Příběh dvou spisovatelů

Proč tady žil, v chudé chajdě, jak dávný Diogenes v sudu? Živil se z ruky do úst, jen co dal les a hodní lidé, když jim do vsi přinesl obrázek. Nikomu se nesvěřoval. Ale dědovi snad trochu. Karel Mejstřík, učitel, spisovatel a novinář z Rakovníka, se s poustevníkem Matouškem vídal někdy v letech 1946-47, kdy během prázdninových měsíců pobýval s rodinou na letním bytě ve Skryjích. Zřejmě na jeho popud  dorazil na návštěvu k poustevníkovi malíř Václav Rabas, s nímž se děda přátelil, a který v Matouškových obrázcích shledal mnohé stopy impresionismu. V roce dalším, 1948, Matoušek, svérázný podivín s citlivou duší zemřel. Už asi nezjistíme, proč se novela, kterou děda později napsal, nedočkala knižního vydání, přestože během let mu vyšla řada jiných novel či povídek. Snad, že Matouškův příběh obestřený kouzlem tajemství, převyprávěl spisovateli Otovi Pavlovi a ten pak napsal svého slavného Fialového poustevníka – povídku na stejný motiv, která vyšla v roce 1977. Děda Otu Pavla uznával, a tak jeho, možná už hotový Diogenes, zůstal tehdy v šuplíku stolu, za kterým já dnes píšu tyto řádky. Dědův spisovatelský stůl spolu s jeho knihovnou z 30. let stojí totiž v mém pokoji.  A příběh o poustevníkovi po letech dostává novou šanci. Václav Matoušek v něm znovu ožívá díky útlé knížce vydané v jednoduché úpravě skupinkou nadšenců. Kdekoli čtenář bude knížku číst, zavoní mu skryjské stráně, uslyší zpívat Berounku nebo šumět potok Oupoř, protékající tajuplným údolím, kde jsou doma černí čápi.

 

Příběh poustevníkův

Narodil se v Cerhovicích u Zbirohu roku 1883 do chudé chaloupky bez otce. S maminkou se museli uživit sami. Učil se řezbářem, maminka zemřela. Měl tehdy velkou lásku, dívku, která si nakonec vzala jiného, bohatého selského synka, a on, chudý chlapec, to neunesl. Prodal rodnou chalupu a chtěl do světa, daleko odsud. Na čas ale skončil na zbirožském zámku, kde v té době Alfons Mucha právě maloval Slovanskou epopej a potřeboval pomocníky. Matoušek se stal děvečkou pro všechno, štípal dříví, šepsoval malíři plátna a připravoval barvy, vozil prý v kočárku malého Jiřího Muchu. A sám se naučil malovat olejovými barvami. Protože ale stále nemohl zapomenout, musel po několika letech dál. Vandroval světem dalších pět let a dostal se až do Alp, na cestách maloval a živil se prodejem obrázků i všelijak jinak. Dobloudil ale zas zpátky domů a objevil pro sebe Berounku u Týřova. To mu bylo už skoro padesát. Na kouzelné louce pod starobylou zříceninou z dob Václava I. zbudoval svůj nuzný příbytek a zůstal. Své lásce Marii hluboko v lese udělal pomník, ke kterému chodíval a nosil květiny. Žil tu s přírodou, společnost mu dělaly jen kočky.

První obrázek si od něj koupil lesník, další pak lidé ze vsi za mouku, vajíčka. Maso nejedl, když kousek dostal, dal je svým kočkám. Přečkal tu i roky válečné, a snad pomohl i odbojářům, když se ukrývali ve zdejších hlubokých lesích. S chataři, kteří si postupně postavili několik letních příbytků o kus dál na louce, mluvil jen zřídka, když chtěl. Občas mu někdo z města dovezl barvy a plátno. Malování bylo jeho vášní, sám se dostával dál a dál v umění zachytit duši zdejší krajiny, jedné z nejkrásnějších, co znám. Jeho les mluvil, řeka zpívala, nebe nad zlatými snopy obilí žhnulo. Mluvily i květiny v prosté sklenici či džbánku. Ty maloval nejčastěji, když si je objednaly panímámy ve vsi, pro dceru ke svatbě či sobě pro potěchu. Lidi na jeho obrázcích nejsou.

Jak přemýšlel o svém životě? Chudobu, zklamání v lásce, samotu v drsné přírodě proměnil ve štěstí. Rozmlouval s živými tvory, kterých tu bylo v lese, ve vodě i na nebi plno. Žádného nezabil, i na své kočky se zlobil, když ulovily v potoce rybu, ale pak jim odpustil. Přemýšlel o člověku i o Bohu. Možná si psal deník, není však po něm stopy. Zůstalo po něm krom obrázků jen několik vět v památníčku hospodyně ve Skryjích, na jehož stránce rozvoněl křehké fialky.

 A je na dně všeho to, co tam dovedeme najít, a nenacházíme-li ničeho, pak to musíme tam sami dáti. Právě tak, jako jsme i samého Boha na nebesa dali, abychom mohli živit útěchu a měli ke komu upínat i naději svou.

Ani ideál ani myšlenka a víra mne neklame, ale já sebe sám, špatně-li volím. Nemám nikoho kromě dvou koček a po tolik roků v samotě a necítím se osamělým.

Celé generace předků jsou ve mně a z děl kultury jejich „já“ mluví ke mně . Každá rostlinka a ba i kámen nabízí mi přátelství a změť myšlenek mne pojí s celým světem - - -

Své krédo věnuji v upomínku           

Já 

 

Dětský příběh

Listuji doma strojopisem, který nám zůstal po dědovi, než se mi knižní vydání dostane do ruky. A říkám si, jak jej asi bude vnímat dnešní čtenář? Nořím se do Matouškovy mysli – děda totiž zvolil formu deníkových zápisků a proto je text v „ich-formě“. Je psán až překvapivě poeticky. Říkám si v duchu, že vlastně dědečka tak poetického si ve skutečnosti nepamatuji. Ani z jeho vydaných jiných prací, kde jeho styl je místy úsečný.  Jsou tyto básnivé obrazy zde skutečně dědovy věty, nebo autentické Matouškovy? Čtu dál a ještě dál – a najednou je to jinak! S údivem nalézám po mnoha letech táž slova, kterými mně děda vyprávěl o přírodě kolem nás, když jsme se toulali podél Berounky, od Čertovky po jez u Čechova mlýna, čilskou rybárnu. A ovšem lesy na obě strany. Karáskův potok, Skryjská jezírka, Výrovka, Jezevce, Vosník, Vápenný… Ta poezie názvů! S dědou jsme chytali ryby, chodili na houby, plavat nebo jen tak běhali po lesích a vyprávěli si. A teď, po letech, teprve vnímám z textu fiktivního Matouškova deníku, jak dobře tu oba znali každý kámen, každý vzrostlý buk na stráni nad řekou. Malíř – poustevník, rozrušený krásou světa, ke mně mluví dědovými slovy – nebo snad naopak?

Nejednou jsme za Matouškem zašli, to už ale jen na skryjský hřbitov. Prý mu chutnaly babiččiny lívanečky, vyprávěl děda. I o tom, jak malíř chudě, ale šťastně žil – i jak skončil. Má tu navršený hrob s prostým křížkem, kam občas někdo ze vsi pověsí věneček z lučního kvítí. Vždyť jeho obrázky stále zdobí stěny zdejších chalup, dnes krásně opravených. Je tu jen pár starousedlíků, a i ti nejstarší ze vsi byli malými dětmi, když na jaře 1948 Matoušek zemřel. Po zimní povodni, která mu zatopila srub, dostal zápal plic, který ho zabil. Snad prý spadl ze své primitivní loďky do ledové rozvodněné řeky, když chtěl přeplout kočkám pro mléko do Týřovic. Nad hrobem na skryjském hřbitůvku, obklopeném lesy, mluvil tehdy můj děda.

Pro mne bylo kdysi dědovo vyprávění jako pohádka. Ale ten poustevníkův srub u řeky pod hradem opravdu byl. I ten hrobeček na hřbitově, a krásné obrázky u babičky a dědy na stěně. Jeden z nich, skoro až pralesní scenerii, Matoušek namaloval v místech, které důvěrně znám. Stejně jako na dalším hrad Týřov a okolní modré a fialové vrchy. Ten nádech mají, když zjara raší bučiny.  

K Berounce pod Skryjemi se stále vracíme. Nejsou už děda s babičkou Mejstříkovi, kteří tu trávili mnoho let své učitelské prázdniny. Řeka mění své koryto, břehy zarůstají, píše se jiná historie. A mne napadá. Kdyby poustevník přežil rok 1948, co by si myslel o rozmetání řádu, jaký na vsi zažil a znal a z něhož se utekl? Jak by dál žil, když jeho dobrodinci – selky a sedláci z blízkých vsí byli vyhnáni ze svých statků do pastoušek či cihelen? A co by si později myslel o spravedlnosti tento přívrženec beztřídní společnosti?

Loni při příležitosti vydání dědovy novely Diogenes a kočky, skryjští uspořádali malou výstavu z obrázků, donesených z okolních chalup, ty však nejsou na prodej. Na křest knížky i na výstavu se sjela spousta chatařů a chalupářů, trempů i vodáků, kteří milují ten kraj. Dílo i duše Matouškova jsou do něj vrostlé už napořád.

Martina Fialková, rozená Mejstříková, spisovatelova vnučka

 

 

Vaše kniha se jmenuje "Mé nepálské lásky". O jakých láskách tu mluvíme? A stále trvají?

Stálá zůstala láska k Nepálu. Sice se nepovažuji za jeho milovnici ve smyslu, že bych Nepál měla raději než ostatní země nebo že bych ho nějak nadsazovala a byla z něj ohromená. Tím, že jsem tam strávila velkou část života, podobně jako v Česku, mám k němu silný vztah. Láskami byly myšleny děti a muž, díky kterému jsem tam začala pomáhat.

 

Ve své knize jste velmi upřímná.

Jsem obecně upřímná. Lhát neumím. Myslím, že neříkám ani takové ty malé lži. Spíš něco neřeknu nebo řeknu něco tak, že se to dá vyložit i jinak.

 

Nelitovala jste někdy své upřímnosti, která mohla vzbuzovat rozporuplné názory na vás i na knihu?

Myslím si, že nepříjemné reakce na knihu mají především lidi, kteří ji nečetli. Lidé odsuzující, kteří mají názor, že kdo je třeba jen trochu jiný, měl by jít do plynu. Úplně jim to také nezazlívám. Kultura v Česku tak byla nastavená. Byli jsme odtržení od světa, xenofobie tady je a předává se z generace na generaci. Nutně neberu, že jsou tito lidé zlí. Spíše nejsou informovaní. Tvrzení, že vše cizí je nebezpečné, umocňují navíc i média. Když něco ukradne Rom, zmiňují se o tom, že to byl Rom, když to ukradne bílý, nenapíší, že to spáchal běžný bílý český občan. Proto tento názor lidem nezazlívám. Naopak lidé, kteří knihu četli, na ni reagují naprosto úžasně. Dostávám spousty krásných emailů. Má upřímnost se mi vrací. Popisují mi své osobní příběhy. Řada lidí mi píše, že je pro ně kniha inspirací. Tím, že sdílím své neúspěchy a zvraty, odhaluji, že vše nejde samo od sebe. To vyvolává v lidech soucit a ztotožnění. Otevřou se a vrací se mi to zpět. Sdílení a otevření je dobré. I já jsem byla dřív přesvědčená, že lidé, kteří něco dokázali, jsou jacísi nadlidé, kteří žádné problémy neměli. Neříkám, že jsem bez chyby, spoustu chyb jsem udělala, ale to každý člověk. A chyby, které jsem udělala, se snažím vždy napravit, proto nemám problém s otevřeností. Občas se stane, že se někdo ptá, proč nepomáhám i dětem v Česku. Já pomáhám, ale doteď jsem se tím nechlubila. Takže vidím, že je na čase začít i toto téma marketingově využívat. Dávat o tom vědět, aby se podobné komentáře stále neopakovaly.

 

Opakovaně popisujete ve své knize silné zklamání ze strany Nepálců, co se týče komplikovanosti komunikace a nespolehlivost. Touhu stále pomáhat vám to ale nesebralo. Čím to bylo? Co Vás lákalo stále zpět do Nepálu, po tolika zklamáních?

Vzhledem k tomu, že jsem si prošla spoustou zklamání i v České republice, tak je můj současný pohled na svět takový, že nespolehlivost není speciální vada Nepálců. Obecně jsme jako lidé nespolehliví. Nejsme schopní splnit elementární věci, například být někde včas nebo být na správném místě. Pak jsme ale schopni slíbit druhému, že jej budeme navěky milovat. To nám přijde zcela normální. Člověk, který dokáže splnit slib, že jeho láska bude věčná, už musí být na opravdu hodně vysoké duchovní úrovni. A to většina lidstva není. A to, že taková láska opravdu bude, neznamená, že se nebude vyvíjet a nebude jiná.

Zpočátku jsem měla pocit, že zmiňovaná neschopnost je kulturou Nepálců, v mé knize je to i vidět. Jejich přístup je určitě více flegmatický typu: „nějak to dopadne“, mnoha věcem nechávají volný průběh a aktivně se neangažují. Přesto kolikrát, když se angažujeme my, dopadá to jinak, než jsme si představovali. Je otázka, jaké má pak člověk možnosti. Zahořknout, zapšknout, věřit jen sám sobě a chamtit jen sám pro sebe. I kdybych to zkoušela, neudělalo by mě to šťastnou. Prošla jsem si tím, kdy jsem vydělávala opravdu hodně peněz, přetékaly mi účty a fakt jsem se dostala do situace, kdy jsem nevěděla, co s penězi, takže jsme všude možně cestovali a utrácela jsem, ale paradoxně je to jedno z nejnešťastnějších životních období. Myslím si, že mi klidně Vesmír chtěl ukázat, že toto cesta není. Proto cítím, že nemám jinou možnost, než pomáhat a jít současnou cestou. Snažím se nemít žádná očekávání, protože pak se nemůžete zklamat.

 

Čím to bylo, že se jednalo o nejmíň šťastné období?

Jednalo se o vztahové problémy.

 

Takže to nebyla reflexe na přebytek peněz?

Ne. Za mlada jsem si vždy myslela, že s penězi se pojí i jakási váženost, že je potřeba šetřit, že mít peníze znamená hodně. Obdivovala jsem lidi, o kterých se psalo ve Forbesu. Četla jsem jejich příběhy a chtěla takové úspěšnosti dosáhnout. Tehdy šlo vyloženě o osobní zájem. Myslela jsem si, že jakmile budu mít peníze, bude to ke štěstí stačit. Později jsem zjistila, že to zdaleka nestačí. Mnoho lidí říká, že jejich prioritou jsou děti, ale pak se podle toho nechovají. Jsou například stále v práci, pak dvě hodiny u televize, pak uloží děti a tím to končí.

 

Přiblížila byste situaci v Nepálu s výchovou a vzděláváním dětí? Jaké procento dětí potřebuje podporu?  Kde jsou „vaše“ nepálské děti teď a kde by byly, kdybyste nezafinancovala jejich vzdělávání?

Nepál je rozvojová země, kde nefungují komunikace, nedostanete se do nemocnice, chybí základní ošetření, lidé zde umírají na banální jednoduché infekce, chybí očkování, neexistuje žádné pojištění, takže i kdyby byla například k dispozici antibiotika, ti lidé na ně finančně nedosáhnou. Není překvapení, když se všechny děti nedožijí dospělosti. Děti jsou navíc z velké části pracovní síla a jsou brány jako jakési zabezpečení na stáří. U nás jsou děti životním smyslem, každý se u nás snaží dát dítěti to nejlepší. V Nepálu je dítě bráno jako součást domácnosti – podojí buvola, vyvede kozy, půjde na dřevo. Na druhou stranu je běžné, že Nepálci mají televize, takže žijí v jakémsi paradoxu. Uvědomují si, že se mají špatně v rámci světa. Často to řeší alkoholem a určitou rezignací. Když jsem tam žila, potkala jsem děti, které opravdu toužily po změně. Hodně se učily, chtěly se mnou trávit čas. A já jsem jim opravdu chtěla pomoct. Rozvinulo se to ale tak, že jsem začala pomáhat obecně. Jejich státní školy jsou na špatné úrovni. Ředitelé jsou opilí, učitelé nedojedou do škol, což v soukromých školách samozřejmě není možné.

