Knihovnický zákon a Svaz osvětový

V letošním roce uplyne sto let od přijetí knihovnického zákona. Před jeho přijetím probíhaly intenzivní přípravné práce podpořené především existencí tisíců knihoven spolkových, sokolských, besedních, ochotnických, obecních, školních a dalších. Zásadní diskuse a příprava znění zákona probíhala také na půdě Svazu osvětového.

Přes padesát let působil Osvětový svaz a instituce, které z něho vzešly, na rozvoj veřejného knihovnictví. Veřejné knihovny byly dlouho považovány za hlavní nástroj lidovýchovy a dalšího vzdělávání. Proto, v roce 1906 při vzniku  Osvětového svazu, který sdružoval desítky kulturních institucí a spolků, byl jako jeden z hlavních odborů ustaven odbor knihovní, který se zabýval metodickou a organizační podporou veřejného knihovnictví.

Působení odboru knihovnického Osvětového svazu se očekávalo podle Programu činnosti z roku 1905 především v podpoře stávajících knihoven a zpřístupňování knihoven spolkových, soukromých a školních. Odbor se měl intenzivně věnovat propagaci kvalitní četby dospělých a mládeže a připravovat seznamy vhodné literatury. Očekávalo se i založení vzorové knihovny, pořádání kurzů o lidovém knihovnictví, školení o zakládání a řízení knihoven a publikování vhodných příruček pro vedení knihoven. Předpokládalo se, že Svaz osvětový povede adresář knihoven a sdruží veřejné knihovny. Odbor měl také organizovat knihovnické sjezdy. Nad vším stála trpělivá snaha o zákonnou normu, která by veřejné knihovnictví podpořila.

Úsilí knihovního odboru Svazu směřovalo od počátku k formulování a prosazení zákona o veřejných knihovnách a povinnosti obcí tyto knihovny zřizovat a kontrolovat. Snahy o prosazení zákonné normy - až do převratu marné - byly však natolik intenzivní a dlouhodobé, důkladně diskutované v časopisu Česká osvěta a v dalších odborných časopisech, že přijetí zákona byl pouze jejich logický důsledek. Zákon tak mohl být přijat již 22. července 1919, (v listopadu 1919 pak byly zveřejněny prováděcí předpisy). Bez této zákonné úpravy by rozvoj veřejných knihoven v nové republice nebyl úspěšný. Tato norma dala řádný hmotný a právní podklad k tomu, co bylo u nás všeobecně zavedeno - tedy rozvětvenému lidovému knihovnictví.1⁾

Připravenost knihovnické veřejnosti na novou úpravu dokládá i skutečnost, že již v prosinci 1918 se konal první kurz pro knihovníky v Zemském muzeu, druhý připravil Svaz osvětový v dubnu 1919. Jako jednoho z hlavních propagátorů zákona o knihovnictví vzpomeňme alespoň Ladislava J. Živného, který se významně podílel nejen na přípravných pracích, ale také na vlastním znění zákona. Jeho uvedení v život bylo umožněno i tím, že jeho hybatelé z ministerstva školství byli spjati se Svazem osvětovým a jeho činností na poli knihovnickém, jako např. František Drtina, Antonín Uhlíř či Karel Velemínský.

Pro úspěšnou organizaci a práci knihoven vydalo ministerstvo školství a národní osvěty hned v roce 1919/1920 Příručku pro veřejné knihovny, která obsahovala stručný návod ke všem činnostem knihovnickým. I zde se setkáváme se známými jmény např. Hrozný, Balaš, Calábek.

Svaz osvětový se ujal role odborného garanta pro realizaci zákona o obecních knihovnách. Pro Svaz osvětový jasně vyplynuly dva hlavní úkoly, které korespondovaly s dosavadní činností: věcná a metodická podpora a distribuce publikací.

V rámci věcné, odborné podpory OS/MLÚ jednak prostřednictvím listu Česká osvěta, jednak samostatně vydávanými seznamy Dobré četby doporučoval až do roku 1948 knihy vhodné pro veřejné knihovny. Již v roce 1919 vydal knihovní odbor první seznam knih pro obecní knihovny obsahující asi 1000 svazků. Po celou dobu existence časopisu Česká osvěta vycházela rubrika Lidová četba, která přinášela stručné představení uvedeného díla včetně bibliografického záznamu. Kromě ušlechtilých až puristických nároků na knihy pro obecní knihovny se objevují i nestandardní obhajoby „pokleslé“ literatury se zdůvodněním, že je třeba přilákat čtenáře do knihovny téměř na cokoli. Teprve potom je možné ovlivňovat jeho vkus.

