialismus, volnomyšlenkářství, sektářství, ateismus, relativismus nebo etický monoteismus. Autor to samozřejmě věděl, tak jako věděl, že se umění nedá předem nalinkovat, ale protože byl proslavený novinář, jeho knihy šly na dračku. Na dlouho tak zastínily jeho opravdu geniální publicistiku, každodenní reflexi světa, který v londýnské megacity předznamenal už ten náš.

 

Kdy jste se s tímto robustním a vtipným Angličanem setkal vůbec poprvé?

Chestertona jsem začal číst pod vlivem svého otce. Doma jsme měli velkou knihovnu, ale ty špatné předválečné překlady mne odrazovaly. Později jsem jeho knihy objevil v londýnských antikvariátech, a protože jsem tak třikrát do roka jezdil do Německa, kam moji rodiče emigrovali, kupoval jsem je pro otce, aby si je přečetl v originále. No a jednoho dnes jsem se do nich začetl sám. Nakonec jsme měli otec i já po stovce stejných knih. 

 

Je o Chestertona podobný zájem i jinde ve světě?

V anglosaském světě stále fascinuje, vycházejí nové monografie a nové a nové výbory z jeho nekonečné žurnalistiky, která nebyla půl století k mání. V posledních pětadvaceti letech vycházejí totiž sebrané spisy všech jeho článků, dohromady to má být 36 svazků; každý kolem 600 set stran. Sám jsem si pořídil osm a čerpal z nich pro svůj objemný výbor. Už 42 let vychází Chestertonovská revue a existují chestertonovské společnosti v Kanadě, USA, Austráli a samozřejmě i v Anglii a Irsku. Právě vyšla reedice o jeho ranném myšlenkovém vývoji z pera jednoho z nejvýznamnějších amerických konzervativních publicistů Garryho Willse.

 

Karel Čapek napsal, že se G. K. Chesterton zabýval tím, čemu lze říci pět švestek obyčejného lidského života: jako je domov, víra, demokracie, řád a důvěra…

Ano, citujete z nekrologu z Lidových novin. Čapek byl chestertonovec tělem i duší, i když Chestertonův objev náboženského - řekl bych téměř židovského existencionálního - paradoxu na něj snad kvůli angličtině nezapůsobil. Peroutka jej zase ctil jako básníka demokracie a antistavovského občanského státu. Ale největší vliv u nás měla jeho veselá estetika, ty jeho Ohromné maličkosti (právě vyšly v novém překladu), které tak ovlivnily český poetismus. Malíři Kamilu Lhotákovi objevily městskou periferii a Voskovci, Werichovi, Jiřímu Suchému a mnoha dalším paradoxy a kotrmelce života.
Já jsem v té jeho nekonečné a někdy upovídané publicistice nacházel souvětí, celky, jež stojí samy o sobě nezávisle na kontextu, něco jako středověký sylogismus. Tyhle malé diamanty často začínají: Zdánlivě je to tak, ale… za pomocí negativu: „Není pravda, že se zlo a dobro mění, to jenom náš důraz na některé stránky dobra a shovívavost ke zlu se mění.”
Jeho diagnóza současného světa je dnes v mnohém snad ještě přesnější než za jeho života. Chesterton mluví o záležitostech zásadních, s nimiž se potýkáme dodnes. Najdete je přehledně pod hesly: Krajina dětství, dávný svět úžasu, Patriotismus, Tradice, Morálka, Pravda, Politika, Kultura, Umění a literatura, Láska a ženy, Rozum, víra a náboženství.

 

Co je na jeho přístupu ke světu tak zvláštní? Vždyť se vlastně „jen díval a divil“!