 

Co konkrétně se za ta léta změnilo, co jste změnila Vy?

Děti, o které se staráme, mají od začátku úplně jiné možnosti než ostatní děti. V současné době se už nejedná pouze o děti, o kterých jsem psala v knížce (děti ze školy, kde jsem učila), ale i děti, kterým po zemětřesení zemřeli rodiče a nemají nikoho, kdo by se o ně zajímal. Pro ně se změnilo opravdu hodně. Místo toho, aby byly dětmi ulice, mají normální domov a kolem sebe lidi, kteří se o ně starají. Permanentně je tam rodina manžela. Tak to vlastně začalo, manžel začal pomáhat, pak se připojila maminka, jeho sourozenci a děti je normálně oslovují babi a strejdo. Mají rodinu, školu, jídlo a pití, prostě domov.

 

Na začátku Vašeho podnikání, které ale nutno dodat, nemělo ambici vydělávat na Vás, ale na dětský domov a školné pro nepálské děti, jste ve svých čtyřiadvaceti otěhotněla.  Právě po synovi jste svůj obchod pojmenovala. Tím celý kolotoč kolem vašeho podnikání nabral ještě další směr. Co to pro vás v ten daný okamžik znamenalo?

Po návratu z Nepálu jsem založila neziskovku a udělala stránky. Do toho jsem pracovala, byla jsem zaměstnaná a po asi třech měsících jsem otěhotněla. To jsem ještě nepodnikala. V průběhu těhotenství jsem zkusila prodat nějaké věci, to bylo na Vánoce, ale zpočátku jsem se tomu až tak nevěnovala. Když se Theo narodil, nastoupila jsem na mateřskou, měla jsem v hlavě jen neurčitý plán, jak by to mělo být a jak by to mělo vypadat. Toto období jsem v knížce moc nerozváděla. Mnoho čtenářů spíš zajímalo, jak to bylo v Nepálu, převážně je bavily exotické pasáže. Mým cílem nebylo napsat deník den po dni. Když bylo Theovi přibližně půl roku, ucítila jsem, že je čas to více rozjet.

 

Ve své knize mluvíte o obrovském pocitu viny, že nejste s děťátkem.

Pamatuju si to, že jsem opravdu cítila velkou vinu, protože všichni kolem to dělali jinak. Já jsem naopak měla pocit, že se potřebuji seberealizovat, zároveň mám být matka, takže svému dítěti mohu strašně uškodit. Podvědomě jsem cítila, že to tak nejspíš není. Celý život jsem žila hodně jinak, než jak se očekávalo. Na gymplu jsem dělala časopis, kterému jsem se věnovala více než škole. Přitom vydávání časopisu (to bylo tenkrát pro všechna gymnázia v Brně), mě naučilo mnohem víc než celá škola. V šestnácti letech jsem se naučila první podnikatelské základy. Pak jsem měla jít na výšku, protože se to ode mě očekávalo, ale já šla místo toho pracovat, takže jsem si musela poslechnout, jak jsem si zkazila život. Skončilo to tak, že mě mamka nacpala do soukromé vysoké školy, s kterou jsem také chtěla skončit, ale v okamžiku, kdy mi řekla, ať jí tedy splatím všechny peníze, které mi na studium dala, usoudila jsem, že pro mě bude jednodušší dostudovat.  U svého syna jsem ale měla strašný pocit viny nebo strachu, protože pokud mají všichni lidi kolem mě pravdu, tak nezkazím život sobě, ale svému synovi. Pokud je v potenciálním „ohrožení“ vaše dítě, cítíte se jinak, než když jste v ohrožení sama. Nakonec jsem se rozhodla podle sebe a jasně si pamatuji, jak jsem se snažila najít nějaké články o pracujících maminkách. Bylo toho ale hrozně málo. Když už to byly pracující mamky, tak se jednalo o články ve smyslu: najděte si na sebe čas aspoň hodinku dvakrát týdně. Pamatuju si, jak jsem si říkala: „Jak dvakrát týdně?  Já nemůžu za dvě hodiny týdně rozjet firmu. Já potřebuji pár hodin denně.“ Dneska už znám pracující matky podnikatelky, které kojí, a přitom chodí normálně do práce, protože se mi změnil okruh lidí. Ony existují, ale není jich zřejmě tolik a není o nich tolik slyšet.

Pamatuju si, že jsem si slíbila, že pokud to dopadne dobře a Theo nebude nijak traumatizován, tak to musím dát vědět světu, protože jsem živoucí důkaz toho, že to může fungovat. Dneska je synovi osm let a máme perfektní vztah. Opravdu si nemůžu stěžovat. Mluví plynně anglicky. Je ke mně upřímný. Jsem ráda, že jsem to udělala tak, jak jsem to udělala.

Když jste doma celou dobu sama s dítětem, tak se vám sociální interakce scvrkne na rok do „paci paci“. Pokud to někomu vyhovuje, tak je to v pořádku. Já mám jen pocit, že vím o spoustě lidech, kterým to zkrátka nevyhovuje. Dělají to pouze proto, že je do toho společnost nutí, jejich chlap to bere jako samozřejmost. V Praze třeba už ne, ale na menších vesnicích pořád ano. V konečném výsledku tím trpí nejen matka, ale i dítě, které ji vidí nespokojenou, věčně vystresovanou. Což je samozřejmé. Pokud se celý den staráte o malé mimčo nebo batole, tak hladina trpělivosti přeteče. Stačí málo a vyjedete, což pro dítě taky není dobré.

 

Právě pro takové maminky rozjíždíte projekt Sama sebou v mateřství. O co se jedná?

Je to projekt pro maminky na mateřské, které se odhodlávají něco změnit. Nebo to může být maminka, která už svůj čas má nějak zorganizovaný a má projekty, ale nefunguje jí to tak, jak by si představovala. Sdílím zde své zkušenosti za posledních deset let, i déle, protože některé strategie jsem se naučila už v těch šestnácti, kdy jsme vyrobili velké množství časopisů, které pak nešlo prodat. Zjistila jsem, že prodej je důležitější než výroba. Toto spousta lidí neví. Začnou řešit eshop, jak jej vyrobit a nakonec zjistí, že jim tam nikdo nechodí. To samo od sebe nezačne fungovat. Když někdy poslouchám businessové plány, chybí tam zásadní myšlenka. Vše je perfektně vymyšlené, ale proč by to měl někdo kupovat, na to už dotyčný nedokáže odpovědět. Nechci ale říct, že je to jenom o podnikání. Je to také o organizaci času, organizaci práce, chce to svou vizi, životní poslání.

 

Jaké je Vaše současná vize neziskovky Thaa? Dá se jít dál? A chcete to vůbec?

Co se týče Nepálu, chceme tam založit školu. Rozhodla jsem se dělat, co mě baví, vydělávat tím peníze a věnovat se charitám, které mi dávají smysl. Budu se podílet na projektu 1000 statečných, který pomáhá v České republice onkologicky nemocným dětem s leukémií, budu přispívat a propagovat tento projekt prostřednictvím Thaa. Dál budeme podporovat projekt přes Člověka v tísni Lepší škola pro všechny. Vizi mám i pomáhat starým lidem, protože v Česku se jedná o dost zásadní téma. Do budoucna bych se také ráda angažovala v boji proti velkochovům. Zatím nevím jak, ale jsem v zásadě proti nim.

Thao bude fungovat dál, přičemž bych ráda rozšířila nabídku i o další sortiment z jiných částí světa.

Také vyjde tento rok série dalších knih na nepálské téma, a navíc mám už v hlavě další knihy. Baví mě to, takže psát budu. A propagovat ostatní charitativní projekty, které mi dávají smysl.

Můžete nám svou obec stručně představit?

Horní Dubenky je obec s šesti sty obyvateli – leží kousek od Počátek nebo Horní Cerekve. Do větších měst je to vlastně všude stejně daleko, cca 30 km do Jihlavy, Jindřichova Hradce nebo do Pelhřimova. Najdete tu Chadimův mlýn s dobovou řemeslnou expozicí, možností ubytování a s biochovem krav. Možná znáte pivo z minipivovaru Kozlíček nebo francouzskou restauraci Bistrot de papa. K Horním Dubenkám patří také Janštejn se svými sklárnami a firmou Brokis s designovými svítidly.  Jsme vlastně malá vesnice, ale máme tu školu, školku, dům s pečovatelskou službou, poštu, obchody s potravinami, hospodu, lékařské ordinace, nová dětská hřiště.

Obec má dlouholetou reformační tradici – bratrský, později evangelický sbor zde v minulosti měl rozhodující vliv na dění v obci. Po vydání Tolerančního patentu (1781) se zdejší nekatolíci odhodlali a požadovali zřízení vlastního evangelického sboru, což se jim po velkém úsilí podařilo v listopadu 1783, za dva a půl roku začali stavět kostel, za půl roku – v říjnu 1786 byla toleranční modlitebna a. v. dokončena.

 

Jak aktivní je tu spolkový život?

V obci působí „dobrovolní hasiči“ a ti pořádají několik setkávání během roku – kromě výchovy malých hasičů a tréninku těch velkých je to také spoluorganizování nohejbalového turnaje, dětského dne a karnevalu. Zvou nás rovněž na rybí či vepřové hody a v jejich režii je i každoroční pálení čarodějnic. Obec navíc organizuje setkávání seniorů. Evangelický sbor už přes dvacet let připravuje letní divadelní festival Parrésia – ráj srdce a labyrint světa, festival slova a divadla, kdy se během letních nedělí setkávají evangelické bohoslužby s divadelními představeními nebo výstavou, více zde: http://www.horni-dubenky.cz/parresia.html

 

Jak vznikl projekt Kultura na vsi? Můžete své kulturní a společenské aktivity přiblížit?

Když jsme s manželem a dětmi na podzim 2016 přišli do Horních Dubenek, vyprávěl nám pan starosta o stěhování obyvatel a o nutnosti dojíždět za prací – doslova řekl, že tu jsou lidi za trest. Máme s manželem dlouholeté zkušenosti právě s organizováním spolkového života a aktivizací občanské společnosti. A tak jsme k již tradiční Parrésii vymysleli projekt Kultura na vsi. Název možná trochu hanlivý, ale každopádně zcela vystihující podstatu – chceme k nám na venkov přivádět kulturu, kvalitní kulturu, která je i cenově dostupná. Máme výhodu zázemí ve sborových prostorách a velkou oporu v samotných členech evangelického sboru, kteří nám dali zelenou.

K divadelnímu festivalu Parrésia  (4–5 divadelních představení, výstava, otevřený piknik, setkání u Studánky Páně pod Javořicí) tedy přibyly koncerty – k tradičnímu adventnímu také velikonoční a pak další ještě během května, června, září a října. Zavedené sborové biblické hodiny v postní a adventní době rozšiřujeme o sborové dny a besedy s hosty s přizváním širší veřejnosti. Prostory kostela s využitím volného prostranství mezi sborovými budovami využíváme pro instalace kratších či dlouhodobějších venkovních výstav, které propagují svobodu vyznání, demokracii, upozorňují na zlo totalitních systémů či na znevýhodňující podmínky pro obyvatele mimoevropské lokality (spolupracujeme s organizací PostBellum či Ekumenická akademie). 

Od roku 2018 pořádáme jedenkrát za měsíc setkávání žen na faře (setkání napříč generacemi), vždy s nějakou výtvarnou/rukodělnou aktivitou, Přástky na faře (pletení adventních věnců, pletení z proutí či pedigu, háčkování, recyklační dílny, malování na hedvábí, tkaní na různých stavech.) Rádi zveme nejen hornodubenské k účasti na celorepublikových projektech Noc kostelů a Férová snídaně, na komorní koncerty, tematické výstavy, jednoznačný je pro nás důraz na osobní rozhovor a pozvání.

Hledali jsme také, jak vhodně připomenout výročí Listopadu 89 – volba nakonec padla na scénické čtení z knihy Mé dětství v socialismu v rámci cyklu LiStOVáNí.  Naslouchali jsme desítkám příběhů známých osobností jejich emocím a vzpomínkám na jejich dětská léta v období před listopadem 89 – vzpomínky na dobu, ve které žila naprostá většina z nás – doba, která byla někdy až absurdní, mrazivá a bolavá, ale i přesto mohou být vzpomínky dojemné a krásné. 

Na konci roku, ještě před začátkem Adventu se také zapojujeme do celorepublikového projektu Krabice od bot, kdy zajišťujeme vánoční dárky pro děti v nesnadné životní situaci, pro sociálně potřebné rodiny a seniory.  A v rámci sborového adventního a vánočního programu také nabízíme možnost nákupu potravin a rukodělných výrobků s certifikátem Fair Trade nebo prezentujeme nabídku keramiky a drobných dárků od chráněných dílen Diakonie apod. 

 

Jak komunita kolem fary funguje?

Vše, co evangelický sbor v Horních Dubenkách pořádá, je otevřeno pro každého, kdo má chuť, odhodlání a odvahu přijít. Církevní, politickou či jinou příslušnost k organizacím nezkoumáme a nevyžadujeme.  Ano, největší část diváků a posluchačů tvoří členové hornodubenského sboru, ale  divadelní představení a koncerty lákají návštěvníky převážně z Horních Dubenek a Janštejna a pak z okolních vesnic a měst (Batelov, Jihlávky, Horní Cerekev, Počátky), ale i z větší dálky (Strmilov, Jindřichův Hradec, Jihlava). Akce jsou také hojně navštěvovány chalupáři ze širokého okolí, kteří již s letním festivalem a koncerty v Dubenkách „počítají“.  Na Přástky chodí ženy převážně místní a spřátelené.  Na besedy, výstavy a třeba Noc kostelů přicházejí také zvídavci zblízka i dáli – díky za ně.

Všechny nabízené aktivity jsou pro příchozí zdarma, resp. rádi přijímáme dobrovolný příspěvek, u Přástek je to úhrada spotřebovaného materiálu. Dobrovolné vstupné bychom chtěli držet už jen z principu "kultury na vsi", tj. dostupné kultury v místě bydliště.

 

Daří se spolupráce s umělci? Co u vás oceňují?

Kultura na vsi nám přináší také jeden velmi příjemný bonus, je to přátelské osobní sdílení s pozvanými. Vím, že to už si tak široká veřejnost neužije, ale pro nás (rodinu a úzkou část organizátorů) je to „setkání k nezaplacení“. Jako samozřejmé považujeme nabídnutí oběda či večeře před a po koncertu/divadle – o pohoštění se starají ženy ze sboru, pokaždé jiná. Účinkující u nás doma také kolikrát nocují. Nejednou se stalo, že po oficiálním koncertě či představení se rozeběhl také ještě neoficiální „mejdan“ nebo beseda v úzkém kruhu. Takhle nám Trombenici (Prague Klezmer Band) hráli v kuchyni melodie z Vinnetoua, Iveta Dušková vyprávěla o Indiánech a přírodě. Víme, jaké je to hrát s orchestrem v chladicí věži jaderné elektrárny, jak nelehké je v sobotu natáčet v Děčíně a v neděli pak účinkovat v Horních Dubenkách. Vnímáme, že to „spočinutí“ oceňují i divadelníci, hudebníci apod.

 

Koho byste chtěli pozvat v nejbližší době?

Mám v „oblíbených“ asi šedesátipoložkový seznam, rozjednaných možností je také dost. Trochu nám narostla křídla, a tak jednáme s Janem Potměšilem či Štěpánem Rakem. Pokukujeme po Vladimíru Mertovi či Karlu Plíhalovi nebo po Divadle Ungelt. A sháníme peníze třeba na…  Víte co, nechte se pozvat!

