Upřímně řečeno, nevěřil jsem, že se někdy dočkám pádu komunismu. Dokonce ani tehdy, když k nám přijížděli ze zahraničí příbuzní mé ženy a tvrdili, že režim už to má spočítané. Říkal jsem si - to není možný, tohle je na věky. Zaplaťbůh, mýlil jsem se.

Na večer 17. listopadu jsme měli koupené lístky na představení v Obecním domě. Když jsme vstoupili do sálu, byla cítit zjitřená atmosféra skoro hmatatelně. Pak vystoupil na rampu Jan Kačer a Radovan Lukavský. Vzrušeným hlasem oznámili, že dnešní představení se nekoná, protože divadla se přidala ke studentské stávce na protest proti tomu, co se děje právě nyní na Národní třídě. Opustili jsme tedy Obecní dům a mířili k Národní třídě. Tam však stály kordony policistů v bílých helmách a bylo slyšet jen zvláštní hukot, jako když vítr rozechvívá dráty elektrického vedení. Vrátili jsme se na Příkopy a šli k tramvaji. Potkávali jsme vzrušené hloučky Pražanů a vystrašené tváře. Poprchávalo, sem tam se přidala i sněhová vločka. V noci chumelilo. Televize se možná snažila být objektivní, ale moc jí to nešlo. Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsme všichni věděli, že to prasklo…

Vydával jsem v nakladatelství Melantrich jednu ze svých knih, a tak jsem měl v kanceláři pár známých. To mi umožnilo sledovat úžasnou událost, jak se plní Václavák. Bylo to fantastické. „Václavák“ seshora se podobal veletoku, do něhož zleva i zprava přitékaly přítoky menších řek: Vodičkovy, Příkopů, Národní třídy, Smeček i Washingtonovy. Jediný ostrůvek, kde se uchytilo pár šťastlivců, byl pomník sv. Václava. Vyčníval z nepřehlédnutelné hladiny čepic, klobouků, šál a svíček za hukotu kapesních zvonečků a rachotu svazků klíčů…   Náměstí se plnilo rychle a transparenty rozdělovaly dav podle příslušnosti. Už je to tady! Zrušte článek čtyři Ústavy! Ukončete vládu jedné strany! Chceme demokracii!

Čtvrt milionu občanů, kteří chtěli být u toho… Najednou hlas z tlampače prosí: uvolněte místo pro sanitku, jede k postiženému. Shora je vidět ten zázrak ochoty a solidarity: natřískaný, nahuštěný dav se před vozem rozestupuje, jako když zakrojíte ostrým nožem, aby se vzápětí slil do jednolité mozaiky s mnoha barevnými kameny československé vlajky. Léta ji nebylo vidět jinak než v přítomnosti sovětské. Dnes si vystačí sama a je veselá.

V listopadových dnech devětaosmdesátého roku bylo chladno i teplo zároveň. Zima vně a teplo uvnitř. Proč, o tom netřeba hovořit. Byl jsem uhranut  Václavákem a křičel jsem z oken Melantrichu tak vydatně, až jsem za ty tři dny přišel o hlas. Asi by bylo lepší dát svůj hlas jinam, což se později samozřejmě stalo, ale já chtěl svou radost vykřičet právě teď a tady. Doma jsme si se ženou, která byla po celou dobu se mnou, jen šeptali…i když jsme nemuseli.

Měl jsem mezi herci pár přátel a měl jsem chuť něco říct. Zavolal jsem Janu Kačerovi, že bych přišel podpořit jejich stávku a povědět něco z jeviště za sebe i za výtvarníky. Přijali to s nadšením. Napsal jsem si krátkou povídku o tom, že se někdo dovede tvářit, jako by se nechumelilo, i když jde po kotníky ve sněhu. Reagoval jsem na liknavost vedoucích orgánů KSČ, které předstíraly, že se nic nestalo, že jde jen o jakousi výtržnost mladých, názor, který dostal podobu vystoupení Miloslava Štěpána. Svým bohorovným žvaněním, že si strana nenechá něco diktovat od dětí z ulice, vlastně odpálil revoluční knot. Skandování „my nejsme děti, my nejsme děti“ je snad slyšet ještě dnes. Zřejmě se čekalo na direktivy z Moskvy, protože zjevná bezradnost čišela ze závodů, škol i z ulice.

Můj krátký projev byl přijat s velkým potleskem. Plácali mě po rameni: Hanzlík, Štěpánková, Bohdalová, Satoranský, přišel i Hanzelka a všichni, kdo celý večer stávkovali na jevišti a povídali si s diváky. Bylo to ohromné nadšení, uvolnění a radost z toho, že konečně přestanou vládnout komunisti a že se dočkáme vstupu do Evropy, kam přece odjakživa patříme. Jen nás od ní dlouhá léta oddělovala železná opona.

Po Vinohradském divadle jsem hned druhý den hovořil v Činoherním klubu a vedle stál Petr Čepek a slzel, Petr Pithart a celý ansámbl Činoheráku. Pozvali mě i do Národního, kde jsem prožil opojení společného vystoupení a já si poprvé a naposled zahrál v Semaforu. Od té doby je mi Jiří Suchý velmi blízký, i když si stále vykáme a říkáme si pane. Však on je PAN básník. Moje vystoupení na pražských jevištích pak patrně sehrála svou roli, když se hledaly typy pro poslanecká místa v České národní radě a Národním shromáždění.

Dali mě na kandidátku NS na sedmé místo, pak ale se zdálo, že toto místo je sotva volitelné a přemístili mě. Z Občanského fóra do České národní rady na místo čtvrté. Po volbách se taková starost stala skoro směšnou, volitelné místo bylo myslím asi dvacáté. Jinak bych tam býval neseděl s Rudolfem Hrušínským, Janem Kačerem a zpěvákem, který si pořád připomíná, že něco krásného ztratil a udělal z toho pořad v ČT.

Když jsem dva roky po sametové revoluci podepsal smlouvu na Vysokém učení technickém v Brně a rozhodl se pro pedagogickou činnost, díval jsem se zblízka do očí studentům, kteří z výsledku revoluce byli smutní a zklamaní. Abych jim umožnil výpověď, dal jsem jim za úkol sochařsky zpodobit něco, co by stávku studentů a počátek revoluce připomínalo, čím by mohli vyjádřit svou nespokojenost či nesoulad s tím, co se stalo, nebo lépe nestalo. Domníval jsem se, že jsem se strefil do jejich nálady, že se budou moci rozjet a vynadat všem, kteří je zklamali, a konečně ukážou, jak si to představovali oni. Věřte nevěřte, nic kloudného se nedostavilo. Někteří to pojali jako slohový úkol, jiní jako karikaturu, jejich revolučnost se najednou vypařila a zůstal zas jen ten zklamaný úsměšek mocným. Ptal jsem se jich, ale neuměli odpovědět. Neměli totiž žádný náhradní program. Kde by ho také najednou vzali? Byli přece vychováváni k poslušnosti a kývání. Teď sice projevili nesouhlas a zvedli hlavu, ale jen aby se nadýchli a nic…

 

Z knihy Lenky Jaklové „Sochařům se netleská“ (Gallery 2006)

Divadelní prostředí je ze své podstaty nabité emocemi. Proměnlivé, výbušné, dynamické. Ne každý zvládne tak divokou plavbu. Co je klíčem k úspěchu divadelního manažera?

Vztah. Vztah, založený na důvěře a lásce k divadlu, kdy si lidé vzájemně naslouchají. Pocházím z divadelní rodiny, takže jsem si vlastně splnila své velké přání. Možnost pracovat v divadle bylo to nejlepší, co jsem v životě mohla poznat. Se všemi těmi úžasnými lidmi, kteří tam přicházeli… V Draku jsem prožila neuvěřitelných 50 let.

 

Měla jsi během svých učednických let štěstí na dobré šéfy?

A jaké! Když jsem se dozvěděla od své tety, že Vladimír Matoušek, tehdejší zakladatel Východočeského loutkového divadla (zal. 1958, pozn. redakce) hledá sekretářku, neváhala jsem ani minutu a přihlásila se do konkurzu. To on mi dovolil asistovat při výběru herců a ostatních profesí souboru. Vladimír Matoušek uměl získat správné lidi, angažoval skvělé režiséry – Jiřího Středu a Miroslava Vildmana a divadlo začalo mít úspěchy. Režiséři mne zasvěcovali do svých záměrů, texty divadelních her mi diktovali rovnou do psacího stroje.

V roce 1964 Vladimír Matoušek z divadla odešel a na jeho místo hradečtí radní vybrali Jana Dvořáka, který v té době působil v Divadle Spejbla a Hurvínka. Dvořák byl velkorysý člověk, věřil mladým lidem a dal jim prostor. Do Draku přivedl Josefa Kroftu, Jiřího Vyšohlída a spoustu vynikajících herců, které učil na loutkářské katedře DAMU. Ve mně rozpoznal organizační talent a svěřoval mi stále víc úkolů. Jako umělecká tajemnice jsem postupně převzala organizaci celého divadelního provozu. Dodnes říkám, že jestli jsem něco uměla, naučil mě to Dvořák!

 

Co podstatného sis z této spolupráce odnesla?

Nepřekážet a vytvářet podmínky, aby lidé měli kde bydlet, aby měli přijatelné prostředí a v Draku se cítili jako v rodině. Učila jsem se zametat cestičky, zajišťovat finanční prostředky, aby se herci mohli soustředit na práci a aby k té práci měli svobodu.

 

Hradec Králové svého času neblaze proslul jako „ rudé město“. Jak se vám podařilo přesvědčit místní komunisty, aby vás nechali na pokoji a dopřáli vám tvůrčí svobodu?

V Draku byl jeden jediný komunista, ekonom, který chodil do tehdejšího Divadla Vítězného února (dnes Klicperova divadla, pozn. redakce) na schůze, ale jinak neobtěžoval. A že nás nechali na pokoji, taky dost dobře nechápu, ale pravděpodobně to bylo tím, že Drak měl mezinárodní úspěchy a ještě přivážel valuty, takže nebylo dobré jít proti němu. A pak – Honza Dvořák byl úžasný diplomat, který nás dokázal dostat z každého průšvihu, od těch velkých až po maličkosti. Například jeden funkcionář si stěžoval, že v představení zaznělo „moskevský chléb“. Ve skutečnost Jan Pilař řekl „komisárek“ a funkcionář si to vysvětlil jako moskevský chléb. Ale Honza Dvořák to s těmi potentáty dokázal vyřídit. Jindy jsme třeba rok nesměli s divadlem vycestovat ven, ale nakonec nám pomohli pracovníci zahraničních ambasád.  Když se dozvěděli o zákazu od tamních pořadatelů, docílili přes naše ministerstvo jeho zrušení. V Hradci nakonec pochopili, že tlaku z vyšších míst nemohou zabránit.  

 

V loňském roce Divadlo Drak oslavilo 60 let od svého založení. Jaké období považuješ jako svědek jeho příběhu za nejzajímavější? 

Určitě léta 1973–1982, kdy se Drak proslavil ve světě a získal prestižní ocenění na nejrůznějších festivalech doma i v zahraničí. To byla šťastná éra, která začala v roce 1971 příchodem režiséra Josefa Krofty. Vybavuji si, že mi v té době přibyla spousta práce a mnoho administrativních povinností. Od žádostí o výjezdní doložky, víza až po povolení výjezdu autobusu a nákladních aut, v cizině pak inkasování honorářů a vyplácení diet. Do Francie, kde naše divadlo dokonce mělo svého manažera, soubor jezdil pravidelně.

Časem jsme ale začali být slavní i v Čechách. Na premiéry do Prahy jsme vypravovali autobus a počet zájemců jsme nemohli uspokojit. V Praze jsme pořádali sérii představení a fronty na vstupenky stály v mnohametrových řadách. Ta představení jsem viděla všechna a nejkrásnější zážitek býval závěrečný potlesk. Tekly mi slzy štěstím. A byla jsem součástí… Jaká hrdost!

 

Co se vlastně v Draku událo, že se dostal na špici tuzemských i zahraničních profesionálních loutkových souborů?

Drak přinesl zcela jiné pojetí loutkového divadla. Do té doby se hrálo s klasickými marionetami nebo maňásky, živý herec se na jevišti v podstatě  neukázal. I na vysoké škole se učilo herectví s loutkou jen klasicky. Josef Krofta pochopil – a řídil se tím od začátku – že síla loutky je především tam, kde je člověkem nezastupitelná. Uvedu to na příkladu Pinokia. V představení byla loutka Pinokia, protože ho vyřezal řezbář, a pak taky různé masky, ale ostatní herci byli živí. Nebo Píseň života – přenádherné představení, kdy celá vesnice na scéně je loutková, doslova manipulovaná, ale všichni ostatní jsou přiznaní herci na jevišti. A to bylo opravdu něco nového!

Josef Krofta (ve spolupráci s Petrem Matáskem a Jiřím Vyšohlídem) byl neuvěřitelný režisér. Takový se rodí jednou za sto let. Pro něj divadlo bylo především pohyb, žádné statické scény…

 

Jakou roli v drakovském týmu hrál dramaturg?

Velmi důležitou. Nejdříve dramaturgovala Marie Tůmová, pak Honza Dvořák a později, během spolupráce v hradecké Besedě na cyklu činoherních představení, si Josef Krofta přivedl do Draku Milana Klímu. Ten do Draku vnesl vážnější, takovou univerzálnější tvář. Vznikla úžasná představení i první projekty pro zahraničí, např. Královna Dagmar ve spolupráci s dánskými tvůrci. Skutečný příběh o tom, jak si česká princezna Dagmar vzala za muže dánského prince Waldemara. Milovali se velmi, takže po dobu dvou let se věnovali sami sobě a neválčilo se, proto je Dagmar tak slavná a dánský národ ji miluje. Vtip  představení spočíval v tom, že česká družina, doprovázející královnu, byli čeští herci a jejich protějškem naopak herci dánští. S tím nápadem přišli společně Klíma a Krofta.  

 

Mezinárodní loutkářské projekty se časem staly specifickým rysem Draku…

Je třeba říci, že když se Krofta později stal tak slavným, zahraniční divadla mu sama nabízela spolupráci. Ale on byl natolik moudrý, že nabídky přijímal jen ve spojení s Drakem. Nakonec ho napadlo, že nejlépe bude, když přestane jezdit ven a partneři budou jezdit do Hradce Králové. Proto vznikl v roce 1993 Mezinárodní institut figurálního loutkářství jako součást Divadla Drak.

 

Vraťme se ještě k propojení loutkového divadla s činohrou. Dnes už téměř samozřejmost, loutkáři režírují nejen činohru, dokonce i operu. Ale tenkrát...?

To zas bylo tím, že Krofta byl tak žádaný. Pozvali ho do hradecké Besedy a hned první představení bylo fantastické – Pastýřka putující k dubnu, první spolupráce s Milanem Klímou. Podle mého názoru by Krofta byl schopen režírovat i operu. Jen k tomu nikdy nedošlo.

 

Okamžikem zlomu se pro Drak stal rok 1989. Brzy poté režisér Josef Krofta razantně obměnil herecký tým. Jak se na to díváš dnes? Bylo to skutečně nevyhnutelné?   

Myslím, že to bylo nanejvýš nutné, protože soubor strašně stárnul - pochopitelně jako všichni - a lidi začali ztrácet schopnost vzájemně si věřit. Josef to asi vycítil a pochopil, že je potřeba soubor omladit. Jinak by časem v Draku hráli už jen samí penzisté. Divadlo se neobejde bez mladých lidí. Jistěže to v mnoha případech bolelo, ale určitě se rozhodl správně.

 

Jednou ses zmínila, že tolik úžasných tvůrčích osobností, které se v Draku setkaly, je na zápis do knihy rekordů. Podivuhodné je i to, kolik z nich působilo na loutkářské katedře DAMU v roli pedagogů…

Já o nikom jiném nevím kromě Dvořáka, Krofty a Matáska. Lepší než oni v republice nebyli. Tak proč by neměli předávat svoje zkušenosti dál?

 

Jan Dvořák si kdysi posteskl, že to byl on, kdo si v loutkovém divadle začal s alternativou, když zkusil posunout hranice možného. A jestli vlastně není té alternativy už příliš! Ta diskuse je stále aktuální.

Když se dneska dívám na loutkové představení, tak tam nejsou vůbec žádné loutky, což je ale extrém! Nejsem si úplně jistá, jestli mi to vyhovuje. Nicméně doba někam pokročila, všechno je samozřejmě jinde – a taky to dělají jiní lidi. Podstatné je, jestli představení funguje, jestli se líbí, jestli je navštěvované a publikum zajímá. Jeho životaschopnost nakonec prověří čas.

 

V roce 2010 jsi s příslovečnou laskavostí podpořila myšlenku pokusit se nominovat nejprve fenomén východočeského, později i českého loutkářství do Seznamu UNESCO. Od prosince roku 2016 jsou české loutky a loutkáři pod ochranou této světové organizace. Může mít tato skutečnost pozitivní vliv na návrat loutky a zvýšení zájmu o loutkové – ať už amatérské nebo profesionální – divadlo?

Určitě to má velký význam, a proto jsme to také dělali. A pokud jde o turistický ruch - když lidé pojedou do Hradce Králové a někde si o tom přečtou, tak se půjdou podívat do Labyrintu loutek. A ten je opravdu nádherný!  K vidění je  spousta krásných výtvarných věcí od výtvarníků, řezbářů a scénografů Draku.

 

Labyrint loutek byl do určité míry vyvrcholením tvého manažerského působení. Jak to vlastně začalo?  

Úplnou náhodou. V bývalém Tereziánském dvoře, se kterým Drak sousedí, jsme měli malý sklad. Když se začalo mluvit o tom, že se kasárna budou přestavovat, požádala jsem tehdejšího primátora pana Divíška, jestli bychom pro něj mohli získat větší prostor. A on mi na to řekl, proč ne, ale vezmete si celou budovu! Tak jsme dali hlavy dohromady a výtvarník Marek Zákostelecký přišel s nápadem, že by tam mohlo vzniknout muzeum loutek. Za pár dní přinesl črty nejen k muzeu, ale také k interaktivní Laboratoři a Studiu, kde je dnes variabilní sál pro sto diváků Na magistrátu projevili nadšení, budovu opravili a v roce 2010 předali do našich rukou. Takhle to zní jednoduše, ale byly to tři roky tvrdé práce.