Metodická pomoc zaměřená na vlastní organizaci knihoven a knihovníkovu práci probíhala především na stránkách časopisu Česká osvěta, kde byly diskutovány všechny oblasti knihovnické práce. Kromě toho vycházely metodické příručky, pořádaly se přednášky a putovní výstavy knih.

V debatách ohledně uspořádání knihoven a stavění fondu kromě volání po ochraně fondu a poplatkům za zničené a pozdě odevzdané publikace zazněl i neotřelý návrh dr. Trnky na otevření fondu. Navrhoval stavět jej abecedně podle autorů bez ohledu na to, zda se jedná o beletrii či naučnou literaturu. Hlavním argumentem bylo, že jenom tak může čtenáře kovbojek narazit na literaturu zcela jiného druhu a zaměření. Druhým, nikoliv méně významným argumentem bylo usnadnění práce knihovníkovi, který by nemusel vyrábět signaturní značky a další vyhledávací aparát. Čas takto ušetřený by mohl věnovat právě čtenářům.

Druhým významným úkolem SO/MLÚ pro naplnění nového zákona bylo zřízení výpravny knih. Ukázalo se, že je lepší poskytovat hmotnou pomoc v knihách než v penězích. Knihovny dostávaly seznamy, ze kterých si vybíraly knihy, a ty potom výpravna rozesílala. Šlo o knihy subvenční na základě poukázek ministerstva, dary či knihy řádně objednané a zaplacené obcemi. Počet vypravených knih od roku 1919 ukazuje následující graf. 3⁾

„Po stránce ideové (Svaz) vykonal mnoho, v oboru knihovnictví především, jak vysvítá z jeho orgánu Česká osvěta, který je dobrým průvodcem po dějinách naší myšlenky lidové výchovy a lidovýchovným rádcem.“ Antonín Matula, 1927 ¹¹⁾

Role Masarykova lidovýchovného ústavu, který vznikl v roce 1925 ze Svazu osvětového, se postupně měnila. Přijetím zákona knihovnického i zákona o osvětě přestal být střediskem organizačním, jehož hlavním úkolem je zakládat  osvětové sbory a knihovny. MLÚ se proměnil v instituci studijní a pracovní především z podnětu prezidenta Masaryka, který prosazoval odbornější přístup ke kulturně výchovné práci a rozšíření stávajících metod.

Ve třicátých letech se odbor knihovní změnil na literární. Zabýval se především kvalitou a profilací fondu knihoven... Odbor radil ve věcích revize, výběru knih, katalogizace i zakládání knihoven. Velkým tématem se v té době stává psychologie čtenáře a propagace knihoven. Spravoval knihovny doplňovací a putovní. Vydával seznamy vhodných knih, propagoval knižní novinky v rozhlase, připravoval kurzy pro knihovníky, ale především pravidelně upozorňoval na dobré knihy v rubrice Lidová četba České osvěty. Odbor vytvořil kartotéku kritik a recenzí, vlastní knihovnu však nevybudoval.

Sekce Přátel literatury pro mládež se starala zejména o výběr knih pro děti a mládež a jejich propagaci. Připravovala  kritickou revui dětské literatury Úhor. Každoročně pořádala Týden dětské knihy a udělovala Rambouskovu cenu za nejlepší vydanou knihu pro mládež.

Postupně se snižoval počet vypravovaných knih nejen v důsledku krize, ale i vzhledem k tomu, že knihovny chtěly o svých fondech rozhodovat samostatně. Výpravna splnila svůj účel při budování soustavy knihoven a v mnoha případech zajistila vznik knihovny v obci.

Snaha udržet svobodomyslnou strategii lidové osvěty byla během okupace v  přejmenovaném Ústavu pro národní výchovu – Ústředí české osvěty téměř nemožná. Během válečných let odbor podporoval literární regionalistické zaměření knihoven, ale mnoho aktivit bylo úplně utlumeno. V roce 1948 vyšel poslední ročník České osvěty, hlavního tisku MLÚ - vycházela 44 let. V roce 1949 se MLÚ zasadil o vydání prvního ročníku časopisu Čtenář, který je pak vydáván jinde.