Za rozhovor děkujeme Evě Tkadlečkové

Informace o aktivitách Českobratrské církve evangelické v Horních Dubenkách: http://www.horni-dubenky.cz/kalendar-akci.html

 

Vraťme se o třicet let zpátky a připomeňme si některá fakta. O umělecké svobodě si umělci, a to zdaleka nikoliv pouze jen profesionální, mohli jen nechat zdát. Pamatuji, že se scénáře nosily na různé orgány a ty - autorské právo sem nebo tam (že Československo bylo i tehdy signatářem Ženevské konvence, no a co tím chcete říci) - v nich bez uzardění škrtaly slova či celé věty. Každé vystoupení muselo mít povolení, a to si orgány pěkně rozmýšlely. Strach z ideologické diverze byl silný, a dokonce nepolevoval ani těsně před listopadem 89. Po velkém úspěchu inscenace Majakovského Horké lázně na festivalu Jiráskův Hronov v srpnu 1989 (soudruzi odjeli v polovině se slovy „to si vyřídíme někde jinde“) to vypadalo, že o příštím programu celostátního festivalu, který měl svá pravidla, bude rozhodovat uliční organizace KSČ v ulici, kde stojí budova divadla. Zvykli jsme si na jistou schizofrenii, s níž se psalo do záhlaví kdečeho „na počest sjezdu KSČ“ nebo něco podobného, že to vlastně nic neznamená, že je to jenom formalita. Někdy opravdu byla, jindy však nikoliv. Museli jsme přijmout, že se nikam nesmělo, tedy až na země tábora míru a socialismu a že si soubor ze sousedního SRN či Rakouska jako zahraničního hosta festivalu nemohl pozvat. Je pravda, že čeští umělci (alespoň někteří) na tzv. západ vyjíždět mohli, neboť tamější pořadatelé (po listopadu mě to hodně překvapilo) dostali prostředky na takovou účast v rámci tzv. pomoci demokratickým silám v socialistických zemích. Dnes takto „pomáhají jiným“, takže mají české soubory často smůlu. Rozsah státního dohledu byl nepředstavitelný. Mimochodem, docela by mě zajímalo, jak tento dohled zvládá tak obrovská země s více než miliardou občanů jako je současná Čína. I to byl patrně jeden z motivů vývoje tak vyspělé techniky jako je Huawai.

Je pravda, že tato schizofrenie přinášela občas nečekané ovoce. Režim např. od 60. let budoval síť tzv. kulturně výchovných zařízení (okresní a krajská kulturní střediska). Měla sloužit propagandistickým účelům a potřebám strany a vlády. Hodně však záleželo na tom, jací lidé v nich pracovali, a co byli ochotni obětovat pro věc samotnou. Je pravda, že mezi zařízeními byly velké rozdíly, a když se např. podařilo v 80. letech udělat z krajských kulturních středisek jednu síť, vznikla ve stínu dohledu tak skvělá věc, jako byly krajské lidové konzervatoře, kde vyrostly dvě umělecké generace. Když po srpnu 68 byla z profesionálních divadel „odejita“ řadu režisérů, začali spolupracovat s amatérskými divadly. Tak vznikala autorská divadla, v nichž všechno od textu až po režii a herectví bylo dílem souboru, která položila základy moderního českého divadla. Tím zajisté vůbec nechci tvrdit, že to byla zásluha režimu. Podařilo se to před ním utajit. Podobně, aniž to režim vůbec tušil, vznikala moderní metoda dramatické výchovy vycházející z inspirace ze zahraničí (především Rakousko a Velká Británie). Byla jak v teoretické, tak praktické části tak daleko, že krátce po listopadu mohl celý systém vzdělávání pedagogů a lidí pracujících s dětmi startovat. O libri prohibiti, tedy nevhodných knihách, jež nesměly vycházet a nesměly samozřejmě být v knihovnách, a to ani v těch odborových, snad ani nemá cenu hovořit. Myslím, že pro připomenutí to docela stačí.

Co se změnilo? Vlastně všechno. Máme uměleckou svobodu i svobodu slova. Svoboda pro amatérské umění však také znamenala, že soubory sice nemusely mít zřizovatele, ale musely se postavit na vlastní nohy. Začátky byly docela krušné. Zmizela síť odborových zařízení včetně různých závodních klubů, takže soubory ve větších městech řešily nebytové prostory – na zkoušení, pro materiál. Nikdo např. nezaplatil kostýmy pěveckým sborům ani kroje pro folklorní soubory.

Chvíli to trvalo, ale za pár let jsme to zvládli. Musíme počítat s většími osobními náklady. Festivaly dnes dospělým účastníků stravování nezaplatí a na dopravu dostanou jen příspěvek. To, že počty neklesají, však svědčí o tom, že se transformace podařila. Musíme si zvyknout na fakt, že vstupujeme do konkurence a rozhoduje kvalita. To platí i o výběru na zahraniční festivaly v režii pořadatelů. Letos se na Světový festival amatérského divadla AITA/IATA (srpen 2019 Kanada) přihlásilo více než 50 souborů, pořadatelé z nich vybrali pouhých dvanáct. Kladenský VaD si může blahopřát k medaili. Nikdo za nás nic neudělá. Chceme postupové přehlídky, ano, tak se o ně musíme postarat. Žádné středisko to nezařídí. Protože na všech úrovních veřejné správy existují dotační řady, tak si myslím, že je to správně. Se svobodou totiž souvisí i odpovědnost za vlastní rozhodnutí a počínání. Svoboda znamená také právo na informace. Tady jsme ušli obrovský kus cesty. Dnes existuje prakticky pro každý obor veřejný portál, kde najdete všechno. Za všechny připomínám databázi českého amatérského, divadla obsahující několik set tisíc údajů. Web navštívily téměř dva milióny unikátních návštěvníků. Cokoliv z umělecké literatury je k dispozici. Samozřejmě dále za podmínek daných autorským právem. Chce-li např. autor 100 dolarů za každé jedno uvedení své hry (tedy za každé představení), je to jenom na mně, zda takové peníze mám nebo si je opatřím. Plakat, že to je hodně, sice mohu, ale proč. Celý svět se otevřel, a to je také něco, co bylo před třiceti lety naprosto nepředstavitelné.

Také si představme, co udělala Sametová revoluce s fenoménem občanské společnosti. Dnes kulturu v malých sídlech (do pěti tisíc obyvatel) v plném rozsahu realizují především spolky jako dobrovolná seskupení. Někdy spravují kulturní dům bez zaměstnanců, někde divadelní budovu a obec na ně spoléhá. Není divu, že jejich členové zasedají v zastupitelstvech obcí. Ostatně v listopadu 89 stáli na pomyslných barikádách malých sídel právě členové různých uměleckých seskupení. Později se stali starosty, primátory, volenými členy zastupitelských orgánů na všech úrovních. Mnohým z nich politika, respektive politická zkušenost, změnila život. Spolky, ústavy, obecně prospěšné společnosti se staly viditelnou součástí české společnosti. O dotačních řadách veřejné správy už byla řeč. Je třeba připomenout, že se rozbíhaly postupně, stát (ministerstvo kultury), obecní úřady, okresy (do r. 2000 působily okresní úřady)a po vzniku krajů 2001 také krajské úřady. Co který orgán může a chce podporovat je dnes více méně jasné. Zase je za tím spousta práce. Musí se napsat grantová žádost a vyúčtovat, spolky musí zpracovat a poslat výroční zprávu Finanční kontrola na dotace je při nejednotném postupu finančních úřadů vždy velká loterie.

Vždy mě trochu zaskočí, když někdo nostalgicky vzpomíná na staré časy, kdy nic nemusel, nějaké středisko to za něj všechno udělalo. Jediná odpověď je: Vzpomeňte si prosím, že jste ale sami nemohli nic. Každý krok podléhal nějakému schvalování. K tomu se přece vracet opravdu nechceme!

Važme si svobody a občas si připomeňme, jak jsme po ní toužili. A nepovažujme ji za samozřejmost, která nic nestojí.

V současné době má na kontě kolem šedesáti alb s různými interprety, svou tvůrčí kapelu Calm Season s Adamem Opičkou nebo spolupráci s Vladivojnou La Chia. Díky koncertování s kapelou Lucie v roce 2016 došlo na projekt Vivaldianno. Podílela se také na baletní inscenaci bratří Bubeníčků Orfeus, kterou se loučili se svou profesionální taneční kariérou.

Všechny projekty, na kterých spolupracuje, však vkládá mezi výuku na ZUŠ Charlotty Masarykové v Praze, kde vyučuje děti hru na violoncello. S hrdostí hovoří o třetí generaci uměleckých učitelek ve své rodině a o pedagogické práci, která ji neskutečně baví.

Povídaly jsme si spolu po plzeňské PechaKucha Night, kde v závěru večera zcela spontánně a s celou svou přirozeností zahrála českou hymnu. Přesně ve svém duchu.

 

Co vám dává učení v ZUŠ?

Je to velká životní škola. Aspektů, co to člověku dává, je strašná spousta. Můj pan profesor Jiří Hanousek mi na konzervatoři říkal: „Učit někoho znamená znova se naučit něco, co tobě šlo samo.“ To bylo pro mě zásadní zjištění. Byla jsem bohužel dítě, kterému šlo všechno samo. Na spoustu věcí jsem si tak musela přijít znova. Zásadní zjištěni bylo, že učitelé jsou primárně psychologové. Hodně mě štve, že povolání učitele je obzvlášť v dnešní době dosti degradované.

 

Jaké to je vidět dítě, u kterého vnímáte nadání, ale zároveň vidíte, že tomu nedává tolik, kolik by mohlo?

Z vlastní zkušenosti vím, že v takové chvíli musí sehrát hlavní roli rodič. U 99 procent lidí, kteří hrají na nástroj, přijde období, kdy toho chtějí nechat. Nebyla jsem v tomhle výjimka. U mě se to zlomilo v okamžiku, kdy mi rodiče koupili hudební nástroj a následně jsem si po půl roce zahrála poprvé sólově s filharmonií. V tu chvíli už jsem byla úplně ztracená. Ale jak říkám, v takový okamžik musí zasáhnout nějaká vnější síla, ať už rodič nebo známý, ideálně nenásilnou formou, která vás natolik donutí setrvat a přesvědčí vás, že to má smysl.  I v okamžiku, kdy pochybujete úplně o všem.

 

Dá se vypozorovat, kdy se to děje?

Většinou kolem puberty. Přijde těžší škola, najednou není tolik času. Nikdy jsem nebyla nastavená na to, že budu vychovávat hlavně muzikanty z povolání. Jde o těžký život – není to něco, co bych někomu jen tak doporučila. Musela bych být opravdu přesvědčená, že talent, a hlavně vůle pracovat na sobě, tam je opravdu nepřehlédnutelná. Snažím se vést děti spíš k tomu, aby dělaly něco, co je baví, i přes to, že jim to až tak nejde. Dokonce ke mně přichází děti od jiných učitelů, protože je drtí.  Jenže tlakem z dítěte talent prostě nevymlátíte.

 

Cítíte se v této pozici, v které jste, svobodná?

Jasně. Nedělala bych to, kdybych se tak necítila. Nevím, jestli mám ADHD nebo něco podobného. Stejně jako mám celoživotně problém mít respekt k lidem, kteří si jej dle mého názoru nezaslouží, tak jednoduše nedělám věci, které mi nic neříkají. Občas se potkám s muzikanty, kteří dlouhodobě hrají v orchestru a berou to jako klasickou práci s pracovní dobou od devíti do čtyř. Když skončí směna, zkrátka se zvednou bez zájmu, že je třeba ještě něco dozkoušet. Na jednu stranu nechápu, proč to dělají, když jim taková práce nepřináší potěšení, ale zase na druhou stranu absolutně chápu potřebu se uživit. Každopádně pro mě je hudba v tomto směru tak posvátná a provázaná s mým životem, že si vůbec nedovedu představit vnímat ji jako práci.

 

Může to být hodně tím, že jsou muzikanti, například v orchestru, špatně ohodnocení.

Samozřejmě. To, že se mně povedlo dostat se na určitou úroveň, je souhra šťastných náhod a okolností, a výhoda toho, jak vypadám – v tomto směru si nebudu nic nalhávat. Stejně tak je spousta učitelů, kteří své povolání nenávidí a dělají ho pouze pro nějaké peníze, aby měli z čeho žít. Také je spousta muzikantů, kteří neumí nic jiného, protože škola je ničemu jinému nenaučila. Zkrátka potřebují žít a živit rodinu.

 

Obecně je hra na hudební nástroj považovaná za velký přínos do života. Co se tím konkrétně myslí?

Benefitů, které získáváte hraním na hudební nástroj, je strašně moc. Společenský benefit – setkáváte se se stejně smýšlejícími lidmi, děláte něco podobného, co vás baví. Sdílíte stejný úkor – chodíte spolu do orchestru a musíte spolu cvičit, můžete si navzájem pomáhat. Také z hlediska rozvoje mozku, koordinace v pohybu, vnímání rytmu, melodie. Když lidé v dospělosti říkají: Mám „hluch“ – platí to pouze pro procento obyvatel, kteří opravdu reálně neslyší a nevnímají rytmus.

 

V rámci ZUŠky jste aktivní ale ještě jinak než jen učitelka.

V současné době jsem součástí projektu MenART (stipendijní program mentoringu uměleckého vzdělávání pro nadané žáky ZUŠ a jejich učitele, pozn. red.), což je druhý pilíř ZUŠ Open – celostátního projektu Magdaleny Kožené a vedu, myslím si, možná úplně první autorský seminář hry na violoncello, který tady kdy byl.  Zajímavé pro mě bylo, že na prvním setkání jsem se ptala dětí, co vlastně poslouchají a zjistila jsem, že neposlouchají skoro nic. Já jsem jako dítě poslouchala všechno. Samozřejmě vše začalo u rodičů, ale díky tomu, že jsem hrála, to jelo samospádem. Proto také nejzásadnější, co jim říkám, je: začněte poslouchat hudbu, utříbí vám to názor, zjistíte, co se vám líbí a co se vám nelíbí, kolikrát člověka překvapí, že se mu líbí věci, které by ani nečekal.

 

Je něco, co byste na ZUŠkách změnila?

ZUŠka je skvělá platforma, která nefunguje jinde na světě. Je moc dobře, že je brána stále jako škola. Když chodíte do kroužku, není to pro vás povinnost. Je to něco, co vy chcete. Jakmile tam nechodíte, tak na vás učitel nemá žádnou páku. Maximálně na vás bude hodný, ale tím vás nic nenaučí. Osobně bych hodiny trochu natáhla, pro mě je čtyřicet pět minut málo. Dítě přijde, já si s ním popovídám, jak se má, co se děje, co ve škole, jestli ho nešikanují spolužáci, co v rodině. Snažím se nimi komunikovat a vědět, co se jim v životě děje. Pak totiž mohou přijít a říct mi, že ten týden byl hrůza, že vůbec necvičily a já jsem ráda, že to vím, protože tomu mohu uzpůsobit hodinu. Není to tak, že je dítě ze mě ve stresu, protože necvičilo a po pětačtyřiceti minutách nepříjemností dojdu k tomu, že jsme to mohli udělat úplně jinak. Pro mě by byla větší výhoda mít více času, abych zjistila, v jakém mentální stavu dítě je, stejně tak dítě se může připravit na to, že ani já nemusím mít stoprocentně stále dobrou náladu.

Na rozdíl od soukromé výuky má ZUŠka svoje výhody. Ve škole vám zapůjčí nástroj, což vám soukromě nikde neudělají. Máte místo, kam každý týden přijdete, učitel tam na vás čeká a každý týden vám musí dopřát čas, který máte vyměřený. Peníze, které zaplatíte, jsou nepoměrně menší, než jaké byste zaplatili za soukromou výuku, … Jsou maličkosti, které by se daly zlepšit, ale nemyslím, že by se mělo něco zásadně měnit.

 

Jak vzpomínáte na toto období vy, jako žačka?