 

Dá se říci,  že s loutkovým divadlem se pomaleji stárne?

To není loutkovým divadlem – ale mladými lidmi, a platí to v kterékoli profesi.  Když pracuješ s mladými lidmi, částečně přebíráš jejich názory, necháš se jimi ovlivnit – a pak nemáš čas stárnout. (smích)

 

Není už mnoho lidí, kteří by tak jako ty mohli říci, že poznali všechny klíčové osobnosti Draku, z nichž některé - žel  - už jsou „na pravdě boží“. V loňském roce odešel i Petr Matásek, výtvarník a scénograf. Jako člověk byl spíš introvert. I k němu se ti podařilo najít blízký vztah?

My jsme se znali už dávno před tím, než přišel do Draku. V té době jsme jezdili na všechny divadelní přehlídky a nejen na jediný den, ale zůstávali jsme po celou dobu trvání festivalu. Měli jsme tak možnost srovnání s jinými soubory a v podstatě radost, že to děláme líp. Dokonce jsme s sebou brali i lidi z administrativy, aby měli představu o tom, co se v divadelním loutkářství děje. Samozřejmě nejvíc se jezdilo na Skupovu Plzeň a tam jsme potkávali Petra Matáska, tehdy výtvarníka v tamním divadle Alfa. Znali jsme jeho práce a znali jsme ho osobně, i jeho rodinu. Po odchodu výtvarníka Pavla Kalfuse z Draku, Kroftu napadlo, že přivede Matáska, kterého zná ze školy. A to byl ten nejlepší přínos pro Drak. Petr Matásek byl ojedinělý, výjimečný výtvarník. Všichni jsme si dělali legraci, že dělá všechno pro to, aby jehlan postavil na špičku. Samé neuvěřitelné věci. Samozřejmě, že té magii vzadu za jevištěm pomáhali technici, ale na počátku všeho byla jeho představivost… Vybavuji si třeba Prodanou nevěstu - na jevišti není skoro nic, jen jeden sloup a tři prkna, která se točí dokolečka. Petr vykouzlil nádhernou scénu a přesvědčivou iluzi prostředí. Spojení Krofty s Matáskem bylo prostě geniální.

 

Je možné, že Matáskovy loutky v sobě nesou rysy jeho ženy?

To je nepřehlédnutelné. Matáskovy loutky mají oči Nanynky. Sama jsem na to  při prohlídce Labyrintu párkrát upozornila návštěvníky. „Podívejte se na ty loutky, je v nich podoba jeho ženy!“

 

Obdaroval tě někdy někdo loutkou?

Představ si, že nemám ani jednu jedinou…

 

Naopak ty jsi obdarovala svého kolegu Ladislava Zemana, dlouholetého ředitele Klicperova divadla.

Ano, výjimečným osobnostem jsme loutku z našeho archivu rádi darovali.

 

Mladší generace Draku – to jsou tak trochu tvoje děti. Udržuješ s nimi kontakt i poté, co odešly do světa? Jako např. režisér Jakub Krofta nebo výtvarník Marek Zákostelecký?

Samozřejmě, nedávno jsem byla ve Wroclavi na premiéře Shakespearovy Bouře, kterou režíroval Marek Zákostelecký. Po představení jsme se sešli na obědě v jedné restauraci s Jakubem Kroftou, Markem a Vratislavem Šrámkem a jejich rodinami. Vratislav Šrámek jako muzikant s Jakubem spolupracoval už v Hradci. Vlastně jde o poslední generaci před mým odchodem z Draku. Těšilo mě, že vím, co ta děcka dělají, že mě rádi vidí a že se můžu pyšnit tím, co umí. A bylo mi strašně hezky.

 

Takže Drak dnes zanechává stopy v polské divadelní kultuře… 

Ano, Jakub je ve Wroclavi uměleckým šéfem velkého loutkového divadla a organizuje divadelní život. Marek Zákostelecký tam působí téměř jako stálý režisér. Minimálně jednou ročně ve Wroclavi režíruje a samozřejmě dělá i výpravu. A Vratislav Šrámek je jejich dvorním muzikantem. Svým způsobem je to jejich další domovská scéna. A myslím, že tam jsou nesmírně spokojení.

 

A hrají s loutkami?

Samozřejmě. I když v Bouři jsou i masky. Vůbec jde o velmi pestré a originální představení. Neodehrává se na ostrově, jak jsme zvyklí, ale v kosmu, takže jsou tam kosmonauti a létající hvězdy a meteority a děti to moc baví.  

 

Zajímají se tvoje "velké děti“ o tvůj názor na jejich představení? A mluvíš s nimi otevřeně, nebo spíš jako matka, která jim nakonec všechno odpustí?

Oni by určitě nechtěli žádnou faleš, to rozhodně ne, ale budu je vždycky chránit.

 

Vizitka

Jana Dražďáková, v letech 1991-2009 ředitelka Divadla Drak v Hradci Králové.

V Draku (původně Východočeském loutkovém divadle v Hradci Králové) prožila celé půl století. Spolupracovala se všemi výraznými osobnostmi, které prošly divadlem.

V dubnu roku 2005 jí město Hradec Králové udělilo cenu Primus inter pares mj. za vynikající lidské postoje, odbornou erudici a smysl pro řízení umělecké instituce.

 

 

 

Knihovnický zákon a Svaz osvětový

V letošním roce uplyne sto let od přijetí knihovnického zákona. Před jeho přijetím probíhaly intenzivní přípravné práce podpořené především existencí tisíců knihoven spolkových, sokolských, besedních, ochotnických, obecních, školních a dalších. Zásadní diskuse a příprava znění zákona probíhala také na půdě Svazu osvětového.

Přes padesát let působil Osvětový svaz a instituce, které z něho vzešly, na rozvoj veřejného knihovnictví. Veřejné knihovny byly dlouho považovány za hlavní nástroj lidovýchovy a dalšího vzdělávání. Proto, v roce 1906 při vzniku  Osvětového svazu, který sdružoval desítky kulturních institucí a spolků, byl jako jeden z hlavních odborů ustaven odbor knihovní, který se zabýval metodickou a organizační podporou veřejného knihovnictví.

Působení odboru knihovnického Osvětového svazu se očekávalo podle Programu činnosti z roku 1905 především v podpoře stávajících knihoven a zpřístupňování knihoven spolkových, soukromých a školních. Odbor se měl intenzivně věnovat propagaci kvalitní četby dospělých a mládeže a připravovat seznamy vhodné literatury. Očekávalo se i založení vzorové knihovny, pořádání kurzů o lidovém knihovnictví, školení o zakládání a řízení knihoven a publikování vhodných příruček pro vedení knihoven. Předpokládalo se, že Svaz osvětový povede adresář knihoven a sdruží veřejné knihovny. Odbor měl také organizovat knihovnické sjezdy. Nad vším stála trpělivá snaha o zákonnou normu, která by veřejné knihovnictví podpořila.

Úsilí knihovního odboru Svazu směřovalo od počátku k formulování a prosazení zákona o veřejných knihovnách a povinnosti obcí tyto knihovny zřizovat a kontrolovat. Snahy o prosazení zákonné normy - až do převratu marné - byly však natolik intenzivní a dlouhodobé, důkladně diskutované v časopisu Česká osvěta a v dalších odborných časopisech, že přijetí zákona byl pouze jejich logický důsledek. Zákon tak mohl být přijat již 22. července 1919, (v listopadu 1919 pak byly zveřejněny prováděcí předpisy). Bez této zákonné úpravy by rozvoj veřejných knihoven v nové republice nebyl úspěšný. Tato norma dala řádný hmotný a právní podklad k tomu, co bylo u nás všeobecně zavedeno - tedy rozvětvenému lidovému knihovnictví.1⁾

Připravenost knihovnické veřejnosti na novou úpravu dokládá i skutečnost, že již v prosinci 1918 se konal první kurz pro knihovníky v Zemském muzeu, druhý připravil Svaz osvětový v dubnu 1919. Jako jednoho z hlavních propagátorů zákona o knihovnictví vzpomeňme alespoň Ladislava J. Živného, který se významně podílel nejen na přípravných pracích, ale také na vlastním znění zákona. Jeho uvedení v život bylo umožněno i tím, že jeho hybatelé z ministerstva školství byli spjati se Svazem osvětovým a jeho činností na poli knihovnickém, jako např. František Drtina, Antonín Uhlíř či Karel Velemínský.

Pro úspěšnou organizaci a práci knihoven vydalo ministerstvo školství a národní osvěty hned v roce 1919/1920 Příručku pro veřejné knihovny, která obsahovala stručný návod ke všem činnostem knihovnickým. I zde se setkáváme se známými jmény např. Hrozný, Balaš, Calábek.

Svaz osvětový se ujal role odborného garanta pro realizaci zákona o obecních knihovnách. Pro Svaz osvětový jasně vyplynuly dva hlavní úkoly, které korespondovaly s dosavadní činností: věcná a metodická podpora a distribuce publikací.

V rámci věcné, odborné podpory OS/MLÚ jednak prostřednictvím listu Česká osvěta, jednak samostatně vydávanými seznamy Dobré četby doporučoval až do roku 1948 knihy vhodné pro veřejné knihovny. Již v roce 1919 vydal knihovní odbor první seznam knih pro obecní knihovny obsahující asi 1000 svazků. Po celou dobu existence časopisu Česká osvěta vycházela rubrika Lidová četba, která přinášela stručné představení uvedeného díla včetně bibliografického záznamu. Kromě ušlechtilých až puristických nároků na knihy pro obecní knihovny se objevují i nestandardní obhajoby „pokleslé“ literatury se zdůvodněním, že je třeba přilákat čtenáře do knihovny téměř na cokoli. Teprve potom je možné ovlivňovat jeho vkus.

Metodická pomoc zaměřená na vlastní organizaci knihoven a knihovníkovu práci probíhala především na stránkách časopisu Česká osvěta, kde byly diskutovány všechny oblasti knihovnické práce. Kromě toho vycházely metodické příručky, pořádaly se přednášky a putovní výstavy knih.

V debatách ohledně uspořádání knihoven a stavění fondu kromě volání po ochraně fondu a poplatkům za zničené a pozdě odevzdané publikace zazněl i neotřelý návrh dr. Trnky na otevření fondu. Navrhoval stavět jej abecedně podle autorů bez ohledu na to, zda se jedná o beletrii či naučnou literaturu. Hlavním argumentem bylo, že jenom tak může čtenáře kovbojek narazit na literaturu zcela jiného druhu a zaměření. Druhým, nikoliv méně významným argumentem bylo usnadnění práce knihovníkovi, který by nemusel vyrábět signaturní značky a další vyhledávací aparát. Čas takto ušetřený by mohl věnovat právě čtenářům.

Druhým významným úkolem SO/MLÚ pro naplnění nového zákona bylo zřízení výpravny knih. Ukázalo se, že je lepší poskytovat hmotnou pomoc v knihách než v penězích. Knihovny dostávaly seznamy, ze kterých si vybíraly knihy, a ty potom výpravna rozesílala. Šlo o knihy subvenční na základě poukázek ministerstva, dary či knihy řádně objednané a zaplacené obcemi. Počet vypravených knih od roku 1919 ukazuje následující graf. 3⁾

„Po stránce ideové (Svaz) vykonal mnoho, v oboru knihovnictví především, jak vysvítá z jeho orgánu Česká osvěta, který je dobrým průvodcem po dějinách naší myšlenky lidové výchovy a lidovýchovným rádcem.“ Antonín Matula, 1927 ¹¹⁾

Role Masarykova lidovýchovného ústavu, který vznikl v roce 1925 ze Svazu osvětového, se postupně měnila. Přijetím zákona knihovnického i zákona o osvětě přestal být střediskem organizačním, jehož hlavním úkolem je zakládat  osvětové sbory a knihovny. MLÚ se proměnil v instituci studijní a pracovní především z podnětu prezidenta Masaryka, který prosazoval odbornější přístup ke kulturně výchovné práci a rozšíření stávajících metod.

Ve třicátých letech se odbor knihovní změnil na literární. Zabýval se především kvalitou a profilací fondu knihoven... Odbor radil ve věcích revize, výběru knih, katalogizace i zakládání knihoven. Velkým tématem se v té době stává psychologie čtenáře a propagace knihoven. Spravoval knihovny doplňovací a putovní. Vydával seznamy vhodných knih, propagoval knižní novinky v rozhlase, připravoval kurzy pro knihovníky, ale především pravidelně upozorňoval na dobré knihy v rubrice Lidová četba České osvěty. Odbor vytvořil kartotéku kritik a recenzí, vlastní knihovnu však nevybudoval.

Sekce Přátel literatury pro mládež se starala zejména o výběr knih pro děti a mládež a jejich propagaci. Připravovala  kritickou revui dětské literatury Úhor. Každoročně pořádala Týden dětské knihy a udělovala Rambouskovu cenu za nejlepší vydanou knihu pro mládež.

Postupně se snižoval počet vypravovaných knih nejen v důsledku krize, ale i vzhledem k tomu, že knihovny chtěly o svých fondech rozhodovat samostatně. Výpravna splnila svůj účel při budování soustavy knihoven a v mnoha případech zajistila vznik knihovny v obci.

Snaha udržet svobodomyslnou strategii lidové osvěty byla během okupace v  přejmenovaném Ústavu pro národní výchovu – Ústředí české osvěty téměř nemožná. Během válečných let odbor podporoval literární regionalistické zaměření knihoven, ale mnoho aktivit bylo úplně utlumeno. V roce 1948 vyšel poslední ročník České osvěty, hlavního tisku MLÚ - vycházela 44 let. V roce 1949 se MLÚ zasadil o vydání prvního ročníku časopisu Čtenář, který je pak vydáván jinde.

Poválečné změny nejen režimu, ale i pojetí kulturně výchovné práce nakonec vyústily v ustanovení Výzkumného ústavu osvětového v roce 1951. Na jeho půdě vznikl Ústřední metodický kabinet knihovnické práce (1954 – 1956),  jehož úkolem bylo zacelit mezeru v téměř absolutním nedostatku odborné knihovnické literatury. Během několik málo let zde publikovali základní knihovnické příručky takové postavy českého knihovnictví, jakými byli např. Jiří Cejpek (dějiny knihovnictví), Marie Černá (katalogizace), Jaroslav Drtina (bibliografie), František Horák (dějiny písma a knihtisku) a Jiří Kábrt (organizace fondů. V roce 1957 byl  Ústřední metodický kabinet knihovnické práce převeden do Národní knihovny jako Ústřední vědecko-metodický kabinet knihovnictví, čímž Národní knihovnu převzala metodickou a odbornou podporu veřejných knihoven.

Teprve v počátku devadesátých let se ústav, nyní Informační a poradenské středisko pro kulturu IPOS, dostává veřejným knihovnám do povědomí. A to jako nositel Statní statistické služby pro oblast kultury.

 

Statistika knihoven

„Statistická data, nechť se sbírají z jakéhokoli podnětu a k jakémukoli účelu, zhusta se podceňují. Také statistiky knihovnické, na které nezřídka se dívá s despektem. A přece i tak, jak je dnes provádíme, jsou jediným makavým dokladem užitečnosti knihoven. Je třeba o metodách knihovnické statistiky více přemýšlet … Jako celek jsou naše statistiky jedinečným zjevem v odborné literatuře. Fakta, která konstatují, plně ospravedlňují náklady na udržování knihoven obcemi věnované.“ Ladislav J. Živný, 1928

Řádné statistické šetření provedl Zemský statistický úřad již v roce 1897, data byla zveřejněna v roce 1901 a týkala se pouze knihoven spravovaných, vydržovaných nebo podporovaných zemí, okresy neb obcemi bývalého království Českého. Výsledek měl především dokumentovat kulturní význam knihoven a podat zprávu o jejich působnosti.

V roce 1905 proběhlo důkladné šetření knihoven všeobecně přístupných v království českém.  Jednalo se o knihovny spravované, vydržované nebo podporované zemí, okresy neb obcemi. Již zde bylo šetření o knihovnách spojeno se šetřením o muzeích a divadlech. Data z tohoto šetření byla publikována v roce 19107) a uváděla v království českém 4500 veřejných knihoven s 1 300 000 svazky.

Statistická šetření z roku 1920 měla usnadnit uvedení knihovnického zákona do života. Šetření o stavu veřejných knihoven provedl v roce 1920 Státní statistický úřad. Bylo napočítáno 2885 knihoven českých a německých s 1 326 203 svazky.

Od roku 1923 vedly dozorčí orgány celou knihovní evidenci. Každoročně připravoval okresní knihovní referent podle výkazů jednotlivých knihoven statistiku svého okresu. Z tohoto materiálu se sestavovala celková statistika uveřejněná v publikaci ministerstva školství a národní osvěty Veřejná péče o výchovu lidu v Československé republice. V roce 1924 bylo napočítáno 7694 českých knihoven s 2 876 555 svazky a 2782 německých s více než milionem svazků.

Konsolidované pravidelné statistické šetření o stavu knihoven a kulturně výchovných zařízení zajišťovalo lidovýchovné oddělení Ministerstva školství a národní osvěty letech, jehož vedení bylo vždy úzce spjato s MLÚ. 4⁾

Výsledky šetření z roku 1929, po deseti letech působení zákona, přineslo nejen výkonové výsledky, ale také hodnocení skladby fondu či oblíbenost publikací, dokonce i informace o nejčastěji půjčovaných knihách. Těmi byly v roce 1928 Temno, Kondelík, Paní komisarka, Na kresách : původní román z kraje Bezručova a Vdavky Nanynky Kulichovy. Tematické otázky ve statistikách dokazovaly trvalý zájem ministerstva o kvalitu fondu veřejných knihoven. 3⁾

V padesátých letech se s ustavením Ústředního vědecko-metodického kabinetu statistických šetření ujala Národní knihovna, která publikovala Lidové knihovny - rozbory výkazů o činnosti.