Poválečné změny nejen režimu, ale i pojetí kulturně výchovné práce nakonec vyústily v ustanovení Výzkumného ústavu osvětového v roce 1951. Na jeho půdě vznikl Ústřední metodický kabinet knihovnické práce (1954 – 1956),  jehož úkolem bylo zacelit mezeru v téměř absolutním nedostatku odborné knihovnické literatury. Během několik málo let zde publikovali základní knihovnické příručky takové postavy českého knihovnictví, jakými byli např. Jiří Cejpek (dějiny knihovnictví), Marie Černá (katalogizace), Jaroslav Drtina (bibliografie), František Horák (dějiny písma a knihtisku) a Jiří Kábrt (organizace fondů. V roce 1957 byl  Ústřední metodický kabinet knihovnické práce převeden do Národní knihovny jako Ústřední vědecko-metodický kabinet knihovnictví, čímž Národní knihovnu převzala metodickou a odbornou podporu veřejných knihoven.

Teprve v počátku devadesátých let se ústav, nyní Informační a poradenské středisko pro kulturu IPOS, dostává veřejným knihovnám do povědomí. A to jako nositel Statní statistické služby pro oblast kultury.

Statistika knihoven

„Statistická data, nechť se sbírají z jakéhokoli podnětu a k jakémukoli účelu, zhusta se podceňují. Také statistiky knihovnické, na které nezřídka se dívá s despektem. A přece i tak, jak je dnes provádíme, jsou jediným makavým dokladem užitečnosti knihoven. Je třeba o metodách knihovnické statistiky více přemýšlet … Jako celek jsou naše statistiky jedinečným zjevem v odborné literatuře. Fakta, která konstatují, plně ospravedlňují náklady na udržování knihoven obcemi věnované.“ Ladislav J. Živný, 1928

Řádné statistické šetření provedl Zemský statistický úřad již v roce 1897, data byla zveřejněna v roce 1901 a týkala se pouze knihoven spravovaných, vydržovaných nebo podporovaných zemí, okresy neb obcemi bývalého království Českého. Výsledek měl především dokumentovat kulturní význam knihoven a podat zprávu o jejich působnosti.

V roce 1905 proběhlo důkladné šetření knihoven všeobecně přístupných v království českém.  Jednalo se o knihovny spravované, vydržované nebo podporované zemí, okresy neb obcemi. Již zde bylo šetření o knihovnách spojeno se šetřením o muzeích a divadlech. Data z tohoto šetření byla publikována v roce 19107) a uváděla v království českém 4500 veřejných knihoven s 1 300 000 svazky.

Statistická šetření z roku 1920 měla usnadnit uvedení knihovnického zákona do života. Šetření o stavu veřejných knihoven provedl v roce 1920 Státní statistický úřad. Bylo napočítáno 2885 knihoven českých a německých s 1 326 203 svazky.

Od roku 1923 vedly dozorčí orgány celou knihovní evidenci. Každoročně připravoval okresní knihovní referent podle výkazů jednotlivých knihoven statistiku svého okresu. Z tohoto materiálu se sestavovala celková statistika uveřejněná v publikaci ministerstva školství a národní osvěty Veřejná péče o výchovu lidu v Československé republice. V roce 1924 bylo napočítáno 7694 českých knihoven s 2 876 555 svazky a 2782 německých s více než milionem svazků.

Konsolidované pravidelné statistické šetření o stavu knihoven a kulturně výchovných zařízení zajišťovalo lidovýchovné oddělení Ministerstva školství a národní osvěty letech, jehož vedení bylo vždy úzce spjato s MLÚ. 4⁾

Výsledky šetření z roku 1929, po deseti letech působení zákona, přineslo nejen výkonové výsledky, ale také hodnocení skladby fondu či oblíbenost publikací, dokonce i informace o nejčastěji půjčovaných knihách. Těmi byly v roce 1928 Temno, Kondelík, Paní komisarka, Na kresách : původní román z kraje Bezručova a Vdavky Nanynky Kulichovy. Tematické otázky ve statistikách dokazovaly trvalý zájem ministerstva o kvalitu fondu veřejných knihoven. 3⁾

V padesátých letech se s ustavením Ústředního vědecko-metodického kabinetu statistických šetření ujala Národní knihovna, která publikovala Lidové knihovny - rozbory výkazů o činnosti.