No právě. Ohromné vizuální vidění - omlouvám se za oxymoron - dar vnímat věci všední v nevšedním světle, kterých si lidé běžně nevšímají. Původně chtěl být malířem, měl neobvykle ostré a barvité vidění světa. Stal se malířem slov. Vše popisuje jako obraz, logikou paradoxu a metafory ve francouzské rabelaisovské panoptikální tradici. „Jaképak špatné počasí, existuje jen špatně oblečený člověk!” zdomácnělo v češtině. Svět je samý protimluv. „Nic na světě nemůže být příliš smutné, příliš zlé, nebo snad příliš dobré, abychom tomu nemohli uvěřit. Rozhodně to však nemůže být příliš absurdní v tomto světě (nepochopitelných) žab a slonů, krokodýlů a chobotnic.” Nikoli úžas nad důmyslným řádem kosmu, ale nad jeho - lidskému rozumu mepochopitelnou - zákonitostí. Smysl je skryt za systémem, zevnitř jej pochopit nelze, leda nedostatečně, vědecky.

 

Chestertonovsky zní i známý český bonmot: Neexistují ošklivé ženy, jen ženy, které jsou špatně upravené.

Když už mluvíte o ženách - Chesterton jde hlouběji, upozorňuje na diktát řecké symetrie, stačí vzpomenout Suchého a Šlitra: „Štíhlé pasy, rovné nosy…“ Je hezké, že Řekové objevili symetrii, harmonii, geometrii, ale vnucovat abstrakta ženskému tělu? Nehezká žena neexistuje, každá je totiž unikát, tvrdí Chesterton.

 

A co paradox, nejde jen o hříčku slov?

Paradox může být dvojí: existencionální nebo jen falešný, provokativní, povrchní. Občas takový najdeme u Oskara Wildea: „Prvním krokem mladého člověka do života je dobře uvázaná vázanka.“ To je vtipné jen zdánlivě. Chesterton má blíž k židovskému humoru, povýšenému ovšem na klasické antické hledání definice, Angličané říkají maximy.  Chesterton je logik, který si dělá nadšeně legraci z nelogičnosti světa. Na rozdíl od židovského obranného humoru, kde se zákazník rozčiluje nad krejčím, že mu neušil včas kalhoty: „Už jsem tady potřetí a pořád nic. Hospodin stvořil celý svět za šest dní. Co vy na to? Co já na to? Koukněte se tedy z okna, jak to tam vypadá!”
Chestertonův paradox Stvořitele nekritizuje, vystihuje společné jádro dvou věcí, je analogií: „Ctnost a pravda jsou vždy spojenci. Tak jako neřest a polopravda.“ - „Lze balancovat na hraně dobra, ale nelze balancovat na hraně zla.“ - „Sebevrah pohrdá životem, mučedník smrtí.“ - Má-li něco smysl, má smysl to dělat i nedokonale."
V Anglii některé z jeho paradoxů dokonce zlidověly, staly se rčením. K nejslavnějším patří: „Nejen, že se alkoholik a abstinent  mýlí,  ale oba dokonce dělají stejnou chybu, protože považují víno za drogu, nikoli za nápoj.” - Ztratí-li lidé náboženství, nebudou bez víry, budou věřit čemukoli."

 

Můžeme říct, že v dnešní době, kdy tak často slýcháme, že jsme ztratili své evropské hodnoty, Chesterton nám je připomíná?

Ano, Chesterton povýšil společenský bonmot neboli vtipné sousloví na životní filosofii zdravého rozumu, na obranu občanské liberální politiky a tradičních hodnot (ctností) evropské kultury, které jsou zakořeněny v naší civilizaci, a jejichž nejhlubším základem je metafyzika. Teprve ztráta přesahu působí smrt naší civilizaci.

 

Ztráta víry?