Sjednocení výkaznictví se podařilo v roce 1975 v Ústavu pro informace a řízení v kultuře, které mimo jiné mělo korespondovat se statistickým zjišťováním UNESCO.  V celé jednotné soustavě knihoven byl zaveden jednotný, pravidelný, závazný systém statistické evidence a výkaznictví a zároveň vypracovány normy stanovící úroveň knihovnických služeb. Ústav vydával ročenku Statistika kultury. Národní knihovna publikovala od roku 1988 podrobné zprávy o činnosti všech typů knihoven v kumulovaných nebo ročních vydáních. Od roku1993 jsou dostupné elektronicky.

Od roku 1990 zajišťuje statistiku kultury Informační a poradenské středisko pro místní kulturu – IPOS. Během několika let byl IPOS transformován na NIPOS, v němž Centrum informací a statistik o kultuře zabezpečuje z pověření Ministerstva kultury Státní statistickou službu za oblast kultury dosud. Pro sběr dat v knihovnách obecních, městských, krajských, Moravské zemské knihovně a v Národní knihovně ČR jsou připraveny elektronické formuláře. Skupinu knihoven, které nelze jednoznačně včlenit do některého z existujících systémů sběru dat, oslovuje NIPOS v souvislosti s vyplňováním statistického výkazu individuálně dopisem.

Od roku 2007 CIK NIPOS také zajišťuje  Benchmarking knihoven, který ve spolupráci s Národní knihovnou a SKIP navrhl a vyvinul. Jedná se o projekt vyhodnocování výkonu a kvality činnosti knihoven. Účastníci projektu mají možnost porovnávat své výkony s ostatními, získávat argumenty pro vyjednávání se zřizovateli a nacházet rezervy ve vlastní práci. K projektu je možné se kdykoli připojit.

Pro úplnost doplňme, že na základě statistických výkazů jsou každoročně zpracovávány statistické zprávy nejen o veřejných knihovnách, ale také o činnosti památkových objektů zpřístupněných za vstupné, muzeí, galerií, památníků, divadel, hudebních těles, kulturně výchovně činnosti, festivalech (divadelních, filmových, hudebních, literárních a tanečních), výstavnictví a vydavatelů neperiodických i neperiodických publikací. CIK spravuje adresáře téměř 11 000 zpravodajských jednotek. Kromě ročenek CIK publikuje často vyhledávané informace o návštěvnosti divadel, muzeí a památek. Od roku 2009 připravuje ve spolupráci s Českým statistickým úřadem Satelitní účet kultury, který mapuje finanční toky v kultuře. Všechny výstupy jsou dostupné na stránce Statistika kultury České republiky.

 

Knihovna NIPOS

Přestože mezi úkoly Svazu osvětového patřilo vybudovat vzorovou knihovnu, knihovna ústavu vznikla až v roce 1925 v rámci odboru studijního Masarykova lidovýchovného ústavu. Příruční knihovna obsahovala asi 1000 svazků a odebírala přes 220 titulů periodik, mezi které patřily především odborné časopisy a zpravodaje obcí a spolků. Posláním knihovny bylo podpořit odborný přístup k lidovýchově, být odbornou základnou pro její studium, propagaci a šíření nových poznatků. Teprve tři roky po vzniku knihovny byla dokončena základní katalogizace. Z časopisecké produkce byl budován studijní archiv a informace z tisku pro časopis Česká osvěta. Pro studium časopisů byla k dispozici veřejná čítárna.

Ve třicátých letech byla zaběhnutá dokumentace o lidovýchovných akcích pro Českou osvětu, rozhlas a tisk. V roce 1936 se knihovna rozrostla o fond knihovny Husovy školy.  Nicméně ředitel ústavu dr. Tomáš Trnka si v roce 1934 posteskl, že dobře vybavená knihovna ústavu je málo navštěvována a že se osvětoví pracovníci málo vzdělávají.

Ve válečných letech se podařilo uchovat knihovnu téměř neporušenou, vytřiďování fondu přišlo později. V padesátých letech byly knihovně předány historické fondy některých spolků např. Obchodnického spolku Merkur, který obsahoval celé řady časopisů Lumír, Čin, Ruch, Světozor nebo Květy. V šedesátých letech se knihovna stala součástí Osvětového ústavu, do něhož byl transformován Výzkumný ústav osvětový. Fond knihovny v té době čítal dvacet osm tisíc svazků, včetně učebnic a skript. Dokumentační středisko sledovalo časopiseckou produkci a bibliograficky ji zpracovávalo. Byly vydávány výběrové bibliografie.

Po vzniku Ústavu pro kulturně výchovnou činnost se v sedmdesátých létech úsek dokumentace soustředil na bibliografické a rešeršní práce a využívání existujících fondů. Po spojení s Ústavem lidové umělecké tvořivosti vznikl  dokumentační archiv ústavu, který měl zachycovat veškeré listinné, faktografické a zvukové a další materiály z jednotlivých akcí pořádaných ústavem. Pro časopis Kulturně výchovná činnost byla připravována rubrika Knižní hlídka. Na vrcholu sil v roce 1976 měla knihovna tři dislokovaná pracoviště, vykazovala přes 40 000 svazků, 600 čtenářů, 5000 výpůjček, odebírala 66 titulů časopisů, poskytovala rozsáhlé bibliografické a faktografické služby a připravovala rešerše pro odborná pracoviště.  V osmdesátých letech se knihovna stala oborovým informačním střediskem a měla metodicky podporovat krajská a kulturní střediska při poskytování informačních služeb, nejčastěji šlo o sběr informací a o konaných kulturně výchovných akcí.

Na počátku devadesátých let se v knihovně projevily všechny negativní vlivy, které ji za dobu sedmdesátileté existence poznamenaly – častá transformace ústavu, ke kterému patřila, a tím i změna její funkce a zaměření služeb, vyřazování knih z důvodu změny režimu, stěhování či poničení díky nevyhovujícím prostorám či úspory v podobě snižování stavu pracovníků.

Knihovna IPOS od počátku devadesátých let postupně zpřístupňovala nově evidovaný fond zrušených ústavů ÚKVČ, ÚISK (Ústav pro informační systémy v kultuře) a ÚVK (Ústav pro výzkum kultury) z oborů teorie kultury, historie, sociologie, ekonomie a legislativní literatury. Nově se katalogizoval fond  Masarykova lidovýchovného ústavu, který byl tvořen převážně starými periodiky a asi 4000 knihami z oboru lidová výchova, knihovnictví, vzdělávání dospělých a mimoškolní vzdělávání.

Knihovna dostávala přes 440 titulů zpravodajů měst a obcí, ze kterých se zpracovávala článková bibliografie. Informace excerpované z těchto materiálů, z odborných časopisů a tisku dokumentovaly změny vývoje kulturních institucí a společenského života v 90. letech. Samostatná knihovna uměleckých odborů vlastnila 2769 svazků z oborů fotografie, film, divadlo, lidové umění, literatura, umělecký přednes.

V roce 1998 byly spuštěny webové stránky a v knihovně byl instalován knihovní systém Clavius s on-line katalogem. V průběhu let byly spojeny všechny detašované fondy, z části z nich se staly příruční knihovny jednotlivých uměleckých oborů. Nezávisle na knihovně vznikla Databáze českého amatérského divadla.

Od roku 2003 je knihovna zapsána jako základní knihovna se specializovaným knihovním fondem do rejstříku knihoven ministerstva kultury. V té době měla ve fondu 12 521 jednotek, odebírala 54 titulů periodik. Článková bibliografie mapující vývoj kulturního života byla v polovině roku 2007 ukončena pro nízkou využitelnost. Anotace 48 tisíc článků uveřejněných v regionálních periodikách, z nichž se velká část vztahovala k činnosti knihoven, jsou v NIPOS archivovány.

Přestěhování knihovny do nových, vyhovujících prostor v roce 2014 přispělo významně k jejímu většímu využívání. Významným počinem byl vznik databáze not pro dětskou pěveckou literaturu, který vznikl díky iniciativě dr. Jana Pirnera, a její vystavení v knihovním on-line katalogu. Následující roky ukázaly, že právě vybudování této databáze dalo knihovně nový impuls a v podstatě i nové zaměření. Od všeobecně zaměřeného fondu se těžiště práce přesouvá ke specializovaným sbírkám.

Nejprogresivněji rozvíjejícím fondem je v současné době sbírka hudebnin. Unikátní hudební fond je zaměřený na notové materiály pro sborový zpěv (sbory dětí, mládeže, dospělých a seniorů) a na sólový zpěv. Obsahuje koncertantní sborové skladby významných českých autorů 20. století (Petr Eben, Ilja Hurník, Ctirad Kohoutek, Zdeněk Lukáš, Otmar Mácha, Bohuslav Martinů, Věroslav Neumann, Jiří Teml ad.), výběr ze skladeb zahraničních autorů i lidové písně a jejich vícehlasé úpravy. Hudební fond době obsahuje přes 5000 svazků a 17 000 záznamů skladeb v titulech obsažených. Záznamy jsou postupně doplňovány o obsazení a autoritní záznamy o skladatelích. Sbírková činnost notového materiálu pokračuje a je otevřena všem případným dárcům.

V roce 2018 se knihovna stala členem české národní skupiny Mezinárodního sdružení hudebních knihoven, archivů a dokumentačních středisek (IAML). Výměna zkušeností i notového materiálu je významným přínosem pro kvalitní zpracování hudebnin v knihovně NIPOS.

Divadelní fond obsahuje především scénáře divadelních her (zhruba 2500 titulů) pro dospělé i dětské divadelní soubory, pro loutková divadla i pro dětské diváky. Katalogizační záznamy divadelních her jsou propojeny s Databází českého amatérského divadla, takže je možné vyhledat informace o inscenacích daného textu ochotnickými soubory v této databázi. Většina záznamů obsahuje údaje o obsazení, žánru či stručnou anotaci. Knihovna je členem národního střediska Mezinárodní organizace divadelních knihoven a muzeí (SIBMAS), kde se opět potvrzuje, jak prospěšná je výměna zkušeností a navazování osobních kontaktů.

Knihovní fond dále zahrnuje fond knih a periodik vztahujících se k mimoškolnímu vzdělávání, vzdělávání dospělých, k vývoji spolkového a osvětového hnutí, rozvoji jednotlivých oborů a forem kulturně výchovné práce a neprofesionálního umění (divadlo, fotografie a film, přednášková činnost, hudební a výtvarné obory).

Knihovna také archivuje publikace a časopisy vydané nebo produkované NIPOS. Mnohé unáhlené odpisy v důsledku politických změn způsobily, že není uchována celá produkce ústavů, jejichž následníkem NIPOS je. Knihovna rovněž shromažďuje materiály z přehlídek sborového zpěvu, případně z dalších akcí NIPOS.

Díky zvýšené propagaci knihovny v současné době zažíváme nárůst všech sledovaných ukazatelů. Již v roce 1906 kladli spolupracovníci Svazu osvětového důraz na nezbytnost propagace knihoven. Stále to platí. Snažíme se vejít do povědomí a nabízet služby, o které je zájem, dlouhodobě budovat a pilovat báze se správnými informacemi a stát se tak stabilním prvkem v odborné práci uživatelů.

 

Poznámky:

1. Program činnosti Svazu osvětového. V Praze: Svaz osvět., [1905?]. 24 s.
2. Seznam knih do obecních knihoven se zákonem knihovním, prováděcím nařízením a knihovním řádem. V Praze: Svaz osvětový, 1919. 103 s.
3. FRIDRICH, František. Veřejné knihovny obecní v Československu 1919-1929: Knihovní zákon, jeho provádění a výsledky. V Praze: Masarykův lidovýchovný ústav, 1931. 67, [1] s. Lidová výchova; sv. 3.
4. Živný, Ladislav Jan. Deset let veřejných knihoven a co předcházelo. Časopis československých knihovníků, 1928, 7(4), s. 145-161
5. Dobré knihy do veřejných knihoven. Praha: Masarykův lidovýchovný ústav, 1933. 243 s. Knihovna příruček Masarykova lidovýchovného ústavu; sv. 14.
6. Dobré knihy dětem 1936-1946. 1. vyd. Praha: Masarykův lidovýchovný ústav, 1948. 58 s. Knihovna příruček Masarykova lidovýchovného ústavu; sv. 17.
7. Všeobecně přístupné knihovny v král. Českém roku 1905. V Praze: Zemská statistická kancelář království Českého, 1913
8. Česká osvěta 1904 – 1948
9. Výroční zprávy ústavů a ročenky statistiky kultury
10. Základní statistické údaje o kultuře v České republice 2017. III. díl, Knihovny a vydavatelská činnost. Praha: NIPOS - Centrum informací a statistik kultury, 2018. 60 s. ISBN 978-80-7068-274-6
11. Album representantů všech oborů veřejného života československého. Praha: Umělecké nakladatelství Josef Zeibrdlich, 1927. 1202 s.

 

 

Jak se cítíte po takovém úspěchu?

Cítím se hrozně dobře. Doufala jsem a moc jsem chtěla, aby moje knížka byla vydaná. Podklady k tvorbě Slabikáře mi poskytlo nakladatelství Fraus, se kterými budu řešit, jak dále pokračovat, neboť Slabikář chce vydat nakladatelství Albatros v rámci ceny. Takže je také možné, že nakonec vznikne i úplně nový slabikář.

 

Co přesně vaše práce obsahovala?

Zatím jsou svázané dva výtisky. Jeden je ve škole, druhý je tady na výstavě. Práce obnášela zprvu prostudování historie slabikářů, jak fungují, jak se dřív učilo a jak se to za poslední roky hodně změnilo. Struktura je mnohem složitější. Je tam více informací, hodně vizuálních podnětů. Když jsem studovala současné slabikáře, nastával problém, že tam toho bylo zkrátka strašně moc. A často i zbytečně. Velké množství obrázků, barva v pozadí, hodně různých rušivých elementů, které na hravosti knize nepřidají. To je základní problém většiny učebnic. Mým největším úkolem bylo vše očistit od těchto zbytečných prvků. Zkrátka aby se na to dobře koukalo. Učebnice podle mě není jen pro děti, rodiče i učitelé jsou nedílnou součástí studia. To byla asi největší výzva, jak to spojit.

 

Zkoušela jste, jak na vaši práci budou reagovat děti?

Ano, ale je tam velký problém v tom, že když dětem dáte slabikář, berou ho hned jako učebnici – další učení, což se přirozeně moc nelíbí. Tudíž testování bylo poněkud složitější. Ilustrace se jim líbily, ale zbytek samozřejmě nedokážou hodnotit, to už je práce dospělých.

 

Dá se to udělat tak, aby to jako učebnici nebraly?

Nejspíš testováním rovnou ve škole. Nebo pokud by ve škole měly vlastní slabikář a domácí úkoly by dělaly z mého. Ale těžko říct, s takovýmto hlubším testováním zkušenosti nemám.

 

Jak se odvíjel vizuál od samotného textu?

Můj slabikář je v podstatě identická učebnice, kterou mi poskytlo nakladatelství Fraus, pouze s vynecháním pár cvičení. Zvolila jsem ale zcela jiný přístup – místo více ilustrací v celé kapitole jsem vytvořila jednu velkou úvodní na začátku každé kapitoly vázající se k danému písmenu a ostatní ilustrace už jsou jen jednoduše stylizované ve cvičeních. Každá kapitola má svou vlastní barevnou škálu a některé prvky z hlavní ilustrace se objevují i ve zbytku kapitoly pro lepší vizuální spojení. Učebnice je tak dostatečně barevná, ale zároveň působí čistě a klidně.
 

Jak dlouho vám trvalo vytvořit nový slabikář?

Byla to moje bakalářská práce. S přípravou jsem začala na podzim, do zimy jsem to připravila a na jaře jsem to začala dělat. Takže přibližně pět měsíců.

 

Můžete přiblížit, jaký výtvarný styl jste volila a proč?

Zvolila jsem techniku digitální ilustrace, se kterou pracuji relativně krátce, ale to mě na tom právě bavilo – každou ilustrací objevuji nové techniky, triky a různé zlepšováky. Digitální ilustrace má samozřejmě tu velkou výhodu rychlé a jednoduché editovatelnosti, což je celkem důležitý fakt v tvorbě učebnice, kde se stále něco upravuje a posouvá.
Zároveň jsem se chtěla vizuálně přiblížit ke klasickým tiskovým technikám. Využívala jsem prvků tiskového rastru sítotisku, nepřesnost linorytu a typické překrývání barevných vrstev.

 

Teď vám Slabikář tedy vydá Albatros?

Ano, doufám, že se to dotáhne do zdárného konce. Je třeba to vyřešit ještě s pedagogickou porotou – nejen s designovou. Aby to mohlo pro děti fungovat didakticky dobře. To ještě není úplně jasné, jak to bude. Čeká mě ještě spousta práce.

Slabikář je hotový, funguje jako layout, teď je otázka, zda bude stejně dobře fungovat i v praxi. Byla bych ráda, protože stav současných učebnic není dobrý. Je zde velká díra na designovém trhu. Zjistila jsem to díky této práci a dost mě to zaskočilo. Byla to jedna z motivací, proč jsem se do těchto vod pustila.
Velkou chybou je, že se učebnice vyrábí jak na běžícím pásu. Produkce je zrychlená, na kvalitní výsledek je třeba zkrátka více času.

 

Myslíte si, že design, když je špatně udělaný, může děti odradit, vzít jim chuť do učení?

Ano, myslím, že může. Mě tedy odradí, protože to logicky jako grafik hodně vnímám – knihu soudím podle obalu. Pokud je v učebnici moc barev, rušivých podnětů, ilustrací, tak nás to rychleji unaví. Zároveň nesmí působit moc prázdně, sterilně a nudně. To je práce pro grafika a ilustrátora, jak správně spojit obraz s textem pro co nejlepší výsledek.
 

Co vás tedy na designerské práci nejvíc baví? Proč jste se rozhodla pro toto studium?

