Články a komentáře

Změnil se po dokončení knihy nějak váš pohled na Franze Kafku?

Kniha o Franzi Kafkovi, kterou jsem ilustrovala, byla od samého začátku projektem renomovaného básníka a germanisty Radka Malého. Sama bych si na Kafkův životopis asi netroufla. Ale byla jsem šťastná, že jsem se do jeho díla mohla začíst znovu, ve zralém věku. Od svých sedmnácti, kdy jsem Kafku četla poprvé, se mi teď do jeho textů promítla spousta životních zkušeností.

 

Kniha je plná působivých ilustrací a některé její části jsou zpracovány formou komiksu. Často se na nich objevuje i malý ptáček kavka…

Kavku jsem do ilustrací nekreslila náhodou. Franzův otec tohoto ptáka přidával na svůj vývěsní štít. Kavka se pro mě stala jakousi metaforou nahrazující spisovatelovo alter ego. Na jiných ilustracích je to zase „ohavný tvor“, v něhož se proměnil Řehoř Samsa.

 

Jak dlouho jste na ilustracích pracovala?  

Ilustrovala jsem pouhé dva měsíce, ale přípravy se táhly přes rok.

 

V ilustracích se objevuje i Praha, kde se Kafka narodil a kde žil. Čím podle vás  Kafka Prahu změnil?

Praha na ilustracích je vlastně mým domovem. Žiju v Kafkově čtvrti, kdykoliv jdu ven, třeba vyvenčit psa, míjím domy, kde Franz žil. Jen v našem bloku jsou hned dva. A myslím, že Kafka Prahu nijak nezměnil... Jen do ní láká spoustu turistů.

 

Jaká místa v Praze vám připadají nejvíce tajemná?

Za tajemnou považuju třeba Rudolfovu šachtu ve Stromovce, prý je plná mrtvol z jakéhosi moru. Kafkova čtvrť mi nijak tajemná nepřipadá. Vždyť je v ní v noci někdy víc lidí než ve dne!

 

Ilustrovala jste velkou řadu historických knih. Je nějaká doba, která byla podle vás výjimečná a která by si zasloužila větší pozornost čtenářů?

Netroufám si nějaké období vyzdvihnout a jiné odsoudit k zapomnění. Myslím, že se lidé v dnešní době poměrně málo zajímají o dějiny, takže by pro ně asi mohlo být přínosné číst o jakémkoliv období. A pokud jde o Prahu, ráda bych se zabývala její předslovanskou dobou.

 

Máte v oblasti ilustrování knih nějaký velký zatím nesplněný sen?

Mám veliké štěstí, že nakladatelé, s nimiž spolupracuji, sdílejí moje nadšení pro příběhy z dějin. Tudíž se mi moje ilustrátorské sny průběžně vyplňují. Jeden z nich je kniha o Češích v Americe. Přijde na řadu teď v zimě, bude dvojjazyčná, zmapuje stopy Čechů v USA. Vyjít by měla na jaře.

 

 ***
 

Kniha Franz Kafka. Člověk své i naší doby zaujme svým zvláštním zpracováním. Prostřednictvím působivých ilustrací pohlédnete do tváře Kafkových přátel a členů jeho rodiny, seznámíte se s místy, kde žil a tvořil. Zjistíte, jaký byl nejen jako spisovatel, ale i jako člověk, jehož život poznamenala vážná nemoc a složitý vztah s otcem. Kniha vyšla v české, anglické a německé verzi.

Knihu je možné objednat na: www.prah.cz

***

Praha plakát - omalovánka

Pamětihodnosti Prahy a její skrytá zákoutí můžete obdivovat i prostřednictvím velkoformátových omalovánek od Coloreo. Stačí si vzít do ruky pastelky a fixy a můžete začít! Tyto omalovánky potěší nejen děti, ale i dospělé. Omalovánka Prahy vypadá jako její velká obrazová černobílá mapa, kde jsou zakresleny nejen pamětihodnosti, ale i drobné příběhy z historie. Na Kampě dovádí vodník, na Petříně princezna pozoruje hvězdy, na nábřeží děti krmí labutě… Po vybarvení obrázků vám vznikne půvabná dekorace do vašeho pokoje!
Omalovánky je možné objednat na: www.coloreo.cz

 

 

 

„Patrně není třeba nikoho přesvědčovat o významu základních uměleckých škol pro české umění. Světově unikátní český projekt - čtyřoborové školy -  jsou součástí systému formálního vzdělávání (spadají pod školský zákon, fungují v prostorách určených pro vzdělávání, mají autorizované osnovy). Řada hvězd českého umění jimi prošla. Patronka projektu Magdalena Kožená je ostatně jednou z nich. Ráda bych připomněla dva jejich další přínosy, na něž se někdy zapomíná. Jsou nezastupitelnou zásobárnou pro amatérská hudební tělesa všech žánrů. Za všechny připomínám dechové orchestry. A také absolventi ZUŠ, byť se aktivně na profesionální či amatérské bázi umění dále nevěnují, patří k divákům divadel, posluchačům koncertů, návštěvníkům výstav atp. Kontakt s uměním je jejich trvalou životní potřebou. Takže „zušky“ vychovávají aktivní publikum. To všechno je pro českou kulturu podstatné.“                         

Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního poradenského střediska pro kulturu

 

ANKETNÍ OTÁZKY

1/ Jak vzpomínáte na své začátky v základní umělecké škole (dříve lidové škole umění)?

2/ Ovlivnila škola Vaše další kroky do profesionálního života?

3/ Jak vnímáte v obecném smyslu existenci systému uměleckého vzdělávání v České republice?

 

Kamila Skopová, spisovatelka a výtvarnice

1/ Na klavír jsem se začala učit hrát někdy v roce 1950 jako šestileté dítko u staré dámy, která mě asi dva roky trápila a téměř znechutila hudbu jako takovou. Poté jsem přešla do soukromých rukou prof. Růženy Stunové, ke které mimo jiné docházel na klavír také můj spolužák ze "základky" Petr Hapka. Když mě trochu srovnala, převedla mě do"lidušky" v Majakovského ulici v Praze 6, kde působila. Od té doby nastala neskutečná proměna. Spolužáci, kantoři i celé noblesní prostředí prvorepublikové vily, kde hudební škola našla zázemí, to byl můj nádherný svět, do něhož jsem se utíkala a schovávala před křečí pionýrských a svazáckých schůzí a před celkovým trapným ovzduším gottwaldovské éry. Dokonce jsem byla přesvědčena, že se musím pokusit o konzervatoř, což mi moje moudrá profesorka včas rozmluvila.

2/ Profesionálním hudebníkem jsem se nestala, vystudovala jsem propagační grafiku na Střední uměleckoprůmyslové škole a celý život jsem pracovala jako grafik, a na stará kolena také píšu knihy, které si ilustruji. Kromě toho se celý život zabývám národopisem, stal se mým velkým koníčkem. Hudba, její znalost i schopnost ovládat nástroj mi ale ve všech oborech mé činnosti byla velice ku prospěchu. Rozšířila mi obzory poznávání a vnímání krásy. Myslím, že výtvarné umění má s hudbou mnoho společného - promlouvá k člověku prostřednictvím citu bez potřeby znalosti jazyků. Pokud dítě dokáže poslouchat a vnímat hudbu, určitě to velmi pomáhá k celkovému zušlechtění jeho osobnosti.

3/ Málokde ve světě se setkáme s tak propracovaným a hlavně široce přístupným systémem hudebního vzdělávání dětí, jako je tomu u nás. Myslím, že si tento fakt většina lidí příliš neuvědomuje, považuje to za samozřejmost. Bylo by asi potřeba více o tomto fenoménu hudebního vzdělávání hovořit, více ho propagovat. To, že máme řadu vynikajících sólistů, velmi kvalitní orchestry i různá komorní uskupení není samozřejmé, je to právě produkt trpělivé práce mnoha učitelů ZUŠ, kteří hráče připravili pro profesní dráhu. Já ale považuji za nejvyšší klad právě to hudební vzdělání jedinců, kteří se pak v dospělosti profesně věnují jiným oborům, ale láska k hudbě a často i celoživotní amatérské muzicírování jim zůstane po celý život jako úžasné obohacení. Za to dík oněm "liduškám".

 

Pavel Svoboda, varhaník

1/ Vzpomínám si, že když jsem byl hodně malý, můj dědeček rád poslouchal dechovku a já u toho s radostí bouchal do rytmu. Rodiče mne tedy přihlásili do "zušky". Upřímně, spíš jsem tam byl přihlášen, abych měl nějakou aktivitu a nezlobil. Ale to není podstatné. Také jsem měl období, kdy jsem nechtěl cvičit a chtěl jsem končit, po čase jsem se ale v hudbě našel a nebýt "zušky", byl bych asi úplně jinde a třeba i jiný člověk. 

2/ Naprosto zásadně! Neumím si to jinak vůbec představit. Bez „zušky“ bych nebyl na konzervatoři, později na HAMU v Praze, na univerzitě v Berlíně. Třeba bych hrál na varhany jen jako samouk, nebo vůbec ne. V důsledku bych nepotkal tolik zajímavých lidí a necestoval bych po světě za koncerty. Dále bych pravděpodobně neměl svou manželku, neboť jsme se také seznámili na konzervatoři. Ale vážně. Bez poctivého základu a pravidelných hodin u paní učitelky Daniely Štěpánové a později i Radky Zdvihalové v ZUŠ v Dobrušce by mé profesionální aktivity v hudbě nebyly vůbec možné. 

3/ Jako nenahraditelnou součást kulturního života celé republiky a společnosti. Krom případných budoucích profesionálů se zde formuje také případné publikum. Bohužel na řadě míst je hudební školství stále podfinancované, např. pedagogové nemají žádné odměny, nemohou přijímat další žáky, kteří mají zájem apod. Znám ale také ředitele, kteří pro své školy umí vybudovat silnou pozici nejen stran kvality, ale také ohledně vztahu se zřizovatelem. Potom to skvěle funguje.

 

Jana Bačová Kroftová, sochařka, scénografka, výtvarnice

1/ Navštěvovala jsem společně s bratrem výtvarný ateliér paní učitelky Diblíkové v LŠU Na Střezině v Hradci Králové. Dvě hodiny koncentrované práce v místnosti vonící po terpentinu a olejových pastelech, v prostoru, kde se ozýval povzbudivý hlas paní učitelky a rozhlasová hra z velkého šedého kotoučového magnetofonu, byly v šedi socialistického vzdělávání oázou pro dětské duše.  

2/ Výjimečné chvíle strávené  na  ,,výtvarce“ nepochybně výrazně přispěly k rozhodnutí, že právě takto strávený čas je pro zbytek mého života zcela ideální, ba přímo nezbytný.

3. Tento systém je skvělý a rozhodně by bylo namístě ho podporovat a dále rozvíjet.

 

Ladislav Zikmund-Lender, historik umění

1/ Na svoje začátky v základní umělecké škole se popravdě moc nepamatuji. Vybavuji si, že jsem mnoho let chodil na klavír, přestože mi to vůbec nešlo, ale měl jsem strašně milou a laskavou paní učitelku, Annu Matějkovou, na kterou moc rád vzpomínám. Pak jsem chodil k ní domů, do nádherné prvorepublikové vily v Hradební ulici. Návštěvy té vily mě, myslím, ovlivnily víc než to desetileté trápení s klavírem. Poměrně přesně si vzpomínám na začátky v dramatickém oboru, kdy jsem poprvé recitoval něco od Christiana Morgensterna a vůbec jsem tomu pochopitelně nerozuměl. Muselo být dost komické, když dadaistickou poezii recitoval třeba osmiletý kluk. Pak jsme ale v naší loutkoherecké specializaci hráli skvělé věci, hodně pohádky. Nakonec jednu novelu z britské série o Egbertu Noshovi (česky Cecil Brum), což mě dost bavilo. Hráli jsme to dva kluci, bylo nám kolem patnácti a úplně jsme se vykašlali na naučení textu. Učitel nás tam nechal sedět tak dlouho, dokud jsme ho neuměli nazpamět. To byla docela důležitá lekce, že příprava, jakkoli nepopulární a otravná, je základní kámen všeho.     

2/ Přímou spojitost mezi chozením do hudebky, výtvarky nebo loutkohereckého kroužku se svou profesí historika umění bych moc nepřeceňoval. Historik umění je především historikem, což je poměrně přesná a přísná věda, jak ji kdysi kdosi charakterizoval. Dramatický obor mě naučil mluvit před lidmi, nějaké základní rétorické figury a techniky. Ačkoli mi základní škola klasickou hudbu nechvalně proslulým pedagogickým působením paní učitelky Klazarové spíš znechutila, v hudebce se to snažili paní učitelka Matějková a pan učitel Pešek napravit – snad se jim to i povedlo. Nedávno se celý národ rozčiloval u předvolební superdebaty, zatímco já si hýčkal nervy u zahajovacího koncertu České filharmonie. Mrzí mě, že mě výtvarný obor neučil na vizuální umění se víc dívat, než ho vytvářet. Co se týká mé profese historika architektury, pamatuji se dokonce, že nás učitelka nutila kreslit domy (bylo to někdy kolem roku 1997) hlavně tak, aby nevypadaly jako ty ošklivé paneláky z té ošklivé nedávné doby, takže zakazovala kreslit jakékoli pravé úhly. Zasela tím do mnoha mladých hlav semínko téhle úplné pitomosti. Výuka na základních uměleckých školách je tedy nejen radost a rozvoj mladých talentů, je to i společensky zodpovědná práce.

3/ Základní umělecké školy jsou založeny na přesvědčení, že v každém dřímá umělec. Dává bezpečný prostor ukázat, že se každý může projevit podle svých možností. Skutečným profesionálním umělcem pak sice může být málokdo, ale vnímavost k jednotlivým uměleckým oborům a druhům je něco, co současný člověk nutně potřebuje, stejně jako bezpečný prostor k projevu a rozvoji vlastního, jedinečného vyjádření. Přesvědčení, že umění je především svoboda, je něco, co je v dětství a dospívání nenahraditelné a ovlivní to člověka na celý život. V druhé rovině hraje umělecké vzdělávání nezastupitelnou roli v protidrogové prevenci a v prevenci dalších negativních sociálních jevů. Sám jsem chodil na výtvarný, hudební a dramatický obor, což bylo i šest lekcí týdně, takže na žádné vylomeniny ani nebyl čas. A třetí rovina je taková, že člověk žije v určité sociální síti, takže si tam vytvoří kontakty s podobně smýšlejícími a cítícími lidmi, které mu vydrží až do produktivního věku.