Ano, ale víra filosofická není totožná s křesťanstvím. Chesterton ji proto spojil s obranou naší protikladné řecko-židovské, a svou nejslavnější knihu nazval Ortodoxii (1908), ta u nás po listopadu 1989 vyšla osmkrát. Mimochodem je to jediná tzv. apologetika, která přežila svou dobu a pod jejímž vlivem ještě po sto letech konvertují lidé ke křesťanství. U nás patří k nejznámějším Tomáš Halík. Jeden z největších anglicky píšících básníků 20. století T. S. Elliot po Chestertonově smrti prohlásil, že Chestertonovi pozastavil sekularizaci Západu o několik generací.
Já mám z Ortodoxie nejradši třetí kapitolu knihy - Etiku říše pohádek, často přetiskovanou samostatně v mnoha jazycích. Na metafoře pohádek ilustruje smysl západní víry a  civilizace. V pohádce svět není samozřejmý, je to dar a dobrodružství. Prvním krokem do světa je úžas, že svět vůbec existuje a nemusel by (Aristotéles). To ovšem vylučuje řecký náboženský fatalismus osudu, žádná vědecká nutnost a zákon. Vysvětlení dvou sice na sobě empiricky závislých jevů ještě není důkazem, že dvě nepochopitelné záležitosti dávají záležitost pochopitelnou: „Ze stromu by místo ovoce, mohly viset třeba tygři za ocas." Víla z pohádek ví, že: "Strom rodí ovoce, protože je kouzelný, voda teče z kopce, protože je očarovaná a slunce svítí, protože je zázračné.“ Taková je podstata filosofie, ale i fantazie. Determinimismus, svět železné nutnosti, by fantazii neumožňoval.  Na existenciální "nahodilost" empirické myšlení snadno zapomíná, když říká, vesmír jen existuje. Prostě je. Všechno je vlastně nudné. Samozřejmost. Vznikl náhodou a jednou zanikne. Tím je ale odkouzlen a odčarován. Ztratili jsme schopnost vnímat věci v jejich podivuhodné, nesamozřejmé existenci, která by mohla vzbudit vděčnost. Člověka jsme dnes povýšili na kult, ale Homo deus, jenž má žít v mrtvém vesmíru beze smyslu, bez hranic domova, bez národa a bez zděděné kultury je ztracen, je sám a vykořeněn. Stává se bezdomovcem vlastního já. „Zvláštní, že tak milují lidstvo, ale nesnáší svého souseda,” pravil Chesterton.

 

Je možné naordinovat si četbu Chestertona místo antidepresiv?

To rozhodně. Antidepresiva ostatně neléčí ztrátu smyslu života. Ti tzv. nemocní by měli Ortodoxii a můj knižní výbor z Chestertona - mimochodem s pěknými obrázky Ludmily Lojdové - dostávat jako lék. Jeho knihy by se měly stát součástí státní zdravotní péče. (smích).
Víte, on byl totiž Chesterton svým způsobem něco jako světec. Všichni odpůrci, s nimiž se vášnivě přel, ho měli rádi. Zvláště ten největší - G. B. Shaw, na jehož adresu jednou prohlásil, že jeho ducha dostatečně zná a přiměřeně se mu obdivuje. Nedávno tímto citátem reagoval Jiří Suchý, když mu vyčítali, že přijal cenu od prezidenta.

 

Není paradoxem, že jste dostal od pana kardinála Dominika Duky medaili za šíření myšlenek G. K. Chestertona u nás?