Grafický design studuji od střední školy, ale k výtvarnu mám blízko již od dětství. Ve své tvorbě kombinuji grafický design s ilustrací – ilustrace je spíš osobní záležitost, ale grafický design jí pak vdechuje život v něco hmatatelné, v knihu, plakát, nebo třeba zde Slabikář. Pro mě je velmi důležitý pocit, když se práce dodělá, je vidět a lidé na ní reagují. Prohlíží si plakát, nosí tričko s mým potiskem, listují si knihou a usmívají se. To je pro mě pocit k nezaplacení. Na práci mě také baví různorodost a zkoumání stále dalších možností lidské kreativity a využití nových materiálů. Člověk se stále učí a posouvá své možnosti a nároky.

Proč jste se rozhodla pro Slabikář?

Už dlouho jsem měla v hlavě ideu zpracování nějaké učebnice, protože nejsem spokojená s jejich vzhledem.  Slabikář se ukázal jako ideální volba, je v něm málo textu a spousta prostoru pro kreativitu. Mohla jsem to pojmout, jak chci. Nemusím řešit například fotografii v učebnici dějepisu nebo popisy rostlin. Tady nakreslím slona a mohu ho nakreslit, jak chci – nemusí být úplně detailně vykreslený a anatomicky přesný. Ta hra se stylizací obrazu mě velmi bavila.
Ve své bakalářské práci jsem se ale nevěnovala jen Slabikáři. Součástí byl i návrh layoutu dalších dvou učebnic, kde jsem si vyzkoušela, že každá dvoustrana je vskutku jedinečná a je náročné sjednotit vizualitu celé publikace. Slabikář ale považuji za nejzdařilejší a jemu jsem také věnovala nejvíce pozornosti.
 

Je někdo, kdo vás inspiruje, koho vnímáte i jako svého učitele v této oblasti?

Nyní se chci co nejvíce naučit od svých pedagogů na VŠVU v Bratislavě, kteří jsou pro mě velmi inspirujícími osobnostmi. V dětské ilustraci mám velmi ráda slovenskou ilustrátorku Danielu Olejníkovou. Často si své knížky upravuje sama a je to na tom hodně vidět. Věci spolu dohromady pěkně fungují.

 

Co pro vás cena znamená? Je to závazek? Otevřené dveře?

Získaná cena je pro mě hlavně podpora, že to, co dělám, má smysl. Velmi si toho cením, opravdu jsem nečekala, že získám tolik ocenění. Závazek to pro mě není, v této práci budu pokračovat, protože mě baví a naplňuje. A jako otevřené dveře? Rozhodně ano, každé zviditelnění mi pomáhá se posouvat výš a plnit své sny.
Ale vlastní cíle mám většinou menší a reálné. Právě ten s vydáním Slabikáře se snad brzy vyplní, což možná otevře dveře další a třeba vzniknou další zajímavé projekty.

Výzkum potrvá pět let a byl podpořen grantem NAKI (Program na podporu aplikovaného výzkumu a experimentálního vývoje národní a kulturní identity na léta 2016 až 2022). Jeho součástí bude i zdokumentování metod a postupů výroby u jednotlivých řemesel.

 

Jedním z východisek projektu je zaměření na tradiční měšťanská řemesla, tedy řemesla spojená s měšťanským a šlechtickým prostředím. Tradiční řemesla máme ale povětšinou spjata s vesnicí, lidovým prostředím… Co vás vedlo k tomuto vymezení?

Téma tradičních řemesel ve vazbě na jejich využití a prezentaci se do roku 1989 převážně soustředilo právě na lidová řemesla, která jsou proto solidně zpracovaná. K jednotlivým oborům vybraných řemesel v rámci měšťanských nebo aristokratických staveb a interiérů byly dosud publikovány dílčí práce nebo příručky pro obnovu, ovšem komplexní zpracování těchto řemesel, navíc s přesahem k jejich současnému využití a existenci, bylo sledována pouze okrajově nebo zcela opomíjeno.

 

Která řemesla chcete zdokumentovat?

Konkrétně stavební truhlářství a zámečnictví, parketářství, řezbářství, truhlářství, štukatérství a štafířství (úprava povrchů barvou, pokovováním, zlacením – pozn. red.), čalounictví, prýmkařství, kamnářství nebo vitráž (umělecké sklářství).

 

Jsou některá řemesla opravdu „kriticky“ ohrožena?

Ano, například prýmkařství, které se zaměřuje na výrobu poutek, třásní, opřádaných knoflíků nebo ozdob na dámské šaty. Aktuálně se prýmkařství v ČR věnuje pouze jedna dílna v Praze. Kdybychom odhlédli od řemesel, která jsou zohledněna v našem projektu, ohrožená je i ruční výroba žinylkových textilií v Hlinsku.

 

Může projekt přispět k jejich zachování a nikoli k pouhé konzervaci?

Podle mého názoru může, neboť součástí projektu je empirický výzkum, jehož cílem je identifikovat bariéry, které brání v předávání tradičních znalostí a technologických postupů z generace na generaci. Výsledky výzkumu využijeme jako podnět v oblasti výchovy a vzdělávání nové generace řemeslníků. Za tímto účelem vzniknou certifikované metodiky pro výchovu nových mistrů uměleckého řemesla a restaurátorů, na nichž spolupracujeme zejména s Vysokou školou chemicko-technologickou v Praze.

 

Na výzkumu se podílejí tři instituce. Jak jsou rozděleny role? Jak bude výzkum probíhat?

Jednotlivá pracoviště mají rozdělena řemesla, dokumentaci tradičních technologických postupů, přípravu výstav a expozic, katalogů, odborných studií atd. Národní technické muzeum i Národní památkový ústav se budou podílet na dokumentaci technologických postupů, analýze užitých materiálů a realizaci expozic a výstav. Kvalitativní empirický výzkum, který zajišťuje Ústav etnologie FF UK v Praze, je založený na rozhovorech a doplněný o fotografickou dokumentaci a videozáznamy. Cílem výzkumu je identifikovat příčiny a faktory, jež vedou k modifikaci nebo zániku tradičních řemeslných technologií. Chceme rovněž postihnout a interpretovat situaci, která v současné době v postojích k ochraně a zachování tradičních řemeslných technologií převládá. Jednou z našich hypotéz je předpoklad, že řemeslníci často nedokážou reagovat na finanční limity a podmínky tzv. „velkých zakázek“, což představuje jeden z primárních důvodů úpadku tradičních řemesel. Důležitou roli sehrávají i poměrně nízké výdělky řemeslníků, kteří se proto raději řemeslu věnují pouze jako volnočasové aktivitě.

 

Uvádíte, že budete chodit za starými mistry a specialisty z příslušného oboru, abyste zachytili jejich postupy a technologie práce. Jak tyto odborníky vybíráte? A oslovíte pouze řemeslníky?

Oslovíme nejenom řemeslníky a restaurátory, ale také kastelány a soukromé vlastníky hradů a zámků, což nám umožní provést komparaci různých přístupů k ochraně sbírkových předmětů nebo památkových objektů. Zaměříme se i na reprezentanty středních uměleckých a řemeslných škol. Výběr některých řemeslníků je velmi jednoduchý, neboť jsou posledními mistry svého oboru, jako například již výše uvedené prýmkařství. Při vytváření výzkumného vzorku respondentů sehrají důležitou roli databáze členů výzkumného týmu a jejich osobní kontakty, získané v průběhu profesní kariéry v oblasti ochrany kulturního dědictví.

 

Jaké budou výstupy výzkumu? Může se s nimi veřejnost seznamovat průběžně?

K výstupům projektu budou patřit audiovideo záznamy a dokumentace technologických postupů, analýzy užitých materiálů, odborné studie, workshopy, expozice, výstavy nebo konference. Ano, některé výstupy otevřeme pro širokou veřejnost, zejména pak expozice na zámcích, ale jednotlivé kroky a události může zájemce průběžně sledovat na webových stránkách www.recmaterialu.cz, které jsou v souladu s harmonogramem projektu zpřístupněny široké veřejnosti od podzimu 2018. Usilujeme nejenom o odborné výstupy, ale i popularizaci projektu a zkoumaných řemesel. Projekt a vybraná řemesla jsme prezentovali na Festivalu Open Square v Praze. V září proběhl první workshop na Ústavu etnologie FF UK, na němž se setkali členové týmu, restaurátoři, řemeslníci i laická veřejnost. V říjnu byl projekt například zastoupen na Mezinárodním dni archeologie s řemesly kamnářství, prýmkařství a vitráží atd.

 

Dočetla jsem se, že nejzajímavějším počinem projektu pro širokou veřejnost je expoziční dílna, která vznikla ve spolupráci s Centrem stavitelského dědictví Plasy. Na co se můžeme těšit?

Již od léta byla zprovozněna otevřená dílna mozaiky a truhlářství. V průběhu trvání projektu budou uspořádány výstavy prezentující tradiční řemeslné postupy, zejména truhlářství a parketářství, a různé praktické workshopy. V případě zájmu průběžně sledujte webové stránky Centra stavitelského dědictví Plasy (http://muzeum-plasy.cz/verejnost).

 

V úvodu jsme zmínili, že tradiční řemesla ohrožují také nedostupnost původních materiálů a množství zahraničních náhražek. Můžete uvést příklad?

Velmi často se například původní konstrukční materiál, jako je spárovka (deska slepená s masivních přířezů smrku, borovice, buku apod.), nahrazuje dřevotřískou nebo překližkou. Mnoho technologií zaniká také se změnou výrobních postupů a současně nástrojů. Například truhláři při zpracování individuální zakázky mohou používat při výrobě nábytku z masivního dřeva postupy do velké míry shodné s postupy tradičními, ale za využití obráběcích strojů. Tradiční truhlářské řemeslo se v současné době omezuje prakticky pouze na oblast ryze individuální zakázkové výroby a dále pak na oblast oprav a restaurování historického nábytku. V běžné produkci ho nahradila velkosériová produkce továrně vyráběného nábytku, především z aglomerovaných materiálů a za vysokého stupně automatizace výrobních postupů. Významnou roli sehrává také tržní mechanismus, který například v oblasti střešních krytin v řadě případů zvýhodnil dovoz levných zahraničních náhražek.

 

Jak je to z Vašeho pohledu s institucionální podporou řemesel u nás obecně?

Institucionální podpora řemesel se v československém prostředí vztahuje opět zejména na tradiční řemesla, zároveň zde sehrává roli region. Jedním z posledních příkladů je Program Podpory regionálních výrobků, výrobců a tradičních řemesel pro žadatele o dotaci z rozpočtu Libereckého kraje. V některých regionech je již koncentrována hustá síť uměleckých řemeslníků, například v regionu Uherského Hradiště. V případě uměleckých řemesel navíc spatřuji dva problémy. Prvním z nich je skutečnost, že jsou uměleckořemeslná povolání zařazena do živností volných, nikoli do živností vázaných. Proto k jejich provozování není nutná odborná způsobilost, a v důsledku ani zkušenost, důraz kladený na kvalitu materiálu a odvedené práce nebo využití původních materiálů. Druhý problém souvisí s absencí akreditovaných studijních oborů, například prýmkař nebo umělecký kovolitec. Také v oblasti turistického ruchu existuje nevyužitý potenciál řemesel, neboť lze iniciovat výrobu a prodej historických artefaktů vyrobených tradičními řemeslnými technologiemi. Zde by byla vysoce prospěšná cílená podpora ze strany veřejných orgánů. Stávající situace v oblasti institucionální podpory tradičních řemesel ostatně bude také předmětem výzkumu.

 

Jak rozumět názvu Vašeho projektu – jak vnímáte vztah mezi tradičním řemeslem, současným životním stylem, potažmo designem?

Podle mého názoru kvalitní řemeslně zpracované výrobky tvořily v minulosti nedílnou součást životního stylu. Otevřenou otázkou zůstává, nakolik se tento trend může projevit v současnosti a přetrvá u dalších generací. Domnívám se, že umělecká řemesla nejsou dostatečně vnímána jako nedílná součást současného životního stylu. Přesto věřím v možnost jejich revitalizace i v rámci životního stylu jako významné součásti architektury nebo bytového interiéru. K pozitivním příkladům a ukázkám patří například restaurování královského apartmá na zámku Sychrov (restaurování paneláže, řezeb, kazetového stropu, parket i nábytku).

 

Na jakou část výzkumu se Vy osobně těšíte nejvíce?

Nejvíce se těším na rozhovory s řemeslníky a návštěvu jejich dílen. Zde mohu uplatnit jak svoji kompetenci terénního antropologa, tak využít poznatky, které jsem získala studiem teorie a dějin umění.

 

Informace o projektu: www.recmaterialu.cz

 

Seriál Místní kultury se po celý rok bude zabývat fenoménem české knihovny, od historie po současnost. Chce představit osobnosti, trendy, ukázat velké knihovny i knihovny v malých obcích bez profesionálních pracovníků, popsat, jak se knihovnám daří komunikovat s veřejnou správou, co jim chybí, čeho si naopak váží. Přejeme si, abychom tím i přispěli ke kulatým stolům v jednotlivých krajících, které hodlá jako dialog s veřejnou správou uspořádat Národní knihovna. A rovněž, a to především, vzdát hold knihovníkům, kteří svou profesi považují za poslání a službu společnosti.

Mgr. Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu

 

 

SONDA DO SVĚTA KNIHOVEN STŘEDOČESKÉHO KRAJE

Středočeský kraj je specifický tím, že je v rámci České republiky krajem největším, nejlidnatějším a s nejpočetnějším zastoupením obcí (více jak 18 % obcí ČR). Dalším jeho specifikem je, že zcela obklopuje hlavní město Prahu. To s sebou nese řadu pozitiv i negativ. Je také jediným krajem, který nemá své krajské město a orgány kraje sídlí v Praze, což by se dalo řadit spíše mezi ta negativa. Jako jeden z mála krajů se také nedotýká státní hranice. Kraj je charakteristický tím, že je zde vysoký podíl obcí s počtem obyvatel do dvou tisíc. Největšími městy jsou pak Kladno a Mladá Boleslav. Nejmenší obcí je Bludov s 26 obyvateli na Kutnohorsku.

Co se týče sítě knihoven, je Středočeský kraj rozdělen na 5 velkých regionů, každý z nich spravuje a pomocnou ruku všem ostatním knihovnám podává tzv. pověřená knihovna. Konkrétně se jedná o knihovny v Benešově, Kladně, Kutné Hoře, Mladé Boleslavi a Příbrami. Tyto knihovny pomáhají, radí či koordinují činnost knihoven ostatních, které mají ve své působnosti. Zde samozřejmě nelze pominout další primát Středočeského kraje, a to je počet knihoven, kterých je zastoupeno výrazně nejvíce ze všech krajů ČR. Konkrétně 817, z nich převážnou část tvoří knihovny v malých obcích.

Velký význam pro rozvoj knihovnictví, nejen ve Středočeském kraji, měl první knihovnický zákon z roku 1919. Po tomto datu zaznamenáváme velký nárůst počtu knihoven. Většina z dnešních fungujících knihoven vznikla právě v této době. A toto dědictví, staré sto let, si de facto neseme dál s sebou. Za tu dobu samozřejmě knihovny prošly řadou proměn a i na nich se podepsal vír událostí uplynulých sta let. Avšak nejrazantnější proměnou prochází knihovny v posledním období. Už to nejsou ve většině případů jen půjčovny knihy, i když tato funkce jim stále pochopitelně zůstává. Ale stávají se čím dál více zajímavými i atraktivními komunitními či společenskými centry svých obcí. Prošly razantní proměnou technickou a technologickou, tak jako celá společnost. Běžně využívají internet, sociální sítě pro komunikaci se svými uživateli, případně fanoušky aj. Kromě klasických tištěných knih nabízejí půjčování elektronických knih, databází apod. Na druhou stranu musíme ale konstatovat, že existuje ještě velká část knihoven, které tyto nové, dobou přinášené služby nenabízí, ale i zde se situace pomalu začíná měnit. Tyto změny se dotýkají samozřejmě i knihoven ve Středočeském kraji, tak jako v celé ČR. Tyto nové výzvy pro knihovny přináší a stále bude přinášet další a další nová doba. Bude jen na knihovnách, jejich zřizovatelích i uživatelích, jak s těmito výzvami naloží.

PhDr. Radek Liška, ředitel Krajského knihovnického centra Středočeské vědecké knihovny v Kladně

 

Oslovili jsme několik zástupců veřejných knihoven různé velikosti a působení, aby nám ze svého pohledu přiblížili tuto oblast, která se v posledních letech výrazně proměnila, a kde zdaleka už nejde jen o pouhé půjčování knih.

 

PRO ORIENTACI V PŘEMÍŘE INFORMACÍ / krajská knihovna – Středočeská vědecká knihovna v Kladně

rok založení: 1897

počet registrovaných čtenářů: 4 800

velikost fondu: 731 000

(počet obyvatel města: 69 000)

 

JAK TO VIDÍ Ing. Eva Recmanová, pověřená řízením knihovny

Jaký význam mají knihovny v ČR v dnešní době – ve světě elektronických médií a sociálních sítí. Obešli bychom se bez nich? 

Funkce knihoven se s rozvojem technologií a s tím spojené přístupnosti informací mění. Nejsou už zdaleka jen půjčovnami knih. I v menších obcích se stávají kulturními, vzdělávacími a společenskými centry. Je známo, že „klasické“ knihovnické služby, tj. půjčování knih, jsou v současnosti na ústupu. Neznamená to, že by lidé méně četli, ale k literatuře se mnozí čtenáři nyní dostanou snadnějším způsobem ve formě elektronických médií. Knihovny v dnešní době musí s tímto trendem držet krok, poskytovat vědomostní databáze, elektronické knihy, online plné texty. Značná část aktivit knihoven se přenesla do oblastí, které můžeme považovat za primárně neknihovnické. Své místo zde našly různé kulturní a společenské akce, besedy, autorská čtení, zájmové kluby. Knihovny se zaměřují na práci s různými věkovými skupinami uživatelů od malých dětí až po uživatele v seniorském věku, nechybí ani činnosti na podporu znevýhodněných uživatelů. Moderní knihovna by v současné době, podle mého názoru, měla opírat svoji činnosti o kvalitní knihovní fond, to znamená nejen knihy, ale také elektronická média, zvukové dokumenty, měla by umožnit uživatelům, aby v jejích prostorách strávili příjemné chvíle ať už studiem nebo na kulturní, vzdělávací nebo společenské akci.  Knihovny mají velký potenciál, pracují v nich vzdělaní a nadšení lidé. Tam, kde obce dostatečně podporují činnost této instituce, už zjistili, že se jim vklad do knihovny mnohonásobně vrátí.

