Jak jsem poznal Františka Kupku

Moji rodiče se znali s Františkem Kupkou od roku 1929 z Paříže, kde pracovali jako umělečtí knihvazači. Navštěvovali jeho přednášky v Puteaux, vázali jeho knihy a bibliofilie, upravovali jeho kresby a grafické listy a zhotovovali pro ně ochranná pouzdra. Později, když pak působili v Praze, spolupracovali s Kupkou na dálku a byli s ním stále v písemném styku, s výjimkou doby německé okupace. Kdykoliv Kupka přijel do Prahy, navštívil je v jejich ateliéru na Národní třídě. Významným Kupkovým zákazníkem a sběratelem v Praze byl Jindřich Waldes, zakladatel továrny Koh-i-noor a vynálezce patentky, který měl všechny jeho knihy a bibliofilie. Dával si je u mých rodičů vázat do maroquinu. Druhá světová válka přerušila tyto vztahy. Jindřicha Waldese zatklo gestapo a poslalo ho do koncentráku. Veškerý majetek, včetně Kupkových obrazů a bibliofilií, zabavila německá správa. Po válce je převzal československý stát.

Brzy po osvobození se chystala souborná výstava Františka Kupky v Praze k jeho 75. narozeninám. Kupka si přál, aby moji rodiče spolupracovali na její přípravě a instalaci. Koncem října 1946 přijel se svou chotí, paní Eugenií, pařížským rychlíkem do Prahy, kde ho na Wilsonově nádraží očekávali moji rodiče. Kupkovi pak byli našimi hosty po celou dobu konání výstavy v Mánesu.

Znal jsem od dětství autorovy kresby, ilustrace a bibliofilie z ateliéru svých rodičů. Ale nyní jsem měl možnost poznat malíře zblízka. Instalaci výstavy řídil Kupka osobně. Velká plátna si 75letý mistr napínal sám. Několik posledních dnů před vernisáží jsem mohl pomáhat také.

Výstava byla rozdělena na ranou, tzv. konvenční část – tedy grafické práce, kresby, ilustrace, akvarely a starší malby (ta byla umístěna v komornějším prostoru v prvním patře Mánesa, kde tehdy ještě nebyly kanceláře). A na část moderní – malířská díla vytvořená po roce 1912, která byla instalována ve velkých sálech v přízemí. Na čelné stěně proti vchodu se vyjímala Dvoubarevná fuga. Uprostřed práce na výstavě přišel do Mánesa akademický malíř Jan Slavíček. Zastavil se, dlouho se díval na tuto malbu a pak řekl: „Pro tento obraz by se mohla postavit celá vila.“

Během přípravy výstavy mě zaujala neobyčejná šíře Kupkovy tvorby – od volné figurální kresby, prokreslené do nejmenších anatomických detailů, bohatá ilustrační a řemeslně dokonalá grafická technika, typografické úpravy knih, zejména bibliofilií, návrhy knižních vazeb, jemná ornamentální výzdoba plakátů i grafiky, zejména řeckých motivů. Ta rozsáhlá škála jeho mistrných dovedností byla obdivuhodná.

Ohromila mě i autorova znalost různých druhů písma: latinského, řeckého i hebrejského, které Kupka nejen graficky komponoval, ale vlastnoručně psal či kreslil. Ke svým typografickým návrhům si písmo nedával vysadit v tiskárně, jak bylo běžné u jiných malířů a grafiků. To jsem obzvláště obdivoval, neboť jsem se v té době o písmo a kaligrafii zajímal a cvičil se u Oldřicha Menharta v psaní manuskriptem.

Zvláštní bylo, že Kupka své rané dílo, jež jsme obdivovali, nepokládal za tak významné, nýbrž se soustředil na prezentaci abstraktní malířské tvorby, které se věnoval plně a výhradně od svých čtyřiceti let, kdy opustil tzv. akademické pojetí malby.

Výstavu, nad níž přijal záštitu Jan Masaryk, zahájil 14. listopadu 1946 předseda SVU Mánes architekt Jaroslav Fragner. V dalších dnech ji navštívila řada předních osobností, mimo jiné prezident republiky Edvard Beneš. Během pražského pobytu vyhledali Františka Kupku u nás čeští i zahraniční žurnalisté. K nejvýznamnějším patřil tiskový atašé a pozdější velvyslanec Velké Británie Sir Cecil Parrott, jeden z mála cizích diplomatů zajímajících se o českou kulturu, zejména o výtvarné umění. O Kupkově pražské výstavě informoval v britském tisku a rozhlase.

Po vernisáži se konala v Mánesu tisková konference. Výtvarní kritici se snažili malíře zařadit do různých –ismů (orfismus, kubismus, abstraktismus aj.). Jejich snahu Kupka nepodpořil. V rozhovorech mimo jiné řekl, že nepopisuje ani nezobrazuje přírodní tvary, nýbrž tvoří z vnitřní potřeby, maluje to, co si sám ve svém nitru dlouho a pracně vytváří, přemýšlí o každé čárce, ploše, o barvách a jejich nuancích. Debata se pak rozvinula do širších kulturních a filozofických oblastí. Kupka se rozhovořil o základních vztazích v přírodě, o tvoření a stvoření, o vesmíru, o vývoji člověka. Jeho úvahy a výroky vycházely ze studia fyziologie živých hmot, z geometrie, astronomie, opíraly se o přírodní vědy. Hovořil o různém záření, zmínil se též o spřízněnosti hudby a barev. K tomu všemu se dopracoval vlastním životním studiem, neboť v dětství a ve školním věku mu studium na školách nebylo dopřáno.