Violoncello samo o sobě patří k náročnějším nástrojům a nevyhnete se tomu, že musíte projít technikou a klasikou. Moje výhoda je, že miluju klasiku a vůbec mi to nevadilo. Mně vadilo, že mi říkali, že ji musím hrát „nějak“. A došlo to až do fáze, kdy jsem byla hodně odvážná v tom, jak jsem ji hrála. Na základě toho jsem začala zjišťovat, že jsem nebyla první, protože… tam mě nevzali do školy, protože…  V určitý moment jsem řekla: a dost!  Nebudu soutěžit, protože nechci soutěžit v něčem, co se nedá vážit ani změřit. I na základě toho odmítám, když mě zvou do soutěží, abych porotovala.

 

Je tedy na interpretovi, jak se skladbou naloží, jak ji provede?

Samozřejmě že u klasiky jsou vždycky přidané základy interpretace, jak danou skladbu hrát, ale ve finále je na interpretovi, co do skladby ze sebe přidá. Mrzí mě, že v rámci klasiky se často stává, že děti drtí k tomu, aby byly technicky dokonalé, ale zároveň zapomínají na to, že mají být především muzikanti. Díky bohu za profesora Hanouska na konzervatoři v Ostravě, který pochopil, že nemá smysl na mě tlačit a v podstatě mě nechal dělat, co já chci. Vedl mě k tomu, abych byla primárně muzikantem srdcem.

 

Spolupracujete také s Vladivojnou La Chia.

Známe se třináct let. Než jsme se seznámily, měla kapela Vladivojny Banana před vydáním poslední desky a dělali k tomu sérii akustických koncertů. Její kolega se znal s mým tatínkem a ona tam chtěla cello. To nás dalo dohromady. Vešla mi takto do života a už tam zůstala. Bylo to naprosto přirozené.

 

Před dvěma lety jste hostovala v nejstarším berlínském kabaretu Wintergarden v představení Der Helle Wahnsinn. Jak se to událo?

Tenkrát mě do toho zatáhla americko-polská cellistka Ashia Grzesik, která před tím hrála v Shakespearovských slavnostech v Marné lásce snaha. Už tenkrát mi říkala, že má v plánu své vlastní turné a tato představení se plánují minimálně rok a půl až dva roky dopředu. Poprosila mě, zda bych za ní dva měsíce, co bude na turné, dělala v kabaretu náhradu. Poslala mi zvukový záznam a scénář, který byl stejně dost doupravovaný. Přijela jsem do Berlína, během víkendu jsem to s nimi jakž takž nazkoušela, ani jednou jsem to nezkoušela celé, a pak jsem s nimi hrála představení vždy od středy do neděle. Bydlela jsem v domě, kde bylo několik apartmánů zakoupených pro umělce a z celého obsazení snad jen dva byli rodilými Němci. Zbytek byli lidé z celého světa.

 

Takže to byl takový ten klasický kabaret, jak ho známe z meziválečné doby.

Ano, přesně tak. Shodou okolností ten příběh byl neskutečně zajímavý. I to, jak to vzniklo. Protože Wintergarden je jediné divadlo v Berlíně, které není dotované státem, to samo o sobě hovoří o tom, co vše umělci dělají, aby fungovalo. „Der helle Wahnsinn“ neboli Čiré šílenství bylo představení, které si napsali sami pro sebe včetně celé hudby. Příběh se odehrával v blázinci v době po druhé světové válce. Začíná u jednoho homosexuála, kterého zavřou, protože v té době byla homosexualita v Německu trestná. Tento homosexuál se začne postupně seznamovat s ostatními lidmi v blázinci. Se schizofreničkou, s kleptomanem, s Tourettovým syndromem. Každý má své vlastní hudební číslo uzpůsobené svému postiženi. Vše se navíc točí kolem příběhu malého Roma z cirkusácké rodiny, kterou esesáci vyvraždili a on jediný přežil díky tomu, že ho rodina převlékla za holku. V dívčích šatech ho našli a zavřeli do blázince, protože přestal mluvit. Já tam hrála sestřičku, která se starala o blázny. Příběh pokračoval tím, že v Americe zjistili, že přežil a chtěli ho jako senzaci přivézt, načež v blázinci zavládne nadšení, protože je možnost, že je odvezou všechny. Načež přijede Mr. Amerika, ve finále sebou odveze pouze majitele blázince a všechny blázny tam nechá. Já, jakožto sestřička, se k těm bláznům přidám. Dávalo mi to smysl – jak se na konci zpívá: „raději být navždycky svobodný v Berlíně než být zavřený v kleci“. Byl to velmi naplňující zážitek. Ze dne na den jsem s mými kolegy bydlela, trávila jsem s nimi drtivou většinu svého času.  Veškeré mluvené dialogy byly v němčině a já německy nemluvila ani slovo, musela jsem se to nabiflovat nazpaměť. Do dnes, kdyby mě někdo vzbudil, dokážu to odrecitovat.

 

To vám muselo hodně dát. Chtěla byste ještě něco podobného zažít – podílet se na podobném projektu?

Určitě. Já jsem velmi otevřená divadlu. Jsem z divadelní rodiny a ve své podstatě mi divadlo chybí. Je to úplně jiný druh platformy. Bylo hrozně hezké vidět, jak si toto představení umělci užívají.

Co vás k práci při mateřské vedlo – finanční situace, možnost seberealizace, udržení se v oboru atd.?

Bára: Všechny tři faktory. Ale naštěstí mým většinovým motorem zůstává seberealizace. Tlak na finance a „udržení se“ někde, myslím, produkuje jen stres, zaťatost a moc vám na radosti ze života nepřidá. A o radost a pocit štěstí přeci v životě obecně jde. Samozřejmě hned po zdraví. Čím víc tím směrem člověk uvažuje, tím víc se mu cíl vzdaluje. To je aspoň moje zkušenost.

 

Jak vnímáte podnikání při mateřské?

Bára: Myslím, že podnikání obecně není pro každého. Volná noha někdy trochu pokulhává a krom nejasné pracovní doby a nejistého finančního ohodnocení s sebou nese i dost stresu. Tím vším vykoupíte svou svobodu toho, že si třeba uprostřed týdne jednou za čas můžete rozhodnout, že nebudete dělat „nic“ a vezmete si volno. Je důležité se naučit právě hranicím, abyste potom nelitovala času, který už vrátit nejde. Sama vidím, jak to letí a někdy bych si přála se narodit se zlatou lžičkou v peřince, nebo si vzít prince z pohádky a pracovat míň. I když dělám to, co moje duše potřebuje a moje práce je zároveň zábava a naplnění mých snů. Pořád je to dost práce.  

Lena: Podnikání při mateřské vnímám jako důležité. I kdyby to bylo jen pár hodin týdně. Ženy pak neztrácí kontakt se světem a neutopí se tak v plínkách. :) Buď volí aktivity, které jdou realizovat i s dětmi, a tedy s poloviční pozorností, což může být náročné, anebo si seženou hlídání. Pracovní aktivita je potom paradoxně formou relaxace a času pro sebe.

 

Do jaké míry je projekt Mateřska.com firmou? Zvládáte i produkční a manažerské práce samy? Název Mateřska.com odkazuje k tomu, že je náročnost práce na mateřské srovnatelná s podnikáním?

Bára: Právnická osoba nejsme, děláme na sebe. Ale jinak vykazujeme skoro všechny znaky firmy. Jen pracujeme z domova, který se na část dne mění v naši kancelář a zkušebnu zároveň. Většinu produkční práce si děláme samy, jen ohledně bookingu spolupracujeme s externistkami. I tady jsou to ženy. Zjistily jsme, že nám ženský tým v mnoha ohledech víc vyhovuje. Rozhodně si myslíme, že mateřská „dovolená“ vyžaduje zvládat multitask a další schopnosti efektivního manažera.

 

Jak vypadal Váš pracovní život před nástupem na mateřskou dovolenou? Jaké pracovní změny přineslo mateřství?

Bára: Jsem zpěvačka, od osmnácti zpívám s různými kapelami. Krom té viditelné časti mojí práce na pódiu a různých mediálních výstupech, je ale i hodně mravenčího plahočení. Hlavně doma u počítače a ve zkušebnách. Před patnácti lety jsme založily ženskou kapelu Yellow Sisters, se kterou si píšeme vlastní písničky. S dětmi přišlo komické duo Mateřská.com a naše Laktační psychóza. Když jsem se z mateřské oklepala, vydala jsem loni i sólovou desku jako Diva Baara zaměřenou na dospělá ženská témata a vztahy. Na té jsem ale začala pracovat v podstatě, až když dcera Coco šla do školky, takže technicky vzato po mateřské. Uvědomuju si, že jsem asi hodně pracovitá, když se ten záběr pokouším někomu vysvětlit. Vlastně jsem vydala letos už desátou desku.

Během mateřské jsem pokračovala v rozjetém vlaku, ale místo zmírnění jsem paradoxně šlápla na plyn. Upřímně dnes už ani nevím, kde se v nás ta energie vzala. Možná to bylo částečně obavou, abychom nevypadly z kola a nehodily celou kariéru do koše. Každopádně s dětmi přišlo spoustu inspirace a tu bylo potřeba aktuálně zpracovat. Písničku pro děti nebo o pocitech na mateřské prostě napíšete nejspíš v době, kdy se vás to téma týká.

Lena: Před mateřskou dovolenou můj život vypadal velice podobně. Jezdila jsem na koncerty, chodila na zkoušky. Rozdíl byl v tom, že jsem měla hodně osobního času. Ten si potom vzaly děti. :)

 

Je mateřská dovolená spíše omezující nebo inspirující? Z jakých životních pocitů vznikala první deska?

Bára: Mateřství mi přineslo tolik inspirace, že z něj i teď po sedmi letech pořád čerpám. Natočila jsem dvě desky Mateřské.com, s Yellow Sisters vydala dvě desky pro děti Zvěřinec dětem, učím kroužek dětského zpívání a improvizace, připravila jsem desku anglických písniček pro děti a s mámou vydala desku dětských Usínaček. To vše by mě před tím vůbec nezajímalo. Takže inspirace určitě, nová tvůrčí práce ano. Jen ten prostor a čas na ni… Je na místě za to poděkovat našim rodinám. U nás jsou to krom partnera i obě babičky. Moje máma (pozn. red. zpěvačka Petra Černocká) mě svou obětavostí hodně překvapila. Jsou s Coco skvělý tým.  

Lena: Mateřská dovolená je omezující i inspirující zároveň. První deska Mateřské vznikla právě z tohoto přetlaku. Hodně energie a radosti spojené s mateřstvím a zároveň téměř žádný čas jen pro sebe.

 

Je snadné obě role skloubit - zpěvačka, učitelka zpěvu, moderátorka a matka? Zpíváte „jo, ty moje ambice nedají mi klid…“?

Bára: Co myslíte slovem snadné? Co je v životě vůbec snadné? Každý máme jiný metr a hodnoty. Já to měřím mírou radosti v mém okolí a jestli se nám daří žít život, který se nám líbí. Nárazově, když mám práce víc, jsem hrubě nespokojená a všechno, co si přeju je být doma vařit, mazlit se, koukat na pohádky a jet s dcerou na výlet do lesa. To „kloubení“ nesmí prostě nikdy být o vykloubení. Člověk musí v podnikání pořád hledat, kde je ten balanc.

Lze ty role skloubit? Někdy o tom hodně pochybuju, a jsem k tobě sebekritická na obě strany. Na druhou stranu to žiju a jsem toho, že to jde, zřejmě příkladem. Coco se mnou jezdila na mateřské na koncerty, do studia i na zkoušky, snažila jsem se ji zabavit a nechat ji součástí mého pracovního života, co jen to šlo. Ale asi z ní budu mít zpěvačku, nebo herečku, když už jsem ji tak zasvětila a vidím, že to má ráda. Mateřskou jako osobní omezení vnímat nechci, nemám ráda žádná omezení a tohle se děje jen v naší hlavě. Každý jsme pánem svého života, někdy se to zdá nemožné, ale změnit život můžeme stejně jen tady a teď.

Lena: Vlastně sama vůbec netuším, jak to všechno zvládám. Je potřeba být dobrým koordinátorem a mít dobrý management v rámci rodiny. Ale napětí tam je. Jako žena-umělkyně se pohybuji v úplně jiných sférách než jako žena-matka. Na druhou stranu je ale rodina výborným uzemněním. Řešíte praktické a jednoduché věci, abychom měli kde bydlet, co na sebe a co jíst. :)

 

Často se toto kloubení neobejde bez kompromisů. Jaké jsou vaše krásné ztráty?

Bára: Coco si v roce vyrazila zub i s kořenem. Máme ho doma v krabičce. Čím je starší, tím víc jich v té krabičce přibývá. Nemůžu tomu někdy uvěřit. Každý den jejího dětství je pro mě taková malá ztráta.

Lena: Občas si vzpomenu na svůj svobodný život s nostalgií. Být zodpovědná jen sama za sebe. Vstávat, kdy se mi to hodí. Věnovat se svým projektům. Cestovat. Ráda vzpomínám na dobu, kdy jsme s Bárou cestovaly po světě, zpívaly na ulici a vybíraly do klobouku.

 

Laktační psychóza vyšla v roce 2013, pět let nato je tu Automatka… Od písní jako Vylitá (reakce na konec v soutěži Hlas Československa – pozn. red.), Gangsta Matka, Dnes hlídá chlap, Laktační psychóza jste se přesunuly k Být fit, Vím, co chci, Lekce trpělivosti, Jen my dva, Svatební… Kolik je už vašim dětem let? Je čas se vdát?

Lena: Starší dceři je už sedm a synovi tři. Myslím, že z názvů skladeb je dobře každá životní etapa čitelná. Máme opět více času na sebe a na svou práci. Rozvážení na kroužky je aktuálním tématem, ale vyhovuje mi co nejvíce věci řešit lokálně. Ideálně v rámci školy. Svatba je pro mě nejvyšší meta v rámci vztahu. Cesta k ní je proces. Jsem v procesu. :)

Bára: Automatka je pro všechny mámy, které vozí děti na kroužky a připadají si někdy jako taxikářky, mají rády humor, nadhled a těší je, že už nemají mlíko na mozku. Coco je teď sedm let. Zůstala jsem při jednom dítěti, v tom to, myslím, mám na rozdíl od Leni o trochu snazší. Na svatbu se mě občas okolí zeptá. Můj muž má na to ale elegantní odpověď. Když jsme se nevzali, nemůžeme se rozvést a dítě je mnohem větší závazek. 

 

Mateřská.com oslovuje hlavně ženy-matky, které se ve vašem pohledu na mateřství našly, ale máte fanoušky i mezi muži?

Bára: Máme, muži, co mají smysl pro humor, naštěstí ještě nevymřeli. Roli tatínků se snažíme nepřehlížet. Na první desce si s námi zazpívali Vojta Dyk a Dan Bárta, který i CD Laktační psychóza pokřtil. Na druhé desce jsme mužům věnovaly hned několik písní. Zamilovanou Jen my dva a trošku nátlakovou Svatební. Zahostoval si v ní náš kamarád beatboxer Endru. Ten ještě děti nemá, ale humor je jeho doména, a to nás i spojuje.

 

Stylizujete se v nadsázce do rolí „rapujících“ matek. Máte opravdu všechno tak „na háku“? ;-) Kde berete nadhled a k němu potřebné sebevědomí? Křest Automatky jste prezentovaly jako mateřsky-hipsterskou show. Jste hipsterky?

Lena: Nadhled a sebevědomí čerpáme z našeho přátelství. Trávíme společně opravdu hodně času, takže se navzájem podporujeme a máme stejný smysl pro humor. Hipsterky nejsme. Ale klub Café V lese, kde se nové album křtilo, je hipsterský. Byla to opět nadsázka. Co jiného od nás čekat? J

 

Znáte se už dlouho. V čem a jak se doplňujete ve smyslu uměleckého tvoření? Máte nějak rozdělené role?

Bára: Tuším, že jsme se seznámily kolem roku 2000. Já jsem dlouho byla ten, co si toho míň pamatuje, nejsem tak systematická. Ale třeba se o něco lépe orientuju v technologiích, píšu tiskové zprávy, komunikuji s novináři. V dalších oblastech se většinou doplňujeme. Jedna něco navrhne, vymyslí a druhá to doplní, rozvine, realizuje. Takhle třeba píšeme i společné texty.