 

Jak jste oslavovali jubilejní osmičkový rok? A jaké možnosti v této souvislosti máte jako top knihovna regionu?

Knihovna v letošním roce pořádala několik akcí různého charakteru, které se vztahují k osmičkovým výročím. Ráda bych zmínila přednášku T. G. M. o vědě, filozofii a náboženství religionisty a filozofa náboženství doc. Mgr. Tomáše Bubíka, Ph.D., která proběhla počátkem října. Na téma T. G. M. se v listopadu konala další přednáška doc. Ing. Vratislava Preclíka, CSc. Masaryk a československé legie. V Malé galerii knihovny jsme připravili na toto téma pro letošní rok tři výstavy. V květnu to byla výstava Významné osmičky v českých dějinách 20. století, která připomněla události z let 1918, 1938, 1948 a 1968, v červnu jsme představili Gastronomii v době 1. republiky, a od října do listopadu mohli návštěvníci zhlédnout výstavu S československými legionáři po Transsibiřské magistrále, která mapovala anabázi formování československých legií a osudy významných legionářů. Ze současných témat stojí za zmínku výstava Jana Nejedlého Po práci legraci, která zachycuje období let 1948–1989 jako období svérázného lidového humoru. Současným tématům se věnovala veřejná debata s hosty z politického života, se zástupci zaměstnavatelů a zaměstnanců. Debata s názvem Projekt Evropa: Jakou EU chceme? se zabývala otázkami postavení ČR v rámci Evropy, smyslu EU, jejích úkolů a výzvách pro budoucnost. Dne 28. 10. 2018 proběhl již tradiční Den Středočeského kraje pod heslem Knihovna prvorepubliková. Připomenuli jsme dobu první republiky, v rámci akce proběhla přednáška PaedDr. Ireny Veverkové na téma soch a pomníků v Kladně v době 1. republiky, návštěvníci se mohli seznámit s prvorepublikovými modely na módní přehlídce Atelieru Cakee, připraveno bylo dobové občerstvení a dobová výzdoba knihovny.

A na závěr si dovolím připomenout ještě jedno letošní výročí - nikoli osmičkové, ale přesto velmi významné – 70 let časopisu Čtenář: měsíčník pro knihovny, který vydává naše knihovna a který je jedním z nejstarších odborných periodik kontinuálně vycházejících v ČR již od roku 1949.

 

Navázali jste po listopadu 1989 dialog s krajany ve světě?

Jsem ráda, že v této souvislosti mohu připomenout zajímavý příběh části fondu naší knihovny. V roce 1994 proběhla první jednání s panem Milošem Halouzkou, který v roce 1949 emigroval z Československa a žil ve Spojených státech. Pan Halouzka se rozhodl věnovat kladenské knihovně publikace vydávané exilovými nakladateli nebo jednotlivci, které nashromáždil v průběhu čtyřiceti let. V polovině devadesátých let minulého století, kdy se tato literatura teprve vracela do plánů českých nakladatelů, to byl dar velmi vítaný. O mnohé z těchto titulů jsme totiž přišli v průběhu vyřazování tzv. literatury se „závadným“ obsahem, ať už v průběhu padesátých, či na konci šedesátých a začátku sedmdesátých let 20. století. Nejvíce byly zastoupeny tituly vydané nakladatelstvími Sixty-Eight Publishers v Torontu, Konfrontace v Curychu, Křesťanské akademie v Římě či kolínským Indexem. Knihovna pomáhala zajistit dopravu cca 500 titulů knih do České republiky. Dar doputoval do knihovny v roce 1995. Knihy pak byly zpracovány a nabídnuty čtenářům. V září 1996 uspořádali pracovníci knihovny jako poděkování Miloši Halouzkovi v Malé galerii knihovny výstavu Výběr z exilové literatury z let 1948–1989. Knihy se snaží knihovna uchovat jako celek a svědectví doby, proto jsou k dispozici pouze prezenčně v prostorách knihovny. Čtenáři si však mohou půjčit nová vydání těchto knih, která od té doby vyšla i několikrát.

 

Spolupracujete s nějakou zahraniční knihovnou, a to nejen v oblasti knihovnictví, ale i na nějakém kulturním projektu?

Naše knihovna již několik let úspěšně spolupracuje s několika zahraničními knihovnami. V roce 2008 jsme uzavřeli dohodu o spolupráci s knihovnou z polského města Opole (Wojewódzka Biblioteka Publiczna im. Emanuela Smołki w Opolu) a se Zemským knihovnickým centrem z německé Koblenze (Bibliothekscentrem Koblenz). Spolupráce spočívá ve vzájemných návštěvách, výměně zkušeností v oblasti knihovnictví, organizování odborných akcí pro knihovníky i veřejnost. Během návštěv si se zahraničními partnery vyměňujeme knihy, tím vzájemně obohacujeme své knihovní fondy o cizojazyčnou literaturu. Nedílnou součástí spolupráce se stalo i organizování výstav, které umožní veřejnosti z partnerských měst poznat blíže kulturu, historii i přírodní zajímavosti spřátelených regionů. V příštím roce plánujeme uspořádat v naší knihovně konferenci za účasti kolegů z obou spřátelených knihoven na téma Podpora čtenářství. Při této příležitosti bychom rádi slavnostně otevřeli výstavu zapůjčenou z Knihovnického centra v Koblenzi. V letošním roce jsme zahájili spolupráci s knihovnou z města Fermo v Itálii. Spolupráce zatím probíhá formou výměny dětských knih. O dalších možnostech rozšíření kooperace budeme s knihovnou jednat.

 

Jaká je v současnosti situace největší krajské knihovny? Co ji čeká v blízké budoucnosti?

Nejdůležitějším bodem v dalším rozvoji knihovny je vybudování plánovaného centrálního depozitáře. Měl by být zprovozněn v roce 2020 v rámci projektu Centrální depozitář – zajištění efektivní ochrany, správy a zpřístupnění knihovního fondu Středočeské vědecké knihovny v Kladně, p. o. Uvolněním prostor v hlavní budově knihovny získáme místo pro rozvoj dalších aktivit. Sídlíme sice v krásné secesní budově, ovšem prostory nejsou úplně ideální pro poskytování knihovnických služeb. Rádi bychom vytvořili individuální studovny, dopřáli uživatelům více míst pro klidné posezení, pro klubová setkání. Chybí nám vhodná poslechová místa pro uživatele, kteří by v knihovně rádi využili audio dokumenty, chceme dát větší prostor aktivitám, které už u nás probíhají, např. Dnům deskových her, Klubu přátel knihovny, akcím pro dětské čtenáře nebo plánované Univerzitě třetího věku. Jako stěžejní stavební úpravu v prostorách knihovny vidíme nutnost vybudovat výtah do prvního patra. V současné době je bezbariérový přístup možný pouze do přízemí. I přes ochotu a snahu našich pracovníků nemůžeme uživatelům s pohybovým hendikepem nabídnout plnohodnotné služby. Nechceme ale se založenýma rukama čekat až na stavební úpravy. V rámci současných možností se v letošním roce začaly rozvíjet stávající i nové aktivity. Obnovili jsme činnost Klubu přátel knihovny, zdárně se rozvíjejí vzdělávací lekce pro školy. Kolegyním se podařilo dostat do povědomí našich uživatelů službu půjčování zvukových knih pro osoby se ztíženou možností čtení, knihovna zajišťuje donáškovou službu zvukových knih. Na nádraží Kladno-město máme umístěnou polici pro „Knihu do vlaku“ s vyřazenými knihami z našeho fondu, které si mohou cestující vzít zdarma na cestu. Zároveň se snažíme držet krok s novými médii, čtenáři si můžou půjčovat e-knihy, mají přístup k licencovaným vědomostním databázím, k hudební databázi Naxos nebo k dennímu tisku z více jak 100 zemí světa Press Reader. Za zmínku stojí i databáze osobností, místopisu a památek Středočeského kraje včetně tipů na výlety. Vše je přístupné z online katalogu knihovny.

 

Týkají se problémy současných vědeckých knihoven i té vaší?

Pro někoho může být slovo „vědecká“ v názvu knihovny zavádějící, může působit dojmem, že v knihovně nenajde zábavnou literaturu, kulturní akce, že si nepřečte svůj lifestylový časopis. Naštěstí většina vědeckých knihoven, včetně té naší, nejsou určeny primárně pro vědce. Jsou to veřejné knihovny, kde svoji oblast zájmu najde každý, kdo do knihovny zavítá ať už osobně, nebo virtuálně prostřednictvím webu, online katalogu či databází. Naším čtenářem se může stát každý bez omezení věku – děti do šesti let v doprovodu rodičů. Rádi u nás přivítáme každého uživatele. Tomu přizpůsobujeme i prostory. V knihovně najdete dětský koutek, tichou studovnu, deníky a časopisy, půjčujeme i deskové hry, tablety, pořádáme akce pro děti i seniory. Zároveň se snažíme přece jen dostát v určitém směru vědeckosti a poskytnout našim uživatelům něco navíc. K dispozici jsou u nás vědomostní databáze s ověřenými informacemi, rozsáhlý fond knih a časopisů ze všech oborů, na požádání kvalifikovaně zpracujeme rešerše z požadovaného oboru. Podle mého názoru by vědecké knihovny kromě všech služeb, které poskytují veřejné knihovny, měly pomoci zájemcům orientovat se v přemíře informací, která se na nás valí ze všech stran, a naučit uživatele, kteří mají zájem, informace si ověřit.

 

STÁLÉ POTÝKÁNÍ S NEDOSTATKEM PROSTORU / pověřená knihovna – Knihovna Jana Drdy Příbram

rok založení: 1900

počet registrovaných čtenářů: 4463

velikost fondu: 127 169 svazků

(počet obyvatel města: 33 480)

 

JAK TO VIDÍ Zdeňka Šmídová, pověřená řízením knihovny, Mgr. Naděžda Čížková, akvizitérka, a Mgr. Svatomíra Fojtová, metodička
 

Jaké je vaše role v krajském knihovnickém systému?

Knihovna Jana Drdy je jednou z pěti pověřených knihoven v kraji. V našem regionu obsluhujeme celkem 156 knihoven. Tyto knihovny sídlí na území bývalého okresu Příbram, část se jich nachází v okrese Beroun a Praha-západ. Jako pověřená knihovna na základě Smlouvy o přenesení regionálních funkcí poskytujeme knihovnám poradenskou a konzultační činnost například při zpracování projektů a grantů. Pomáháme jim s budováním a zpracováním knihovních fondů, zajišťujeme pomoc při shromažďování a evidenci údajů o jejich činnosti, pořádáme vzdělávací semináře, porady a přednášky ve spolupráci s SVK Kladno, abychom zajistili celoživotní vzdělávání pracovníků profesionálních i neprofesionálních knihoven. Současně budujeme výměnný knihovní fond, který v tzv. souborech půjčujeme knihovnám na předem dohodnutou dobu. Vozíme je minimálně dvakrát ročně přímo do knihoven.

 

Která jsou hlavní úskalí a výhody pro činnost vaší knihovny ve městě velikosti Příbrami?

I přes letošní výstavbu bezbariérového přístupu do knihovny, výtahu a částečné rekonstrukce prostor půjčovny pro dospělé čtenáře se v Příbrami potýkáme hlavně s velikostí prostor. Ty jsou stále nedostatečné a nevyhovují současným představám o moderní knihovně. Snažíme se proto tento nedostatek vyvažovat. V Příbrami, která má bezmála 33 000 obyvatel, kromě hlavní budovy provozujeme ještě další tři pobočky. Obyvatelé města tedy mají do knihoven dobrou docházkovou vzdálenost. Knihy si mohou půjčit i v knihobudkách na vlakovém a autobusovém nádraží a nově i na místním koupališti.

 

Jeden z vašich předchozích ředitelů vaši knihovnu mj. zvýrazňoval vydáváním edice poezie. Představovalo to „slepou cestu“ vaší činnosti, nebo to přineslo více pozitiv?

Tehdejší ředitel nebyl knihovník, nicméně to byl sečtělý člověk, který v počátcích 90. let znal řadu umělců z disentu, měl přehled o undergroundu a zároveň byl velký bohém. Jeho působení svým způsobem zviditelnilo nejen naši knihovnu, ale i Příbram. Rozhodně bylo zajímavé potkat se s renomovanými básníky, novináři a dalšími osobnostmi literárního světa. Představovalo to však záležitost natolik specifickou, že tato činnost pro knihovnu naší velikosti znamenala citelný zásah do rozpočtu. Vzhledem k ročnímu hospodaření příspěvkové organizace a jeho pravidlům to byl rozhodně krok stranou. I když se vydávání knih dotovalo z různých grantů a prakticky všechny tituly byly vyprodány, znamenalo to velkou zátěž a projevilo se to nedostatkem financí na základní provozní potřeby, jako je např. nákup knihovního fondu. V současné době vydáváme pouze almanachy celostátní literární soutěže mladých autorů Příbram Hanuše Jelínka. V letošním roce jsme vyhlásili již 22. ročník. Poslední monografií, kterou jsme vydali, bylo dílo Jana Drdy Svět viděný zpomaloučka. Tyto fejetony vyšly za podpory Ministerstva kultury ke stému výročí narození autora, po kterém knihovna nese jméno.

 

Kdy se vaše knihovna dočká podobně jako třeba s vámi srovnatelná knihovna v Jičíně dostavby a rekonstrukce? Pokud vím, projekt už máte hotový ...

Projekt přístavby do dvora a rekonstrukce stávající budovy vznikl v roce 2004. Na jeho realizaci se připravovala žádost o dotaci z evropských fondů. Je to projekt velkolepý a technicky dost obtížně realizovatelný kvůli špatné dostupnosti pozemku, proto byl už tehdy finančně náročný. Bohužel, v Příbrami nastaly jiné priority, a tak práce na žádosti byly zastaveny. Nicméně částečná rekonstrukce byla postupem let provedena. Třeba současná stavba výtahu vychází také z tohoto projektu.

 

Můžete připomenout osobnost či spolky, které ve vašem městě ve spolupráci s knihovnou spoluutvářely kulturní, společenský a vůbec občanský život první republiky, a případně uvést osobnosti, které stály u zrodu vaší knihovny nebo v ní přímo působily jako knihovníci?

Myšlenka otevřít v Příbrami veřejnou lidovou knihovnu a čítárnu vzešla z Měšťanské besedy už v roce 1883. Ke skutečnému otevření knihovny došlo 1. října 1900. Často se stěhovala, ale od vzniku Československé republiky až do roku 1945 působila v budově bývalého městského sirotčince. Městská rada pravidelně přispívala na její provoz. Po schválení prvního knihovního zákona zde vždy působil proškolený knihovník a knihovnu pravidelně kontroloval státní inspektor. Mezi první významné knihovníky patřil J. Bláha, který byl však během 2. světové války zatčen a vyslýchalo ho gestapo kvůli židovskému původu jeho ženy. Nástupcem byl jmenován Alois Cvrk, voják ve výslužbě. Tomu se podařilo zachránit před skartací spoustu českých knih v té době zakázaných. Za války se knihovna stala centrem kulturního a společenského života českých obyvatel, půjčovalo se přes pult ze skladu, čtenáři si vybírali z katalogu a na doporučení mezi sebou. Zde se mohli bez obav před prozrazením bavit i o zakázaných tématech.

 

Tvrdí se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?

To rozhodně neplatí obecně! Pokud máte jako my dětské oddělení přímo ve školní budově, nemůžete si na nezájem dětí stěžovat. Přesto stále připravujeme pro malé čtenáře další programy; zapojili jsme se například do projektu Bookstart. Již několik let jsou oblíbená Společná podvečerní čtení rodičů, prarodičů a dětí. Spolupracujeme s Azylovým domem nebo se Společností pro pomoc lidem s mentálním postižením. Úspěšně pokračuje projekt Čtení pro radost, kdy do knihovny dochází každý měsíc společně celé třídy a pravidelně si půjčují knihy.

 

VÝSLEDKY SPOLUPRÁCE S DĚTMI A JEJICH RODIČI OD NAROZENÍ / Městská knihovna Sedlčany

rok založení: 1882

počet registrovaných čtenářů: 2 323

velikost fondu: 54 368

(počet obyvatel města: 7 108)

 

JAK TO VIDÍ Blanka Tauberová, ředitelka Městské knihovny Sedlčany

Dokážete vysvětlit, jak se podaří zrovna vaší knihovně, že byla za svou činnost tolikrát oceněna i v celostátním měřítku? Co za tím podle vás hlavně stojí?

Tak předně musíte knihovnu do soutěží nominovat... A samozřejmě k tomu musí být odvaha, ale také chuť a elán. A co za tím stojí? Psala jsem to už mnohokrát. Nejdůležitější je parta a vzájemná podpora. Knihovnice nemusí být přítelkyněmi „až za hrob“, je ale důležité, aby pracovně táhly za jeden provaz a měly stejné pracovní vize. Pak se určitě všechno podaří a k cíli se dojde. To je jedna věc – lidé uvnitř. Neméně důležití jsou však i lidé vně knihovny – uživatelé, partneři, podporovatelé. Když se tyto dva světy propojí, tak ten zážitek za to opravdu stojí a práce jde sama. Nejdůležitější je tedy dát lidem možnost setkávání, být jejich partnerem, přítelem, bezpečným místem…

 

Kterou ze svých aktivit byste doporučila, aby si vyzkoušely i jiné knihovny?