Sjednocení výkaznictví se podařilo v roce 1975 v Ústavu pro informace a řízení v kultuře, které mimo jiné mělo korespondovat se statistickým zjišťováním UNESCO.  V celé jednotné soustavě knihoven byl zaveden jednotný, pravidelný, závazný systém statistické evidence a výkaznictví a zároveň vypracovány normy stanovící úroveň knihovnických služeb. Ústav vydával ročenku Statistika kultury. Národní knihovna publikovala od roku 1988 podrobné zprávy o činnosti všech typů knihoven v kumulovaných nebo ročních vydáních. Od roku1993 jsou dostupné elektronicky.

Od roku 1990 zajišťuje statistiku kultury Informační a poradenské středisko pro místní kulturu – IPOS. Během několika let byl IPOS transformován na NIPOS, v němž Centrum informací a statistik o kultuře zabezpečuje z pověření Ministerstva kultury Státní statistickou službu za oblast kultury dosud. Pro sběr dat v knihovnách obecních, městských, krajských, Moravské zemské knihovně a v Národní knihovně ČR jsou připraveny elektronické formuláře. Skupinu knihoven, které nelze jednoznačně včlenit do některého z existujících systémů sběru dat, oslovuje NIPOS v souvislosti s vyplňováním statistického výkazu individuálně dopisem.

Od roku 2007 CIK NIPOS také zajišťuje  Benchmarking knihoven, který ve spolupráci s Národní knihovnou a SKIP navrhl a vyvinul. Jedná se o projekt vyhodnocování výkonu a kvality činnosti knihoven. Účastníci projektu mají možnost porovnávat své výkony s ostatními, získávat argumenty pro vyjednávání se zřizovateli a nacházet rezervy ve vlastní práci. K projektu je možné se kdykoli připojit.

Pro úplnost doplňme, že na základě statistických výkazů jsou každoročně zpracovávány statistické zprávy nejen o veřejných knihovnách, ale také o činnosti památkových objektů zpřístupněných za vstupné, muzeí, galerií, památníků, divadel, hudebních těles, kulturně výchovně činnosti, festivalech (divadelních, filmových, hudebních, literárních a tanečních), výstavnictví a vydavatelů neperiodických i neperiodických publikací. CIK spravuje adresáře téměř 11 000 zpravodajských jednotek. Kromě ročenek CIK publikuje často vyhledávané informace o návštěvnosti divadel, muzeí a památek. Od roku 2009 připravuje ve spolupráci s Českým statistickým úřadem Satelitní účet kultury, který mapuje finanční toky v kultuře. Všechny výstupy jsou dostupné na stránce Statistika kultury České republiky.

Knihovna NIPOS

Přestože mezi úkoly Svazu osvětového patřilo vybudovat vzorovou knihovnu, knihovna ústavu vznikla až v roce 1925 v rámci odboru studijního Masarykova lidovýchovného ústavu. Příruční knihovna obsahovala asi 1000 svazků a odebírala přes 220 titulů periodik, mezi které patřily především odborné časopisy a zpravodaje obcí a spolků. Posláním knihovny bylo podpořit odborný přístup k lidovýchově, být odbornou základnou pro její studium, propagaci a šíření nových poznatků. Teprve tři roky po vzniku knihovny byla dokončena základní katalogizace. Z časopisecké produkce byl budován studijní archiv a informace z tisku pro časopis Česká osvěta. Pro studium časopisů byla k dispozici veřejná čítárna.

Ve třicátých letech byla zaběhnutá dokumentace o lidovýchovných akcích pro Českou osvětu, rozhlas a tisk. V roce 1936 se knihovna rozrostla o fond knihovny Husovy školy.  Nicméně ředitel ústavu dr. Tomáš Trnka si v roce 1934 posteskl, že dobře vybavená knihovna ústavu je málo navštěvována a že se osvětoví pracovníci málo vzdělávají.

Ve válečných letech se podařilo uchovat knihovnu téměř neporušenou, vytřiďování fondu přišlo později. V padesátých letech byly knihovně předány historické fondy některých spolků např. Obchodnického spolku Merkur, který obsahoval celé řady časopisů Lumír, Čin, Ruch, Světozor nebo Květy. V šedesátých letech se knihovna stala součástí Osvětového ústavu, do něhož byl transformován Výzkumný ústav osvětový. Fond knihovny v té době čítal dvacet osm tisíc svazků, včetně učebnic a skript. Dokumentační středisko sledovalo časopiseckou produkci a bibliograficky ji zpracovávalo. Byly vydávány výběrové bibliografie.