 

Do jaké míry je nové CD Váš autorský projekt?

Lena: Všechny projekty, které děláme, jsou naše autorské. Jsme v rolích skladatelek i textařek. Mateřská.com není výjimkou. A inspiraci nám přinesl sám život. Právě ten kontrast umělkyně – matka, který jsme prožívaly v rámci soutěže Hlas Československa, nás inspiroval ke složení titulní písně Laktační psychóza. A potom jsme už jen reagovaly na další události, co následovaly. Vytvořily jsme si škatulku avantgardní rap, ale nové CD je hodně popové. Na CD Automatka nám přispělo svojí hudbou šest producentů – Jiří Burian, Honza Horáček, Djei Gogo, Tomato 22, Kim Kanagom, Aleš Hyvnar. A my do jejich hudby složily melodie a texty. Nejvíce času jsme strávily s Alešem Hyvnarem, který desku také míchal a masteroval.

 

Laktační psychóza se stala virální videem, což odstartovalo internetovou veřejnou sbírku na vydání celého prvního alba. Jak to je s druhým CD?

Lena: Druhé CD Automatka bylo rovněž podpořeno veřejnou sbírkou. Řekly jsme si, že pokud se peníze vyberou, vytvoříme pokračování našeho životního příběhu. A podařilo se to. S výsledkem jsem nadmíru spokojené.

 

Co považujete za svůj dosavadní největší životní a pracovní úspěch?

Bára: Jsem pyšná na všechnu svou práci, to je asi výhoda toho, když si děláte „co chcete“. V mém případě, když si skládáte vlastní písničky. Srdečně mě nejvíc těší můj loňský sólový projekt Diva Baara, kde si vychutnávám roli divé divy. Na jednu stranu zpěvačky, která si užívá svou rozkvetlou ženskou sílu, kombinovanou s pokorou a něhou, za kterou asi taky vděčím své dceři. A na druhou divokosti, kterou nám v sobě a pořád mě žene vpřed. Asi největší radost jsem měla z hostování ve Fóru Karlín na koncertu Caro Emerald, před níž jsem vystoupila jako Diva Baara.

Lena: Mým největším životním úspěchem jsou moje dvě zdravé, krásné děti. Za největší pracovní úspěch považuji propojení se svojí hudební legendou – kytaristou Blueym z kapely Incognito. Jednou jsem byla jeho hostem v písni Still A Fried Of Mine a zažila tu atmosféru na vlastní kůži společně na pódiu. Podruhé jsem se svým projektem Lena Yellow vystoupila jako support před jejich koncertem. Obě akce proběhly v pražském Lucerna Music Baru.

 

Mateřskou dovolenou máte za sebou. Jaké jsou návraty nebo nové začátky? Na jakých projektech pokračujete a co už definitivně skončilo?

Lena: Vracím se plně do procesu po sedmi letech a není to úplně jednoduché. Cítím to jako velkou výzvu postavit se znovu pevně na vlastní nohy. Jako dospělá žena-matka. Posledních patnáct let se živím vlastně jen zpěvem. Takže pokračuji ve svojí cestě. Nově jsem se začala nabízet individuální lekce zpěvu, dále pořádám i skupinové hlasové workshopy. Připravuji novou desku v češtině se svým sólovým projektem Lena Yellow a nová deska se chystá i pro Yellow Sisters. Takže neskončilo vůbec nic. Všechny projekty pokračují. Cítím, že jsem v krásném procesu navracení se sama k sobě. Bohatší, naplněná a spokojená, protože mám k tomu všemu krásnou rodinu.

Bára: Pro mě je to asi spíš o nových začátcích, než o návratech. Postavila jsem si sólovou kapelu, obě jsme teď s Lenou činné ve třech kapelách. Vlastně ve čtyřech, protože si v těch sólových navzájem hostujeme jako backvokalistky. Skončil pro mě čas lelkování, není na něj prostor. Nečinnost je krásná věc a může v ní být pro nás muzikanty hodně inspirace k nové tvorbě. To mi trochu chybí. Jako máma si konečně přijdu kompletní a naplněná a spokojená sama se sebou. To byl u mě dlouhý proces. A k tomu žít svůj život… mám stejně pocit, že mi chybí ještě malý krůček, právě abych si mohla častěji dovolit psát nové písničky a víc cestovat. Ta píseň je pro nás motivační. Umění být spokojený s tím, co člověk má, je pro mě životní meta.      

 

Zpěvačka a textařka Bára Vaculíková je dcerou zpěvačky Petry Černocké. Po dostudování žurnalistiky na FSV UK, začínala v roce 1998 jako vokalistka afro-hip-hopové kapely Forbidden Fruit (ČR, ZMB). Působila krátce v řadě hudebních seskupení jako Funky Feast, Gang-ala-Basta, Levelrise (FR), Létající koberec ad. Po ročním pobytu v Austrálii realizovala některé vlastní písně se soul-jazzovým projektem Yellow Family, kde se poprvé propojila s Lenou Yellow. Společně poté vystupovaly po Evropě se street-performance programem a vydaly se i do Afriky (Czech Gambian Connection) a roku 2005 založily akapelu Yellow Sisters. S ní Bára vydala 7 CD a vystupovala ve 13 zemích světa . V roce 2012 se s Lenou zúčastnily hlasové soutěže Hlas Česko-Slovenska, na kterou reagoval kontroverzní projekt Mateřská.com s titulní písní Laktační psychóza. Na podzim 2017 Bára rozjela i svůj sólový projekt Diva Baara, kde vystupuje v roli elegantní divy s vlastními písněmi zaměřenými na ženská témata. Diva Baara se širšímu publiku představila jako předskokanka holandské elektroswingové ikony Caro Emerald ve Fóru Karlín (2018). Má dceru Olivii Coco, vede hlasové dílny pro děti Mateřská.com dětem a vystupuje s Yellow Sisters, Mateřskou.com a Divou Baarou.

Lenka Jankovská aka Lena Yellow se věnuje hudbě a zpěvu od dětství. Momentálně autorsky působí ve třech projektech: Lena Yellow (soul-jazz), Mateřská.com a Yellow Sisters (a capella). Podílí se i na produkci a managementu a příležitostně pořádá hlasové semináře. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze (2003) a Vyšší odbornou školu Jaroslava Ježka - obor jazzový zpěv (2009). Sólově zpívat začala v roce 1999. První sólový repertoár zrealizovala s vlastní kapelou Yellow Family, se kterou dva roky vystupovala. V této době také cestovala po Evropě a Africe se street-performance programem. V roce 2005 založila s Bárou, Antonií a Hawou vokální skupinu Yellow Sisters. V roce 2012 se stala semifinalistkou soutěže Hlas Československa. Tato zkušenost spolu s prvním mateřstvím ji inspirovala k další tvorbě a vzniku nového úspěšného projektu Mateřská.com (2013 - CD Laktační psychóza). Od roku 2011 se Lena po boku skladatele a pianisty Tomáše Sýkory realizuje opět sólově. V roce 2014 spolu vydali debut Positivity a turné k desce zakončili jako support světoznámých Incognito v Lucerna Music Baru v Praze.

 

Další informace: http://materska.com/ nebo https://www.facebook.com/Materskacom/

 

Upřímně řečeno, nevěřil jsem, že se někdy dočkám pádu komunismu. Dokonce ani tehdy, když k nám přijížděli ze zahraničí příbuzní mé ženy a tvrdili, že režim už to má spočítané. Říkal jsem si - to není možný, tohle je na věky. Zaplaťbůh, mýlil jsem se.

Na večer 17. listopadu jsme měli koupené lístky na představení v Obecním domě. Když jsme vstoupili do sálu, byla cítit zjitřená atmosféra skoro hmatatelně. Pak vystoupil na rampu Jan Kačer a Radovan Lukavský. Vzrušeným hlasem oznámili, že dnešní představení se nekoná, protože divadla se přidala ke studentské stávce na protest proti tomu, co se děje právě nyní na Národní třídě. Opustili jsme tedy Obecní dům a mířili k Národní třídě. Tam však stály kordony policistů v bílých helmách a bylo slyšet jen zvláštní hukot, jako když vítr rozechvívá dráty elektrického vedení. Vrátili jsme se na Příkopy a šli k tramvaji. Potkávali jsme vzrušené hloučky Pražanů a vystrašené tváře. Poprchávalo, sem tam se přidala i sněhová vločka. V noci chumelilo. Televize se možná snažila být objektivní, ale moc jí to nešlo. Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsme všichni věděli, že to prasklo…

Vydával jsem v nakladatelství Melantrich jednu ze svých knih, a tak jsem měl v kanceláři pár známých. To mi umožnilo sledovat úžasnou událost, jak se plní Václavák. Bylo to fantastické. „Václavák“ seshora se podobal veletoku, do něhož zleva i zprava přitékaly přítoky menších řek: Vodičkovy, Příkopů, Národní třídy, Smeček i Washingtonovy. Jediný ostrůvek, kde se uchytilo pár šťastlivců, byl pomník sv. Václava. Vyčníval z nepřehlédnutelné hladiny čepic, klobouků, šál a svíček za hukotu kapesních zvonečků a rachotu svazků klíčů…   Náměstí se plnilo rychle a transparenty rozdělovaly dav podle příslušnosti. Už je to tady! Zrušte článek čtyři Ústavy! Ukončete vládu jedné strany! Chceme demokracii!

Čtvrt milionu občanů, kteří chtěli být u toho… Najednou hlas z tlampače prosí: uvolněte místo pro sanitku, jede k postiženému. Shora je vidět ten zázrak ochoty a solidarity: natřískaný, nahuštěný dav se před vozem rozestupuje, jako když zakrojíte ostrým nožem, aby se vzápětí slil do jednolité mozaiky s mnoha barevnými kameny československé vlajky. Léta ji nebylo vidět jinak než v přítomnosti sovětské. Dnes si vystačí sama a je veselá.

V listopadových dnech devětaosmdesátého roku bylo chladno i teplo zároveň. Zima vně a teplo uvnitř. Proč, o tom netřeba hovořit. Byl jsem uhranut  Václavákem a křičel jsem z oken Melantrichu tak vydatně, až jsem za ty tři dny přišel o hlas. Asi by bylo lepší dát svůj hlas jinam, což se později samozřejmě stalo, ale já chtěl svou radost vykřičet právě teď a tady. Doma jsme si se ženou, která byla po celou dobu se mnou, jen šeptali…i když jsme nemuseli.

Měl jsem mezi herci pár přátel a měl jsem chuť něco říct. Zavolal jsem Janu Kačerovi, že bych přišel podpořit jejich stávku a povědět něco z jeviště za sebe i za výtvarníky. Přijali to s nadšením. Napsal jsem si krátkou povídku o tom, že se někdo dovede tvářit, jako by se nechumelilo, i když jde po kotníky ve sněhu. Reagoval jsem na liknavost vedoucích orgánů KSČ, které předstíraly, že se nic nestalo, že jde jen o jakousi výtržnost mladých, názor, který dostal podobu vystoupení Miloslava Štěpána. Svým bohorovným žvaněním, že si strana nenechá něco diktovat od dětí z ulice, vlastně odpálil revoluční knot. Skandování „my nejsme děti, my nejsme děti“ je snad slyšet ještě dnes. Zřejmě se čekalo na direktivy z Moskvy, protože zjevná bezradnost čišela ze závodů, škol i z ulice.

Můj krátký projev byl přijat s velkým potleskem. Plácali mě po rameni: Hanzlík, Štěpánková, Bohdalová, Satoranský, přišel i Hanzelka a všichni, kdo celý večer stávkovali na jevišti a povídali si s diváky. Bylo to ohromné nadšení, uvolnění a radost z toho, že konečně přestanou vládnout komunisti a že se dočkáme vstupu do Evropy, kam přece odjakživa patříme. Jen nás od ní dlouhá léta oddělovala železná opona.

Po Vinohradském divadle jsem hned druhý den hovořil v Činoherním klubu a vedle stál Petr Čepek a slzel, Petr Pithart a celý ansámbl Činoheráku. Pozvali mě i do Národního, kde jsem prožil opojení společného vystoupení a já si poprvé a naposled zahrál v Semaforu. Od té doby je mi Jiří Suchý velmi blízký, i když si stále vykáme a říkáme si pane. Však on je PAN básník. Moje vystoupení na pražských jevištích pak patrně sehrála svou roli, když se hledaly typy pro poslanecká místa v České národní radě a Národním shromáždění.

Dali mě na kandidátku NS na sedmé místo, pak ale se zdálo, že toto místo je sotva volitelné a přemístili mě. Z Občanského fóra do České národní rady na místo čtvrté. Po volbách se taková starost stala skoro směšnou, volitelné místo bylo myslím asi dvacáté. Jinak bych tam býval neseděl s Rudolfem Hrušínským, Janem Kačerem a zpěvákem, který si pořád připomíná, že něco krásného ztratil a udělal z toho pořad v ČT.

Když jsem dva roky po sametové revoluci podepsal smlouvu na Vysokém učení technickém v Brně a rozhodl se pro pedagogickou činnost, díval jsem se zblízka do očí studentům, kteří z výsledku revoluce byli smutní a zklamaní. Abych jim umožnil výpověď, dal jsem jim za úkol sochařsky zpodobit něco, co by stávku studentů a počátek revoluce připomínalo, čím by mohli vyjádřit svou nespokojenost či nesoulad s tím, co se stalo, nebo lépe nestalo. Domníval jsem se, že jsem se strefil do jejich nálady, že se budou moci rozjet a vynadat všem, kteří je zklamali, a konečně ukážou, jak si to představovali oni. Věřte nevěřte, nic kloudného se nedostavilo. Někteří to pojali jako slohový úkol, jiní jako karikaturu, jejich revolučnost se najednou vypařila a zůstal zas jen ten zklamaný úsměšek mocným. Ptal jsem se jich, ale neuměli odpovědět. Neměli totiž žádný náhradní program. Kde by ho také najednou vzali? Byli přece vychováváni k poslušnosti a kývání. Teď sice projevili nesouhlas a zvedli hlavu, ale jen aby se nadýchli a nic…

 

Z knihy Lenky Jaklové „Sochařům se netleská“ (Gallery 2006)

Divadelní prostředí je ze své podstaty nabité emocemi. Proměnlivé, výbušné, dynamické. Ne každý zvládne tak divokou plavbu. Co je klíčem k úspěchu divadelního manažera?

Vztah. Vztah, založený na důvěře a lásce k divadlu, kdy si lidé vzájemně naslouchají. Pocházím z divadelní rodiny, takže jsem si vlastně splnila své velké přání. Možnost pracovat v divadle bylo to nejlepší, co jsem v životě mohla poznat. Se všemi těmi úžasnými lidmi, kteří tam přicházeli… V Draku jsem prožila neuvěřitelných 50 let.

 

Měla jsi během svých učednických let štěstí na dobré šéfy?

A jaké! Když jsem se dozvěděla od své tety, že Vladimír Matoušek, tehdejší zakladatel Východočeského loutkového divadla (zal. 1958, pozn. redakce) hledá sekretářku, neváhala jsem ani minutu a přihlásila se do konkurzu. To on mi dovolil asistovat při výběru herců a ostatních profesí souboru. Vladimír Matoušek uměl získat správné lidi, angažoval skvělé režiséry – Jiřího Středu a Miroslava Vildmana a divadlo začalo mít úspěchy. Režiséři mne zasvěcovali do svých záměrů, texty divadelních her mi diktovali rovnou do psacího stroje.

V roce 1964 Vladimír Matoušek z divadla odešel a na jeho místo hradečtí radní vybrali Jana Dvořáka, který v té době působil v Divadle Spejbla a Hurvínka. Dvořák byl velkorysý člověk, věřil mladým lidem a dal jim prostor. Do Draku přivedl Josefa Kroftu, Jiřího Vyšohlída a spoustu vynikajících herců, které učil na loutkářské katedře DAMU. Ve mně rozpoznal organizační talent a svěřoval mi stále víc úkolů. Jako umělecká tajemnice jsem postupně převzala organizaci celého divadelního provozu. Dodnes říkám, že jestli jsem něco uměla, naučil mě to Dvořák!