Myslím, že i za svou exilovou nakladatelskou činnost a konzervativní publicistiku. Ale zvláštní to trochu je – já jsem spíš takový sympatizant křesťanství a k tomu žid! Má žena konvertovala ke katolicismu, což se mně nepodařilo.
Na Chestertonovi mě fascinovala obrana naší anticko-židovské a křesťanské civilizace, jediné na světě, jež vytvořila řád a svobodu, rovnost pod zákonem, která rozlišuje mezi rozumem a vírou, jedincem a společností. Všechny velké říše – jako římská, čínská nebo perská, některé jistě ohromné civilizace, ale také despotické, říše generálního otroctví, individuální a politickou svobodu neznaly. Dnes se Západ hroutí, tradičně chce uznávat lidskou důstojnost, ale nikoli k obrazu božímu, svobodu jedince, ale absolutní a bezzudnou, mír bez ochrany míru, morální omezení státní moci, ale nějak to s lidskými právy nelze skloubit a vzniká zmatek, a dokonce jakási nadřazená mocenská ideologie. Ztratilo se vyvážení paradoxu, bouráme hranice, které Chesterton obhajoval. Neomezená individuální svoboda vede k anarchii. Bez tradice se společnost rozpadá. Práva nenahradí povinnosti. Svobodě se vždy daří v omezení. Chesterton toto omezení aplikuje na politiku i na manželství, platí stejná podmínka: „Milovat jednu ženu, znamená vzdát se ostatních.“ - „Rodina je svobodné království, poddaní jsou děti.“

 

Mohl byste na závěr tuto svoji "chestertologii" shrnout?

Vidění světa z vyšší perspektivy a z logiky fantazie. Ale i umění žasnout nad tím, co je nám nejbližší. "Jen co je malé, je skuteně krásné."
Jednou jsem se o takovou definici pokusil: „Chesterton je především básníkem ohromující lidské přirozenosti a veselým, hravým mystikem lidské existence i její podivuhodné každodennosti. Dobro, krása, pravda a také všechny ctnosti včetně humoru jsou pro něho extatickým vytržením a velkým dobrodružstvím každého života. A je jenom na člověku, aby si život hloupě nekazil, jinak ho bude mít opravdu obyčejný v tom nudném a otravném slova smyslu.
Teprve když pochopíme život jako dar, svět jako zázrak, ráno jako počátek dobrodružné cesty, druhého člověka jako radostné setkání a příležitost, stávají se obyčejné věci neobyčejnými. Chesterton – toť návod na život!“

                     

Vizitka

Alexander Tomský (nar. 1947)
Politolog, nakladatel, překladatel. Po studiích ekonomie a filosofie v Londýně pracoval v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu, státního ateismu a náboženské opozice ve střední Evropě (1980 - 1986). Šéfredaktor exilového nakladatelství Rozmluvy a konzervativního časopisu Rozmluvy (1981 – 1990). V letech 1986 – 90 nakladatel a ředitel ACN (mezinárodní charitativní organizace). Po návratu do Prahy soukromý nakladatel Rozmluvy 1990 - 94. Následně ředitel nakladatelství Academia, Nakladatelství Národního divadla a Leda/Rozmluvy. Přednášel na New York University v Praze. Léta publikuje glosy a politické komentáře (Lidové noviny, Mladá fronta, Kontexty, Echo, Novinky.cz). Deset let psal pravidelný konzervativní sloupek pro slovenský Týždeň.
Vybral a přeložil mimo jiné rozsáhlý výbor z publicistiky G. K. Chestertona: Úžas, radost a paradoxy. Jak sám říká: "To je to nejlepší, co jsem v životě udělal.” 

Magická Praha

PRAHA: Hlavní město je plné lyrických zákoutí, město, které láká nejen svými krásnými památkami, ale i divadly, kavárnami a další drobnou architekturou. O tom, proč je Praha tak zvláštní a přitažlivá,  jsem si povídala s filosofem Vladislavem Dudákem, autorem knihy Praha – průvodce magickým srdcem Evropy.

Autor článku: 
ter

Co vás s Prahou osobně spojuje?

Mám rád památky a mám rád život, který se do nich otisknul. Praha je fascinující. Já nejsem Pražák, pocházím z Řevnic, ale v Praze jsem se od mládí rád toulal. Byl to život mezi památkami, školou, prací a hospodami. Ideální kombinace. Člověk se naučí vnímat genia loci, tajemství, příběh. Nejdříve asi na těch primárně exponovaných místech – Malá Strana, uličky Starého Města. A postupně zjistí, jak neobyčejné je třeba Nové Město, Žižkov, Karlín, Libeň…


Jak dlouho jste na této knize pracoval?