Po vzniku Ústavu pro kulturně výchovnou činnost se v sedmdesátých létech úsek dokumentace soustředil na bibliografické a rešeršní práce a využívání existujících fondů. Po spojení s Ústavem lidové umělecké tvořivosti vznikl  dokumentační archiv ústavu, který měl zachycovat veškeré listinné, faktografické a zvukové a další materiály z jednotlivých akcí pořádaných ústavem. Pro časopis Kulturně výchovná činnost byla připravována rubrika Knižní hlídka. Na vrcholu sil v roce 1976 měla knihovna tři dislokovaná pracoviště, vykazovala přes 40 000 svazků, 600 čtenářů, 5000 výpůjček, odebírala 66 titulů časopisů, poskytovala rozsáhlé bibliografické a faktografické služby a připravovala rešerše pro odborná pracoviště.  V osmdesátých letech se knihovna stala oborovým informačním střediskem a měla metodicky podporovat krajská a kulturní střediska při poskytování informačních služeb, nejčastěji šlo o sběr informací a o konaných kulturně výchovných akcí.

Na počátku devadesátých let se v knihovně projevily všechny negativní vlivy, které ji za dobu sedmdesátileté existence poznamenaly – častá transformace ústavu, ke kterému patřila, a tím i změna její funkce a zaměření služeb, vyřazování knih z důvodu změny režimu, stěhování či poničení díky nevyhovujícím prostorám či úspory v podobě snižování stavu pracovníků.

Knihovna IPOS od počátku devadesátých let postupně zpřístupňovala nově evidovaný fond zrušených ústavů ÚKVČ, ÚISK (Ústav pro informační systémy v kultuře) a ÚVK (Ústav pro výzkum kultury) z oborů teorie kultury, historie, sociologie, ekonomie a legislativní literatury. Nově se katalogizoval fond  Masarykova lidovýchovného ústavu, který byl tvořen převážně starými periodiky a asi 4000 knihami z oboru lidová výchova, knihovnictví, vzdělávání dospělých a mimoškolní vzdělávání.

Knihovna dostávala přes 440 titulů zpravodajů měst a obcí, ze kterých se zpracovávala článková bibliografie. Informace excerpované z těchto materiálů, z odborných časopisů a tisku dokumentovaly změny vývoje kulturních institucí a společenského života v 90. letech. Samostatná knihovna uměleckých odborů vlastnila 2769 svazků z oborů fotografie, film, divadlo, lidové umění, literatura, umělecký přednes.

V roce 1998 byly spuštěny webové stránky a v knihovně byl instalován knihovní systém Clavius s on-line katalogem. V průběhu let byly spojeny všechny detašované fondy, z části z nich se staly příruční knihovny jednotlivých uměleckých oborů. Nezávisle na knihovně vznikla Databáze českého amatérského divadla.

Od roku 2003 je knihovna zapsána jako základní knihovna se specializovaným knihovním fondem do rejstříku knihoven ministerstva kultury. V té době měla ve fondu 12 521 jednotek, odebírala 54 titulů periodik. Článková bibliografie mapující vývoj kulturního života byla v polovině roku 2007 ukončena pro nízkou využitelnost. Anotace 48 tisíc článků uveřejněných v regionálních periodikách, z nichž se velká část vztahovala k činnosti knihoven, jsou v NIPOS archivovány.

Přestěhování knihovny do nových, vyhovujících prostor v roce 2014 přispělo významně k jejímu většímu využívání. Významným počinem byl vznik databáze not pro dětskou pěveckou literaturu, který vznikl díky iniciativě dr. Jana Pirnera, a její vystavení v knihovním on-line katalogu. Následující roky ukázaly, že právě vybudování této databáze dalo knihovně nový impuls a v podstatě i nové zaměření. Od všeobecně zaměřeného fondu se těžiště práce přesouvá ke specializovaným sbírkám.