 

Co podstatného sis z této spolupráce odnesla?

Nepřekážet a vytvářet podmínky, aby lidé měli kde bydlet, aby měli přijatelné prostředí a v Draku se cítili jako v rodině. Učila jsem se zametat cestičky, zajišťovat finanční prostředky, aby se herci mohli soustředit na práci a aby k té práci měli svobodu.

 

Hradec Králové svého času neblaze proslul jako „ rudé město“. Jak se vám podařilo přesvědčit místní komunisty, aby vás nechali na pokoji a dopřáli vám tvůrčí svobodu?

V Draku byl jeden jediný komunista, ekonom, který chodil do tehdejšího Divadla Vítězného února (dnes Klicperova divadla, pozn. redakce) na schůze, ale jinak neobtěžoval. A že nás nechali na pokoji, taky dost dobře nechápu, ale pravděpodobně to bylo tím, že Drak měl mezinárodní úspěchy a ještě přivážel valuty, takže nebylo dobré jít proti němu. A pak – Honza Dvořák byl úžasný diplomat, který nás dokázal dostat z každého průšvihu, od těch velkých až po maličkosti. Například jeden funkcionář si stěžoval, že v představení zaznělo „moskevský chléb“. Ve skutečnost Jan Pilař řekl „komisárek“ a funkcionář si to vysvětlil jako moskevský chléb. Ale Honza Dvořák to s těmi potentáty dokázal vyřídit. Jindy jsme třeba rok nesměli s divadlem vycestovat ven, ale nakonec nám pomohli pracovníci zahraničních ambasád.  Když se dozvěděli o zákazu od tamních pořadatelů, docílili přes naše ministerstvo jeho zrušení. V Hradci nakonec pochopili, že tlaku z vyšších míst nemohou zabránit.  

 

V loňském roce Divadlo Drak oslavilo 60 let od svého založení. Jaké období považuješ jako svědek jeho příběhu za nejzajímavější? 

Určitě léta 1973–1982, kdy se Drak proslavil ve světě a získal prestižní ocenění na nejrůznějších festivalech doma i v zahraničí. To byla šťastná éra, která začala v roce 1971 příchodem režiséra Josefa Krofty. Vybavuji si, že mi v té době přibyla spousta práce a mnoho administrativních povinností. Od žádostí o výjezdní doložky, víza až po povolení výjezdu autobusu a nákladních aut, v cizině pak inkasování honorářů a vyplácení diet. Do Francie, kde naše divadlo dokonce mělo svého manažera, soubor jezdil pravidelně.

Časem jsme ale začali být slavní i v Čechách. Na premiéry do Prahy jsme vypravovali autobus a počet zájemců jsme nemohli uspokojit. V Praze jsme pořádali sérii představení a fronty na vstupenky stály v mnohametrových řadách. Ta představení jsem viděla všechna a nejkrásnější zážitek býval závěrečný potlesk. Tekly mi slzy štěstím. A byla jsem součástí… Jaká hrdost!

 

Co se vlastně v Draku událo, že se dostal na špici tuzemských i zahraničních profesionálních loutkových souborů?

Drak přinesl zcela jiné pojetí loutkového divadla. Do té doby se hrálo s klasickými marionetami nebo maňásky, živý herec se na jevišti v podstatě  neukázal. I na vysoké škole se učilo herectví s loutkou jen klasicky. Josef Krofta pochopil – a řídil se tím od začátku – že síla loutky je především tam, kde je člověkem nezastupitelná. Uvedu to na příkladu Pinokia. V představení byla loutka Pinokia, protože ho vyřezal řezbář, a pak taky různé masky, ale ostatní herci byli živí. Nebo Píseň života – přenádherné představení, kdy celá vesnice na scéně je loutková, doslova manipulovaná, ale všichni ostatní jsou přiznaní herci na jevišti. A to bylo opravdu něco nového!

Josef Krofta (ve spolupráci s Petrem Matáskem a Jiřím Vyšohlídem) byl neuvěřitelný režisér. Takový se rodí jednou za sto let. Pro něj divadlo bylo především pohyb, žádné statické scény…

 

Jakou roli v drakovském týmu hrál dramaturg?

Velmi důležitou. Nejdříve dramaturgovala Marie Tůmová, pak Honza Dvořák a později, během spolupráce v hradecké Besedě na cyklu činoherních představení, si Josef Krofta přivedl do Draku Milana Klímu. Ten do Draku vnesl vážnější, takovou univerzálnější tvář. Vznikla úžasná představení i první projekty pro zahraničí, např. Královna Dagmar ve spolupráci s dánskými tvůrci. Skutečný příběh o tom, jak si česká princezna Dagmar vzala za muže dánského prince Waldemara. Milovali se velmi, takže po dobu dvou let se věnovali sami sobě a neválčilo se, proto je Dagmar tak slavná a dánský národ ji miluje. Vtip  představení spočíval v tom, že česká družina, doprovázející královnu, byli čeští herci a jejich protějškem naopak herci dánští. S tím nápadem přišli společně Klíma a Krofta.  

 

Mezinárodní loutkářské projekty se časem staly specifickým rysem Draku…

Je třeba říci, že když se Krofta později stal tak slavným, zahraniční divadla mu sama nabízela spolupráci. Ale on byl natolik moudrý, že nabídky přijímal jen ve spojení s Drakem. Nakonec ho napadlo, že nejlépe bude, když přestane jezdit ven a partneři budou jezdit do Hradce Králové. Proto vznikl v roce 1993 Mezinárodní institut figurálního loutkářství jako součást Divadla Drak.

 

Vraťme se ještě k propojení loutkového divadla s činohrou. Dnes už téměř samozřejmost, loutkáři režírují nejen činohru, dokonce i operu. Ale tenkrát...?

To zas bylo tím, že Krofta byl tak žádaný. Pozvali ho do hradecké Besedy a hned první představení bylo fantastické – Pastýřka putující k dubnu, první spolupráce s Milanem Klímou. Podle mého názoru by Krofta byl schopen režírovat i operu. Jen k tomu nikdy nedošlo.

 

Okamžikem zlomu se pro Drak stal rok 1989. Brzy poté režisér Josef Krofta razantně obměnil herecký tým. Jak se na to díváš dnes? Bylo to skutečně nevyhnutelné?   

Myslím, že to bylo nanejvýš nutné, protože soubor strašně stárnul - pochopitelně jako všichni - a lidi začali ztrácet schopnost vzájemně si věřit. Josef to asi vycítil a pochopil, že je potřeba soubor omladit. Jinak by časem v Draku hráli už jen samí penzisté. Divadlo se neobejde bez mladých lidí. Jistěže to v mnoha případech bolelo, ale určitě se rozhodl správně.

 

Jednou ses zmínila, že tolik úžasných tvůrčích osobností, které se v Draku setkaly, je na zápis do knihy rekordů. Podivuhodné je i to, kolik z nich působilo na loutkářské katedře DAMU v roli pedagogů…

Já o nikom jiném nevím kromě Dvořáka, Krofty a Matáska. Lepší než oni v republice nebyli. Tak proč by neměli předávat svoje zkušenosti dál?

 

Jan Dvořák si kdysi posteskl, že to byl on, kdo si v loutkovém divadle začal s alternativou, když zkusil posunout hranice možného. A jestli vlastně není té alternativy už příliš! Ta diskuse je stále aktuální.

Když se dneska dívám na loutkové představení, tak tam nejsou vůbec žádné loutky, což je ale extrém! Nejsem si úplně jistá, jestli mi to vyhovuje. Nicméně doba někam pokročila, všechno je samozřejmě jinde – a taky to dělají jiní lidi. Podstatné je, jestli představení funguje, jestli se líbí, jestli je navštěvované a publikum zajímá. Jeho životaschopnost nakonec prověří čas.

 

V roce 2010 jsi s příslovečnou laskavostí podpořila myšlenku pokusit se nominovat nejprve fenomén východočeského, později i českého loutkářství do Seznamu UNESCO. Od prosince roku 2016 jsou české loutky a loutkáři pod ochranou této světové organizace. Může mít tato skutečnost pozitivní vliv na návrat loutky a zvýšení zájmu o loutkové – ať už amatérské nebo profesionální – divadlo?

Určitě to má velký význam, a proto jsme to také dělali. A pokud jde o turistický ruch - když lidé pojedou do Hradce Králové a někde si o tom přečtou, tak se půjdou podívat do Labyrintu loutek. A ten je opravdu nádherný!  K vidění je  spousta krásných výtvarných věcí od výtvarníků, řezbářů a scénografů Draku.

 

Labyrint loutek byl do určité míry vyvrcholením tvého manažerského působení. Jak to vlastně začalo?  

Úplnou náhodou. V bývalém Tereziánském dvoře, se kterým Drak sousedí, jsme měli malý sklad. Když se začalo mluvit o tom, že se kasárna budou přestavovat, požádala jsem tehdejšího primátora pana Divíška, jestli bychom pro něj mohli získat větší prostor. A on mi na to řekl, proč ne, ale vezmete si celou budovu! Tak jsme dali hlavy dohromady a výtvarník Marek Zákostelecký přišel s nápadem, že by tam mohlo vzniknout muzeum loutek. Za pár dní přinesl črty nejen k muzeu, ale také k interaktivní Laboratoři a Studiu, kde je dnes variabilní sál pro sto diváků Na magistrátu projevili nadšení, budovu opravili a v roce 2010 předali do našich rukou. Takhle to zní jednoduše, ale byly to tři roky tvrdé práce.

 

Dá se říci,  že s loutkovým divadlem se pomaleji stárne?

To není loutkovým divadlem – ale mladými lidmi, a platí to v kterékoli profesi.  Když pracuješ s mladými lidmi, částečně přebíráš jejich názory, necháš se jimi ovlivnit – a pak nemáš čas stárnout. (smích)

 

Není už mnoho lidí, kteří by tak jako ty mohli říci, že poznali všechny klíčové osobnosti Draku, z nichž některé - žel  - už jsou „na pravdě boží“. V loňském roce odešel i Petr Matásek, výtvarník a scénograf. Jako člověk byl spíš introvert. I k němu se ti podařilo najít blízký vztah?

My jsme se znali už dávno před tím, než přišel do Draku. V té době jsme jezdili na všechny divadelní přehlídky a nejen na jediný den, ale zůstávali jsme po celou dobu trvání festivalu. Měli jsme tak možnost srovnání s jinými soubory a v podstatě radost, že to děláme líp. Dokonce jsme s sebou brali i lidi z administrativy, aby měli představu o tom, co se v divadelním loutkářství děje. Samozřejmě nejvíc se jezdilo na Skupovu Plzeň a tam jsme potkávali Petra Matáska, tehdy výtvarníka v tamním divadle Alfa. Znali jsme jeho práce a znali jsme ho osobně, i jeho rodinu. Po odchodu výtvarníka Pavla Kalfuse z Draku, Kroftu napadlo, že přivede Matáska, kterého zná ze školy. A to byl ten nejlepší přínos pro Drak. Petr Matásek byl ojedinělý, výjimečný výtvarník. Všichni jsme si dělali legraci, že dělá všechno pro to, aby jehlan postavil na špičku. Samé neuvěřitelné věci. Samozřejmě, že té magii vzadu za jevištěm pomáhali technici, ale na počátku všeho byla jeho představivost… Vybavuji si třeba Prodanou nevěstu - na jevišti není skoro nic, jen jeden sloup a tři prkna, která se točí dokolečka. Petr vykouzlil nádhernou scénu a přesvědčivou iluzi prostředí. Spojení Krofty s Matáskem bylo prostě geniální.

 

Je možné, že Matáskovy loutky v sobě nesou rysy jeho ženy?

To je nepřehlédnutelné. Matáskovy loutky mají oči Nanynky. Sama jsem na to  při prohlídce Labyrintu párkrát upozornila návštěvníky. „Podívejte se na ty loutky, je v nich podoba jeho ženy!“

 

Obdaroval tě někdy někdo loutkou?

Představ si, že nemám ani jednu jedinou…

 

Naopak ty jsi obdarovala svého kolegu Ladislava Zemana, dlouholetého ředitele Klicperova divadla.

Ano, výjimečným osobnostem jsme loutku z našeho archivu rádi darovali.

 

Mladší generace Draku – to jsou tak trochu tvoje děti. Udržuješ s nimi kontakt i poté, co odešly do světa? Jako např. režisér Jakub Krofta nebo výtvarník Marek Zákostelecký?

Samozřejmě, nedávno jsem byla ve Wroclavi na premiéře Shakespearovy Bouře, kterou režíroval Marek Zákostelecký. Po představení jsme se sešli na obědě v jedné restauraci s Jakubem Kroftou, Markem a Vratislavem Šrámkem a jejich rodinami. Vratislav Šrámek jako muzikant s Jakubem spolupracoval už v Hradci. Vlastně jde o poslední generaci před mým odchodem z Draku. Těšilo mě, že vím, co ta děcka dělají, že mě rádi vidí a že se můžu pyšnit tím, co umí. A bylo mi strašně hezky.

 

Takže Drak dnes zanechává stopy v polské divadelní kultuře… 

Ano, Jakub je ve Wroclavi uměleckým šéfem velkého loutkového divadla a organizuje divadelní život. Marek Zákostelecký tam působí téměř jako stálý režisér. Minimálně jednou ročně ve Wroclavi režíruje a samozřejmě dělá i výpravu. A Vratislav Šrámek je jejich dvorním muzikantem. Svým způsobem je to jejich další domovská scéna. A myslím, že tam jsou nesmírně spokojení.

 

A hrají s loutkami?

Samozřejmě. I když v Bouři jsou i masky. Vůbec jde o velmi pestré a originální představení. Neodehrává se na ostrově, jak jsme zvyklí, ale v kosmu, takže jsou tam kosmonauti a létající hvězdy a meteority a děti to moc baví.  

 

Zajímají se tvoje "velké děti“ o tvůj názor na jejich představení? A mluvíš s nimi otevřeně, nebo spíš jako matka, která jim nakonec všechno odpustí?

Oni by určitě nechtěli žádnou faleš, to rozhodně ne, ale budu je vždycky chránit.

 

Vizitka

Jana Dražďáková, v letech 1991-2009 ředitelka Divadla Drak v Hradci Králové.

V Draku (původně Východočeském loutkovém divadle v Hradci Králové) prožila celé půl století. Spolupracovala se všemi výraznými osobnostmi, které prošly divadlem.

V dubnu roku 2005 jí město Hradec Králové udělilo cenu Primus inter pares mj. za vynikající lidské postoje, odbornou erudici a smysl pro řízení umělecké instituce.

 

 

 

Knihovnický zákon a Svaz osvětový

V letošním roce uplyne sto let od přijetí knihovnického zákona. Před jeho přijetím probíhaly intenzivní přípravné práce podpořené především existencí tisíců knihoven spolkových, sokolských, besedních, ochotnických, obecních, školních a dalších. Zásadní diskuse a příprava znění zákona probíhala také na půdě Svazu osvětového.

Přes padesát let působil Osvětový svaz a instituce, které z něho vzešly, na rozvoj veřejného knihovnictví. Veřejné knihovny byly dlouho považovány za hlavní nástroj lidovýchovy a dalšího vzdělávání. Proto, v roce 1906 při vzniku  Osvětového svazu, který sdružoval desítky kulturních institucí a spolků, byl jako jeden z hlavních odborů ustaven odbor knihovní, který se zabýval metodickou a organizační podporou veřejného knihovnictví.

Působení odboru knihovnického Osvětového svazu se očekávalo podle Programu činnosti z roku 1905 především v podpoře stávajících knihoven a zpřístupňování knihoven spolkových, soukromých a školních. Odbor se měl intenzivně věnovat propagaci kvalitní četby dospělých a mládeže a připravovat seznamy vhodné literatury. Očekávalo se i založení vzorové knihovny, pořádání kurzů o lidovém knihovnictví, školení o zakládání a řízení knihoven a publikování vhodných příruček pro vedení knihoven. Předpokládalo se, že Svaz osvětový povede adresář knihoven a sdruží veřejné knihovny. Odbor měl také organizovat knihovnické sjezdy. Nad vším stála trpělivá snaha o zákonnou normu, která by veřejné knihovnictví podpořila.