V dubnu jsme po patnácti letech uzavřeli komunitní projekt Lukášek. To byl první opravdový komunitní projekt v knihovnách ČR. Takový projekt, samozřejmě ušitý na míru danému místu, stojí za to vyzkoušet. A potom jakoukoliv akci venku, mimo knihovnu. Ale nejvíce ze všeho jakákoli setkávání… Ta mají opravdový smysl. Ať už se jedná o setkání nad knihami nebo problémy, které nás v místě trápí, či zdánlivě „pouhé“ sousedské klábosení…

Knihovnám bych ještě doporučila dlouhodobou soutěž Čtenářská liga, při které se nechá báječně spojit svět čtení a sportu. A samozřejmě nemohu zapomenout na naše komunitní centrum, ve kterém se pořádají nejrůznější akce a schází se kluby. To všechno patří k činnosti komunitní knihovny. V roce 2017 jsme v naší knihovně uspořádali 667 akcí a všechny stály za to.

 

Můžete připomenout osobnost či spolky, které ve vašem městě ve spolupráci s knihovnou spoluutvářely kulturní, společenský a vůbec občanský život první republiky, a případně uvést osobnosti, které stály u zrodu vaší knihovny nebo v ní přímo působily jako knihovníci?

Na počátku naší knihovny stál spolek Občanská beseda. V době 1. republiky však již knihovnu zřizovalo město. Společně s ní kulturní život spoluvytvářeli třeba divadelní ochotníci či pěvecký sbor Záboj. Ostatně tyto dvě organizace jsou našimi partnery dodnes a vzájemně se na sebe můžeme spolehnout. Ochotníci s námi každoročně vytvářejí při Dnu pro dětskou knihu Adventní průvod a Záboji jsme v červnu uspořádali koncert v sedlčanském kostele. Spolupracujeme však i se sportovními organizacemi, které ve městě působí dlouhá léta. Osobností, která byla pro knihovnu velmi důležitá před její profesionalizací, byl pan učitel Jan Pavelka, který ji spravoval i během 2. světové války. Knihovna byla profesionalizována v roce 1952 a já jsem teprve její třetí ředitelkou. Do funkce jsem nastoupila v roce 2001 a navázala na práci Ranky Hrstkové a Jany Lehovcové.

 

Spolupracujete s některou zahraniční knihovnou nebo má vaše město družbu s obdobným městem v zahraničí?

Naše knihovna úzce s žádnou zahraniční knihovnou nespolupracuje. Město má program partnerství s francouzským městem Taverny. Po roce 1989 jsme se s kolegy několikrát navštívili, ale užší spolupráci brání jazyková bariéra.

 

Tvrdí se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?

Tak to u nás rozhodně neplatí! Pomáhá nám v tom například náš projekt Informačního vzdělávání a s ním spojená nadstandardní spolupráce se školami. Předškoláci nás navštíví za školní rok čtyřikrát, prvňáčci dokonce šestkrát a žáci 2. tříd základní školy až druhých ročníků středních škol dvakrát. Kromě toho si jednotliví učitelé domlouvají ještě další programy „na zakázku“. Čili pro všechny naše žáky a studenty je knihovna známým místem a v loňském roce mělo průkaz do knihovny neuvěřitelných 789 dětí, což je 87,76 % z počtu dětí ve městě. Samozřejmě je však nejdůležitější s dětmi a jejich rodiči pracovat hned od narození. Od září 2004 dáváme tedy všem našim novorozeňátkům průkaz do knihovny doživotně zdarma a připravujeme mnoho nejrůznějších programů pro rodiny s malými dětmi.         Podporu skupiny nejmenších čtenářů a jejich rodičů považuji osobně za nejdůležitější.

 

KNIHOVNA VONÍCÍ AKTIVITOU / Obecní knihovna J. M. Hovorky Statenice

rok založení: 1920

počet registrovaných čtenářů: 59 dětských čtenářů / 57 dospělých čtenářů

velikost fondu: cca 3 000

(počet obyvatel obce: ke dni 1. 1. 2015 trvale 1386)

 

JAK TO VIDÍ Barbora Černohorská [BČ] a Zuzana Brychtová Horecká [ZBH], knihovnice obecní knihovny oceněné Středočeským Krameriem za rok 2018

Proč si myslíte, že vás vaše pověřená knihovna navrhla na ocenění Středočeský Kramerius? 

Středočeský Kramerius pro nás hodně znamená. Paní Zuzana Kantová, která má na starosti v SVK v Kladně regionální knihovny a pravidelně je objíždí, je vždy překvapená, jak je u nás živo a příjemně. Ať přijede v kteroukoliv denní dobu, nikdy tu nejsme samy. O knihovnu se staráme rok, za tu dobu došlo k velké proměně. Pustily jsme se do katalogizace, pravidelně pořádáme akce pro děti i dospělé, filmový klub i výstavy. Knihovna zkrátka žije. Velkou zásluhu na vybudování komunitní knihovny má také naše kamarádka Pavlína Talacko, která je s námi od začátku ve všech klíčových momentech. Rády bychom jí na tomto místě poděkovaly.

 

V čem je vaše knihovna jedinečná? Zkuste nám ji představit.

V naší knihovně to díky éterickým olejům příjemně voní. Připomíná spíše obývák než tradiční knihovnu. V jednom rohu lákají pohodlná červená křesla, v druhém je koberec pro děti a nežijeme zde v tichu. Někdy je to u nás jako ve včelím úlu. Typické odpoledne v Obýváku vesnice, jak knihovně říkáme: zatímco půjčujeme knihy a urputně se snažíme zkatalogizovat alespoň jednu z nich, děti v dětském klubu u stolu tvoří, někdo jim k tomu čte, na chodbě se vedou politické řeči,  kdosi přišel zjistit podrobnosti ohledně večerní chystané besedy a další se přišel jen tak vypovídat. Některá mimina usínají na koberci mezi hračkami. A zrovna přivezli výměnný fond z Kladna. Máme otevřeno jenom jeden den v týdnu, tak se musí stihnout vše najednou!

 

Chápete svoji knihovnu jako knihovnu komunitní? A vidí to také tak i vaši uživatelé? 

V naší obci není školka ani škola, tak je knihovna přirozeným místem společného setkávání dětí i dospělých. Místní lidé se podílejí na vytváření programu knihovny a pak sem také rádi chodí. Máme desítky spolupracujících a podporovatelů, každý měsíc proběhne v knihovně několik akcí. Děti pravidelně navštěvují náš dětský klub.

 

Spolupracujete také s jinými knihovnami ve svém okolí nebo kraji, případně i na celostátní úrovni? 

Krátce poté, co jsme začaly v knihovně působit, jsme sem pozvaly knihovnice a knihovníky z okolních obcí, abychom s nimi navázaly kontakt a zjistily, jak to u nich chodí; na co si máme dát pozor, jaké jsou možnosti financování, jakou mají zkušenost s knihovnickým automatizovaným systémem a jakou mají podporu od obce. Začaly jsme tak tradici ve společném setkávání a navštěvování. Další setkání pak proběhlo v knihovně ve Velkých Přílepech, Úholičkách, Svrkyni a Horoměřicích. Spolupracujeme s SVK v Kladně, úspěch mezi našimi čtenáři sklízí meziknihovní výpůjční služba. Připojily jsme se k Noci s Andersenem, kdy děti ve společnosti pohádek v knihovně přespávají.

 

Spolupracujete také s jinými organizacemi v obci, či mimo ni?

Na začátku to byly především místní firmy Kavárnička, Okury Design a Gardendoctor, za kterými stojí velmi talentované a prima ženy. Ty zdarma podpořily náš záměr vybudovat komunitní knihovnu svou kreativní prací, občerstvením, křeslem, květinami... Díky nim se podařilo z knihovny vytvořit onen útulný Obývák vesnice, jakým je dnes. Spolupráce s nimi trvá dál. Spolupracujeme rovněž s místní firmou Prodejní zahrada Trees. Lidé, kteří tam pracují, se díky osobním vazbám na rodinu Karla Čapka dříve starali o jeho zahradu. Máme od nich přislíbenu přednášku na toto téma, mimoto nám dodávají rostliny a cibulky pro náš knihovnický záhon v rámci celoročního projektu Zahradníkův rok. Místní tiskárna Panflex nám nabídla papíry a zbytky použitelné pro výtvarné dílny. V obci již dlouhá léta působí spolek Čarodějnice od Juliány, který pořádá větší společenské akce jako Dětský den, Masopust a další. Navázaly jsme spolupráci při Svatomartinském průvodu a rády bychom pokračovaly dále, například nabídkou výtvarných dílen při příštím Masopustu. S místními nakladatelstvími Millennium Publishing a Brkola jsme zorganizovaly autorská čtení, darem od nich také dostáváme knihy. Krásná spolupráce byla s dalšími nakladatelstvími z celé ČR při benefiční dražbě knih. Oslovená nakladatelství nám věnovala množství atraktivních knížek, jejichž vydražením jsme získaly přes dvacet tisíc korun, za které jsme obnovily dětský fond. Milá je i spolupráce s místní restaurací Statenka, která připravila večeři pro tlupu dětí při Noci s Andersenem a která je ochotná nám při našich knihovnických středách nosit oběd přímo do knihovny, abychom neztrácely náš vzácný pracovní čas. Těší nás spoluráce s dámami z kroužku patchworku – všechny naše židle už mají krásný originální podsedák. Některá středeční dopoledne nás s dětmi navštěvuje soukromá školka Kindergarten. Vytváříme pro ně malý program, čtení či divadélko. Příležitosti se chopilo také několik místních aktivních žen, které u nás začaly pořádat aktivity jako Statenické malovánky, Mini-retro-kino pro nejmenší, Filmový klub. Neocenitelná je pro nás spolupráce s místní fotografkou Dagmar Plotěnou. A neustále žasneme nad množstvím umělkyň a umělců, navíc nadšených pro knihovnu, kteří v naší vesnici žijí. Jen díky nim můžeme nabízet tak velké množství výstav a výtvarných i divadelních dílen nevšedních kvalit. Veškerou naši spolupráci s velikou vděčností pravidelně aktuálně zveřejňujeme na našich webových stránkách v sekci podpora.

 

Máte nějaký recept na to, jak motivovat obyvatele obce k návštěvě knihovny?

Pořádáme pro ně množství akcí, ale to nestačí. I naši předchůdci pořádali zajímavé akce. Důležitá je určitě kontinuální práce na propagaci a komunikaci s veřejností. Neustále aktualizujeme webové stránky, krmíme facebookový profil, vytváříme a vyvěšujeme plakátky, posíláme newslettery, píšeme do místního Zpravodaje. Tohle zabírá snad polovinu celé naší práce. Určitě motivuje i zapojení místních lidí, protože pak berou knihovnu za svou. Svou roli hraje asi i to, jak jsme do knihovny zamilované. Možná je to nakažlivé…

 

A jaká je vaše spolupráce se zastupiteli obce? 

Paní starostka nám i přes svůj počáteční spíše skeptický postoj byla vždy nakloněna, na naši žádost nechala knihovnu vymalovat a pořídit nový hardware. Moc si ceníme toho, že máme svobodu a volnou ruku ve všem, co v knihovně podnikáme. Vcelku bez potíží se nám také na přelomu roku podařilo zahrnout rozpočet na knihovnu do celkového rozpočtu obce. Pro srovnání: v minulých letech knihovna dostávala ročně 10 000 Kč. Na rok 2018 jsme prosadily 120 000 Kč z požadovaných 160 000 Kč. Navíc využíváme možnosti menších obecních grantů. Jinak se knihovna doposud těšila ze strany zastupitelstva spíše nezájmu, to se však začalo měnit během letošního léta, kdy jsme začaly pořádat pravidelné informativní besedy pro občany O budoucnosti Statenic. V říjnu proběhly komunální volby, máme novou starostku a zastupitelstvo, jsme zvědavé na spolupráci.

 

Jaké máte s knihovnou plány do budoucna a kam byste ji chtěly posunout? 

Delší otevírací doba, více času na knihovničení, další vzdělávání prostřednictvím studijních cest po ČR i do zahraničí, sdílení zkušeností. Velkou výzvou jsou pro nás již zmiňované besedy O budoucnosti Statenic. V naší obci panuje mnoho skutečně vážných problémů a na našich besedách mají lidé snad vůbec poprvé možnost o těchto věcech otevřeně mluvit a na nezávislé půdě se dozvídat informace. I když nás někdy polévá horko, daří se nám udržet pozitivní a respektující atmosféru, což lidé vnímají velmi kladně. Rády bychom nabyly více jistoty v řízení a organizaci těchto či podobných setkání, aby občanům přinesly co největší efekt.

ZBH: S kamarádem pořádáme na půdě knihovny arteterapeuticky zaměřená výtvarná setkávání. Velmi mne zajímá biblioterapie, cítím, že by to šlo propojit, ale zatím se k tomu nedostávám.

BČ: Moc se těším, až bude celý náš fond zachycen pro naše uživatele a uživatelky v on-line katalogu. Je to mravenčí práce, se kterou nám pomáhají i naše dobrovolnice.

 

Co vám v souvislosti s knihovnou působí největší radost? 

Že se to povedlo! To, co jsme si stanovily na začátku jako cíle projektu, na který jsme žádaly grant od nadace Via, se beze zbytku naplnilo. Skutečně se každý může přesvědčit, že tu nyní žije komunitní knihovna. My dvě jsme tu jako žasnoucí koordinátorky pozitivních sil, které mocně působí, vše je nějak dobře načasováno, vzájemně se doplňuje, věci plynou v souladu a daří se jakoby samy. Nezapomínejme, že vedeme knihovnu pouhý rok (a půl, když počítáme přípravné práce předtím, než jsme ji převzaly). Tahle počáteční rychlá a báječná jízda asi nebude trvat věčně a brzy se možná překlopí do něčeho jiného – pozvolnějšího. Uvidíme! Doufáme, že ten naplňující vztah ke knihovně, bdělost a citlivost k tomu, co je pro ni a naši obec důležité, nás hned tak neopustí. Velkou radostí je práce v naší dvojici. Na každou středu se opravdu těšíme, baví nás to spolu.  

ZBH: Mně působí radost i to, že ač to zpočátku bylo někdy těžké skloubit, knihovna je teď už doslova součástí mé rodiny. Manžel je hrdý na to, co děláme, děti tam rády chodí.

BČ: Každou středu se těším na naše čtenáře a čtenářky, až si přijdou vybrat knihu na čtení. Často žádají o pomoc s výběrem, což mě opravdu baví, a pak čekám, jestli jsem se trefila. Mám radost, když pak slyším, že se kniha líbila. Také mi připadá nádherné, kolik místních lidí nám přichází nezištně pomáhat. Moje děti se často chlubí tím, že máma je knihovnice.

 

A naopak, co vás nejvíc trápí? 

Nedostatek času, finance – jak na projekty, tak na osobní ohodnocení –, malé prostory. Na akce do knihovny chodí čím dál více lidí a prostory praskají ve švech. Potřebovaly bychom i větší sklad.

ZBH: Mě trápí, že mám při odchodu z knihovny hlavu v oblacích a pravidelně zapomínám zavírat okna a zamykat dveře. Pak chodím na kobereček na Úřad…

 

V knihovně pracujete jako dobrovolnice, nebo na částečný úvazek? A jaká jsou vaše civilní povolání? 

Od roku 2018, kdy se nám podařilo knihovnu zahrnout do rozpočtu obce, máme dobrovolnicky zaplacenou otevírací dobu, tzn. každou středu od 10 do 12 a od 14:30 do 18:30 hod. Ve skutečnosti však pracujeme v knihovně středy celý den a mimo to i po večerech, a jak se dá doma. Víkendové i jiné akce mimo otevírací dobu také nemáme honorovány.

BČ: Pracuji na částečný úvazek v neziskové organizaci APERIO – Společnost pro zdravé rodičovství, kde pečuji o naše dárce a podporovatele, a jsem máma tří dětí.  Ke knihovnictví mám blízko, protože jsem tento obor vystudovala na FF UK. Je to taková naše rodinná profese. Moje maminka pracovala dříve v Městské knihovně v Praze a babička zakládala Městkou knihovnu v Ostrově nad Ohří.  

ZBH: Jsem grafická designérka, s kamarádkou vlastním grafické studio Kultivar. Úprava knížek patří mezi naše nejmilejší zakázky, máme na kontě i několik ocenění za Nejkrásnější knihu roku ČR. Momentálně se ale nejvíc starám o svého dvouletého syna.

 

Knihovně věnujete spoustu svého času. Dostanete se vůbec ke čtení knih nebo k jinému svému koníčku?

Obě dvě si pochvalujeme, že díky knihovně jsme začaly zase více číst. Máme teď snadný přístup k novým a zajímavým knížkám a moc nás těší, že spolu a s našimi čtenáři sdílíme své čtenářské zážitky.

 

Jaká kniha vás v poslední době zaujala? 

ZBH: Návrat domů od Yaa Gyassi a poté Ztracený obzor od Jamese Hiltona. Obě mi doporučila Bára a nadchly mě. Nedávno jsem dočetla Noc zpovědníka od Tomáše Halíka, vnímám ji jako posilu. Teď čtu Opuštěnou společnost od Erika Taberyho, v období kolem voleb se díky ní lépe orientuji.

BČ: Momentálně jsem ponořená v tetralogii Geniální přítelkyně od Eleny Ferrante, zaujala mě kniha Italské boty od Henninga Mankella a Hana od Aleny Mornštajnové. Když se začtu, čtu dlouho do noci a pak toho ráno trpce lituji…

 

Můžete připomenout osobnost či spolky, které ve vašem městě ve spolupráci s knihovnou spoluutvářely kulturní, společenský a vůbec občanský život první republiky, a případně uvést osobnosti, které stály u zrodu vaší knihovny nebo v ní přímo působily jako knihovníci?

Za první republiky ve Statenicích existoval divadelní a pěvecký spolek v rámci Sokola. V lese byl vybudován velký amfiteátr, hrály se autorské hry. Žila tím celá vesnice. Knihovna byla založena ve škole v roce 1920, kterou obec získala po dlouhých peripetiích díky odkazu zemřelé paní, posléze ji ale zase ztratila... Knihovníkem byl tehdy pan učitel V. Březina.