Nejprogresivněji rozvíjejícím fondem je v současné době sbírka hudebnin. Unikátní hudební fond je zaměřený na notové materiály pro sborový zpěv (sbory dětí, mládeže, dospělých a seniorů) a na sólový zpěv. Obsahuje koncertantní sborové skladby významných českých autorů 20. století (Petr Eben, Ilja Hurník, Ctirad Kohoutek, Zdeněk Lukáš, Otmar Mácha, Bohuslav Martinů, Věroslav Neumann, Jiří Teml ad.), výběr ze skladeb zahraničních autorů i lidové písně a jejich vícehlasé úpravy. Hudební fond době obsahuje přes 5000 svazků a 17 000 záznamů skladeb v titulech obsažených. Záznamy jsou postupně doplňovány o obsazení a autoritní záznamy o skladatelích. Sbírková činnost notového materiálu pokračuje a je otevřena všem případným dárcům.

V roce 2018 se knihovna stala členem české národní skupiny Mezinárodního sdružení hudebních knihoven, archivů a dokumentačních středisek (IAML). Výměna zkušeností i notového materiálu je významným přínosem pro kvalitní zpracování hudebnin v knihovně NIPOS.

Divadelní fond obsahuje především scénáře divadelních her (zhruba 2500 titulů) pro dospělé i dětské divadelní soubory, pro loutková divadla i pro dětské diváky. Katalogizační záznamy divadelních her jsou propojeny s Databází českého amatérského divadla, takže je možné vyhledat informace o inscenacích daného textu ochotnickými soubory v této databázi. Většina záznamů obsahuje údaje o obsazení, žánru či stručnou anotaci. Knihovna je členem národního střediska Mezinárodní organizace divadelních knihoven a muzeí (SIBMAS), kde se opět potvrzuje, jak prospěšná je výměna zkušeností a navazování osobních kontaktů.

Knihovní fond dále zahrnuje fond knih a periodik vztahujících se k mimoškolnímu vzdělávání, vzdělávání dospělých, k vývoji spolkového a osvětového hnutí, rozvoji jednotlivých oborů a forem kulturně výchovné práce a neprofesionálního umění (divadlo, fotografie a film, přednášková činnost, hudební a výtvarné obory).

Knihovna také archivuje publikace a časopisy vydané nebo produkované NIPOS. Mnohé unáhlené odpisy v důsledku politických změn způsobily, že není uchována celá produkce ústavů, jejichž následníkem NIPOS je. Knihovna rovněž shromažďuje materiály z přehlídek sborového zpěvu, případně z dalších akcí NIPOS.

Díky zvýšené propagaci knihovny v současné době zažíváme nárůst všech sledovaných ukazatelů. Již v roce 1906 kladli spolupracovníci Svazu osvětového důraz na nezbytnost propagace knihoven. Stále to platí. Snažíme se vejít do povědomí a nabízet služby, o které je zájem, dlouhodobě budovat a pilovat báze se správnými informacemi a stát se tak stabilním prvkem v odborné práci uživatelů.

Poznámky:

1. Program činnosti Svazu osvětového. V Praze: Svaz osvět., [1905?]. 24 s.
2. Seznam knih do obecních knihoven se zákonem knihovním, prováděcím nařízením a knihovním řádem. V Praze: Svaz osvětový, 1919. 103 s.
3. FRIDRICH, František. Veřejné knihovny obecní v Československu 1919-1929: Knihovní zákon, jeho provádění a výsledky. V Praze: Masarykův lidovýchovný ústav, 1931. 67, [1] s. Lidová výchova; sv. 3.
4. Živný, Ladislav Jan. Deset let veřejných knihoven a co předcházelo. Časopis československých knihovníků, 1928, 7(4), s. 145-161
5. Dobré knihy do veřejných knihoven. Praha: Masarykův lidovýchovný ústav, 1933. 243 s. Knihovna příruček Masarykova lidovýchovného ústavu; sv. 14.
6. Dobré knihy dětem 1936-1946. 1. vyd. Praha: Masarykův lidovýchovný ústav, 1948. 58 s. Knihovna příruček Masarykova lidovýchovného ústavu; sv. 17.
7. Všeobecně přístupné knihovny v král. Českém roku 1905. V Praze: Zemská statistická kancelář království Českého, 1913
8. Česká osvěta 1904 – 1948
9. Výroční zprávy ústavů a ročenky statistiky kultury
10. Základní statistické údaje o kultuře v České republice 2017. III. díl, Knihovny a vydavatelská činnost. Praha: NIPOS - Centrum informací a statistik kultury, 2018. 60 s. ISBN 978-80-7068-274-6
11. Album representantů všech oborů veřejného života československého. Praha: Umělecké nakladatelství Josef Zeibrdlich, 1927. 1202 s.