 

Ladislav Langr, amatérský divadelník, novinář a starosta města Poděbrad

1/ Dodnes vidím ten nešťastný pohled pana učitele Pavla Pichla (jinak rodinného přítele a otce mého kamaráda), když mě k němu do Lidové školy umění přivedl tatínek, aby mě vyzkoušel, zda bych se mohl učit na klavír. Pan učitel něco zatleskal a chtěl, abych to zopakoval. Když se to asi ani napotřetí nepovedlo, dlouze se zadíval ke dveřím a pak pravil památnou větu. „A co to zkusit na dramaťáku?“ I tam učil rodinný přítel pan Bašta, a protože jsem byl odmalička ukecaný, tak mě vzal hned a bez přemýšlení. Rodiče měli vystaráno. Jedno odpoledne v týdnu jsem byl zaopatřen a já našel báječnou celoživotní náplň. Moc jsme si s panem Ladislavem Baštou sedli, měl široké dětské srdce a ochotu dělat s námi nejrůznější ptákoviny. Měli jsme společnou cestu z „lidušky“ domů, a to byly moje první“ univerzity! Povídali jsme si o divadle, a asi tak od páté třídy jsem tvrdošíjně učitelkám ve škole tvrdil, že budu hercem a ničím jiným. Bavilo mě vystupovat (předvádět se) na veřejnosti, převlékat se do kostýmů, cvičit správnou výslovnost, vytvářet postavy a věnovat se nejrůznějším dramatickým hrátkám. Když asi po třech letech pan Bašta zemřel, byla to pro mě velká rána. Na jeho místo nastoupila důstojná dáma Věra Knoblochová, vystudovaná konzervatoristka, které se profesi však nevěnovala a v Poděbradech zářila jako místní ochotnická hvězda. Zpočátku jsme s ní jen recitovali, moc mě to nebavilo, ale díky ní jsem nakonec získal silný vztah k poezii, respekt k mluvenému projevu a i paní Knoblochovu jsem si nakonec zamiloval. Sedávali jsme později společně v porotách recitačních soutěží (v jedné z nich soutěžila i talentovaná dívka Alice Rychetníková, později provdaná jako Nellis) a přátelsky jsme se stýkali až do mého dospělého věku.

2/ Zcela jistě! Ale dnes hlavně děkuji, že jsem neměl protekci a nedostal jsem se na DAMU, kam jsem se skutečně po maturitě naivně hlásil. Dnes vím, že jsem neměl dostatečný herecký talent, ale vyprávějte to osmnáctiletému klukovi, který od deseti let žije v přesvědčení, že právě na něj čeká Národní divadlo. Bylo to veliké zklamání a nějaký čas jsem se z toho vzpamatovával. Nakonec v té bezradnosti mi hodila záchranné laso moje třídní učitelka Eva Raková a přesvědčila mě, že to mám zkusit na žurnalistiku. Do té doby jsem nenapsal do novin ani řádku. A náhle se mi otevřel svět, který se stal mou milovanou celoživotní profesí. Na žurnalistice jsem se přihlásil na televizní specializaci a najednou jsem dávné dovednosti z „lidušky“ mohl zkoušet v podobné profesi jako televizní novinář. Deset let jsem pracoval v tehdejší Československé televizi, a aby se kruh uzavřel, tak jsem v televizi měl na starosti dramatické umění a zájmovou uměleckou činnost. Dokonce jsem si i udělal postgraduál umělecké kritiky na té mé vysněné DAMU. „Liduška“ mě skutečně nasměrovala na profesionální dráhu. Naučil jsem se vystupovat na veřejnosti, naučil jsem se mluvit, pracovat s trémou, pohybovat se přirozeně na jevišti. To všechno se mi hodilo i v pozdější pedagogické práci, kdy jsem se externě řadu let věnoval na Univerzitě Karlově, ale i na VOŠ a středních školách výuce rétoriky a moderování. Mezi herci a umělci mám řadu přátel, léta se věnuji amatérskému divadlu jako autor a režisér a není asi třeba dodávat, že v mé současné pozici komunálního politika se tyto dovednosti také vyplatí. Zkrátka bez vyhazovu od pana Pichla a bez setkání s panem Baštou bych byl asi někde úplně jinde.  

3/ Snad každý člověk má na něco talent. Větší či menší, z někoho se v daném oboru stane profesionál, někdo bude mít ze svého talentu skvělý celoživotní koníček, jiný tak překlene alespoň nejproblematičtější roky dospívání. Je jedno, zda lepí letadýlka, kope do míče, nebo hraje na kytaru. Moudrý stát musí podporovat tyto aktivity. Systém uměleckého vzdělávání má u nás hluboké kořeny, ale stejně tak trochu stojí na okraji. Záleží na osobnostech, které ho zaštiťují a bohužel je neukotveně rozkročen mezi ministerstvem školství a ministerstvem kultury, takže resortně je v tom trochu guláš. Navíc dnešní „zušky“ zřizují převážně kraje a tam, upřímně řečeno, problematika ZUŠ není prioritou. A to neustále slyším, kolik dětí musela „zuška“ odmítnout, protože nemají tabulky na učitele, nemají kapacity. Vždycky si říkám, kolik dětí jsme možná připravili o budoucí celoživotní náplň, kolika dětem jsme zabránili dotknout se umění, kolika lidem jsme zevšedněli život. Kultura není o tom, že někdo zpívá, tančí, recituje, ale přes tanec, malování, nebo recitaci může člověk pochopit, co je kultura. Jak zásadně ovlivňuje náš život a jak může náš život kultivovat. Člověk nemusí vyzpívat jediný čistý tón, nenamaluje rovnou čáru, ale jestli je osobně kulturou ovlivněn, tak se na svět dívá pozitivně, rozšiřuje si obzory, zapojuje emoce, a to je přece veliké poslání uměleckého školství. Nejde o to vychovávat umělce, jde o to, abychom si uvědomovali, že je to právě kultura, s níž se identifikuje každý národ, a že to co si předáváme z generace na generaci je národní bohatství v podobě odkazu našich předků. Zejména v dnešním globalizovaném a odcizeném světě mezi anonymními sociálními sítěmi a blikajícími displeji, to je nesmírně důležité poslání.

 

 

"Patrně není třeba nikoho přesvědčovat o významu základních uměleckých škol pro české umění. Světově unikátní český projekt - čtyřoborové školy -  jsou součástí systému formálního vzdělávání (spadají pod školský zákon, fungují v prostorách určených pro vzdělávání, mají autorizované osnovy). Řada hvězd českého umění jimi prošla. Např. patronka projektu ZUŠ OPEN Magdalena Kožená je jednou z nich. Ráda bych připomněla dva jejich další přínosy, na něž se někdy zapomíná. Jsou nezastupitelnou zásobárnou pro amatérská hudební tělesa všech žánrů. Za všechny připomínám dechové orchestry. A také absolventi ZUŠ, byť se aktivně na profesionální či amatérské bázi umění dále nevěnují, patří k divákům divadel, posluchačům koncertů, návštěvníkům výstav atp. Kontakt s uměním je jejich trvalou životní potřebou. Takže „zušky“ vychovávají aktivní publikum. To všechno je pro českou kulturu podstatné.“                         

Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního poradenského střediska pro kulturu

 

ANKETNÍ OTÁZKY

1/ Jak vzpomínáte na své začátky v základní umělecké škole (dříve lidové škole umění)?

2/ Ovlivnila škola Vaše další kroky do profesionálního života?

3/ Jak vnímáte v obecném smyslu existenci systému uměleckého vzdělávání v České republice?

 

Michal Horák, začínající písničkář, vítěz mnoha hudebních soutěží, předskokan Tomáše Kluse a kapely Chinaski

1/ Na hudební nástroje jsem se učil většinu času u soukromých učitelů anebo sám. V první třídě jsem se sám přihlásil na hodiny klavíru k jedné jeptišce, co učila u nás na základce. Rodiče o tom tenkrát ani nevěděli. O rok později jsem nastoupil na lekce klavíru k paní učitelce Čapkové a rok nato jsem k tomu přibral i lekce hry na kytaru u našeho souseda Tomáše Košťála. Tomáš prosazoval takovou vyučovací strategii, že jsem vždycky přišel s nějakou písničkou, která se mi líbila, on ji napsal do tabulatur a už jsem se ji učil. Myslím, že právě díky tomu, že na mě nikdy žádný přílišný tlak nevyvíjel, se mi ta hra na nástroj nezprotivila. Pod ZUŠkou jsem ovšem v poměrně útlém věku začal hrát v divadle Jesličky, které bylo součástí královehradecké ZUŠ Střezina. Ze začátku jsem byl dost naivní, myslel jsem si, že mi všechno půjde hned napoprvé a nedocházelo mi, že za správným vystupováním musí být leta dřiny a zkušeností.

2/ Musím říct, že mi divadlo Jesličky dalo leccos. Zásady chování na jevišti, mluvení před lidmi a do určité míry mě zocelilo k tomu, abych se nebál na pódium sám vylézt. Myslím, že z toho čerpám při koncertech doteď. Navíc jsem díky ZUŠ poznal fajn kamarády a hodně inspirativních lidí. Například můj učitel na klavír, jazzový mág Radek Škeřík, ke kterému jsem pár roků chodil, mě naučil klavírním dovednostem, které bych asi těžko načerpal jinde. Možná právě díky němu teď prosedím každý den minimálně dvě hodiny u klavíru, aniž by mě to omrzelo. Když jsou učitelé ZUŠ osobnosti, má to celé úplně jiný rozměr.

3/ Přiznám se, že nemám moc znalostí na to, abych v téhle oblasti srovnával nás se zahraničím. Ale domnívám se, že u nás to prostě funguje. Když má dítě kliku na učitele (jako jsem třeba já měl), kterého to baví a umí s vervou předat svoje schopnosti a znalosti dál, je veliká šance, že bude dítě inspirovat k tomu, aby se o umění dobrovolně zajímalo. Znám takových případů spousty. Je fajn, že rodiče dávají své děti už v útlém věku do ZUŠek, a dávají jim tudíž prostor se umělecky projevit a angažovat. Jeví-li však dítě i po delší době nezájem, neměli by ho rodiče nutit. Nejhorší je pak odpor ke hře na nástroj na základě nuceného cvičení. A navíc kdo ví, třeba si dítě cestičku k umění najde časem samo. 

 

Simona Mrázová, operní pěvkyně

1/ Bylo to moc hezké období plné ryzí hudby. Chodila jsem na dvě základní umělecké školy ve Zlíně. V jedné jsem se učila hrát na klavír a ve druhé zpívat. Měla jsem štěstí na laskavé a výborné učitelky, které mi daly ty správné základy pro další umělecký rozvoj. Když jsem měla mezi výukou čas (součástí byla hudební výchova, která následovala po klavíru či zpěvu), ráda jsem na chodbě poslouchala zvuky nástrojů, které se linuly ze tříd. Ještě si vzpomínám na třídní besídky a koncerty, na tu trému před a radost po (když se besídka povedla). Chodit na základní uměleckou školu byla úžasná součást mého dětství, i proto, že jsem si našla spoustu kamarádů.

2/ Zcela určitě!!! Kdybych nechodila na hodiny zpěvu a klavíru, nikdy bych se asi operní zpěvačkou nestala. Vyplynulo to tak zcela přirozeně, protože jsem v prostředí hudby vyrostla. Chodila jsem ještě do dětského pěveckého sboru, takže opravdu jedinou náplní mého týdne byla hudba. Ani jsem snad nikdy nepřemýšlela nad tím, že bych mohla pokračovat jiným směrem. Tuto cestičku jsem si šlapala již od dětství a jsem šťastná, že jsem poté mohla pokračovat na konzervatoři a Fakultě umění v Ostravě. V mém životě hraje hudba a vůbec umění nezastupitelnou roli. 

3/ Je to unikátní systém, který je potřeba si chránit a udržovat. Děti získávají již od raného věku úžasný rozhled a možnost se vyvíjet. Ze své zkušenosti vím, jak je ale důležité potkat zapáleného kantora, který vás dokáže nadchnout a motivovat. Když ve vás někdo věří, dokážete velké věci, i když jste zatím třeba malý.

 

Barbora Doleželová, PR a propagace, členka správní rady Free Cinema 

1/ Mé začátky na poli uměleckého vzdělávání probíhaly na ZUŠ ve Vraném nad Vltavou. Nejprve jsem byla přihlášena na flétnu asi v pěti letech, ale pana učitele jsem se z nějakého důvodu bála a musela jsem flétny brzy zanechat. Přešla jsem tedy na kytaru, u které jsem pak zůstala asi šest let. To už bylo mnohem lepší a zábavnější a o rok později jsem ke kytaře přidala ještě klavír. Na začátky vzpomínám moc hezky, učila jsem se na oba nástroje krásné skladby a říkali, že mám na to talent, ale můj problém bylo cvičení, které jsem zanedbávala. Doma jsem cvičila zhruba dvakrát týdně - jednou někdy v týdnu a podruhé před hodinou. Před každým koncertem jsem také měla strašnou trému a za celý život se, myslím, stalo pouze dvakrát, kdy bych neudělala ani jednu chybu. Vzhledem k tomu, že jsem ke hře byla "nucena" mými rodiči, tak mě to pochopitelně nebavilo. Dnes jsem ale ráda, že jsem se na oba nástroje naučila a můžu si dnes něco zahrát.

2/ Vzdělání na "zušce" spíše celkově přispělo k mému kulturnímu vzdělání. Vyznám se v klasické hudbě, což není ani u mých vrstevníků zcela obvyklé. Vyloženě na profesní život toto vzdělání vliv nemá. Vystudovala jsem mezinárodní vztahy a diplomacii a tím směrem se chci ubírat a tam hru na klavír ani na kytaru moc nevyužiji. K mé práci PR manažerky filmově vzdělávací společnosti Free Cinema bohužel také toto vzdělání nepotřebuji. Ale v rámci Free Cinema ho využiji vlastně v jednom z našich programů, což je Kabaretní Stud.io, kde zpívám. Je to malá profesní část, ale aspoň tam se moje hudební vzdělání uplatní. 