 

Letošní rok je výročím osmičkových let – 1918, 1948, 1968. Jakým způsobem je svým čtenářům připomínáte? 

Výročí si připomínáme autorským čtením paní Mileny Štráfeldové z její knihy Guláš pro Masaryka, zpěváckou dílnou Zuzany Vlčínské Kde domov můj, ve filmovém klubu jsme promítali film Masaryk, besedou O budoucnosti Statenic IV na téma SOKOL.

Také prezentací projektu Příběhy našich sousedů, který děláme ve spolupráci s Post Bellum, jejíž součástí bude i výstava historických fotografií Statenic a Černého vola.

Děti v rámci projektu natáčely rozhovory s pamětnicí Ilonou Čepelovou, dcerou principála výše zmíněného divadelního spolku, která je živou kronikou divadelního období obce. Druhým zpovídaným pamětníkem je malíř Petr Šmaha, pečující o odkaz rodiny Mánesů a statenického rodáka J. M. Hovorky (1848–1914), spisovatele, ředitele první knihkupecké školy a vydavatele Slovanského katalogu bibliografického,  který se oženil s nemanželskou dcerou Josefa Mánesa, Josefínou. Právě Petr Šmaha inicioval pojmenování naší knihovny jako Knihovna J. M. Hovorky a my přidaly podnázev Obývák vesnice.

 

Tvrdí se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?

Pro některé to jistě platí, naštěstí ne pro všechny. V naší knihovně máme 59 dětských čtenářů, což je přibližně polovina všech našich uživatelů. Na Noc s Andersenem jsme měli plno do posledního místečka, pravidelné sobotní výtvarně-čtenářské dílny Zahradníkův rok některé děti vyměňují za skautské výpravy. Pravidelně chodí každou středu odpoledne na dětský klub Hovorka, na který zveme také zajímavé hosty a čteme si a tvoříme. Nedávno nás dojali bratři Rolčíkovi (8 a 11 let), kteří se z vlastní iniciativy a bez rodičů účastnili naší besedy pro občany O budoucnosti Statenic, věnovanou tématu školy a školky, které v obci chybí. Prostě cítili, že se jich to týká, tak přišli. V září jsme se radovaly z prvního a úspěšného Vítání prvňáčků.

 

MŮJ ŽIVOT S KNIHOVNOU / Ing. Jiří Mika, knihovník, bývalý ředitel Středočeské vědecké knihovny v Kladně

Knihovny se buď změní, nebo zaniknou, říkal na knihovnických konferencích jeden z našich kolegů.  Přitakávali jsme mu a snažili se v tom smyslu něco udělat. Za dvacet let mého soužití se Středočeskou vědeckou knihovnou se toho proměnilo opravdu hodně. Knihovna se změnila z manuální na automatizovanou, k tištěným knihám a časopisům přibyly elektronické či digitální, k tradičním službám takové, kterým se říká virtuální. Mnohokrát se měnil prostor pro uživatele, knihovníky i pro knihy. Často jsme se dohadovali o tom, co ještě, jaké nové služby nebo akce návštěvníkům nabídnout.

Teď, v důchodu, přicházím do knihovny nejčastěji jako čtenář. Jsem šťastný, že bydlím v Kladně, kde je krajská knihovna, v jejímž bohatém fondu vždycky najdu to potřebné k uspokojení svých četných a rozmanitých zájmů. Od knih z různých oborů přes beletrii až po noty a zvukové nosiče s hudbou nebo elektronické časopisy. A říkám si: Ano, měňte se, knihovny, stále k lepšímu, ale v něčem zůstávejte stejné – mějte kvalitní fond, dobře zpracované katalogy a knihovnice a knihovníky s milým úsměvem a se znalostí věci.

 

Pozn. redakce: text článku autorsky připravili:

Prvním titulem této edice byl Jan Hus očima krejčího Ondřeje a panny Anežky (rok vydání 2016). Kniha vznikla jako připomínka k 600. výročí upálení mistra Jana Husa. Následoval titul Karel IV. očima opata Neplacha a rytíře Smila. Také k výročí, tentokráte k sedmi stům letům od narození Karla IV. (2016). Následují knihy Tomáš Garrigue Masaryk očima slečny Alice a mistra Viktora (2017) a Božena Němcová očima kluka, který nechtěl číst Babičku (2017). Poslední knihou je Marie Terezie očima Marie Antoinetty a generála Laudona (2018).

 

Před psaním komiksových knížek jste se věnoval kromě žurnalistiky i oboru právnických knih. Co vás vedlo k tomu, že jste se zaměřil na dějiny českého národa? Byly to vaše tři dcery?

Tomáš Němeček: Ano. Mám tři dcery a na dovolenou jsme si brávali americkou knižní edici Dead famous, v českém překladu Drazí zesnulí, která formou polokomiksů zpracovává postavy americké, anglické a antické historie. Tehdy jsem v tomto duchu připravoval pro svou nejstarší dceru k narozeninám polokomiks o Janu Husovi. Měl jsem to rozkreslené, i s nějakými skicami a měl jsem určitou představu, jak by to mohlo vypadat. Nabídnul jsem to tudíž nakladatelství, které vydává Drazí zesnulí, ale odmítlo nás s tím, že má licenci jen na americkou edici a neplánuje tento formát rozvíjet na slavné Čechy. Tak jsem to nabídl Mladé frontě a ta to zkusila. Navrhla tři možné kreslíře a shodli jsme se, že nejlepší by byl Tomáš Chlud. Tak to vlastně všechno vzniklo.

Ve svých knížkách vždy v úvodu děkujete historikům. Jak vlastně fungovala vaše spolupráce?  Ty knihy totiž, jak to vnímám já, jsou postavené hlavně na málo známých informacích o těchto slavných lidech.

Tomáš Němeček: Ano, ty knihy stojí na méně známých faktech, ale zároveň se snaží dívat na danou dobu očima teenagera. Ten si klade otázky jako například: „Když šel Kryštof Kolumbus do Ameriky, kdo to platil?“, „Co celou tu dobu jedli?“, „Co si mysleli, že uvidí, když tam doplují?“, „Kolik jich po cestě umřelo?“. To jsou otázky, o kterých jsem zvyklý se bavit se svými dětmi. Takže když se bavíme o Masarykovi nebo o Karlu IV., řada otázek, které kladou postavy v té knížce, je opravdu autentických. Rukopis dám přečíst svým dcerám a ony k tomu mají nějakou poznámku, která mě inspiruje. Také takto zjistím, že potřebují něco dovysvětlit nebo říct jinak. Ukazují mi tak jiný pohled na text. Proto je tam i poděkování manželce a dcerám, bez nichž by to určitě nebylo. Dneska už to ale nejsou jenom ony. Jsme celkem početná rodina, takže bych k tomu připočítal ještě synovce a neteře, kamarády a kmotřence.

Druhá věc jsou historici. Jsem původně novinář, dlouhá léta a stále přednáším na newyorské univerzitě v Praze (pozn. autora: New York University in Prague) pro mladé Američany Česko a Slovensko moderní historie. To vede k jistému zjednodušování a k tomu, že člověk víc posuzuje, co je nosné a co by mohlo zajímat Američana na Masarykovi. Tak možná je to proto taková určitá popularizace. S opatrností jsem to dával číst expertům. Masaryka jsem dával číst předem historikovi Petru Zídkovi a Marii Terezii jsem také dával číst předem docentu Ivu Cermanovi z Jihočeské univerzity. Beru to ale tak, že jsou-li tam chyby, jsou moje. Nechci se schovávat za nějakou autoritu. Ti lidé, kteří mi s tím pomáhali, přišli s nějakou připomínkou, návrhy, upřesněním nebo opravili nějakou chybu. Za to jsem jim vděčný, ale nechci se zaštiťovat jejich autoritou.

U Husa byl záměr poslat text knihy do Husitského muzea v Táboře, ale potom jsme už tak spěchali s vydáním, že jsme to nestihli. Za Boženu Němcovou jsme navíc dostali cenu Českých učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství v soutěži Dětský knihomol roku 2017. Cenu vyhlašují každoročně knihovny mezi dětskými čtenáři, učiteli a knihovníky.

Lidi mají rádi spekulace o nemanželském původu Boženy Němcové a Tomáše Garriguea Masaryka. A mně mnohem větší senzace přijde, že v zásadě dívka z naprosto bezvýznamné rodiny, bez pořádného vzdělání, v době, kdy vůbec neexistují vzory pro ženy, které by se živily psaním, se rozhodne, že ona je spisovatelka. Taková, která by se tím asi byla i schopná uživit, kdyby neměla děti a rodinu. To mi přijde úplně ohromující. Mnohem zajímavější než představa, že je to nějaká panská dcerka. Notabene tam to nedává ani příliš smysl. Četl jsem historické studie, které jsou věnované právě otázce původu Boženy Němcové. Ono je to smutné, když někdo půlku svého vědeckého života vyvrací mýtus o tom, že je Božena Němcová nemanželská a patrně se narodila svému tatínkovi a své mamince. Ty důkazy mi přijdou celkem přesvědčivé, včetně úvah úplně selského rozumu, kdy si Božena naopak stěžuje, že pro ni panstvo z Ratibořice a Zaháně v životě nic pořádně neudělalo. Maminku nechali umřít v bídě, tatínka v zásadě taky. Vyhodili ho, když už nepotřebovali koně a štolbu.

Tomáš Chlud: Tam je jediný vzrušivý moment, kdy Božena věnuje jednu svou sbírku básní právě své fiktivní možné mamince – paní komtese Hortenzii. Ta ji sice odpoví, ale způsobem, že ji téměř sociálně shodí, když ji odvětí, že jí ukázala nový pohled na možnost básnění. Doporučil bych každému, kdo po tom bádá, ať se podívá na fotografii sestry Boženy Němcové, která se dochovala. Jsou jako dvojčata. Jestli by Božena byla nemanželskou šlechtičnou, tak by musela být i Adéla šlechtičnou, ale o ní už přesně víme, že je kočího a pradleny.

Tomáš Němeček: I když jde o polokomiksovou kniha a je tam prostor pro kreslířovu fantazii, vždy vycházíme z faktického základu a z historické skutečnosti. Pokud píšeme, že: „… kdyby si psal deník, napsal by… kdyby vycházely v té době noviny…“, je to vždycky výrazně označené. Čtenáři vědí, že v té době nevycházel Blesk. Každopádně knihy jsou historicky věrné.

Když jste to psal, kladl jste důraz hlavně na to, aby tam probíhalo jakési zpřítomňování, přesah do současnosti právě proto, aby to bylo lákavé?

Tomáš Němeček: Jasně. Každá z knížek je postavená tak, co říká pro dnešní dobu. Jeden z recenzentů to postřehl přesně. Říkal, že všechny knížky mají něco společného. Je to oslava nějakých lidských vlastností a všech pět postav, o kterých jsem komiks psal, jsou postavy pozitivní a určitým způsobem příkladné. Snažil jsem se, aby to vytvořilo nějaký kánon. V Mladé frontě naši tehdejší nakladatelskou redaktorku napadlo, zda bychom se nezamysleli nad tím, co by říkal velikán, kdyby se nyní objevil v současné době. To je trošku ulítlá otázka, protože na besedách mi většinou říkají, že by se asi divil, že máme mobily a proč se stále do těch krabiček díváme. To asi také, ale kdyby se rozkoukal, co by asi říkal? Z toho se stala tradice a je to na konci knížky, co by, kdyby.

To mohlo být docela zábavné to vymýšlet, ne?

Tomáš Němeček: No někdy těžké. Protože člověk se musí do té postavy hodně vcítit. Zároveň nechcete, aby to byla úplná hloupost. Když se Masaryk vrátil z Vídně, často říkal, že česká věda potřebuje slovník nebo encyklopedii, takže úvaha, že by oceňoval wikipedii a nutil by ostatní akademiky, aby do ní psali, je, myslím, velmi validní. Nebo že by dbal na úzkou vazbu mezi Českem a Slovenskem. Zároveň by nám vynadal, že moc pijeme alkohol, to je myslím, taky velmi pravděpodobné. Vedl přímo kampaně proti alkoholismu.

Tomáš Chlud: I proti dětskému alkoholismu. Čísla byla alarmující.

Tomáš Němeček: Nezastíráme, že všech pět osob byli lidé hluboce zbožní, i když každý svým způsobem. A v dnešní době to nelze zcela zamlčet. Když byl kupříkladu v České televizi dvoudílný seriál o Marii Terezii – přesný, kostymérsky výborný - úplně vypreparoval to, že byla Marie Terezie nejnábožnější vladařka na českém trůnu. To jsou aspekty, které z toho vyčlenit nejde.

Zpětně viděno, dneska bych Husa seškrtal ještě asi o pětinu. Když jsem se podíval do učebnice dějepisu své prostřední dcery, divil jsem se, že je to úplně stejné jako nás to učili za komunistů mínus dělnické hnutí a marxismus. Prostě něco jako: lidové vrstvy, česko-německý vztah atd. – ano, také, ale nejde prostě zamlčet, že to byl katolický kněz a že podstata sporu byla věroučná. A ona není ani snadno pochopitelná pro dnešní katolíky, natož pro děti, které by to měly potenciálně číst. Říkal jsem si, že to zkusíme vyložit. Speciálně u Husa slýchávám, že jsou rodiče často spokojeni. Konečně prý pochopili, jak to vlastně bylo, za co ho tedy popravili a jak to bylo s univerzitou, ale děti naopak říkají, ano dobrý, ale ten Karel IV. - to je úleva, to je zábava.

To mě právě zajímalo, zda jste chtěl dát něco do knížky, co se tam nevešlo a vy mi vlastně teď říkáte opak.

Tomáš Němeček: Jasně. Tenhle žánr je jakási reklama na severskou vodku, kde se opakuje stále dokola „destilíren, destilíren, destilíren“. Takže potom už jen vyhazuji z textu. Jednou jsem četl kritickou recenzi na Masaryka, kde nějaký hnidopišský autor psal, co vše tam chybí… no tam toho chybí! Samozřejmě. Speciálně u tak dlouhého a bohatého života, jako měl Masaryk, jsme nutně museli vyhazovat.

Aby vaše knihy mohly být takto odlehčené, musí za tím být neskutečné množství materiálu, který jste musel prostudovat. Jak u spisovatele, tak u ilustrátora.

Tomáš Chlud: Přiznám se, já jsem vlastně takový historický voyer. Mě vlastně nic jiného kromě zahrad a historie nezajímá. Mám všechno v hlavě a citáty sbírám a miluju, takže si to potom jen otvírám a spíš už hledám v kolegově textu, kam vložit oblíbený citát a oblíbenou situaci. Neměl jsem naštěstí práci s hledáním rešerší například na kostýmy, protože to už člověk zná. Už jsem si rochnil v tezích a nápadech dané doby. Mám rád hlavně tereziánskou dobu. Ačkoliv je to nástup osvícenství, věk rozumu, kdy temnota má ustoupit, přesto se tam dějí ty nejabsurdnější věci. Například obrovský vzestup černé magie, znovu vzestup alchymie. To, co dělá v rámci rozumného řízení státu Josef II., jsou až podivuhodné absurdnosti. V poměru ke své matce Marii Terezii, která je považována za bigotní, přihlouplou, tlustou paní, která drží zuby nehty baroko a do toho nově smýšlející Josef…, to vše spolu fungovalo a byl to nesmírně pestrý slepenec. To se tam snažím dát pomocí drobných historek, které nejlépe ilustrují ducha doby. Ve školách se učíme ve veliké klenoucí osnově způsobem: Narodil se, korunován, zařídil, zemřel, … Ale mezi tím je tisíce drobných odboček a vtipných, absurdních nebo zásadních historek, které to korunování a smrt provází a signifikují.

Tomáš Němeček: Snažili jsme se, aby se kniha nestavěla jednoznačně na stranu jednoho nebo druhého.

To je hezky vidět u Masaryka, kdy využíváte postavy, které příběh provází, aby zastoupily dva rozdílné pohledy na danou osobu.

Tomáš Němeček: U Masaryka to bylo nejextrémnější, protože Alice Masaryková představuje až téměř adorující typ, a to není nijak přehnané. Když si přečtete její dopisy, vidíte, že jsou až sebemrskačské v duchu např. „Já jsem hloupá a táta je génius“ a tak dál. Naopak Viktor Dyk je až ultrakritický. Člověk si pak řekne, zda to, co vše vytýká Masarykovi, není až moc přísné? Někdy pohledy na Masaryka kolísají mezi těmi krajními poli, tak se to tam docela dobře hodilo.

Tomáš Chlud: Masaryk byl vnímám jedině ve velikém plusu nebo ve velikém záporu. Neexistovala žádná střední cesta. Buď velký tatíček a první prezident nebo nový autokrat, který se nám tam usadil a halí vše do roušky demokracie.

Tomáš Němeček: Neuhýbáme i před méně lichotivými věcmi ze života velikánů. Z toho, že měl Masaryk milenku. Na druhou stranu je to v knížce podáváno s ohledem na dvanáctileté nebo desetileté čtenáře, čili decentně, a je tomu věnován právě takový prostor, jaký si to zaslouží. Zajímavé to je, ale zároveň to stojí za zmínku ve dvou odstavcích.

Tomáš Chlud: Vitální stařec.

Tomáš Němeček: Přesně tak. Moje čtyřiasedmdesátiletá matka se podivovala nad tím, kolik měla Božena Němcová milenců. A já říkám: Tak čtyři, to zase není tak moc za celý život. A když si člověk vezme Josefa Němce, ono to s ním zase nebylo tak úplně snadné. Josef má jenom tu výhodu, že jeho nikdo nezkoumal. V jeho dopisech jsou jenom nějaké náznaky. Nikdo ho nešmíroval, co všechno prováděl ve Villachu. Snažím se Boženu nesoudit. U Marie Terezie si říkám, že ve vztahu matka – syn byla tím, kdo vedl k nějaké umírněnosti, ke zdrženlivosti. V tomto smyslu ji i citujeme. Samozřejmě někdy Josefovy poznámky mohou být platné: Větší ráznost při reformách by přineslo více blaha. Někdy to ale vede k šíleným závěrům. Pokud vstupujete k vládnutí čistě racionálně, tak je samozřejmě racionální říct, že se mrtví mají pohřbívat v pytlích. Mrtví už nic necítí, rakve je pro ně škoda, tak ho dáme do pytle – je to ekologické, jen ho zasypeme. Samozřejmě, že to tehdy vzbudilo ohromné zděšení. Někdy racionalizace nebo povýšení rozumu nade vše má neblahé důsledky. Knížka se to snaží naznačovat. V čem byl konflikt mezi matkou a synem a v čem to spoluvládnutí skřípalo.

Jak tedy vybíráte postavy, které doprovází každého velikána?

Tomáš Němeček: Ideální je, když se o nich ví relativně málo, protože to dává kreslíři volnou ruku a autorovi taky. O krejčím Ondřeji Polákovi se ví jen to, že Jan Hus v dopise z Kostnice vzpomíná, že když odjížděl, přišel za ním krejčí Ondřej Polák a řekl mu: „Bůh s tebou mistře, zdá se mi, že se nevrátíš.“ To je všechno. Z toho se dá potom dobře postavit celá postava, o které se můžeme představovat, že to byl spíše člověk naivní, asi věrný žák, asi měl zároveň selský rozum, asi uměl odhadnout, jak to dopadne. To se potom maluje krásně. Na druhou stranu, pokud máte Viktora Dyka (v knize o Masarykovi), už nemůžete „ulítnout“. Naštěstí existuje monografie věnovaná vztahu Masaryka s Dykem. Je citovaná v závěrečných pramenech. Když to vezmete tak, že Viktor Dyk pocházel z česko-německého pomezí na Mělnicku, kde bylo ještě německojazyčné obyvatelstvo, takže vnímal střet německého a českého elementu vyhroceně a zároveň to pro něj bylo na dosah Prahy, na dosah posvátným místům, víc rozumíte Dykovi, že Němcům nevěřil z principu. Masaryka v tom považoval za naivního. A jistě si můžeme říct, že by si Dyk říkal: Vidíte, já jsem to říkal! Čili to není v knize asi přehnané. Takže nad postavami dlouze přemýšlím - jaká postava z té doby by to měla být. Postava průvodce má vyjadřovat i nějaký aspekt hlavní postavy. Přece jen Marie Terezie je i vrchní velitelka armády a je to někdo, kdo se rozhodoval chlapštěji než mnozí chlapi v té době, kteří radili to vzdát, že to nemá cenu. Ona velela, že je potřeba se pustit do další války o Slezsko.

Tomáš Chlud: Na rakouském trůně sedí jediný muž, a ten má sukně.

Tomáš Němeček: Ano. Na druhou stranu vidíte, že je v ní jistá životní lehkost. Že císařovna na oslavu znovudobytí Prahy protančí celou noc. Proto je tam lehkomyslná Marie Antoinetta, která pravděpodobně lehkomyslná byla, jak víme z jejích dopisů. Proto jsou tam dva póly. Podobně je to u Karla IV..  Proto je tam opat Neplach jakožto spirituální rozměr Karla IV.. Ale také rytíř a básník Smil. Přeci jen humanistický kreativec, který si píše s Petrarcou.

O kom byste chtěli ještě napsat knihu nebo koho ilustrovat?

Tomáš Chlud: Já bych si moc rád nakreslil atentátníky Kubiše s Gabčíkem. Tam je ale bohužel krátký osud. A také pan Kryštof Harant, i když ho nemám úplně rád, ale je to figura, na které se vykreslí velký příběh a velký osud. A Dvořák by nebyl špatný.

Tomáš Němeček: U Dvořáka bych potřeboval, aby si člověk mohl kliknout a jeho hudbu si poslechnout. Aby to nebyla knížka ale něco interaktivního. Ale když vyluštíte závěrečnou křížovku, dozvíte se, která postava bude námětem příštího dílu.

 

 

 

Je název výběru parafrází jedné ze slavných Horníčkových knížek Dobře utajené housle?

Název zvukového boxu Dobře odtajněný Miroslav Horníček je velmi volnou parafrází názvu Horníčkovy slavné knihy Dobře utajené housle. Vybrané úvahy autor namluvil počátkem 70. let na gramofonovou desku, která patří k základnímu kánonu mluveného slova, stěžejní nahrávce s M. Horníčkem. Do našeho výběru byl obsah této desky zařazen celý.

 

Jak je vůbec odkaz M. H. na audio nosičích zpracován? V čem je tento komplet jedinečný?

Zvukových nosičů s hlasem Miroslava Horníčka existuje opravdu celá řada. Od gramofonových desek, které v menší míře začaly vycházet v 50. a 60. letech, v hojnější míře pak od 70. let, přes mnoho kompaktních disků, jež jednak nesystematicky shromažďovaly reedice původních vydaných nahrávek, přes nahrávky nové, až k nahrávkám tu a tam posbíraným z archivů. Tento komplet není pochopitelně zcela vyčerpávající, nemohl obsáhnout veškerý zvukový odkaz tohoto kongeniálního mistra slova a humoru. Systematicky, na jednom místě však soustřeďuje to zásadní, pozapomenuté, díky mnoha objevům a vyspělé technice digitalizace znovu oživené archivní nahrávky, dosud nevydané.

 

Na třech nosičích je nahráno přes třicet hodin materiálu… Jak náročná to byla práce pro vás jako dramaturga a editora? Jak byste ji laikovi popsal?

Někdy se v životě stane, že vás někdo, či něco takříkajíc osvítí, tedy že vás v pravou chvíli a na pravém místě napadne nosný nápad. Ano, jak říká jiný klasik Jiří Suchý: „Napad mě nápad,“ a to ve chvíli, kdy jsem v létě 2015 sledoval reprízu televizního dokumentu o Miroslavu Horníčkovi. Náhle mi běželo hlavou, že Cimrmani mají svůj komplet, Šimek s Grossmannem, dokonce i tehdy čerstvě trio Šimek, Sobota, Nárožný… Proč by si ho nezasloužil Miroslav Horníček, proč ne třeba v roce 2018, kdy si připomínáme patnáct let od úmrtí, hlavně pak ale 100 let od jeho narození?

Myšlenka nějaký čas uzrávala, čas od času jsem si tak v hlavě skládal, co by v tom kompletu mohlo být, co ne, až jsem se zkraje roku 2016 svěřil producentce Nadě Dvorské. Tu nápad zaujal, nakonec se jí povedlo vyjednat mé angažmá, takže jsem byl pověřen dramaturgií, která obnášela celkovou koncepci od výběru nahrávek přes nezbytné úpravy, až k celkové sestavě kompletu. Naďa Dvorská titul zaštítila coby producentka, zvukař Petr Benesch provedl zvukový mastering všech nahrávek.

V létě téhož roku jsem měl možnost začít probádávat zdigitalizovaný archiv nahrávek divadla Semafor, na jehož audio materiály má vydavatel kompletu výhradní práva. Od října 2017 začala intenzivní práce, která trvala půl roku, zahrnovala spoustu mailových, telefonických, ale i osobních jednání, nalezení zvukaře, jenž komplet, dle mých požadavků, sestaví, provede celkový master, to znamená citlivě ošetřit nahrávky tak, aby byl výsledný zvuk co možná nejčistší, ale zároveň autentický s ohledem na dobu vzniku.

Tady jsem neváhal, oslovil jsem už zmíněného zvukaře Petra Benesche, který má dlouholeté zkušenosti z rozhlasu, ze zvučení a natáčení všemožných přehlídek folkové, trampské a country hudby. Věděl jsem o něm, že má cit pro věc a navíc tvorbu Miroslava Horníčka rád. Společně s producentkou jsme vymysleli, kdo by napsal spolu se mnou jako dramaturgem doprovodné texty, za ty opravdu odborné a erudované odpovídají odborníci na slovo vzatí, Přemysl Rut a Jiří Just.

 

Proč je u některých nahrávek více verzí téhož?

Co se zdvojených záznamů týče, u předscén Horníčka s Werichem či u známé desky Chvála pohybu, jsem chtěl ukázat i odlišné alternativy. Mnozí posluchači mají slavné předscény spojené s huronským smíchem publika, ale jak zní ve studiové podobě, si dovede představit málokterý z nich.

Naopak Chválu pohybu zná řada pamětníků z gramodesek, dramaturga nevyjímaje, ale záznam s publikem, z Luhačovic, obohacený o zábavné historky, není příliš frekventovaný. Bylo mi zkrátka líto o tyto záznamy komplet ochudit.

 

Jaké nahrávky patří k opravdovým lahůdkám?

Ke skutečným skvostům určitě patří živé, autentické záznamy různých představení, z těch semaforských bych uvedl recitál H + H (Hegerová, Horníček) z roku 1966, dvě pásma Nocturné a Zavinil to bubínek nebo pořad k 60. narozeninám Miroslava Horníčka z roku 1978. Dále musím jmenovat představení Kantor Barnabáš a žáci darebáci, které s M. Horníčkem mají na svědomí Traxleři, s nimiž často spolupracoval, což dokládají i studiové záznamy v kompletu obsažené.

 

Co se ani do tak obsáhlého reprezentativního výběru nevešlo?

Každá dramaturgie by měla pracovat s určitým rámcem, vymezením, chcete-li. Od začátku nám, dramaturgovi a producentce, bylo jasné, že se do kompletu nemůže vejít vše. Nechtěli jsme jít cestou, až na drobné výjimky, interpretace ne-horníčkovských textů, takže jsme od začátku věděli, že záměrně nezařadíme četbu z povídek Oty Pavla či Tři muže ve člunu Jerome Klapky Jerome. Byli jsme limitováni licencemi u jiných vydavatelů či subjektů, takže např. z rozhlasu a televize šlo použít jen drobné výjimky licencované vydavatelem kompletu.

Z představení divadla Semafor jsme po zralé úvaze nezařadili pásmo Dva muži někde, což je převážně recitál Pavla Bobka, doplněný několika dialogy M. Horníčka s P. Bobkem a jedním monologem, který byl shodný s monologem z recitálu H + H. Navíc, toto představení je dosti vizuální, ne zrovna nejlépe nasnímané, což např. platí i o verzi Šesti žen z 90. let. (pozn. red. hra autora Jiřího Suchého)

Dalším příkladem nezdvojování je dříve vydaná deska Žáci darebáci a kantor Barnabáš a živá nahrávka Dobře odtajněných houslí. Použité nahrávky jsou ucelenější, rozsáhlejší, nespatřovali jsme důvod zrovna na těchto demonstrovat rozdíly v atmosféře studia a živého představení.

Není ale nikde vyloučeno, že by nemohl vzniknout třeba ještě jeden malý komplet, jenž by zahrnoval nahrávky, které se nevešly, či které se v mezičase objevily až po vydání Dobře odtajněného Miroslava Horníčka, třeba nějaké dramaturgovi dosud „dobře utajené“ materiály ze soukromých sbírek.

 

Vzkaz posluchačům

Moc bych si přál, aby komplet bavil a těšil posluchače a vyjímal se v jejich sbírkách na čestném místě. Určitě by mě potěšilo, pokud by někdo z posluchačů měl nějaký nevydaný unikát s Miroslavem Horníčkem a chtěl se o něj podělit. Nechť tak učiní, kdo ví, jestli pak záznam nakonec nebude časem vydán, včetně poděkování dárci.

 

Jakub Kamberský (1983)

Je nevidomý publicista specializující se na mluvené slovo. Absolvoval obor Kulturologie na Filozofické fakultě University Karlovy. Je spoluzakladatelem internetového projektu Panáček v říši mluveného slova, což je katalog všech možných dostupných údajů o existujícím mluveném slovu, natočeném pro rozhlas, ale i mimo něj. Jakub Kamberský rovněž přispívá svými recenzemi do Týdeníku Rozhlas. V současné době působí jako autor, dramaturg a moderátor původní klubové talkshow Trialogy B, kam si měsíc co měsíc zve vždy dvojici hostů ze světa kultury, především herce a rozhlasové tvůrce. Netají se tím, že jeho název vznikl právě pod vlivem nedostižných Hovorů H. Jakub se věnuje i dalším činnostem, kromě pořádání besed s umělci také publikuje (naposlech.cz), pořádá poslechové radiovečery, zasedá v porotách (Prix Bohemia Radio 2011, Audiokniha roku), tvoří dramaturgii sekce rozhlasových seminářů pro festival Šrámkova Sobotka.

 

O kompletu více zde: https://www.supraphonline.cz/album/392541-dobre-odtajneny-miroslav-hornicek

 

Co vy osobně nejvíce obdivujete na českých zámcích?

České a moravské zámky poskytují současným návštěvníkům jiný prostor, kulturní kontext, nabízejí možnost cestovat v čase a v neposlední řadě naplnit volný čas nejen v prvoplánově zábavním slova smyslu, ale i s určitým hlubším dopadem. Oslovují všechny generace a spoluvytvářejí povědomí o naší minulosti v rozsahu, který je – alespoň ve srovnání se sousedními zeměmi – nebývalý.

 
Dokážete si představit život na zámku dnes nebo v minulosti?

Bydlím v činžovním domě na pražských Vinohradech, nikoli na zámku, a tak se mohu jen domýšlet, v čem se odlišuje život na dnešním zámku od života na zámku minulých staletí, ale řekla bych, že úplně ve všem. A nehledě na to, kde a jak bydlím, jedno vím naprosto jistě: v zámku minulých časů bych rozhodně žít nechtěla. Příliš syrové, příliš rozlehlé, příliš veřejné.

 

Prahu máte ráda a hodně o ní píšete. Kterou její historickou část byste doporučila čtenářům k podzimní procházce?

Podzim je ideální k toulání po pražských parcích, sadech a zahradách. Některé jsou opravdu výjimečné a stojí za pozornost nejen z hlediska estetického, ale i kulturně-historického, jako například Vrtbovská zahrada se sochami Matyáše Bernarda Brauna. Vlídné odpoledne lze příjemně strávit u skleničky nad vinicí v Gröbovce (Havlíčkovy sady), delší procházky nabízí jednoznačně Stromovka alias Královská obora. Jejich historie stojí za pozornost, i když není notoricky známá, ale to ještě neznamená, že není zajímavá.

 

Letos vám vyšla i kniha Příběhy ze staré židovské Prahy v anglickém jazyce. Která místa vás v této části Prahy zaujala?

Kdysi jsem nějaký čas studovala v bezprostřední blízkosti starého židovského hřbitova – bylo to v dobách, kdy byl přístup na toto monumentální magické pohřebiště volný, člověk procházel mezi náhrobky volně a úplně sám, mohl zde bloumat, jakkoli se mu zachtělo, a trávit tu hodiny a hodiny v odloučení od lidí i civilizace, o turistickém ruchu ani nemluvě. Určitě ve mně tyto vzpomínky zůstaly dodnes.

 

Knihy často sama doplňujete vlastními fotografiemi. Jaký je váš vztah k fotografii?

Fotografování je můj nejoblíbenější koníček, kterému věnuji hodně času i pozornosti a který hraje v mém životě nemalou, možná dokonce zásadní roli. Jsem vděčná za každou příležitost, kdy mohu tuto svoji zálibu propojit s vlastní prací. A co se týče osobností, jejichž fotografická tvorba ke mně promlouvá, těch je celá řada. V popředí stojí všichni, kteří hledali (a nacházeli) ve fotografii poezii, a těch není málo. V českých vodách můj osobní výčet pochopitelně začíná u jmen jako Sudek, Funke, Hackenschmied, ale i Tibor Honty či Miroslav Hák, a končí u surrealistů Jindřicha Štyrského a Karla Teiga. Ale obdobně ke mně promlouvají fotografie tvůrců, jako byl Eugène Atget, Brassaï nebo Cartier-Bresson. Díky nim se stále raději držím černobílé fotografie, i když by bylo zajímavé vědět, jak by se všichni jmenovaní stavěli k barevné fotografii, kdyby tvořili v současnosti. Možná že by nás alespoň v některých případech čekalo nemalé překvapení.

 

------------

V nakladatelství Plot letos vyšla i Česká kuchařka. Kniha byla vydána v několika jazycích a ukazuje různorodost české kuchyně. Kuchařka má praktický rozměr a je ilustrována barevnými fotografiemi. Autory České kuchařky jsou Petr Sýkora a Magdalena Wagnerová.

Knihy z nakladatelství Plot (Příběhy zámků v Čechách a na Moravě - Jeviště života šlechtického, Příběhy ze staré židovské Prahy) je možné objednat na: www.plotknihy.cz

 

Další tipy na vánoční dárky nejen pro pražskou veřejnost:

Malý pražský chodec
Rozsvícená vánoční Praha přímo vybízí k procházce. Zkuste se po ní projít se spisovatelem Ondřejem Hníkem, který je autorem knihy Malý pražský chodec. Tato kniha přibližuje dětem prostřednictvím poezie známé pražské památky a zajímavosti z historie. V básních se dozvíte, jaké náměstí v Praze je největší, na jakém domě můžete vidět dva zlaté medvědy a mnoho dalšího. Vydejte se s dětmi na procházku a u každé památky si přečtěte jednu báseň. Uvidíte, jak děti bude procházka bavit a možná je kniha bude inspirovat i k napsání vlastních veršů.
Knihu lze objednat na: www.albatros.cz

Vánoční návštěva historických pražských radnic
Nejen hrady a zámky jsou plné krásných věží a výhledů! Ti, co mají rádi historii, si jistě nenechají ujít možnost navštívit věže Staroměstské a Novoměstské radnice s Town Hall Passem. Tento pass platí tři dny a můžete si díky němu prohlédnout interiéry Staroměstské radnice, navštívit její věž za denního světla i při západu slunce či po setmění a rovněž vystoupat na ochoz věže Novoměstské radnice. Z obou věží je nádherný výhled, uvidíte z nich město jako na dlani. Interiéry Staroměstské radnice jsou poté příjemnou tečkou na závěr.