Měl jsem možnost se této tiskové konference zúčastnit spíše v pozadí. Nezajímal jsem se tolik o názory a připomínky kritiků a žurnalistů, nýbrž o to, co řekl Kupka. Ze svých poznámek jsem napsal článek do Mladých proudů, časopisu Anglického gymnázia v Praze.

Text vyvolal různé i protichůdné ohlasy. Jeden z našich profesorů se mě zeptal, co ty abstraktní obrazy vlastně představují a zda je to vůbec umění. Odpověděl jsem, že přece rádi posloucháme Mozartovy symfonie, Smetanovy symfonické básně, Bachovy fugy, a nikdo se neptá, co ty skladby představují a zda je to vůbec hudba.

František Kupka si objednal v Čechách u výstřižkové služby všechny články o své výstavě v Praze. Do Paříže mu došly oficiální i neoficiální kritiky z českého tisku. Koncem roku 1946 přišel z Puteaux dopis a balíček od Kupků a v něm originální grafika s tímto věnováním: „Vladimíru Jiroutovi za jeho výbornou kritiku.“ /Kupka/ Paní Kupková nám psala, že jejího manžela můj článek velmi zaujal a že si jej četl několikrát. Bylo to pro mne nečekané překvapení. Sám jsem text ve svých čtrnácti letech nepovažoval za kritiku, nýbrž informativní článek do školního časopisu. Františka Kupku snad potěšilo, že jsem v něm zaznamenal to, co řekl on a nikoli žurnalisté. Teprve po letech, když jsem s odstupem času pročítal oficiální kritiky z roku 1946, poznal jsem, že Kupkovo dílo bylo tehdy přijato dosti vlažně, s rozpaky a jeho výtvarné úsilí nebylo pochopeno. Pamatuji se, že někdo na výstavě řekl: „Kupka předběhl vývoj výtvarného umění o padesát let.“

V příštím roce 1947 byli moji rodiče nuceni opustit ateliér na Národní třídě. Přestavěli a zařizovali si místnosti v renesančním domě „U Kříže“ na Malé Straně. Při této příležitosti Kupka navrhl keramickou mozaiku pro dlažbu výstavní síně do jejich nového ateliéru. Tato mozaika přečkala všechna další období a zachovala se v neporušeném stavu dodnes.

V srpnu 1947, po skončení Světového skautského Jamboree ve Francii, jehož jsem byl účastníkem, jsem navštívil domek v Rue Lemaître č. 7 v Puteaux, kde Kupka strávil většinu života a vytvořil svá nejznámější díla a kde se s ním blíže seznámili moji rodiče. Zažil jsem ještě atmosféru tohoto malebného městečka v provincii Seine, tehdy ještě vzdálené ruchu velkoměsta, kde pobývali i Picasso, Villon, Delaunayovi aj. Na území Puteax později vyrostl monumentální komplex mrakodrapů, známý pod jménem La Défense.

Nezapomenutelným dojmem na mne působila osobnost paní Eugenie Kupkové. Poznal jsem ji jako velmi energickou ženu, starající se o blaho a životní pořádek svého manžela, malíře, filosofa a snílka. Kupkovi u nás trávili podzimní týdny roku 1946. Zpravidla v neděli po obědě, který míval francouzské menu, paní Eugenie vyprávěla o společných osudech v Puteaux.

František Kupka nikdy netoužil po tom být bohatý, nestaral se mnoho o svou materiální budoucnost. Byla to paní Eugenie, která do jeho života zavedla určitý řád, starala se o finanční záležitosti, respektovala jeho vnitřní výtvarné úsilí, často i pro ni neobyčejně vyčerpávající. Svou vytrvalostí, energií i péčí mu umožnila spokojený a důstojný život, aby se - odlehčen od životních starostí -mohl plně věnovat „tvoření v umění výtvarném“.

Když se dvacet let po válce nepodařilo prosadit, aby Kupkovy obrazy přišly do jeho rodné vlasti, byla to ona, kdo po manželově smrti uspořádala jeho tvorbu. V souladu s jeho přáním věnovala ta nejdůležitější a snad i nejcennější malířská díla Muzeu moderního umění v Paříži, kde bylo v roce 1958 zřízeno samostatné oddělení Františka Kupky. V naučném slovníku Larouse byl tehdy uveden jako „otec abstraktního umění“.

V období po roce 1948, v letech tzv. socialistického realismu, nebyl Kupka v Čechách vystavován ani publikován a zpráva o jeho smrti v roce 1957 nesměla být zveřejněna. Jedinou výjimkou byla výkladní skříň ateliéru A. L. Jiroutových v domě „U Kříže“ na Malé Straně, kterou moji rodiče věnovali Františku Kupkovi. Vyjádřili tak poslední poctu svému učiteli a českému občanovi, který za 1. světové války bojoval na frontě v československých legiích.

Je velmi záslužné, že Královéhradecký kraj v říjnu roku 2008 uspořádal sympozium o Františku Kupkovi a přispívá významným způsobem k tomu, „aby se jeho dílu i ve střední Evropě dostalo spravedlivého uznání, tomuto Čechovi, jenž se srdcem stal Francouzem, a jenž dějiny malířství obohatil přínosem zásadního významu“, jak napsal v roce 1968 francouzský historik umění Bernard Dorival.

In: František Kupka - Čech, Francouz, Evropan (vyd. Královéhradecký kraj v roce 2009, edit. Lenka Jaklová)