3/ Dnes už se bohužel neorientuji v tom, v jakém stavu je umělecké vzdělávání nyní. Škola ve Vraném nad Vltavou, kam jsem chodila, se mi stále zdá jako velmi dobrá škola, kde učili skvělí lidé krásné hudbě. Je to už ale zhruba dvacet let. Momentálně nemám přehled, jak to funguje, jestli se stav zhoršil nebo zlepšil. Určitě je skvělé, že tyto školy existují, protože hra na hudební nástroj, i když jen pro sebe doma, je skvělý um. Pokud navíc vede k hudební profesi, tvoří se tak krásné věci. A i kdyby mělo umělecké vzdělání jen přispět k orientaci v hudbě, v klasické hudbě, nějakým způsobem přispívá ke kulturnímu vzdělání člověka, a to je možná nejdůležitější vzdělání, které může člověk získat. Nevím, jak jsou na tom v jiných zemích, já si pamatuji na svoji uměleckou školu, a znám kolem sebe hudebně vzdělané lidi a troufám si odhadnout, že "zušky" a "lidušky" u nás určitě fungují výborně, aspoň co se předání znalostí a rozvíjení talentu týče. Tak to aspoň vidím jako vnější pozorovatel.

 

Mgr. Magdaléna Hladká, výkonná ředitelka ZLÍN FILM OFFICE

1/ Mám tři sourozence. Všichni čtyři jsme postupně absolvovali sedm let výuky na ZUŠ. Mimo výuky hry na klavír nám tak ZUŠ poskytla společný zájem, který se pozitivně odrazil na krásných sourozeneckých vztazích. Pro mě osobně pak návštěva ZUŠ znamenala ze začátku spíše povinnost. Zpětně jsem ale vděčná rodičům, že vydrželi mé reptání a na výuku mě „donutili“ chodit celých sedm let. Dnes si na klavír s radostí zahraji. Čas strávený v ZUŠ stál rozhodně za to.

2/ Umělecké vzdělání můj profesionální život neovlivnilo. Můj hudební talent totiž není nijak výrazný :-) Určitě mi ale získané vědomosti a dovednosti nejednou zjednodušily orientaci v kultuře a společenském životě.

3/ Umělecké vzdělávání považuji za velmi důležité a přínosné. Je to jedna z aktivit, kterou vždy ráda podpořím. Můj přehled o aktuálním stavu uměleckého vzdělávání v ČR je pouze povrchní. Ale už to, že je dostupné dětem od raného věku, vnímám jako projev společnosti, která má silný kulturní základ. V tomto ohledu se Česká republika nemá z mého pohledu zač stydět.

 

Michaela Krpálková, spolek Motanice, Havlíčkův Brod

1/ ZUŠ jsem začala navštěvovat v 1. třídě, kdy mě maminka přihlásila na výtvarný obor v Lipníku nad Bečvou. Rozkryla se mi tehdy velká tajemství a dobrodružství, která jsem díky panu učiteli objevovala. Jeho jméno si již bohužel nepamatuji, protože jsme se brzy přestěhovali. Začaly mi vonět barvy. :-)

2/ Bezpochyby, díky další výborné a pro mě nezapomenutelné pedagožce, akademické malířce Márii Danielové a společným návštěvám v Anežském klášteře v Praze, kde byla a je umístěna Národní galerie. Zde jsem se začala učit dívat na obrazy a výtvarná díla. I když se v uměleckém světě profesně nepohybuji, myslím, že k základnímu vzdělání a orientaci ve světě umění neodlučitelně patří.

3/ Základní umělecké školství má v ČR velmi silnou tradici, bohužel bojuje s podfinancováním jak provozní, tak i mzdové části. Situace ukazuje, jak nedostatečný zájem projevuje stát - politici o vzdělávání v uměleckých oborech již od základních kamenů, a bohužel to vysvětluje i určitý trend "nekulturnosti" společnosti, který se zde v posledních letech projevuje.

 

Závěrem bychom chtěli poděkovat těm našim čtenářům, kteří se do ankety o uměleckém vzdělávání zapojili prostřednictvím dotazníku zveřejněného na facebookových stránkách Místní kultury. Několik takto získaných příspěvků jsme v průběhu zveřejňování odpovědí už publikovali. Dále bychom chtěli jmenovitě poděkovat alespoň za stručné odpovědi či vyjádření podpory tématu ankety těmto osobnostem kulturního a veřejného života: Václavu Hudečkovi, houslistovi, Tereze Kyzlinkové, sólistce opery ND Brno, Radce Soukupové, sociální manažerce, Pavlu Vondráčkovi, hudebnímu publicistovi, klavíristu a hudebníkovi, a v neposlední řadě Jaroslavu Němečkovi, ilustrátorovi Čtyřlístku.

Vaše redakce

Krok za krokem seznamují s jeho tvůrci i obyvateli, nesmlouvavými kritiky i nadšenými obdivovateli. Přečtěte si rozhovor s editorkou a nakladatelkou Yvonnou Fričovou.

 

Proč se architektuře města Brasílie věnuje právě nakladatelství Titanic a proč právě teď?

Kniha vznikla vlastně „náhodou“. Do Brasílie se manžel – fotograf architektury – dostal neplánovaně, když vyšetřil nějaký čas během jiné pracovní cesty v Jižní Americe. Vrátil se nadšený. Nejen velkolepou architekturou Oscara Niemeyera, ale celým konceptem a životem města, o kterém se po světě říká, že je stěží obyvatelné, nepřátelské, vylidněné, studené a chátrající, že je to předimenzovaný experiment, který se zkrátka nezdařil. Skoro nikdo tam nebyl, ale všichni Brasílii kritizují. Zprvu jsem manželovo nadšení nesdílela, ale čím víc jsem se začala dozvídat o brazilské architektuře, výtvarném umění, kultuře, historii atd., začalo mě to fascinovat. Jak málo o tom všem víme, jak neúplné informace máme, jak přebíráme názory, které už neplatí.
Rozhodli jsme se s manželem naše „objevování Ameriky“ sdílet s dalšími lidmi. Vydali jsme spolu v našem rodinném „Titaniku“ (název je nadsázkou pro naše velké projekty, které nás současně finančně stále stahují pod hladinu) už hodně knížek o české architektuře a vlastivědě, víme, že lidi to baví, jen jsme tentokrát prstem po mapě zacílili jinam. A „náhodou“ si v letošním roce můžeme připomenout hned několik výročí: 115. narozeniny prezidenta Kubitscheka (1902), 110. výročí Oscara Niemeyera (nar. 1907), 60 let od počátku výstavby Brasílie (1957), 30 let od jejího prohlášení za památku UNESCO (1987).

 

Ta kniha vás stála pět let života. Nelitujete? Jakým způsobem jste pracovali a co bylo nejobtížnější?

Času, který strávíme studiem, poznáváním, hledáním a vyhodnocováním informací, by asi neměl nikdo litovat. A protože paměť je děravá, zaznamenáváme tento proces v knížkách. Fotografie mého manžela jsme tentokrát doplnili záběry některých fotoreportérů, kteří žijí v Brasílii a znají ji důvěrně zevnitř, a úžasnými historickými snímky z významných brazilských archivů, u kterých jsme našli pochopení pro náš záměr. Druhou polohu v knize vytvářejí texty nejrůznějších autorů. Nejsou nijak komentované, jen jsem je seřadila za sebou tak, aby vyprávěly příběh o výstavbě Brasílie (a co tomu předcházelo a co následovalo) a aby představovaly vzorek pestré směsice názorů a reflexí i předsudků a klišé o městě. Množstvím vysvětlivek a popisy jednotlivých staveb dávám čtenářům k dispozici určitou sumu informací o všemožných jménech, místech, jevech, událostech, aby se nemuseli zdržovat vlastním pátráním a vstávat od rozečtené knihy. Sama nerada čtu dlouhé a komplikované texty, i když často jako redaktorka musím, snažila jsem se tedy raději o určitou nadsázku a zkratku, aby si člověk mohl knihu kdekoliv otevřít a s chutí si přečíst a prohlédnout pár stránek a pustit si k tomu třeba z Youtube brazilské písničky. Nejobtížnější pro mě bylo překonat jazykovou bariéru, protože většina zdrojů byla v portugalštině, ale s pomocí několika českých tlumočnic a překladatelek jsem úskalí zdolala. A oříšek také byl najít grafika, který by takové množství různorodých podkladů a vrstev textů zpracoval. Martin Hůla to zvládl bravurně a s takovou lehkostí, že to ani nevypadá jako tak těžký úkol.

 

V anotaci uvádíte, že příběh výstavby města za využití nejmodernějších technologií své doby je považován za jedno z největších dobrodružství lidstva ve 20. století. Není to přece jen marketingová nadsázka?

Tato charakteristika není klamavá reklama, ale oficiální důvod, proč byla Brasília pouhých 27 let po své inauguraci zapsána na seznam památek UNESCO: jako významné místo pro historii 20. století. Této pocty se jinak dostalo jedině architektonickým památkám Bauhausu ve Výmaru a Desavě, památníku v Osvětimi a Mírovému památníku v Hirošimě.

 

Co u nás víme o Juscelinu Kubitschekovi? I jeho příběh je zřejmě pozoruhodný...

V jednom rozhovoru řekl, že nebýt jakési umanutosti zděděné po českých předcích, nikdy by se neodhodlal Brasílii, odvěký sen Brazilců toužících po nezávislosti na portugalském koloniálním dědictví, symbol smělého hospodářského rozvoje a národního sebevědomí moderního národa, realizovat. Byl to jeden z nejzajímavějších státníků 20. století, ve své vlasti byl milován i nenáviděn, jeho tragické úmrtí při autonehodě je dodnes mnohými považováno za atentát. Fascinující mi připadá už příběh jeho praděda, který se coby mládenec nechal naverbovat do vojska habsburské princezny a odjel sloužit kamsi na druhý konec světa, kam ji provdali, do Brazílie. Dodnes se hledá jeho rod, pocházel prý od Třeboně, ale tamní matriky ho neregistrují. Je to záhada, po které pátrají profesionální badatelé, laboratoře DNA i amatérští hledači.

 

V knize předkládáte k vlastní úvaze čtenářů názory kritiků i obdivovatelů a mapujete překvapivé česko-brazilské souvislosti… Můžete uvést zajímavý příklad?

Příkladem může být československá ambasáda, navržená v roce 1962. Brasília se stala v roce 1960 sídelním městem obrovské federace, a to včetně zastupitelských úřadů cizích států. Nikomu z politiků a úředníků se ale do liduprázdného vnitrozemí z kypícího dosavadního hlavního města Ria de Janeira nechtělo. Třetí dokončenou ambasádou (po USA a Jugoslávii) byla právě ta naše. Československo v té době udržovalo s Brazílií dobré obchodní i politické vztahy a bylo výhodné brzo se zabydlet vedle významných úřadů a institucí. Velvyslanectví vzbudilo zaslouženou pozornost nejen v diplomatických, ale zejména v uměleckých kruzích – je považováno za jeden z vrcholných výkonů československé architektury šedesátých let: doma to nebyla velká sláva, to nejlepší vznikalo „na export“ za spoluúčasti nejlepších českých sklářů, sochařů, malířů, textilních výtvarníků atd. Tehdy supermoderní a odvážný komplex našeho velvyslanectví v Brasílii ve stylu zvaném brutalismus od arch. Karla Filsaka a kol. mohl směle stát v sousedství architektury Oscara Niemeyera.

 

Současně s publikací o Brasílii vyšla v nakladatelství Titanic i kapesní brožura autora Pavla Šembery Brazílie – Návod k použití. Jde o dílo náhody, nebo jste od počátku plánovali tuto kombinaci – výpravné publikace a drobné humoristické knížky?

Zábavná a praktická konverzační příručka vznikla až na závěr. Všichni známí, kteří rozpracovanou knihu o Brasílii viděli, mi začali říkat, že se tam určitě chtějí podívat. Tak jsme se s velkým znalcem tamního prostředí obchodníkem Pavlem Šemberou rozhodli jim to ulehčit. Jižní Amerika je pro našince v mnohém kulturní šok – jiná země, jiný mrav, jak se výstižně říká. Mohou se přihodit trapné situace a různá nedorozumění, nejen kvůli portugalštině, ale také z neznalosti mentality a místních zvyků. Pavel tím vším prošel a neobyčejně výstižně a zábavně to sepsal. Dostává spoustu gratulací od cestovatelů, že jeho „návod na Brazílii“ funguje.

 

Ve vašem nakladatelství pracujete jako editorka, váš muž jako fotograf. Jak se shodnete v tandemu? Kdo velí?

Manžel má nápady, já je realizuji. On má kompas, já na Titaniku přikládám pod kotle.

 

Kromě řady špičkových knih o architektuře, kterými je nakl. Titanic proslulé, jste publikovali i revidovaný text Alberta Vojtěcha Friče O kaktech a jeho narkotických účincích. Co může přinést současnému čtenáři po téměř sto letech? Nejde spíš o knižní kuriozitu? A jakou roli v tom hraje rodinný závazek?

Spravuji literární a odbornou pozůstalost A. V. Friče a postupně znova vydávám všechny jeho knížky, které pro minulé generace čtenářů byly často zásadní literaturou, která je na celý život ovlivnila. Ta knížka o kaktech není tak „narkotická“, jak slibuje titul. Je to odborná botanická studie o dobovém poznání rostlin s velkým potenciálem v lékařské vědě. A. V Frič byl prvním badatelem, který detailně popsal kaktusový rod Lophophora na základě svých pozorování mexické přírody. A nebyl by to Frič, kdyby tento zásadní příspěvek pro taxonomii rostlin neprošpikoval napínavým příběhem, originálními postřehy, ironickými komentáři a výbornou pointou s velmi aktuálním politickým podtextem. Udělat odbornou knížku čtivě a přístupně pro širokou čtenářskou obec, to je dobrý důvod pro vydání, ne? Ať jde o kaktusy, nebo o architekturu...

 

BRASÍLIA – MĚSTO – SEN

Sborník textů s množstvím encyklopedických vysvětlivek, fotografií a kreseb provádí Brasílií krok po kroku, přibližuje okolnosti jejího vzniku i fascinující dobrodružství její výstavby, seznamuje s jejími tvůrci i obyvateli, předkládá k vlastní úvaze názory kritiků i obdivovatelů a mapuje překvapivé česko-brazilské souvislosti.
Formát 25 × 23 cm v pevné vazbě se záložkou, 368 stran, téměř 450 barevných a čb fotografií, ilustrací včetně kreseb Davida Vávry a komiksových stripů Lucie Lomové, portugalské a anglické résumé, slovníček portugalské výslovnosti. Editorka Yvonna Fričová, grafická úprava Martin Hůla, fotografie Pavel Frič aj.  Cena 970 Kč.

 

Více informací o knihách nakladatelství Titanic najdete na: http://titanic.n.cz/knih.htm 
 

Pojďme si v tom nejprve udělat jasno – do jaké míry jsou si vzdáleni amatér a tvůrce nezávislého filmu?

Amatér je nadšenec, fanoušek natáčení, který má své limity, kameru využívá především pro zábavu a jeho nadšení obvykle vítězí nad řemeslem.
Film však můžete natočit i z jiných pohnutek – s ambicí něco sdělit, s uměleckou invencí, do níž nezasahuje komerční ani politický diktát. Nezávislý tvůrce pracuje za vysoce profesionálních podmínek, protože dnes už je to možné, byť s minimálními finančními prostředky. A je mu vlastně jedno, jestli ten snímek prodělá, nebo vydělá.

 

Ale jsou přece známy případy z 60. let minulého století, kdy se v Čechách právě amatérský film - na rozdíl od povoleného státního filmu - odvážil reflektovat tehdejší svět…

Ano, ale šlo spíš o výjimky. V naprosté většině byla amatérům přisouzena role těch, kteří mají film jako neškodného koníčka.

 

Byli odsouzeni k tomu, aby se „ubavili k smrti“?

Přesně tak. Představovali odříznutou větev lidové tvorby, která nesměla konkurovat státnímu filmu. K jejím vrcholům patřila např. Rychnovská osmička. Ta sice existuje dodnes, ale dávno ztratila svůj lesk, veřejnost na ni nechodí. V každém případě si však vydobyla větší ohlas než současná soustava krajských kol celostátní soutěže – tzv. Český videosalon. Tento projekt dnes představuje přežitý způsob prezentování filmových děl a zcela postrádá inovaci. Dá se říci, že amatérský film jako obor odchází spolu se starší generací, která žila a tvořila hlavně za socialismu.

 

Pro Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS) jste před časem zpracoval koncepci „Nové dobrodružství nezávislého filmu v Čechách“, v níž dokumentujete původ nekomerční filmové tvorby u nás, upozorňujete na problémy a navrhujete řešení, nové členění a kategorie. Odkud jste čerpal zkušenosti a ostatně i odvahu?  

Této iniciativy jsem se chopil už v dobách své tvůrčí profese – filmování. Tehdy jsme s kolegy cítili nutnost definovat, jak tvořit v nových podmínkách (po listopadu 1989), kdy se kinematografie demokratizovala, technika začala být dostupná a finanční prostředky už přestaly hrát hlavní roli. Bohužel jsme brzy zjistili, jak stereotypní aparát – od ministerstva kultury až po média – v Čechách přetrvává i po rozpuštění státního filmu. Stále se jede v zajetých kolejích – protipólem profesionálního filmu je jen ten amatérský, a ten na obrazovku nepatří. Nic mezi tím. Stále převažuje podpora komerčnímu filmu a neochota dát prostor čisté umělecké ryzosti nezávislého filmu. My se snažíme poukázat na to, že tu existuje „středoproud“, že zejména tvůrci mladé generace neuznávají škatulky, že milují film a chtějí ho točit v nejvyšší profesionální kvalitě, že jím chtějí něco sdělit, a zároveň mají ohromné ambice, aby jejich snímek putoval za diváky do kin nebo do televize. Z těchto ideálů svobodné doby a naší touhy tvořit umění a nic jiného vznikla organizace Unitedfilm, neziskové tvůrčí sdružení, založené v roce 2006 v Hradci Králové.

 

Co pro nezávislé tvůrce můžete skutečně udělat? A jakou roli v tom hraje Impuls - centrum podpory uměleckých aktivit, kde v současnosti působíte?

Právě na půdě Impulsu jsme vdechli novodobý život internetovému portálu, kde nabízíme servis, který autorům současná média neposkytnou. Už jen to, že filmaře mapujeme a zprostředkováváme jejich tvorbu, je velmi důležité. Náš kanál Vortex obsahuje přes stovku filmů a navazuje na magazín Unitedfilm. Jeho cílem je představit tu nejlepší nezávislou filmovou tvorbu, která bojuje o své místo v alternativní distribuci na internetu. Ve spolupráci s Impulsem jsme také iniciovali Cinema Open, jediný filmový festival svého druhu v České republice. Letos se koná už jeho 8. ročník. Titulem Cena nezávislého filmu Vortex vyhlašujeme nejlepší nezávislý film v daném roce.

 

Nabízíte začínajícím autorům v Impulsu také možnost vzdělávat se?

Ano, když se chtějí vědomě vzdělávat, tak určitě. Ale už to není tak žhavé jako dříve, protože dnes už tvůrce všechno najde na internetu. Video návody i rady mistrů. Ale samozřejmě zprostředkováváme živé vzdělávání; nedávno jsme získali nové prostory, sál pro teoretickou výuku, kde lektor může prezentovat jakékoli filmové materiály. Máme také v plánu vybavit ateliér pro praktickou výuku, kde si účastníci mohou rozložit kameru, zkusit si střih, osvětlení i režii.

 

Vraťme se ještě k festivalu Cinema Open. Objevil se mezi jeho účastníky opravdový talent? 

Ano, titul nezávislého filmu nebo nejlepší scénář, kamera si v loňském roce odnesli nadějní tvůrci, kteří mohou posunout nezávislý film dál. Na vrcholu je momentálně Pavel Soukup, držitel ceny za režii za film Lesa pán, zajímaví jsou i dva další: Milan Cyroň a Tomáš Uher, scénáristé a zároveň režiséři, kteří natočili snímek Na konci září, výpravné drama o okupaci Československa Německem.

 

Je naděje, že jejich filmy koupí Česká televize?

Česká televize těžko. Pavlu Soukupovi se to povedlo jinde. Jeho film Lesa pán koupilo HBO a vysílalo ho na svých kanálech. Milan Cyroň a Tomáš Uher mají smůlu, protože ČT nedává těmto filmům žádný prostor. Přitom kvalita jejich snímku je opravdu na vysoké úrovni, s ambicí oslovit široké spektrum diváků. Organizace Unitedfilm opakovaně kritizuje Českou televizi za podjatost, za to, že neplní funkci média veřejné služby, že nedává prostor alternativě, právě této nezávislé filmové tvorbě.

 

Takový film se nedostane ani na ART?

Ne. Ani těm nejlepším nezávislým dokumentům, které sklízejí ovace od porot na festivalech u nás i v zahraničí i od renomovaných tvůrců, nedá naše veřejnoprávní televize prostor.

 

Televize je jedna věc, ale proč se nezávislé filmy nepromítají např. v hradeckém kině Bio Central, kde festival pravidelně pořádáte?

Dobrá otázka. My jsme prezentovali projekt nezávislých filmů na setkání kinařů a byli jsme strašně zklamaní z toho, jak to berou. Oni jsou však ve složité situaci – bohužel jsou nuceni vykazovat hospodářské výsledky kin. Všechno, co nepochází z distribučních společností, je pro ně alternativní obsah. Na takové filmy už sice mají zařízené sály, ale chybí jim návštěvnost, tedy kultivované publikum. Na cokoli, co se vymyká komerci, na to lidé nepřijdou. Ale někde se začít musí. Titulovali jsme v naší ročence, že „nezávislý film má vstup do českých kin zakázán“. Zatím.

 

Z čeho autoři své nezávislé filmy financují?

Většinou jsou ochotni investovat vlastní prostředky, spoustu věcí dokáží zajistit sponzorsky, využívají podpory lidu skrze crowdfunding (na portále Startovač, HITHIT) a drahé honoráře profesionálů nahradí dobrovolnickou prací. Tak, jak jsou zapálení a urputní, tak dokáží jít i do renomovaných firem a získat jejich podporu – zdarma. Třeba jsme tu měli historický film, kde režisér potřeboval velkou parní lokomotivu a několik tun uhlí. Získal ho darem od jedné společnosti. A strojvedoucí měl radost, že se na lokomotivě projede, a nic za to nechtěl. Spousta lidí ráda a nezištně pomůže, pociťují to jako vlastní vklad, obzvlášť ve spojitosti s regionem.

 

Americký nezávislý film je pro vás zřejmě velkou inspirací?

Ano, ale to je meta pro střední Evropu těžko dosažitelná. V Americe je možné mluvit doslova o explozi. Vzniká tam ohromné množství nízkorozpočtových tzv. indie filmů – (independent film). Dřív jste našla v kavárnách spoustu neobsazených herců i filmařů, kteří se museli živit něčím jiným a čekat, jestli dostanou příležitost. Dnes, kdy je technika snadno dostupná, tito lidé nečekají, prostě točí. Vzniká tak neuvěřitelná paleta snímků různých žánrů. Ale i v Americe mají obdobný problém – jak dostat filmy k divákovi a problém komerce. Televizní kanály jsou obsazeny komerčními magnáty a internet, který se zdál být dobrou volbou, zatím selhává, respektive lidé nejsou zvyklí se dívat přes PC na film. No a nikdo netušil, že diváci dají přednost pokleslému You Tube, kde je umělecká a řemeslná úroveň mizerná a kde fabulovaná, hraná či kvalitní dokumentární tvorba nemá téměř uplatnění.

 

Co by tedy stálo za to převzít ze světa?

Ve všech vyspělých zemích fungují regionální kanceláře – administrativní zázemí s lidskými zdroji, které v daném regionu spolupracují s nezávislými tvůrci a poskytují základní servis ve smyslu a cílech projektu, poradí jim, kde požádat o peníze a z jakých grantů, často mají svoje fondy. Tito lidé podporují film ať už přímo nebo metodickou radou, kontakty na další tvůrce nebo řemesla. Vytvářejí komunitu tvůrců, pořádají pro ně setkání, tvůrčí dílny apod. Paradoxně jde o podobné síto, které u nás fungovalo za socialismu, kdy existoval systém krajských a okresních středisek pečujících o amatérský film. Ten ale po listopadu 1989 zanikl. V současnosti je Impuls Hradec Králové jediná organizace v České republice, která se udržela. Chtěli bychom vrátit tuto kultivovanost i do ostatních krajů a vytvořit střediska, aby filmařská komunita mohla fungovat a růst.
Pro začátek by stačilo zrušit podporu pěti komerčním filmům a rozdat ji nezávislým tvůrcům, kteří za tuto částku natočí desetinásobky jiných a rozmanitějších děl. Měla by se definovat jasná koncepce i pro nekomerční druh filmu, o jejíž prazáklad jsme se pokusili.
No a v ideálním případě vytvořit síť kanceláří po krajích, zřídit fond či nadaci, zbudovat půjčovny techniky, přístupné ateliéry a podpořit fungování instituce, která by o tuto oblast pečovala. Je smutné, když vidím, jak stát vynakládá prostředky filmovým podnikatelům, navázaných na televize, organizacím pochybného smyslu, předraženým festivalům. Nevidím důvod, proč by stát neměl podpořit i tuto svobodnou uměleckou oblast, která dává lidem film bezúplatně a často v lepší kvalitě a bez komerčních zplodin.
Dá se říci, že stále čekáme na Mesiáše z řad známých režisérů, politiků, podnikatelů, který by pomohl tuto věc nastartovat.

 

Není čas na to vstoupit do politiky? Pokud v ní nebudete mít své zástupce, pak se zřejmě příliš nezmění.

Teď ještě ne. Jednou možná. Kdoví…

 

Vizitka
Ondřej Krejcar, filmový tvůrce (nar. 1983)
Žije v Hradci Králové. Věnuje se několik let profesně pozici kameramana a střihače pro Královéhradecký kraj a režíruje své vlastní nezávislé filmy. Je absolventem Školy audiovizuální tvorby pod vedením pedagogů FAMU. Je autorem několika reklamních filmů, spotů a hlavním organizátorem festivalu nezávislých filmů Cinema Open. Je zakladatelem nezávislého spolku Unitedfilm, na jehož portálu o nezávislém filmu působí jako šéfredaktor. Je autorem koncepce nezávislého filmu a komiksu o nezávislém filmu s názvem Unitedfight, který je vydáván v ročence nezávislého filmu. Od roku 2014 je filmovým metodikem v Impulsu Hradec Králové.                                               
Natočil již přes stovku reportáží, několik krátkých hraných filmů a dokumentů. Na svém dokumentárním filmu s názvem Nepřítelem osudu spolupracoval se Zdeňkem Svěrákem. Snímek převzala do vysílání Česká televize.

                                                                           

Filmografie:

The Mission (hraný, 22 minut, r.v. 2006)

• 1. místo Mladá kamera 2006

Osud na nebi Josefa Janeby (dokumentárně hraný, 27 min., r.v. 2007)

• 1. místo Mladá kamera 2007
• 2. místo Český Lvíček

Nepřítelem osudu (dokumentární, 30 min, r.v.2008)

• vysílán Českou televizí (2010)
• 1. místo Krajská soutěž Hradec Králové 2011
• Cena hejtmana Královéhradeckého kraje
• 1. místo Český videosalon 2011
• Stříbrná medaile UNICA Lucembursko 2012
• Nejlepší český film Regensburk 2012

Řemeslo nad umění (dokumentární, 24 min, r.v. 2013)

• 1. místo Český videosalon 2013

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

I o ní je v následujícím textu řeč, stejně jako o moderním pojetí tradičního řemesla či přijetí místní uměleckou komunitou. Ale nejvíce jsem se zajímala o jeho začátky v Kanadě, o zdejší podmínky pro provozování kovařiny. Odpovědi na mé otázky došly s omluvou jako naskenovaný rukopis. Jak sám tento neobyčejný kovář s magisterským titulem říká, práce má nad hlavu, prožívá dobu sklizně a zaneprázdněnosti, přesně v duchu hesla, kterým se také prezentuje: „Když vás vaše práce baví a jste v ní dobří, váš čas bude jejím otrokem.“

 

Jste mistrem kovářem v Kanadě. Jako absolvent uměleckořemeslné školy Podkovářská jste musel urazit hodně dlouhou cestu…

Považuji se za jednoho z nich. Ano, to máte pravdu. Cesta byla dlouhá a místy hodně „trnitá“. Nejtěžší je odhodlat se k něčemu neznámému, k něčemu, od čeho nevíte, co můžete očekávat. Mohu říct, že mi velice pomohl názor několika lidí, ale zmíním pouze dva. Prvním člověkem, který mi otevřel oči, byl můj kovářský mistr, Petr Voříšek. Po zdárném ukončení maturity jsem s nadšením začal shánět práci, někoho, kdo mě zaměstná. Zeptal jsem se nejprve pana mistra Voříška, zda by nevěděl o nějaké kovářské firmě, která zrovna hledá někoho jako já. On se zhrozil a odpověděl: „Proč chceš být zaměstnancem? Ty máš na to si založit svou vlastní firmu!“ Druhým člověkem, který mě utvrdil v mém životním rozhodnutí, byl trenér sportovní gymnastiky, pan Netušil, vynikající člověk, jenž mě vedl na praxi. Během běžné konzultace na praxi sportovní gymnastiky v sportovním klubu na Dlabačově v Praze se mě zeptal, jakou mám školu. Když jsem mu odpověděl, že jsem umělecký kovář, zasmál se a rázně řekl: „Nemrhej svým životem jako učitel či trenér, věnuj se kovářskému řemeslu.“ Dodnes na tyto dva moudré pány velice rád vzpomínám a tiše jim děkuji.

 

Můžete se představit? Dočetla jsem se o vás, že pocházíte z kovářské rodiny a používáte dvě příjmení: Podojil/Mara…

Jmenuji se Pavel Podojil a jsem uměleckým kovářem a zámečníkem. Vystudoval jsem SOU Umělecký kovář a zámečník tříletý obor s dvouletou nástavbou ukončenou maturitní zkouškou na Uměleckořemeslné škole v Praze na Podkovářské. Oženil jsem se v Kanadě a po svatbě jsme si s manželkou sjednotili příjmení na Mára. Mára byl můj děda z matčiny strany, který byl též kovářem. Stejně tak se jmenuje i naše firma, MARA Ornamental Blacksmith Inc. Můj děda František Mára byl kovářem vyučeným u svého strýce Aloise Máry mistrem kovářským na Táborsku v jižních Čechách.
 

Vystudoval jste i vysokou školu, což není pro řemeslníka úplně obvyklé. Jaký obor jste absolvoval a proč?

Mám vystudovanou Karlovu univerzitu v Praze. Absolvoval jsem obor tělesná výchova a sport se zaměřením na sportovní gymnastiku, ze které mám trenérství první třídy a jako absolvent této školy jsem učitelem tělesné výchovy. Momentálně titul Mgr. nepoužívám a trenérství se věnuji snad jen pro osobní potřeby. Ale do budoucna…, člověk nikdy neví. Myslím, že je velice dobré umět nějaké řemeslo, ale zároveň mít i vyšší vzdělání. Někdy pouhé řemeslo může limitovat pouze k dělnické profesi, ale z vyššího vzdělání lze vždy sestoupit a dělat zručného dělníka. Opačně to jde velice těžce.

 

V Čechách jste vybudoval svou kovářskou firmu a měl zakázky i po Evropě. Co Vás vedlo od úspěšně zavedeného podnikání právě do Kanady? Jak dlouho už zde pracujete? Kolik Vám bylo let, když jste do Kanady odjel?

Ano, to je pravda. A dokonce si myslím, že jsem se v ČR neměl vůbec špatně. Důvod proč jsem odešel, je/byl jednoduchý. Chtěl jsem si rozšířit obzor o jeden světový jazyk, a to byla angličtina. Po ukončení Karlovy univerzity v roce 2008 byli všichni spolužáci nabuzeni někam vycestovat, ale maximálně do Anglie. Tam mě to netáhlo. Třináct let jsem se učil jenom německy, a tak jsem se rozhodl odletět na čtyřměsíční kurz anglického jazyka do Kanady. Každému se to zdálo daleko, nezbývalo tedy nic jiného, než ve svých 29 letech vyrazit sám. Odcházel jsem se slovy: když to tam bude jen o něco lepší, tak tam zůstávám. Dodnes si myslím, že je to tu pro kováře o něco lepší než v ČR. Když jsem se po čtyřech měsících nevrátil, ale přijel jsem zpět do vlasti až po 3,5 roce, cítil jsem, že jsem udělal správné rozhodnutí. Momentálně zde žiji 8,5 roku a mám zde svoji kovářskou firmu a krásnou rodinu. Kanada je velice mladá země s mnoha ambiciózními lidmi, jako jsou designéři, architekti, investoři atd. Zde v Albertě není mnoho lidí, ale je zde mnoho těch, co jsou morálně na výši a rádi zaplatí to, co si objednají. To je důležitá věc v podnikání!

 

Jaké zakázky děláte nejčastěji a pro koho, kdo jsou Vaši zákazníci? Jaká byla nejnáročnější, na co jste pyšný? Kolik zakázek uděláte za rok? Máte zaměstnance?

Nejčastěji dělám zakázky pro zákazníky, kteří dokážou ocenit řemeslné zpracování a kovářský „kumšt“. Nezáleží na tom, zda jsou to soukromé osoby či firmy, ale na tom, zda rozeznají práci kováře od pásové výroby. Každá zakázka vyžaduje určitou míru zkušeností, vědomostí, zručnosti či představivosti atd. Mohu říct, že jsem pyšný na barokní zábradlí pro jednoho mého stálého zákazníka. Na jeho točitém zábradlí jsem pracoval v pronajaté dílně ve vedlejší provincii vzdálené 700 km od zákazníkova domu. Sedmihodinovou cestu jsem absolvoval každých čtrnáct dnů. Zaměřit nových sedm metrů zábradlí, pak pěkně zpět do dílny vyrobit těchto sedm metrů a za čtrnáct dní zase nazpět na montáž. Tento můj top zákazník mě plně zaměstnával na budování svého sídla celé dva roky. Momentálně se ozve čtyřikrát až šestkrát do roka s další prací. Je velice krásný pocit, když vás někdo nazývá „mým kovářem“. Kolik zakázek udělám za rok? Je jich hodně. Momentálně mám „pomocníky“. Zaměstnanci přijdou v brzké době. Snažil jsem se tomu vyhnout, abych si udržel svou kvalitu práce, ale do budoucna to jinak než s nimi nepůjde.

 

Takto náročnou zakázku by asi nevzal každý…

Ba naopak! Tuto zakázku by vzal každý, ale málokdo by ji byl schopen zrealizovat! Byl jsem osloven neznámým zákazníkem a po první schůzce velice mile překvapen tím, že si mě vybral. Aniž bych ho o to žádal, sám od sebe mi dal „tučný“ startovní deposit se slovy: „Kdy můžeš začít?“. Neměl jsem moc na vybranou, než jsem se nadál, byl jsem v jednom kole. Někdy je lepší, když člověk nemá moc času na rozmyšlenou, podobně jako při malbě obrazu. První dojem je vždy vystižen během několika minut. Více času přináší pouze zmatek a ztrácení se v „patlanici“.

 

Je nějaký rozdíl mezi poptávkou evropskou a zakázkami, které děláte v zámoří? Jaká jsou specifika provozování Vaší živnosti v Kanadě?

Rozdíl v poptávce je viditelný v tom, že v zámoří zákazníci poptávající se po kovářském řemesle mají opravdu prostředky na to, co poptávají. Velmi záleží na druhu práce, kterou nabízíte. V Kanadě v tomto ohledu existují veliké rozdíly podle toho, v jaké provincii se nacházíte. Nikdy předtím mě nenapadlo, že v prérijní provincii, jakou je Saskatchewan, nebudou mít krbové nářadí, krbové mřížky, krbové rošty atd. Jedná se jinak o velké odvětví v kovářské výrobě, ale když tu nerostou stromy, pak nepotřebují ani krby na dřevo… Specifika mé firmy jsou dána tím, že se nebojím vzít i práci, kterou jsem předtím nikdy nedělal, pak mi to ale zabírá o to více času. Být všestranný je, myslím si, vždy lepší, než mít jednu specializaci a čekat, že to jednou také přijde. Není ani tak důležité, co děláte, ale jak to děláte a jaký přístup k tomu zaujímáte.

 

Jaké zde byly začátky? Na co jste byl dobře připraven školou v rámci oborového vzdělání či vedením firmy v ČR a co Vás naopak zaskočilo? 

Začátky jsou těžké všude. V zahraničí či zámoří je to těžší o to, že tu funguje jazyková bariéra, chybí přímá podpora rodičů, prarodičů či kamarádů. Jsou zde jiné zákony, řidičské průkazy, jiné míry a jednotky. Milimetry a metry nefungují, místo nich si musíte zvyknout na palce a stopy. Tituly a školy většinou neuznávají, takže člověk je zase studentem. Kategorie vyššího vzdělání je ale oceňována všude. Škola předává návod, jak něco vyrábět, ale reálná každodenní práce je úplně odlišná. Zahrnuje velkou část věcí a situací, o nichž pan učitel nikdy nemluvil, a to je realita vztahů, nástrah, zákonů, oprav nářadí či strojů, skryté a neočekávané komplikace. Na to vás připraví pouze zkušenost a roky praxe.

 

Jsou zde umělecká řemesla podporována státem? Myslím tím např. oborové soutěže, grantové programy a speciální projekty, obdobu českého titulu Nositel tradic lidového řemesla…?

Stát zde podporuje vše, co se dá. Nejsem si ale vědom, do jaké míry a jakým způsobem podpora od státu funguje, sám žádnou nevyužívám.

 

Je pravda, že patříte mezi pouhé tři kováře ve státě Alberta? Popřípadě mají kováři v Kanadě svůj cech, oborové sdružení? Jak Vás přijala kanadská společnost?

Pravdou je, že patřím mezi pár kovářů, kteří se tomuto oboru věnují na plný úvazek v oblasti našeho města a rozsáhlého okolí. Neznám všechny kováře v okolí, ale těch velice šikovných moc není. Vím o sdružení kovářů a podkovářů, ale nefunguje zdaleka tak jako v USA nebo Evropě. Já stále patřím srdcem i duší pod Kovářské společenstvo Alfreda Habermanna (pozn. red.: Profesní sdružení zastupující zájmy kovářů, zámečníků a podkovářů České republiky již od roku 2002).

 

Existuje rozdíl mezi kovářem vyučeným v Čechách a v Kanadě, co se týče řemeslných postupů, technik, práce s materiálem apod.?

Řekl bych, že ano. Evropský kovář má větší přehled, už jen z pohledu historického. Když vyrůstáte tam, kde jsou doklady kovářské tradice na každém rohu, tak to prostě máte „v žilách“. Víte, jak se co vyrábí a jaké postupy a techniky použít. Tohle v Kanadě moc není. Je to velice mladá země. Letos oslavila stopadesátileté výročí existence.

 

Součástí Vaší práce je i design na zakázku, musíte tedy umět také kreslit, vytvářet skicy a výkresy. Jste v tomto smyslu ovlivněn kanadským folklorem, krajinou, odlišnou ornamentikou?

Design je padesát procent úspěchu. Kovář by měl umět kreslit, a to velice dobře! Když kreslím návrh, tak o výrobku přemýšlím, jako bych ho už vyráběl. Dokážu si ho představit ze všech stran, 3D. Když to dokážu nakreslit, tak to dokážu i vyrobit! Kresba je pro mě velice důležitá, protože kresba prodává výrobek. Doba internetu nám umožňuje mít přehled, co je zrovna v módě a co není… Kanadská historie, indiáni, hory, krajina atd., určitě ovlivňují všechny, co tu žijí a tvoří.

 

Má podle Vás tradiční kovářské řemeslo uplatnění v současném moderním designu?

Určitě ano! Všechno už tu jednou bylo. Jde jen o to zkombinovat věci tak, aby byly zajímavé, a měly nějaký řád, smysl či myšlenku. Myslím si, že klasický kovář se musí adaptovat a opustit popřípadě i výheň na uhlí a přejít k modernímu pojetí zpracování materiálu, opustit železo a začít používat i jiné materiály. Vždyť i v minulosti kovář nedělal jen podkovy, ale byl to člověk vzdělaný, zastupující třeba i zubaře. Tradiční kovářské řemeslo lze využít a aplikovat či přetvořit do jiného konceptu. Např. designér se mě ptá: „Můžeme tyto kované elementy zakomponovat do interiérového zábradlí, aniž bychom je musely pevně propojit s nějakou další konstrukcí?“. Má odpověď z pohledu klasického kováře by byla ne, ale z pohledu moderního adaptovaného kováře: „Ano, můžeme tyto kované klasické elementy vtlačit za tepla do PVC/akrylové průhledné desky a tak docílíme toho, že kované elementy vypadají, že se vznášejí v prostoru.“

 

Pracoval jste někdy na takovém zadání, laicky řečeno, dělal jste místo mříží (tradiční kovářská práce) třeba doplňky interiérů (současný moderní design)?

Doplňky interiérů atd. jsou každodenním chlebem v mé dílně. Mnoho lidí se mě ptá, zda dokážu vytvořit třeba i snubní prsten. Když jim ukážu svůj „snubák“, hned chtějí také jeden!

 

Vystavujete? Kde je možné vidět Vaše práce, ať už v Kanadě nebo v Čechách?

Momentálně ne. Nyní prožívám dobu sklizně. Jak jen se to trošku uklidní, tak zase začnu vystavovat. V Kanadě mé výrobky můžete vidět v restauracích, kavárnách, barech, firmách a soukromých rezidencích.

 

Kde jste vystavoval v ČR? Účastnil jste se např. Hefaistonu? Dosáhl jste nějakého úspěchu, získal ceny? Máte už v tomto ohledu plány do budoucna, jakého výstavního projektu se zúčastníte?

Na Helfštýně jsem měl svoji závěrečnou práci ještě jako student. Nic dalšího jsem v ČR nepodnikl. Z kanadských výstav jsem měl vždy dobrý pocit a několikrát jsem pomáhal dotvořit vystavované předměty jiných umělců v Canmore. Jednalo se o kované stojany atd. pro umělecky ztvárněné sklo, keramiku a kámen. Nicméně uzavřený okruh umělců mi nedovolil se této výstavy zúčastnit. Tentýž problém jsem měl i v Saskatchewanu. Být součástí větší umělecké skupiny vyžaduje dlouhodobé působení v této skupině. Pro jednotlivce je pak jakákoli výstava velice nákladnou záležitostí. Momentálně jsem v kontaktu s několika galeriemi a mám tímto směrem velké plány.

 

Máte nějaké krédo či pracovní zásady, kterými se řídíte, abyste byl v Kanadě úspěšný?

„Co můžeš udělat už dnes, udělej už dnes!“

 

Ve své kariéře jste se posouval stále dopředu. Máte ještě nějakou metu, které byste chtěl dosáhnout? Uvažujete o tom, že byste např. učil v kovářských kurzech apod. nebo sám takové kurzy nabízel?

Spousty! Plány, přání, mety. Jedna z nich je předat své zkušenosti dál, dalším generacím. Pořádat kovářské kurzy s různou tematikou mám v plánu už po dlouhá léta. Mám rád roli učitele i mistra. Zde se mé dvojí vzdělání prolíná a doplňuje. Mým velkým snem je předat své zkušenosti potomkům, ale vím, že život nás může odvát úplně někam jinam a s velkým respektem přijmu jejich odlišné životní rozhodnutí. Co se týče vyučování na zdejší univerzitě, tak tam jsem tlačen svým kamarádem, který si stále myslí, že bych měl stoprocentně vyučovat. Já ale ještě necítím, že je ten správný okamžik, ale do budoucna nic nevylučuji.

 

Na zkušenou má za Vámi přijet nadějný umělecký štukatér Oliver Braun, rovněž absolvent stejné školy řemesel, který si také jako velmi mladý založil v Čechách vlastní firmu…

Ano, už se nemohu dočkat. Stále jsem v duši učitelem i žákem.

 

Jaké poznatky mu předáte, pokud by si chtěl založit vlastní firmu v Kanadě?

Myslím si, že se zde člověk musí snažit více než v ČR, ale snaha se mu vrátí v příjemné podobě.

 

Kontakt a další informace:

Pavel Mara
MARA Ornamental Blacksmith Inc.
(403) 437-0718
office@marablacksmith.com
www.marablacksmith.com

 

 

Kdy začala Řeka úsvitu vznikat?

Podnětem ke zrodu básnické antologie 2017 byly mnohé dotazy autorů z předchozího poetického sborníku Řezbáři stínů, jehož se zúčastnilo devět desítek básníků. První literární příspěvky začaly přicházet již na začátku loňského podzimu.

 

Kolik tvůrců se této knižní vize zúčastnilo?

Uzávěrka byla sice 31. prosince 2016, ale téměř polovina všech básní se dostala na redakční stůl až po tomto termínu. Jak vidno, básníci nespěchají. Stojí však za připomenutí, že celkový počet spisovatelů dosáhl rovné stovky. Zajímavé je i to, že nejmladším autorem se stala teprve čtrnáctiletá Terezka Neradilová z Prahy, která ale letní prázdniny vždy prožívá v Oříkově u Sedlčan. Nejstarším básníkem byl Ladislav Muška z Ústí nad Labem, letos již dosáhl osmdesáti osmi let v plné tvůrčí síle.

 

Zařadil jste opět verše českých básníků, kteří žijí v zahraničí?

Ano. V básnických antologiích, jež na sebe volně navazují již pět let po sobě, se objevují verše českých poetů žijících v mnohých koutech světa. Jsou to většinou naši krajané vysokoškolsky vzdělaní, hlásící se i přes desítky let strávených v cizích zemích k rodnému jazyku i vlasti. V Řece úsvitu svou básnickou tvorbu předkládají literáti z USA, Německa, Francie, Švédska, Chorvatska, dokonce i jedna rumunská básnířka, jež žila několik let na Sedlčansku a k naší zemi přilnula tak bravurně, že i v češtině začala psát básně.

 

Co je podle vás největším přínosem básnických almanachů?

Jsem přesvědčen a jsem i trochu pyšný na to, že se v almanaších, jichž jsem směl být iniciátorem a také editorem, objevují talentovaní lidé české poetické scény, autoři bez rozdílu příslušnosti k onomu či jinému, když to řeknu obrazně, uměleckému klanu, nakladatelství, časopisům... Nezáleží na počtu vydaných knížek, ale na jejich básnické výpovědi. Protože dobrá báseň není ta, která používá velká slova, ale ta, jež na nás sáhne a osloví nás. Díky tomuto měřítku a nastavené laťce se v Řece úsvitu nacházejí tvůrci nejrůznějších civilních povolání. Jsou tu zastoupeni profesoři z vysokých škol, zahradníci, hlídači počasí i básníci, kteří se této múze věnují většinu svého života. Zároveň antologie tohoto otevřeného typu je dokumentem o současné české poezii nejenom počtem, ale i výpovědí.

 

Kde se konal křest knihy a jak probíhal?

Na slavnostní uvítání Řeky úsvitu přišlo do galérie Slovenského domu v Praze 1 v Soukenické ulici v pátek 29. června přes sto deset básníků a jejich příznivců. Pořad se protáhl téměř na tři hodiny, recitoval známý bard a propagátor poezie Mirek Kovářík, s ním přišel i rozhlasový redaktor Radek Bláha. Jednotlivé části pořadu prokládala harfenistka Zbyňka Šolcová svou hrou na královský nástroj. Pásmo zakončila nádhernou ukázkou z „Vltavy“.“

 

Dočká se letošní sborník nového pokračování?

Zatím vše vypadá slibně. Bude-li touha básníků mapovat naši současnost i to, co nás trápí i povznáší, pokračovat, určitě vznikne nový básnický almanach 2018. Jen jeho název zatím zůstává ve hvězdách.

"Patrně není třeba nikoho přesvědčovat o významu základních uměleckých škol pro české umění. Světově unikátní český projekt - čtyřoborové školy -  jsou součástí systému formálního vzdělávání (spadají pod školský zákon, fungují v prostorách určených pro vzdělávání, mají autorizované osnovy). Řada hvězd českého umění jimi prošla. Např. patronka projektu ZUŠ OPEN Magdalena Kožená je jednou z nich. Ráda bych připomněla dva jejich další přínosy, na něž se někdy zapomíná. Jsou nezastupitelnou zásobárnou pro amatérská hudební tělesa všech žánrů. Za všechny připomínám dechové orchestry. A také absolventi ZUŠ, byť se aktivně na profesionální či amatérské bázi umění dále nevěnují, patří k divákům divadel, posluchačům koncertů, návštěvníkům výstav atp. Kontakt s uměním je jejich trvalou životní potřebou. Takže „zušky“ vychovávají aktivní publikum. To všechno je pro českou kulturu podstatné.“                         

Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního poradenského střediska pro kulturu

 

 

ANKETNÍ OTÁZKY

1/ Jak vzpomínáte na své začátky v základní umělecké škole (dříve lidové škole umění)?

2/ Ovlivnila škola Vaše další kroky do profesionálního života?

3/ Jak vnímáte v obecném smyslu existenci systému uměleckého vzdělávání v České republice?

 

Martin Chodúr, zpěvák, skladatel, textař a hudebník, vítěz historicky prvního ročníku soutěže Česko Slovensko hledá Superstar z roku 2009

1/ U nás doma pořád nějaká hudba hrála. Spousta různé hudby. Od vážné hudby až k tvrdému rocku. Jeden vzor jsem určitě neměl, spíše z každého něco. Co se týká rodičů, s tátou jsem poslouchal nahrávky a s mámou jsem si často zpíval. Ve třech letech jsem začal docházet do Dětské múzické školy v Mariánských Horách na hodiny zpěvu a hry na zobcovou flétnu. K mé zálibě v hudbě velkou měrou přispěli nejenom mí rodiče, ale především hudební pedagog Mikuláš Ďurko, který mne vyučoval. V jedenácti letech mne uchvátil klarinet, kterému jsem nakonec dal přednost před flétnou. Na víc než deset let strávených v ostravské Múzické škole prostě nikdy nezapomenu, a proto jsem se rozhodl ji podporovat i v budoucnu, jak jen to bude možné.

2/ Samozřejmě. Nikdy nechci zapomenout na to, odkud jsem vzešel a kde jsem našel podporu věnovat se zpěvu a hudbě. I díky Dětské múzické škole jsem v deseti letech založil svoji první kapelu. Na jedné straně jsem si nedokázal představit, že se jednou budu živit hudbou (můj táta byl dělník, máma pracovala v kanceláři a živit se jako umělec mi připadalo poněkud vzdálené), na straně druhé mi přišlo nemyslitelné, že budu dělat něco jiného (ani práce dělníka, ani práce v kanceláři by mě asi neuspokojovala). Co mě ale táhlo/táhne kupředu? Nevím. Snažím se být upřímný sám k sobě a dělat věci, které cítím, že jsou správné. A díky základům, které jsem na DMŠ získal, jsem vystudoval hru na klarinet na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Dlouho, skutečně hodně dlouho, pro mne byla hudba jen koníčkem. Ten moment, kdy jsem z hudby začal cítit určitou finanční jistotu, byl rozhodně až po výhře v talentové soutěži Česko Slovensko hledá Superstar. Všechno, co jsem se na Dětské múzické škole v Mariánských Horách naučil, zúročuji na svých albech a na svých koncertech, na kterých nejen zpívám, ale hraji i na kytary a na klarinet. Přijďte se o tom sami přesvědčit.

3/ Obecně to vnímám pozitivně. Myslím si, že u nás je dostatek kvalitních institucí. Jako problém však vidím rodiče, kteří čím dál tím méně vedou své děti ke hře na nějaký hudební nástroj. Žádná instituce nemůže nahradit rodiče. Hlavní práce učení se na jakýkoli hudební nástroj (či jinou uměleckou činnost) se odehrává doma. Pro malé dítě, co se učí na hudební nástroj, není větší motivace než podpora rodičů. Zdá se mi, že se bohužel rozšiřuje trend, kdy rodiče dávají dítě do hudební školy kvůli tomu, aby jen nějak zaplnili jeho čas. Říkají tomu „volnočasový kroužek“. Umění ale rozhodně není žádný „kroužek“. Nikdo se na hudební nástroj nenaučí hrát, pokud na něj hraje pouze jednou týdně na hodině s učitelem, a navíc se musí věnovat sedmi dalším „kroužkům“.

 

Ing. Helena Zrůstová, úřednice, Odbor regionální a národnostní kultury MKČR

1/ V souvislosti s anketou si uvědomuji, že jsem chodila do dvou "lidušek" a jedné "zušky". Začala jsem v šesti letech v rodném Broumově nejprve výukou hudební nauky, kterou pojala tehdejší učitelka jako výuku náboženství místo not, což na začátku 70. let minulého století nebylo žádoucí. Když se na to časem přišlo a učitelku vyměnili, přibrala jsem k notám už i hraní na akordeon. Na housle jsem hrát nechtěla, klavír či piano tatínek koupit nechtěl, že mě to stejně nebude dlouho bavit, a co pak s ním?, a tím výběr nástrojů tehdy končil. Jenže mě to bavilo. Nejprve u pana učitele Kožešníka a jeho malého smíšeného souboru moc, poté u ředitele LŠU už méně, časem pak vůbec, až jsem si po prodělaném těžkém zápalu plic ve dvanácti letech vybojovala klarinet a harmoniku odložila. Dodnes si vybavuji, jak jsme s bývalým vojenským hudebníkem panem Chmelařem, který byl žesťař, nikoliv klarinetista, bádali nad tím, jak se která nota vlastně hraje…
Na další lidušce jsem pokračovala v Novém Městě nad Metují, kam jsem odešla na střední školu. Pokud jsem bydlela u příbuzných, při pilném cvičení a za dohledu tety, šla úroveň mé hry na klarinet rychle nahoru. Když jsem se však po čase odstěhovala na internát, kde sice cvičit šlo, ale kde jsme se spolužačkami vymýšlely samé neplechy a nezbýval mně na klarinet už čas, jsem pod záminkou blížící se maturity s hraním skončila.
Na stará kolena, to už mně bylo třiatřicet a pracovala jsem po studiích v Praze, jsem zjistila, že mně aktivní hraní chybí. Protože jsem chtěla už jako dítě hrát v dechovém orchestru, ovšem v pořádném orchestru, nikoliv jako v Broumově, kde jsem hudlala ten klarinet a všichni hráli jen první hlasy, rozhodla jsem se, že se naučím na trombon, který mne vždy fascinoval nejen tím, že neměl žádné klapky či jinou mechaniku. Přihlásila jsem se do ZUŠ (tak přestárlého žáka, jakým jsem v té době byla, tam dosud a asi ani doteď neměli) a náhoda chtěla tomu, že jsem potkala báječného učitele pana Kočárka i „proslulý“ dechový orchestr Žižkovská smršť, ve kterém jsem si až ve svém středním věku zahrála víc než dost.
Mohu tak snad posloužit jako příklad, že nikdy není na nic pozdě.

2/ Můj profesní život hudební školy neovlivnily. Nasměrovaly a prohloubily můj vztah k hudbě a k umění všeobecně. Protože celé to „neužitečné umění“ (jak už napsal někdo moudrý) člověku zhodnocuje život.  

3/ Nemohu se vyjadřovat k všeobecnému systému uměleckého vzdělávání, z vlastní zkušenosti pouze k "zuškám" či "liduškám". Je to výborný systém, jak po rodinném zázemí kultivovat a rozvíjet člověka od brzkého mládí. A je velké štěstí a radost, potká-li se zvídavý žák s laskavým a trpělivým učitelem. 

 

Jana Janků, svobodný umělec, mezzosoprán, barokní harfa

1/ Jako dítě z hudební rodiny, moje babička byla klavíristka a zpěvačka, jsem měla soukromou výuku, ale zároveň jsem záviděla kamarádce, že může chodit "do hudebky" a vystupovat tam na večírcích. To mi chybělo.

2/ Ano, i když moje hudební vzdělávání se odehrávalo zčásti v soukromé sféře, absolvovala jsem na ZUŠ dramatickou výchovu, která mi také hodně dala. Zároveň bych ráda zmínila baletní obor, který mne dovedl až k zájmu o přípravku konzervatoře. Nakonec zvítězil zpěv, ale ten důležitý vklad zůstal a na amatérské úrovni tančím stále.

3/ Systém uměleckého vzdělání v ČR vnímám jako velmi důležitou součást výchovy dětí. Mí dva synové v ZUŠ absolvovali několik oborů a jsem ráda, že se návštěva ZUŠ stala v naší rodině běžnou součástí života i dospívajících.

 

Jana Hrochová, sólistka opery Národního divadla Brno, mezzosoprán

1/ Na své začátky v ,,lidušce" vzpomínám s úsměvem na tváři. Hrála jsem na housle a zpívala v Šumperském dětském sboru (Motýli). Později jsme se přestěhovali do Přibyslavi a já místo do sboru chodila do sólového zpěvu a do houslí v Havlíčkově Brodě. Přiznám se, že jsem na housle moc necvičila a při pěveckých koncertech jsem vždy prozradila každou chybu kroucením očí. Když jsem panu učiteli z houslí oznamovala, že jdu na konzervatoř, tak se vyděsil. Ihned jsem tedy dodala, že ne na housle, ale na zpěv.

2/ Ano, ovlivnilo, hlavně dětský sbor, který působil pod Lidovou školou umění v Šumperku. Měli jsme skvělé vedení a moc mě to bavilo. Nedovedla jsem si představit, že bych už nikdy nezpívala.

3/ Určitě kladně, je vždycky lepší, když se děti zabývají hudbou nebo jiným uměním, než když sedí u počítače. Měla by to být důležitá součást základního vzdělání každého člověka. Kdo si zpívá, hraje, maluje nebo tancuje, ten nemá tolik času na ,,zlobení". Znám spoustu výborných pedagogů, kteří umějí pro svůj obor nadchnout. Sama jsem měla také štěstí na kantory a přála bych takto krásné dětství všem.

 

Zdeněk Král, hudební skladatel a klavírista

1/ Učil jsem se na klavír a moc jsem necvičil. Vedla mě paní učitelka, která preferovala dril a techniku. Pro mé povahové zaměření to bylo trochu nešťastné. Když jsem se chtěl hlásit na konzervatoř, rovnou mi řekla, že na to nemám. Nakonec jsem dělal zkoušky na kontrabas a vystudoval ho. Ke klavíru jsem se vrátil sám až po mnoha letech a navzdory nedůvěře jiných se jím živím. Ne učením, ale hraním na koncertech a vystoupeních.

2/ Ovlivnilo, ale jak jsem psal výše - jen napůl. Dostal jsem se na konzervatoř, ale ne na obor, na který jsem chtěl.

3/ Myslím, že mnoho učitelů neumí žáky motivovat a jen drilují to, co se učili sami. Nutí hrát děti skladby, které je nebaví a které jsou sto let staré. Je jen málo učitelů, kteří dovedou děti motivovat. A to mluvím ze zkušenosti s vlastními dětmi.

 

Michal Jančařík, moderátor

1/ Chodil jsem na klavír tři roky, bylo to trošku trápení, víc mě v té době zajímal tenis, lyže, kolo... Dnes lituji, že jsem u klavíru nezůstal déle.

2/ Určitě ano. Mohlo ovlivnit více, kdybych měl větší trpělivost.

3/ Je super, že se koncepce ZUŠ udržela, neznám současný stav a míru nutnosti modernizace systému, každopádně doufám, že se ZUŠ v nějaké formě udrží a budou fungovat dál.

Jaká byla vaše cesta k loutkám?

S loutkami a divadlem mám v podstatě spojené dětství. Když jsme byly se sestrou malé, trávily jsme každé léto na chatě. To byl pro nás, pro městské děti vyrůstající na pražském sídlišti, ráj. Celé dny jsme s kamarády vymýšleli různé hry, ale jedna z nejoblíbenějších se odehrávala v naší chaloupce. Tu nám postavil na zahradě můj táta a měla okenice se srdíčky. Když se okénko otevřelo, vše přímo vybízelo k nějaké veselé divadelní produkci.
Další spojovací nitkou s divadlem a loutkami byly návštěvy u mé babičky v severních Čechách, kde loutky a loutkářství vždy měly silnou tradici. S mým bratrancem a sestřenicí jsme nadšeně pročítali stará vydání meziválečného časopisu Srdíčko a předváděli jsme improvizované kašpárkovské výstupy.
A v neposlední řadě je mé dětství spojeno s loutkami Spejbla a Hurvínka, které zejména moje maminka používala k pravidelným improvizačním výstupům, někdy spojeným s výchovným ponaučením.

 

Mělo by si podle vás každé dítě vyzkoušet hraní loutkového divadla? Jak loutkové divadlo dítě rozvíjí?

Odpovím popisem opakující se situace z praxe. Často pořádáme herny pro děti, kde si děti mohou naše divadélka vyzkoušet. Vše probíhá tak, že vytvoříme několik herních stanovišť s divadly, dětem dáme k dispozici výběr mnoha loutek, kulis a rekvizit a potom již jen čekáme, co se bude dít.
Ve většině případů se odehraje tento scénář: dítě se s rodičem přijdou zeptat, co se tu děje. Když zjistí, že si vše mohou vyzkoušet, začnou si děti nosit potřebné loutky a kulisy, protože již většinou přesně ví, kterou pohádku či příběh si zahrají. Nutno dodat, že to velmi často nejsou klasické pohádky, nýbrž příběhy, které si děti v tu chvíli pohotově vymyslí, které mají často úžasný děj a neuvěřitelnou fantazii. Ve výsledku se rodiče posadí před hrací stoleček a pouze sledují děj. My také.
Toto se děje u dětí od cca 3 let, ale výjimkou nejsou děti vyššího školního věku, které mají blízko zejména k dramatické výchově. Je evidentní, že tato kreativní tvorba příběhů současně převáděná do mluvené řeči velmi aktivuje a podporuje schopnost improvizace a zejména vyjadřovacích schopností dětí.

 

Jaké jsou výhody dřevěných divadel a kartonových?

Nejprve bych začala loutkami. Nabízíme plošné loutky, které mají oboustranně zpracovanou přední i zadní část, s mnoha veselými a půvabnými detaily. Naší ilustrátorkou je Lenka Procházková, která má velký smysl pro pozitivní kresbu. Loutky jsou vysekávané z nejkvalitnější knihařské lepenky, což je velice pevný materiál, odolností srovnatelný se dřevem. Je také velice příjemný na hmat do dětské ruky a umožňuje využívat veškeré možnosti tisku, takže výsledkem jsou nádherné, živé barvy.
Původně jsme měli dvě řady loutek, dřevěné i kartonové, ale zákazníci v naprosté většině upřednostnili při nákupu kartonovou loutku, takže jsme s výrobou dřevěných loutek přestali.
S divadlem je to obdobné, nabízíme jednak dřevěný kufřík se sametovou oponou, který je velmi krásný, nicméně je spíše vhodný pro mateřské školy, protože vzhledem k vyšší hmotnosti vyžaduje přítomnost dospělého. Pro děti jsou ideální naše kartonová divadla, která jsou opět barevně velmi atraktivní, laminovaná po obou stranách, velmi odolná proti oděru a která bez problémů udrží váhu malého dítěte. Právě tato divadla používáme na dětských hernách.

 

Co máte na loutkových divadlech nejraději?

Jednak proces vymýšlení a tvorby nového. Když vzniká nová pohádka, které postavy v ní budou, doplňky, kulisy, s čím se mohou kombinovat, na jaký příběh budou pasovat.
A poté, kdy je vše vyrobeno, nová pohádka je již mezi dětmi a povede se, tak mě baví pozorovat, jak ji děti zcela přirozeně do svých příběhů zapojují. To mě asi těší nejvíce. Zjistit, že to, co jsme vymysleli a vytvořili, funguje a že dává nějaký smysl.

 

Jak trávíte léto?

Víceméně pracovně. Koná se celé řada krásných akcí v zajímavých lokalitách v ČR, které jsou často určeny pro děti. Nyní jsme byli např. na Hračkobraní v Kamenici nad Lipou, což je festival pro celou rodinu nabízející svým návštěvníkům hračky z přírodního materiálu, tvůrčí dílny, bohatý doprovodný program a mnoho dalšího.
Kromě toho doháním resty, na které mi přes rok nezbyl čas, ale především si užívám čas se svými dětmi a svou rodinou.

 

***
 

Kartonová divadla Marionetino můžete rozbalit všude, kde se vám zachce. Všechny kulisy a dekorace včetně loutek se vejdou do praktické krabice, ze které se potom divadélko postaví. Loutky se vodí pomocí lehkých dřevěných tyček. Malým dětem můžete příběhy zahrát sami, ty větší bude bavit, když si budou moci samy loutky vodit. Divadlo a loutky jsou půvabně ztvárněny s dětskou hravostí a fantazií. Marionetino nabízí celou řadu pohádkových setů a příběhů.
Pokud chcete vstoupit do světa pohádek, můžete vyzkoušet loutkové divadlo obsahující TŘI POHÁDKY - Červená Karkulka, Perníková chaloupka, Neposlušná kůzlátka. Celý set obsahuje vše, co budete ke hraní těchto pohádek potřebovat. Součástí jsou i scénáře k pohádkám a pracovní přílohy. Vaše děti si tak mohou vyzkoušet zahrát dvě různé verze pohádek a ještě si třeba vymalovat a sestavit vlastní loutku.
Inspiraci se meze nekladou, zkuste si vymyslet s dětmi vlastní příběh, zapojte do hraní dědečky a babičky. Připravte si deku, uvařte lahodný čaj a vyražte s celou rodinou někam do přírody vybaveni kouzelným divadélkem plným pohádek a tajemných příběhů. Hraní loutkového divadla vás určitě bude moc bavit!
Loutkové divadlo bylo oceněno odborníky certifikátem SPRÁVNÁ HRAČKA.

Divadélko je možné objednat na: www.kufrik.cz

 

 

„Patrně není třeba nikoho přesvědčovat o významu základních uměleckých škol pro české umění. Světově unikátní český projekt - čtyřoborové školy -  jsou součástí systému formálního vzdělávání (spadají pod školský zákon, fungují v prostorách určených pro vzdělávání, mají autorizované osnovy). Řada hvězd českého umění jimi prošla. Patronka projektu Magdalena Kožená je ostatně jednou z nich. Ráda bych připomněla dva jejich další přínosy, na něž se někdy zapomíná. Jsou nezastupitelnou zásobárnou pro amatérská hudební tělesa všech žánrů. Za všechny připomínám dechové orchestry. A také absolventi ZUŠ, byť se aktivně na profesionální či amatérské bázi umění dále nevěnují, patří k divákům divadel, posluchačům koncertů, návštěvníkům výstav atp. Kontakt s uměním je jejich trvalou životní potřebou. Takže „zušky“ vychovávají aktivní publikum. To všechno je pro českou kulturu podstatné.“                         

Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního poradenského střediska pro kulturu

 

ANKETNÍ OTÁZKY

1/ Jak vzpomínáte na své začátky v základní umělecké škole (dříve lidové škole umění)?

2/ Ovlivnila škola Vaše další kroky do profesionálního života?

3/ Jak vnímáte v obecném smyslu existenci systému uměleckého vzdělávání v České republice?

 

Karel Růžička, hudebník a znalec smyčcových nástrojů

1/ V „lidovce“, jak se dříve Lidové škole umění říkalo, jsem de facto vyrůstal, protože tam učil můj otec, který se místo sólové dráhy houslisty rozhodl věnovat pedagogické činnosti. Spousta lidí nad tím kroutila hlavou, protože ve svých sedmnácti letech patřil spolu s Václavem Snítilem mezi naše největší houslové talenty. Doma mám schovanou korespondenci s dirigentem Rafaelem Kubelíkem, který otce k sólové dráze přemlouval a sliboval veškerou profesionální podporu. Oba jmenované, tátu i Snítila, přitáhla k houslím a dala jim základy moje teta Anna Serbousková - hrála v prvních houslích ve filharmonii v Hradci Králové. Jako žena v té době a na této pozici byla naprosto nevídaným zjevem. Sama byla žačkou jednoho z našich největších houslových pedagogů prof. Mařáka. - Nejdříve jsem tedy chodil k tetě Anince, stejně jako můj otec, u kterého jsem pak pokračoval dál v Lidové škole umění.
Ještě malá poznámka k učitelskému sboru LŠU v Opočně. Tolik skvělých lidí pohromadě, profesně, ale i lidsky se dnes už jen těžko najde. Pro členy sboru a jejich přátele se pořádaly pravidelné večírky s hudebními čísly, scénkami a dokonce i s kouzelnickým vystoupením. Dodnes mám schovány některé texty z oněch dob a nezbývá než tiše závidět.

2/ Protože jsem vyrůstal obklopen hudbou, okolí mne samozřejmě silně ovlivňovalo i do budoucna. Nakonec jsem se rozhodl v hudbě pokračovat. Souběžně vedle houslí jsem studoval klasickou kytaru a hru na malý buben. Na gymnáziu jsem občas vystupoval sólově, ale i s několika kamarády ve skupině. Po maturitě jsem se rozhodl pokračovat na Pedagogické fakultě v Brně, obor první stupeň a hudebka. Původně jsem chtěl studovat hudební vědu, ale obor se otevíral jen jednou za několik let a pro pár prominentních lidí. Seznámil jsem se tak například s panem profesorem Rudolfem Pečmanem, spřátelil s Milošem Štědroňem, a jak to jen šlo, chodil jsem na přednášky i na brněnskou filozofickou fakultu.
Koncem osmdesátých let jsem se ženou emigroval do Kanady. Během čekání na umístění do Kanady jsme strávili rok v Rakousku, kde jsem občas hudbu učil, vystupoval v kostele, a dokonce na uprchlické ubytovně přesvědčil asi pět spolubydlících, aby si zakoupili zobcové flétny a nacvičil s nimi vánoční pásmo koled. Vystoupili jsme za velkého potlesku místních ve dvou okolních kostelech na půlnoční mši. V té době jsem byl také požádán o vytvoření křesťanských zpěvníků pro vysílání Radia Monte Carlo, což bylo příjemné zpestření na uprchlické ubytovně.
V Kanadě jsem pak v hudbě pokračoval, vyučoval a věnoval se opravám a restaurování starých vzácných nástrojů, kterému jsem se postupně učil v Michiganu a na návštěvách a stážích v New Yorku. Nakonec jsem si otevřel svůj obchod se vzácnými smyčcovými nástroji a postupně spolupracoval s hráči Torontské symfonie, studenty Juliard School, Eastman School of Music, Chicago Symphony. Neuvěřitelné se stalo skutečností. Měl jsem výjimečnou možnost spolupracovat s mnoha světovými muzikanty, opravovat jim nástroje, přednášet o historii smyčcových nástrojů studentům na univerzitě a pohybovat se ve světě těch nejlepších hudebních instrumentů, jaké kdy byly vyrobeny.

3/ Naprosto zřetelně vnímám pozitivní vliv celého systému na hudební vzdělávání na tehdejší LŠU. Znám spoustu vrstevníků a "hudebních" spolužáků, kteří se po skončení LŠU věnovali hudbě a dodnes se jí profesionálně věnují. Kvalita na LŠU, kam jsem chodil, byla na nejvyšší možné úrovni. Systém byl vypracován velmi odborně a důsledně, a i když vím, že se mu teď často vyčítá určitá zkostnatělost a zastaralost a příliš tvrdá disciplína, myslím, že výsledky u mnohých z absolventů z té doby výmluvně hovoří za vše.
V Kanadě jsem měl možnost srovnávat hudební vzdělání osobně, protože jsem pracoval mnoho let pro Board of Education v provincii Ontario, kde jsem bezmála dvacet let žil. Úroveň hudebního vzdělání i přes nástrojově perfektně vybavení některých hudebních škol byla v mnoha ohledech daleko za tou naší, dnes tak zatracovanou "socialistickou" hudební výchovou. Existovaly samozřejmě i výjimky, tak jako všude. Konkrétně na specializovaných soukromých školách, byla kvalita vzdělání skvělá, ale finančně velmi náročná.
V současné době se nadále věnuji hudbě, právě jsem vydal své nové CD s partou skvělých muzikantů - Robertem Balzarem, Milošem Dvořáčkem, Michalem Müllerem a Oskarem Törökem. Pořádám také koncerty, festivaly a výstavy po celém světě. Z tohoto pohledu moje hudební základy z mládí byly a zůstaly pevné a drží už téměř padesát let.

 

Hana Kozubová, výtvarnice, specializuje se na tapiserie, gobelíny a loutky

1/ Musím říci, že vzhledem ke skutečnosti, že jsem již zařazená do krabičky s názvem SENIOŘI, tak docela často.  Někdy mne navštíví vzpomínky z dětství, což se stalo právě nyní. Do „lidovky“, jak jsme škole říkali doma v Dobrušce, jsem byla vybrána konkurzem paní PhDr. Janou Trnkovou, která zde začala učit a chtěla si sama vybrat nadané děti ze základních škol. A já měla to štěstí, že jsem jím prošla! Musím ještě nejprve povědět, že jsem s maminkou jezdila za jejím bratrem (mým strýcem), akad. malířem Milošem Pošarem, na Zbraslav, kde jsem byla fascinovaná jeho ateliérem, vůní terpentýnu, barev a doslova strašně ráda jsem spala na starém kanapi přímo mezi obrazy – a vůbec jsem se nebála. Jen jsem pomyslela – to nikdy nedokážu! A když mne paní Trnková vybrala do školy, bylo mi deset let, najednou jsem vyrostla o několik metrů … a tím vše začalo. „Lidovku“ jsem navštěvovala velmi ráda, byla to pro mne studnice vzácných informací, které jsem nikde jinde nezískala, což jsem si ale jako dítě neuvědomovala, absolvovala jsem oba cykly. Dodnes vzpomínám na její fantastická vyprávění o technikách nejen malby, ale i kresby, o velikánech – malířích a sochařích – a vůbec o všem co se týkalo výtvarného umění. My kreslili nebo malovali na zadané téma a ona nám celou dobu vyprávěla nebo pouštěla vážnou hudbu. Dodnes si mnohé pamatuji. Jenom jednu techniku jsem neměla ráda – psaní písma na plakáty pro tehdejší Městský národní výbor (MNV).  Poprvé v životě jsem také ušila loutky a paní Trnková mi ukázala pro mne zázrak - techniku tkaní (tapiserii a gobelín) a ta se stala mým osudem.

2/ Ano, ovlivnila a doslova se stala základem pro moje další počínání. Zamilovala jsem se do tapiserií a gobelínů, kterým jsem se stále více věnovala. Protože však na trhu tehdy nebyla dostatečná barevnost vlny, naučila jsem se ji barvit, později látky i batikovat, a tak se začal formovat můj textilní osud. Měla jsem to štěstí, že se mi podařilo vystudovat nástavbové studium Střední odborné uměleckořemeslné školy Školského ústavu umělecké výroby v Praze (školu založila Marie Terezie samozřejmě pod jiným názvem), kde se mi představila nit (vlákno) v celé své kráse v podobě několika textilních technik  -  paličkování, šitá krajka, vyšívání a tkaní. Získala jsem základy nejen řemeslné, ale i technické a nakonec hlavně výtvarné, neboť úkolem absolventa této instituce bylo navrhnout a zároveň vyrobit předmět, který je zaškatulkován do kategorie užitého umění.  Po ukončení studia jsem na chvíli opustila svět gobelínů, po deset let jsem pracovala pro družstvo umělecké výroby – Vambereckou krajku Vamberk jako výtvarnice. Dnes se opět svobodně věnuji vláknu a stále ho mám moc ráda. Čert ví proč! Snad proto, že koření v jeho teritoriu …

3/ Systém uměleckého vzdělávání v České republice vnímám jako velmi, velmi pozitivní, neboť dává možnost nahlédnout již malým dětem do světa fantazie, krásy, poctivosti a učí je vnímat život ne jako materiální nutnost, boj o prvenství za každou cenu, ale jako poctivé prožití budoucnosti. Dětem z rodin umělců je již toto poznání známo, ale je mnoho dětí, kterým je potřeba ukázat svět hudby, tance, výtvarna, krásy mluveného slova a jeho myšlenek. Právě k tomuto slouží dnešní „zušky“ a je jen dobře, že v nich učí lidé, kteří mají habaděj vlastních zkušeností na poli uměleckého života a jsou ochotni předávat svoje zkušenosti i přesto, že se tituly nehonosí. Život je krásný a nejenom chlebem živ jest člověk, ale i Múzou nepohrdne!                                                                 

 

Věra Skopová, tajemnice Národní rady pro tradiční lidovou kulturu

1/ Navštěvovala jsem základku na malém městě, kde žádná „liduška“ nebyla, ale dojížděla za námi paní učitelka z LŠU z Čáslavi, Julie Kyprá, na hudební nauku a hru na klavír. Paní učitelka byla hodná a trpělivá, chodili jsme k ní rádi, ale taky jsme ji dost zlobili, nenosili jsme úkoly, málo jsme cvičili, neměla to s námi jednoduché. Dvakrát do roka jsme museli absolvovat výroční koncert LŠU, a to jsem nesnášela. Vždy jsem trpěla velkou trémou, které jsem se nikdy zcela nezbavila. Ve sboru je mi mnohem lépe. Dnes jsem ráda, že jsem tím prošla. Ač jsem se hudbou dále hlouběji nezabývala, po celou základku i střední školu jsem zpívala ve sboru, potom a dodnes ve folklorním souboru a čas od času přijde vhod např. umět zazpívat podle not. Znalosti z hudební nauky jsem využila, když jsem už jako dospělá chodila do Školy folklorních tradic (akreditovaný kurz NIPOS a NÚLK pro členy a vedoucí folklorních souborů) – součástí studia byla i hudební historie a nauka vedená doc. Tyllnerem, a to bych bez základů z „lidušky“ těžko zvládla.
„Lidušku“ jsme sice v našem městečku neměli, ale myslím, že jsme o nic ochuzeni nebyli, protože mezi našimi učiteli na základce byla řada takových, kteří vedli (a vypadalo to, že rádi) kroužky jako výtvarka, dramaťák, hra na flétnu, hra na kytaru a hlavně školní pěvecký sbor. Na sbor ráda vzpomínám, patřil v té době mezi nejúspěšnější v okrese, často jsme se účastnili i krajských a národních přehlídek, a to byla vždy velká příležitost užít si spoustu srandy s kamarády a taky zažít tu zvláštní soutěžní atmosféru a vidět a slyšet, jak to dělají jinde.

2/ Umění se sice profesionálně nevěnuji, ale vzhledem k tomu, že po celý svůj život pracuji v kultuře, určitě se mi znalosti z „lidušky“ už mockrát hodily i v mé profesi, ať už šlo o tvorbu dramaturgických plánů nebo posuzování žádostí o dotace. Do života mi ale zůstala touha něčeho se účastnit, něco spoluvytvářet - tím bylo zpočátku amatérské divadlo a nyní už 25 let folklorní soubor Kohoutek Chrudim. Baví mě to společenství lidí, kteří souzní nejen na jevišti, ale i mimo něj, společně něco tvoří a objevují, chtějí se prezentovat a nacházejí uznání u publika. To všechno přináší velké životní uspokojení, ale úplně nejvíc je kamarádství uvnitř té tvůrčí party.

3/ Myslím, že systém uměleckého vzdělávání, který v ČR máme, je skutečný poklad. Umělecké vzdělávání vnímám jako velkou příležitost pro všechny. Malého človíčka na počátku nejvíce ovlivní rodiče, ti mají největší moc nasměrovat ho do života a zajistit, aby z něj vyrostl kultivovaný a kreativní jedinec – a tomu může ZUŠ výrazně napomoci. Že jsou mezi absolventy ZUŠ budoucí umělci, je logické a důležité, stejně důležité ale je, že jsou mezi nimi i budoucí návštěvníci koncertních síní, divadel, členové amatérských souborů všemožných uměleckých žánrů, kterým umění, ač je neživí, významně obohacuje život. Myslím, že umělecké vzdělávání má vliv i na celkovou kreativitu člověka, kterou pak může v dospělosti uplatnit v jakémkoli oboru, ať už je vědec nebo zubní laborant.
Moje dvě téměř dospělé děti do ZUŠ také chodily a byly členy neprofesionálních uměleckých souborů. Už nyní je zřejmé, že se nebudou věnovat umění profesionálně, ale těší mě, že jdou rádi do divadla, na koncert nebo na výstavu, že slýchám z jejich studentského pokoje hru na klávesy nebo na kytaru – jen tak pro radost.  

 

Alena Prouzová, výtvarnice z libosti

1/ Lidovou školy umění jsme se setrou začaly navštěvovat během základní školy, a to hudební výchovu – hru na klavír, později se přidal zpěv a u mne také kreslení. Rodiče dbali, abychom obě dostaly toto základní vzdělání. A byla to opravdu dobrá zkušenost. V té době jsme si samozřejmě neuvědomovaly, jak dalece ji ve svém životě uplatníme.

2/ Umělecká škola byla průpravou pro život, ale profesionální život si našel cestu úplně jiným směrem. Přesto „se zaháčkovala“ a formou koníčků se prolínala mým životem dál. Ještě na střední škole a dalších pár let jsem se věnovala zpěvu v legendární opočenské taneční skupině Grundig, později už jenom jako host v rychnovském Swing Bendu pod vedením Karla Švenky. K hezkým vzpomínkám patří i vystoupení se Swing Bendem Ferdinanda Havlíka, kdy jsme odehráli první polovinu koncertu – jako „předskokani “. Vyzkoušela jsem si také účast ve výběrovém kole pro Mladou píseň Jihlava, takové „hledáme nové talenty“ úměrné té době.
Pak už přišly úplně jiné povinnosti. Ale opět jsem si našla cestu k tvořivosti. Trochu jsem psala. Pár fejetonů a povídek i vyšlo. Je to už dávno. Jako vzpomínku schovávám s nostalgií dopis a knížku s věnováním od šéfredaktora tehdy pro mne velmi oblíbeného časopisu „Ahoj na sobotu“, do kterého jsem dopisovala jimi rozepsané povídky.
V LŠU jsem se věnovala malování pouze dva roky. Můj dědeček byl akademický malíř, profesor Jaroslav Heim (narozen 30. dubna 1889 v Praze, zemřel 11. července 1951 v Poličce). Malíř, grafik a profesor Gymnázia v Poličce. Bohužel jsem neměla možnost se s ním setkat, zemřel rok před mým narozením. Od dětství až do dnešních dnů zdobí jeho obrazy naše příbytky. Moji rodiče zažívali zklamání, že ani jedna vnučka nejde v jeho šlépějích. Ta doba měla teprve přijít.
Život šel se svými radostmi a starostmi. Uteklo to a já si dala za cíl – až budu mít za sebou všechny pracovní a životní povinnosti a přijde nová etapa, volnost –, že se vrátím zpět k začátkům malování a že se pustím do tvorby, která přináší radost z nových technik, hraní si s barvami a fantazií. A splnilo se.
Byl to fofr. Vše odpracováno, uzavřeno a já si jen tak pro radost tvořím. Rodiče i sestra už jsou na druhém břehu, ale věřím, že bych jim udělala radost. Moje dílka, která už potěšila pár přátel, jsou součástí několika výstav. Od 1. srpna 2016 probíhá stálá expozice v Náchodě, v prosinci došlo k obměně vystavovaných obrazů, a od července až do konce letošního září moje obrázky hostí hradecká kavárna Kafe Na cestě v Hořické ulici. A výuka nikdy nekončí. Pokračuji dál. Jsem vděčná za každou novou inspiraci, učím se od těch zkušených. Mám náplň svého zralého života, úžasného koníčka, který kdysi dávno a nenápadně započal v lavici „lidušky“.

3/ Umělecké vzdělávání je velmi důležité a podporuji jeho propagaci. Stává se i spojovací linkou mezi generacemi. Nemusím chodit daleko. Naše vnoučata prošla výukou v českém chlapeckém sboru Boni Pueri v Hradci Králové pod vedením Pavla Horáka. Od úplných začátků až po koncertování v zahraničí. Jsou to ještě kluci, kteří hledají svoji cestu a zpěv si dosud nezvolili jako profesionální dráhu. Přesto se již „zaháčkovali“ díky uměleckému vzdělávání.  Jejich hlasy jsou součásti CD –  Boni pueri From the heart of Europe, také filmu Aldabra – Byl jednou jeden ostrov. Reprezentovali naši republiku v mnoha zemích (Litva, Čína, Jižní Korea, Německo, Belgie, Polsko a další). Jakou cestou půjdou dál, to bude jen na nich. Celý život mají před sebou.
Aby systém fungoval, je samozřejmě nutná podpora uměleckých škol. Většinou v nich působí lidé, kteří jsou pro vedení mladých zapáleni. Ale jenom zapálení nestačí. Musí mít co předat. Všechno se vším souvisí...