Články a komentáře

„To, že máme každý trochu jiné cíle, ještě neznamená, že bychom nemohli své síly spojit a potkávat se na křižovatkách šumavských cest, kde tu zasadíme strom, jinde obnovíme dávno zapomenutou památku nebo upravíme pramen čisté vody tak, aby se kterýkoliv poutník mohl bez obav napít.“(Šumavské cesty)
 

Historie Šumavy promlouvá často ne skrze to, co se dochovalo, ale možná mnohem více skrze to, co už není. Bolest, která šla napříč lidmi, křivdy i smutek stále nejsou úplně vyléčené, náhodný poutník je však nezaznamená. O bývalých osadách se dozví díky naučným tabulím, ale těžko si už představí, že tam, kde je nyní pouze tráva a sem tam nějaký nálet, to ještě před více jak sedmdesáti lety žilo. Jen oko znalého tuší, že na místech, kde se nyní tyčí ještě pár zapomenutých ovocných stromů, byla vesnice a lidé zde hospodařili po několik generací. Rodili se i umírali. Jako němí svědci k nám o této době promlouvají některé hřbitovy (často i německé) anebo kapličky a křížky. Je jen málo toho, co se dochovalo. A právě kaplička, respektive její základy, hrály roli při založení spolku Šumavské cesty.

Kaplička

Kaplička se nacházela v oblasti bývalé osady Zadní Paště na úpatí hory Křemelné a přibližně sedm kilometrů od Dobré Vody. Osada se stávala ze dvou statků pojmenovaných po dvou rodech, které se zde usadily, Sallerhof a Scheinosthof. Kaplička, vklíněná mezi dvěma lipami, pocházela už ze 17. století a v roce 1918 byla přestavěná.  Vždy na svátek sv. Martina se v kapličce sloužila mše. V padesátých letech se ale tato oblast začlenila do vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda. Neutěšená historie se tu podepsala v podobě zaniknutí celé obce. Stejný osud čekal mnoho dalších osad a celých vesnic v pohraničí.  Poválečné vyhnání Němců, stejně tak jako v padesátých letech vytvoření zakázaného pásma (širokého přibližně dva kilometry, kam směli jen pohraničníci a demolice veškerých obytných domů a statků) zapříčinilo zaniknutí celých vesnic. Do vnitrozemí pak postupovalo další pásmo – hraniční, široké zhruba dvanáct až patnáct kilometrů. Veškeré kostely, fary a kapličky ze Šumavy téměř vymizely. Buď byly zdemolovány nebo si z některých pohraničníci udělali cvičné terče.  Po kapličce v bývalých Zadních Paštích zůstaly jen základy a křížek.

„Léto, Stodůlky a turistická zelená značka směr Paštěcký most. Projdete lesem a otevře se vám nádherný výhled – někde dole pod sebou tušíte řeku Křemelnou, přes ni se vypíná Sedlo a Spálený vrch. Vlevo od cesty dvě vzrostlé lípy a mezi nimi díra v zemi se zbytky základů. Vedle je turistický ukazatel bývalé Zadní Paště. Nedá vám to, a tak pátráte, až zjistíte, že v těchto místech stávaly dva poměrně velké statky... a kaplička sv. Martina.“ Tak vzpomíná na své první setkání s kapličkou Jana Kolářová. „Základy jsem objevila úplnou náhodou, někdy v létě 2009 a napadlo mě, že bychom tu kapličku mohli obnovit. A Pavel (Bečvář pozn. autora) řekl, že do toho jdeme. To bylo někdy v létě 2010. Jenže ta kaplička byla zasvěcená sv. Martinovi a datum 11. listopadu 2011 je jenom jediné. A to mi řekl, že jsem se zbláznila.“

V říjnu už Jana Kolářová stála před tehdejším hartmanickým starostou Jiřím Juklem. „Přišla jsem tam jako úplně cizí člověk s nějakým bláznivým nápadem, že chci obnovit kapličku. On mě vzal do auta a jeli jsme se tam podívat. Moc nám pomohl. My jsme byli laici, nevěděli jsme, co máme přesně udělat, co napřed, co potom…“ Bylo zapotřebí získat souhlas NP Šumava, stavební povolení a samozřejmě peníze. Naštěstí záměr postavit novou kapličku se zalíbil dalším přátelům, kteří k Šumavě mají vztah. „Byli to lidé, s kterými jsme se výborně znali, měli jsem super partu na gymplu, jezdili jsme na Brčálník, hráli volejbal, jezdili na lyže a najednou nás ta kaplička ještě víc stmelila.“ Společnými silami se rozhodli udělat vše pro to, aby se nová kaplička postavila. Začátkem června roku 2011 uspořádali benefiční koncert „Večer pro kapličku“, kde pomohla plzeňská zpěvačka Vlaďka Bauerová. Zde začala sponzorská sbírka. Díky koncertu se přidali další lidé. Pavel Bečvář vzpomíná na začátky: „Budovat kapličku bylo náročné, ale těžili jsme ze síly a aktivity lidí, kteří řekli, že do toho jdou s námi. Sbíralo se to opravdu po tisícovce. I na různých projektech, kde lidé házeli třeba dvě stovky. Takže jsme to nakonec vybrali. Pomohl nám tenkrát i starosta, který si některé práce na kapličce vzal za své.“ Nakonec se kaplička opravdu dočkala znovuvysvěcení na sv. Martina 11. listopadu roku 2011 v 11:11 tamním tehdejším farářem Tomasem van Zavrelem.

A co dál?

Po vysvěcení kapličky vyvstala otázka, co dál. Přátelé kolem Jany Kolářové a Pavla Bečváře věděli, že se o kapličku chtějí nadále starat a pořádat i nějakou doprovodnou akci na sv. Martina. V roce 2012 tedy založili občanské sdružení. S dalším kolegou dali dohromady stanovy (oficiálně s dvaceti osmi zakládajícími členy) a začali pracovat na projektech Šumavských cest. Na jaře 2014 se občanské sdružení změnilo na spolek. Další směr Šumavských cest přibližuje Pavel Bečvář: „Věděli jsme, že bychom velmi rádi Šumavě přinášeli nějaké bonusy se zaměřením na turistiku, historii, přírodu a toto vše jsme chtěli skloubit dohromady. Někoho zajímá víc historie, někoho víc turistika, někoho víc příroda. Takže si tam každý najde to, co je mu nejbližší.“

Turistika a sv. Vintíř

Zpočátku začali pořádat tzv. „vejšlapy“. Ty byly hlavní náplní Šumavských cest. Putování Šumavou a nasávání všeho, co tady krásná příroda nabízí. Do Železné Rudy se dostali pohodlně vlakem a šli okruhy Ostrý, Falknštejn a jezdili dál a dál. K jednodenním akcím přibyly akce vícedenní. Některé z těchto akcí navíc měly ještě širší přesah než jen putování krásným kraje. Z poslední době konkrétně květnový noční pochod. Pro připomenutí dramatické minulosti, která se dotkla právě Šumavy, se rozhodly projít cestu, kudy jeden z tzv. „králů Šumavy“ Franz Kilián Nowotny vodil lidi na cestě za svobodou. Noční pětatřiceti kilometrový pochod zaznamenal Pavel Bečvář následovně: „Jdeme tmou v pravidelných třičtvrtě hodinových intervalech s desetiminutovou pauzou. Obcházíme Chalupskou slať, překonáváme hřeben a u Františkova se zastavujeme na místě, kde byl Kylián těžce raněn, a kde dnes najdeme pomníček věnovaný převaděčům. Od Teplé Vltavy cesta opět poměrně prudce stoupá vzhůru a vede nás na nejvyšší bod našeho pochodu až k hranici na Sedmiskalí, kde jsme po páté hodině. Začíná svítat a teplota klesá. Na Kvildu docházíme na sedmou hodinu a vítá nás teplota lehce pod nulou. … Pochod jsme všichni dali, ale představa, že to šli lidé úplně potmě (my jsme si mohli svítit čelovkami), na pokraji zoufalství (my jsme byli zoufalí pouze při pomyšlení, že by na nás v Kvildě nečekala teplá snídaně), s nevhodným vybavením pro lesní terén (my měli všichni – krom jednoho zoufalce – pevné pohory) a často i s malými dětmi (u nás bylo nejmladšímu 19 let), v nás zanechala poměrně hluboký prožitek. Věříme, že takovouto noční trasu budou lidi procházet vždy jen pro své potěšení a ne proto, že by byli nuceni svou zemi opouštět!“

Ačkoliv jsou „vejšlapy“ to hlavní, pro co Šumavské cesty vznikly, velký díl své energie věnují právě pomoci Šumavě.

 

Díky kapličce dostali Šumavské cesty nabídku na Dobré Vodě v Domě sv. Vintíře – výchozím to místě ke kapličce. Dům sv. Vintíře býval původně zdejší farou. V roce 2002 byla fara zrekonstruována a nyní tento objekt slouží jako dům pro společné sdílení Čechů a Němců. Dřívější farář Tomas van Zavrel přišel na tuto farnost po revoluci. Mluvil stejně dobře česky jako německy a Němce dokázal tak zaujmout, že zde vznikla tradice poutních mší dvakrát do roka. Vždy na jaře a v říjnu. „Tento Dům sv. Vintíře patří farnosti. Navázali jsme s nimi díky kapličce velmi úzký kontakt. Oni se k nám chovají velmi vstřícně a my zase naopak bereme Dobrou Vodu jako svoje domovské zázemí. Dnes to funguje tak, že jsou tam dvakrát do roka českoněmecké mše. Přijdou poutníci z Německa, naši lidé jim jdou naproti, přivítají je na hranici, nabídnou jim Becherovku a Fernet, doprovodí je sem. Naše dámské osazenstvo pomůže vyrobit salát, řízky, dorty, veškerou obsluhu, zajistí servis, a tak to vlastně díky nám může fungovat“, vysvětluje Pavel Bečvář česko-německé sdílení v praxi. 

Další setkání se koná každoročně u kapličky sv. Martina na Zadních Paštích, vždy u příležitosti svátku tohoto světce – v listopadu. Doprostřed této divočiny sem přijde přibližně dvě stě lidí. Jana Kolářová s Pavlem Bečvářem lehce shrnou, co se stalo za poslední rok, nadhodí, co by rádi podnikli rok další, předají slovo faráři „Jendovi“ Kulhánkovi. Je to setkání u kapličky s duchovním rozměrem.

Projekty

Ačkoliv je Kaplička sv. Martina stále to hlavní, čemu se Šumavské cesty věnují, svou energii a touhu pomoci i nadále využily na další prospěšné projekty. Kostel sv. Vintíře je jediný kostel, který v újezdu Dobrá Voda přežil, všechny ostatní byly srovnány se zemí. Zachoval se jen díky tomu, že zde byl sklad dělostřeleckých terčů. V roce 1706 dal kostel postavit baron František Karel Villani na místě staré kaple. V roce 1754 zde byla postavena i fara a s okolními samotami zde žilo 136 německých obyvatel. V 17. a 18. století stávaly u Vintířovy studánky navíc lázně a poutnický dům. Po roce 1945 se obec stala správním střediskem vojenského újezdu. Když se v roce 1990kostel otevřel veřejnosti, interiér vypadal naprosto žalostně. Nebylo tam nic. V roce 2001 bylo do kostela vsazeno unikátní oltářní retabulum (oltářní nástavec se sochami) vyrobené sklářskou výtvarnicí Vladěnou Tesařovou.  Po něm přibyla do kostela skleněná křížová cesta a další objekty ze skla.  Přes výjimečný interiér stále nebylo vše hotové, vzpomíná Jana Kolářová: „Když jsme tam přišli, nebyly tam schody na oratoř. To byla první věc, kterou jsme zařídili. Lidé je zafinancovali a když tam nyní přijdete, uvidíte na schodech ceduličky se jmény sponzorů. Oni je koupili, my jsme je nechali vyrobit. Udělali jsme navíc komplet celou rekonstrukci kůru a do skříně, která tam byla, se vrátily varhany. To bylo v roce 2017.“ Varhany se tak staly pro Šumavské cesty historicky nejdražším projektem, na který sháněly peníze.

Projektů, které během let od založení Šumavské cesty pořádají, je ale mnoho. V roce 2015 dokonce organizovaly tzv. Aktivní léto, kdy během třinácti sobot za sebou pořádaly koncerty, regionální soutěž nazvanou „Šumavské štrůdlování“ (což je tradiční akce konaná každoročně na podzim), aktivní soboty s tvořivými dílnami nebo závěrečnou Slavnost pramene. Pramen sv. Vintíře, který vyvěrá před kostelem, dal osadě dokonce nový název – Dobrá Voda (dříve Březnice) a údajně má léčivé účinky. Podle pověsti vytryskl tento pramen do očí slepé krávě domkáře Gerla a ta znovu prohlédla. Slavnost pramene měla za cíl pozvednout toto místo, ale i povědomí o něm.

Cesty k přírodě

Kromě kulturních projektů se Šumavské cesty zaměřují na tamní přírodu. A to vcelku aktivně. Pořádají brigády pro národní park. Čistí cesty od odpadků z Gerlovy Hutě směrem na Javornou až na Rozvodí a z Gerlovy Hutě na Novou Hůrku, což je asi osm kilometrů. „První sběr byl osm set kilo odpadků. Teď už je to mírnější. Také jsme sbírali ze sedla na Černé jezero i okolo Křemelné a ke kapličce. Brigády navíc máme i v lese. Před měsícem jsme byli stahovat klest. Také jsme prosekávali maliní, které se jelenům na zimu suší a v zimě ho dostávají do krmení. Prostě, co je třeba a co je práce, kterou jako laici zvládneme,“vysvětluje Pavel Bečvář. Není divu, že spolupráci s NP si chválí. „Dneska je poměrně dobrou zvyklostí na NP nadávat, co všechno a jak dělá špatně. Naopak. My máme vztahy velmi dobré, snažíme se pomáhat tam, kde je třeba.Už druhým rokem pořádáme brigádu s plzeňským gymnáziem na Mikulášském náměstí. Takže oni obsadí celý autobus dětmi a my je odvezeme na Šumavu. Loni jsme s nimi vytvářeli lokální oplocení ke stromům na Javoří cestě a následně jsme je vzali do výběhu k vlkům, abychom tu jejich práci trochu vyvážili.Teď jdeme vytrhávat invazivní rostlinu vlčí bob. Věříme, že díky těmto brigádám získají k Šumavě vztah, protože zde něco vlastníma rukama udělali.“

Se správou Národního parku Šumava se Šumavské cesty potkaly také na výstavě o Klostermannovi, na které se společně podílely. Spolupráce fungovala i během tříletého cyklu přednášek o Šumavě nazvané Šumavské čtvrtky. Každý druhý čtvrtek v měsíci od října 2015 do června 2018 probíhaly ve Studijní a vědecké knihovně v Plzni tematicky zaměřené přednášky o Šumavě. Tento přednáškový cyklus zahajoval i zakončil ředitel parku, podílel se na něm i další spolek věnující se Šumavě KAREL KLOSTERMANN - spisovatel Šumavy a spolupracovalo na něm mnoho dalších lidí.„Témata byla poměrně různorodá. Začínali jsme šumavským smrkem, končili jsme pralesem. Byla tam architektura, voda, květena, kuchyně, zvyky, elektrárny… bylo to z různých oblastí, takže si lidé mohli vybrat a každý si tam něco našel,“vysvětluje Jana Kolářová.

 

Projekt Stodůlky

Jedním z posledních projektů, který v současné době zabírá téměř veškerou pozornost a čas Šumavským cestám, je projekt Stodůlky. Víte, jak dnes vypadají Stodůlky? Nic tam není. Z knihy Marie Malé Šumava putování časem se dovídáme, že na místě bývalé obce, ke které patřilo 29 osad a samot a v roce 1930 zde žilo 2018 obyvatel, dnes potkáte pouze haldy kamení, zarůstající kopřivami a maliním. „Podél cesty začátkem června kvete, v místech, kde byla stavení, planý šeřík, na bývalých lukách můžeme spatřit několik jabloní, věkem schýlených skoro až k zemi – jako lidé. Stodůlky se staly terčem tankové střelnice na Velkém Boru. Škoda, přeškoda!“ Na vážnost tohoto místa upozorňuje i Jana Kolářová. „Rodáci, kterým je dneska kolem osmdesáti let, popřípadě jejich potomci, se jezdí na Šumavu podívat a navštěvují místa, kde se jejich rodiče narodili a kde žili. Tak se stalo, že jsme se zde s rodáky ze Stodůlek setkali. Jeden z nich – Rudi Straub za námi přišel a vyprávěl, že lípu, která zde roste, zasadil jeho strýc, když se narodil.  A tam, kde je turistický přístřešek, tam stával dům, kde se narodil. Také říkal, že je jeho snem dostat pod tu lípu lavičku. My jsme to zařídili a lavička tam je. Když se teď přijel podívat na mši a když všichni poutníci odešli, moc nám děkoval a chtěl nám poslatza lavičku nějaké peníze. To jsme odmítli, protože jsme ji nekupovali, pouze jsme zařídili, aby tam byla. Seznámili jsme ho ale s vizí upravit to tu do podoby pietního místaa on nám přislíbil na tento projektnějaké peníze.“

Kaple na Stodůlkách bývala o rozměrech kostela.Měla 7,5 na 12 metrů a zasvěcená byla sv. Sebastianovi (Šebestiánovi). Šumavským cestám se podařilo před rokem najít hranu kaple, která je přímo nad křižovatkou. „Chtěli bychom to tu nějak důstojně upravit.Máme konkrétní projekt, který už proběhl schvalovacím řízením, což nás stálo poměrně dost času. Děláme na tom asi třetím rokem a teď už máme povolení a můžeme začít pracovat. Národní park nám navíc pomohl na celém území, kde má pietní místovzniknout, udělat hloubkový pyrotechnický průzkum.Z důvodu ochrany přírody můžeme na projektu Stodůlek pracovat jen tři měsíce v roce, takže tomuto projektu musí bohužel ustoupit projekty jiné“

Ohlédnutí

Když společně mluvíme o historii Sudet, rozkrývají se před námi osudy jednotlivých lidí. Historie jakoby ožívá. Už to nejsou jen nějací Češi, co zde žili, a nějací Němci. Jsou to konkrétní lidé s konkrétním osudem a vlastním příběhem. Tato setkání jsou velmi potřeba. Pro poznání, pohovoření si, pro pochopení.„To téma je opravdu hodně živé. Ty křivdy se staly na obou stranách, my tím nic nevyřešíme. A jestli si někdo myslí, že ti lidé si teď chtějí vzít něco zpátky - ne. Většinou žijí už jen jejich potomci. Jim samotným, pokud jsou ještě na živu, je kolem osmdesáti, devadesáti let. A ta představa, že někde vyrůstám celý život, a pak mi ten dům srovnají se zemí… já tam přijdu ve svých osmdesáti letech …  nedovedu si to úplně představit,“ uvažuje nahlas Pavel Bečvář. „Ti Němci tam žili, žijí blízko, i pomáhají – plno sakrálních staveb na Šumavě je v tak dobrém stavu jen proto, že do toho dali peníze a na druhou stranu ta spolupráce je pro obě strany pozitivní. Válka je daleko, už je to pryč a pojďme začít znova. Bohužel to bude ještě nějakou dobu trvat, protože v některých lidech to přetrvává, byť nemají úplně důvod.“

Cenzura v roce 1967, s kterou se českoslovenští spisovatelé a novináři potýkají stále častěji, snad i díky odvážnějším textům, nebere konce. Literární noviny dokonce podle bývalého šéfredaktora Jiřího Šotoly musí často kvůli cenzurním zásahům a následnému množství zabavených textů dělat pro každé číslo Literárních novin číslo náhradní, protože většina textu je cenzurou zamítnuta. Podobně je na tom také brněnský časopis Host do domu. Zcela pozastaven byl umělecký a společenskokritický měsíčník Tvář. Horečnatě se toto téma probírá na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů (dále jen SČSS) koncem června 1967. To ještě nikdo z přítomných netuší, že snahy po zrušení cenzury sklidí své ovoce – bohužel ne na dlouho.