To se nedá odhadnout. Od mládí jsem si dělal databázi údajů, postřehů, výpisků, obrázků a map… Pak jsem hodně po Praze prováděl, často jsem se snažil návštěvníkům města i Pražanům odkrývat méně známé aspekty města mimo klasické trasy a klasická povídání. Napsal jsem o Praze několik knížek (Pražský poutník, Pražský hrad a Hradčany, Karlův most, Prahou po Vltavě – na tu jsem docela pyšný…), to všechno se nastřádá. Samotné psaní knížky Praha – průvodce magickým srdcem Evropy už tak dlouho netrvalo, mnohé jsem měl předpřipravené, šlo hlavně o to zakomponovat to do harmonického, „útulného“ celku (to je někdy to nejtěžší), pracovat s fotografiemi. Ty dělal můj kamarád, fotograf Jirka Podrazil.


Kniha obsahuje řadu podrobných informací o historii jednotlivých památek.  Jak jste tyto zajímavosti zjišťoval?

Různě. Ze starých novin a časopisů, ze „špalíčků“ knih o Praze archiváře Antonína Novotného (* 1891; † 1978), který nastřádal neuvěřitelné množství zajímavých údajů, od dalších a dalších, něco jsem také vypátral.


Které historické osobnosti podle vás nejvíce formovaly toto město?

No především každý člověk je historická osobnost. Samozřejmě rozumím, jak jste to mínila, ale není na škodu to podotknout, protože se na to v dnešní „celebritomanické“ době snadno zapomíná. Prahu tvořili Pražané, jak život šel. Tvořili ji aktivně i nevědomky a v tom je možná to největší kouzlo.
Co se týče velkých historických osobností, tak bezesporu Karel IV., ale i další panovníci, šlechta (Chotkové jako místodržitelé). Je tady ale také jakési formování Prahy z hlediska duchovního  –  tradice husitská, silná tradice barokní zbožnosti, tradice osvícenská.
Úžasně se na geniu loci Prahy podílela doba tzv. Dreivölkerstadt, kdy Praha byla městem tří národů – českého, německého a židovského a vynikala osobitou literaturou a kulturou obecně. A v meziválečné době… Tam jsme téměř zapomněli na ruskou a ukrajinskou emigraci. Byla zde ruská univerzita, v Praze působila řada světově významných ruských a ukrajinských učenců i umělců. I oni dotvářeli genia loci Prahy. Poválečná Praha je oproti tomu tak trochu jednorozměrná.

 

Zjistil jste při psaní tohoto průvodce nějaké informace, které vás překvapily?

Více nového jsem asi zjistil při psaní knihy Prahou po Vltavě, ale v uvedeném průvodci mně jako vždy fascinovalo, znovu a znovu, jak harmonicky provázané a přitom pestré je toto město. Chodím známými ulicemi, a přesto nevycházím z údivu.


Na jaké knize právě pracujete?

Co se týče Prahy, tak nyní na ničem. Jsem ale profesí i srdcem filosof a připravuji knížku esejů, které by navazovaly na již vydanou knihu Myšlenkování. Ta vznikla na základě několikaletého rozhlasového pořadu na téma filosofie všedního dne.


Jaké místo v Praze byste čtenářům doporučil k jarní procházce?


Všemožná nábřeží podél Vltavy. Ne jen ta známá na náplavce od Palackého mostu k mostu Svatopluka Čecha. Procházku jakoukoli zarostlou zahradou, do které lze (samozřejmě legálně) vstoupit. A z památek celoročně klášter Na Slovanech – unikátní památku s mimořádně cennou „galerií“ gotické nástěnné malby. Ta je stále mnohem méně známá, než by si zasloužila.


Jak vnímáte současnou pražskou moderní architekturu?