Úsilí knihovního odboru Svazu směřovalo od počátku k formulování a prosazení zákona o veřejných knihovnách a povinnosti obcí tyto knihovny zřizovat a kontrolovat. Snahy o prosazení zákonné normy - až do převratu marné - byly však natolik intenzivní a dlouhodobé, důkladně diskutované v časopisu Česká osvěta a v dalších odborných časopisech, že přijetí zákona byl pouze jejich logický důsledek. Zákon tak mohl být přijat již 22. července 1919, (v listopadu 1919 pak byly zveřejněny prováděcí předpisy). Bez této zákonné úpravy by rozvoj veřejných knihoven v nové republice nebyl úspěšný. Tato norma dala řádný hmotný a právní podklad k tomu, co bylo u nás všeobecně zavedeno - tedy rozvětvenému lidovému knihovnictví.1⁾

Připravenost knihovnické veřejnosti na novou úpravu dokládá i skutečnost, že již v prosinci 1918 se konal první kurz pro knihovníky v Zemském muzeu, druhý připravil Svaz osvětový v dubnu 1919. Jako jednoho z hlavních propagátorů zákona o knihovnictví vzpomeňme alespoň Ladislava J. Živného, který se významně podílel nejen na přípravných pracích, ale také na vlastním znění zákona. Jeho uvedení v život bylo umožněno i tím, že jeho hybatelé z ministerstva školství byli spjati se Svazem osvětovým a jeho činností na poli knihovnickém, jako např. František Drtina, Antonín Uhlíř či Karel Velemínský.

Pro úspěšnou organizaci a práci knihoven vydalo ministerstvo školství a národní osvěty hned v roce 1919/1920 Příručku pro veřejné knihovny, která obsahovala stručný návod ke všem činnostem knihovnickým. I zde se setkáváme se známými jmény např. Hrozný, Balaš, Calábek.

Svaz osvětový se ujal role odborného garanta pro realizaci zákona o obecních knihovnách. Pro Svaz osvětový jasně vyplynuly dva hlavní úkoly, které korespondovaly s dosavadní činností: věcná a metodická podpora a distribuce publikací.

V rámci věcné, odborné podpory OS/MLÚ jednak prostřednictvím listu Česká osvěta, jednak samostatně vydávanými seznamy Dobré četby doporučoval až do roku 1948 knihy vhodné pro veřejné knihovny. Již v roce 1919 vydal knihovní odbor první seznam knih pro obecní knihovny obsahující asi 1000 svazků. Po celou dobu existence časopisu Česká osvěta vycházela rubrika Lidová četba, která přinášela stručné představení uvedeného díla včetně bibliografického záznamu. Kromě ušlechtilých až puristických nároků na knihy pro obecní knihovny se objevují i nestandardní obhajoby „pokleslé“ literatury se zdůvodněním, že je třeba přilákat čtenáře do knihovny téměř na cokoli. Teprve potom je možné ovlivňovat jeho vkus.

Metodická pomoc zaměřená na vlastní organizaci knihoven a knihovníkovu práci probíhala především na stránkách časopisu Česká osvěta, kde byly diskutovány všechny oblasti knihovnické práce. Kromě toho vycházely metodické příručky, pořádaly se přednášky a putovní výstavy knih.

V debatách ohledně uspořádání knihoven a stavění fondu kromě volání po ochraně fondu a poplatkům za zničené a pozdě odevzdané publikace zazněl i neotřelý návrh dr. Trnky na otevření fondu. Navrhoval stavět jej abecedně podle autorů bez ohledu na to, zda se jedná o beletrii či naučnou literaturu. Hlavním argumentem bylo, že jenom tak může čtenáře kovbojek narazit na literaturu zcela jiného druhu a zaměření. Druhým, nikoliv méně významným argumentem bylo usnadnění práce knihovníkovi, který by nemusel vyrábět signaturní značky a další vyhledávací aparát. Čas takto ušetřený by mohl věnovat právě čtenářům.

Druhým významným úkolem SO/MLÚ pro naplnění nového zákona bylo zřízení výpravny knih. Ukázalo se, že je lepší poskytovat hmotnou pomoc v knihách než v penězích. Knihovny dostávaly seznamy, ze kterých si vybíraly knihy, a ty potom výpravna rozesílala. Šlo o knihy subvenční na základě poukázek ministerstva, dary či knihy řádně objednané a zaplacené obcemi. Počet vypravených knih od roku 1919 ukazuje následující graf. 3⁾

„Po stránce ideové (Svaz) vykonal mnoho, v oboru knihovnictví především, jak vysvítá z jeho orgánu Česká osvěta, který je dobrým průvodcem po dějinách naší myšlenky lidové výchovy a lidovýchovným rádcem.“ Antonín Matula, 1927 ¹¹⁾

Role Masarykova lidovýchovného ústavu, který vznikl v roce 1925 ze Svazu osvětového, se postupně měnila. Přijetím zákona knihovnického i zákona o osvětě přestal být střediskem organizačním, jehož hlavním úkolem je zakládat  osvětové sbory a knihovny. MLÚ se proměnil v instituci studijní a pracovní především z podnětu prezidenta Masaryka, který prosazoval odbornější přístup ke kulturně výchovné práci a rozšíření stávajících metod.

Ve třicátých letech se odbor knihovní změnil na literární. Zabýval se především kvalitou a profilací fondu knihoven... Odbor radil ve věcích revize, výběru knih, katalogizace i zakládání knihoven. Velkým tématem se v té době stává psychologie čtenáře a propagace knihoven. Spravoval knihovny doplňovací a putovní. Vydával seznamy vhodných knih, propagoval knižní novinky v rozhlase, připravoval kurzy pro knihovníky, ale především pravidelně upozorňoval na dobré knihy v rubrice Lidová četba České osvěty. Odbor vytvořil kartotéku kritik a recenzí, vlastní knihovnu však nevybudoval.

Sekce Přátel literatury pro mládež se starala zejména o výběr knih pro děti a mládež a jejich propagaci. Připravovala  kritickou revui dětské literatury Úhor. Každoročně pořádala Týden dětské knihy a udělovala Rambouskovu cenu za nejlepší vydanou knihu pro mládež.

Postupně se snižoval počet vypravovaných knih nejen v důsledku krize, ale i vzhledem k tomu, že knihovny chtěly o svých fondech rozhodovat samostatně. Výpravna splnila svůj účel při budování soustavy knihoven a v mnoha případech zajistila vznik knihovny v obci.

Snaha udržet svobodomyslnou strategii lidové osvěty byla během okupace v  přejmenovaném Ústavu pro národní výchovu – Ústředí české osvěty téměř nemožná. Během válečných let odbor podporoval literární regionalistické zaměření knihoven, ale mnoho aktivit bylo úplně utlumeno. V roce 1948 vyšel poslední ročník České osvěty, hlavního tisku MLÚ - vycházela 44 let. V roce 1949 se MLÚ zasadil o vydání prvního ročníku časopisu Čtenář, který je pak vydáván jinde.

Poválečné změny nejen režimu, ale i pojetí kulturně výchovné práce nakonec vyústily v ustanovení Výzkumného ústavu osvětového v roce 1951. Na jeho půdě vznikl Ústřední metodický kabinet knihovnické práce (1954 – 1956),  jehož úkolem bylo zacelit mezeru v téměř absolutním nedostatku odborné knihovnické literatury. Během několik málo let zde publikovali základní knihovnické příručky takové postavy českého knihovnictví, jakými byli např. Jiří Cejpek (dějiny knihovnictví), Marie Černá (katalogizace), Jaroslav Drtina (bibliografie), František Horák (dějiny písma a knihtisku) a Jiří Kábrt (organizace fondů. V roce 1957 byl  Ústřední metodický kabinet knihovnické práce převeden do Národní knihovny jako Ústřední vědecko-metodický kabinet knihovnictví, čímž Národní knihovnu převzala metodickou a odbornou podporu veřejných knihoven.

Teprve v počátku devadesátých let se ústav, nyní Informační a poradenské středisko pro kulturu IPOS, dostává veřejným knihovnám do povědomí. A to jako nositel Statní statistické služby pro oblast kultury.

 

Statistika knihoven

„Statistická data, nechť se sbírají z jakéhokoli podnětu a k jakémukoli účelu, zhusta se podceňují. Také statistiky knihovnické, na které nezřídka se dívá s despektem. A přece i tak, jak je dnes provádíme, jsou jediným makavým dokladem užitečnosti knihoven. Je třeba o metodách knihovnické statistiky více přemýšlet … Jako celek jsou naše statistiky jedinečným zjevem v odborné literatuře. Fakta, která konstatují, plně ospravedlňují náklady na udržování knihoven obcemi věnované.“ Ladislav J. Živný, 1928

Řádné statistické šetření provedl Zemský statistický úřad již v roce 1897, data byla zveřejněna v roce 1901 a týkala se pouze knihoven spravovaných, vydržovaných nebo podporovaných zemí, okresy neb obcemi bývalého království Českého. Výsledek měl především dokumentovat kulturní význam knihoven a podat zprávu o jejich působnosti.

V roce 1905 proběhlo důkladné šetření knihoven všeobecně přístupných v království českém.  Jednalo se o knihovny spravované, vydržované nebo podporované zemí, okresy neb obcemi. Již zde bylo šetření o knihovnách spojeno se šetřením o muzeích a divadlech. Data z tohoto šetření byla publikována v roce 19107) a uváděla v království českém 4500 veřejných knihoven s 1 300 000 svazky.

Statistická šetření z roku 1920 měla usnadnit uvedení knihovnického zákona do života. Šetření o stavu veřejných knihoven provedl v roce 1920 Státní statistický úřad. Bylo napočítáno 2885 knihoven českých a německých s 1 326 203 svazky.

Od roku 1923 vedly dozorčí orgány celou knihovní evidenci. Každoročně připravoval okresní knihovní referent podle výkazů jednotlivých knihoven statistiku svého okresu. Z tohoto materiálu se sestavovala celková statistika uveřejněná v publikaci ministerstva školství a národní osvěty Veřejná péče o výchovu lidu v Československé republice. V roce 1924 bylo napočítáno 7694 českých knihoven s 2 876 555 svazky a 2782 německých s více než milionem svazků.

Konsolidované pravidelné statistické šetření o stavu knihoven a kulturně výchovných zařízení zajišťovalo lidovýchovné oddělení Ministerstva školství a národní osvěty letech, jehož vedení bylo vždy úzce spjato s MLÚ. 4⁾

Výsledky šetření z roku 1929, po deseti letech působení zákona, přineslo nejen výkonové výsledky, ale také hodnocení skladby fondu či oblíbenost publikací, dokonce i informace o nejčastěji půjčovaných knihách. Těmi byly v roce 1928 Temno, Kondelík, Paní komisarka, Na kresách : původní román z kraje Bezručova a Vdavky Nanynky Kulichovy. Tematické otázky ve statistikách dokazovaly trvalý zájem ministerstva o kvalitu fondu veřejných knihoven. 3⁾

V padesátých letech se s ustavením Ústředního vědecko-metodického kabinetu statistických šetření ujala Národní knihovna, která publikovala Lidové knihovny - rozbory výkazů o činnosti.

Sjednocení výkaznictví se podařilo v roce 1975 v Ústavu pro informace a řízení v kultuře, které mimo jiné mělo korespondovat se statistickým zjišťováním UNESCO.  V celé jednotné soustavě knihoven byl zaveden jednotný, pravidelný, závazný systém statistické evidence a výkaznictví a zároveň vypracovány normy stanovící úroveň knihovnických služeb. Ústav vydával ročenku Statistika kultury. Národní knihovna publikovala od roku 1988 podrobné zprávy o činnosti všech typů knihoven v kumulovaných nebo ročních vydáních. Od roku1993 jsou dostupné elektronicky.

Od roku 1990 zajišťuje statistiku kultury Informační a poradenské středisko pro místní kulturu – IPOS. Během několika let byl IPOS transformován na NIPOS, v němž Centrum informací a statistik o kultuře zabezpečuje z pověření Ministerstva kultury Státní statistickou službu za oblast kultury dosud. Pro sběr dat v knihovnách obecních, městských, krajských, Moravské zemské knihovně a v Národní knihovně ČR jsou připraveny elektronické formuláře. Skupinu knihoven, které nelze jednoznačně včlenit do některého z existujících systémů sběru dat, oslovuje NIPOS v souvislosti s vyplňováním statistického výkazu individuálně dopisem.

Od roku 2007 CIK NIPOS také zajišťuje  Benchmarking knihoven, který ve spolupráci s Národní knihovnou a SKIP navrhl a vyvinul. Jedná se o projekt vyhodnocování výkonu a kvality činnosti knihoven. Účastníci projektu mají možnost porovnávat své výkony s ostatními, získávat argumenty pro vyjednávání se zřizovateli a nacházet rezervy ve vlastní práci. K projektu je možné se kdykoli připojit.

Pro úplnost doplňme, že na základě statistických výkazů jsou každoročně zpracovávány statistické zprávy nejen o veřejných knihovnách, ale také o činnosti památkových objektů zpřístupněných za vstupné, muzeí, galerií, památníků, divadel, hudebních těles, kulturně výchovně činnosti, festivalech (divadelních, filmových, hudebních, literárních a tanečních), výstavnictví a vydavatelů neperiodických i neperiodických publikací. CIK spravuje adresáře téměř 11 000 zpravodajských jednotek. Kromě ročenek CIK publikuje často vyhledávané informace o návštěvnosti divadel, muzeí a památek. Od roku 2009 připravuje ve spolupráci s Českým statistickým úřadem Satelitní účet kultury, který mapuje finanční toky v kultuře. Všechny výstupy jsou dostupné na stránce Statistika kultury České republiky.

 

Knihovna NIPOS

Přestože mezi úkoly Svazu osvětového patřilo vybudovat vzorovou knihovnu, knihovna ústavu vznikla až v roce 1925 v rámci odboru studijního Masarykova lidovýchovného ústavu. Příruční knihovna obsahovala asi 1000 svazků a odebírala přes 220 titulů periodik, mezi které patřily především odborné časopisy a zpravodaje obcí a spolků. Posláním knihovny bylo podpořit odborný přístup k lidovýchově, být odbornou základnou pro její studium, propagaci a šíření nových poznatků. Teprve tři roky po vzniku knihovny byla dokončena základní katalogizace. Z časopisecké produkce byl budován studijní archiv a informace z tisku pro časopis Česká osvěta. Pro studium časopisů byla k dispozici veřejná čítárna.

Ve třicátých letech byla zaběhnutá dokumentace o lidovýchovných akcích pro Českou osvětu, rozhlas a tisk. V roce 1936 se knihovna rozrostla o fond knihovny Husovy školy.  Nicméně ředitel ústavu dr. Tomáš Trnka si v roce 1934 posteskl, že dobře vybavená knihovna ústavu je málo navštěvována a že se osvětoví pracovníci málo vzdělávají.

Ve válečných letech se podařilo uchovat knihovnu téměř neporušenou, vytřiďování fondu přišlo později. V padesátých letech byly knihovně předány historické fondy některých spolků např. Obchodnického spolku Merkur, který obsahoval celé řady časopisů Lumír, Čin, Ruch, Světozor nebo Květy. V šedesátých letech se knihovna stala součástí Osvětového ústavu, do něhož byl transformován Výzkumný ústav osvětový. Fond knihovny v té době čítal dvacet osm tisíc svazků, včetně učebnic a skript. Dokumentační středisko sledovalo časopiseckou produkci a bibliograficky ji zpracovávalo. Byly vydávány výběrové bibliografie.

Po vzniku Ústavu pro kulturně výchovnou činnost se v sedmdesátých létech úsek dokumentace soustředil na bibliografické a rešeršní práce a využívání existujících fondů. Po spojení s Ústavem lidové umělecké tvořivosti vznikl  dokumentační archiv ústavu, který měl zachycovat veškeré listinné, faktografické a zvukové a další materiály z jednotlivých akcí pořádaných ústavem. Pro časopis Kulturně výchovná činnost byla připravována rubrika Knižní hlídka. Na vrcholu sil v roce 1976 měla knihovna tři dislokovaná pracoviště, vykazovala přes 40 000 svazků, 600 čtenářů, 5000 výpůjček, odebírala 66 titulů časopisů, poskytovala rozsáhlé bibliografické a faktografické služby a připravovala rešerše pro odborná pracoviště.  V osmdesátých letech se knihovna stala oborovým informačním střediskem a měla metodicky podporovat krajská a kulturní střediska při poskytování informačních služeb, nejčastěji šlo o sběr informací a o konaných kulturně výchovných akcí.

Na počátku devadesátých let se v knihovně projevily všechny negativní vlivy, které ji za dobu sedmdesátileté existence poznamenaly – častá transformace ústavu, ke kterému patřila, a tím i změna její funkce a zaměření služeb, vyřazování knih z důvodu změny režimu, stěhování či poničení díky nevyhovujícím prostorám či úspory v podobě snižování stavu pracovníků.

Knihovna IPOS od počátku devadesátých let postupně zpřístupňovala nově evidovaný fond zrušených ústavů ÚKVČ, ÚISK (Ústav pro informační systémy v kultuře) a ÚVK (Ústav pro výzkum kultury) z oborů teorie kultury, historie, sociologie, ekonomie a legislativní literatury. Nově se katalogizoval fond  Masarykova lidovýchovného ústavu, který byl tvořen převážně starými periodiky a asi 4000 knihami z oboru lidová výchova, knihovnictví, vzdělávání dospělých a mimoškolní vzdělávání.

Knihovna dostávala přes 440 titulů zpravodajů měst a obcí, ze kterých se zpracovávala článková bibliografie. Informace excerpované z těchto materiálů, z odborných časopisů a tisku dokumentovaly změny vývoje kulturních institucí a společenského života v 90. letech. Samostatná knihovna uměleckých odborů vlastnila 2769 svazků z oborů fotografie, film, divadlo, lidové umění, literatura, umělecký přednes.

V roce 1998 byly spuštěny webové stránky a v knihovně byl instalován knihovní systém Clavius s on-line katalogem. V průběhu let byly spojeny všechny detašované fondy, z části z nich se staly příruční knihovny jednotlivých uměleckých oborů. Nezávisle na knihovně vznikla Databáze českého amatérského divadla.

Od roku 2003 je knihovna zapsána jako základní knihovna se specializovaným knihovním fondem do rejstříku knihoven ministerstva kultury. V té době měla ve fondu 12 521 jednotek, odebírala 54 titulů periodik. Článková bibliografie mapující vývoj kulturního života byla v polovině roku 2007 ukončena pro nízkou využitelnost. Anotace 48 tisíc článků uveřejněných v regionálních periodikách, z nichž se velká část vztahovala k činnosti knihoven, jsou v NIPOS archivovány.

Přestěhování knihovny do nových, vyhovujících prostor v roce 2014 přispělo významně k jejímu většímu využívání. Významným počinem byl vznik databáze not pro dětskou pěveckou literaturu, který vznikl díky iniciativě dr. Jana Pirnera, a její vystavení v knihovním on-line katalogu. Následující roky ukázaly, že právě vybudování této databáze dalo knihovně nový impuls a v podstatě i nové zaměření. Od všeobecně zaměřeného fondu se těžiště práce přesouvá ke specializovaným sbírkám.

Nejprogresivněji rozvíjejícím fondem je v současné době sbírka hudebnin. Unikátní hudební fond je zaměřený na notové materiály pro sborový zpěv (sbory dětí, mládeže, dospělých a seniorů) a na sólový zpěv. Obsahuje koncertantní sborové skladby významných českých autorů 20. století (Petr Eben, Ilja Hurník, Ctirad Kohoutek, Zdeněk Lukáš, Otmar Mácha, Bohuslav Martinů, Věroslav Neumann, Jiří Teml ad.), výběr ze skladeb zahraničních autorů i lidové písně a jejich vícehlasé úpravy. Hudební fond době obsahuje přes 5000 svazků a 17 000 záznamů skladeb v titulech obsažených. Záznamy jsou postupně doplňovány o obsazení a autoritní záznamy o skladatelích. Sbírková činnost notového materiálu pokračuje a je otevřena všem případným dárcům.

V roce 2018 se knihovna stala členem české národní skupiny Mezinárodního sdružení hudebních knihoven, archivů a dokumentačních středisek (IAML). Výměna zkušeností i notového materiálu je významným přínosem pro kvalitní zpracování hudebnin v knihovně NIPOS.

Divadelní fond obsahuje především scénáře divadelních her (zhruba 2500 titulů) pro dospělé i dětské divadelní soubory, pro loutková divadla i pro dětské diváky. Katalogizační záznamy divadelních her jsou propojeny s Databází českého amatérského divadla, takže je možné vyhledat informace o inscenacích daného textu ochotnickými soubory v této databázi. Většina záznamů obsahuje údaje o obsazení, žánru či stručnou anotaci. Knihovna je členem národního střediska Mezinárodní organizace divadelních knihoven a muzeí (SIBMAS), kde se opět potvrzuje, jak prospěšná je výměna zkušeností a navazování osobních kontaktů.

Knihovní fond dále zahrnuje fond knih a periodik vztahujících se k mimoškolnímu vzdělávání, vzdělávání dospělých, k vývoji spolkového a osvětového hnutí, rozvoji jednotlivých oborů a forem kulturně výchovné práce a neprofesionálního umění (divadlo, fotografie a film, přednášková činnost, hudební a výtvarné obory).

Knihovna také archivuje publikace a časopisy vydané nebo produkované NIPOS. Mnohé unáhlené odpisy v důsledku politických změn způsobily, že není uchována celá produkce ústavů, jejichž následníkem NIPOS je. Knihovna rovněž shromažďuje materiály z přehlídek sborového zpěvu, případně z dalších akcí NIPOS.

Díky zvýšené propagaci knihovny v současné době zažíváme nárůst všech sledovaných ukazatelů. Již v roce 1906 kladli spolupracovníci Svazu osvětového důraz na nezbytnost propagace knihoven. Stále to platí. Snažíme se vejít do povědomí a nabízet služby, o které je zájem, dlouhodobě budovat a pilovat báze se správnými informacemi a stát se tak stabilním prvkem v odborné práci uživatelů.

 

Poznámky:

1. Program činnosti Svazu osvětového. V Praze: Svaz osvět., [1905?]. 24 s.
2. Seznam knih do obecních knihoven se zákonem knihovním, prováděcím nařízením a knihovním řádem. V Praze: Svaz osvětový, 1919. 103 s.
3. FRIDRICH, František. Veřejné knihovny obecní v Československu 1919-1929: Knihovní zákon, jeho provádění a výsledky. V Praze: Masarykův lidovýchovný ústav, 1931. 67, [1] s. Lidová výchova; sv. 3.
4. Živný, Ladislav Jan. Deset let veřejných knihoven a co předcházelo. Časopis československých knihovníků, 1928, 7(4), s. 145-161
5. Dobré knihy do veřejných knihoven. Praha: Masarykův lidovýchovný ústav, 1933. 243 s. Knihovna příruček Masarykova lidovýchovného ústavu; sv. 14.
6. Dobré knihy dětem 1936-1946. 1. vyd. Praha: Masarykův lidovýchovný ústav, 1948. 58 s. Knihovna příruček Masarykova lidovýchovného ústavu; sv. 17.
7. Všeobecně přístupné knihovny v král. Českém roku 1905. V Praze: Zemská statistická kancelář království Českého, 1913
8. Česká osvěta 1904 – 1948
9. Výroční zprávy ústavů a ročenky statistiky kultury
10. Základní statistické údaje o kultuře v České republice 2017. III. díl, Knihovny a vydavatelská činnost. Praha: NIPOS - Centrum informací a statistik kultury, 2018. 60 s. ISBN 978-80-7068-274-6
11. Album representantů všech oborů veřejného života československého. Praha: Umělecké nakladatelství Josef Zeibrdlich, 1927. 1202 s.

 

 

Jak se cítíte po takovém úspěchu?

Cítím se hrozně dobře. Doufala jsem a moc jsem chtěla, aby moje knížka byla vydaná. Podklady k tvorbě Slabikáře mi poskytlo nakladatelství Fraus, se kterými budu řešit, jak dále pokračovat, neboť Slabikář chce vydat nakladatelství Albatros v rámci ceny. Takže je také možné, že nakonec vznikne i úplně nový slabikář.

 

Co přesně vaše práce obsahovala?

Zatím jsou svázané dva výtisky. Jeden je ve škole, druhý je tady na výstavě. Práce obnášela zprvu prostudování historie slabikářů, jak fungují, jak se dřív učilo a jak se to za poslední roky hodně změnilo. Struktura je mnohem složitější. Je tam více informací, hodně vizuálních podnětů. Když jsem studovala současné slabikáře, nastával problém, že tam toho bylo zkrátka strašně moc. A často i zbytečně. Velké množství obrázků, barva v pozadí, hodně různých rušivých elementů, které na hravosti knize nepřidají. To je základní problém většiny učebnic. Mým největším úkolem bylo vše očistit od těchto zbytečných prvků. Zkrátka aby se na to dobře koukalo. Učebnice podle mě není jen pro děti, rodiče i učitelé jsou nedílnou součástí studia. To byla asi největší výzva, jak to spojit.

 

Zkoušela jste, jak na vaši práci budou reagovat děti?

Ano, ale je tam velký problém v tom, že když dětem dáte slabikář, berou ho hned jako učebnici – další učení, což se přirozeně moc nelíbí. Tudíž testování bylo poněkud složitější. Ilustrace se jim líbily, ale zbytek samozřejmě nedokážou hodnotit, to už je práce dospělých.

 

Dá se to udělat tak, aby to jako učebnici nebraly?

Nejspíš testováním rovnou ve škole. Nebo pokud by ve škole měly vlastní slabikář a domácí úkoly by dělaly z mého. Ale těžko říct, s takovýmto hlubším testováním zkušenosti nemám.

 

Jak se odvíjel vizuál od samotného textu?

Můj slabikář je v podstatě identická učebnice, kterou mi poskytlo nakladatelství Fraus, pouze s vynecháním pár cvičení. Zvolila jsem ale zcela jiný přístup – místo více ilustrací v celé kapitole jsem vytvořila jednu velkou úvodní na začátku každé kapitoly vázající se k danému písmenu a ostatní ilustrace už jsou jen jednoduše stylizované ve cvičeních. Každá kapitola má svou vlastní barevnou škálu a některé prvky z hlavní ilustrace se objevují i ve zbytku kapitoly pro lepší vizuální spojení. Učebnice je tak dostatečně barevná, ale zároveň působí čistě a klidně.
 

Jak dlouho vám trvalo vytvořit nový slabikář?

Byla to moje bakalářská práce. S přípravou jsem začala na podzim, do zimy jsem to připravila a na jaře jsem to začala dělat. Takže přibližně pět měsíců.

 

Můžete přiblížit, jaký výtvarný styl jste volila a proč?

Zvolila jsem techniku digitální ilustrace, se kterou pracuji relativně krátce, ale to mě na tom právě bavilo – každou ilustrací objevuji nové techniky, triky a různé zlepšováky. Digitální ilustrace má samozřejmě tu velkou výhodu rychlé a jednoduché editovatelnosti, což je celkem důležitý fakt v tvorbě učebnice, kde se stále něco upravuje a posouvá.
Zároveň jsem se chtěla vizuálně přiblížit ke klasickým tiskovým technikám. Využívala jsem prvků tiskového rastru sítotisku, nepřesnost linorytu a typické překrývání barevných vrstev.

 

Teď vám Slabikář tedy vydá Albatros?

Ano, doufám, že se to dotáhne do zdárného konce. Je třeba to vyřešit ještě s pedagogickou porotou – nejen s designovou. Aby to mohlo pro děti fungovat didakticky dobře. To ještě není úplně jasné, jak to bude. Čeká mě ještě spousta práce.

Slabikář je hotový, funguje jako layout, teď je otázka, zda bude stejně dobře fungovat i v praxi. Byla bych ráda, protože stav současných učebnic není dobrý. Je zde velká díra na designovém trhu. Zjistila jsem to díky této práci a dost mě to zaskočilo. Byla to jedna z motivací, proč jsem se do těchto vod pustila.
Velkou chybou je, že se učebnice vyrábí jak na běžícím pásu. Produkce je zrychlená, na kvalitní výsledek je třeba zkrátka více času.

 

Myslíte si, že design, když je špatně udělaný, může děti odradit, vzít jim chuť do učení?

Ano, myslím, že může. Mě tedy odradí, protože to logicky jako grafik hodně vnímám – knihu soudím podle obalu. Pokud je v učebnici moc barev, rušivých podnětů, ilustrací, tak nás to rychleji unaví. Zároveň nesmí působit moc prázdně, sterilně a nudně. To je práce pro grafika a ilustrátora, jak správně spojit obraz s textem pro co nejlepší výsledek.
 

Co vás tedy na designerské práci nejvíc baví? Proč jste se rozhodla pro toto studium?

Grafický design studuji od střední školy, ale k výtvarnu mám blízko již od dětství. Ve své tvorbě kombinuji grafický design s ilustrací – ilustrace je spíš osobní záležitost, ale grafický design jí pak vdechuje život v něco hmatatelné, v knihu, plakát, nebo třeba zde Slabikář. Pro mě je velmi důležitý pocit, když se práce dodělá, je vidět a lidé na ní reagují. Prohlíží si plakát, nosí tričko s mým potiskem, listují si knihou a usmívají se. To je pro mě pocit k nezaplacení. Na práci mě také baví různorodost a zkoumání stále dalších možností lidské kreativity a využití nových materiálů. Člověk se stále učí a posouvá své možnosti a nároky.

Proč jste se rozhodla pro Slabikář?

Už dlouho jsem měla v hlavě ideu zpracování nějaké učebnice, protože nejsem spokojená s jejich vzhledem.  Slabikář se ukázal jako ideální volba, je v něm málo textu a spousta prostoru pro kreativitu. Mohla jsem to pojmout, jak chci. Nemusím řešit například fotografii v učebnici dějepisu nebo popisy rostlin. Tady nakreslím slona a mohu ho nakreslit, jak chci – nemusí být úplně detailně vykreslený a anatomicky přesný. Ta hra se stylizací obrazu mě velmi bavila.
Ve své bakalářské práci jsem se ale nevěnovala jen Slabikáři. Součástí byl i návrh layoutu dalších dvou učebnic, kde jsem si vyzkoušela, že každá dvoustrana je vskutku jedinečná a je náročné sjednotit vizualitu celé publikace. Slabikář ale považuji za nejzdařilejší a jemu jsem také věnovala nejvíce pozornosti.
 

Je někdo, kdo vás inspiruje, koho vnímáte i jako svého učitele v této oblasti?

Nyní se chci co nejvíce naučit od svých pedagogů na VŠVU v Bratislavě, kteří jsou pro mě velmi inspirujícími osobnostmi. V dětské ilustraci mám velmi ráda slovenskou ilustrátorku Danielu Olejníkovou. Často si své knížky upravuje sama a je to na tom hodně vidět. Věci spolu dohromady pěkně fungují.

 

Co pro vás cena znamená? Je to závazek? Otevřené dveře?

Získaná cena je pro mě hlavně podpora, že to, co dělám, má smysl. Velmi si toho cením, opravdu jsem nečekala, že získám tolik ocenění. Závazek to pro mě není, v této práci budu pokračovat, protože mě baví a naplňuje. A jako otevřené dveře? Rozhodně ano, každé zviditelnění mi pomáhá se posouvat výš a plnit své sny.
Ale vlastní cíle mám většinou menší a reálné. Právě ten s vydáním Slabikáře se snad brzy vyplní, což možná otevře dveře další a třeba vzniknou další zajímavé projekty.