 

Intelektuální revolta proti dosavadnímu systému moci

Na sjezdu SČSS se kromě otázek spojených s literaturou a organizací její tvorby velmi intenzivně řeší i aktuální kulturně politické otázky. A nešetří se kritikou. I za přítomnosti tajemníka ÚV KSČ pro kulturu Jiřího Hendrycha, který zde zastupuje mocenský vliv a tlumočí dopis psaný komunistickou stranou spisovatelům. Vystupuje Ludvík Vaculík s reakcí na projev Hendrycha. Namítá, proč by občané nemohli kritizovat činnost své vlády včetně její zahraniční politiky. Arnošt Lustig čte dopis psaný společně s Janem Procházkou a šachovým velmistrem Luďkem Pachmanem. Kritizují zde oficiální zahraniční politiku, kterou vedla ČSSR vůči Izraeli v tzv. šestidenní válce (arabsko-izraelský konflikt). Druhý den sjezdu Milan Kundera odmítne přečíst dopředu připravený a schválený text a místo toho rozvíjí úvahu o smyslu kultury a cenzury v Československu. „Domnívám se, že sám princip autoritativního institucionálního hodnocení je cosi podstatně pochybeného. Pokud je vůbec možné, aby instituce byla chytrá, tak její chytrost spočívá v tom, že je si vědoma svých hranic a nesnaží se vlastními soudy nahrazovat svobodný proces poznání.“ A dále vyzývá k diskuzi nad tímto tématem. Podobně se vyjadřuje také Pavel Kohout, který chápe potřebu vlády zaujímat oficiální stanovisko, ale také má právo mít svůj soukromý názor, nezávislý na oficiálním stanovisku vlády a měl by mít svobodné právo jej také publikovat. Dále také spisovatelé Ivan Klíma či Dušan Hamšík. Alexandr Kliment (spisovatel – nekomunista – jak se uvádí v Protokolu SČSS) volá po zrušení cenzury a navrhuje lepší informovanost členů svazu jeho sekretariátem. „Je zarážející, že se o některých věcech, přímo se týkajících literatury, musíme dozvědět teprve z pařížského Le Mondu nebo ze západoněmeckého vysílání. Mám například na mysli dopis A. I. Solženicyna IV. Sjezdu Svazu sovětských spisovatelů. Navrhuji, aby s tímto dopisem byl náš sjezd seznámen, a protože obsah tohoto dopisu již znám, vyjadřuji tímto se jmenovaným spisovatelem svoji solidaritu.“  Na toto konto předčítá Pavel Kohout, po odsouhlasení členů, český překlad tohoto vyjádření. Dopis sovětského kolegy byl vnímám jako protest proti cenzuře a stalinským čistkám, a na sjezdu spisovatelů v SSSR přečten nebyl. To byla zřejmě poslední kapka domnělého poháru svobody projevu a tajemník ÚV KSČ Jiří Hendrych během předčítání dopisu demonstrativně odchází. Pavel Kohout na to ve své knize Deník kontrarevolucionáře vzpomíná doslova takto: „Spisovatel PK jde znovu na tribunu a začne číst. Asi po minutě ho vyruší šum. Čte a přitom zahlédá, že se stovky párů očí stáčejí doprava od něho. Čte a přitom už jasně vidí, jak se za předsednickým stolem zvedá bílá košile obepnutá šlemi, jak se mihne sako stržené z opěradla židle, jak se Tajemník HENDRYCH ubírá mezi dvěma řadami předsednických stolů k lítacím dveřím, čte a slyší jeho dušený rozčilený hlas VŠECHNO POSERETE…! Pak se dveře zahoupají, odchod je dovršen, krize vypukla, krize, jaká tu ještě nebyla, odchod, jaký tu nebyl…“ Pravdou je, že jiné zdroje uvádí jako rozhořčená slova Hendrychova „Všechno jste prohráli“, která poté historik Karel Kaplan použije také pro titul své knihy.

Tématem ovšem nebyla pouze cenzura, ale obecně (ne)svoboda nejen v celé kultuře, ale také všech občanů. Václav Havel přečetl na sjezdu otevřený dopis nejmladší režisérské generace československého filmu (Hynka Bočana, Miloše Formana, Juraje Hertze, Věry Chytilové, Jaromila Jireše, Pavla Juráčka, Antonína Máši, Jiřího Menzela, Jana Němce, Ivana Passera, Evalda Schorma, Jana Schmidta, Petera Solana a Štefana Uhra) adresovaný ministru kultury a informaci Karlu Hoffmanovi. Jednalo se o protest proti interpelaci poslance Pružince, který ve sněmovně napadl české filmy Sedmikrásky (1966) Věry Chytilové, film Jana Němce O slavnosti a hostech (1966), Hotel pro cizince (1966), Mučedníci lásky (1966) a Znamení raka (1966), přičemž vyzýval k celkovému zákazu filmů pocházejících z nové české vlny. Filmaři tento akt považovali za ohrožení základních práv a svobod. „Tvůrčí svoboda je nedělitelná. Je-li omezován jeden z nás, jsme omezováni všichni, proto kategoricky odmítáme projev poslance Pružince a upozorňujeme na nebezpečí ohrožení základních občanských svobod a práv, jejichž nedílnou součásti je možnost svobodného uměleckého projevu.“

Také ke konci sjezdu předčítá Milan Kundera výňatky z dopisu Svazu filmových a televizních umělců, které se dotýkaly jednání sjezdu. „Je paradoxní, že v okamžiku, kdy čs. film je na vrcholu svého dosavadního rozmachu a kdy česká a slovenská literatura začíná sklízet plody svého velkého občanského úsilí, ocitá se kinematografie tváří v tvář vážnému nebezpečí. Některé její úspěchy jsou zlehčovány, některá její díla bezdůvodně podezírána a diskriminována nikoliv v zahraničí, nýbrž bohužel doma; a po letech tvůrčího elánu opět vyvstává otázka, kdy a zda vůbec budou realizovány hotové scénáře našich předních filmových tvůrců.“ Podotýká, že nejvíce obtíží mají filmaři, kteří svou tvorbou překračují hranice jednoduchého, zábavného proudu, a snaží se jít umělecky dál. Zmiňuje úzkou spolupráci filmařů se spisovateli a upozorňuje na nezbytnou svobodu všech uměleckých složek. Naráží přitom na situace, kdy není povoleno natočit film, jehož předloha však byla schválena a vydána k tisku. Vyzývá proto spisovatele k těsné vzájemné spolupráci.

Bylo zcela zřejmé, že jak spisovatelé, tak filmoví tvůrci míří stejným směrem. Celý tento sjezd, který protrhl pomyslnou přehradu Pražského jara, pojmenovalo Československé dokumentační středisko jako intelektuální revoltu proti dosavadnímu systému moci.

Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Stranické tresty se týkaly Ludvíka Vaculíka, Ivana Klímy a A. J. Liehma (všichni vyloučeni ze strany) a Pavla Kohouta (důtka s výstrahou). S Milanem Kunderou bylo zahájeno disciplinární šetření. Největším trestem byl však bezprecedentní zásah strany do Svazu československých spisovatelů, jemuž byl odejmut jejich list Literární noviny a převedeny byly pod ministerstvo kultury. (Obnoveny byly až na jaře 1968 pod názvem Literární listy. Od podzimu 1968 až do května roku 1969 vycházely jako Listy. Poté byly zakázány nadobro). 21. října se za spisovatele opět postavili členové FITES (Filmového a televizního svazu), kdy protestovali proti zkreslenému podávání informací o sjezdu a proti odejmutí Literárních novin svazu spisovatelů. Podobné reakce se obával už na sjezdu SČSS i Václav Havel, kdy uvažoval nad pravdivostí příspěvků a odvahou přispěvatelů během sjezdu: „Jaká se tu vlastně dává záruka, že zítřejší praxe zase – jako už tolikrát – nepoplive dnešní krásná slova?“. Filmové a televizní noviny se tak staly jakousi tribunou i pro spisovatele.

 

 

Jaro a léto 68

Velký zlom nastal přijetím tzv. Akčního programu v dubnu 1968. (Této zásadní kapitole v československých dějinách předcházelo divoké politické pozadí. Odvolání prezidenta a zároveň tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného v roce 1967, 5. ledna zvolení nového tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka a v březnu jmenování nového prezidenta Ludvíka Svobody (generála a velitele z druhé světové války, v padesátých letech krátce vězněného). Pro kulturu byl Akční program zásadní převážně v oblasti cenzury, protože garantoval svobodu slova a tisku. Opět mohli vystupovat političtí vězni, kteří si založili svůj klub K 231 (31. března 1968), vznikala různá uskupení, některá i s politickým programem. Klub nezávislých spisovatelů (založen 29. března 1968 Alexandrem Klimentem jako klub nekomunistických spisovatelů), Klub angažovaných nestraníků (KAN – 5. dubna 1968), obnovují se organizace jako Junák, Sokol, křesťanský Orel. Šlo o znovuzískanou svobodu, která se nutně projevila i ve všech sférách umělecké tvorby. Československé umění se začalo integrovat do zahraničních struktur. Myšlenky společnosti se formovaly v literatuře, filmu, divadle i výtvarném umění. Filmy, které dříve byly cenzurou zamítnuté, se najednou mohly promítat. Vznikají svobodná umělecká díla, mohou vystavovat výtvarníci, kteří dříve vystavovat nemohli. Rozvíjí se divadla malých forem (Rokoko, Semafor, Divadlo Járy Cimrmana, Divadlo Husa na provázku, Divadlo na Vinohradech a další). V tisku se objevují necenzurované, kritické názory na politiku, karikatury politiků, což do té doby bylo naprosto nemyslitelné. Veřejně se mluví o vykonstruovaných procesech padesátých let a tito političtí vězni jsou rehabilitováni. Může se svobodně cestovat. Ludvík Vaculík uveřejňuje 27. června v Literárních listech Dva tisíce slov. Svoboda proniká blíže k obyčejnému životu lidí a oni přestávají mít strach. Během relativně krátkého období mohla zazářit celá umělecké scéna. Jako by propukla nashromážděná energie za dlouhé období cenzury.

Jedna z pamětnic (v té době devatenáctiletá) vzpomíná na toto období následovně: „Najednou noviny psaly pravdu, lidé to četli a bylo to vše velmi osvobozující. Běžně jste potkávali na ulici lidi s novinami. Jako kdyby se otevřela Pandořina skříňka a vše to vybublalo. „Ten vítr, co začal právě vát…“ texty takových písní se najednou vnímaly jinak. Musel odstoupit Antonín Novotný, protože lidé proti němu demonstrovali. To bylo vůbec poprvé, kdy komunistický prezident odstoupil. Člověk demonstroval, ale nebál se, že mu za zády stojí „tajnej“, který ho zavře. Byli jsme si jistější v kramflecích. Nechtěli jsme opouštět socialismus, ale chtěli jsme to mít po svém.“

Jaro 68 bylo neuvěřitelně horké, podobně jako to letošní. 17.června roku 1968 nedaleko Senice skáče do bazénu Alexandr Dubček. Fotografie, zachycující tento moment, vychází později v časopisu Mladý svět s titulem Státníkův volný den. A ačkoliv se to podle fotografie nezdá, ve stejně horkém létě se odehrávala i velmi horká politická situace.

Nikdo nečekal, že se může stát něco, co toto období takto překazí, ale tlak, který přicházel z Moskvy, sílil. Strach, že se touhou po demokracii nakazí i další občané v jiných zemích, byl vysoký.

 

Invaze a reakce na ni

V noci z 20. na 21. srpna překračují vojska pěti států Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem Československé hranice. Během několika hodin obsadí celé území Československa a ráno už stojí sovětské tanky všude.

Bezprostřední reakce na tuto naprosto neočekávanou situaci, kdy se ze svobodné země přes noc stala země okupovaná, se na kulturním poli začaly objevovat převážně skrze slova a výtvarné umění. Proč? Přibližuje Roman Musil, ředitel Západočeské galerie v Plzni: „Výtvarné umění na rozdíl od jiných uměleckých disciplín je schopné být pohotové. Nabízí bezprostřední reflexe určitých společenských událostí, které rok 1968 přinesl. Ať už jde o nálady, atmosféru nebo pocity nebo osobité výpovědi k destruktivním událostem, které se vázaly k 21. srpnu, k upálení Jana Palacha a Jana Zajíce. V tomto je, myslím, výtvarné umění blízké třeba poezii. Naopak třeba literatura společensko-historických nebo politických témat potřebovala větší odstup.“ Ačkoliv se tvořivost lidí projevila přímo během okupace různými plakáty a hesly a vše bylo zaznamenané díky fotografiím, přesto se jimi v tomto textu zabývat nebudeme. Rozdílnost uměleckého sdělení vysvětluje Helena Musilová, historička umění. „Fotografie ve své konkrétnosti, přesnosti a příliš jasné sdělnosti se trošku ruší se sdělením, které přináší výtvarné umění a které je schopné určité abstrahovanosti a sumarizace daného dění.“

Film

Bezprostřední reakce na okupaci v oblasti filmu je možné vidět hlavně v šestém díle tehdy velmi oblíbeného seriálu Píseň pro Rudolfa III (1967–68). Svou formou byl tento seriál na svou dobu ojedinělý. Tento díl, respektive desetiminutová skeč, se natáčel bez kostýmů, maskérů i potřebné techniky. Vysílal se z Výzkumného ústavu pro sdělovací techniku A. S. Popova. Tehdy zvuk k vysílanému šestému dílu herci živě namlouvali. Úvodní komentář k šestému dílu, napsaný v srpnu 1968 Jaroslavem Dietlem, uměleckým vyjádřením seznamuje diváka s dokumentárními obrázky okupace: „Pohleďte, toť Praha Rudolfa III., nikoli Praha bujné fantazie patnáctileté Šárky, ale Praha oktrojované fantazie šedesátiletého Leonida. Neboť přiznejme si, když se budou oddávat snění i sovětští politici, jak to s námi se všemi může dopadnout.“ (tento komentář čte v dokumentu Pokračování příště o seriálu Píseň pro Rudolfa III. Iva Janžurová, představitelka hlavní postavy, patnáctileté Šárky).

Divadlo

Také divadlo nemělo svou formou možnost bezprostřední reakce, ovšem kromě satiry, která se objevila bezprostředně v divadle Semafor u Jiřího Suchého s Jiřím Šlitrem nebo u Miloslava Šimka s Jiřím Grossmannem. Přesto některé hry opět získaly nabytou situací nové sdělení. Například hra Františka Hrubína Oldřich a Božena. Více o tom píše ve své studii TRIUMF SKEPSE (DVOJÍ ZPŮSOB HISTORISMU V ČESKÉM DRAMATU A ČINOHERNÍ DRAMATURGII PO 21. SRPNU 1968) teatrolog Libor Vodička. „Nejhranější titul první okupační sezóny vůbec, historické drama Františka Hrubína Oldřich a Božena (prem. 27. 9. 1968 – Divadlo na Vinohradech Praha), které se dočkalo 247 představení a během jediné sezóny se dostalo na repertoár deseti českých divadel, sice ještě nebyl zamýšlen jako podobenství o aktuálních událostech (hra vznikla kolem roku 1967 a měla mít původně premiéru již v červnu 1968). Realita okupace ovšem nenadále vyostřila Hrubínovu tematizaci českých dějin jako mocenských zákulisních bojů, nekončící řady zrad a surových bratrovražd („krvavé spiknutí v Čechách“ zní podtitul dramatu). A hned první replika cizáckého intrikána Guntra – „Přišel jsem do Čech, aby se nenarodilo dítě.“ – dostala v té době zcela jiný obsah, než básník původně zamýšlel.“

 

Doba prázdna

Doba, ve které se společnost po 21. srpnu ocitla, byla jakýmsi prázdnem. Proto byl také pro aktuální plzeňskou výstavu věnovanou této tématice (k padesátému výročí) zvolen název ANATOMIE skoku do prázdna. Velmi podobně toto období vnímala i tehdy osmadvacetiletá Eda Kriseová, novinářka působící v té době v Mladém světě a později Literárních listech. V rozhovoru pro časopis Respekt popisuje, jak 21. srpen sama prožívala, toho času v Izraeli: „Československo najednou zmizelo, nešlo s ním navázat žádný kontakt, nelétala sem letadla, nejezdily vlaky, nefungovaly ze zahraničí telefony. Ta země jako by přestala existovat.“ Její slova korespondují s dílem slovenského konceptualisty Julius Kollera Československo 21. VIII. 1968, kde je mapa Československa svým způsobem mrtvým prostorem v okolí růžových puntíků. Podobně také Milan Grygar ve svém výtvarném díle Černá partitura pro 3 aristony a 1 malý ariston zahaluje vlajku Československa do smutku. „Jeho Černá partitura postavená na půdorysu československé vlajky převedené do smuteční barevnosti, představuje absurdní mapu pohybu vojenských jednotek a dalších symbolů odkazujících k armádám a jejich pobytu na našem území.“ (z katalogu k současné výstavě Anatomie skoku do prázdna). Mezi další výtvarná díla, která vznikla bezprostředně po 21. srpnu a znázorňují situaci prvního nárazu, patří Hyena od Zbyška Siona. Také Inváia Miry Haberernové nabízí spektrum, jak se vyrovnat s touto situací skrze všelijaké příšery.

 

V ústech kamení, v hlavě boule – pocity, které zaplavily společnost

Po prvotním setkání s tímto nepochopitelným, absurdním aktem a určitou reakcí projevovanou bolestí a smutkem a znázorněnou ve výše uvedených dílech, nastupují do popředí pocity, které v té době zaplavily společnost. Vztek, bezmoc, ironizace, očekávání – co se stane. V ústech kamení, v hlavě boule. Tento název je vypůjčený z obrazu Mikuláše Medka a ohraničuje část výstavy Anatomie skoku do prázdna věnující se období po invazi. Analyzuje a prozkoumává tyto pocity. Například typogramy Václava Havla Generace 21. srpna, Antikódy II podle Heleny Musilové velmi přesně charakterizují dobovou společnost i skepsi o jejím budoucím vývoji. Práce, které jsou jakoby heroické, které doufají v nějaký pozitivní konec.

PROHLAŠUJEME!

ŽÁDÁME!

STOJÍME!

NEPOLEVÍME!

VYZÝVÁME!

SLIBUJEME!

NEZRADÍME!

ODMÍTÁME!

NEDOPUSTÍME!

ZAMÍTÁME!

ODSUZUJEME!

VYDRŽÍME!

NEZKLAMEME!

NEUSTOUPÍME!

NEPŘIJMEME!

 

               Hm…

(Václav Havel, ze série Antikódy II, září 1968)

 

Podobně to vyjadřuje Pavučina Josefa Jankoviče, ale i celá řada dalších prací. V této části výstavy jsou prezentována i díla, která nikdy nebyla zařazena do dobového kontextu. „Jsou zde známé práce Jitky a Květy Válových, ale až tady ukazujeme přesněji souvislost se společenským a politickým děním. Objevují se i díla, která se přisuzují k roku 68, ale důvod jejich vzniku byl jiný. Za všechny je to hlavně legendární práce Muž terč Evy Kmentové. Vždy se toto dílo vázalo k tomu, že vzniklo jako reakce na srpen, ale po diskuzi s rodinou a přečtení deníků Evy Kmentové se zjistilo, že dílo vzniklo už v lednu roku 68 a souvislost se čtyřicátými narozeninami Evy Kmentové, kdy si řešila určité své osobní problémy. Je to spíš vazba osobní tělesnosti a ne politické situace.“ vysvětluje blíže Helena Musilová.

Divadlo

Divadla svůj „vzdor“ vyjadřovala alespoň skrze svůj repertoár. Beznaděj, lítost, hořkost, vztek ovládly jejich dramaturgii. „Dramaturgové nasazovali na repertoár tituly s tím, aby sloužily „mobilizaci všech zdravých sil k boji za svobodné bytí“ (citace ze „Změny repertoáru“, Divadelní noviny 12, 1968) což převážně znamenalo oživení českého klasického repertoáru (Josef Kajetán Tyl: Jan Hus, Strakonický dudák, Lesní panna; Alois Jirásek: Jan Roháč; Jiří Mahen: Mrtvé moře; Karel Čapek: Bílá nemoc; Stanislav Lom: Karel IV., Jan Drda: Hrátky s čertem; na operním repertoáru pak Bedřich Smetana: Libuše, Braniboři v Čechách, Dalibor atd.) a titulů těch soudobých autorů, kteří – ať již svým dílem, anebo osobním jednáním – deklarovali potřebu občanských svobod (za všechny připomeňme Sartrovu účast na pražské premiéře dramatu Mouchy v Komorním divadle 29. 11. 1968 a jeho veřejné prohlášení odsuzující okupaci).“ vysvětluje Libor Vodička.

Hudba

Velmi příznačná pro toto období je i populární hudba. Karel Černoch s Písní o mé zemi vyhrál na Bratislavské lyře 1969. Díky ní byl však režimem šikanován, a nakonec mu byla zakázána činnost. Také další jeho píseň Jsem pro z roku 1968 (která zazněla v Písni pro Rudolfa III. – v osmé, závěrečné části zvané Betlém), jasně odráží odhodlání nevzdat se. „Jsem jenom jeden z těch, co chtěli klidně žít. … Pak však přišel rozkaz, abych šel. Včera přítel dnes už nepřítel…“

Mnoho další písní se stalo po okupaci tzv. protestních, ačkoliv vznikly před srpnem 68. Svým obsahem však korespondovaly s dobovou náladou ve společnosti. Přejdi Jordán zpívaná Helenou Vondráčkovou rezonovala s emigrací po okupaci „Tak jdi nebo běž nebo jeď, vezmi nohy na ramena! Jdi, nebo běž, nebo leť, jsi – li hlava otevřená! Běž, raděj´ hned, radši teď, v ruce třeba po kolena uzlík svůj sbal, nečekej dál! Jdi pryč, všeho nech, cestu znáš, přes ta pole neoraná. Jdi, nečekej, na to až, tvrdě padneš za tyrana…“ (ze seriálu Píseň pro Rudolfa III., osmý díl). Nejznámější je bezesporu Modlitba pro Martu, též ze seriálu Píseň pro Rudolfa III., ze sedmé části Hrabě Monte Christo. Jak se k přesahu této písně vyjádřili autoři seriálu: „Autoři podotýkají, že závěrečná píseň Modlitba byla původně složena pro tento příběh a není jejich vinou ani zásluhou, že mezitím proslula a přerostla rámec celého pořadu.“ (Z dokumentu Pokračování příště – Píseň pro Rudolfa III.)

Poezie – tíha znázorněná ve slově

Důležitost slova patrna v hudbě, ale také v názvech obrazů, se však celou silou sobě vlastní projevila v poezii. To potvrzuje i Libor Vodička: „Lyrika je vždy okamžitá. Asi nejpřípadnější je Miloš Horanský, který svou poému Ruce Goliášovy publikoval samizdatově a pod pseudonymem Jan David. Za pozornost stojí také Vladimír Holan a jeho Modlitba kamene. Objevila se v Lukavského recitaci na LP Na paměť J. Palacha.“

Živé pochodně

Doba po lednu 1969 bolestně zasáhla širokou veřejnost a s odkazem na tzv. živé pochodně vzniklo mnoho děl. Jan Palach už od listopadu 1968 vážně uvažuje o nutnosti „velkého činu“, jehož cílem bude vytržení z letargie, do které se postupně společnost propadala. Mělo jít o nový impulz k setřesení okupantů a všeho, co představovali. Zapálil se 16. ledna 1969 u Národního muzea v Praze. O tři dny později na následky zranění zemřel. Jan Zajíc se zapálil 25. února. Tyto činy hluboce zasáhly veřejnost a mnohé zaktivizovaly k protestním činům. Téměř ihned po upálení Jana Palacha byly drženy po celé republice tryzny. Období od 16. do 19. ledna dokumentuje krátký film Jan 69, natočený kameramanem Stanislavem Milotou a dramaturgem Jaromírem Kallistou. Záběry podkresluje Dvořákovo Requiem. Ve společnosti vyvstala otázka oběti a viny. Navíc téma osobní oběti je často podstatou řady náboženství. A jak píše Helena Musilová: „Palachova smrt byla přímo spojována s utrpením Ježíše Krista a s protestními sebeobětováními buddhistických mnichů, ke kterým se hlásil i sám Palach… Reflexe smrti Jana Palacha a Jana Zajíce jsou ztvárněním možných podob intenzivního duchovního prožitku, podstatou se blížící zobrazení smrti svatých křesťanských mučedníků.“ (z katalogu Anatomie skoku do prázdna). Tato křesťanská symbolika nanebevstoupení je silně přítomná v grafickém listu Palach od Jana Koblasy. Mimořádně působivou koláž s názvem Pocta Palachovi vytvořil Jiří Kolář. Do své již existující práce s motivem Botticelliho Zrození Venuše (která v tomto případě příznačně symbolizuje Pražské jaro) vlepil parte jemu blízkých lidí, literátů nebo výtvarníků, kteří v roce 1968 nebo 1969 zemřeli, mnozí z nich vlastní rukou. Pravá část koláže odkazuje přímo k Palachovi. Významnou roli v ztvárnění oběti Palacha sehrál Olbram Zoubek. Přes přísný dozor se mu podařilo, za pomoci známého – lékaře z kliniky popálenin na Albertově, kde byl Jan Palach hospitalizován, sejmout posmrtnou masku jeho tváře. Vzniklo pět sádrových odlitků a jeden z nich se ještě téže noci objevil mezi studenty držícími tryznu na Václavském náměstí. K palachovskému tématu se Olbram Zoubek vrací ve své tvorbě ještě mnohokrát. Například v monumentální plastice Jan. Postava mladíka v nadživotní velikosti poukazuje na tělo poznamenané ohněm. Na 2. pražském výtvarném salónu v září 1969 získala socha první cenu, ale po třech dnech musela být spolu s několika dalšími díly stažena z výstavy.

Hořící pochodně – počátek roku 1969

Na každém rohu noci planou ohnivci

Ale tam na poušti je osolené místo

Kde hořel keř za bílého dne

Tam popelavé peří ztrácí holubice

A to je místo kde keř dohořívá

Tam ukázal se anděl říkal v plameni

A mluvil slova s popelem teď vítr

Na všechny strany stud náš roznáší

Aj byl to ohniváček na nejtenčí větvi

Zpívala bolest sama a už nezvlétne

Plátýnka potenku a na tak strašnou ránu

Snad jenom Bůh smí hořet uprostřed

 

(Jan Skácel, Hořící keř, 1969)

Ačkoliv byl čin Jana Palacha a Jana Zajíce silný a po určitou dobu oslovil širokou část společnosti, neměl bohužel v důsledku žádný větší efekt, po kterém oba toužili. A to především ukončení okupace. To, co zamýšlel Palach, nastalo až o dvacet let později, v lednu 1989 v rámci tzv. Palachovského týdne.

 

Normalizace a „urovnání poměrů“ k roku 1972

27. září 1969 byla jmenována nová federální vláda předsedy Oldřicha Černíka a vláda ČSR v čele s Josefem Kempným. Obě se ve svém programovém prohlášení radikálně distancují od polednového a posrpnového vývoje. Cesta k tzv. normalizaci je otevřena. Jejím smyslem je kontrola strany nad veškerým životem tehdejšího Československa – jak politickým, tak společenským. Dochází k velkým personálním čistkám, v oblasti kultury pod dohledem normalizačního ministra kultury Miloslava Brůžka. Jsou zřizovány tzv. „prověrkové komise“, které posuzují činnost jednotlivých umělců během tzv. „krizového vývoje“, jak se roku 1968 začalo říkat. Mění se vedení svazů a volí se přijatelnější předsedové, u kterých je minimalizovaná možnost jakékoliv opozice. Dochází k převzetí kontroly nad uměleckými svazy a převážně nad jejich dotacemi (kdy jde o celkové snížení nebo úplné zastavení finanční podpory). O členech se rozhoduje ne na základě jejich umělecké tvorby, ale na základě jejich pozitivního postoje k současné vládě. V lednu 1970 abdikuje předseda vlády Oldřich Černík, novým je jmenován Lubomír Štrougal. Alexandr Dubček je vyloučen ze strany.

V roce 1972 vstupují v platnost nové stanovy všech uměleckých svazů a tím se definitivně uzavírá možnost vystavovat, svobodně cestovat, vykonávat svobodně jakoukoliv tvůrčí činnost. Naplno se projevuje normalizační období.

„Veřejný prostor zaplavily články a rozhlasové komentáře diskreditující představitele roku 1968 a spojující je se západními mocnostmi jako jejich „řídícími jednotkami“ – rétorika připomínala první roky po komunistickém puči v roce 1948. Během dvou let se podařilo dosáhnout obměny prakticky všude – cenou bylo umrtvení či rozbití činnosti mnoha oborů. Zvlášť radikálně se to projevilo v žurnalistice a ve školství, které přímo ovlivňovaly veřejné mínění a budoucí generaci.“ (z katalogu Anatomie skoku do prázdna). Následkem toho proběhla obrovská vlna emigrace, kdy se uvádí, že do zahraničí odešlo kolem osmi set tisíc osob, z čehož dvě třetiny ve věku dvacet až čtyřicet let. Mezi nimi i řada umělců. Nastal pocit marného konce. Mnoho umělců, kteří v Československu zůstali, přestali zcela tvořit, někteří výtvarníci se místo vlastní tvorbě věnovali restaurování.

Nastala šedá doba. Bezbarvá, prostoupená všedností, stereotypem, nudou, mechaničností. Trvala dalších dvacet let.

 

Na závěr k zamyšlení

Jan Skácel (ze IV. sjezdu SČSS)

„Budu mluvit krátce a nepatrně. Chci říci jen několik málo myšlenek, které mi vnukl kanár. Můj kamarád Ludvík Kundera koupil takového ptáka svému chlapci · mladému Honzíkovi. Protože jsem Honzíkův kmotr, šel jsem na kontrolu. Ludvíkovi není co věřit. Je surrealista a kdoví, zda nepřinesl místo kanára papouška. Byl to kanár, byl žlutý a byl nezávadný. Sedli jsme si s Ludvíkem spolu na gauč a poslouchali. Ludvík mi šeptem sdělil, že s kanáry je to stejné jako s básníky. Když se jim sype moc přestanou zpívat. Ludvík vyprávěl šeptem a kanár prozpěvoval nahlas. Byl na tom zřejmě tak akorát. Dost mě udivilo, když mně Ludvík sdělil, jaké měl potíže, než sehnal pro kanára klec. Tenhle úzký profil jsem neznal. Ale v Brně jsou obchody, ve kterých jsou ptačí klece k dostání. Dokonce dvojí výroby. Cizozemské a české. Ty zahraniční jsou solidnější, ale Ludvík z vrozeného jemnocitu se rozhodl pro klec českou. Když už musí být kanár v kleci, ať je z tuzemského drátu! Napadaly nás všelijaké myšlenky, kolem zpěvu a kolem klece. Třeba to, že když je kanár pořád zavřený v kleci, musí kakat do vlastního hnízda, ať chce nebo nechce. Ale bylo mi sympatické, že kanár odmítá zpívat ve tmě. Když přehodíte přes klec šátek, pták umlkne. Tohoto způsobu tmářství se užívá ve všech rodinách, které vlastní kanáry. A to tenkrát, když zpěv se stává obtížným. Rovněž jsme si s Ludvíkem lámali hlavu nad tím, zda kanár zpívá z radosti nebo z žalu. Tohle jsme však nevyřešili. Je to náramně těžká otázka. Ale zato jsme chápali, že jednou za čas je nutno kanárkovi ostříhat drápky. Ani jsme to tak nechápali, jako znali. To bylo podobenství. Pascal řekl: Podobenství znamená přítomnost i nepřítomnost, radost i neradost. Ale Pascal řekl ještě něco, co je vážné a co se mi neobyčejně zamlouvá a co bych rád citoval, protože si myslím, že se týká našeho sněmování, toho, o čem diskutujeme, a hlavně toho, jak diskutujeme. Bylo by zlé, kdyby tato stará myšlenka se nedala aplikovat. Přečtu vám to. „Chceme – li užitečně vytknout a ukázat někomu, že se mýlí, musíme pozorovat, z které strany hledí na věc, neboť z té strany je obyčejně pravdivá, a přiznati mu tuto pravdu, ale odkrýti mu stranu, po které je nesprávná. Spokojí se s tím, neboť vidí, že se nemýlil a že chyboval jenom nedívaje se na všechny strany; nemrzíme se, že nevidíme všeho, ale neradi uznáváme, že jsme se mýlili, a snad je to tím, že přirozeně člověk nemůže vidět všeho a tím že se přirozeně nemůže mýlit na té straně, z které se dívá.“

 

 

 

Můžete svou školu představit? S jakou vizí vznikla a jak se ji daří naplňovat?

ART & DESIGN INSTITUT je první a jediná soukromá vysoká škola uměleckého výtvarného zaměření v ČR. Vznikla s vizí umění pro praxi – tedy kreativně i teoreticky vzdělaného umělce, který se ovšem bude umět orientovat na trhu a nalézt na něm uplatnění. Tedy absolvent, jenž bude schopen pracovat „v umění - s uměním - vedle umění“ nebo si může samozřejmě zvolit dráhu solitérního umělce.

 

Jaké obory uměleckého vzdělání nabízíte a o jaký je největší zájem?

Koncept ART & DESIGN INSTITUT je zcela unikátní, student si individuálně vybírá dva ze šesti kreativních ateliérů – Malba, Grafika, Multimédia, Intermédia, Fotografie a Design prostoru/interiéru. K tomu pak studuje povinně všech šest teoretických předmětů – Dějiny umění, Marketing a obchod uměleckých děl, Muzejnictví a galerijnictví, Psychologie umění, Filozofie uměleckého projevu, Kulturní antropologie a umění.

Výsledkem je pak absolvent, který po celou dobu studia pracuje na konkrétních, finančně zajímavě ohodnocených zakázkách z praxe (návrhy webu, loga, zakázkové grafiky, motion videa, etc.). Ve 3. ročníku již dvě třetiny budoucích absolventů působí na odborných pozicích kulturních institucí, v reklamních a grafických studiích či ve významných firmách.

Naši studenti se např. každoročně podílejí na organizaci celorepublikové prestižní akce Grafika roku, vyhráli jsme v soutěži o vytvoření návrhu oblečení české výpravy (1 000 členů) na Světovou gymnaestrádu 2019, obdrželi cenu italské Nadace Eleutheria pro mladé fotografy, v současnosti pracujeme na projektu velké instalace na nádvoří Náprstkova muzea u příležitosti stoletého výročí republiky,… je toho hodně a vše velmi zajímavé a pro studenty obohacující – jak umělecky, tak i finančně…  

 

Máte k dispozici aktuální data statistik o počtu přihlášených, přijatých, absolvujících? Jaké je školné?

ADI není škola, která by přijala každého. Důležitý je skutečně hluboký zájem o studium, který je prvním předpokladem pro kvalitní výsledky. Není to škola, kterou by každý absolvoval. Vysoké nároky jsou zcela zásadní prestiží jak pro školu, tak i pro studenty. Školné se na ADI snažíme držet na velmi příznivé úrovni, činí 79 tisíc za celý akademický rok, což je vzhledem ke špičkovému technickému vybavení a renomovaným pedagogům, mezinárodně uznávaným aktivním umělcům zcela mimořádné. Na naší škole působí např. prof. Havránková – Fotografie, prof. Lindovský – Grafika, prof. Šejn – Design prostoru/interiéru, doc. Franta – Malba, a samozřejmě všichni ostatní… 

V roce 2017 studovalo na ADI 164 studentů z více než dvanácti států světa.

 

Čím se zde studium liší oproti veřejným školám, které poskytují vzdělání ve srovnatelných oborech?

Ve výtvarném umění naleznete pouze dvě veřejné VŠ v Praze, obě v sobě nesou historicky dané mantinely. Pak je po republice v různých městech asi pět fakult umění, v rámci např. technických univerzit. My jsme tedy de facto teprve třetí vysoká škola a svým zaměřením naprosto ojedinělá. Navíc nabízíme moderní pojetí výuky výtvarného umění, flexibilitu a reflexi potřeb trhu. Nikdo nechce po absolutoriu končit na Úřadu práce…

 

Uplatnitelnost absolventů uměleckých škol je mnohdy problematická. Co děláte proto, aby vaši studenti byli v praxi úspěšní?

Uplatnitelnost absolventů ADI je naší základní filozofií. Celý systém studia byl vytvořen právě s cílem vychovávat umělce 21. století, kteří se dokážou orientovat a uplatnit na trhu. A to nejen na tom tuzemském, ale i zahraničním. Studenti absolvují po celou dobu studia kvalitní výuku anglického jazyka, jezdí na výměnné pobyty v rámci Erasmus+ do našich partnerských univerzit v Římě, Barceloně, Lisabonu, Kodaně a dalších 18 těch nejprestižnějších. Studují v mezinárodním prostředí, neboť máme akreditovanou výuku v češtině i v angličtině, a studenty z více než dvanácti států z celého světa od Filipín, Brazílie, Itálie, Španělska, Ruska, Kazachstánu a dalších.   

 

(Pozn. red.: Pokud zůstaly některé otázky nezodpovězeny, neuvádíme je.)

Několik úspěšných absolventů jsme prostřednictvím školy také oslovili, aby ADI představili ze svého pohledu na základě osobní zkušenosti, a položili také jim tři návodné otázky:

Anketní otázky:

1)      Proč jste si vybral/a pro další studium právě tuto školu?

2)      Co Vám škola dala, co považujete za její největší přínos?

3)      Uplatnil/a jste znalosti zde získané v dalším profesním životě?

 

Absolventi o ADI:

Odpovídali: Richard M., Anas E. H., Ondřej Z., Patricia A.

Rok absolvování: 2017

Pracují v oblasti designu, marketingu, webdesignu, v ČT.

 

1)

• ADI jsem si vybral kvůli dobrému nápadu učit lidi tvořit, ale i tvorbu prodávat a ohodnotit. Studovat design byl můj sen a to se mi splnilo.
• Hlavní důvod byl, že jsem odcházel z IT školy, měl jsem hrozně rád grafiku a nesnášel matematiku. Chtěl jsem se dále věnovat počítačům a hlavně grafice. K tomu jsem měl na ADI možnost přibrat další obor, a to jsem si zvolil fotografii. Jiná škola tohle nenabízela.
• ADI jsem si vybral proto, že se zde nabízela možnost vysokoškolského studia výtvarných oborů, které mě zajímaly, a to ve zcela mimořádné koncepci a bez omezení věkové hranice studentů.
• Odstěhovala jsem se z Brazílie do Prahy a hledala práci v oboru grafický design, ale jako cizinka jsem neměla žádné kontakty. Vybrala jsem si ADI, protože měli zajímavá Multimédia a Fotografii. Od začátku zde byla báječná atmosféra a velmi příjemní lidé, cítila jsem se jako doma.

 

2)

• Studia překonala moje očekávání – výrazně jsem se zde posunul kupředu a nadchl jsem se tu tradiční grafikou, konkrétně tedy suchou jehlou, které se chci i nadále věnovat bez ohledu na komerční využití. Kromě kreativního rozvoje ve dvou individuálně zvolených ateliérech (z šesti), nám zde byl dán kvalitní teoretický základ pro lepší uplatnění v praxi. Na ADI jsem strávil nádherné tři roky, které bych si kdykoli zopakoval!

• Studia zcela naplnila moje očekávání, naučila jsem se díky profesionálnímu obsazení ADI spoustu věcí, které nyní ve svém oboru využívám. Získala jsem nejen nové znalosti, ale také kontakty, příležitosti ve svém oboru a jistotu, že zde – v cizí zemi – dokážu pracovat.
• Neznám nikoho, kdo na škole vystudoval a byl s ní nespokojený. Škola mi dala rozhodně mnohem větší rozhled, než jsem dříve jako ajťák měl. Čeho si hodně vážím, je to, že jsem pochopil, co je to umění, jak se na umění koukat a jak umění chápat. Stejně tak filozofie umění, o kterou jsem se díky studiu začal více zajímat. Naučil jsem se pracovat s 2D a 3D grafikou. Poté tu samozřejmě byl ateliér fotografie  – nikdy mě focení extra nechytlo, ale tento ateliér mi dal kompletní základy o focení, které využívám dodnes při fotografování produktů apod. 
• Důležité tu je dodat následující: Škola a vyučující jsou toho schopni dát strašně moc, ale student musí chtít. Škola nemůže studenta donutit, co má umět… ono se to přeci nějak s odřenýma ušima dá zvládnout. Je to však velká chyba, a když student chce, může si toho odnést opravdu mnoho, jen to chce vlastní iniciativu a snažit se. Nejen splnit, co musí. 

 

3)

• Ano, již během studia mi ADI zprostředkovala stáž grafika v mezinárodní firmě, kde jsem během půl roku získal práci na plný úvazek. Tam jsem se toho hrozně moc naučil a zároveň tam byl super tým lidí, kteří dělali marketing. S koncem školy jsem se rozhodl dělat právě marketing, který nyní vytvářím pro několik firem. Takže studium arts marketingu mohu doporučit.
• Škola mě donutila si udělat portfolio prací, na jehož základě mě oslovilo několik firem. V případě, že má člověk zájem, se dokáže seznámit s hodně zajímavými a vlivnými lidmi, kteří mu otevřou dveře přesně tam, kam potřebuje. 
• Již během studia jsem mohla najít stáže ve svém oboru a po absolutoriu našla práci v oboru webdesignu. Dělám tedy to, co jsem vždy chtěla a jsem moc spokojená a šťastná.

 

Informace: http://www.adi.cz/

Kontakt: facebookový profil školy

Seriál Místní kultury se po celý rok bude zabývat fenoménem české knihovny, od historie po současnost. Chce představit osobnosti, trendy, ukázat velké knihovny i knihovny v malých obcích bez profesionálních pracovníků, popsat, jak se knihovnám daří komunikovat s veřejnou správou, co jim chybí, čeho si naopak váží. Přejeme si, abychom tím i přispěli ke kulatým stolům v jednotlivých krajících, které hodlá jako dialog s veřejnou správou uspořádat Národní knihovna. A rovněž, a to především, vzdát hold knihovníkům, kteří svou profesi považují za poslání a službu společnosti.

Mgr. Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu

 

JAK TO VIDÍ V KRAJSKÉ KNIHOVNĚ / odpovídá RNDr. Jitka Holásková, ředitelka Vědecké knihovny v Olomouci

Specifická poloha Olomouckého kraje už sama o sobě způsobuje jistou rozmanitost, a to nejen v oblasti knihoven. Zatímco v Olomouci, která byla sídlem biskupství, vznikla první knihovna už v roce 1566 (v roce 2016 oslavila Vědecká knihovna v Olomouci úctyhodných 450 let své existence), vývoj v severních oblastech byl podobný jako v ostatních sudetoněmeckých územích. Většina knihoven v této části našeho kraje svoje založení spojuje až s odsunem původního německého obyvatelstva. Ačkoliv tyto na své „stoleté výročí“ teprve čekají, rozhodli jsme se oslovit i je. Jen tak můžeme čtenářům nabídnout pestrost veřejných knihoven našeho kraje v celém svém rozsahu.

 

Jaký význam mají knihovny v ČR v dnešní době – ve světě elektronických médií a sociálních sítí. Obešli bychom se bez nich?

Sociální sítě a vývoj IT technologií ovlivnil společnost, ale samozřejmě i knihovny. V dnešní době již většina z nich využívá sociálních sítí pro oslovení svých čtenářů a předávání informací o akcích i zajímavostech, a to nejen proto, že mladší generace zcela upřednostnila tento komunikační kanál. Jednoduchost vkládání textu, fotek i videí a možnost okamžitého sdílení těchto informací a snadné šíření otevřely pro knihovny a jejich uživatele novou variantu soužití.

Knihovny v posledních letech již nejsou pouze půjčovny knih. Zejména ty větší nabízejí databáze, které umožní studujícím, odborným pracovníkům i široké veřejnosti nahlédnout do informačních zdrojů, které nejsou běžně dostupné. Masivní digitalizace, která probíhá nejen v naší knihovně, nabízí uživatelům navíc přístup k těm dokumentům, ke kterým by se běžně v knihovně nedostali. Dále je všeobecně známo, že veřejnost je zahlcena množstvím informací, dost velká část z nich je neověřených nebo zavádějících, a tady je další prostor pro rozšíření služeb knihoven. Bez knihoven se neobejdeme, pouze dochází k posunu jejich služeb v souladu s vývojem technologií.

 

Jak oslavíte osmičkový jubilejní rok? A jaké možnosti v této souvislosti máte jako TOP knihovna regionu?

Vědecká knihovna v Olomouci se připojila k projektu kulatých stolů Knihovna – věc veřejná, které probíhají v letošním roce ve všech krajích ČR. Kulatý stůl se uskutečnil v květnu a byli k němu přizváni představitelé kraje, města Olomouce, ale i ostatních měst našeho regionu a obcí a zástupci knihoven. Kulatý stůl se zabýval problémy knihoven v našem regionu i budoucí rolí knihoven a stal se tak  vhodným začátkem dalšího dialogu mezi knihovnami a jejich zřizovateli.

Vědecká knihovna v Olomouci se na významná historická výročí připravuje v předstihu a stejně tak tomu bylo v souvislosti se vznikem Československa. Na vznik samostatného státu se podíváme z jiného zorného úhlu. Cílem výstavy Sbohem, monarchie je ukázat pestrost habsburského mocnářství, pestrost národnostní, náboženskou, sociální ap., v jejímž rámci se dotvořil moderní český národ. Tato modernizace byla předstupněm k vytvoření nezávislého československého státu. Výstava se bude konat v listopadu a v prosinci v Pevnosti poznání. Menší výstavu ve vlastních prostorách Galerie Biblio připravuje naše knihovna na období října a listopadu. Výstava s názvem Putování dlouhým stoletím představí fiktivní postavu Řehoře Ignáce Hallirzka a provede ho celým dlouhým obdobím od zániku Svaté říše římské 19. stoletím do vzniku Československa. Také Olomoucký kraj připraví výstavu k výročí založení Československa, ta bude v naší knihovně k dispozici až v lednu 2019.

 

Letošní rok je výročím i dalších osmiček – 1948, 1968. Navázali jste po listopadu 1989 dialog s některými krajany ve světě?

Zde bych ráda vzpomněla na spolupráci s dr. Ivanem Kupčíkem, historickým kartografem, který vystudoval v Československu, ale od roku 1979 žil v Německu. Ve spolupráci s ním vydala Vědecká knihovna v roce 2008 knihu Portolánový atlas Jaume Olivese (1563) ve Vědecké knihovně v Olomouci, která představila veřejnosti mimořádně vzácný soubor šest rukopisných portolánových map z oblasti Středozemního moře a Atlantického oceánu.

 

Spolupracujete s nějakou zahraniční knihovnou, a to nejen v oblasti knihovnictví, ale i na vzájemném kulturním projektu?

Naše knihovna dlouhodobě spolupracuje s Vojvodskou veřejnou knihovnou E. Smolki v Opoli, spolupráce zahrnuje přípravu společných výstav, zapůjčování vlastních výstav se zajímavými náměty nebo zapůjčení vzácných exponátů na krátkou dobu, ale i účast na konferencích nebo výměnu zkušeností v oblasti regionálních funkcí nebo digitalizace.

Od roku 2009 je VKOL členem sítě poskytovatelů služby EOD (eBooks on Demand), do které je zapojeno několik desítek institucí z celé Evropy. Služba nabízí uživatelům možnost digitalizace autorsky volné knihy na vyžádání za poplatek a posléze digitalizovaný dokument uveřejňuje pro veřejnost. Spolupráce s ostatními knihovnami by se mohla ještě prohloubit v případě schválení projektového záměru EODOPEN (eBooks-On-Demand-Network Opening Publications), který se zaměřuje na vyhledávání osiřelých děl a jejich zpřístupnění.

 

JAK TO VIDÍ V HRANICÍCH / odpovídá Marie Jemelková, vedoucí Městské knihovny v Hranicích

Jednou z nejstarších městských knihoven na Moravě je bezpochyby knihovna v Hranicích. Ta je již od vzniku programu regionálních funkcí jednou ze sedmi pověřených knihoven v Olomouckém kraji. Najdeme ji přímo na hranickém náměstí v historické budově tzv. staré radnice.

 

Jaké je vaše poslání v krajském systému knihoven?

Městská knihovna v Hranicích je jednou z historicky nejstarších kulturních institucí v našem městě. Už na počátku 19. století (rok 1811) založil hranický rodák J. H. A. Gallaš knihovnu pro širokou veřejnost, kterou se v této době nemohlo pochlubit mnoho měst na Moravě. Dalším mezníkem ve vývoji bylo založení spolkové knihovny, která se plynule přetvářela v současnou městskou knihovnu. (Tzv. Gallašova knihovna existuje dodnes, ale její současný stav je výsledkem spojení zbytků nejméně tří knihoven – původní Gallašova, farní a gymnaziální. Tato knihovna je dnes historickou památkou, která je uložena v depozitáři městského muzea). Postupem času se vlivem politického a společenského vývoje městská knihovna proměňovala a nabývala stále většího významu i v širším regionu. Zvláště po její personální profesionalizaci. Jedno období byla i knihovnou s okresní působností (1953–1962) s dohledem nad 73 přilehlými knihovnami. Později se stala součástí centralizovaného okresního systému. Radikálnější změny v působnosti nastaly až po roce 1989, kdy knihovna získala právní subjektivitu, později se stala v rámci Olomouckého kraje i pověřenou knihovnou s obslužným regionem 32 knihoven, a je jí dodnes.

 

Připomeňte osobnosti či spolky, které ve vašem městě ve spolupráci s knihovnou spoluvytvářely kulturní, společenský a vůbec občanský život první republiky.

V Hranicích již před érou první republiky působila řada různých spolků a korporací a i díky nim byla již před první světovou válkou 4. 10. 1911 založena také veřejná čítárna, i když první neoficiální zmínky o ní se datují k roku 1907. Vznik Československé republiky se stal mezníkem i ve vývoji knihovnictví a první knihovní zákon z roku 1919 nezastihl knihovnu v Hranicích nepřipravenu. Koncem roku 1920 byla obnovena činnost veřejné čítárny a městské knihovny. Knihovníkem zde byl jmenován profesor Miroslav Kott. Čítárna byla svěřena studentům. Změnil se způsob financování, knihovna byla vybavena kvalitním fondem, hlavně literaturou naučnou, ale vzniklo také oddělení ruské a legionářské literatury. Rozkvět knihovny byl zřejmý, třebaže byly problémy s nedostatkem prostoroných místností a vhodného personálu pro obsluhu čtenářů. Knihovníci, kteří v prvorepublikovém období působili v naší městské knihovně, byli muži. Zmínila bych jednu zajímavou osobnost knihovníka. V roce 1939 byla rozpuštěna armáda a městské knihovny se ujal voják ve výslužbě František Benoni, mimo jiné i vášnivý divadelní ochotník. Byl jedním ze zakladatelů Beskydského divadla. Po skončení války odešel do ostravské činohry jako její člen. Ještě bych ráda zmínila jednoho významného knihovníka, který byl hranickým rodákem, sice v městské knihovně přímo nepůsobil, ale knihovnické práci se věnoval celý život. PhDr. František Sumbal byl mimo jiné v letech 1911 až 1918 knihovníkem Ministerstva vnitra ve Vídni, pak vedl knihovnu Ministerstva zdravotnictví v Praze a od roku 1920 pracoval jako knihovník na Ministerstvu vnitra v Praze. Je autorem publikace Českoněmecký slovník terminologický a frazeologický pro úřady, kanceláře a soukromou potřebu.

První profesionální knihovník nastoupil do hranické knihovny až v roce 1950 a byla to žena. Bylo mi potěšením paní Jitku Jakoubkovou-Jesenskou poznat i osobně v době, kdy jsem sama nastupovala jako pracovnice dětského oddělení a paní Jitka v tuto dobu odcházela do penze.

 

Letošní rok je výročím i dalších osmiček – 1948, 1968. Navázali jste po listopadu 1989 dialog s některými krajany ve světě?

Přímo o dialogu se mluvit nedá, ale krajané, kteří v oněch letech emigrovali do zahraničí, se ohlásili po sametové revoluci v roce 1989 v podobě desítek samizdatových knih, které byly dovezeny ze zahraničí a darovány naší knihovně. Publikace byly většinou vydány v Torontu v nakladatelství Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých. To víte, že šly u čtenářů na dračku. Na začátku 90. let naše město navázalo přátelské vztahy s holandským městem Voorburg, došlo ke vzájemným „knihovnickým“ návštěvám. Od holandských kolegů jsme dostali darem první kopírku, kterou pro nás zakoupili z dobrovolných příspěvků voorburgských občanů, a také desítky knih v angličtině a němčině. Zahraniční spolupráce města, tedy i městských kulturních zařízení, se od té doby rozšířila i na jiné státy a jejich města – Slovinsko, Polsko, Slovensko.

 

Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?

Osobně nemám ráda slova o tom, že lidé nebo děti málo čtou. Je sice nyní více možností jak využít a rozvíjet svůj osobní potenciál a volný čas než před lety, ale knihovna je stále nejnavštěvovanějším místem v každém městě. A to i ta naše. U nás máme většinou „vyprodáno“. Platí to i o dětských čtenářích, které si zvláště hýčkáme, neboť jsou naší budoucností. Nemyslím si, že děláme pro ně něco speciálního, co by nedělaly i jiné knihovny. Máme po několik desetiletí velmi dobrou spolupráci se všemi základními školami ve městě a v posledních letech se více zaměřujeme na spolupráci s mateřinkami a jejich učitelkami. Těm vybíráme a doporučujeme soubory tematické literatury coby pomoc při vzdělávání těch nejmenších. Z toho důvodu si nemyslím, že by ve městě existovalo dítě školkou či školou povinné, které by aspoň jednou nenavštívilo naši knihovnu. Oproti minulým letům se u nás v dětském oddělení objevuje více maminek a tatínků s kočárky a malými dětmi a vybírají knihy společně. Možná zabrala i kampaň Celé Česko čte dětem.

 

V Olomouckém kraji působí na 416 neprofesionálních knihoven, což činí celkově 85 % ze všech veřejných knihoven. Tyto malé knihovny, často se zapálenými dobrovolnými knihovníky, mají tedy v našem kraji nezastupitelný význam. Jak ale vybrat jen jeden reprezentativní příklad? Téměř nemožné! Přijměte tedy pozvání do nově zrekonstruované Obecní knihovny v Bělé pod Pradědem na Jesenicku a do Místní knihovny v Černotíně, kterou z letargie probudila mladá knihovnice Veronika Vališová.

 

JAK TO VIDÍ V BĚLÉ POD PRADĚDEM / odpovídají Kamila Sikorová, knihovnice Obecní knihovny v Bělé pod Pradědem, a Daniela Přikrylová, metodička regionu Jeseník

Připomeňte založení své knihovny, osobnost či spolky, které ve vašem městě či obci ve spolupráci s knihovnou spoluutvářely kulturní, společenský a vůbec občanský život první republiky.

Do osvobození obce v roce 1945 v obci žilo pouze německé obyvatelstvo. Nedochovaly se žádné informace, že by zde fungovala německá knihovna. Odsun původního obyvatelstva trval až do roku 1948 a k osídlování obce novým českým obyvatelstvem docházelo velmi pozvolna. Přesto byla nová knihovna založena mezi prvními kulturními stánky. V srpnu 1946 vznikla knihovní rada, které předsedal pan Alois Julina, jenž byl také zvolen prvním kulturním referentem obce. Uspořádal sbírku na založení nové knihovny. V listopadu 1946 tak mohl slavnostně předat do užívání knihovnu s názvem Lidová obecní knihovna Adolfovice, která čítala 279 svazků hodnotných knih. Knihovna byla umístěna v obecním domě nad hasičským skladištěm. Knihovnice Marie Julinová tuto funkci vykonávala zcela nezištně tři roky. V roce 1948 čítal fond knihovny již 468 svazků. Při sloučení dosud samostatných obcí Adolfovice a Domašov v roce 1964, byly tímto i knihovny sloučeny do jedné. Knihovna se v obci několikrát stěhovala a od roku 2016 sídlí v nově vybudovaném centru Bělá v pohybu. V současné době knihovní fond čítá téměř osm tisíc svazků a knihovnu navštěvuje pravidelně 186 registrovaných čtenářů.

 

Spolupracujete s některou zahraniční knihovnou nebo má vaše obec družbu s obdobnou obcí v zahraničí?

Partnerskou obcí Bělé pod Pradědem je polská obec Tułowice. Obec Tułowice je nejmladší obcí opolského kraje. Vznikla teprve v roce 1992. V rámci tohoto partnerství je každoročně realizováno mnoho kulturních a sportovních akcí. Největšími akcemi jsou vždy Dožínky, které pořádají obě obce. Další spolupráce funguje mezi základními školami, které pravidelně pořádají turnaje, olympiády a další akce. Knihovna se do tohoto dění aktivně zapojuje.

 

Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?

Určitě ne. Knihovna velmi úzce spolupracuje s místní základní a mateřskou školou. Již několik let je zapojena do projektu Už jsem čtenář – Knížka pro prvňáčka. Každoročně pořádá Noc s Andersenem, Knihovnického Ježíška a zve na besedy se spisovateli a ilustrátory dětských knih. Děti tak mají možnost se osobně setkat s oblíbenými autory, namátkou třeba s Ivonou Březinovou, Petrou Braunovou, Petrou Dvořákovou a u dětí s velmi oblíbeným ilustrátorem Adolfem Dudkem. V průběhu celého školního roku pravidelně pořádáme i tematické knihovnické lekce. Dokladem zájmu našich dětí o čtení je počet registrovaných dětských čtenářů. Aktuálně jich je 80.

 

JAK TO VIDÍ V ČERNOTÍNĚ / odpovídá Veronika Vališová, knihovnice Místní knihovny v Černotíně

Připomeňte založení své knihovny, osobnost či spolky, které ve vašem městě či obci ve spolupráci s knihovnou spoluutvářely kulturní, společenský a vůbec občanský život první republiky.

Založení knihovny v Černotíně se jako na mnoho dalších místech úzce váže k tzv. prvnímu knihovnímu zákonu z roku 1919. Avšak činnost knihovnická, resp. čtenářská, se rozvíjela již v 19. století, kdy se pomyslným vrcholem stalo založení čtenářského spolku Svornost, nad kterým poté převzal záštitu (1912) Odbor národní jednoty. Právě od tohoto odboru obec při vzniku knihovny převzala 300 knižních svazků a navíc „pěknou skří“ (ze zápisu v Kronice obce Černotín roku 1920, autor Josef Vodička).

Role knihovníka byla vždy úzce spjata se školou, kde také i knihovna sídlila, neboť právě profese knihovníka připadla v období první republiky vždy řídícímu učiteli. Tedy prvním knihovníkem byl učitel a zároveň kronikář obce Josef Vodička, nástupcem (1932) se stal František Dostál.

Období první republiky bylo obdobím rozkvětu, nikterak jinak to nebylo ani u nás v Černotíně. Lidé neměli jen zájem o ekonomický a hospodářský růst, ale chtěli se také kulturně vyžít. Kulturní život, který začal úlevou ze světové války, byl úzce vázán na tradiční zemědělský charakter života v obci a jeho sezónnost. Kromě knihovny, která byla mezi obyvateli velmi populární (posuďte sami, dle naší kroniky bylo v roce 1937 2 915 výpůjček na 73 čtenářů), nabízela obec kulturu v podobě divadelních představení (Tělovýchovný spolek Sokol a místní škola), besídek, slavností, ale také naučné přednášky, které několikrát ročně pořádala Osvětová komise. Bylo zde dokonce zřízeno i obecní kino, které na vrcholu své největší slávy promítalo i třikrát do týdne.

 

Letošní rok je výročím i dalších osmiček – 1948, 1968. Jakým způsobem je svým čtenářům připomenete? 

V letošním roce by se i Místní knihovna Černotín ráda účastnila oslav jubilejního roku 2018. Především bychom se rádi zapojili do oslav 28. října, jak pod hlavičkou obce, která každoročně pořádá lampionový průvod, tak i pod samotnou knihovnou. Již máme vymyšlených několik akcí a aktivit, které by měly zaujmout rozličné generace.

 

Spolupracujete s některou zahraniční knihovnou nebo má vaše obec družbu s obdobnou obcí v zahraničí? 

Obec Černotín nemá navázanou družbu s podobnou knihovnou v zahraničí, ale přátelský vztah na území České republiky máme, a to konkrétně se stejnojmennou obcí Černotín v Plzeňském kraji. S „plzeňskými černotíňáky“ jsme se dali dohromady zásluhou neštěstí. Když byly povodně v Čechách, tak naše obec finančně pomohla místním obyvatelům, a když povodně vtrhly po několika letech na Moravu, tak plzeňský Černotín pomohl zase nám. Tím začalo naše navštěvování, které vždy vyvrcholí na Srazu barevných obcí jako jsou Žlutava, Bělotín, Černá v Pošumaví…

Místní knihovna Černotín doposud nenavázala nějaký vztah s konkrétní knihovnou. Je pravda, že se knihovnice několikrát vydala „na čumendu“ do obecních knihoven v Olomouckém kraji. Ale na tu osudovou, se kterou by poté mohla naše knihovna pořádat společné aktivity, ještě nenatrefila. Ale třeba se ještě naskytne příležitost, knihovna v Černotíně je všemu novému zcela otevřena.

 

Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem? 

Během své dosavadní knihovnické činnosti jsem se setkala s názorem, že děti málo čtou. Ze svých zkušeností můžu však tento názor vyvrátit. Děti čtou, ale jinou literaturu než my v našem dětství, což někteří lidé nedokáží pochopit. Tak jak knihy jdou s dobou, což jde krásně vidět na nejčtenějších titulech, tak i samotná knihovna musí držet krok. Dnes již nepostačuje, aby knihovna sloužila v obci jen jako výpůjční bod, musí být zároveň kulturním a komunitním centrem, a když k tomu knihovna přidá ještě něco navíc, co ji bude dělat jedinečnou, tak v konkurenci obstojí.

Naše knihovna si děti získala na svou stranu především díky akcím, které pořádá. Pro černotínské, ale i „přespolní“ děti není naše knihovna španělskou vesnicí. Řídíme se mottem, že „knihovna není místem jen pro knihy, ale především pro lidi“, pro naše čtenáře, a především pro ty malé se snažíme zprostředkovat knihovnu jinak. Startovacím výstřelem byly tvořivé dílny, na kterých jsme nalákali první zvědavce, a poté se s námi pomyslný vlak plnou parou rozjel. Pro nejmenší jsme zmobilizovali babičky a dědečky, kteří poté četli dětem před spaním v MŠ. Zveme si děti na dobrodružné noční výpravy, pořádáme výlety pro rodiny s dětmi, hravou formou zprostředkujeme osvětovou činnost (Den Země, Movember, Nedoklubko…), píšeme dopisy Ježíškovi, pořádáme turnaje v deskových hrách…

Ale musím se přiznat, že jako knihovnice si ze všeho nejvíce cením dětí, které zavítají do knihovny i přesto, že se zrovna nekoná žádná akce. Je pravda, že někdy do knihovny vtrhnou jako hejno kobylek, rozkramaří deskové hry, knížky a mnoho dalšího, ale přesto – právě takovéto „okupování“ knihovny člověku vykouzlí úsměv na tváři.

 

VYZNÁNÍ OSOBNOSTÍ - MŮJ ŽIVOT S KNIHOVNOU 

Knihovna je instituce, která mne provází životem od nejútlejšího dětství. Ve vesnické knihovně jsem si jako žák základní školy pravidelně půjčoval dobrodružné knížky a doslova jsem „zhltl“ tisíce titulů. Návštěvy knihoven jsou návykové a dnes jako vědec a akademik potřebuji knihovny především pro mou práci. O prázdninách trávím pravidelně týden nebo dva právě studiem v knihovnách v zahraničí nebo právě ve Vědecké knihovně v Olomouci. Obecně jsem přesvědčen, že bez knihoven nemůže existovat kultura a civilizace. Jediné, co se mění, jsou média informací a řadu textů dnes lze číst například online. Proto se samozřejmě mění i knihovny a poskytují dnes mnohem širší spektrum služeb než v dobách mého mládí. Zároveň ovšem knihy v klasické podobě přetrvají a už nyní se těším na mé další prázdninové dobrodružství v knihovně.

Prof. Mgr. Jaroslav Miller, M.A., Ph.D., rektor Univerzity Palackého v Olomouci

 

Knihovnu jsem začal pravidelně navštěvovat od svých osmi let, tedy hned poté, co jsem se naučil číst. Četl jsem každý den, střídal jsem beletrii a odbornou literaturu a životem jsem se doslova pročetl. Vzhledem k tomu, že jsem nedávno začal studovat další vysokou školu, dnes u mne převažuje literatura odborná. I když mám vlastní poměrně obsáhlou knihovnu, ta mi k životu zdaleka nestačí, a proto jsem pravidelným návštěvníkem hranické knihovny, a když mi ani její fondy nestačí, využívám dobrodiní meziknihovní výpůjční služby. Bez knih si neumím život představit. Moje někdejší učitelka hebrejštiny nám studentům říkala, že peklo je místo, kde nejsou knihy. K tomu nemám, co bych dodal.

PhDr. Vladimír Juračka, zastupitel města Hranice

 

Do Hranic jsem se s rodinou přestěhoval v roce 1992 a vzápětí jsem si opatřil průkaz Městské knihovny v Hranicích. Byl jsem příjemně překvapen bohatostí a různorodostí knižních souborů, stejně jako vstřícností a profesionálními znalostmi knihovnic. Kromě románů i poezie mě zaujaly publikace z regionální historie. Rád bych hranické Městské knihovně poděkoval, že jsem v penzijním věku získal trvalého koníčka. Jezdím po archivech a soustřeďuji dokumenty o vývoji Kasáren gen. Zahálky od  jejich založení až do současné doby, stejně jako o historii hranické židovské komunity.

Václav Bednář, historik a autor několika publikací o Hranicích

 

Městskou knihovnu využívám už téměř 20 let, tedy od doby, kdy jsem se přistěhovala do Hranic. Hodně mi pomáhá v mé profesi. Vyučuji český jazyk a literaturu, a tak knihovnu navštěvuji ze dvou důvodů – abych mohla mít po ruce výtisky klasických děl na ukázku do výuky a také si samozřejmě půjčuji knihy pro vlastní četbu. Velmi ráda využívám akcí, které knihovna pořádá, jako jsou např. besedy se spisovateli a jinými osobnostmi. Tyto akce mě mimo jiné přivedly na myšlenku psát články, recenze a rozhovory s autory pro internetový časopis Vaše literatura.

Mgr. Radka Jakubíčková, pedagožka

Šumava je mým rodným krajem

Od narození spojuji své osudy s městečkem Kašperské Hory v srdci Šumavy. Už v době vysokoškolských studií v Praze, kdy jsem poprvé zažíval delší vzdálení od domova, ale i přednosti i zápory života ve velkoměstě, sílilo ve mně přesvědčení, že zůstat na Šumavě by nemusela být špatná volba.

K obdivu a úctě k Šumavě mne od školních let silně inspirovaly zejména tvůrčí pobyty akademického malíře Aloise Moravce, který tady objevil možnost letního bydlení právě v podkroví domku mých rodičů v Kašperských Horách. Byl to právě on, kdo ve mně jemným způsobem rozdmýchal oheň zájmu o historii a výtvarné umění. Na čarokrásnou Šumavu mne to stále táhlo, ale najít si tu zaměstnání ve vystudovaném oboru se zdálo skoro nemožné. Ještě před nástupem vojenské služby jsem pracoval celý jeden rok ve výstavním oddělení Jihočeského muzea v nedalekých Českých Budějovicích, pak na více než dva roky jsem se stal učitelem na pošumavských základních školách. Když se v roce 1976 náhle vynořila nabídka práce v Muzeu Šumavy, kde naléhavě potřebovali odborníka pro zpracování rozsáhlých sbírek společenských věd, mé směřování do středu Šumavy bylo více než jasné.

 

Výzva „pole neoraného“

Samozřejmě v mém okolí byli lidé, kteří mne od mého rozhodnutí poněkud zrazovali poukazováním na to, že na malém místě není tolik možností pro odborný růst, že tu chybí možnost společenského vyžití jako v městských centrech, … že v šumavské pustině budu trpět vzdálením od civilizace J  Já ovšem spíše sázel na zvláštní, jistě romantickou a mystickou Šumavu, „zemi zamyšlenou“, bohatou nejen krásami přírody a krajiny, ale vynikající bohatstvím jedinečné historie i svérázných tradic.

Nakonec i osiřelost kraje způsobená poválečným odsunem původních obyvatel tu byla výzvou, inspiroval mě také novodobý rozvoj turistického ruchu, který Šumavu opět posunul do spektra zájmu široké veřejnosti. Je pravdou, že na dlouhá poválečná desetiletí Šumava byla odstrčena zcela na konec tehdejšího světa, stala se hranicí dvou proti sobě stojících systémů, ale pádem železné opony a novými politickými poměry se toto území posunulo opět do středu evropského kontinentu a to nejen geograficky. V dobách svého rozhodování jsem zcela zřetelně vnímal společenskou potřebu podpořit tento (poválečným vývojem značně oslabený) kraj, oživit zde kulturní práci, mimo jiné v návaznosti na dílo předchozích generací právě sem nasměrovat badatelský zájem zejména z oblasti společenských věd. Přitažlivost Šumavy pro mne spočívala právě ve výzvách „pole neoraného“ zvláště v oblasti kulturní, také ve skutečnosti, že oproti českému vnitrozemí tu velká a nosná témata historie teprve čekala nebo ještě čekají na svá zpracování.

 

Práce pro muzeum

Za tu řadu uplynulých let mi práce v Muzeu Šumavy dala mnoho tvůrčích příležitostí, přivedla ke spolupráci i s těmi nejpřednějšími odborníky zejména v oborech historie, dějin umění, archeologie, muzejnictví, ale také s výtvarníky – malíři, sochaři a restaurátory... v neposlední řadě i s novináři a publicisty.

Zvláště po roce 1989 se nově rozvinuly kontakty se zahraničím, zejména s bavorskými kolegy. Pochopitelně jsem hrdý na to, že naše muzeum ve srovnání s jinými podobnými ústavy není žádnou „chudinkou“ a může se právem pyšnit výjimečným sbírkovým bohatstvím. Osobně si nejvíce cením inspirujících sbírek šumavského skla, výtvarného umění, zvláště jedinečných památek středověkého sochařství, ale i svérázných dokladů domácí lidové kultury a umění. Rád se setkávám s veřejností v rámci odborných výkladů a přednášek. Zvláštní radost mi působí realizace výstav, kterými se snažíme našemu publiku zpřístupňovat sbírkové bohatství jinak ukryté v depozitářích, a to muzea nejen našeho, ale i jiných institucí. Nejednou nám tak do výstavních expozic připutují kulturní poklady třeba i z Národního muzea nebo Národní galerie. Velkým podnětem a neutuchající inspirací muzejní práce je na předním místě stálý zájem veřejnosti, který pochopitelně souvisí s tím, že Šumava je u nás jednou z turisticky nejvíce navštěvovaných oblastí. Návštěvnost expozic a výstav se tu tak nepočítá na stovky, ale na tisíce...

 

Neúnavným organizátorem a aktérem místní kultury

Pochopitelně je Šumava plná výzev ke kulturní práci i mimo rámec muzea. Léto tak kupříkladu netrávím u moře, ale opět na Šumavě nejraději při organizaci tradičních prázdninových koncertů klasické hudby, a to většinou v originálním prostředí místních kostelů, které navíc oplývají vynikající akustikou a také cennými historickými varhanami. Tradici u nás mají zejména koncerty komorního smyčcového orchestru (vzniklého na Šumavě a pro Šumavu) Musica Lucis Praga, tvořeného předními hráči Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze a České filharmonie. Ti často mezi sebe zvou vynikající sólisty jako třeba houslistu Václava Hudečka nebo flétnistu Jiřího Stivína. Také vlastní muzicírování patří k mému životu v šumavských horách, rád příležitostně doprovázím svou hrou na varhany i zpěvem bohoslužby v místních kostelech. Několik let jsem se věnoval také práci v místním kinu, úspěchy zaznamenaly tematické filmové přehlídky a festivaly. Do pole mé působnosti patří také péče o památky, spolupráce s médii, dopisovatelská činnost... Organizace koncertů i jiných společenských akcí je možná především prostřednictvím Šumavského kulturního spolku, jehož jsem zástupcem. Zájmy místní kultury se snažím prosazovat i v rámci komunální politiky jako zastupitel a předseda kulturní komise. 

 

Vlastenecké nadšení versus skromné hmotné podmínky a negace

Mohlo by se zdát, že život a práce tomto kraji je samá pohoda. To mnohdy ano, zvláště, když je tu možnost prakticky kdykoliv pobíhat po šumavských kopcích, těšit se krásou krajiny a přírody, posilovat tak své tělesné i duševní zdraví. Samozřejmě ale i zde nastávají někdy krušné chvíle, když pro realizaci některých náročnějších projektů se nedostávají potřebné prostředky. Týká se to například tvorby nových expozic nebo reprezentativních výstav. Je pak dobře, že v mém nejbližším okolí nacházím spolupracovníky a kolegy, kteří spolu se mnou sdílejí vlastenecké nadšení a zaujetí, dokážou ke zdaru díla i při skromných hmotných podmínkách napnout své síly a plně zapojit svůj důvtip i umění improvizace.

Nelze pominout, že snad podobně jako jinde i zde v šumavském pohraničí je nutné potýkat se s provinční omezeností, pyšnou nevědomostí, konzervativní spokojeností s dosavadním stavem věcí, odporem vůči všemu novému, pomalostí, leností, nepřejícností, závistí… Také tu někdy sám na sobě „v té poušti šumavské“ zakouším pocity osamění, vzdálení od přátel… Snad nejvíce  tomu tak bývá za mlžných a temných dnů pozdního podzimu nebo za plískanic chladného předjaří…  Ten čas se ovšem snažím pochopit jako výzvu ke klidnému, tichému soustředění na práci a tvorbu, jako dobu zcela ideální k přípravě nové (opět jistě velmi rušné) kulturní sezóny, která u nás na Šumavě vrcholí právě v letních měsících. Přinášet lidem radost z poznání i krásy je i mou radostí a smyslem života.

 

PhDr. Vladimír Horpeniak (* 24. listopadu 1948 Sušice) je historik Muzea Šumavy.

Vystudoval v letech 1967–1972 historii, ukrajinštinu a dějiny umění na FF UK v Praze. Od roku 1976 pracuje jako historik v Muzeu Šumavy v Sušici a Kašperských Horách. Odborně se zabývá regionálními dějinami, uměním a kulturní historií. Publikuje řadu popularizačních článků, především v časopise Vítaný host na Šumavě a Českém lese.

Celý život je spjat s Kašperskými Horami, kde žije, pracuje a vehementně se angažuje v místním kulturním životě. Podporuje mladé badatele a nabízí jim zázemí na pracovišti i doma. Doktor Horpeniak je předním znalcem dějin Šumavy, přesto zůstává skromným, pokorným a přátelským člověkem k lidem kolem sebe.

Zdroj: Wikipedie

Informace o kulturním dění ve městě:

https://www.kasphory.cz/kultura

https://www.facebook.com/mekis.kasperskehory

Seriál Místní kultury se po celý rok bude zabývat fenoménem české knihovny, od historie po současnost. Chce představit osobnosti, trendy, ukázat velké knihovny i knihovny v malých obcích bez profesionálních pracovníků, popsat, jak se knihovnám daří komunikovat s veřejnou správou, co jim chybí, čeho si naopak váží. Přejeme si, abychom tím i přispěli ke kulatým stolům v jednotlivých krajících, které hodlá jako dialog s veřejnou správou uspořádat Národní knihovna. A rovněž, a to především, vzdát hold knihovníkům, kteří svou profesi považují za poslání a službu společnosti.

Mgr. Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu

 

JAK TO VIDÍ VE VSETÍNĚ /odpovídá Mgr. Jana Vaculíková, pracovnice regionálního oddělení a studovny Masarykovy veřejné knihovny Vsetín

Připomeňte osobnost či spolky, které ve vašem městě či obci ve spolupráci s knihovnou spoluutvářely kulturní, společenský a vůbec občanský život první republiky.

Masarykova veřejná knihovna Vsetín vyrůstala ze základů Vzdělávacího spolku Snaha, který byl ve Vsetíně ustanoven roku 1872. Dosavadní čtenářské spolky ve Vsetíně byly spíše německé nebo lehce stagnující a Snaha se záhy stala nejvýznamnějším kulturním hybatelem nejen na Vsetíně, ale i v širším okolí. Její první odbory byly čtenářský a vzdělávací, později zřídila také odbor pěvecký, divadelní, turistický a sportovní. Největšího rozkvětu Snaha dosáhla za předsedy Karla Bubely (1878–1904), významného staročeského poslance. Její knihovna byla založena v roce 1880 a zasloužili se o ni hlavně učitel Jan Úlehla (1852–1833) a lékař František Sova (1853–1940). Oba pánové svým významem dalece přesahovali hranice města i regionu a věnovali se široké škále kulturních i společenských aktivit. Knihovna Snahy měla ručně psané vázané katalogy i seznamy knih, byla veřejná a sloužila lidem z širokého okolí, knihy se půjčovaly za poplatek, k dispozici byl knihovní řád. Vzdělávací spolek Snaha přispěl knihami i k založení knihoven v Hovězí, Jablůnce, Rokytnici, Pržně a Horní Jasénce. František Sova vedl knihovnu Snahy až do roku 1920 a jeho působením vzrostla ze 639 svazků na úctyhodných 4050 svazků.

Pro čtenářský vývoj na Vsetíně byl následně stěžejní r. 1913, kdy se sdružené spolky za vedení „Osvětového sboru pro Vsacko“ usnesly na otevření první veřejné čítárny na Vsetíně.

Následovala 1. světová válka a po válce byla založena Masarykova veřejná knihovna Vsetín. O jejím založení bylo rokováno ve Vsetíně již r. 1918, kdy se radní rozhodli „zříditi na náklad obce veřejnou knihovnu a čítárnu“, avšak v poválečném zmatku bylo toto usnesení opomenuto. Konečné usnesení ke zbudování knihovny tak pochází ze 7. března 1920, kdy se v rámci oslav 70. narozenin T. G. Masaryka městské zastupitelstvo usneslo, aby: „zřízena byla na Vsetíně veřejná knihovna Masarykova, a čítárna“, která byly otevřena o rok později, 2. února 1921. Čerstvě založená knihovna byla provizorně umístěna v zasedací síni radnice a Vzdělávací spolek Snaha jí věnoval několik set knih. Prvním knihovníkem byl odborný učitel Bohumil Lehký, který působil v knihovně až do r. 1939. Jmenována byla i knihovní rada, předsedou knihovny byl zvolen František Brodský, jednatelem Richard Pavlík, pokladníkem Viktor Bečka. Jak si knihovna za první republiky vedla, dokládají statistiky z r. 1937. Mj. se zde dočteme, že od otevření do konce roku 1936 bylo zapůjčeno 227.545 svazků.

 

Spolupracujete s některou zahraniční knihovnou nebo má vaše obec družbu s obdobnou obcí v zahraničí?

Odpovídá PhDr. Helena Gajdušková, ředitelka Masarykovy veřejné knihovny Vsetín

Zahraniční spolupráce nám často přináší nové pohledy a zkušenosti, jiné přístupy a inspiraci pro naši vlastní činnost. V tomto smyslu oceňujeme i exkurze do zahraničí, které pro nás organizuje SKIP. Našimi partnery jsou především slovenské knihovny, s nimiž máme podobné zájmy: Společný projekt jsme zrealizovali dvakrát s Turčianskou knižnicou v Martině (projekty Rozmanitost nás spojuje, Barevný svět poznávání) – zaměřeno na informační vzdělávání a na výměnu zkušeností, velmi rádi spolupracujeme s Knižnicou ve Vranově nad Topľou – s charismatickou Míťou Antolíkovou, která několikrát přednášela na našich seminářích a my zase ve Vranově, jako partneři jsme se účastnili projektu Regionálne cennosti, který připravila Knižnica v Prievidzi. V pravidelném kontaktu jsme i s Ľubovnianskou knižnicou (Stará Ľubovňa je partnerským městem Vsetína). Dlouholetá spolupráce nás pojí se Stadtbücherei v Sulzbachu-Rosenbergu v Německu, kde projektové partnerství už přerostlo v osobní vazby.

Se zmíněnými knihovnami nás pojí srdečné přátelství, které se projevuje v trvalém předávání zkušeností i obohacujícím neformálním partnerství.

 

Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?

Z různých průzkumů skutečně vyplývá, že děti čtou méně než dříve, protože čtení „není moderní“. Čtení to má v konkurenci s ostatními nabídkami hodně těžké (čtení ve škole je nepříjemnou povinností) a knihovny také. Když se však škola zhostí svého úkolu a z „povinnosti číst“ se stane „schopnost, dovednost číst“, pak knihovna může dětem představit čtení jako zážitek, požitek, radost. A má (měla by mít?) k tomu řadu prostředků:

Kromě pestré nabídky kvalitních knížek (včetně pomoci s výběrem vhodné knihy) hraje velkou roli i prostředí – příjemné posezení, poležení, či dokonce celá čtecí (tajemná) místnost, do které se vstupuje zdánlivými dveřmi do skříně nebo se odkryje utajený regál… Myslím, že zde se kreativitě a fantazii knihovníků meze nekladou a v mnoha knihovnách najdeme spoustu různorodých nápadů a inspirací, jak dětem čtení zpříjemnit, zatraktivnit. Respektování jejich zájmů a priorit (tajemno ve stylu Letopisů Narnie, Harryho Pottera, malého Poseroutky, kde vzhled stránky knihy připomíná obrazovku počítače nebo nabídka oblíbených komiksů), příjemný vzhled knihovny jsou samozřejmě velmi důležité, ale klíčová je osobnost knihovníka. Knihovník, který zná dětské zájmy, rozumí jejich dušičkám a dává jim najevo, že je má rád, je nakonec často ten, který vztah dítěte k četbě ovlivňuje podstatnou měrou.

To, že máme řadu kvalitních dětských knihovníků, by nás nemělo nechat spát na vavřínech. Poskytněme jim podporu a neustále je vzdělávejme, aby mohli rozumět dětem a jejich (čtenářským) potřebám. Vždyť všichni víme, že dítě se snáz „chytí na lžičku medu než na sud octa“…

 

JAK TO VIDÍ V HORNÍM LIDČI / odpovídá Věra Povalačová, Obecní knihovna Horní Lideč (Knihovna roku 2014)

Knihovna v Horní Lidči byla založena v roce 1924 a sídlila v obecní kanceláři. Prvním knihovníkem byl rolník Jan Brhel. Byla jmenována rovněž knihovní komise ve složení: rolník Jan Holec, rolník Josef Vaculka a řídící učitel Jan Trávníček. Obec vynakládala ročně na provoz knihovny částku 500 korun, což byl téměř dvojnásobný obnos tehdy stanoveným zákonem. Koncem roku 1925 měla knihovna 63 knih.

31. 12. 1925 byla založena kronika obce. Prvním kronikářem se stal Jan Evangelista Trávníček, řídící učitel a prvními členy letopisecké komise byli starosta Josef Slánský, Jan Fojtů a Jan Skřipka. Materiál byl sbírán dle ústního vyprávění a dle dostupných pramenů. Jan Ev. Trávníček psal kroniku 51 let.

Jan Ev. Trávníček rovněž od roku 1925 přebírá do péče obecní knihovnu. U obecního zastupitelstva vymáhá štědřejší dotaci, opatřuje knihy z darů veřejných institucí a podniků, ba i z vlastních prostředků. Rozdělil knihovnu na část beletristickou a část naučnou a zavedl první seznamy knih.  Po smrti tchána, plk. Resky, věnuje roku 1935 téměř celou jeho knihovnu obecní knihovně.

Jan Ev. Trávníček oživuje aktivitu místní osvětové besedy a ještě jako svobodný učitel podněcuje činnost ochotníků. Soubor pracoval pod různými hlavičkami (Omladina, Osvětová beseda) – ve dvacátých a třicátých letech hrával zejména hry divadelního autora Adolfa Bognera z Valašského Meziříčí a biblické i pohádkové hry Jindřišky Janečkové (sestry kolegy učitele, která žila na faře v Lidečku).

Od roku 1930 organizoval každoročně výstavy ovoce, ovocnářské kurzy, na nichž přednášeli různí odborníci. Později tyto akce organizovala Lidová škola zemědělská, jejímž byl ředitelem.

Z jeho iniciativy byla v roce 1929 – o svatováclavském miléniu – postavena svatováclavská kaplička, která byla obecním majetkem. Úředně neměla charakter sakrální stavby, nýbrž zvonice. Přesto se tam od roku 1929 pravidelně sloužily mše o svatováclavské pouti.

Přirozeným vyvrcholením této činnosti bylo zvolení starostou obce. Po uplynutí starostenství mu bylo v roce 1935 uděleno čestné občanství. Jan Ev. Trávníček se nenarodil v Horní Lidči, nýbrž v Drnovicích u Vyškova.

V roce 1932 přednesl v obci první přednášku o nepřátelských vpádech na Valašsko. Ve vlastivědném působení, které pak po celá desetiletí rozvíjel, se spojovala zkušenost z veřejných vystoupení s bezprostředním oslovením publika, závěry a výsledky intenzívního studia, především historického, se zkušeností nejrůznějších etnografických průzkumů, na nichž se podílel za metodického řízení příslušných vědeckých ústavů a institucí, a literární zkušenost ve zpracování, prezentaci a popularizaci těchto poznatků přístupnou formou.

Přednášek, proslovů a besed bylo nespočet, stovky, ne-li tisíce. Zaznamenával si každé veřejné vystoupení v obcích a městech od první řeči v září 1917 v Němčanech, až do poslední besedy nad kronikou v Horní Lidči. Je to asi padesátka obcí, a v některých z nich absolvoval desítky (Valašské Klobouky, Vsetín, Lidečko, Drnovice u Vyškova) a v Horní Lidči stovky vystoupení…

První souhrn vlastivědných prací uveřejnil k 20. výročí osvobození ve sborníku Horní Lideč kdysi a dnes. Další syntetická práce vyšla až po jeho smrti: vlastivědná příručka pro učitele základních škol Okres Vsetín, kterou připravilo Okresní pedagogické středisko. Jan. Ev. Trávníček pro ni zpracoval hesla o obcích Horní Lideč, Lidečko, Střelná.

Publikoval především v okresním tisku, ale i v dalších novinách a časopisech. Hlavním objektem jeho zájmu se však stala obecní kronika. Od několika záznamů, s jakými začínal ve dvacátých letech, se dopracoval k obsáhlým ročním zápisům, které doplňoval i monografickými studiemi. Tato dokumentární práce byla oceňována a v roce 1970 natočil režisér Papušek televizní dokumentární film o zasloužilém kronikáři, v němž ovšem hlavní úlohu hraje obec Horní Lideč.

Kolem roku 1968 se u něho projevilo onemocnění cukrovkou, které ho i při dodržované životosprávě sužovalo a přivedlo až k smrti. V červnu 1977 odevzdal poslední zápis a ukončil práci kronikáře. Jan Ev. Trávníček zemřel v léčebně pro dlouhodobě nemocné ve Valašském Meziříčí 6. srpna 1981. Je pohřben na hřbitově v Lidečku vedle manželky Heleny a syna Jana.

Z podkladů syna Jana Ev. Trávníčka pana Mojmíra Trávníčka, literárního kritika a editora, zpracoval pan Dušan Pinďák v brožuře Jan Evangelista Trávníček. Řídící učitel, kronikář v obci Horní Lideč, vydané v roce 1999 a která je součástí fondu naší knihovny a Masarykovy veřejné knihovny Vsetín.

 

Spolupracujete s některou zahraniční knihovnou nebo má vaše obec družbu s obdobnou obcí v zahraničí?

Obec Horní Lideč spolupracuje se slovenskou obcí Dohňany prostřednictvím přeshraniční spolupráce na více projektech a právě přestavba budovy knihovny byla spolufinancována Evropskou unií v rámci Iniciativy Společenství INTERREG IIIA ČR-Slovensko a Ministerstvem pro místní rozvoj ČR.

 

Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?

Že děti dnes méně čtou je známá věc. Že by ale nevěděly, kde je u nás knihovna, to ne. Celý první stupeň se v knihovně během školního roku vystřídá 4x. Takže je to jedna návštěva za čtvrtletí. Třídy 2. stupně zveme na přednášky a besedy např. se známými autory. Každá třída tak během roku společně do knihovny přijde také.  Návštěvnost menších dětí je v poslední době ovlivněná existencí školní knihovny, která pravidelně doplňuje svůj fond. Věřím ale, že po skončení školní docházky se do knihovny vrátí. Během roku také pořádáme nejrůznější kreativní kurzy a semináře, které děti i s rodiči hodně navštěvují.

 

JAK TO VIDÍ VE ZLÍNĚ / PhDr. Zdeňka Friedlová, ředitelka Krajské knihovny Františka Bartoše ve Zlíně

Jaký význam mají knihovny v ČR v dnešní době – ve světě elektronických médií a sociálních sítí. Obešli bychom se bez nich?

Po tisíciletí platná role knihoven jako míst, které uchovávají, zpracovávají a zpřístupňují dokumenty, stále platí především pro tištěné dokumenty. Role zpřístupnění obsahu uchovávaného v knihách se po staletí vyvíjela a od minulého století se veřejné knihovny v demokratických zemích podílejí na podpoře vzdělanosti a osobního rozvoje nejširších vrstev obyvatelstva. Jednou z jejich rolí je, aby cena dokumentu nebyla limitujícím faktorem pro zpřístupnění jeho obsahu. Tato role by měla zůstat zachována a knihovny v ČR by měly mít větší možnosti pro legální zpřístupnění elektronického obsahu svým uživatelům. Licenční poplatky by za toto zpřístupnění měl autorům hradit stát.

I ve světě sociálních sítí zůstává důležité osobní setkávání. Ve virtuálním světě, v němž je dostupné cokoliv, kdekoliv a odkudkoliv, roste znovu význam společenských, komunitních, zájmových a spolkových akcí. V tom je jedna ze současných rolí knihoven – poskytnout prostor pro tato osobní a kolektivní setkání, pro studium, tvorbu a zábavu. Tento prostor by měl být bezpečný, kultivovaný, účelně vybavený a schopný přizpůsobení pro různé funkce.

V současnosti stojíme na křižovatce, kdy dochází na jedné straně k odlivu uživatelů od klasických knihovních služeb k volně dostupným elektronickým informačním zdrojům a na druhé straně stoupá počet návštěvníků vzdělávacích a kulturních akcí pořádaných knihovnami. Na tyto skutečnosti knihovny musí reagovat. Musíme být schopni držet krok s vývojem informační společnosti, přizpůsobit se novým způsobům komunikace a především nabídnout našim uživatelům přidanou hodnotu v podobě nadstandardních kvalifikovaných služeb a podporu celoživotního vzdělávání.

Knihovny by se neměly stát pouhými „kulturními domy“ bez obsahu, měly by mít svou koncepci a dramaturgii kulturních a vzdělávacích aktivit, které pořádají. V neposlední řadě by především větší knihovny měly i nadále plnit roli paměťových institucí pro uchování literárního dědictví daného regionu. 

Pokud budou veřejné knihovny užitečné pro obyvatele obcí a měst, nemusí mít obavy o svou existenci v konkurenci ostatních nabídek a aktivit.

 

Jak oslavíte osmičkový jubilejní rok? A jaké možnosti v této souvislosti máte jako TOP knihovna regionu?

Jubilejní rok 2018 je příležitostí k ohlédnutí, otevření zajímavých historických a společenských témat, tvůrčím setkáním. Krajská knihovna Františka Bartoše připravila přednáškový program ve třech cyklech – Hudba první republiky (cyklus tří přednášek s hudební tematikou), Architektura první republiky ve Zlínském kraji (výstava a přednáškový cyklus ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, územním pracovištěm v Kroměříži) a Česká státnost (přednáškový cyklus ve spolupráci se Státním okresním archivem ve Zlíně). V průběhu roku je realizován projekt Knihy našich prarodičů čteme i dnes – anketa a výstava ke 100. výročí vzniku Československé republiky s podporou programu Knihovna 21. století MK ČR. Projekt je zaměřen na prvorepublikovou literaturu pro děti.

Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně byla jedním z organizátorů kulatého stolu na téma budoucnosti knihoven „Knihovna věc veřejná“, který se uskutečnil 13. 6. 2018 ve 14|15 Baťově institutu. Cyklus 14 panelových diskusí je organizován Svazem knihovníků a informačních pracovníků ČR a Sdružením knihoven ČR při příležitosti výročí samostatného Československa v roce 1918 a přijetí zákona o veřejných knihovnách obecních (1919). Kulaté stoly probíhají pod záštitou Asociace krajů ČR, Spolku pro obnovu venkova a Svazu měst a obcí ČR.

Ve Zlínském kraji se kulatého stolu jako hlavní řečníci zúčastnili Mgr. Miroslav Kašný, člen rady Zlínského kraje pro kulturu, památkovou péči, církve, mládež a sport, MUDr. Miroslav Adámek, primátor města Zlína, PhDr. Vít Richter, ředitel Knihovnického institutu Národní knihovny ČR, PhDr. Zdeňka Friedlová, ředitelka Krajské knihovny Františka Bartoše ve Zlíně, Ing. Vojtěch Ryza, starosta obce Lidečko a předseda Spolku pro obnovu venkova Zlínského kraje, Mgr. Radovan Jančář, ředitel Knihovny Bedřicha Beneše Buchlovana, Uherské Hradiště. Pořadem jako moderátor provázel Mgr. Pavel Nášel, vedoucí Městské knihovny Fryšták. Do diskuze se intenzivně zapojili také další účastníci pořadu, mj. spisovatel Antonín Bajaja, MgA. Petr Michálek, ředitel Městského divadla Zlín, Mgr. David Valůšek, ředitel Státního okresního archivu Zlín a další.

Miroslav Kašný zdůraznil „nezastupitelnou a přetrvávající roli knihoven jako kulturních a společenských center, garantů kultury, kvality a vzdělanosti.". Primátor Miroslav Adámek s Vojtěchem Ryzou se shodli na tom, že starostové chtějí od knihoven slyšet podněty a rádi se seznámí s příklady dobře fungujících knihoven, které poskytují svým uživatelům příjemné prostředí k setkávání, studiu, trávení volného času i komunitním aktivitám. Celkem se panelové diskuze zúčastnilo přes 70 osob.

V červenci si připomeneme narozeniny spisovatele Ludvíka Vaculíka, mj. autora manifestu Dva tisíce slov z roku 1968, výstavou a literárně hudebním setkáním. 

Program jubilejního roku uzavřeme s nejmladšími čtenáři na konci listopadu Dnem pro dětskou knihu, který bude inspirován tvorbou bratří Čapků pro děti.

 

MŮJ ŽIVOT S KNIHOVNOU/ Mgr. Radovan Jančář, ředitel Knihovny Bedřicha Beneše Buchlovana v Uherském Hradišti

Knihovna už pro mne dnes neznamená pouze dům plný zajímavých a atraktivních knih, ale především příjemné místo k pobytu, odpočinkové prostředí a fantastické knihovnice (ale i knihovníci), kteří leckdy i přes skromnější podmínky dokáží vytvářet velké věci.

V životě mne knihovna ovlivnila hned několikrát, ale nejvíce určitě hned na počátku profesní kariéry. Po práci v knihovně jsem popravdě nikdy netoužil, myslím, že mne to ani nenapadlo. Koncem 80. let minulého století začaly mé drobné problémy s tehdejším komunistickým režimem, lépe řečeno, s některými jeho představiteli. Po maturitě mi otec sehnal místo v tehdejším podniku Fruta Uherský Brod, kde jsem měl nastoupit jako vedoucí dopravy. Podmínkou ale bylo stát se minimálně kandidátem KSČ, což jsem rezolutně odmítl. Napadlo mne, jít se zeptat na místo do tehdejší Okresní knihovny v Uherském Hradišti, kde po mě vstup do strany nevyžadovali. Platy byly v té době v knihovně tristní, proto zde až na výjimky pracovaly pouze ženy. Tehdejší paní ředitelku jsem asi zaujal tím, že jsem byl mladý kluk a na její otázku o platu jsem odpověděl, že mi malý plat nevadí. Netuše, že za necelých dvacet let budu knihovně „ředitelovat“…

 

MŮJ ŽIVOT S KNIHOVNOU/ PhDr. Šárka Kašpárková, ředitelka Knihovny Kroměřížska

Musím se přiznat, že knihovna mne formovala od nejútlejšího dětství. Knihovnu jsme měli doma a mí rodiče byli vášniví čtenáři. Pamatuji si, že nejlépe mi bylo, když mi četli a když jsem dostávala pod stromeček hromadu knih. Ale to samozřejmě nestačilo, a tak hned, jak jsem uměla číst, jsem navštěvovala i kroměřížskou veřejnou knihovnu. Takže tam jsou někde začátky – v rodině, v knihách. Možná i proto jsem se rozhodla studovat knihovnictví. Pracovala jsem nejprve ve veřejné knihovně a později i v technické knihovně. Obě knihovny měly rozdílný systém řazení knih i jejich vyhledávání. A protože mám ráda systematičnost, myslím, že knihovnictví splnilo mé představy. I když nyní pracuji spíše v té roli manažerské, mám ráda knihy, ráda si popovídám s návštěvníky knihovny a vždy hledám zlepšení práce pro své kolegy. Měla jsem možnost rekonstruovat budovu pro potřeby knihovny, postupně ji vybavit, dotáhnout ji technologicky na dobrou úroveň samozřejmě i spolu se svými kolegy. A tak mi knihovna splnila všechny mé představy o naplnění profesního života. Nikdy jsem nelitovala ani práce ani času, který jsem knihovně věnovala. Myslím, že se mi to v osobním i profesním životě bohatě vrátilo.

 

Zpracovala: Ing. Jana Tomancová, Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně

Iniciativ, které se věnují zvelebování veřejného prostoru, stále přibývá. Jako by lidem přestávalo být jedno, v jakém prostředí žijí a pohybují se. Jen málo z nich má ale takový záběr jako plzeňský spolek K světu. Na to, aby z Plzně udělali místo, kde by chtěl žít každý, nešli od lesa, ale překvapivě přes kulturu. A daří se to. Málokdo by dnes tušil, že vše začalo jedním malým skautským bálem. „To bylo tak před deseti lety. Dělali jsme maškarní bály pro skauty, měli jsme vlastní bar, vlastní doprovodný program, dokázali jsme si pronajmout prostor, který byl složitý, nalákat hodně lidí, takže na skautský maškarní bál přišlo víc lidí než na normální bály, které se tam pořádaly, což byl paradox. Na to vše jsme si museli vydělat.“ Z tohoto prvního většího projektu pak následně čerpali zkušenosti na větších projektech se širším záběrem. Kuba Mareš nezakládal spolek za určitým účelem a s jasnými plány. Seběhlo se to tak nějak samo. „Když jsem přestal před deseti jedenácti lety vést skautský oddíl, tak mi to vlastně chybělo. Zároveň jsem měl vždycky vazbu k veřejnému prostoru a k městu obecně. Vyhodnotil jsem si, že mě víc než Praha, Ostrava nebo Brno láká Plzeň. Takže ačkoliv jsme pomáhali při rozjezdech projektů i někde jinde, nakonec jsme náš záměr stáhli na Plzeň. Tenkrát to byla jenom skupinka lidí, převážně skautů, kteří se v tom angažovali. Každý projekt jsem založil já. Nyní má každý projekt vlastní skupinu, vlastního šéfa, který ho vede a já u toho jen tak dozvukuji. Občas dělám bedňáka, občas jim do toho kecám, ale na žádném projektu už nejsem klíčový. Teoreticky by měl každý jednotlivý projekt přežít beze mě.“ O rok později se poprvé Plzeňané mohli seznámit s prvním větším projektem - PechaKucha. Postupně se začaly nabalovat další a další projekty, které bylo potřeba sjednotit, vytvořit systém a ukázat, že spadají do jedné rodiny. Tehdy se začal hledat správný název, který by vystihl to, co tahle parta nadšenců dělá. „Chtěli jsme název, který na sebe nebude poutat tolik pozornost, spíš nám šlo o to, že popíše události, které se nám líbí. Aby to nebylo třeba: Borci! Název, který nefunguje sám od sebe, potřebuje k tomu něco /někoho: lidi k světu, město k světu, … Název je navíc propojující.“ Tak vznikl název K světu, který perfektně funguje dodnes.

 

Jen projekty, kde je dobrá energie

 „Nejdříve jsem chtěl nějaké věci zastavovat. Bourání Kulturního domu v Plzni a následná referenda. Ale to není dobrý způsob. Když ti něco nakážou, zakážou, tak to dlouhodobě nebudeš dělat ráda. Bude to tak, že jsi teda naštvaná, ale holt to uděláš. Ale nemá to takhle být, respektive ta energie pak není dobrá. Dlouhodobě to fungovat nemůže. I když jsem si kdysi dávno myslel, že ano.“

Množství projektů se nakonec vyšplhalo na číslo dvanáct. Z této široké rodinky je v současné době aktivních pět. „Důvod byl, abychom se mohli víc věnovat Koloběžkám, PechaKucha a Náplavce… třeba se jen chlácholím, ale mám pocit, že je to na tom vidět.“ Všechny projekty do sebe zapadají. Každý má svou úlohu. Představme si je.

 

PechaKucha pomáhá

„Řekli jsme si, že nejdříve musíme lidi seznamovat a inspirovat. Tak vznikla PechaKucha“. PechaKucha Night je projekt, který probíhá po celém světě. Poprvé se objevil v Japonsku v roce 2003. Jedná se neformální setkání umělců, architektů, inspirativních a kreativních lidí, kteří na základě svých prezentací představují sebe, svou práci, svůj pohled na kulturu, architekturu, společnost. Prezentace je navíc v tzv. formátu 20x20, což znamená, že každý prezentující si zvolí dvacet obrázků, fotografií, přičemž ke každému z nich hovoří pouze dvacet vteřin. Zkuste si to. Tímto formátem se PechaKucha výrazně odlišuje od ostatních podobných prezentací. Hovorově řečeno: „odsejpá to“. A mnohdy je navíc vtipné, když přednášející zjišťují, že nestihnou ke každému obrázku říct vše, co chtěli, protože fotografie běží rychleji, než by čekali. Díky tomuto způsobu prezentace se divák nenudí, získá nejdůležitější a výstižné informace k práci, kterou umělec dělá nebo čím se zabývá, k myšlenkám jeho nebo určité skupiny. Jsou to vždy velmi příjemná setkání nabitá energií.

K světu pořádá PechaKucha od roku 2012, ale ve srovnání s jinými městy smysl této kulturní události posouvají ještě dál. „Pechu“ pořádají na místech, která jsou neprávem opomíjena, zapomenuta, zanedbávána nebo běžně nepřístupná. Upozorňují na potenciál daného místa a nutno říct, že se jim to daří. Přinejmenším v případě Náplavky. Plzeň totiž leží na čtyřech řekách a okolí řek je často velmi těžce přístupné.  Není tedy náhodou, že dalším stěžejním projektem je Náplavka. Náplavka k světu.

 

Náplavka – místa čtyř řek

„Když Václav II. zakládal Plzeň, asi to nebylo proto, aby byli lidé od sebe, ale aby řeka spojovala.“

Plzeň je reálně rozdělená. K světu měli za cíl Plzeňany více propojit. Když chcete z jednoho na druhé místo, vzdálené třeba kilometr, dojít (jinudy než po chodníku či silnici), často máte v cestě nějakou bariéru. Ať jde o velký areál, (například teplárnu, pivovar, obchodní dům, …) anebo řeku. A vzhledem k počtu řek v Plzni, se tato bariéra násobí. Nejjednodušší pro překonání této bariéry je pochopitelně řeka.  A podle K světu mají řeky propojovat. Zatoužili po tom, aby se náplavky staly místem setkávání lidí, místem odpočinku. Aby to byla místa, kde každý rád tráví svůj čas. Podobně, jako je to v jiných evropských městech – především severských, kde s řekami mají zkušenost a náplavky fungují pro domácí i turisty. Ať už je to Stockholm nebo Kodaň. Proto bylo možné si při první akci v roce 2014, která upozorňovala na potenciál Náplavky na Radbuze u Denisova nábřeží, půjčit lodičky nebo gril, k dispozici byly bary, občerstvení, náplavka ožila koncerty a letním kinem. Prostor oživovaly zavěšené houpačky, vytvořená mola a dostatečné množství sedaček. Náplavka ožila. Celá akce slavila úspěch. Takový, že o rok později byla zahájena jednání na úrovni města o rekonstrukci a budoucím přístupu na náplavku na velkém prostoru mezi Wilsonovým mostem a mostem U Jána. V současné době se na náplavce bagruje a připravuje se na obnovu a naplnění svého potenciálu. Letošní PechaKucha otvírala Náplavku přímo v centru města mezi Wilsonovým a Saským mostem. A po celý červen byl na náplavce zajištěn program. Koncerty pod širým nebem nebo taneční kurzy, noční letní kino nebo třeba jen posezení u baru.

 Bariérou mezi lidmi nejsou jen velké areály a řeky, ale často auty přeplněné silnice, dlouhé kolony a s nimi nervozita. Zkrátka Plzeň je hodně příznivá pro auta a chybí v ní zkratky. Proto logicky slaví úspěch kola a jejich sdílení.  K světu šli ale opět o kus dál.

 

S koloběžkou po zkratkách

Kolo je v přeplněných městech nejrychlejším dopravním prostředkem. Pokud ale nejsou úplně kvalitně vyřešené cyklostezky ve městě, podobně jako je to v Kodani nebo ve Vídni, je ještě něco lepšího pro dopravu ve městě než kolo. Je to koloběžka. Pro kličkování uličkami výrazně obratnější. Aby se ale předešlo situaci, kdy se sdílená kola ve městech hromadí, udělali si K světu svou tzv. zkratku a začali vyvíjet stojany na koloběžky! Naprosto ojedinělý nápad! „To byl asi nejvíc ambiciózní plán, který vzniknul. Původní plán byl tři roky, pak se to prodloužilo na pět let a teď máme vlastní patentový plán na stojan. Má jich být asi třicet tři v centru a člověk bude moci kamkoliv dojet na koloběžce. Chceme, aby toho u stanovišť bylo víc - mobiliář, tříděný odpad, stojan na normální kola. A tyto body chceme propojovat.“ Spolu s Plzeňskými městskými dopravními podniky pracují K světu také na tom, aby systém půjčoven byl provázaný s MHD.  Podpoří se tak ještě více ekologický způsob dopravy v Plzni a snad ubyde aut ve městě. Zájem o koloběžky si K světu ověřili už v roce 2013, kdy začali Plzeňanům koloběžky v rámci festivalu Kontejnery k světu půjčovat. Od té doby se koloběžky objevují na podobně spřízněných akcích. Nyní se Koloběžky využívají na jednom místě v Plzni na Borech, kde je stojan. Odtud studenti ZČU odjíždění na univerzitu na koloběžce, kde stojí další stojan. Postupem času je však v plánu koloběžkami propojit celé město.

 

Lokální Fresh Air Gallery

Galerie vytvořená v podchodu. Neustále otevřená a pulsující. To vše je v režii Petry Pulcarové, která tento projekt vytváří.

 

Střecha - Cesta k nadhledu a blíž k nebi

V roce 2007 se po více jak čtyřiceti letech uzavřelo jedinečné kino Elektra na Americké třídě. Kino, které svou kapacitou bylo největším kinem v České republice, v konkurenci nových multikin nyní zelo prázdnotou. Jedinečné místo na jedné střeše v centru města. V posledním - pátém patře této budovy byla kdysi prádelna pro celý dům (prádlo se věšelo na terase), sklad techniky a byt správce. Po těchto prostorách začali pokukovat lidé K světu. V roce 2014 začali pracovat na jejich obnově. Ty jsou jedinečné svým výhledem, dispozicemi i umístěním. K světu navíc zcela obstojně recyklují. Podlaha na terase je z replastových desek z náplavky, kde se už nyní bagruje a realizuje. Vznikla zde nová kavárna se zaměřením na fair trade výrobky a domácí zákusky vyrobené z lokálních potravin. Vše je vyráběné a připravované přímo v kavárně. Do budoucna se plánuje na zadní terase udělat komunitní zahradu i s včelími úly a na nejvyšším bodě střechy saunu. To je ale otázka minimálně dvou let. V červenci se tato kavárna poprvé otevřela veřejnosti.

 

Severský způsob komunikace

K světu jsou jedineční také ve způsobu, jakým projekty připravují. Naprosto nezbytnou složkou každého projektu je pro ně vyjádření veřejnosti. Tím, že jejich práce je zaměřena na veřejný prostor, vnímají jako nezbytné, aby se k dané problematice vyjádřili především ti, kterých se to dotýká, tudíž ti, co v Plzni žijí, studují, setrvávají. Nejednou se k Plzeňanům dostane dotazník s prosbou o jejich osobní vyjádření. Podle Kuby Mareše je to takový severský způsob komunikace. „Vždycky se hodně ptáme lidí – u všech projektů a lidi do toho zapojujeme. Máme takový trochu severský způsob komunikace, což znamená, že to nezadává město, ale zadáváme si ho my. Část zadáváme my, část tým – lidi, co s námi pracují, ale většinu mají dělat lidi. Správně se jich ptáme a lidi správně odpovídají. Například na téma komunitního plánování. Člověk, který přijde na kulturní program, plní, ať už vědomě či nevědomě, tři role. Je zároveň posluchačem, zároveň Plzeňákem a zároveň voličem. Nám dá zpětnou vazbu. V globální pohledu to politik vidí jako: jo, deset tisíc lidí – akce je to zajímavá, člověk si ji užije – ano, ten projekt podpořím. A my si to užijeme s ním. Na tomto principu to funguje. Musí to být pro všechny lidi výhodné. Jsme spokojení my, je spokojený on a je spokojené město. A když tu nejvíc náročnou práci v Náplavce uděláme my a už je nejspíš jisté, že to dopadne dobře, tak v tu chvíli do toho už politik vstoupí a podpoří to, protože už ví, že to bude dobré.“

 

„Nelobbuji za pandury, ale za veřejný prostor“

Celkový cíl K světu je jasný: Udělat nějakou globální změnu na úrovni Plzně, která by se později dala kopírovat dál. A nejsou to pouze K světu, kteří tyto ambice v Plzni mají. „Jsem moc rád, že to tady dělají i jiní lidi a jinak. Ale to čekání na výsledek je hrozné… asi jsem furt ještě netrpělivý. Dělá mi problém počkat si, až se za pět let něco stane. Až se změní kluci v politice, … člověk opět trne, jestli to udrží a jestli to taky tak budou chtít i ti další. To nejvíc, co vlastně dělám, je, že jsem takový mediátor mezi projekty a lidmi, architekty, někdy do toho logicky zapojím nějaké cizí lidi, politiky. Jsme vlastně lobbisti, jen nelobbuji pandury, ale moje lobbistické téma je veřejný prostor. Chceme najít způsob, aby byli všichni spokojení. Aby měli politici svoje body, aby byli spokojení lidé, aby to bylo porovnatelné se zahraničím. To je to, proč to dělám. Teď nás moc potěšilo, že něco podobného v Praze řešili, a lidi jako jsme my, tam nejsou. Což mě až vyděsilo. V Praze údajně chybí nestranná síla tohoto typu. Všichni už jsou trochu obarvení někam. Do zelena, do modra, do oranžova. Takže nás jedna velká pražská reklamní firma oslovovala a chtěla spolupracovat v Praze. My jsme se jí omlouvali, že máme rádi Plzeň, ale vlastně nás to dost překvapilo. Myslel jsem si, že tuto roli v Praze nějací lidé plní. Roli mediátora. Ona je fakt dost nevděčná práce. Pokud mám být upřímný vůči sobě a vůči týmům, tak musím přiznat o.k., přišli lidi, byla to fajn kulturní akce, ale my nechceme dělat kulturní akce, my chceme, aby se něco změnilo. Všiml si někdo toho, co se změnilo? Někdy se ty výsledky hůř hodnotí. A sebekritika samozřejmě roste a otázky jsou víc na tělo, když vám tato práce zabírá veškerý váš čas a následně se to promítá do soukromého života. Projekty, u kterých jsem si myslel, že se jimi jen chlácholím, jsem prostě nechal hibernovat.“

 

Další projekty, které v současné době spí

Kontejnery k světu byl svého času největší festival veřejného prostoru, který na sebe upoutal velkou pozornost. Nejen, že se upozornilo na to, jak flexibilní jsou kontejnery a na kolik způsobů se mohou využívat, ale také do jakého prostředí mohou být umístěny. Mnoho lidí se tímto projektem inspirovalo a pokračuje s ním jinde, v jiných městech. „My už jsme z toho trochu vycouvali, ale jsme rádi, že se kontejnery ujmuly i jinde. Před těmi deseti lety to byla fakt „úchylárna“, když jsme je v roce 2008 umisťovali na náměstí, tak si lidé ťukali na hlavu, proč na náměstí dáváme kontejnery. Mám radost, že se to nakonec hezky ujalo. A že dneska už je z toho hodně věcí.“

Dalším spícím projektem je Špejchar. Místo, kde se za komunistů dělala tajně kultura. „Majitelka toho místa nás oslovila, že dědečkovi se svou maminkou slíbily, že to nikdy neprodají a neudělají tam vilu s bazénem. Slíbili jsme jim, že jim to pomůžeme rozjet a uděláme na to projekt (studii i projekt) a zkusíme pomoci na to sehnat peníze. Takže jsme to místo otvírali i PechaKuchou. To byla PechaKucha asi s nejlepší atmosférou, co jsem kdy zažil.“

V projektu Hrana architektury bylo za cíl postavit experimentální dům za málo peněz. Jednalo se o studentský projekt, kde si studenti z vysokých škol a další dobrovolníci  zkoušeli v praxi postavit vlastní dřevostavbu s minimem nákladů a na ekologickém principu.

 

Finance

Město na tyto projekty přispívá částečně. K světu mají nyní grant na čtyři roky, který činí necelých pět set tisíc. To je přibližně čtvrtina jejich rozpočtu. Dvě třetiny nebo někdy tři čtvrtiny si musí sehnat sami. Buď od partnerů, nebo si na to musí vydělat. Vyrábí si tudíž na kulturní akce vlastní bary, když dostanou od partnera pivo, tak ho prodají, takže se snaží tyto akce dělat trochu jako podnikání. „Přijde mi to zdravé. Lidi si zvyknou, že peníze nepadají z nebe, ale že si je musíme vydělat.“

 

Ateliér

Protože projekty, za kterými Kuba Mareš stojí, jej neuživí, má jakožto architekt také svůj ateliér. Ateliér k světu. Ateliér vypomáhá Náplavce, ale i Koloběžkám a všem další projektům. „Veškerý zisk stále dáváme do všech projektů. To je asi dlouhodobě neudržitelné, ale zatím se to ještě stále takto děje. Zkrátka peníze, které máme navíc (občas si říkám, že jsem tam dal moc), tak prostě dáváme do jiných projektů.“

 

Lidé a spolupráce

Na jednotlivých projektech se podílí kolem devadesáti lidí. Jejich počet ale kolísá. Největší zastoupení mají Koloběžky – kolem patnácti lidí, PechaKucha kolem třinácti a Náplavka kolem deseti lidí. Samotný Ateliér třináct lidí. Do projektů je navíc zapojeno mnoho dobrovolníků a brigádníků. „Fungujeme trochu separovaně. Někdy se podaří, jako teď na Náplavce, že se sejde víc projektů najednou, tam si třeba někde ťuknou s pivem, ale moc se ti lidé navzájem neznají. Znají se šéfové projektů, ti spolu spolupracují, ale najednou jsme se asi nepotkali nikdy. Protože nejsme firma, které můžu dát jeden den volno, abychom se potkali, vždycky třeba někdo někam jede nebo nemůže. Je tam pár lidí, kteří vidí do všech, jako účetní atd., ale reálně to funguje tak, že každý projekt má vlastní život. Je to tu hodně volné a hodně o sobě samém. Nejsou tu žádná striktní pravidla. Jsem tu takový skautský vůdce oddílu, pak jsou tady takoví rádci a šéfové družin. Já jsem si ten skautský oddíl vlastně přetavil dál.“

 

Seriál Místní kultury se po celý rok bude zabývat fenoménem české knihovny, od historie po současnost. Chce představit osobnosti, trendy, ukázat velké knihovny i knihovny v malých obcích bez profesionálních pracovníků, popsat, jak se knihovnám daří komunikovat s veřejnou správou, co jim chybí, čeho si naopak váží. Přejeme si, abychom tím i přispěli ke kulatým stolům v jednotlivých krajících, které hodlá jako dialog s veřejnou správou uspořádat Národní knihovna. A rovněž, a to především, vzdát hold knihovníkům, kteří svou profesi považují za poslání a službu společnosti.

Mgr. Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu

 

JAK TO VIDÍ V BORŠOVĚ NAD VLTAVOU / odpovídá Mgr. Romana Rýcová, knihovnice

Připomeňte založení své knihovny

Jsme Obecní knihovna v Boršově nad Vltavou, v obci, která má více než 1900 obyvatel. Podle zápisů v kronice byla knihovna zřízena k 1. 1. 1922. Přesnější zmínky – kde, kolik knih měla, počet čtenářů ani jméno knihovníka uvedeny nejsou. Záznam pak pokračuje až po 2. světové válce. Od roku 1947 máme celkem přesné údaje o vývoji knihovny, známá jsou i jména knihovníků a místa, kde se prostory knihovny nacházely.

Největšího rozmachu zaznamenala knihovna po roce 1979, kdy se knihovnicí stala paní Irena Krejčů, která oslovila mnoho nových čtenářů a rozšířila knihovní fond krásné, dětské i naučné literatury. Knihovna sídlila v prostoru bývalého pohostinství U Růžičků, kde se nacházela až do roku 1990. Poté byl objekt vrácen původním majitelům a knihovna se přestěhovala do 1. poschodí bývalé tzv. staré školy. Tam byla až do října 2015.

Starosta obce Mgr. Jan Zeman, který se nejvíce zasloužil o stavbu nové knihovny, říká: „Místo, kde se knihovna nacházela, bylo všem známé jako stará škola. Už z názvu je patrné, že nesla známky opotřebení. Největší problém byl s nevyhovujícími stropy, plísní, špatným parkováním, pro starší čtenáře byl limitující i vstup, který nebyl bezbariérový, zkrátka tyto prostory nevyhovovaly. V roce 2012 nastoupila jako knihovnice Mgr. Romana Rýcová, v knihovně byly pořádány různé akce, ať už to bylo zdobení vánočních perníčků, večerní čtení pro děti, a do knihovny nacházelo cestu stále více čtenářů i návštěvníků. Proto bylo rozhodnuto, že postavíme knihovnu novou, knihovnu, která by splňovala funkci jakéhosi kulturně společenského centra obce.“

Projekt byl svěřen architektu Adamu Lencovi, který situaci v obci dobře zná, bydlí v jedné její přilehlé části.

„Nic okázalého - prosté, dostupné materiály, stejně jako v knize - to podstatné se skrývá uvnitř, ne na povrchu. Knihovnice vede nejenom vlastní knihovnu, ale také certifikované infocentrum sloužící jak místním, tak turistům a současně působí jako kurátorka přednáškové a výstavní místnosti, jež navazuje na prostor s knihami. Objekt není pasivní stavbou čekající na náhodné návštěvníky, naopak aktivně předkládá program jako plnohodnotná kulturní instituce, kam si místní zajdou půjčit knihu, maminky si tu ráno po odvedení dětí do školky dají čerstvou kávu, něco si přečtou na terase, nebo se sousedkou proberou zahrádku, přes den sem zajdou děti na divadelní představení a k večeru se tu promítají cestopisy,“ říká architekt Lenc.

Jak řekl, tak udělal. Nová budova vyrostla vedle obecního úřadu. Jejím základem se staly nevyužívané garáže, k nim byla přistavěna část, v níž je místo pro téměř 9 000 svazků (dnes jsme asi v polovině kapacity), a prostor, který je studovnou, čítárnou, galerií, pamatováno je i na dětskou hernu. Cela stavba je situována do zahrady, kde vznikla ještě terasa s možností posezení a prostor pro dětské pískoviště a klouzačku.

Knihovnu jsme otevřeli v říjnu 2015 a již v roce 2016 jsme se stali Jihočeskou knihovnou roku 2016. Úspěch jsme zaznamenali i v celostátní soutěži, kde jsme získali 2. místo. O rok později jsme certifikovali informační centrum a získali certifikát ČSKS I. stupně. Na našich internetových stránkách informujeme o připravovaných akcích, jejich součástí je i online katalog.

Do nové knihovny našli cestu nejen noví čtenáři, v současné době je jich 259, ale prostory byly navrženy tak, aby bylo možné pořádat různorodé akce. Jako první se nabízely výstavy a besedy spojené s promítáním. Jedna z prvních výstav byla věnována tvorbě pana starosty, který vystavoval obrazy s biblickými motivy. K nejnavštěvovanějším patřily obrazy malířů E. S. Kolaříka, Zuzany Kotisové, Pavla Rožbouda, nebo mladé začínající malířky Moniky Vojtové. Výstava trvá vždy jeden měsíc a v současné době máme obsazeny termíny až do konce roku 2018.

Své místo v knihovně našly i besedy o vzdálených zemích, obrazem i slovem jsme navštívili například Patagonii, Austrálii, Indii, Jižní Ameriku a další kontinenty.

Po celý rok probíhá v knihovně pravidelná výuka angličtiny pro dospělé, příznivce si našlo cvičení podle dr. Smíška i posilovací cvičení s hudbou (v létě na zahradě), Boršovský talent pro děti ze ZŠ Boršov nad Vltavou, v poslední době se velké oblibě těší pěvecká vystoupení operních pěvců, pravidelná setkání maminek s dětmi a mnoho dalších akcí. Pyšní jsme na Boršovskou univerzitu (nejen) pro 3. generaci, která přilákala více jak dvacet dříve narozených spoluobčanů. Již 2. rokem pro ně připravujeme přednášky z historie, literatury, ekonomie i dalších oborů, které jsou pro ně zajímavé. Na konci každého semestru jedeme na výlet, kde „studenti“ jednak dostanou certifikát o absolvování a současně si mohou v praxi prohlédnout to, co slyšeli v teorii.

Knihovna také organizuje zájezdy na divadelní představení do Prahy, oblíbené jsou muzikály, zážitkem byl muzikál Noc na Karlštejně na hradě Karlštejn, Ples upírů, zanedlouho se chystáme na Muže se železnou maskou a závěr roku bychom chtěli oslavit Fantomem opery.

Za rok 2017 navštívilo knihovnu, kulturní a vzdělávací akce celkem 8 578 zájemců, čtenáři si vypůjčili 3 656 knih různých žánrů. O prázdninách přišlo do TIC, i díky celostátní hře ČT Art „Probuď Déčko,“ téměř 900 návštěvníků.

Baví nás vymýšlet pro naše čtenáře stále něco nového. Teď pracujeme s myšlenkou navázat kontakt s krajanskou knihovnou v USA. Přivedl nás k tomu obyvatel blízké obce, který dlouho v USA žil, do Čech si přivezl zpět rozsáhlou knihovnu většinou odborné literatury v angličtině, jejíž část nám laskavě věnoval, a stal se „fanouškem“ naší knihovny. Při rozhovorech s ním se právě tento nápad zrodil. V současné době intenzivně pracujeme na jeho realizaci a věříme, že se nám podaří dovést ho do konce.

Co dodat? Nelze než souhlasit se slovy pana architekta Lence: „Zrecyklovali jsme staré garáže, aniž jsme bourali, a udělali z nich knihovnu. Zrecyklovali jsme dlažbu ze staré obecní cesty a udělali z ní terasu. Zrecyklovali jsme ocelový nýtovaný nosník z historického železničního mostu, po kterém jezdily vlaky přes Vltavu více než sto let, a udělali z něj lampu. Koloběh pokračuje.“

 

Letošní rok je výročím také dalších osmiček – 1948, 1968. Jakým způsobem je svým čtenářům připomenete?

Z akcí, spojených se vznikem Československa, jmenujme např. iniciativu Stromy pro republiku +100. Ta, pod  záštitou obce Boršov, přinese výsadbu ovocných i okrasných stromů na vybraná místa v obci a jejím blízkém okolí, která jsou spojena s častými procházkami našich občanů. Každý strom bude označen nejen logem akce, ale i jménem toho, kdo o strom pečuje – ať už je to rodina, spolek, škola či školka.

 

Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?

V naší knihovně máme malých čtenářů dost. Chodí nejčastěji s rodiči, tím mám na mysli děti tak od 5 let, tedy už i předškoláky. Připravujeme různé akce pro MŠ i ZŠ. K zatím největší patřilo pečení „martinských rohlíčků.“ Bylo spojeno s povídáním o sv. Martinovi a němu jsme přidali i čtení z Petiškovy knihy Jak se Martínek ztratil. Všechny děti hned ožily, když viděly krásné a známé ilustrace Zdeňka Millera, spojily si Martínka s Krtečkem a rázem byly ve svém světě. Rohlíčky se velmi povedly a děcka si odnášela z knihovny sladký pocit v bříšku i zážitky s Martínkem. Jak svatým, tak „ztraceným.“ Bylo krásné pak pozorovat, jak se s rodiči trousily do knihovny a přesně věděly, co chtějí! 

Pokles zájmu o návštěvu knihovny a čtení pociťujeme u dětí kolem 12–13 let. Důvody mohou být různé – objevily čtečku?, dávají přednost PC, TV, multikinu? Ať už je to jakkoli, jsme rádi, že se k nám po překonání období virtuálního světa zase vracejí. Moudřejší o vztah k tištěné knize, o radost z vůně stránek a …

Pevně věřím, že si otázku Čtou děti málo? nebudu muset pokládat.

 

JAK TO VIDÍ V PRACHATICÍCH / odpovídá Mgr. Hana Mrázová, ředitelka knihovny

Jaké je vaše poslání v krajském systému knihoven?

Městská knihovna Prachatice je jednou z pověřených jihočeských knihoven výkonem regionálních funkcí.   V našem regionu je 50 knihoven z toho 10 s profesionální knihovnicí nebo knihovnicemi a zbylé jsou v režimu nazývaném neprofesionální. V žádném případě to ale neznamená, že odborně neodvádějí paní knihovnice nebo páni knihovníci svoji práci, ale že tito knihovníci a knihovnice práci v knihovně nevykonávají z pozice pracovní smlouvy a jejich činnost není v režimu hlavního pracovního poměru. Jsem moc ráda, že  s vedením obcí v našem regionu, kde jsou knihovny malé nebo větší, je  výborná spolupráce.

 

Připomeňte osobnost či spolky, které ve vašem městě či obci ve spolupráci s knihovnou spoluutvářely kulturní, společenský a vůbec občanský život první republiky.

Na základě zákona o veřejných knihovnách obecních č.430/1919 Sb. z. a n. a nařízení vlády republiky Československé č. 607, které ukládaly  každé politické obci, kde národnostní menšina čítala alespoň 400 osob nebo kde působila veřejná menšinová škola, povinnost zřídit této menšině zvláštní veřejnou knihovnu v jazyce menšiny, byly v Prachaticích zřízeny dvě knihovny - německá a menšinová česká.

Česká knihovna vznikla z české lidové knihovny spolku Česká beseda, která začala v  Prachaticích pracovat již na konci 19. století. Česká beseda byla podporována národní Jednotou Pošumavskou. Bohužel se nedochovalo mnoho  pramenů, z nichž by se dalo věrohodně čerpat. Z dopisu městské obecní radě je zřejmé, že první knihovnice paní Anna Šourková začala půjčovat knihy a časopisy až od 29. září 1921 v Nové radnici v bytě hajného Hoffmanna.

 

Letošní rok je výročím také dalších osmiček – 1948, 1968. Navázali jste po listopadu 1989 dialog s některými krajany ve světě?

Město Prachatice má výbornou mezinárodní spolupráci s městy na Slovensku, Litvě, Bělorusku, Itálii, Rakousku a dokonce se dvěma městy v Německu. Během mého působení proběhlo mnoho přátelských setkání i s rodáky z našeho regionu. Pravidelně se účastníme  setkání například v Šumavském muzeu ve Vídni i v německém muzeu v Ingolstadtu. Ve městě žije poměrně velká komunita bývalých prachatických občanů, kteří byli po válce odsunuti. Předseda"Böhmerwald Heimatkreis Prachatitz e.V."  pan Gernot Peter také přednášel na Univerzitě třetího věku Teologické fakulty Jihočeské univerzity ve středisku prachatické knihovny o životě na Prachaticku.  Nebo například v italském městě Terra del Sole -  v archivu -  byla uspořádána výstava, při které se vzpomínalo na české vojáky, kteří tam bojovali v 1. světové válce. 

 

Spolupracujete s některou zahraniční knihovnou nebo má vaše město družbu s obdobným městem v zahraničí?

Nejdelší,  již 15 let trvající je vynikající spolupráce s Okresní knihovnou ve Freyungu. Tato spolupráce je podporována zástupci obou měst a Okresním úřadem ve Freyungu.  Finančně byla mnohokrát umožněna také evropskými dotačními tituly. Díky tomu jsme mohli společně uspořádat mnoho a mnoho společných setkání čtenářů různých věkových kategorií. Od našich malých vítězů Čtenářské ligy až po studenty seniory. V naší knihovně jako správném centru celoživotního vzdělávání bylo otevřeno několik oborů Univerzity třetího věku pod patronací Jihočeské univerzity. Ten poslední pod záštitou Teologické fakulty je nazvaný Šumava bez hranic a Bavorský les bez hranic.  Okresní knihovna ve Freyungu a Městská knihovna Prachatice vydaly také společným úsilím knihy například Po stopách soumarů aneb historie Zlaté stezky. Pro mnohé jsou nezapomenutelné mezinárodní ročníky knihovnické akce ECCE LIBRI, na jejichž počátku stály obě knihovny. V loňském roce se konal již 10. ročník a symbolicky historický vlak přivezl spisovatele, nakladatele, knihovníky a další příznivce literatury do Nového Údolí na státní hranici, kam přišli literáti a němečtí čtenáři z Bavorska.

Slovenská knihovna  Ludovíta Štúra ve Zvolenu se účastní našich Nocí s Andersenem, při kterých si slovenské a české děti skypují . Vzpomínám na tu Noc, kdy si děti navzájem četly regionální pověsti. Bylo to skutečně oboustranně obohacující.

Italské knižní dary zpestřují náš fond, a naopak české knihy těší české děti v Itálii.

Naše knihovna již druhým rokem aktivně spolupracuje v rámci projektu ERASMUS + programu Learning, smart technologies  and  creativity  s knihovnou v litevské Ignalině a s norským knihovnickým centrem ve Fredrikstadtu. V každé zemi se podílíme na vzdělávání seniorů. Probíhají kurzy anglického jazyka a výměnné pobyty.

 

Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?

V Prachaticích rozhodně ne. Báječné paní knihovnice pracují i s nejmenšími čtenáři. Našim nejmladším jsou 2 roky. Klub maminek se pravidelně schází. Mezi naše tradiční a již letité akce patří slavnostní Pasování čtenářů, Celé Česko čte dětem, Tvůrčí středy se Zdenkou Lebedovou, Noc s Andersenem, Den pro dětskou knihu, zajímavé aktivity na každé prázdniny, informační besedy a setkání s ilustrátory, spisovateli a zástupci nakladatelství. Při loňském ročníku již zmiňované prachatické akce ve vlaku ECCE LIBRI, byl dokonce jeden a aktivity v něm určen vysloveně našim dětským čtenářům. Specialitou jsou Kurzy tvůrčího psaní se  panem spisovatelem Hynkem Klimkem. Výsledkem jsou dvě kouzelné knihy napsané prachatickými dětmi O víle Majolence a profesorovi z Prachatic. Paní ilustrátorka Zdeňka Študlarová z nedaléké obce Vitějovice tyto knihy nádherně ilustrovala.  V roce 2014 naši malí čtenáři za podpory 152 institucí v celé republice vytvořili čtenářský rekord.  Nejvíce čtoucích a poslouchajících lidí zaznamenaný Agenturou Dobrý den Pelhřimov, protože během měřených 10 minut Majolenku přečetlo nebo slyšelo 15 876 lidí. Výčet, co dělá naše knihovna pro dětské čtenáře, by byl ještě dlouhý, a proto jsou i dlouhé řady dětských čtenářů naší prachatické knihovny.

 

JAK TO VIDÍ V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH / odpovídá Mgr. Ivo Kareš, ředitel Jihočeské vědecké knihovny

Jaký význam mají knihovny v ČR v dnešní době – ve světě elektronických médií a sociálních sítí. Obešli bychom se bez nich?

Ptát se knihovníka, jestli bychom se obešli bez knihoven, je docela provokativní. Takže ano, asi bychom se bez knihoven obešli. Stejně jako bychom se obešli bez i těch elektronických médií a sociálních sítí a mnoha jiných civilizačních vymožeností. Ale něco bychom ztratili. V případě veřejných knihoven bychom přišli o instituci (to slovo je v tomto případě zcela na místě), která je příkladem dobré služby, dobrého uspořádání věcí. Tak, jak se mění svět a společnost, mění se i knihovny, ale to hlavní, proč knihovny vznikly, zůstává. Jsou místem, kde se kulturní a vědomostní bohatství nejen uchovává, ale je také k dispozici každému, kdo o něj projeví zájem. Unikátní síť veřejných knihoven v ČR tak vlastně symbolizuje demokratické principy a tradice, na kterých byla (a snad stále je) naše republika založena. A je na nás knihovnících, abychom fungování knihoven dokázali přizpůsobit moderní době. Z mého pohledu se to českým knihovnám vcelku daří. Už dávno nejsou jen půjčovnami knih, nabídka služeb v digitální podobě je samozřejmostí, stále více se knihovny stávají místem setkávání nejen lidí a informací, ale hlavně lidí navzájem. Kdoví, jestli právě tohle, ve světě elektronických médií a sociálních sítí, není to nejdůležitější

 

Jak oslavíte osmičkový jubilejní rok? A jaké možnosti v této souvislosti máte jako TOP knihovna regionu?

V rámci stoletého výročí se chceme věnovat konci 1. světové války i vzniku Československé republiky. Ve spolupráci s historikem Janem Ciglbauerem a Novou tiskárnou v Pelhřimově připravujeme vydání rozsáhlého díla o historii „budějovického“ 91. pěšího pluku. V říjnu a listopadu připomeneme výstavou události doprovázející vznik Československé republiky především ve vztahu k jižním Čechám a zajímavým dokumentům z fondu naší knihovny. Ukázkami z dobového tisku upozorníme i na další osmičková výročí.

 

Navázali jste po listopadu 1989 dialog s některými krajany ve světě?

Specifickým příkladem dialogu jsou někdejší němečtí krajané ze Šumavy, které představujeme v rámci projektu Kohoutí kříž, věnovanému šumavské německé literatuře. Ten dialog probíhá nejen prostřednictvím jejích literárních děl a vzpomínek, které zpřístupňujeme českým čtenářům, ale také přímo, kdy se nám ozývají, doplňují informace, posílají fotografie. Výjimkou nejsou ani osobní setkání. Přímí pamětníci ubývají, často jsme dnes ve spojení s jejich potomky, ale ten pohled z druhé strany je pro vnímání historie regionu a vztahů mezi Čechy a Němci hodně důležitý.

Krajanem ve světě, se kterým jsme navázali nejen dialog, ale který se v průběhu let stal opravdu přítelem knihovny, je budějovický rodák Otakar Kudrna. Z Československa odešel v roce 1969, žil nejprve v Anglii a v současné době v Německu a stal se jedním z nejvýznamnějších evropských lepidopterologů (tedy odborníků na motýly). Zajímá se živě o dění ve staré vlasti, přispěl k tomu, že se do fondu naší knihovny dostaly významné knižní sbírky z netolického muzea (které kdysi založil jeho strýc). Jihočeská vědecká knihovna se zase stala místem, kde byla poprvé představena jeho zásadní vědecká práce.

 

Spolupracujete s některou zahraniční knihovnou, a to nejen v oblasti knihovnictví, ale i na vzájemném kulturním projektu?

Dlouhá léta je naší partnerskou knihovnou Wojewódzka Biblioteka Publiczna v polském Opole. Počátky kontaktů spadají ještě do osmdesátých let minulého století, po roce 2000 byly obnoveny a rozvíjejí se tak, že jsou zajímavé a prospěšné pro obě strany. Na konkrétních projektech, souvisejících s česko-německými vztahy a německou literaturou v českých zemích, jsme spolupracovali například s Adalbert Stifter Institut v Linci, Adalbert Stifter Verein v Mnichově nebo Böhmerwaldmuseum ve Vídni.

Mezi partnerská města Českých Budějovic patří i město Lorient v západní Francii. Naše knihovna navázala spolupráci s mediátékou v Lorientu již v roce 1999 a o tom, že tato spolupráce není jen na papíře, se JVK přesvědčila v roce 2002, po povodních. Když v lorientské mediatéce zjistili, že část našich fondů byla povodní zasažena, zaslali dar více než 300 knih.

 

MŮJ ŽIVOT S KNIHOVNOU/ Prof. Václav Bok

Protože jsem vystudoval historii a germanistiku, měly a mají knihy a knihovny v mém životě prvořadé místo. Lásku ke knihám mi zcela nenápadně předali moji rodiče. Na knihovny a knihovníky mám mnoho vzpomínek a musím říci, že v naprosté většině kladné a příjemné. Jen asi dvakrát jsem se setkal s knihovníkem-morousem, jak bývali líčeni v beletrii 19. a 20. století. Jako kluk jsem se zajímal o heraldiku a o ní jsem se mohl poučit v Sedláčkových spisech, dostupných tehdy v hlavní studovně dnešní Národní knihovny. Moje tetička tam se mnou při mých občasných návštěvách Prahy obětavě chodila a vydržela tam sedět se mnou hodiny.

V polovině padesátých let, když jsem už jako patnáctiletý mohl získat vlastní čtenářský průkaz, mne knihovnice ve výpůjčním protokolu plzeňské vědecké knihovny oslovila „pane“ – pro mne to bylo poprvé v životě. V době, kde se mi většinou tykalo nebo mi říkali „soudruhu“, to byl báječný zážitek. Pamatuji si dodnes, jak se ta paní knihovnice jmenovala a že ten den svítilo sluníčko. Když jsem se přestěhoval do Českých Budějovic, vedla jedna z mých prvních cest do tehdejší vědecké knihovny. Zprvu jsem byl trochu zklamán, znal jsem knihovny s bohatšími fondy. Ale co zde bylo stejné, byli vlídní a vstřícní knihovníci. Za těch několik desítek let jsem jich poznal mnoho a s některými se spřátelil. I knihovna za ta desetiletí se významně obohatila, i přes ničivou povodeň roku 2002. Budějovičáci tehdy ukázali, jak mají svou knihovnu rádi, když svými dary pomohli její fondy obnovit a obohatit.

Nemohu vypočítat všechno, čeho si na této knihovně a jejích knihovnících vážím. Dalo by se začít u vchodu a skončit zcela nahoře. Obdivuji trpělivost pracovnic v informacích, s níž novým čtenářům znovu a znovu vysvětlují, co se v knihovně dá nalézt a jak; můj obdiv mají knihovnice ve výpůjčním protokolu, které jsou celou šichtu na nohou a přitom si zachovávají klid a často přidají i úsměv.

Co mi v mé práci pomáhá nejvíce, je meziknihovní výpůjční služba. Důležité jsou pro mne také fondy starých tisků ve Zlaté Koruně, které jsou opravdu výborně zpracovány. Velmi si cením regionálního oddělení českobudějovické knihovny, jemuž se podobná jen tak hned nevyrovnají. Po desetiletích existence má bohatý a všestranný knižní fond, kompetentní pracovníky a mimo jiné jeden opravdu vynikající výsledek – elektronickou encyklopedii šumavské německé literatury „Kohoutí kříž“.

Co mne zde ovšem již před lety trochu zarazilo, byl můj lístek v kartotéce regionálních osobností (a přitom jsem jen „náplava“) – u mého jména není jen hvězdička, ale už i křížek. Ale mohu to chápat symbolicky – začal jsem do knihoven chodit brzy a budu do nich chodit, pokud budu chodit. Ale než chodit přestanu, chtěl bych aspoň takto vyjádřit svou opravdovou vděčnost nesčetným knihovníkům našim i zahraničním, kteří mi v mnohém poradili, od nichž jsem se mnoho zajímavého dozvěděl a kteří na mne vždy byli a jsou hodní.

 

 

 

Starosta Litně Filip Kaštánek k tomu říká: „Chceme motivovat doslova všechny mladé u nás v městysi a vytvořit jim podmínky k tomu, aby si vytvořili správné návyky pro trávení volného času - sportem, hrou na nástroje, zpíváním, učením, vzděláváním se. A myslíme také na seniory. Tím, že nefinancujeme tak jako dosud pouze některé liteňské spolky, ale necháme naše občany, aby si poskytovatele služeb svobodně vybrali, věříme, že přispíváme k dalšímu vylepšení bohaté nabídky volnočasových aktivit v naší lokalitě.“ O nevšední iniciativě, která by mohla být inspirací pro další města a obce, jsme chtěli vědět více…"

 

Můžete být k liteňským voucherům konkrétnější?

Pod tímto názvem jsme rozeběhli od letošního roku dva přídavné projekty podpory vzdělávání, sportu a kultury. Cílovou skupinou je 250 dětí a mladistvých z našeho městyse, kterým ke konci 2017 ještě nebylo osmnáct let, a stejně tolik seniorů starších šedesáti let. Liteňské vouchery jsou poukázky (letos 600,- Kč na osobu), které občanům obec daruje a jimiž lze platit u našich smluvních partnerů z oblasti vzdělávání, sportu a kultury.

Každý v obci, kdo splňuje tato kritéria, podepíše v kanceláři obecního úřadu darovací smlouvu a dostane vouchery (tři poukazy v hodnotě 200 Kč) a spolu s nimi také seznam poskytovatelských firem, které již podepsaly s obcí smlouvu. Současně může jmenovat ty firmy, kde by chtěl poukázkami zaplatit, a obecní zaměstnankyně je kontaktují a nabídnou jim partnerství.

Abychom podpořili příklon dětí a mladistvých k rozumnému, pozitivnímu trávení volného času, koncipovali jsme liteňské vouchery jako nepřenosné: když je obdarovaný nevyužije, propadnou. 

Financování přes vouchery má podle nás ještě další přednosti:

• obec pomáhá financovat i takové aktivity, které by se v Litni „neuživily“, tedy neměly dost účastníků, anebo jsou už na tak vysokém stupni profesionality, že se logicky vyskytují pouze ve větších městech. Například plavání pro miminka nebo i pro seniory je možné jen v okresním městě, protože nemáme v obci krytý bazén. Některé naše děti zpívají, hrají na hudební nástroje nebo tancují na takové úrovni, že berou hodiny v Praze nebo Berouně u špičkových učitelů, kteří působili třeba i v Národním divadle. Sportovně nadané děti (fotbal, hokej, basketbal) vozí rodiče do klubů v Praze nebo aspoň Berouně, protože v naší malé obci nejsou ani sportoviště, ani kluby na takové úrovni;

• sociálně slabším rodinám umožňuje zapsat děti do kroužků, které by jinak svým dětem dopřát nemohli, protože i dotované organizace požadují zápisné;

• obec spolufinancuje jen ty aktivity, které si občané skutečně přejí – transparentnost a zpětná vazba je stoprocentní;

• tím, že podmínkou pro obdržení voucherů je trvalý pobyt v Litni, mohou být vouchery pobídkou pro nově přistěhované spoluobčany, aby sebe a své děti skutečně přehlásili do Litně.

  

Kdy byl systém spuštěn? Jaká je odezva ze strany občanů a jaká ze strany poskytovatelů služeb?

Vouchery se letos vydávají od května. Všichni, kdo se na přípravě projektu podíleli, se stali skutečnými fandy celého konceptu, i když třeba zpočátku přínos neviděli. Když totiž zjistili, že teď budeme finančně podporovat i plavání pro miminka anebo počítačové kurzy pro starší občany, byla jejich reakce vždy stejná: škoda, že nedáváme spoluobčanům větší část prostředků právě tímto způsobem.

Oslovili jsme emailem několik desítek potenciálních poskytovatelů z okresů Beroun a Praha západ, z nich se přihlásila zatím jen asi desítka. Firmy jsou dnes doslova bombardovány nejrůznějšími nabídkami, ať už emailem nebo poštou, a náš koncept s poukázkami není v Čechách vůbec běžný, šéf firmy o tom musí chvíli přemýšlet. Proto se dají ke spolupráci lehce získat firmy, které oslovíme osobně, protože rychle pochopí výhodnost konceptu pro všechny zúčastněné, ale nabídka v emailu si nezíská dostatečnou pozornost. Články o liteňských voucherech vyšly v regionálním, poberounském tisku.

 

Jaké aktivity z kulturní oblasti tímto způsobem podpoříte?

Nechceme zasahovat do výběru našich občanů. Na příklad u kulturních aktivit je vkus každého člověka naprosto rozdílný. Vycházíme ale z toho, že poskytovatelé musí být schopní vystavit při zúčtování voucherů fakturu, a jedná se proto o solidní firmy. 

 

Jaká je platnost voucheru?

Vouchery se vydávají pro každý kalendářní rok s tím, že zúčtování se musí provést z technických důvodů nejpozději 30. listopadu daného roku.

 

Kde jste se inspirovali?

Nápad s vouchery jsme dostali před třemi lety, když jsme si spočítali, k jak malé části našich občanů se dotace z obce ve skutečnosti dostávají. První reakce od zkušených praktiků na jednom ze školení byly negativní, prý to realizovat nelze. Známý systém poukázek z Turčianských Teplic směřoval zase k alternativnímu oběživu s možnými zásahy centrální banky, což nepřicházelo při naší velikosti v úvahu. Nakonec jsme celý systém zpracovali sami.

 

Jaké prostředky radnice do této podpory volnočasových aktivit svých občanů vloží a neomezí to dosavadní podporu liteňských spolků?

V letošním roce odsouhlasilo zastupitelstvo tři sta tisíc korun a využilo k tomu neplánované příjmy, se kterými rozpočet nepočítal. Ke konci loňského roku se podařilo ukončit nevýhodný nájem areálu učiliště a radnice dostává teď každý rok šest set tisíc korun z nájmů do obecní kasy. Jedna polovina z těchto neplánovaných příjmů půjde nově na vzdělání, kulturu a sport formou poukázek, které obec daruje svým občanům. Rozsah podpory liteňských spolků to tedy ani v nejmenším neovlivní. Na druhou stranu ale chceme další nemalé úspory, které v obci plánujeme – aukce na energie, aukce na svoz odpadu atd. – využít k navyšování rozpočtu pro vouchery. Bude-li o to mezi občany zájem, samozřejmě.

 

Jaké subjekty se do voucherovského systému mohou ještě hlásit?

Nemáme na poskytovale služeb žádné zvláštní nároky. Kdokoliv poskytne našim občanům vzdělávací, kulturní anebo sportovní služby, je srdečně vítán.

 

Jaké výhody přináší systém pro poskytovatele služeb?

Každá firma, která nabízí služby v těchto oblastech a chce vouchery akceptovat, podepíše s městysem Liteň jednoduchou smlouvu o spolupráci. Potom kdykoliv během roku pošle od zákazníků vybrané vouchery spolu s fakturou na úřad městyse, dostane je proplacené. Benefit pro poskytovatele služeb spočívá v tom, že je veden jako partner na internetových stránkách městyse Liteň, a naši obyvatelé ho proto budou spíše vyhledávat.

 

Chcete se zapojit jako poskytovatel služeb v oblasti kultury, sportu a vzdělávání do voucherového systému? Pak si zde stáhněte jednoduchou smlouvu, dvakrát vytiskněte a podepsanou zašlete na adresu Úřad městyse Liteň, Náměstí 71, 267 27 Liteň. Z radnice vám obratem pošlou podepsaný exemplář zpět a zařadí vás do seznamu poskytovatelů. 

Za odpovědi děkujeme Jiřímu Vodičkovi, zastupiteli z liteňské radnice

Informace a kontakt: www.mestysliten.cz

Původně literárně dramatický klub začal svými aktivitami postupně zasahovat do nejrůznějších oblastí – členové organizovali literární večery, besedy se zajímavými osobnostmi, přednášky, multižánrové akce a festivaly, autorská tvorba, filmové přehlídky… „Kavárenský“ prostor už nemohl dostačovat. Díky pochopení města získala v roce 2004 Maryška do pronájmu prostory přímo v centru na náměstí T. G. Masaryka v Bohumíně. A tak vznikl Salon Maryška.

Nový prostor umožnil Salonu Maryška od roku 2005 naplno rozjet různorodou činnost. Při svém otevření nabídl výtvarná díla, sochy, fotografie a publikace, které vznikly v průběhu pětileté činnosti "Maryškovců". Lidé mohli zavzpomínat na jednotlivé ročníky multižánrového festivalu a dřevořezbářského plenéru Léto-kruhy nebo na dva ročníky Maryškova salonu.

Postupně kulturní aktivity Maryšky přesáhly vlastní region a překročily česko-polskou hranici. V roce 2006 Maryška podepsala smlouvu o přeshraniční spolupráci s Obecním kulturním střediskem v polských Zebrzydowicích.

V činnostech Maryšky si to své najdou lidé všech generací, různých zájmů i rozdílného smýšlení. Své místo zde mají mladí v klubu U létající ryby, stejně tak jako začínající i pokročilí literáti. Salon Maryška poskytuje svůj prostor pro vystavení tvorby výtvarníků i fotografů. V tvůrčích dílnách se scházejí děti i dospělí, aby uplatnili své originální nápady, nebo se prostě jen setkávali a vyměňovali si své zkušenosti.

V roce 2011 rozšířila Maryška své aktivity a vznikl vlastivědně-etnografický klub, který se věnuje městskému kroji, tradicím a životu obyvatel města v proměnách času. Založení klubu je vyústěním dlouhodobé snahy popularizovat tradice vycházející z historie Bohumínska. Prvním hmatatelným impulsem byly zatím ještě neúplné repliky kroje, které ušila skupinka nadšených žen ze Starého Bohumína. Krojovanky, jak si tyto ženy říkají, pátraly v historických tiscích a archivech, aby ušité kroje – nejen ženské, ale také mužské a dětské - odpovídaly době vzniku (převážně polovina 19. století). Další kroky na sebe nenechaly dlouho čekat. Členky klubu vytvořily přesné repliky Bohumínského městského kroje (území původního Starého Bohumína) nabídly je k trvalému umístění městském muzeu. Souběžně sbírají originální staré textilie (výšivky, krajky, dečky…). Ošetřují je, popisují a ukládají do depozitu.

Krojovanky se svými nádhernými městskými kroji se také staly nedílnou součástí a „ozdobou“ různých městských a církevních oslav a událostí. Nechyběly u vítání historické vlakové soupravy u příležitosti 170. výročí Severní dráhy císaře Ferdinanda a 170. výročí příjezdu prvního vlaku do dnešního Nového Bohumína v minulém roce. Krojovanky z Maryšky se ale nezaměřují jen na vše související kroji a textiliemi. Využívají spolupráce s polskými partnery a připravují kulinářské projekty, týkající se zejména slezské kuchyně v souvislosti s tradicemi Vánoc, Velikonoc a dalších svátečních rodinných událostí.

Možná vás napadne otázka, proč se spolek jmenuje zrovna Maryška. Ne, nemá to nic společného s Petrem Bezručem. Tenkrát, při prvním veřejném čtení se hlavní hrdina povídky jmenoval… Maryška.

www.maryska.cz