Občas mě potěší spíše nějaké „drobnosti“. Hezké věci, zdá se mi, vznikají často nenápadně (různé domovy mládeže, domovy seniorů, kavárničky). U těch, o kterých se hodně mluví a jsou exponované, takový příjemný pocit často nemám. A pak je zde ještě věc, která mně vždycky vadí. Tuším, že to byl Ludwig Mies van der Rohe, kdo řekl, že „Architektura začíná tam, kde se dvě cihly kladou pečlivě na sebe.“ A toto – jakýsi řemeslný fortel, pečlivost, to už najdete málokde. Podívejte se třeba z dálky na Tančící dům. Od řeky, když je ozářen sluncem. Je krásný. A pak si jej prohlídněte zblízka a zevnitř a zaměřte se na provedení detailů… Na „řemeslo“. To už je něco jiného. Ale to je problém veškeré současné architektury, nejen té pražské či české.

***
Pokud máte rádi Prahu a dlouhé procházky, potom by vám neměla uniknout kniha Praha – průvodce magickým srdcem Evropy. Kniha je pozoruhodná zejména tím, že je plná čtivých zvláštností a podrobných informací o historii jednotlivých památek, které v běžných průvodcích nenajdeme. Průvodce obsahuje i řadu barevných fotografií, které vám pomohou se v textu dobře zorientovat a upozorní vás na zajímavé architektonické detaily.
Knihu je možné objednat na: www.prah.cz


***
Loreta, barokní perla
Toužíte si na chvíli odpočinout od ruchu a shonu velkoměsta? Potom vám doporučuji k návštěvě unikátní barokní komplex, Loretu. Ke vstupence si na místě můžete zapůjčit za poplatek i audioprůvodce. Příjemný hlas vás rychle vtáhne do barvité historie tohoto nevšedního místa. Zajímavé je zejména vyprávění o Svaté chýši, která se nachází ve středu tohoto komplexu. Možná, že při poslechu uslyšíte i šustění andělských křídel, tak zajímavý je to příběh!  Podle legendy přenesli andělé na konci 13. století dům Panny Marie z Nazaretu do Itálie, kde nyní stojí v bazilice v obci Loreto. V Praze byla loretánská chýše postavena roku 1631. Prohlídka zahrnuje i návštěvu klenotnice, která se nachází v prvním patře. Největší cenností je zde diamantová monstrance posázená 6 222 diamanty, které původně zdobily svatební šaty hraběnky Kolowratové. Ve slunečné dny prý tato monstrance září stejně jako pražské slunce. Na závěr si poslechnete i příběh o chudé vdově, která měla stejně dětí jako loretánská zvonkohra zvonů. Loreta zve k návštěvě v každé roční době a vždy vás překvapí svojí milou atmosférou.

Více na: http://www.loreta.cz

***
Kouzelný cirkus slaví!    
Chcete-li si dopřát na závěr návštěvy Prahy nějakou zlatou tečku, potom můžete zavítat do Laterny magiky na představení Kouzelný cirkus. Toto představení letos slaví 40 let nepřetržitého uvádění na scéně! Jedná se o jedno z nejoblíbenějších představení Laterny magiky za poslední desetiletí.  
Jako mávnutím kouzelného proutku se ocitnete v cirkusovém šapitó, kde na scéně chvílemi dovádí lvi či roztomilé baletky. Ze dvou vajec se před vámi vylíhnou dva klauni, smutný a veselý, kteří vás celým představením doprovází. Dojde i na cirkusáckou svatbu a sušení dětských plen! Velmi poetický děj vypráví lidský příběh plný lásky, ale i zvratů, tak jak už to v životě bývá. Pokocháte se přírodními krásami, ale i všemožnými roztodivnostmi, které jsou tak blízké surrealismu a vyprávěcímu stylu Jiřího Srnce a Jana Švankmajera. Všichni účinkující podávají vynikající výkony.
Lístky můžete zakoupit zde: 
http://www.narodni-divadlo.cz

 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře